Vietnamci v České republice

Citace:

Zuzana Bošková, Kateřina Midlochová. Vietnamci v České republice [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2009. Dostupné z: http://hks.re/wiki/vietnamci_v_ceske_republice

Dálný Východ a střední Evropa – dva vzdálené světy, lišící se jak geograficky, tak kulturně. Přesto v České republice najdeme poměrně početnou vietnamskou menšinu. Dle odhadu Českého statistického úřadu žije v současné době na území České republiky asi 60 tisíc Vietnamců. Jejich počet každým rokem stoupá, nicméně tato komunita není státem uznanou menšinou. Mnoho Čechů si o Vietnamcích myslí, že to jsou pouze trhovci, kteří prodávají levný textil, pořádně neumí česky, mají problémy s nelegálním pobytem na území České republiky a jedí psy. V seminární práci se chceme zaměřit na tyto mýty a pokusit se je potvrdit nebo vyvrátit.

Cílem této práce je odpovědět na otázky zadané všem posluchačům předmětu „Etnické minority v Evropě“. Otázky jsou následující:

1. Vyvíjí daná minorita určité snahy o vyšší autonomii (nebo přímo o separatismus)?

2. Mají příslušníci dané minority pocit pozitivní či negativní diskriminace (zvýhodnění či znevýhodnění) - pokud ano, v jakém ohledu (zákonodárství, školství…).

3. Vlastní vykreslení obrazu příslušníka daného etnika (zvyky, tradice, mýty x realita).

4. Co převažuje ve vnímání vlastní etnicity.

5. Jak si myslíte, že vás vnímá majoritní společnost.

Chceme zjistit, jak se Vietnamcům žije v české společnosti, jestli si udržují svůj jazyk, zvyky, jak se v Čechách cítí a jak moc se snaží integrovat do naší společnosti. Dále nás zajímá, jak oni vidí Čechy.

Našim cílem je také potvrdit či vyvrátit stereotypy ve vnímání Vietnamců v České republice, které jsme zmínily v úvodu.

Pro teoretickou část naší práce jsme využívaly sekundární zdroje, zejména internet a odbornou literaturu. Primární data se nám podařilo získat pomocí polostandardizovaného rozhovoru, který probíhal na základě zadaných i vlastních otázek. Kontakt na respondentku, která nám poskytla rozhovor, se nám podařilo získat přes Klub Hanoi, který se zabývá především propagací vietnamské kultury a integrací Vietnamců do společnosti s důrazem na zachování jejich kulturní identity.

Realizovaly jsme také rozhovor s dalšími dvěma respondentkami, které nám však, z důvodu jazykové bariéry, nebyly příliš schopné odpovědět na zadané otázky, proto jsme jejich odpovědi použily k doplnění teoretické části práce.

Odpovědi na zadané otázky jsme se snažily získat i prostřednictvím Fóra Klubu Hanoi. Bohužel zde na naši prosbu o pomoc v malém výzkumu žádný z přispěvatelů do fóra nezareagoval.

Pro získání praktických zkušeností jsme se rozhodly navštívit centrum dění vietnamské komunity v České republice - tržnici SAPA. Další praktickou zkušeností byla návštěva restaurace PANDA v obchodním centru Nový Smíchov, kde jsme ochutnaly vietnamskou kuchyni, která nám velice chutnala.

Pro začátek uvádíme pár informací o samotném Vietnamu, abychom ukázali, z jakých podmínek Vietnamci pocházejí.

Vietnam tvoří nepravidelnou východní část Indočínského poloostrova (Zadní Indie). Je hraniční zemí asijského kontinentu, situován v subtropickém a tropickém klimatickém pásu. Vietnam je 1650 km dlouhá, místy však jen 50 km široká a značně hornatá země (tři čtvrtiny území Vietnamu pokrývají hory a pohoří). Při pobřeží se rozkládají úzké nížiny, ve vnitrozemí se pak vypínají hory, které dosahují výšky až přes 3000 m n. m. Na severu sousedí s Čínou, na západě s Laosem a s Kambodžou. ¹⁾

Celková rozloha je 330 991 km². Počet obyvatel je 86 116 560 (14. místo ve světovém pořadí). Zhruba 26 % vietnamského obyvatelstva žije ve městech a 74 % na venkově. Je třeba poznamenat, že polovina z celkové vietnamské populace dosud nepřekročila věk 30 let. ²⁾

Republika se systémem jedné politické strany a jednokomorovým parlamentem. Vietnamu vládne komunistická strana. Vietnam se člení na 63 administrativních oblastí; jde o 58 provincií a 5 měst pod ústřední správou, jež jsou na úrovni provincií (Hanoj, Ho Či Minovo Město = Saigon, Haiphong, Can Tho, Danang). ³⁾

Podnebí země výrazně ovlivňují jednak jednotlivá pohoří, jednak Jihočínské moře. Vietnam je převážně tropickou zemí s vlhkým monzunovým klimatem. Obecně lze konstatovat, že podnebí je na severu země subtropické a směrem k jihu přechází v tropické; v nejjižnější oblasti země je pak subrovníkové. Teploty kolísají během roku málo. Průměrná teplota se pohybuje od 20,6 °C v nejteplejších měsících, do 17,2 °C v měsících nejchladnějších. Vzhledem k monzunům je rok členěn na dvě období - jedno relativně studené a suché, druhé horké a vlhké. Jednou z klíčových priorit je proto výstavba zavlažovacích zařízení pro zemědělství, což je jediná cesta k překonání negativních důsledků klimatu a k zachování a zvýšení úrodnosti půdy. ⁴⁾

Z tohoto vyplývá, že Vietnamci pocházejí z naprosto odlišných klimatických podmínek, než je tomu v České republice. Z našeho dotazování vyplynulo, že ačkoli mají Vietnamci většinou strach z toho, jaké budou zimní teploty u nás v České republice, letní teploty se jim naopak velice zamlouvají, protože dosahují mnohem příjemnějších hodnot než je tomu ve Vietnamu.

Vietnam je státem s 54 národnostmi. Z nich národnost Kinh neboli Viet představuje téměř 87 procent z celkového počtu obyvatel Vietnamu. Vietové žijí soustředěni převážně v oblasti delty Rudé řeky, v nížinách při pobřeží středního Vietnamu, nížině při Mekongu a ve velkých městech. Ostatní národnosti sídlí hlavně v pahorkatinách a v horských oblastech.

Hlavní národnosti: Viet (Kinh, etničtí Vietnamci) 69,4 mil., Tay 1,59 mil., Thai 1,45 mil., Muong 1,23 mil., Khmerové 1,11 mil., Nung 914 tis., Hmong 896 tis., Dao 685 tis., Gia Rai 351 tis. ⁵⁾

Do České republiky odešli a odcházejí v naprosté většině etničtí Vietové. Imigranti pocházejí především z venkova a větších měst bývalého severního Vietnamu, nejvíce z chudších provincií a z delty Rudé řeky.

Úředním jazykem je vietnamština. Nejrozšířenějšími používanými cizími jazyky jsou čínština (kantonská a mandarínská), angličtina, francouzština (převážně starší generace) a ruština. Národnostní menšiny v horských oblastech, vedle používání svých vlastních jazyků, hovoří a učí se vietnamsky. Vietnamské písmo bylo před několika staletími vytvořeno z čínských ideogramů. Tomuto písmu se říkalo Nom. V 17. století však francouzští misionáři vypracovali fonetickou transkripci vietnamštiny s použitím latinské abecedy. Tato forma písma se široce rozšířila ve 20. století a plně nahradila čínštinu i Nom. ⁶⁾

Vietnamština je jazyk, který se kompletně odlišuje od češtiny, jak geneticky tak typologicky. Naučit se češtinu je pro Vietnamce velice obtížné. Vietnamská výslovnost češtiny je pro Čechy často nesrozumitelná. Utvořili si zjednodušenou větnou skladbu a mluví v krátkých větách. Jak by se dalo předpokládat, vietnamské děti, které navštěvují české školy, často mluví lépe česky než dospělí Vietnamci. Proto je jejich rodiče a příbuzní často používají jako tlumočníky. ⁷⁾

Hlavním náboženstvím je buddhismus (převládá mahájánový buddhismus, asi 50 % obyvatel); katolicismus (přibližně 10 % populace); protestantismus (asi 200 tis. věřících v oblastech Centrální vrchoviny); islám (přibližně 0,5 % populace, převážně etničtí Khmerové a Čamové). ⁸⁾

I v České republice Vietnamci udržují svou víru. Každá domácnost má svůj vlastní oltář a dodržuje obřady. Vietnamci více než narozeniny slaví den úmrtí svých předků. Nikdy nezapomenou na den, kdy jejich příbuzní zemřeli. V České republice existují dokonce i buddhistické kláštery (například v tržnici SAPA v pražské Libuši, nebo ve Varnsdorfu, kam se sjíždějí i věřící Vietnamci z Německa).

Vietnamská kuchyně je kombinací kuchyně čínské, francouzské a thajské. Je neuvěřitelně zdravá a bohatá na suroviny, které monzunové klima přináší. Nejdůležitější surovinou je bezesporu rýže. Ta se konzumuje každý den, někdy i vícekrát. Vyrábí se z ní těstoviny, speciální rýžové nudle, rýžový papír, používaný k výrobě různých závitků a sushi, dále se z rýže vyrábí víno, pálenka, škrob, ocet a dokonce i olej. Další významnou surovinou jsou nudle, velké množství čerstvé zeleniny a koření (máta, pepř, chilli, zázvor), rybí omáčka a kokosové mléko. Mezi nejoblíbenější druhy masa patří drůbež, vepřové a ryby. V souvislosti s vietnamskou kuchyní se často žertuje o konzumaci psího masa. To se zde opravdu jí, zejména v severní části Vietnamu. Jedná se však o příležitostní jídla, která se nejí každý den, stejně jako například různě tepelně upravený hmyz (larvy bource morušového) či plazi. Pro Vietnam je charakteristické používání netypického ovoce, často kandovaného a nakládaného do roztodivných nálevů. Oblíbenými nápoji jsou pivo, džusy, čaj a sladká silná káva. Typickým jídlem jsou pro Vietnamce závitky, neboli rolky zvané Nem. Je to směs mletého masa, bambusových výhonků, hub, zelí a nudlí, zabalená v rýžovém papíru či v zelném listu. Dá se jíst studený, či tepelně upravený. Dalšími typickými jídly jsou nudlové polévky, které Vietnamci jedí celodenně, dokonce i k snídani, a kachna upravená na různé způsoby. ⁹⁾

Také v České republice se Vietnamci stravují podle svých zvyklostí. Pokrmy z rýže či nudlové polévky patří na jídelníček každý den. Psí maso však v Čechách nejedí. Pro ně je zde příliš drahé, proto si raději koupí levnější kuřecí či vepřové

K pochopení Vietnamské komunity je zapotřebí znát i historický vývoj země, abychom si mohli připustit některé důležité historické okamžiky, které Vietnamce dodnes provázejí.

Vietnamské území bylo osídleno již 10 000 let před naším letopočtem. První historicky doložené státní útvary pocházejí z 3. století před naším letopočtem. Od 1. století našeho letopočtu byl Vietnam pod nadvládou Číny. Čína Vietnam podstatně ovlivnila zejména v právu, správě, ve vzdělání a v literatuře. Toto období trvalo až do roku 938, kdy se Vietnam vymanil z čínské nadvlády a začalo období nezávislosti, které je označováno také jako období kulturního a hospodářského rozkvětu Vietnamu, která trvala až do 18. století.

Ani Vietnam se ale nedokázal ubránit příchodu kolonialistů. Od 19. století se o Vietnam pokoušela Francie, až nakonec v roce 1884 převzala vládu nad celým vietnamským územím. Následné koloniální období ukončila až 2. světová válka, během níž byl Vietnam okupován Japonskem. Po válce se jako jedinou životaschopnou mocenskou silou stala komunistická strana v čele s Ho Či Minem.

Na podzim roku 1945 byla v Hanoji vyhlášena nezávislost Vietnamu, ale již za několik měsíců se do země vrátili Francouzi. To si samozřejmě Vietnamci nenechali líbit, a tak se začala dlouhá válka, která skončila až bitvou u Điện Biên Phủ roku 1954, z níž Francie odešla jako poražená. Ještě téhož roku byla uzavřena mírová dohoda v Ženevě, v jejímž důsledku byl Vietnam rozdělen na dvě části: sever ovládaný komunisty a jih pod vládou Ngo Dinh Diema (s podporou USA).

Sever však neustále usiloval o nadvládu nad jihem. Proto zde záhy vypukl ozbrojený konflikt, kterého se účastnily i velmoci studené války - na straně jihu USA, na straně severu pomáhal Sovětský svaz a Čína. Pro USA to nebyla válka dobyvačná, snažili se zabránit šíření komunismu v bývalé Indočíně. Válka byla vleklá a obtížná. Kromě řádných jednotek severu dělali Američanům starosti jihovietnamští partyzáni – Viet Cong (prodloužená ruka severovietnamských komunistů). Zvrat ve vietnamské válce představovala operace TET – v lednu 1968 severovietnamská armáda a Viet Cong zaútočili na většinu důležitých měst na jihu. Do dvou týdnů se podařilo všechny útoky odvrátit, ale tato operace byla příčinou stahování amerického vojska z Vietnamu. Vláda USA již nechtěla investovat do „nekonečné války“ s velkým počtem padlých a raněných – to vše s nejistým koncem. V lednu 1973 byla podepsána Pařížská dohoda o ukončení války. Ve Vietnamu se ale bojovalo dál, pouze bez účasti USA a dalších spojenců. Boje skončily až v dubnu 1975, kdy si komunisté jižní část Vietnamu konečně podrobili.

V 90. letech, po pádech světových komunistických opor, přistoupil Vietnam k hospodářským a ekonomickým reformám. Započala se ekonomická integrace a obnovil se diplomatický styk s USA. Vietnam se dosud řadí mezi rozvojové země, existuje tu mnoho oblastí s nízkou životní úrovní. V zemi je také celá řada závažných problémů – od korupce a nedokonalou legislativu přes nízkou efektivitu výroby až po plýtvání přírodními zdroji či špatné hospodaření státních podniků. Vláda se však snaží s těmito problémy bojovat. ¹⁰⁾

ČSSR navázala diplomatické vztahy s Vietnamskou socialistickou republikou 2. 2. 1950. Začala se spolupráce, která měla za cíl pomoci vietnamské společnosti postižené válečnými událostmi umožněním vzdělání, pracovních školení a praxe Vietnamcům v různých oborech (zejména strojírenství a lehkém průmyslu). Imigrace z Vietnamu na území dnešní ČR přicházela v několika vlnách od roku 1956. V tomto roce po mezistátní dohodě přišlo několik jednotlivců a zejména sto dětí ve věku 6-13 let (tzv. Chrastavské děti – podle obce Chrastava u Liberce, kde se nacházel dětský domov, kam byly děti umístěny). V roce 1959 se však vietnamská strana rozhodla vzít děti zpět, neboť se obávala ztráty jejich vlastní kulturní identity (nebyly to obavy plané, ale založené na zkušenostech po návratu dětí z jiných „spřátelených států“). Naprostá většina dětí se tak vrátila do Vietnamu. Jen ti nejstarší, z nichž bylo na základě prospěchu z českého jazyka vybráno 15, směli po prázdninách ve vzdělávání v Československu pokračovat. Naše společnost v této době vnímala Vietnamce jako usměvavé, pilné lidi, kteří se pohybují ve skupinkách (podle příkazu vietnamské ambasády, který platil do roku 1980, se Vietnamci mohli venku pohybovat nejméně ve trojicích), příliš na sebe neupozorňují a mají výborné studijní výsledky (kdo výborně nebo chvalitebně neplnil své studijní povinnosti, byl poslán zpět do Vietnamu).

Zásadním mezníkem ve vývoji migrace vietnamské populace do Československa je rok 1973. Vládní delegace Vietnamské demokratické republiky navštívila Československo, aby projednala příchod nových deseti až dvanácti tisíc vietnamských občanů k získání profesních zkušeností. Vietnamský požadavek naší stranu zaskočil, protože se zdál být mimořádně velký. Vietnamská vláda pokládala přípravu kvalifikovaných dělníků hlavních profesí za jednu z klíčových otázek obnovy a rozvoje ekonomiky země, avšak neměla možnost tuto přípravu provést na svém území. Smlouvy uzavírané postupně v roce 1973, 1974, 1979 a 1980 umožnily příjezd velkého množství dělníků, učňů, studentů a stážistů. Pobyt byl sjednán učňům na sedm let, stážistům na čtyři roky s možností prodloužení. Jejich počet byl nejvyšší v letech 1980-1983, přibližně 30 000 osob. Vietnamci byli umístěni po celém území České republiky, nejvíce v Praze (kolem 4000 osob). Do konce osmdesátých let se tento počet postupně snižoval až o jednu třetinu v době ukončení platnosti mezistátní smlouvy v roce 1990. Ve druhé polovině 80. let docházelo z obou zúčastněných stran (vietnamské a československé) k vlastnímu jednostrannému využívaní situace. Československo stále více využívalo Vietnamce v neatraktivních oborech, na pásové výrobě ve fabrikách, při pomocných pracích a při „záchraně“ plnění plánu. Na vietnamské straně se objevovala možnost migrace za úplatu. Vietnamci využívali výdělku k posílání zboží do Vietnamu. Snaha naučit se řemeslu či zdokonalit se v pracovní činnosti ustupovala vidině rychlejšího a snadnějšího výdělku.

Se vznikem ČSFR v březnu 1990 vláda uvolnila 14 milionů dolarů jako kompenzace pro Vietnamce, kteří měli kontrakty na pracovní pobyty v zemi a kterým závody z důvodů rušení či jiných důvodů ekonomické transformace nemohly dále poskytnout zaměstnání. To byl pro některé Vietnamce popud vrátit se zpět do vlasti, či emigrovat do jiných zemí Evropy, někteří však zůstali. V současné době Vietnamci emigrují z ekonomických důvodů, jelikož ve Vietnamu ani kvalifikovaní a vysokoškolsky vzdělaní lidé nemůžou najít práci, o přiměřeném finančním ohodnocení nemluvě. ¹¹⁾

Vietnamská tištěná média jsou v České republice převážně porevolučním fenoménem, i když už před rokem 1989 existoval časopis, který byl určen Vietnamcům, kteří pracovali nebo studovali v tehdejším Československu. Komerční periodika se ve větším rozsahu objevují ke konci devadesátých let dvacátého století a od začátku se zaměřují především na vietnamskou komunitu, které přizpůsobují i obsah. Většina příslušníků první generace vietnamských přistěhovalců nečte české noviny ani nesleduje jiná média, ať již audiovizuální či internetová. Důvodem je hlavně jazyková bariéra a možná i těžké porozumění českému kulturnímu a společenskému prostředí. Přestože Vietnamci v České republice žijí dlouhodobě, část z nich se nesžila s českou kulturou a často se izolují od „okolního světa“. Vytvořili si pro sebe svět ve světě, dnes soustředěný především v tržnici SAPA v Libuši, též nazývané „Malá Hanoj“, která je české veřejnosti známá z rozsáhlého požáru, který „vietnamskou čtvrť“ zachvátil v listopadu 2008. Existence několika komerčních tištěných médií je v tomto případě i trochu stvrzením „autonomie“ diaspory.

Quê Hương (Domov) vznikl už na začátku 70. let z podnětu vietnamské ambasády v Československu, která přišla s nápadem vydávat vlastní bulletin pro své krajany. Quê Hương přinášel zprávy jak z domova, tak informace o dění v Československu. Poslední číslo Quê Hương vyšlo roku 2007 a dnes existuje pouze v on-line podobě.

Současná podoba vietnamského tisku

Vietnamský tisk v České republice má rozporuplnou tendenci. Rychle vznikají nové tituly a se stejnou rychlostí zanikají. Prodejnost není z daleka tak vysoká, jak by si vydavatelé představovali i z toho důvodu, že vietnamská komunita je relativně malá a lidé si časopisy navzájem půjčují. Konkurence v podobě importovaných časopisů z Vietnamu je také vysoká. Celkově vzato lze říci, že komerční vietnamský tisk v ČR je značně homogenizovaný. Všechna periodika se snaží získat co nejširší spektrum publika, a tudíž je jejich obsahová struktura značně rozptýlená – zpravodajství, publicistika, věda, sport, rubriky pro mladé, pro ženy, jazykové kurzy apod. Prvenství mezi vietnamským tiskem si dlouhodobě udržuje Tuần Tin Mới, který dnes spadá pod vydavatelství Viet Media se sídlem v tržnici SAPA. Viet Media současně vydává též třetí nejčtenější periodikum vietnamské diaspory - časopis Thế Giới Trẻ (Mladý svět). Druhým nejčtenějším vietnamským časopisem je Vạn Xuân (Deset tisíc jar). Vedle komerčních listů existuje v České republice nepřeberné množství dalších tiskovin určených vietnamské komunitě. V tržnici SAPA lze zakoupit vietnamské vládní listy určené českým Vietnamcům. K takovým patří Thanh Niên (Mládež) Svazu vietnamské mládeže či An Ninh Thế Giới (Světová bezpečnost) vydávaný policejním orgánem VSR. ¹²⁾

Nyní v ČR dospívá mladá generace Vietnamců. Říkají si „banánové děti“: zvenku žlutí, uvnitř bílí. Obě kultury, česká i vietnamská, se o ně přetahují a oni stojí někde mezi.

„Říkají nám banánové děti. Navrch žlutí, tedy vietnamští, a vespod bílí, čeští. Naši rodiče, byť žijí v České republice už dlouhá léta, jsou pevně svázáni se svou rodnou zemí. My to máme jinak. Žijeme ve dvou paralelních světech“.

„Celý den mluvím ve škole a s kamarády česky, jen večer prohodím s rodinou něco vietnamsky. A od té doby, co studuji v Praze na Metropolitní univerzitě Mezinárodní vztahy a evropská studia, i tu angličtinu používám častěji. „Me oi, podáš mi com?“ Při téhle větě mamka vždycky dostane chuť mi tu misku rýže nepodat, ale vysypat na hlavu. Já si ale nemůžu pomoct, jazyky se mi proplétají jako rýžové nudle“.

Ze všech cizineckých komunit u nás má ta vietnamská nejvíc dětí. Vietnam je daleko, migranti nemohou cestovat tam a zpátky, a tak tu zapouštějí kořeny. Pětina zdejších Vietnamců je mladších patnácti let. A skoro polovina všech Vietnamců s trvalým pobytem ho získala díky sloučení rodiny, tedy jako rodinní příslušníci někoho, kdo tu už pracoval. Z cizinců, kteří teď u nás přicházejí na svět, je Vietnamců víc než třetina, ačkoli Vietnamci počtem tvoří jen osminu všech cizinců. Oficiálně asi padesát tisíc, což je po Slovácích a Ukrajincích nejvíc. Na základních školách se učí kolem dvanácti tisíc vietnamských dětí (s průměrnými známkami asi 1,3), na středních o něco méně než polovina (s prospěchem 1,7). Dvě procenta všech vysokoškoláků jsou Vietnamci; před dvěma lety jich bylo pouhých padesát, nyní už desetkrát tolik. ¹³⁾

Zabýváme-li se vietnamskou komunitou, je nutné alespoň krátce nastínit průběh migrace Vietnamců do naší země. Dle Stanislava Broučka¹⁴⁾, je historie vietnamské imigrace důležitá především pro pochopení současné existence Vietnamců v českých zemích. Relativně dobré zkušenosti s životem Vietnamců v Československu před rokem 1989 totiž sehrávají i dnes zásadní roli při volbě ČR jako cílové země imigrantů. Samotné téma využívání vietnamských pracovníků k pomoci československému hospodářství je dle Broučka ve vietnamské komunitě vnímáno jako velmi významné a tvrdí, že se stalo součástí kontinuálního vědomí vietnamské komunity, která si i pomocí něj zdůvodňuje svůj současný význam a společenskou váhu v ČR.

Nemalou část vietnamské komunity v České republice tvoří také nelegální migranti. Jak uvádí Brouček, nelegální migrace z Vietnamu putovala především přes Rusko, kde jednotlivci a malé skupiny přebývali v Moskvě až tři měsíce při čekání na další cestu do Maďarska. Po příchodu do Budapešti následoval většinou několikatýdenní pobyt jako příprava na překonání hranic slovensko-maďarských a česko-slovenských prostřednictvím kamionů.

Jak uvádí Brouček, v nové zemi vidí Vietnamci možnost zlepšení své ekonomické situace. Přicházeli a přicházejí sem především za vidinou lepšího výdělku, než jaký měli ve Vietnamu. Nemigrují ve jménu touhy po změně kulturního prostředí, poznání nebo čehokoli nového. Přicházejí změnit materiální budoucnost své rodiny. Smysl svých ekonomických aktivit formulují Vietnamci žijící v ČR do tří zásad: uživit na dobré úrovni rodinu, finančně zabezpečit děti a postarat se o rodiče, kteří zůstali ve Vietnamu.

Specifikem vietnamské komunity je i život v určitém provizoriu, jelikož většina vietnamských imigrantů přišla do ČR s plánem vrátit se po několika letech zpět do Vietnamu. Toto provizorium má vliv na motivaci Vietnamců učit se česky, poznávat hlouběji ČR, budovat si zde dlouhodobé a pevné sociální vazby apod. Brouček uvádí, že právě toto provizorium je ještě podpořeno pocitem, že odlišnost mezi českou a vietnamskou společností je příliš veliká a málokterý Vietnamec věří, že má šanci přejít z komunity do běžného života majoritní společnosti.

Vietnamská komunita je u nás rozdělena na několik skupin, přičemž nejvýraznější je dělení vzniklé v návaznosti na dobu příchodu do ČR. Jak uvádí Eva Pechová¹⁵⁾ ve své zprávě o migraci z Vietnamu do České republiky, lze říci, že nejen u nás, ale i v ostatních státech bývalého Východního bloku vznikají postupně tři odlišné skupiny Vietnamců: komunity tzv. starousedlíků, a dále společenství porevolučních Vietnamců, nově příchozích v devadesátých letech, a na ně dále navázala po roce 2000 tzv. “čerstvá vlna“ migrantů po roce 2000.

Význam minulosti a historie příchodu Vietnamských imigrantů do České republiky je patrný i v uspořádání vietnamských komunit. „Naprostá většina současných vůdčích osobností vietnamských komunit má zkušenosti se životem v ČR před rokem 1989. Kolem těchto osob se zkušenostmi s českou realitou delší než deset let „se točí“ chod lokálních komunit“. Noví vietnamští imigranti přicházejí do České republiky často s pomocí neoficiálních zprostředkovatelů. Jak uvádí Pechová, drtivá většina Vietnamců, kteří v posledních deseti letech přicestovali do České republiky, využila při vyřízení své žádosti o vízum a zajištění dalších záležitostí při cestě ve větší či menší míře služeb vietnamských zprostředkovatelských firem. Tyto agentury, které zajišťují tzv. podnikatelský servis, ale některé z nich zařizují také cesty Vietnamců do ČR, jsou známým a diskutovaným fenoménem vietnamské komunity u nás.

Vietnamci netvoří v ČR oficiálně uznanou národnostní menšinu. Vietnamská komunita je často charakterizována jako velmi uzavřená, samostatná a izolovaná komunita bez výrazné potřeby integrovat se do života české populace, která stojí na významné vnitřní provázanosti. Hlavu vietnamské komunity tvoří nejčastěji majitelé velkotržnic, kteří poskytují pronájmy menším prodejcům, provozují v nich i restaurace, herny, kasina a apod. Jak uvádí Pechová, velkotržnice jsou uzavřeným světem, ze kterého Vietnamci nemusí vůbec vycházet. Najdou zde prodejny s asijskými potravinami, kadeřníka, prodejnu letenek, právní služby, redakce časopisů, obchodní partnery atd., tedy někteří nejsou vůbec motivováni učit se česky a rozumět českému prostředí.

Pechová ve své práci zmiňuje i fenomén tzv. banánových dětí. Jedná se o potomky vietnamských imigrantů, kteří se narodili v ČR nebo zde žijí odmalička. Převzali již mnoho hodnot a styl života z české společnosti a mají často mnohem blíže ke svým českým vrstevníkům než ke svojí, tradičně založené, vietnamské komunitě a rodině. Mladí Vietnamci jsou na rozdíl od většiny svých rodičů velmi dobře integrováni do majoritní společnosti. Důsledkem jsou však velké generační rozdíly, se kterými se současná vietnamská komunita (výrazně založená na rodině) musí potýkat.

Vietnamské menšině se nevyhýbá ani organizovaný zločin a různé typy gangů. Jak uvádí M. Němec¹⁶⁾, dosahuje v ČR organizace vietnamských zločineckých gangů tří stupňů a existují tři typy gangů. První typ je tvořen ustálenou skupinou lidí, kde nejvýše stojí šéf gangu, kterým je zpravidla osoba, která u nás koncem osmdesátých let dvacátého století studovala či v průběhu první poloviny devadesátých let dvacátého století zbohatla v důsledku nekontrolovaného pašování cigaret, textilu, lihu i lidí. Druhým typem jsou gangy tvořené na rodinném principu, kde figurují výhradně členové z řad vlastní rodiny, kteří najímají další osoby. Dále jsou popisovány i tzv. pouliční gangy, které mají poměrně volnou organizaci. Členy bývá zhruba pět až deset osob, které spolu zpravidla žijí, pohybují se společně a jsou mezi nimi teritoriální nebo příbuzenské vazby.

SAPA a PANDA

V rámci zpracování této seminární práce jsme se rozhodly navštívit vietnamskou tržnici v Libuši - SAPA. Musíme souhlasit s tvrzením, že je to svět sám pro sebe. Kromě prodeje textilu a obuvi zde najdete restaurace, obchody s potravinami, kadeřnictví, prodejnu letenek, právní služby, redakce časopisů, školku, jazykovou školu a spoustu dalšího. Nejlepší je SAPU navštívit o víkendu, kdy si sem vietnamští i jiní obchodníci jezdí pro zboží. My jsme tam zavítaly ve všední den a cítily jsme tam trochu jako vetřelci. Vietnamské jídlo jsme ochutnaly v restauraci PANDA, která se nachází v obchodním centru Nový Smíchov.

Rozhovor s respondentkou

Struktura otázek rozhovoru byla následující:

1. Vyvíjí daná minorita určité snahy o vyšší autonomii?

2. Mají příslušníci dané minority pocit diskriminace (znevýhodnění) – pokud ano, v jakém ohledu (školství, zákonodárství…)?

3. Vlastní vykreslení obrazu příslušníka daného etnika (zvyky, tradice, mýty x realita)?

4. Vykreslení obrazu příslušníka daného etnika.

5. Jak si myslíte, že vás vnímá majoritní společnost.

Další položené otázky se týkaly například náboženství, mezilidských vztahů, vzdělání.

Rozhovor jsme udělaly s Thu Ha, studentkou České zemědělské univerzity. Narodila se ve Vietnamu, ale do Čech se s rodinou přestěhovala když jí bylo 10 let. Její otec přijel poprvé do Československa v 80. letech v rámci programu vzájemné pomoci a byl tlumočníkem a vedoucím skupiny. Později se rozhodl zde zůstat. Tato vietnamská rodina žije v Liberci, otec se v současnosti živí jako tlumočník, její matka měla obchod, ale nyní je v domácnosti.

Thu Ha si rozhodně nemyslí, že by vietnamská minorita vyvíjela snahy o autonomii, protože cílem Vietnamců, kteří přijeli do České republiky, je vydělávat a posílat peníze domů. Ti, co se tu rozhodli zůstat, se snaží o integraci do české společnosti.

Podle ní je každý cizinec nějakým způsobem diskriminován. Například ve škole může mít pocit, že je tam cizí, což je zpočátku způsobeno především jazykovou bariérou. Z vlastní zkušenosti může ale říct, že když byla schopná dobře komunikovat, ostatní děti ji přijaly do kolektivu. Poukazovala na to, že mnoho Vietnamců žijících v ČR má vysokoškolské vzdělání, ale prodávají zde v obchodech nebo na tržnicích. S pozitivní diskriminací nemá zkušenosti vůbec. Vidí to tak, že v České republice je prioritou Čech a pak teprve cizinci.

Zajímavý je pohled Vietnamců na vztahy. Thu Ha podvědomě vnímá, že se Vietnamci chovají určitým způsobem a jejich charakter je odlišný od Čechů. Vietnamec má být galantní, vždy platí muž, žena nikdy. Přestože některé vietnamské dívky mají českého partnera, jejich rodiče by pro své dcery preferovali partnera vietnamského. Thu Ha uvádí následující důvody: vietnamský partner/partnerka jejich syna/dcery si s nimi popovídá a nehrozí obavy z toho ,že by neuctíval/a kult předků. V souvislosti s tím je nutné zmínit například svatbu. Nejedná se pouze o to, že si ženich bere nevěstu, ale dohromady se spojí obě dvě rodiny. Dívka, žena by ve společnosti měla mluvit tiše, nemá být vyzývavá, neměla by pít alkohol a kouřit. Muž má na veřejnosti hlavní slovo, on rozhoduje.

Co se týče náboženství, neví, jestli má víru v buddhismus, ale snaží se zachovat tradice. Ctí tradice také proto, že ji odlišují od ostatních. Její maminka jezdí cca jednou měsíčně do buddhistického chrámu. Thu Ha má hezké vzpomínky na náboženská setkání vietnamské komunity. Když byla malá, líbila se jí atmosféra, která při setkáních panovala – lidé přinášeli obětiny (ovoce, květiny), společně jedli, sbližovalo je to.

Zmiňovala důraz na vzdělání, doslova řekla, že Vietnamci myslí ekonomicky a děti se proto musí dobře učit a mají si vybrat správné povolání. Rodiče obětují vše pro to, aby jejich dítě mohlo studovat vysokou školu. Jsou–li movitější, posílají své děti na univerzity do zahraničí. Upřednostňované obory jsou: ekonomie a management, medicína, IT, práva. Jako střední škola je jednoznačně preferované gymnázium.

Mluvily jsme rovněž o fenoménu „banánových dětí“. Toto označení se jí líbí, ale ve vietnamštině má trochu hanlivý význam. Se svými kamarády vymysleli výraz „rýžové děti“, který jim přijde charakterističtější v souvislosti s asociací Asie - rýže (navíc neloupaná rýže má jinou barvu než její bílé zrno uvnitř).

Pohled na rodinu je jiný než na jaký jsme zvyklí v Čechách. Do rodiny zahrnují všechny příbuzné a je-li člen rodiny v nouzi, očekává se, že mu ostatní z rodiny pomohou. Proto do ČR přichází často celé příbuzenstvo nebo se posílají peníze členům rodiny, kteří ve Vietnamu zůstali.

Když by měla vykreslit obraz příslušníka její komunity, zdůrazňuje rozdíl mezi minulostí a současností. Když přijela do Čech, lidé na cizince nebyli tolik zvyklí a byli na ni milí. V té době pracovalo hodně Vietnamců v továrnách, nepodnikali v takové míře jako teď a nedocházelo ke konfliktům. Naopak dnes se v médiích často objevují negativní zprávy týkající vietnamské komunity. V Praze je hodně cizinců, takže si jí lidé „nevšímají“, naopak v menším městě nebo na vesnici se většinou necítí dobře, připadá si tam cizí.

Co se týče udržovaní jazyka a tradic, zmiňovala SAPU (tržnice v pražské Libuši), ve které funguje vietnamská školka, je zde buddhistický klášter atd. Probíhá zde také doučování dětí, kteří se chtějí dostat na gymnázium a VŠ. Vietnamský tisk nečte pravidelně, ale snaží se ho sledovat, aby byla v obraze. Obecně lze říci, že mladí Vietnamci tištěná média příliš nečtou. Doma mluví vietnamsky, vaří jejich tradiční kuchyni, ale chutnají jí i česká jídla.

Zmiňovala, že její rodiče se chtějí vrátit do Vietnamu. Nemají zde mnoho přátel a aktivit kromě práce.

Zajímavá byla odpověď na to, jak vnímá Čechy. Myslí si, že se bojí jinakosti, jsou trochu závistiví, občas příliš zdvořilí, což někdy vzbuzuje faleš.

Thu Ha se v české společnosti cítí být Češkou, ve vietnamské Vietnamkou.

Na základě přečtených publikací, zdrojů na internetu a rozhovoru vyvozujeme následující:

Je rozdíl mezi Vietnamci, kteří do České republiky/Československa přišli již dříve, před rokem 1989, nebo až v posledních pár letech. Dříve jich hodně přicházelo na základě historické kontinuity nebo za účelem sloučení rodiny. V posledních několika letech jsou najímáni přes pracovní agentury působící ve Vietnamu. Často se jedná o chudé, nekvalifikované Vietnamce pocházející z venkova. To způsobuje problémy, protože cena, kterou zaplatí za zprostředkování práce, vízum apod., je velmi vysoká, mnohdy se kvůli tomu zadluží a následná konfrontace s realitou je poměrně krutá. Práce na území ČR je často jiného charakteru, než jim bylo slíbeno – dlouhá pracovní doba, nízký plat, neadekvátní ubytovací podmínky.

Je pravdou, že většina Vietnamců se živí podnikáním v oblasti textilu, obuvnictví, ovoce, zeleniny, non – stop potravin. Je nutné si ale uvědomit, že někteří mají vysokoškolské vzdělání a důvodem výběru těchto povolání je rychlý výdělek.

Skutečnost, že hodně Vietnamců (především z 1. generace) neumí dobře česky, je dána rovněž „dočasností“ jejich pobytu na našem území. Jejich cílem většinou je vydělat peníze a vrátit se zpět do Vietnamu. Díky práci jim většinou nezbývá příliš volného času a pokud zde mají přátele, tak většinou pouze v rámci komunity. Je nutné si uvědomit, že český jazyk je pro ně velmi těžký. U 2. generace to je odlišné. Navštěvovali české školy, takže dobře ovládají jazyk, mají české kamarády. Proto je míra jejich integrace daleko větší. Zajímavým fenoménem jsou již zmíněné „Banánové děti“. Většinou se jedná o velmi ambiciózní studenty, kteří nechtějí zklamat své rodiče, absolvují gymnázium nebo obchodní akademii a následně pokračují ve studiu na Vysoké škole. Skutečnost, že velmi dobře znají českou i vietnamskou kulturu, přináší výhody i nevýhody.

V České republice si udržují své zvyky a tradice – mluví mezi sebou vietnamsky, jejich tradiční kuchyně je pro ně prvořadá, pokud tráví čas společně, tak v rámci komunity. Sledují vietnamský televizní kanál, čtou vietnamský tisk, mladí ale méně a spíše v on – line podobě. Snad v každé vietnamské domácnosti najdete buddhistický oltář. V Praze funguje Klub Hanoi, ve kterém se sdružují Vietnamci žijící v Praze, studenti vietnamistiky a další zájemci o vietnamskou kulturu. Klub informuje o událostech a novinkách ve Vietnamu, o životě Vietnamců u nás a pořádá různé akce.

Velký rozdíl je v jejich vnímání rodiny. Jak již bylo zmíněno v rozhovoru, do rodiny zahrnují celé příbuzenstvo a kdyby v případě nouze někomu z rodiny nepomohli, byla by to ostuda. Rodina a její soudržnost je pro ně v životě velmi důležitá.

Vypracování této seminární práce nám přineslo mnoho nových poznatků o vietnamské minoritě žijící v Čechách. Doufáme, že se nám alespoň částečně podařilo osvětlit v úvodu zmíněné stereotypy a že se Češi pokusí vnímat Vietnamci z jiného pohledu, než pouze skrze negativní zprávy v médiích.

Studík, P., Teplík, T. - VIETNAM Země rozmachu - země příležitostí, Praha 2006

Baldauf, R., Kaplan, R. - Language planning and policy in Europe, Multilingual Matters, The Czech Republic, the European Union and Northern Ireland, 2005

Brouček, S. - Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR, Etnologický ústav AV ČR, Praha 2003

Pechová, E. - Migrace z Vietnamu do české republiky v kontextu problematiky obchodu s lidmi a vykořisťování, La Strada ČR, Praha 2007

Němec, M., Organizační struktura vietnamských zločineckých gangů působících v České republice a hlavní druhy jimi páchané kriminality [online] Ministerstvo vnitra ČR [citováno 24. 05. 2009] Dostupný z WWW: http://web.mvcr.cz/archiv2008/2003/casopisy/pol/0411/nemec_info.html

Počet shlédnutí: 88