Uživatelské nástroje
Petr Vodrážka, základy antropologie, 9. 12. 2022
Darwinismus
V této eseji se budu zabývat Darwinismem a Darwinovou evoluční teorií. Pokusím se, i přesto, že nejsem na toto téma odborník, vysvětlit a ve zjednodušené a zkrácené verzi objasnit blíže tuto teorii.
Charles R. Darwin Charles Robert Darwin (1809 - 1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. („Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života.“- Charles Darwin). Protože si byl plně vědom pravděpodobné reakce na svůj objev, svěřil se v té době se svojí teorií jen nejbližším přátelům a dále pokračoval ve výzkumu s cílem být připraven čelit očekávaným námitkám.
Darwinismus Darwinismus je vědecké vysvětlení vytvořené Charlesem Darwinem, které používá evoluci k vysvětlení diverzity na Zemi. Ve svém nejjednodušším vysvětlení lze darwinismus chápat jako přežití nejschopnějších. Za tím stojí koncept, že ten nejschopnější z druhu přežije, často díky evolučním výhodám, což vede ke změnám uvnitř druhu, aby se účinně přizpůsobil prostředí druhu. Například pták s dlouhým zobákem je schopen dosáhnout nektaru v květu. Díky této schopnosti přežijí ptáci s nejdelšími zobáky, zatímco ptáci s kratšími zobáky nepřežijí. Protože ptáci s delšími zobáky přežívají, rozmnožují se s jinými ptáky s dlouhými zobáky, což vede k adaptaci ptáků na potřebu delšího zobáku, aby přežili.
Darwinova evoluční teorie Charles Darwin nevynalezl koncepci evoluce ani nebyl první, kdo s myšlenkou postupného a přirozeného vývoje organismů přišel. K descendenční (degresivní) teorii se před Darwinem přikláněli Aristoteles, Georges L. L. Buffon nebo Jean-Baptiste Lamarck. Darwinovi předchůdci však učili pouze to, že tvorstvo se měnilo. Jejich odpůrci odmítali jejich teorie a argumentovali neznalostí vývojových činitelů. Teprve Darwin vysvětlil princip této přeměny, tedy to, čím a jak se tvorstvo měnilo.
Svou teorii přirozeného výběru podložil argumenty dostatečně pádnými, aby prokázal, že evoluce skutečně funguje – vznik a vývoj nových druhů probíhá plynule, pozvolnou evolucí. Navíc svou teorii prověřil v praxi, když simuloval umělý (člověkem řízený) výběr na chovu ochočených holubů. Díky Darwinovi byla evoluční teorie přijata ve vědeckých kruzích. Mylným bylo tvrzení jeho odpůrců, že Darwin ve svém díle popíral božský stvořitelský akt. Darwin tvrdil pouze, že stvoření se nestalo naráz, rostliny a zvířata se měnily a všechny pocházejí z podobných druhů z pradávných dob. Podstatou Darwinova učení je formulace ucelené teorie podávající výklad vývoje tvorstva od nízkého a jednoduchého k vyššímu, složitějšímu a rozmanitějšímu; tedy vývoje tvorstva od pradávných druhů až k současné fauně a flóře. Základními faktory tohoto vývoje jsou přizpůsobivost, proměnlivost a dědičnost. Principem tohoto vývoje je boj o život, jehož podmínkou je proměnlivost vedoucí k užitečným vlastnostem. Pro lepší porozumění této teorii uvedu několik příkladů. Tak například rostliny a zvířata mají více potomstva, než je k nahrazení rodičů potřebné. Přesto však celkový počet všech druhů rostlin a zvířat zůstává víceméně stejný, neboť boj o život, výběr a přežití jen těch nejschopnějších jedinců, brání nekontrolovanému růstu populace. Potomstvo se svým rodičům ve všem nepodobá, potomci dědí tělesné ústrojí a vlastnosti rodičů, avšak ne zcela. Každý druh rostlin i zvířat je proměnlivý, z početného potomstva ani jediný neodpovídá ve všem a zcela svému předku, nýbrž se od něho liší menšími či většími rozdíly. V přírodě panuje vzájemná soutěž, boj, jehož důvodem je zápas o přežití. Tento výběr, kdy přežívají jen ti nejlépe uzpůsobení jedinci, probíhá u živočichů několika způsoby, jednou z možností je výběr při páření. Potomci dědí ty vlastnosti rodičů, které jsou nezbytné pro přežití. Současně se tyto vlastnosti neustále zdokonalují a vyvíjejí. Jde zejména o ty vlastnosti, které pomáhají zvířeti přežít – nalézt potravu, utéct nepříteli, zaujmout samičku – a které jsou jim k užitku jako například zabarvení splývající s prostředím, v němž živočich žije. Naději, ne jistotu, přežít v přírodě mají jen silní a zdraví jedinci. S těmi, kteří v přírodním výběru neobstojí, příroda nemá slitování. Tak třeba ti živočichové, kteří mají příznivé životní podmínky, mají tendenci časem zlenivět a zakrnět a poté, co do jejich teritoria přijde silnější dravec, bývají snadno zdecimováni. Tak probíhá konkurenční boj mezi jednotlivými druhy.
V dnešní době se na Zemi vyskytuje velké množství rozmanitých živočišných a rostlinných druhů. Směrem do minulosti však počet druhů stále klesá až kdesi v dávných prapočátcích bychom nalezly jeden jediný druh, jakého si praotce. Na vzájemné příbuznosti obratlovců – nejstarší na zemi byly ryby, po dlouhé době se objevili obojživelníci a plazi, poté zase po nějaké době se objevili ptáci a posléze savci – vidíme, jak po sobě zřejmě následovaly jednotlivé živočišné druhy. Jejich stáří se shoduje se stupněm jejich vyvinutosti, na němž jedni proti druhým stojí. Úplně prvními živočichy, ještě před obratlovci, byly patrně bezpáteřní organismy z kmene členovců či z kmene měkkýšů. Chybí nám však doklady o jejich existenci, a tak úvahy o jejich podobě a stavbě ponechme na poli spekulací. Jistou metodou, jak si učinit představy o prvotních organismech, je možnost sledovat jejich paralelu u vývoje plodu. Vývoj plodu je totiž přírodovědci vnímán jako ozvěna dávných a pradávných proměn, jejichž konečným výsledkem je nynější podoba a povaha zvířete i celého jeho rodu. Počátkem každého zvířete tak je a jistě i kdysi byla prostá bílkovitá buňka, drobné vajíčko či prvok. Následnou rozmanitost fauny a flóry lze chápat právě jako důsledek evoluce. Zdůvodněním rozmanitosti podob a celého živobytí je pragmatický názor, že různí živočichové se lépe směstnají („vyživí“) v prostoru vedle sebe. Tato představa snad vznikla jako paralela k lidské společnosti, dělbě práce a rozmanitosti povolání, díky němuž se i husté obyvatelstvo uživí na malém prostoru.
Sociální darwinismus Sociální darwinismus je sociologický směr aplikující Darwinovu teorii, zejména jeho koncepci boje o život a přirozeného výběru, na výklad společenských jevů a procesů. Hlavní myšlenka tohoto učení tvrdí, že tak jako v přírodě i ve společnosti lidé soutěží o přežití, a silnější nebo lépe adaptovaní vítězí a slabší prohrávají. Učení je inspirováno Darwinovým převzetím a aplikací teze Thomase Roberta Malthuse „o boji o život“. Darwinův omyl spočívá v tom, že převzal Malthusovy ideje o fungování lidské společnosti – především jeho nesprávné teze o přelidnění jako příčině společenských a třídních rozdílů – přenesl je do živé přírody, a učinil z nich přírodní zákon. Na základě Darwinovy metafory o vnitrodruhovém boji o život (konkurence v rámci přirozeného výběru) byl vytvořen sociální darwinismus. Přispěla k tomu i skutečnost, že Darwin nerozlišoval mezi vývojem přírody a lidské společnosti, a domníval se, že zde platí stejné zákony (nerozlišoval biologické a společenské zákony). Je však třeba podotknout, že se Darwin jako přírodovědec vyjadřoval jen k odborným tématům, a ze svých objevů nikdy nevyvozoval světonázorové závěry a už vůbec ne žádné sociálně darwinistické závěry. Sociální darwinismus považuje výběr a boj o existenci za hybnou sílu společenského vývoje; společenské rozdíly jsou důsledkem toho, že schopnější jedinci se zmocnili prostředků k obživě. Třídní boj nahrazuje bojem mezi rasami, obhajuje expanzionistickou politiku i rasismus, přičemž hodně využívá citátů z Darwinových děl o vyšších a nižších plemenech. V politických důsledcích se jedná o reakční koncepci, která obhajuje „právo silnějšího“, méněcennost některých ras, agresivitu a expanzi. Termín sociální darwinismus užívali spíše Darwinovi kritici, Darwin sám důsledky této úvahy (např. eugeniku) výslovně odmítal a upozorňoval na význam solidarity a mravnosti. Společenské důsledky: dobročinnost a sociální péče udržují naživu méně schopné, umožňují jim, aby se dále množili, a protože lidské schopnosti jsou přísně dědičné, zhoršují kvalitu populace. Tomu by měla bránit eugenika.
Evolucionismus Evolucionismus je filosofické učení o vývoji, které jednostranně zdůrazňuje evoluci, chápanou pouze jako kvantitativní nárůst bez jakýchkoliv kvalitativních změn. Toto v podstatě ahistorické učení, nepovažuje vývoj za pokrok, ale jen za neustálé střídání evoluce a rozpadu. V sociologii se tímto označením určují školy, které chápou společnost jako součást přírody, a proto i na ní vztahují evoluční zákony. Jedna z hlavních myšlenek tohoto směru je, že nejrůznější společnosti procházejí stejnými vývojovými stadii. Tato stadia na sebe navazují plynule a neexistují mezi nimi žádné přeryvy ani skoky (tato myšlenka je ostatně přejata z Darwinových nepřesných výroků, v nichž odmítal tezi o tom, že příroda se vyvíjí ve skocích, a zastával názor o procesu nepřetržitých změn). Revoluce je vnímána jako patologický jev; evolucionismus tedy důkazem postupného vývoje vyloučil kvalitativní skoky v přírodě i ve společnosti – revoluce. Lidstvo se prý vyvíjí lineárně a jednotlivé společnosti jen reprezentují různá stadia stejného procesu. Hlavním reprezentantem tohoto proudu byl britský filosof a sociolog Herbert Spencer.
Na závěr bych chtěl dodat, že se jedná pouze o teorii a nejedná se tedy o dogmata, která nepřipouštějí žádnou jinou možnost a kritiku.
Počet shlédnutí: 32