Římskokatolická církev je největší z celkem dvaceti tří autonomních církví a taky jediná západní katolická církev. K její příslušnosti se hlásí více než polovina křesťanů a tudíž je i největší náboženskou organizací na světě. Absolutně se jedná asi o 1,13 miliardy lidí, kteří uznávají římského biskupa. Církevní obřady patří k těm složitějším a jsou typické komplikovanou formou s řadou úkonů.
Ačkoli je Česká republika považována za jednu z nejateističtějších zemí na světě, křesťanská tradice, zejména s jejími hlavními principy, morálkou a vlivy jsou v české společnosti stále zakořeněny.
Církev v České republice se dělí na českou a moravskou církevní provincii, které se dále pak rozdělují na jednotlivé diecéze. Sídelní i všichni ostatní biskupové jsou sdružení v biskupské konferenci. Také zde působí množství mužských a ženských řeholních řádů a kongregací. ^1)
2)
Cílem práce je s využitím kvantitativní (studium dokumentů) a kvalitativní (polostrukturovaný rozhovor) odpovědět na otázku: „ Jaký je názorový profil věřícího římského katolíka v České republice?“ Práce je zaměřena hlavně na vlastní prožívání víry respondentem. K zodpovězení primární výzkumné otázky slouží zejména následující podotázky, které poté tvoří jednotlivé kapitoly praktické části:

    1. Co pro Vás znamená postava Boha a jak Vás víra a církev ovlivňuje?
    2. Jak pohlížíte na vnější projevy víry?
    3. Jaký je Váš postoj k ostatním náboženstvím?
    4. Jaké jsou Vaše názory na otázky, které věřící dodnes rozdělují?

Pro vypracování semestrální práce byla zvolena kombinace kvalitativních a kvantitativních metod. Primárním zdrojem informací o víře a náboženství byla kvantitativní metoda - studium dokumentů. Ta je vhodná pro zisk základní orientace v tématu, pro pochopení souvislostí a výběr základních témat, ze kterých následující výzkum vychází. Literatura k tématu víry i křesťanství je dobře dostupná jak v monografiích, tak na internetu. Metodika literární rešerše je založena na sekundárním sběru informací, které jsou čerpány z nastudované odborné literatury a internetových zdrojů. \\Metodika praktické části je založena na primárním sběru informací, které jsou získávány formou polostandardizovaného rozhovoru s respondenty. Zisk minimálního počtu 2 respondentů se ukázal jako výrazný problém, protože ani jedna z autorek práce nepochází a nepohybuje se v katolického prostředí. Po nalezení respondentů byla zejména v jednom případě cítit nepřiliš výrazná ochota odpovídat na otázky související s vlastním prožíváním víry s odkazem na to, že se jedná o soukromou záležitost.

    Jméno   Věk   Pohlaví   Bydliště       Povolání
    Jan     45    muž       Praha          Učitel
    Eva     35    žena      Domažlice      Zdravotní sestra

• Metoda studia dokumentů

• Polostandardizovaný rozhovor

Pro teoretickou část práce byla použita metoda studia dokumentů, která se řadí mezi neinvazivní a nejčastěji používané techniky sběru dat. V současné době lze více či méně podrobně vyhledat zdokumentovanou oblast společenského, politického a hospodářského života. Pomocí metody studia dokumentů jsou informace získávány jak z odborných knižních publikací, tak z internetových stránek. Práce s dokumenty a jejich studium se nazývá sekundární analýza dat. Výzkumník se jeho studiem vžije do daného tématu, podrobně se s důležitými informacemi seznámí, zkoumá je jiným způsobem, z jiného pohledu, v jiných souvislostech a nové poznatky následně zpracovává, ověřuje či rozšiřuje. Výhodou studia dokumentů je možnost zkoumat v minulosti a nenákladnost a dostupnost pořízení dokumentů. Nevýhodou je jejich neúplnost, odlišnost formátu, doba a účel vzniku.³⁾

Rozhovor je nejčastější způsob spojení mezi dvěma lidmi, kteří se o sobě chtějí něco dozvědět. Rozhovor se používá jako technika zkoumání ve všech vědách zaměřených na člověka. Rozhovor může být spontánní nebo uměle navozený. V práci je použita polostandardizovaná forma, při které je formulace základních otázek a jejich pořadí dopředu určena a následně jsou využity doplňující otázky. Výzkumník má otázky písemně zpracované a odpovědi na ně zaznamenává do připraveného archu spolu s doplňujícími otázkami, které slouží k hlubšímu porozumění popřípadě k rozmluvení respondenta, pokud jsou jeho odpovědi příliš stručné .⁴⁾

O katolické církvi jako takové existuje celá řada publikací, která se věnuje křesťanství a Desateru. Pro naše téma Profil římského katolíka však existuje jen málo literatury, která by se zabývala člověkem jako katolíkem a jeho dodržováním zásad správného života katolíka.

Nejvíce informací o svátostech katolické církve bylo dostupných v knize Katechismu katolické církve. V Katechismu se nachází rozšířené údaje a detailní popis všech obřadů udělování svátostí. Celá kniha je sepsána velmi přehledně a srozumitelně, neboť slouží jako základní učební materiál katolictví. Ve skutečnosti se jedná o oficiální shrnutí zásad katolické církve. Kladně hodnocený je způsob, ve kterém jsou informace uspořádané do formy otázek a odpovědí. Čtenář má tak možnost uvažovat nad daným textem a sám zhodnotit, zda s odpovědí souhlasí, nebo zda sdílí jiný názor. V dalších dílčích částech knihy se autor věnuje morálním otázkám dnešní doby, součástí Katechismu je také nauka o Druhém vatikánském koncilu. V dnešní době se podstatou svátostí ve svých spisech zabývá mnoho teologů, oproti nimž je však Katechismus používán především jako učební pomůcka v katolictví. Je vhodná i pro laiky, neboť je sepsána velmi stručně, jasně a přehledně tak, aby zachytila podstatu katolického učení.⁵⁾

Důležité informace o životě katolíka byly získány z publikace Bůh, Jahve, Alláh od Michela Kublera. Kniha je určena především dospívající mládeži a dospělým, kteří v knize naleznou odpovědi na nejčastěji kladené otázky týkající se křesťanství. Pro lepší orientaci se v knize nachází slovník pojmů a přehled dějin křesťanství obecně. Nacházejí se zde odpovědi na otázky týkající se celibátu a katolictví. Zajímavou informací bylo, že budoucí křesťan musí studovat 6 let na škole, aby pochopil základy křesťanské víry a naučil se Bibli.⁶⁾

O hodnotách celibátu hovoří ve svém článku PRIESTLY CELIBACY: The Obligations of Continence and Celibacy for Priests také Brendan Daly. V článku vykládá o veliké aféře sexuálního zneužívání ze strany kněžích. Z druhého pohledu píše o vnímání zákonu celibátu obyčejných lidí. Pro naši práci byla využita také Bible, neboť patří mezi nejzákladnější zdroje věrouky a katolická církev ji považuje za jedinou a nejvyšší autoritu v náboženství. Jedná se o soubor starověkých knih, které křesťané považují za posvátné a inspirované Bohem. Bible je složena ze dvou částí, které katolíci dělí na Starý a Nový zákon. Ve Starém zákoně se nachází 39 posvátných knih napsaných hebrejštinou. Nový zákon obsahuje 27 knih napsaných v řečtině, které líčí život a učení Ježíše.⁷⁾

Další použitou publikací byla kniha Věřím – Malý katolický katechismus, která je určena pro přehled a základní myšlenky katechezí. Katecheze je určena dospělým pro přípravu k přijetí svátostí, při katechezi ve společenství nebo v rodinách, sloužící jako podpora pro rozhovory s dospívajícími dětmi o víře. Kniha přináší informace o historii a vzniku Katechismu včetně praktických pokynů pro jeho užívání. Na tuto publikaci navazuje Katechismus katolické církve, kde jsou probíraná témata podrobněji vysvětlena.⁸⁾

Pro naši práci byla velmi užitečnou knihou YouCat – Katechismus katolické církve pro mladé, která zprostředkovává souhrn katolické víry v užším provedení, podobně tak, jak byla rozsáhle popsána v knize Katechismus katolické církve, akorát jazykem přiměřeným k pochopení mladému člověku. Kniha se ve svém textu odkazuje na detailnější vysvětlení v Katechismu katolické církve, neboť kniha je opět psána formou otázek a jejich odpovědí, u kterých se nachází odkazy na podrobnější upřesnění právě v Katechismu. Mladí lidé ocení zejména komentáře k otázkám, které jim poskytnou pomoc pro lepší pochopení a vysvětlí význam pro vlastní život. ⁹⁾

Pojem církev
Církev je chápána z dvojího paradoxního pohledu. Církev lze z jednoho úhlu pohledu pochopit jako Boží království, které je společenstvím povolaných samotným Bohem, a z pohledu druhého zůstává společenstvím hříšných a chybujících lidí. Církev je někdy označována za putující lid Boží, vycházející z izraelského národa Starého zákona. Bůh vyzval lid ke spáse ve smyslu jako celého národa tím, že s ním uzavřel smlouvu. Smlouva byla dovršena a uzavřena v Kristu, když zemřel za lidské hříchy. Boží lid se vyznačuje specifickými rysy, oddělující je od jiných národnostních, náboženských, politických či kulturních uskupení. Boží lid nenáleží žádnému národu, člověk se stává členem křtem, nikoliv zplozením. Vůdcem lidu je Ježíš Kristus a zákonem je přikázání lásky. Boží lid představuje pro lidstvo jistotu, naději a spásu. Církev lze přirovnat k Tělu Kristovu, čímž je vysvětlován úzký vztah mezi církví a Kristem. Celistvost Kristova těla nepředpokládá jednotnost, ale znamená především rozmanitost, neboť ta různost vytváří harmonickou jednotu. Církev je charakteristická označením „chrám Ducha svatého“. Jedná se o dar Božího ducha, který apoštolové získali o Letnicích po Ježíšově zmrtvýchvstání. Představuje jednotící prvek věřících, kdy apoštolové s Kristem vytvářejí „duchovní příbytek Boží“. Boží duch stojí za každou spásonosnou činností, sjednocuje křtem, uzdravuje svátostmi, posiluje v ctnostech a rozdává dary, které pomáhají přijmout úkoly prospěšné pro rozvoj Kristova těla.¹⁰⁾

Historie církve
Do roku 1054 byla jen jedna křesťanská církev, ale v roce 1054 došlo k oddělení a to z historických a politických důvodů. Vznikla západní a východní část, každá z nich se pak vyvíjela jinak, zejména v politické oblasti, kde východní církev byla spojována se státní mocí a západní se snažila o dodržení oddělení (ne vždy úspěšně). Co se týče rozdílů při mši, tak v západní církvi se udržoval římský ritus, zatímco v druhé části východní liturgie.¹¹⁾

Tzv. Velké schizma v roce 1054, tedy rozdělení církve na západní a východní se připisuje dogmatickému problému, učení o Nejsvětější Trojici, avšak jednalo se nejspíš o důvody politické. Také je zřejmé, že církve byly od sebe velmi odcizené, měly jiné zvyklosti, jiný jazyk a jiné. V roce 1962–1965 se konal druhý vatikánský koncil, kde se prohloubili snahy o sblížení obou církví. ^12)
13)

Počátky církve
Počátky církve lze hledat ve společenství apoštolů a učedníků kolem Ježíše. Vychází z řeckého označení ekklésia. Ve Starém zákoně to znamená svolání nebo shromáždění Izraele před Bohem. V podobném duchu pokračovali křesťané, kteří se setkávali u četby z Božího slova a u lámání chleba (eucharistie). Původ církve je vysvětlován dvěma způsoby. Církev představuje společenství křesťanů, jejichž původ staví jedině na Kristu. Pochopení osoby a poslání Krista je zároveň pochopení podstaty a poslání církve. Ježíš tvoří společenství dvanácti apoštolů, kteří představují širokou skupinu učedníků a těch, kteří Ježíše provázeli. Druhý zdroj uvádí Ježíšovu oběť na kříži za spásu světa. Ježíšova láska k člověku a poslušnost Otci dovršily událostí kříže.¹⁴⁾

Charakteristiky církve
V nejstarších Vyznáních víry se objevuje formulace „Věřím v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev“. Jedná se o podstatné rysy církve, které jí světil Ježíš. Jednota církve pochází z jednoty Trojice osob Boha Otce a syna v Duchu svatém. I přesto se ukazuje rozmanitost Božích darů a shromažďuje různé národy a kultury. Nejzákladnějším poutem zůstává láska a pouta jednoty, kterými je vyznání jedné víry přejaté od apoštolů, společné slavení bohoslužby a svátostí, apoštolská posloupnost skrz svátost kněžství. Svátost není jednoduše pochopitelnou charakteristikou církve, neboť se v historii dopustila mnoha omylů a chyb. Svátost lze pochopit z dvojího hlediska. Prvním je morální bezhříšnost a druhý význam je „vydělená pro Boha“. Svátost představuje jakýsi zvláštní prostor Božího působení.¹⁵⁾ Všeobecnost církve představuje celistvost, která vychází z pojetí církve jako „Těla Kristova“ ve spojení se svou hlavou – Kristem. Katolicita vysvětluje poslání církve ke všem lidem na celém světě bez ohledu na rasu, postavení a národní příslušnost. Katolická církev je umístěna ve společenství křesťanů, kteří se shromažďují kolem biskupa. Do církevního společenství patří pokřtění a ti, co přijímají další svátosti a jsou spojeni s papežem a biskupy. Katolické společenství bylo původně jednotné, v dějinách se rozdělilo a v současné době existuje mnoho křesťanských církví, které v mnoha případech nevyznávají celou víru.¹⁶⁾

Apoštolská církev má trojí původ:

1) Apoštolská církev stojí na společenství apoštolů kolem Ježíše.

2) Jsou v ní předávána učení apoštolů.

3) Pod vedením biskupů pokračuje v úkolu být apoštolem radostné zvěsti evangelia všem národům. ¹⁷⁾

Podle historicky posledního sčítání obyvatelstva v roce 2001 je v České republice 2 168 952 věřících osob. Z toho věřící, hlásící se k Římskokatolické církvi představují cca. 1 082 463 (10,4 %).

Jaký je Váš postoj k církvi jakožto instituci?

Jan: …„Dovedu si představit svojí víru bez instituce, na druhou stranu se rád setkávám s lidmi ve společenství, kteří v jistém slova smyslu mají podobný hodnotový systém, a společně to můžeme sdílet a prožívat. “

Eva: …„Kladný, církev se poslední dobou hodně mění, musí, je více benevolentní než bývala“

Hrála víra nějakou roli ve Vaší výchově?

Jan: …„Rodiče i prarodiče byli ortodoxně věřící, takže zásadní, viz témata níže: v zásadě sex, potrat i rozvody byla tabuizovaná témata.. Navíc pocházím z malé vesnice, kde se lidé znají, tak i společenské prostředí formovalo výchovu. Na druhou stranu hrála víra resp. příslušnost k církvi důležitou roli ve vymezování se vůči tehdejším autoritám (např. někteří učitele se nám smáli, že jsme zabedněnci, jiní nás kvůli víře šikanovali)“

Kdo Vás v souvislosti s vírou nejvíce ovlivnil?

Jan: … „Tak určitě v dětství rodiče, pak v dospívání, když víra přestala být pro mě pouhou tradicí a stala se pro mě osobním postojem, tak Ježíš Kristus a František z Assisi.“

Eva: … „manžel“

Co Vás na víře přitahuje?

Jan: …„Vzhledem k tomu, že nejsem konvertita, takže neznám stav před a po uvěření, je pro mě tato otázka docela těžká, je to podobné jako s jinými životními postoji - někdo je optimista, jiný pesimista. V zásadě to pro mě znamená, že život každého člověka má nějaký smysl (byť ho nemusíme poznávat) a že existuje někdo nad námi, kdo nás má rád a záleží mu na nás.“

Eva: …„Uklidňuje mi“

Co Vy osobně chápete pod pojmem Bůh?

Jan: …„Nakolik si dokážu představit, něco, co mě převyšuje moje chápání, tak je Bůh pro mě inteligentní a milující bytostí, která má ke každému člověku individuální vztah. “

Eva: …„Nejsvětější trojice, otec, syn a duch svatý“

Kdy se Bohu cítíte nejblíže? Jan: …„V dubnu a v pátek. Ale vážněji: je to při slavení liturgie (bohoslužby), někdy v přírodě,a doufám, že nejblíž mu budu po smrti…“

Pochyboval/a jste někdy o jeho existenci?

Jan: …„ O své víře jsem nepochyboval nikdy, spíš o tom, jaký Bůh je, jak to se mnou myslí, jestli mě má rád, proč mlčí, když si nevím rady..“

Svátosti
1. Křest
2. Biřmování
3. Eucharistie
4. Svátost smíření
5. Svátost nemocných
6. Kněžství
7. Manželství ¹⁸⁾

1. Svátost křtu
Křest představuje základ celého křesťanského života a je něco jako vstupní brána, která umožňuje vstup k dalším svátostem. Jakmile člověk přijme svátost křtu, může pokračovat v přijímání dalších svátostí. Bez svátosti křtu však nemůže obdržet žádnou jinou svátost. Křest nese název podle obřadu, kterým se vykonává- křtít znamená ponořit se do vody. Křest se provádí jednou za život a není zde možnost opakovatelnosti.¹⁹⁾ Svátost křtu může přijmout jakýkoliv člověk, který doposud nebyl pokřtěn. Zvyk a tradice udává, že křty dětí jsou mnohem častější, než křty dospělých. Za tyto děti pak nesou zodpovědnost rodiče, že je budou ve víře vychovávat. Důležitou roli zde také zastává kmotr nebo kmotra, kteří mají být dobrými věřícími a mají hlavně pomáhat pokřtěncovi v jeho křesťanském životě.²⁰⁾

Kdy proběhl Váš křest?

Jan: …„V ranném dětství“

Eva: …„Asi ve 12 letech“
²¹⁾

2. Svátost biřmování
Jedná se o svátost, která je nezbytná pro naplnění křesťanského života. Při biřmování na biřmovance sestupuje síla Ducha Svatého a biřmovanec se po přijetí této svátosti zavazuje k tomu, že bude šířit a bránit víru slovem i skutkem. Dar Ducha Svatého je biřmovanci dán skrze vkládání rukou a mazáním oleje. Svátost biřmování může člověk obdržet jenom jednou za život. Biřmovaný může být každý člověk, který byl pokřtěn a doposavad nebyl biřmován. Svátost křtu je velmi důležitá, ale bez svátosti biřmování a eucharistie není křesťanský život zcela naplněn a dá se říct, že je nedokončen.^22)
23)
3. Svátost eucharistie
Eucharistie se slaví prostřednictvím chleba a vína, které představují Kristovo tělo a krev. Eucharistie připomíná Kristovu smrt a zmrtvýchvstání. Křesťané se sdružovali k lámání chleba první den v týdnu, což je neděle podle toho, že to byl den Ježíšova zmrtvýchvstání. Samotným přijímáním křesťan dostává tělo a krev Kristovo (chléb a víno, které se proměnily) a tím dochází k tomu, že se spojí s Kristem. Křesťan může přijmout eucharistii tehdy, pokud se účastní nedělních mší a mší o svátcích. Eucharistii by měl přijmout minimálně jedenkrát ročně a nejlépe o Velikonocích. Církev doporučuje, aby lidé přijímali eucharistii v neděli a ve svátcích a tak často, jak jen mohou, a to i třeba každý den.^24)
25)
4. Svátost smíření
Lidé přistupují ke svátosti smíření tehdy, když litují hříchů, kterých se dopustili po křtu a usilují o pokání. Pokání křesťana může mít různé projevy. Může to být modlitba, půst, almužna. Díky pokání křesťan ukazuje, že má snahu o napravení a obrácení. Katolíci berou hřích jako urážku Boha a církve, a proto zpovědí se člověk usmiřuje jak s Bohem, tak i s církví. U svátosti smíření na jedné straně stojí člověk, který lituje a vyznává ze svých hříchů a na druhé straně je kněz nebo biskup, který mu skrze Boha uděluje odpuštění a zadostiučinění. Společně pak prosí za hříšníka a kněz s hříšníkem koná pokání, čímž se hříšník uzdravuje. Ke svátosti smíření by měl každý věřící přistupovat minimálně jednou za rok. Děti poprvé přistupují ke svátosti smíření těsně před prvním svatým přijímáním (třetí třída základní školy). Kněz je u zpovědi vázán zachováním zpovědního tajemství, což znamená, že nemůže nikomu prozradit, co mu bylo u zpovědi svěřeno.^26)
27)
5. Svátost pomazání nemocných
Skrze pomazání a modlitbu prosí kněz Boha, aby nemocnému ulehčil a osvobodil ho z utrpení. Úkolem této svátosti je posilování nemocných a prosba za jejich uzdravení a posílení. ²⁸⁾Tato svátost není určena jenom pro ty, kteří jsou v krajním ohrožení života, ale i pro ty, kteří začínají být v ohrožení života kvůli své nemoci nebo stářím. Jestliže člověk přijal tuto svátost a uzdravil se, pak může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Svátost pomazání nemocných může udělovat pouze kněz či biskup. K udělení svátosti může dojít v rodině, kostele nebo i v nemocnici. Zatímco křest, biřmování a eucharistie jsou svátosti uvedení do křesťanského života, pokání, poslední pomazání a eucharistie jsou svátosti, které uzavírají pozemský život. ^29)
30)
6. Svátost kněžství
Hlavními úkoly kněze je zastupovat Krista jako hlavu církve před shromážděním věřících. U východní a západní církve platí jedno pravidlo a tím je, že se nemohou oženit ti, kteří svátost kněžství už přijali. Jedná se o svátost apoštolské služby a je rozdělena do tří stupňů: Biskupství, Kněžství, Jáhenství. Při svěcení biskupů, kněží nebo jáhnů se shromažďuje velké množství věřících. Místem konání by měla být katedrála a celá událost by se měla odehrávat v neděli. Svátost kněžství v západní církvi může přijat pouze muž, který byl pokřtěn (žena to nesmí být, protože Ježíš si zvolil svých dvanáct apoštolů). Tento muž musí být věřící, svobodný a je ochoten udržovat celibát (bezženství). ^31)
32)
7. Svátost manželství
Jedná se o manželský svazek mezi mužem a ženou, který je trvalý. Hlavní povinností je věrnost a nerozlučitelnost a hlavním úkolem je plození a výchova dětí. Ke svátosti manželství může přistoupit jedině muž a žena, kteří jsou pokřtěni, svobodní a dobrovolně souhlasí k uzavření svazku. Souhlas novomanželů je nezbytný a bez něj je svazek neplatný. Tento souhlas je dán větami: „Přijímám tě za manžela/manželku.“ Jakmile kněz přijme souhlas novomanželů, dává jim požehnání církve. Kněží se ženit nesmí, ale knězem se může stát ženatý muž. Biskupové žijí v celibátu.^33)
34)

Nejdůležitější hodnosti katolických duchovních
Hlavou římskokatolické církve je papež, který je titulován Jeho Svátost. Příslušníkem kolegia kardinálů a nevyšších představitelů katolické církve je kardinál. Kardinálové volí papeže a mají titul Jeho Eminence. V počátcích církve byl patriarcha, titulovaný Jeho excelence, nadřízený všem biskupům a arcibiskupům. Nyní se tak nazývá titul katolického arcibiskupa v Jeruzalémě, Benátkách, Lisabonu a Východní Indie. Arcibiskup s titulem Jeho Excelence, má na starosti arcidiecézi a jsou mu podřízení biskupové ostatních diecézí, které pod arcidiecézi spadají. Existuje více druhů arcibiskupských hodností. Další hodností je biskup, a to hned v několika verzích - diecézní biskup, biskup koadjutor, pomocný, emeritní a titulární. ³⁵⁾

Farář je kněz, samostatně spravující církevní obvod, tedy farnost, která je na nejnižším stupni. Kaplan, neboli farní vikář, byl původně kněz v kapli. Jedná se o nejnižší kněžskou hodnost, a zajišťuje pomoc farářovi, kterému je podřízen. Další hodností, ale bez kněžského svěcení je jáhen, který může vykonávat některé obřady, jako je křest nebo svatba, ale nesmí provádět svatost zpovědi ani mši svatou. ³⁶⁾

Co pro Vás znamená osoba Papeže?

Jan: …„Římský biskup“

Eva: …„Svatý otec“

Ve všech náboženstvích jsou přítomna znamení, rity, gesta a zvyky. Myšlenky a přesvědčení se nedají uzavřít pouze do myšlení věřících, nýbrž chtějí nabývat vnější podoby. A tak i ke katolickému životnímu pocitu patří viditelné projevy víry. Člověk je k uctívání Boha vybízen všemi svými schopnostmi – nejen svým intelektem, nýbrž také svými smysly. ³⁷⁾ Mezi nejdůležitější vnější projevy katolické víry patří znamení kříže ať už ve formě křížů lemujících cesty nebo jako znamení, kterým obvykle začíná modlitba nebo bohoslužba.

K pokřižování neodmyslitelně patří i další ze symbolů víry - svěcená voda, která má symbolizovat křest a dávat věřícím naději na vykoupení a spásu. …V liturgii se voda užívala a užívá při různých žehnáních a svěceních, kropí se jí místa i předměty. Význam gesta je vysvětlen modlitbou, která úkonu předchází. Smyslem je zasvěcení a očista. Svěcenou vodou se kropí nový kostel během jeho dedikace, kropí se domy a lidské příbytky, pole, technika, standarty, zbožné předměty a prvky náboženské úcty. Ve všech případech nejde o posvěcení věci či místa, ale o to, aby člověk skrze užívání požehnaných věcí a na daných místech docházel k vlastnímu posvěcení. ³⁸⁾

Při bohoslužbách nebo při příležitosti svěcení se používá další ze symbolů víry - kadidlo. Při jeho použití vzniká příjemná vůně a bílý kouř. Symbolika spočívá v žáru ohně a vystupujících obláčcích, které stejně jako modlitby stoupají k bohu.

V katolické církvi jsou přikázání, která nepocházejí přímo od Boha (jako např. Desatero přikázání), nýbrž mají svůj původ v církevním právu. Od roku 1444 je doloženo pět církevních přikázání: dodržování určitých svátků, účast na bohoslužbě o nedělích a svátcích, zachovávání určitých postních dnů, přijímání eucharistie a podle okolností zpověď v době velikonoční. Církevní přikázání mají za cíl dávat řád životu církevního společenství a dávat základní pravidla osobnímu životu ve víře. Další součástí víry jsou například pouti a procesí. ³⁹⁾

Jakým způsobem na Vás působí viditelné symboly víry ? (Např. Obrazy, sochy, kadidlo, roucha)

Jan: …„Spíše rušivě, mnohem důležitější jsou pro mě živly: např. voda jako znamení křtu, chleba jako symbol Eucharistie, prach (hlína) jako symbol naší pomíjivosti, oheň jako znamení Ducha svatého.“

Eva: …„Že to k církvi patří, nijak zvlášť na to nepohlížím“

Pomáhá Vám atmosféra kostela/bohoslužby k většímu/užšímu kontaktu s Bohem?

Jan: …„Pomáhá, v různých rovinách, ať už je to ticho, které mi dává prostor k meditaci, živé společenství lidí, které spojuje společný prožitek víry (podobně jako když člověk fandí při sportu stejnému týmu). Ještě bych chtěl dodat, že ve víra ani v jejím prožívání se nedá jednoduše oddělit přirozená a nadpřirozená rovina, např. to že je mi fajn s lidmi, kteří se spolu modlí, neznamená nutně, že musím cítit Boží přítomnost.“

Zúčastnil/a jste se nějaké pouti nebo procesí? (Např. Svatováclavská..)

Jan: …„V dětství poměrně často a párkrát v době, když jsem byl v klášteře, dnR ne, alespoň ne poutí, tak jak chápu z otázky, ale spolu se společenstvím, kterého jsem součástí jsme podnikli řadu poutí, tedy putování na určité místo, abychom tam slavili liturgii, jen tomu říkáme výlety :8)))“

Dokument II. vatikánského koncilu Nostra aetate – deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím říká, že …„v naší době se lidstvo stále více sjednocuje a přibývá vzájemných vztahů mezi různými národy. Církev proto pozorněji uvažuje o tom, jaký je její vztah k nekřesťanským náboženstvím. V souvislosti se svým úkolem podporovat jednotu a lásku mezi lidmi a také mezi národy zaměřuje pozornost především na to, co mají lidé společného a co je vede k vzájemné pospolitosti. (čl. 1)“ K otázce islámu se stejný dokument vyjadřuje takto: …„Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.“ ⁴⁰⁾ Tato otázka je významná zejména z důvodu současné imigrantské vlny, kdy většina příchozích nesdílí křesťanské tradice ani naši kulturu.

Jaký máte postoj k ostatním náboženstvím? (např. souvislost s vlnou imigrantů – máme jim pomoci? Jsou hrozbou?

Jan: …„V zásadě kladný, myslím, si, že různá náboženství různě interpretují skutečnosti, jako kde se vzal svět ve kterém žijeme, existenci dobra a zla, viny a trestu, případně odpuštění a co se s člověkem stane po smrti. Kdysi jsem četl hezký obraz na toto téma, několika lidem zavážou oči a postaví je ke slonovi, jednoho k chobotu, druhého k uším, třetího k trupu atd. Pak se jich zeptají jak vypadá slon, a oni ho popisují jako veliký placatý, veliký kulatý… stejně tak i s vírou vidíme část výseku, kterou si nějak interpretujeme, často v kulturním kontextu. V téhle souvislosti je paradoxní, že to co nazýváme křesťanskou tradicí Evropy, stojí na zdánlivě protichůdných pilířích – helenská kultura, křesťanství (které vychází z judaismu) a vlivní arabští učenci jako je např. Avicena. Co se týče pomoci uprchlíkům, otázka pro mě nestojí jestli ano, ale jak a do jaké míry. Samozřejmě, mohou představovat určité riziko, zvlášť když jsou to lidé mnohdy v zoufalé situaci, ale třeba ve srovnání s jinými hrozbami, např Putinovské Rusko, zvlášť v ČR, jsou podle mého názoru obavy přehnané.“

Eva: …„kladný, migrantům pomoci jen těm, co to opravdu potřebují“

Následují reakce respondentů na otázky, ke kterým často ani církev jako instituce nedokáže zaujmout jednotný a jednoznačný postoj. Jedná se o otázku předmanželského sexu, různých metod antikoncepce, umělého oplodnění, potratu a rozvodu manželů. Důvodem zařazení této kapitoly je snaha zjistit, jak a jestli se názory církve na zmíněná témata v čase vyvíjejí a zda se vybraní respondenti s většinovým názorem církve ztotožňují.

Předmanželský sex

Jaký je Váš názor na předmanželský sex?

Jan: …„Rozhodně schvaluji“

Eva: …„církev je poslední dobou v určitých věcech hodně benevolentní, nejsem katolických fanatik, předmanželský sex schvaluji“

Antikoncepce

Antikoncepce není výmyslem moderní doby, většina metod antikoncepce, které známe dnes, byla používána už v dobách starého Říma a Řecka. Církev samozřejmě musela k této otázce zaujmout jednoznačný názor. Až do roku 1930 existovala naprostá jednota všech křesťanských církví v odmítavém postoji vůči antikoncepci a …v dějinách církve až do počátku 20. století nenajdeme ani jednoho křesťanského teologa, který by tvrdil, že antikoncepce je dobrá. ⁴¹⁾ V roce 1963 na papežský stolec usedl Pavel VI a jeho úkolem mělo být připravit církev na změny moderní doby. Reforma církve se mu v mnoha ohledech skutečně podařila, ale k otázce antikoncepce se ve své encyklice Humanae vitae vyjádřil jednoznačně odmítavě. Prohlásil, že „každý manželský styk jako takový má mít i nadále za cíl reprodukci života.“ ⁴²⁾ Poslední vyjádření současného papeže Františka vyvolává dojem, že v názoru na antikoncepci může docházet k pozvolnému uvolňování. Na tiskové konferenci František například …„vyčinil jedné paní v jedné farnosti, protože čekala osmé dítě po sedmi porodech císařským řezem. „Chcete, aby z těch sedmi byli sirotci?“, řekl jsem jí“ a dále …„Pán nám dává prostředky, abychom byli zodpovědní. Někteří lidé si myslí, že – odpusťte mi ten výraz – abychom byli dobří katolíci, musíme být jako králíci. Nikoli, zodpovědné rodičovství. To je zřejmé a kvůli tomu jsou v církvi manželské skupiny, odborníci, pastýři a podobně. Znám mnohé a mnohé dovolené cesty, které tu napomáhají.“ ⁴³⁾

Pohlavní styk nahlíží církev jako něco víc než rozmnožovací akt nebo jako zdroj slasti. Dokonce víc než nejintenzivnější projev vzájemné důvěrnosti ve vztahu mezi mužem a ženou. Pohlavní styk je způsob komunikace, který vyjadřuje totéž co manželský slib, tedy: „odevzdávám se ti a přijímám tě, ponesu s tebou všechno dobré a zlé až do smrti“. ⁴⁴⁾

Jaký je Váš názor na antikoncepci?

Jan: …„Rozhodně schvaluji - ale:pokud to vede k tomu, že sex je jen legrace a zábava, a člověk nepočítá s tím, jak ho to může negativně ovlivnit, tak to není jen o antikoncepci. Je to jak vzít si helmu a skákat z druhýho patra s tím, že se nic nemůže stát.“

Eva: …„Schvaluji.“

Umělé oplodnění

Oficiální postoj katolické církve k umělému oplodnění je jednoznačný - narození potomka je požehnáním, kterého se dostává po láskyplném spojení muže a ženy při aktu darování se jeden druhému. Druhým důvodem pro odmítavý postoj je samotná metoda umělého oplodnění, kdy pro poměrně malou pravděpodobnost uhnízdění se oplodněného embrya je jich odebráno více a po úspěšném oplodnění jsou již nepotřebná embrya „usmrcena“. Katolická církev považuje za lidskou bytost již zygotu neboli právě oplozené vajíčko, a proto také absolutně odmítá zapojení těchto buněk do výzkumu. ⁴⁵⁾

Jaký je Váš názor na umělé oplodnění?

Jan: …„Schvaluji za určitých okolností - zažil jsem řadu párů, kdy touha ženy po dítěti, úplně rozbila ten vztah, protože mít vlastní dítě se ukázalo jako nejdůležitější a to pomíjím možnosti adopce.“

Eva: …„Rozhodně schvaluji.“

Interupce

Podle katechismu katolické církve se …„S embryem se musí od samého početí zacházet jako s osobou, musí být hájeno ve své integritě, opatrováno, léčeno a pokud možno uzdraveno, tak jako každá jiná bytost.Už prenatální diagnostika těžce odporuje mravnímu zákonu, počítá-li, v závislosti na nálezu, s možností vyvolat potrat; diagnóza se nikdy nesmí rovnat rozsudku smrti.“ ⁴⁶⁾ Podle katechismu by každá žena, která podstoupí potrat měla být exkomunikována z církve. Papež František tento rok vydal prohlášení, v němž povoluje kněžím, aby během svatého roku odpustili ženám, které podstoupily potrat. ⁴⁷⁾

Jaký je Váš názor na Interupci?

Jan: …„Schvaluji za určitých okolností - ale, zažil jsem spoustu žen, co šly na potrat, z nejrůznějších důvodů a bez ohledu na to, zda byly věřící či nikoli, se s tím do konce života nedokázaly srovnat. “

Eva: …„Schvaluji za určitých okolností“

Rozvod

Jaký je Váš názor na rozvod?

Jan: …„Schvaluji za určitých okolností“

Eva: …„ Schvaluji za určitých okolností“

Římskokatolická církev je největší církví na světě a i přes to, že Česká republika patří k ateistickým zemím, je zde její tradice nejvíce zakořeněna. Práce je pak zaměřena zejména na vlastní prožívání víry respondenty a je rozdělena literární rešerši a praktickou část. K literární rešerši byla použita metoda studia dokumentů, které pak následovně pomohly vytvořit teoretické základy pro praktickou část. Praktická část se zabývá polostrukturovaným rozhovorem, ke kterému byli vybráni dva respondenti – muž (45 let) a žena (35 let), každý z jiného kraje.

Cílem této práce bylo s pomocí kvalitativních i kvantitativních metod odpovědět na výzkumnou otázku: „ Jaký je názorový profil věřícího římského katolíka v České republice?“ K odpovědi na tuto otázku slouží několik podotázek, na které se respondenti snažili odpovídat:
„Co pro Vás znamená postava Boha a jak Vás víra a církev ovlivňuje?“
Oba dva jsou aktivními křesťany a jejich křest proběhl v období dětství. Ve víře je nejvíce ovlivnili jejich nejbližší – rodina a manžel.
„Jak pohlížíte na vnější projevy víry?“
Co se týče vnějších projevů víry, oba dva respondenti se shodují, že k církvi neodmyslitelně patří, avšak umějí si víru představit i bez nich. Jeden z respondentů dokonce namítl, že mohou mít rušivý charakter, víra není o fyzických věcech, ale hlavně těch duchovních.
„Jaký je Váš postoj k ostatním náboženstvím?“
K ostatním náboženstvím mají respondenti kladný postoj. Všechna náboženství reprezentují představu světa rozděleného na dobro a zlo a pomáhají lidem odpouštět.
„Jaké jsou Vaše názory na otázky, které věřící dodnes rozdělují?“
Jejich názory patří mezi benevolentní, to znamená, že oba schvalují předmanželský sex, antikoncepci, umělé oplodnění, rozvod i interrupci. Přiklání se k názoru, že církev se v posledních letech posunula vpřed a mnoho o mnoha věcech se začalo mluvit více otevřeně.

Závěrem lze říci, že není snadné odpovědět na výzkumnou otázku, tedy, jaký je názorový profil věřícího římského katolíka v České republice. Z velké míry jsou názory dány rodinou a výchovou ať u věřících či nevěřících lidí. Názory vybraných respondentů se značně nelišily i přes to, že zde byl věkový, genderový i geografický rozdíl. Avšak výsledek výzkumu je do značné míry dán i nízkým počtem respondentů a jsme si jisti, že při jejich zvýšeném počtu by byl závěr jiný. 

Počet shlédnutí: 85