Vietnamci v Čechách

Téma Vietnamci jsme si vybrali především proto, že se stávají neodmyslitelně částí naší společnosti. Setkáváme se s nimi skoro denně, přitom o nich víme tak málo. V naší práci se proto chceme s touto menšinou blíže seznámit. V první části se zaměříme na teoretickou část, kde se budeme věnovat historii vietnamské komunity, jejich práci a životu zde, důvodům, proč se rozhodli migrovat právě do České republiky a v druhé části následně budeme zkoumat, zda uvedené údaje doopravdy odpovídají realitě.

Cílem naší práce je seznámit se s vietnamskou minoritou žijící na území České republiky a zjistit, jak se zde jejím příslušníkům žije. Bude nás zajímat, co si oni sami o svém národu myslí a zda se zde, v Čechách, necítí diskriminováni. Rovněž nás bude zajímat, co si myslí o majoritě (Češích), ve které žijí, a jak předpokládají, že na ně nahlíží.

Naše práce je rozdělena do dvou částí: teoretické a praktické. K získání informací jsem použily primární i sekundární zdroje.

Sekundární informace pro teoretickou část naší práce jsem získaly především z internetu a odborné literatury. V této části práce se pokusíme seznámit se blíže se zvyky, kulturou a tradicemi vietnamského etnika žijícího na našem území. Budeme zkoumat, zda své zvyky udržují dále i v České republice. Také se pokusíme nastínit důvody této poměrně intenzivní migrace a problémy, které tato migrace přínáší.

Primární data pro náš výzkum jsem získaly použitím dotazníkové metody. Pomocí internetu jsme rozeslaly dotazníky respondentům, které jsme získaly především kontakty od známých či kamarádů. Všichni dotazovaní žijí v České republice delší dobu a navštěvují zde i školy, proto jsme se nemusely potýkat s jazykovou bariérou.

V dotazníky byly použity následující výzkumné otázky:

1. Jste nějakým způsobem diskriminováni – pozitivně (zvýhodnění) či negativně? V případě, že ano, jakým způsobem?

2. Jak sami sebe, jako Vietnamce, vidíte? Pokuste se charakterizovat vietnamský národ.

3. Jak myslíte, že vás vnímá majoritní společnost a proč?

4. Co považujete za hlavní atribut své etnicity a proč? (historie, území, jazyk, náboženství, ..?)

Odpovědi na výše uvedené výzkumné otázky jsou přepsány v kapitole Vlastní práce. Rozsah opovědí se u jednotlivých respondentů liší. To je dáno zejména povahou respondenta a ochotou se s námi podělit o názor na danou problematiku.

Knih, které se zabývají problematikou vietnamské migrace, je na našem trhu velmi málo. K informacím jsem se tedy dostávaly spíše z kratších článků uveřejněných na internetu.

Pro svoji práci jsme čerpaly informace především z knihy Stanislava Broučka Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR.

Brouček sleduje proces adaptace Vietnamců, kteří přišli v roce 1982 do Bechyně studovat střední průmyslovou školu pro lesníky. Lesnické učiliště bylo v tomto roce přebudováno výhradně pro výchovu vietnamských učňů. Po vyučení a krátké praxi v lesnických závodech se předpokládal jejich návrat do vlasti. Některým se podařilo sňatkem s českou partnerkou zajistit si trvalý pobyt v Československu. Ostatní se museli v roce 1991 vrátit do vlasti. Z 57 učňů, kteří dokončili lesnické učiliště, zůstalo pouze 8 definitivně ve Vietnamu (pouze jeden pracuje v současnosti v oboru lesnictví). Přibližně 30 z nich žije v České republice a podniká zde.

Hlavním motivem příchodu Vietnamců do České republiky bylo především zlepšení ekonomické situace. Ze začátku se jednalo pouze o migraci dočasnou. Snažili se vydělat peníze a velkou část z nich poslat rodině do Vietnamu. Většina z nich se ale stejně dříve či později rozhodla zůstat. Především kvůli tomu, že se před cestou velmi zadlužili.

Vietnamci neemigrují kvůli snaze o poznání jiné kultury nebo prostředí, jejich motivací je především snaha o zlepšení ekonomické situace a celkových životních podmínek. Z toho také vyplývá jejich malá snaha o začlenění do společnosti. Jak uvádí Stanislav Brouček ve své knize: „Vietnamci o vědomou adaptaci příliš nestojí.“

Druhou knihou, kterou jsme si vybraly pro naši práci, je kniha Miroslava Němce Organizační struktura vietnamských zločineckých gangů působících v České republice a hlavní druhy jimi páchané kriminality. Tato kniha pojednává především o zločinech, které páchají příslušníci Vietnamské komunity na území České republiky. Trestné činy souvisejí především s prodejem padělaného zboží, ať už se jedná o oblečení, obuv, elektroniku či alkohol. V dnešní době jsou Vietnamci majiteli tržnic a obchodů, zatímco v devadesátých letech si prostory tržnic pouze pronajímali. Mimo organizované gangy zde působí i vietnamská tajná služba, která má za úkol sledovat policii a celníky.

Vietnamská socialistická republika, neboli krátce Vietnam, leží na východním pobřeží poloostrova Zadní Indie, v tzv. Indočíně. Na severu sousedí s Čínou, na západě pak s Laosem a Kambodžou. Na východě a na jihu tvoří hranici Vietnamu Jihočínské moře. Vietnam se rozkládá na území 331 114 km² a jeho rozloha je tedy přibližne čtyřikrát vetší než rozloha České republiky. Centrem dění severního Vietnamu, kde je soustředěna velká část obyvatel, je rozsáhlá delta Rudé řeky s jejími přítoky.¹⁾

Vietnam má 82,5 milionu obyvatel, což jej řadí na 13. místo mezi nejlidnatějšími zeměmi světa. Od roku 1975, kdy byla ukončena válka s USA, se počet obyvatel ve Vietnamu témeř zdvojnásobil a předpokládá se, že v roce 2025 bude mít Vietnam přes 105 miliónů obyvatel. Vláda VSR již mnoho let bojuje s rychlým přírůstkem obyvatelstva a snaží se regulovat porodnost. Vietnamci však velmi touží po synech, kterým podle tradice připadá povinnost uctívat rodinné předky, a také potřebují pomoc v zemědělství: „Mít jednoho syna znamená mít děti, mít deset dcer znamená nemít nic„. Rozhodujícím faktorem nárůstu populace je však skutečnost, že ve Vietnamu neexistuje sociální zabezpecení, a rodiče jsou ve stáří odkázáni na péči svých dětí. Z uvedených 82,5 milionu obyvatel tvoří etničtí Vietnamci přibližne 86%. Ostatní obyvatelé jsou príslušníky asi šedesáti dalších národností, z nichž nejpočetnejší jsou národnosti Tay, Thai, Khmer, Muong, Číňané, Nung, Hmong a Dao.

Jedna čtvrtina obyvatel Vietnamu žije ve městě, tři čtvrtiny pak na venkově, neboť 70% obyvatel pracuje v zemědělství.²⁾

Ve vietnamštině neexistuje tykání a vykání v podobě, jakou známe z jazyka českého, Vietnamec proto při jeho zvládání nemá k vyjádření zdvořilosti analogické prostředky. Vietnamština užívá zvláštních zdvořilostních obratů a slov, jejichž aplikace závisí na řadě okolností, vztahujících se k věkové a společenské příslušnosti účastníka rozhovoru. Úroveň vzájemné komunikace dále signalizuje užívání či absence zdvořilostních částic.

Zajímavé je, že ve vietnamské komunikaci téměř nenalezneme zápor: na přímou otázku vyžadující reakci ano/ne se nám dostane odpovědi typu: „myslíte, že je to opravdu tak?“, „je to dosti složité“, „musíme si to promyslet“ apod. Důvodem je vliv buddhistické filosofie na vietnamské myšlení: nesouhlasit s vysloveným stanoviskem druhé osoby je nezdvořilost. Naopak způsobů, jakým lze vyjádřit souhlas, je několik: neutrální ano, zdvořilé ano, neutrální ano („jo“).³⁾

• Podání ruky: podání pravé ruky a zřetelný stisk ruky druhé osoby je doprovázeno lehkým stiskem levé ruky. V jednu chvíli tak buď držíme ruku druhé osoby v obou svých dlaních nebo jsme si najednou podali obě ruce navzájem. Takové podání rukou symbolizuje vzájemnou úctu. Podání pouze jedné ruky může být považováno za výraz neúcty.

• Podání předmětu: oběma rukama podáváme rovněž jakýkoli předmět partnerovi, jemuž dáváme najevo, že si ho vážíme. Podání jen jednou rukou je nezdvořilé.

• Dlouhý nehet: kdo má dlouhé nehty, nemusí fyzicky pracovat. Proto si někteří intelektuálové či bohatí obchodníci nechávají na malíčku, někdy na všech prstech levé ruky narůst až několikacentimetrový nehet.

• Pohlazení: hlazení po vlasech a jiné dotýkání hlavy je považováno za projev velké neúcty, i vietnamské děti jsou zvyklé více na „poplácání“ po ramenech či zádech.

• Doteky na veřejnosti: líbání mileneckých párů na veřejnosti je ve Vietnamu nepřípustné, zato objímání a doteky mezi přáteli a známými zcela běžné.

• Oblečení: být slušně oblečen a upraven je projevem dobrého chování. Vietnamské ženy takřka nenosí sukně, také jejich originální, elegantní sváteční kroj „ao dai“ [čti ao zaj] je složen z dlouhé a přiléhavé, na bocích rozstřižené tuniky a dlouhých, volných, hedvábných kalhot.⁴⁾

• Rodina: Patří k dobrému vychování zajímat se již při prvním setkání o partnerovu rodinu a zdravotní stav. Dává se tím najevo opravdový zájem a úcta k partnerovi i respektování jeho rodinného zázemí. Rodina a hlavně děti jsou pro Vietnamce to nejdůležitější a rodinné vztahy jsou mnohem těsnější a pevnější než u nás i mezi vzdálenými příbuznými.

• Pohostinnost: Pohostinnost patří k základním ctnostem slušného chování. Vietnamci se proto snaží každého a kdykoliv pohostit.

• Stolování: Vietnamská kuchyně je pestrá a vyvážená. Všechna jídla se na stůl servírují současně, každý druh v samostatné misce či talířku, z nichž si Vietnamci hůlkami odebírají do svých misek. Nepřejí si „dobrou chuť“, ale nejmladší vybídne starší, aby si posloužili jako první. Základem pokrmu je teplá rýže, a to, že jsou sytí, dají to najevo tím, že trochu rýže ve své misce nechají. Zašpinění ubrusu či mlaskání není neslušné, je to výraz spokojenosti a pochvaly hostiteli. Vietnamci jsou zvyklí jíst společně a pomalu. Celý den se také pije z malých šálků teplý zelený čaj. Přivyknutí na těžkou českou stravu není pro Vietnamce snadné, dospělým může trvat i několik měsíců. Ze své vlasti nejsou vůbec zvyklí např. na mléko a sýry. Ty jim nejen „páchnou“, ale hlavně způsobují nemalé zažívací potíže.

• Kult předků: Uctívání předků tvoří národní rys vietnamské kultury, spoluutváří vztah k vlasti, domovu, rodině a starým lidem. V žádné vietnamské domácnosti nechybí k tomu účelu oltář s vonnými tyčinkami, fotografiemi blízkých členů a předků rodiny, ovocem a jinou tradiční výzdobou.⁵⁾

Do roku 1989 můžeme v imigraci Vietnamců do ČR najít ústřední motiv, kterým byla československá pomoc Vietnamu postiženému vietnamsko-americkou válkou. Československo se zde angažovalo prostřednictvím finanční a technické podpory.

Do roku 1983 lze mluvit o čtyřech vlnách vietnamské migrace. V první vlně, v roce 1956, přijela do ČSSR na náklady československé vlády větší skupina vietnamských občanů na dlouhodobý pobyt za účelem získání kvalitního vzdělání. Jednalo se o stovku sedmi až patnáctiletých dětí postižených válkou. Mnozí z nich zde zůstaly na další studia a někteří zde nalezly nový domov, založily zde rodiny a zůstaly natrvalo.

Další vlna následovala na začátku šedesátých let, kdy do ČSSR přilétali vybraní studenti a aspiranti technických, ekonomických oborů. Třetí vlna pak probíhala až do roku 1974, kdy kromě studentů a učňů přijížděli i pracovníci za účelem zaškolení v oborech strojírenství, metalurgie či spotřebního průmyslu. Ve skutečnosti však většinou pracovali ve směnných provozech, které byly „pod úroveň“ československých pracovníků. V sedmdesátých letech bylo v republice kolem 5000 vietnamských občanů. Čtvrtá, poslední, vlna nastala v roce 1979, kdy vietnamská strana vznesla požadavek k přijetí deseti až dvanácti tisíc vietnamských občanů za účelem získání profesních zkušeností. Vždy absolvovali přípravný kurz v českém či slovenském jazyce, buď ještě před odletem do ČSSR nebo po příletu do naší země, kdy byli umístěni v karanténě. Tento kurz byl však většinou nedostatečný a nenapomáhal odbourání jazykové bariéry. Pobyt byl sjednán učňům na sedm let, stážistům na čtyři roky s možností prodloužení. Pravidla pro studijní pobyty a chování studentů určovala vietnamská ambasáda. Student, který absolvoval v Československu vysokou školu s červeným diplomem, zde mohl pobývat ještě minimálně šest měsíců po promoci a ambasáda mu pomohla k pracovnímu pobytu. Pravidlo o možnosti zůstat po studiu v Československu bylo pro studenty obrovskou motivací ke studijním výkonům. V první polovině 80. let k nám z Vietnamu přijelo kolem 35 tisíc lidí. Vietnamci byli umístěni po celém území České republiky, nejvíce v Praze (kolem 4000 osob).⁶⁾

Podle Českého statistického úřadu pobývalo na území ČR ke dni 31.5.2008 celkem 51 191 Vietnamců s povolením k pobytu ( trvalý nebo dlouhodobý pobyt s vízem nad 90 dnů). Z toho 32 766 Vietnamců ( 64,3 procent) zde pobývalo na základě trvalého pobytu a 21 262 na základě dlouhodobého pobytu. V letech 2001 – 2007 nabylo státního občanství ČR 343 Vietnamců. Většina Vietnamců v ČR je v ekonomicky aktivním věku od 20 do 50 let. Postupně se zvyšuje zastoupení dětí do 10 let. Nejvíce Vietnamců žije v Karlovarském kraji, pak následuje Ústecký kraj a Praha. Předpokládá se navíc nelegální pobyt okolo 5 000 Vietnamců, tedy celkový počet by se mohl blížit 60 000.⁷⁾

V posledních letech se životní podmínky Vietnamců v ČR rapidně změnily. Obraz rodiny vlastnící kamenný obchod, auta, děti studující na gymnáziích a vysokých školách je bohužel v mnoha případech již minulostí. Kolem 50ti procent Vietnamců žije v bídných podmínkách, což je jedním z důvodů, proč se vietnamská menšina jeví v posledních letech dosti problémově. Počet Vietnamců v ČR stále roste a každý z nich má za sebou celý příběh. Jedno ale mají společné - vidinu zbohatnutí a poklidného života ve vysněné zemi. Agentury zprostředkující cestu do ČR lákají na 10 krát větší mzdu, zajištěné bydlení, vynikající zdravotní péči a životní úroveň, jenže Vietnamcům zapomenou sdělit, že s vyšší životní úrovní jsou také spojeny mnohem větší výdaje ve srovnání s vietnamským průměrem. Vietnamci často žijí ve velice tragických podmínkách. Ubytovny se společným záchodem a koupelnou pro dvacet lidí jsou naprosto normální. Návrat do Vietnamu ale nepřichází v úvahu, neboť na cestu do ČR se Vietnamci velice zadlužují. Nejde jen o koupi letenky, ale i o zařizování víz na černo a často také úplatky úřadům. Celková suma se pak šplhá k několika tisícům amerických dolarů. Také jejich pracovní doba je velice náročná. V průměru dosahuje 14 hodin denně a víkendové a noční směny. Non stop podniky také nejsou výjimkou. V posledních letech též upadá fenomén stánků a kamenných obchodů především z důvodu vysokých nájmů. Raději otevírají bufety, restaurace, non stop potraviny nebo herny. V médiích se také mluví o Vietnamcích pěstujících marihuanu. Jejich plat se pohybuje kolem 25 000 korun, zatímco milionový zisk jde do kapes majitelů. Ti při zásahu policie nikdy nejsou přítomni. Zločinci zůstávají svobodní, zatímco „nevinní“ si svůj trest odsedí ve vězení. Řada odborníků si dnes klade otázku, zda nebylo příliš unáhlené dovážet tolik pracovních sil z Vietnamu. Dříve zde navíc žili Vietnamci, kteří si dobře osvojili jazyk, tudíž pro ně bylo mnohem jednodušší se integrovat. Ale málokterý Vietnamec si dnes může dovolit kurzy českého jazyka.⁸⁾

Vietnamce pracující v ČR můžeme zařadit do dvou skupin. V té první jsou ti, kteří zde žili a začali pracovat před rokem 1989 a v Čechách již zůstali. Většinou se naučili mluvit česky a díky svým znalostem dnes pracují pro své krajany jako tlumočníci či jednají s úřady. Ti druzí, kteří sem přijeli až po roce 1989, již museli pro svou cestu vlastnit určitý kapitál, který se pohyboval zhruba kolem 10 000 USD, na který se ve většině případů rodina zadlužila. Jejich život zde začíná v okamžiku, kdy z Vietnamu přijíždějí muži, aby vytvoří určité zázemí. Poté přijíždí manželky. V momentě, kdy zde legalizují svůj pobyt, mohou přicestovat i děti. Samozřejmě zde existují i jedinci, kteří vlastní státní či soukromý podnik. Ekonomicky významnou skupinou jsou také velkoobchodníci a majitelé restaurací. Ti, kteří přijeli do Čech bez vlastního kapitálu, často pracují u svých krajanů v pronajatých stáncích, a na své zboží si půjčují. Předtím, než vznikla tržiště, Vietnamci bydleli na ubytovnách továrny a své zboží vozili na burzy, kde měli rozkládací stoly, na nichž prodávali zboží. Pro zboží jezdili vlakem do Ostravy, kde Turci a Poláci vyráběli lákavější zboží než to, které se produkovalo v Čechách. Poté si začali uvědomovat, že prodávaní na stolcích není tak příjemné, především díky mrazu, vichru a podobně. Začali proto prodávat své zboží na stáncích. Vietnamci si společně pořizovali auta, která byla pohodlnější pro přepravu zboží. Tato etapa představuje lepší život Vietnamců.

Cizinci bez práce v ČR • V ČR je legálně zaměstnáno 285 000 cizinců, z toho 144 000 ze ze zemí mimo EU • Do konce března přijde o práci 32 000 lidí, z toho bude 12 000 cizinců (hlavně občanů Ukrajiny, Vietnamu a Mongolska) • Do června 2009 skončí 68 000 cizincům pracovní povolení, přijdou tak o právo pobytu v ČR • Cizinců bez práce je podle ministerstva vnitra ve skutečnosti mnohem víc, než uvádějí oficiální čísla.

RIZIKA • Nárůst trestné činnosti cizinců a jejich zapojení do organizovaného zločinu • Větší zapojení Vietnamců do výroby a distribuce drog a padělání peněz • Nárůst nelegálního zaměstnávání • Větší zátěž pro český sociální systém • Nárůst xenofobních nálad vůči cizincům

ŘEŠENÍ • Stát omezí vydávání dlouhodobých víz • Cizinci, který přijde o práci, zaplatí letenku domů a přidá bonus 500 eur ( 15 000 Kč).⁹⁾

Existuje několik sdružení či organizací, jejichž cílem je propagace vietnamské kultury, integrace vietnamského obyvatelstva nebo seznámení s vietnamskou kulturou a navázání vzájemných vztahů. Klub Hanoi vzniklý z bývalého spolku studentů vietnamistiky na FF UK je od roku 2004 občanským sdružením otevřeným všem, kteří se zajímají o Vietnam či o vietnamskou komunitu žijící v ČR. Jedním z cílů tohoto sdružení je využít kulturní odlišnosti této komunity jako vkladu a vytvořit z ní aspekt, který by obohatil českou společnost a zároveň by ovlivnil vnímání vietnamské komunity. Mezi další cíle patří propagace vietnamské kultury a integrace Vietnamců do společnosti.

Podobné cíle má i občanské sdružení Klub Bambus, které sídlí v areálu neoficiálního vietnamského centra v Praze – SAPA. Její velmi činorodý představitel a zakladatel Ing. Tung organizuje vydávání dvojjazyčného časopisu pro žáky vietnamské národnosti v ČR, pořádá také kurzy vietnamštiny i češtiny. Toto sdružení organizuje také divadelní kroužek či další aktivity. Mezi nejvýznamnější počiny pana Tunga patří vydání skript „Čeština – základní kurz pro Vietnamce“. Kromě této publikace napsal pan Tung ještě „Vietnamci v Praze“. Česko-vietnamská společnost s úspěšným podnikatelem Marcelem Winterem v čele vydává dvojjazyčný časopis Česko-vietnamský zpravodaj, ve kterém informuje o dění ve Vietnamu i o dění v ČR ve vztahu k vietnamské minoritě. Poskytuje též rady a doporučení usnadňující život na našem území a je partnerem integračního projektu v oblasti zdravotního pojištění stejně jako Svaz Vietnamců v české republice.¹⁰⁾

Vietnamská jména

Většina vietnamských jmen se skládá z příjmení, jména a často ze spojovací slabiky vložené mezi ně (př. Nguyen Van Trung). Mužská křestní jména často symbolizují žádoucí vlastnosti (Trung – Věrný), ženská něžnost a krásu (Nguyet – Luna, Lan – Orchidej). Při vstupu do manželství žena příjmení manžela nepřijímá – ponechává si své rodné příjmení.

Svátky

Ve Vietnamu se neslaví narozeniny, nýbrž dny úmrtí nejbližších předků či rodinných příslušníků: na oltář se jim obětují tradiční jídla, která po obřadu rodina sní. K předkům se Vietnamci modlí také téměř každý patnáctý den v měsíci(v závislosti na tvaru měsíce na obloze). Vždy patnáctého ledna a července se na velké hostině sejdou všichni příslušníci jednoho rodu: povinnost uspořádat ji má jeho přední člen. Patnáctého srpna slaví svůj největší svátek všechny vietnamské děti: den je plný zábavy, soutěží a pojídání nejrůznějších sladkostí. Nejvýznamnější tradiční svátek Vietnamců, Tet – lunární Nový rok, spadá podle lunárního kalendáře, kterým se řídí všechny vietnamské svátky vyjma státních, přibližně mezi poslední dny ledna a polovinu února. Jeho oslavy jsou spojeny s řadou nejrůznějších obyčejů: obětuje se předkům, připravují se tradiční pokrmy (nikdy nechybí slané koláče z lepkavé rýže), scházejí se příbuzní a známí a dávají si dárky.

Nejčastější stereotypy o Vietnamcích

• Vietnamské stánky hyzdí naše krásná města • Vietnamci prodávají nekvalitní zboží • Vietnamští obchodníci svými nízkými cenami ničí českou konkurenci • Vietnamci prostřednictvím daňových úniků „okrádají“ náš stát • Vietnamci uzavírají fingované sňatky, aby dostali české občanství • Vietnamští podnikatelé jsou mafiáni

V naší práci jsme se zabývaly studiem Vietnamské menšiny žijící na území České republiky. Pro náš výzkum jsme získaly celkem tři respondenty. Jednalo se o Vietnamce narozené ve Vietnamu, kteří ale od dětství žijí v České republice. Pro zachování autentičnosti jsme jejich odpovědi pouze drobně stylisticky upravily. Vzhledem k tomu, že se jednalo o příslušníky různých věkových kategorií, jejich odpovědi se občas rozcházely. Obecně s pojmem menšina je spojena určitá diskriminace, ať už je pozitivní či negativní. I našim respondentům jsme proto položily otázku, zda i oni, jako příslušníci menšiny, se cítí nějakým způsobem znevýhodněni. Z jejich výpovědí vyplývá, že určitou diskriminaci ze strany většiny zde cítí. Podotýkají, že zde stále přetrvávají určité zakořeněné stereotypy o jejich národu, které bohužel většinou nejsou příliš pozitivní. Také mají problémy se zařazením do běžného života, neboť lidé na ně nahlížejí s určitým xenofobním smýšlením, a proto je pro ně problém sehnat lepší zaměstnání, neboť se v Čechách stále preferují příslušníci většiny. V pohledu na Vietnamský národ se především shodují v tom, že Vietnamci jakožto národ jsou velice zajímavý. Je zde patrná určitá hrdost a nacionalismus. Milují svou historii i kuchyni, což je zřetelné na jejich způsobu života. Vietnamci jsou velice uzavřená komunita s minimální snahou o zařazení do běžného českého života. Naopak se spíše drží zpátky. Tvrdí o sobě, že jsou velice cílevědomí, houževnatí, snaživí a pilní, což ostatně vidíme na jejich stylu života. Co považují za veliké mínus je masové kopírování a neoriginalita, která je právě jedním ze stereotypů typickým pro Vietnamce. Z výpovědi jednoho z našich respondentů je vyplývá jeden z hlavních důvodů, proč Vietnamci do Čech migrují. Je to především obrovská konkurence a nedostatečná motivace. Ve Vietnamu jsou stále upřednostňované morální hodnoty, obrovský důraz na rodinu, hrdost čest a historické normy, kterými se tamější lidé cítí svazováni. Je zde vidět rozdíl mezi klasickou evropskou rodinou a tradiční rodinou ve Vietnamu.

Všichni respondenti se naopak shodují v tom, že Češi jsou k nim převážně lhostejní. Pokud si ale nějaký názor vytvoří, tak je spíše negativní a s ním i celkový náhled na vietnamskou menšinu. Lhostejnost ze strany majority je dána především tím, že ani sami Vietnamci se o přílišné začlenění nesnaží. Hlavně starší generace žije hodně sama pro sebe, uzavřena ve své komunitě. Jakási snaha o změnu přichází až s novou mladou generací. Tyto „banánové děti“ si hledají přátele i mezi přislušníky majority a doufají, že se jim tento stereotyp podaří pozměnit.

Cítíte se nějakým způsobem diskriminováni – pozitivně (zvýhodnění) či negativně? V případě, že ano, jakým způsobem?

Pan Anh Duc: Pozitivně: Když překvapím něčím, co se ode mne nečeká (např. se nečeká, že budu příliš vědět o české historii. Když to ale vím, tak mě ostatní trochu obdivují). Což pokládám za „pozitivní diskriminaci“ Negativně: Určitě se někdy stává, že na ulici narazíte na někoho, kdo vás nemusí. Je to dáno jejich předešlými zkušenostmi, já se to snažím brát s nadhledem.

Lenka Doová (Phuong Thuy Do Thi): Já osobně se diskriminována necítím, ale různě nevýhody tu jsou, záleží také na tom, jaké poznáte lidi. Výhoda i nevýhoda je hlavně můj vzhled. Jsou lidé xenofóbní a jsou lidé, kterým se to líbí.

Dat Vu Tien: Abych upřímně odpověděl, ano, cítím se diskriminován, a to v negativním slova smyslu. Například preferování českých kandidátů na post prací/brigád, ačkoliv vietnamský kandidát a český, jsou na stejné úrovni co se kvality a inteligence týče. Dále přístup k vietnamskému zákazníkovi jako takovému. Spíše vietnamského zákazníka berou jako přítěž. Je zde veliká netolerance, předpojatost a předsudky. ( Ono to na druhou stranu zas tak horké není, beru to z obecného hlediska, já osobně mám kvantum českých kamarádů, ale realita je holt taková.)

Jak sami sebe, jako Vietnamce, vidíte? Jak byste charakterizovala vietnamský národ?

Pan Anh Duc: Kladná stránka, proč být Vietnamcem je, že je národ jistě zajímavý (jak lokalitou tak historii nebo kuchyní). Proč je naopak těžké být Vietnamcem je, že se rozšířil jistý stereotyp, který zobecňuje všechny a zahrnuje všechny do jednoho pytle. Takže v tom vidím jak plus tak i mínus.

Lenka Doová (Phuong Thuy Do Thi): Vietnamský národ je hlavně hrozně hrdý, Vietnamci jsou pak taky hodně chytří.

Dat Vu Tien :Já jsem na sebe, jakožto původu Vietnamského, hrdý. Já osobně jsem trochu výjimka, ale Vietnamci, potažmo Asiati, jsou velice houževnatí, snaživí, pilní. Jednou z hlavních charakteristik je silná vůle a cílevědomost. Na druhou stranu se Vietnamci od Japonců či Číňanů liší svoji nenápaditostí, neoriginálností, a to se týká technologie, podnikání, edukace či umění. Masového kopírování a následné dotažení do extrému, to je naše, to je to, co umíme. I kdybychom měli porovnat úroveň edukace tady a tam. Maturant by se nechytal třeba v prváku. Nároky na vědomosti studentů jsou přehnané. Ano, to je sice hezké, ale já tomu říkám papouškování a celodenní šprtání na další den, abychom nebyli pozadu. Vietnamská společnost a mentalita je vcelku zajímavá a zvláštní i pro mě, rodáka. Zákony se dodržují jenom, aby se neřeklo. Více se zakládá na morálních a společenských normách, přejatých z pradávné historiea a dodnes dodržovaných. Důraz na pověst, důraz na hrdost a čest a jméno rodiny, stojí nad všemi předpisy, zákony a hodnotami. Ale jak se může člověk v takové společnosti vyvíjet? Cítí se omezován a svazován. Málokdo se tam uplatní, konkurence je příliš velká, nedostatek motivace, nedostatek inspirace a originality, to je jeden z mnoha důvodů, proč jsem dnes tady. V poslední době sice pociťujeme rozdíl, zahraniční investoři se hrnou, zlepšuje se infrastruktura, dochází k vysoké urbanizaci ve 3 hlavních centrech Vietnamu, mládež je stejná jako česká, paření, kalení, karaoke, móda, peníze. Jenže i tohle je stále málo, protože veliké procento populace se buď již přestěhovalo či stěhuje do „západního světa“.

Jak myslíte, že vás vidí majoritní společnost, tedy Češi a proč?

Pan Anh Duc: Většina vidí Vietnamce negativně. Důvody jsou dva. Tím prvním jsou stereotypy a omezené znalosti odlišných kultur (většina Čechů nemá ráda žádný jiný národ). Možná vyjma Chorvatska, kvůli moři a Nového Zélandu kvůli vzdálenosti. Druhým důvodem je, že si za to mohou sami Vietnamci zde žijící. Nereprezentují Vietnam, což je, myslím si, podstatná chyba. Já však věřím, že ta následující generace (tedy my) na to budeme hledět více. Podle mě, by lidé měli začít žít s větší odpovědností.

Lenka Doová (Phuong Thuy Do Thi): Češi se dělí na tři skupiny, někteří nás nemají rádi, jiní ano a některým je to jedno.

Dat Vu Tien: Jakožto menšina je jasné, že jsme v Čechách trpěni, a ne snášeni či, když to přeženu, vítáni. Zdaleka nejsme nejpočetnější, ale jako vzhledově a kulturně nejodlišnější, jistá nevraživost a xenofobie tu určitě je. Problém je v tom, že vietnamská menšina kriminalitu tolik nezvyšuje, nedělají tolik bordelu, scény, skandály, ale ta nesnášenlivost ze strany Čechů. Když Rus, Slovák či Polák pracují za minimální mzdu na stavbě, všem to vyhovuje. Čech si lebedí na pozici supervizora a špinavou práci nechá jim. Vietnamci (Asiati) převážně pracují pro sebe, pohybují se ve své komunitě, neadaptují se mezi českou společnost, podnikáme ve svém, z čehož vyplývá - co neznám a nemůžu ovládat, to je špatné.
Doby tržnic a levného, nekvalitního a padělaného oblečení, kdy tuzemské textilky nedokázaly konkurovat s cenou, sortimentem, jsou dávno pryč. V akci je nespočetný řetězec večerek (upřímně, kolik českých potravin vidíme na ulicích?), ale i to za nějakou dobu ustane, takže jsem velice zvědavý, co vymyslíme nebo eventuelně zkopírujeme pak.

Co považujete za hlavní atribut své etnicity a proč? (historie, území, jazyk, náboženství, ..?)

Pan Anh Duc: Tak odpovím přesně na tyto oblasti. Historie, hlavně moderní, je určitě známá pro každého, když se řekne Vietnam. Jazyk nepatří do žádné skupiny, což mu dodává jistou zajímavost. Latinka je poměrně nová. Budhismus jako náboženství určitě přispívá k tomu, že lidé jsou klidní a snaží se jednat, spíše než řešit věci.

Lenka Doová (Phuong Thuy Do Thi): Nevím, tak nějak všechno.

Dat Vu Tien: Hm, je to těžká otázka. Co má Vietnam a ostatní ne? Naopak by to už bylo horší. Ona ta neoriginalita a obyčejnost Vietnamu je ve velkém měřítku zaviněna historií. V dávných dobách patřil pod nadvládu čínských zemí a dynastií. To vedlo k přejmutí čínské kultury, jazyka, stylu. Po odtržení od oficiálního a politického vlivu se snažil vyvinout vlastní kulturu, například vyvinul vlastní písmo. Později se písmo díky vlivu francouzských kolonialistů změnilo v nynější formu, latinku. Stejně jako v české historii si i komunismus, potažmo socialismus našel cestu k vietnamské politice a do dneška se jí daří. Ale proč? Odpověď je jednoduchá. Převážná většina vietnamského lidu dodržuje ideu konfucianismu - rodina, práce, úcta k panovníkovi/vládě. Jim to vyhovuje, spadá to k myšlení lidu.
Významné, podle mě, je výchova a řád, který je ve vietnamské rodině, společnosti velice přísně daný a dodržovaný. Vietnamské děti nejsou tak rozmazlené jako české, mají bezmeznou úctu k rodičům, k učitelům, ke starším. Je tam jistá hierarchie, která se dodržuje. Každý ví, kde je jeho místo. Já vím, zní to trochu konvenčně a konzervativně, ale kdyby se jistá část aplikovala do české výchovy, nebylo by to na škodu

Cílem naší práce bylo zjistit, jak se žije příslušníkům vietnamské minority v České republice. S jakými problémy se zde potýkají a zda se setkávají s diskriminací či nikoli.

Z námi vedených rozhovorů je jasně patrné, že Vietnamci jsou národ velmi pilný a houževnatý, zároveň ale velmi uzavřený. Tato uzavřenost je dána nejen jejich kulturou a výchovou, ale také tím, že by jakákoliv snaha o otevření se, pravděpodobně vyšla na prázdno. Češi se totiž obecně staví ke všem minoritám spíše odmítavě. Často také dochází k tomu, že je jedna špatná zkušenost ovlivní natolik, že přenesou negativní úsudek na minoritu jako celek. Jejich uzavřenost a často i nezájem o integraci se projevuje téměř ve všech oblastech jejich života. Logicky Vietnamec, který nehovoří českým jazykem, bude mít méně příležitostí na pracovním trhu než příslušník českého národa. Z nezaměstnanosti vyplývají problémy spojené s nelegální činností, které často vrhají na celou vietnamskou minoritu špatné světlo. Z jejich výpovědí také vyplývá, že se nesnaží získat nějakou výraznější autonomii. Pouze usilují o to, aby na ně bylo nahlíženo jako na rovnoprávné občany České republiky a nemuseli stalé bojovat se zakořeněnými stereotypy spojené právě s jejich národem. Proto je velká škoda, protože vietnamská kultura je velmi bohatá a zajímavá. A určitě bychom si z některých jejich vlastností a zvyků mohli vzít příklad. Zejména z píle a pracovitosti, a také z úcty, se kterou se k sobě v rodině chovají.

Literatura:

BROUČEK, S. Aktuální problémy adaptace vietnamského etnika v ČR. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2003.

NĚMEC, M. Organizační struktura vietnamských zločineckých gangů působících v České republice a hlavní druhy jimi páchané kriminality [online] Ministerstvo vnitra ČR [cit. 2009-05-02] Dostupný z WWW: http://web.mvcr.cz/archiv2008/2003/casopisy/pol/0411/nemec_info.html

Internetové zdroje:

http://svp.muni.cz - Masarykova universita

http://www.varianty.cz - informace pro učitele

http://www.mezikulturnidialog.cz - internetové stránky k příležitosti roku evropského mezikulturního dialogu

http://www.czso.cz - Český statistický úřad

http://tranthu.blog.idnes.cz - Blog na internetovém portálu iDNES.cz

Klub Hanoi - stránky všech přátel Vietnamu [online]. Občanské sdružení Klub Hanoi [cit. 2009-09-07]. Dostupný z WWW: <http://www.klubhanoi.cz>

Projekt Varianty - informace pro učitele [online]. Člověk v tísní, společnost při ČT [cit. 2009-09-07]. Dostupný z WWW: <http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/b05cizinci/01/10.pdf>

internetové stránky k příležitosti roku evropského mezikulturního dialogu [online]. [cit. 2009-09-07]. Dostupný z WWW: <http://www.mezikulturnidialog.cz/vietnamska.html>

Blog na internetovém portálu iDNES.cz [online]. Mafra a.s. [cit. 2009-09-07]. Dostupný z WWW: <http://tranthu.blog.idnes.cz/>

Český statistický úřad [online]. Český statistický úřad [cit. 2009-09-07]. Dostupný z WWW: <http://www.czso.cz/>

Masarykova universita [online]. 2007 [cit. 2009-04-12]. Dostupný z WWW: <http://svp.muni.cz/ukazat.php?docId=156>.

Počet shlédnutí: 306