ANTROPOLOGIE A VĚDA

Pojetí antropologie jako exaktní vědy, jak se o něj pokouší Leopold Pospíšil ve svém díle „Antropologie a věda“, nevyhnutelně naráží na limity dané samotnou podstatou lidského bádání. Vnitřní rozpory patrné v jeho práci nejsou primárně slabinou autora, ale spíše zrcadlem trvalého napětí, které definuje sociální a humanitní vědy: napětí mezi ideálem vědecké objektivity a nevyhnutelnou lidskou podmíněností hodnotami a kulturou.

Leopolda Pospíšila text je skvostný, protože z něj přímo čiší, jak marné je veškeré lidské snažení o absolutní vědeckou čistotu. Pospíšil by chtěl antropologa, který je v terénu jen chladným, datově orientovaným přístrojem, prostým emocím, morálky a kulturních preferencí.

Přichází situace s dívkou. Jedenáctiletá dívka a nucený sňatek… Rozhodne se pro mistrovský kousek: využije místní argumentaci („dívka se nesmí vdát, dokud jí nenarostou prsa“), aby dosáhl svého západního, liberálně-humanistického cíle. A v tu chvíli se celá jeho teze o nehodnotící vědě rozplývá jako cukr. Ukázal nám totiž, že člověk je vždy v první řadě člověk, a až v řadě druhé, třetí nebo páté vědec. Antropolog si zkrátka může obléci vědecký plášť a tvářit se, že studuje mravence, ale ve chvíli, kdy narazí na lidské utrpení, plášť spadne a zůstane jen člověk s morální kompasem v kapse.

Podobně groteskní je i jeho boj s holismem. V jedné větě požaduje, aby antropolog studoval člověka celostně – ekonomicky, biologicky, právně, kulturně. V druhé větě logicky připouští, že pro hloubku poznání se musí specializovat. Ideál celistvosti je tedy krásný, ale v akademické praxi stejně nepoužitelný. Je to spíše jakási filozofická modlitba na začátku závěrečné práce než reálná metodologie. Jeho kritika zpochybňování je často spíše morálním odsudkem než vědeckou analýzou. Tím se nevědomky stává přesně tím, co tak ostře kritizuje: ideologicky motivovaným pozorovatelem.

Pospíšil navzdory všemu dokázal své poznatky použít k řešení reálného lidského konfliktu (i když aplikovanou vědu teoreticky odmítal!), má jeho dílo mnohem větší cenu. Dokazuje, že hodnota bádání nespočívá v jeho sterilní objektivitě, ale v jeho ochotě přiznat, že vědec je bytost s morální odpovědností. A ta morálka je někdy důležitější než všechny tabulky a grafy světa.



---

Počet shlédnutí: 8