Jsem křesťan v Izraeli

Sittová, Svoboda, Vacíř

Obrázek 1: Davidova hvězda a římskokatolický kříž ¹⁾

Práce se zabývá rozdíly a společnými rysy nejrozšířenějšího náboženství světa křesťanství vůči nejstaršímu náboženství světa - judaismu. Vzhledem k tomu, že jsou tyto náboženství rozšířeny po celém světě a v různých částech může mít různé formy, je toto srovnání zaměřeno na stát Izrael na základě materiálních a duchovních faktorů. Pro pochopení této problematiky je nutné uvést základní teoretický rámec, který je založen na průniku několika zdrojů, které se zabývají touto tématikou. Nejprve je tedy charakterizován stát Izrael jako takový s ohledem na základní demografické údaje, náboženskou historii i světově velice silnou izraelskou armádu. Následně je charakterizován judaismus jako takový, ale s ohledem na rozsáhlost tohoto náboženství pouze obecně, přičemž stejným způsobem je charakterizováno i křesťanství. Pro zasazení křesťanství do státu Izrael, je pojednáno i o vybraných křesťanských památkách, které se nacházejí v tomto státě. Vzhledem k tomu, že jednou z hlavních oblastí této práce jsou svátky a tradice, jsou také podrobněji rozebrány jednotlivé křesťanské a židovské svátky. Výsledky terénního šetření jsou pak propojovány s výsledky získané ve výše uvedené části práce, která je zpracována na základě knižních i internetových publikací, aby bylo dosaženo komparace teorie a praxe, kterou odráží vybraní respondenti. S ohledem na počet získaných respondentů však není nutně zaručeno, že výsledky odráží definitivní realitu platnou pro celkovou populaci křesťanů a Židů v Izraeli. V závěru jsou pak interpretovány veškeré získané informace, které jsou zasazovány do celkového kontextu tohoto tématu.

Cílem práce je získání odpovědí na výzkumné otázky, které jsou zaměřeny na podobnosti a rozdíly Židů a křesťanů žijících v Izraeli. Podobnosti a rozdíly lze shrnout do několika témat, která jsou obsažena ve výzkumných podotázkách zaměřujících se na materiální faktory jako společenský život, volný čas a pracovní návyky a dále na duchovní faktory jako jsou náboženské svátky, tradice a rodinný život.

Jsem křesťan v Izraeli. Jak a čím se liším, či naopak zapadám do majoritní skupiny vyznávající judaismus?

Materiální faktory:

Jaké mají židé a křesťané v Izraeli pracovní návyky?

Jakým způsobem se podílejí židé a křesťané v Izraeli na společenském životě?

Jakým způsobem tráví židé a křesťané v Izraeli svůj volný čas?

Duchovní faktory:

Jakým způsobem tráví židé a křesťané v Izraeli náboženské svátky?

Jaké jsou rozdíly v tradicích mezi křesťany a židy v Izraeli?

Jakým způsobem probíhá rodinný život židů a křesťanů v Izraeli?

Jaký je v současnosti vzájemný vztah mezi křesťany a židy v Izraeli?

Pro výzkum lze obecně využít kvantitativní či kvalitativní metody sběru dat. Kvantitativní metody se vyznačují vysokým počtem jednotek zkoumaného vzorku. V důsledku toho je tak získáno několik málo informací, které mohou být relativně reprezentativní v rámci zobecnění na konkrétní oblast populace. Kvalitativní metody se naopak vyznačují vysokým počtem i kvalitou získaných dat, ale výrazně klesá reliabilita a možnost zobecnění na konkrétní oblast populace. Pro dosažení cíle práce a zodpovězení výzkumných otázek byla zvolena kvalitativní metoda sběru dat ve formě semistandardizovaných rozhovorů. Kvalitativní metody se obecně vyznačují tím, že umožňují proniknout hlouběji do zkoumané problematiky, což pozitivně ovlivňuje validitu získaných dat. V rámci polostrukturovaného rozhovoru je vytvořen základní seznam otázek, které budou pokládány všem respondentům. Zároveň však mohou být pokládány doplňující otázky (sondy), které mohou rozšířit jednotlivé odpovědi respondentů, v případě nepochopení ze strany tazatele, či nedostatečného vyjádření respondentů. Výhodou polostrukturovaného rozhovoru oproti pevně strukturovanému rozhovoru je tedy získání většího množství dat, pomocí doplňujících otázek. S ohledem na množství dat je pak nutné počítat s vyšší časovou náročností při realizaci i interpretaci výsledků. Stejně jako u všech výzkumů je nutné vyvarovat se chybné formulaci otázek, které můžou vést ke zkreslení získaných dat. Mezi časté chyby patří pokládání sugestivních otázek, které navádějí respondenta ke konkrétním odpovědím. Dále není vhodné pokládat dvojité otázky, které se ptají na více věcí najednou, ani komplexní otázky, které zahrnují příliš rozsáhlé téma. Zároveň je také důležité zajistit smluvenou anonymitu respondentů a vyvarování se jakýchkoliv etnocentrických projevů v rámci rozhovorů i interpretace výsledků. ²⁾ Zvolenou technikou pro uskutečnění rozhovorů byl komunikační program Skype.

Tabulka 1: Identifikace respondentů (vlastní zpracování)

Na začátku výzkumu bylo nutné vyhledat příslušné respondenty, kteří by vyhovovali zvoleným kritériím geografické a náboženské příslušnosti. Dva respondenti byli získáni přes webové stránky institucí Saint James for hebrew speaking catholics in Izrael, které byli velice vstřícné při komunikaci i předání kontaktu. I přes to, že komunikace byla velice rychlá trvalo asi 2 týdny, než instituce našly vhodné respondenty. Třetí respondent byl získán s pomocí osobního kontaktu. Před samotným započetím rozhovoru bylo nutné domluvit s respondenty vyhovující termín. Vzhledem k tomu, že v Izraeli je jiné časové pásmo při první realizaci rozhovoru došlo k nedorozumění a rozhovor nebyl uskutečněn ve smluveném čase. Respondent byl však natolik vstřícný a chápající, že bez jakýchkoliv problémů navrhl nový termín na druhý den, kdy již vše proběhlo tak jak bylo naplánováno. Vzhledem ke značné geografické nedostupnosti České republiky a Izraele byly rozhovory realizovány prostřednictvím internetové aplikace Skype. S výjimkou několika případů nepochopení odpovědi v důsledku odlišného přízvuku, již nedošlo k dalším komplikacím. Nakonec lze dodat, že jeden respondent nebyl tak sdílný jako ostatní respondenti, ale díky doplňujícím otázkám byly nakonec získány potřebné informace pro zodpovězení výzkumných otázek.

Izraelské dějiny a významná témata židovského náboženství popisuje vyčerpávajícím způsobem publikace Židovské náboženství v proměnách věků, kterou na základě více než čtyřicetileté přednáškové činnosti o Židovském náboženství sepsal profesor judaistiky na vídeňské univerzitě Kurt Schubert.³⁾ Dle autora má tato kniha přispět „k porozumění židovstvu a jeho náboženství“ a podpořit ekumenický rozhovor mezi křesťany a Židy, přičemž je kladen důraz na to, aby „vědeckost a srozumitelnost byly ve správném vzájemném vztahu“. Publikace charakterizuje hlavní etapy historie židovského náboženství, přičemž popisuje prosazování vlastní židovské identity ve vzájemném setkávání křesťanů a Židů v oboustranném poznávání jejich dějin.

O židovských svátcích pojednává Mark Stern v publikaci Svátky v životě Židů, která byla sepsána na základě autorovi přednášky o judaismu z roku 1996 na univerzitě v Osnabrücku, kde autor přednáší židovskou teologii a zároveň je rabínem židovské komunity.⁴⁾ Na začátku publikace je vysvětlen židovský kalendář a konkrétní pořadí svátků v průběhu celého roku. V hlavní části publikace je věnována pozornost jednotlivým svátkům, které jsou uspořádány kolem tří os. V první řadě jsou uvedeny definice svátků a jejich vznik a význam. Dále jsou popsány jejich struktury (sváteční rituály) i jejich vývojové utváření v čase, a nakonec jsou uvedeny chasidské příběhy, pomocí kterých se autor snaží názorně vysvětlit smysl jednotlivých svátků. V každém příběhu lze najít mravní ponaučení, které je však předáváno převážně ústně, a proto může existovat více verzí jednoho příběhu. Publikace však neobsahuje žádné ilustrace, což by v některých případech mohlo být pro čtenáře názorné a obohacující.

Další publikací, která se zabývá židovskými svátky, je kniha Židovské svátky: kalendářem od Pesachu do Purimu od autora Jana Diveckého.⁵⁾ Jak autor sám uvádí, zahajuje povídání o svátcích „imaginární archeologií“, neboť různé historické etapy obohatili židovský kalendář o nějaké významné datum, přičemž jejich význam se také posouvá v čase i prostoru především pak mezi zvyky sefardského („španělského“) a aškenázského („německého“) židovstva. Stejně jako v publikaci Svátky v životě Židů začíná autor vysvětlením židovského kalendáře a jednotlivých měsíců. Tato publikace již obsahuje několik ilustrací, které symbolicky znázorňují jednotlivé židovské svátky. Zároveň tato publikace obsahuje přehledné tabulky, v kterých jsou přehledně uspořádána historická fakta a určité struktury jednotlivých svátků.

S ohledem na židovské svátky pak stojí ještě za zmínku publikace Ner Micva: O svátku Chanuka, kterou publikoval a přeložil Jan Divecký na základě díla, které sepsal Maharal Rabi Löw v již 16. století.⁶⁾ Tento spis se detailně věnuje svátku Chanuka, který je stejně jako příslušný svícen (hlavní symbol Chanuky) rozdělený do 8 kapitol. I přes to, že se každý odstavec knihy věnuje konkrétním detailům tohoto svátku, je zde patrné i vysoké porozumění širším souvislostem.

O problematice křesťanů v Izraeli se vyjadřuje izraelský rezident a zástupce Konrad-Adenauer-Stiftung (politická nadace Spolkové republiky Německo) dr. Lars Hänsel v článku Christians in Izrael: A complex question of identity.⁷⁾ Autor v tomto článku uvádí základní charakteristiky náboženských skupin v Izraeli, které následně rozděluje do několika základních skupin. Dále uvádí základní statistiky týkající se skupin Arabů, křesťanů a Židů. V závěrečné části je podrobněji rozebráno téma identity náboženských skupin v Izraeli.

Křesťanské svátky a vývoj křesťanské bohoslužby popisuje publikace Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe, kterou publikoval Adolf Adam.⁸⁾ Tato publikace ukazuje současnou podobu křesťanského liturgického roku i jeho duchovní a teologický obsah. Stručně řečeno lze říci, že kniha poskytuje relativně ucelený obraz všech křesťanských svátku v roce, přičemž je kladen důraz nejen na svátek Velikonoc a Vánoc, u kterých je nastíněn i historický vývoj slavení tohoto svátku, ale i na svátky svatých osobností. Tato publikace se zabývá podstatnými prvky křesťanské liturgie a jejich významem pro každodenní život.

Obrázek 2: Izraelská národní vlajka⁹⁾

Izrael se nachází na Arabském poloostrově a jeho rozloha je 20 770 km. Hlavním městem je Jeruzalém, jehož východní část v roce 1980 Izrael anektoval. Izrael je parlamentní demokracie v čele s prezidentem, kterým je od roku 2014 Re'uven Rivlin. Vláda vedená premiérem se odpovídá 120 poslancům parlamentu (Knesset). V roce 2015 bylo v Izraeli téměř 8.5 milionů obyvatel s převažujícím židovským obyvatelstvem. Úředními jazyky jsou hebrejština a arabština. V náboženství převažuje judaismus, druhou největší skupinou jsou muslimové (převážně sunnité), dále také křesťané a drúzové. Nezaměstnanost v Izraeli se pohybuje kolem 5% a HDP na obyvatele je 35 802$. Nejvíce vládních výdajů je využito na sociální sektor, obranu, vzdělání a zdravotnictví. ¹⁰⁾

Obrázek 3: Mapa Izraele¹¹⁾

V roce 2015 bylo v Izraeli téměř 8,5 milionů obyvatel, z toho většinu tvořili Židé (6,3 milionů), dále skoro 1,5 milionů muslimové, přibližně 166 tisíc křesťané a 137 tisíc Drúzové. Jak můžeme vidět v tabulce či grafu, má složení křesťanů v Izraeli stoupající tendenci, kromě roku 1995, kdy jejich počet klesl ze 157 tisíc na 120 tisíc.

Graf 1: Vývoj počtu křesťanů v Izraeli¹²⁾

V roce 2015 byl, co se týče složení křesťanů podle věku větší počet žen než mužů. Největší počet u obou pohlaví je ve věku od 0 - 59 let, od 60 roku tvoří počet křesťanů 15,5 % z celkového počtu.¹³⁾

Graf 2: Složení křesťanů v Izraeli podle věku¹⁴⁾

Izraeli se občas říká Svatá země, mimo jiné i proto, že se na jeho území nacházejí posvátná místa tří hlavních světových monoteistických náboženství – judaismu, křesťanství a islámu. Nejstarší kořeny má v Izraeli judaismus, jehož kořeny sahají až do 15. století před našim letopočtem. Původní centrum se nacházelo v oblasti Hebronu, kde podle legendy žil praotec Abrahám a později i Jákob. V Hebronu se dodnes nachází druhé nejsvětější místo judaismu – jeskyně patriarchů. Až král David udělal hlavním městem svého království Jeruzalém a jeho syn Šalamoun zde nechal postavit i první chrám a učinil tak z Jeruzaléma centrum judaismu.¹⁵⁾

Na začátku šestého století před Kristem bylo Judské království dobyto babylonským králem Nabuchodonozorem a Židé odvlečeni do Babylonské říše a chrám byl zbořen. Už o padesát let později se ale vracejí zpět a staví na Chrámové hoře v Jeruzalémě takzvaný Druhý chrám. Izrael během dalších staletí byl součástí řady říší, od Peršanů, přes Alexandra Velikého, Seleukovce až po opětovný vznik samostatného království. To, ale končí okolo přelomu letopočtu, kdy se z Izraele stává římská provincie Judea. V této době se také narodil v Betlémě Ježíš Kristus a na území Izraele tak vzniká křesťanství – o něm ale více v další kapitole. Židé se ale nikdy s římskou nadvládou a nesmířili a pravidelně se bouřili a povstávali. Po jednom takovém povstání, tzv. první židovské válce, byl po několikaletém obléhání dobyt i Jeruzalém a jako odveta byl v roce 70 srovnán se zemí a to včetně Chrámu. V důsledku této události se výrazně proměnil i samotný judaismus, který se začal více přiklánět ke studiu Tóry a rozhodujícími postavami se místo kněží stali rabíni. Po dalším tzv. Barkochbově povstání odchází většina Židů do diaspory a toto území je poprvé pojmenováno jako Palestina.¹⁶⁾

Podle biblické tradice se v roce 0 v Betlémě narodil Ježíš Kristus a vzniká křesťanství. Kristus byl poté na návrh židovské velerady ukřižován a tím vzniká hluboká propast mezi judaismem a křesťanstvím. Už v době prvních apoštolů se těžiště křesťanství přenáší mimo Izrael – do Efezu, Korintu, Alexandrie a Říma. Po zrovnoprávnění křesťanstvím císařem Konstantinem v roce 313 se vztahy mezi Židy a křesťany v Izraeli zhoršují. Velmi špatné vztahy pokračují i po převzetí moci Byzantskou říší, která o toto území bojuje s perskou říší Sasánovců, ke které Židé upínají svoje naděje. V roce 638 ale tento boj rozsekli Arabové, kteří celé území dobyli a Izrael se stal posvátným místem i pro jejich náboženství – islám.¹⁷⁾

Stejně jako judaismus a křesťanství považuje za svého praotce Abraháma, tak i islám. Židé a křesťané byli v arabských zemích označováni jako „lidé knihy“ a ač byli občany druhé kategorie, měli zaručená určitá práva. Podle některých islámských textů je právě Jeruzalém místo, kde se prorok Muhammad vznesl do nebe. Na Chrámové hoře tak vznikají na základech židovského chrámu mešity Al-Aksá a Skalní dóm a celá komplex Haram al-Sharif a Jeruzalém se stává třetím nejposvátnějším místem islámu. V desátém století je tak završen proces, kdy se Izrael stal svatou zemí – v dnešní době prakticky pro polovinu lidí na světě.¹⁸⁾

Další dějiny Izraele jsou plné náboženských válek – na konci 11. století přicházejí křižáci, kteří bojují proti Arabům a později i proti egyptským Mamelukům a během těchto válek jsou často vyvražďováni civilní obyvatelé – jak křesťané, tak Židé, tak muslimové. V roce 1291 je zničena poslední křižácká pevnost – Acre a křesťané jsou ze Svaté země vyhnáni. Perzekuováni ale začínají být i Židé – je jim zakázán přístup do Jeskyně patriarchů a tento zákaz bude trvat dalších skoro 700 let. V roce 1517 se vládci Jeruzaléma stávají osmanští Turci a i vzhledem k rostoucím perzekucím v Evropě se do provincie Sýrie začíná vracet řada Židů. V roce 1799 nakrátko tuto oblast obsazuje Napoleon a uvažuje o zřízení samostatného židovského státu, ale je poražen. Během 18. století je oblast centrem sváru mezi Osmanskou říší a egyptskými vládci. Židé se postupně stávají největší minoritou a například v Jeruzalémě již v této době tvoří většinu obyvatel, i když celkově nemají více než 10%. V roce 1868 se centrem nového učení, které se odštěpilo od islámu a nazývá se Baha’í stává Haifa. V této době také začíná získávat popularitu sionistické hnutí usilující o návrat Židů do Izraele. Po první světové válce se rozpadá Osmanská říše a území Izraele se stává součástí britského mandátního území Palestina.¹⁹⁾

Britská správa se postupně ocitá v kleštích mezi sílícím sionistickým hnutím a arabskými nacionalisty. Ještě v průběhu války vzniká tzv. Balfourova deklarace, což je série dopisů britského ministra zahraničí, které hovoří o vzniku samostatného židovského státu. Po válce pokračuje příliv Židů do Izraele a spolu s tím i konflikty s arabskými nacionalisty, v důsledku kterých byla například zničena komunita v Hebronu, která zde fungovala téměř nepřetržitě přes tisíc let. Situace se ještě vyostřila po druhé světová válce, kdy po holocaustu (šoa) odcházejí i přes odpor britské správy do Izraele tisíce Židů. V roce 1947 přijímá OSN plán na rozdělení mandátního území na dva samostatné státy – Izrael a Palestinu a neutrální Jeruzalém spravovaným mezinárodním společenstvím. V roce 1948 tak vzniká stát Izrael, který je ale prakticky okamžitě napaden okolními státy.²⁰⁾

Jedná se o konflikt, který je sice politický, ale zároveň je i etnický a náboženský. Stát Izrael se ubránil a v dalších válkách (hlavně šestidenní válka v roce 1968) anektoval celé území Palestiny, včetně částí Jeruzaléma, které byly od roku 1948 pod kontrolou Jordánska. Do Izraelské správy se tak dostaly svatá místa všech tří velkých monoteistických náboženství. Na základě dohod z Osla předává Izrael část pravomocí jednak přímo Palestinské samosprávě, která tak získala kontrolu například nad oblastí Betléma tak radě Waqf, kterou ovládají Jordánci a která spravuje komplex Haram al-Sharif na Chrámové hoře.²¹⁾

Oficiální název izraelské armády zní „Izraelské obranné síly“, ve světě je ale známá pod zkratkou IDF, v Izraeli pak pod acronymem Cahal. IDF je už od založení Státu Izrael velmi důležitou součástí společnosti a řada vrcholných armádních představitelů se později stala i vrcholnými politiky. Pro příklad lze uvést Moše Dajana, který byl náčelníkem generálního štábu IDF a později se stal ministrem zemědělství, obrany a zahraničí. Yishak Rabin, který byl také náčelníkem generálního štábu se dvakrát stal předsedou vlády. Ehud Barak, bývalý ředitel vojenské rozvědky a později také náčelník generálního štábu se stal ministrem zahraničí, obrany a nakonec i premiérem. Ariel Šaron velel sinajské frontě během Šestidenní války a později zastával řadu ministerských pozic a byl i premiérem. Do loňského května byl vicepremiérem a ministrem obrany další bývalý náčelník generálního štábu Moše Yalon.²²⁾

Vojenská služba je povinná pro všechny židovské a drúzké muže a ženy od 18 let. Vojenská služba je pro muže tříletá a pro ženy dvouletá, ale pokud mají zájem sloužit v bojových jednotkách, tak taky tříletá. Arabové jsou od vojenské služby osvobozeni a je pro ně pouze dobrovolná.²³⁾

Vyhýbání se vojenské službě je, zvláště u mužů považováno za společensky nepřijatelné a může vážně ohrozit budoucí kariéru, protože přes volně definovaný zákaz v zákonu o volných příležitostech se řada zaměstnavatelů ptá na službu v armádě.²⁴⁾

Judaismus je v současnosti monoteistické (víra v jednoho boha) náboženství i kultura židovského národa, která je přiblížena v hebrejské části Bible, především v části známe jako Pět knih Mojžíšových (Pentateuch) nebo Tóra. Zhruba 4 tisíce let před Kristem žilo v Uru v Mezopotámii několik semitských národů, mezi které patřili i Izraelité, kteří se kolem roku 1800 před Kristem rozhodli v čele s Abrahámem odejít do Kanaánu – Země zaslíbené – později známé jako Palestina, který se rozléhá v místech současného státu Izrael. V dobách hladomoru se 12 Jákobových synů rozhodlo odejít dále až do Egypta, kde však byli postupně zotročování dlouhých 400 let (1600 – 1200 před Kristem). Původní hebrejské kmeny zpočátku uctívaly více bohů (polyteismus), kteří ztělesňovali přírodní síly. V druhé knize nazývané Exodus je popsáno, jak Mojžíš vyvedl potomky Jákobových synů z Egypta. Když už se podařilo Izraelitům dostat z otroctví, uzavřeli s praotcem bohů zvaný Jahve smlouvu na hoře Sinaj, která je zachycena v textu deseti přikázání, které byly vyryt do kamenné desky a zpečetěny krví oběti. Mojžíš přivedl svůj lid Izraelitů do země Jozue, kde byli Bohem zvolení vůdci, později králové. Jako první tři králové, kteří vládli Izraeli, byly Bohem zvolení králové Saul, David a Šalamoun, jejichž nástupci spravovali oddělená království – Judské a Izraelské. Následně však okupovali Palestinu Peršané, Řekové i Římané a židovské obyvatelstvo bylo znovu posíláno do vyhnanství. V 6. století před Kristem byli Židé znovu vyhnáni do Babylóna a od 2. století po Kristu do všech světových stran, avšak kamkoliv přišli a jakkoliv trpěli, uvědomovali si svůj úděl Bohem vyvoleného národa a zachovali si svou kulturní, náboženskou a rasovou identitu.²⁵⁾²⁶⁾

Judaismus lze z pohledu křesťanství interpretovat jako přípravu na plné Boží zjevení. Křesťanství vedle Starého zákona uznává i Nový zákon, který se skládá z 27 knih. Křesťané věří, že Ježíš Kristus se narodil roku 6. nebo 7. před Kristem v Betlémě v Judsku. Pro křesťany je ježíš Kristus Synem Božím, druhou osobou Boží Trojice, který na sebe vzal hříchy celého lidstva a přinesl svou vlastní oběť. Jeho narození bylo předzvěstováno archandělem Gabrielem hebrejské dívce Marii, která byla zasnoubená s Josefem z rodu Davidova, který se však podle výkladu křesťanství nepodílel na početí Ježíše Krista. Ježíš je narozen na základě souhlasu Marie působením Ducha svatého, třetí osoby Boží trojice. Tento výklad by mohl evokovat myšlenku, že je sám svým otcem, ale je nutné chápat, že Duch svatý (třetí osoba Boží trojice) se při spojením s Marií otiskl do lidské podoby Ježíše Krista. Když se Ježíš Kristus narodil, šli Marie a Josef do Betléma na sčítání lidu, které nařídil císař Augustus, ale vzhledem k tomu, že zde nenašli místo Ježíš zde zůstal sám. Andělé tuto zprávu oznámili pastýřům, kteří se přišli poklonit k jesličkám do stáje. Brzy po jeho narození museli Marie a Josef uprchnout před židovským králem Herodotem do Egypta, kde zůstali až do jeho smrti v roce 4 před Kristem. Po smrti krále Herodota se vrátili do Nazareta, kde Ježíš do svých 30 let pracoval v Josefově tesařské dílně. Ve 30 letech byl Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem, a odešel na poušť, kde se celých 40 dní připravoval na své veřejné působení.

Tři roky hlásal lidem příchod Božího království, vysvětloval Boží zákon, opravoval nesprávné názory židovských učitelů zákona a vyhlašoval nová přikázání. Ježíš se nazýval synem Božím a přislíbil, že až se vrátí ke svému Otci, pošle svým učedníkům Ducha svatého, který s nimi bude už navždy. Za svého života měl také vykonat mnoho zázraků, mezi které patří uzdravení nemocných vzkříšení mrtvých či proměna vody ve víno. To však nepřijali židovští kněží a učitelé zákona a domluvili se, že ho zabijí. Ježíšův učedník Jidáš ho zradil a v nočních hodinách se Ježíše Krista zmocnili a rovnou odsoudili k smrti. Hned ráno byl rozsudek smrti schválen římským místodržitelem Ponciem Pilátem, a Ježíš byl ukřižován římskými vojáky. Na začátku byli Ježíšovi učedníci zastrašeni, ale když třetí den nadešlo zmrtvýchvstání, uvědomili si, že jeho učení je skutečné a uvěřili v jeho božské poslání.

Nejdříve bylo jeho učení rozšířeno v Palestině a potom i v celé říši Římské, i přes to že byli pronásledování římským vojskem. To se změnilo roku 313, kdy Konstantin Veliký vydal Toleranční edikt (milánský), který zajišťuje, že křesťané i všichni ostatní obyvatelé mají právo svobodné volby, aby byli stoupenci jakéhokoli vyznání, které si sami zvolí. Křesťanství je určeno pro všechny národy, kultury i lidi, které se ztotožňují se Starým a Novým zákonem a dalšími prvky tohoto náboženství. Původně jednotná katolická (všeobecná) církev se však roku 1054 rozštěpila na Chalcedonském koncilu, kdy východní křesťané neuznali římského papeže jako autoritu. Od původní katolické církve se následně vyprofilovali protestanti v čele s Martinem Lutherem a jeho tezemi, které jak se říká přibil na dveře kostela.²⁷⁾

V Izraeli je mnoho posvátných křesťanských míst, například Chrám Božího hrobu a Olivetská hora s Getsemanskými zahradami v Jeruzalémě či bazilika Zvěstování Panny Marie v Nazaretu nebo Bazilika Zvěstování Páně na hoře Tábor. V Izraeli je deset křesťanských církví, jimiž jsou řecká pravoslavná, řeckokatolická, římskokatolická, arménská ortodoxní, arménská katolická, maronitská, syrská ortodoxní, syrská katolická, chaldejská katolická a episkopální. Většina křesťanů v Izraeli jsou Arabové patřící do řeckokatolické, řeckopravoslavné a římskokatolické církve.

Toto posvátné místo křesťanství se nachází ve městě Jeruzalém na místě předpokládaného ukřižování, pohřbu a následného zmrtvýchvstání Ježíše Krista. První stavba byla v těchto místech postavena římským císařem Konstantinem v letech 326 až 335. Prošel mnoha rekonstrukcemi a přístavbami, že dnes tvoří rozsáhlou stavbu. Chrám je rozčleněn na kaple a prostory vyhrazené šesti různým církvím, kterými jsou arménská, římskokatolická (františkáni), koptská, syrská, řecká ortodoxní a etiopská. Tyto církve mají za úkol společnou péči o chrám, kterou jim stanovuje Status quo od roku 1852.

Status quo je sbírka historických tradic a vlivů, zákonů a předpisů, které stanovují vztahy, aktivity a pohyby, které jsou prováděny v těch částech kostela, které jsou ve společném vlastnictví. O otevírání a zavírání dveří se starají dvě muslimské rodiny Nuseibeh a Judeh. Jsou dvě možnosti k otevření chrámu, první je otevření pouze jednoho dveřního křídla, které otevře kostelník náboženské komunity a vykonává příslušné rituály sám. Druhým způsobem používaným při slavnostních otevření je otevření obou dveřních křídel, přičemž levé křídlo otevře kostelník a pravé křídlo otevře muslimský vrátný.²⁸⁾

Obrázek 4: Mapa chrámu Božího hrobu²⁹⁾

Obrázek 5: Chrám Božiho hrobu³⁰⁾

Obrázek 6: Nádvoří před chrámem Božího hrobu³¹⁾

Na obrázku výše je možné všimnout si, že pod druhým oknem vpravo od věže leží malý žebřík.

Olivetská hora je součástí horského hřbetu pohoří et-Tur ve východní části Jeruzaléma. Jméno dostala podle starých olivovníků, které rostou v Getsemanské zahradě. Téměř na vrcholu stojí malá osmiboká kaple Nanebevstoupení Krista, kde je umístěn mramorový balvan s otiskem poslední šlépěje Ježíše Krista.³²⁾

Obrázek 7: Getsemanská zahrada³³⁾

Obrázek 8: Kaple Nanebevstoupení Krista³⁴⁾

Obrázek 9: Poslední Ježíšův pozemský otisk³⁵⁾

Dále se na Olivetské hoře nachází byzantský kostel Pater Noster, římskokatolický kostel Dominus Flevit, ruský pravoslavný kostel zasvěcený Máří Magdaléně a chrám Všech národů (bazilika Utrpení) v Getsemanské zahradě.³⁶⁾

Na svahu Olivetské hory se nachází největší židovský hřbitov. Jeho stáří je přibližně 3000 let a obsahuje přes 70 tisíc hrobů. Židé věří, že zesnulí z tohoto místa budou první vzkříšeni v den Posledního soudu. Nachází se zde podle tradice hrobka proroků Ageuse, Zachariáše a Malachiáše.

Obrázek 10: Židovský hřbitov na Olivetské hoře ³⁷⁾

Přestože křesťanské svátky vycházejí v řadě případů ze svátků židovských, už od počátku se od nich v mnohém liší. Tato kapitola bude věnována jak křesťanským svátkům, tak poté i nejvýznamnějším židovským svátkům.

Mezi hlavní křesťanské svátky spojené s Ježíšem Kristem patří Vánoce, jakožto svátek spojený s jeho narozením a Velikonoce, kdy se slaví jeho ukřižování a následné vzkříšení.

Vánoce začínají 25. prosince a končí první neděli po 6. lednem (Křest Páně), kdy byl Ježíš Kristus pokřtěn v řece Jordán. Pravoslavná církev slaví Vánoce 6. ledna, protože se řídí starým juliánským kalendářem. Vánocům předchází Advent, který je přípravou na Vánoce, trvá čtyři týdny a začíná v neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Posledním adventním dnem je 24. prosinec, ale po západu slunce již začínají oslavy Vánoc. 25. prosinec neboli Hod boží vánoční je dnem, který v některých zemích začíná Půlnoční mší, a v tento den slaví západní křesťané narození Ježíše Krista, který se narodil v Betlémě ³⁸⁾. V kostelích se slouží mše za svítání Jitřní a dopoledne Velká. Na Štěpána (26. prosince) je připomínáno ukamenování Svatého Štěpána za hlásání narození Ježíše Krista.³⁹⁾ S Vánoci se pojí řada regionálních či národních tradic a zvyků, od různých pokrmů, přes zdobení stromků či vytváření betlémů či čistě lidových tradic jako například lití olova, pouštění lodiček, krájení jablka a další.

Velikonoce jsou pohyblivým svátkem v kalendáři, připadají vždy na neděli, která následuje po prvním jarním úplňku. Datum Velikonoc tedy kolísá mezi 22. březnem a 25. dubnem. Původně se Velikonoce slavily v den židovského Pesachu (při prvním jarním úplňku, podle židovského kalendáře 14. nisanu).⁴⁰⁾ Velikonočním svátkům předchází 40ti denní půst, který představuje oproštění od světa a směr k Bohu.

Velikonoční týden začíná Květnou nedělí, kdy je připomínán Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Středa se nazývá „škaredá“ nebo „černá“ a připomíná, jak Jidáš Iškariotský, jeden z dvanácti učedníků, odešel k velekněžím, aby jim Ježíše vyzradil. Jádrem Velikonoc je velikonoční triduum. Toto velikonoční triduum je tvořeno večerem Zeleného čtvrtka, Velkým pátkem, Bílou sobotou a Božím hodem velikonočním. Čtvrtek se jmenuje „zelený“ podle hořkých bylin, které připomínaly hořkost egyptského otroctví a poslední večeři Ježíše Krista. Velký pátek je den ukřižování a smrti Ježíšovy. Bílá sobota má název odvozený od bílých rouch, do kterých se oblékali katechumeni při přijímání křtu. Neděle se nazývá Hod Boží velikonoční a je to den vzkříšení Ježíše Krista.⁴¹⁾

V křesťanství je pak neděle shrnutím obsahu veškeré bohoslužby a rekapitulací dějin spásy. Neděle bývá označována jako „den po sobotě“ a připomíná Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ve starém zákoně připadá den odpočinku na sobotu (viz kapitola Šabat). První pojmenování neděle jako „Den Páně“ pochází od Klementa z Alexandrie z konce 2. století. Počátkem 4. století vydal císař Konstantin nařízení, ve kterém vyhlásil neděli za všeobecně uznávaný svátek v celé Římské říši. V neděli se křesťané setkávají a připomínají si Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, největší zázrak křesťanské víry. Prakticky je první den týdne neděle jak pro křesťanství, tak pro judaismus. V judaismu však týden končí svatým dnem (Šabatem), ale v křesťanství týden svatým dnem začíná(Neděle). Touto problematikou se lze zabývat mnohem obsáhleji a podrobněji, avšak pro účely této práce postačí výše uvedené.⁴²⁾⁴³⁾ Touto problematikou se lze zabývat mnohem obsáhleji a podrobněji, avšak pro účely této práce postačí výše uvedené.

Význam židovských svátků se v průběhu dějin měnil a rozšiřoval podle událostí, které se během svátků udály. Židovské svátky se dělí na biblické svátky vysoké (Roš hašana, Jom kipur), biblické svátky poutní (Pesach, Šavuot, Sukot), historické svátky (Chanuka, Purim), moderní svátky (Jom haacmaut, Jom Jerušalajim), postní dny a ostatní.

Obrázek 11: Chanukija ⁴⁴⁾

Chanuka nazývaná též svátek zasvěcení nebo také svátek světel se slaví podle židovského kalendáře od 25. kislevu do 2. tevetu, což je podle gregoriánského kalendáře mezi listopadem a prosincem. Tento svátek je oslavou makabejského vítězství nad řeckou dynastií Seleukovců vládnoucích v Sýrii, kteří znesvětili jeruzalémský Chrám. Chanuka se slaví osm dní, protože při znovuzískání jeruzalémského Chrámu, chtěli Židé zapálit sedmiramenný svícen menoru, ale měli pouze jeden džbán oleje, jehož množství mělo vydržet jeden den. Olej nakonec vydržel hořet osm dní, než byl vyroben olej další.⁴⁵⁾

Po tomto osmi denním zázraku se začala používat chanukija neboli menora s devíti rameny, osm ramen v řadě je pro svíce, které se postupně zapalují nejprve jedna, následující den dvě a takhle postupně dokud nehoří všechny. Zapalování se provádí zprava do leva. Deváté rameno je pro pomocnou svíci šamas v překladu sluha, kterou se zapalují ostatní svíce. Mezi tradiční jídla patří bramborové placky a koblihy, které jsou připravované na olivovém oleji. Při Chanuce se dávají peníze chudým, zpívají písně a hraje se tradiční hra s káčou (drejdl), která má na stranách natištěná čtyři hebrejská písmena znázorňující větu Stal se tam velký zázrak či Stal se tu velký zázrak.⁴⁶⁾

Obrázek 12: Drejdl ⁴⁷⁾

Pesach patří mezi poutní svátky a začíná 15. nisanu a končí 21. nisanu v Izraeli (22. nisanu mimo Izrael). Měsíc nisan je období března a dubna. Svátek Pesach má čtyři různé aspekty, jimiž jsou překročení (souvisí s poslední z deseti egyptských ran), nekynutý chléb maces (symbolika východu z Egypta), svoboda (osvobození z egyptského otroctví) a jaro. První dva dny (v Izraeli první den) svátku Pesach pořádáme slavnostní sederové večeře, kde slovo seder znamená hebrejsky řád. Tato večeře má svůj po staletí ustálený průběh. Scénář večera je v tradiční formě zapsán v knize, které říkáme Hagada (Vyprávění). Večer začíná zapálením svíček a následuje požehnání svátečního dne nad pohárem vína. Sederová večeře má čtrnáct částí a symbolické pokrmy, kterými jsou pečené drůbeží křídlo (představuje pesachového beránka), vařené vejce (připomíná zničený Chrám), hořké byliny (symbol těžkostí egyptského otroctví), sladká hmota z jablek, oříšků, datlí, skořice a červeného vína (znamení malty, se kterou byli židovští otroci nuceni pracovat, a krve, která byla v Egyptě prolita), zelenina (petržel nebo brambora) a miska slané vody (představuje slzy, ale také rozdělené Rákosové moře).⁴⁸⁾

Obrázek 13: Chléb maces ⁴⁹⁾

Obrázek 14: Sederový talíř ⁵⁰⁾

Židovský Nový rok se slaví 1. a 2. den měsíce tišri, podle gregoriánského kalendáře období září až října. Začíná se pokáním trvajícím 10 dní, kdy se většina času věnuje modlitbám a očistě mysli. Svátek vyvrcholí v Jom kipur. Jom kipur neboli „šabat šabatů“ nazývaný také Den smíření. Svátek připomíná den, kdy Jahve odpustil svému lidu zhotovení zlatého telete a obřezání Abrahama. Roš ha-šana je spojen s několika významnými událostmi stvoření člověka, narození Abrahama a Jákoba, Josef, byl osvobozen a předstoupil před faraona a Židé se vymanili z otrocké práce v Egyptě. Dle rabínské tradice se Roš ha-šana nazývá Dnem soudu. Kdy jsou v tento den otevřeny tři knihy: osoby zcela spravedlivé jsou zapsány do knihy života, velcí hříšníci do knihy smrti a všichni ostatní do knihy „prostředních“, ti mají až do Jom kipur možnost napravit se a zvrátit svůj osud.⁵¹⁾

Mezi tradiční jídla svátku Roš ha-šana patří medový chléb chalot, jablko namočené v medu, jako symbol plodnosti se jedí ryby v rosolu, hovězí jazyk a zelenina například mrkev a pórek. Při bohoslužbách se předčítá z Tóry, konkrétně první den o zaslíbení Izáka Abrahamovi a Sáře a druhý den o Izákově obětování. Také se během svátku troubí na beraní roh šofar, který symbolizuje obětování Izáka, místo něhož byl zabit beran.⁵²⁾

Obrázek 15: Šofar ⁵³⁾

Začátek tohoto svátku přeloženého jako svátek stánků, připadá na 15. den měsíce tišri, což je podle gregoriánského kalendáře říjen a končí 22. den měsíce tišri (21. den v Izraeli). Tento svátek patří mezi poutní svátky a připomíná odchod Židů z Egypta, na jejichž cestě pouští si stavěli chýše zvané suka. Stěny suky by měly být ozdobeny, nejběžněji se používají takzvané čtyři druhy mezi, které patří ratolest datlové palmy lulav, citrusový plod etrog, myrtovou větvičku hadas a vrbový proutek arava. Sukot také souvisí s ukončením zemědělského roku, kdy zemědělci děkují za déšť a modlí se, aby byl také příští rok úrodný. První a poslední den jsou obdobím odpočinku a obchody jsou zavřené. Během sukotu je zvykem zvát na návštěvu hosty, ať již rodinné příslušníky, přátele, chudé a také symbolické hosty, kterými jsou Abrahám, Izák, Jákob, Josef, Mojžíš, Áron a David.⁵⁴⁾

Obrázek 16: Suka ⁵⁵⁾

Obrázek 17: Čtyři druhy ⁵⁶⁾

Šabat je prasvátkem židovského národa, a o žádném jiném pro Židy posvátném dnu není v desateru zmínka. „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale šestý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha… V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,8-11)“ ⁵⁷⁾ Šabat je tedy dovršením procesu Stvoření, avšak neoznačuje jen den klidu nehledě na společenské postavení (i otroci a cizinci), ale i otevřenosti k Jahvovi a jeho slovu. Zároveň je pak posledním dnem v týdnu, což znamená, že týden začíná v židovském kalendáři nedělí. Šabat začíná již v pátek se západem slunce (stejně jako všechny židovské dny a svátky). Konkrétně se pak jedná o 39 zakázaných prací, o kterých se hovoří na různých místech Talmudu a dalších směrodatných dílech rabínské moudrosti. Mezi tyto činnosti patří orání, setí, sklízení obilí, vázání obilí do snopů, mletí, hnětení těsta, pečení, vaření, smažení, kosení, bělení nebo praní, česání vlny, barvení, předení vlny, broušení nebo leštění, napínání niti, navíjení nití, rozvazování uzlů, vázání, rozvazovaní nebo odvazování, šití, trhání, stavění, boření, tlučení kladivem, lovení zvířat, porážka zvířat, stahování z kůže, vydělávání kůží, hlazení, stříhání, psaní, mazání nebo škrabání něčeho napsaného, brázdění pole, rozdělávání ohně, hašení ohně, převážení a přenášení věcí. Z tohoto výčtu je patrné, že jsou tyto činnosti historicky vázány a v současné moderní době již nejsou tak úplně běžné. V dnešní době by však mohly být za přestupek proti šabatu považovány i činnosti jako zapínání a vypínání elektrických spotřebičů a televizoru, jízda autem, telefonování, kouření a jiné. Co se týče zapínání a vypínání spotřebičů je lze toto přikázání obejít pomocí automatických vypínačů, které budou nastaveny ještě před začátkem šabatu. Šabat je však možné porušit, ale pouze v případě vážné nemoci či v případě nutnosti záchrany života, neboť záchrana života je nejvyšším příkazem Hospodina, který stojí nad ostatními.⁵⁸⁾

Příprava obvykle začíná v pátek dopoledne úklidem, koupelí, a především vařením a prostřením stolu ve svátečním duchu (ubrus, porcelán a příbory), čímž je docíleno vytvoření mimořádné atmosféry v takto významný den. Uprostřed šabatového stolu je umístěn trůní svícen s nejméně dvěma svíčkami, které zapálí na začátku šabatu paní domu, čímž má být zajištěno, že bude mít učené a zbožné děti. V pátek večer pokud je možno je v synagoze bohoslužba, která je považována za jednu z nejinspirativnějších bohoslužeb židovské liturgie. Existuje mnoho dalších doporučení, které se týkají tohoto svátku, avšak pro tuto práci není nezbytně nutné se o nich dále zmiňovat.⁵⁹⁾

Sobotní ráno šabatu začíná modlitbou, která má podobnou strukturu jako modlitba po celý týden, ale přidává se několik žalmů pro vysvětlení některých pojmů týkajících se tohoto svátku. Po ranní bohoslužbě, když se pán domu vrátí domu, si všichni členové rodiny umyjí ruce a pronesou požehnání nad dvěma bochníky chleba. Oběd se skládá z ryby, masa a různých lahůdek (především šouletu) stejně jako v předvečer šabatu, přičemž se zpívají různé písně (z´mirot). Zhruba hodinu před koncem šabatu se obec opět shromáždí v synagoze na společnou odpolední bohoslužbu, jejímž ústředním tématem je spása. Následně se pak v synagoze či doma podává třetí jídlo. Přesný čas konce šabatu je, když jsou na nebi vidět tři první hvězdy, což se může na základě geografického umístění obce či města může lišit, a proto je úkolem rabínů stanovit tento přesný čas.⁶⁰⁾

Tato část bude věnovaná porovnání odpovědí jednotlivých respondentů k jednotlivým výzkumným podotázkám, tak jak byly uvedeny v kapitole Cíl práce. Úmyslem je porovnat, nakolik se shoduje pohled našich dvou křesťanských respondentů a jak se tento pohled liší od pohledu reprezentanta majoritní, židovské společnosti.

V otázce pracovních návyků se naši respondenti úplně neshodli, zatímco David neviděl mezi pracovními návyky křesťanů a Židů rozdíl, otec Rafic nám vysvětlil, že se ani tak nejedná o rozdíl náboženský, jako spíš o rozdíl etnický a jazykový. Situace je celkem jednoduchá pro hebrejsky mluvící křesťany, protože celkem dobře zapadají do majoritní společnosti. Větší problém mají arabsky mluvící křesťané.„Pro arabsky mluvící křesťany, kteří žijí například v Jeruzalémě a pracují v Izraeli, to často není příliš jednoduché. Je to minorita, které se nedaří být úplně součástí společnosti.“

Stejně jako v minulé otázce, ani v otázce oblékání neviděl David rozdíl mezi křesťany a Židy. Otec Rafic to doplnil informací, že rozdíl je hlavně při srovnání s ortodoxními a ultraortodoxními Židy, ale pokud srovnáváme majoritní část společnosti, tak jsou rozdíly minimální, což lze mimo jiné vysvětlit i tím, že křesťané nemají žádné příkazy, které by se týkaly oblečení. A jak řekl otec Rafic: „Oblékáme se jako všichni ostatní.“

Otázka jídelních zvyků je o něco komplikovanější. Přesto to jednoduše shrnul David: „Křesťané jedí všechno, konzervativní Židé mají přísná pravidla ohledně jídla a sekularizovaní Židé jedí skoro všechno.“ Otec Rafic to doplnil ještě pohledem, že otázka jídelních zvyků je spíše daná původem, že jiné jídelní zvyky mají Židé, kteří přišli z Ruska či Evropy a úplně jiné zvyky mají Židé, kteří přišli z blízkého východu. Křesťané mají tak podle otce Rafica spíše podobné zvyky jako Židé z blízkého východu. Ale jeho slovy: „… není to otázka náboženství, ale je to otázka původu.“ Proto je také velmi malé množství křesťanů, kteří dodržují pravidla kašrut, jedná se prakticky výlučně o křesťany židovského původu.

V otázce jak se křesťané účastní společenského života, opět David připomíná, že je velký rozdíl mezi arabskými obyvateli, imigranty nebo hebrejsky mluvícími křesťany. Otec Rafic spíš vysvětlil souvislosti. Pro zbožné Židy se celý jejich život točí okolo slavení Šabatu (Soboty), ale pro věřící křesťany se celý život naopak točí okolo slavení neděle. Vzhledem k tomu, že neděle je v Izraeli pracovním dnem, je situace pro zdejší křesťany o něco komplikovanější. Proto například jak řekl otec Rafic mají nedělní mši večer, kdy se lidé vracejí z práce, oproti například našim zvykům, kdy hlavní nedělní bohoslužby bývají ráno nebo dopoledne.

V otázce na trávení volného času se nám dostalo od Davida opět poněkud lakonické odpovědi: „nijak jednotně – No one way“. Otec Rafic odpověď rozvedl a řekl, že se jedná spíše o kulturní otázku než o otázku víry. Často tráví křesťané a Židé společný čas společně, protože existují i manželství mezi křesťany a Židy a i ti musí najít společnou cestu. Ale krásně to shrnul na konci své odpovědi: „Ale celkově se jedná o dva světy, kde lidé dělají věci dohromady, ale patří do dvou různých kulturních skupin.“

Poslední otázka této části se týkala postoje ke službě v armádě. Jak je patrné z krátkého úvodu výše, IDF hraje v izraelské společnosti velkou roli. David nám poskytl krátkou shrnující odpověď, že arabští křesťané jsou většinou proti, hebrejsky mluvící křesťané jsou většinou pro a migranti se často hlásí dobrovolně, aby získali trvalý status v Izraeli. Otec Rafic tento základní trend potvrdil a doplnil, že jak roste množství hebrejsky mluvících katolíků, tak roste i množství katolíků v armádě. Řada z nich slouží proto, že se chce stát součástí státu Izrael. Zároveň ale upozorňuje, že služba v armádě neznamená, že souhlasí se vším v izraelské politice. Situace mezi arabskými křesťany je složitější, přestože i mezi nimi pomalu narůstají počty těch, kteří se dobrovolně přihlásí.

Pohled židovského respondenta se ve většině otázek nijak neliší od pohledu křesťanů. Zdůrazňuje, že křesťané patří k nejvzdělanějším skupinám v Izraeli a že ve většině ohledů mají podobné zvyky jako muslimští Arabové.

V otázce duchovních faktorů jsme se v první řadě zaměřili na svátky, protože právě slavení svátků je jednou z nejviditelnějších a přesto i nejdůležitější částí náboženské praxe. Jak již bylo řečeno výše, v řadě případů jsou křesťanské svátky úzce spojeny s těmi židovskými. Hned na začátku David zmínil, že křesťanské svátky nejsou v Izraeli dny volna, takže křesťané běžně pracují. Otec Rafic doplnil, že hluboce věřící křesťané o svátcích navštěvují kostely a oslavují většinou v rodinném kruhu. Otec Rafic také zdůraznil, že hlavní rozdíl mezi slavením velkých svátků jako jsou Vánoce a Velikonoce v Izraeli a jinde je fakt, že se tyto události staly přímo v Izraeli. Vyjmenovává, že tam mají Golgotu, kde byl Ježíš ukřižován, hrob, kde byl pohřben, že je tu Betlém, kde se oslavuje Ježíšovo narození. Lidé tak během svátků často cestují a modlí se právě na místech spojených přímo s životem Ježíše Krista. Nakonec zdůrazňuje:„Nemáme žádný specifický způsob slavení, jedinou specifickou věcí je, že svatá místa jsou tady.“ Přesto ale i zde existují specifické zvyky, které se týkají zbytku roku. Bible se z větší části odehrává na území Izraele, proto slaví křesťané zde svátky i starozákonních postav. Jak říká otec Rafic:„Oslavujeme řadu biblických postav – svatého Abraháma, svatého Davida, svatého Mojžíše, svaté Makabejské“

Mezi hebrejsky mluvícími křesťany je obvyklý delší Advent, zatímco v České republice a v západní tradici má Advent čtyři neděle, pro tyto křesťany začíná již v říjnu. Od října si tak připomínají biblické postavy od stvoření světa, kteří připravovali cestu pro příchod Mesiáše. Otec Rafic tak zdůrazňuje, že se mnohem více věnují postavám Starého zákona, protože ti působili přímo v Izraeli.

Otázka židovských svátků je o něco komplexnější. Jak řekl David, řada lidí je slaví různými aktivitami, protože je volno. Podle Davida je velmi populárním svátkem Sukot, kdy je řada oslav. Otec Rafic řekl, že na Roš Hašana nebo Chanuku přidávají speciální modlitby nebo rozsvěcejí svíčky. Zároveň jsou svátky možností setkávání a mezináboženského dialogu. Takže třeba na Vánoce hostí ve farnosti židovské přátele, na židovské svátky jsou zase oni hosty v synagoze. Jak na závěr říká otec Rafic:„Snažíme se ukázat, že je možné být spolu a být přáteli.“

Třetí druh svátků, o které jsme se zajímali, jsou izraelské národní svátky. Od Davida se nám zde dostalo pouze vyhýbavé odpovědi, že se modlí za mír. Otec Rafic byl i v tomto ohledu mnohem otevřenější. Souhlasil s Davidem v tom, že v tyto dny se modlí za stát a za mír. Zároveň přidává důležitý názor:„Každý křesťan, ať žije v jakékoliv zemi, se musí za tuto zemi modlit, aby Bůh pomohl těm, kdo jí řídí přinést spravedlnost a mír. … a tak se modlíme i my, za Araby i za Židy.“

Další otázka směřovala na společné tradice mezi Židy a křesťany v Izraeli. Otec Rafic zdůraznil, že hlavní a prakticky jedinou společnou tradicí je Bible. Je to ale trochu komplikovanější, jak dodal:„… ale Židé na to nehledí stejně jako my, protože pro ně je Bible jejich svatá kniha. A je pro ně zvláštní vidět, že křesťané užívají Bibli jako jejich vlastní svatou knihu.“

V otázce rodinných vztahů a tradic se odpovědi opět vracejí k otázkám na jídlo a oblékání. Podle obou se jedná hlavně o otázku sociálních zvyků a původu a nikoliv o otázku náboženství. V otázce rodinného práva se ale objevuje jedna specifičnost Izraele – přímo v Izraeli není možné uzavřít civilní sňatek. Jak vysvětluje otec Rafic – Izrael uznává židovské sňatky před rabínskou autoritou, křesťanské sňatky uzavřené v kostele i islámské sňatky uzavřené před islámskou autoritou. Ale problém je v uznávání civilních sňatků nebo sňatků mezi Židy a křesťany či muslimy, v takovém případě často cestují, například na Kypr, kde uzavřou sňatek a stát Izrael takový sňatek poté uzná, ale přímo v Izraeli to nejde.

Zástupci křesťanů se úplně neshodnou na právním postavení křesťanů, zatímco David říká, že Židé mají víc práv, otec Rafic naopak říká, že postavení je stejné, že před zákonem jsou si všichni rovni. Zároveň ale dodává, že diskriminace existuje, ale nikoliv jako součást zákonů. Shimon v podstatě potvrzuje odpovědi Davida a otce Rafica, že ve většině otázek se jedná spíše o otázku kulturně-etnickou, než o otázku náboženství. Jak říká: „Křesťané jsou si kulturně blízko s arabskými muslimy a drúzy, ale socioekonomicky jsou spíš blízko židovské většině“.

Poslední otázka byla v podstatě shrnující – „jaké jsou vztahy mezi křesťany a židovskou majoritou“. David byl ve své odpovědi i tentokráte velmi stručný a zdůraznil, že hlavní není ani tak náboženství, ale jestli mluvíte hebrejsky nebo arabsky. Otec Rafic se k této otázce postavil mnohem šířeji. „Rozdíly existují, myslím tím, že nemohu říci, že bychom byli zcela součástí izraelské společnosti, tak jako jiní.“

Přidává ale zároveň, že hodně záleží, o kom mluvíte, že jsou čtvrti, kde vedle sebe žijí křesťané a Židé a jsou přátelé a jsou naopak čtvrti, kde vztahy nejsou dobré. Vztah mezi církví a státem je ale velmi dobrý. Situace přímo v Jeruzalémě je složitější, protože je tu mnohem více ortodoxních Židů, ale i hluboce věřících křesťanů a to může způsobovat problémy. Nedá se tak říci, že by vedle sebe křesťané a Židé žili v harmonii, ale ve skutečnosti nejsou nepřátelé, zkouší spolu žít, ale není to lehké. Dodává, že právě proto mají speciální vztahy s jednou synagogou, aby ukázali, že je možné, aby Židé a křesťané byli přáteli.

V průběhu celé práce byly postupně představeny jednotlivé aspekty vztahu dvou velmi blízkých a přesto v průběhu historie velmi vzdálených náboženství. Byly porovnány podobnosti a rozdíly dvou náboženství, pro které je Bible posvátnou knihou a Izrael Svatou zemí. Byla porovnána historie obou náboženství i historie samotného státu Izrael. Rozsáhlá kapitola byla věnována i otázce svátků, které jsou jak pro křesťany, tak pro Židy základem jejich víry. Bylo poukázáno na to, v čem se liší slavení židovského Šabatu od křesťanské neděle. Tyto všechny informace byly podkladem pro rozhovory, které jsme na toto téma vedli se třemi respondenty.

V rozhovorech se ukázaly v podstatě dvě věci – situace není jednoduchá, ale není špatná a většina věcí které jsou přisuzovány náboženským rozdílům jsou ve skutečnosti spíše rozdíly etnické a jazykové. Křesťany lze v Izraeli rozdělit do tří skupin – absolutní většinu tvoří arabsky mluvící křesťané, kteří se považují za Araby, hebrejsky mluvící křesťané, kteří se považují za Izraelce a někde mezi nimi jsou imigranti. Vztah většinové společnosti je v řadě případů dán spíše společensky a kulturně než nábožensky. Židovští obyvatelé Izraele jsou odtažitější k arabským křesťanům a zároveň zde panují i větší rozdíly, než v případě hebrejsky mluvících křesťanů. Jak je vidět z odpovědí otce Rafica, rozdílů, které by byly opravdu náboženského charakteru je minimum a často se jedná o rozdíly mezi konzervativními křídly obou náboženství a nikoliv o rozdíly mezi většinou. I v Jeruzalémě, který je jak již bylo řečeno klíčovým místem pro judaismus, křesťanství i stát Izrael vedle sebe dokážou křesťané a Židé fungovat a spolupracovat spolu, jak řekl otec Rafic.

Literární zdroje:

ADAM, A. Liturgický rok. Historický vývoj a současná praxe. Praha: Vyšehrad. 1997. s. 63. ISBN 80-7021-269-1.

DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 4., nezměn. vyd. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1966-8.

DIVECKÝ, J. Židovské svátky: kalendářem od Pesachu do Purimu. Praha: P3K, 2005. ISBN 80-903-5843-8.

EVANS, M. Proč by křesťané měli podporovat Izrael. Vyd. 1. Praha: Triton, 2015. ISBN 978-80-7387-828-3.

HÄNSEL, L. Christians in Izrael: A complex question of identity. Konrad-Adenauer-Stiftung. KAS International reports, 2010, 19.

JOHNSON, P. Dějiny židovského národa. Vyd. 2. [i.e. vyd. 3.]. Voznice: Leda, 2011. ISBN 978-80-7335-229-5.

RABBI LÖW. Ner micva: o svátku Chanuka. překlad Jan Divecký. 1. vyd. Praha : P3K. 2006. s. 133. ISBN 80-903587-5-6

SCHUBERT, K. Židovské náboženství v proměnách věků: zdroje, teologie, filosofie, mystika. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 1999. ISBN 80-702-1303-5.

STEMBERGER, G. Klasické židovství: kultura a historie rabínské doby. Praha: Vyšehrad, 2011. Světová náboženství (Vyšehrad). ISBN 978-80-7429-185-2.

STERN, M. Svátky v životě Židů: vzpomínání, slavení, vyprávění. Praha: Vyšehrad, 2002. Světová náboženství (Vyšehrad). ISBN 80-702-1551-8.

VAVŘINOVÁ, V. Malá encyklopedie Velikonoc. Praha: Libri. 2006. s. 379. ISBN 80-7277-292-9.

Internetové zdroje:

2175. Katechismus katolické církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-473-3.

ČEJKA, M. Izrael a Palestina. In: CK Mundo [online]. [cit. 2016-10-15]. Dostupné z: http://www.mundo.cz/izrael

Čtyři druhy. In: wikipedia.org [online]. [cit. 2016-12-17]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cty%C5%99i_druhy

DREJDL. In: eshop-zdarma.cz [online]. [cit. 2016-12-17]. Dostupné z: http://kipos.eshop-zdarma.cz/g196.DREJDL+mal%FD+malovan%E1+zelen%E1+p%EDsmena.html

Exemption from military service in Israel. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-01-06]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Exemption_from_military_service_in_Israel

Holysepulchre: Virtual tour - Basilica of the Holy Sepulchre [online]. 2016 [cit. 2016-11-01]. Dostupné z: http://www.holysepulchre.custodia.org/default.asp?id=4099

Chanuka. Federace židovských obcí v ČR. In: fzo.cz [online]. © 2010. [cit. 2016-12-17]. Dostupné z: https://www.fzo.cz/judaismus/svatky/chanuka/

Chrám Božího hrobu v Jeruzalému In: Izrael.svetadily.cz [online]. [cit. 2016-11-01]. Dostupné z: http://izrael.svetadily.cz/clanky/Chram-Boziho-hrobu-v-Jeruzalemu

IDF Background Information. Mahal IDF Volunteers [online]. [cit. 2017-01-06]. Dostupné z: http://www.mahal-idf-volunteers.org/information/background/content.htm#overview

Izrael. In: Ministerstvo zahraničních věcí ČR [online]. [cit. 2016-12-25]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/blizky_vychod/izrael/index.html

Izraelská vlajka, dostupné z: http://www.crg.cz/sekce/historie/referaty/20-stoleti/izrael/index.htm

Jeruzalém: Getsemanská zahrada. In: Svatazeme.info [online]. [cit. 2016-11-01]. Dostupné z: http://www.svatazeme.info/clanky/Poutnikum/_fotogalerie/Jeruzalem/11.html

Judaismus. In: Světová náboženství [online]. [cit. 2016-11-02]. Dostupné z: http://www.svetova-nabozenstvi.cz/judaismus/

KONEČNÁ, M. Judaismus: Historie. In: Olesnice.katolik: Světová náboženství [online]. [cit. 2016-11-02]. Dostupné z: http://olesnice.katolik.cz/serialy/nabozenstvi/judaismus_historie.php

KRUMPOLC, E. Křesťanství, jeho vznik, rozšíření a současný stav. In: Pop Up: Věda do škol [online]. Olomouc: Katedra systematické teologie CMTF. [cit. 2016-10-26]. Dostupné z: http://www.popup.upol.cz/files/forSchoolsDocuments/CMTF_Krumpolc_2.pdf

Kudy asi před smrtí kráčel Ježíš. In: Cestování iDnes [online]. 2015 [cit. 2016-11-01]. Dostupné z: http://cestovani.idnes.cz/foto.aspx?r=kolem-sveta&c=A150403_120729_kolem-sveta_hig&foto=HIG5a5131_04.jpg

Lávičková Natálie, Javůrková Lucie, Hejduková Barbora, Paurová Helena, Neužilová Klára, Kasková Tereza, Karafiátová Ivana. Co obnáší konverze k judaismu?. [online] Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta, Česká zemědělská univerzita v Praze, 2012. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/judaismus_2012.

Macesy jsou pro Židy nezbytnost, Arabové si je však zamilovali. In: lidovky.cz [online]. © 2017 [cit. 2016-12-17]. Dostupné z:http://www.lidovky.cz/macesy-jsou-pro-zidy-nezbytnost-arabove-si-je-vsak-zamilovali-pbg-/dobra-chut.aspx?c=A100409_120000_dobra-chut_glu

NADLER, S. Jews vs. Christians: An Us vs. Them Mentality? In: Charisma News [online]. 2015 [cit. 2016-11-01]. Dostupné z: http://www.charismanews.com/opinion/standing-with-israel/53600-jews-vs-christians-an-us-vs-them-mentality

NADOWSKI, B. Neděle v pohledu křesťanů. In: Pastorace.cz [online]. [cit. 2017-01-03]. Dostupné z: http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Nedele-v-pohledu-krestanu-B-Nadowski-1.html

Past Chiefs of Staff. IDF Blog: About the IDF [online]. [cit. 2017-01-06]. Dostupné z: https://www.idfblog.com/about-the-idf/past-chiefs-of-staff/

Population, by Population Group, Religion, Sex and Age. In: Central Bureau of Statistics [online]. 2016 [cit. 2016-10-16]. Dostupné z:http://www.cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_03&CYear=2016

Population, by religion. In: Central Bureau of Statistics [online]. 2016 [cit. 2016-10-16]. Dostupné z: http://www.cbs.gov.il/reader/shnaton/templ_shnaton_e.html?num_tab=st02_02&CYear=2016

Poznáváme Jeruzalém. In: Poznáváme Izrael [online]. [cit. 2016-11-01]. Dostupné z: http://www.poznavame-izrael.cz/poznavame-jeruzalem/

Sederová večeře. In: http: www.orik.cz [online]. 2011 [cit. 2016-12-17]. Dostupné z: http://www.orik.cz/content/sederova-vecere

Sukot. Federace židovských obcí v ČR. In: fzo.cz [online]. © 2010. [cit. 2016-12-17]. Dostupné z: https://www.fzo.cz/judaismus/svatky/sukot/

Sukot. In: chaj.blog.cz [online]. 2010 [cit. 2016-12-17]. Dostupné z: http://chaj.blog.cz/1009/sukot

SVOBODA, K. Vánoční období. In: Milujivanoce.cz [online]. 2016 [cit. 2016-12-15]. Dostupné z: http://www.milujivanoce.cz/cs/temata/show/historie-vanoc-obdobi-24/20-vanocni-obdobi/

SVOBODOVÁ, V. Zahrady světa: Olivová hora a Getsemanská zahrada – Izrael, Jeruzalém. In: Botany.cz [online]. 2012 [cit. 2016-11-01]. Dostupné z: http://botany.cz/cs/olivova-hora-getsemanska-zahrada/

Šofar. In: haver.rs [online]. © 2014 [cit. 2016-12-17]. Dostupné z: http://haver.rs/sofar/

The Holy Land: Jews, Christians and Muslims. In: Israel Ministry of Foreign Affairs [online]. 2013 [cit. 2016-10-16]. Dostupné z:http://mfa.gov.il/MFA_Graphics/MFA%20Gallery/Israel60/ch6.pdf

ZEMĚ ZASLÍBENÁ VI. In: Kudlanka.cz [online]. 2014 [cit. 2016-11-01]. Dostupné z: http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=6323

Židovské svátky a fáze života. Židovská kuchyně. In: absolventi.gymcheb.cz [online]. [cit. 2016-12-17]. Dostupné z: http://absolventi.gymcheb.cz/2007/mihrubo/zidovske%20svatky%20a%20faze%20zivota.html

Prezentace:

krestane-v-izraeli-f-2.pptx

otazky.docx

Počet shlédnutí: 160