Ústava- Kateřina Fojtíková

Podle De Crescenza (2004, str. 56) Aristokles, pod uměleckým jménem Platon, se narodil v Aténách kolem roku 427 př. n. l. v jedné z předních aténských rodin. Z otcovy strany pocházel z rodu Kodra, rodu posledního athenského krále, ze strany matky byl pradědečkem jeho pradědečka Dropides, Solonův bratr, velký politik a legislativec města Athén. Jeho strýčky byli dva ze třiceti tyranů Charmid a Kritius. Jeho rodinu můžeme přirovnat k rodině Kennedyů 5.století př. n.l. Dědictví rodiny předurčovalo Platona k politické kariéře. V době jeho mládí došlo k mnoha politickým událostem. Pád demokracie díky prohrané válce se Spartou, následný ústavní rozvrat a dosazení oligarchické vlády třiceti tyranů. Poté opět pád tyranie a znovunastolení demokracie. Velké otřesy a převraty vnějších událostí mu způsobily mnoho bolesti mimo jiné odsouzením Sokrata.

„Tenkrát, když jsem byl mlád, bylo to se mnou tak, jako s mnoha jinými, myslil jsem, že jakmile se stanu svéprávným, hned se oddám politické činnosti. A tu jsem zažil takovéto zvláštní události politického života. Protože bylo tehdejší ústavě mnohými mnoho vytýkáno, nastal převrat a v čelo nového zřízení se postavila vláda jednapadesáti mužů … a třicetičlenná vláda se ujala neomezené moci … mezi jinými také povolali mého staršího přítele Sokrata, o němž bych snad bez ostychu mohl říct, že byl nejspravedlivější muž mé doby …… ale zvláštním dopuštěním osudu pohnali ho někteří mocní lidé zase toho našeho druha Sokrata na soud, uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu … jedni jej popohnali, druzí odsoudili a usmrtili jako bezbožného … jak jsem pozoroval ty věci i lidi činné v politickém životě i zákony a občanskou mravnost, čím lépe jsem do toho viděla věkem byl pokročilejší, tím obtížnějším se mi jevilo správně řídit veřejné věci.“ (autentický Platonův dopis, Storig, 2000, str. 116-117).

Setkání se Sokratem bylo pro Platona velmi určující. O setkání Platona se Sokratem existuje mnoho legend. Díogenes Laertios (1995, str.132) popisuje Sokratovův sen. Zdálo se mu, že má na kolenou labutí mládě, jež se náhle opeřilo, příjemně zazpívalo a vzlétlo. Druhého dne byl k němu prý přiveden Platon a Sokrates řekl, že to je ten pták. Podle další legendy (De Crescenzo, 2004, str.57) se s ním setkal v divadle. Uviděl ho, jak se baví se skupinou mladíků a hned pochopil, že bude jeho novým učitelem. V době setkání mu bylo dvacet let a dalších osm let byl jeho žákem. De Crescenzo (2004, str. 56-60) dále popisuje jeho život. Po mistrově smrti utekl spolu s ostatními ze strachu před pronásledováním do Megery ke kolegovi Eukleidovi a zůstal tam tři roky. Aby jeho cesta za poznáním byla kompletní, navštívil také kyrenské matematiky, egyptské mudrce a italské pythagorejce. Měl ještě zajet za mudrci do Malé Asie, ale byla to řadou válek postižená oblast a tak se tam raději nevydal. Všechny tyto cesty se odrazily v jeho díle. Legendární jsou jeho cesty na Sicílii. Původně tam jel z turistických důvodů, aby viděl Etnu a místo, kde spáchal sebevraždu Empedokles. Seznámil s mladým Dionem, který posléze ovlivnil jeho život. Dion byl příbuzným Dionýsia, tyrana ze Syrakus. Dion si přál, aby Platon navštívil Dionýsia a seznámil ho se svým politickým názorem. Platon měl však odlišné názory s Dionýsem a k nevyhnutelnému střetu došlo během diskuze o ctnosti. Dionýsios ho za to prodal do otroctví. Naštěstí ho koupil jeden z jeho obdivovatelů, který mu daroval peníze na postavení školy. Založení Akademie bylo jednou z nejdůležitějších kulturních událostí antického světa. Kolem Platona se utvořila početná skupina žáků i žákyň. Jejich poklidný život se odehrával mezi procházkami a konverzací.Platon zemřel v jednaosmdesáti letech během jedné svatební hostiny. Byl pohřben v lesíku u Akademie. Během jeho dlouhého život ho nikdo neviděl se smát.

Platon zanechal celou řadu spisů. Těžiště Platonova působení spočívalo v ústním výkladu. Podle Storiga (2000, str. 118) nejvlastnější jádro své nauky by nikdy nesvěřil žádnému spisu, protože by je vydal nepřízni a pochopení. Nicméně jsou jeho spisy jediným pramenem poznání jeho filozofie. Psal je více než padesát let, proto jsou patrné posuny a proměny v chápání jevů. Systematický popis výkladu Platonovy nauky je velmi problematický, protože používá v každém spisu jinou terminologii. Podle Storiga (2000, str. 120) jeho filozofická literatura koresponduje s jeho spletitým vnitřním vývojem. Dá se říci, že poznání jeho života je nutné k poznání jeho díla. V další kapitole rozděluji spisy podle vzniku. Toto členění sebou nese výhodu prozkoumání vztahu jeho životních zkušeností na jeho spisy. Platonovo myšlení je také podmíněno myšlenkami jeho doby, ke kterým zaujímá stanovisko. Některé přijímá a dále utváří, jiné myšlenky potírá a překonává. Platonův výrok o tom, že jádro nauky nesvěřil žádnému spisu, prozrazuje, že podstatu své filozofie přednášel jen ústně. Podle Storiga (2000, str. 120) někteří historikové filozofie vidí v dialozích jen „hru“ jakési úvody, které mají přivést ke studiu filozofie.

Platonova díla jsou většinou psána formou dialogu. V prvních dialozích sepsaných brzy po Sokratově smrti, vystupuje Sokrates jako hlavní postava. Ve všech pozdějších spisech také hraje vůdčí roli. Nyní je obtížné rozpoznat, kolik z toho, co Sokrates říká, pochází z jeho vlastních výroků, a nakolik Platon jen používá postavu, aby vyslovil vlastní myšlenky. De Crescendo (2004, str. 69) vypráví se, že Platon jednou v Sokratově přítomnosti se pustil do čtení jednoho ze svých dialogů. Když dočetl, Mistr pronesl:„Podívejte, kolik nesmyslů mne ten mladík nechává říkat!“

Formu dialogu přejali podle Platonova vzoru Řekové, Římané i další evropané. Dle Storiga (2000, str. 119) dialog má oproti systematickému rozvíjení myšlenek výhodu větší názornosti a živosti. Názorně ukazuje pro a proti, rozličné stránky problému mohou být zastupovány různými osobami. Tato forma má dále tu přednost, že autor nemusí zaujmout definitivní stanovisko. Platon poukazuje na to, že naše lidské myšlení je rozpolceno a zůstává v zajetí protikladů. Platonovy dialogy se vyznačují skvělým jazykem a mistrným, často dramatickým konfrontováním svářících se osob a idejí. Patří k nepomíjivým dílům světové literatury.

Rozčlenění dialogů je poměrně obtížné. Dá se říct, že každý autor má svůj systém dělení Platonových děl. V této práci jsem se přiklonila k dělení dialogů na rané, vrcholné a pozdní, které popisuje ve své knize Antická filozofie Friedo Ricken (1999, str.43-46).

1) Rané dialogy se zabývají etikou, někdy jsou pojmenované jako “sokratovské“. V některých lze rozeznat vliv pythagorejské nauky. Je zde předpoklad, že jsou sepsány po dobu jeho pobytu v Itálii.

a) Obrana Sokratova je přebásnění Sokratovy obhajoby v soudním procesu vedeném proti němu. b) Kriton. O úctě k zákonům. Sokrates argumentuje proti stejnojmennému příteli, který mu chce pomoct k útěku z vězení, že ani nespravedlivý rozsudek smrti jej neopravňuje protivit se zákonům rodinného města. c) Protagorás. Je zde popsána konfrontace se sofistickými názory o zdatnosti (ctnosti). d) Gorgiás. I zde je v centru zdatnost (ctnost) a otázka, zda jí lze učit. Tento dialog se kriticky vyrovnává s rétorikou. Rétorika nestačí jako prostředek vzdělání. Rétorika je zde jako metoda manipulace s lidmi instrumentem moci. Platon ukazuje, že jakákoliv moc bez vědění o dobru je ve skutečnosti bezmoc. e) Menon popisuje Sokratovo porodnické umění.Sokrates pomocí otázek vedl lidi k poznání. Je zde popsána i otázka rozpomínání. f) Kratylos diskutuje o problému filozofie jazyka. g) Symposion „Hostina“ Eros jako hnací síla filosofického usilování. Zde se také nalézá Alkibiadova chvalořeč na Sokrata, jenž je dokonalým ztělesněním Erota. h) Faidon pojednává o nesmrtelnosti, nadsmyslovosti a věčnosti duše. Je zde obsažen i počátek formování platonské nauky o ideích.

2) Vrcholná Platonova díla

ch) Políteiá „Ústava“ je nejrozsáhlejší a obsahově nejbohatší Platonovo dílo. Věnoval mu mnoho let svého zralého věku. Dialog přechází od problematiky jednotlivce k nauce o společnosti a zahrnuje všechny oblasti Platonovy filosofie. i) Faidros. Tento dialog je zvláště důležitý pro nauku o idejích a pro Platonovu nauku o třech částech duše. j) Theaitétos. Zabývá se noetickým rozborem podstaty vědění.

3) Dialogy, které napsal ve zralém věku

k) Timaios. Tento spis patří k nejvlivnějším. Jeho tématem jsou kosmogonie a přírodovědná antropologie. Popisuje vznik přírodních jevů od vesmírných těles až po pozemské živočichy. l) Kritiás. Jedná se o nedokončený spis. Obsahuje slavné líčení zániku bájné ostrovní říše Atlantidy. m) Polítikos. Státník. Obsahuje politické názory starého Platona a je přechodem k následujícímu dílu Zákony. n) Zákony jsou posledním velkým dílem pozdního Platona, které již sám nedokončil, a které vydal jeden z žáků až po jeho smrti.

Platon byl v mládí poznamenán politickými otřesy, které formovaly jeho nauku. Jeho hlavním politickým problémem bylo správné uspořádání státu. Podle Storiga (2000, str. 125) centrálním pojmem v Platonově myšlení o státě je „polis“- obec, město, které je kořenem našeho slova politika. V Ústavě jsou probírány pojmy jako spravedlnost, ctnost, mravnost, které nepopisují jen jednotlivce, ale ve větším měřítku i státní zřízení. Tyto pojmy nachází naplnění teprve v „polis“. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství v dobrém státě.

Dialog Ústava patří mezi jeho vrcholné dílo. Je psána formou nepřímého dialogu. Hlavním řečníkem je Sokrates, skrze kterého Platon podává své učení. Ústava začíná setkáním přátel v Kefalově domě. Přítomni jsou Polemarchos, Euthydemoc, Glaukon, Thrasymachos, Lysias, Adeimantos a další. Obsahuje deset knih a hlavním tématem díla je spravedlnost na úrovni jedince i státu. Kniha se však dotýká i mnoha dalších oblastí, včetně umění, výchovy, práva, vědy atd. V sedmé knize je obsažen jeden z nejslavnějších Platónových textů - Mýtus o jeskyni.

Popis knih je volně převyprávěn přímo z Ústavy (2001)

Kniha první Platón se v této části zabývá stářím a otázkou spravedlnosti. Kniha začíná Sokratovou návštěvou slavnosti a setkáním s Polemarchem, který je pozval do svého domu. S Polemarchovým otcem Kefalem rozmlouvá o stáří, které nepovažuje za cosi méněcenného. Říká, že to není nic, kvůli čemu by se měl člověk rmoutit. Tvrdí naopak, že „v stáří nastává úplný klid a osvobození. Když vášně přestanou doléhati a ochabnou, jsme zbaveni mnohých a zuřivých pánů.„ Těmito zuřivými pány by Platón mohl myslet žádosti a emoce, které mladého člověka ovládají mnohem více než starého. Další otázka je, co je to spravedlinost? V první knize vystupuje Thrasymachos a tvrdí, že spravedlivé je to, co prospívá silnějšímu. Na jeho názory reaguje Sokrates obhajobou spravedlnosti.

Kniha druhá V druhé knize pokračuje debata o spravedlnosti. Je zde uvedeno několik pohledů na spravedlnost. Vedle Thrasymacha v první knize je popsán názor i dalších. Glaukon charakterizuje spravedlnost jako pomoc z nouze. Spravedlivý může být pouze ten, kdo není spravedlivým z donucení, ale ze své přirozenosti a kdo nepodlehne svodům moci. Glaukon zde uvádí pověst o prstenu neviditelnosti. Jeho majitel, byť ušlechtilý člověk, podlehl své moci a stal se nespravedlivým. Na Glaukonův monolog odpovídá Adeimantos, který tvrdí, že spravedlnost všichni chválí jen kvůli vnějšímu dojmu. Klade důraz na spravedlnost samu o sobě. Sokrates začíná zkoumat spravedlnost ve větším měřítku, v otázce zrodu obce. Zde se Platon skrze Sokrata v knize dostává obecně k popisu chodu obce. Důležitým prvkem v obci je dělba práce. Každý má pevně určené povolání, které pramení z jeho přirozenosti.

Kniha třetí Platón tu hovoří obecně o výchově v obci. Důraz klade na výchovu ke statečnosti, pravdomluvnosti a uměřenosti. Platón tvrdí, že pravdě je třeba přikládat velkou cenu. Platón sestavuje určité povinnosti občana. Klade velký důraz na výběr strážců obce. Upřesňuje, jaká hudba a jaká gymnastika je vhodná k výchově strážců.

Kniha čtvrtá Kniha čtvrtá se zabývá jedností ideální obce. Platón říká, že štěstí spočívá v celku. Nechce mít spokojenou pouze jednu vrstvu občanů. Toto zachování jednoty spočívá mimo jiné v udržení „přirozeného talentu“. To znamená, že každý člověk bude vykonávat pouze tu práci, na kterou má přirozený talent. V tom podle Platóna spočívá spravedlnost. V každé obci jsou zastoupeny tři stavy: řemeslníci, strážci a vládci. Obdobně jako tři stavy v obci jsou tři vrstvy i v duši každého člověka: rozum, vznětlivost a žádost. Navzájem se liší. Platón je charakterizuje takto: „To, čím duše uvažuje, nazveme její rozumovou složkou, to, čím touží po lásce a lační i při ostatních žádostech, složkou nerozumovou a žádavou, společnici to všelijakých druhů nasycování a rozkoší. Vznětlivost jsa přirozeným pomocníkem části rozumové, není-li zkažena špatným pěstováním.„

Kniha pátá Tato pátá kniha pojednává o postavení žen v obci. Tvrdí, že ženy ve třídě strážců mohou konat stejné práce a jsou stejně vychovávány jako muži. V této kapitole Platon popisuje poměrně kontroverzní problematiku plození a výchovy dětí. Popisuje, že ti nejlepší by měli obcovat opět pouze s těmi nejlepšími. Neduživé děti by měly být usmrcené. Dobré jsou naopak svěřena do rukou pěstounek, které je vychovají. Děti by se nikdy neměly setkat se svými rodiči. Děti jsou u Platóna pokládány za obecní majetek. Výhodou takého zřízení je, že se nebude upřednostňovat rodina před státem. Důležitým je pro Platona požadavek, aby vládli filozofové. Filosofa vymezuje jako člověka, který miluje celek. „Obec, která má býti vrcholem dokonalého zřízení, měla společné ženy, společné děti i veškerou výchovu, rovněž tak společné činnosti ve válce a míru, a králi aby byli ti z nich, kteří se osvědčili nejlepšími ve filozofii i nejschopnějšími ve válce.“ (Platon, Ústava, 2001, str.245)

Kniha šestá V šesté kapitole pokračuje popisem vlastností filozofů. V první řadě musí být filozof pravdomluvný, učenlivý, nechtivý peněz, uměřený a nebojácný. Strážce v čele obce by měl střežit spravedlnost, dobro a krásu. Strážce musí rozpoznat tyto hodnoty, to dokáže jen filozof.

Kniha sedmá V sedmé kapitole je popsána nejzásadnější úvaha v celém Platonově díle a to je mýtus o jeskyni. Popisuje obydlí, které je podobné jeskyni. Uvnitř jsou lidé od dětství spoutaní řetězy tak, že vidí jedině dopředu, nemohou otáčet hlavou. Hned před jeskyní, za zády těchto nebožáků vede vzhůru cesta a podél ní nízká zídka. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí přečnívající nad zídku. Lidé spoutaní v jeskyni vidí stíny na zdi a myslí si, že jsou jedinou realitou. Mýtus o jeskyni je úvodem do teorie idejí. Tato teorie ovlivnila a udala směr celému směřování filozofie.

Kniha osmá V osmé knize opakuje hlavní zásady. Uvádí zde různé typy vlády. Objevuje se jeho známé tvrzení, že je tolik druhů ústav jako lidských povah. Přesto nakonec zmiňuje pouze čtyři formy státního zřízení, ke kterým přiřazuje kvality lidské povahy. Nejspravedlivějším státním zřízením je timokracie (forma aristokracie). Každé státní zřízení je může proměnit v horší. Oligarchie vzniká zhroucením timokracie. Demokracie degenerací oligarchie. A tyranie je nejhorším státním zřízením, která se přetváří z demokracie. Platon tedy popisuje demokracii jako druhé nejhorší státní zřízení.

Kniha devátá Devátá kapitola psychologicky popisuje, kdo je tyranský člověk. Tyranem ve smyslu vládce obce se stává ten, který chová nejsilnějšího tyrana v sobě.

Kniha desátá V desáté kapitole podrobuje kritice umění. Malířství a básnictví pouze napodobuje obrazy obrazů. Popisuje, že každá věc je předmětem tří umění – užívajícího, tvořícího a napodobujícího. V závěru Ústavy se opět Platón vrací k problému nesmrtelnosti duše.

Platonova filozofie má nedozírný vliv na dějiny filozofie. Na Ústavu nějak navazovali téměř všichni velcí filosofové, zejména političtí.

Je důležité soudit Platona z jeho historického pohledu. V otázkách státního zřízení popsal několik z dnešního pohledu kontroverzních skutečností, které v nás evokují totalitní a jiné ideologické směry a myšlenky. Mnohé z Platonových popisů se téměř podařilo převést do skutečnosti a výsledek byl ve všech případech katastrofický, alespoň z dnešního pohledu na lidská práva.

Ve 20. století Platona ostře kritizoval Karl Popper, který pocházel z židovské rodiny. V jeho díle „Otevřená společnost a její nepřátelé“ je první kapitola nazvaná Kouzlo Platona. Storig popisuje (2000, str. 130) že tato kniha nazývá Platona duchovním praotcem totalitních systémů. Jeho kritika ovšem nebere ohled na okolnosti vzniku Ústavy. Platón svá díla psal pod dojmem občanských válek a definitivního rozpadu athénské demokracie, kdy se zdálo, že udržet lidskou společnost pohromadě je téměř nemožné. Z dnešního pohledu jsou tvrzení o všemocném státě plném vojenské disciplíny, jehož vedení mělo určovat, kdo s kým bude mít děti, velmi problematické.

Storig (2000, str. 130) uvádí, že se o Platonově nauce o státě často namítá, že je to utopie. Obsahuje něco správného, ale je neproveditelná. V dnešní době neotřesitelné tvrzení, že rodina je základ státu, Platon naprosto popírá. Zničení rodiny jako trvalé základny státu a mravnosti by nutně přivodilo rozklad společnosti. Storig (2000, str. 131) popisuje, že Platon si byl pravděpodobně vědom, že stanovil těžko dosažitelný ideál.

Platon ve svém díle zachytil myšlenky, které jsou podstatné pro další pochopení filozofie. Jeho dílo je nutné pro další studium a je nutné znát minimálně mýtus o jeskyni.

Zdůraznila bych, že každý autor je poplatný své době. Platonovo dokonalé uspořádání státu popisuje kontroverzní opatření, která měla v antice svůj význam. V dnešní době, kdy lidstvo zažilo komunizmus a různé druhy totality, budí rozpaky a svádí k odsuzování jeho filozofie.

De Crescenzo, Luciano. Příběhy řecké filozofie. Sokrates a ti druzí. Praha, Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-66-7

Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filozofů. Pelhřimov, Nová Tiskárna, 1994. ISBN 80-901916-3-0

Platon. Ústava. Praha, Oikoymenh, 2001. ISBN 80-86005-28-3

Ricken, Friedo. Antická filozofie. Olomouc, Viktor Muller., 1999. ISBN 80-7182-092-X

Storig, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Praha, Karmelitánské nakladatelství, 2000. ISBN 80-7192-500-2



Počet shlédnutí: 38