obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


turci_v_bulharsku

Veronika Ilievová, Tomáš Obruba. Turci v Bulharsku. [online] Hospodářská a kulturní studia, PEF ČZU, 2009. Dostupné z: <www.hks.re/wiki/turci_v_bulharsku>

Turci v Bulharsku

Teoretická část

Turci v Bulharsku dnes představují 9,4% z celkového počtu obyvatel a jsou největší menšinou v Bulharsku. Turci jsou potomci prvních tureckých osadníků, kteří přišli z Anatolie přes Bospor a Dardanely ve 14. století. Dále se spekulovalo o tom, že někteří Turci žijící dnes v Bulharsku mohou být přímí národnostní potomci starších středověkých tureckých kmenů. Turecká komunita byla vytvořena jako etnická menšina po Rusko-turecké válce 1877-78. Tato komunita se liší od zbylého bulharského národa jazykem, náboženstvím, kulturou, zvyky a tradicemi. DNA výzkum, který vyšetřoval tří největší skupiny obyvatel v Bulharsku (Bulhary, bulhar. Turky a Romy) potvrzuje, že existují významné rozdíly mezi těmito třemi etnickými skupinami.

Dnes jsou Turci v Bulharsku soustředěni hlavně do dvou oblastí: SV (Ludogorie / Deliorman) a JV (Východní Rodopy). Je důležité si uvědomit, že je obtížné přesně zjistit počet Turků, protože spousta lidí se cítí být spíše Bulhary a naopak.

1. 2. 2. černá barva : více než 50% turecké populace, hnědá barva: mezi 25 a 50% turecké populace, žlutá barva: mezi 10 a 25% turecké populace

Historie a příchod Turků do Bulharska

V raném období Osmanské říše (14 století) se islám etabloval trvale na balkánském poloostrově. Kvůli politice osmanského státu, se mnoho muslimů z východní Anatolie usadilo na Balkáně. Během krátké doby získali Turci dominantní postavení, která trvala až do Rusko-turecká války 1877-1878. Historické důkazy ukazují, že většina muslimů v Bulharsku pochází ze zemí mimo Balkán, zatímco zbytek se konvertuje od domorodého obyvatelstva.

Koncem 14. století se nejspíš začali v Bulharsku usazovat první velké skupiny etnických Turků. V současné době žijí kompaktně ve dvou venkovských oblastech na severovýchodě (Deliorman / Ludogorie) a Jihovýchodně (Východní Rodopy).

Obvyklý výklad doby osmanské v Bulharsku je „temná období„ atd., většinou jde spíše o negativní pojmy, vložené v myslích Bulharů a učených ve školách. Zde se naskýtá otázka, zda někteří Bulhaři konvertovali k islámu dobrovolně, nebo k tomu byli donuceni. Vnější pozorovatelé poukazují, že ve většině případů konverze k islámu nebyla masivní, ani násilná. Spíše to bylo „provedeno“ jako součást politiky osmanské vlády, kdy přechod od křesťanství k islámu naskýtal daňové a sociální výhody. Turci podporují názor, že konverze byla dobrovolná, a to zejména u skupin, jako jsou Bogomilové atd. Naproti tomu většina lidí z bulharské historiografie podporuje hypotézu, že islám byl uložen násilně, aby křesťanství a zejména bulharský národ, byly zničeny.

Dále se poukazuje na následující způsoby islamizace:

  1. otroctví – každý otrok mohl získat svobodu a půdu za předpokladu, že přejde k islámu
  2. „přirozenou cestou“ - prostřednictvím sňatku s křesťankami
  3. hlavní faktor představuje nárůst muslimské populace v Osmanské říši na úkor křesťanů.
  4. každý trestanec odsouzen k smrti byl omilostněn Sultánem, když přijal islám.

S osvobozením Bulharska a založením moderního bulharského státu v roce 1878 se turecký život podstatně změnil. Turci tvrdí, že tato válka změnila bilance obyvatelstva ve prospěch Bulharů, protože kolem jednoho milionu Turků bylo donuceno k útěku ze svých domovů, další byli zabiti nebo zemřeli hladem a na různé nemoci.

Po balkánské a první světové válce muslimská emigrace vzrostla. Podle bulharského odhadu zhruba o 350.000 lidí. Mezi dvěma světovými válkami, zhruba 150,000-200,000 Turků emigrovalo, hlavně na základě turecko-bulharské dohody z roku 1925. Nicméně je třeba mít na paměti, že se bulharské vlády v tomto období (1878-1944) snažily ctít ustanovení mezinárodních a dvoustranných dohod, které zaručovaly práva menšin. Nedocházelo tam k žádné otevřené diskriminaci nebo politickému tlaku turecké a muslimské komunity. Na začátku 20. století si Turci si užívali kulturní a náboženské autonomie. Stát neměl zasahovat do fungování islámského právního systému, tureckých škol, publikování a šíření knih a periodik v turečtině. I přesto však populace Turků mírně klesla.

Po státním převratu (9. 6. 1923) a odvoláním vlády A. Stamboliiski, menšina začala být diskriminována. Školy ztratily autonomii, učitelé byli zbaveni práva na odchod do důchodu, turecká účast v politickém životě byla snížena. Zatímco do roku 1923 bylo v bulharské, národním shromáždění 10 tureckých poslanců, v roce 1925 se počet snížil na pouhých pět a v roce 1933 zbyli jen čtyři.

Turci v Bulharsku v období komunistické vlády (1945 až 1989)

Po komunistickém převratu v roce 1944, se nový režim vyslovil ve prospěch všech menšin. Nová ústava měla mnoho ustanovení týkající se ochrany menšin a zejména zaručovala právo na jazyk, na vzdělání a svobodný rozvoj kultury pro všechny národnostní menšiny. Později se ale situace obrátila. V roce 1956 začal režim postupně zavádět dlouhodobou asimilační politiku vůči Turkům v Bulharsku. Největší kampaň namířená proti Turkům, se konala v letech 1984-1985 a byla oficiálně nazvaná „obrodný proces“. Turci byli nuceni změnit si jméno. Dále se objevily snahy zničit tradiční oděv, zrušit muslimské zvyky a zakázat užívání tureckého jazyka. Kromě těchto násilných událostí došlo ještě ke zrušení tureckých publikací. Do roku 1981 „přežily“ pouze jediné noviny (Yeni Işık). Je příznačné, že nová “ Živkovova ústava „z roku 1971 nahrazuje termín“ národnostní menšiny „se “ státními příslušníky třetího-bulharského původu “.

Big exodus

V květnu 1989 vládly nepokoje v regionech, kde žili členové tureckých menšin. V tzv. „událostech května“ z roku 1989 nespokojenost s dosavadním režimem dosáhla bodu varu a desítek tisíc tureckých demonstrantů vyšlo do ulic v severo-východních a jiho-východních provinciích. Demonstrace byly násilně potlačeny policií a ozbrojenými silami. Členové turecké komunity zahájili hromadné stávky a požadovali restituci jejich jmen a občanských svobod v souladu s ústavy země a mezinárodními smlouvami. Účastníci byli členy „Demokratického svazu“ a „Nezávislého sdružení“. Režim na stávku reagoval masovým zatýkáním a deportací aktivistů do cizích zemí, jako je Rakousko a Turecko. Jedinci byli vyhnáni do Jugoslávie, Rumunska nebo k tureckým hranicím. Masové demonstrace ve velkých městech a regionech, jako je Razgrad, Šumen a Silistra trvala až do května 1989. Dne 10. 5. 1989 byla omezení, která zakazovala cestování do cizích zemí částečně zrušena. Todor Živkov přednesl projev dne 29. května 1989, ve kterém uvedl, že ti, kteří nechtějí žít v Bulharsku, mohou emigrovat do Turecka a požadoval, aby Turecko otevřelo své hranice a aby přijalo všechny „bulharské muslimy“. Pak následoval nucený exodus více než 300.000 Turků, kteří byli vydáni z Bulharska do Turecka. Lidé dostali 24 hodin na zabalení si svých zavazadel a na hranice s Tureckem byli převezeni ve speciálních konvojích. Po masivním odchodu Turků se Bulharsko ocitlo bez pracovních sil a ekonomika měla značné problémy ve výrobním cyklu.

Migrace a vyhoštění Turků z Bulharska do Turecka

Oficiální uznání etnických čistek

V únoru 2010 Bulharský parlamentní výbor pro lidská práva a náboženskou svobodu schválil prohlášení, odsuzující komunistický režim za pokus o asimilaci tureckého obyvatelstva. Výbor prohlásil násilná vyhnání 360 000 Turků v roce 1989 jako formu etnických čistek.

Turci v post-komunistickém Bulharsku

Dne 10.11.1989 byl komunistický režim svržen. 29. prosince bylo učiněno vládní rozhodnutí, které umožňovalo obnovení tureckých jmen. Do jednoho roku bylo přijato přibližně 600 tisíc žádostí o navrácení tureckého jména. V roce 1991 byla přijata nová ústava, která poskytovala občanům „ne-bulharského“ původu celou řadu práv a zrušení legislativního zákazu výuky v turečtině.

V lednu 1990, sociální rada občanů, vnitrostátní orgán zastupující všechny politické a etnické skupiny, dosáhl kompromisu, který zaručoval Turkům svobodu náboženského vyznání, volbu jména, a nerušenou praxi kulturních tradic.

Provincie Razgrad

Razgrad (bulharsky: Разград) je město v severovýchodním Bulharsku a je hlavním městem provincie Razgrad, postavené na troskách starověkého římského města Abritus na břehu Beli Lom.

V provincii žije největší procento tureckého obyvatelstva v Bulharsku. Nachází se zde Ibrahim Pasha mešita z roku 1530. Říká se, že tato mešita je třetí největší na Balkáně. Její rekonstrukce dosud nebyla dokončena.

OBYVATELSKO

Počet obyvatel v provincii Razgrad je 152.417 a hlavní etnické skupiny jsou Turci (71963), Bulhaři (67.069) a Romové (8733). (2001 sčítání lidu)

OBCE PROVINCIE RAZGRAD

Isperih

Kubrat

Loznica - Obec Veselina - působí zde turecká folklorní skupina, v oblasti se nachází 19 mešit, a je kouskek od Samuilu

Samuil - Turků 75%, Bulharů 14% a 11% Romů.

Články a publikace:

  • Turecká minorita v Bulharsku (Veronika Ilievová, Tomáš Obruba) ODKAZ na WIKI
  • In Search of a Homogeneous Nation: The Assimilation of Bulgaria’s Turkish Minority, 1984-1985 Plná verze - *.pdf. Tento článek analyzuje příčiny extrémních nacionalistických postupů ve východní Evropě na příkladu z 80. let 20. století, kdy se bulharská vláda pokusila o změnu jmen téměř jednoho milionu Turků.

—-

Počet shlédnutí: 22

turci_v_bulharsku.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:40 autor: 127.0.0.1