Urbánní antropologie

Vypracovala: Strejcová Alena

Anotace: Zpracované téma pojednává o urbánní antropologii, její historii, představitelích.

Klíčová slova: urbánní antropologie, město

Předmětem dané práce bude téma týkající se urbánní antropologie. Jejíž čtenáře bych tímto chtěla seznámit nejen s pojmem urbánní antropologie, ale i s pojmem město, jakožto oblastí výzkumu. Dále pak s historií již zmiňované vědy, jejích představitelích. Neméně důležité mi přijde seznámit čtenáře i se samotným pojmem antropologie.

Název antropologie je odvozen od řeckého slova anthropos - člověk. Je to věda o člověku v nejširším slova smyslu, o jeho tělesných i psychických vlastnostech, o funkcích jeho těla od narození až do dospělostí, jejich ovlivnění dědičností, tělesnou aktivitou, chorobami a stárnutím. Antropologie je obor, který se zabývá okolnostmi lidské existence a který usiluje o získání odstupu a potřebného nadhledu vůči našemu vlastnímu životu.[6]

Na rozdíl od medicíny, která studuje lidský organizmus ve vztahu k nemocem a jejich léčení, je antropologické pozorování zaměřeno na rozlišení zdravého člověka a chorobných odchylek. Antropologie tedy pomáhá objasňovat otázky vývinu jednotlivce a populací, zabývá se variabilitou člověka a jeho přizpůsobením různým životním podmínkám v různých dobách a v různých částech světa.[8]

Jedná se osubdisciplínu antropologie zabývající se sociokulturními aspekty současných městských společností. Souvisí s přeměnami společnosti v důsledku procesů urbanizace a industrializace. Městské kultury předindustriálního typu nejsou předmětem jejího zájmu, ty zkoumá archeologiea historie.

Antropologie města představuje výzkumnou orientaci v antropologii využívající antropologických metod a technik ke studiu kultury současných městských společností. Rozšíření výzkumného záběru antropologie o problematiku studia komplexních společností souvisí s proměnami tradiční kultury přírodních národů v procesu akulturace a s odhalením důsledků urbanizace a industrializace pro sociokulturní přeměny společnosti.

Dlouhou dobu nebylo město předmětem výzkumu. Jedním z mnoha důvodů byl fakt, že etnology odrazovali faktory města, jako velikost a hustota obyvatel. Mezi jedny z osobností vyjadřující tento názor se řadí sociální antropoložka Michaela Ferencová a historička a etnoložka Jana Nosková :,, Město jako výzkumné téma se dlouho zdálo být pro etnology nevhodné. Souviselo to především se zaměřením tohoto oboru na tradiční rurální kultury, s jeho zájmem o přežitky a romantickým pohledem na lidovou kulturu jako kulturu rolnického lidu.„7

Urbánní antropologie města se začala rozvíjet již od 40. let 20. století. Ovšem počátky zájmu o vědecké prostředí se spojují s Chicagskou sociologickou školou. Jedná se o myšlenkový proud v sociologii, který se začal utvářet ve 20. letech 20. století na univerzitě v Chicagu. Objektem zájmů je sociologie města a kriminologie.

Chicagská škola je též proslulá svým pozitivistickým přístupem k poznání a tvůrčím experimentováním s výzkumnými metodami. Chicagští badatelé významně rozvinuli např. metodologii terénního výzkumu, přímého pozorování nebo koncept případových studií. Badatelé chicagské školy se také jako první zabývali výzkumem veřejného mínění v dnešním slova smyslu. Ke zrodu antropologie města přispěli ve 20. a 30. letech 20. století představitelé chicagské školy sociologie města (Ernest W. Burgess, Robert E. Park) a výzkumy malých městských komunit, které uskutečnili Helen M. Lyndová a Robert S. Lynd (například: Middletown: A Study in Contemporary American Culture [Middletown: Výzkum současné americké kultury, 1929]).

Chicagská škola se v užším pojetí zabývala sociologií města, prostorovým chováním, sociální ekologií a sociologií deviantního chování, které je spojeno s velkoměstským životem.[2]

• Město
• Vesnice
• Ghetta

Město

Město je označováno jako sídelní geograficky vymezený útvar, charakteristický souborem znaků, jimiž se liší od vesnice. Jedná se o velikost ve srovnání s vesnicemi, hustotu osídlení, kompaktnost a koncentrace zástavby, typická demografická, sociální a profesní struktura obyvatel (obvykle nepracují v zemědělství, ale naopak v obchodu, průmyslu, službách) a poskytování správních, vzdělávacích, obchodních a kulturních funkcí pro širší okolí.3

Život ve městě se odlišuje od venkovského svojí neosobností a anonymitou, což má za následek pokles osobních vztahů a způsob života. Zároveň zde ale stoupá počet profesionálních vztahů a fyzických kontaktů. Dalšími jevy této neosobnosti je nárůst zločinnosti, prostituce, závislosti nebo rozpady manželství.3

Na město bylo nahlíženo jako cosi, co je nejvíce „civilizované“, „komplexní“, a „moderní“ a nebylo proto považováno za vhodný terén pro antropologii. Bylo tomu tak proto, že se předpokládá, že existuje čistě etnologický předmět studia, vyznačující se především archaičností ve všech svých frontách, od exotického primitiva až po venkovana. Urbánní antropologie bývá tedy považována za jistý způsob rozšíření disciplíny, který je nutno upřesnit.6

Dle německého filosofa a sociologa George Simmela, je společným jmenovatelem definice měst …“Město se skládá ze skupiny oddělených obydlí, je to relativně uzavřená osada, že ve městech jsou domy stavěny uzavřeně navzájem. Město je hustě osídlené místo, kde se obyvatelé nemohou znát tak dobře jako v menších městech.5

Sociolog Louis Wirth vytvořil charakteristiku městského člověka na základě faktů, velkého množství lidí, hustoty osídlení a heterogenity obyvatelstva, díky níž zdůraznil následující rysy lidí žijících ve městě:

• přelétavost, neosobnost a chladná racionalizace lidských vztahů

• sociální role jedince jsou izolované a často i protichůdného charakteru

• soutěživost převažuje nad kooperací; jedinec vykořisťuje druhé ve svůj prospěch

Wirthova teorie vyvolala výraznou vlnu pozitivního i negativního ohlasu. Řada sociologů mu sice dává za pravdu , že některé každodenní aktivity městského člověka mají výrazně neosobní povahu, ale již od 60. let mezi sociology spíše převažuje názor, že městská „anonymita a odlidštěnost mezilidských vztahů“ není zdaleka tak děsivá, jak se Wirth domníval.

== Druhy měst ==

Hlavní města

Město je sídelní geograficky vymezený útvar, pro který je charakteristický soubor znaků, jenž jej odlišuje od vesnice. Jsou to především relativní velikost ve srovnání s vesnicemi, vysoká hustota osídlení, kompaktnost a koncentrace zástavby, typická demografická, sociální a profesní struktura obyvatel (obvykle nepracují v zemědělství, ale naopak v obchodu, průmyslu, službách) a poskytování správních, vzdělávacích, obchodních a kulturních funkcí pro širší okolí.zdroj-seminarka nekde

Pro město je také specifický městský způsob života, který je na rozdíl od venkovského více neosobní, anonymní a účelový. Obyvatelům měst klesá počet osobních vztahů a sociálních kontaktů, naopak roste počet profesionálních vztahů a fyzických kontaktů. Ve městech se také proto koncentrují sociálně patologické jevy jako zločinnost, prostituce, závislosti nebo rozpady manželství.

Krajská města

Krajské město je v České republice obecně užívané označení pro město, které je podle zákona sídlem některého z krajů České republiky. Obvykle v něm sídlí rozhodující orgány kraje, krajských státních orgánů a krajských složek státních orgánů.

Satelitní města

Satelitní město je obec či malý uměle vytvořený sídelní celek ležící poblíž velkých měst nebo industriálních oblastí (továrna, závod) a sdílející ekonomický a demografický systém. SRpení více satelitních měst okolo určitého bodu vede k tvorbě aglomerací. Role samotných satelitů a jejich rozložení většinou závisí na typu aglomerace , populace, ekonomické a demografické situace v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Důležitou roli při formování satelitních měst hrají vládní orgány, soukromé a veřejné podniky. Postupem času se satelitní města mohou spojovat s centrem metropolitní oblasti. Satelitní města jsou alespoň částečně hospodářsky, sociálně i fyzicky nezávislé na metropoli.

Pojem satelitní městečko se v ČR ve větší míře začal používat od 90. let 20. století, kdy nastal trend stěhování obyvatel z bytů do nově vystavěných domků.

Satelitní městečka, oproti klasickým satelitním městům však sama o sobě postrádají přirozené centrum i základní služby, které chybějí i v případě, že je vilová čtvrť přistavěna na okraji vesnice. Noví obyvatelé malých satelitů tak zůstávají plně závislí na blízkém městě. Jelikož v původně malých vesnicích nebyla nebo fungovala jen malá škola, musí děti ze satelitů stejně dojíždět až do města. Dalším problémem satelitních měst je jejich nepřirozeně rychlý vznik oproti staletému vývoji původní obce. Do satelitů se však během několika málo let nastěhují desítky až stovky obyvatel najednou, kteří jsou na životě ve městě tak závislí, že se pohybu ve vesnici spíše vyhýbají a vesničany často pohrdají. I starousedlíci nemají k novým obyvatelům satelitů přílišnou důvěru a považují je za jakousi namyšlenou náplavu. V poslední době už trend vystěhovávání za město mírně polevuje, právě kvůli zmíněným nedostatkům, kdy se dokonce už někteří obyvatel satelitních městeček vracejí zpět do měst. Podobný vývoj ovšem zažila města i v západní Evropě o desítky let dříve.9

Vesnice

Vesnice je sídlo venkovského typu. Typicky je vesnice intravilánem venkovské obce, některé vesnice jsou však místními částmi města, administrativně přičleněné k vlastnímu městu. V některých kontextech se za vesnici označují celé venkovské obce.4

Ghetta

Ghetto je část města kde žijí lidé stejného náboženského, národnostního či rasového původu ap., a to buď dobrovolně nebo nedobrovolně. Ghettem se označuje ta část města, ve které žije přes 30 % těchto obyvatel.

Vznik ghett se datuje již od 16. století v Benátkách. Odtud se rozšířila do celé Evropy Ghetta označovala čtvrti měst, kde museli žít Židé. První ghetto existovalo od 16. století (po vydání Cum nimis absurdum papeže Pavla IV.) v Benátkách (Ghetto Nuovo, it. Nová slévárna, nová, zcela segregovaná židovská čtvrť, zřízená v Benátkách roku 1516, od nějž získalo obecný název), později se ale objevila v celé Evropě.

Postupem času a s rozvojem průmyslové revoluce a následné asanace měst sice vymizela, znovu byla ale vytvořena v 20. století. Tato ghetta zřídili Němci za druhé světové války pro židovské obyvatelstvo, byly to přestupní stanice do koncentračních táborů (nacházela se například ve Varšavě, Krakově, Lodži či Terezíně).

Po druhé světové válce se začala ale objevovat znovu, a to v rozvinutých zemích, v jejich předměstských čtvrtích, kam se přistěhovali obyvatelé rozvojových zemí, převážně z Afriky a Asie. Takových oblastí přibývá v Evropě, Severní i Jižní Americe. Jsou centry mnoha nepokojů.

Existence takových ghett v Evropě je dnes považováno za selhání dlouho podporované politiky multikulturalismu a začlenění přistěhovalců do majoritní společnosti. Tento problém řeší celá západní Evropa, hlavně ale Francie a Německo. Existovala a existují i ve východní Evropě (například v České republice Mostecké sídliště Chanov, či na Slovensku Luník IX v Košicích. Jedná se o čtvrti s převážně romským obyvatelstvem.1

Etnicita

Pojem etnicita se používá především v oblasti sociologie a kulturních studií. Jde o soubor naučených kulturních praktik, kterými se od sebe odlišují jednotlivé skupiny jedná se např. o oblast jazyka, dějin, původu, náboženství, zdobení. Etnicita často bývá zaměňována s pojmem kultura, proto se často hovoří o kategorii „etnicita a rasa“.

Vztahy

Vztah je obecná vlastnost konkrétního objektu nebo subjektu (entity), která se váže k jinému objektu nebo subjektu (entitě). V praxi může tato vazba nabývat nejrůznějších podob a vždy záleží na dalších okolnostech a podmínkách její existence. Obecně se může jednat buďto o vazbu jednostranně působící nebo o vazbu působící oboustranně. Při posuzování jednotlivých vztahů či souvztažností je nutno tento fakt vždy brát do úvahy. Jedna entita může mít více různých vazeb k vícero různým entitám, vzájemné vztahy těchto entit mohou v praxi někdy tvořit velmi rozsáhlé sítě a vzájemné propletence. Přesně definovanou množinu navzájem propojených a souvisejících vztahů pak označujeme termínem souvztažnost.

Migrace

Jedná se o stěhování členů jednotlivých skupin živých tvorů z jednoho místa na místo druhé.

Migraci dále můžeme rozlišit na : * emigraci - jedná se o odstěhování za určitou jednotku času- zpravidla za rok * imigraci - jedná se o přistěhování za určitou jednotku času- zpravidla za rok

Individualismus versus rodina

• Individualismus chápe společnost jako více méně nahodilé a volné sRpení osob a odmítá nebo podceňuje společenské vazby člověka, vzájemnou závislost a solidaritu. Je typicky postojem úspěšných mužů středního věku v bohatých společnostech. Protikladem individualismu je kolektivismus a komunitarismus, které zdůrazňují skupinové, společenské nebo národní zájmy a závazky jednotlivce vůči nim.

Individualismus může vyžadovat, aby každý jedinec uznával i stejná práva všech ostatních, a potud není totéž co egoismus. Někteří individualisté, jako například Ayn Rand, jsou proti takovému „morálnímu relativismu“ a popisují sobeckost jako výhodu či přednost. Naopak někteří filosofové, sociologové (Émile Durkheim, Norbert Elias, Francis Fukuyama) i ekonomové (Amartya Sen, Friedrich August von Hayek, institucionální ekonomie) zdůrazňují význam společenské soudržnosti a vzájemné důvěry. Kde se jich nedostává, rostou transakční náklady a hrozí rozpad společnosti (anomie). Friedrich A. Hayek ho popisuje jako úctu k jednotlivci, tj. uznání jeho vlastních jedinečných názorů a zálib za nejdůležitější pro něj samého, a poukazuje na nutnost tolerance možnosti rozvíjení individuálního nadání. Důležitá je pro něj i svoboda volby a možnosti každého jedince pokusit se vést si svůj vlastní život.[1]

• Rodina je v sociologii solidární skupina osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenstvím nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. Z hlediska rodičů jde o rodinu prokreační, z hlediska dětí o rodinu orientační.zdroj Další definice vymezují rodinu prostřednictvím jejích funkcí: funkce reprodukční, sociálně ekonomické, kulturně výchovné, sociálně psychologické a emocionální.

Racionalita versus iracionalismus

• Racionalita (z lat. ratio, rozum a rationalis, rozumný) znamená rozumnost či rozumovost, schopnost myslet, rozhodovat se a jednat na základě rozvahy, případně rozumných účelů a cílů, které lze obhájit důvody. Jako racionální se často hodnotí určité rozhodování a jednání právě vzhledem k nějakému cíli.

• Iracionalismus (z lat. irrationalis nerozumný) je obvykle hanlivé označení pro filosofické i životní postoje a názory, které zpochybňují nebo popírají:

• schopnost lidského rozumu pravdivě poznávat skutečnost (epistemologický iracionalismus),
• rozumovou poznatelnost skutečnosti jako takové (metafysický iracionalismus),
• možnost rozumného a rozumového vedení života (etický iracionalismus).

Kvalitativní

Jejich výsledkem jsou měřitelné statistické techniky a procedury.

Kvantitativní

Jsou založeny na antropologických metodách a technikách, které se používají terénním sběrem dat.

Pozorování

Pozorování by se dalo obecně definovat jako smyslový vjem okolního světa. Je to cílevědomé, soustavné a plánovité vnímání jevů a procesů, které směřuje k odhalení podstatných souvislostí a vztahů sledované skutečnosti. Vědecké pozorování se na rozdíl od „laického“ pozorování dá definovat jako technika sběru informací založená na zaměřeném, systematickém a organizovaném sledování aspektů, fenoménů, které jsou předmětem zkoumání. Vědecké pozorování je jedna ze všeobecně akceptovaných vědeckých metod, a hraje tak důležitou roli v rámci kvalitativního a kvantitativního výzkumu.

• přímé pozorování - výzkumník dlouhodobě pracuje v úzkém kontaktu s pozorovanou osobou, což umožňuje lepší poznání , ale zároveň může dojít k ovlivňování a tím pádem i ke zkreslení výsledků

• nepřímé pozorování - tento typ pozorování je závislý především na sekundárních pramenech a informacích nikoli na přímém kontaktu

• skryté pozorování - výzkumník participuje v životě pozorovaných aniž by o tom věděli

Příkladem jedné z výše uvedených technik je Garbage Project- projekt odpadky.Jednalo se o antropologicko-archeologický výzkumný projekt studující různé aspekty života moderní městské společnosti prostřednictvím odpadků z domovních popelnic.

Poprvé byl realizován v 70. letech 20. století americký archeolog William L. Rathje (narozen 1945) v Tucsonu (Arizona, USA).

Velkoměsto Tucson bylo tvořeno v 70. letech 110 000 domácnostmi se složitou strukturou. Vzorkovací technika byla vypracována na základě cenzu provedeného ve městě v roce 1970. Do výběru byly zahrnuty různé sociální, profesní, etnické, náboženské, věkové a jiné kategorie (celkem 66 skupin sdružených do 7 různých shluků), z nichž bylo k výzkumu namátkově vybráno vždy několik reprezentativních domácností. V týdenních až čtrnáctidenních intervalech byly odpadky z těchto domácností „archeologicky“ popisovány a tříděny do 133 různých tříd, které by měly osvětlovat potřeby jedince po stránce výživy, zdravotní, osobní, chodu domácnosti, výchovné, zábavné (včetně hraček a oblíbených předmětů) a komunikační. U každé vyhozené věci byl zjišťován objem, hmotnost, cena, látkové složení, značka nebo původ.

Nejvýznamnější druh odpadu představovalo hovězí maso, ovoce a zelenina, jež byly často vyhazovány v neotevřených obalech nebo jen zpola spotřebované. Dalo se odhadnout, že každá tucsonská domácnost v průměru promrhá jen na hovězím mase, které se ocitne v odpadu, asi 100 dolarů ročně. To znamená, že Tucson „odhazoval“ ročně za více než půl milionu dolarů hovězího masa (většinou v důsledku špatného plánování cyklu: nákup – skladování – spotřeba).

Příslušníci etnických menšin (černoši, indiáni, osoby asijského původu) vyhazovali do odpadu mnohem méně potravy než běloši ze středních vrstev. Příslušníci skupin s nejnižšími příjmy kupovali nejdražší školní pomůcky pro vzdělání dětí a největší počet hygienických prostředků pro domácnost. Rovněž konzumovali nejvíce vitamínů, tekutin a chleba. Také příslušníci domácností s vysokými příjmy dávali do odpadu velmi málo potravin nebo nástrojů. Naopak příslušníci rodin se středními příjmy odhazovali značné množství užitečných a poživatelných věcí.

Jiné poznatky projektu znovu upozornily na „posun“, který existuje mezi „mluvenými“ či psanými prameny a prameny hmotnými: tucsonští sociologové dotazníkovým šetřením mezi obyvateli města například zjistili, že střední vrstvy konzumují mnohem více vitamínů než lidé s nízkými příjmy – z výzkumu odpadu však vyplynul pravý opak. Jen od mála jednotlivců lze očekávat, že budou otevřeně a upřímně mluvit o alkoholismu, nedovoleném používání drog nebo o rozsáhlém mrhání potravinami a jinými zdroji, zvláště když diskutují se sociology, kdežto odpad může být (jistěže pouze za určitých podmínek) výmluvným a „upřímným“ indikátorem některých aspektů života společnosti.

Rozhovor

Jeden z nejpoužívanějších technik výzkumu. Jedná se o specifický interakční proces sociální komunikace při kterém se informace získávají prostřednictvím rozhovoru s respondentem.

• řízený- kvalitativní rozhovor, který je usměrňovaný osobou, která se dotazuje
• standardní- jedná se o dotazníky, které mají předem vypracované otázky
• podstandardní- část rozhovoru je formou dotazníku s následným rozhovorem
• nestandardní- (osobní)- volná formulace otázek především k vyjasnění hypotéz

Mezi představitele zabývající se tématem urbánní antropologií řadíme

Robert Redfield

Americký antropolog a sociolog; stoupenec konfiguracionismu. Zabýval se zejména problémy dynamiky kultury a kulturní změny a procesy akulturace, které sledoval zejména v prostředí vesnických pospolitostí Mexika. Z díla: The Folk Culture of Yucatan (Lidová kultura Yucatánu, 1941), The Primitive World and Its Transformation (Primitivní svět a jeho proměny, 1953), Peasant Society and Culture (Rolnické společnosti a kultura, 1956).11

Prudký růst urbanizace ve vyspělých zemích světa v 40. a 50. letech vyvolal potřebu vědecké reflexe a podnítil další rozvoj antropologie města. V americké kulturní antropologii té doby se antropologii města věnoval Robert Redfield, který se ve svých pracích (například The Primitive World and Its Transformation [Primitivní svět a jeho proměny], 1953) zaměřil na antropologický výzkum rozdílů mezi městem a venkovem a proměny tradičního způsobu života v procesu akulturace. V 60. letech se do centra zájmu antropologie města dostala problematika urbanizace a industrializace rozvojových zemí, studium migrace venkovského obyvatelstva do velkých průmyslových center a expanze městského způsobu života do venkovských oblastí; tento zájem byl v 70. letech ještě posílen populační explozí, živelným růstem městských aglomerací a prohlubováním rozporů v zemích třetího světa. Negativními sociálními důsledky těchto procesů se v této době zabýval americký antropolog Oscar Lewis (například Anthropological Essays [Antropologické eseje], 1970). Souběžně se rozvíjí studium kultury městské populace vyspělých průmyslových zemí.

Georg Simmel

Německý filosof a sociolog, bývá někdy považován za nejopomíjenějšího ze zakladatelů sociologie. Zatímco dlouhá léta se z jeho díla vyzdvihovala především formální sociologie, od konce 70. let a zejména od 80. let se jeho dílo dočkalo v souvislosti s tzv. diskusí o povaze modernity renesance a Georg Simmel byl objeven jako brilantní diagnostik moderní doby a předchůdce postmodernismu.

Sociologie si podle Simmela nemusí činit nárok na postižení všech sociální jevů . Vlastním předmětem sociologie, odlišujícím ji od jiných sociálních věd, má být podle Simmela zkoumání forem sociální interakce (tj. forem vztahů mezi jedinci). Pod zdánlivou jedinečností sociálních jevů a neustálou proměnlivostí sociálního života lze podle Simmela najít určité pravidelnosti a společné rysy. Úkolem tzv. formální sociologie je proto izolovat z různorodého „obsahu“ rozmanitých mezilidských interakcí v různých oblastech sociálního života (např. v rodině nebo v politice) stejné znaky – stejné formy interakcí (např. vztahy nadřízenosti a podřízenosti, vztahy konfliktu a kooperace).

Důležitým prvkem Simmelova myšlení je pojem sociální typ (např. typ cizince, dobrodruha, chuďase, marnotratníka nebo kokety). Sociální typ označuje typické osobnostní charakteristiky, které jsou připisované jedinci v určité sociální pozici. Je- li např. někdo považován za cizince, ostatní k němu přistupují s jistými očekáváními a přisuzují mu určité vlastnosti. Cizinec není někdo úplně neznámý - je součástí dané skupiny - ale zároveň do skupiny nepatří od počátku a zastává tak ve skupině zvláštní roli (např. protože není tak se skupinou svázán, může „objektivněji“ rozsoudit spory ve skupině).

Simmel se jako jeden z prvních autorů soustředil na analýzu sociálních skupin a kladl si otázku, jak se mění charakter interakce v závislosti na počtu jejích účastníků. Zajímal ho zejména rozdíl mezi dvojčlennou skupinou (tzv. dyádou) a skupinou trojčlennou (tj. triádou) a rozdíl charakteru interakcí v malých skupinách a ve skupinách velkých - především charakter interakce v moderních velkoměstech.

V jednom ze svých nejvýznamnějších děl, v práci Filozofie peněz (1900), Simmel zkoumá širší sociální důsledky ekonomické směny. Povaha a funkce peněz má podle Simmela hluboce ambivalentní (dvojznačný) charakter. Rozvoj peněžního hospodářství na jedné straně vede k rozvoji dělby práce a vytváření rozsáhlejších sociálních vazeb, na druhé straně však peníze výrazně přispívají k individualizaci jedinců - peníze umožňují společnou činnost jednotlivců nebo skupin, kteří si jinak zachovávají svoji specifičnost a do společné činnosti nevstupují jako celé osobnosti. Ambivalentní rysy nachází Simmel i v jiných aspektech moderního velkoměstského života.

Mnozí dnes vidí Simmelův přínos právě v tom, že obrátil pozornost sociologie na rozmanité prvky každodenního života, které stály do té doby stranou zájmu sociologie a obohatil sociologii o nový žánr - sociologický esej. Ve svých esejích se mimo jiné zabývá takovými tématy jako je přátelství a nepřátelství, diskrétnost, láska a manželství, stud, dobrodružství, zdobení atd. Simmel se jako první sociolog se zabývá fenoménem módy.

Simmel je autorem rozsáhlého díla, které přesahuje rámec sociologie. Jeho odborný zájem se zaměřoval i na filosofii, estetiku a teorii kultury. Simmel výrazně ovlivnil symbolický interakcionismus, teorii rolí, sociologickou teorii konfliktu a celou řadu sociologických subdisciplín (např. sociologii města, sociologii módy, sociologii skupin).[11]

Louis Wirth

Americký sociolog, profesor univerzity v New Orleansu a v Chicagu, představitel ekologické školy. Rozpracoval teorii městského způsobu života. Hlavní dílo: Community Life and Social Policy (Život komunity a sociální politika).

Americký sociolog německého původu, člen tzv. Chicagské školy. Mezi jeho odborné zájmy patřil městský způsob života, chování minoritních společenských skupin nebo masmédia.Vystudoval univerzitu v Chicagu, kde také od roku 1931 působil pod vedením Roberta E. Parka. V roce 1947 byl zvolen do Americké sociologické společnosti. V mnohém ze svých děl vycházel z díla George Simmela. Koncepci městského člověka Wirth poprvé publikoval v eseji Urbanism as a Way of Life, publikované roku 1938 v American Journal of Sociology.[12]

Karel Heinrich Marx

Německý filosof a publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Vystudoval práva v Bonnu. Společně s Engelsonem rozpracoval koncepci materialistického pojetí dějin. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko - filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál.[12]

Friedrich Engels

Německý politický filosof a ekonom, spoluzakladatel marxismu. Vůdčí osobnost první i druhé internacionály. Byl osobním přítelem Karla Marxe a jeho spolupracovníkem na prakticky všech významných dílech z oblasti filosofie, ekonomie a o teorii komunismu. Nedokončil studium na gymnáziu. Po vojenské službě navštěvoval přednášky Friedricha Schellinga na Berlínské univerzitě.[12]

Friedrich August von Hayek

Významný ekonom a filozof tzv. Rakouské školy. Proslul zejména svou obhajobou klasického liberalismu. Jeho rodištěm bylo Rakousko-Uhersko, velkou část života však strávil ve Velké Británii, dále v USA a Německu. Roku 1938 získal britské občanství.

V Británii také roku 1944 napsal svou proslulou knihu Cesta do otroctví, ve které kritizuje socialismus a nacismus (nacionální socialismus) směřující k totalitnímu státu.

V roce 1974 mu byla spolu s jeho názorovým rivalem Gunnar Myrdalem udělena Nobelova cena za ekonomii, za přínos v teorii měnové politiky a hospodářského cyklu. Významné jsou i jeho příspěvky v oborech jurisprudence a kognitivních věd.

Roku 1984 mu britská královna Alžběta II. udělila Řád společníků cti, a to na doporučení tehdejší předsedkyně vlády Margaret Thatcher.[12]

Ferdinand Tönnies

Německý sociolog, ekonom a filosof. Do sociologie zavedl dichotomii Gemeinschaft a Gesellschaft. Zabýval se studiem sociálních norem, sociologií povolání a výzkumem veřejného mínění. Roku 1909 založil společně s M. Weberem a G. Simmelem německou společnost pro sociologii. Studoval na univerzitách v Jeně, Bonnu, Lipsku, Berlíně a Tübingenu. Roku 1887 získal doktorát a začal přednášet na univerzitě v Kielu.[12]

Václav Frolec

Český národopisec, folklórista a vysokoškolský pedagog. K jeho hlavním zájmům patřila materiální lidová kultura, především lidová architektura, lidové zvyky, obyčeje, obřady a slavnosti, vinohradská kultura, způsob života v karpatské a balkánské oblasti, etnomuzikologie a problémy etnicity. Studia na filosofické fakultě v Brně ukončil roku 1958. Později pracoval v muzeu v Hodoníně. Roku 1966 se vrátil na filosofickou fakultu v Brně, kde začal vyučovat etnografii. Jeho etnografickým přínosem se se stalo oživení česko - bulharských vědeckých styků. Díky němu se podařila uchovat podoba festivalu ve Strážnici. Mezi jeho díla se řadí mimo jiné Vinohradské stavby na Slovácku, Kulturní společenství a interetnické vztahy.[12]

Karel Fojtík

Dlouholetý tajemník Rady církve bratrské, člen správní rady Diakonie církve bratrské a člen stavebního oboru při radě církve bratrské. Po sametové revoluci působil jako tajemník ostravského magistrátu.[12]

Arnošt Bláha

Významný představitel české sociologie a spolutvůrce brněnské sociologické školy; filozof, etik a politolog; první a dlouholetý ředitel Sociologického semináře FF MU, spoluzakladatel a první rektor Vysoké školy sociální v Brně.

1908 získal titul PhDr., 1919 se stal docenemt sociologie na brněnské technice a od roku 1924 řádným profesorem sociologie.¹⁾

Snahou této práce bylo objasnit pojem urbánní antropologie. Ačkoliv města již existují tisíce let o urbánní antropologii jako takové se dozvídáme mnohem později a to až ve 20. letech 20. století. Důležitým mezníkem tohoto vědního oboru je Chicagská škola, která se zabývala sociologií města. Skutečný rozvoj zaznamenala ve 40. let 20. století.

Současná antropologie města reprezentuje řadu volně spjatých výzkumných orientací, škol a směrů. Své empirické výzkumy zaměřuje na sociokulturní procesy spjaté s migrací venkovského obyvatelstva do měst (důvody odchodu, změna tradičního životního stylu apod.); na městské instituce, jako jsou úřady, továrny, restaurace, školy, nemocnice atd.; na fungování a struktury jednotlivých městských regionů a čtvrtí z hlediska etnických, rasových, profesních subkultur; na rozdíly způsobu života města a venkova; na specifika rodinného života v industriální společnosti, zaměřené především na studium typu rodiny, pravidel uzavírání manželství a problematiku fungování, dezintegrace a rozkladu rodiny v městských podmínkách. Svými empirickými výzkumy životního způsobu současné městské populace antropologie města výrazně rozšířila možnosti vědecké reflexe kultury soudobé společnosti a přispěla tak k dalšímu rozvoji sociologie města.

Dle mého názoru není zkoumání mezilidských vztahů a vztahů s tím spojených zdaleka u konce.

Významnou definicí města od Louise Wirtha je ,,relativně velké, hustě a trvale osídlené se sociálně heterogenními individui„.

[13]Coser, Lewis A. Masters of Sociological Thought: Ideas in Historical and Social Context. New York: Harcourt Brace Jovanovich 1977,str. 87-90, ISBN-13: 978-1577663072

[7]Ferencová, Michaela - Nosková, Jana: K otázce studia tématu paměti a města, Brno, 2009, str.67-73, ISBN 978-80-87112-22-9

[11]MALINA, Jaroslav a kolektiv. Encyklopedie antropologie. [online] Ústav antropologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2009-2014 [cit. 25.04.2015]. Dostupné z www:http://is.muni.cz/do/sci/UAntrBiol/el/encyklopedie/encyklopedie.html

[6]MURPHY

[5]Schmeiddler, Karel a kol.: Sociologie v architektonické a urbanistické tvorbě, Zdeněk Novotný, 2001, str. 124- 138, ISBN-10: 80-238-6582-X

[2]Petrusek,Škola chicagského pragmatismu, human ecology, symbolického interakcionismu, městské kulturní antropologie, politické sociologie a etnometodologických výzkumů a studií každodennosti, Praha, 2011, str. 112-122, ISBN 80-7184-310-5

[1]Wikipedia. Urbánníetnologie. [online] Poslední aktualizace: 09.04.2015. [citováno dne 14.06.2015] Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Urb%C3%A1nn%C3%AD_etnologie>

[3]Wikipedia. Město. [online] Poslední aktualizace: 29.05.2015. [citováno dne 13.06.2015] Dostupné z:<http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bsto>

[4]Wikipedia. Vesnice. [online] Poslední aktualizace: 23.01.2015. [citováno dne 13.06.2015] Dostupné z:<http://cs.wikipedia.org/wiki/Vesnice>

[8]Národní muzeum. Antropologie. [online] .[citováno dne 08.06.2015] Dostupné z:<http://www.nm.cz/mapa-webu-detail/Oddeleni-PM/Antropologicke-oddeleni/Co-lze-chapat-pod-slovem-antropologie>

[9]Wikipedia. Satelitní město. [online] Poslední aktualizace: 09.12.2014. [citováno dne 13.06.2015] Dostupné z:<http://cs.wikipedia.org/wiki/Satelitn%C3%AD_m%C4%9Bsto>

[10]Wikipedia. Vesnice. [online] Poslední aktualizace: 23.01.2015. [citováno dne 13.06.2015] Dostupné z:<http://cs.wikipedia.org/wiki/Vesnice>

[12]<http://www.hks.re/wiki/doku.php?id=2015:urbanni_antropologie&do=edit&rev=0>

Počet shlédnutí: 19