Albánie je bezesporu jednou z nejexotičtějších zemí starého kontinentu, která si dokáže stále zachovat svoji divokou tvář navzdory moderní době a globalizaci. Albánská republika je středomořský stát jihovýchodní Evropy na Balkánském poloostrově, ve kterém žijí necelé tři miliony obyvatel. Většinu tvoří Albánci, kteří se dělí na Tosky (na jihu Albánie. Muslimové - bektašové (súfijský řád) 80 %, ortodoxní křesťané 20 %) a Gegy (na severu Albánie. 69 % muslimové sunnité, 10 – 30 % katolíci.).

Cílem terénního výzkumu bylo zmapovat, zda se Albánci rozlišují na Tosky a Gegy i v současnosti a podle čeho tak činí, jestli se cítí jako jeden národ Albánců a jak vnímají početnou Albánskou komunitu roztroušenou po světě.

Tirana, hlavní město Albánie

Existencí dvou hlavních etnických skupin v Albánii se ve svém článku „Do Ghegs and Tosks exists? The north/south division in Albania and its interpretations“ ¹⁾zabývá francouzský spisovatel a člen Institut d'Ethnologie Méditerranéenne et Comparative Gilles de Rapper. De Rapper tvrdí, že rozdělení Albánců na Tosky (na jihu) a Gegy (na severu) je konstruktem západní literatury. Rozdíly především v jazyce, ale i v dalších oblastech jako je oblékání nebo sociální uspořádání, mezi severem a jihem jistě existují. De Rapper upřednostňuje rozdělení obyvatel podle náboženství – tedy na muslimy a na křesťany.

Rozdílem mezi dvěma hlavními etnickými skupinami v Albánii se také zabývá Andrew Gumbel ve článku z roku 1997 „Tribal tension splits Albania in two“²⁾. Rozdělení není podle Gumbela pouze geografické (podél řeky Shkumbin), ale také historické. Ve druhé světové válce byla převážná část toskitské části Albánie okupována Řeckem, tím pádem vývoj probíhal jinak než ve zbytku země. Velký vliv na odlišný vývoj etnických skupin Tosků a Gegů měla také dlouholetá vláda komunistického diktátora Endvera Hoxhi. Hoxha byl Tosk a proto „svou stranu“ upřednostňoval. Dalším významným prezidentem po Hoxhově smrti byl Berisha, ten naopak patřil ke Gegům. Aby získal pro Albánce ze severu větší moc, velké množství obyčejných občanů zaměstnal na ministerstvech a dalších vysokých pozicích. Podle Gumbela je největší rozdíl mezi Tosky a Gegy v jazyce, Gegové podle něj mluví drsněji a méně sofistikovaně. Dalšími rozdíly jsou stupně vzdělanosti, náboženská tradice a celkové životní podmínky. Nejzajímavějším rozdílem, kterým se Gumbel zabývá, je kriminalita. Toskové pašují zbraně a ilegální imigranty přes Jaderské moře do Itálie. Zatímco Gegové se zabývají spíše černým obchodem s drogami a cigaretami. Mají mnohem silnější pašerácké sítě a jsou napojeni na zahraničí – především na Kosovo. Gumbel přirovnává Gegy k Cosa Nostře v době největší slávy, funguje u nich totiž krevní msta, která se řídí kánonem, tedy zákoníkem popisujícím její pravidla. Většina Tosků krevní mstu odsuzuje.

Rozdíly v hlavních dialektech nejen v Albánii, ale také v Kosovu, se zabývají autoři a členové Rakouské akademie věd Sylvia Moosmüllerová a Theodor Granser ve článku „The spread of Standard Albanian: An illustration based on an analysis of vowels“³⁾. Spisovná albánština je poměrně nový jazyk, nynější kodifikovaná forma byla vyhlášena roku 1972. Za oficiální formu jazyka je tedy od doby vlády prezidenta Hoxhi považován toskitský dialekt. Moosmüllerová a Granser ve své studii sledují čtyři hlavní regiony, kde se albánsky mluví a snaží se najít hlavní rozdíly mezi danými dialekty. Ty jsou především v přízvučných samohláskách. Sledovanými regiony jsou: Jižní Albánie, Střední Albánie, Severní Albánie a Kosovo. Moosmüllerová a Granser došli k závěru, že kosovská albánština je odlišná od albánské. Uvnitř země se ale jednotlivé skupiny natolik navzájem ovlivnili, že se nedá říct, že vyhlášení spisovného jazyka vycházejícího z jižního dialektu, by sever nějak zvlášť negativně ovlivnilo.

V této práci byly použity metody jak kvalitativní, tak kvantitativní.

Ke kvantitativním metodám patří především studium dokumentů. To je nutné využít již před cestou, aby na základě dokumentů mohla být naplánována alespoň přibližná trasa a vyznačena místa, která chtějí (nebo by měli) výzkumníci navštívit. Také se díky pečlivému studiu dokumentů – hlavně zápisů z cest předešlých návštěvníků země – dá předejít častým chybám a nepříjemnostem. Dále se dokumenty studují z důvodu zjištění informací potřebných k výzkumu. Tato metoda patří k finančně nejméně náročným (např. oproti terénnímu výzkumu). Další velká výhoda je, využití tzv. longitudinální analýzy – tedy analýzy, která nás může ve zkoumaném tématu dostat velmi hluboko do minulosti. Hlavní nevýhodou (se kterou se v případě zájmu o Albánii velmi často setkáme) je, že autor knihy nebo článku ho nepsal za stejným účelem, jako ho výzkumník čte, a ten pak nemůže získat veškerá nebo konkrétní data, která by potřeboval. Nevýhodou je také nemožnost dodatečných otázek.

Další a zároveň nejdůležitější použitá metoda je kvalitativní metoda, a tou je dotazování. V práci bylo využito polostrukturovaných rozhovorů. Tato forma rozhovorů má předem připravený rámec otázek, který je ovšem velmi volný. V průběhu rozhovoru jsou výzkumníkem podávány další doplňující otázky, podle toho jakým směrem se odpovědi dotazovaného odvíjejí. Výhodou polostrukturovaného rozhovoru je to, že výzkumník může zjistit další nové informace a hned se na ně hlouběji zeptat. Polostrukturovaný rozhovor je v tomto typu výzkumu preferovanější než strukturovaný právě z tohoto důvodu. Také dává dotazovanému větší volnost v možných odpovědích. Pro tuto práci byly rozhovory s Albánci vedeny v angličtině, což mohlo z jedné či druhé strany vést k jistým nedorozuměním nebo vzájemným nepochopením se.

Velmi často byly informace také získávány od průvodců navštěvovaných (především etnografických) muzeí.

První respondentkou byla jednadvacetiletá Dona, která studuje na univerzitě ve Skhodře. Odpověděla jen velmi spoře, protože se o dané téma nezajímala. Věděla, že existují rozdíly, ale nic víc nám nesdělila. Ani sama sebe nedokázala do skupiny Gegů nebo Tosků zařadit.

Další respondentka Kristjana byla také studentka, tentokrát dvaadvacetiletá, která patří mezi Gegy. Být na severu pro ni automaticky znamenalo být Geg. Jediný rozdíl je pro ni v jazyce. Prvním mužským respondentem tohoto výzkumu byl Albert Toka. Albert je mladý Geg, který žije s rodinou ve Skhodře a pracuje jako zdravotní bratr. Sám o sobě říká, že je Geg, ale zároveň se považuje za hrdého Albánce. Má možnost přestěhovat se do Itálie, ale on chce v Albánii zůstat a možná i nesnadný život zde ovlivnit.

V etnografickém muzeu ve městě Kruje jsme se seznámili s Viktorem Avoliou. Ač pracoval v severní části Albánie, pochází z jižní části, z města Saranda. Díky tomu mohl poskytnout velké množství informací a popsat rozdíly mezi severem a jihem, které sám opravdu pociťuje.

V hlavním městě Tiraně byl proveden polostrukturovaný rozhovor s mladou průvodkyní v galerii Yljono Ylli. Yljono se nepovažuje ani za Gega, ani za Toska a to z důvodu toho, že žije ve střední části Albánie (vymezené městy Elbasan, Durres, Tirana), ve které se tohoto rozdělení nevyužívá. Se svou rodinou patří k tzv. „middle people“, tito lidé jsou mezi, protože, tam kde žijí, dochází k prolínání kultur Gegů a Tosků. Yljono je muslimka, ale náboženství nepraktikuje.

Respondentem pocházejícím z jihu Albánie, konkrétně z města Ksamil byl učitel Alexandr. Alexandrovi je kolo padesáti let a žije se svou ženou a třemi dcerami, kterým by nedovolil provdat se za Gega. Pro staří lidi je rozdělení na Tosky a Gegy mnohem důležitější než pro nejmladší generaci.

Za posledního respondenta se dá považovat také Ben Dida. S ním jsme se nesetkali na území jeho rodné země, ale v České republice. Je totiž studentem ČZU.

Neznámý muž si na severu Albánie vede kolo

V očích evropanů byla Albánie vždy vnímána jako záhadná a neznámá země. Jedním důvodů je jazyková výjimečnost Albánců, v rámci indoevropských jazyků nemá žádný příbuzný jazyk. Přestože snahy o vytvoření samostatného národního státu sahají až do středověku, Albánie vzniká až na konci roku 1912. Na území dnešní Albánie existovala již v prvním tisíciletí př. N. l. svébytná domácí kultura nejstarších historicky známých obyvatel tohoto místa – starověkých Ilyrů, která navazovala na tradice z předhistorických dob a byla velice ovlivňována řeckou, helénistickou a nakonec římskou civilizací. V 3. st. se v Albánii začíná rozšiřovat křesťanství a po rozpadu římské říše má Albánie pro Byzantskou říši mimořádný strategický význam.

V průběhu 6. Století napadají Slované Byzantskou říši, usazují se i na území Albánie, někteří obyvatelé Albánie utekli, ale ostatní byli schopni se Slovany vzájemného soužití, což mělo za následek asimilaci ze strany domorodého obyvatelstva. Pro budoucí utváření demografických poměrů na území Albánie měly zásadní význam etnotvorné procesy, které se odehrály v nepřístupných horských oblastech severní Albánie a v přilehlých částech dnešního Kosova a jihovýchodní Černé Hory. V tomto prostoru nalezla útočiště před slavizací (poslovanšťování) významná část původní starobalkánské populace, jak Ilyrů, tak románských obyvatel, zde v průběhu následujících staletí proběhli proměny ústící v přetavení těchto předslovanských etnických skupin v nová středověká etnika. Většina odborníků dnes soudí, že Ilyrové jsou předky Albánců a že Albánci tudíž představují původní etnikum v západních a centrálních částech Balkánského poloostrova. Pro albánskou veřejnost patří teze o ilyrskoalbánské kontinuitě nezpochybnitelný axiom a jeden ze základních pilířů jejich národní ideologie. Jedním z pádných argumentů pro toto tvrzení je archeologický materiál tzv. komanské kultury z 6. - 8. Století v severní Albánii, který lze interpretovat jako spojující mezičlánek mezi pozdní starověkou kulturou ilyrskou a raně středověkou kulturou albánskou.

Ve 14. Století začíná Osmanská invaze a o století později se zrodil největší hrdina proti-osmanského osvobozeneckého zápasu Albánců Skanderbeg. Osmanská nadvláda trvala téměř až do 1. Světové války. V době této nadvlády zde existovali 2 polo-nezávislé feudální útvary, což přispělo na přelomu 18. a 19. Století k dotvoření dvou základních etnograficko-jazykových skupin - severní gegské a jižní toskské. Toskové ani Gegové netvořili homogenní celky, rozčleňovali se na množství podskupin, vzájemně se velice lišících. Nejvíce patrné to bylo na severu, kde vedle urbanizovaných složek společnosti, existujících hlavně v hlavních centrech jako například Shkodře, se často v nejtěsnější geografické blízkosti vyskytovali horalé, žijící v patriarchálních rodově-kmenových podmínkách. Příznačným projevem roztříštěnosti albánského prostředí byla i absence jednoho ústředního albánského městského centra.

V 19. Století v Albánii plno lokální ozbrojených konfliktů při protestu proti osmanským hodnostářům, kteří zneužívali svého postavení k vlastnímu obohacování. V této době už existovala koncepce Albánské samostatnosti, kdy Gegové zaujali umírněnější postoj a chtěli se osamostatnit jen se souhlasem Turků, naproti tomu Toskové chtěli samostatnost i přes odpor Turků. Ale při Řecko-Turecké válce na konci 19. Století se převážná většina Albánců – Gegů i Tosků, zaujala pro-osmanské postoje. Na počátku 20. Století vrcholí albánské „Národní obrození“ a 28. Listopadu 1912 Albánie vyhlašuje nezávislost. V čele vlády stál Ismail Quemal a tato vláda měla čistě regionální charakter a téměř žádnou moc. O situaci v Albánii se jednalo na mnoha evropských konferencích, nejdříve to vypadalo, že její území si rozdělí sousední státy, ale nakonec zvítězila myšlenka samostatného albánského státu, kde hlavní slovo neměla albánská vláda, ale Mezinárodní kontrolní komise. Na post albánského knížete bylo mnoho zájemců a nakonec tam byl dosazen Wilhelm Wied, který o Albánii nic nevěděl. Během první světové války zástupci MKK i Wied opouští Albánii.

V meziválečném období zde fungoval autokratický režim Ahmeda Zoga. Za 2. Světové války, kdy byla Albánie obsazena fašistickou Itálií, přechodně existovala tzv. Velká Albánie, kdy se Albánie rozrostla o přilehlá, většinou Albánci obývaná území v Kosovu, v západní Makedoniii a ve východních částech Černé Hory. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce moc a začala provádět komunistické reformy. Po 2. Světové válce se hranice vrátili do předválečné podoby, protože s výjimkou Německa žádný stát Velkou Albánii neakceptoval. V současnosti žije mimo hranice Albánie více než třetina Albánců. Albánie hned po 2. Světové válce přerušila styky se západem a roku 1968 vystoupila z Varšavské smlouvy na protest proti okupaci Československa a tím se ocitla v mezinárodní izolaci. V této době mají Toskové lepší postavení než Gegové, protože Enver Hodža byl Tosk a toskský dialekt se stává státním jazykem. V této době bylo též zakázáno praktikovat jakékoliv náboženství a Albánie se stala první ateistickou zemí na světě.

Roku 1990 po pádu režimu se Albánie stává pluralitní demokracií. Mezi obyvatelstvem jsou však stále zakořeněny křivdy z dob minulého režimu a Toskové pořád patří k bohatším vrstvám obyvatelstva než Gegové.

Mešita v Durres

Albánští obyvatelé jsou v náboženské oblasti velmi tolerantní, je to dáno historickým vývojem země a také častým střídáním náboženství. Před příchodem Turků bylo v zemi nejrozšířenější křesťanství, avšak obléhání země mělo svůj dopad i v otázce víry. Proto je zde od 15. století nejrozšířenější islám, ke kterému se hlásí dle různých statistik okolo 55 – 70% obyvatel a řadí se spíše k sunnitské větvi. Dále jsou v zemi zastoupeni katolíci a pravoslavní. Zvláštností je, že v době vlády Envera Hodži byla Albánie vyhlášena prvním ateistickým státem. Dále je také v Albánii známý bektašismus, což je liberálnější forma islámu.

Pokud budeme brát v potaz rozdělení na Tosky a Gegy, většina lidí se hlásí k islámu. Dále se Gegové řadí více ke katolictví a Toskové k pravoslavným.

Z našeho výzkumu jsme zjistili, že lidé přejímají náboženství po svých rodičích a většina z nich se řadí spíše k pasivním věřícím. Náboženská tolerance je zde velmi patrná i pouze při procházení městem. Vedle sebe jsou postaveny mešity, kostely a nikdo se nad tím nepozastavuje. Náboženské stavby vlastní stát a velmi pečlivě se o ně většinou stará. V zemi není nařízené žádné oficiální náboženství a stát se ke všem vyznání staví rovně. V roce 1998 zde byla Ústavou zaručena náboženská svoboda.

V Albánii je úředním jazykem albánština, která se píše latinkou. Albánsky se hovoří v Albánii a Kosovu, a v oblastech, kde se vyskytují albánské komunity (Makedonie, Černá Hora, Řecko…). Pokud Albánci hovoří cizím jazykem, pak je to hlavně italština, anglicky se cizinci dorozumí zejména s mladými lidmi ve městech. Albánština patří do skupiny indoevropských jazyků, v historickém vývoji na ni měla značný vliv turečtina (Albánie pod nadvládou Osmanské říše) ze které pochází množství slov. Na severu se hovoří dialektem Gegů, jižně od řeky Skhumbin pak dialektem Tosků. Během éry diktátora Envera Hodži byl oficiálním jazykem prohlášena toskština, jelikož Hodža byl Tosk.

Od roku 1998 je Albánie parlamentární republikou.

I když jsou Albánci velmi tolerantní, co se týče náboženského vyznání či rozdělení na Tosky a Gegy, zdá se, že politika je to, co je rozděluje. Dle rozhovorů se k demokratům řadí většinou Gegové, Toskové se přiklání spíše k socialistům. Pokud jste demokrat a k moci se dostanou socialisté, je zde velká šance, že přijdete o práci (jedná se i o nižší pozice, jako je např. uklízečka). V době, kdy se konají volby, se do Albánie nedoporučuje cestovat, bývá zde napjatá atmosféra a málokdy se tato událost obejde bez obětí na lidských životech.

Od ledna 2003 je Albánie zařazena mezi potencionální kandidáty do Evropské unie. Spoustu Albánců doufá, že vstup do EU by jim mohl pomoci v rozvoji jejich území, Albánie se totiž dodnes řadí mezi nejvíce zaostalé země Evropy.

Velkou roli zde hraje také idea tzv. Velké Albánie. Jedná se o území, do kterých Albánci prchali před chudobou komunismu ve 20. století. Zahrnuje celé Kosovo, jižní část Černé Hory, část Srbska a Makedonie a také severozápad Řecka. Jedná se o nacionalistickou ideu, kdy mnoho lidí ji považuje za otázku historie, ale naleznou se i lidé, kteří v ní věří dodnes.

Antický amfiteátr na jihu země

Naším hlavním zjištěním bylo to, že mezi Tosky a Gegy v Albánii netrvá žádné otevřené napětí, alespoň podle našich respondentů. Dona (25) ze Skhodry na severu Albánie nám sdělila, že odlišnost vidí v kultuře a jazyku a celkové rozdělení na Tosky a Gegy je podle ní zastaralé a dnes již není. Albert Toka (22) ze Skhodry, u jehož rodiny jsme spali dvě noci a se kterým jsme se bavili asi nejvíce do hloubky, nám sdělil následující. Toskové žijí hlavně ve městech, volí spíše socialistickou stranu a jsou více muslimové. Gegové to mají prý dodnes těžší, za komunismu jich bylo hodně vězněno a jelikož obývají hlavně hory na severu, měli náročnější cestu do školy a do práce, jsou i chudší. (kvůli náročnosti obživy). Vedle již zmíněné rozdílnosti v jazyku zmínil Albert například to, že při smíšeném sňatku má rozhodující slovo rodina, zda takový sňatek povolí.

Více než náboženství je důležitá politická příslušnost a orientace, když jste opačného politického smýšlení než aktuální vládní garnitura, můžete v krajním případě přijít i o práci. Z rozhovoru s Albertem bylo patrné, že Toskům příliš nedůvěřuje, jejich smýšlení hodnotil postojem „kam vítr, tam plášť“. Albert je s celou rodinou křesťan, ale k muslimům i ostatním náboženstvím jsou tolerantní, stejně tak jako podobná tolerance platí ve zbytku Albánie.

Albánci mají pozitivní vztah k Italům (jezdí tam rádi na dovolenou, studovat atd.), naopak s Řeky jsou vztahy velmi chladné. Yljono Ylli (24 let) z Tirany nám objasnila, jak se rozděluje Albánie. Na severu žijí Gegové, v tzv. střední části žijí „middle people“ (oblast Elbasanu, Durres a Tirany). Jih je pak obýván Tosky. Yljona je muslimka, avšak svojí víru nijak aktivně nepraktikuje, je muslimka po rodičích. Rozdíl mezi severem a jihem vidí také v tom, že na severu žijí rodiny více pohromadě, na jihu nemá rodina tak pospolitý charakter jako na severu, je více ekonomicky prosperující. Původ Toskové a Gegové odvozují po rodičích. Problémy mezi Tosky a Gegy dnes už nejsou, prý je to v zásadě záležitost hrstky zástupců starší generace. Ohledně politické otázky souhlasí s Albertem, Toskové volí socialisty a Gegové demokraty.

Mnoho Albánců se stěhuje do střední části Albánie a doufají, že najdou lepší práci. Yljona vidí jako problém Řeckou menšinu, která si podle ní chce přivlastnit jih Albánie. Alexandr (50) z jižního města Ksamil nedaleko řeckých hranic nám sdělil, během éry Envera Hodži byl pouze jeden národ, a dělení na Tosky a Gegy nebylo. Hodža sám byl Tosk, a proto byla oficiálním jazykem ustanovena toskština. Podle Alexandra, který se cítí jako Tosk, jsou Toskové více bohatí a zdvořilejší, Gegové jsou naopak hrubí. Sám by například nechtěl, aby si jeho dcera vzala Gega kvůli jiné kultuře a kvůli krevní mstě, kterou považuje za hloupost. Co se týče Kosova, považuje Albánce, kteří žijí v Kosovu za Kosovany, kteří jenom mluví albánsky. Politické rozdělení, které jsme slyšeli od Alberta a Yljony odmítá, říká, že je to u Tosků i u Gegů půl napůl.

http://www.mzv.cz/tirana/cz/albanie_informace_nejen_pro_turisty_a/nabozenstvi.html

http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/albanie/politika/zahranicne_politicka_orientace.html

http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/albanie/politika/vnitropoliticka_charakteristika.html

Pavel Hradečný, Ladislav Hladký, Dějiny Albánie. V Praze: Nakladatelství Lidové noviny, 2008 vyd. 1, ISBN 978-80-7106-939-3

Fotografie pochází z vlastních zdrojů

Albánci - Ottův slovník naučný: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n730/mode/2up

Toskové - na jihu Albánie. Muslimové - bektašové (súfijský řád) 80 %, ortodoxní křesťané 20 %.

Gegové - na severu Albánie. 69 % muslimové sunnité, 10 – 30 % katolíci.

Většinu v obou skupinách tvoří muslimové, ale z katolického společenství v Albánii tvoří většinu křesťanští Gegové. Z albánského pravoslavného společenství tvoří většinu křesťanští Toskové.

List of tribes of Albania - http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_tribes_of_Albania

Jane C. Sugarman. Imagining the Homeland: Poetry, Songs, and the Discourses of Albanian Nationalism. Ethnomusicology, Vol. 43, No. 3 (Autumn, 1999), pp. 419-458. ke stažení ZDE

Dean S. Rugg. Communist Legacies in the Albanian Landscape. Geographical Review, Vol. 84, No. 1 (Jan., 1994), pp. 59-73. ke stažení ZDE

Počet shlédnutí: 141