Pět hlavních omylů týkajících se evoluční teorie

První text, s názvem Pět hlavních omylů kolem evoluční teorie, uvádí pět vybraných tezí, které jsou často užívány jako argumenty k vyvrácení teorie evoluce. Autor, Mark Isaak, je ale považuje za soubor omylů, vzniklých nesprávným výkladem nebo nepochopením samotné teorie, a v textu se pokouší o jejich vyvrácení.

Druhý článek, jehož autorem je Timothy Wallace, je reakcí na text Marka Isaaka. Zpochybňuje a značně kritizuje jeho argumentaci proti těmto tezím, a přiklání se ke kreacionistickému náhledu. Jeho cílem byla, jak v závěru tvrdí, snaha pomoci čtenáři vytvořit si objektivní názor na problém, a odhlédnout od asertivních tvrzení evolucionistů.

Evoluce nebyla nikdy vědecky pozorována

Mark Isaak jako příklad přímo pozorované evoluce uvádí postupné vyvinutí odolnosti hmyzu proti pesticidům. Dále odkazuje k práci Theodosia Dobzhanského o mutaci octomilek a na stránku, pojednávající o řadě dalších takových příkladů, a to jak z laboratoře, tak z přírody. Bylo by navíc nesprávné omezovat se pouze na pozorování důkazů odehrávajících se přímo v tento moment. Teorie evoluce nám umožňuje i postupnou evoluci předpokládat.

Wallace však upozorňuje na odlišnost mezi evolucí a genetickou variabilitou. Zatímco evoluce (označována také pojmem makroevoluce) znamená vznik nových vlastností prostřednictvím zcela nových geneticky definovaných znaků, genetickou variabilitou (označovanou jako mikroevoluce) chápeme vznik existujících nebo potenciálních genetických znaků prostřednictvím rekombinace genetického kódu. Jde o jev, ke kterému dochází zcela běžně, předáváním recesivních a dominantních genetických znaků. Jako takový, ale není dostačujícím k tomu, aby došlo ke změnám genofondu na úrovni makroevoluce. Odolnost hmyzu vůči pesticidům je pouze adaptací a nelze jí proto předkládat jako důkaz evoluce. Podobně za důkaz nemůžeme považovat genetickou změnu, která byla provedena uměle v laboratoři – právě jak bylo provedeno v práci Theodosia Dobzhanského. Ve chvíli, kdy v průběhu procesu dojde k úmyslnému zásahu lidské činnosti, nemůžeme jej označit za přirozenou evoluci. Dále zpochybňuje i Isaakovo tvrzení o předpovědích, které lze na základě teorie evoluce odvodit. Nepovažuje je za objektivní a vidí je spíše jako možnou interpretaci hodící se k potvrzení hypotézy.

Evoluce porušuje druhý termodynamický zákon Isaak uvádí definici druhého termodynamického zákona z díla The Second Law Petera Atkinse:

“Není možný žádný proces, v kterém je jediným výsledkem přesun energie z chladnějšího do teplejšího tělesa.“

Můžeme z ní tedy pochopit, že míra entropie, tedy nevratnosti děje, se v uzavřeném systému – čímž rozumíme systém, do kterého nezasahují žádné vnější síly – nemůže zmenšit. Podle kreacionistů (či dle tvrzení Wallace, podle všech vědců, včetně evolucionistů, kteří byli s termodynamickým zákonem seznámeni) se všechny jevy a systémy, jsou-li ponechány samy sobě, postupem času přemění od uspořádanosti ke zmatku. Pro přiblížení této myšlenky Wallace cituje Isaaca Asimova, odpůrce kreacionismu:

„Musíme se hodně snažit, abychom nějakou místnost urovnali, ale ponechána sama sobě se velmi rychle a snadno stane opět nepořádkem. I když do ní nikdy nevstoupíme, stane se zaprášenou a zatuchlou. Jak těžké je udržovat domy, stroje a naše těla v dokonalém stavu: jak snadné je nechat zchátrat. Ve skutečnosti stačí, abychom nedělali nic, a všechno se zkazí, zhroutí, rozbije, opotřebuje, samo od sebe — a právě o tom je druhý zákon. ”

Isaak však život nevnímá jako izolovaný systém, a k druhému termodynamickému zákonu mu tedy nepřipisuje žádnou souvztažnost. Toto tvrzení dokazuje vstupem energie Slunce. Přechod od chaosu k uspořádanému navíc můžeme i v přírodě běžně pozorovat u neživého, například na sněhových vločkách, písečných dunách, nebo tornádech. V této argumentaci proti evoluci spatřuje jak nepochopení termodynamického zákona, tak evoluce samotné. Jednotlivé změny v evoluci by měly vést k vyššímu reprodukčnímu úspěchu, neporušují tak žádný z přírodních zákonů. Kreacionisté ale celý vesmír považují za uzavřený systém a entropie v něm tudíž roste. Energie Slunce na Zemi skutečně působí, samo o sobě ale nezvyšuje organisovanost v systému. Naopak ji spíše snižuje, což se projevuje urychlováním přírodních procesů, které vedou k rozpadu a neuspořádanosti. Dále Wallace uvádí rozdíl mezi pojmy „řád“ a „organizovaná složitost“. V případě Isaakem uváděných sněhových vloček se jedná o pouhé zformování molekul dle určitého řádu či algoritmu, za účelem nižší spotřeby energie a snadnější udržitelnosti podmínek. Jedná se o uspořádání, ke kterému nedochází nahodile. Pro organizaci je zapotřebí výrazně vyššího množství informací a náhody. Nelze proto předpokládat, že by k takto složitým procesům potřebným pro vnik života mohlo vzejít z neživého.

Neexistují žádné fosilie přechodných forem

Přechodné fosilie můžeme chápat jako jistou mezifázi mezi organismy existujícími před a po ní. S oběma těmito liniemi sdílí určité vlastnosti a nejlépe by měla být nalezena v místě mezi jejich výskytem. Evoluční teorie ale netvrdí, že mají přechodné formy nutně pouze jednu descendenční linii, či že musí při vzniku další vývojové linie vyhynout. Nepravidelnost nálezů přechodných fosilií Isaak vysvětluje působením erozí a nepříznivých podmínek pro vznik a uchování zkamenělin, nízkými počty jedinců v dané populaci, jejich výskytu v nevelké rozloze či v krátkém časovém úseku. Existuje mnoho případů, kde sledujeme celé sekvence přechodných forem, kupříkladu přechod mezi plazy a savci, nebo linie předchůdců současného člověka. Je však zapotřebí si uvědomit, že kategorizace živočichů je lidským výmyslem. Příroda se těmito hranicemi nevymezuje. Známe proto řadu živočichů, jako je Archeopteryx, u kterých pozorujeme znaky více kategorií (v případě Archeopteryxe kombinaci znaků ptačích a plazích).

Všechny tyto aspekty mají odůvodnit nepravidelnost nálezů a vysvětlit vzácnost výskytu určitých přechodných forem, ne potvrdit jejich úplnou absenci.

Wallace opět reaguje kriticky. Poukazuje na množství nejasností kolem zařazení nalezených přechodných forem do patřičných linií, například kvůli nápadnému množství fyzických odlišností i přes prokazatelně existující podobnosti. Závěry z fosilních záznamů budou vždy do jisté míry ovlivněny přesvědčením a předpoklady daného paleontologa a možnost jejich misinterpretace přiznává i řada významných zastánců teorie evoluce. Záznamy přechodu od plazů k savcům, od suchozemských živočichů k velrybám a od raných opic k člověku, které Isaak uvádí jako příklad dobře podložených vývojových linií, podle Wallace ve skutečnosti patří mezi ty nejméně jednoznačné a nejkontroverznější.

Příklad Archaeopteryxe také nepovažuje za příliš vhodný. Nejen že v je v publikacích několika evolucionistů obsaženo, že sdílel více společných znaků s ptáky než s plazy – což je přesným opakem Isaakova tvrzení. Byly dokonce nalezeny fosilie ptáků, velikostně odpovídajících vráně, jejíž existence je odhadována do doby o 75 milionů dříve než Archaeopteryx, v důsledku čehož je jeho označení jakožto přechodné formy mezi ptákem a dinosaurem značně zpochybněna.

Evoluční teorie tvrdí, že život začal a jeho evoluce pokračovala úplnou náhodou

Náhoda hraje v evoluci nepochybně vekou roli. Zastánci tohoto argumentu ale opomínají důležitost a podstatu přirozeného výběru. Přirozený výběr selektuje náhodně vzniklé mutace, které umožní větší reprodukční výběr od mutací neúspěšných. Ty jsou vyřazeny a zpravidla rychle vymřou.

Vznik prvního života není výjimkou. K uspořádání atomů a molekul dochází na základě jejich chemických vlastností, nejde o nahodilý jev. Díky přirozenému výběru dojde postupně k formacím schopných sebe-replikace.

Dle Wallace se Isaak v tomto vysvětlení dopouští vlastní redefinice pojmů. Přírodní výběr popisuje jako záležitost zcela přirozenou a cílevědomou, oproti tomu připouští i důležitost náhody. Funkci těchto protipólů přitom přizpůsobuje tak, aby evoluci potvrzovaly. Kritizuje také jeho vyhýbavost při doložení pravděpodobnosti, že k takovým dějům skutečně došlo. Vykládá ji jako neobratný únik od věcí, o kterých nemá potřebnou znalost.

Evoluce je pouze teorie, dosud nebyla prokázána

Biologickou definicí slova teorie je „změna v četnostech alel v čase“. Tato definice sama o sobě je faktem, který nelze popřít. Většina lidí si ale pod evolucí vybaví teorii o vzniku života z jednoho společného předka. Ta ale tvoří pouhou část celé teorie evoluce. Abychom dosáhli celistvého vysvětlení, musíme zahrnout i faktory jako jsou mutace, nebo v předešlé části zmiňovaný přirozený výběr.

Isaak přiznává, že tvrzení, že „evoluce je pouze teorie“ je ve své podstatě správné. Význam, který lidé při jeho užití zamýšlejí, však správný není. Problém začíná už v odlišném chápání významu slova v kontextu běžném a kontextu vědeckém, kdy jím rozumíme „koherentní skupinu obecných tezí použitých jako principy vysvětlení pro nějakou třídu jevů“. Z vědecké definice teorie nepociťujeme přítomnost nejistoty, v podstatě se blíží vědeckému zákonu. Absenci důkazu Isaak nepovažuje za nedostatek. V reálném světě totiž nejde nic nezpochybnitelně dokázat, můžeme pouze dojít do určitého bodu jistoty. I v moment, kdy se nám podaří získat dostatečné množství důkazů na to, abychom daný jev nazvali faktem, nedosahujeme naprosté jistoty.

Evoluce poskytuje velké množství důkazů a je podporována vědeckými výzkumy a pozorováními z řady různých oborů. Abychom mohli teorii evoluce zpochybnit, museli bychom být schopni vyvrátit všechny její existující důkazy.

Wallace ovšem uvádí odlišnou definici evoluce, vnímá ji jako:

„Nepřetržitý naturalistický, mechanistický proces, při němž všechny živé věci vznikly z jediného živého zdroje, který sám vznikl podobným procesem z neživého, neživého světa.“

Uznává, že společný předek netvoří jedinou součást evoluce, ale považuje ji za její primární, nejpodstatnější část. Další uváděné mechanismy označuje za zavržené, z důvodu jejich nedostatečného podložení. Wallace přichází také s vhodnějším vysvětlením pojmu teorie, definuje ji jako:

„navrhované vysvětlení, jehož status je stále ještě domnělý, ve zprávách o záležitostech skutečných faktů.“

Tvrdí, že teorie evoluce slouží spíše ke spekulacím a přichází s návrhem vysvětlení o vzniku života.

Evolucionisté zapírají označení kreacionismu za teorii tím, že neposkytuje dostatek předpovědí toho, co očekáváme že bychom mohli najít, a jeho využití je tedy mizivé. Stejně tak ale Wallace na základě několika faktorů zpochybňuje, že lze za teorii označit evoluci. Evolucionismus není konzistentní, v různých oblastech dochází k různým výsledkům pozorování, neumožnil žádný nový pokrok ve vědeckém poznání a medicíně, ani nezaznamenal pozitivní přínos pro společnost.

Závěrem Wallace poznamenává, že absence důkazů nelze nevnímat jako slabinu, jak tvrdí Isaak, jelikož se nedostatečným množstvím předložitelných důkazů rozhodně neblížíme k faktu evoluce.

Sociální darwinismus - produkt polovzdělanosti Autor, Markus Vogt, uvádí článek slovy, že sociální darwinismus a jeho hlavní myšlenky byly zformulovány již před Darwinem. Darwin je převzal a posílil empirickým výzkumem. Pro své spojení s negativními historickými zkušenostmi se sociální darwinismus potýká s jistým nepochopením a odmítavostí ve společnosti. Je proto zapotřebí, zamyslet se nad otázkou, kam pokládáme hranici výkladu pokroku jako konkurenčního boje a do jaké míry můžeme tyto myšlenkové modely aplikovat na kulturu, společnost a etiku. Ačkoli konkurenci považujeme jak ve společnosti, tak v přírodě za nezbytnou, neomezené množství konkurence ohrožuje jejich řád. Dříve se darwinisté snažili odlišit tyto dvě složky na sféru přírodních věd a etiky či kultury a vyčlenit tak jejich vzájemnou souvztažnost.

Z Darwinovy teorie byly odvozeny i zdánlivě odporující si směry. V USA vznikla původní, liberální varianta, oproti tomu v Evropě byla vytvořena imperialistická varianta uplatňující rasovou hygienu – tu mnozí označují za pravý sociální darwinismus. Oba směry ale vycházejí ze stejné základní myšlenky – hlavním hybatelem pokroku je boj o život. Sociální darwinismus nelze označit za jednotný, nebo dobře uspořádaný, ale právě jeho otevřenost, proměnlivost a snadná přizpůsobivost zapříčinili jeho rozšíření.

Polovzdělanec snadno může učinit chybu při výkladu hlavní myšlenky sociálního darwinismu a odvodit si z ní jen prázdné konstatování, že přežívají jen ti, co přežili. Obdobně je chybným závěrem, že onen „nejzdatnější jedinec“ je vybírán na základě jeho výkonu. V přírodě totiž neexistuje žádné měřítko pokroku ani výkonu. Za zdatnost bývají považovány aktuální společností ceněné vlastnosti – formulace Darwinovi zákonitosti tak má schopnost adaptace dané době.

Dále se text dotýká rasové problematiky. Předpoklad, že rasa či druh je rozhodujícím faktorem při selekci byl vyvrácen. Podstatu etiky a etična však z přírody odvodit nelze a vychází spíše z našich citových přestav. Ke člověku bychom ale měli vztahovat jakožto k morální bytosti. Podobně lze uvažovat i o lidské svobodě. Nemůžeme ji nijak dokázat, můžeme ji pouze subjektivně zažívat.

Pro udržení funkce vzájemného působení společnosti a přírody do budoucnosti se můžeme držet boje o život, nebo se pokusit o kooperativní přizpůsobení se nastalým změnám. 

---

Počet shlédnutí: 6