Náboženství a věda: Historické souvislosti

V raných fázích moderní vědy mnoho vědců vidělo vědu jako způsob, jak lépe porozumět Božímu stvoření. Nezpochybňovali ani roli náboženství, ani autoritu Církve. Tito myslitelé – například Isaac Newton (1643-1727), který byl hluboce věřícím příslušníkem anglikánské církve (byť někdy s neortodoxními názory), věřili, že věda a náboženství se navzájem doplňují. Jejich víra v Boha nebyla překážkou pro jejich vědecké poznání. Vědecké objevy vnímali jako odhalování Božího řádu ve světě, a tudíž jako posílení své víry.

Tehdejší Církev často podporovala vzdělání a vědecký výzkum, neboť mnoho vědců byli klerici. Tento stav ale vedl i k tomu, že Církev někdy přisvojovala konečné slovo i ve vědeckých otázkách. Především ve chvílích, kdy se vědecké poznání začalo rozcházet s tehdejšími teologickými interpretacemi (například heliocentrismus), mohla nastat tenze mezi Církví a vědou, nikoliv proto, že by věda byla zásadně v rozporu s vírou, ale proto, že Církev a její představitelé byli zvyklí být konečnou autoritou i v oblastech, kde to nebylo ani nutné, ani vhodné.

• Johannes Kepler (1571–1630)
  Kepler, německý astronom a matematik, je nejvíce známý svými zákony planetárního pohybu, které vysvětlují pohyb planet kolem Slunce. Tyto zákony významně přispěly k rozvoji astronomie a k podpoře heliocentrického modelu vesmíru. Kepler se také zabýval optikou a přispěl k pochopení toho, jak fungují dalekohledy. Věřil, že v přírodních zákonech odhaluje božský řád.
• René Descartes (1596–1650)
  Francouzský filozof, matematik a vědec, Descartes je známý především svým přínosem k analytické geometrii a Descartovými souřadnicemi (osa x, osa y), což umožnilo propojení algebry a geometrie. Věnoval se také mechanice a optice. Jeho slavný výrok „Myslím, tedy jsem“ je základem jeho filozofického díla, kde zdůrazňuje význam rozumu, ovšem vždy v rámci víry v Boha jakožto základního pilíře poznání světa.
• Blaise Pascal (1623–1662)
  Francouzský matematik, fyzik a filozof, Pascal popsal Pascalův zákon v mechanice tekutin, který popisuje přenos tlaku v kapalinách. Významně přispěl k teorii pravděpodobnosti, která ovlivnila mnoho oblastí vědy a matematiky. Pascal také navrhl Pascalinu, první mechanický kalkulátor, předchůdce moderních počítačů. Jeho filozofické a náboženské úvahy jsou zachyceny v jeho díle „Myšlenky“ (Pensées), kde obhajuje víru v Boha („Pascalova sázka“).
• Robert Boyle (1627–1691)
  Britský chemik a fyzik, Boyle je známý zejména svým Boyleovým zákonem, který popisuje vztah mezi tlakem a objemem plynu za konstantní teploty. Tento zákon je základem pro moderní fyziku plynů a termodynamiku. Boyle je také považován za jednoho ze zakladatelů moderní chemie a významně přispěl k vývoji experimentální vědecké metody.

Tito myslitelé, každý se svými přelomovými objevy, propojili víru a vědu, aniž by mezi nimi viděli zásadní rozpor. Vědecké bádání pro ně bylo prostředkem k hlubšímu pochopení Božího stvoření a přírodních zákonů.

Pozdější generace osvícenců, jako Voltaire (1694–1778) nebo Rousseau (1712–1778), už začaly vnímat Církev jednoznačně jako brzdnou sílu. Tito myslitelé sice stále věřili v Boha (deismus = uznává existenci Boha jako stvořitele vesmíru, ale popírá jeho aktivní zásah do běhu světa), ale měli problém s církevními institucemi, které považovali za zkostnatělé a politicky mocné. Věřili, že věda by měla mít svobodu bádání, a nebyli ochotni nechat Církev určovat, co je pravda. Avšak i přes tuto kritiku nezavrhovali Boha jako takového. Osvícenci si kladli otázky o přírodních zákonech a hledali harmonii mezi vírou a rozumem, ale jejich nepřátelství k Církvi vyústilo v postupné oddělení náboženského a vědeckého poznání.

Rousseau - „Emil čili O výchově“ - osobní a přírodní náboženství, idea „ušlechtilého divocha“ (morálka, která není vázaná na náboženskou autoritu, ale na „přirozený zákon“), Voltaire - rozum jako hlavní zdroje lidského poznání a svobody, Denis Diderot (1713–1784) - deista, pak materialista: svět lze vysvětlit pouze prostřednictvím rozumu a přírodních zákonů, nikoli božských zásahů.

Francouzská revoluce (1789–1799) přinesla radikální rozchod s tradičním náboženstvím a autoritou církve. V roce 1793 byl vytvořen Chrám Rozumu, součást snahy nahradit křesťanství novým sekulárním náboženstvím, které by uctívalo rozum a racionalitu. Církevní svátky a rituály byly nahrazeny oslavami Rozumu a Matky Přírody, což představovalo sekulární náhradu za tradiční náboženské víry. I přesto, že došlo k pokusu náboženství zcela vymazat, zůstalo v různých formách přítomno, což ukázalo, jak hluboce je zakořeněno v lidské kultuře. Nové sekulární obřady nahradily staré, ale náboženský duch přežíval i ve světských oslavách.

S postupným vytlačováním Boha a náboženství z vědeckého diskursu se začala objevovat personifikace přírodních jevů. Bez Boha bylo těžké vysvětlit komplexní otázky o původu světa a lidského života. Přírodní síly proto začaly být popisovány jako „Matka Příroda“, která „řídí“ svět. Tento koncept byl jakousi světskou náhradou za tradiční náboženská vysvětlení a ukazoval, že i když se věda snažila nahradit náboženství, potřeba nějakého vyššího řádu zůstala.

S rozvojem pozitivismu, zejména v 19. století, se situace změnila. Pozitivisté, jako Auguste Comte (1798–1857), prosazovali názor, že věda musí stát na pevně ověřitelných faktech a že vše, co nelze změřit nebo zvážit, by mělo být vyloučeno z vědeckého diskursu. To vedlo k tomu, že nejen Církev, ale i samotná existence Boha začala být vnímána jako překážka pro pokrok vědy. Vědecké bádání se soustředilo pouze na to, co lze empiricky dokázat, a transcendentní otázky o smyslu života, Boží přítomnosti či morálce se postupně vytrácely z vědeckého zájmu. Comte - zakladatel sociologie jako empirického studia lidské společnosti.

Pozitivismus výrazně přispěl k rozvoji vědecké metodologie. Zavedl důraz na empirii, experiment a objektivitu, což vedlo k mnoha objevům. Na druhou stranu však pozitivismus vyloučil otázky, které se netýkají měřitelné reality, což vedlo k úplné relativizaci etických záležitostí i relativizaci lidské důstojnosti.

S Darwinovým příchodem na scénu a jeho teorií evoluce nastává zlom. Darwin sám byl původně kreacionista a jeho teologické vzdělání se odráží i v jeho raných spisech, kde stále odkazuje na Stvořitele. Darwinova teorie evoluce původně nebyla vnímána jako zásadní protiklad k víře, ačkoliv představovala nový způsob chápání přírody a jejího vývoje. Avšak postupem času se z evoluční teorie stala zásadní vědecká doktrína, kterou mnozí vědci začali chápat jako kompletní alternativu k náboženství.

Pro mnoho vědců se evoluce stala „náhradou“ za Boha. Evoluční principy byly personifikovány – „Evoluce si vybírá“, „Evoluce nás formuje“, „Evoluce má svůj plán“. To je paradox, protože i když pozitivisté chtěli odmítnout vše, co přesahuje empirické poznání, nakonec i evoluci začali přisuzovat určité antropomorfní kvality, což bylo v podstatě nové formy „náboženství“. První evolucionisté, jako sám Darwin, neměli problém propojit svou vědeckou teorii s vírou v Boha, ale postupem času se z evolucionistů stali ti, kteří odmítali kreacionismus jako zastaralý a nekompatibilní s jejich vědeckým „bohem“ – evolucí.

Náboženství a věda nebyly vždy v konfliktu, a jejich vztah byl složitější, než jak se často prezentuje. Historicky se jednalo o snahy najít harmonii mezi těmito dvěma oblastmi, přičemž spor často nevznikal mezi vědou a náboženstvím samotným, ale spíše mezi církevními institucemi a vědeckými poznatky.

V poslední době se věda stala hlavním zdrojem autority, což je často oprávněné díky jejím přínosům. Nicméně tendence absolutizovat vědecké poznatky vede k jejich vnímání jako nevyvratitelné pravdy bez dalšího kritického zkoumání. Věta „vědci dokázali, že…“ se stává argumentem, který uzavírá diskuzi.

Věda však není neměnný soubor faktů, ale dynamický proces, ve kterém se teorie vyvíjejí a revidují. Zneužití vědecké autority, podobné tomu, jak kdysi fungovaly církevní autority, může vést k marginalizaci jiných pohledů a zjednodušení složitých otázek.

Podobně jako v minulosti církevní autority využívaly svůj vliv k tomu, aby určovaly, co je správné a co ne, dnes vidíme, že někteří vědci nebo celé vědecké disciplíny mohou podobným způsobem určovat, co je „pravda“. To však neznamená, že věda sama o sobě je špatná nebo že vědci jsou záměrně nepoctiví. Spíše to ukazuje, že věda může být zneužívána stejně jako jakýkoli jiný zdroj moci.

Podobně jako kdysi Církev mohla některé otázky uzavřít s tím, že jsou mimo diskusi, dnes mohou někteří vědci nebo média používat vědecká zjištění jako nevyvratitelný důkaz v různých politických nebo společenských diskusích, aniž by byly tyto závěry podrobeny kritickému zkoumání. Tím dochází k marginalizaci jiných pohledů nebo ke zjednodušování složitých otázek, což může být pro veřejnou diskusi velmi škodlivé.