Ukázky literární rešerše

Výzkumné otázky:

Cílem práce je odpovědět na výzkumné otázky:

• Jaké jsou hlavní prvky bretonské etnické identity?
  • Jak probíhala revitalizace bretonského jazyka?
  • …
  • …

Literární rešerše
Protože práce je o etnické identitě (národnostním uvědomování), je velmi vhodné dát na začátek literární rešerše nějakou obecnou zmínku o autorech, kteří se etnickou identitou zabývali.
Například:

Národotvorné procesy a pojem nacionalismus jsou rozebírány v mnoha společenskovědních publikacích. Miroslav Hroch se v knize Národy nejsou dílem náhody¹⁶⁾ snaží o systematické propojení koncepcí, typologie či definic týkajících se národotvorných procesů v Evropě v průběhu 19. století. Zdůrazňuje význam historie a odkaz minulosti, etnicity a modernizace a uvádí praktické příklady. Autor se věnuje faktorům působícím na genezi evropských národů, které vedly k formaci moderního národa a nové občanské pospolitosti. Miroslav Hroch se nezabývá pouze státními národy, ale také národními hnutími. Publikace se věnuje i snaze zachování národní kultury, jazyka a vývojových fází vedoucích k jeho uznání.

Pak se můžeme zaobírat jednotlivými výzkumnými otázkami a podotázkami.
Jaké jsou hlavní prvky bretonské etnické identity?

Bretonskou etnickou identitou, bretonským národem, jeho historií či národnostním uvědomováním se zabývá Sharif Gemie ve své knize Brittany, 1750-1950: The Invisible Nation. Ucelená publikace chronologicky rozebírá postavení Bretaně a jejích obyvatel v rámci suverénního státu – Francie. Autor se věnuje otázce národnosti v Bretani, regionálních hnutí a vlivu jednotlivých etap francouzských režimů na region Bretaně. Sharif Gemie dopodrobna rozebírá situaci regionu a jejích obyvatel především do poloviny 20. let. Nicméně v publikaci se minulost prolíná i se současnou situací Bretonského poloostrova.

Ronan Le Coadic sepsal mnoho publikací a odborných článků týkajících se multikulturalismu, etnických menšin a především bretonské minority. Odborný článek L’identité bretonne, situation et perspectives (Bretonská identita, situace a perspektiva) pojednává o bretonské identitě, situaci a vyhlídkách do budoucna. Zabývá se i vývojem situace bretonské identity během 20. století.

K podotázce Jak probíhala revitalizace bretonského jazyka? můžete zase zmínit nejprve něco obecnějšího (revitalizace i jiných jazyků, než zrovna zkoumané bretonštiny):

Problematikou etnických menšin a s ní spojenou snahou o revitalizaci menšinových jazyků se zabývá Leoš Šatava ve své knize Jazyk a identita etnických menšin. Podle něj v současnosti dochází k asimilačním procesům menšinových jazyků a celkově i etnických menšin. Publikace se zabývá především snahou zastavit jazykovou asimilaci. Podle Šatavy hraje důležitou roli vitalita mluvčích. Pokud neexistuje snaha zevnitř skupiny, tak nepomůžou jakékoliv snahy či finanční toky zvenčí. Vitalitu se poslední dobou v řadě oblastí povedlo vzbudit. Úvahy, zda je vůbec možná revitalizace menšinových jazyků, se tedy ukázaly jako bezpředmětné.
Publikace se věnuje i konkrétním úspěšným modelům revitalizace – jako příklad uvádí Velšany, Katalánce či Gaely.

Pak už se můžeme vrhnout přímo na tu revitalizaci bretonštiny:
Bretonštinou, jejím ohrožením a revitalizací se podrobně zabývá sociolingvistický článek Madeleine Adkins Will the real Breton please stand up? Language revitalization and the problem of authentic language (Obstojí opravdová bretonština? Revitalizace jazyka a problém autentičnosti bretonského jazyka). Článek pojednává o historii, rozmanitosti a dialektech bretonského jazyka. Autorka vychází z etnografických dat získaných během výzkumu v Dolní Bretani. Zaměřuje se také na mezigenerační rozdíly v užití a vnímání jazyka. Zmiňuje i francouzštinu a její nadřazené postavení v rámci Bretaně. Hlavní otázkou je podle autorky nalezení té „správné a skutečné“ bretonštiny.

Organizace Ofis ar brezhoneg, francouzsky Office de la langue bretonne (Úřad bretonského jazyka), se zabývá především současnou situací bretonštiny a vývojem jazyka. V jejích publikacích jsou uvedena kvantitativní data, jako je například počet mluvčích či počet bretonsky vyučujících škol.

Protože literární rešerše má ukazovat, co o daném tématu vyzkoumali a napsali jiní autoři, velmi často se dostáváme do konfliktu, protože různí autoři mají často na stejnou věc odlišné názory. Konfrontace se nebojte a protichůdné názory zmiňujte.
Pozor! Účelem této ukázky není podat úplnou rešerši, ale ukázat, jak vedle sebe postavit zásadně protikladné názory, což je v rešerši často velmi důležité. V tomto ohledu dobře poslouží jako model konfrontačního přístupu, a může pomoci pochopit, že ani v rešerši nemusí jít jen o „výčet“ literatury, ale i o hledání a vystižení napětí, sporu, vývoje názorů.

Na téma vztahů mezi Čechy a Němci v českém pohraničí bylo vysloveno velké množství naprosto protichůdných názorů, které se začaly objevovat už záhy po vzniku Československé republiky.

Barta¹⁷⁾ hovoří o nadvládě Čechů nad Němci na základě historické příslušnosti těchto zemí k zemím Koruny České a poukazuje, že oblast Sudet nikdy Slovany obydlena nebyla. Pokud se Slované hájí tím, že neexistují žádné uzavřené řečové hranice, pak nejlepší odpověď podá sčítání z r. 1910 ve šternberském okresu, kde bylo 91,7 % Němců a pouze 8,3 % Čechů. Skutečnost, že lidé, kteří přes 700 let obývají tuto zem (německé Sudety) by měla vést k vytvoření uzavřené politické jednotky, protože „německé Sudety chtějí vzít svůj osud do vlastních rukou.“

Naopak Chmelař¹⁸⁾ vyzdvihuje fakt, že i přes významný počet německé menšiny v Československu jak absolutní – 3 231 688 (1930), tak i relativní (22,5 %), není mezi českými a německými obyvateli žádná hranice, která by obě národnosti oddělovala a ani řečová hranice není nijak výrazná. Dalším faktem je, že německé osídlení podél historických hranic českého státu s Německem nikdy netvořilo součást Německé říše a bylo samostatným prvkem i v dřívějším Rakousku-Uhersku, což se projevovalo svébytnou literaturou i uměním, v mnohém ovlivněném tisíciletým soužitím s Čechy. Co se týká všech národností, jejich práva jim jsou zaručena ústavou a to, že daná práva nebyla jen na papíře, dokazují volby v r. 1920, kdy ve sněmovně bylo 72 Němců z 281 poslanců a 37 ze 142 senátorů.

Jenom tato malá ukázka naznačuje, že názory na správu Sudet byly tak diametrálně odlišné, že o jejich slučitelnosti nemůže být vůbec žádná řeč.

Když už bychom z toho chtěli udělat nějakou solidnější literární rešerši, museli bychom na to jít mnohem víc zeširoka:

Na téma vztahů mezi Čechy a Němci v českém pohraničí existuje rozsáhlá a často ideologicky vyhraněná literatura. Výrazný názorový střet se objevuje již v meziválečném období, kdy byly spory o národnostní charakter Sudet předmětem politického i odborného diskurzu. V rámci rešerše je důležité nejen postavit tyto postoje proti sobě, ale také reflektovat jejich dobový kontext a možnou ideologickou zaujatost.

Například E. Barta ve své publikaci Die Ansprüche der Tschechen auf das Sudetenland (1919)¹⁹⁾ prosazuje pohled, podle nějž je dominance Čechů v pohraničí oprávněná historickým vývojem zemí Koruny české. Argumentuje zejména výsledky sčítání lidu z roku 1910 a tvrdí, že jazyková hranice je zcela jasná – např. ve šternberském okrese žilo 91,7 % Němců. Na tomto základě Barta obhajuje právo Sudetských Němců na autonomii, dokonce i na oddělení.

Naopak J. Chmelař (Das deutsche Problem in der Tschechoslowakei, 1936)²⁰⁾ zdůrazňuje, že hranice mezi oběma etniky nikdy nebyla ostrá – ani geograficky, ani kulturně. Argumentuje historickým soužitím, absencí jasné jazykové hranice a politickými právy garantovanými menšinám v nové republice. Ukazuje, že německé menšině byly garantovány nejen formální svobody, ale i zastoupení v parlamentu.

Tyto dva texty ukazují protikladná chápání národního prostoru – exkluzivní (etnicko-nacionální) a inkluzivní (státoprávní, občanské). Přestože jde o texty staršího data, představují ideové východisko mnoha dnešních debat o identitě, kolektivní paměti a oprávněnosti nároků menšin.

Z hlediska současného bádání je ovšem nutné jejich teze zasadit do širšího rámce teoretických konceptů jako jsou nacionalismus (Anderson, Gellner, Hobsbawm), nebo kolektivní paměť (Assmann, Nora). Novější výzkumy (např. Glassheim, 2005; Judson, 2016) ukazují, že jazyková nebo kulturní příslušnost zdaleka neznamenala jednotnou politickou loajalitu, a vztahy mezi Čechy a Němci byly výrazně složitější, než se zdá z dobových pamfletů.

Tady je to třeba brát jako část literární rešerše, celek by závisel na konkrétních výzkumných otázkách

Zkoumání velikonočních oslav jako rituálního fenoménu je možné vést v několika rovinách: teologické, liturgické, kulturně-antropologické a v neposlední řadě komparativní. Vzhledem k obrovskému množství textů, které se tomuto tématu věnují, je nutné přistupovat k literatuře selektivně a diferencovaně – s ohledem na její formální i faktickou úroveň.

Z klasických prací je důležité zmínit zejména Victora Turnera (The Ritual Process, 1969), který definuje rituál jako přechodový a liminální akt, v němž účastník přechází z jednoho stavu do druhého – tato teorie umožňuje chápat velikonoční období jako komplexní transformační rámec, v němž se „starý člověk“ symbolicky loučí se světem hříchu a vstupuje do nové roviny existence. Turner svá tvrzení opírá o detailní etnografický materiál, zejména z prostředí afrických komunit, a ukazuje, jak se rituály podílejí na obnově společenského řádu.

Z novějších prací je relevantní koncept „lived religion“, který rozvíjí Nancy Ammermanová (Everyday Religion, 2007). Ta ukazuje, že náboženská zkušenost není omezena na formální liturgii, ale projevuje se i v každodenních činnostech a interpretacích jednotlivců. Její výzkum je založen na rozsáhlém terénním materiálu a přímých výpovědích respondentů – tedy nikoliv na spekulaci, ale na systematickém sledování projevů víry v praxi.

Pokud jde o africký kontext, zasluhuje pozornost práce, kterou publikoval Ezra Chitando a Ishanesu Sextus Gusha (Interfaith Networks and Development: Case Studies from Africa, 2005), který analyzuje propojení mezi velikonočními obřady a komunitní solidaritou v prostředí subsaharské Afriky. Autoři zdůrazňují, že v tomto prostředí nejsou Velikonoce pouze liturgickým cyklem, ale zároveň nástrojem komunitní koheze, sdílení a někdy i rozdělování potravin a zdrojů. Jeho práce je opřena o konkrétní kazuistiky z několika regionů, a přináší tak důležitý kontrast ke středoevropskému individualizovanému pojetí svátků.

Naopak práce typu Vondruškovy (Církevní rok a lidové obyčeje, 2001), je třeba hodnotit obezřetně. Vondruška např. tvrdí, že svěcení pokrmů na Boží hod velikonoční mělo nejen symbolický, ale i praktický význam – „mělo tělo po půstu připravit na běžnou stravu“. Ačkoliv může jít o validní hypotézu, autor ji nikde nedokládá konkrétním historickým pramenem ani etnografickým záznamem. Tento typ výroků tak balancuje na hraně mezi popularizací a volnou fabulací, což je pro získání relevantních údajů rizikové. Vondruška nepředkládá jasnou metodologii a neuvádí, zda vychází z archivního výzkumu, sekundární literatury či pouze z vlastního výkladu.

Popularizační zdroje typu článků z webu Jímejinak.cz či Milujivelikonoce.cz mohou sice shrnout některé tradice přístupnou formou, ale většinou chybí jakékoliv odkazy na prameny, chybí rozlišení regionálních variací, a často se v nich míchají současné zvyky s předpokládanými „pohanskými“ kořeny bez adekvátního doložení. Jejich role může být pomocná při popisu toho, jak se svátky prezentují veřejnosti, ale nikoliv při analýze jejich hlubšího významu.

Z hlediska teologie a liturgie je možné poukázat na texty Františka Jemelky (Křesťanské Velikonoce, 2017), který systematicky shrnuje průběh velikonočního Tridua. I když jde o teologicky zaměřenou práci, nikoli antropologickou analýzu, přináší cenné přehledy jednotlivých liturgických kroků – přesto je třeba mít na paměti, že autor neprovádí kulturně-srovnávací analýzu a nedotýká se rozdílů mezi regionálními zvyklostmi.

Je na autorovi, jak uzná vhodnost použití chronologické a tématické literární rešerše. Obojí má své specifické použití, ale neplatí tady striktní buď, a nebo. Klidně můžete začít chronologickou rešerší a ukázat, jak se dané téma zkoumalo v průběhu času (dejte si ale velký pozor na to, abyste neskákali ze století do století, ale aby to šlo pěkně popořádku).
Pak můžete doplnit tématickou literární rešerši podle vašich výzkumných otázek.

V období 40. a 50. let 20. století se vyskytovalo poměrně málo literatury týkající se pastevectví, ale i zde najdeme práce významných antropologů o pastevecké organizaci, mezi které můžeme řadit např. Evanse-Pritcharda²¹⁾, který prováděl výzkumy afrických Nuerů. Autor dospěl k závěru, že pastevectví nelze chápat izolovaně jako ekonomickou činnost, ale že je hluboce provázáno se strukturou příbuzenství, autority a rituálů. I když se jeho výzkum netýká přímo Kyrgyzstánu, nabízí obecně použitelný model, jak chápat sociální význam pastevectví v tradičních společnostech.

Výzkumy ze 70. a 80. let 20. století zejména v Africe a na Středním východě prováděl např. T. Barfield²²⁾, který se zaměřil na migrační strategie, adaptaci na ekologické podmínky a vztah mezi mobilitou a státní kontrolou. Ukázal, že nomádské společnosti vyvinuly velmi efektivní způsoby správy zdrojů a sociální organizace, které často kolidují s požadavky moderních států. Jeho práce je inspirativní pro analýzu podobných střetů mezi tradicí a státem ve Střední Asii.

Sovětští autoři zabývající se touto problematikou příliš v západní literatuře citováni nejsou. Výjimku určitě tvoří A. M. Chazanov²³⁾, který ve své publikaci Nomads and the Outside World provedl syntézu a analýzu pastevecké historie a etnografie v celosvětovém měřítku. Ukazuje, že kontakt nomádů se státními strukturami je vždy ambivalentní – přináší jak integraci, tak marginalizaci. Chazanov rovněž tvrdí, že nucená usazování vedou spíše k rozpadu sociální soudržnosti než k její transformaci, což je důležité i pro interpretaci postsovětských změn v Kyrgyzstánu. To, že bývá Chazanov v západní literatuře týkající se pastevectví relativně často citován, souvisí možná i s tím, že své práce publikoval ve velké míře i v angličtině, na rozdíl od většiny sovětských autorů.

Z těchto sovětských autorů je možné jmenovat např. B. V. Andrianova²⁴⁾, který se věnoval klasifikaci kočovných skupin a jejich demografickému rozložení. Jeho práce zahrnuje cenná kvantitativní data o početnosti kočovných populací, mapy migračních tras a typologii mobilních skupin podle způsobu obživy. I když méně reflektuje kulturní rozměr, je důležitým zdrojem pro srovnávací analýzu regionálních rozdílů ve Střední Asii, a může sloužit jako faktické pozadí při sledování proměn způsobených sovětskou modernizací a kolektivizací.

Na problematiku pastevectví v regionu centrální Asie se zaměřuje publikace The end of nomadism?²⁵⁾. V této knize se lze setkat s informacemi o změnách ve způsobu života pastevců, ke kterým došlo ve 20. století v důsledku politické transformace v tomto období. Jsou zde popsány důsledky nuceného usazování, otázka potřeby zvyšování produkce doplňkového krmiva pro stále početnější stáda, problematika centralizace a omezení migrace v důsledku vysokého počtu zvířat. Autoři analyzují zásadní změny v životě pasteveckých komunit během 20. století, zejména v souvislosti s kolektivizací, násilným usazováním a centrálním plánováním. Docházejí k závěru, že sovětská transformace zásadně narušila tradiční ekonomiku i sociální organizaci nomádů, a zdůrazňují, že pokusy o modernizaci často vedly k environmentální degradaci a oslabení komunitní soudržnosti.

Ke stejné problematice, tentokrát však přímo v kontextu Kyrgyzstánu, se vyjadřuje práce The Kyrgyz sheep herders at a crossroads²⁶⁾. Autor se soustředí na chov ovcí a dokumentuje důsledky hospodářských reforem v 90. letech, včetně náhlého ústupu státní podpory a obtížného přechodu k tržnímu prostředí. Zatímco Humphrey a Sneath analyzují procesy z pohledu antropologického, Schillhorn van Veen přináší prakticky orientovaný vhled do transformace pastevecké ekonomiky.

Jelikož pastevectví bylo vždy důležitou součástí kyrgyzského hospodářství, existuje mnoho ruskojazyčných publikací z období existence SSSR. I přesto, že tyto knihy jsou mnohdy ideologicky zaujaté, lze je považovat za hodnotný zdroj informací. O období 60. let pojednává např. kniha Pastbiščno-polustojlovoe soderžanie ovec²⁷⁾. Autor, který byl hlavním zootechnikem v Leninově kolchozu ve vesnici Novo-Pokrovka (Čujská oblast), ve svém díle popisuje dobový způsob chovu ovcí, dosažené úspěchy a částečně i problémy, s kterými se kolchoz potýkal. O zvyšujících se problémech, jako je nedostatek krmiva, zhoršování kvality půdy a neschopnost zvyšovat počet kusů ve stádě podle plánu, se můžeme dočíst v úvodu knihy Kormlenie i soděržanie ovec v pastbiščnyj period²⁸⁾, která se dále snaží nastínit potenciální způsoby řešení těchto problémů.

S tématem pastevectví v rámci SSSR se lze setkat také v beletrii, a to např. u sovětského (kyrgyzského) autora Čingize Ajtmatova. Ve své novele Džamila²⁹⁾ pojednává o období 2. světové války, kdy muži bojovali daleko od domova a ženy a děti byly nuceny pracovat na polích a řešit tak otázku nedostatku pracovních sil, vzniklou nepřítomnosti mužů. Podobně jako v novele Sbohem živote³⁰⁾ autor popisuje tradiční hodnoty Kyrgyzů, jejich životní postoje a vztahy nejen mezi lidmi, ale i mezi pastevcem a jeho stádem. V druhé zmíněné novele Ajtmatov líčí život muže, pastevce, který byl zpočátku přesvědčeným komunistou a stoupencem režimu, byl ochotný poslat do vyhnanství na Sibiř i nevlastního bratra, ale který postupem času své představy přehodnocuje.
Ajtmatovova díla tak nabízejí etnograficky hodnotný vhled do mentality a každodennosti pastevecké společnosti v období zásadních proměn.



Počet shlédnutí: 1447