obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


vietnamci_v_cechach

citation_title=(Vietnamci v Čechách) metatag-dc.Title=(Vietnamci v Čechách) metatag-author=(Pětioká, Ida; Cajthamlová, Jana) metatag-citation_author=(Pětioká, Ida; Cajthamlová, Jana) metatag-citation_publication_date=(2009/05/26) metatag-citation_journal_title=(Hospodářská a kulturní studia (HKS) ) metatag-citation_volume=(2009) metatag-citation_fulltext_html_url=(http://www.hks.re/wiki/vietnamci_v_cechach) metatag-citation_publisher=(Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta, Česká zemědělská univerzita v Praze)

VIETNAMCI V ČECHÁCH

Ida Pětioká, Jana Cajthamlová

Citace:

Ida Pětioká, Jana Cajthamlová Vietnamci v Čechách [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2009. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/vietnamci_v_cechach


Co do krásného zvonu z olova, když nezní? (vietnamské přísloví)

Škoda krásy, kde rozumu není. (české přísloví)

Úvod

V naší práci se zaměříme na vietnamskou minoritu v České republice. Nejprve se pokusíme tuto menšinu vykreslit v teoretické části, kde zmíníme zejména historický kontext vývoje Vietnamu a historii česko-vietnamských vztahů, neboť se domníváme, že jsou pro správné pochopení současného stavu vietnamské komunity v České republice nezanedbatelné. Dále popíšeme vietnamskou kulturu a její nejvýraznější specifika. Pro nastínění jazykové odlišnosti uvedeme základní charakteristiku vietnamského jazyka. Míru adaptace Vietnamců v prostředí České republiky přiblížíme zhodnocením jejich spolkové činnosti, účasti na vytváření médií v mateřském jazyce a v neposlení řadě jejich začlenění do právního systému ČR. V druhé, kvalitativní části práce získáme díky otázkám týkajícím se jejich života v naší vlasti názory konkrétních příslušníků dané minority. Na základě získaných odpovědí se pokusíme zhodnotit, jak své postavení v České společnosti vidí sami příslušníci dané menšiny.

Cíl práce

Naším cílem je, jak již bylo nastíněno v úvodu, zmínit kvantitativní informace v teoretické části a dále získat v kvalitativním oddílu odpovědi na zadané otázky (viz níže), které jsou totožné pro všechny skupiny zpracovávající etnické menšiny v Evropě, a to z důvodu porovnání odlišností v pohledu jednotlivých majorit na minoritu a obráceně.

Metodologie

Data pro tuto práci jsme získávaly dvěma působy, a to primárně a sekundárně. Sekundární informace, které jsme čerpaly z literatury a internetových stránek, nám přinesly informace o Vietnamcích a vietnamské menšině v ČR jako celku. Tyto zdroje nám poskytly povětšinou poznatky kvantitativního rázu nebo do jisté míry zobecňující. Pro hlubší pochopení sledovaného problému jsme se proto ve druhé části práce zaměřily na sběr primárních kvalitativních dat. Zvolily jsme pro to metodu rozhovoru s následujícími předem připravenými základními otázkami, které jsme v průběhu podle potřeby doplňovaly dalšími otázkami:

  • Vyvíjí daná minorita určité snahy o vyšší autonomii (nebo usiluje přímo o separatismus)?
  • Mají příslušníci dané minority pocit diskriminace (znevýhodnění) - pokud ano, v jakém ohledu (zákonodárství, školství…).
  • Mají příslušníci dané minority pocit pozitivní diskriminace (zvýhodňování) - pokud ano, v jakém ohledu (zákonodárství, školství…).
  • Vlastní vykreslení obrazu příslušníka daného etnika (zvyky, tradice, mýty x realita) - vztáhnout na “sebe” (tj. na respondenta).
  • Co převažuje ve vnímání vlastní etnicity.
  • Jak si myslíte, že vás vnímá majoritní společnost.

Metodu rozhovoru jsme zvolily především proto, že v porovnání např. s dotazníkem lze jejím použitím dosáhnout poměrně velké míry kompletnosti odpovědi. Získané informace sice není možné generalizovat na celou vietnamskou menšinu žijící v ČR, umožňuje však dobře pochopit, jak konkrétní její zástupce vnímá např. svou vlastní etnicitu nebo svůj vztah k majoritě. Použitím generační metody jsme se snažily zjistit, zda a případně jak se postoje členů dané minority mění v průběhu generací. V jednom případě jsme získaly toto srovnání rozhovorem s matkou a dcerou, podruhé jsme generační metodu využily zprostředkovaně, kdy nám dcera popsala, jak situaci vnímají její rodiče.

Literární rešerše

Knih zabývajících se tématikou Vietnmců žijících v Čechách není mnoho. Informace jsou spíše k dispozici prostřednictvím jednotlivých kratších článků, popř. různých časopisů a internetu. Ovšem pokud se chce čtenář dozvědět něco o samotném Vietnamu, má k dispozici širokou škálu titulů, od turistických průvodců plných map až po rozsáhlé texty seznamující s historií Vietnamu.

My jsme několik těchto knih použily pro obecné seznámení s Vietnamem. Zvláště bychom chtěli upozornit na knihu Lucie Hlavaté s názvem Dějiny Vietnamu, která je velmi kvalitně zpracovaná. Jde o knihu (jak už sám název napovídá), která se zabývá vietnamskými dějinami. Její velký význam spočívá v tom, že jde o první práci v češtině, která se podrobně věnuje výkladu vietnamské historie od dob nejstarších po současnost. Kniha čerpá informace jak ze zdrojů (moderních i klasických) v evropských jazycích, tak z pramenů publikovaných ve vietnamštině, japonštině a čínštině. Knihu v neposlední řadě ovlivnily také zkušenosti získané při výuce vietnamské historie v rámci oboru vietnamistika v Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Karlovy univerzity. 1)

Jaroslav Picka a jeho kniha Vietnam: země pod obratníkem Raka nám představila Vietnam zase z jiného hlediska. Autorem je cestovatel a fotograf, který tuto zemi mnohokrát navštívil a procestoval od severu až k jihu. Seznamuje čtenáře prostřednictvím svého pohledu s lidmi a přírodou (mimo jiné popisuje cesty entomologů a zoologů v posledních asi dvaceti letech). Tato nedlouhá publikace je doplněna vcelku rozsáhlou sérií fotogragií, map a portrétů. Autor v knize zasvěceně hovoří o Vietnamu a je velmi zajímavé číst postřehy českého člověka, který popisuje vietnamské prostředí, které je od našeho velmi odlišné. 2)

Dalším autorem, který nás velmi zaujal je Stanislav Brouček se svou knihou Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, kde je řešena zejména problematika vietnamské migrace. Autor se domnívá, že seznámení se s historií vietnamské migrace je stěžejní pro pochopení současné existence Vietnamců v České republice. Autor se v knize věnuje jak migraci legální, tak i nelegální. Nelegální migranti putovali z Vietnamu do ČR především přes Rusko, Maďarsko a poté Slovensko. Brouček uvádí, že hlavním motivem pro přesun Vietnamců do České republiky je zlepšení ekonomických a celkově i životních podmínek. Vietnamské obyvatelstvo původně příchází pouze na určitou dobu (vydělat peníze a vrátit se domů), ale nemalá část jich v ČR zůstává. Mnoho Vietnamců zde tedy žije v určitém provizoriu, což má samozřejmě vliv na jejich snahu učit se česky, pochopit majoritní společnost a začlenit se. 3)

Pro získání informací o vietnamské komunitě u nás jsme použily zvláště Česko - vietnamský zpravodaj, který vydává čtvrtletně pro své členy a přátele Vietnamu Česko - vietnamská společnost (ČVS) v Praze s finančním příspěvkem Ministerstva zahraničních věcí ČR. Zpravodaj radí vietnamským lidem, jak se zachovat zejména při zdravotních a právních problémech. Dále informuje o aktuálních událostech ve Vietnamu. Jsou zde řešena i témata týkající se Vietnamců v Čechách a EU. Zpravodaj je psán jak česky, tak vietnamsky. 4)

Teoretická část

O Vietnamu

Abychom mohli lépe pochopit vietnamského člověka, jeho pohnutky k přestěhování do ČR nebo například porozumět překážkám, se kterými se tady musí potýkat, uvedeme základní informace o Vietnamu, které doplníme některými údaji o ČR. Vietnam se rozkládá na ploše 329 560 km², což je číslo mnohonásobně větší než to, které udává rozlohu ČR (78 867 km²). Přestože většinu vietnamského území pokrývají tropické lesy a hory, nejvíce lidí obývá roviny, kde jsou vhodnější podmínky pro život, který se u velké části Vietnamců točí okolo pěstování rýže. Vietnam má 86 116 560 (údaje z roku 2008) obyvatel, z čehož 3 289 000 (údaje z roku 2007) lidí žije v hlavním městě Ha Noi. Průměrná hustota zalidnění ve Vietnamu je 253 obyvatel na km², oproti tomu hustota obyvatel v ČR je 132 ob./km². Vietnam je rozčleněn na 63 administrativních oblastí - 58 provincií a 5 měst, která jsou na úrovni provincií. Vietnamské dějiny sahají do doby před více než 4000 lety. V roce 2879 př. n. l. založili staří Vietové svůj první stát pod jménem Van Lang. Vietnamské dějiny jsou protkány nepřetržitými boji za svobodu a nezávislost. Od roku 111 př. n. l. do roku 939 n. l. zemi ovládali Číňané. Vietnam byl také kolonizován Francií (od roku 1859 do roku 1945). V průběhu druhé světové války okupovaly Vietnam japonské jednotky. Dne 2.září 1945 Vietnam vyhlásil nezávislost, ovšem tím nepřestal čelit francouzským pokusům o znovukolonizování země. Došlo k osmileté válce s Francií, která skončila až v roce 1954, s tím že byl Vietnam rozdělen na základě Ženevských dohod. Sedmnáctá rovnoběžka oddělovala sever, kde vznikla Vietnamská demokratická republika vedená komunisty, a jih, jenž byl pod vlivem Západu (zejména USA). Americké angažování ve Vietnamu vyvrcholilo v březnu 1965 válkou, která trvala deset let, až do 30.dubna 1975, kdy byl jih země osvobozen. V lednu 1976 byla země znovu sjednocena pod názvem Vietnamská socialistická republika. Tyto konflikty zmiňujeme zejména proto, že tak jako jiné utlačované národy, i Vietnamci jsou ovlivněni v myšlení a chování svou historií.5)

Historie česko-vietnamských vztahů

ČSSR navázala diplomatické vztahy s Vietnamskou socialistickou republikou 2. 2. 1950. Začala spolupráce, která měla za cíl pomoci vietnamské společnosti postižené válečnými událostmi umožněním vzdělání, pracovních školení a praxe Vietnamcům v různých oborech (zejména strojírenství a lehkém průmyslu). Imigrace z Vietnamu na území dnešní ČR přicházela v několika vlnách od roku 1956. V tomto roce po mezistátní dohodě přišlo několik jednotlivců a zejména sto dětí ve věku 6-13 let (tzv. Chrastavské děti – podle obce Chrastava u Liberce, kde se nacházel dětský domov, kam byly děti umístěny). V roce 1959 se však vietnamská strana rozhodla vzít děti zpět, neboť se obávala ztráty jejich vlastní kulturní identity (nebyly to obavy plané, ale založené na zkušenostech po návratu dětí z jiných „spřátelených států“). Naprostá většina dětí se tak vrátila do Vietnamu. Jen ti nejstarší, z nichž bylo na základě prospěchu z českého jazyka vybráno 15, směli po prázdninách ve vzdělávání v Československu pokračovat. Naše společnost v této době vnímala Vietnamce jako usměvavé, pilné lidi, kteří se pohybují ve skupinkách (podle příkazu vietnamské ambasády, který platil do roku 1980, se Vietnamci mohli venku pohybovat nejméně ve trojicích), příliš na sebe neupozorňují a mají výborné studijní výsledky (kdo výborně nebo chvalitebně neplnil své studijní povinnosti, byl poslán zpět do Vietnamu).

Zásadním mezníkem ve vývoji migrace vietnamské populace do Československa je rok 1973. Vládní delegace Vietnamské demokratické republiky navštívila Československo, aby projednala příchod nových deseti až dvanácti tisíc vietnamských občanů k získání profesních zkušeností. Vietnamský požadavek naši stranu zaskočil, protože se zdál být mimořádně velký. Vietnamská vláda pokládala přípravu kvalifikovaných dělníků hlavních profesí za jednu z klíčových otázek obnovy a rozvoje ekonomiky země, avšak neměla možnost tuto přípravu provést na svém území. Smlouvy uzavírané postupně v roce 1973, 1974, 1979 a 1980 umožnily příjezd velkého množství dělníků, učňů, studentů a stážistů. Pobyt byl sjednán učňům na sedm let, stážistům na čtyři roky s možností prodloužení. Jejich počet byl nejvyšší v letech 1980-1983, přibližně 30 000 osob. Vietnamci byli umístěni po celém území České republiky, nejvíce v Praze (kolem 4000 osob). Do konce osmdesátých let se tento počet postupně snižoval až o jednu třetinu v době ukončení platnosti mezistátní smlouvy v roce 1990. Ve druhé polovině 80. let docházelo z obou zúčastněných stran (vietnamské a československé) k vlastnímu jednostrannému využívaní situace. Československo stále více využívalo Vietnamce v neatraktivních oborech, na pásové výrobě ve fabrikách, při pomocných pracích a při „záchraně“ plnění plánu. Na vietnamské straně se objevovala možnost migrace za úplatu. Vietnamci využívali výdělku k posílání zboží do Vietnamu. Snaha naučit se řemeslu či zdokonalit se v pracovní činnosti ustupovala vidině rychlejšího a snadnějšího výdělku.

Se vznikem ČSFR v březnu 1990 vláda uvolnila 14 milionů dolarů jako kompenzace pro Vietnamce, kteří měli kontrakty na pracovní pobyty v zemi a kterým závody z důvodů rušení či jiných důvodů ekonomické transformace nemohly dále poskytnout zaměstnání. To byl pro některé Vietnamce popud vrátit se zpět do vlasti, či emigrovat do jiných zemí Evropy, někteří však zůstali. V současné době Vietnamci emigrují z ekonomických důvodů, jelikož ve Vietnamu ani kvalifikovaní a vysokoškolsky vzdělaní lidé nemůžou najít práci, o přiměřeném finančním ohodnocení nemluvě.6)

Statistické údaje

Vietnamci tvoří po Slovácích a Ukrajincích třetí nejpočetnější skupinu cizinců v ČR. K 31.05.2008 v ČR pobývalo celkem 55 191 Vietnamců s povolením k pobytu (trvalý nebo dlouhodobý pobyt s vízem nad 90 dnů). Z toho 32 766 Vietnamců (64,3 %) zde pobývalo na základě trvalého pobytu. U skupiny cizinců jako celku je podíl osob s trvalým pobytem 40,3 %. Dlouhodobý pobyt má povoleno 21 262 občanů VSR, z toho 13 601 mužů a 7661 žen. Předpokládá se navíc nelegální pobyt okolo 5 000 Vietnamců, tedy celkový počet by se mohl blížit 60 000. (Pro srovnání - V USA žije 1 250 000 Vietnamců, ve Francii přes 300 000 a ve SRN přes 100 000.) Nejvíce Vietnamců žije v Karlovarském kraji, pak následuje Ústecký kraj a Praha. V letech 2001 - 2007 nabylo státní občanství ČR a oficiálně tak ztratilo statut cizince 343 Vietnamců. Většina Vietnamců v ČR je v ekonomicky aktivním věku od 20 do 50 let. Postupně se zvyšuje zastoupení dětí do 10 let. Vietnamské děti v českých školách zpravidla dobře prospívají. Jejich průměrný prospěch je na základních školách 1,3, na středních školách 1,7. Více než 400 Vietnamců studuje u nás na vysokých školách, které absolvují většinou na tzv. červený diplom.7)

Jazyk

Vietnamština je tonální jazyk, který rozlišuje 6 tónů a zapisuje se latinkovým písmem s hojným využíváním diakritických znamének a tónových značek. Celou jeho základní slovní zásobu tvoří jednoslabičná neohebná slova. Ve vietnamštině neexistuje tykání a vykání v podobě, jakou známe v češtině. Vykání nahrazuje zvláštními zdvořilostními obraty, jejichž aplikace závisí na řadě okolností, vztahujících se k věkové a společenské příslušnosti účastníka rozhovoru. Pomocí široké škály osobních zájmen vyjadřuje vztahy nadřízenosti a podřízenosti, mezi staršími a mladšími, mužem a ženou, mezi přáteli jedné věkové kategorie a vztahy neutrální. Zajímavé je, že ve vietnamské komunikaci téměř nenalezneme zápor. Na přímou otázku vyžadující reakci ano nebo ne se nám dostane odpovědi typu: „myslíte, že je to opravdu tak?“, „je to dosti složité“, „musíme si to promyslet“ apod. Důvodem je vliv buddhistické filosofie na vietnamské myšlení - nesouhlasit s vysloveným stanoviskem druhé osoby je nezdvořilost. Naopak způsobů, jakým lze vyjádřit souhlas, je několik: vang – neutrální ano, da – zdvořilé ano, bam – zdvořilé ano, u – neutrální ano (nebo „jo“ užívané v některých regionech země), phai – neutrální ano.8) První generace migrantů z Vietnamu většinou ovládá vietnamštinu velmi dobře. Je to však bohužel často jediný jejich dorozumívací jazyk. Při komunikaci s úřady ale i v běžném životě jsou pak odkázáni na tlumočníky, kteří jim se vším potřebným musí pomoci. Ačkoli je zřejmé, že vietnamština je velmi odlišná od češtiny, nebývá toto jediným, dokonce ani hlavním důvodem, proč migranti z Vietnamu česky neumí. Hlavním důvodem je totiž jejich představa, že jakmile si vydělají dostatek peněz, vrátí se zpět do své vlasti, do Vietnamu, a nebudou tudíž češtinu potřebovat. Dočasná emigrace se však většinou protáhne na několik let a Vietnamci se potýkají s naprostou jazykovou nevybaveností. Ta způsobuje neschopnost zapojit se do života většiny a uzavírání se ve vlastní komunitě. Zcela opačně jsou na tom již jejich potomci, kteří se narodili v Čechách, nebo lidé, kteří se sem přestěhovali jako malí. U těch už naopak můžeme pozorovat výrazné těžkosti při komunikaci ve vietnamštině, zato však výbornou znalost češtiny.

Kultura, tradice

Rodinné vztahy

V tradiční vietnamské rodině panuje velká soudržnost. Rozhodovací pravomoce má otec nebo nejstarší syn a manželky jsou podřízené. Muži mají za povinnost vykonávat těžké práce a být silní i v náročných situacích. Ženy jsou strážkyněmi rodinného krbu a mají na starost výchovu dětí. Očekává se, že děti budou poslouchat a uctívat rodiče a mít respekt před staršími. Učí je, aby byly poctivé, tiché a slušné. Mládež je také přísně vedena k cudnosti a zdrženlivosti. Trvá mnohdy několik let známosti, než mladý muž smí políbit své děvče. Podle místních zvyklostí by se dívka měla vdávat jako panna. K českým dívkám se Vietnamci chovají odlišně. Vysvětlení je prosté. Bílé dívky obecně nemají pro Vietnamce takovou hodnotu jako vietnamská děvčata a jsou pro ně podřadnější.9)

Uctívání předků

Rituály uctívání předků se opírají o přesvědčení, že zemřelý člen rodiny nadále žije v jiné formě existence, zajímá se o svět a své příbuzné na Zemi a má schopnost jejich činy ovlivňovat. Zároveň má také potřeby jako živý člověk. Každá vietnamská rodina má doma oltář svých předků, kam zemřelým nosí jídlo, peníze a další věci, čímž dbá o pohodlí zemřelých předků a zajišťuje si tím zároveň jejich příznivou nakloněnost, aby se rodině dařilo. K zemřelým se vždy modlí muž, avšak žena zajišťuje praktickou stránku věci, tedy nákup obětin. Nejdůležitějšími dny, kdy se vykonávají na oltáříku oběti, jsou dny novoluní a úplňku, tedy první a patnáctý den v měsíci podle lunárního kalendáře. S prosbou o příznivou pomoc se na své předky obracejí Vietnamci také vždy, když je čeká mimořádná událost, jako např. podepsání smlouvy, složení zkoušky, otevření firmy, apod. Uctívání předků je pro Vietnamce velmi důležité a praktikují ho proto i Vietnamci žijící v ČR.10)

Oslava Nového roku

Nejdůležitějším vietnamským svátkem je Nový rok (Tet). Vietnamský Nový rok je pohyblivý svátek, který se slaví mezi 21. lednem a 20. únorem. Pro Vietnamce je to něco, jako by pro Čechy byla kombinace Vánoc, Silvestra a Velikonoc. Tet se slaví v rodinném kruhu a jsou to svátky klidu a pohody, kterým ovšem předchází obvyklý nákupní shon. Každá rodina musí mít na svátky doma stromeček (nebo aspoň větévku) obalený mandarinkami nebo malé stromky rozkvetlých meruněk či broskvoní. K tradičním jídlům patří slaný koláč bánh chưng nebo mứt (kandované ovoce a zelenina) a samozřejmě miska slavnostní lepkavé rýže. Místo dárků dostávají děti od dospělých peníze uložené v červených obálkách vyzdobené v přední části nějakým logem nebo obrázkem. Na oltářích (předků) se o Tetu tradičně obětují peníze a ovoce. Mnozí Vietnamci se v souladu s tradicí snaží podívat na Nový rok do Vietnamu, navštívit rodiště a příbuzné. Ostatní alespoň domů posílají peníze, dárky a telefonují. Ve dnech následujících po Novém roce se známí chodí vzájemně navštěvovat, pogratulovat jeden druhému a třeba i poděkovat za pomoc v uplynulém roce.11)

Podávání ruky

Ve vietnamské kultuře probíhá podávání rukou jinak než v naší. Podání pravé ruky a zřetelný stisk ruky druhé osoby je doprovázeno lehkým stiskem levé ruky. V jednu chvíli tak člověk buď držím ruku druhé osoby v obou svých dlaních, nebo si lidé najednou podali obě ruce navzájem. Takové podání rukou symbolizuje vzájemnou úctu. Podání pouze jedné ruky může být považováno za výraz neúcty. Stejně tak oběma rukama by měl být podáván i jakýkoli předmět partnerovi, jemuž dáváme najevo, že si ho vážíme.12)

Dotyková kultura

Vietnamci jsou v porovnání s Čechy mnohem více zvyklí přátelsky se dotýkat. Člověka neznalého přesných pravidel v této kultuře by však mohl nevhodný způsob navázání fyzického kontaktu vytrestat. Například takové pohlazení po vlasech nebo vůbec dotýkání se hlavy druhého člověka je považováno za projev velké neúcty, proto také děti jsou častěji než na pohlazení zvyklé na poplácání po ramenech či po zádech. Co se týče projevů náklonnosti mezi mužem a ženou, panují ve vietnamské kultuře naopak tabu pro Čechy nezvyklá. Držení se za ruce nebo líbání mileneckých párů na veřejnosti je totiž ve Vietnamu nepřípustné.13)

Tradiční oblečení

Tradičním vietnamským oblečením, které se vyvinulo ve 30. letech 20. století, je „ao dai“ [ao zaj]. Je to oděv složený z dlouhé a přiléhavé, na bocích rozstřižené tuniky a dlouhých, volných, hedvábných kalhot. Nosí ho převážně ženy a to jak při veškerých slavnostních příležitostech včetně svatby (svatební ao dai je červené), tak i v běžném životě. V některých školách je používáno i jako uniforma. Existuje však i varianta tohoto oděvu pro muže, která se ovšem používá jen zřídkakdy při slavnostních obřadech. Od podoby, kterou nosí ženy, se liší pouze délkou tuniky, která je u mužů tradičně kratší než u žen. Kromě tradičních ao dai s tunikou až ke krku a dole dosahující k zemi se dnes pro ženy vyvíjí nové podoby odpovídající módním trendům. Ty už mají velké výstřihy a dole sahají jen těsně pod kolena.14)

Vietnamská média v ČR

Naprosto zásadní roli v integraci Vietnamců v ČR hrají krajanská média, neboť, jak vyplývá z různých výzkumů, je to pro Vietnamce kvůli jejich jazykové bariéře nejčastější zdroj informací o ČR.

Tisk

Prvním vietnamským periodikem vydávaným u nás byl měsíčník Que Huong (Domov), který vznikl v 70. letech z iniciativy vietnamské ambasády v Československu. Časopis byl financován vietnamským zastupitelstvím, nebyl tudíž závislý na prodejnosti a oficiálně byl s nákladem tisíc kusů rozdáván mezi vietnamskými občany zdarma. Zájem o Que Huong však značně klesl s nástupem internetu, kdy přístup k informacím z Vietnamu byl již lehce dostupný a poslední číslo vyšlo roku 2007. Dnes existuje pouze v on-line podobě. Po tomto průkopnickém měsíčníku následovalo ještě poměrně velké množství dalších periodik založených již na komerčním základě. Ta však nikdy neměla příliš dlouhého trvání.

V současné době jsou v ČR vydávány čtyři týdeníky. Tuan tin moi (Novinky týdne), který vznikl spojením dvou již dříve existujících časopisů, je nejstarším a nejčtenějším z nich. Vydává ho nakladatelství Viet Media se sídlem v tržnici SAPA v Libuši. Toto nakladatelství vydává i třetí nejčtenější časopis The Gioi tre (Svět mladých). Druhým nejčtenějším periodikem je Van xuan (Deset tisíc jar), posledním je Xa xu (Daleký kraj). Všechny časopisy mají poměrně široký záběr, čímž se snaží zaujmout co největší počet čtenářů, ale zároveň jsou si tím velmi podobné. Každý z nich obsahuje několik stránek ze života Vietnamců v ČR a v jiných zemích, ale také stránky o událostech v ČR včetně těch bulvárnějších, nechybí sportovní rubrika, společenská rubrika, rady o zdravé výživě, právnické rady, články věnující se rodinným vztahům apod. Vedle toho publikují kurzy českého jazyka na pokračování a nezapomínají ani na literární část a horoskop. Jejich rozsah je většinou do 60 stran s cenou kolem 30 korun.15) Tato vydavatelská činnost v oblasti časopisů nemá v žádné vietnamské komunitě v Evropě obdobu, dokonce ani ve Francii, kde žije zhruba šestinásobné množství Vietnamců.16)

Televize

Od roku 2000 mají Vietnamci u nás možnost sledovat kanál VTV4 Vietnamské televize, který je určen pro Vietnamce žijící v zahraničí, tedy nejen v ČR ale všude mimo Vietnam. Na programu tohoto kanálu jsou reportáže ze všech zemí, kde žije vietnamská menšina, novinky a informace z Vietnamu, programy pro děti, kulturně a zeměpisně zaměřené pořady. VTV4 vysílá 24 hodin denně.

K dosud fungujícímu kanálu Vietnamské televize zřejmě přibude další. V dubnu letošního roku totiž Rada pro rozhlasové a televizní vysílání udělila licenci provozovateli televizní stanice Ethnic TV, která bude určena přímo pro vietnamskou komunitu žijící v ČR. Stanice bude vysílat multikulturní program, aktuální publicistiku, vzdělávací relace, profesní pořady, zábavu, dramatickou tvorbu, dále dětské a sportovní pořady. Ve vysílání nebudou chybět ani filmy. Ethnic TV bude vysílat 12 hodin programu denně.17)

Rádio

Vietnamské radiové vysílání dnes již bohužel nefunguje. V 90. letech existovala stanice, která pár hodin denně vysílala ve vietnamštině, ovšem pro nedostatek posluchačů bylo vysílání zrušeno.

Spolky a sdružení

Spolky působící na českém území se soustřeďují zejména na integraci vietnamského obyvatelstva, propagaci vietnamské kultury nebo seznámení s vietnamskou kulturou a navazování vztahů mezi Vietnamci a mezi Vietnamci a Čechy. Občanské sdružení Klub Hanoi vzniklo ze spolku studentů vietnamistiky na filozofické fakultě Karlovy university. Působí od roku 2004 a je otevřené všem lidem, kteří se zajímají o vietnamskou komunitu žijící v ČR nebo o samotný Vietnam. Mezi nejvýznamnější cíle tohoto spolku patří snaha o využití kulturních odlišností vietnamské komunity jako vkladu. Pokouší se z odlišností vytvořit aspekt, který by obohatil českou společnost a zároveň ovlivnil vnímání vietnamské komunity. Také dochází k propagaci vietnamské kultury a integraci Vietnamců do společnosti.

Dalším občanským sdružením je Klub Bambus, který má podobné cíle. Sídlí v SAPĚ - v areálu neoficiálního vietnamského centra v Praze. Tento spolek je velmi činorodý - vydává dvojjazyčný časopis pro žáky vietnamské národnosti v ČR, pořádá kurzy vietnamštiny i češtiny, organizuje také divadelní kroužek a mnohé další aktivity. Zakladatelem a představitelem je Ing. Tung. Mezi jeho nejvýznamnější počiny patří vydání skript „Čeština – základní kurz pro Vietnamce“ a publikace „Vietnamci v Praze“.

Další organizací je již výše zmiňovaná Česko - vietnamská společnost, v jejímž čele stojí podnikatel Marcel Winter. Tato společnost se soustředí na vydávání dvojjazyčného časopisu Česko - vietnamský zpravodaj, ve kterém informuje o dění ve Vietnamu i v ČR ve vztahu k vietnamské minoritě a poskytuje rady a doporučení usnadňující život na našem území. 18)

Náboženství

Ve Vietnamu působí jak asijské náboženské směry jako konfucianismus, taoismus a buddhismus, tak křesťanská církev. Asi 85 % Vietnamců ve Vietnamu se hlásí k buddhismu a 8 % ke křesťanství, z toho v naprosté většině ke katolictví.19) Ačkoli ze statistik vyplývá, že naprostá většina Vietnamců jsou buddhisté, ve skutečnosti to není tak jednoznačné. Nevyznávají totiž většinou pouze jedno náboženství, ale od každého si vezmou to, co se jim líbí. Věří a modlí se také k duchům, například k duchu stromu, duchu rodiny, duchu krbu, nebo duchu vesnice. Pokud pomineme již zmiňované uctívání předků, které je svým způsobem také druhem náboženství a které je praktikováno téměř bez výhrady všemi Vietnamci, jsou nábožensky poměrně nevyhranění. Stejně tak je tomu i ve vietnamské komunitě v ČR.

Práva a politika

Vietnamská komunita žijící na území České republiky nepatří mezi legislativou uznaných 12 národnostních menšin žijících na našem území. Oficiálně jsou považováni za cizince, čímž přicházejí o jistá práva, která jsou menšinám u nás dávána. Jedná se například o právo užívání jejich mateřského jazyka v úředním styku, právo na přijímání a poskytování informací v tomto jazyce, právo na státní finanční podporu médií v daném jazyce aj. Podle zákona č. 273/2001 Sb. o právech příslušníků národnostních menšin je národnostní menšina společenstvím občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo. Příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Vietnamská komunita je v současnosti třetí největší „menšinou“ (legislativně však pouze skupinou cizinců) v České republice. Z cca 60 tisíc vietnamských občanů u nás však v roce 2007 mělo české občanství pouze 2 %.20) Důvodem je skutečnost, že Česká republika až na výjimky nepovoluje Vietnamcům přijmout české občanství a ponechat si zároveň vietnamské. Ztráta vietnamského občanství je pak pro naprostou většinu z nich neslučitelná s vidinou návratu do vlasti. Ačkoli vietnamské etnikum není součástí Rady vlády pro národnostní menšiny, stalo se však z iniciativy tehdejší ministryně pro lidská práva a menšiny Džamily Stehlíkové v roce 2007 jejím stálým hostem. Hlasovací právo tím sice Vietnamci nezískali, Stehlíková však v době začátku jejich „hostování“ prohlásila, že rada poskytne prostor k dialogu komunity se státní správou i ostatními menšinami a že poradní orgán může přispět k začlenění Vietnamců do české společnosti i k řešení problémů komunity. 21)

Zajímavosti

  • Vietnamci se často usmívají nebo se nahlas smějí a to když chtějí zmírnit nějakou nepříjemnou situaci, jsou v nesnázích, nerozumí, nebo si nejsou jistí. Při rozhovoru je pro ně nepříjemné a nezdvořilé díváte-li se jim přímo do očí, může to vyjadřovat domýšlivost nebo povýšenost
  • Smrkání do kapesníku je Vietnamci považováno za směšné a neslušné
  • Pro Vietnamce není obezita problém. Naopak je to pozitivní známka dobrého socioekonomického postavení a spokojenosti22)
  • Pokud se nás Vietnamec krátce po seznámení zeptá na náš věk, není to rozhodně projev neuctivosti. Potřebuje si nás pouze zařadit do společenské hierarchie, aby věděl, jak se k nám má chovat.23)

Praktická část

Rozhovory se zástupci minority

První respondentkou, které jsme se ptaly na výše uvedené otázky, byla studentka vysoké školy Ha, která v České republice žije 17 let. Přistěhovala se svou rodinou jako devítiletá díky tomu, že její otec u nás dříve studoval na vysoké škole a uměl česky.

Na otázku ohledně snahy o vyšší autonomii nám Ha odpověděla, že žádné takové tendence ve vietnamské komunitě nepozoruje. Jediné, čeho by Vietnamci žijící u nás chtěli dosáhnout, je získat status národnostní menšiny, který v současné době nemají. Hlavní překážkou pro jeho získání je nyní absence českého občanství u naprosté většiny z nich.

Co se týče diskriminace ať už pozitivní nebo negativní nám Ha sdělila, že osobně se s negativní diskriminací nesetkala, ale ví, že někteří Vietnamci v jejím okolí pociťují diskriminaci na trhu práce. Nejčastěji se setkávají u zaměstnavatelů s předsudkem, že Vietnamci neumí česky, a proto práci nedostanou. Ha osobně má zkušenost pouze s pozitivní diskriminací, která vyplývá z její bilingvnosti. Jako člověk mluvící plynně vietnamsky i česky má při výběru zaměstnání nespornou výhodu. Jak sama tvrdí, poslední dobou stoupá u nás zájem o vietnamskou menšinu a v souvislosti s tím se tak zvyšuje příležitost na uplatnění takto jazykově vybavených lidí.

Podle Ha je typický Vietnamec pracovitý, učenlivý a klade velký důraz na vzdělání, které je orientováno spíše na technické obory, protože poskytují lepší šanci na uplatnění a jsou spíše zárukou slušného výdělku než obory humanitní. Co se týče fyzických znaků, jsou Vietnamci typičtí malým vzrůstem, který je však více znatelný u lidí narozených do 90. let. Od 90. let podle jejích slov díky lepším životním podmínkám Vietnamci rostou více. Co se týče typického Vietnamce žijícího v ČR uvedla jako jeho zaměstnání prodej ve stánku. Zároveň však zdůraznila, že tato činnost by neměla být vnímána jako podřadná, ale je to příležitost, jak si mnohdy i vysokoškolsky vzdělaní Vietnamci mohou vydělat na živobytí prakticky bez znalosti češtiny. Ha také upozornila na další odlišnost mezi českými a vietnamskými Vietnamci. Vietnamci žijící u nás jsou prý vyznavači původní, striktnější kultury, kterou si odnesli z Vietnamu, zatímco Vietnamci ve Vietnamu se přizpůsobují jejím změnám a jsou liberálnější.

Další otázka se týkala běžného vnímání Vietnamců majoritní společností. Podle Ha je Vietnamec Čechy vykreslován jako kriminálník nebo pojídač psů. Poukázala na fakt, že co se týče nejčastějšího projevu kriminality v souvislosti s Vietnamci – pěstování marihuany, jsou Vietnamci často potrestáni, ačkoli ti, kdo stojí v čele (často to už ani nejsou Vietnamci) a řídí tuto činnost, stále unikají. K pojídání psů nám sdělila, že ve Vietnamu není pes zdaleka chápán jako nejlepší přítel člověka, ale chová se pro maso stejně jako u nás prasata nebo krávy. Pro Vietnamce proto není konzumace psů ničím nedůstojným. Sama je však toho názoru, že by se Vietnamci, kteří žijí v České republice, měli v rámci respektu k místní kultuře tohoto zvyku vzdát.

Jako poslední jsme položili otázku týkající se hlavního atributu etnicity. Podle Ha je těchto atributů více. Jako první zmínila historii, během níž Vietnam zažil hodně ústrků a domnívá se, že se právě povědomí o historii odráží v přístupu Vietnamců k životu. Na mysli má zejména bojovnost Vietnamců, nezaleknutí se těžké práce apod. Za další atribut označila náboženství. Odmalička byla zvyklá chodit do chrámu, kam nosila oběti, zapalovala svíčky a domů si mohla odnášet oběti, které přinesl někdo jiný, jak je to v buddhismu zvykem. Jako dítě však zdaleka nevnímala náboženský rozměr těchto návštěv chrámu. Vnímala pouze hezké prostředí uvnitř a těšilo ji, že si mohla něco odnést. Až později začala vnímat buddhismus jako náboženství. Jako poslední atribut své etnicity označila jazyk, neboť to, co lze říci vietnamsky, nelze v žádném jiném jazyce vyjádřit.

Generační srovnání v případě naší respondentky bylo poněkud specifické, protože jak ona tak její rodiče prožili část života ve Vietnamu a část v České republice. V případě Ha tvoří delší úsek část prožitá u nás, u jejích rodičů je to naopak. Ha nám sdělila, že právě tato skutečnost je patrná v jejím vztahu k rodičům. Ti jsou zastánci tradiční vietnamské kultury a jsou konzervativnější než Ha, což ještě prohlubuje i tak obvyklé mezigenerační střety. Jak jsem již psala v úvodu, tatínek Ha umí česky, maminka však ne. Příčinou toho je, že díky vysokému pracovnímu nasazení nemá čas se jazyk učit a občasná komunikace s Čechy, které se však spíše vyhýbá, její znalosti češtiny příliš nerozvíjí. Češtinu Vietnamci obecně a stejně tak její maminka považují za nesmírně těžký jazyk, který je díky své odlišnosti jen velmi obtížné se naučit. Za velké štěstí Ha považuje, že do ČR přijela už jako devítiletá a byla tak schopna poměrně dobře vstřebat náš jazyk, zatímco její starší bratr už měl s češtinou velké problémy. Věk v tomto případě považuje za klíčový faktor.

Druhou respondentkou, které jsme pokládaly výzkumné otázky, byla slečna Ly. Jde o 17-ti letou dívku, která studuje střední odbornou školu na Kladně. Bydlí nedaleko tohoto města v malé vesnici, kde její rodiče vlastní krámek se smíšeným zbožím. Oba rodiče mluví česky jen trochu, rozhovor jsme tudíž vedly se slečnou, která potom překládala naše dotazy své matce.

Na první otázku ohledně samostatnosti Ly odpověděla, že ona sama je spokojená se současnou situací a i mezi jejími vrstevníky panuje stejný pocit, nicméně také přiznala, že se tímto problémem jak ona, tak její přátelé nijak zvlášť nezabývají. Matka Ly také neusiluje o větší automonii, ani jí součaná situace nevadí.

Diskriminaci Ly nijak výrazně nepociťuje. S pozitivní se prý nesetkala a s negativní má minimální zkušenosti. Ve škole ji spolužáci přijali a chovají se k ní tak, jako k ostatním. A ani ve své blízkosti nemá lidi, kteří by se vůči ní chovali nepřátelsky z rasových důvodů. Její matka se naopak s diskriminací setkala, podotkla ovšem, že v dřívější době. Když se s manželem přestěhovali a posléze si otevřeli obchod ve vesnici, kde předtím žádní Vietnamci nežili. Lidé k nim zprvu nechtěli chodit nakupovat a chovali se k nim s odstupem. Prý je považovali za trhovce, kteří nemají v jejich vesnici co dělat. Nicméně se situace změnila a v dnešní době už mají s ostatními obyvateli obce vztahy normální, ba dokonce přátelské.

Ly i její matka se shodly, že vietnamský člověk je pracovitý, dokonce se domnívají, že pracovitější než český člověk. Prý jsou zvyklí pracovat delší dobu za menší peníze než Češi (pozn. jejich krámek je otevřený denně od 7 do 7). Výchova dětí ve vietnamské rodině je také přísnější, jsou jasně stanovená pravidla, která se dodržují a i hierarchizace v rámci rodiny a celé vietnamské komunity je striktnější. Většina vietnamských rodin posílá část vydělaných peněz do rodné země svým příbuzným, aby jim pomohli zlepšit životní úroveň. Vietnamská komunita z okolí Kladna se schází nepravielně v různých společenských zařízeních, čímž utužují vzájemné vztahy. Co se týče tradic, tak některé si uchovali, od jiných upustili a dokonce přijali některé české - například rodina Ly slaví dvakrát Vánoce - podle české a vietnamké tradice.

Za základní atributy vlastní etnicity považuje Ly svůj odlišný vzhled a svůj jazyk. Její rodina se přistěhovala do Čech, když jí byly jen 3 roky, tudíž umí výborně česky - češtinu se naučila hlavně ve škole,ale také od svého okolí. Se svými přáteli mluví česky, takže oproti vietnamštině, kterou používá jen doma, je použití českého jazyka frekventovanější. Její matka za atribut vietnamské etnicity považuje jazyk. Ona sama česky moc neumí, stejně jako její manžel. Češtinu se nesnaží nijak výrazněji naučit, stýká se zejména se svými vietnamskými přáteli, se kterými mluví vietnamsky, takže má pocit, že češtinu nijak výrazněji nepotřebuje. Navíc je pro ni český jazyk těžký. Jediná slova, která umí, se týkají provozování obchodu.

Jak už je zřejmé z otázky ohledně diskriminace, Ly si myslí, že majoritní společnost má k Vietnamcům neutrální vztah. Matka Ly naopak říká, že Češi se na Vietnamce dříve dívali jako na trhovce a zločince, kteří tady nemají co pohledávat. V poslední době se ale pohled majoritní společnosti změnil a na Vietnamce nahlížejí spíše neutrálně. Ale jako v každé společnosti se vždy najde někdo, komu odlišnosti budou vadit.

Diskuse, závěr a zodpovězení výzkumné otázky

Jak je již zřejmé z výzkumných otázek, Vietnamci neusilují o získání vyšší míry autonomie - současná situace jim vyhovuje. Jediné, co by uvítali, je oficiální uznání jako české menšiny. Jak jsme se dozvěděly od respondentů, s negativní diskriminací se v současné době výrazněji nesetkávají - snad jen někteří na trhu práce. U některých je naopak dokonce možné mluvit o zvýhodnění díky jejich bilingvnosti. K diskriminaci docházelo podle zjištěných informací spíše v dřívější době, zejména po příchodu první generace. Dotázaní příslušníci vietnamského etnika se označili za pracovité, toužící po vzdělání a orientující se zejména na obchod. Pro Vietnamce, kteří neumějí česky je nejschůdnější variantou práce v obchodě, kde navíc vydělávají dost prostředků na živobytí. Za hlavní atribut své etnicity považují Vietnamci svůj vzhled a jazyk. První generace umí převážně pouze vietnamsky, češtinou vládnou jen v malé míře. Naopak jejich děti používají více češtinu a často jí i mluví velmi dobře. Vietnamštinu si rozvíjejí v rámci rodiny, kdežto češtinu mimo ni, při kontaktu s majoritní společností. Dalším faktorem determinujícím Vietnamce je historie jejich národa. Díky ní jsou podle svých slov Vietnamci bojovní a odhodlaní překonávat překážky. Dalším zmiňovaným aributem jejich etnicity je jejich náboženství - buddhismus. Můžeme se dohadovat, zda je to jev všeobecně platný, nicméně námi dotázané respondentky žijící na vesnici uvedly, že vnímání jejich minority majoritou je v současnosti vesměs neutrální, zatímco dívka z města ho označila spíše za negativní a to v souvislosti s odlišnými zvyky a vietnamskou kriminalitou.

Seznam literatury a pramenů

Tištěné zdroje:

ČERNÍK, Jan. S vietnamskými dětmi na českých školách, H & H Vyšehradská, 2006

HLAVATÁ, Lucie. Dějiny Vietnamu, Nakladatelství Lidové noviny, 2008

PICKA, Jaroslav. Vietnam: země pod obratníkem Raka: příroda a lidé, Poznání, 2007

Česko - vietnamský zpravodaj = Thông tin Séc-Viêt, Revue, 2007

Internetové zdroje:

http://asimilovani.estranky.cz

http://cs.wikipedia.org - Wikipedie, otevřená encyklopedie

http://en.wikipedia.org - Wikipedia, the free encyclopedia

http://www.ikaros.cz - Elektronický časopis o informační společnost

http://www.klubhanoi.cz - Stránky všech přátel Vietnamu

http://www.mezikulturnidialog.cz - Stránky o mezikulturních vztazích

http://www.mighealth.net - Information network on good practice in health care for migrants and minorities in Europe

http://www.parabola.cz - Stránky o satelitní, terestrické a kabelové televizi

http://www.strada.cz - Stránky nevládní neziskové organizace působící v oblasti řešení problematiky obchodu s lidmi

http://www.varianty.cz - Vzdělávací program společnosti Člověk v tísni




Počet shlédnutí: 40

1)
HLAVATÁ, Lucie. Dějiny Vietnamu, Nakladatelství Lidové noviny, 2008
2)
PICKA, Jaroslav. Vietnam: země pod obratníkem Raka: příroda a lidé, Poznání, 2007
3)
BROUČEK, Stanislav. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, Etnologický ústav AV ČR, 2003
4)
Česko - vietnamský zpravodaj = Thông tin Séc-Viêt, Revue, 2007-
5)
Vietnam. Wikipedia [online]. 2009 [cit. 2009-06-13]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Vietnam>.
6)
BROUČEK, S. Historie imigrace z Vietnamu do českých zemí. Klub Hanoi [online]. 2005 [cit. 2009-04-18]. Dostupný z WWW: <http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2005040901>.
7) , 10) , 19) , 22)
Vietnamci. Mighealthnet [online]. 2005 [cit. 2009-04-19]. Dostupný z WWW: <http://www.mighealth.net/cz/index.php/Vietnamci>.
8) , 13)
Kulturní specifika. Varianty [online]. 2002 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: <http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b05cizinci/01/10.pdf>.
9) , 23)
RÖSSLEROVÁ, I. Národnostní menšiny a jak s nimi lépe komunikovat. Ikaros [online]. 2002 [cit. 2009-04-19]. Dostupný z WWW: <http://www.ikaros.cz/node/1209>.
11)
KOCOUREK, J. Vietnamci v České republice. ASI-milování [online]. 2008 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: <http://www.asimilovani.estranky.cz/clanky/asi-narodnosti-v-cr/vietnamci>.
12)
Kulturní specifika. Varianty [online]. 2002 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: <http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b05cizinci/01/10.pdf>.
14)
Aodai. Wikipedia [online]. 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Aodai>.
15)
TUNGOVÁ, Lenka. Vietnamský tisk v ČR. Migraceonline [online]. 2009 [cit. 2009-04-18]. Dostupný z WWW: <http://aa.ecn.cz/img_upload/224c0704b7b7746e8a07df9a8b20c098/LTungova_VietnamskytiskvCR.pdf>.
16)
KREBS, M, PECHOVÁ, E. Vietnamští dělníci a dělnice v českých továrnách. Praha : La Strada, 2008. 91 s. Dostupný z WWW: <www.strada.cz/download/files/ZPVietnamstidelnici.pdf>.
17)
VYLEťAL, M. Ethnic TV s českou licencí pro vietnamskou menšinu. Parabola.cz [online]. 2009 [cit. 2009-04-20]. Dostupný z WWW: <http://www.parabola.cz/zpravicky/9515/ethnic-tv-s-ceskou-licenci-pro-vietnamskou-mensinu/>.
18)
Vietnamská kulturní identita. Mezikulturnidialog [online]. 2009 [cit. 2009-06-20]. Dostupný z WWW: <http://www.mezikulturnidialog.cz/vietnamska.html>.
20) , 21)
Vietnamci v radě vlády pro menšiny. Klub Hanoi [online]. 2007 [cit. 2009-04-17]. Dostupný z WWW: <http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2007111401>.
vietnamci_v_cechach.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:40 autor: 127.0.0.1