**Faidros**

Dialog, který se zabývá rétorikou z hlediska estetického mezi Sókratem a Faidrem. Faidra jsme rozdělili do dvou částí. V první řeší rétoriku a ve druhé části duši. Nejdříve Sókrat rozebírá Lysiovu řeč, který hlásá, že je třeba být po vůli spíše nemilujícímu než milujícímu.Je přesvědčen, že zamilovanost je záporná vlastnost. Později Sókrat pronáší svou řeč. Tvrdí, že musíme znát přesně čeho se úvaha týká a tak rozebírá co je láska a že v nás vládnou dva činitelé-žádost rozkoší a mínění rozumu, jenž směřuje k největšímu dobru. Poté se v dialogu rozebírá právě správná rétorika-jak by měla vypadat.Musíme znát pravou podstatu věcí, o kterých mluvíme, máme se stát schopnými vymezovat všechno samo o sobě a naučit se po vymezení zase dělit podle pojmových druhů až nedělitelnému. V tom se zmíní o duši. To jsme si přečetli mýtus o duši podle Platóna, který ji přirovnává k okřídlenému spřežení s vozatajem. Duše mají křídla a stoupají do výšin, ale ty, které ztrácejí své perutě, padají k zemi a vznikne smrtelný život.

Z dialogu jsme pochopili, že největší krásno je dobro. Podle Lysia zamilovaný škodí objektu zamilovanému. Ale skutečně to tak je? Po společném rozebrání úryvků textu jsme dialog shrnuli: Rétoriku jsme definovali jako prostředek, který hledí na podstatu věci (lásku) = nevyvolá zmatení. Řeč Lysiova—Řeč Sókratova—zmatení (musíme znát podstatu pravou)—proč?—rétorika—hledí na podstatu Podstata lásky je upřímnost, láska je žádost Rozkoš a mínění je nejvyšší dobro. Veškerá duše je nesmrtelná. Žádná větší debata se nerozpoutala (byli jsme unaveni po obědě)

Že mít rád by se nemělo rovnat slovesu ničit. Nejvyšší dobro je prostředek k nejvyššímu krásnu. Duševní krása=láska. A krásná tečka nakonec od spolužačky Martiny: Zušlechťující láska jako vrchol lidského snažení je jako cesta k nevyššímu dobru. 

Počet shlédnutí: 43