O pokusu americké armády zmapovat „lidský terén“ během válek v Afghánistánu a Iráku

Co vás trápí? (Antropolog z týmu HTT v afghánské provincii Chóst, 2009) • Autor: Getty Images Václav Hrnčíř, Petr Květina
Respekt 26. 9. 2021

Na konci léta 2007 začala patnáctidenní operace Khyber, během níž se 500 afghánských a 500 amerických vojáků pokusilo vyčistit velkou část východoafghánské provincie Paktíja od tálibánských povstalců, zabezpečit jednu z nejdůležitějších silnic v regionu a zastavit sérii sebevražedných útoků. Součástí operace byl i pětičlenný tým civilistů se speciální sadou dovedností. S označením AF1 představoval první jednotku v rámci projektu Human Terrain System (zkráceně HTS), jehož cílem bylo metodami společenských věd pomoci americkým vojákům lépe pochopit místní obyvatele neboli „lidský terén“. Operativci HTS měli vytvářet databáze místních vůdců a kmenů či mapovat lokální ekonomickou situaci, sociální problémy a politické spory.

Velmi brzy po spuštění projektu zaznamenal tým AF1 první významné úspěchy. Antropoložka Tracy St. Benoit upozornila na to, že v oblasti je neobvyklý počet vdov, kvůli čemuž nabírá na síle jedna z protiamerických povstaleckých skupin. Chudé vdovy byly totiž závislé na příjmech svých synů, kterým však kvůli nedostatku pracovních příležitostí nezbývalo než si vydělávat jako žoldáci v povstaleckých řadách. Na Tracyinu radu vytvořila armáda pro vdovy pracovní program, čímž snížila dodávku povstaleckých rekrutů. V rámci jiné operace antropoložka ukázala veliteli roty, jak vylepšit řeč těla a komunikaci s podřízenými, aby ho místní vůdci brali vážněji. Kromě toho její tým přesvědčil armádu, aby na americké základně zrekonstruovala mešitu, což vedlo k výraznému omezení povstaleckých raketových útoků.

Ne všechny postřehy Tracy a jejích kolegů měly jednoznačné výsledky, ale celkově se zdálo, že je experiment HTS úspěšný. Sociální vědci dokázali rozpoznat podstatu problému a navrhnout, jak pozměnit vojenskou strategii. Nutnost bojových operací jednotky, k níž byl tým AF1 přiřazen, klesla o 60–70 procent. Zdálo se, že právě tohle může být cesta, jak Afghánistán stabilizovat.

Protipovstalecký program HTS, který fungoval rovněž v Iráku, představoval v historii amerických intervencí již několikátý pokus o zapojení společenských věd do vojenských operací. Jednalo se o jeden z výstupů tzv. kulturního obratu v americké armádě. Čím dál více jejích představitelů si totiž uvědomovalo, jak důležité jsou ve válce proti terorismu znalosti místních kultur. Začali chápat, že jemnější postupy zaměřené na „získání srdcí a myslí“ povstalců mohou vést v mnoha případech k lepším výsledkům než použití hrubé síly. Jen hrstka amerických vojáků přitom měla alespoň nějaké znalosti o lidech, do jejichž země byli vysláni. A co víc, většina z nich před bojovým nasazením nikdy neopustila Spojené státy a nemluvila jiným jazykem než anglicky, případně španělsky.

Jak ukazovala kulturní antropoložka Montgomery McFate, jedna z hlavních propagátorek programu, absurdních kulturních nedorozumění se smrtelnými důsledky, kterým by šlo snadno předejít, se během prvních let války v Iráku a Afghánistánu nashromáždila celá řada. Koaliční síly například zatýkaly Iráčany za to, že mají zbraně, přičemž nechápali, že zbraně nosí většina místních lidí jako statusový symbol. Šíitští muslimové, kteří vyvěšovali černé vlajky z náboženských důvodů, byli považováni za nepřátele, neboť mariňáci, již si spojovali bílé vlajky s kapitulací, chápali černé jako jejich opak. Na jednom z checkpointů pak americký znakový signál – natažená paže, rozevřená dlaň – znamenající „zastavení“ Iráčan pochopil jako „vítejte“, šlápl na plyn a byl zastřelen.

Program HTS, oficiálně spuštěný v roce 2006, měl podobným situacím zabránit. V jeho rámci vytvářeli antropologové, sociologové, lingvisté a politologové částečně ozbrojené pětičlenné týmy (Human Terrain Teams neboli HTT) nasazené na úrovni velitelství brigádních bojových skupin. Vojákům měly přímo v terénu pomoci orientovat se ve spletitém systému místních klanů, kmenů a etnik i poskytovat pomoc místním lidem. Od začátku se však realizace programu setkávala s velkými problémy a vyvolávala silný odpor ze strany profesního sdružení, Americké asociace antropologů. Kritici vnímali zapojení antropologů do armádních týmů jako nepřijatelnou aplikaci vědy, která je zcela v rozporu s etickými standardy oboru. Antropologové by neměli studovat lidi a současně na ně mířit zbraněmi. A ovšemže by neměli zrazovat důvěru zkoumaných subjektů tím, že informace o nich budou účelově poskytovat armádě. Historie antropologie je plná příkladů, kdy i třeba dobře míněná snaha vedla ke zneužití akademických znalostí ve prospěch koloniální a mocenské politiky. Nejvíc na to vždy doplatili ti, jichž se výzkum týkal.

Spojené státy mají v tomto směru velkou a často nechvalnou zkušenost. Už během druhé světové války zde pracoval Úřad pro válečné informace (OWI), který angažoval antropology především s ohledem na tichomořské válčiště (viz rámeček). Během války ve Vietnamu pak běžel pacifikační program CORD, který zapojil antropology v roli tzv. sociokulturních zpravodajců. Využívala je i CIA v rámci svého vlastního programu Fénix, jehož cílem bylo eliminovat povstalecké aktivity na území Jižního Vietnamu. Vietkong využíval podpory v rozsáhlých venkovských oblastech, v nichž měla saigonská vláda jen omezený vliv. Rudí povstalci se na venkově skrývali, rekrutovali zde bojovníky a získávali potraviny. Američtí zpravodajci hledali cesty, jak tomu zamezit, a využili k tomu (zřejmě bez jejich vědomí) terénní antropology. Doktorand Gerald Hickey například zmapoval etnické a sociální uspořádání vesnických areálů v horských oblastech Jižního Vietnamu. Odhalil, že řízení vesnic nijak nereflektuje politické principy oktrojované centrální jihovietnamskou vládou, ale je založené na předácích volených místní komunitou. Předáky ve svém reportu a vědecké publikaci Hickey identifikoval, což CIA použila při tzv. neutralizaci (rozuměj uvěznit, donutit přeběhnout, anebo zlikvidovat) stoupenců Severního Vietnamu.

Zastánci programu HTS obavy z militarizace antropologie nevnímali. Viděli to přesně naopak, jako šanci vyhnout se zbytečným konfliktům a také příležitost, díky níž antropologie vystoupí z akademické „slonovinové věže“ a posune se směrem k aplikované disciplíně, která může reálně pomáhat.

Prvních pět týmů HTT (dva operující v Afghánistánu a tři v Iráku) dorazilo na bojiště během zmíněného roku 2007. Jejich prvotní úspěchy, naznačené v úvodu článku, vedly k tlaku na rozšíření projektu. Místo plánovaného dvouletého experimentu s pěti týmy mělo být během druhého roku projektu vytvořeno dalších 21 týmů. Ačkoli bylo iniciátorům HTS jasné, že očekávání vojenských velitelů bude obtížné naplnit, neměli na výběr. Američané na bojišti umírali a armáda tomu chtěla zabránit. A chtěla to hned!

Hlavním problémem rozšířeného programu HTS se ukázal nedostatek kvalifikovaných lidí. Původně jeho iniciátoři spoléhali na vhodné kádry z armádních záloh, takových byla ovšem jen hrstka. Ale ani s civilisty to nebylo jednoduché. Ve Spojených státech existoval jen omezený počet osob s detailními sociokulturními znalostmi o Iráku a Afghánistánu, z nichž navíc spousta pro Pentagon již pracovala na jiných pozicích. Další, zejména akademičtí antropologové, pak odmítali působit ve válečné zóně, nejen s ohledem na vlastní bezpečnost, ale také z již zmíněných důvodů etických. Vedoucí programu museli tedy nakonec pracovat s tím, co měli, což však znamenalo, že řada členů HTS věděla o zemích svého působení v podstatě stejně málo jako vojáci, kterým měli radit.

Problémům a kontroverzím se nevyhnula ani vlastní organizace projektu. Rekruti naprosto postrádali disciplínu nutnou pro život v armádě. Jak popsal jeden z účastníků, řada z nich se chovala jako na středoškolském výletě. Výcvik pak probíhal uspěchaně a nedostatečně. Ačkoli některé týmy dostaly od svých vojenských jednotek zbraně, jen málo civilistů vědělo, jak s nimi zacházet. Během tréninku se jim nedostalo žádného střeleckého výcviku ani nezískali žádné dovednosti pro přežití, kromě krátkého zdravotnického kurzu. Projektu nepomohlo ani to, že na počátku roku 2009 došlo v rámci armádní reorganizace ke snížení platu členů HTT na polovinu. Jelikož peníze představovaly jednu z hlavních motivací rekrutů, třetina z nich program brzy opustila a ostatní byli naštvaní a demotivovaní.

Projekt zdiskreditovala také skutečnost, že jeho velitelé lhali veřejnosti i rekrutům o skutečných cílech mise. V rámci oficiálních vyjádření se představitelé programu úzkostlivě vyhýbali termínu „zpravodajské informace“, aby akademickou obec nevystrašili. Ve skutečnosti bylo přesně to jednou z hlavních činností HTT – sbírat demografické údaje, zaznamenávat obavy vesničanů, počítat jejich dobytek, zkoumat vodní zdroje a všechny tyto informace dodávat armádě, aby s nimi naložila podle vlastního uvážení. V takovémto stavu byl projekt koncepčně i prakticky neudržitelný.

Začátkem listopadu 2008 se tým HTT AF4 vydal v doprovodu armádní čety na jednu z misí do malé vesnice nedaleko základny v afghánské provincii Kandahár. Poté co od domorodců slyšeli stížnosti na vzrůstající ceny mouky, rozhodli se členové týmu vytvořit index spotřebitelských cen. Cestou na tržiště se jedna z členek týmu, bývalá vojačka Paula Loyd, která vystudovala antropologii a diplomacii, dala do řeči s místními. Ptala se, kolik stojí chleba, zda afghánská policie daní obchodníky a podobně. Po chvíli se začala bavit s jedním mladým Afgháncem, který v kovové konvici nesl benzin, prý jako palivo pro jeho vodní pumpu. Paula se zajímala, kolik benzin stál a jakou práci muž dělá. Neozbrojená si s ním povídala zhruba půl hodiny, když vtom na ni muž náhle celý džbán vychrstl a zapálil.

Paula Loyd utrpěla popáleniny třetího stupně na 60 procentech těla. Okamžitě ji převezli do nedalekého zdravotního střediska, kde ji ošetřil specialista na popáleniny. Krátce poté byla evakuována do Německa a pak do rodného Texasu. Po devíti týdnech těžkého boje však svým zraněním podlehla a stala se tak již třetím členem HTS padlým během nasazení v terénu.

Kontroverzní program HTS fungoval osm let a stál americké daňové poplatníky 725 milionů dolarů. Celkově byla jeho úspěšnost vyhodnocena jako nepřesvědčivá, a tak byl v roce 2014 v tichosti ukončen.

Autoři jsou archeologové a kulturní antropologové, působí v Archeologickém ústavu AV ČR, Praha.

• Autor: Profimedia

Nejznámějším příkladem mocensko-politické aplikace kulturní antropologie je kniha badatelky Ruth Benedict Chryzantéma a meč. Vzorce japonské kultury, kterou sepsala na konci druhé světové války na pří- mou objednávku amerického Úřadu pro válečné in- formace. Autorka v knize dokázala proniknout k pod- statě japonské kultury a vše srozumitelně vysvětlit západním čtenářům. Zdůraznila, že celá japonská společnost je založena na principu všeprostupující hierarchie. Císař Hirohito se nacházel na samotném vrcholu sociální pyramidy, bez něho by se tato klíčová kulturní konfigurace rozpadla a zemi i duše lidí by ovládl chaos. Ruth Benedict proto argumentovala, že by po americkém vítězství bylo velkou chybou císaře sesadit. Vláda USA dala na její doporučení a Hirohito zůstal na trůnu. Jestli to bylo správně, nebo by druhá alternativa zemi prospěla víc, se západní vědci ani sami Japonci dodnes neshodnou.

Počet shlédnutí: 40