Východní Evropa

Stručná historie a životní poměry české menšiny:

Území Banátu bylo v rozmezí let 1000 - 1552 součástí Uherského království, poté získala území Osmanská říše. Od roku 1781 se stal Banát rakouskou hraniční provincií a v roce 1867 součástí Zalitavska, které bylo pod značným vlivem Maďarů. Po 1. světové válce byl Banát rozdělen mezi tři nastupitelské státy - největší část připadla Rumunsku, o něco menší Srbsku a jen zlomek Maďarsku. Ve 20. letech 19. století připlula na vorech po Dunaji do Banátu různorodá skupina obyvatel Čech za účelem ochrany hranice jižní výspy Rakousko-Uherska. Byla jim přislíbena řada výhod, které se ovšem nestaly skutečností. Noví osadníci se museli přizpůsobit drsným přírodním podmínkám banátské vysočiny a v letech 1827 - 28 zde založili několik osad. Zalesněné a neúrodné území museli nejprve pracně zkultivovat. Nakonec se jim to podařilo natolik, že zde Češi trvale zapustili kořeny. Z původních deseti kolonií se dodnes zachovala šestice vesnic, které odolaly několika emigračním vlnám. Dnes obývá Svatou Helenu, Gerník, Rovensko, Bígr, Eibenthal a Šumici dohromady necelých 2000 obyvatel. Největší vlnu emigrace přinesl pád totality ve východní Evropě v roce 1990, během následujícího desetiletí se počty obyvatel velmi citelně snížily, zejména odchodem mladých lidí do Čech.

Je obdivuhodné, že přes různorodé národnostní tlaky se podařilo udržet ve všech vesnicích, které jsou poměrně daleko od sebe, českou identitu a rumunští Češi se neodnárodnili. Mateřský jazyk samozřejmě procházel jiným vývojem než u nás a tak zní dnešní banátská archaická čeština velmi roztomile. Obsahuje celou řadu germanismů i staročeských slov, ale to je na dlouhý rozbor.

Dochovaly se i lidové tradice a zvyky (písně, kroje) i svátky (Vánoce, masopust, Velikonoce, pouť, posvícení). Také svatby se konají ve staročeském stylu. Architektura vesnic vypadá při pohledu zvenčí typicky staročesky, interiéry jsou vybaveny spíš v rumunském vesnickém stylu. Rovněž oblékání a strava jsou více ovlivněny rumunským okolím.

Kontakt mezi vesnicemi byl z důvodu velkých vzdáleností velmi řídký, a proto má každá obec svůj vlastní dialekt a trošku jiné zvyky a tradice. Dále platí pravidlo, že čím vzdálenější obec od civilizace, tím skromnější život a nižší sociální vybavenost. Většina krajanů se dodnes živí zemědělstvím, lesnictvím a řada mužů dojíždí za prací do černouhelných i rudných dolů a po návratu z práce nastupují druhou směnu na svém políčku. Zejména v Rovensku a Gerniku se dochovala tradiční řemesla jako kováři či tesaři. Banátští kovozemědělci pěstují základní druhy obilovin, brambory, kukuřici a luštěniny za velmi chabé pomoci zastaralých pomůcek. O podpoře strojů se dá mluvit jen sporadicky. Vesnice se snaží být soběstačné, drobné ruční práce vykonávají ženy za pomoci dětí, které už od mala pomáhají hlavně s pastvou dobytka.

V českých vesnicích funguje základní školství, ale jen v polovině obcí je i druhý stupeň základní školy. Vždy jde o malotřídky se smíšenou výukou v češtině. Učitelé přicházející z Čech se stávají nejen učiteli, ale také jakýmisi „kulturními referenty“, na jejichž bedrech leží většina společenského dění vesnice.

Na rozdíl od okolního pravoslaví je české obyvatelstvo většinou římskokatolické víry. Výjimku tvoří Svatá Helena. Skromné, ale malebné kostely bývají svědky pravidelných bohoslužeb, kterých se účastní téměř všichni obyvatelé. Sv. Helena je rozdělena na dvě náboženské skupiny. Baptisté a římští katolíci jsou zde rozděleni na početně podobné obce, které spolu v zásadě vycházejí.

Dnes existuje v Banátu minimálně šestice vesnic, které si zachovaly více či méně českou identitu. S výjimkou Šumice jsou rozmístěny v jižní části Banátu v horách nad hraniční řekou Dunaj.

Nejstarší a „nejčeštější“ vesnice Banátu byla založena v letech 1824 – 1825. Nachází se bezprostředně pod Dunajem nedaleko města Moldoua Noua a je poměrně snadno dostupná.

Gernik byl osídlen v roce 1827 a podobně jako ve Sv. Heleně je zde patrný odliv obyvatel v roce 1991 zde žilo 910 obyvatel a v roce 2002 již jen 525 obyvatel. Jako jediný z českých vesnic má Gerník svůj obecní úřad, pod který spadají i okolní rumunské vsi.

Rovensko bylo založeno ve stejném roce jako Gernik. V roce 1922 zde byl postaven římskokatolický kostel. Vesnice má ze všech českých vsí nejmalebnější polohu a proto je nejoblíbenějším cílem romantických cestovatelů. Život na hřebenech hor je však velice tvrdý a to zejména v zimě, kdy je vesnice skoro zcela odříznutá od světa. To je zřejmě důvod rychlého úbytku stálých obyvatel. Roku 1925 měla vesnice 586 obyvatel, v roce 1991 žilo v obci 235 lidí, z toho 230 Čechů a v r. 2002 něco přes 120 obyvatel.

Malebně položená vesnice založená také v roce 1827 českými kolonisty z kraje litoměřického, plzeňského, klatovského a chrudimského. Architektonickou zajímavostí je, že celá vesnice je vystavěná v půdorysu ve tvaru kříže. Půda kolem vesnice je jílovitá a nepříliš úrodná. Obyvatelé se proto odjakživa živili těžkou prací v okolních dolech. Z dolů dnes funguje, a to již jen částečně, kamenouhelný důl „Cozla“, kde několik bigerských mužů pracuje.

Ves byla založena v roce 1827. Čeští kolonisté sem přišli Plzeňska, Klatovska, Čáslavska a Berounska. V roce 1912 zde byl v obci vystavěn římskokatolický kostel, který je zasvěcen Sv. Janu Nepomuckému a vysvěcen byl na Sv. Havla. U kostela je fara, působí zde děkan Václav Mašek, který v roce 2002 obdržel cenu Jana Masaryka za dlouholetou záslužnou práci pro krajany.

Nejodlehlejší i nejsevernější ze všech českých vesnic v Banátě byla osídlena 1828. Díky své izolaci si zachovala český ráz v menší míře než ostatní české vesnice. Funguje tady možná nejmenší škola v Evropě, která má jenom čtyři žáky. Za vesnicí je nádherný lesní hřbitov.

Zdroj informací: Michal Bulička - Rumunské Karpaty (2002), www.banat.cz

Znak města Zelov

Zelov (polsky Zelów) je město v Lodžském vojvodství v Polsku. Má 8 307 obyvatel (2005) a rozlohu 10,75 km².

První čeští kolonisté přišli do Zelova v zimě 1. února 1803, ostatní kolonisté dorazili nedlouho po nich. Za 25 666 a 2/3 tolaru získali kolonisté 1620 jiter užitkové půdy 1), z toho 600 jiter půdy orné 2). Bylo vyměřeno 54 usedlostí o 11 jitrech (6,33 ha) orné půdy a 18 jitrech lesů (10,36 ha). Louky a pastviny zůstali společným vlastnictvím a část z této půdy časem zarostla lesem. V roce 1880 byly zbytky volné obecní půdy rozděleny mezi vlastníky původních přídělů. Při vyměřování se zjistilo, že rozměr zakoupeného prostranství, byl celkem 2160 jiter (počítáno i s neužitkovou půdou). V polovině 19. století udávali zelovští jako svůj majetek už 1634,68 jiter zemědělské půdy.

Před druhou světovou válkou zde ještě žilo kolem 6 000 krajanů. Po válce se do Československa vrátilo cca 3 500 Čechů. Dnes se k české národnosti hlásí na 500 obyvatel, češtinu však ovládá pouze starší generace.

V Zelowě působí evangelický reformovaný sbor, který je dnes součástí Reformované církve v Polsku (Kościół Ewangelicko-Reformowany w RP), úzce spolupracuje s Českobratrskou církví evangelickou. Sbor vedou manželé Miroslav a Věra Jelínkovi. Oba jsou potomci českých exulantů a hovoří česky. Bohoslužby probíhají v evangelickém kostele z roku 1803 a jsou vedeny v polštině. V půdních prostorách kostela je Muzeum Českých bratří. Sbor provozuje mateřskou školku J. A. Komenského. Při sboru působí dětský soubor hrající na zvonky - Zelowské zvonky (Zelowskie Dzwonki).

pohled na evangelický kostel

V posledních desetiletích 19. století (po osvobození Bulharska od turecké nadvlády r. 1878) a na začátku století minulého se do bulharských zemí téměř masově stěhují tisíce Čechů. V první řadě se jedná o především středoškolské a vysokoškolské učitele, vědce a právníky, hudebníky a malíře, inženýry a architekty, zaměstnance státní správy atd. V Bulharsku se tak formuje významná migrační vlna českých intelektuálů. Nutno podotknout, že právě na pozadí této skupiny si tehdejší i dnešní bulharská veřejnost utvářela a utváří obraz Čecha. Její součástí totiž byli zakladatelé (bulharské) národní vědy (K. a H. Škorpilovi, K. Jireček, V. Dobruský a mnoho dalších), osvěty (V. Stříbrný, F. A. Splítek, J. A. Voráček, o. Hořejší, A. V. Šourek atd. atd.), hudby (K. Mahan, V. Kaucký, A. Macák ad.), divadelní (J. Šmáha ad.) a výtvarného umění J. Mrkvička, J. Věšín ad.), práva (H. Mayer, R. Turn-Taxis, F. Chytil ad.), architektury (L. Bayer, J. Šniter, A. Novák ad.) Za zvláštní zmínku ovšem stojí, že Čech Konstantin Jireček (pozdější profesor historie na Karlově univerzitě) byl dokonce bulharským ministrem. Druhou skupinu migrantů tvoří podnikatelé. Snad každému Bulharovi je známé jméno Prošek, neboť bratři Proškové založili tehdy nejznámější bulharský pivovar. Tím však české zásluhy na rozvoji nového bulharského státu rozhodně nekončí: Češi se podíleli na vybudování cukrovarnictví a dalších průmyslových odvětví - v Gorné Orjachovici, Kamenu, ale i jinde. Do těchto podniků zároveň přicestovalo za prací mnoho českých dělníků (v G. Orjachovici se vytvořila celá kolonie českých dělníků), kteří tak tvořili třetí migrační vlnu do bulharských zemí. Čtvrtou vlnu představují řemeslníci - známí a neznámí fotografové, krejčí, nábytkáři, modeláři, loutnaři, houslaři, ladiči a další, jejichž bulharští učňové na ně vzpomínají ještě dnes.

Otázkou je, čím byli všichni tito migranti motivováni, co způsobilo, že se rozhodli vypravit právě do Bulharska. Dá se předpokládat, že česká invaze zapadá do tehdy typické společenské tendence objevovat „nové světy“ a zejména nové ekonomické možnosti. Zmíněný trend, který vyvěral z tehdejších sociálně ekonomických a společensko politických podmínek Evropy přelomu 19. a 20. století, zároveň odvádí ohromné množství lidských mas za oceán. Pro mnoho Čechů tak byl obnovený bulharský stát polem seberealizace, pro kterou z různých důvodů ve vlasti nebyly podmínky.

V kaskádě skupin českých imigrantů do Bulharska lze nakonec jako pátou v pořadí identifikovat kompaktní etnickou diasporu v severozápadních oblastech země.
(Vladimir Penčev, bulharský etnolog, http://antropologie.zcu.cz/index.php?clanek=575&kategorie=70)

Záhadou zůstává, proč si Češi nenapsali dějiny své obce sami? Jakousi souhrnnou práci na toto specifické téma učinil rodilý Bulhar ve svém díle „Dějiny Vojvodova„. První skupiny obyvatel, osudy jejichž potomků kniha popisuje, opustily české země po vydání tolerančního patentu v roce 1781. Skupiny označované jako „toleranční sektáři“, na něž se josefinský patent nevztahoval, byly často násilně deportovány do odlehlých oblastí rakouské monarchie, do Sedmihradska a Banátu. Tato „transmigrace“ byla sice brzy zastavena, nicméně navrátivší se „sektáři“ informovali své souvěrce o náboženské svobodě v Banátu a počátkem 19. století došlo k další migrační vlně českých nekatolíků do oblasti. Na počátku 20. let 19. století tak byla v Banátu založena česká vesnice, (Svatá) Helena. Brzy se však začaly objevovat spory nejen mezi katolíky přistěhovavšími se z Čech a potomky sektářů, kteří si zde začali říkat „evangelíci“, ale také mezi evangelíky samotnými. Radikálnější křídlo evangelíků totiž odmítalo ustoupit od přísných etických norem svých otců, které zakazovaly například světskou zábavu či pití alkoholu. Spory mezi oběma křídly evangelíků vyvrcholily tím, že skupina trvající na přísném dodržování vypjaté náboženské etiky využila zákona o osidlování neobydlené půdy v sousedním Bulharsku, na přelomu století ze Svaté Heleny odešla a v roce 1900 založila v severozápadním Bulharsku obec Vojvodovo.

Naším cílem, v rámci projektu návštěvy českých krajanův Bulharsku, je získat aktuální i historické informace o české komunitě působící na Balkáně.

Zdroj informací: Neco P. NECOV: Dějiny Vojvodova, Vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku, Občanské sdružení Vojvodovo, Plzeň 2006 http://dejiny.nln.cz/archiv/2006/082006-44.html

První čeští osídlenci přišli na Ukrajinu na začátku 17. století, druhý silnější příliv Čechů na Ukrajinu proběhl po zrušení nevolnictví v Rusku, kdy se Čechům nabídla možnost získat půdu pro hospodaření. Češi se stali zakladateli mnoha průmyslových podniků. Nejen prací však byli ale na Ukrajině živi. Vždy si našli čas na rozvíjení tradic své staré vlasti, na pěstování českého jazyka a nezapomínali na zemi, s níž byli a jsou spjati. Osud Čechů na Ukrajině nebyl vždy jednoduchý. Obdobně jako Ukrajinci a příslušníci dalších národnostních menšin, byli i Češi postiženi stalinskými represemi a ani po druhé světové válce SSSR rozvoji krajanského života příliš nepřál. Počátkem třicátých let došlo na Ukrajině k politickým procesům s českými učiteli, řada z nich byla odsouzena k smrti či k nucenému pobytu na východní Sibiři. Od roku 1937 byly školy s menšinovým vyučovacím jazykem zakázány. Až po vzniku samostatné Ukrajiny se začaly obnovovat krajanské spolky, jež si kladly za cíl obnovit jazyk a kulturní tradice předků. Snaha udržet historickou vazbu s vlastí svých předků se odráží v nejrůznějších aktivitách 20 českých spolků zastřešovaných Českou národní radou Ukrajiny, založenou 30. května 1995.

Ryze národních českých vesnic zůstalo na Ukrajině málo. Jsou v Žitomírské oblasti - Malá Zubovština (založena 1871) a Malinivka, v Oděské oblasti - Veselynivka, Malá Olexandrivka a Novo - Samarka, ve Vinnické oblasti - Mykolajevka, v Záporožské oblasti - Novhorodivka (původní název Čechohrad, založen 1869), v Mykolajevské oblasti - Bohemka a na Krymu Alexandrovka (založena 1864) a Lobanovo (původní název Bohemka, založena 1861). V těchto vesnicích žije cca 3 000 Čechů, kteří si v běžném životě zachovali český jazyk, obyčeje a náboženské obřady. Cílem jejich národně - kulturního obrození je zachování českého jazyka, obnovení českých škol, vydávaní českých novin, příprava učitelů a obrození náboženství.

V letech 1991 - 1993 poskytla vláda ČR z podnětu OSN humanitární pomoc obyvatelům vybraných oblastí Ukrajiny, postižených následky černobylské havárie. Tato pomoc spočívala v organizovaném přesídlení osob českého původu do ČR. V rámci uskutečněných akcí bylo dosaženo vytčeného cíle, kterým byla evakuace osob z ohrožených oblastí. Pro takto evakuované osoby se přitom podařilo zajistit v ČR lepší životní podmínky, než jaké bylo možno očekávat při dalším setrvávání v postižených oblastech.

V roce 2000 byla krajanům na Ukrajině po prvé poskytnuta rozvojová pomoc ve výši 2 miliony Kč, která se soustředila na opravy škol, kulturních zařízení českých krajanských komunit a také na nákup audiovizuálních pomůcek k modernizaci výuky češtiny v některých spolcích. Například v Simferopolu (na Krymu žije cca 1000 Čechů) bylo v roce 2000 otevřeno „České centrum“, které nejen plní informační a společenské úkoly, ale je i centrem, kde se shromažďují čeští krajané a veřejnost se zájmem o ČR. Poskytnutá rozvojová pomoc v roce 2001 se soustředila také na opravy škol a kulturních zařízení krajanů a to v Lobanovu, v Alexandrovce,v Bohemce, v Čechohradě, Melitopolu a v Záporoží.

Podle sčítání lidu v roce 1989 žilo na Ukrajině 9 122 Čechů, z nichž většina bydlela ve městech - 5 763 osob. Na Ukrajině žije v současné době kolem 10 000 českých krajanů. Nejvíce Čechů je soustředěno v Žitomirské oblasti - 1 835 osob a za svůj rodný jazyk považuje češtinu 35,5% českého obyvatelstva Ukrajiny.

Na území dnešního Moldavska existuje obec Goluboje (též Huluboaia či Holuboje), dříve zvaná Novohrad v okrese Cahul. Byla založena v 80.letech 19.stol. Asi 90 až 100 rodin sem přišlo z jižní Ukrajiny, kam migrovali kolem roku 1870 z východních Čech, z okolí České Třebové a Vamberka. Protože na Ukrajině bylo nedostatek půdy k osazení, přemístili se migranti v čele s rolníkem Josefem Koštou a učitelem Horákem do Besarábie a založili zde osadu Novograd. Ta byla po 1.světové válce připojena k Rumunsku a za 2.světové války k SSSR a tehdy byla přejmenována na Goluboje. Začátek nebyl pro migranty jednoduchý. Statkář Romaněnko jim místo úrodné půdy prodal les, který museli nejprve vymýtit. Vesnice se však pomalu vzmáhala, roku 1901 začali Češi v Holuboje dokonce stavět vlastní školu. Až do první světové války se v ní ale učilo jen rusky. Je zajímavé, že během války tu byli internováni čeští zajatci, kteří tu hned založili ochotnické divadlo a sehráli několik představení v češtině. V letech 1918 až 1940 patřila Moldávie Rumunsku, ve škole se učilo rumunsky a český živel v Holuboji upadal. Až ve 30.letech tu učitel Jan Římovský obnovil divadelní kroužek, začal vyučovat i češtinu a v roce 1934 tu úřady z Bukurešti povolily otevřít českou školu. Velkou zásluhu na jejím vzniku měl tehdejší český konzul v rumunském Galáci František Tržický. Od roku 1941 patřila Moldávie k Sovětskému svazu a Holuboje prý bylo jednou z nejvýstavnějších vesnic. Podle výzkumů z 70.let 20.století žilo v Moldávii 240 Čechů (73 rodin), kteří si důsledně udržovali své národní uvědomění.

Centrem současného krajanského života a jeho aktivit je obec Holuboje, blízká středisková obec Tataresti a okresní město Cahul. Místní struktura etnického složení je pestrá, kromě Moldavanů a Čechů zde žijí komunity Bulharů, Gagauzů, Romů a Ukrajinců. Podle současných údajů a diskusí lze počet lidí s českým původem v regionu odhadnout na zhruba 500. Ve vesnici, která čítá zhruba 800 obyvatel, má česká komunita své respektované místo. Pouze část krajanů ovládá aktivně češtinu, ale vědomí původu je širší. V devadesátých letech minulého století byl tamní krajanskou autoritou a organizátorem obnovy krajanského života pan Josef Karásek. Po jeho smrti se stal předsedou registrovaného krajanského spolku „Novohrad“ pan Ivan Lauda. Spolek má přes 120 členů. Aktivity organizace se zaměřují na obnovu, zachování a rozvoj českého jazyka a tradiční kultury.

Tamější krajané žijí ve skromnějších sociálních a ekonomických podmínkách. Na úrovni jejich spolkového života (prostory, vybavení atd.) se projevuje současná nelehká hospodářská pozice Moldavska a dlouhodobá izolace. Převážným zaměstnáním místních je zemědělství (chovatelství, zelinářství, vinohradnictví). I když v chalupách nechybějí televizory a lednice, pro Čechy z Prahy je cesta do Holuboje jako návrat do vzdálené minulosti. Spíš než auto tu potkáte koníka s povozem, večer se přes náves vracejí krávy z pastvy a potok je plný hus. I díky tomu se ale v Holuboje udržely zvyky, které v Čechách vymizely už v 19. století. Např. stínání kohouta o posvícení. Krajané zde projevují velký zájem o své kořeny a snaží se je poznávat a pěstovat, zvláště ve folkloru, v hudbě a v obyčejích. Existuje zde nedávno otevřená mateřská školka, mj. s dorozumívacím českým jazykem (přes 20 dětí). Učitelkou v ní je Češka, která v minulých letech absolvovala kurz češtiny pro krajany v Dobrušce. Ve vesnici je i hudební škola (samostatný domek), kde se schází pod vedením ředitele Iriněviče krajanská dechová hudba. Dále existuje krajanský folklorní soubor.

První Češi do oblasti srbského Banátu začali přicházet už koncem 18. století. Jednalo se o plánovanou kolonizaci v období vlády Marie Terezie. K výraznému zvýšení zájmu o přesídlení do této oblasti z území Čech poté došlo zejména ve dvacátých letech 19. století, po vytvoření samostatného srbského státu. Mnoho Čechů bylo zlákáno výhodami hraničářské služby, které jim Rakousko-Uhersko nabízelo – noví přistěhovalci byli výměnou za tuto službu zbaveni povinnosti roboty, na určených místech jim bylo slíbeno vystavění domků a vybavení pro začátek hospodaření. Vzhledem k velkému počtu přistěhovalců však tyto přísliby kvalitních obydlí často nebyly dodrženy, což spolu s dalšími obtížemi, jako špatné zásobování a epidemie, vedlo k opětovnému návratu části Čechů zpět do vlasti. Kromě hraničářů do Srbska směřovalo i množství řemeslníků, muzikantů a ve třicátých letech i řada odborníků, například lékařů. Zakládali zde školy, pomáhali v nemocnicích a později sem s českým kapitálem pronikal hlavně potravinářský průmysl, mlýny, cukrovary a pivovary. Existovali tu filiálky Pragobanky a České pojišťovny Slavia. Například v Osijeku začali zaměstnanci cukrovarů i někteří čeští bankéři platit české učitele a byla zde zavedena školní výuka v češtině. I v druhé polovině 19. století neustal zájem Čechů o tuto oblast, nadále sem přicházeli za lepším výdělkem a vidinou snazšího života.

V roce 1888 vzniklo v Bělehradě první české sdružení pod jménem „Lumír“, zaměřené na českou kulturu. Ve dvacátých letech 20. století nabýval krajanský život na intenzitě. V roce 1922 vznikla ve vesnici Bela Crkva první instituce podporující povšechný kulturní život Čechů, a to Česká národní knihovna, o rok později byla v Bělehradě otevřena první česká obecná škola, vzniklo zde sdružení Československých žen a o pár let později vznikaly kulturní instituce pečující o spolkový život Čechů i v ostatních českých obcích. Ve třicátých letech se tyto instituce přeměnily na takzvané Československé besedy. Otevřely se české školy v dalších třech obcích s českým obyvatelstvem – v Kruštici, v Bele Crkvi a v Českém Sele. V letech 1946 a 1950 utekla řada Čechů před nástupem komunismu v Jugoslávii zpět do Československa. Krajanská sdružení se i přes ubývající počet členů i peněz snažila udržet si svou činnost, české školy však musely být pro malý počet žáků zavírány.

Dnes v Srbsku žije okolo dvou tisíc obyvatel českého původu. Jedinou čistě českou obcí je vesnice Češko Selo (žije zde odhadem padesát Čechů, převážně starších ročníků), příslušníci české menšiny dále žijí ve vesnicích Kruštica, Gáj a Jesenovo, ve městečku Bela Crkva, které je centrem zdejší české komunity, a v Bělehradě. Pokud jde o organizovanost krajanů, funguje zde devět sdružení. Jsou to především České besedy v Bele Crkvi, Českém Selu, Kruštici, Gáji a Jasenově, dále Matice Česká v Bele Crkvi, která je zastřešující organizací Českých besed, sdružení Češi Jižního Banátu (taktéž v Bele Crkvi) a dva krajanské spolky v Bělehradě – Spolek přátelství Jugoslávců, Čechů a Slováků a Kulturně-osvětové sdružení Čechů a Slováků.

Dodnes se zde udrželo mnoho českých zvyků a tradic. Na vesnicích jsou to hlavně masopustní dny, v rodinách se oslavují Vánoce, Velikonoce a různé jiné katolické svátky, České besedy pravidelně pořádají Dny České kultury, které se stále těší obrovskému zájmu. V Českém Sele se připravuje otevření Českého muzea. V horší situaci se však nachází český jazyk. V Bele Crkvi sice působí učitelka českého jazyka, která dojíždí i do ostatních vesnic s českým obyvatelstvem, existují zde i dvě rozhlasové stanice, které dvakrát týdně hodinu vysílají v češtině, zachování češtiny v této oblasti však podle odborníků ve výhledu příštích padesáti let není příliš reálné. Častěji a spontánněji mluví česky zejména staří lidé ve vesnicích, mladá generace, většinou česky rozumí, ale i když se ke svému češství hlásí, jejímu používání se často vyhýbá. Ke vzájemnému dorozumívání upřednostňuje stále více zdejších Čechů srbštinu.

Češi se do Chorvatska stěhovali po téměř sto padesát let. Stěhování neprobíhalo rovnoměrně a časově uceleně. Výrazných je několik časových úseků behěm nichž se stěhování zpomalilo či úplně zastavilo. Stěhování Čechů do Chorvatska je někdy označováno jako kolonizační vlna, která postupně měnila etnický ráz vesnic a celého území. Zřídkakdy se stávalo, že všichni přistěhovalci pocházeli z jedné obce nebo z jednoho okresu a že se najednou vydali na cestu, ikdyž byly i takové oblasti v Čechách, z nichž přicházel velký počet kolonistů najednou. V novém prostředí se přistěhovalci stmelovali v jeden celek, v němž se pomalu ztrácely jejich povahové a jazykové odlišnosti. Všeobecně lze říci, že mezi prvními přistěhovalcemi byly nejpočetnější rodiny z národnostně smíšených česko-neměckých okresů, později se na cestu vydávali sami Češi a s poslední vlnou se do Chorvatska přistěhovali hlavně Moravané. Mezi českými přistěhovalci se v několika případech ocitly také jednotlivé slovenské rodiny, které se ovšem velice rychle bohemizovaly. Přístěhovalci se většinou usazovali na širokém prostranství podle toho, kde jim úřady nebo panství vykazovala nová sídliště. Později to více záleželo na majetkových poměrech osídlenců, neboť chudší kupovali levnější půdu v odlehlých osadách. O rozptýlenosti českých přístěhovalců nasvědčuje skutečnost, že se nejvýchodnější skupina usadila u Petrovaradinu a Slankamenu a nejzápadnější v Záhřebu a v okolí Sisku. Nejvíce se jich ovšem přistěhovalo do Požežského a Bjelovarsko-křiževeckého županství.

První přístěhovalci byli zcela nemajetní. Češi, kteří se přistěhovali ke konci 19.století byli už o něco více zámožnější a pozemky si sice kupovali, ovšem nenajdeme mezi nimi velkostatkáře, jen asi zhruba dvacet rodin bylo natolik bohatých, že si mohly koupit více hektarů půdy. Bylo celkem běžné, že si více rodin koupilo větší statek a posléze se o pozemky podělili.

Přistěhovalci před rokem 1867, tedy před rakousko-uherským vyrovnáním, získali po přistěhování automaticky nový domovksý list, přistěhovalci po tom roce zůstali příslušnými do země, odkud se vystěhovali. Z toho později vznikly dvě velké skupiny českých přistěhovalců - jihoslovanští a českoslověnští státní občané. V 19.století se všichni přistěhovalci dělili podle osad, v nichž se usadili na HRANIČÁŘE, ROLNÍKY A OBYVATELÉ VELKÝCH MĚST.

DARUVAR:

město s největším počtem českých krajanů. První Češi přišli na Daruvarsko už v polovině 18. století a systematické stěhování trvalo více než 150 let. Počátky české komunity souvisí s vytvořením tzv. nové Slavonské (vojenské) hranice podél Sávy a Dunaje. Důvody k odchodu z domoviny byly podobné jako u Čechů, kteří odcházeli ve stejné době do Banátu na území dnešního Rumunska - volná a dostupná půda, příslib různých úlev včetně osvobození od vojenské povinnosti. Dnešní čeští obyvatelé - příslušníci rozvětvené české krajanské menšiny na Daruvarsku - jsou vesměs potomci drobných zemědělců, kteří získali v západní Slavonii zanedbané pozemky a znovu je zúrodnili. Střediskem Čechů v Chorvatsku se stalo město Daruvar. Je to malebné lázeňské město, které má díky teplým léčivým pramenům dávnou historii. Z dostupných zdrojů vyplývá, že již v dobách římských byl tento přírodní unikát hojně využíván - dnešní lázně jsou postaveny na antických základech. První Češi přicházejí do Daruvaru v 1. 1/2 19. století na pozvání hraběcí rodiny Jankovićů v souvislosti s udělením tržního práva. Daruvar tak získal statuz tržního města a řemeslníci z Čech, Maďarska a Německa práci. Již koncem 19. století však tvoří příslušníci těchto národností ve městě většinu (74%) z celkového počtu 2566 obyvatel. Jen pro zajímavost uveďme údaj z roku 1900, který vypovídá o tom, že na přelomu století žilo na území dnešního Chorvatska 31588 obyvatel hlásících se k české národnosti. V této době však také doznívá poslední přistěhovalecká vlna z Čech a počet krajanů se rok od roku snižuje. Dnes žije na území Chorvatska podle údajů z roku 1991 kolem 13.000 krajanů. V Daruvaru, který má nyní zhruba 10000 obyvatel, tvoří Češi přibližně 14,1%. Chloubou české menšiny v Daruvaru je Český dům, česká škola J. A. Komenského, školka Ferdy Mravence nebo knihovna Franty Buriana. V Daruvaru se vaří pivo s výmluvným názvem „Staročeško“ (12° světlý ležák českého typu), sídlí zde redakce týdeníku „Jednota“, místní rádio Daruvar dává prostor ve svém vysílání též programu pro krajany - vysílá se samozřejmě v češtině a pobočku zde má i Svaz Čechů v Republice Chorvatsku. Na ulicích uslyšíte češtinu téměř všude a pověst Čechů je zde díky pracovitosti a umu našich krajanů příkladná. Z vesnic, které byly založeny českými kolonisty pod rakouskou vojenskou správou, zůstalo české obyvatelstvo jenom v Ivanově Sele, kterému se dodnes také říká Pémie (viz. Bohemie). České rodiny však žijí spolu s příslušníky dalších národností (Bosňané, Chorvaté, Srbové) i v dalších obcích v okolí Daruvaru. Největší zastoupení mají v Končenicích, v Brestově, česky se hovoří i v Holubňáku, Dolanech, Prekopakře nebo Dolních Střežanech. A tento výčet není zdaleka úplný. Na většině míst, kde Češi v Chorvatsku žijí, pracují i České besedy.

DOLANY: Dolany jsou malá obec, která je dnes už spojena se sousedním městem Daruvar. Tato obec vznikla jako osada u hradu Daruvar, o kterém jsou první zmínky datovány kolem roku 288 př.n.l., kdy byl znám jako Aquae Balissae. Do této obce se Češi začali stěhovat v 60. letech 20. století. Obec má vlastní školu, která společně s dalšími třemi spadá pod školu Daruvarskou. Ve škole je dodnes patrný vliv Jana Amose Komenského a jeho osnov.

Erb hradu a okolních osad včetně Dolan

České Besedy: Čechy vede na počátku 20. století zájem o kulturu a společenský život k ustavení tzv. Českých besed (v roce 1907 v Daruvaru a ve 20. letech téměř ve všech okolních obcích, kde česká menšina žije). Pěstují zde tanec, hudbu, divadlo, scházejí se při besedních oslavách, přehlídkách nebo tradičních dožínkách. Před druhou světovou válkou jich na území Chorvatska působilo více než 65, po válce, v souvislosti s reemigrací krajanů zpět do Čech, informuje o své činnosti 19 spolků. V novodobé historii došlo ke značnému oživení po tzv. Domovinské válce (1991). Poslední údaje hovoří o práci 24 českých spolků

zdroj: Matušek, J: Češi v Chorvatsku, Praha, 1994. www.radio.cz

Čeští kolonisté se přistěhovali do severní Bosny před více než sedmdesáti lety . Ve srovnání s kolonizací Slavonie nepřišla většina zdejších Čechů přímo z Čech, ale z Volyně, kam se v 70. letech minulého století vystěhovala z důvodů hospodářských. Nucený přestup na pravoslaví, jehož prostřednictvím chtěla carská vláda v 80. letech poruštit všechny národnosti a národnostní menšiny žijící v Rusku, vyvolal odpor u volyňských Čechů. Jedním z projevů nesouhlasu bylo rozhodnutí vystěhovat se, najít vhodnější kraj k osídlení, kde by byla zaručena náboženská svoboda. A tak někteří z Čechů katolického vyznání, kteří odmítli přestoupit na pravoslaví, prodali na Volyni hospodářství a pozemky. Podali si žádost rakouským úřadům o příděl půdy v Bosně, kde se hledali kolonisté, kteří by obdělali tamější ladem ležící půdu a současně naučili domácí obyvatele racionálně hospodařit.

Lidová kultura bosenských Čechů zaznamenaná etnografickými výzkumy na počátku sedmdesátých let 20. století v Nové Vsi a Mačině Brdě, byla vytvořena z různého regionálního podloží daného původem kolonistů (severovýchodní a jihozápadní Čechy, Haná Slovácko). V povědomí dnešních obyvatel je stále ještě živé dělení na Čechy a Moravany. Na utváření kulturního typu měl vliv i několikaletý pobyt na Volyni a soužití s polským a ukrajinským obyvatelstvem. Styk Nové Vsi a Mačina Brda s ostatními osadami v Jugoslávii nebyl velký právě pro vzdálenost obou osad od center českého krajanského života. Pravidelnější spojení bylo s obcí Staro Petrovo Selo, ležící na druhém břehu řeky Sávy při hranici Slavonic a Bosny, odkud se Češky přivdávaly do Nové Vsi. Kontakty se starou vlastí nebyly žádné, nepočítáme-li jednotlivé přistěhovalce z Čech v pozdějších letech nebo vojenskou službu zdejších Čechů v rakouské armádě, kde se setkali s českými vojáky. Na uchování prvků české lidové kultury mělo vliv kompaktní usazení Čechů ve vesnickém prostředí, tradiční způsob života uchovaný starší generací, zvláště žen. Obyčeje a obřady Čechů v Mačině Brdě a Nové Vsi zůstaly takřka intaktní vůči jinonárodnímu prostředí a léta strávená v Bosně je ovlivnila málo. Totéž platí o dochovaných obřadech a obyčejích jiných etnických skupin. Můžeme říci, že v tradiční lidové kultuře se dodnes projevuje kulturní pluralismus zdejšího území. V okamžiku, kdy kterýkoli jedinec odejde z vesnice ať za prací nebo kvůli sňatku s příslušníkem jiné národnosti, integruje se ekonomicky a kulturně s jinonárodním prostředím, jež mu není cizí, které od dětství důvěrně zná a jež se infiltrovalo do jeho povědomí kulturního a společenského. V novém prostředí dochází k rychlému upouštění od tradičních prvků, které vyplývaly dosud z jeho života jako člena lokální společnosti.

Česká beseda v Prijedoru byla založena v roce 1919 a fungovala do roku 1948. „Byla zde i česká škola,“ říká Zvonko Mann, předseda krajanského sdružení. Krajané se dosud pravidelně scházejí, aby si zazpívali, zatancovali a popovídali, většinou srbochorvatsky. Česky mluví skutečně už jen malá část lidí, jako třeba Zlatko Prohaska z obce Nova Topola, kde zůstalo posledních sedm Čechů. Češtinu dnes nemá u bosenských Čechů kdo kultivovat. Příležitostí k procvičení si mateřského jazyka bývaly časté návštěvy našich vojáků sloužících v mezinárodních jednotkách v Bosně v polovině 90. let. Mnozí bosenští Češi se oženili či provdaly za Srby a podlehli tak asimilaci, jiní odešli před neutěšenou ekonomickou situací do zahraničí. Krajané v Bosně navíc žijí roztroušeni po několika od sebe dost vzdálených obcích, a jak říká Zlatko Prohaska, s výukou češtiny to proto vypadá špatně.

Za účelem krajanských setkání si Češi v Prijedoru nedávno zrekonstruovali dům České besedy. Stojí na okraji města, kde bývala česká kolonie, dnes tu ale Češi bydlí jen ve dvou nebo třech domech. S rekonstrukcí krajanského domu finančně pomohla česká vláda, žádné úlevy ale v možnosti získání českého občanství nebo alespoň českého víza pro naše krajany neplatí.



Počet shlédnutí: 145