Náboženství a věda: Historické souvislosti

V raných fázích moderní vědy mnoho vědců vidělo vědu jako způsob, jak lépe porozumět Božímu stvoření. Nezpochybňovali ani roli náboženství, ani autoritu Církve. Tito myslitelé – například Isaac Newton (1643-1727), který byl hluboce věřícím příslušníkem anglikánské církve (byť někdy s neortodoxními názory), věřili, že věda a náboženství se navzájem doplňují. Jejich víra v Boha nebyla překážkou pro jejich vědecké poznání. Vědecké objevy vnímali jako odhalování Božího řádu ve světě, a tudíž jako posílení své víry.

Tehdejší Církev často podporovala vzdělání a vědecký výzkum, neboť mnoho vědců byli klerici. Tento stav ale vedl i k tomu, že Církev někdy přisvojovala konečné slovo i ve vědeckých otázkách. Především ve chvílích, kdy se vědecké poznání začalo rozcházet s tehdejšími teologickými interpretacemi (například heliocentrismus), mohla nastat tenze mezi Církví a vědou, nikoliv proto, že by věda byla zásadně v rozporu s vírou, ale proto, že Církev a její představitelé byli zvyklí být konečnou autoritou i v oblastech, kde to nebylo ani nutné, ani vhodné.

• Johannes Kepler (1571–1630)
  Kepler, německý astronom a matematik, je nejvíce známý svými zákony planetárního pohybu, které vysvětlují pohyb planet kolem Slunce. Tyto zákony významně přispěly k rozvoji astronomie a k podpoře heliocentrického modelu vesmíru. Kepler se také zabýval optikou a přispěl k pochopení toho, jak fungují dalekohledy. Věřil, že v přírodních zákonech odhaluje božský řád.
• René Descartes (1596–1650)
  Francouzský filozof, matematik a vědec, Descartes je známý především svým přínosem k analytické geometrii a Descartovými souřadnicemi (osa x, osa y), což umožnilo propojení algebry a geometrie. Věnoval se také mechanice a optice. Jeho slavný výrok „Myslím, tedy jsem“ je základem jeho filozofického díla, kde zdůrazňuje význam rozumu, ovšem vždy v rámci víry v Boha jakožto základního pilíře poznání světa.
• Blaise Pascal (1623–1662)
  Francouzský matematik, fyzik a filozof, Pascal popsal Pascalův zákon v mechanice tekutin, který popisuje přenos tlaku v kapalinách. Významně přispěl k teorii pravděpodobnosti, která ovlivnila mnoho oblastí vědy a matematiky. Pascal také navrhl Pascalinu, první mechanický kalkulátor, předchůdce moderních počítačů. Jeho filozofické a náboženské úvahy jsou zachyceny v jeho díle „Myšlenky“ (Pensées), kde obhajuje víru v Boha („Pascalova sázka“).
• Robert Boyle (1627–1691)
  Britský chemik a fyzik, Boyle je známý zejména svým Boyleovým zákonem, který popisuje vztah mezi tlakem a objemem plynu za konstantní teploty. Tento zákon je základem pro moderní fyziku plynů a termodynamiku. Boyle je také považován za jednoho ze zakladatelů moderní chemie a významně přispěl k vývoji experimentální vědecké metody.

Tito myslitelé, každý se svými přelomovými objevy, propojili víru a vědu, aniž by mezi nimi viděli zásadní rozpor. Vědecké bádání pro ně bylo prostředkem k hlubšímu pochopení Božího stvoření a přírodních zákonů.

Pozdější generace osvícenců, jako Voltaire (1694–1778) nebo Rousseau (1712–1778), už začaly vnímat Církev jednoznačně jako brzdnou sílu. Tito myslitelé sice stále věřili v Boha (deismus = uznává existenci Boha jako stvořitele vesmíru, ale popírá jeho aktivní zásah do běhu světa), ale měli problém s církevními institucemi, které považovali za zkostnatělé a politicky mocné. Věřili, že věda by měla mít svobodu bádání, a nebyli ochotni nechat Církev určovat, co je pravda. Avšak i přes tuto kritiku nezavrhovali Boha jako takového. Osvícenci si kladli otázky o přírodních zákonech a hledali harmonii mezi vírou a rozumem, ale jejich nepřátelství k Církvi vyústilo v postupné oddělení náboženského a vědeckého poznání.

Rousseau - „Emil čili O výchově“ - osobní a přírodní náboženství, idea „ušlechtilého divocha“ (morálka, která není vázaná na náboženskou autoritu, ale na „přirozený zákon“), Voltaire - rozum jako hlavní zdroje lidského poznání a svobody, Denis Diderot (1713–1784) - deista, pak materialista: svět lze vysvětlit pouze prostřednictvím rozumu a přírodních zákonů, nikoli božských zásahů.

Francouzská revoluce (1789–1799) přinesla radikální rozchod s tradičním náboženstvím a autoritou církve. V roce 1793 byl vytvořen Chrám Rozumu, součást snahy nahradit křesťanství novým sekulárním náboženstvím, které by uctívalo rozum a racionalitu. Církevní svátky a rituály byly nahrazeny oslavami Rozumu a Matky Přírody, což představovalo sekulární náhradu za tradiční náboženské víry. I přesto, že došlo k pokusu náboženství zcela vymazat, zůstalo v různých formách přítomno, což ukázalo, jak hluboce je zakořeněno v lidské kultuře. Nové sekulární obřady nahradily staré, ale náboženský duch přežíval i ve světských oslavách.

S postupným vytlačováním Boha a náboženství z vědeckého diskursu se začala objevovat personifikace přírodních jevů. Bez Boha bylo těžké vysvětlit komplexní otázky o původu světa a lidského života. Přírodní síly proto začaly být popisovány jako „Matka Příroda“, která „řídí“ svět. Tento koncept byl jakousi světskou náhradou za tradiční náboženská vysvětlení a ukazoval, že i když se věda snažila nahradit náboženství, potřeba nějakého vyššího řádu zůstala.

S rozvojem pozitivismu, zejména v 19. století, se situace změnila. Pozitivisté, jako Auguste Comte (1798–1857), prosazovali názor, že věda musí stát na pevně ověřitelných faktech a že vše, co nelze změřit nebo zvážit, by mělo být vyloučeno z vědeckého diskursu. To vedlo k tomu, že nejen Církev, ale i samotná existence Boha začala být vnímána jako překážka pro pokrok vědy. Vědecké bádání se soustředilo pouze na to, co lze empiricky dokázat, a transcendentní otázky o smyslu života, Boží přítomnosti či morálce se postupně vytrácely z vědeckého zájmu. Comte - zakladatel sociologie jako empirického studia lidské společnosti.

Pozitivismus výrazně přispěl k rozvoji vědecké metodologie. Zavedl důraz na empirii, experiment a objektivitu, což vedlo k mnoha objevům. Na druhou stranu však pozitivismus vyloučil otázky, které se netýkají měřitelné reality, což vedlo k úplné relativizaci etických záležitostí i relativizaci lidské důstojnosti.

První evolucionista se prezentuje jako kreacionista. S Darwinovým příchodem na scénu a jeho teorií evoluce nastává zlom. Darwin sám byl původně kreacionista a jeho teologické vzdělání se odráží i v jeho raných spisech, kde stále odkazuje na Stvořitele. Darwinova teorie evoluce původně nebyla vnímána jako zásadní protiklad k víře, ačkoliv představovala nový způsob chápání přírody a jejího vývoje. Avšak postupem času se z evoluční teorie stala zásadní vědecká doktrína, kterou mnozí vědci začali chápat jako kompletní alternativu k náboženství.

Pro mnoho vědců se evoluce stala „náhradou“ za Boha. Evoluční principy byly personifikovány – „Evoluce si vybírá“, „Evoluce nás formuje“, „Evoluce má svůj plán“. To je paradox, protože i když pozitivisté chtěli odmítnout vše, co přesahuje empirické poznání, nakonec i evoluci začali přisuzovat určité antropomorfní kvality, což byla v podstatě nové forma „náboženství“. První evolucionisté, jako sám Darwin, neměli problém propojit svou vědeckou teorii s vírou v Boha, ale postupem času se z evolucionistů stali ti, kteří odmítali kreacionismus jako zastaralý a nekompatibilní s jejich vědeckým „bohem“ – evolucí.

Historicky nebyly náboženství a věda v konfliktu, jak se často zjednodušeně prezentuje. Často šlo o hledání harmonie mezi oběma oblastmi, přičemž skutečný spor nevznikal mezi samotnými principy víry a vědeckého bádání, ale mezi církevními institucemi a novými vědeckými poznatky. Klíčovou otázkou byla autorita – kdo má právo rozhodovat o pravdě a určovat poslední slovo v poznání světa.

V moderní době se hlavním zdrojem autority stala věda, což je do jisté míry oprávněné díky jejímu významnému přínosu. Nicméně tendence absolutizovat vědecké poznatky vede k tomu, že jsou vnímány jako nevyvratitelná pravda, kterou není třeba dále zkoumat. Věty typu „vědci dokázali, že…“ se stávají argumenty, které uzavírají diskusi, místo aby ji otevíraly. Tento přístup pak vede k tomu, že vědecká autorita, podobně jako kdysi církevní autority, je zneužívána k umlčení jiných pohledů. Namísto dynamického procesu, v němž se teorie vyvíjejí a revidují, se věda stává dogmatickou a jednostrannou, což má negativní dopady na veřejnou a společenskou diskusi. 

Počet shlédnutí: 67