obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


zenovy_buddhismus_-_kukacka_sladkova_polcarova_rajchlova_vikukelova

Citace:

Kukačka, Sládková, Polcarová, Rajchlová, Vikukelová Zenový buddhismus v České republice [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2010. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki-pkokaisl/doku.php?id=zenovy_buddhismus_-_kukacka_sladkova_polcarova_rajchlova_vikukelova

Zenový buddhismus v České republice

Úvod a cíl práce

Tématem naší práce je buddhismus. Konkrétně jsme se zaměřili na zenový buddhismus, jehož tradice má kořeny především v Číně, Japonsku a Koreji, a proto nás zajímalo, do jaké míry je znám a praktikován zen v České republice a zda vůbec.

Mohlo by se zdát, že o tomto směru buddhismu nebude v takové malé zemi, vzdálené tisíce kilometrů, ani stopy, ale opak je pravdou. Buddhismus jako takový nabírá na síle a stále více lidí v něm nachází zalíbení a už dávno není jen otázkou východní Asie. V samotné České republice existuje nemálo center, která poskytují útočiště a informace zájemcům o toto náboženství. Jedno takové centrum jsme si vybrali pro výzkum i my, a proto praktickou část stavíme právě na základě této návštěvy. S šířením buddhismu na západ naše výzkumná otázka úzce souvisí a spolu s několika dalšími podotázkami jsme se snažili zjistit, jaké jsou rozdíly v pojetí zen buddhismu oproti východu.

Výzkumná otázka

Jaký je rozdíl v pojetí zenového buddhismu v České republice oproti východním kulturám?

Podotázky

  • Proč se obyvatelé České republiky rozhodují právě pro zen?
  • Jak reagují lidé, se kterými se Češi vyznávající zenový buddhismus setkávají?
  • Je nějakým způsobem těžké ponořit se do meditace?
  • Jak obyvatele České republiky ovlivňuje vyznávání zenu v běžném životě?
  • Vyznávají se i v ČR nějaké svátky či zvyky související se zenem?

(obr. č. 1. Buddha, jedno z mnoha jeho vyobrazení)

Co je zen buddhismus?

Školy zenu vycházejí z mahájánské tradice buddhismu. Mahájána znamená hnutí „velkého vozu“. Velkým vozem je nazývána proto, že v sobě obsahuje rozdílné a široké přístupy k duchovní cestě. Tyto různé cesty jsou přizpůsobeny různým lidem tak, aby umožnily, že utrpení bude zbaveno co největší množství lidí. Jsou tedy určeny nejen mnichům a jeptiškám, jak je tomu u hnutí „malého vozu“, neboli hínajány, ale také laikům, tedy obyčejným lidem. Cestami mahájány se tak může vydat kdokoliv bez ohledu na své znalosti, pohlaví, či snad postavení.

Jedním ze základních rysů mahájánského buddhismu je ideál bódhisattvy. Bódhisattva je člověk, který celý svůj život obětuje osvícení a ostatním se snaží pomáhat, aby tohoto osvícení rovněž dosáhli. Každý bódhisattva praktikuje šest parámitá, neboli dokonalostí, či pravidel. Rozvíjením a zdokonalováním těchto šesti pravidel má bódhisattva dosáhnout právě druhého břehu osvícení.

Buddhovská přirozenost v zenu

Buddhistické školy vnímají buddhovskou přirozenost různě. Některé tradice ji vidí jako „semínko, které se rozvine cvičením v průběhu věků“1). Jiné ji vnímají jako „přirozený stav každého člověka, který je pouze překryt našimi klamy a který může být kdykoli odhalen“2). Zen, který se hlásí právě k této druhé tradici, je ovlivněn Avatamsaka-sútrou. Ta hlásá, že všechny vnímavé bytosti jsou Buddhou a každý Buddha je vnímavou bytostí. Zen říká „Tady a teď. Jsme živí, vidíme, cítíme, slyšíme, chutnáme, myslíme. Můžeme být buddhou, pokud si jím dovolíme být“.3)

V zenu se o osvícení hovoří často, ale každý zenový mistr radí, aby se nikdo touto představou nenechal zlákat. Je to totiž jako uvidět poprvé něco, co je s námi celý život, jen my jsme si toho nikdy nevšimli. Pro správné pochopení bychom mohli využít přirovnání s rybou, která hledá vodu, ale náhle si uvědomí, že v ní plave. Mistr Kusan při svých přednáškách říkal, že každý adept zenu se má zaměřit na procvičování tří hlavních dovedností – etiky, meditace a moudrosti, jakožto základu zenu. Toto cvičení je užitečné ale jen tehdy, pokud se tyto dovednosti procvičují stejnou měrou.

Buddhistické slavnosti a náboženské povinnosti

Buddhisté nemají za povinnost navštěvovat pravidelně bohoslužby, ani nemají určené hodiny pro modlitby, jako je tomu u ostatních náboženství (např. křesťanství, islám…), ale v mnoha buddhistických zemích si během roku připomínají různé události z Buddhova života. V Japonsku slaví buddhisté svátek květů, Hana macuri, což jsou Buddhovy narozeniny, začátkem dubna. Tradičním zvykem je skrápět Buddhovy sochy čajem. Co se týče takzvaných zenových svátků, ty se slaví v různých dnech během roku. Mezi nejpopulárnější svátek patří O-Bon, který se zakládá na všeobecné víře, že v tento den duše zemřelých navštěvují své příbuzné. Lidé celou noc hodují, oslavují a za úsvitu pouštějí po řece papírové lodičky se svíčkami; tyto loďky odvážejí duše zemřelých zase pryč.

Historie zenového buddhismu

Zen se vyvinul v Číně z buddhismu, který sem v prvním století našeho letopočtu přinesli indičtí obchodníci. Čína si postupně buddhismus upravila pro sebe, a tak vzniklo několik nových směrů, zrodily se nové buddhistické školy, mezi nimi i škola zenu. Zenový buddhismus patří k těm, který přežil všemožné převraty v průběhu čínské historie a dále se rozšířil také do Koreje a Japonska. Základem zenu je tedy buddhismus, Buddhovo učení a život.

Vznik buddhismu

Buddha se narodil v Indii zhruba před 2500 lety. Podle legend to byl bohatý princ, který žil život bez poznání všech lidských utrpení v paláci, z kterého vyšel až před svým třicátým rokem, aby poznal okolní svět takový, jaký opravdu je. Setkal se s nemocným člověkem, starou ženou, mrtvým mužem a žebravým mnichem. Tato setkání mu otevřela oči a ukázala vlastní zranitelnost a smrtelnost. Uvědomil si, že utrpení nelze jen tak uniknout, a proto navždy svůj palác i svou ženu a syna opustil a vydal se na cestu, aby našel odpověď na utrpení života – stáří, nemoc a smrt. Pod vedením různých učitelů se šest let oddával duchovním praktikám a hledal odpovědi. Až jednoho dne si sednul pod strom (bódhi – strom procitnutí) a po šesti dnech meditací spatřil za úsvitu ranní hvězdu osvícení. Toto osvícení mu ukázalo nejen původ utrpení, ale i jak ho zastavit. Chceme–li utrpení zastavit, musíme zastavit toužení, protože to je původ utrpení. Utrpení můžeme ukončit ušlechtilou osmidílnou stezkou, která zahrnuje tyto části:

  • správný názor, správný záměr, správnou řeč, správné chování, správné žití, správné úsilí, správnou bedlivost a správné soustředění

Po Buddhově smrti se vydali jeho mniši a jeptišky šířit učení po Indii i okolních zemích. Jak už bylo řečeno, do Číny se tedy buddhismus dostal v 1. století našeho letopočtu. Zprvu byl hlavní úkol převést buddhistické texty do čínštiny, což způsobilo, že se buddhismus stal v Číně především scholastickým učením, a proto existuje názor, že právě díky tomu se vyvinul zen buddhismus, který klade důraz především na meditaci a rozum.

První příběh zenu

„Jednoho dne mluvil Buddha k velkému shromáždění mnichů, jeptišek a laiků. Náhle zvedl květinu a ukázal ji davu. Zmlkl. Pouze Mahákasjapa, jeden z jeho žáků, pochopil a usmál se. Buddha úsměv opětoval.“ Tento příběh je považován za první předání zenu mezi mistrem a žákem. Po Buddhovi přišlo dalších 27 mnichů, a poté přišel Bódhidharma, který jako první mnich opustil Indii a přenesl buddhismus do Číny.4)

ZEN v Číně (v čínštině „čchan“)

Po Bódhidharmovi přešlo učení zenu na Chuej-kcha, který si usekl paži, aby ukázal svoji odhodlanost a mohl se stát Bódhidharmovým učedníkem. Chuang-žen, další velký muž čínského zenu, byl ve své době velmi známý a měl mnoho žáků. Jedním z nich byl i Chuej-neng, který přispěl k tomu, že se zen stal čínskou větví buddhismu. Po Chuej-nengovi se učení zenu rozvětvilo dále, objevili se nové linie předávání a mnoho z nich pokračuje dodnes. Na přelomu prvního a druhého tisíciletí docházelo k rozkvětu zenu, přežil tak mnohé zvraty čínské politiky. Až v dalších stoletích následovalo oživení taoismu a konfuciánství, a zen tedy začal ztrácet na svém významu. V průběhu 20. století zen velmi trpěl. Významný mistr Su-jun byl napaden Rudými gardami a bylo poničeno mnoho zenových klášterů. V posledních dvaceti letech je ovšem zen povolen opět i v praxi, a tak mohlo být spoustu klášterů opět opraveno a otevřeno.

(obr. č. 3. Bódhidharma, přinesl ZEN do Číny, je vyobrazován jako věčně zamračený mnich)

ZEN v Koreji (v korejštině „són“)

Do Koreje se buddhismus dostal ve čtvrtém století našeho letopočtu, zen pak kolem roku 630. Prvním jeho významným představitelem se stal Toui, který se v Číně zenu věnoval 37 let. Když se vrátil zpátky od Koreje, existovalo již mnoho doktrín, z nichž každá byla založena na jiné buddhistické teorii. Toui se nedokázal k žádné přiklonit, a tak jeho pojetí zenu bylo neortodoxní. Nechtěl se na žádné doktríny ani slova spoléhat. Jednoduchost a přímost zenu si brzy získala oblibu. V dnešní Koreji je zen stále živý a prosperuje. Je zde mnoho zenových klášterů, mnichů i jeptišek a každým rokem přibývají další.

Japonský ZEN

Do Japonska přišel buddhismus z Číny v roce 552. Prvním japonským mnichem, který ovlivnil zen, byl Dóšó – vybudoval v Japonsku po návratu z Číny první zenovou halu. Za zakladatele zenové tradice v Japonsku je však považován Eisaj. Mistr Dogén, jedna z nejvýraznějších osobností buddhismu v Japonsku, poté založil tradici sótó. Podobně jako Eisaj ovšem Dogén nejdříve studoval školu tendaj, ale nezískal zde odpověď na jednu zásadní otázku:

„Jestliže všechny bytosti v sobě nesou buddhovství, proč se člověk musí věnovat cvičení, aby si přítomnost buddhovství v sobě uvědomil?“5)

Dogén se tedy vydal do Číny, kde studoval zenovou školu. Po svém návratu sepsal řadu prací. Kladl velký důraz na správné sezení při meditaci. Říkal, že sezení, neboli zazen je již samo o sobě probuzením. Po jeho smrti nastala v Japonsku velmi těžká politická situace (vojenským vládcem se stal Togukawa). V té době si tedy vedla daleko lépe škola rinzaj. Ta se zamlouvala právě válečníkům neboli samurajům. Zen se začal spojovat s různými druhy umění (dó) – jako třeba s čajovým obřadem (ča-dó) nebo lukostřelbou. V průběhu 15. a 16. století obě zenové školy v Japonsku upadaly, studium zenu se stalo tajným ústním předáváním. Až v období Togukawa (1600-1867) mistr Hakuin reformoval a oživil tradici rinzaj a vytvořil tradici koánů – Hakuin potvrdil, že cvičení zazen je pro učedníky zenu nezbytné. Stejně tak vyznavač tradice sótó Manzan Dóhaku se v tomto období snažil zastavit nepravosti, ke kterým docházelo při předávání tradic této školy. Většina zenových mnichů v Japonsku je dnes ženatá a dědí chrámy vlastně z otce na syna. Tito mistři se přísnému cvičení věnují pouze dva až tři roky, aby získali osvědčení a certifikát.

Literární rešerše

O zenovém buddhismu bylo napsáno mnoho publikací, s námi zvoleným tématem souvisela pouze kniha Jednota v rozmanitosti - Buddhismus v České republice6). Autor se zde zaměřuje na jednotlivé směry zen buddhismu v ČR. Svou pozornost také věnuje jednotlivým centrům, kde mají buddhisté možnost se koncentrovat. Tato centra se liší podle jednotlivých zenových škol, ze kterých vycházejí a dohromady se snaží vytvořit dostatečné zázemí pro zen buddhisty v České republice. V naší literární rešerši bychom z této publikace použili především útržky rozhovorů7) se zenovými mistry, kteří zprostředkovávají učení zenu západu.

Mistr Kaisen

  • Mají čeští buddhisté, Češi, Češky věnující se dharmě nějaká specifika oproti buddhistům v jiných zemích?
  • Neznám český buddhismus, čeští žáci nejsou čeští, známe je pouze jako buddhy, nikoli jako Čechy.
  • Liší se mentalita podle národnosti?
  • Nedělám rozdíly, děláme zazen a máme stejného buddhistického ducha.
  • Vyjmenujte tři nejdůležitější principy dharmy, které byste doporučili pro posílení mysli v každodenním životě?
  • Pozornost, pozornost a pozornost, někdo tohle už řekl, ale já to říkám také, jako pozornost máte na mysli? Jednoduše být pozorný. Opakem je nedávat pozor. Nikdo nedává pozor na nikoho a to je problém. V zazenu když na nic nemyslíme, přibližujeme se té přirozené pozornosti.

Róši Fumón Nakagawa

  • Mají čeští buddhisté, Češi, Češky věnující se dharmě nějaká specifika oproti buddhistům v jiných zemích?
  • To nedokážu posoudit.
  • Mají například buddhisté ze západu jiný přístup k meditaci, než buddhisté z Asie?
  • Ano, v Japonsku je považována řada věcí za samozřejmé – rituály, způsoby chování, hierarchické uspořádání (USA, Německo). Často dochází k situacím, kdy je třeba mnoho věcí slovně vysvětlovat, aby je lidé strávili. V Japonsku je obvyklé, že lidé prostě následují a přijímají, aniž by se ptali po podstatě, po duchovním obsahu. Tady na západě lidé více hledají podstatu praxe. Například v Japonsku je normální se klanět, ale tady v Německu je problém poklonit se před mnichem nebo před soškou Buddhy.

Čhogja Namkhai Norbu

  • Mají čeští buddhisté, Češi, Češky věnující se dharmě nějaká specifika oproti buddhistům v jiných zemích?
  • Žáci na Západě mají obecně představu, že nauka je něco jako technika a že díky technice se dá dosáhnout všeho, ale to není pravda. Je zapotřebí, aby západní žáci porozuměli, že nauka je něco, co je potřeba pro dosažení realizace, abychom překonali své problémy, utrpení…

Zenová mistryně Bon Shim

  • Mají čeští buddhisté, Češi, Češky věnující se dharmě nějaká specifika oproti buddhistům v jiných zemích?
  • Ano, v závislosti na kultuře se přístupy liší. Češi mají podobný přístup jako Poláci. Lidé jsou zde velmi srdeční a nadšení a buddhismus se tu dobře rozvíjí.
  • Liší se přístup Evropanů a Korejců?
  • Mladí Korejci jsou obecně trochu skeptičtí a často vnímají buddhismus jako zastaralé náboženství svých babiček. Ale v současnosti ho někteří znovu objevují, především ti, kteří žijí na západě.

Z následujících rozhovorů lze vyvodit závěr, že mistři se víceméně shodují v tom, že pojetí a chápání zenu na západě se liší. Rozdíly spočívají hlavně ve výrazně odlišných kulturách a životních hodnotách. Východní přívrženci buddhismu mají z těchto důvodů názor, že lidé ze západu nejsou schopni proniknout do podstaty zenu.

Metodologie

Výzkum byl prováděn pomocí kvalitativních výzkumných metod a dotazníků. Z kvalitativních výzkumných metod pak bylo použito interview a pozorování.

Interview je konverzace, jejímž účelem je shromáždění informací. Dělí se na 3 základní typy - interview standardizované, nestandardizované a semistandardizované. Hlavní rozdíl spočívá v důležitosti zastávaných rolí. Přičemž u standardizovaného tuto roli přebírá tazatel a u nestandardizovaného respondent. Pro náš výzkum jsme si vybrali semistandardizované interview, které se pohybuje na poloviční cestě mezi oběma výše uvedenými typy. Otázky jsou předem připravené, ale respondentovi je dán prostor pro další rozvoj jeho vlastních myšlenek. Výhodou semistandardizovaného interview je především to, že se od respondenta dozvíme více doplňujících informací k našim kladeným otázkám, než by bylo možné prostřednictvím standardizovaného interview. Dalším plusem je možnost pozorování jeho reakcí a mimiky. V tomto typu interview nemá dotazovaný možnost si své odpovědi předem připravit, díky tomu jsou jeho odpovědi bezprostřední. Jeho hlavní nevýhodou pak je časová náročnost. Může se stát, že se respondentovi nemusí líbit formulace otázek, mohou mu například připadat nesmyslné nebo příliš osobní a odmítne nám na ně odpovědět.

Pozorování je technika sběru dat a informací spočívající v záměrném, cílevědomém a plánovitém sledování smyslově dostupných, nevyvolaných jevů. Výhodou pozorování je příležitost sledovat chování lidí (nonverbální) v běžných životních situacích v jejich přirozeném prostředí. Máme možnost odhalit nečekané skutečnosti, dozvídáme se nezkreslené informace. Nevýhodou je časová náročnost, výsledky pozorování mohou být ovlivněny pocity pozorovatele (subjektivizace), někdy nastane nutnost opakovat pozorování pro potvrzení některých skutečností.

Dále jsme v našem výzkumu, jak už jsme uvedli výše, použili dotazník s otevřenými odpověďmi. Výhoda je rychlé obdržení informací a možnost získat je ve velkém množství. Nevýhodou je nemožnost pozorovat reakce dotazovaných a časová náročnost při přípravě a vyhodnocení dotazníku. Respondent má možnost si odpovědi předem pečlivě rozmyslet, případně je modifikovat.

Naše zkušenosti se z velké části shodovaly s výše uvedenou teorií. Při rozhovoru se nám stalo, že respondent byl natolik plný informací, které přímo nesouvisely s naší otázkou, a proto jsme se na ni museli mnohdy ptát znovu. Ze začátku nám dotazovaní příliš nedůvěřovali, ale posléze zjistili, že je náš zájem opravdový. Díky tomu své odpovědi rozšiřovali o pro nás nepodstatné, ale velice zajímavé informace.

Výzkumu se účastnilo 5 respondentů, z nichž se třemi bylo uskutečněno semistandardizované interview a dva zbývající se o své názory a odpovědi podělili prostřednictvím dotazníku přes internet. Kontakt s těmito dvěma respondenty se podařilo navázat skrze sociální síť Facebook a další komunikace probíhala přes e-mail. Pro uskutečnění rozhovoru jsme navštívíli Centrum Lotus na Staroměstském náměstí, kde se každý čtvrtek schází zenová skupina Daruma.

Vlastní práce

Údaje o respondentech

Nejprve si představme respondenty, které jsme kontaktovali za účelem provedení našeho výzkumu

  • Radim, žije v Praze, pochází z Ostravy, studuje Matematicko-fyzikální fakultu UK, 25 let, zakladatel zenové skupiny Daruma v buddhistickém centru Lotus, zenovému buddhismu se věnuje již 3 roky
  • Jakub, pochází z Prahy, student UJAK, konkrétně obor Řízení lidských zdrojů, 23 let, navštěvuje centrum Lotus už dva roky
  • Stanislav, pochází z Prahy, bývalý geolog, nyní pracuje v oboru marketingu, 50 let, buddhismu se věnuje rok
  • Matuš, pochází z města Myjava na Slovensku, žije v Pardubicích, zaměstnán ve službách, 30 let
  • Vítězslav, žije v Plzni, zaměstnání neuvedl, 35 let

Praktická část

Nejprve nás zajímalo, jak se naši respondenti k zenu dostali nebo jak se o něm dozvěděli a nejčastější odpovědí bylo, že je k tomuto náboženství přivedli známí či přátelé. Konkrétně k zenovému buddhismu je pak vedla hlavně jeho nenaléhavost a nenáročnost jeho praktikování.

Radim však podotkl, že laická veřejnost mylně označuje buddhismus za náboženství. On sám preferuje názor, že se jedná spíše o určitou filozofii, nebo životní styl.

Zaujalo nás, že jeden z našich dotazovaných, konkrétně Stanislav, se dostal k zenu přímo v Japonsku, a to díky svému příteli, který zde dlouhodobě žije. Díky tomu, že buddhismus je spíše brán jako životní styl, nemají zen buddhisté potřebu se nějak zvlášť svěřovat svému okolí. Reakce lidí jsou povětšinou neutrální nebo se podle nich jedná o zbytečnou ztrátu času. Respondenti se víceméně shodli na tom, že meditace jim v životě výrazně pomáhá a až na časovou náročnost této činnosti má samé kladné důsledky. Například získání nadhledu nad věcmi a situacemi v běžném dni i v celém životě, změna povahových rysů osobnosti, celkové zklidnění, pocit uvolněnosti a odpočatosti. Dále nás zajímalo, jestli v meditaci respondenti shledávají nějaké nevýhody. Jak už bylo zmíněno výše, jedinou nevýhodou je časová náročnost meditace.

Bylo nám umožněno vyzkoušet si meditaci na vlastní kůži. Do centra jsme zamířili s mírnými obavami, ale byli jsme velice příjemně přivítáni a náš rozhovor se postupem času ubíral přátelským směrem. Radim, jako jeden z hlavních členů tohoto centra, nám byl nejvíce nápomocen a dokonce nám všem nabídl šálek zeleného čaje.

Velice nás překvapilo, že dva z našich respondentů ani neví, kdy se narodil Buddha. Jak jsme se dozvěděli, narození Buddhy je asi nejvýznamnější svátek, který slaví nejen vyznavači zenu, ale všichni buddhisté. V centru Lotus, které jsme navštívili, se tento svátek zvaný VESÁKHA slaví, ovšem jeho datum se téměř o měsíc míjí právě s Buddhovými narozeninami. VESÁKHA probíhá po celý víkend. Jeho hlavní složkou jsou meditace, přednášky a dva společné obědy se zenovými Mistry, což je pro laiky většinou jediná příležitost, jak se s nějakým mistrem zenu setkat.

Radim nás pozval na přednášku a dokonce i na oběd. Zajímavostí je, že se zde pořádá i výstava buddhistického umění a přitom vstupné je dobrovolné.

Obecně vyznavači zenového buddhismu v České republice neslaví další svátky, jako například již zmíněný O-Bon. Je to dáno z velké části tím, že je zenový buddhismus v západním světě opravdu brán především jako životní styl, jak už jsme popsali reakce našich respondentů výše.

Zřejmě nejvíce nás zajímal názor našich respondentů na otázku týkající se rozdílů v západním a východním pojetí zenu. Přiznali, že oni se věnují víceméně hlavně praxi a neponořují se příliš do duchovních otázek zen buddhismu. Zmínili se spíše o rozdílu právě v praktikování. Jako příklad nám uvedli vlastní zkušenost, kdy do jejich centra zavítali japonští zen buddhisté. Nastala zde situace, kdy byli Japonci až překvapeni tím, jak svědomitě dodržují Češi například postupy při meditaci a jiné rituály. Naši respondenti se domnívají, že praxe je v dnešní době na stejné, ne-li lepší úrovni, než na východě. Ovšem k otázkám duchovna a k tomu, že si východní buddhisté myslí, že lidé ze západu nemohou nikdy zen správně pochopit, se příliš nevyjadřovali.

(obr. č. 4. Mnich, praktikující zazen v lotosovém sedu)

Závěr

V závěru práce bychom rádi zodpověděli hlavní výzkumnou otázku, kterou jsme si na začátku položili. Jak výzkum ukázal, rozdíl v pojetí zen buddhismu v České republice (a v západním světě vůbec) oproti východním kulturám rozhodně existuje. Tyto diference jsou determinovány především rozlišnými kulturami, životními hodnotami, názory a postoji. V Japonsku vnímají zen buddhisté toto „náboženství“ jako životní cestu, a věci s ním spojené jsou schopni přijímat a následovat, aniž by pátrali po jejich podstatě. Na rozdíl od západních vyznavačů zen buddhismu pro Japonce není překážkou se například poklonit před mnichem. Z našeho výzkumu bychom mohli usoudit, že pokud se Češi (a všeobecně celý západ) zajímají o zen, je to proto, že mají blíže k tomuto životnímu postoji a celkově k východním filozofiím, což jim umožňuje získat všeobecný nadhled, duševní klid a pohodu. S tím do jisté míry souvisí i pohled na posmrtný život a jeho vnímání. I když toto téma nebylo předmětem našich výzkumných podotázek, zen buddhismus oproti ostatním náboženstvím nepřikládá posmrtnému životu takový důraz. Soustřeďuje se hlavně na přítomnost, poznání sebe sama a tak plynule dojít k nirváně.

Někteří zenoví mistři přiznávají, že zde určité odlišnosti jsou, ale neztotožňují se už s názorem, že lidé ze západu nejsou vůbec schopni proniknout do pravé podstaty zenu a pochopit jej. Naopak tvrdí, že tyto niance nehrají víceméně žádnou roli. Právě zmíněné snahy o smazání rozdílů v přístupu k víře a možnost osobitého výběru vyznávání představují největší výhody zen buddhismu.

Zdroje

Literární zdroje

  • BATCHELOR, M. Zen. Praha: Aurora, 2001. ISBN 80-7299-034-9
  • DONALD, S. Příběh buddhismu. Brno: Barrister and Principal, 2003. ISBN 80-865598-54-3
  • HONZÍK, J. Jednota v rozmanitosti, buddhismus v ČR. Praha: DharmaGaia, 2010. ISBN 978-80-7436-006-0
  • MAJEROVÁ, V., MAJER, E. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství. Praha: PEF - ČZU, 1999. ISBN 80-213-0507-X
  • NAVRÁTIL, J. Uvedení do zenu. Praha: Avatar, 2004. ISBN 80-85194-04-X
  • WANGUOVA, M. Světová náboženství - buddhismus. Praha: Nakladatelství LN, 1996. ISBN 80-7106-184-0

Internetové zdroje


Diskuse k tomuto článku

(Pokud tato stránka ještě neexistuje, můžete ji sami vytvořit kliknutím na odkaz a pak na tlačítko VYTVOŘIT STRÁNKU)


Počet shlédnutí: 11

1) , 2)
BATCHELOR, M. Zen. Praha: Aurora, 2001. s 15. ISBN 80-7299-034-9
3)
BATCHELOR, M. Zen. Praha: Aurora, 2001. s 16. ISBN 80-7299-034-9
4)
BATCHELOR, M. Zen. Praha: Aurora, 2001. s 33. ISBN 80-7299-034-9
5)
BATCHELOR, M. Zen. Praha: Aurora, 2001. s 49. ISBN 80-7299-034-9
6)
HONZÍK, J. Jednota v rozmanitosti, buddhismus v ČR. Praha: DharmaGaia, 2010. ISBN 978-80-7436-006-0
7)
HONZÍK, J. Jednota v rozmanitosti, buddhismus v ČR. Praha: DharmaGaia, 2010. s 172 - 213. ISBN 978-80-7436-006-0
zenovy_buddhismus_-_kukacka_sladkova_polcarova_rajchlova_vikukelova.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:40 autor: 127.0.0.1