obrzek domeku-home logo-FB


Obsah

Putování k Mongolům

Úvod

Fratris Willelmi de Rubruk

ITINERARIUM AD PARTES ORIENTALES

CESTA BRATRA VILÉMA Z RUBRUKU KE DVORU MANGU-CHÁNA 1253–1255

Bratr Vilém z Rubruku se narodil kolem roku 1215 a zemřel roku 1270. Vydal se na Východ jako vyslanec francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Král se doslechl, že Sartach, syn mongolského velitele v Rusku Batua, se stal křesťanem, a chtěl s ním navázat styky.

V té době trvala Čingischánova říše ještě v plném rozsahu, i když jí nevládl jediný muž. Když se Rubruk vydal r. 1253 na cestu, byl Velkým chánem a vládcem mongolských stepí Mangu-chán, vnuk Čingisův a starší bratr Kubilajův. Rubruk dojel k Sartachovi, pak k Batuovi a nakonec byl vyzván, aby navštívil dvůr Velkého chána nedaleko Karakorumu. Byla to cesta dlouhá pět tisíc mil.

Jeho vyprávění je jedním z nejpoutavějších a nejosobitějších cestopisů vůbec; jako historický dokument má nejméně tutéž hodnotu jako kniha Marco Polova. Očitý svědek a skvělý vypravěč tu živě a barvitě maluje obraz tatarské říše, života, pověr a zvyků jejích obyvatelů. Po mnoha zajímavých zážitcích se Rubruk vrátil mezi křesťany roku 1255. Chtěl se setkat s králem Ludvíkem v Palestině, Ludvík však mezitím již vykonal svou pouť do Svaté země a vrátil se do Francie. Rubruk odešel tedy do Acre a v tamním klášteře svého řádu napsal zprávu, kterou poslal králi.

Roger Bacon se setkal s Rubrukem o několik let později a hovořil s ním o svých objevech. Četl Rubrukovu zprávu a dělal si z ní podrobné poznámky, které se objevují v jeho slavném Opus Maius.

O osobě Rubrukově se ví málo. Byl to zbožný a čestný muž, výtečný pozorovatel a bystrý glosátor, a stejně jako Carpini byl velice tlustý.

KAPITOLA 1. O MĚSTECH A ZEMÍCH, KTERÝMI JSME PROJELI CESTOU K TATARŮM

Svému panovníku, nejkřesťanštějšímu Ludvíkovi, z Boží milosti vznešenému králi francouzskému, přeje zdraví a vítězství v Kristu nejponíženější z řádu Menších bratří, bratr Vilém z Rubruku.

O muži moudrém praví Písmo: Putovati bude do dalekých zemí a zakusí všude dobré i zlé.

Toho jsem dosáhl, můj pane a králi; doufám jen, že jsem si ve všem vedl jako moudrý muž a nikoliv jako blázen. Neboť mnozí činí totéž, co moudří, nikoliv však z moudrosti, nýbrž z pošetilosti; bojím se, abych i já nebyl jedním z nich. Nicméně, když jsem odcházel od Vaší Milosti, nařídil jste mi, abych sepsal všechno, co mezi Tatary uvidím. Nabádal jste mne, abych se nebál psát dlouhé dopisy; učinil jsem, jak si přálo Vaše Veličenstvo, přece však se strachem a s úctou, neboť se mi nedostává slov a výmluvnosti, když píši tak velkému pánu.

Nechť tedy ví Vaše Svaté Veličenstvo, že L. P. 1253 o květnových nonách (7. května) jsme vpluli do Pontského moře, kterému Bulhaři říkají Veliké. Je dlouhé 1008 mil, jak mi pověděli kupci, a dělí se ve dvě části. Asi uprostřed té délky jsou dvě provincie, jedna na severu a druhá na jihu. Jižní se jmenuje Synopolis; je tam hrad a přístav, který patří tureckému sultánovi. Severní provincii nazývají Latinci Gasaria (Krym); Řekové, kteří obývají tamní pobřeží, jí však říkají Cassaria, tj. Cacsarea. Do moře u Synopole vybíhají všelijaké ostrohy a mysy; mezi Synopolí a Cassarií leží vzdálenost sta mil. A sedm set mil odtud na východ jsou břehy Gruzie.

Gasaria nebo Cassaria má trojúhelníkový tvar a v její západní části leží město Kersona, kde byl umučen sv. Kliment. Když jsme pluli kolem toho města, viděli jsme ostrov a na něm kostel, o kterém se říká, že jej postavili andělé. Asi uprostřed této provincie, na jižním břehu přímo proti Synopoli, leží na ostrém výběžku město Soldaia (Sudak). Sem přicházejí všichni turečtí obchodníci, když putují do severních zemí, a všichni, kdo se vracejí z Ruska a ze severu a chtějí se dostat do Turecka. Někteří si přivážejí hermelín a šedé kožešiny a mnoho jiných vzácných a drahých koží. Jiní vezou bavlněné a hedvábné látky a nejrůznější druhy koření. Na východě této provincie je město zvané Matrica, které leží tam, kde řeka Don se vlévá do Pontského moře; na této řece, krátce před ústím, je malé moře, dlouhé a široké sedm set mil, které nikde není hlubší než šest stop. Velké lodi jím tudíž nemohou plout. Kupci z Cařihradu, kteří přijedou do Matriky, posílají však bárky až k řece Donu a kupují tu sušené ryby, jesetery, vyzy a spoustu jiných. Cassarii obklopuje moře ze tří stran: na západe je Kersona, město sv. Klimenta, na východě je Maricandis čili Matrica při ústí Donského moře, které je tu široké 12 mil.

Za tímto ústím je Zikia, která není pod vládou Tatarů. Také lid dále na východ, zvaný Suevové a Ibérové, ještě nepodléhá Tatarům.

Na jihu je pak město Trapezunt, které má svého vládce jménem Quido. Ten pochází z rodu císařů cařihradských a je vazalem Tatarů. Opodál je Synopolis, město tureckého sultána, který je rovněž jejich poddaným. Za nimi je země Vastaciova, jehož syn se jmenuje Askar po svém dědovi z matčiny strany a není jim poddán. Všechno na západ od ústí Donu až k Dunaji je v rukou Tatarů. Dokonce i za Dunajem, směrem k Cařihradu, jim platí poplatek Blakia, země Asanova, a malé Bulharsko až k Solonii. A kromě poplatku vybírali před lety ještě z každého domu po sekeře a všechno nezpracované železo.

Přijeli jsme tedy do Soldaie po dvanáctých kalendách červnových (21. května). Před námi sem přijeli nějací kupci z Cařihradu a rozhlásili tu, že ze Svaté země jedou poslové, kteří chtějí putovat k Sartachovi. Kázal jsem však v kostele sv. Sofie, že nejsem ani vaším, ani jiným poslem a že jdu mezi nevěřící z příkazu svého řádu. Když jsme přijeli sem, varovali mne ti kupci, abych si dal dobrý pozor, co říkám; ohlásili již, že jsem poslem, protože jinak by mne tu nepustili dál. Mluvil jsem tedy takto s guvernéry města, či spíše s jejich zástupci, neboť guvernéři odjeli s poplatkem k Batuovi a ještě se nevrátili. Říkal jsem tu, že jsme slyšeli ve Svaté zemi, že mocný pán Sartach se stal křesťanem; křesťané se z toho velice radovali, zvláště pak nejkřesťanštější král Ludvík francouzský, který je právě ve Svaté zemi a bojuje tam se Saracény. Rozhodl jsem se proto jít k Sartachovi a odevzdat mu list svého pána a krále, ve kterém ho nabádá, aby pečoval o blaho a dobro křesťanstva. Nato nás přijali milostivě a ubytovali nás při kapitulním chrámu. Biskup této kapituly byl u Sartacha a pověděl mi o něm mnoho podrobností, kterých bych si byl později sám nepovšiml. Dali nám na vybranou, chceme-li jet s volskými potahy a vozy nebo naložit své věci na soumary. Cařihradští kupci mi radili, abych si nebral soldajské vozy, nýbrž abych si koupil kryté vozy, v jakých Rusové vozí kožešiny. Do nich se dá složit všechno, co se denně nepotřebuje. Kdybych si totiž zvolil koně, musil bych z nich na každé zastávce všechno sundávat a zas nakládat. Kromě toho je prý lépe cestovat pomaleji; uposlechl jsem té neblahé rady a cestoval jsem k Sartachovi dva měsíce, ačkoliv se tam na koni dalo dojet za měsíc.

Na radu kupců jsem vezl s sebou z Cařihradu nádherné ovoce, muškátové víno a různé sladkosti a pečivo. Chtěl jsem to darovat soldajským guvernérům, abych od nich dostal povolení k cestě. Nemají totiž rádi, když se k nim přijde s prázdnýma rukama. Naložil jsem tedy všechny tyto věci na jeden vůz a vzal jsem je s sebou až k Sartachovi, protože, jak mi řekli, i jemu by přišly velice vhod.

Vyjeli jsme konečně o červnových kalendách se čtyřmi vlastními krytými vozy a s dvěma, které jsme si vypůjčili.

Na nich jsme měli všechny potřeby k přenocování. Sami jsme jeli na koních. Bylo nás celkem pět: já, můj společník bratr Bartoloměj z Cremony, Goset, který se staral o dary, boží člověk Turgemannus a můj sluha chlapec Mikuláš, kterého jsem vykoupil v Cařihradě za část almužen, které jsem dostal. Dále s námi byli ještě dva muži, kteří řídili vozy a starali se o voly a koně.

Podél pobřeží od Kersony až po ústí Donu jsou vysoké hory. Mezi Kersonou a Soldaiou je čtyřicet městeček a v každém z nich se mluví jiným jazykem; žije tam mnoho Gótů, jejichž jazyk je leutonský.

Na sever od hor se táhnou překrásné lesy a roviny plné potoků a říček. Za těmi lesy je ohromná pláň, která sahá až k severní hranici provincie, pět dní cesty daleko. Tam je úzká šíje mezi mořem na východě a mořem na západě, prokopaná příkopem, který je spojuje. Než přišli Tataři, žili na té pláni Kumáni a všechna města a pevnosti jim musily platit poplatek. Potom však, když se blížili Tataři, přihnala se sem spousta Kumánů a všichni prchali k pobřeží. Zavládl mezi nimi takový hlad, že živí museli pojídat mrtvé. Kupec, který to viděl na vlastní oči, mi vyprávěl, že lidé rvali a trhali zuby syrové maso z mrtvol, jako když psi ohlodávají zdechlinu.

Směrem k hranici je mnoho velkých jezer. Na jejich březích jsou solná zřídla a sůl tu leží jako ledový příkrov. Z těch solin plynou Batuovi a Sartachovi velké důchody. Z celé Rusi sem totiž jezdí pro sůl a za každý náklad platí dvěma kusy bavlněné tkaniny v ceně půl yperpery. I po moři sem jezdí mnoho lodí a každá platí podle toho, kolik uveze.

Třetí den po odjezdu ze Soldaie jsme narazili na Tatary. Připadali jsme si mezi nimi jako v jiném století, jejich život a mravy se pokusím Vaší Výsosti popsat, jak nejlépe dovedu.

KAPITOLA 2. O TATARECH A JEJICH DOMECH

Nežijí vůbec ve městech a nemají stálé obydlí, ba ani nevědí, kde budou bydlit zítra. Rozdělili si mezi sebou celou Skythii, která se táhne od řeky Dunaje až tam, kde slunce vychází. Každý jejich náčelník má vymezená pastviště podle toho, kolik má lidí, a ví, kde může pást v zimě a v létě, na jaře a na podzim. V zimě sestupují na jih do teplejších končin, v létě táhnou na sever do studených krajů. V zimě. když leží sníh, žije jejich dobytek na pastvinách bez vody, protože má místo ní sníh.

Domy, ve kterých spí, stojí na kulaté kostře ze spleteného proutí a uprostřed je volný kroužek, z kterého vyčnívá hrdlo jako komín. Kostru potahují bílou plstí a často ještě omítají plst vápnem nebo bílou hlinkou a přidávají do ní prášek z kostí, aby byla bělejší. Jindy zase užívají černé plsti. Místo dveří bývá plstěný závěs, krásně malovaný obrazy rostlin, stromů, ptáků a zvířat.

Tyto domy bývají Často až třicet stop široké. Jednou jsem si změřil, jak daleko jsou od sebe koleje jejich vozů. Bylo to přes dvacet stop; a když byl dům naložen na voze, přesahoval ještě na každé straně nejméně o pět stop. V jednom spřežení jsem napočítal dvaadvacet volů, jedenáct v každé řadě na šířku vozu; osa vozu byla obrovská jako lodní stěžeň. Ve dveřích domu, vpředu na voze, stál chlapík a řídil voly. Tak převáželi své domy.

Kromě toho si dělají z tenkého ohebného proutí jakési čtverhranné kose jako veliké truhly. Ze stejného proutí k nim upletou víko, vpředu udělají dvířka, a pak celou truhlu nebo domeček potáhnou černou plstí, napuštěnou lojem nebo ovčím mlékem, aby jí neprosákla voda. Zdobí ji obrázky nebo peřím. Do takových truhel naskládají své nářadí a cenné věci. Přivážou je pak na vysoké vozy tažené velbloudy a mohou se s nimi klidně brodit přes řeky. Nikdy a nikde je nesundávají s vozů.

Když zakládají tábor, obracejí své domy vždy dveřmi k jihu. Vozy s truhlami stavějí od nich v určité vzdálenosti tak, že domy vždy stojí mezi dvěma řadami vozů jako za zdí. Vdané ženy si pro sebe dělají překrásné vozy, které bych Vašemu Veličenstvu měl nejspíše nakreslit; udělal bych to vskutku rád, kdybych to jen trochu lépe uměl. Bohatý Mongol nebo Tatar mívá dvě stě nebo sto takových vozů s truhlami. Batu má šestnáct žen a každá z nich má veliký dům, nemluvě o různých domcích, které stavějí za velkým a ve kterých bydlí služky a pomocnice. Ke každému z těch domů patří dvě stě vozů.

První žena vždy rozloží svůj dům na západním konci a po ní po řadě všechny ostatní. Poslední žena tedy bydlí na východním konci. Jednotlivé domácnosti jsou od sebe co by kamenem dohodil. Tábor bohatého Mongola vypadá vlastně jako jakási vesnice, jenže v ní je velice málo mužů. Jedna žena řídí současně dvacet i třicet vozů; jejich země je totiž velice plochá a vozy se zapřaženými voly a velbloudy jsou přivázány jeden za druhým. Jedna žena sedí na předním voze, řídí spřežení a ostatní jdou stejnoměrně vzadu. Když dojdou k nějaké překážee, rozvážou je a převádějí je po jednom. Chodí pomalu, jak stačí ovce nebo dobytek.

KAPITOLA 3. O JEJICH LOŽÍCH A NÁDOBÁCH

Když složí domy s vozů a postaví je dveřmi k jihu, umístí pánovo lože v severní části domu. Místa žen jsou vždy na východní straně, tedy po pánově levici, hledíme-li směrem na jih. Místa mužů jsou na západní straně, tedy po pravici. Muži nikdy nepověsí své luky na ženské straně.

Nad pánovou hlavou je vždycky bůžek, plstěná loutka, které říkají pánův bratr. Jiná visí nad hlavou paní neboli první ženy; té říkají její bratr. Výše na stěně mezi nimi je ještě třetí, drobná a tenká, která je něčím jako strážeem celého domu. Paní domu mívá nad nohami svého lůžka při pravé straně kozí kůži, vycpanou vlnou nebo něčím jiným, a u ní sošku nebo figurku hledící k děvčatům a ženám. Hned u dveří na ženské straně je jiná figurka s kravským vemenem pro ženy, které dojí krávy. Proti ní na mužské straně je podobná soška s kobylím vemenem, protože kobyly dojí muži.

Když se sejdou a chtějí pít a veselit se, postříkají vždy nejprve několika kapkami bůžka nad pánovou hlavou a po něm všechny ostatní. Potom vyjde sluha před dům, vystříkne třikrát z plné číše směrem na jih a pokaždé při tom poklekne. To je oběť ohni; pak udělá totéž na východ jako oběť vzduchu, na západ jako oběť vodě a nakonec na sever jako oběť mrtvým.

Když se pán chce napít, nejprve ulije trochu na zem. Sedí-li na koni, ulije několik kapek na hřívu nebo koňskou šíji.

Po všech čtyřech úlitbách se sluha vrátí dovnitř, dva jiní připraví číše a mísy a nesou pánovi a paní, kteří sedí spolu na lůžku. Má-li pán více žen než jednu, sedí tu s ním ta, s kterou spal předešlé noci. Všechny ostatní ženy musí přijít a pít v jejím domě, neboť tam je toho dne pánovo sídlo. Ona též dostává dary, které toho dne přijdou.

Nádoba s mlékem, hrnky a jiné nápoje stávají na lavici u dveří.

KAPITOLA 4. O NÁPOJÍCH A JAK SE POVZBUZUJÍ K PITÍ

V zimě si připravují výborný nápoj z rýže, prosa a medu, krásně zbarvený jako víno. Víno si dovážejí z dalekých zemí. V létě nepijí nic než kosmos (kobylí mléko). Bývá vždy hned u dveří a vedle stojí zpěvák s kytarou. Neviděl jsem tu loutny nebo housle, jako máme my, mají však mnoho hudebních nástrojů, které my neznáme. Když pán domu začne pít, jeden ze sluhů zavolá nahlas: Ha! a zpěvák začne hrát na kytaru. Pořádají-li velkou slavnost, všichni tleskají rukama a tančí při hudbě, muži před pánem a ženy před paní. Když pán dopil, sluha zase zavolá a zpěvák přestane. Pak pijí všichni kolem, muži i ženy. Často hýří a zapíjejí vítězství velmi hanebně a nestřídmě. Chtějí-li někoho vy-dráždit, přitáhnou ho za uši k poháru, cloumají jím a tahají ho, tleskají rukama a tančí; když se chtějí obzvláště dobře bavit, vezme jeden z nich plný pohár, další dva se ho drží vpravo a vlevo a všichni tři jdou se zpěvem k tomu, kdo má pít. Zpívají před ním a tančí, když však natáhne ruku po číši, ucouvnou, znovu se vrátí a zase uskočí. Tak ho lákají několikrát po sobě a berou mu číši, až se rozesměje a dostane velkou chuť. Pak mu konečně dají pohár a dupou, zpívají a tleskají, dokud jej nevyprázdní.

KAPITOLA 5. O TOM, CO JEDÍ

Máme-li mluvit o jejich potravě, vězte nejprve, že snědí bez výjimky všechna svá zdechlá zvířata. A při tolika stádech samozřejmě občas nějaký kus uhyne. V létě však, pokud jim stačí jejich kosmos, nemusí mít nic jiného. Když v té době pojde nijaký kůň nebo vůl, nařežou jeho maso na tenké plátky, pověsí je na slunce a na vítr a suší je. Vůbec je nesolí, a přece nijak nepáchne. Z koňských vnitřností dělají uzenice lepší než vepřové. Nejraději však suší koninu a hovězí jedí čerstvé. Sušené maso uschovávají na zimu. Z hovězích koží dělají velké mechy nebo pytle, které skvěle vydělávají v kouři. Z kůže z koňských zadků dělají pěkné opánky a boty.

Padesát nebo sto lidí se nají masem z jedné ovce. Vaří je drobně nasekané v kotli ve slané vodě, jinou omáčku nedělají. Pak špičkou nože nebo malou vidličkou, kterou si k tomu zhotovují, podobnou, jako máme my k vytahování pečených jablek a hrušek z vína, napichují pro každého sousto nebo dvě, podle toho, kolik je hostu. Pán domu si bere první, a kolik chce. Podá-li některému hostu pěkný kousek, ten ho musí sníst sám a nesmí z něho nikomu nic dát. Nemůže-li jej sníst celý hned, vezme jej s sebou nebo jej dá svému sluhovi, aby mu jej schoval. Nemá-li s sebou sluhu, vstrčí maso do svého saptargatu, tj. čtvercového pytlíku, který všichni s sebou stále nosí. Dávají si do něho jídlo nebo kosti, které neměli Čas pořádně ohryzat. Neboř nic, co se dá jíst, nesmí přijít nazmar.

KAPITOLA 6. JAK SE DĚLÁ KOSMOS

Jejich nápoj zvaný kosmos se připravuje takto: Mezi dva kůly zaražené pevně do země uvážou pevný provaz a k němu přivážou hříbata klisen, které chtějí dojit. Matky přijdou ke svým hříbatům a nechají se podojit. Je-li některá z nich příliš nepokojná, vstrčí pod ni hříbě a nechají je chvilku sát. Pak je odvedou a dojič zaujme jeho místo. Když nashromáždili dosti mléka, které je tak sladké jako kravské, vlijí je, dokud je Čerstvé, do velikého měchu nebo pytle. Mají zvláštní plácačku, která na dolním konci vypadá jako lidská hlava a je dutá. Tou tlučou do pytle a mléko hned začne kvasit jako mladé víno. Zkysne a dostane ostrou vůni. To trvá tak dlouho, dokud se v mléce neudělá máslo. Pak je ochutnají, a je-li lehce ostré, pijí je. Štípe do jazyka jako víno z hroznů. Po prvním doušku chutná jako mandlové mléko; je velice dobré a mírně omamuje slabé hlavy. Silně působí na moc.

Karakosmos, tj. černý kosmos, je nápoj pro velké pány. Dělá se takto: Nejprve se mléko tluče tak dlouho, až jeho nejhustší část klesne ke dnu jako kal z bílého vína. Nahoře zůstane řídký a čirý mok jako syrovátka. Kal nebo sed lina, která je čistě bílá, se dává otrokům. Má uspávači účinky. To řídké a čiré pijí páni; je to sladký nápoj.

Kníže Batu má třicet poddaných kočujících v okruhu jednoho dne jízdy kolem místa, kde bydlí. Každý z nich mu denně posílá karakosmos z mléka sta klisen, dohromady tedy z mléka od tří tisíc klisen. Kromě toho jiní mu dodávají ještě bílé mléko.

Podobně jako syrští venkované odvádějí na dvůr svých pánů třetinu svého ovoce, tak odvádějí Tataři každý třetí den mléko svých kobyl. Z kravského mléka nejprve stloukají máslo, které vaří tak dlouho, až ztratí vodu. Pak je nacpou do ovčích koží, které zvlášť k tomu připraví, a uschovají na zimu. Nesolí je, a přece se jim nekazí, protože je vaří tak dlouho. Podmáslí, co zbude, nechají zkysnout, pokud to jen jde, a pak je svaří. Tím se z něho udělá tvaroh nebo sýr, který suší na slunci, až je tvrdý jako plech. Uschovávají jej v pytlích na zimu. Říkají mu grjut a v zimě, když nemají mléko, jej polijí horkou vodou a stloukají tak dlouho, až se rozpustí. Je pak nesmírně kyselý a pije se místo mléka.

Všichni si dávají dobrý pozor, aby se nenapili nikdy obyčejné vody.

KAPITOLA 7. O ZVÍŘATECH, KTERÁ JEDÍ. O JEJICH ODĚVU A LOVECKÝCH MRAVECH

Velcí páni mají na jihu své vesnice, odkud dostávají proso a mouku na zimu. Chudí si je opatřují výměnou za ovce a kůže. Otroci si plní břicha špinavou vodou a tím se musí spokojit. Chytají také krysy, kterých je tu mnoho. Krysy s dlouhými ocasy nejedí a dávají je svým ptákům. Jedí myši a ostatní krysy s krátkými ocasy. Jsou tam však zvířátka, kterým říkají sogur (svišť), která žijí v doupatech po dvaceti nebo třiceti a spí celou zimu, šest měsíců. Ta jedí ve velkém množství. Také chytají jakýsi druh králíků, který má dlouhý ocas jako kočka a na něm černé a bílé chlupy. Je tu ještě mnoho jiných malých zvířat, která jsou jedlá. Umějí je obratně vyslídit a chytit. Vyšší zvěř jsem neviděl, jen několik zajíců, zato však mnoho antilop a veliká stáda divokých oslů, kteří vypadají jako mezci. Viděl jsem také jakési zvíře, kterému říkají arcali. Vypadá jako ovce a má zahnuté rohy, tak ohromné, že jsem sotva uzdvihl dva v jedné ruce. Z těch rohů si dělají veliké poháry. Mají spoustu sokolů, ostřížů a jestřábů, které vždy nosí na pravé ruce. Lovem a sokolnictvím si opatřují velkou část potravy.

Pokud jde o Šat a kroj, vězte, že se sem dovážejí látky hedvábné, zlatem tkané i bavlněné — z Kitaje, z východních zemí, z Persie i z jižních krajů. Bavlněné nosí v létě. Z Ruska však, z Moxelu, z Velkého Bulharska, Paskatiru čili Velkých Uher a z Kerkisu, tedy ze zemí severních a lesnatých, jim přinášejí tamější obyvatelé skvostné a drahé kožešiny nejrůznějších druhů, které jsem u nás nikdy neviděl. Ty nosí v zimě. Na zimu si vždy opatří dva pláště, jeden kožešinou dovnitř a druhý navrch, aby byli chráněni před větrem a sněhem. Vrchní plášť bývá obyčejně z vlčích, liščích, jezevčích nebo podobných koží. Pro doma mají ještě lehký plášť. Chudí si šijí vrchní plášť z kůže psí nebo kozí.

Když se vypravují na lov divoké zvěře, sejde se jich vždy velká skupina. Obklíčí v širokém kruhu místo, kde má být zvěř, pomalu postupují dopředu a ženou zvířata před sebou, až je mají na dostřel svých šípů. Také nohavice si šijí z kůže. Bohatí Tataři si někdy podšívají plášť hedvábnou látkou, která je velice měkká, lehká a teplá. Chudí místo toho používají látky spředené z jemné bavlny nebo vlny; z hrubé vlny dělají plst, kterou potahují své domy a truhly. I jejich lůžka jsou z plsti. Jindy přimíchají do vlny třetinu koňských žíní a dělají z ní provazy. Plstí potahují též stoličky a sedla, dělají z ní čapky na ochranu před nepohodou, koňské houně a kápě do deště. Tak spotřebují mnoho vlny.

Tolik o tom, jak se odívají jejich muži.

O JEJICH ÚČESECH. A O ŽENSKÝCH ŠATECH

Muži si vyholují na temeni hlavy čtvereček vlasu a ze dvou předních rohů si holí dva pruhy dolů na spánky, které jsou též vyholené, a stejné tak i týl. Na čele si ponechávají pouze kadeř splývající až k obočí a po každé straně vzadu na hlavě ještě jednu. Ty si zaplétají do cůpků a uvazují šije kolem uší.

Ženské šaty se vůbec neliší od mužských, až na to, že jsou poněkud delší. Když se však žena provdá, oholí si přední část hlavy a začne nosit šat podobný kápi jeptišek, jenže širší a delší. Vpředu je otevřený a sepjatý vespod po pravé straně. Tím se liší Tataři od Turků, kteří si spínají šaty vždycky nalevo.

Také nosí na hlavě ozdobu zvanou botta, zhotovenou ze stromové kury nebo z jiné lehké látky. Je kulatá a tak tlustá, že se musí držet oběma rukama ; nahoře končí čtyřbokým jehlanem a je vysoká více než loket. Celá tato botta je pokryta kusem přepychového hedvábí; uvnitř je dutá. Na vrchol si dají chocholy z brk nebo trs tenkého rákosu dlouhý aspoň loket, okrášlí jej pávími pery a ozdobí jej kolem dokola peřím divokých kačerů a drahými kameny.

Tuto bottu nosí velké dámy; spojují ji ještě s jakýmsi kloboukem, který má uprostřed temene otvor, jímž se prostrčí onen chochol. Pod tím si svazují vlasy do uzlu pevně přitaženého k šíji. Když se díváte z dálky na skupinu takových dam jedoucích na koni, připomínají vám vojáky s přilbami a se vztyčenými kopími. Všechny jejich ženy jezdí na koni obkročmo jako muži. Své kutny nebo pláště si stahují modrou hedvábnou šerpou v pase a jinou takovou šerpou přes prsa. Pod oči si přivazují kus bílého hedvábí jako závoj či masku, která jim spadá až na prsa. Tyto dámy bývají velice tlusté a jsou považovány za tím krásnější, Čím mají menší nos. Tváře si pomazávají tukem.

Nikdy si nelehnou do postele, mají-li rodit.

О POVINNOSTECH А РRÁCI TATARSKÝCH ŽEN А О JEJICH SVATВÁCH

Povinností žen je řídit vozy, nakládat a skládal s nich domy, dojit krávy, dělat máslo a grjut, vydělávat a sešívat kůže, vyrábět plst a přikrývat jí domy. Nitě si zhotovují ze šlach. Rozdělí šlachu na jednotlivá vlákna, která pak splétají do dlouhých nití.

Dělají boty, punčochy a jiné části oděvu. Nikdy však nic neperou, protože tvrdí, že bůh je tím pohoršen a že rozvěšené vyprané šaty přivolávají hrozné hromobití. Dokonce bijí ty, které perou, a berou jim jejich prádlo. Strašně se bojí hromu, a když zahřmí, vyženou všechny cizince z domu, zamotají se do černých plstěných houní a zůstanou v úkrytu, dokud bouře nepřejde.

Nikdy nemyjí nádobí ani kotle. Když se uvaří maso, vypláchnou jen mísy horkou polévkou a zas ji nalijí do kotle zpátky.

Povinnosti mužů jsou: vyrábět luky a šípy, třmeny, otěže a sedla; stavět domy a vozy; pěstovat koně a dojit klisny; stloukat kosmos a vyrábět vaky, do kterých se dává; také opatrují velbloudy a nakládají na ně břemena. Ovce a kozy pěstují a dojí muži i ženy.

Sraženým a osoleným ovčím mlékem vydělávají kůže.

Chtějí-li si umýt ruce nebo obličej, naberou si plná ústa vody a po troškách si ji plijí na ruce; mokrýma rukama si přejedou obličej a namoci vlasy.

Žádný muž se nemůže oženit, dokud si nekoupil ženu. Někdy se stane, že jejich dívky odkvetou, než se vdají. To proto, že rodiče musí Čekat, než ji prodají. Zachovávají nedotknutelnost prvního a druhého stupně pokrevního příbuzenství tak jako my; na stupeň švagrovství neberou však žádný ohled; vezmou si třeba současně nebo postupně dvě sestry. Jejich vdovy se již nevdávají, a to z tohoto důvodu: věří, že kdo jim sloužil v tomto životě, bude jim sloužit i v životě příštím. Jsou proto přesvědčeni, že každá vdova se po smrti vrátí ke svému vlastnímu muži. Z toho vyplývá jejich odporný a nečistý zvyk, že totiž syn se často ožení se všemi ženami svého otce kromě se svou vlastní matkou. Hospodářství otce či matky zdědí vždy mladší syn, který se musí starat o otcovy ženy, neboť ty jsou částí dědictví stejně jako majetek. Chce-li tedy, může je mít jako své ženy, neboť pro něho není urážkou, vrátí-li se po smrti k jeho otci.

Když jeden muž se smluvil s druhým o dívku, dívčin otec vystrojí slavnost. Dívka zatím uprchne a skryje se někde u příbuzných. Otec pak řekne ženichovi: „Má dcera je tvoje, vezmi šiji, kde ji najdeš.„ On a jeho přátelé ji pak hledají, až ji najdou. A když ji najde, musí se jí chopit a uvést ji s předstíraným násilím do svého domu.

KAPITOLA 10. O JEJICH SOUDNICTVÍ A POHŘBECH

Mezi Tatary platí takové zákony: když dva muži spolu zápasí, nikdo se nesmí mezi ně vmísit. Ani otec nesmí pomoci svému synovi. Komu se děje křivda, může se odvolat k soudu svého pána. Dotkne-li se ho pak ještě někdo, je okamžitě popraven. Musí se však odvolat, ihned; a ten, komu bylo ublíženo, předvádí druhého, jako by byl jeho zajatcem. Netrestají nikoho smrtí, nebyl-li chycen při činu nebo když se nepřiznal. Obviní-li ho však mnoho lidí, je krutě mučen, aby se přiznal.

Vraždu trestají smrtí a stejně i tělesný styk se všemi, kromě se členy vlastní rodiny. Těmi míním manželky nebo služky, protože s otroky si může každý dělat, co chce. Loupež a jiné zločiny trestají také smrtí. Za malou krádež, např. ovce, dostane pachatel, když ho nechytí opětovně

8q

při činu, ukrutný výprask. Také falešní poslové, protože často se vydávají za posly a nejsou jimi, bývají potrestáni smrtí. Kouzelníky trestají také tak, protože je považují za traviče.

Když někdo zemře, naříkají nad ním a žalostně vyjí; pozůstalí neplatí celý rok žádné daně. Zemře-li dospělý, nesmí nikdo, kdo byl v okamžiku jeho smrti v domě, celý rok ke dvoru Mangu-chána. Zemře-li dítě, nesmí se ke dvoru měsíc. U hrobu zemřelého vždy postaví slaň. Zemře-li nějaký velmož z Čingisovy rodiny, jeho hrob se lají. lam, kde pohřbívají své šlechtice, je vždy tábor hlídačů, kteří hlídají hroby. Nemohl jsem zjistit, dávají-li do hrobů nějaké cennosti.

Kumáni stavějí nad hrobem velikou mohylu a na ní bývá soška zemřelého obrácená tváří k východu, s pohárem v ruce ve výši pasu. Nad hroby bohatých a vznešených stavějí pyramidy, to znamená malé hrotité domky či věžičky ; někde jsem viděl dokonce mohutné cihlové věže nebo i pyramidy z kamenů, ačkoliv tam kámen v okolí nikde není. Viděl jsem, jak po pohřbu rozvěsili kolem hrobu šestnáct koňských koží, Čtyři na každé světové straně, napjaté mezi vysokými koly; vedle hrobu postavili kosmos a maso pro mrtvého; a přece tvrdili, že byl pokřtěn. Viděl jsem i jiné hroby, také obrácené k východu: byla to velká prostranství nebo podlahy, dlážděné kamením, některé okrouhlé a jiné čtverhranné, a na nich v rozích čtyři podlouhlé kameny na výšku sestavené ve směru čtyř světových stran.

Je-li někdo z nich nemocen, zůstane v posteli a na svůj dům vyvěsí znamení, Že v domě je nemoc, aby tam nikdo nevstupoval. K nemocnému tedy nikdo nechodí kromě jeho služebnictva. Když se stane, že onemocní někdo u knížecího dvora, rozestaví dokonce kolem stráže, které nesmějí nikoho vpustit. Bojí se totiž, že s příchozím by mohli k nemocnému vniknout zlí duchové nebo zhoubné větry. Volají však k němu své zaříkávače a kněze.

O PRVNÍM SETKÁNÍ S TATARY A O JEJICH NEVDĚČNOSTI

Když jsme se ocitli mezi těmi barbarskými lidmi, připadal jsem si, jak už jsem řekl, jako v jiném věku. Napřed jsme musili dlouho čekat a sedět v chládku pod svými černými vozy. Pak přijeli na koních a zahemžili se kolem nás. Jejich první otázka byla, zda jsme u nich už někdy byli; když jsme řekli, že nikoliv, začali škemrat velice nestoudně o některé věci z našich zásob. Dali jsme jim tedy nějaké pečivo a víno, které jsme vezli s sebou ze Soldaie. Když vypili jednu láhev, chtěli hned další a tvrdili, že nikdo nevchází do domu jen o jedné noze. Omluvili jsme se však, že máme jen málo, a nedali jsme jim už nic.

Ptali se, odkud a kam jdeme a co chceme. Odpověděl jsem jim, že jsme se doslechli, že Sartach se stal křesťanem, a Že tedy jedeme k němu s dopisy Vašeho Veličenstva. Velmi jim záleželo na tom, jedu-li z vlastní vůle nebo zda jsem byl poslán. Řekl jsem, že mne nikdo nenutil jet a že bych nejel, kdybych sám nechtěl; že jsem tedy přijití z vlastní vůle i z vůle svých představených. Dal jsem si dobrý pozor, abych nikde neříkal, že jsem vyslancem Vašeho Veličenstva. Pak se ptali, co je v našich vozech a vezeme-li Sartachovi zlato, stříbro nebo drahé látky. Řekl jsem, že Sartach sám se podívá, co jsme mu přivezli, a že není jejich věcí, aby se na to ptali. Ať nás zavedou k svému veliteli a ten ať nás pošle přímo k Sartachovi. Jestliže tak neučiní, vrátíme se zpět. Měl jsem však list od císaře cařihradského pro velitele toho kraje, kterým byl Batuův příbuzný Skakataj; císař ho v tom listě žádal, aby nám dovolil průchod svým územím. To jim stačilo; dali nám koně, voly a dva průvodce, nechali nás však ještě dosti dlouho čekat a žebrali o chléb pro svoji drobotinu. Divili se všemu, co viděli u našich sluhů, nožům, opaskům, brašnám, rukavicím, a chtěli všechno mít.

Vymluvil jsem se na to, že máme před sebou dlouhou cestu a že se proto nemůžeme zbavit věcí, které budeme nezbytně potřebovat. Na to mi řekli, že jsem šibal. Je pravda, že nám ni~ nevzali násilím; škemrali však velmi nestoudně o všechno, co viděli. Dát jim něco je však úplná ztráta, protože to jsou nevděční padouši. Myslí si o sobě, že jsou pány a že jim nikdo nesmí nic odepřít. Když jim Člověk nic nedá a potom od nich něco potřebuje, neudělají nic a nepomohou. Dali nám napít kravského mléka, co zbylo po stlučení másla; bylo velmi kyselé a říkali tomu apram. Tak jsme od nich odjeli; bylo mi při tom, jako bych vyvázl z rukou ďáblů.

Příštího dne jsme dojeli k jejich veliteli.

Od toho dne, kdy jsme opustili Soldaiu, až do příjezdu k Sartachovu dvoru, tj. po dobu dvou měsíců, jsme nikdy nespali v domě nebo ve stanu, vždy jen pod Širým nebem, na čerstvém vzduchu nebo pod našimi vozy. Neviděli jsme ani jednu vesnici, ani stopy po nějakém stavení, kde by mohlo být město; všude byly jen spousty kumánských hrobů.

Toho večera nám náš průvodce nabídl trochu kosmosu. Celý jsem se zpotil překvapením a hrůzou, když jsem to ochutnal; nikdy jsem nepil nic tak zvláštního. Přesto se mi zdálo, že to je velice chutné.

KAPITOLA 12. O SÍDLE SKAKATAJOVĚ. JAK KŘESŤANÉ NEPIJÍ KOSMOS

Druhého dne jsme potkali Skakatajovy vozy s naloženými domy. Zdálo se mi, že nám vyjelo vstříc celé veliké město. Žasl jsem též nad ohromnými stády dobytka, koní a ovcí. Kolem toho všeho jsem zahledl jen několik málo lidí. Ptal jsem se tedy, kolik má Skakataj lidí, a dověděl jsem se, že jen málo přes pět set. Polovinu z toho počtu jsme nepotkali, protože táhli jiným směrem. Sluha, který nás vedl, mi pak řekl, že musím Skakatajovi něco dát. Zastavili jsme se a náš průvodce šel napřed, aby nás ohlásil. Bylo tehdy už po třetí hodině a všichni odsedlávali koně a vodili je k napajedlu. Objevil se tlumočník, a když jsme mu řekli, že jsme tu nikdy předtím nebyli, požádal o některé naše věci; volky nevolky jsme s tím souhlasili. Žádal nejprve nějaké šaty pro sebe za to, že bude tlumočit naše slova svému pánovi; z toho jsme se vymluvili, jak to šlo. Pak chtěl vědět, co dostane pán. Vytáhli jsme láhev vína a naplnili košík pečivem, jablky a jiným ovocem. Nebyl s tím spokojen, protože tam nebyly žádné drahocenné látky.

Předstoupili jsme tedy před Skakataje chvějíce se strachem. Seděl na lůžku, držel v ruce kytaru a vedle něho seděla jeho žena; řekl bych, že si určitě ořezala a okrájela nos, aby se zdál co nejplošší a nejsmáčknutější. Vlastně neměla vůbec nos tam, kde obvykle bývá; namazala si totiž to místo jakousi černou mastí a obočí též. Zdálo se nám to opravdu velice ošklivé. Pak jsem řekl Skakatajovi totéž, co jsem říkal i na jiných místech. Byli jsme předem upozorněni, abychom všude mezi Tatary mluvili stejně a nikdy se neuchýlili od původní verze. Požádal jsem ho, aby přijal skromný dárek z našich rukou, a omluvil jsem se, že jsem mnich a že můj řád mi zapovídá mít zlato, stříbro a drahé látky. Proto tedy mu nemohu nic takového dát, prosím však, aby si vzal něco z našich zásob místo požehnání. Nařídil, aby od nás vzali dary, a ihned je rozdělil mezi své lidi. Ti se okamžitě seběhli, popili a veselili se. Předal jsem mu též dopis císaře cařihradského; poslal jej hned do Soldaie, neboť byl psán řecky a mezi jeho lidmi nebyl nikdo, kdo by tu řeč znal a mohl mu ho přeložit.

To bylo osm dní po svátku Nanebevstoupení Páně.

Ptal se nás, chceme-li se napít kosmosu. Ti mezi nimi, kdo jsou křesťany, jako Rusové, Řekové a Alanové, prý nikdy kosmos nepijí; kdyby se jednou napili, přestali by prý být křesťany a jejich knězi by je musili uvádět znovu do církve, jako kdyby odpadli od víry. Odpověděl jsem mu, že jsme až dosud měli dosti vlastních nápojů; kdyby nám však došly, budeme nuceni pít to, co dostaneme.

Ptal se také, co je v dopisech, které Vaše Veličenstvo posílá Sartachovi. Řekl jsem, že jsou zapečetěné, že však obsahují jen samá dobrá a přátelská slova. A jaká slova my povíme Sartachovi? Slova křesťanské víry, řekl jsem. Znovu se ptal, jaká ta slova jsou. Prý velmi touží po tom je slyšet. Vyložil jsem mu tedy apoštolské vyznání víry, jak nejlépe jsem uměl, s pomocí tlumočníka, který nebyl ani příliš vtipný, ani neznal dobře řeč a nevládl příliš hbitě jazykem. Všechno to klidně vyslechl a nakonec potřásl hlavou.

Pak nám přidělil dva muže, kteří měli bdít nad námi i nad našimi koni a vozy. A museli jsme jet v jeho společnosti, dokud se nevrátil posel, kterého poslal, aby opatřil překlad císařova dopisu. Cestovali jsme s ním tak až do svátků svatodušních (do 8. června).

KAPITOLA 13. O TOM, JAK NA SVATODUŠNÍ SVÁTKY К NÁM PŘIŠLI ALANОVÉ

V předvečer Božího Hodu svatodušního (6. června) к nám přišli nějací Alanové, kterým se říká Aasové. Jsou to křesťané řeckého ritu, mají řecké knihy a řecké kněze. Nejsou však schizmatiky jako ostatní Řekové, ale váží si všech křesťanů bez ohledu na osoby. Přinesli nám vařené maso a prosili nás, abychom jedli a modlili se za jednoho z nich, který umřel. Řekl jsem však, že před tak velkým a slavným svátkem nemůžeme jíst žádné maso. Vyložil jsem jim význam svatodušních svátků a oni z toho měli velikou radost; nevěděli totiž o křesťanské víře nic, kromě toho, že znali jméno Kristovo.

Ti i mnozí jiní křes tane, Rusové a Uhři, se nás ptali, mohou-li být spaseni, když jsou nuceni pít kosmos a jíst mršiny a maso ze zvířat poražených Saracény nebo jinými nevěřícími. Řečtí a ruští knězi prý tvrdí, že to vše je maso ze zdechlin a že to tedy je podobné modloslužebnictví. Také nevědí nic o postních dobách, a proto je nemohou zachovávat.

Vysvětlil jsem jim všechno, jak jsem jen mohl, a posílil je ve víře. Maso, které nám přinesli, jsme uschovali na druhý den. Mezi Tatary se totiž nedalo nic koupit za zlato nebo stříbro, jen vyměnit za látky a šaly, a ty jsme žádné neměli. Když jim naši sluhové nabídli mince (zvané yperpera), třeli je mezi prsty a dávali si je k nosu, nevoní-li jako měď. Nedali nám nic k jídlu kromě kravského mléka, velice kyselého a nečistého. Voda byla tak špinavá a zkalená od jejich koní, že se nedala pít. Kdyby nebylo trochy pečiva, které milostí boží nám ještě zbývalo, byli bychom nepochybně zahynuli.

KAPITOLA 14. O SARACÉNOVI, KTERÝ SE CHTĚL DÁT POKŘTÍT

Na svatodušní svátky (7. června) k nám přišel jakýsi Saracén, kterému jsme vykládali křesťanskou víru. Když slyšel o dobrodiní, která Bůh prokázal lidstvu vtělením našeho Spasitele a jeho zmrtvýchvstáním, o posledním soudu a o tom, že křtem se smyjí všechny hříchy, prohlásil, že by se chtěl dát pokřtít. Připravili jsme tedy všechno ke křtu, on však náhle vyskočil na koně a tvrdil, že musí zajet domů a poradit se se ženou, je-li to tak správné. Druhého dne nám řekl, že se nemůže za žádnou cenu dát pokřtít, protože pak by už nesměl pít kosmos. Všichni tamní křesťané prý tvrdí, že žádný správný křesťan nesmí pít tohle mléko a bez něho se v této poušti, nedá žít. Nemohl jsem mu to nijak vyvrátit. Vidíte tedy, jak silně je od křesťanství odrazuje tento předsudek; vštípili jim ho Rusové, jichž tam žije velice mnoho.

Toho dne nám Skakataj, jejich velitel, dal průvodce, aby nás odvedl k Sartachovi. Jiní dva nás měli doprovodit k nejbližšímu táboru, který byl odtud vzdálen pět dní cesty, měřeno rychlostí volského pochodu. Dali nám také kozu k jídlu a mnoho měchů kravského mléka, avšak jen docela málo kosmosu, protože jim je tak vzácný.

Vyrazili jsme přímo k severu a já jsem myslil, že jsme prošli branou pekelnou. Z našich průvodců se totiž vyklubali nesmírně drzí zloději, sotva zpozorovali, že všechno nehlídáme. Jejich krádeže nás připravily o mnoho, dokud nás trápení nepoučilo.

Dojeli jsme na hranici té provincie, tam, kde je opevněna příkopem sahajícím od moře k moři; za ním hned je tábor Mongolů. Když jsme přišli mezi ně, zdáli se nám všichni tak hrozní, jako by byli stiženi malomocenstvím. Vybírali tu daň od každého, kdo si bral sůl ze solných jam.

Řekli nám, že odtud musíme jet 15 dní, než najdeme zase nějaké lidi. Pili jsme s nimi kosmos a dali jsme jim košík ovoce a pečiva. Dali nám za to všem osmi jednu kozu na tak dlouhou cestu, ale spoustu měchů s kravským mlékem. Vyměnili jsme tu své koně a voly a urazili jsme cestu k příštímu táboru za deset dní. Celou tu dobu jsme nenašli žádnou vodu kromě dvou malých potoků a jakýchsi louží v úžlabinách.

Od okamžiku, kdy jsme opustili Gasarii, jsme jeli přímo na východ. Na jih od nás bylo moře a na sever veliká pustina, která je místy dvacet dní široká, a nikde v ní není strom, kopec nebo kámen. Všude je však výtečná pastva. Klímáni, kterým se říká Kipčakové, tu pásli dobytek. Teutoni jim říkají Valani a kraji Valania. Isidor (Sevilský) však nazývá pruh země mezi řekou Donem a jezerem Maeoticiou, táhnoucí se až k Dunaji, zemí Alanů, Alanií. Tato země mezi Donem a Dunajem, která dělí Asii od Evropy, je dlouhá dva měsíce jízdy, i když se jede tak rychle, jako jezdí tatarští poslové. Všude tu bydlili Klímáni, zvaní Kipčakové; dokonce i za Donem až k řece Volze. Tyto dvě řeky jsou od sebe vzdáleny asi deset dní cesty.

Na sever odtud leží Rusko, které je celé porostlé lesy a táhne se od Polska a Uher až k řece Donu. Tataři je Celé zpustošili a ještě teď tam co chvíli vpadají. Dávají přednost Saracénům před Rusy, protože ti jsou křesťané. Když už z nich nemohou dostat žádné zlato ani stříbro, zaženou je i s jejich dětmi jako ovce do divočiny, aby jim tam pásli stáda.

K severu za Ruskem je země pruská, kterou nedávno celou dobyli němečtí řádoví rytíři. Mohli by snadno dobýt i Ruska, kdyby se jim zachtělo. Neboť Tataři, jakmile by se dověděli, že velekněz, tedy náš papež, proti nim vztyčil znamení kříže, uprchli by všichni do svých pustin.

KAPITOLA 15. O TRÁPENÍ, KTERÉ JSME ZAKUSILI, A O KUMÁNSKÝCH POHŘBECH

Putovali jsme na východ a neviděli jsme nic než nebe a zemi, někdy cíp moře Tanais (Azovského) po pravé straně a kumánské hroby, viditelné ze vzdálenosti dvou mil, protože podle svého zvyku pochovávají vždy celou rodinu na jednom místě. Dokud jsme byli v pustině, dařilo se nám ještě poměrně dobře. Nemohu však ani slovem vylíčit všechny trampoty a únavné mrzutosti, které jsme zakoušeli, když jsme přišli k nějakému tábořišti. Náš průvodce chtěl, abychom dávali dary každému veliteli; k tomu ovšem naše zásoby ani zdaleka nestačily. Bylo nás osm a živili jsme se všichni stále ze svých zásob, neboť naši tatarští sluhové jedli s námi. Nás bylo pět a k tomu tři průvodci, dva, kteří se starali o naše vozy, a jeden, který nás doprovázel k Sartachovi. Maso, které nám dali, nestačilo. Nikde nebylo nic, co by se dalo koupit za peníze. A když jsme se sesedli do chladivého stínu vozů — v té době bylo stále strašlivé horko — tlačili se mezi nás tak nestoudně, div na nás nešlapali, aby viděli, co máme.

Kdykoliv potřebovali ulevit svým vnitřnostem, neměli ani tolik způsobu, aby poodešli dál než na pár kroků. Dokonce konali svou potřebu před námi a mluvili s námi při tom. Vůbec dělali mnoho věcí, které nám připadaly odporné a hnusné.

Nadevše mne vsak rmoutilo do hloubi duše, že kdykoliv jsem chtěl k nim promluvit a trochu je vzdělávat, můj hloupý tlumočník vždy prohlásil: „Nedělej tu ze mne kazatele, nemohu a nechci opakovat žádná taková slova.“ A vskutku, později, když už jsem pochytil několik slov z jejich řeči, jsem přišel na to, že klidně říkal něco úplně jiného než já, co mu slina přinesla na jeho nectný jazyk. Viděl jsem, jaké nebezpečí by mohlo vzniknout skrze takového tlumočníka, a rozhodl jsem se proto, že budu raději mlčet. Tak jsme se tedy lopotili dál, od noclehu k noclehu, až několik dní před svátkem sv. Maří Magdaleny (22. července) jsme dorazili k mohutné řece Donu, která dělí Asii od Evropy, podobně jako Nil v Egypte odděluje Asii od Afriky. Na tom místě, kam jsme došli, zřídili Batu a Sartach přívoz pro vyslance a kupce. Na východním břehu řeky dali postavit domky pro skupinu Rusů, kteří obsluhovali čluny. Převezli nejprve nás a potom naše vozy tím způsobem, že svázali dva Čluny, postavili do každého jedno kolo a tak s tím veslovali.

Tady provedl náš průvodce největší hloupost. Myslil, že Rusové z toho domku nám dají koně, a poslal všechna naše zvířata nazpět k jejich pánům. Když jsme je však žádali o nějaké potahy, tvrdili, že je Batu osvobodil ode všech ostatních služeb kromě převážení. A za to dostávají od kupců ještě dobře zaplaceno.

Zdrželi jsme se u té řeky tři dny. První den nám dali velikou čerstvou rybu, druhý den trochu masa a žitný chléb a třetí den sušené ryby, kterých tu mají všude hojnost.

Náčelník vesnice je pro nás sbíral dům od domu. Řeka tu byla tak široká jako Seina v Paříži. Než jsme к ní došli, překročili jsme řadu pěkných potoků a říček plných ryb, ale Tataři je neumějí chytat. Ani o ně příliš nestojí, nejsou-li aspoň tak veliké, aby se daly jíst jako ovce.

Reka tvoří hranici východní části Ruska. Vytéká z Maeotidy, jejíž slatiny a bahniska se táhnou až к Severnímu oceánu. Теčе k jihu a tvoří jezero dlouhé sedm set mil, než vyústí do moře zvaného Pontus Euxinus. Všechny řeky, které jsme přešli, tekly do tohoto moře. Na západním břehu řeky Donu jsou hluboké lesy. Tataři nejdou výše к severu než sem; v tuto roční dolní (kolem i. srpna) se již obracejí a začínají sestupovat к jihu. O něco níže po proudu jsou proto zase takové domky, kde se cestující převážejí v zimě.

Dostali jsme se tu do velikých nesnází, protože jsme nemohli sehnat ani koně, ani voly. Teprve když jsem jim prohlásil, že mé poslání je pro dobro všeho křesťanstva, dali nám voly a lidi; sami jsme však museli jít pěšky.

Tehdy tu právě sklízeli žilo. Pšenice ve zdejší půdě dobře neroste. Zato se tu hojně seje proso. Ruské ženy se češou stejně jako naše. Suknice a pláště od nohou ke kolenům mají obšily kožešinami. Muži nosí pláště jako Teutoni. Také mívají na hlavách vysoké a hrotité klobouky z plsti, které připomínají homole cukru.

Odtud jsme putovali tři dny a nepotkali jsme ani človíčka. Byli jsme již velice unavení a zesláblí a naši tahouni rovněž; neměli jsme ani tušení, jak je daleko k nejbližšímu tatarskému ležení. Tu k nám znenadání přiběhli. dva koně bez jezdců. S velikou radostí jsme je chytili a náš tlumočník a průvodce se na nich jeli podívat, jsou-li tu nějací obyvatelé. Čtvrtého dne jsme pak vskutku našli lidi a připadali jsme si jako moře plavci, kteří vyvázli z bouří a vírů a se zdravou kůží dosáhli přístavu. Dostali jsme čerstvé koně a potahy a jeli jsme pak již hladce od tábora к táboru, až druhého dne kalend srpnových (31. července) jsme se dostali k Sartachovi.

O SARTACHOVĚ PANSTVÍ A JEHO PODDANÝCH

Země ležící za řekou Donem je velice pěkná; k severu se táhnou ohromné nedozírné lesy a je tam dosti vody. V těch lesích žijí dva druhy lidí. Jedni jsou Moxelové; jsou to pohané, lidé bez zákona, nemají města ani vesnice, jen chaty v lesích. Většina jich i s náčelníkem byla pobita v Německu. Tataři je totiž vzali s sebou k hranicím Německa; tam se naučili oceňovat odvahu Němců a doufali, že se jim s jejich pomocí podaří vysvobodit se z tatarského otroctví. Když někdo z nich spí s cizí ženou, její manžel si toho nevšímá, není-li právě očitým svědkem; nejsou totiž žárliví. Mají množství prasat, medu a vosku, nejrůznější drahocenné kožešiny a spousty sokolů. Jejich sousedy jsou Merdové, kterým Latinci říkají Merdini; jsou to Saracéni.

Za nimi pak je řeka Volha; je to největší řeka, kterou jsem kdy viděl. Teče z Velkého Bulharska směrem k jihu a ústí do jakéhosi jezera (Kaspického), jehož obvod měří čtyři měsíce cesty. Zmíním se o něm později. Ty dvě řeky, totiž Volha a Don, jsou od sebe na severu vzdáleny jen deset dní cesty, směrem k jihu se však vzdálenost stále zvětšuje. Don teče do moře Pontského, ale Volha se vlévá do jiného moře Či jezera, které naplňuje voda z mnoha řek, jejichž prameny jsou v Persii.

Na jih od nás byly vysoké hory (Kavkaz); na jejich svazích směrem k pouštím žijí lidé, zvaní Kerkisové a Alani či Acisové, kteří jsou ještě křesťany a válčí proti Tatarům. Za nimi, hned u volžského jezera, jsou jacísi Saraceni jménem Lesgové, kteří rovněž nepodléhají Tatarům. Za nimi je Porta Ferrea neboli Železná brána, kterou postavil Alexander na ochranu Persie před vpády barbarů. Povím vám o ní později, protože jsem tudy procházel na zpáteční cestě. V té zemi mezi dvěma řekami, kudy jsme teď táhli, bydlili kdysi Kumáni; Tataři je však porazili a vybili.

SARTACHŮV DVŮR A JEHO NÁDHERA

Tři dny cesty od Volhy jsme našli Sartacha; jeho tábor se nám zdál velmi veliký. On sám měl šest žen a jeho nejstarší syn měl také už tři. Každá z těch žen měla velký dum a k tomu dvě stě vozu. Náš průvodce zašel k jistému nestonánu jménem Kojak, který má u Sartachova dvora velký vliv. Ten nás poslal velice daleko, k úředníkovi, kterému se říkalo jamjam. Tak se totiž nazývá ten, kdo je pověřen péčí o vyslance.

Večer nás Kojak pozval k sobě. Náš průvodce se hned ptal, co mu dáme, a byl velmi uražen, když viděl, že jsme si nic nepřipravili. Kojak nás přijal sedě majestátně na pohovce a před ním hrála hudba a tančili tanečníci. Pověděl jsem mu týmiž slovy, která jsem již uvedl, proč jsme přišli k jeho pánovi, a prosil jsem ho, aby mi umožnil předat mu naše dopisy. Omluvil jsem se také, že jsem mnich a že nesmím ani mít, ani brát, ani užívat zlata, stříbra a jiných cenných věcí, vyjímaje jen knihy a bohoslužebná roucha. A že já, který jsem se vzdal všeho majetku , nemohu jej ani vozit jiným. Nato odpověděl velmi zdvořile, že jsem dobře učinil, když jsem se stal mnichem a když zachovávám své sliby. Nechtěl od nás nic, spíše by nám byl dal, co bychom byli potřebovali. Pozval nás, abychom si sedli a popili s ním mléka. A hned nás požádal, abychom se za něho pomodlili; učinili jsme tak bez meškání. Ptal se také, kdo je nejmocnějším vládcem mezi Franky. Řekl jsem, že císař, kdyby jen mohl vládnout v míru. Ne, odpověděl, je to král francouzský. Slyšel totiž o Vaší Výsosti od vévody Balduina z Hainautu. Našel jsem tam jednoho společníka Davidova, který byl na Kypru a který tu vyprávěl o všem, co tam viděl. Pak jsme se vrátili do našeho obydlí.

Nazítří jsme mu poslali láhev muškátového vína, které přestálo kupodivu dobře tu cestu, a košík pečiva. Přijal to velmi spokojené. Ráno mi vzkázal, abych přišel ke dvoru a vzal s sebou královy dopisy a naše knihy a roucha, protože by je chtěl vidět. Naložili jsme na jeden vůz roucha a knihy a na druhý víno, ovoce a pečivo a odvezli jsme vše k němu. Poručil, abychom knihy a roucha před ním rozložili. Kolem nás stálo mnoho Tatarů, křesťanu a Saracénů na koních a pozorovali, jak vysvětlujeme, co který kus znamená. Nakonec se zeptal, můžeme-li tohle všechno dát jeho pánovi. Zachvěl jsem se a zarmoutilo mne to. Skrýval jsem však své city, jak se dalo, a dal jsem mu tuto odpověď: „Pane, naším pokorným přáním je, aby tvůj pán přijal od nás chléb, víno a ovoce, ne jako dar, protože je to příliš skromné, ale jako požehnání, neboť jinak přicházíme s prázdnýma rukama. A nechť se podívá na dopisy našeho krále a pána a pozná z nich, proč jsme za ním přišli. Potom my i všechno, co máme, bude jeho podle libosti; neboť naše roucha jsou posvěcená a nikdo kromě kněze se jich nesmí dotknout.„

Vyzval nás, abychom si vzali na sebe roucho, že půjdeme k pánovi. Oblékl jsem si nejkrásnější ornát, na rukou jsem nesl skvostnou podušku a na ní bibli, kterou mi dalo Vaše Veličenstvo, a nádherný žaltář s rozkošnými obrázky, který jsem dostal od milostivé paní královny. Můj společník nesl misál a kříž a náš klerik si oblékl komži a nesl kadidelnici. Tak jsme předstoupili před jeho pána.

Nejprve se zvedl plstěný závěs ve dveřích, aby se na nás mohl podívat. Pak vyzvali klerika a tlumočníka, aby se třikrát poklonili a klekli, od nás to však nežádali. Všechny nás upozornili, abychom si dali pozor a nedotkli se prahu ani při vstupu, ani při odchodu. A chtěli, abychom mu zazpívali požehnání.

Vstoupili jsme tedy zpívajíce „Salve Regina“. Hned u dveří stála lavice s kosmosem a poháry. Byly tam všechny jeho ženy. Mongolové se sbíhali a tlačili se kolem nás. Kojak vzal kadidelnici s kadidlem, žaltář a bibli a postupně je ukazoval pánovi; ten si všechno pečlivě prohlížel a jeho žena, sedící vedle nebo, také. Když došlo na bibli, zeptal se Sartach, jsou-li tam také evangelia. Ovšem, řekl jsem, stejně jako celé Písmo svaté. Vzal do ruky kříž a ptal se, je-li ta postava na něm obraz Kristův. Přisvědčil jsem. Nestoriáni a Arméni nemají nikdy Kristovu sochu na svých křížích. Bud nesmýšlejí dobře o jeho utrpení, nebo se za ně stydí. Pak poručili všem, kdo se tísnili kolem nás, aby ustoupili, aby si mohli lépe prohlédnout naše ornáty. Nato jsem odevzdal dopisy Vašeho Veličenstva spolu s překlady v řeči arabské a syrské. Nechal jsem si je přeložit již v Akonu do obou těchto jazyků. U Tatarů bylo několik arménských kněží, kteří se vyznali v turečtině a arabštině. Davidův společník také uměl syrsky, turecky a arabsky. Odešli jsme, svlékli roucha a dali jsme se s několika Kojakovými písaři do překládání našich dopisů do řeči Mongolů. Když je pak přečetli Sartachovi, nařídil, aby přijali náš chléb, víno a ovoce, a dovolil nám, abychom si odnesli své ornáty a knihy zase zpátky. To se stalo ve svátek sv. Petra (i. srpna).

KAPITOLA 18. JAK NÁS VYPRAVILI K BATUOVI, OTCI SARTACHOVI

Následujícího jitra k nám přišel jakýsi mnich, bratr Kojaktův, a žádal nás o trochu posvátného oleje, protože Sartach prý si to přeje; dali jsme mu tedy. Večer pro nás poslal Kojak a řekl: „Váš král napsal mému pánovi Sartachovi dobrá slova. Jenže jsou v nich choulostivé věci, které si netroufá rozhodnout sám, a rád by znal mínění svého otce. Musíte tedy odjet k jeho otci; ty dva vozy s ornáty a knihami, které jste mu včera ukázali, tu však zanechte pod mým dozorem; chce si je ještě lépe prohlédnout.„ Tušil jsem hned, co z by toho mohlo vzejít při jejich chamtivosti, a řekl jsem: „Pane, nejenže tu necháme ty dva, my vám svěříme do opatrování i své ostatní vozy, které máme s sebou.“ „To ne,„ řekl on, „ty ostatní tu nenechávejte, ale o ty dva, o nichž jsme mluvili, se postaráme.“ Trval jsem však na tom, že je to nemožné; že mu tu musíme zanechat všechno. Pak se zeptal, hodláme-li v jejich zemi zůstat déle. Odpověděl jsem: „Jestliže jsi dobře porozuměl listům mého pána a krále, jistě jsi poznal, že tomu tak je.„ Na to řekl, že musíme být trpěliví a pokorní, a s těmi slovy nás propustil.

Druhého dne si poslal nestoriánského kněze pro vozy; připravili jsme mu všechny čtyři. Přišel ještě Kojakův bratr a vybral a oddělil jen to, co jsme tehdy ukazovali u dvora, totiž knihy a ornáty. Ty si odnesl, ačkoliv Kojak nařídil, abychom ty věci, které jsme měli na sobě před Sartachem, vzali s sebou a oblékli je před Batuem, kdyby se mu líbily. Kněz si je vzal však násilím a řekl: „Přinesli jste je Sartachovi a teď byste je chtěli brát k Baluovi?“ A když jsem se s ním přel, řekl mi: „Nemluv tolik a starej se o své.„ Viděl jsem, že tady je trpělivost jediným lekem; neboť k Sartachovi jsme se sami nemohli dostat a nikdo jiný, kdo by nám mohl pomoci, tu nebyl. Bál jsem se také, neříkal-li tlumočník něco jiného než já. Záleželo mu totiž zřejmě na tom, abychom rozdali všechno, co máme. Zbyla mi však přece jedna útěcha: když jsem viděl, co mají za lubem, vzal jsem mezi ostatními knížkami bibli, kázání a některé jiné, na nichž mi obzvláště záleželo. Neodvážil jsem se vsak uklidit i žaltář od své panovnice, jelikož jeho zlacené obrázky si jistě dobře zapamatovali. Tak jsme se s dvěma zbylými vozy vrátili k našemu obydlí.

Brzy se objevil Tatar, který nám byl přidělen za průvodce k Batuovi. Chtěl, abychom vyrazili ihned. Řekl jsem však, že za žádnou cenu nechci s sebou brát ty vozy. Oznámil to Kojakovi a ten nařídil, abychom je tu tedy nechali a s nimi našeho sluhu; učinili jsme, jak přikázal.

Jeli jsme k Batuovi přímo na východ a třetího dne jsme dorazili k Volze. Když jsem uviděl tu spoustu vody, divil jsem se, odkud se tam na severu ta záplava bere.

Než jsme odjeli od Sartacha, přisel k nám ještě Kojak s mnoha úředníky a chtěl, abychom nikde neříkali, že jeho pán je křesťan, nýbrž Mongol. Domnívají se totiž, že křesťan je jméno národa. Jejich zpupnost je tak veliká, že nechtějí být zváni křesťany, ač možná věří něčemu, co se týká Krista; chtějí prostě, aby jméno Mongolů bylo nade všechna jiná jména. Nechtějí ani, aby se jim říkalo Tataři, neboť to prý byl jiný národ, jak mi vysvětlili.

KAPITOLA 19. JAK SI SARTACH, MANGU-CHÁN A KUJUK-CHÁN VÁŽÍ KŘESŤANŮ

Asi v téže době, kdy se Frankové zmocnili Antiochie, vládl v těchto severních krajích jakýsi muž zvaný Kon-chán. Kon je vlastní jméno; chán je přídomek hodnosti či důstojnosti a znamená také čaroděj nebo věštec. Všichni jejich zaříkávači a věštci si říkají „chán“. Jejich knížata si proto také říkají „chán„; neboť vláda u těch lidí je založena na proroctví. Ve vylíčení antiochijského tažení je také psáno, že Turci poslali o pomoc proti Frankům do království Kon-chánova. Z těch končin totiž kdysi přišel celý národ Turků. Kon byl z národa Kara-Kitajů. Kara znamená černý a Kitaj je jméno země. Lidé té země si tak říkají, aby se odlišili od jiného Kitaje, který leží dále na východ až u oceánu; o tom si povíme později.

Tito Kitajové žili v horách, přes které jsem putoval. Na planině mezi horami žil jistý nestoriánský pastýř, mocný vládce národa Najmanů. Byli to křesťané a příslušníci Nestoriovy sekty. Po smrti Kon-chánově se tento nestorián zmocnil vlády v jeho říši. Říkali mu král Jan a šířili o něm desetkrát více báchorek, než bylo pravda. Nestonáni z těchto končin to rádi dělají. Rozšiřují do světa věci a pověsti, na kterých není zbla pravdy. Například o Sartachovi, o Mangu-chánovi i o Kujuk-chánovi tvrdili, že se stali křesťany jen proto, že se ke křesťanům chovají s větší úctou než k ostatním; ani zdaleka však nejsou křesťany. O tom králi Janovi kolovalo tedy mnoho různých zvěstí; avšak když jsem projížděl jeho zemí, nenašel jsem nikoho kromě několika nestoriánů, kdo by o něm něco věděl. V těchto pastvištích či územích žil Kujuk-chán, u jehož dvora byl bratr Ondřej. Sám jsem tudy projížděl na zpáteční cestě.

Tento král Jan měl bratra, který byl též mocným mužem a pastýřem. Jeho jméno bylo Ung; bydlil za karakitajskými horami, tři týdny cesty od země svého bratra. Vládl nad vesnicí zvanou Karakorum a nad národem Kritů nebo Merkitů, kteří byli nestoriánskými křesťany. Jejich pán však odpadl od víry v Krista, stal se modloslužebníkem a měl u sebe kněze, kteří všichni byli uctívači ďáblu a čaroději.

Asi deset nebo patnáct dnů za jeho pastvišti bylo území Mongolů, chudého a bídného lidu bez vládce a bez zákonů. Měli všehovšudy jen zaříkávače a kouzelníky. Blízko nich bydlili jiní chuďasové zvaní Tataři. Když král Jan zemřel bez mužských potomků, zvýšila se náramně moc jeho bratra Unga, takže si začal říkat chán. Jeho stáda se pásla až u hranic Mongolů.

V té době žil mezi Mongoly kovář, jakýsi Čingis. Kradl Ung-chánovi dobytek, kde jen mohl; Ungovi pastýři si ovšem stěžovali svému pánu, který svolal vojsko a vpadl do země Mongolů pátraje po Čingisovi. Čingis však uprchl k Tatarům a ukryl se mezi nimi. Ung sebral Mongolům i Tatarům nějakou kořist a odtáhl domů. Nato Čingis chodil mezi Mongoly i Tatary a takto k nim mluvil: „Vidíte, nemáme pána ani velitele, a proto musíme trpět útisky od sousedů.“ A Tataři i Mongolové si ho zvolili za náčelníka. Hned sebral potajmu vojsko, napadl znenadání Unga a porazil ho. Ung uprchl do Kitaje, jeho dcera byla zajata a Čingis ji provdal za jednoho ze svých synů. / toho manželství se narodil velký chán, který tu dnes vládne, Mangu-chán. Čingischán posílal Tatary vždycky všude napřed; tak se jejich jméno stalo všude známým, protože kam přišli, všude lide volali: „Tataři jdou, běda, Tataři jdou!„ Neustálými válkami jsou však už téměř vybiti a Mongolové dělají, co mohou, aby jméno Tatarů vyhladili a nahradili je svým vlastním. Země, kterou původně obývali a kde dosud stojí tábor Čingischánův, se jmenuje Onankerule. Karakorum pak je místo, odkud ponejprv vyrazili, a proto je považují za své hlavní a sídelní město. Blízko něho také obvykle volí svého velkého chána.

KAPITOLA 20. O RUSECH, UHŘÍCH, ALANECH A O KASPICKÉM MOŘI

Pokud jde o Sartacha, nevím, věří-li v Krista. Vím však jistě, že nechce, aby se o něm říkalo, že je křesťan. Zdálo se mi dokonce, že se křesťanům posmívá. Bydlí na cestě, kudy chodí mnoho křesťanů. Všichni Rusové, Valaši, Bulhaři, Soldajané, Čerkesové a Alani musí projít jeho územím, když nesou dary Batuovi. Proto je k nim velmi pozorný. Přijdou-li však Saracéni s většími dary, vyřídí je dříve. Má u sebe několik nestoriánských kněží, kteří bijí do dřeva a odříkávají svá požehnání. Je však ještě jiný Batuův bratr, jménem Berka, který pase svá stáda blízko Železné brány, kudy procházejí všichni Saracéni z Persie a Turecka a nosí mu dary. Stal se tedy Saracénem a zakázal na svém území jíst vepřové maso. V době, kdy jsme se vraceli, nařídil mu Batu, aby se odstěhoval na východní břeh Volhy. Nezdálo se mu totiž dobré, že má tolik styků se saracénskými posly.

Za celé čtyři dny našeho pobytu u Sartacha jsme nedostali vůbec nic jíst, jen jednou trochu kosmosu. Cestu odtud k jeho otci jsme projeli ve velkém strachu. Někteří tatarští poddaní, Rusové, Uhři a Alani, kterých je tu velice mnoho, se někdy spolčí, dvacet nebo třicet, vezmou luky a šípy a v noci loupí a zabíjejí každého, na koho padnou.

Ve dne se skrývají. Když mají unavené koně, zajedou si v noci k nějakému stádu na pastvě, vymění si je za čerstvé a přiberou si k tomu ještě dva nebo tři do zásoby, a ty pak snědí.

Náš průvodce měl tedy řádně nahnáno, abychom se nesetkali s takovými kumpány. Na té cestě bychom byli umřeli hladem, kdybychom neměli s sebou ještě nějaké pečivo. Konečně jsme přišli k veliké řece Volze. Je čtyřikrát tak velká jako Seina a nesmírně hluboká. Pramení ve Velkém Bulharsku a teče do moře nebo jezera, kterému se nyní říká Sirvánské (Sircan, Hyrcan), podle perského města na jeho břehu. Isidor je nazýval Kaspické moře, neboť na jih od něho jsou Kaspické hory a Persie. Na východ od nich pokračují hory Mulidetské, kde žije národ Asasinů. Na severu je pustina, kterou teď obývají Tataři. Dříve tu žil lid zvaný Kanglové. Z této strany se do něho vlévá Volha; v létě vystupuje tato řeka ze břehů jako Nil v Egyptě. A konečně na západě jsou hory Alanů a Lesgové, Železná brána a hory Gruzie. Toto moře je tedy ze tří stran obklíčeno horami, na severu však rovinou. Bratr Ondřej cestoval podél dvou stran, jižní a východní; já pak podél ostatních dvou, severní cestou od Batua k Mangu-chánovi a zpět a západní na cestě domů od Batua do Sýrie. Celé moře se dá objet za čtyři měsíce. Není správné, co říká Isidor, že je to jen záliv, který vybíhá z oceánu. Nikde není spojeno s oceánem a na všech stranách je obklopeno pevninou.

KAPITOLA 21. BATUÚV DVŮR

Celá země, která se táhne od západních břehů moře, kde stojí Alexandrova Železná brána, a od Alanských hor k severu až do Maeotidy, kde pramení řeka Don, se jmenuje Albánie. Isidor o ní píše, že tu žijí ohromní psi, kteří umějí odnést býka a zabijí i lva. Pravda je taková, jak mi vyprávěli, že ti Severního oceánu používají psu jako tahounů pro své vozy, takovou mají sílu.

Na Volze, v tom místě, kam jsme přišli, založili Tataři novou vesnici; žijí tu spolu Rusové a Saracéni a převážejí posly, kteří jedou k Batuovi nebo od něho. Batu se zdržuje vždy na vzdálenějším, východním břehu. Od ledna do srpna putuje se svými Tatary podél řeky na sever do chladnějších krajů; nikdy však nejde dále než sem. V srpnu se obracejí a táhnou zase zpět. Vydali jsme se tedy ve člunu dolů po řece a hledali jsme jeho tábor.

Odtud na sever k městům Velkého Bulharska je pět dní resty. Rád bych věděl, který čert zanesl Muhammadovu víru až tam. Od Železné brány, která leží na hranicích Persie, se musí jít alespoň třicet dní pouští a potom podél Volhy do země Bulharů. Na celé té cestě není žádné město, jen několik chalup tam, kde se Volha vlévá do moře. Bulhaři jsou nejhorší Saracéni a jsou oddáni Muhammadovu náboženství více než jiné národy.

Když jsem prvně spatřil Batuovo ležení, užasl jsem; vypadalo se svými domy Či stany jako veliké město. Táhlo se daleko a hemžilo se lidmi. A jako v izraelském národě každý přesně věděl, na které straně svatostánku si smí postavit stan, tak i zde měl každý vymezené místo pro stan i vozy, ačkoliv se tábor táhl do dálky tří nebo čtyř mil. Takový tábor se v jejich řeči jmenuje „orda“, což znamená střed. Jejich velitel či náčelník bydlí vždy uprostřed svých lidí. Jedině směrem k jihu se nikdo neusazuje, zato vpravo a vlevo se roztahují, pokud to prostor dovoluje. Jen přímo proti dvoru se nic nestaví.

Když jsme přijeli, zavedli nás k jakémusi Saracénu, který nám nedal vůbec nic k jídlu. Příštího dne jsme šli ke dvoru. Batu si dal postavit veliký stan, protože do jeho domu či obvyklého stanu se nemohli vejít všichni lidé, kteří se tu shromáždili. Náš průvodce nás upozornil, abychom se ujali slova, až nám Batu přikáže, a mluvili jen stručně. Ptal se nás pak, zda Vaše Veličenstvo vyslalo k Tatarům posly; odpověděl jsem, že jste vyslal posly ke Kujuk-chánovi a že byste nevysílal další ani k němu, kdybyste nebyl přesvědčen, že se stali křesťany. Pak nás uvedli dovnitř a varovali nás, abychom se nedotýkali stanových lan, protože jsou zde místo prahu. Tak jsme tu stáli ve svých kutnách, bosí a prostovlasí, veliká a zvláštní podívaná pro všechny. Byl tu sice před námi bratr Jan de Piano Carpini, nenosil však mnišský šat, protože byl papežův vyslanec a bál se, že by si ho nevážili.

Zavedli nás doprostřed stanu a nechtěli ani, abychom se poklonili a poklekli, jak to žádají od ostatních poslů. Stáli jsme před nimi asi tak dlouho, než bys odříkal žalm Miserere mei Deus, a kolem bylo naprosté ticho.

Batu sám seděl na dlouhé a široké pohovce, cele pozlacené. Šlo se k ní po třech stupních. Vedle něho seděla jedna z jeho žen. Napravo od ní sedělo několik mužů, jiní seděli dále vlevo. Byly tu jen Batuovy ženy, a proto na ostatních ženských místech seděli muži. Hned u vchodu do stanu stála lavice s kosmosem a s velkými zlatými a stříbrnými poháry, bohatě posázenými drahými kameny. Batu si nás vážně prohlížel a já jeho. Připomínal mi zjevem pana Jana de Beaumont, jehož duše teď odpočívá v pokoji. Jeho tvář byla poseta rudými skvrnami. Konečně nás vyzval, abychom promluvili. Průvodce nám hned pokynul, abychom poklekli. Klekl jsem najedno koleno jako před člověkem, dával mi však znamení, že mám sklonit obě. Učinil jsem tak, protože jsem se o to nechtěl přít. Představoval jsem si, že se modlím k Bohu, kleče takto na obou kolenou, a mluvil jsem: „Pane, prosíme Boha, od něhož pochází všechno dobré a který ti dal všechny tvé pozemské statky, aby se mu uráčilo učinit tě též účastníkem svých rajských radostí. Neboť Časné bez věčného je pouhá marnost světská.„ A dodal jsem:

„Bud si však vědom toho, že tyto nebeské radosti ti budou odepřeny, nepřijmeš-li víru Kristovu; neboť Bůh pravil, kdokoliv věří a pokřtěn jest, spasen bude; a ten, kdo nevěří, bude zatracen.“ Nato se mírně usmál; ostatní Mongolové se však dali do smíchu a tleskali rukama. Můj hloupý tlumočník, místo aby mi pomohl ve chvíli nouze, stál jako opařený a styděl se.

Když se vše utišilo, pokračoval jsem: „Přišel jsem k tvému synovi, protože jsme se doslechli, že se stal křesťanem. Přinesl jsem mu listy od svého pána, krále francouzského. Tvůj syn mne poslal sem; ty sám musíš tedy vědět, proč jsme zde.„ Nato mne vyzval, abych vstal, a ptal se na jméno Vašeho Veličenstva, na moje i jména mých společníků a tlumočníka. Všechno dal zapsat a ještě se otázal, s kým teď válčíte. Doslechl se totiž, že jste opustil svou zemi v čele vojska. Řekl jsem, že proti Saracénům, kteří zhanobili Boží hrob v Jeruzalémě. Pak chtěl vědět, zda Vaše Veličenstvo již někdy k němu posílalo posly. „K tobě nikdy, pane,“ řekl jsem. Dovolil nám, abychom si sedli, a dal nám napít mléka. To se mezi nimi považuje za velikou milost, zvláště může-li někdo pít kosmos s knížetem v jeho vlastním domě. Seděl jsem a hleděl k zemi. Poručil mi, abych vzhlédl, aby se na mne mohl lépe podívat. Jsou totiž pověrčiví a považují za špatné znamení, sedí-li někdo mezi nimi se sklopenou hlavou, jako by byl smuten; zejména si nesmí opírat bradu nebo sklánět hlavu do dlaní.

Odešli jsme od Batua a hned za námi přispěchal náš průvodce. Odvedl nás tam, kde jsme byli ubytováni, a cestou mi řekl: „Váš král chce, abyste zůstali v této zemi. Batu to však sám nemůže rozhodnout bez vědomí a souhlasu Mangu-chána. Ty a tvůj tlumočník musíte tedy jít k Mangu-chánovi. Tvůj společník a ostatní lidé se vrátí k Sartachovi a počkají tam, až se vrátíte.„ Tlumočník začal hrozně naříkat a tvrdil, že to nepřežije. Můj společník se také bránil a prohlašoval, že mu spíše useknou hlavu, než by ho ode mne odloučili. Já jsem také řekl, že bez svého společníka bych nemohl jít; a že potřebujeme alespoň dva sluhy, aby nám pomáhali, protože kdyby jeden z nás onemocněl, nemohli bychom se rozdělit.

Průvodce se vrátil k Batuovi, všechno mu pověděl a Batu nařídil: „Ať tedy jedou oba kněží s tlumočníkem, avšak klerik se vrátí k Sartachovi.“ Když nám to vyřídili, chtěl jsem ještě orodovat za klerika, aby mohl také s námi; vůdce mne však přerušil a řekl: „Konec řečí, neboť Batu rozhodl; tak se stane a já už se neodvážím se tam vrátit.„

Klerik Goset měl u sebe ještě zbytek našich peněz, všeho všudy 26 yperper. Nechal si tedy 10 pro sebe a pro chlapce a šestnáct dal tlumočníkovi pro nás. Tak jsme se s mnoha slzami rozdělili; on se vrátil k Sartachovi a my jsme zůstali zde.

KAPITOLA 22. O NAŠÍ CESTĚ K MANGU-CHÁNOVI

V předvečer Nanebevzetí (14. srpna) přibyl náš klerik k Sartachovi. A hned nazítří viděl, že nestoriánští kněží chodí táborem i před Sartachem oděni v naše ornáty.

My sami jsme byli odvedeni k jinému úředníku, který nám měl opatřit obydlí, potravu a koně. Byl však ve všem náramně skoupý, protože jsme už neměli nic, co bychom mu dali. Putovali jsme pak dolů podél řeky asi pět týdnů společně s Batuem. Můj společník měl leckdy takový hlad, že plakal; a zdávalo se mu, že umře, aniž dostane ještě někdy něco jíst.

S táborem sice stále táhne jakýsi trh, byl však od nás tak daleko, že jsme se tam nikdy nedostali. Museli jsme chodit pěšky, protože koní nebylo. Konečně se nad námi slitovali jacísi Uhři, bývalí klerikové; jeden z nich uměl zpívat spoustu písniček bez zpěvníku a dělal jim kněze na všech pohřbech. Jiný se vyznal dobře v gramatice a rozuměl všemu, co jsme řekli; mluvit s námi však nemohl. Ti nás tedy zachránili, protože nám dávali kosmos a někdy i kousek masa. Chtěli od nás nějaké knihy a velmi jsem litoval, že jsem jim nemohl vyhovět: neměli jsme už nic, jen bibli a breviář. Řekl jsem jim však: „Přineste mi papír a já vám budu psát, dokud tu budeme s vámi.“ Opsal jsem pro ně hodinky svaté Panny a službu zemřelým. Jednoho dne nás potkal jakýsi Kumán a pozdravil nás latinsky „Salvete Domini!„ Užasli jsme, opětovali pozdrav a ptali jsme se, kde se to naučil. Pravil, že od našich řádových bratří, kteří ho pokřtili v Uhrách. Pověděl nám také, že Batu se ho na nás vyptával a že mu musel vyprávět o regulích našeho řádu.

Viděl jsem pak Batua s celou hordou, když s ním byli všichni jeho náčelníci. Zdálo se mi, že jich není dohromady ani pět set. Konečně k nám přišel jakýsi vznešený Mongol, jehož otec byl tisícníkem, což je u nich veliká hodnost. „Mám vás vyprovodit k Mangu-chánovi,“ řekl. „Cesta nám bude trvat čtyři měsíce a půjdeme krajem, kde jsou takové zimy, že skály i stromy pukají mrazem. Rozmyslete si tedy, vydržíte-li to.„ Odpověděl jsem: „Doufám, že s pomocí boží vydržíme totéž co jiní lidé.“ „Nevydržíte-li, budu vás muset zanechat na cestě,„ varoval nás. „To by nebylo správné,“ odporoval jsem, „protože tam nejedeme z vlastní vůle, ale z rozkazu tvého pána. Když nás svěřuje do tvé ochrany, nemůžeš nás přece nikde opustit.„ „Vše půjde dobře,“ řekl na to on a požádal, abychom mu ukázali všechno šatstvo, co máme. Vyřadil to, co považoval za zbytečné, a rozkázal, abychom to zanechali zde u našeho hostitele. Druhého dne přinesli každému z nás důkladný kožich z ovčích koží i s vlnou, kožené nohavice a vysoké boty, plstěné punčochy a k tomu kožešinovou kápi, vše takové, jako nosili sami. Druhého dne po Pozdvižení sv. Kříže (16. září) jsme se vydali na cestu, doprovázeni třemi průvodci. Jeli jsme stále na východ až do svátku Všech svatých (i. listopadu). Celý ten kraj byl obýván národem Kanglů, kteří jsou příbuzní Kumánů. Na sever od nás leželo Velké Bulharsko, na jihu jsme měli Kaspické moře.

O ŘECE URALU A RŮZNÝCH ZEMÍCH I LIDECH

Dvanáct dní cesty za Volhou jsme přišli k veliké řece Uralu, která teče od severu ze země Paskatirů a vlévá se do Kaspického moře. Řeč Paskatirů a Uhrů je tatáž; Paskatirové jsou pastevci a nemají města. Jejich země hraničí na západě s Velkým Bulharskem. Bulharsko je nejzazší zemí tím směrem, kde jsou ještě města; za ním dále na východ už není ani jediné. Z kraje Paskatirů přišli kdysi Hunové, kterým se pak začalo říkat Uhři. Isidor o nich píše, že měli rychlé koně, na kterých pronikli ochrannou hradbou Alexandrovou, jež měla, stejně jako štíty Kavkazu, chránit jižní země před nájezdy těch divokých národů. I Egypt prý jim tehdy musel platit poplatek; a zpustošili všechno na západ až k Francii. Byli tedy mocnější, než jsou dnes Tataři.

K nim se tehdy připojili Blakové (Valachové), Bulhaři a Vandalové. Z Velkého Bulharska pocházejí Bulhaři, kteří sídlí za Dunajem blízko Cařihradu. Za Paskatirem jsou Ilakové, což je totéž jako Blakové, neboť Tataři neumějí vyslovit písmeno B.

Jazyk Rusů, Poláků, Čechů a Slovanů je týž jako Vandalů. Všichni byli kdysi spojeni s Huny; dnes je jich většina podrobena Tatarům, které Bůh vyvedl ze vzdálených končin země. O tomto mocném, ale hloupém národě Bůh řekl: „I já popudím je k hněvu skrze ty, kteříž nejsou lid; skrze národ bláznivý ke hněvu je popudím.„ (Deuter. 32,21.)

Všechno, co jsem napsal o zemi Paskatirů, mi vyprávěli jacísi bratří predikanti, kteří tudy putovali ještě dříve, než se tu objevili Tataři. Potom však byla země podrobena Bulhary a stala, se saracénskou.

Jeli jsme zemí Kanglů od svátku sv. Kříže do Všech svatých (od 15. září do 1. listopadu). Denně jsme ujeli, podle odhadu, vzdálenost jako z Paříže do Orleansu a někdy i více, podle toho, jaké nám dali koně. Střídali jsme je totiž někdy dvakrát i třikrát za den. Někdy jsme jeli dva nebo tři dny a neviděli jsme nikde živé duše. Tehdy jsme ovsem nemohli jet tak rychle. Z dvaceti nebo třiceti koní jsme dostali vždy ty nejhorší, protože jsme byli cizinci a všichni ostatní si směli vybrat před námi. Mně dávali vždy silného koně, protože jsem tělnatý a těžký. Neodvážil jsem se vybírat, má-li lehký nebo tvrdý krok. Nemohl jsem si stěžovat ani v nejhorším případě; každý má přece být spokojen se svým osudem. Měli jsme ovšem obtíže, protože Často bývali koně unavení, než jsme dojeli někam k lidem. Musili jsme je pohánět a bít, překládat svá zavazadla a přesedat na soumary. Někdy jsme museli jet i dva na jednom koni.

KAPITOLA 24. O HLADU, ŽÍZNI A JINÝCH TRAMPOTÁCH, JEŽ JSME ZAKUSILI CESTOU

Hlad, žízeň, únava a zima nebraly konce. Jíst jsme dostávali jen večer. Ráno nám dávali jen něčeho napít nebo trochu povařeného prosa. Večer bylo maso, skopové z hrudi nebo plece, a každý dostal trochu polévky. Bylo-li masové polévky dosti, cítili jsme se znamenitě posilněni. Připadala mi jako nejlahodnější a nejvýživnější nápoj ze všech.

Každý pátek jsem se postil a nejedl jsem ani nepil nic až do noci. Když nastala noc, musil jsem pak ke své lítosti a zármutku jíst maso. Někdy jsme jedli jen maso napůl vařené nebo téměř syrové, protože nebylo palivo. Stávalo se to, když jsme nocovali venku nebo končili svůj denní pochod po setmění a nemohli jsme si tak nasbírat dostatek koňského nebo dobytčího trusu. Až na nějaké trní, které tu a tam rostlo, jsme skoro nikdy neměli nic jiného. Na březích řek někdy rostou lesy a háje, avšak jen málokde.

Zpočátku nás průvodce námi pohrdal a bylo vidět, že je mu protivné zabývat se tak nízkými lidmi. Později, když nás poznal trochu lépe, vodil nás po táborech vznešených Mongolů, kteří chtěli, abychom se za ně modlili. Kdybych byl měl s sebou dobrého tlumočníka, mohl jsem tu vykonat mnoho dobrého.

Čingischán, první z velkých tatarských chánů či císařů, měl čtyři syny; ti měli mnoho dětí a každé z nich má dnes vysoké postavení a veliké jmění. Jsou roztroušeni po celé té ohromné a pusté stepi, veliké jako oceán, a přibývá jich každým dnem. Naše cesta vedla mnoha jejich tábořišti; všichni obdivovali, že jsme nechtěli žádné zlato, stříbro ani drahocenné látky. Také se často ptali na velikého papeže, zdaje opravdu tak starý, jak se o něm povídá. Říká se tu totiž, že mu je pět set let. Zajímalo je, jsou-li v naší zemi také ovce, dobytek a koně; nechápali však, co je to oceán; neuměli si představit, že by něco mohlo být bez hranic a bez mezí.

V předvečer Všech svatých (31. října) jsme opustili cestu vedoucí přímo na východ, protože všichni zdejší lidé už odtáhli dále k jihu. Šli jsme tedy za nimi hornatým krajem plných osm dní. V pustinách jsme vídali divoké osly, zvané kulám (chulan), podobné našim mezkům. Naši průvodci je vášnivě honili, obvykle však nadarmo, protože osli byli čilí a rychlí jako vítr. Sedmého dne se na jihu objevily ohromné, vysoké hory; pod nimi ležela země jako svěží sad, úrodná, dobře zavlažovaná a obdělávaná lidskýma rukama.

Osmého dne po Všech svatých (8. listopadu) jsme dojeli do saracénského města, zvaného Kinčat. Jeho místodržící uvítal před branou našeho průvodce s poháry a nápojem. Je totiž zvykem ve všech městech a vesnicích, které jsou jim poddány, že poslové Batua a Mangu-chána, se vítají s jídlem a pitím.

V tuto roční dobu byl již na cestách led. Dokonce již před sv. Michalem (29. září) byly ve stepi mrazíky. Ptal jsem se, jak se ten kraj jmenuje; nevyznali se tu však asi a pověděli mi jen jméno jakéhosi městečka. Z hor tam stéká veliká řeka (Talas), která zavlažuje celý kraj; obyvatelé jí v tom pomáhají a kopou kanály a stružky. Nevlévá m však do žádného moře; země ji vsákne a zůstanou po ní jen močály. Viděl jsem tam i vinice a dvakráte jsem pil víno.

KAPITOLA 25. O POPRAVĚ BURIHO A SÍDLECH TEUTONŮ

Příštího dne jsme dojeli do vesnice pod horami. Ptal jsem se, jaké hory to jsou, protože jsem měl za to, že by to mohl být Kavkaz, který se táhne po obou stranách moře od západu k východu. Také jsem se vyptával na město Talas, kde žili jacísi Teutoni, poddaní Buriho, o nichž se zmiňoval bratr Ondřej. Již v Sartachově a Batuově táboře jsem se na ně ptal, nikdo mi však nemohl říci nic určitého kromě toho, že Buri, jejich pán, byl popraven. Stalo se to tak: tomuto Burimu nebyla přidělena dobrá a vydatná pastviště. Jednou, když byl opilý, stěžoval si svým lidem: „Což nejsem i já z plemene Čingischánova právě tak jako Batu?“ Batu byl totiž jeho bratr nebo strýc. „Proč bych já nemohl kočovat a pást na březích Volhy, jako může Batu?„ Jeho slova se donesla Batuovi, který ihned napsal jeho poddaným, aby vydali svého pána v poutech. Oni tak učinili a Batu se otázal Buriho, zda vskutku něco takového řekl. Buri doznal, že ano. U Tatarů je však zvykem promíjet poklesky opilým. Buri se tedy omlouval, že byl tehdy opilý. „Jak ses mohl odvážit pronést mé jméno v opilosti,“ osopil se naň Batu. A rozkázal, aby mu srazili hlavu.

První zprávy o zmíněných Teutonech jsem získal teprve u dvora Mangu-chána. Řekli mi tam, že Mangu-chán je vyňal z Batuovy pravomoci a usídlil je asi měsíc cesty na východ od Talasu, ve vesnici zvané Bolak; tam mají dolovat zlato a vyrábět zbraně. Projel jsem dosti blízko od toho města, asi tři dny jízdy všeho všudy, nevěděl jsem však o tom; ale i kdybych to byl věděl, nebyl bych mohl odbočit z cesty.

Z té vesnice jsme jeli přímo na východ, do hor. Od té chvíle jsme již projížděli územím Mangu-chána. Lidé všude vycházeli a zpívali a tančili před naším vůdcem, protože byl poslem Batuovým. Tuto zdvořilost si prokazují navzájem; lidé Mangu-chánovi tak vítají Batuovy posly a Batuovi lidé na oplátku stejně vítají posly Mangu-chána. Avšak přece jen poddaní Batuovi nejsou tak úplně zdvořilí k poslům Mangu-chána jako naopak.

O několik dní později jsme vjeli do hor, kde kdysi žil národ Kara-Kitajů. Mohutná řeka nám tu zkřížila cestu, takže jsme se musili převážet člunem. Potom jsme přišli do údolí, kde jsem viděl zříceniny hradu, jehož hradby byly jen z hlíny. Viděli jsme tu rovněž obdělávanou půdu; ve vesnici zvané Equius jsme nalezli Saracény mluvící persky, ačkoliv žijí nesmírně daleko od Persie.

Dalšího dne jsme projeli předhořím velehor na jihu a vjeli jsme do nádherné roviny; po pravé ruce se zdvíhaly vysoké hory a vlevo leželo veliké jezero, jehož obvod měřil patnáct dní cesty. Celá rovina je bohatě zavlažována; množství potoků a říček stéká z hor a vlévá se do onoho jezera. V létě jsme se vraceli po jeho severním břehu, na kterém jsou též vysoké hory. Bylo tam všude množství vesnic, většina z nich však byla v troskách a na šťavnatých pastvinách pásli Tataři svůj dobytek.

Cesta nás vedla do velkého města zvaného Kaj lak, kde byl trh a spousta kupců. Zůstali jsme tam patnáct dní a čekali jsme na jakéhosi Batuova písaře, který měl doprovázet našeho vůdce k Mangu-chánovi.

Tato země se dříve jmenovala Organum ; její obyvatelé měli svůj vlastní jazyk i písmo. Teď tu však žijí lidé řečení Turkmeni. Zdejší nestonáni užívají téhož písma a jazyka. Snad ji nestoriáni nazvali Organa, protože prý hrávali výborně na varhany či kytary, jak mi tu řekli. Zde jsem prvně viděl uctívače model, kterých je ve východních zemích velká řada různých sekt.

O NESTORIÁNECH, SARACÉNECH A MODLOSLUŽEBNÍCÍCH

První skupinou těchto modloslužebníků jsou Ujguři. Jejich země hraničila se zemí Organum v horách na východě. Porůznu se objevují až v Persii; v jejich městech žijí pospolu nestonáni a Saracéni.

Ve městě Kaj laku mají tři chrámy model; navštívil jsem dva z nich a díval jsem se na jejich pošetilé pověry.

V jednom jsem viděl člověka, který měl na ruce inkoustem namalovaný kříž; myslil jsem, že je to křesťan, protože na všechny moje otázky odpovídal jako křesťan. Ptal jsem se ho tedy, proč nemá na kříži obraz Kristův. Odpověděl, že u nich to není zvykem. Usoudil jsem z toho, že to jsou křesťané, kteří pro odloučenost a nedostatek pokynů zapomínají na určité obřady. Jakási truhla jim nahrazovala oltář; stavěli na ni svíce a kladli obětiny. Všiml jsem si, že za ní stál obraz s křídly, jako mívá sv. Michael; na jiných obrazech zas měli lidé zdvižené prsty, jako by žehnali. Toho dne jsem se již nic nedověděl, protože Saracéni se těmto modlářům tak vyhýbají, že ani nechtějí mluvit o jejich náboženství. Byli dokonce uraženi, když jsem se jich ptal na jejich obřady.

Příštího dne, kdy bylo prvního v měsíci, jsem si vyměnil byt a usídlil se poblíž jiného modlářského chrámu. Obyvatelé Kajlaku totiž zdvořile vítají a srdečně hostí všechny posly, každého podle jeho stavu.

Vešel jsem do chrámu a našel jsem tam modlářské kněze. Každého prvního v měsíci se otvírají jejich chrámy, kněží oblékají svá roucha a obětují chléb a ovoce. Popíši :

vám nejprve obřady, které jsou stejné ve všech chrámech, a potom pověry Ujgurů, které se od ostatních liší.

Všichni se uklánějí k severu se sepjatýma rukama, klekají a sklánějí hlavu do dlaní. Proto zdejší nestonáni nespínají při modlitbě ruce, nýbrž si je kladou na prsa.

Jejich chrámy jsou stavěny ve směru západovýchodním. Na severní straně bývá místnost na způsob sakristie. Je-li chrám čtvercový, bývá sakristie nebo kůr uprostřed. V této místnosti bývá dlouhá a široká truhla jako stůl a za ní, tváří k jihu, stojí hlavní modla. Ta, kterou jsem viděl v Karakorumu, byla tak velká jako obraz sv. Kryštofa. Jeden nestoriánský kněz, který byl v Kitaji, vyprávěl, že tam prý je modla tak obrovská, že je ji vidět na dva dny cesty. Menší modly jsou rozestaveny kolem hlavní a všechny jsou umně pozlacené ryzím zlatem. Na truhlu, která je veliká jako stůl, stavějí lampy a kladou oběti. Jejich chrámy, na rozdíl od saracénských, mají vždy vchod na jižní straně. Mají velké zvony jako my. V tom je, myslím, důvod, proč východní křesťané nechtějí užívat zvonů. U Rusů a Reků v Gasarii jsou však obvyklé.

KAPITOLA 27. O CHRÁMECH, MODLÁCH A CTĚNÍ FALEŠNÝCH BOHŮ

Jejich kněží si holí hlavy i vousy a oblékají se do oranžových rouch. Žijí odříkavým životem v klášterech ve skupinách po stu nebo dvou stech. Ve dnech, kdy chodí do chrámu, přinášejí si tam dvě dlouhé lavice; sedí na zemi u kůru, ale proti němu. V rukou drží knihy, které někdy kladou na lavice. Dokud jsou v chrámě, mají nepokryté hlavy. Čítají si tiše pro sebe a nevydávají při tom ani zvuk.

Přišel jsem mezi ne, když byli takto pohříženi v rozjímání. Vida je nehybně sedět, snažil jsem seje přimět k rozhovoru, avšak marně. Také s sebou všude nosí jakousi šňůru se stovkou nebo dvěma sty kuliček, velmi podobnou našim růžencům. A stále si mumlají tato slova: „Ou mam hak-tani.„ Znamená to „Ó bože, který víš“, jak mi jeden z nich vysvětlil. Věří, že bůh je tolikrát odmění, kolikrát k němu těmito slovy obrátí své myšlenky.

Kolem chrámu mají vždy pěkný dvůr, obehnaný vysokou zdí. Na jižní straně bývá hlavní brána, u které sedávají a povídají. Na jejím vrcholu ční vysoká tyč, která převyšuje celé město, aby bylo zdaleka vidět, kde je chrám model. Tyto obřady a zvyky zachovávají všichni modláři v těchto končinách.

Venku za branou chrámu jsem viděl sedět jakési kněze, kteří mi svými vyholenými tvářemi připomínali Francouze. Na hlavách však měli vysoké tatarské čepice. Ujgurští kněží je stále nosí, stejně jako úzký oranžový šat, zapínaný nebo šněrovaný po francouzské módě od prsou dolů. Přes levé rameno mají přehozený pláštík, který jim splývá přes prsa a záda, podobně jako mívá u nás jáhen mešní roucho v čase postu.

Tataři přejali jejich písmo. Začínají nahoře a pokračují dolů ve svislých řádcích, které řadí odleva doprava. Při svých kouzlech a zaříkávání užívají jakýchsi písemností a značek; v jejich chrámech všude visí krátké svitky písma. Dopisy, které Mangu-chán poslal Vašemu Veličenstvu, byly psány řečí Mongolů, avšak ujgurským písmem.

Podle starého zvyku spalují své mrtvé a popel ukládají do vrcholu pyramidy. Když jsem mezi nimi chvíli seděl a viděl jejich chrám i různé modly, velké i malé, zeptal jsem se jich, jakého boha vyznávají. A oni odpověděli: „Věříme, že bůh je jenom jeden.„ Ptal jsem se dále: „Věříte, že je duch, nebo má tělesnou podstatu?“ „Věříme, že je duch,„ řekli. „A věříte, že někdy vzal na sebe podobu člověka?“ Na to řekli, že nikoliv. „Avšak věříte-li, že je duch, proč jej tolikrát zobrazujete? A nevěříte-li, že byl člověkem, proč mu dáváte lidskou podobu spíše než nějakou jinou?„ Na to oni odpověděli: „Naše obrazy nejsou obrazy boha; když zemře mezi námi někdo bohatý nebo jeho syn, jeho žena nebo přítel, dáme udělat jeho obraz a postavíme jej sem. Tady jej ctíme a v něm i památku zemřelého.“ Namítl jsem: „Děláte to jen z přátelství, nebo abyste se mu zalíbili?„ „Nikoliv,“ řekli, „jen kvůli památce.„

A pak se ptali mne, trochu posměšně: „Kde je Bůh?“ Na to jsem řekl: „A kde je vaše duše?„ Řekli, že v tělech. „Což není v každé částečce vašeho těla, které vede a řídí, a přece zůstává neviditelná? Právě tak Bůh je všude a všechno řídí, a přece je neviditelný, neboť je pochopení a moudrost sama.“ Tehdy, právě když jsem se těšil na další rozhovor s nimi, můj tlumočník umdlel a nedokázal už překládat má slova. Musel jsem se tedy odmlčet. Mongolové této sekty věří v jediného Boha; dělají si však figury z plsti na památku svých mrtvých, oblékají je do pěti nejdražších rouch a posazují je do jednoho nebo dvou vozů, do nichž se nikdo neodváží vsednout. Ty svěřují svým věštcům nebo kněžím, o nichž vám budu ještě vyprávět.

Tito věštci nebo zaříkávači jsou stále kolem Mangu-chána a nechybějí na dvoře žádného velmože rodu Čingisova; chudí však je nemají. Když se mají stěhovat nebo se chtějí vydat na cestu, pošlou zaříkávače, aby šli před nimi jako oblačný sloup před dětmi Izraele. Oni určí, kde mají stát stany; sami první postaví své domy a po nich teprve všichni ostatní. Ve svátky nebo zasvěcené dny vezmou figury a rozestaví je do kruhu ve svých domech. Pak vstoupí Mongolové, klaní se těm figurám a uctívají je. Žádný cizinec však do toho domu nesmí vstoupit. Jednou jsem se pokusil proklestit si tam cestu, chovali se však ke mně velice hrubě.

KAPITOLA 28. O RŮZNÝCH NÁRODECH A O LIDECH, KTEŘÍ JEDÍ VLASTNÍ RODIČE

Ti Ujguři, kteří žijí mezi křesťany a Saracény, se od nich zřejmě naučili věřit v jednoho Boha. Žijí ve městech, která si kdysi podrobil Čingischán; jejich králi dal svou dceru za manželku. I město Karakorum je do jisté míry jejich území. Celá země krále kněze Jana a jeho bratra Uliga je blízko; její pastviště leží poněkud na sever. Ujguři však žijí v horách a o něco dále k jihu. Tak se stalo, že Mongolové přejali jejich písmo: i skoro všichni nestoriáni je znají.

Za nimi v horách na východě žije národ Tangutů (Hia), kteří jsou velmi stateční a bojovní a jednou zajali v bitvě i Čingischána. Když byl uzavřen mír, propustili ho však a on si je později podrobil. Tanguti mají velice silné voly s ohony jako koně a s dlouhou huňatou srstí na hřbetě a břichu. Tito voli mají kratší nohy než ostatní dobytek, jsou však daleko silnější. Proto tahají velké mongolské domy. Rohy mají dlouhé, tenké a tak ostré, že jejich majitelé jim uřezávají hroty. Jejich krávy se nechají podojit, jen když se jim hvízdá nebo zpívá. Mají také podobnou povahu jako býci; hned se vrhnou na Člověka, který má na sobě něco červeného, a snaží se ho zabít.

Za nimi žijí Tibeťané, lidé, kteří jedí mrtvoly svých zemřelých rodičů; z úcty k nim jim dělají náhrobky ze svých vlastních útrob. Opustili však již před časem tento zvyk, protože všechny ostatní národy šije proto zhnusily. Dosud však si zhotovují poháry z lebek svých rodičů, aby si vždy v okamžiku rozkoše a veselí na ne vzpomněli. To mi pověděli očití svědkové. V zemi těchto Tibeťanů je nesmírně mnoho zlata. Kdokoli je chce, kope tak dlouho, až je najde; vezme si pak, kolik potřebuje, a ostatní zas zahrabe do země. Věří totiž, že kdyby si vzal více a uložil šije do truhly, bůh by před ním všechno ostatní ukryl a příště by nic nenalezl. Viděl jsem některé z těch lidí, byly to však vesměs znetvořené bytosti.

V Tangutsku jsem viděl vysoké a statné muže temné, hnědé pleti. Ujguři jsou prostřední postavy jako my. V jejich řeči je pramen a původ tureckého a kumánského jazyka. Za Tibetem je lid Langů a Solangů, jejichž vyslance jsem viděl na tatarském dvoře. Přivezli s sebou přes deset velkých vozů a každý z nich táhlo Šest volů. jsou malí a hnědí jako Španělé. Nosí kazajky, které připomínají svrchní roucho jáhnů, jenže mají trochu užší rukávy. Na hlavách mají mi Iry jako biskupové. Nejsou však nahoře špičaté, nýbrž hranaté; jsou z černého tuhého plátna, které se ve slunci leskne jako sklo nebo vyleštěná přílba. Na spáncích jim visí dlouhé pásy z téže látky, které vlají ve větru, takže to vypadá, jako by jim rostly z hlavy dva rohy. Jejich hlavní vyslanec si přivezl k tatarskému dvoru dR z leštěného sloního klu, asi loket dlouhou a dlaň širokou. A kdykoli mluvil s císařem nebo jinými vznešenými osobnostmi, držel ji vždy v ruce, jako by měl na ní napsáno, co má říkat. Neohlížel se napravo ani nalevo, nepodíval se na nikoho, s kým mluvil, od začátku až do konce hleděl jen na svou dR.

Za nimi, jak mne ujišťovali, žijí ještě jiní lidé, zvaní Mug, kteří mají vesnice, nepěstují však dobytek. V jejich zemi jsou veliká stáda dobytka, avšak nikdo je nepase a nestará se o ně. Potřebuje-li někdo z nich nějaké zvíře, vyleze prostě na kopec a zavolá; všechen dobytek z okolí se k němu seběhne, jako by byl krotký, a dovolí mu, aby si z nich vybral. Přijde-li do jejich země posel nebo cizinec, zavřou ho v jednom domě a starají se tam o něho, dokud si všechno nevyřídí. Kdyby totiž někdo cizí cestoval jejich zemí, dobytek by uprchl, jakmile by ho ucítil, a tak by zdivočel.

KAPITOLA 29. O KITAJI NEBOLI ČÍNĚ. SMRT KUJUK-CHÁNA A SPIKNUTÍ PROTI MANGU-CHÁNOVI

Až docela vzadu je veliký Kitaj, jehož obyvateli byli kdysi Serové. Od nich pocházejí výborné hedvábné látky, které se podle nich jmenovaly serské (čínské). Jméno Serů se odvozuje od jednoho z jejich měst. Říkali mi, že je tam město, jehož hradby jsou celé ze zlata a stříbra. Jsou tam četné kraje a provincie, z nichž mnohé nejsou poddány Mongolům. Mezi nimi a Indií je moře. Obyvatelé tohoto

Kitajci jsou malé postavy a mluví silně nosem. Mají malé oči jako všichni Orientálci. Jsou vynikajícími řemeslníky ve všech oborech. Jejich lékaři znají dobře vlastnosti bylin a umějí poznat nemoc podle tepu; nevyznají se však v moči, alespoň pokud jsem mohl sám posoudit. Mnozí z nich žijí v Karakorumu a provozují tu řemeslo svých otců, neboť synové vždy musí převzít otcovo zaměstnání. Všichni platí Mongolům stejnou daň, patnáct set jaskotů v kosmosu denně (jaskot je kus stříbra vážící deset marek; je to tedy patnáct tisíc marek), nepočítaje hedvábné látky, odměny a služby, které jim poskytují.

Všechny tyto národy jsou roztroušeny od Kavkazu či spíše od zemí severně od něho až k Východnímu oceánu a na jih do Sithie, kterou obývají kočovní Mongolové. Všichni podléhají Mongolům a jsou oddáni modloslužbě: umějí stejně jako naši básníci vyprávět spoustu bajek o svých bozích, o jejich příbuzenství a o lidech, kteří byli vzati mezi ně.

Po celé cestě až do Kitaje žijí mezi nimi nestonáni a Saraceni. V patnácti kitajských městech jsou nestoriáni a v jednom, zvaném Segin, je dokonce biskup. Ostatní jsou samí modláři. Kněží jejich model nosí velké žluté kápě. Můžeme-li věřit tomu, co mi říkali, jsou tam i poustevníci, kteří žijí v lesích drsným odříkavým životem. Jejich modlitby a svaté knihy jsou psány v syrštině, které vůbec nerozumějí. Proto mluví zpěvavě jako u nás mniši, kteří neznají gramatiku. Jsou to však lichváři a pijani a někteří z těch, kteří žijí mezi Tatary, mají jako oni mnoho žen. Vstupují-li do kostela, myjí si dolní končetiny jako Saraceni. Jedí maso v pátek a pořádají hostiny rovněž jako Saracéni. Biskup k nim přichází málokdy, sotva jednou za padesát let. Tehdy vysvětí na kněze všechna děcka mužského pohlaví, i když jsou ještě v kolébce, čímž je vysvětleno, proč skoro všichni muži jsou kněží. Ti se pak ožení, což zcela odporuje učení Otců, ba jsou dokonce bigamisty, protože po smrti první ženy se ožení podruhé. Všichni propadli simonii, neboť žádnou svátost neudělí bez zaplacení. Ke svým ženám a dětem jsou velice pozorní a vůbec lze říci, že jim více záleží na vydělávání peněz než na šíření víry. Ti, kteří vychovávají děti vznešených Mongolů a učí je evangeliu, odvádějí je současně svým špatným příkladem a svou chtivostí od křesťanských ctností; dokonce i život Mongolů a tuinů, kteří jsou modláři, je čistší než život těchto kněží.

Opustili jsme Kajlak na den sv. Ondřeje (30. listopadu) a po třech mílích jsme přijeli k vesnici nestoriánů. Vešli jsme do kostela a zapěli z plných plic „Salvě Regina„, protože jsme po dlouhé době zase byli v kostele. Za tři dny jsme dorazili na hranice provincie a k břehům jezera, které nám připadalo bouřlivé jako oceán. Uprostřed jsme viděli velký ostrov. Můj společník sešel k vodě, smočil v ní kus látky a ochutnal: voda byla slaná, ale pitná.

Mezi jihem a východem je údolí obklopené vysokými horami, v nichž leží další jezero; obě jezera jsou spojena řekou, která protéká tím údolím. Vítr tudy neustále fičí s takovou silou, že poutníka div nestrhne do jezera.

Prošli jsme šťastně tímto údolím a obrátili jsme se k severu do vysokých hor, pokrytých sněhem. Po sv. Mikuláši jsme začali velice spěchat, protože tady již nebyli žádní lidé, jen „jamy“, to jest stanice vzdálené od sebe jeden clen cesty, pro potřeby poslů a vyslanců. Na některých místech v horách je cesta úzká a skoro žádná pastva, takže od rána do noci jsme ujeli vzdálenost dvou „jamů„, tj. dva denní úseky za den. Cestovali jsme více v noci než ve dne. Byla třRtá zima, takže jsme si obrátili kožichy srstí ven.

O druhé adventní neděli (7. prosince) jsme přišli na místo sevřené strmými a rozervanými skalami. Náš vůdce mne požádal, abych mu odříkal modlitbu, která zahání duchy. V těchto místech prý sídlí ďáblové a nepozorovaně unášejí lidi. Někdy odnesou koně a jezdce tu nechají; někdy mu vyrvou vnitřnosti a kostru nechají na koni; i jiné podobné případy se tu prý staly. Zapěli jsme hlasitě „Credo in unum Deum“ a bohudíky prošli jsme živi a zdrávi. Žádali mne pak, abych jim napsal kouzlo, které by mohli nosit na čele. Řekl jsem jim: „Naučím vás slova, která budete nosit v srdci a která zachrání vaše těla i duše navěky.„ Můj tlumočník to však nedokázal opakovat. Přesto jsem jim napsal Otčenáš a Věřím v Boha a k tomu jsem jim řekl: „Zde je napsáno, jak se má věřit v Boha, a zde je modlitba, jíž se prosí Bůh o všechno, co člověk potřebuje. Věřte pevně všemu, co tu stojí, i když tomu nerozumíte, a proste Boha, aby vám dal to, co říká tato modlitba. Bůh sám to svěřil vlastními ústy svým žákům; věřím, že vás to spasí.“ Nemohl jsem učinit více, protože bylo nebezpečné mluvit o věcech víry prostřednictvím tlumočníka. Bylo to ostatně nemožné, protože by to stejně nedokázal vyjádřit.

Vyjeli jsme pak na planinu, kde býval dvůr Kujuk-chána. Byla to kdysi země Najmanů, pravých poddaných kněze Jana. Kujukovo sídlo jsem však viděl až při zpáteční cestě. Povím vám, co se stalo s jeho rodinou, jeho syny a jeho ženami. Když Kujuk (r. 1248) zemřel, Batu si přál, aby se po něm stal chánem Mangu. O jeho smrti nemohu říci nic určitého. Bratr Ondřej říká, že zemřel po požití jakéhosi léku, který inu byl podán na rozkaz Batuův. Je tu však ještě jiná verze: Kujuk-chán pozval Batua, aby se mu přijel poklonit, a Batu, ne beze strachu, se vypravil na cestu se všemi svými lidmi. Svého bratra Stikana poslal napřed; ten přijel ke Kujukovi, a když mu měl podat pohár, vypukla mezi nimi hádka, ve které se navzájem zabili. Stikanova vdova nás hostila dva dny, takže jsme měli příležitost dát jí požehnání a modlit se za ni.

Po smrti Kujukovč byl zvolen Mangu, jak si přál Batu. Když bratr Ondřej navštívil tyto země, bylo již po volbě. Kujuk měl bratra jménem Siremon, který na radu Kujukovy vdovy a jeho vazalů se vypravil s velikou slávou k Manguovi, aby mu naoko holdoval, ve skutečnosti však s úmyslem ho zabít a vyhladit celý jeho dvůr. Dojel sotva na den nebo dva dny cesty od Manguova ležení, když se polámala jedna z jeho kolesek a musela stát na cestě. Kočí se snažil ji opravit a jeden z Manguových lidí se u toho vyskytl a nabídl se, že mu pomůže. Přitom se vyptával na účel jejich cesty a kočí mu prozradil, co Siremon zamýšlí. Tu Manguův člověk, tváře se jakoby nic, si vybral nejlepšího koně, jakého mohl sehnat, a cválal ve dne v noci, až dojel k Manguovi a svěřil mu, co se dověděl. Mangu okamžitě svolal všechny své lidi a seřadil ty, kdo byli ve zbroji, trojnásobným kruhem kolem svého dvora, takže nikdo nemohl vstoupit. Ostatní poslal vstříc Siremonovi, který netušil, že jeho úmysl byl vyzrazen. Chopili se ho a se všemi jeho lidmi ho předvedli před Mangu a. Mangu ho obvinil ze zločinu a Siremon se hned přiznal. Byl popraven a s ním nestarší syn Kujuk-chána a tři sta nejmocnějších Tatarů. Poslové se vypravili za jejich ženami, které byly bity žhavými pochodněmi, aby se přiznaly. Když to učinily, byly rovněž popraveny. Jen nejmladší syn Kujukův, který se nemohl ničeho zúčastnit ani nemohl o ničem vědět, byl ušetřen a zdědil otcův majetek se vším všudy. Jeli jsme na zpáteční cestě kolem jeho ležení, naši vůdcové se tu však neodvážili zastavit, protože ,,paní národů tam dlí ve smutku a není nikoho, kdo by ji potěšil„.

KAPITOLA 30. NÁŠ PŘÍCHOD KE DVORU MANGU-CHÁNA

Jeli jsme dále na sever, stále ještě horami. Konečně na den sv. Štěpána (26. prosince) jsme vyjeli na rozlehlou rovinu, nekonečnou jako oceán, z níž nevynikal jediný vršek nebo chlum. Následujícího dne po svátku sv. Jana Evangelisty jsme dorazili do blízkosti velkého chána. Když jsme byli ještě pět dní cesty odtud, jam, ke kterému jsme dojeli, nás chtěl vést oklikou, která by nás byla zdržela alespoň o patnáct dní. Pokud jsem mohl chápat, byli by nás vedli přes Onankerule, kraj, kde býval skutečný dvůr Čingischánův. Někteří tvrdili, že touto delší cestou na nás chtěli zapůsobit a lepe zdůraznit moc svého pána. Vskutku tak jednají s lidmi, kteří nejsou jejich poddanými. Našemu vůdci dalo velikou práci, než prosadil, že pojedeme přímo. Tím sporem jsme však přesto ztratili většinu dne, od rána až do tří hodin.

Po cestě mi svěřil Batuův písař, na kterého jsme čekali v Kajlaku, že Batu posílá Manguovi list, ve kterém stojí, že jste požádal Sartacha o pomoc a vojsko proti Saracénům. Překvapilo mne to a zarazilo, protože jsem znal obsah Vašich dopisů a věděl jsem, že v nich o takové válce nic nestojí. Věděl jsem, že ho jen nabádáte, aby se stal přítelem křesťanů, aby ctil kříž a nenáviděl nepřátele kříže. Překladateli však byli Arméni z Velké Arménie, kteří všichni nenávidí Saracény. Proto jsem se bál, aby tam něco nepřeložili tak, jak se to hodilo jim a ke škodě Saracénů. Neříkal jsem však raději nic, protože jsem nechtěl odporovat Batuovi a zasahovat do věci bez vážného důvodu.

Dojeli jsme tedy ke dvoru; našemu vůdci byl hned vykázán veliký dům, nám však jen nepatrný přístřešek, kde jsme stěží mohli složit své věci. Našeho vůdce navštěvovalo mnoho lidí a nosili mu rýžové víno v dlouhých úzkých lahvích. Za žádnou cenu jsem nemohl rozeznat toto víno od nejlepšího auxerského, až na to, že nevonělo jako víno. Brzy si nás zavolali a důkladně nás vyslýchali o účelu naší cesty. Řekl jsem: ,,Slyšeli jsme, že Sartach se stal křesťanem. Přivezli jsme mu dopisy od krále francouzského. Sartach nás poslal ke svému otci a ten nás vypravil sem. On vám tedy musel napsat, jaký je účel naší cesty.“

Ptali se, zda s nimi chcete uzavřít mír. Odpověděl jsem: „Můj král poslal dopisy Sartachovi v domnění, že je křesťan. Kdyby byl tušil, že není křesťan, nebyl by mu psal. Pokud jde o mír, pravím vám, že on vám nikdy neublížil ani v nejmenším. Kdyby byl učinil něco, co by vám dalo důvod k vypovězení války jemu nebo jeho lidu, jistě by se vám jako poctivý člověk nejprve omluvil a snažil by se zachovat mír. Naopak ale, kdybyste vy bez důvodu vvhlásili válku jemu nebo jeho národu, doufám, že spravedlivý Bůh by mu pomohl.„ Nato všichni překvapeně opakovali: „Proč jsi sem tedy přijel, nechceš-li uzavřít mír?“ Jsou totiž tak zpupní, že si myslí, že celý svět je bude prosit, aby s nimi směl žít v míru.

Já, kdybych mohl, svolal bych celý svět do války proti nim. Netroufal jsem si však říci jim otevřeně, proč jsem zde. Nechtěl jsem říci nic, co by odporovalo tomu, co mi nařídil Batu. Myslil jsem tedy, že postačí, řeknu-li, že jsem přišel na rozkaz Batuův.

Příštího dne nás zavedli ke dvoru; chtěl jsem jít bos, jako chodíme u nás. Nechal jsem tedy boty doma. Všichni, kdo přicházejí ke dvoru, sestupují s koní na dostřel luku od chánova sídla a nechávají koně pod dohledem štolbů. Sesedli jsme tam také a vůdce nás vedl dále. Obklopili nás a všichni se na nás dívali jako na nějaké zrůdy. Divili se, že jsme bosí, a ptali se nás, zda nepotřebujeme své nohy, neboť byli přesvědčeni, že o ně přijdeme. U chánova domu jsme však nalezli uherského sluhu, který nás poznal -totiž náš řád — a vysvětlil jim, jaká jsou naše řádová pravidla. Pak přišel nejvyšší písař, nestoriánský křesťan, který má u dvora rozhodující slovo. Prohlédl si nás pozorně, zavolal si Uhra a dlouho se ho vyptával. Nato nás odvedli zpět do našeho obydlí.

KAPITOLA 31. ARMÉNSKÝ MNICH U DVORA MANGU-CHÁNA

Když jsem se vracel, zpozoroval jsem na východní straně dvora ve vzdálenosti asi dvou dostřelů z kuše domek označený malým křížkem. Zaradoval jsem se, že i zde je nějaká známka křesťanství. S důvěrou jsem vstoupil a nalezl jsem tam krásně zdobený oltář. Na závěsu ze zlatohlavu byly vyšity obrazy Spasitele, Svaté Panny, sv. Jana

Křtitele a dvou andělů. Obrysy těl a rouch byly vroubeny perlami. Byl tu i velký stříbrný kříž, jehož střed a ramena byly posázeny drahokamy. Olejová lampa s osmi světly hořela před oltářem a u ní seděl arménský mnich, snědý a vychrtlý, oděný hrubou žíněnou košilí, která mu sahala jen do polou stehen. Přes ni měl černou kazajku, podšitou vlnou, a pod košilí železný pás. Padli jsme na kolena, a dříve než jsme se pozdravili s mnichem, zapěli jsme „Ave, regina coelorum„. Mnich povstal a modlil se s námi. Pak teprve jsme se uvítali a usedli spolu kolem ohřívadla se žhavým uhlím. Svěřili jsme se mu, proč jsme zde, a on nám počal dodávat odvahy. Říkal, že máme mluvit přímo, protože jsme posly Boha, který je větší než všichni lidé.

Vyprávěl nám, že sem přišel jen měsíc před námi; že býval poustevníkem v zemi Jeruzalémské, kde se mu třikrát po sobě zjevil Bůh a vyzýval ho, aby šel vyhledat vůdce Tatarů. Když váhal, pohrozil mu Bůh při třetím zjevení, přinutil ho pokynem na kolena a pravil mu, že zemře, nebude-li jeho přání vyplněno. Mnich se tedy nakonec rozhodl, že půjde a přemluví Mangu-chána, aby přijal křest a stal se tím pánem celého světa; pak budou mu oddáni Frankové i papež. Radil mi, abych říkal totéž. Odpověděl jsem mu: „Bratře, milerád mu řeknu, aby se stal křesťanem; vždyť proto jsem přijel. Řekl bych to s chutí komukoliv na světě. Také mu rád povím, jakou radost tím způsobí Frankům i papeži, a slíbím mu, že se k němu budou chovat jako k příteli a bratru. Nemohu mu však slíbit, že se stanou jeho otroky a budou mu platit poplatek; to by bylo proti mému svědomí.“ Mnich na to mlčel a my jsme odešli do svého bytu. Byla tam zima a my jsme od rána ještě nejedli. Uvařili jsme si tedy k večeři kousek masa a trochu prosa v masové polévce. Náš vůdce se opil se svými kumpány ode dvora a o nás se vůbec nestaral.

ZIMA V KARAKORUMU

Nevěděli jsme, že v téže době dlí u Mangu-chána vyslanci Vastaciovi. Nazítří časně ráno nás vzbudili nějací lidé ode dvora a odvedli mne ve velkém spěchu, ač jsem byl bos, úzkou stezkou k obydlí vyslanců, jichž se ptali, zda nás znají. Jeden řecký rytíř poznal řád, k němuž náležím, a vzpomněl si, že viděl mého společníka na dvoře Vastaciově s bratrem Tomášem, naším provinciálcm. Všichni o nás tedy vydali výborné svědectví. Mongolové se pak tázali, jsme-li s Vastaciem v míru či ve válce. „Ani v míru, ani ve válce,„ řekl jsem. „Jak je to možné?“ divili se. „Jejich země a naše,„ vysvětloval jsem jim, „jsou tak vzdálené, že spolu nemají nic společného.“ Vastaciův vyslanec k tomu poznamenal, že to znamená mír, dal jsem si tedy pozor a už jsem mlčel.

Toho rána jsem měl tak omrzlé prsty na nohou, že jsem již nemohl chodit bez obuvi. Zima v těchto končinách je velice krutá; začne-li mrznout, nepřestane dříve než v květnu, někdy až po polovině května. Každé ráno ležela jinovatka, která roztála, teprve když slunce začalo hřát. V zimě nikdy netálo a s každým zavanutím větru mrzlo víc. Kdyby tu však byly v zimě větry jako u nás, nedalo by se tu vůbec žít; naštěstí tu bývá klidno až do dubna, pak teprve přijdou větry. Právě tehdy kolem velikonoc zahynulo zimou a větrem mnoho zvířat.

V zimě nebylo mnoho sněhu; na velikonoce, tj. koncem dubna, ho však napadlo tolik, že všechny ulice v Karako-rumu byly zaváty a museli jej odvážet na vozech. Přinesli nám od dvora nějaké pláště, ovčí kalhoty a boty. Můj druh a tlumočník si je vzali s velkou radostí. Já sám jsem nic nepotřeboval, protože mi stačil kožich, který mi dal Batu.

PŘIJETÍ U MANGU-CHÁNA. NAŠE POSELSTVÍ AJEHO ODPOVĚĎ

V oktávu sv. Inocenta (3. ledna) nás odvedli ke dvoru a jacísi nestoriánští kněží, u nichž jsem si nebyl jist, jsou-li to křesťané či nikoliv, se nás vyptávali, kterým směrem se obracíme při modlitbě. Řekl jsem, že k východu. Chtěli to vědět, protože jsme si na radu našeho průvodce oholili vousy, abychom se objevili před chánem tak, jak je u nás zvykem. Tím se stalo, že nás tu považovali za tuiny, tj. za modláře. Chtěli také, abychom jim vyložili některé kapitoly z bible. Pak se nás ptali, podle jakého ceremoniálu budeme jednat s chánem — podle jejich či podle našeho? Na to jsem jim odpověděl, že jsme kněží zasvěcení Bohu. V naší zemi žádný světský velmož nedovolí, aby kněz před ním klečel na kolenou. Přesto, pro lásku boží, jsme hotovi pokořit se před každým. Přicházíme z daleka; hodí-li se to, tedy nejprve zapějeme díkůvzdání Bohu, že nás bezpečně dovedl až sem; pak učiníme vše, čeho si bude přát jejich pán, pokud se to nebude příčit cti a slávě Boží.

Odešli tedy dovnitř a opakovali chánovi, co jsem řekl. Byl s tím spokojen. Závěs u vchodu se zdvihl a byli jsme vyzváni, abychom vstoupili. Zapěli jsme sborem svůj chvalozpěv; nato nás všechny důkladně prohledali, na pažích, prsou i nohou, nemáme-li u sebe nůž. Když nic nenašli, dovolili nám vejít. Náš tlumočník však musil odložit opasek s dýkou a nechat jej u dveřníka. Hned u dveří jsme viděli lavici s kosmosem. Tlumočník musel zůstat stát u ní, nás však posadili na lavici proti ženám. Celý dům byl potažen zlatohlavem; uprostřed bylo ohniště, kde hořel oheň z trní, z kořenů pelyňku, který tu roste nesmíme veliký, a z dobytčího trusu.

Chán seděl na pohovce, oblečen v lesklou skvrnitou kožišinu, podobnou tulení. Byl to muž střední postavy, asi pětačtyřicetiletý; po jeho boku seděla jeho mladá žena a za nimi na jiné pohovce seděla s ostatními malými dětmi vytáhlá nehezká dívka jménem Čeřina. Tento dům náležel totiž kdysi křesťanské paní, kterou chán velmi miloval a s níž měl dceru, tuto Čeřinu.

Potom si vzal novou mladou ženu, dívka však je stále paní domu, který patříval její matce.

Chán pak vzkázal, aby se nás zeptali, co chceme pít; zda víno, nebo terracinu, což je jakési pivo z rýže, kara-kosmos neboli čisté kobylí mléko, nebo bal, což je nápoj z medu. Všechny čtyři nápoje se pijí v zimě. Na jejich otázky jsem odpověděl: „Pane, nejsme z těch, kdo hledají rozkoš v pití; cokoliv nám dáš, postačí nám.„ Dal nám tedy nalít rýžového vína, které je čiré a sladké jako bílé víno. Vypil jsem několik doušků ze zdvořilosti; naneštěstí však sluha nalil našemu tlumočníkovi tolik, že se z toho opil. Pak si chán dal přinést sokoly a jiné ptáky, posazoval si je na ruku a bavil se jimi. Po dlouhé době nás konečně vybídl, abychom spustili. Tehdy jsme museli pokleknout.

Chán měl svého tlumočníka, nestoriána, o němž jsem nevěděl, je-li to křesťan či ne; my jsme měli rovněž svého, i když byl opilý. Řekl jsem tedy: „Nejprve vzdáváme díky Bohu, že nás přivedl z tak vzdálené země, abychom spatřili Mangu-chána, jemuž Bůh dal tolik moci na zemi; a modlíme se ke Kristu, v němž žijeme a umíráme, aby mu dopřál šťastného a dlouhého života.“ Každý v té zemi je rád, když se někdo modlí za jeho život. Pak jsem pokračoval : „Můj pane, slyšeli jsme, že Sartach je křesťan, a všichni křesťané se nad tím radovali. Ze všech nejvíce pak můj pán, král francouzský. Proto jsme se k němu vypravili a náš král mu poslal listy, v nichž byla slova míru a mimo jiné také průkaz a osvědčení pro lidi, jako jsme my. Žádal ho též, aby nás ponechal ve své zemi, neboť je naší povinností učit lidi, jak žít podle božích přikázání. Leč Sartach nás poslal ke svému otci Batuovi a Batu nás poslal k tobě. Tobě dal Bůh velikou moc ve světě. Prosím tě proto, abys nám z této moci dovolil zůstat ve tvé říši, abychom tak mohli splnit své božské poslání ve službách tvých, tvých žen a tvých dětí. Nemáme zlato, stříbro ani drahé kameny, které bychom ti mohli nabídnout. Máme jen sebe a nabízíme ti sebe. Budeme sloužit Bohu a prosit ho, aby ti požehnal. Anebo nás tu nech, aspoň než přejde zima, protože můj společník je tak sláb, že by zemřel, kdyby měl znovu vsednout na koně.„ Můj spolucestující mi svěřil, jak mu je špatně, a prosil mne, abych pro něho vymohl povolení zůstat zde; báli jsme se totiž, že nenechají-li nás tu, budeme se muset hned vrátit к Batuovi. Mangu-chán odvětil: „Tak jako sluneční paprsky všude proniknou, tak i moc moje a Batuova dosáhne všude. Nepotřebujeme tedy vaše zlato a stříbro.“ Až sem jsem rozuměl svému tlumočníku dobře; potom byl však tak opilý, že se mu už rozumět nedalo. Zdálo se mi, že i Mangu-chán sám trochu vrávoral. Jeho odpověď však nasvědčovala tomu, že mu nebylo vhod, že jsme navštívili Sartacha před ním. Vida, že můj tlumočník není к ničemu, odmlčel jsem se a jen jsem ho prosil, aby se nehoršil pro mou zmínku o zlatě. Naznačil jsem mu, že jsem to neřekl proto, že by on po něm toužil nebo ho měl málo, nýbrž proto, že jsme ho chtěli uctít duchovně i světsky. Pak nám kázal, abychom povstali a zase si sedli. Krátce poté jsme ho pozdravili a odešli jsme. S námi vyšli jeho tajemníci a tlumočník, který vychovával jednu z jeho dcer. Dávali nám mnoho otázek, ptali se, kolik je ve Francii ovcí, dobytka a koní, jako by nás chtěli přepadnout a všechno nám pobrat. Snažil jsem se potlačit své rozladění a zlost. Řekl jsem: „Je tam mnoho bohatství a můžete je spatřit, když se tam jednou dostanete.„

Pak ustanovili kohosi, aby se o nás staral, a my jsme se vydali к mnichovi. Sotva jsme vyšli ven, vyběhl za námi zmíněný tlumočník a řekl: Mangu-chán se nad vámi slitoval a dovoluje vám tu zůstat dva měsíce. Pak bude konec zimy; současně vám vzkazuje, že asi deset dní cesty odtud je pěkné město, zvané Karakorum. Chcete-li jít tam, dá vám všechno, co budete potřebovat; chcete-li naopak zůstat zde, dostane se vám rovněž všeho potřeb-něho. Bude vám však nepohodlné stěhovat se stále s dvorem.“ Odpověděl jsem: ,,Kéž Bůh zachová Mangu-chána a dá mu dlouhý a šťastný život. Setkali jsme se tu s mnichem, který je zřejmě zbožný svatý muž a přišel sem z vůle boží. Rádi bychom tedy zůstali s ním, protože jsme mniši jako on. Budeme se modlit společně za život chánův.„

Nato nás tlumočník opustil bez jediného slova.

KAPITOLA 34. ODCHOD NAŠEHO PRŮVODCE. O ŽENĚ Z LOTRINSKA

Neměli jsme palivo a v našem domě byla citelná zima. Ještě jsme nejedli, ačkoli už byla noc. Konečně přišel ten, komu nás svěřili, opatřil oheň a přinesl trochu jídla. Náš průvodce se musel vrátit k Batuovi. Dříve si však od nás vyprosil koberec, který jsme na jeho pokyn zanechali u Batua. Dali jsme mu jej a on odešel v pokoji omlouvaje se nám, že nás nechal cestou trpět hladem a žízní. Samozřejmě jsme mu odpustili a sami jsme ho prosili za prominutí, jestliže jsme jemu nebo jeho společníkům snad dali v něčem Špatný příklad.

Jakási žena z Met v Lotrinsku, jménem Paquetta, nás vyhledala a připravila pro nás hostinu, nejlepší, jakou mohla. Byla zajata v Uhrách a patřívala ke dvoru oné křesťanské paní, o níž jsem se již zmínil. Vyprávěla nám o neslýchaném utrpení, které musela snášet, než se dostala ke zdejšímu dvoru. Teď se jí už dařilo celkem dobře; její manžel, mladý Rus, otec jejích tří pěkných synů, uměl stavět domy, což je mezi Tatary velmi výhodné zaměstnání.

O PAŘÍŽSKÉM ZLATNÍKU VILÉMOVI, KTERÝ BYL ZAMĚSTNÁN NA CHÁNOVĚ DVOŘE

Pověděla nám kromě jiného, že v Karakorumu žije jakýsi mistr zlatník, který pochází z Paříže a jmenuje se Vilém. Jeho příjmení je Buchier a jeho otec se jmenoval Vavřinec Buchier. Nebyla si zcela jista, domnívala se však, že měl bratra Rogera Buchiera, který žije u Velkého Mostu. Věděla také, že tento zlatník má u sebe mladíka, k němuž se chová jako k vlastnímu synu a který je výtečným tlumočníkem. Avšak Mangu-chán prý dal tomuto umělci řemeslníku tři sta jaskotů, tj. tři tisíce marek, a padesát lidí, aby vyrobil jakési umělecké dílo. Proto se obávala, že pro tu dobu nebude moci svého syna postrádat.

U dvora prý jí říkali: „Ti, kdo přišli z tvé země, jsou dobří lidé a Mangu-chán by si s nimi rád pohovořil, ale jejich tlumočník nestojí za nic.“ Proto tedy měla o nás takovou starost. Napsal jsem tomu zlatníkovi, že jsme přijeli, a požádal jsem ho, aby nám poslal svého syna, je-li to možné. Odpověděl, že tento měsíc je to nemožné, že však dokončí svou práci příští měsíc a pak nám ho ihned pošle.

Bydlili jsme spolu s ostatními vyslanci. Na dvoře Mangu-chána se s nimi zachází zcela jinak než u Batua. U Batua je na západní straně dvora „jam„, kde se přijímají všichni, kdo přicházejí ze západu; tak je to zařízeno i pro ostatní světové strany. U Mangu-chána jsou všichni pohromadě v jednom „jamu“ a mohou se vzájemně navštěvovat a hovořit spolu. Na Batuově dvoře se vzájemně neznají, nevědí o sobě, kdo je kdo, a mohou se setkat jen u dvora. Je-li však přijat jeden, nemusí být ještě přijat druhý. Ke dvoru se tam smí jen na vyzvání. Zde jsme se setkali například s jedním křesťanem z Damašku, který sem přijel jako posel sultána z Mont Reálu a Cracu (Crac des Chevaliers, Hisn al Akrád) zaplatit Tatarům daň a žádat o jejich přátelství.

KAPITOLA 36. O KNĚZI THEODOLOVI A O CHÁNOVÝCH ZVĚDECH

Asi rok přede mnou zavítal do těchto končin jakýsi klerik z Aconu (Acre, Akka), který si říkal Raimundus; jeho pravé jméno však bylo Theodolus. Odjel z Kypru současně s bratrem Ondřejem; cestovali spolu až do Persie. Theodolus tam vezl jakési hudební nástroje z Ammorica a tím se zdržel. Bratr Ondřej odjel a Theodolus pak putoval se svými nástroji až ke dvoru Mangu-chána, který se ho zeptal, co tu chce. Theodolus mu řekl, že se setkal se zbožným biskupem, jemuž Bůh seslal dopisy napsané v nebi zlatými písmeny a poručil mu, aby je předal vládci Tatarů, který prý se stane vládcem celého světa. Také měl přesvědčovat národy, aby s ním uzavřely mír.

Mangu na to řekl: ,,přinesl-lis mi ty nebeské dopisy od vašeho Boha, budeš vítán.„ Theodolus pravil, že ty dopisy měl, že je však vezl na divokém koni spolu se svými ostatními věcmi. Kůň se splašil, utekl do lesů a do hor a všechen náklad se ztratil. Takové případy se opravdu často stávají. Každý má tedy koně pevně držet, když s něho slézá. Mangu se ho zeptal, jak se jmenoval onen biskup. Odpověděl, že prý Oto. Tvrdil také, že byl v Damašku a že mistr Vilém tam býval klerikem tamějšího legáta. Na dotaz chánův, v kterém království žil, řekl, že byl poddaným jednoho franckého krále, který se jmenoval Moles. Slyšel zřejmě něco o tom, co se stalo na pláních mansúrských, a chtěl předstírat, že je vlastně vaším poddaným. Dodal ještě, že Saracéni pronikli mezi Franky a chána a zamezili jim spojení. Kdyby byla cesta volná, Frankové by prý poslali vyslance a uzavřeli by s Mongoly mír. Mangu-chán se ho tedy ptal, chce-li vést vyslance k onomu králi a biskupovi. Prohlásil, že ano, že by šel i k papeži. Mangu tedy dal přinést velice silný luk, který stěží dva muži dokázali napnout, a dva šípy se stříbrnými hroty, všelijak děrované, které hvízdaly jako flétny, když byly vystřeleny. Pověřil jednoho Mongola, aby doprovázel Theodola, a řekl mu: „Půjdeš s tímto mužem k franckému králi a nabídneš mu tyto věci; chce-li žít s námi v míru, obsadíme zemi Saracénů až k hranicím jeho země a dáme mu všechnu odtud na západ. Ne-li, přineseš luk a šípy zpátky, řekneš mu však, že takovým lukem dostřelíme daleko a trefujeme přesně.“ Propustil pak Theodola, jehož tlumočníkem byl právě syn mistra Viléma. Mladík slyšel, jak Mangu říká tomu Mongolovi: „Až s ním půjdeš, dobře se rozhlížej po kraji, všímej si silnic, osad a pevností, pamatuj si, jací tam jsou lidé a jak jsou ozbrojeni.„ Honem tedy běžel varovat Theodola a vyčítal mu, že bere s sebou tatarské poselstvo, když to jsou vyzvědači. Theodolus však prohlásil, že je poveze přes moře, takže nebudou vědět, ani kudy jedou, ani kudy se mají vrátit.

Mangu dal tedy Mongolovi svůj odznak, zlatou destičku asi dl au dlouhou, na které byly napsány jeho rozkazy. Každý, kdo má takový odznak, muže si poručil kdekoliv a cokoliv a jeho rozkazu musí být okamžitě uposlechnuto.

Theodolus se dostal až k Vastaciovi a chtěl jet dále k papeži, jehož chtěl oklamat tak, jako podvedl Mangu-chána. Vastacius se ho ptal, má-li pro papeže nějaké listy, když je vyslancem a doprovází tatarského posla. Neměl však nic takového, a proto se ho Vastacius zmocnil, zabavil mu vše, co měl, a uvrhl ho do vězení. Mongolský posel tam onemocněl a zemřel. Zlatou destičku poslal Vastacius zpět Mangu-chánovi po průvodcích toho Mongola; setkal jsem se s nimi poblíž Erzerumu na hranicích Turecka. Od nich jsem se dověděl, co potkalo nešťastného Theodola. Takových podvodníků je na světě mnoho; Mongolové je popravu jí, jakmile je dopadnou.

MNICH SERGIUS. O SLAVNOSTI V CHÁNOVĚ DOMĚ

Svátek tří králů (6. ledna) byl přede dveřmi; arménský mnich Sergius mi svěřil, že toho dne bude křtít Mangu-chána. Prosil jsem ho, abych za každou cenu mohl být svědkem tohoto obřadu. Slíbil mi, že to zařídí.

Stanoveného dne mi však mnich nic neřekl a nepozval mne nikam. Teprve kolem šesté hodiny mne zavolali ke dvoru. Potkal jsem mnicha, jak se odtud vrací v průvodu jiných kněží, s křížem, kadidlem a biblí. Toho dne totiž pořádal Mangu-chán slavnost a bylo zvykem, že o takových dnech, kterým jejich zaříkávači říkali svaté a někteří nestonáni posvátné, bývalo velké slyšení u chána. Křesťanští kněží přicházeli první s velikou nádherou, modlili se za něho a žehnali jeho pohár. Po nich šli saracénští kněží a konali totéž. Konečně třetí byli kněží modloslužebníci, kteří činili opět totéž. Mnich mi tvrdil, že chán věří jen křesťanům, že však chce, aby se za něho modlili všichni. Mnich lhal, protože chán nevěří nikomu a ničemu, jak brzy shledáte. Všichni se sletují ke dvoru jako mouchy na med, každý si myslí, že jen on má vládcovu přízeň, a svolává požehnání na jeho hlavu.

Posadili nás tedy před jeho domem a přinesli nám maso. Odmítli jsme s tím, že nechceme jíst zde a že bychom rádi pojedli doma. Řekli nám tedy: ,,Vraťte se domu, neboť jste byli pozváni, abyste jedli/' Vraceli jsme se s mnichem, který se rděl za to, že nás tak obelhal. Nechtěl jsem s ním vůbec mluvit. Nestonáni mi však tvrdili, že chán byl pokřtěn. Řekl jsem, že tomu nevěřím a že o tom také nikomu neřeknu, protože jsem nic neviděl. Přišli jsme domů, kde byla tma a pusto. Donesli nám lůžka a nějaké přikrývky, palivo a trochu masa z hubené ovce, příliš málo, aby mohlo stačit třem lidem na šest dní. Denně jsme dostali mísu prosa a pintu prosného piva. Půjčili nám třínožku a pánev, abychom si mohli uvařit maso; proso jsme vařili ve šťávě z masa. To byla celá naše strava; bylo by to bývalo dost, kdybychom mohli jíst v klidu. Kolem nás bylo však stále plno hladových chuďasů, s nimiž jsme se museli dělit. Obléhali nás, jakmile zjistili, že něco vaříme. Zkusil jsem tehdy, jaké trápení je dávat a nemít z čeho.

KAPITOLA 38. O CHÁNOVÉ DVOŘE A NÁBOŽENSKÝCH OBŘADECH

Když uhodily kruté mrazy, poslal nám Mangu-chán tři pláště z opičí kůže srstí navrch. Přijali jsme dar s povděkem, když se nás však ptali, zda máme dosti potravy, namítli jsme, že jídla potřebujeme jen málo, ale že nemáme vhodné obydlí, kde bychom se mohli modlit za Mangu-chána. Náš dům byl vskutku tak těsný, že jsme v něm nemohli stát. Ani číst jsme nemohli ve svých knihách, když v něm hořci oheň. Vyřídili to chánovi, který vzkázal arménskému mnichu, zda by nás neumístil ve svém domě. Mnich odpověděl, že tak učiní s radostí.

Napříště jsme tedy již bydlili lépe, přímo proti dvoru, kde nebydlil nikdo kromě nás a tatarských zaříkávačů. Ti však bydlili ještě blíže, proti sídlu první chánovy ženy, zatímco naše obydlí bylo na opačném konci řady na východě, proti sídlu jeho poslední ženy. Přestěhovali jsme se v předvečer oktávu tříkrálového (12. ledna); druhého dne ještě před úsvitem se shromáždili všichni nestoriánští knězi v kapli, tloukli do dřeva a navlékli si ornáty, připravovali kadidlo a pěli slavnostní hymny. Po nějaké chvilce vešla do kaple první chánova žena, Kotota Katen, v průvodu několika paní, a s ní její nejstarší syn Baltu se svými bratry. Všichni poklekli a podle způsobu nestoriánů se dotkli čelem země. Pak se dotýkali všech svatých obrazů, políbili si ruku po každém doteku a vztáhli ji ke všem okolostojícím. To je obvyklý obřad nestonánu po vstupu do kostela. Knězi za stálého zpěvu podali královně kadidelnici, ta zapálila kadidlo a knězi jí podkuřovali. Mezitím se rozednilo; královna sňala vysoký klobouk zvaný botta a bylo vidět, že má oholenou hlavu. Pokynula nám, abychom odešli., všiml jsem si však při odchodu, že jí podávali stříbrnou nádobu. Není mi známo, byla-li pokřtěna či nikoliv, vím však, že nestonáni neslouží mši ve stanu, nýbrž že k tomu vždy potřebují skutečný kostel. O velikonocích jsem je viděl křtít a světit křtitelnice s velikou slávou, tehdy to však nedělali.

Když jsme se vrátili domů, přisel sám Mangu-chán, vstoupil do kostela či modlitebny a usedl před oltářem vedle své choti na zlatou podušku, kterou mu podali.

Aniž bychom věděli, že je tam chán, byli jsme zavoláni do kostela; ve dveřích nás prohledali, nemáme-li s sebou nůž. Měl jsem u sebe pouze bibli a breviář; uklonil jsem se nejprve před oltářem a potom před chánem. Zazpívali jsme Veni, Sancte Spiritus; chán si povšiml našich knih, dal si je podat a s velkým zájmem se vyptával na význam obrázků. Nestoriáni mu napovídali, co chtěli, protože náš tlumočník nebyl s námi. Když mne přijal poprvé, měl jsem též bibli s sebou a i tehdy si ji dlouho a pečlivě prohlížel.

Chán pak odešel, královna však zůstala a rozdávala dárky všem křesťanům, kteří tu byli. Mnichovi dala jeden jaskot a zdejšímu arcijáhnovi rovněž. Před nás položila nasik, kus tkaniny široký a dlouhý jako ložní přikrývka, a prošívanou látku zvanou bukarán. Nepovažovali jsme za nutné to přijmout a dali jsme je tedy našemu tlumočníkovi. Ten si ponechal bukarán a nasik vzal s sebou na Kypr, kde jej prodal za osmdesát kyperských bezantů, i když se mu cestou poškodil. Přinesli nám ještě rýžové víno, kosmos a červené víno, podobné rochelskému. Královna vzala plný pohár, poklekla a požádala o naše požehnání. Všichni kněží hlasitě zpívali, zatím co pila. Při druhém poháru byla řada na nás, abychom pěli. Všichni byli poněkud podroušení. Přinesli mísu skopového, která rychle zmizela; pak přišly velké ryby, zvané kapr, bez soli i bez chleba. Z těch jsem jedl. Tak uběhl den až do večera. Konečně královna, vrávorajíc opilostí, vsedla do své kolesky a za velikého zpěvu a pokřiku kněží odjela.

Příští neděli, kdy se zpívá evangelium „Nuptiae factae sunt“, přišla chánova dcera, jejíž matka byla křesťankou, a učinila totéž, jenže ne tak slavnostně; nerozdávala dárky, jen pití, dosti však, aby se kněží mohli opít. K jídlu se dávalo pražené proso.

V předvečer neděle Septuagesima (8. února) se nestonáni postí tři dny; říkají tomu půst Jonášův, podle Jonáše, který ho kázal Ninivským. Arméni se postí pět dní a říkají tomu půst sv. Sergia, což je jeden z jejich největších svatých a Řekové o něm tvrdí, že byl biskupem. Tehdy jsem viděl kancléře Bulgaje, který jim v pátek dával darem maso a oni je slavnostně žehnali, jako se žehná velikonoční jehně. On sám však nejedl, prý na radu mistra Viléma, který je jeho dobrým přítelem. Mnich dokonce vyzval Mangu-chána, aby se postil celý týden, a on to prý učinil. V neděli Septuagesima, kdy Arméni světí velikonoce, jsme kráčeli v průvodu k chánovu obydlí; mnich a my dva i s kněžími jsme byli vpuštěni dovnitř k chánovi, když nás dříve prohledali, nemáme-li nůž.

KAPITOLA 39. VĚŠTBY ZE SPÁLENÝCH KOSTÍ. O ČTYŘECH DOMECH, KTERÉ JSME NAVŠTÍVILI

Ve vchodu jsme potkali člověka, který vynášel hromádku spálených ovčích lopatek. Velmi mne zajímalo, co s nimi provádějí. Když jsem se na to později ptal, dověděl jsem se, že chán nikdy nepodnikne nic důležitého, aniž se předeni dotáže těchto kostí. Ani do svého domu nikoho nepustí, dokud se o tom neporadil s kostmi. Je to jakýsi druh věštby. Chce-li chán něco podniknout, nechá si přinést tři kosti, vezme je do rukou a soustředěně myslí na to, co chce dělat. Má to učinit nebo ne? Pak dá kosti spálit; k tomu jsou v sousedství dva malé domečky, kde se kosti pálí a věnuje se jim všemožná péče. Jakmile zuhelnatí, přinesou mu je zpět. Chán je bedlivě prohlédne, zda byly dosti dlouho vystaveny žáru ohně. V nich tedy je zjeveno, co má dělat. Je-li někde na spodní straně puklina nebo se odlupují kulaté úlomky, nepodnikne nic. Každá kost vždy popraská, jako vše, co se dá nad oheň. Stačí mu však, jestliže ze tří aspoň jedna popraská správně.

Nestoriánští kněží pálili u ohně kadidlo a zpívali, žehnajíce jeho nápoj. Mnich a my jsme je v tom následovali. Opět si chán vyžádal naše bible, sotva je spatřil, a znovu šije prohlížel. Když dopil a nejvyšší kněz mu odebral pohár, dostali pít kněží. Potom jsme se obrátili k odchodu. Můj společník se při tom trochu zpozdil a nešťastnou náhodou, když se obracel a ukláněl se chánovi, dotkl se prahu. My ostatní jsme již byli venku a spěchali jsme k sídlu chánova syna Baltu a. Nevšimli jsme si ani, že našeho druha uchopila stráž a odvedla ho k nejvyššímu písaři Bulgajovi, který odsuzuje provinilce k smrti. Ohlédl jsem se sice, když jsem ho však neviděl, pomyslil jsem si, že ho snad někde zdrželi a chtějí mu třeba dát lehčí šat. Byl totiž velice sláb a tak těžee navlečen do kožišin, že mohl sotva chodit. O něco později zavolali našeho tlumočníka a poslali ho k němu. Vešli jsme do domu chánova nejstaršího syna, který měl už dvě ženy a bydlil vpravo od otcova sídla. Jakmile nás uviděl, vrhl se na zem, dotkl se čelem žerně a políbil kříž. Když povstal, položil jej s největší úctou na vyvýšené místo na novou látku vedle sebe. Jeho učitelem je nestoriánský kněz jménem David, veliký pijan. Posadil nás a dal kněžím pít. Požehnali jsme mu a on též pil. Pak jsme šli dále k chánově druhé ženě. Jmenuje se Kota a je uctí-vačkou model. Byla právě nemocná a ležela na lůžku.

Mnich ji vybídl, aby vstala a poklonila se kříži, klečíc a dotýkajíc se čelem země; stál s křížem na západní straně domu a ona na východní. Když tak učinila, vyměnili si místa a mnich se stejnou drzostí poručil tě ženě, zesláblé, že sotva mohla stát na nohou, aby se znovu po křesťanském zvyku třikrát klaněla kříži směrem na východ; učinila to. Vybídl ji též, aby se poznamenala křížem na čele a na hrudi. Pak ulehla znovu, my jsme se za ni pomodlili a vyšli ven, k třetímu domu, kde kdysi žila křesťanská žena chánova. Po její smrti ji vystřídala mladá dívka, která nás přijala velmi pohostinně. Všichni v domě se zbožně klaněli kříži a umístili jej na kusu hedvábí na čestném místě. Přinesli skopové maso, položili je nejprve před paní domu a pak je rozdělili kněžím. Mnich a já jsme ani nejedli, ani nepili.

Šli jsme pak ještě do bytu oné dívky Čeriny, který byl za velkým domem a patříval její matce. I toto děvče se při spatření kříže vrhlo na zem a zbožně se modlilo. Bylo zřejmě velmi vzděláno ve víře. Položilo kříž na čestné místo na hedvábí; a všechno toto hedvábí náleželo mnichu. Náš kříž sem přinesl jakýsi Armén, který přišel spolu s mnichem, prý z Jeruzaléma, jak tvrdil. Byl to stříbrný kříž, vážil čtyři marky a měl v každém úhlu jeden drahokam a pátý uprostřed. Nebyla na něm podoba Spasitele, protože Arméni a nestonáni se stydí ukazovat Krista přibitého na kříž.

Ukázali jej chánovi a ten se tázal Arména, jaké má přání. Ten řekl, že je synem arménského kněze, jehož kostel zničili Saracéni. Prosil, aby mu jej pomohl znovu vystavět. Mangu se ptal na cenu a Armén řekl, že by to stálo dvě stě jaskotů, tj. dva tisíce marek. Nato chán nařídil, že má dostat list na výběrčí daní v Persii a Velké Arménii, aby mu vyplatili tuto částku. Mnich s sebou nosil ten kříž, kudy chodil, a ostatní kněží mu jej záviděli.

Z dívčina domu jsme šli na čtvrté místo, poslední v pořadí i hodnosti. Pán totiž jen zřídka kdy navštěvoval tuto ženu, její dům upadal a ona sama též nebyla příliš vábná.

Po velikonocích jí však chán vykázal nový clům a dal jí i nové vozy. Věděla o křesťanství stejně málo jako druhá manželka; byla ctitelkou model a obracela se o radu k věštcům. Přesto však, když jsme vstoupili, se poklonila kříži, jak ji to naučil mnich a kněží. Opět se pilo, až konečně jsme se vrátili do své modlitebny, která naštěstí nebyla daleko; všichni kněží totiž zpívali a řvali a byli silně opilí.

V těchto končinách se v tom nevidí nic špatného ani u muže, ani u ženy.

Přivedli pak mého společníka a mnich mu zle vyčinil, že se dotkl prahu. Druhého dne přišel Bulgaj, velký soudce, a přísně nás vyslýchal, zda nás upozornili, že se nesmíme dotknout prahu. Řekl jsem mu: „Můj pane, nebyl s námi žádný tlumočník; jak jsme jim měli rozumět?„ Prominul mu tedy, nikdy však již nesměl vstoupit do chánova domu.

KAPITOLA 40. JAK MNICH VYLÉČIL NEMOCNOU PRINCEZNU

Stav paní Koty, která byla již dlouho nemocná, se ještě zhoršil; zdálo se, že zemře, a kouzla modlářů nic nezmohla. Mangu tedy poslal pro mnicha a ptal se, může-li pro ni něco učinit. Mnich nerozvážně odpověděl, že za její uzdravení ručí chánovi hlavou. Potom si svolal nás, pověděl nám o svém slibu a se slzami v očích nás prosil, abychom se za ni celou noc modlili. Měl jakýsi kořen zvaný rebarbora; rozmělnil jej na prášek, který vysypal do vody a položil do ní křížek s podobou Spasitele. Tvrdil, že se tím doví, zda se nemocná uzdraví nebo zemře. Má-li nemocný vyváznout, nápoj ho musí v hrudi pálit jako žhavý; zemře-li, ani jej neucítí. Já sám jsem se domníval, že tato rebarbora je něco posvátného, co si přinesl ze Svaté země. Dával prý tento nápoj pít mnoha nemocným. Pravidelně se stávalo, že po tom hořkém doušku zakoušeli podivné bolesti v břiše, což se při jejich stavu považovalo za zázrak.

Zatím co si připravoval svůj lektvar, navrhl jsem mu, aby jej smísil se svěcenou vodou římské církve, která má velkou moc vyhánět zlé duchy. Pokud jsem pochopil, princezna byla posedlá zlým duchem. Dali jsme mu tedy svěcenou vodu, mnich ji smísil s rebarborou a nechal v tom celou noc ležet kříž, aby se roztok nasál. Řekl jsem mu také, že je-li knězem, jeho kněžský stav mu dává moc vyhánět ďábly. Odpověděl mi, že je, lhal však, neboť nebyl nikdy vysvěcen, neuměl ani psát a byl vlastně povoláním tkadlec. O tom jsem se přesvědčil později, když jsem na zpáteční cestě projížděl jeho zemí.

Nazítří ráno jsme šli k nemocné princezně, mnich, já a dva nestonáni. Ležela v maličkém přístěnku za hlavní místností. Když jsme vstoupili, vztyčila se na lůžku, poklonila se kříži a položila jej na kus hedvábné látky; pak vypila svěcenou vodu s rebarborou a omyla si jí prsy; mnich mne požádal, abych nad ní četl evangelium. Brzy pocítila úlevu. Dala si přinést čtyři stříbrné jaskoty; položila je nejprve k nohám kříže a pak jeden dala mnichovi, druhý mně a zbývající dva kněžím. Nepřijal jsem svůj, mnich tedy natáhl ruku a vzal si jej. Dala též přinést víno a nabídla nám všem; musil jsem se napít třikrát z jejího poháru na počest svaté Trojice. Chtěla mne také učit své řeči a velice se smála, když jsem mlčel. Neměl jsem totiž s sebou tlumočníka.

Dalšího dne jsme k ní zašli znovu a Mangu-chán, dověděv se, že jsme tam, povolal nás k sobě. Slyšel už. že princezně se daří lépe. Zastihli jsme ho ve společnosti několika sloužících, jak pije jakési řídké těsto, které vypadalo jako tekuté bláto; prý ulevuje hlavě. Před ním byly spálené kosti z ovčích lopatek. Vzal do ruky kříž, nezahlédl jsem však, zda ho políbil či uklonil-li se mu; díval se na něj a ptal se nevím co. Mnich ho pak poprosil o dovolení, aby směl nosit kříž na špici kopí, protože jsem mu o tom něco říkal. Mangu odpověděl: ,,Nos jej, jak za dobré uznáš.“

Poklonili jsme se mu a spěchali jsme k princezně, která byla v pořádku a veselá. Napila se znovu svěcené vody a my jsme nad ní četli bibli. Ti mizerní knězi ji nenaučili z víry vůbec nic, ba ani o křtu nemluvili. Seděl jsem tu nejsa mocen slova a ona mne zas trochu učila svému jazyku.

Kněží jí ani nevyčítali, že obcuje s čaroději. Viděl jsem v jejím domě čtyři meče napolo vytažené z pochev; jeden v hlavě lůžka, druhý v nohách a další dva po obou stranách dveří. Viděl jsem tu též stříbrný kalich, podobný našim kalichům, který patrně byl ukořistěn v některém kostele v Uhrách. Visel na zdi plný troudu a na troudu ležel černý kámen; kněží ji zřejmě nepoučili, že je to neblahé. Naopak, sami tak činí a svým příkladem učí jiné.

Tři dny jsme chodili k princezně, až byla docela zdráva. Tehdy si mnich udělal korouhev posetou kříži, požádal o dlouhou tyč jako kopí a na její špici jsme nosili kříž. Choval jsem se k mnichovi s úctou, jako by byl mým biskupem, neboť znal zdejší jazyk. Leccos se mi však na něm nelíbilo. Dal si udělat křeslo, jako mají biskupové, rukavice a klobouk s pávím perem a malým zlatým křížkem. Měl hrubé nehty, které si mazal mastmi. Mluvil nesmírně opovážlivě a drze. Nestonáni často odříkávali verše ze žaltáře a dva muži drželi nad jejich rukama zkřížené haluze. Mnich byl při tom a nic nenamítal. A mnoho jiného mi na něm vadilo a zdálo se mi směšným. Přesto jsme ho však neopustili, protože jsme měli v úctě kříž. Nosili jsme jej vysoko po celém táboře a zpívali jsme „Vexilla Regis prodeunt„, až všichni Saracéni zmlkli úžasem.

KAPITOLA 41. CESTA DO KARAKORUMU

Za našeho pobytu se tábor Mangu-chána dvakráte přesunul k jihu, pak se obrátil a začal postupovat na sever, k městu Karakorumu. Během cesty jsem pozoroval podivnou věc, na kterou mne upozornil v Cařihradě pan Balduin z Hainautu, který tu byl: že totiž stoupá stále vzhůru a nikdy dolů. Všechny řeky tu tečou od východu k západu, přímo nebo s odchylkami na sever či na jih. Ptal jsem se kitajských kněží a ti mi řekli, že z místa, kde jsem se setkal s Mangu-chánem, je do Kitaje dvacet dní cesty na jihovýchod. Do vlastního území Mongolů, do Onankerule, kde býval tábor Čingischánův, je deset dní cesty přímo na východ. V těchto východních krajích není žádné město. Žijí zde lidé národa Su-Mongolů, „Vodních Mongolů“, neboť „su„ znamená v tatarské řeči vodu. Živí se lovem a rybolovem a nemají ani dobytek, ani ovce.

Ani na sever odtud nejsou žádná města; je to území pastýřů zvaných Kirgizové. Žijí zde také Orengajové, kteří si připínají na nohy obroušené kosti a kloužou se na ledě nebo na zmrzlém sněhu tak rychle, že chytí zvíře i ptáka. Ještě jiní ubozí národové žijí tam na severu, tak daleko, jak jen zima dovolí; hraničí na západě se zemí Paskatirů či Velkými Uhrami, o níž jsem už mluvil. Hranice těch severních krajů jsou neznámé, neboť je tam nesmírná zima a všude hory sněhu, které nikdy neroztají.

Ptal jsem se na nestvůry či zrůdné lidi, o kterých mluví Isidor a Solinus. Řekli mi, že nikdy nic takového neviděli, což mne velice udivilo. Všechny tyto národy, ať jsou jakkoliv chudé, musí tak či onak sloužit Mongolům. Podle rozkazu Čingischánova musí pracovat každý, kromě starců, kterým to už stáří nedovoluje.

KAPITOLA 42. O ZÁHADNÝCH TVORECH A O KITAJI

Jednoho dne mne navštívil jistý kitajský kněz. Měl na sobě červenou látku tak nádherné barvy, že jsem neodolal a zeptal jsem se ho, z čeho se taková barva získává. Řekl mi, že ve východním Kitaji jsou vysoké skály, kde žijí tvorové, kteří vypadají jako lidé, až na to, že nemohou ohýbat kolena. Musí tedy poskakovat, nevím však docela dobře, jak. Jsou jen asi loket vysocí a jejich celé tělo je porostlé chlupy. Žijí v nepřístupných jeskyních; lovci je lákají na medovinu a opíjejí je. Vydlabají ve skalách díry ve tvaru nádob a do nich nalévají medovinu. V Kitaji není víno, začínají však už vysazovat vinice a dělají nápoj z rýže. Lovci se tedy ukryjí a skákající tvorové vylezou z jeskyň, ochutnají med a zakřičí: čin-čin. Podle toho křiku se jim říká činčin. Za chvíli jich tam je celý zástup, mlaskají a libují si, a sotva se trochu napijí, usnou na těch skalách. Lovci vyjdou z úkrytu a sváží jim ruce a nohy. Pak jim otevřou žílu na šíji, odejmou tři nebo čtyři kapky krve a pustí je zas na svobodu. Tato krev, podle toho, co mi říkal ten kitajský kněz, je nejlepším barvivem na purpur nebo šarlat. Tvrdili mi však také, že za Kitajem je kraj, kde nikdo nestárne, ať je mu sebevíce let: tomu však nevěřím.

Kitaj se dotýká oceánu a mistr Vilém Pařížský mi říkal, že tu viděl vyslance jakýchsi národů Kaule (Korea) a Mance. Žijí na ostrovech obklopených mořem, které v zimě zamrzá, takže Tataři je mohou přepadnout. Nabízeli tedy Tatarům, nechají-li je na pokoji, třicetkrát tři tisíce tumenů jaskotů každý rok. A tumen je číslo, které znamená deset tisíc.

KAPITOLA 43. O PAPÍROVÝCH PENĚZÍCH A PÍSMU KITAJŮ

Obvyklým platidlem v Kitaji je papír vyrobený z bavlny, asi dlaň široký a tolikéž dlouhý, pokrytý čarami podobně jako pečeť Mangu-chána. Kitajové píší štětcem, jaký užívají malíři, a každý znak představuje několik písmen, znamená celé slovo. Tibeťané píší jako my zleva doprava a mají písmena zcela podobná našim. Tangutové píší zprava doleva jako Arabové a řádky řadí nad sebe. Ujgurové, jak jsem již napsal, píší shora dolů.

Platidlem u Rusů jsou rozličné malé kožky. Když jsme se přestěhovali k mnichovi, požádal nás zdvořile, abychom se zdrželi požívání masa; dodal však, že náš sluha je může jíst s jeho sluhy a že nám bude dávat mouku, olej a máslo. Podřídili jsme se jeho přání, ačkoli se mému společníku v jeho nemoci velmi přitížilo. Naši stravu tedy tvořilo proso a máslo, těsto uvařené ve vodě, kyselé mléko a nekvašený chléb, pečený na ohni z koňského nebo dobytčího trusu.

KAPITOLA 44. O STÍŽNOSTI STRÁŽCŮ

Strážcové u dvora brzy zpozorovali, že se v našem kostele, který stál těsně vedle chánova sídla, denně shromažďuje veliký dav lidí. Poslali ledy jednoho strážného, aby vyřídil mnichovi, že nebudou trpět takové shluky lidí tak blízko u dvora. Mnich mu odpověděl zostra, že chce vědět, zda tento povel pochází od chána, a hrozil, že si bude stěžovat přímo u Mangu-chána. Oni ho vsak předešli a předložili chánovi stížnost, že mnich příliš mnoho mluví a shromažďuje lidi kolem sebe. Nato jsme byli povoláni ke dvoru a mnich byl ostudným způsobem prohledán, nemá-li u sebe nůž; dokonce i boty musil zout. Předvedli nás před chána, který držel v ruce ohořelou ovčí lopatku a upřeně ji pozoroval, jako by z ní něco četl. Napomenul pak mnicha a ptal se ho, proč tolik mluví k lidem, místo aby se modlil k Bohu. Stál jsem při tom za ním, s nepokrytou hlavou. Chán pokračoval: „Proč nesejmeš klobouk, když stojíš přede mnou, tak jako tento Frank?“ A pokynul mi, abych šel blíž. Mnich zmaten sňal klobouk, ačkoliv se to příčilo řeckému a arménskému obyčeji. Chán mu ještě ostře vyčinil a propustil nás. Mnich mi odevzdal kříž, abych jej odnesl do kaple; byl tak zmaten, že jej sám nechtěl nést.

O něco později se mnich zase s chánem smířil; slíbil mu, že půjde k papeži a dosáhne toho, aby chánova moc byla uznána všemi národy západu. Když se tehdy vrátil do modlitebny, vyptával se mne na papeže, zda ho přijme, přijde-li k němu jako posel Mangu-chánův, a zda mu zaopatří koně až k sv. Jakubu (Compostelskému). Ptal se také na vás, zda myslím, že pošlete svého syna k Mangu -chánovi. Varoval jsem ho, aby byl opatrný a nedával Manguovi lživé sliby; může udělat novou chybu, horší než první, a Bůh nemá zapotřebí našich lží.

KAPITOLA 45. O TEOLOGICKÝCH SPORECH A ZÁSOBÁCH OD CHÁNA

V té době vznikl spor mezi mnichem a knězem Jonášem, velmi vzdělaným mužem, jehož otec byl arcijáhnem. Ostatní kněží ho považovali za svého učitele. Mnich tvrdil, že člověk byl stvořen dříve než ráj a že tak je to psáno v evangeliu. Zavolali mne, abych mezi nimi rozhodl. Nevěda, v čem se rozcházejí, řekl jsem, že ráj byl stvořen třetího dne, jako stromy pozemské, a člověk teprve šestého dne. Mnich však namítl: „Nepřinesl ďábel hned prvního dne prst ze čtyř světových stran a neuhnětl z té hlíny lidské tělo, kterému Bůh vdechl duši?„

Když jsem slyšel, jak veřejně a nestoudně hlásá toto manichejské kacířství, pokáral jsem ho ostře a doporučil jsem mu, aby si držel prst na ústech a neopakoval nikdy svůj omyl, neboť nezná Písmo svaté. Místo toho se mi posmíval, že neznám jazyk. Obrátil jsem se tedy a odešel jsem domů.

Kněží a on šli pak v průvodu ke dvoru a mne nepozvali;

Mnich od našeho střetnutí se mnou nemluvil a nechtěl, abych šel s nimi, ačkoliv to bývalo zvykem. Mangu-chán si však hned všiml, že mezi nimi nejsem, a ptal se po mně. Knězi se lekli a vymluvili se. Když se vrátili, pověděli mi o tom a stěžovali si na mnicha. Mnich se pak se mnou usmířil a já s ním též; požádal jsem ho rovněž, aby mne naučil jejich řeči, a nabídl jsem mu, že mu pomohu se studiem Písma svatého. Neboť bratr, jemuž bratři pomáhají, je jako město přepevné. (Viz Vulgata XVIII, 19.)

Když minul první týden postu, princezna přestala chodit do naší kaple a dávat nám jídlo a pití jako dosud pravidelně činila. Mnich nám také nedovolil obstarávat jídlo a tvrdil, že je připraveno na skopovém loji. Ani olej nám už nedával, nebo jen zřídka. Neměli jsme tedy zase nic kromě chleba pečeného na horkém popelu a těsta, rozvařeného ve vodě na polévku. I voda byla jen z rozpuštěného sněhu nebo ledu a byla velice špatná. Můj společník ji velmi těžko snášel. Pověděl jsem o našich svízelích Davidovi, učiteli chánova nejstaršího syna, který se postaral, aby se o tom dověděl chán. Okamžitě jsme dostali víno, mouku a olej. Nestoriáni a Arméni nejedí ryby v postu. Dali nám tedy měch vína. Mnich nám hned tvrdil, že jedl naposledy v neděli, když mu princezna poslala vařené těsto a kyselé víno k pití. Pod oltářem však měl košík mandlí, rozinek, sušených švestek a jiného ovoce a bral si z něho každý den, když byl sám. My jsme jídali jen jednou denně a ještě velice bídně. Pak nám dali kožený měch s vínem a princezna také poslala k večeři vařené těsto s kyselým vínem. Jakmile se nestonáni dověděli, že jsme dostali víno, vrhli se na nás bez ostychu jako psi, všichni kněží, kteří se denně opíjeli u dvora, Mongolové i mnichovi přisluhovači. Mnich sám, když měl hosta a chtěl mu dát něco pít, posílal k nám pro víno. Nemohli jsme mu odříci, abychom ho neurazili, a tak nám víno bylo spíše na obtíž než ku prospěchu. Když jsme mu dali, nezbylo nám téměř nic a o další jsme si netroufali požádat.

CHÁNŮV PALÁC V KARAKORUMU

Kolem poloviny masopustu přinesl syn mistra Viléma, zlatníka, překrásný kříž se stříbrným Kristem, zhotovený po francouzském vzoru. Měl jej odevzdat samému Bulgajovi, prvnímu písaři dvora; avšak kněží a mniši mu jej ukradli, sotva jej uviděli. Byl jsem tím velice pohoršen, když se mi to doneslo. Mladík měl také oznámit Mangu-chánovi, že jeho otec splnil svůj úkol a dokončil dílo, které si chán objednal. Povím vám, co to bylo.

Mangu měl v Karakorumu veliký palác, obklopený vysokými zdmi, jaké bývají kolem našich opatství. Dvakrát za rok dává v tom paláci velkou hostinu, o velikonocích, když tudy projíždí, a v létě, když se vrací. Druhá slavnost bývá větší, neboť se tu sjedou i všichni velmožové, kteří žijí na dva měsíce cesty odtud. Pán jim rozdává látky a dary a ukazuje se ve vší své slávě a velikosti. Je tam mnoho stavení velikých jako stodoly a v nich jsou uloženy jeho zásoby a poklady. U vchodu do paláce — neboť by nebylo dosti vhodné nosit tam kozí měchy s mlékem či jinými nápoji — umístil mistr Vilém z Paříže veliký stříbrný strom, u jehož kořenů leží čtyři stříbrní lvi, kteří bez ustání chrlí bílé kobylí mléko. Kromě toho se ovíjejí kolem kmene čtyři tepaní hadi, z nichž jeden chrlí víno, druhý karakosmos, třetí bal neboli medovinu a čtvrtý rýžové pivo zvané terracina. Každý nápoj vytéká z nádržky v koruně stromu do zvláštní nádoby u kořenů. Na vrcholu stojí anděl s trubkou. Ve kmeni pod ním je dutina, v níž se může ukrýt Člověk. Z dutiny vede píšťala až nahoru k andělovi. Původně tam byly měchy, ale nestačily tak silně dout. Venku vedle paláce je přístavek, kde se uchovávají nápoje; tam jsou sluhové, kteří při prvním zvuku andělovy trubky mají začít nalévat. Větve toho stromu jsou ze stříbra a listy i plody též. Když hlavní Číšník potřebuje nápoje, vyzve anděla, aby zatroubil. Člověk v dutině foukne silně do píšťaly, anděl si přiloží trubku k ústům a hlasité zatroubí. Na toto znamení začnou sluhové v přístavku lít připravené nápoje do příslušných otvorů, chrliči je začnou chrlit do nádob u kořenů stromu a číšníci je roznesou hodovníkům.

Palác sám vypadá jako kostel, má hlavní loď a dvě postranní lodi, oddělené od sebe dvěma řadami sloupů. Na jižní straně jsou troje dveře a před prostředními uvnitř stojí ten stříbrný strom. Chánovo místo je u severní stěny, na vyvýšené plošině, kde ho všichni mohou vidět; vedou tam dvě schodiště, jedním mu přinášejí jídla a druhým odcházejí. Mezi stromem a schodištěm je volný prostor; tam stojí sluha, který chánovi nosí jídla, o něž si řekne, a vyslanci, kteří mu nesou dary. On sám sedí nad nimi jako božstvo. Po jeho pravici, tedy k západu, sedí muži, po levici ženy; palác je totiž postaven po délce od severu k jihu. Vpravo, blízko sloupů, jsou do půlkruhu postaveny lavice, kde sedí chánovi bratři a synové. Vlevo sedí jeho ženy a dcery; jen jediná žena sedí po jeho boku, avšak o něco níže než on.

Když se pán dověděl, že mistr Vilém je hotov s prací, nařídil mu, aby vše dopravil na místo a uvedl do chodu. O Pašijové neděli chán vytáhl a vzal s sebou jen malé stany; velké tu ponechal. Mnich a my jsme ho doprovázeli a dostali jsme od něho další měch s vínem. Cestou jsme museli překročit hory, kde fičel vítr, hustě sněžilo a byla hrozná zima. Jednou nás dal uprostřed noci probudit a prosil, abychom se modlili k Bohu, aby utišil ledový vichr, neboť všem zvířatům v zemi, zvláště březím, hrozí záhuba. Mnich mu tedy poslal kadidlo a vzkázal mu, aby je sám pálil a obětoval Bohu. Nevím, učinil-li tak opravdu, avšak vichřice, která trvala už dva dny, třetího dne po úsvitu utichla.

V KARAKORUMU

Na Květnou neděli jsme dojeli do Karakorumu. Při rozbřR jsme požehnali několik haluzí, na nichž ještě ani nebyly pupeny, a kolem deváté jsme dorazili do města. Se vztyčeným křížem a rozvinutou korouhví jsme táhli saracénskou čtvrtí, kde je náměstí a trh, ke kostelu. Průvod nestoriánů nám vyšel vstříc. V kostele se sloužila mše a po ní všichni přistoupili k přijímání. Ptali se mne, budu-li přijímat též, odvětil jsem však, že jsem již pil a že svátost nutno přijmouti na lačný žaludek. Když se blížil večer, pozval nás rozradostněný mistr Vilém k sobě na večeři. Jeho žena se narodila v Uhrách a byla dcerou Lotrinčana; mluvila dobře francouzsky i kumánsky. Setkali jsme se tam ještě s jiným člověkem, který se jmenoval Basil. Byl synem Angličana, narodil se též v Uhrách a mluvil týmiž jazyky. U večeře byla skvělá nálada; Tataři nás pak zavedli do obydlí, které pro nás připravili nedaleko kostela. Byla tam i mnichova kaple.

Příštího dne chán přibyl do paláce a mnich, kněží i já jsme Šli k němu. Jen můj společník tam nesměl, protože se kdysi dotkl prahu. Váhal jsem dlouho, mám-li jít. Nepůjdu-li s ostatními křesťany, mohu vzbudit pohoršení; kromě toho chán si mne žádal. Bál jsem se též, abych si nepokazil to, čeho jsem chtěl dosáhnout; rozhodl jsem se tedy nakonec, že půjdu, ačkoliv jsem věděl, že jsou oddáni hadačství, kouzlům a modloslužbě. Nedělal jsem však nic jiného, než že jsem se nahlas modlil za církev a za chána, aby je Bůh ráčil vést cestou věčně spásy.

Prostranství kolem paláce je hezky uspořádáno a v létě zavlažováno stružkami. Palác sám byl plný lidí, mužů i žen. Stáli jsme před cháne in, za námi byl stříbrný strom, který spolu s nádobami zabíral větší část paláce. Kněží přinesli dva malé svěcené chleby a něco ovoce na míse, požehnali je a předložili chánovi. Sluha mu to odnesl

na jeho pódium. Mangu jeden chléb hned snědl a druhý rozdělil svému synu a mladšímu bratrovi, jehož vychoval též nestoriánský kněz a který znal Písmo. Pak si vyžádal moji bibli.

Po knězích se modlil mnich a nakonec já. Mangu nám pak slíbil, že zítra přijde do kostela. Kostel tu je dosti velký a pěkný, celý potažený hedvábnou látkou vyšívanou zlatem. Druhého dne však pokračoval ve svém programu a vymluvil se kněžím, že se neodvážil přijít do kostela, protože tam prý přinášejí mrtvé. Zůstali jsme však s mnichem a ostatními kněžími zde a slavili jsme v Karakorumu velikonoce.

KAPITOLA 48. O NEMOCI MISTRA VILÉMA

Stalo se tehdy, že mistr Vilém těžce onemocněl. Když se začal uzdravovat, navštívil ho mnich a dal mu pít odvar z rebarbory, což ho téměř zahubilo. Když jsem ho pak navštívil já, byl hrozně zesláblý a sešlý; zeptal jsem se ho tedy, co jedl nebo pil. Pověděl mi, jaký lék mu mnich předepsal, a řekl, že jej vypil plné dvě misky v domnění, že je to svěcená voda. Když jsem se potom setkal s mnichem, řekl jsem mu: „Buď se chovej jako apoštol a dělej zázraky modlitbami a silou svatého Ducha, nebo ze sebe dělej lékaře a pak zachovávej pravidla léčení. Dáváš takové dávky léků nemocným, kteří je sotva mohou vypít, a tváříš se, jako by to bylo něco svatého. Odnesl bys to pořádně, kdyby se to rozneslo mezi lidi.“ Tak se mne začal bát a nedůvěřovat mi.

Tehdy kněz, který se vydával za arcijáhna nestoriánů, rovněž onemocněl a jeho přátelé poslali pro saracénskeho hadače. Ten jim řekl: „Jakýsi vychrtlý muž, který nejí ani nepije, ani nespí v posteli, na něho zanevřel. Kdyby dostal jeho požehnání, uzdravil by se.„ Domnívali se, že tím míní mnicha, a kolem půlnoci se vypravila knězova žena, sestra a syn k mnichovi, aby si vyprosili jeho požehnání pro nemocného. I nás prosili, abychom o to mnicha požádali. Když jsme mu o to říkali, odbyl nás: „Nestarejte se o něj, vždyť on a ještě tři jiní, kteří kráčejí špatnými cestami, pojali úmysl jít ke dvoru a přemluvit Mangu-chána, aby vás a mne vyhnal ze země.“ Mezi mnichem a kněžími totiž vznikla roztržka, když Mangu a jeho ženy jim poslali čtyři jaskoty a nějaké hedvábí, aby se o to rozdělili. Mnich si jeden jaskot ponechal. Jedna ze zbývajících mincí však byla padělaná, neboť byla z mědi. Kněžím se tedy zdálo, že mnich dostal příliš velký podíl. A možná že něco z toho, co říkali, se doneslo k mnichovi. Ráno jsem zašel ke knězi, který trpěl hroznými bolestmi v boku a plival krev. Z toho jsem usoudil, že je to vřed. Poradil jsem mu tedy, aby uznal papeže za otce všech křesťanů, což on ihned učinil. Sliboval přitom, že vrátí-li mu Bůh zdraví, půjde a vrhne se k nohám římského velekněze a požádá ho, aby poslal své požehnání Mangu-chánovi. Radil jsem mu také. aby vrátil všechno, co mu nepatří. Tvrdil však, že nemá nic, co by patřilo jinému. Mluvil jsem s ním pak o svátosti posledního pomazání. Řekl: „Není to naším zvykem a naši kněží nevědí, jak se to dělá. Prosím, abys Činil, co uznáš za dobré.„ Pověděl jsem mu také o zpovědi, kterou neznají. Šeptal pak cosi jednomu ze svých společníků. Nato prohlásil, že mu je lépe, a prosil mne, abych přivedl mnicha.

Mnich nejprve nechtěl; teprve když jsem mu řekl, že se nemocný cítí už lépe, vzal kříž a šel. Chorý kněz mu pokorně políbil nohy, na moji výzvu se vyzpovídal a přijal pak z mých rukou tělo Ježíše Krista podle způsobu římské církve. Mnich pak zůstal u něho a za mé nepřítomnosti mu předepsal zas jakýsi lektvar. Následujícího dne ubožák pocítil znovu všechny příznaky blízké smrti. Vzal jsem tedy olej, který nestoriáni považují za posvátný, pomazal jsem ho podle řádu a pomodlil jsem se nad ním modlitbu za umírající. Neměl jsem svůj vlastní olej, protože Sartachovi kněží nám všechno zabavili. Chtěl jsem poručit jeho duši

Bohu a vytrvat u něho ve chvíli smrti, mnich mi však vzkázal, abych rychle odešel, jinak bych se celý rok nesměl ukázat u Mangu-chána. Jiní přátelé mi potvrdili, že je to pravda, a radili mi, abych tu nezůstával a nezmařil si tak své poslání. Nemocný zemřel a mnich mi později řekl: „Nelam si s tím hlavu, zabil jsem ho svými modlitbami. Byl to jediný vzdělanec mezi nimi a neměl nás rád. Ti ostatní neznají nic. Tím máme všechny, i samotného Mangu-chána, u svých nohou/'

Vyprávěl mi pak,' co říkal onen saracénský hadač. Nevěřil jsem mu příliš, ptal jsem se tedy ostatních kněží, je-li to pravda; řekli mi, že ano, nevěděli však, zda mu o tom někdo předem neřekl.

Dověděl jsem se také, že mnich si pozval do kaple toho hadače i s jeho ženou a chtěl, aby mu tam věštili z prachu. Měl u sebe ještě jakéhosi ruského jáhna, který mu při tom pomáhal. Byl jsem zděšen jeho hloupostí a řekl jsem mu: „Bratře, muž plný Ducha svatého, který učí jiné, by se neměl uchylovat o radu k hadačům. Je to zakázáno a ti, kdo tak činí, jsou vyobcováni/*' Tvrdil mi do očí, že nic takového neučinil. A já jsem od něho nemohl odejít, neboť na rozkaz chánův jsem bydlil v jeho domě a bez jeho vůle jsem nemohl jít jinam.

KAPITOLA 49. O BRATŘÍCH MANGU-CHÁNOVÝCH A JEJICH VOJSKU

Karakorum s výjimkou chánova paláce není ani tak výstavné jako ves St. Denis, a klášter St. Denis stojí za dvojnásobek toho paláce. Ve městě jsou dvě čtvrti: v jedné bydlí Saracéni, a tam jsou trhy; tam přivážejí kupci své zboží pro dvůr, který je nedaleko, a pro všechny vyslance. Druhou čtvrť obývají Kitajové, kteří jsou všichni řemeslníky.

Kromě tohoto paláce jsou tu ještě jiné, kde bydlí dvorští písaři. Je tam dvanáct svatyní, zasvěcených modlám různých národů, dvě mešity, kde se káže víra Muhammadova, a na vzdálenějším konci města jeden křesťanský kostel. Kolem města je hliněná hradba, v níž jsou čtyři brány. U východní brány se prodává proso a jiné obilí, jenže to je velice vzácné. U západní se prodávají ovce a kozy, u jižní dobytek a vozy a u severní koně.

Hned po našem příjezdu si nás zavolal Bulgaj, nejvyšší písař a velký soudce; zároveň povolal mnicha a všechny cizince, kteří se s ním stýkali. Předvedli nás odděleně, nejprve mnicha a pak nás. Ptali se nás, odkud jsme přišli, proč a co tu chceme. Vyslýchali nás velice důkladně, protože chánovi se doneslo, že do města přišlo čtyřicet Assasinů v různém přestrojení, kteří tu chtějí vraždit. V té době znovu onemocněla princezna, o níž jsem už mluvil, a poslala zase pro mnicha. Ten však odmítl k ní jít a řekl: „Zavolala si modláře, ať ji tedy uzdraví oni. Já už tam podruhé nepůjdu.“

Mangu-chán měl osm bratří, tři vlastní a pět nevlastních. Jednoho z vlastních bratří poslal do země Assasinů, kterým říkají Mulidet, a nařídil mu, aby je vyhubil. Jiný táhl do Persie a říkalo se, že už je v Turecku a že vyšle vojsko na Bagdád a proti Vastaciovi. Jednoho z ostatních (Kublaje) poslal do Kitaje, aby si podrobil ty, kdo dosud neuznali mongolské panství. U něho zůstal jen nejmladší vlastní bratr jménem Arabuka, který vládne domu jejich křesťanské matky a v jehož službách je mistr Vilém. Jeden z nevlastních bratří chánových zajal Viléma v Uhrách, ve městě zvaném Bělehrad, kde byl též normanský biskup z Belleville u Rouenu se svým synovcem, kterého jsem též poznal v Karakorumu, a dal ho chánově matce, která si ho velice žádala. Po její smrti přešel zlatník spolu se všemi, kdo tvořili královnin dvůr, do služeb Arabuky. Mangu-chán ho poznal jeho prostřednictvím, objednal si u něho dílo, o kterém jsem již mluvil, a dal mu sto jas kotů, tj. tisíc marek.

Stále jsem doufal, že sem přijede arménský král. Kolem velikonoc sem přijel kdosi z Bolatu, kde žijí Teutoni, k nimž jsem se málem vypravil. Říkal, že jejich kněz má v nejbližší době přijet ke dvoru. Proto jsem si netroufal zmínit se chánovi o našem odjezdu. Dostali jsme dovolení zůstat tu jen dva měsíce, ve skutečnosti uplynuly už čtyři a pátý se chýlil ke konci. Byl už konec května a my jsme zde byli od ledna.

O králi ani o knězi nebylo nic slyšet a my jsme se začali obávat, že se budeme vracet zase v zimě, jejíž krutost jsme už jednou pocítili. Zeptali jsme se tedy Mangu-chána, co s námi zamýšlí; že tu rádi zůstaneme, je-li to jeho přání; máme-li však odjet, bylo by lépe, kdybychom jeli v létě. Okamžité vzkázal, abych se nevzdaloval, že si přeje se mnou druhý den mluvit. Vzkázal jsem nazpět, ať tedy pošle pro syna mistra Viléma, neboť můj tlumočník za nic nestojí.

Ten, kdo o tom se mnou mluvil, byl jakýsi Saracén, který byl kdysi vyslán s poselstvím k Vastaciovi. Ovlivněn jeho dary poradil mu, aby poslal vyslance k Mangu-chánovi ; Vastacius se totiž bál, že Tataři co nevidět vpadnou do jeho zemí, a jednáním mohl získat čas. Poslal tedy vyslance, a když se od nich dověděl, co jsou Tataři vlastně zač, vysmál se jim, odmítl uzavřít s nimi mír a Tataři ho přesto nenapadli. Stalo se to proto, že si troufal postavit se jim; nedobývají nikdy žádnou zemi mocí, nýbrž jen lstí; sjednává-li s nimi někdo mír, vždy na to doplatí. Tento Saracén se vyptával na papeže a francouzského krále a na cesty, kterými se k nim jede. Mnich mne potajmu varoval, abych mu nic neříkal, že jen hledá záminku, jak by tam mohl být vyslán. Mlčel jsem tedy a nechtěl jsem odpovídat, načež mi začal nadávat urážlivými slovy, pro která ho nestonáni chtěli žalovat nebo zabít nebo aspoň do krve zbičovat. Nedovolil jsem to však.

O NAŠEM POSLEDNÍM SLYŠENÍ U CHÁNA

Chán poslal ke mně své písaře, kteří mi řekli: „Jste zde křesťané, Saracéni a tuini. Každý z vás považuje své zvyky za nejlepší a své Písmo, své knihy za nejspravedlivější. Nás pán si přeje, abyste se sešli na jednom místě a každý z vás napsal své články víry, aby se zjistilo, kde je pravda.„ Odpověděl jsem: „Pochválen budiž Bůh, že vnukl chánovi takovou myšlenku. Naše Písmo učí však, že sluha Boží se nemá hádat, ale být ke všem zdvořilý. Rád tedy vysvětlím, bez zášti a jak nejlépe umím, víru a naděje křesťanů každému, kdo se mne chce ptát.“ Zapsali si mou odpověď a odnesli ji chánovi. Nestonáni, Saracéni i tuinové rovněž sepsali, co budou říkat.

O den později znovu přišli písaři a ptali se: „ Mangu -chán chce vědět, proč putuješ touto zemí.„ Odpověděl jsem, že to musí vědět z Batuova dopisu. Řekli však, že Batuův list se ztratil. Chán již zapomněl, co mu Batu psal, a chce to vědět ode mne. Maje tedy více jistoty, řekl jsem: „Povinnost, kterou mi ukládá mé vyznání, je kázat evangelium všem lidem. Když jsem se dověděl o slavném národu Mongolů, přál jsem si přijít sem. Řekli mi, že Sartach je křesťan, jel jsem tedy k němu. Francouzský král, můj pán, mu poslal dopisy plné přátelských slov, pověděl mu o nás a žádal ho, aby nám dovolil zůstat mezi Mongoly. Sartach nás poslal k Batuovi a Batu sem; proto jsme prosili chána a prosíme ho stále, aby nám dovolil zůstat zde.“ Písaři si vše zapsali a druhého dne zas přišli s odpovědí: „Chán ví, že nemáte pro něj poselství a že se zaň modlíte jako jiní poctiví kněží. Chce však vědět, přišli-li k nám z tvé země nějací vyslanci nebo byli-li někdy naši posláni k vám.„ Řekl jsem jim, co jsem věděl o Davidovi a bratru Ondřejovi; zapsali si vše a odešli.

A ještě jednou přišli se vzkazem: „Chán, náš pán, říká, že jste tu byli velice dlouho; přeje si, abyste se vrátili domů, a ptá se, můžete-li vzít s sebou jeho vyslance.“ Řekl jsem: „Neodvážil bych se brát s sebou cizí vyslance, neboť po cestě jsou válčící země, moře a hory. Já jsem jen chudý mnich; nemohu se odvážit brát vyslance pod své vedení.„ A oni zapsavše si všechno, odešli.

(O Svatodušních svátcích se konala velká disputace u mongolského dvora.)2 Poté si Mangu-chán předvolal mne a jednoho tuina, s nímž jsem diskutoval. Před vchodem mi však můj tlumočník, syn mistra Viléma, pošeptal, že se musíme vrátit do vlasti; abych proti tomu nic nenamítal, neboť tak bylo rozhodnuto. Před chánem jsem musil pokleknout a tuin se svým tlumočníkem též. Chán pravil: „Řekni mi pravdu. Řekl jsi onehdy, když moji písaři byli u tebe, že jsem tuin?“ Odpověděl jsem: „Můj pane, neřekl jsem to. Přeješ-li si, budu ti opakovat svá slova.„ Učinil jsem tak a on řekl: „Věřím, žes to neřekl, protože bys nemohl tak mluvit. Tvůj tlumočník spíše špatně rozuměl.“ Namířil na mne holí, o kterou se opíral, a pravil: „Neboj se.„ Usmál jsem se a řekl jsem tiše: „Kdybych se bál, nebyl bych zde.“ Ptal se tlumočníka, co jsem řekl, a ten mu to opakoval. Pak se mi chán svěřil: „My, Mongolové,„ řekl, „věříme, že je jen jeden Bůh, který nám dává život a bere si jej zas, a tomu jsme upřímně oddáni. Tak jako Bůh dal ruce více prstů, dal i člověku více cest. Bůh vám zjevil svá svatá písma, ale vy jich nedbáte. V nich přece není, že by jeden měl urážet druhého, že?“ „Ne, pane,„ řekl jsem. „A také v nich není, že by člověk měl opustit spravedlnost pro peníze, že?“ „Ne, pane,„ odpověděl jsem. „Já však jsem nepřišel do této země pro peníze.“ A písař mi dosvědčil, že jsem odmítl a nepřijal jaskot a hedvábnou látku. Chán však řekl: „Vám tedy dal Bůh váš zákon a vy se jím neřídíte; nám dal naše věšíce a my činíme, co oni řeknou, a žijeme v míru a pokoji.„

Napil se aspoň čtyřikrát, než to všechno pověděl. Čekal jsem, že bude ještě mluvit o svém vyznání víry, začal však o našem odjezdu. „Byli jste tu velmi dlouho; přeji si, abyste teď odjeli. Řekls, že nechceš, aby moji vyslanci jdi s tebou; chceš předat můj dopis nebo vyřídit moje slova?“

Neměl jsem už tedy možnost hovořit s ním o katolické víře. Nikdo nesmí mluvit déle, než on dovolí, zvláště není-li vyslancem. Jen vyslanci mohou říci vše, co chtějí, ba dokonce se jich ptají, mají-li ještě něco na srdci. Já jsem už nemohl říci nic, musel jsem jen poslouchat a odpovídat na otázky. Požádal jsem ho tedy, aby mi sdělil svá slova a dal je napsat. Souhlasil jsem ochotně, že je doručím podle svých sil. Ptal se mne pak, chci-li zlato, stříbro nebo drahé látky. Řekl jsem: „My takové věci nepřijímáme; nemáme vsak nic, čím bychom uhradili své výdaje po cestě. Bez tvé pomoci bychom tedy sotva mohli opustit zemi.„ „Postarám se, abyste měli vše, co potřebujete.“ „Chcete ještě něco?„ „To mi stačí,“ řekl jsem. Zeptal se ještě, jak daleko chceme, aby nás provázeli. „Do království arménského sahá tvoje moc,„ řekl jsem, „kdyby nás mohli doprovodit až tam, stačilo by nám to.“ Nato řekl chán: „Dám vás doprovodit až tam; pak se starejte sami o sebe,„ a dodal: „Mám civě oči v hlavě: ačkoli jsou dvě, přece vidí totéž. Kam se podívá jedno, musí pohledět i druhé. Přišel jsi sem z území Batuova a tudy se též musíš vrátit.“

Když skončil, požádal jsem, abych směl promluvit. „Mluv,„ řekl. „Můj pane,“ začal jsem, „my nejsme válečníci, chceme, aby vláda nad světem připadla tornu, kdo jej bude spravovat nejspravedlivěji podle vůle Boží. Naším úkolem je učit lidi znát vůli Boha. Proto jsme přišli do tvé země, a kdyby sis to byl přál, byli bychom tu rádi zůstali. Je-li však tvá vůle, abychom odjeli, staniž se tak. Vrátím se a doručím tvé dopisy, jak nejlépe budu moci. Prosím však tvou milost, abych, až splním tento úkol, se mohl vrátit sem k vám. Tam v Bolatu jsou tví ubozí poddaní, kteří mluví naším jazykem a nemají kněze, aby učil je a jejich děti. Rád bych žil mezi nimi.„ Na to odpověděl: „Pošlou-li tě tvoji páni znovu ke mě, budeš vítán.“ „Neznám úmysly svých pánů,„ řekl jsem, ,,dostal jsem však od nich svolení, že mohu jít, kam chci, kdekoli je nutné kázat slovo Boží. Myslím, že je to nutné ve tvých zemích. Proto tedy, ať král sem pošle vyslance či nikoliv, budíš-li s tím souhlasit, já přijdu.“

Odmlčel se na dlouho, jako by byl hluboce pohřížen v myšlenkách. Tlumočník mi dal znamení, abych už nic neříkal. S chvěním jsem vyčkával, co odpoví. Konečně promluvil: „Máš před sebou dalekou cestu, posilni se tedy, abys dojel domů zdráv.„ A dal mi podat nápoj. Pak jsem odešel a už jsem ho nespatřil. Kdybych měl moc konat zázraky jako Mojžíš, byl by se možná pokořil.

KAPITOLA 51. JAK MONGOLŠTÍ ČARODĚJOVÉ VYVOLÁVAJÍ ĎÁBLA

Povím vám, jak nejlépe mohu, o činnosti jejich čarodějů či hadačů, jak mi o ní vyprávěl mistr Vilém a mnozí jiní. Je jich mnoho a mají svého náčelníka, jakéhosi velekněze, který bydlí přímo proti hlavnímu obydlí Mangu-chána. Jeho péči jsou svěřeny vozy, na nichž se dopravují jejich modly. Ostatní bydlí vzadu za chánovým dvorem. K těmto věštcům si přicházejí o radu lidé z různých částí světa, kteří věří v jejich umění. Někteří z nich, zejména sám velekněz, se vyznají v astronomii a předpovídají zatmění slunce a měsíce. Když má k němu dojít, celý národ si nanosí zásoby a zavře se doma. Při zatmění zvoní zvonci, troubí na trubky, hlasitě ječí a tropí všemožný povyk. Když zatmění přejde, všichni se nevázaně radují, pijí a přejídají se. Věštci také předpovídají šťastné a nešťastné dny pro všechny životní události. Bez jejich rady se Mongolové nikdy nevydají do války ani nesvedou bitvu. Byli by se už dávno vrátili do Uher, kdyby jim to věštci dovolili.

Jejich záležitostí je očista ohněm; všechno, co přijde ke dvoru, musí být očištěno, a značná část všeho připadne při tom věštcům. I domácí zařízení po zemřelých musí být očištěno. Když někdo zemře, odnesou všechno, co mu patřilo, a dokud to není očištěno ohněm, nikdo se nesmí ničeho dotknout. Viděl jsem to, když zemřela princezna, v době, když jsme tam byli. V tom byl také dvojnásobný důvod, proč bratr Ondřej a jeho společníci musili projít mezi ohni, neboť přinášeli dary, a navíc to byly dary pro Kujuk-chána, který byl tehdy již mrtev. Mne se to netýkalo, protože jsem nic nevezl. Padne-li nějaké zvíře nebo cokoliv jiného během očistného obřadu na zem, náleží čaroději.

Vládne tu takový obyčej, že devátého dne měsíce května se shromažďují všichni kouzelníci a zasvěcují všechny bílé kobyly ze stáda. Křesťanští kněží u toho musí být a pálit kadidlo. Postříkají zemi čerstvým kosmosem a pořádají velikou slavnost. Poprvé tu jedí a pijí čerstvý kosmos. Něco podobného bývá zvykem i někde u nás s vínem na sv. Bartoloměje nebo Sixta a s ovocem na sv. Jakuba nebo Kryštofa. Věštci též předpovídají osudy nově narozených dětí a posuzují, když někdo onemocní, je-li nemoc přirozená nebo následek čar a kouzel. Žena z Met mi o tom vyprávěla zajímavé věci. Kdysi její paní, křesťanka, jak se asi pamatujete, dostala cenný dar, vzácné kožešiny. Věštci je očistili ohněm a ponechali si víc, než na co měli právo. Žena, která měla na starosti panino hospodářství, si na ně stěžovala a paní je pokárala. Pak se stalo, že paní z ničeho nic onemocněla a mela kruté bolesti v údech. Zavolali věštce; ti zůstali stát opodál a poručili jedné mladé služee, aby sáhla paní na bolavé místo a vyňala odtud, co tam najde. Děvče tak učinilo a našlo na její ruce kousek plsti nebo něco podobného. Řekli jí, aby to hodila na zem, a ono to začalo lézt jako živé. Vhodili to do vody, kde to zas vypadalo jako pijavice. Hadači řekli: ,,Paní, někdo tě očaroval a ublížil ti.“ A obvinili tu ženu, která si na ně stěžovala pro krádež kožešin. Vyvedli ji za tábor a sedm dní ji mrskali metlami a všelijak ji mučili, aby se přiznala. Mezitím paní zemřela a služebnice, když se o tom dověděla, prosila: „Vím, že má paní je mrtva, zabte mne také, abych ji mohla doprovázet, vždyť jsem nikdy nic zlého neučinila.„ Protože nic nedoznala, nařídil Mangu-chán, aby byla ponechána na živu. Hadači pak obvinili chůvu paniny dcery, o níž jsem už mluvil. Byla to křesťanka a její manžel byl kněz, jeden z nejváženějších mužů mezi nestonány. Vedli ji 11a mučidla spolu s její služebnou, aby z ní vynutili přiznání. Služebná dosvědčila, že ji paní poslala, aby se poradila s koněm. Chůva doznala, že to vskutku učinila, avšak proto, aby si získala oblibu svého pána, nikoliv, aby mu ublížila. Ptali se jí, věděl-li o tom její manžel. Snažila se I10 krýt a tvrdila, že sama spálila listy a značky, které si udělala. Chůvu pak popravili a Mangu poslal jejího manžela k jeho biskupovi do Kitaje, aby tam byl souzen, ačkoliv nebyl ničím vinen.

Asi v téže době se stalo, že první chánova žena porodila syna. Zavolali k ní hadače, aby předpověděli dítěti osud. Všichni mu prorokovali šťastnou budoucnost a tvrdili, že bude mocným vládcem a dožije se vysokého věku. Za několik dní dítě zemřelo. Matka zuřila, povolala k sobě hadače a řekla jim: „Předpověděli jste mému synovi dlouhý život a hleďte, je mrtev.“ Odpověděli jí však: „Paní, je tu čarodějka, víme, kdo. Je to chůva Čeriny, ta, která byla onehdy popravena. To ona zabila tvého syna; viděli jsme, jak si pro něj přišla.„

Po zemřelé zůstali v táboře dcera a syn, oba už velcí. Princezna je dala popravit, chlapce mužem a děvče ženou, aby se pomstila za smrt svého synka. Krátce nato chán měl sen: zdálo se mu o těch dětech a ptal se, co se s nimi stalo. Sluhové se mu to báli říci; jeho zvědavost tím vzrostla a trval na tom, že musí vědět, kde jsou, když se mu zjevili ve snu. Nakonec mu to prozradili a chán okamžitě poslal pro svou ženu a ptal se jí, jak je možné, že bez jeho vědomí odsoudila někoho k smrti. Zavřel ji do vězení a sedm dní nesměla dostat vůbec nic k jídlu. Tatara, který zabil chlapce, dal popravit a jeho hlavu pověsil na krk ženě, která zabila děvče. Tu dal zmrskat uprostřed tábora žhavými smolnicemi a nakonec nařídil, aby ji popravili též. Byl by odsoudil k smrti i svou ženu, kdyby s ní neměl děti. Opustil vsak její dům a nevkročil tam celý měsíc.

Čarodějové kazili vzduch svými kouzly. Když byla krutá zima, nemohli ovšem nic dělat, obvinili tedy několik lidí v táboře, že přivolali mrazy, a ti byli neprodleně popraveni. Někteří z hadačů vyvolávají ďábly. Svolají v noci do svého domu všechny, kdo chtějí, aby jim ďábel odpověděl na otázku. Doprostřed domu položí vařené maso a šam, který vyvolává, začne mumlat svá zaříkávání. V ruce drží bubínek a buší s ním o zem. Po chvíli ho popadne zuřivost a ostatní ho musí svázat. Ďábel se zjeví, kde tma je nejhustší. Šam mu dá maso a poručí mu, aby odpovídal. Mistr Vilém mi vyprávěl, že jednou se v takovém domě ukryl jistý Uher. Ďábel zůstal na střeše a stěžoval si, že nemůže dovnitř, protože je tam křesťan. Začali ho hledat, ale on uprchl.

KAPITOLA 52. O SLAVNOSTI V KARAKORUMU

O svatodušních svátcích začali pro Vás připravovat dopis. Chán se tehdy vrátil do Karakorumu a uspořádal velikou slavnost, které se měli zúčastnit všichni vyslanci. Poslal i pro nás, já jsem však byl právě tehdy v kostele, kde jsem křtil tři děti jakéhosi Němce, s nímž jsme se tu setkali. Na té slavnosti dělal vrchního stolníka mistr Vilém, jako tvůrce stromu, z něhož tekly nápoje; chudí i bohatí tančili, zpívali a tleskali do dlaní před chánem. Chán pak pronesl řeč: ,,Poslal jsem pryč své bratry,“ řekl, „vydal jsem je různým nebezpečím v dalekých zemích. Uvidíme, co teď učiníte vy, až vás pověřím posláním, které má posílit naši moc.„

čtyři dny trvala slavnost a každý z těch dnů se všichni objevili v jiném oděvu. Od čepic až po boty byl celý jejich šat jedné barvy. Tehdy jsem viděl u dvora vyslance chalífy bagdádského, který se dával přinášet ke dvoru v nosítkách mezi dvěma mulami. Slyšel jsem, že sjednal s Tatary mír a dal jim deset tisíc koní pro jejich vojsko. Jiní tvrdili opak, že totiž Mangu nechtěl uzavřít mír, dokud chalífa nerozboří své pevnosti, a vyslanec mu prý odpověděl: „Až strhnete podkovy všem svým koním, pak teprve zboříme my své pevnosti.“

Byli tu také vyslanci indického sultána, kteří přivezli s sebou osm pardálů a deset chrtů. Chrti byli vycvičeni, že se vrhali koním na hřbet, jako to dělají pardálové. Ptal jsem se na jejich zemi Indii a oni ukazovali k západu. Tito vyslanci cestovali pak se mnou celé tři týdny, stále na západ.

Viděl jsem také vyslance tureckého sultána; přinesli Manguovi vzácné dary, on jim však řekl, jak jsem slyšel, že mu nechybí ani zlato ani stříbro, ale lidé. Soudím z toho, že chtěl, aby mu dali vojáky.

KAPITOLA 53. CHÁNŮV DOPIS LUDVÍKU SVATÉMU

Na den sv. Jana byla veliká slavnost, kdy jsem napočítal devadesát koní a sto pět vozů naložených kobylím mlékem. Totéž bylo na den apoštolů Petra a Pavla. Konečně byly hotovy chánovy listy pro Vás. Zavolali si mne a četli mi je; podávám tu jejich obsah, jak jsem jej pochopil z tlumočníkova překladu.

„Jest věčný zákon Boží, který zní: na nebesích je jediný věčný Bůh; a na zemi není jiného pána než Čingischán, syn boží Temudžin, nebo též Čingis, zvuk železa (říkají Čingisovi zvuk železa, protože byl kdysi kovářem, a chvástají-li se, říkají ,syn boží'). Toto je poselství Tobě: Kdekoliv jsou Mongolové, Najmani, Merkitové nebo muslimové, kdekoli uši slyší nebo koně běží, uslyšíš je a porozumíš mu.

Ti, kdo uslyší naše rozkazy, pochopí je; ti, kdo nechtějí vést válku proti nám, jich budou dbát. Avšak ti, kdo neuposlechnou a povedou proti nám válku, shledají, že mají oči a nevidí. A budou-li se chtít uchopit něčeho, shledají, že jsou bezrucí; neboť to je příkaz věčného boha. A z věčné moci boha, celým velikým světem Mongolů Mangu-chán posílá svůj rozkaz Ludvíku, králi Francouzů, a všem ostatním pánům i kněžím veliké říše francouzské, aby pochopili naše slova. Příkaz věčného boha se stal příkazem Čingis-chánovým, avšak od času Čingischána a jiných po něm se ještě nedostal k Tobě. Muž jakýsi jménem David přišel k Tobě a vydával se za vyslance, lhal však. Tys poslal s ním nazpět vyslance ke Kujuk-chánovi. Kujuk-chán pak zemřel a tvoji vyslanci dojeli k tomuto dvoru; Kamus, jeho žena, Ti poslala látku nasik a dopis. Co vsak věděla tato žena horší než pes o věcech míru a války, o správě veliké země a konání dobra? (Mangu sám mi řekl, že Kamus byla nejhorší Čarodějnice ze všech a že svými kouzly zničila celou svou rodinu.) Dva mnichy, které jsi poslal k Sartachovi, poslal Sartach k Batuovi a Ba tu k nám, neboť Mangu-chán je nejvyšším pánem ve světě Mongolů. A proto, aby Tvůj lid, Tví kněží a Tví mniši mohli žít v míru, těšit se ze svého blahobytu a aby přikázání boží byla u vás zachovávána, chtěli jsme Ti poslat s Tvými mnichy mongolského vyslance; řekli nám však, že mezi vámi a námi jsou válčící země a mnoho zlých lidí a že cesty jsou Špatné. Báli se, že by nedovedli našeho vyslance bez úhony a bezpečně až k Tobě. Navrhli tedy, že převezmou a doručí náš list králi Ludvíkovi. Proto jsme s nimi neposlali svého vyslance. Posíláme Ti tedy písemný příkaz věčného boha a dáváme Ti jej na vědomí. Až jej obdržíš a přečteš, budíš-li nás chtít uposlechnout, pošleš nám svého vyslance a z toho poznáme, chceš-li s námi žít v míru nebo ve válce. Až bude celý svět z moci věčného boha sjednocen a v radosti a míru od slunce východu až po západ, pak teprve bude známo všem, kým jsme my. Nechceš-li však rozumět a věřit příkazu věčného boha a protivíš-li se mu, řka: naše země je daleko, naše hory jsou vysoké a naše moře veliké, a myslíš-li tedy, že nám proto můžeš vyhlásit válku, pak poznáš, že víme, co můžeme učinil. Věčný bůh, který usnadňuje, co je těžké, a sbližuje vše, co si je vzdáleno, to ví.„ V tomto listě se o nás prvně mluví jako o vyslancích. Řekl jsem jim tedy: „Nenazývejte nás vyslanci, neboť řekl jsem vám, že nejsme vyslanci krále Ludvíka.“

Vyřídili to chánovi a vrátili se s tím, že chán to myslel k našemu dobru, že však nařídil, aby tam napsali to, co my si budeme přát. Požádal jsem je tedy, aby vypustili slovo vyslanci a nazývali nás prostě mnichy nebo kněžími.

Během těchto rozhovorů slyšel můj společník, že se máme vracet přes pouště k Batuovi a že s námi pojede mongolský průvodce. Bez mého vědomí šel k Bulgajovi a naznačil mu posunky, že zemře, půjde-li touto cestou.

Když, čtrnáct dní po sv. Janě (24. června), nadešel den odjezdu, zavolali nás ke dvoru a písaři oznámili mému společníku: „Mangu si přeje, aby tvůj bratr se vracel přes Batuovo ležení; ty sám říkáš, že jsi nemocen, což je zřejmé. Mangu říká, že máš jet se svým druhem, přeješ-li si to, avšak na své vlastní nebezpečí; muže se stát, že budeš břemenem svému společníku a že zůstaneš v kterémsi jamu, kde nebudeš mít vše, co potřebuješ. Chceš-li tedy, zůstaň zde a chán se o tebe postará do té doby, kdy přijdou vaši vyslanci. S nimi se pak budeš moci vrátit pomaleji a cestou, na níž jsou města.„

Fráter odpověděl: „Kéž Bůh dopřeje chánovi dlouhého života! Zůstanu zde!“ Namítl jsem však: „Bratře, uvědom si, co činíš. Neopustím tě.„ „Ne ty mne,“ řekl, „ale já tebe opouštím. Kdybych jel s tebou, byla by to sázka pro mé tělo i duši, neboť bych nevydržel podruhé tu nesnesitelnou námahu.„

Vnutili nám tři pláště či kutny a pravili: „Nechcete přijmout ani zlato, ani stříbro a byli jste tu dlouho, modlíce se za chána. Prosí vás. abyste si vzali alespoň ten prostý oděv, abyste od nás neodcházeli s prázdnou.“ Museli jsme to vzít z úcty k němu, neboť je nevhodné odmítnout mu nabízený dar. Opětovně nás vybízeli, ať řekneme, co bychom chtěli; vedli jsme však stále svou, abychom jim ukázali, že křesťané pohrdají těmi modláři, kteří nebaží než po darech. Tvrdili, že prý jsme blázni ; kdyby jim chtěl dát chán třeba celý svůj dvůr, vzali by si jej a bylo by to správné. Vzali jsme tedy ty pláště, pomodlili se za chána a s jeho souhlasem jsme se vrátili do Karakorumu.

KAPITOLA 54. ZPÁTEČNÍ CESTA A SETKÁNÍ SE SARTACHEM

V poslední chvíli přisel za námi do domu mistra Viléma náš vůdce a přinesl deset jaskotů. Pět dal mistru Vilémovi, aby jménem chánovým pečoval o našeho frátera. Druhých pět dal našemu tlumočníkovi, aby z nich cestou obstarával mé potřeby. O toto zaopatření se postaral bez mého vědomí mistr Vilém. Rozměnil jsem ihned jeden jaskot a rozdal jsem ho chudým křesťanům, kteří nás stále obklopovali. Za druhý peníz jsme nakoupili šaty a jiné věci, které jsme nutně potřebovali. Za třetí si nakoupil náš tlumočník různé věci pro sebe. Zbytek jsme pak utratili cestou, neboť od okamžiku, kdy jsme překročili hranice Persie, se o nás již nikdo nestaral. Ostatně se tak nedělo ani mezi Tatary. Málokdy jsme však našli něco, co by se dalo koupit.

Mistr Vilém, Váš bývalý poddaný, Vám posílá pás s drahým kamenem, jaké zde nosí na ochranu před hromem a bleskem. Modlí se za Vás a pozdravuje Vás z celého srdce. Nikdy mu nemohu být dosti vděčen. Pokřtil jsem tam celkem šest duší. Rozloučili jsme se s pláčem, můj společník zůstal u mistra Viléma a já jsem se vydal na cestu jen s tlumočníkem, průvodcem a sluhou, který nám měl vždy jednou za čtyři dny opatřit ovci. Za dva měsíce a deset dní jsme dojeli k Batuovi.

Celou tu dobu jsme neviděli ani město, ani lidské obydlí, jen občas roztroušené hroby a jednou vesnici, kde jsme nejedli chleba. Také jsme si celé dva měsíce a deset dní nemohli odpočinout, jen jednou jediný den, kdy jsme neměli čerstvé koně. Většinou jsme se vraceli územím týchž národů, i když jinou cestou. Přijeli jsme sem v zimě a vraceli jsme se v létě severnější cestou. Jedině patnáct dní jsme cestou tam i zpět sledovali zákruty téže řeky (Ulungur) v horách, kde nerostlo nic jen trochu trávy na březích. Dva a někdy i tři dny jsme nejedli nic než kosmos. Občas nám hrozilo nebezpečí, nikde nebylo živé duše, neměli jsme co jíst a koně byli unaveni. Po dvaceti dnech cesty jsem se dověděl něco o králi arménském. Táhl tudy koncem srpna, aby se sešel se Sartachem, který byl na cestě k Mangu-chánovi se svými stády, ženami a dětmi. Jenom svá velká obydlí zanechal mezi Donem a Volhou.

Potkali jsme Sartacha, jemuž jsem řekl, že bych velice rád u něho zůstal, že však Mangu-chán mne posílá zpět s dopisy. Ptal jsem se Kojaka, kde jsou moji sluhové. Řekl mi, že zůstali u Batua, kde je o ně dobře postaráno. Sháněl jsem se též po našich ornátech a knihách. „Což jste je nepřinesli Sartachovi?„ divil se Kojak. Odpověděl jsem: „Přivezli jsme je sice Sartachovi, avšak jak jistě víš, nedali jsme mu je.“ A opakoval jsem mu, co jsem řekl, když na nás tehdy vymáhal, abychom je dali Sartachovi darem. „Mluvíš pravdu,„ řekl, „a nikdo nemůže odporovat pravdě. Sám jsem nechal všechny vaše věci v domě mého otce v Saraji, novém městě na Volze, které vystavěl Batu. Naši kněží tu však mají některá vaše roucha.“ Odvětil jsem: „Líbí-li se vám naše roucha, nechte šije, vraťte nám však knihy. Proto potřebuji od tebe dopis pro tvého otce, aby mi vydal, co je mé.„

Protože už byli na odchodu, řekl mi: „Těsně za námi jedou Sartachovy ženy; zůstaň s nimi, pošlu ti tam odpověď.“ Bál jsem se, že mne podvede; nemohl jsem se však hádat. Večer vskutku přišel posel, odevzdal mi dvě hedvábné košile a řekl: „Sartach ti posílá tuto košili; uznáš-li za vhodné, odevzdej druhou svému králi jako dar od něho.„ Odpověděl jsem, že nenosím takový šat a že odevzdám králi obě s pozdravy od Sartacha. „Ne,“ řekl, „učiň s nimi, jak za dobré uznáš.„ Obě ty košile Vám tedy posílám po poslu; zároveň jsem dostal dopis na Kojakova otce, aby mi vrátili všechno, co mi patří, neboť on si nežádá ničeho z toho.

KAPITOLA 55. NÁVŠTĚVA U BATUA A SETKÁNÍ S NAŠIMI LIDMI

Dojeli jsme k Batuovi druhého dne po Pozdvižení sv. Kříže (16. září), téhož dne, kdy jsme před rokem od něho odjeli. Byl jsem šťasten, že se zase setkávám se svými lidmi a že jsou v pořádku, i když mnoho zkusili, jak mi vyprávěl Goset. Ještě že se o ně postaral král arménský a doporučil je Sartachovi; jinak by byli ztraceni. Všichni si již myslili, že nejsem naživu. Tataři se jich ptali, umějí-li pást dobytek a dojit kobyly; byli by z nich udělali otroky, kdybych se nevrátil.

Byl jsem pak povolán k Batuovi, který mi dal přeložit Mangu-chánův dopis pro Vás. Mangu mu totiž napsal, že v jeho dopise může cokoliv změnit, připojit nebo škrtnout. Batu mi odevzdal list a ptal se mne, kterou cestu si zvolím, po moři nebo po souši. Řekl jsem, že moře bude již uzavřené, neboť nastává zima; že tedy budu muset jít po souši. Myslil jsem také, že budete ještě v Sýrii, a vydal jsem se tedy přes Persii. Kdybych byl věděl, že jste se již vrátil do Francie, byl bych šel přes Uhry a došel do Francie dříve a snáze než přes Sýrii.

Táhli jsme s Batuem celý měsíc, než jsme dostali průvodce. Konečně mi poslali jakéhosi Ujgura, ten se však bál, že by ode mne nic nedostal, a místo přímo do Arménie, kam jsem chtěl, vedl nás k sultánu tureckému. Doufal asi, že dostane od sultána dary a že se mu tedy lépe vyplatí, povede-li nás přes Turecko.

SARAJ A SUMERKEUR

Patnáct dní před svátkem Všech svatých (i(i. října) jsme se vydali do Saraje, jedouce přímo na jih podél Volhy, jež se tu dělí ve tři ramena; každé z nich je dvakrát tak široké jako Nil u Damietty. Kromě nich jsou tu ještě čtyři menší ramena, takže jsme se celkem museli převážet sedmkrát. Na prostředním ramenu leží otevřené město Sumerkeur, které nemá hradeb; když řeka stoupne, je však obklopeno vodou kolem dokola. Tataři je oblehali osm let, než se ho zmocnili. Obývali je Alani a Saracéni. Našli jsme tu jednoho Němce se ženou, dobrého chlapíka, u něhož kdysi bydlil Goset. Sartach ho tehdy poslal sem, aby se ho zbavil. Kolem vánoc tu bývají Batu i Sartach, každý na jedné straně řeky. Přecházejí však přes ni, jen když je zamrzlá. Kolem je spousta trávy a Tataři tu žijí v rákosí, dokud ledy neroztají.

Kojakův otec mi vrátil všechna roucha, jakmile dostal Sartachův dopis. Chyběly jen tři alby, vyšívaná oltářní pokrývka, jedna štola, pás a některé jiné maličkosti.Vrátil mi i mešní nádobí, až na kadidelnici a nádobku na posvátný olej; ty si vzali knězi, kteří jeli se Sartachem. A hlavně jsem dostal zpět i své knihy, až na žaltář od královny, který si s mým svolením ponechal. Nemohl jsem mu to odříci, neboť tvrdil, že Sartachovi se velice líbil. Žádal mne, vrátím-li se sem někdy, abych přivedl s sebou někoho, kdo umí dělat pergamen. Na Sartachův rozkaz se prý staví na západním břehu řeky velký kostel a vesnice a Sartach by prý chtěl mít i vlastní knihy. Věděl jsem však, že Sartach se o takové věci nezajímá.

Saraj a Batuův palác leží na východní straně řeky; údolí, kterým protékají volžská ramena, je přes sedm mil široké a je zde nadbytek ryb. Přišel jsem tu o veršovanou bibli, o arabskou knihu, která stála třicet bezantů, a o mnoho jiných věcí.

ZEMĚ ALANŮ

Odjížděli jsme ze Saraje na Všechny svaté a jeli jsme stále na jih, až na sv. Martina (15. prosince) jsme dorazili do země Alanu. Patnáct dní mezi Batuovým táborem a Sarajem jsme nepotkali vůbec nikoho kromě jednoho z Šatnových synů, který byl poslán napřed se sokolníky a četnými sokoly. Viděli jsme jen jednu ubohou vesnici. Dva dny jsme umírali žízní; den, noc a ještě téměř celý den, až do třetí hodiny jsme neviděli ani kapku vody.

Alani v těch horách nejsou dosud podrobeni; dva z každých deseti Sartachových mužů tu musí hlídat, aby jim horalé nekradli dobytek, když pasou na pláni mezi Alany a Železnou branou. Tam začíná rovina Arcace a je tam dva dny cesty.

Mezi mořem a horami jsou Saracéni zvaní Lesgové; jsou to horalé nezávislí na Tatarech. Na úpatí Alanských hor mi tedy musili dát dvacet mužů, aby nás dovedli bezpečně k Železné bráně. Byl jsem rád, že je mám, a doufal jsem, že budou ozbrojeni. Ačkoliv jsem si toho bedlivě všímal, nikdy jsem totiž u nich nezahlédl nějakou zbraň.

KAPITOLA 58. ALEXANDROVA ŽELEZNÁ BRÁNA

Avšak když jsme přišli na nebezpečné místo, měli jen dva z našich ochránců drátěné košile. Na mou otázku, odkud je mají, odpověděli, že je vzali Alanům, kteří jsou znamenití zbrojíři a kováři. Usoudil jsem z toho, že nemají jiné zbraně kromě luků, šípů a krunýřů. Někteří mívají kovová brnění a přílby z perského železa, viděl jsem však také, jak se před Mangu-chánem objevili dva v krunýřích z tvrdé kůže, které jim špatně padly a musily být velmi nepohodlné.

Než jsme dojeti k Železné bráně, viděli jsme alanský hrad, kterého dobyl Mangu-chán stejně jako okolní země. Prvně jsme tu spatřili vinice a pili víno. Druhého dne jsme vstoupili do Železné brány, kterou dal vybudovat Alexander Makedonský. Je to město, jehož východní okraj se dotýká moře. Na západě jsou hory a mezi nimi a mořem leží malá planinka. Na té se rozkládá město a táhne se až na vrchol hory. Uprostřed města je Železná brána, kterou musí každý projít, neboť na jedné straně jsou neschůdné hory, na druhé pak moře. Proto se městu říká Železná brána; je přes míli dlouhé, široké však jen co by kamenem dohodil. Na vrcholu hory je pevnost. Obklopují je tlusté hradby bez příkopu, jejichž bašty jsou z obrovských otesaných kamenů; Tataři však zničili předprsně hradeb i cimbuří a ubourali věže až na úroveň zdí. Země kolem dokola vypadala prý kdysi jako ráj.

O dva dny později jsme přijeli do jiného města, zvaného Samaron, kde žilo mnoho Židů. Povšimli jsme si hradeb, které se táhly od hor k moři. Odbočili jsme z cesty po pobřeží, která se uchylovala k východu, a vstoupili jsme do hor na jihu. Druhého dne jsme projeli údolím, kde se od hory k hoře táhly zbytky zdi a žádná cesta nevedla po vrcholech. Byl to starý Alexandrův tábor, který měl zadržovat divoké národy, tj. pastýře z pustin, před vpádem do měst a úrodné země. Jsou zde i jiná uzavřená místa, kde žijí Židé; nic přesného o nich však nemohu říci, jen to, že v každém perském městě žije mnoho Židů.

Dále jsme přišli k velkému městu jménem Samag (Ša-makc, Šemacha) a o den později na velkou planinu zvanou Moan, kudy protéká řeka Kur. Od této řeky mají své jméno Kurgové, kteří tam mají svá sídla a kterým my říkáme Gruzíni. Ta řeka teče středem Tiflisu, hlavního města Gruzie, přímo od západu k východu do Kaspického moře. Jsou v ní skvělí lososi.

Nalezli jsme ještě nějaké Tatary na pastvinách, jimiž teče řeka Araxes. Stéká přímo s hor Velké Arménie mezi jihem a západem; tomu kraji se říká Ararat a to je vlastní

Arménie. Proto je psáno v Knize králů, že synové Senacheribovi, zabivše otec svého, prchli do země arménské. Isaiáš praví, že prchli do země Ararat.

Na západ od těch nádherných planin je Kurgie (Gruzie), kde kdysi byli Krosminové. Na úpatí hor leží jejich bývalé hlavní město Ganges; mělo bránit Gruzínům, aby nevpadli do rovin. Přišli jsme pak k mostu z Člunů upevněných na silném řetězu, který byl natažen přes řeku, kde se slévají Tur nebo Kur a Araxes. Araxes tu však ztrácí své jméno.

KAPITOLA 59. O BITVĚ MEZI TATARY A TURKY

Pokračovali jsme proti proudu řeky Araxes, o níž je psáno: pontem dedignatur Araxes. Po levici nám zůstala Persie a po pravici Kaspické hory a Velká Gruzie. Šli jsme na jihozápad směrem k Africe. Na naší cestě ležel tábor Bajdžuův (Baachu), velitele vojska, které porazilo Gruzíny, Turky a Peršany.

V Persii v Tauridě je jiný náčelník, pověřený vybíráním daní, a jeho jméno je Argun. Mangu-chán je oba odvolal, aby uprázdnili místo jeho bratru. Tato země, o níž vám vyprávím, není ještě Persie; říkají jí obvykle Hyrkanie. Navštívil jsem Bajdžua v jeho dome; pohostil nás vínem, sám však pil kosmos, kterému bych byl sám též dal přednost, kdyby mi jej byl nabídl. Víno bylo také dobré, ač mladé, kosmos by však byl lepší pro nemocné a vyhladovělé poutníky.

Putovali jsme podél Araxu od sv. Klimenta do druhé neděle Quadragesima (od 13. listopadu do 15. února), než jsme dosáhli pramenů řeky. Za horou, kde pramení, leží výstavné město Erzerum, které již patří tureckému sultánovi. Blízko odtud na sever, u paty gruzínských hor, pramení Eufrat. Byl bych se tam rád Šel podívat, avšak bylo všude tolik sněhu, že nikdo by neprošel neprošlapanými stezkami. Na druhé straně Kavkazu, více na jih, jsou prameny Tigridu.

Od Bajdžua zajel můj průvodce k Argunovi do Tauridy a vzal s sebou též mého tlumočníka. Mne Bajdžu poslal do města Naxuy, což bylo kdysi hlavní město velkého království. Tataři to překrásné a lidnaté město úplně zpustošili. Bývalo tam kdysi osm set arménských kostelu; Saraceni je zničili a ponechali z nich jen dva. maličké. V jednom z nich jsem spolu s naším klerikem slavil vánoce, jak nejlépe jsem uměl. Kněz, který sloužil tomuto kostelu, zemřel druhého dne a na jeho pohřeb přijel biskup s dvanácti mnichy z hor. Všichni arménští biskupové jsou mnichy a většina řeckých též. len biskup mi pověděl, že nablízku je kostel, kde byl umučen sv. Bartoloměj a blahosl. Juda Tadeáš. Nemohl jsem se tam však dostat kvůli sněhu. Vyprávěl mi též o proroctví, které koluje mezi lidem a podle něhož král Franků přijde a vysvobodí východní země ze jha Tatarů. „Jako duše v očistci očekávají příchodu Kristova, tak i my čekáme na vás, abyste nás vysvobodili z otroctví, která nás již tak dlouho sužuje,“ dodal biskup.

Blízko města Naxuy jsou hory, na nichž prý spočinula Noemova archa. Jsou vlastně dvě, jedna vyšší a jedna o něco nižší. Dole pod nimi teče Araxes, na němž leží město Cemanum. To jméno znamená „osm„, protože je prý vystavělo osm lidí, kteří vyšli z archy. Mnoho poutníků se snažilo vylézt na tu horu, avšak bez úspěchu. Nějaký mnich prý po tom tak toužil, že mu anděl přinesl kus dřeva z archy, aby se přestal trápit.

Ta hora se mi nezdála tak vysoká, aby se nedala zlézt. Jakýsi stařec mi však vysvětlil, proč to není možné. Jméno té hory je Massis a v jejich řeči je ženského rodu. „Nikdo nemůže vylézt na Massis,“ řekl mi, „protože je to matka světa.„

Ve městě Naxui jsem potkal frátera Bernarda z Katalonie z řádu Bratří kazatelů; žil v Gruzii s převorem Svatého Hrobu, který tu má veliké domény. Naučil se trochu tatarsky a teď cestoval ještě s jedním fráterem z Uher do Tauridy k Argunovi s prosbou, aby mohl zůstat u Sartacha. Když tam dojeli, nemohli dosáhnout u něho slyšeni, Uher se sluhou se tedy vrátil přes Tiflis a Bernard zůstal v Tauridě ještě s jedním německým bratrem laikem, jehož řeči nerozuměl.

Teprve o oktávu Tříkrálovém (13. ledna) jsme opustili Naxuu, neboť pro množství sněhu jsme musili dlouho čekat. Za čtyři dny jsme dojeli do kraje, kde vládl Sahenza, kurgský princ, který byl kdysi velmi mocný, teď však mu Tataři rozbořili všechny pevnosti a musí jim platit daň. Jeho otec Zachariáš dostal tuto zemi od Arménů, když ji vyrval ze jha Saracénů. Jsou tu krásné dvorce dobrých křesťanů a kostely jako ve Francii. Každý Armén má doma 11a čestném místě vyřezávanou ruku držící kříž a před ní hoří lampička. Kde my zaháníme zlé duchy svěcenou vodou, používají oni kadidla. Každý večer vykuřují Arméni celý dům, aby z něho vypudili všechno zlé.

Večeřel jsem u Sahenzy a všichni, on, jeho žena i jeho syn Zachariáš, byli ke mně velice přátelští. Zachariáš, pěkný a čilý mladík, mne prosil, abych Vám ho doporučil, kdybyste I10 snad chtěl vzít do služby. Trpí totiž těžee nadvládou Tatarů, a ačkoliv tu má všeho dost, chtěl by přece raději putovat cizími zeměmi, než se před nimi ohýbat. Arméni ostatně tvrdí, že jsou dětmi římské církve, a kdyby jim papež trochu pomohl, podrobili by církvi všechny okolní národy.

Patnáct dní po odjezdu od Sahenzy jsme přišli do země tureckého sultána. První pevnost, kterou jsme spatřili, byl Marsengen (Medžingert). Všichni obyvatelé jsou tu křesťané: Arméni, Kurgové i Řekové, žijí však v područí Saracénů. Zdejší místodržící či kastelán mi řekl, že dostal rozkaz, aby odepřel jakoukoliv potravu všem Frankům a vyslancům arménského krále i Vastacia. Od tohoto hradu až na Kypr, kam jsme dojeli osm dní před sv. Janem, jsme si musili všechno kupovat. Můj průvodce sehnal někde koně a peníze, které dostal na jídlo, strčil pěkně do kapsy. Když přišel někam k táboru či vesnici, u níž se páslo stádo, ukradl proste ovci a připravil nám z ní jídlo. Divil se velice, že nechci pozřít nic, co pochází z krádeže.

Ve městě Aini, které patří Sahenzovi a je silně opevněno, mi vyšlo vstříc pět řeholních bratří, čtyři z francouzské (řádové) provincie; pátý sek nim přidal v Sýrii. Měli s sebou sluhu, který znal trochu francouzsky a turecky, a vezli dopisy od papeže Sartachovi, Mangu-chánovi a Burimu. Byly to podobné dopisy jako Váš: žádosti o povolení, aby mniši mohli v jejich zemích kázat slovo Boží.

Když jsem jim vypověděl, jak jsem pochodil a jak mne poslali zpátky, vydali se do Tiflisu, kde se chtěli poradit s některými řeholními bratry, co mají dělat. Řekl jsem jim, že s takovými dopisy se tam mohou dostat, budou však potřebovat mnoho trpělivosti, aby provedli svůj záměr. Nevím, co se s nimi pak stalo; upozornil jsem je rovnou, že nemají-li jiný cíl než kázat, a zvláště nemají-li dobrého tlumočníka, najdou patrně mezi Tatary jen velmi málo pochopení.

Přešli jsme průsmyk nad prameny Araxu a šli jsme na západ podél Eufratu osm dní až k pevnosti Gamath, kde se řeka stáčí na jih k Aleppu (Halapia). Přešli jsme ji a šli jsme dále směrem západním, horami, na nichž všude ležel sníh. Toho roku tu bylo takové zemětřesení, že jen v samotném městě Arsengen (Arzindžán) zahynulo deset tisíc lidí známých jménem, nemluvě o chudině. Po celé tři dny cesty na koních jsme viděli půdu popraskanou hrozným tlakem a kusy země, které byly strženy s hor a nakupeny v údolích. Kdyby chvění bylo jen o něco silnější, byla by se naplnila slova Izaiášova: A údolí se zaplní a hory i vrchy budou učiněny nízkými (40,4).

Projeli jsme údolím, kde sultán Turků byl poražen Tatary. Tataři prý měli všeho všudy jen 10 000 mužů, kdežto sultán 200 000, samé jezdce. Při zemětřesení se z toho údolí stalo jezero a já jsem si v duchu řekl, že celá země se otevřela, aby přijala krev Saracénů.

V Sebaste v Malé Arménii jsme navštívili hrob Čtyřiceti mučedníků. O velikonočním oktávu (4. dubna) jsme dojeli do Cesareje Kappadocké, kde je chrám sv. Basila Velikého. Za patnáct dní jsme byli v Ikoniu. Neměli jsme pravidelně čerstvé koně, takže jsme cestovali v krátkých etapách a často jsme odpočívali. Náš průvodce to tak zařídil, protože měl ujednáno, že dostane zaplaceno za tři dny v každém městě, kde se zastavíme. Mrzelo mne to dost, nemohl jsem však nic dělat. Kdybych mu to vytkl, mohl mne i mé druhy prodat nebo nás mohl zabít a nikdo by mu v tom nezabránil. V Ikoniu jsem našel několik Franků, janovského kupce z Aconu (Acre, Akka) jménem Mikuláš de Santo-Siro a jeho společníka z Benátek, Bonifáce de Molendino, kteří měli výhradní právo na nákup kamence v Turecku. Chtěl-li sultán nějaký prodat, musil jej nabídnout těmto dvěma, kteří jeho cenu vyhnali tak vysoko, že co stálo za patnáct bezantů, prodávalo se za padesát.

V Turecku není ani desetina všeho obyvatelstva Saracénů. Skoro všichni jsou Arméni a Řekové. Říši vládnou děti. Sultán, který byl poražen Tatary, měl legitimní ženu Ibeřanku a s ní měl dítě, nedochůdče, které mělo být po něm sultánem. Jiného syna měl s řeckou souložnicí, kterou provdal za mocného emíra. Třetího měl s Turkyní; s tím se spolčili Turci a Turkmeni a kuli pikle proti dětem křesťanek. Dohodli se prý také, že zvítězí-li, zničí všechny kostely a vyvraždí všechny, kdo se nestanou Saracény. Byli však poraženi a mnoho jich bylo pobito.

Muslimský princ sebral znovu vojsko, byl vsak podruhé poražen a uvržen do vězení. Pakaster, syn Řekyně, dosáhl od svého nevlastního bratra, který byl chatrného zdraví a dlel tehdy právě u Tatarů, že mu postoupil sultánské žezlo. S tím však nesouhlasili přívrženci sultánovy ženy, Ibeřanky či Gruzínky. Takže dnes Turecku vládne dítě, které má málo peněz, málo vojáků, ale hodně nepřátel. Syn Vastaciův je také slabý a válčí s Assanem, který je též dítě a poplatný Tatarům. Kdyby se tedy vojsko církve vypravilo do Svaté země, bylo by velmi snadné dobýt všechny tyto země a vynutit si jimi průchod. Není vůbec nutné vydávat se všanc nebezpečí moře nebo na milost plavcům. Peníze, jichž je třeba na vystrojení loďstva, by bohatě vystačily na pozemní cestu. Důvěrně Vám mohu říci, že kdyby Vaši venkované — nemluvím o králích a rytířích — dokázali cestovat tak jako knížata Tatarů a spokojili se s jejich stravou, stali by se co nevidět pány světa.

Můj průvodce mne představil sultánovi, který mi nabídl, že mne milerád dá doprovodit k Arménskému neboli Kilikijskému moři. Janovský kupec, o němž jsem mluvil, však věděl, že Turci o mne příliš nedbají a že už mám dost svého průvodce, který mne den ně mořil svým škemráním o dárky. Odvezl mne tedy do Curty, přístavu arménského krále, kam jsem dojel v předvečer Nanebevstoupení (5. května). Poslal jsem svá zavazadla po moři do Aeonu a zašel jsem k otci královu zeptat se. nemá-li nějaké zprávy o svém synovi. Dověděl jsem se, že král právě vzkázal po poslovi, že Mangu-chán mu snížil poplatek a zbavil ho povinnosti posílat mu vyslance. Dvůr i lid se z toho nesmírně radoval a starý král uspořádal velikou slavnost.

Pokud jde o mne, dal mne doprovodit k moři až do přístavu Anax. Odtud jsem jel na Kypr a v Nikosii jsem se setkal se svým provinciálem. Provinciál rozhodl, abych zůstal v Aconu, a nařídil mi, abych nejel za Vámi, nýbrž Vám vše napsal a poslal Vám list spolu s dary. Nechtěje jednat proti jeho vůli, dělám co mohu a píši Vám. Prosím Vaše Veličenstvo o milost a shovívavost, napsal-li jsem příliš mnoho nebo příliš málo; nejsem příliš vzdělaný ani zvyklý psát tak dlouhé líčení. Kéž Bůh zachová v míru Vaše srdce i mysl. Velmi rád bych spatřil Vás i svoje přátele, které mám ve Vaší říši. Shledá-li tedy Vaše Veličenstvo, že mé vyprávění nestačí, prosím Vás, abyste napsal mému provinciálovi, aby mi dovolil zajeti k Vám.


Free counters!
© Stránky pro studenty oboru Hospodářská a kulturní studia
na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze (není součástí stránek PEF ČZU)
WWW.HKS.RE

Stránky pracují v systému DOKUWIKI
© HKS 2005-2017




obrzek jako obrzek jako