Uživatelské nástroje
Podle chování na party rychle poznáte, odkud kdo pochází
10. září 2020 9:00 Turecký deník
Jana LeBlanc Turecký deník Jany Le Blanc: Když Američané uléhají do postele, Turkům teprve začíná odpoledne a Češi otevírají čtvrté pivo, ačkoliv původně přišli jen na jedno. Stačí jeden malý mezinárodní piknik, abyste zjistili, že navzdory globalizovanému světu jsme rozdílnější, než si myslíme.
Před pár týdny jsem se rozloučila s Tureckem, kde mému americkému manželovi skončila diplomatická mise. Dva roky s mužem cizincem v diplomatické komunitě a v cizí zemi byly pro naši rodinu v podstatě nekonečnou přehlídkou kulturních rozdílů. A narážela jsem na ně ještě i několik hodin před odletem, kdy jsme pro nejbližší přátele uspořádali cosi jako rozlučkový piknik.
Už jen plánování se ukázalo být tvrdým oříškem. Nejprve jsme nemohli najít volný den, který by se všem hodil. Hodně našich tureckých sousedů totiž v srpnu tráví čas na letních bytech u moře. Potom byl zase problém určit čas. Za dobu strávenou v Turecku jsem vypozorovala, že zatímco pro Američany kolem sedmé večer den končí, ženou z hřišť děti a sebe do postele, protože jsou unavení a potřebují se ráno soustředit na práci, Turkům, včetně dětí, v tuto hodinu v podstatě teprve začíná odpoledne.
Nakonec jsem akci naplánovala na šestou. Konec jsem nestanovila, přestože nejvíc hostů bylo ze Spojených států, kde jsou pozvánky jasně vymezující čas rozchodu běžné: začátek v šest, konec v osm. Zřejmě proto mi hned v den jejího odeslání volaly dvě americké sousedky, „do kdy to zhruba plánuju“. V šest nemohou, ale pokud bychom náhodou zůstali třeba do půl osmé, na chvilku by přišly. Jelikož přijít plánovala i sousedka z Jižní Ameriky, Španělka a Češi, nepochybovala jsem, že se zdržíme.
Turkyně a Moraváci kuchtí, Američané točí
Abych to měla v době stěhování co nejjednodušší, navrhla jsem piknik ve stylu „potluck“, což znamená, že každý přinese trochu jídla i pití a všichni se navzájem podělíme. Pozvaná byla i moje turecká chůva, která okamžitě začala plánovat, co připravíme a kdy se na to sejdeme, abychom to stihly: ona koupí těsta yufka, já sýr, u nás upečeme domácí turecké pečivo börek, ona pak jeden dezert turecký, já jeden český.
Když jsem v den pikniku s vařením skončily, bylo po páté, a protože se nám jídla najednou zdálo jaksi málo, pustily jsme se bleskově ještě do zdravých banánových muffinů. To moje americké sousedky si s jídlem zdaleka takové vrásky nedělaly. Hlavně aby to bylo jednoduché a univerzální, kdepak nějaké domácí kuchtění nebo místní experimenty. Sešlo se nám tedy několik druhů tortilla chipsů, v obchodech prodávané guacamole, popcorn, italská bruschetta, pizza a pár dezertů, jež k upečení stačí párkrát otočit v mikrovlnce.
Moje moravská sousedka, která dorazila s domácí vaječnou pomazánkou, chlebem a makovcem, to všechno pochopitelně v keramickém nádobí, na to zírala jako na zjevení. Do teď si nevšimla – a to už je tady rok! –, že v našich stejných univerzálních kuchyních je mikrovlnka! Jiní čeští sousedé pojali naši rozlučku jako prezentaci své oblíbené cukrárny a předložili nám několik verzí nejlepšího tureckého künefe, tedy obdoby našeho koláče plněného speciálním sýrem. Nezapomenu na jejich šok, když se jeden z amerických hostů jal uklízet a chtěl vyhodit celý plech, který se do cukrárny druhý den vrací, do odpadkového koše v domnění, že je jednorázový.
Američané v kraťasech, Španělka jak na přehlídce Protože žijeme v době koronavirové, konala se party na trávníku před naším domem, což zvýraznilo další fantastické rozdíly. Zatímco Američané dorazili ve volnočasových stejnokrojích, tedy džínách, kraťasech a tričkách s logem nějaké obskurní univerzity, Turci přišli načesaní, vyzdobení a navonění tak, že jste jejich příchod cítili už od recepce.
Španělská sousedka dorazila v takřka přehlídkovém outfitu, její německý manžel naopak v tmavých džínách a světle modré košili. Trochu jsem se bála, o čem se bude tolik odlišných národností a lidí mezi sebou bavit a jestli se něikdo nebude nudit, ale to se naštěstí nenaplnilo. Nutno říct, že hlavně díky Američanům, z nichž většina dokáže přirozeně konverzovat naprosto s kýmkoliv.
Pravda, taková konverzace má svá pravidla: i když v angličtině si lidé nevykají, povídání je skoro vždycky dost formální a netýká se vlastně ničeho důležitého. Trochu se probere, kde kdo byl na výletě, striktně žádná politika ani problémy, a když se to pěkně zaobalí, vyjde to tak akorát na tu hodinku až dvě, na které si Američané přinesli svoji mísu pražené kukuřice a dva nápoje. Po jejich vypití a zdůraznění, jak krásně se dnes měli a jak moc jim budeme chybět, odcházejí.
Děje se to zhruba ve stejné době, kdy si Turci z přinesených termosek nalévají třetí čaj, zapalují desátou cigaretu a kdy Češi otevírají čtvrté nebo páté pivo/víno, různé poznámky začínají být odvážnější a humor košilatější. Dokud nedojde alkohol, k odchodu se mít nebudou, ani když jsou hostitelé už dávno pryč a nad obzorem začíná svítat. Znáte přece největší českou lež o tom, že „jdeme na jedno“?
Sejdou se Američan, Turek a Čech… Ale proč tohle celé vlastně píšu. Národnostní charakteristiky mi vždycky připadaly jako zjednodušení, kterým je třeba se bránit. Jenže čím déle žiju ve světě, tím víc si uvědomuju, že v podstatě nelžou. Jen zkrátka redukují velmi komplikovanou realitu na něco, k čemu se člověk snadno vztáhne a čemu se také dobře zasměje, když má trochu pozorovací talent a špetku sebereflexe.
Počet shlédnutí: 58