Německojazyčný prostor – chápeme jako oblasti, kde je němčina historicky hlavním komunikačním nebo úředním jazykem. Dnes sem patří Německo, Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Lucembursko, části Belgie (Východní Belgie) a severní Itálie (Jižní Tyrolsko). Historicky však byl tento prostor roztříštěnou mozaikou desítek a později stovek zemí, které sdílely jazykové vazby, ale nikoli politickou jednotu.

Rozdělením Franské říše smlouvou z Verdunu (843) vzniklo Východofranské království – předchůdce pozdějšího „německého prostoru“. Toto království se během středověku postupně přeměnilo v Svatou říši římskou, která od 15. století nese rozšířený název „Svatá říše římská národa německého“.

• Byla to říše nadnárodní, nikoli „německý stát“.*

Zahrnovala území dnešního Německa, Rakouska, Švýcarska, Nizozemí, Belgie, Lucemburska a části severní Itálie.

Systém vlády:

• volební monarchie – panovník nebyl dědičný automaticky; volila jej skupina knížat.
• kurfiřti (Kurfürsten) – nejvýznamnější knížata říše, která měla právo volit římského krále (po korunovaci často i císaře).
• extrémní roztříštěnost: stovky státních celků (vévodství, markrabství, svobodná říšská města, církevní knížectví).

Pojem „Němec“ ve středověku označoval spíše jazykovou příslušnost (mluvící německy), nikoli národní identitu v moderním smyslu.

Habsburkové byli od 15. století nejčastěji vládnoucí dynastií říše. Kromě toho však spravovali vlastní rozsáhlou monarchii:

• Rakousko, Čechy, Moravu, Uhersko, Slezsko, Štýrsko, Tyrolsko a další země.

Němčina byla dvorským a administrativním jazykem, ale monarchie byla multietnická (Češi, Maďaři, Poláci, Slovinci, Chorvati, Rumuni aj.).

Upřesnění:

• Lucembursko – ve 14.–15. století součást Koruny české, později přechází pod jiné dynastie; moderní lucemburská identita vzniká až v 19.–20. století.
• Lichtenštejnsko – původně malý říšský stát, formálně vzniká roku 1719; vládnoucí rod měl rozsáhlé majetky v českých zemích (zejména na Moravě).

Roku 1806 zaniká Svatá říše římská pod tlakem Napoleona a vzniku Rýnského spolku. 19. století se pak nese ve znamení národních hnutí:

• Burschenschaften – studentské spolky prosazující jednotu a svobodu.
• Hambašský festival (1832) – symbol německého liberalismu a národní jednoty.
• Frankfurtský parlament (1848/49) – první pokus o ústavu a sjednocení demokratičtější cestou; neuspěl.

Klíčové dilema:

• Velkoněmecké řešení – sjednocení *s Rakouskem*, tedy širší nadnárodní říše.
• Maloněmecké řešení – sjednocení *bez Rakouska*, pod vedením Pruska.

Konflikt mezi Rakouskem a Pruskem (zejména válka roku 1866) rozhodl ve prospěch Pruska a maloněmecké varianty.

Roku 1871 vyhlásil Otto von Bismarck v zrcadlovém sále ve Versailles vznik Německého císařství. Stát byl:

• silně průmyslový a militarizovaný,
• vedený Pruskem (pruský král = německý císař),
• jazykově převážně německý, ale i s menšinami.

Rakousko zůstává mimo a postupně si formuje vlastní rakouskou identitu, odlišnou od „pruského“ Německa.

Poznámka ke Švýcarsku a Lucembursku: Ačkoli byly kulturně a jazykově blízké, jejich politická identita byla už od 19. století pevně švýcarská či lucemburská, nikoli „německá“.

Rakousko-Uhersko bylo výsledkem rakousko-uherského vyrovnání (1867). V západní části monarchie – tzv. Předlitavsku – byla němčina hlavním jazykem správy („innere Amtssprache“), ale nebyla jediným úředním jazykem.

Centra německého kulturního života:

• Vídeň – sídlo dvora, hlavní město monarchie, kulturní metropole.
• Praha – významné centrum německy mluvící vědy a literatury (Pražská německá univerzita, Kafka, Rilke…).

Identita monarchie byla převážně státně-dynastická: být „věrným poddaným císaře“ bylo důležitější než etnicita.

Po roce 1918 vznikají nové státy:

• Německo je republikou (Výmarská republika).
• Rakousko se stává malým státem – část společnosti volá po spojení s Německem (*Anschluss*), což je Versailleskou smlouvou zakázáno.
• Švýcarsko posiluje neutralitu a vlastní federalismus.
• Lucembursko upevňuje identitu; lucemburština se stává rovnocenným jazykem až 1984.

V nově vzniklých státech jsou početné německé menšiny (Československo, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko…).

Klíčové události:

• nacistický Anschluss Rakouska (1938),
• okupace Československa,
• válka a genocida evropských Židů.

Po roce 1945, podle rozhodnutí Postupimské konference, dochází k:

• odsunu (vyhnání) Němců z Československa, Polska, Maďarska a Jugoslávie,
• zásadní změně hranic: oblasti jako Slezsko, Pomořansko a většina Východního Pruska přecházejí k Polsku a SSSR.

Německé komunity ve východní Evropě téměř zanikají. Přežívají jen malé skupiny:

• v Rumunsku (Sedmihradští Sasové, Banátští Švábové),
• v Polsku (Opolské Slezsko),
• v Maďarsku, Slovinsku, Dánsku, Belgii.

Západní Německo (BRD):

• Wirtschaftswunder (50.–60. léta) – „hospodářský zázrak“ založený na sociálně tržní ekonomice, exportu a gastarbeiterech.
• Formuje se image technické preciznosti a ekonomické stability.

Rakousko:

• od roku 1945 existuje jako republika, ale do 1955 je v okupačních zónách (SSSR, USA, Francie, UK).
• po Státní smlouvě 1955 se stává neutrálním státem.
• vlastní hospodářský boom přichází až koncem 50. a v 60. letech.

Německo

• největší ekonomika EU; silná průmyslová báze (*automotive, strojírenství, chemie, elektrotechnika*).
• výzvy: Energiewende, stárnutí populace, digitalizace.
• polarizace ohledně migrace – růst podpory AfD, zejména ve východních zemích.

Rakousko

• identita od roku 1945 jednoznačně rakouská, ne německá.
• ekonomika: turismus, průmysl (Voestalpine), energie (OMV), bankovnictví.
• politická témata: migrace, bytová krize, vzestup FPÖ.

Švýcarsko

• přibližně 60 % obyvatel mluví německy; jazyk ale neurčuje národní identitu.
• identita: federalismus, neutralita, přímá demokracie.
• nejvyšší životní úroveň v Evropě (HDP na hlavu).
• ekonomika: finanční služby, farmacie (Novartis, Roche), přesné strojírenství, potravinářství (Nestlé).

Lucembursko

• malé, ale mimořádně bohaté a kosmopolitní centrum financí a evropských institucí.
• jazyková politika: lucemburština (od 1984), němčina a francouzština.
• významný průmysl (ArcelorMittal), fondový sektor, evropské instituce.

Lichtenštejnsko

• konstituční monarchie, úzce svázaná se Švýcarskem (měnová a celní unie).
• průmysl přesného strojírenství, bankovnictví, nízké daně.
• rod Lichtenštejnů měl do 20. století velké majetky v českých zemích.

Jižní Tyrolsko (Itálie) – Autonominí provincie Bolzano/Bozen:

• Má široký autonomní statut, který zaručuje například: vlastní rozpočet (zůstává 90% daní), dvojjazyčnost (němčina a italština mají rovné postavení), trojjazyčnost v ladínských údolích (+ ladinština), vlastní školství s vyučovacím jazykem podle mateřštiny žáka.
• Ekonomika je postavena na vysoce kvalitním turismu (letním i zimním), specializovaném zemědělství (jablka, víno, mléčné produkty) a kvalitních službách. HDP na hlavu patří v rámci Itálie k nejvyšším.
• Je považováno za evropský model úspěšného vyřešení menšinové otázky a mírové koexistence komunit po dlouhém historickém konfliktu.

Do roku 1945 existovala síť německých komunit od Ukrajiny po Jadran. Po válce se většina z nich rozpadla nebo migrovala.

Přežívají pouze:

• Rumunsko (Sasové, Švábové),
• Polsko (Slezsko),
• Maďarsko, Slovinsko, Dánsko, Belgie,
• Itálie (Südtirol)
• malá komunita v ČR.

Migrační vlna 2015 přinesla do Německa přes milion uprchlíků. Zpočátku převládala Kultur des Willkommens („kultura vítání“). Postupně se však objevily problémy:

• tlak na bydlení a infrastrukturu,
• pomalejší integrace,
• kulturní napětí,
• výrazné posílení radikální pravice (AfD).

Debata o migraci dnes rezonuje ve všech německojazyčných zemích, i když s různou intenzitou.

• Němci nikdy netvořili jeden stát – spíše jazykově propojený prostor.
• 19. století přineslo nacionalismus a vznik Německa bez Rakouska (maloněmecké řešení).
• Po roce 1945 se identity definitivně oddělily: německá, rakouská, švýcarská, lucemburská…
• Německé menšiny byly po válce dramaticky redukovány.
• Celý německojazyčný prostor dnes řeší podobné problémy: migraci, transformaci ekonomiky, digitalizaci, demografii.

Německo je federace 16 zemí, z nichž každá má vlastní historii, kulturu, ekonomiku i politické preference. Tato pestrost je jedním z důvodů, proč je Německo ekonomickou velmocí Evropy.

• největší země rozlohou; silná regionální identita; katolická tradice.
• centra: Mnichov (BMW, Siemens, Allianz), Norimberk, Augsburg, Ingolstadt (Audi).
• vysoký podíl „hidden champions“ – rodinné firmy světové úrovně.
• dlouhodobě patří mezi nejbohatší regiony EU.

• jádro německého strojírenství: Mercedes-Benz, Porsche, Bosch.
• nejvyšší koncentrace technologických firem ve střední Evropě.
• univerzity: Heidelberg, Freiburg, Tübingen, KIT.
• HDP na hlavu srovnatelný se skandinávskými zeměmi.

• nejlidnatější země Německa.
• tradiční průmysl (ocel, uhlí) v Porúří, dnes transformace.
• Kolín – mediální centrum; Düsseldorf – finanční a obchodní metropole.

• nejúspěšnější země bývalé NDR.
• Silicon Saxony – centrum evropského polovodičového průmyslu (Infineon, GlobalFoundries).
• Lipsko – automobilky, univerzita, kultura.

• politické centrum Německa.
• významná start-upová scéna, kreativní a kulturní sektor.
• ekonomicky slabší než jih – vysoké zadlužení země.

• největší přístav Německa, logistická brána do světa.
• tradice hanzovního města.
• mediální centra: *Der Spiegel, Die Zeit, Axel Springer*.
• patří mezi nejbohatší země Německa.

• Frankfurt – evropské finanční centrum (ECB, Bundesbank, Deutsche Bank).
• jedno z největších letišť v Evropě.
• ekonomika založená na financích, službách, dopravě.

Meklenbursko-Přední Pomořansko, Braniborsko, Sasko-Anhaltsko, Durynsko:

• doposud patrný ekonomický odstup od západu.
• průmyslové ostrovy:
  • Durynsko – optika (Zeiss), automobilový průmysl
  • Sasko-Anhaltsko – chemie (Leuna)
  • Braniborsko – logistika, věda (Potsdam)
• Baltské pobřeží – turismus.

• Šlesvicko-Holštýnsko – dánská menšina, větrná energie, lodě.
• Dolní Sasko – Volkswagen, zemědělství, Hannover (veletrhy).
• Sársko – francouzské vlivy, transformující se těžký průmysl.
• Brémy – městský stát; přístav Bremerhaven; automobilka Mercedes.

• Nejbohatší země: Hamburk, Bavorsko, Bádensko-Württembersko, Hesensko
• Střední úroveň: Berlín, Sasko, Dolní Sasko, Šlesvicko-Holštýnsko, Braniborsko
• Nejslabší: Sasko-Anhaltsko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sársko

Německo je:

• největší ekonomika EU,
• největší průmyslová velmoc Evropy,
• světová špička ve strojírenství, automobilovém, chemickém a elektrotechnickém průmyslu.

Hlavní výhoda: propojení velkých koncernů, rodinných firem, výzkumu a duálního vzdělávání.

Problémy moderního Německa:

• rostoucí polarizace a úspěchy AfD,
• energetická transformace,
• digitalizační skluz,
• stárnutí populace,
• tlak na sociální stát.

Mentalita mladších generací je méně ovlivněna poválečným růstem a více tématy identity, dostupnosti bydlení a sociální spravedlnosti.

• Německo je krajinně, kulturně i ekonomicky extrémně pestré.
• Jižní země (Bavorsko, Bádensko-Württembersko) jsou motorem evropského průmyslu.
• Hanzovní tradice formuje otevřenost severních měst.
• Rozdělení na východní a západní země je stále patrné v ekonomice i politice.
• Budoucnost Německa závisí na zvládnutí transformací, které ovlivňují i celý západní svět.



Počet shlédnutí: 62