Jugoslávie

Rijeka / Stato libero di Fiume / Slobodna Država Rijeka / Fiumei Szabad Állam / Freistaat Fiume

Začátek rozpadu Jugoslávie – v 90. letech 20. století, ale náznaky již v 80. letech (velké rozdíly v životní úrovni)

Pohled Američana na Jugoslávii v roce 1923

Je obtížné zobecňovat Jugoslávii, kterou obývají tři národy, Srbové, Chorvati a Slovinci, kteří se sice rasově a jazykově úzce spojují, ale téměř ve všem ostatním se liší. Jsou to potomci tří slovanských kmenů, které se v sedmém století přistěhovaly do údolí Dunaje a západních oblastí Balkánského poloostrova.

• Slovinci, obývající severozápadní část jugoslávského území, se brzy dostali pod germánskou nadvládu.
• Chorvatské království bylo připojeno k Uhrám (i když si zachovalo svou vlastní entitu) již v roce 1102.
• Srbské království po velmi rozdílných osudech, od velkoleposti cara Štěpána Dušana, korunovaného roku 1346 „císařem Srbů a Řeků“ s územím sahajícím od Dunaje až po Thessalii a od Jadranu hluboko do dnešního Bulharska, nakonec padlo před tureckým vpádem; smrtelnou ránu dostalo v bitvě na Kosovském poli 15. června 1389, v den, který si Srbové po pět století každoročně připomínají jako den smutku, ale dnes je to státní svátek.

Odlehlé a hornaté Srbsko, Piemont jihoslovanského hnutí, je v důsledku toho mnohem primitivnější, mnohem východnější než Chorvatsko a Slovinsko, které po staletí poznávaly nejisté výhody spojení s politiky a obchodníky z Vídně a Budapešti.

Zatímco Chorvatsko vedlo drobné politické a obchodní spory se svými rakousko-uherskými vládci, Srbsko bojovalo o život, nejprve aby získalo zpět svou svobodu od Turků, poté aby uniklo nové hrozbě ze severu. V důsledku toho jsou Srbové vlastenečtější? dalo by se dokonce říci idealističtější? než Chorvaté.

Chorvaté se dívají na Srby jako na neotesance a nevzdělance, Srbové mají sklon považovat Chorvaty za lidi bez stability a morální síly. Další rozdíl vyplývá ze skutečnosti, že Srbové, kteří byli pokřesťanštěni z východu, patří k řecké pravoslavné církvi a stejně jako všichni Slované této církve píší cyrilicí, zatímco Chorvati a Slovinci jsou římští katolíci, a přestože mluví stejným jazykem jako jejich srbští příbuzní, píší naší latinkou. Rozdíl v náboženství je možná méně důležitý, než někteří autoři uvádějí; je to výsledný rozdíl v zájmech a pohledu na svět, který tak hluboce ovlivnil psychologii těchto tří skupin. Srbové hleděli na východ ke Konstantinopoli, Chorvati a Slovinci na západ přes Jadran k Římu nebo na sever k Budapešti a nejkatoličtějšímu ze všech hlavních měst, Vídni. To jsou jen ty nejzákladnější a nejzřetelnější rozdíly mezi hlavními rasovými skupinami, které tvoří trojjediný stát. Existuje mnoho dalších.

Například v Bosně (za horami na západ od starého Srbska a oddělené Dinárskými Alpami od jadranského pobřeží) je nejen třetina obyvatelstva mohamedánská, ačkoli je srbské rasy, ale přetrvávají zde i zbytky feudálního vlastnictví půdy, které zavedli turečtí dobyvatelé a které jinde v Jugoslávii zaniklo. Všude podél hranic Jugoslávie se také vyskytují rasové směsi, které byly postrachem pařížských mírotvorců a které vyvolávají výrazné místní problémy. Makedonského rolníka zřejmě těžko rozruší vyhlídka, že kolem Terstu a na Istrii zůstane pod italskou nadvládou několik set tisíc Chorvatů a Slovinců; ani rolník na břehu Drávy nebude řvát rozhořčením, protože sedm set nebo osm set kilometrů odtud Řekové odmítají plnit svůj souhlas s tím, že poskytnou jugoslávskému obchodu v soluňském přístavu zvláštní výhody. Přesto je každý problém ve své části země palčivý a je třeba o něm donekonečna diskutovat a v případě potřeby o něj bojovat. Ve skutečnosti se bělehradská vláda zabývá tím, aby okrajové okresy neřešily svým vlastním způsobem své potíže se sousedními státy.

• Makedonie (Petr Kment)
• Slovinsko
• Sveti Stefan - Černá Hora

Jugoslávie nebyla jen „bývalá země na Balkáně“, ale ambiciózní experiment, který se pokusil spojit národy, jež si byly blízké jazykem, ale často vzdálené historickými zkušenostmi, vírou i představou o tom, kdo má doma hlavní slovo.

• Po staletí žili Jihoslované pod různými říšemi – jedni pod Rakousko-Uherskem, druzí pod Osmany.
• Po 1. světové válce obě říše padly.
• Náhle vznikl nápad: Spojme se, budeme silnější.

Ale realita byla méně romantická:

• Srbové vstupovali jako vítězové.
• Chorvati a Slovinci jako poražení.
• A Bosna byla… jako obvykle složitá.

1. 12. 1918 vzniká Království SHS.
Na papíře rovnost, v praxi spíše „starší bratr – Srb“.

Nový stát měl problém: všichni jsou Slované, ale každý jinak.
A každá skupina má svůj vlastní příběh, hrdiny a představy o budoucnosti.

Elity v Bělehradě se rozhodly: „Uděláme z nich jeden národ — Jugoslávce.“

Jak to chtěli zařídit?

a) Centralismus

• Základy státní správy převzaty ze Srbska.
• Většina klíčových pozic obsazena Srby.
• Menší národy to vnímaly jako pokračování svého „koloniálního“ statutu — tentokrát ale ne pod Vídní nebo Istanbulem, ale pod Bělehradem.

b) Jugoslavismus
Oficiální ideologie říkala:
*„Neexistují Srbové, Chorvati, Slovinci… existují Jugoslávi.“*

V praxi to znamenalo:

• zdůrazňování společného jazyka,
• ignorování národních odlišností,
• symboliku a státní svátky převzaté hlavně ze srbské tradice.

c) Bánoviny (1929)
Když politické hádky přesáhly únosnou míru, král Alexander vyhlásil diktaturu (6. 1. 1929) a provedl velkou mapovou revoluci:

• Země byla rozdělena do 9 bánovin,
• kreslených ne podle národů, ale podle řek, hor a čistě geografických linií.
• Logika byla jednoduchá: když hranice nemají odrážet národy, národy zmizí.

Realita?

Národy nezmizely – jen se ještě víc naštvaly.

Královská diktatura byla tedy pokus o „reset“, ale spíše rozšířila pocit nespravedlnosti.

Napětí mezi Srby a Chorvaty tehdy dosáhlo vrcholu.

Jugoslávie se rozpadla během 11 dní. Území si rozdělila Německo, Itálie, Maďarsko, Bulharsko a chorvatský fašistický stát (NDH). A přišla válka, kterou Balkán nikdy nezapomněl.

• Dělení území Jugoslávie.
• Sousedské účty se vyřizovaly brutálně.

Tři odbojové proudy:

• Ustašovci – chorvatský fašistický režim.
• Četnici – srbští royalisté, často „selektivně“ kolaborovali.
• Partyzáni – Tito, komunisti, bojovali proti všem.

Němci zabrali:

Severní Slovinsko – oblasti Štýrska (Spodnja Štajerska) a Korošska (Korutansko) byly připojeny přímo k Německé říši.

Srbský protektorát – tzv. „Nedićovo Srbsko“ (Bělehrad, centrální Srbsko). Šlo o přímo okupované území pod německým velením.

Vojenská kontrola nad většinou Bosny (i když formálně byla v NDH).

Banát – pod přímou správou německé menšiny s podporou Wehrmachtu.

Itálie si vzala velký kus pobřeží a část vnitrozemí:

Dalmácie – rozsáhlý úsek pobřeží včetně Splitu, Zadaru (Zara) a ostrovů.

Části Slovinska – oblast Ljublaně jako Italské „Provincia di Lubiana“.

Černá Hora – formálně „neutrální“ Italský protektorát.

Kosovo a Metohija – většina Kosova byla dána pod správu Albánie, která byla od roku 1939 italským satelitem.

Maďarsko si přivlastnilo oblasti, které ztratilo po Trianonu:

Bačka – sever Vojvodiny (Nový Sad).

Baranja – sever Panonie.

Meziříčí (Prekmurje) – malá část dnešního Slovinska.

Všude proběhla tvrdá maďarizační politika.

Bulharsko získalo území, která považovalo za „etnicky bulharská“:

Většinu Makedonie (Skopje, Bitola atd.)

Jihovýchodní Srbsko – oblast Pirotu a Niše (části).

Jižní Kosovo – oblast kolem Prizrenu a Kačanik.

Bulharsko zde zavedlo vlastní administrativu a školství.

NDH byl formálně „samostatný stát“, ale de facto pod kontrolou Německa a Itálie.

Zahrnoval:

Chorvatsko (bez pobřeží obsazeného Italy)

Bosnu a Hercegovinu (celou)

část Sremu

NDH se vyznačoval extrémním terorem vůči Srbům, Židům a Romům – včetně koncentračního tábora Jasenovac.

Po válce zůstala traumata, která v 90. letech explodují znova.

Čím?

• Autoritou a charismatem.
• Odmítnutím Moskvy (Stalin vyhodil Jugoslávii z komunistického klubu).
• Dovolením cestovat – Jugoslávci mohli jezdit nejen do sousedního Rakouska a Itálie, ale obecně na Západ; statisíce z nich pracovalo jako gastarbeitři v Německu, Rakousku či Švýcarsku.
• Samosprávy – podniky řídily rady dělníků.
• Neutrální politikou – zakladatel Hnutí nezúčastněných.

Jugoslávie tehdy fungovala jako malý, ale pestrý ekonomický svět:

Průmysl jel slušně – auta (Zastava), letadla (SOKO), loděnice, textil, těžba. A k tomu i vlastní zbrojní výroba: pušky Zastava, obrněná technika a později i tank M-84 (licence T-72). V kontextu studené války to byl solidní výkon – ale pořád to byla „druhá liga“: mnohem menší ekonomika a daleko skromnější objemy než zvládalo tehdy technologicky vyspělé Československo, které patřilo k největším exportérům zbraní na světě.

Pozn.: V 60. letech vyváželo Československo zbraní více než Čína, protože ta byla po Velkém skoku a během kulturní revoluce téměř izolovaná a neexportovala. Až v 70. letech čínský export nabral obrátky (po: čínské podpoře afrických guerill (70. léta), první dodávce velkých systémů do Pákistánu (po 1970), smrti Maa a přechodu k exportní politice (1978+). Od té doby si Čína exportně přisadila a v 80. letech už byla jednoznačně nad ČSSR – ale nikoli kvalitou techniky. Československo tak zůstávalo špičkou RVHP a významným hráčem světového zbrojního trhu, zatímco Jugoslávie se držela spíše v roli menšího dodavatele pro země Hnutí nezúčastněných.

Zemědělství bylo sice hodně závislé na klimatu Balkánu a strukturálně slabší (malé farmy), ale vyrábělo vše od tabáku po víno, olivy a hromady meruněk.

Služby – hlavně turistika – byly skutečnou jugoslávskou hvězdou. Jadran byl „Chorvatsky Karibik“ socialistického světa. Jugoslávie se stala dovolenkovým snem nejen pro Poláky a Čechoslováky, ale i pro Rakušany a Italy.

Ekonomika jela na západní půjčky, ale jela. Lidé si kupovali televize, pračky, někteří i auta. Díky tomu se 70. léta zdála jako malý ekonomický zázrak.

Problém?

Vše bylo závislé na jedné věci: Tito žije.

A když 4. 5. 1980 umřel, zjistilo se, že soudržnost byla spíše iluzí.

Zase si úplně nemyslete, že po Titovi „najednou přišel kolaps“.

Ve skutečnosti tomu kolapsu pomohla špatná ekonomika:

Jugoslávie se už v letech 1979–1981 hroutila pod dluhem, následovaly tvrdé škrty MMF a republiky se začaly ekonomicky od sebe vzdalovat mnohem dřív, než padly první výstřely.

• Hypotéka na stát dosáhla limitu.
• Inflace lezla ke stovkám procent.
• Každá republika táhla jinam.
• Srbsko centralizovalo, Slovinsko a Chorvatsko chtěly pryč.
• Kosovo bylo tikající bombou.

Slovinsko

10 dní a hotovo.

Chorvatsko

Velká srbská menšina → vleklá válka.

Bosna

Multietnická povaha → nejhorší konflikt. Masakr ve Srebrenici

Makedonie

Tichá a relativně klidná cesta ven.

Zůstaly jen Srbsko a Černá Hora → ty se rozešly v roce 2006. A Kosovo se oddělilo v roce 2008 (spor trvá dodnes).

• Milošević vsadil na nacionalismus,
• války v Chorvatsku, Bosně a Kosovu,
• sankce, hyperinflace, bombardování NATO (1999),
• konec režimu v roce 2000.

Sedm států (6,5):

• Slovinsko – EU, euro, Schengen.
• Chorvatsko – EU, euro, Schengen.
• Bosna – složitá federace + entita RS.
• Srbsko – lavíruje mezi EU a Ruskem.
• Černá Hora – v NATO, politicky nestabilní.
• Severní Makedonie – v NATO, čeká na EU.
• Kosovo – uznáváno většinou Západu, ne všemi. (to je ta 1/2)

A navíc:

• nacionalismus nezmizel,
• korupce běžná,
• staré křivdy stále živé,
• EU jako vytoužený, ale někdy vzdálený cíl.

• Národnostní identita se nedá jednoduše „vymazat“ administrativní čarou.
• Ekonomická krize zesiluje nacionalismus.
• Federace byla příliš složitá, aby zvládla hluboké rozdíly.
• Politici místo hledání kompromisu vytáhli staré bolesti.
• Tito držel rovnováhu, ale nevytvořil trvalé řešení.

Jugoslávie byla krásná myšlenka, ale špatně postavená.

• Mezi válkami se pokusila vytvořit jeden národ, ale rozdíly přetrvaly.
• Za Tita fungovala díky autoritě a ekonomice, ne díky skutečné harmonii.
• Po jeho smrti se vrátilo vše, co bylo jen přikryté:

→ staré hranice, staré křivdy, staré sny.

• Rozpad nebyl nevyhnutelný — ale byl velmi pravděpodobný.

Retail = maloobchod, wholesale = velkoobchod



Počet shlédnutí: 389