Rozdíly mezi Ruskem, Kazachstánem a ČR

Khliustova, Tretyak, Bartoš

Jsme zástupci třech různých zemí a kultur a pokusíme se zjistit základní rozdíly v některých aspektech mezi Ruskem, Kazachstánem a Českem. Jak by stejnou situaci řešili lidé v každé z těchto zemí a jak by lidé třech různých kultur reagovali na stejný problém.

Cílem práce je zhodnotit míru individualismu a kolektivismu ve vybraných zemích - Rusku, Kazachstánu a České republice a výsledky porovnat s výsledky výzkumu Geerta Hofsteda.

Kolektivismus

V našem světě žije převážná část populace ve společnostech, ve kterých nad zájmem jednotlivce převažuje zájem skupiny. Tyto společnosti se nazývají kolektivistické. Ve většině těchto kolektivistických skupin se dítě rodí do tzv. rozšířené rodiny, která se skládá nejen z rodičů a sourozenců, ale patří do nich například i strýčkové, tety, prarodiče, ale i sluhové nebo jiní lidé bydlící ve stejném domě. Dítě vyrůstající v této rodině o sobě poté v dospělosti uvažuje jako o členovi skupiny a ne jako o jednotlivci (Průcha a kol., 2009).

Individualismus

Menší podíl populace naše světa žije pak ve společnostech, ve kterých nad zájmem skupiny převládá zájem jednotlivce. Hofstede tyto společnosti nazývá individualistické. Na rozdíl od kolektivistických společností se zde děti rodí do tzv. nukleárních rodin, které jsou tvořeny pouze dvěma rodiči, po případě sourozenci. V těchto společnosti se dokonce stále více rozšiřuje trend rodin pouze s jedním rodičem. V těchto případech tak rodinu tvoří pouze dva členové na rozdíl od kolektivistických rodin, které mohou čítat i několik desítek členů. Dítě postupem časem o sobě myslí jako o „já“ a cílem je vychovat dítě, které bude v dospělosti samostatné (Manohar, 2011).

Hodnoty indexu individualismu představují relativní pozice zemí. Hofstede z výsledků zkoumání zjistil, že vysoký index individualismu mají většinou bohaté země a relativně chudší země mají zpravidla indexy nižší. Tento fakt ukazuje, že mezi stupněm individualismu v kultuře dané země a národním bohatstvím země je silný vztah (Hofstede, 2007). Výsledky jeho měření pro vybrané země můžeme vidět na následující mapě Evropy:

Hodnoty indexu individualismu pro Českou republiku, Rusko a Kazachstán

(Individualism in Europe, [online])

Kvantitativní a kvalitativní výzkum slouží zejména ke sběru informací, který se koná v terénu. Tyto dva přístupy se v praxi většinou kombinují, protože je velmi těžké upřednostnit jeden před druhým, protože každý z nich nám odhaluje odlišný pohled na danou problematiku.

Kvantitativní výzkum

Kvantitativní výzkumy se věnují zkoumání velkých souborů respondentů, kterých může být několik stovek nebo dokonce několik tisíc. Pomocí různých statistických postupů se dále vyhodnocují výsledky. Mezi základní metody kvantitativního výzkumu patří:

• experiment,
• pozorování a
• písemné dotazování (Foret, Stávková, 2003).

Kvantitativní výzkum je časově i finančně náročnější, přináší reprezentativní výsledky v přehlednější, číselné podobě za celý soubor (Foret, Stávková, 2003). Mezi další jeho metody můžeme zařadit také obsahovou analýzu textu nebo vyjádření pomocí symbolů.

Kvalitativní výzkum

Kvalitativní výzkum umožňuje zjistit stimuly ovlivňující chování lidí a vysvětlit důvody jejich chování. Základními nástroji kvalitativního výzkumu jsou skupinové rozhovory, hloubkové rozhovory a pozorování. Provádí se na velmi malém vzorku respondentů, a proto není možné jeho výsledky zobecnit např. na celou populaci, základní soubor reprezentuje jen přibližně. Kvalitativní výzkum se využívá hlavně pro potřeby prvního setkání se s danou problematikou (Foret, Stávková, 2003).

Individuální hloubkový rozhovor

Cílem individuálního hloubkového rozhovoru je odhalení důvodu daného chování nebo daného názoru jedince. Zpovídanému respondentovi pokládá tazatel co možná nejjasněji formulované otázky, kterými ho podněcuje ke svým vlastím názorům a výpovědím, kterým tazatel pečlivě naslouchá. Rozhovor nejdříve celý zaznamená a dále zpracovává a vyhodnocuje výsledky (Foret, Stávková, 2003).

Adekvace metod

Pro praktickou část byli vybráni 3 respondenti, z nichž každý reprezentoval danou zemi, tj. Rusko, Kazachstán a Českou republiku. S každým respondentem jsme se snažili vést co možná nejvíce podobný rozhovor tak, abychom mohli vyhodnotit výsledky co možná nejobjektivněji. Podobně jako Hofstede jsme se snažili posoudit problematiku míry individualismu v daných zemích pomocí více kritérií, ne však podle čtrnácti, ale pouze podle tří. Mezi tři zkoumané aspekty míry individualismu v daných zemí jsme zařadili rodinu, školu a práci. Přesně položené otázky jsou k nalezení v příloze.

Individualismus – kolektivismus v Kazachstánu.

Hofstede bohužel neprovedl výzkum v Kazachstánu, a tak naší zjištěnou míru individualismu a kolektivismu pro Kazachstán nemůžeme porovnat s jeho výzkumem.

Provedli jsme rozhovor s respondentkou Zamirou z Kazachstánu, která nám stručně popsala, jak vypadá situace v práci, škole a rodině. Skoro všechny odpovědi ukazovaly na stejný výsledek, ale trošku se lišily.

Odpovědi na otázky, které se týkaly rodiny, se nachází někde uprostřed mezi kolektivismem a individualismem, ale s minimální převahou ukazují spíše na individualismus. Je to vidět v odpovědích: „Můžu projevit svobodu slova kdy chci. Rodina můj názor bere na vědomí a respektuje ho, ale rozhodující slovo mají obvykle rodiče […] U nás v rodině má názor každého člena rodiny stejnou váhu, všichni musí něco říct k nějaké důležité situaci. Ale řekla bych, že v tomto případě je naše rodina spíše výjimkou […] Ke konfliktním situacím u nás v rodině občas dochází, ale všechno se řeší prostřednictvím diskuse.“ V těchto společnostech mají příbuzní silnou roli, ale v daném případě není jednoznačně stanovená „vláda“ v rodině. V kolektivistických zemích se lidé snaží vyhýbat konfrontacím a konfliktům, v individualistických kulturách naopak - konfrontace je považována za správnou.

Když se podíváme na odpovědi o škole, můžeme jasně pozorovat, že převažuje kolektivismus: „Vzdělaní mi umožní najít lepší práci, s vyšším vzděláním budu mít více možností při hledání práce, ale neberu vzdělaní na vysoké škole jako nástroj pro osobní rozvoj, ani nikdo z mých známých nestuduje na vysoké škole pro svůj rozvoj. Jestli se někdo chce rozvíjet - musí najít kromě školy něco navíc. Upřímně řečeno, šla jsem na tu vysokou školu, kterou mi vybral tatínek. Po jejím ukončení dostanu sice diplom, ale nejdůležitější je pro mě, aby byl tatínek spokojený a hrdý […] Někdy se to (možnost se ve škole projevovat) stávalo, ale jen někdy. Všechno závisí na vyučujících – jestli oni mají chuť na to, aby se studenti projevovali nebo ne. V různých školách se to trošku liší.“ V individualistické zemi existují diplomy pro zlepšení ceny jeho držitele na trhu práce a pro zvýšení jeho sebeúcty, zatímco v kolektivistické společnosti je diplom přínosem ke cti držitele a příslušníkům jeho rodiny (Hofstede, 2007). Z odpovědí respondentky je vidět, že důležitost vzdělání pro osobnostní rozvoj a možnost se projevovat ve škole je velmi nízká, což je příklon ke kolektivismu.

Dál jsme se ptali respondentky na práci: „Můj osobní názor není v práci skoro vůbec ceněn, ačkoliv máme v našem pracovním kolektivu dobré vztahy. V práci je na prvním místě názor vedoucích, nebo kolektivu jako celku […] Je velice důležité zaměřit se na práci, která bude prospěšná pro celou organizaci, i když by měly být mé osobní pracovní povinnosti splněny později. V mém zaměstnání mi nikdo neřekne: „Ty jsi skvěla“, když splním jen svoji práci. Proto musím v práci vždy pomáhat kolektivu jako celku.“ Odpovědi o práci také ukazují na kolektivismus, protože v kolektivistických kulturách převládá silný pocit příslušnosti ke skupině. Lidé se snaží chovat a pracovat tak, aby svoji skupinu nepoškodili, někdy můžou (a občas i musí) přebrat odpovědnost za ostatní pracovníky ve své skupině. Také názory pracovníků jsou skoro vždycky řízeny názorem skupiny.

Individualismus – kolektivismus v Rusku.

Na tomto grafu josu vidět hodnoty dimenzí v Rusku podle Hofsteda. Hodnota individualismu je 39 (Geert Hofstede, [online]).

(Geert Hofstede, [online])

Provedli jsme také rozhovor s respondentkou Elenou z Ruska. První část se týkala práce: „V práci máme dobré vztahy uvnitř kolektivu. Chodíme spolu s kolegy na obědy, dokonce spolu trávíme čas i mimo práci […] Během pracovního procesu se chováme jako opravdový tým, pomáháme si navzájem řešit provozní problémy a pracujeme společně. Ale zároveň, pokud má někdo z jednotlivců řešit konkretní úkol vyžadující od něj 100 procentní koncentraci, ostatní kolegové mu dají možnost maximálně se soustředit. Vznikají i nedorozumění, například tehdy, když jeden ze zaměstnanců odvede svoji práci nekvalitně, a to ovlivní výsledek práce celého kolektivu. K ředitelovi společnosti osobně, stejně jako mnoho dalších, nemám přístup. Všechny problémy řešíme přímo s vedoucím našeho oddělení. Je nezbytné se s ním o jednání domluvit předem, protože se někdy stává, že není v práci z důvodu jednání nebo pracovních cest.“

Dále respondentka stručně odpověděla na otázky o škole a rodině: „Příležitosti pro osobní rozvoj ve škole většinou existují. Ve školách studenti dostávají úkoly, které motivují k sebepoznání a rozvíjení schopností studentů. Ve škole existuje určitá konkurence mezi studenty. Někteří vyučující podporuji tuto konkurenci tak, že sestavuji seznam nejlepších studentů a zveřejňují ho na nějakém veřejně přístupném místě ve škole. Ve většině škol jsou otevřeny kroužky pro studenty: kresba, divadelní hry, počítačové kurzy apod. Student se může rozvíjet v několika směrech zároveň […] V různých částech naší zemi jsou zcela odlišné představy o rodině a rodinných hodnotách. V muslimských rodinách je otec hlava rodiny a ženy často nemají právo ani na svobodný projev. Ve východních částech Ruska je stále zachováno mnohoženství. V centrální a evropské části země se vyskytují především takzvané „moderní rodiny“. V takových rodinách je zachována rovnost mezi muži a ženami. Bohužel, jsou časté případy i neúplných rodin, kde matka pečuje o děti sama.“

Po rozhovoru s respondentkou z Ruska, jsme dospěli k závěru, že v Rusku je velká vzdálenost moci a dominuje individualismus. Zaměstnanci v první řadě sledují své vlastní zájmy. Škola je v Rusku pro studenty velkým přínosem pro jejich osobnostní rozvoj, což je znak individualismu. Co se týká rodiny, nelze z rozhovoru jednoznačně odpovědět, zda převažuje individualismus nebo kolektivizmus, maskulinita nebo feminiita, protože je Rusko příliš velká země s různými kulturami. Z našeho pohledu však lze v zásadě souhlasit s Hofstedem. Vzhledem k tomu, že je v Rusku mnoho národů a kultur, průměr těchto ukazatelů se nejspíše opravdu nachází někde mezi moderními a tradičními zeměmi.

Individualismus – kolektivismus v Česku

Jak je vidět na grafu, Hofstedova naměřená hodnota individualismu v České republice je 58 (Geert Hofstede, [online]).

(Geert Hofstede, [online])

Poslední dotazovanou respondentkou byla slečna Vladěna z Prahy, studentka, která žije v bytě spolu se svými rodiči. Nejvíce překvapující pro nás byl první okruh našeho zkoumání, který se týká rodiny. V něm nám respondentka nejdříve v zásadě potvrdila výsledky Hofstedova výzkumu, avšak po hlubším rozhovoru, jsme došli k názoru, že se chod její rodiny blíží spíše ke kolektivisticky než k individualisticky fungujícím rodinám. Jejich rodina se schází často, a to nejen nejbližší příbuzní, ale i různé tetičky, strýcové, prarodiče apod. Respondentka nejdříve uvedla, že všichni členové rodiny se v ní mohou projevovat v podstatě kdykoliv, avšak dále jsme zjistili, že ne vždy tak činí, neboť velice přemýšlí nad tím, zda daná informace bude mít „obecný prospěch“ pro rodinu jako celek. To je podle Hofsteda znak spíše kolektivisticky smýšlející rodiny. Dalším znakem kolektivistického chování rodiny respondentky je i to, že všechny dveře v jejich bytě jsou téměř celý den otevřené a v žádných dveřích, kromě vchodových, dokonce ani nenajdete klíč. Dále však respondentka uvedla, že v její rodině často probíhá otevřená diskuse, ve které všichni členové její rodiny vždy respektují názor každého jednotlivce. Dále bylo zjištěno, že k menším či větším konfliktním situacím dochází v její rodině poměrně často. To jsou znaky typické pro indiviudalismus, proto jsme ohodnotili Českou republiku více individualistickou než Rusko, avšak ne natolik, jakých výsledků dosáhl Hofstede ve svém výzkumu.

Vyjádření respondentky k dalším dvěma oblastem rozhovoru, na které jsme se zaměřili - škola a práce, nás tolik nepřekvapili. V zásadě se shodují, nebo alespoň blíží k výsledkům naměřeným Hofstedem v jeho výzkumu. Respondentka uvedla, že se ve škole může projevovat velmi často, a to někdy i k tématům, které zrovna neodpovídají vyučující látce. Její dosažené vzdělání shledává více důležité pro její postavení ve společnosti, spíše než jako přínos pro ní samotnou. V jejím pracovním kolektivu se sice její názor, stejně tak jako názory ostatních kolegů, považuje za důležitý a pro většinu z nich je v práci nejdůležitější hlavně splnit si své úkoly a pracovní povinnosti a moc se nezamýšlí nad jejich dopadem na společnost jako takovou.

Z výsledků zkoumání lze usoudit, že nejvíce individualistickou zemí je Česká republika, následovaná Ruskem. Hofstede udělil Rusku 39 bodů ve kategorii „Individualism“. Hodnota tohoto ukazatele není přišli velká, ale zároveň není malá oproti jiným zemím. Souhlasíme s tímto hodnocením, protože Rusko je obrovská země a na jeho území je hodně měst s moderním stylem života, ale i mnoho území s tradičními společnostmi. Proto se hodnota ukazatele vyskytuje mezi indvidualismem a kolektivismem. Naopak za kolektivistickou zemi můžeme označit Kazachstán. Naše zkoumání tedy spíše potvrdilo Hofstedův výzkum. Podle Hofsteda dosáhly nízkých hodnot především země Latinské Ameriky a Asie a chudší země jsou zpravidla méně individualistické než země bohatší, což se nám také potvrdilo, protože nejnižších hodnot, a tedy nejnižší míry individualismu dosáhl Kazachstán. Překvapily nás pouze výsledky Ruska a České republiky v oblasti rodiny a práce, kde jsme očekávali vyšší rozdíly, než které jsme zjistili.

PRŮCHA, J. a kol. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-647-6.

HOFSTEDE, Geert a Gert Jan HOFSTEDE. Kultury a organizace: software lidské mysli : spolupráce mezi kulturami a její důležitost pro přežití. Praha: Linde, 2007. ISBN 978-80-86131-70-2.

FORET, Miroslav a Jana STÁVKOVÁ. Marketingový výzkum: jak poznávat své zákazníky. Praha: Grada, 2003. Manažer. ISBN 80-247-0385-8.

Individualism in Europe. ChartsBin [online]. [cit. 2016-12-05]. Dostupné z: http://chartsbin.com/view/32287

GEERT HOFSTEDE. (2016) [online]. Dostupné z: https://geert-hofstede.com/russia.html

Manohar, U. (2011). The Role of Culture in Parental Mediation. (Electronic Thesis or Dissertation). Retrieved from https://etd.ohiolink.edu/

Otázky rozhovoru:

Rodina

• Můžete v rodině projevit svobodu slova? Popř. Jak často?
• Jak se Váš názor v rodině cení?
• Jak často se v rodině dostáváte do konfliktních situací?

Škola

• Jak je důležité Vaše dokončené vzdělání pro Váš osobnostní rozvoj?
• Jak často jste měli možnost se ve škole projevovat?

Práce

• Jak se cení Váš osobní názor v pracovním kolektivu?
• Jak je pro Vás důležité splnit nějakou pracovní povinnost před zájmem celého pracovního kolektivu?



Počet shlédnutí: 74