Obřady evangelické církve – konfirmace

Edita Brožová, Monika Jelínková. Obřady evangelické církve – konfirmace. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta | Česká zemědělská univerzita v Praze, 2017. http://www.hks.re/wiki/2017:evangelici

Slovo konfirmace pochází z latiny, což v češtině znamená potvrzení, utvrzení víry a z teologického hlediska se tím míní potvrzení křtu. Konfirmace není svátostí, ale pouhou služebností neboli zvykem, který není nijak zásadní pro status křesťana v církvi. Takto zásadní je jen křest. Ti, kteří byli pokřtěni jako nemluvňata z důvodu vyznání víry rodičů, jsou dříve nebo později postaveni před osobní rozhodnutí, zda potvrdit slib daný rodiči při křtu, či nikoliv. Proto se také říká, že konfirmace je potvrzením křestní smlouvy.¹⁾

Hlavním cílem této práce je snaha o porovnání konfirmace v České republice a v Německu, a to především ve vyzdvižení základních rozdílů v její přípravě a průběhu. Tento obřad je charakteristický pro evangelickou církev, kde jsou přesně určená pravidla pro tuto slavnost, avšak ne v každé církvi se jimi striktně řídí. Drobné odlišnosti se mohou vyskytovat jak u evangelíků v České republice, tak i v jiné zemi.

V této práci je také nutno zmínit vztahy českých a německých evangelíků. Zdeněk Susa na nezávislém evangelickém portálu Evangnet²⁾ popisuje vývoj vztahů od dob náboženské reformace, protože když vystoupil Martin Luther a začal vyznávat přijímání podobojí, nebyli čeští vyznavači už jediní. V té době se posílil jejich vzájemný vztah, který pokračoval i v 19. století. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se evangelíci rozdělili a dobré vztahy mezi Českobratrskou církví evangelickou a Německou evangelickou církví v Československu začaly upadat. Po válce se opět vztahy obnovily a obě církve spolupracovaly a pomáhaly si. Po roce 1989 se začalo mluvit o odsunu Němců ze Sudet a později toto prohlášení předložila Českobratrská evangelická církev spolupracujícím evangelickým církvím v Německu. Byl sestaven program a pracovní skupina, která bude řešit problematiku česko-německých vztahů. Na konci Zdeněk Susa, jakožto evangelický kazatel a člen této skupiny říká, že vztah německých a českých evangelíků se tímto ještě více prohloubil a obě strany si uvědomily, jak je jejich minulost provázaná.

1. Jakou historii a jaký význam má konfirmace v evangelické církvi?
2. Jak probíhá její příprava a samotný obřad?
3. Jak se liší příprava a obřad v České republice a v Německu?

V prvé řadě je důležité zmínit, že konfirmace se neřadí mezi svátosti. Jak se uvádí v Heidelberském katechismu³⁾, evangelická církev vyznává pouze dvě svátosti – křest a večeři Páně, které jsou ustanoveny v Novém Zákoně. To lze také považovat za jeden z hlavních rozdílů mezi katolickou a evangelickou církví. Agenda Českobratrské církve evangelické⁴⁾ vysvětluje význam konfirmace jako potvrzení smlouvy křtu a upevnění ve víře. Také uvádí, že konfirmace byla přijata v 18. století a od té doby začalo její učení působit na dospívající děti a jejich přípravu na osobní rozhodnutí. Následně popisuje celý průběh přípravy na konfirmaci a podmínky pro její zúčastnění.

Morten Holmquist a Geir Afdal v publikaci Modes of learning and the making religion – The Norwegian and Finnish curriculum for confirmation⁵⁾ porovnávají způsoby a osnovy učení při náboženské přípravě na konfirmaci v Norsku a Finsku. Obě tyto země jsou luteránské a zároveň jako jediné ze severských zemí, které mají oficiálně stanovené osnovy pro křesťanskou nauku, a to je důvodem, proč jsou v mnoha ohledech podobné, ale i odlišné. I když počet stále klesá, pro konfirmaci se rozhodne ve Finsku a Norsku okolo 70 % mladých lidí. Obě osnovy jsou brány jako národní plány, které se snaží zajistit prostředky místním sborům. Norské osnovy pro výuku jsou sestaveny ze tří původních. Dvou o konfirmaci a její přípravě a z jedné o instrukcích pro křest. Další nový vzdělávací program byl ustanoven v roce 2010 a konfirmace už není chápána jako samostatné učení, ale jako součást kompletního vzdělání každého křesťana. Cílem programu je poskytnout vzdělání každému pokřtěnému do osmnácti let. V Norsku proto přistupuje ke konfirmaci zhruba 65 % mladých lidí. Ve Finsku má evangelická luteránská církev nejvyšší stupeň autonomie, což znamená, že je oddělena od státu a to již od roku 1919. Samostatně může vybírat daně, jmenovat biskupy a jelikož má zároveň status lidové církve, může provádět i obřady jako jsou svatba a pohřeb. V roce 2001 byla přijata osnova pro nauku konfirmace, která tvrdí, že konfirmace bude učena v církevních školách pomocí studia katechismu. Dále autoři uvádějí některé z hlavních rozdílů spojených s přípravou a výukou konfirmace. Příprava na konfirmaci ve Finsku souvisí s učením, které je více strukturované, a také se drží pevně stanovených teologických a pedagogických principů. Jejich učení je založeno na pečlivém individuálním studiu katechismu. Náboženství je zde bráno jako logický a racionální systém víry. Na druhou stranu norská výuka spočívá především v kolektivním učení a společenské interakci při volnočasových aktivitách, ve kterých mladiství získávají zkušenosti o náboženských jevech.

V německé učebnici Evangelische Kirche von Westfalen - Konfirmandenarbeit⁶⁾, sepsané skupinou vestfálských pedagogů, je poukázáno na důležitost rodiny při obřadu konfirmace, která je v Německu považována za „rodinný večírek“. Rodina zde hraje největší roli, a proto se dobrovolně zapojuje do organizace celé akce. V současné době je mládež na rodičích značně závislejší, než tomu bylo v minulosti, což zapříčiňuje především delší časová doba studia, kdy jde většina mladistvých na vysokou školu, a tudíž si odkládá volbu svého povolání, což vede i k pozdějšímu osamostatnění se. Markéta Slámová v publikaci Katechismus pro rodiče: Konfirmace na stránkách intermetového evangelického časopisu Český bratr⁷⁾ zmiňuje fakt, že mnoho konfirmandů neví, co je křest nebo zapomíná na jeho důležitost. Proto tvrdí, že důležitou roli zde hrají rodiče, kteří by měli s dětmi o křtu mluvit, vysvětlovat jim jeho důležitost a souvislost s konfirmací a dalšími obřady nebo s večeří Páně.

Je potřeba si uvědomit nějaké rozdíly jak mezi církvemi, tak mezi výchovou při iniciačních obřadech v rámci světových náboženství. Na internetovém serveru Víra⁸⁾ v odpovědi na otázku Jak se liší církev českobratrská od katolické vyjmenovává autor několik hlavních rozdílů. Například uvádí, že Českobratrská církev evangelická klade větší důraz na Písmo, ve kterém mají o 7 knih méně. Dále nevěří, že při večeři Páně dochází ke skutečné proměně chleba a vína v Tělo a Krev Pána, na rozdíl od katolické eucharistie.

Rozdíly ve výchově a obřadech spojených s iniciací dětí uvádí Vít Machálek ve svém článku Výchova ve velkých světových náboženstvích na internetovém deníku Lidovky⁹⁾. Jedno z hlavních témat poslední doby řeší problém ohledně výchovy dětí v naší společnosti spojené i s vírou. Srovnává proto výchovu v pěti největších světových náboženstvích, kterými jsou judaismus, islám, křesťanství, buddhismus a hinduismus. Každé z těchto náboženství se drží určitých tradic, jak při narození dítěte, tak poté při dospívání, s čímž bývají nejčastěji spojeny právě obřady iniciace. Při narození děti dostávají jména, ale jejich získání se v náboženstvích liší. V hinduismu dostávají děti dvě jména. Jedno běžné a druhé tajné, které do jeho puberty znají pouze rodiče. V buddhismu dítě dostává jméno v chrámu, tento obřad se podobá křesťanským zvyklostem, neboť mniši při požehnání dítě pokropí vodou a poté zapálí svíčku, která je symbolem čtyř elementů: vody, ohně, země a vzduchu. Židovskou tradicí při narození dítěte je především obřízka, kterou osoba zvaná mohel provádí chlapcům osmý den po narození, a až poté dítě získává hebrejské jméno. Křesťané narozené děti křtí, ale není to pravidlem, jelikož se lidé mohou nechat pokřtít i později, ale už musí podstoupit katechumenát neboli přípravu na křest. Křtěné dítě je ponořeno nebo poléváno vodou v přítomnosti obou rodičů a kmotrů. V rámci islámské víry je dítě pojmenováno po sedmi dnech od narození, kdy je zároveň obětováno zvíře a dítěti je ustřiženo pár pramínků vlasů. Stejné podobnosti i odlišnosti můžeme shledávat u iniciačních obřadů. Ty jsou většinou spojeny se studiem posvátných knih a posílání dětí do kláštera v rámci přípravy. Jediné z těchto náboženství, které nemá daný obřad dospělosti je islám, avšak zde probíhá také obřízka, i když později než v judaismu, a to nejčastěji kolem sedmého roku života, kdy bývá obřízka spojena s předčítáním celého Koránu. V hinduismu jsou iniciační obřady pouze pro chlapce, neboť pro dívky bývá přechodem do dospělosti sňatek. U chlapců se obřad koná mezi osmi až třinácti lety, kdy v průběhu získávají posvátnou šňůru jakožto symbol pro nástup na cestu plnění jejich povinností. Mezi nejdůležitější část přípravy na obřad dospělosti v buddhismu bývá již zmíněné posílání chlapců do kláštera, kde se živí pouze vyžebraným a darovaným jídlem a učí se. V judaismu je takový obřad dospělosti nazýván bar micva, během kterého na třinácté narozeniny chlapci předčítají Tóru v synagoze. V křesťanství se tyto obřady nazývají různě podle toho, o jakou křesťanskou církev se jedná. V katolické církvi se obřad dospělosti nazývá biřmování, které je také jedno ze sedmi svátostí, u protestantů nám již známá konfirmace, která není svátostí, ale i tak je velmi důležitá, jelikož je zcela zlomovým okamžikem v životě věřícího jedince, a také připravuje děti na Večeři Páně. I když jsou tato světová náboženství odlišná, můžeme pozorovat, že mají přece jen něco společného. Všechna se snaží vychovat děti podle jejich náboženských tradic a zvyků, podle jejich hodnot, ale zároveň je vést k respektování, víře, duševní zralosti a naplnění smyslu jejich života.

V první řadě je nutno zmínit rozdíly mezi metodami, které se v dané práci dají použít, a to mezi metodou kvalitativní a kvantitativní.

Kvantitativní výzkum, též nazývána jako empiricko-analytický výzkum, se zaměřuje na hledání vztahů mezi dvěma nebo i více proměnnými a je také založen na deduktivním přístupu, což znamená, že v teoretické části vytvoříme hypotézy, které pak porovnáváme se získanými daty. Při kvantitativní technice sběru dat můžeme užívat experimenty nebo například strukturované pozorování. Ve všech případech ovšem získáváme jen ta data, která jsou potřebná ke srovnání námi vytvořených hypotéz. Mezi výhody kvantitativního výzkumu patří například rychlý sběr a analýza dat, ale má také svá negativa, a to například, že výsledky mohou být příliš abstraktní.

Kvalitativní výzkum klade důraz na hloubkové poznání námi pozorovaného sociálního jevu. Dále se také snaží vytvořit komplexní obraz dané problematiky a jeho cílem je vytvořit novou teorii. Je založen na induktivní logice, kde je na počátku každého výzkumu sběr dat, ze kterých se následně pozoruje pravidelnost teorie nebo našich hypotéz. Mezi kvalitativní metody se řadí například zúčastněné pozorování nebo nestandardizovaný rozhovor. V takovéto metodě výzkumu se výzkumník snaží shromáždit všechna data související s daným tématem. Výhodou kvalitativního výzkumu je zkoumání problému v přirozeném prostředí nebo zohlednění různých zvláštností. Mezi negativa se řadí například časová náročnost či možnost subjektivizace výzkumníkem.¹⁰⁾

V této práci jsou použity především kvalitativní metody, a to hlavně polostrukturovaný rozhovor, který spočívá v předem připravených otázkách, které jsou během rozhovoru měněny podle situace, doplněny otázkami dalšími, nebo jsou úplně vynechané. Volbou polostrukturovaného rozhovoru je zajištěna flexibilita a větší volnost, než při strukturovaném rozhovoru. Zároveň je zde potlačena neorganizovanost a nesystematičnost rozhovoru nestrukturovaného.¹¹⁾

Celá práce je proložena výpověďmi a postřehy dvou respondentek, jež každá z nich reprezentuje jednu ze zemí, tedy Českou republiku a Německo. S českou respondentkou nebyl problém provést osobní rozhovor a navíc byla paní tak ochotná, že se před rozhovorem doptávala faráře Českobratrské církve evangelické na potřebné detaily. S německou respondentkou byl nejdříve veden rozhovor nepřímý, konkrétně přes e-mail, kdy respondentka odpověděla na položené otázky. Pro více informací byl následně uskutečněn i hovor přes aplikaci Skype, kde byla možnost sledovat také neverbální gesta celé výpovědi. Německému přízvuku bylo sice v první řadě těžké porozumět, ale následně byly informace pochyceny a zaznamenány. Respondentka z Německa byla také tak velice laskavá, že nám poslala vlastní fotografie z obřadu, které jsou použity v této práci.

Respondenti

• Adéla B., která vypovídá ohledně konfirmace konající se v České republice, bydlí v Praze, je členkou Českobratrské církve evangelické v Braníku a byla konfirmována ve svých čtrnácti letech.
• Martina K., která vypovídá ohledně konfirmace konající se v Německu, bydlí v Ennepatalu, kde je členkou Evangelické církve a byla konfirmována ve svých šestnácti letech.

Evangelická církev, nazývána obecněji jako protestanská, je jeden z hlavních směrů křesťanství. Toto rozdělení, neboli rozpad církve především na katolickou a protestanskou, se uskutečnilo během náboženské reformace v 16. století. V té době církev procházela krizí, kde panoval rozpor mezi Biblí a skutečnou praxí (krize mezi slovy a činy). Církev prodávala odpustky a vlastnila třetinu pozemků, tudíž se nesnažila potlačovat chudobu, což vzbuzovalo napětí mezi reformátory. Mezi nejznámější reformátory patří Martin Luther v čele německé reformace a v čele švýcarské reformace Jan Kalvín nebo Ulrich Zwingli. V roce 1517 sepsal Martin Luther 95 tezí (článků), které byly nejdříve napsané v latině, ale vzápětí se přeložily do němčiny a rozšířily se po celém Německu. V roce 1522 vznikla podle něj luteránská církev. Dalším důležitým reformátorem byl Jan Kalvín, který v roce 1540 založil tzv. kalvinismus (reformovaná církev), který kritizoval církev a smysl viděl v práci a podnikání. Společným jmenovatelem evangelických církví luterských i reformovaných jsou 3 sola: Sola scriptura (pouze Písmo), Sola fide (pouze víra), Sola gratia (pouze milost), které měly podle Martina Luthera rozdílnou míru jejich důsledků v praxi.¹²⁾

Vývoj náboženského obřadu dospělosti, nazývaný biřmování, vznikl již ve středověku. V té době bylo církví chápáno a předáváno jako vyzbrojení k boji, ke svědectví a šíření Boží milosti. Během reformace hlavní reformátoři odmítli biřmování jako svátost a následné rozšíření milosti, ale zastávali názor, že při křtu člověk dostává Boží milost plnou a neměnnou. Také v té době neměly vyučování a příprava na obřad dospělosti žádné slavnostní zakončení, pouze Jednota bratrská, která při příjímání podržela u stolu Páně vkládání rukou. Až při vzniku protestantismu v době reformace se začíná užívat termín konfirmace. K rozšíření jeho slavnosti došlo především v 18. století, jelikož reformační církve dlouhou dobu nechtěly přijímat katolické svátosti biřmování. Toto rozšíření bylo ovlivněno z největší části vlivem pietismu, což je po náboženské reformaci nejvýznamnější protestantské hnutí, které klade důraz na podřízení veškerého života každého křesťana všem křesťanským zásadám. Později se ztrácela pozornost na objektivní stránku Boží milosti a nejdůležitější začala být subjektivní stránka, která stavěla přípravu na konfirmaci do pozice citového působení na vzdělávající se dospívající děti při osobním rozhodnutí o jejich budoucím závazku k Bohu a církvi. ¹³⁾

Česká republika se vyznačuje nízkým počtem věřících obyvatel, ale i tak zhruba 19 % populace věří v Boha. Nejpočetnějším náboženstvím je křesťanství, konkrétně římskokatolická církev, ke které se hlásilo v roce 2011 10,4 % věřících. Druhými nejpočetnějšími jsou protestantské církve, především Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská, které jsou dohromady zastoupeny z 0,86 %. ¹⁴⁾

V České republice konfirmace probíhá u protestantských církví, konkrétněji, jak již bylo zmíněno, u církví evangelických. Mezi tyto církve se v ČR řadí například Českobratrská církev evangelická nebo Slezská evangelická církev. Podle sčítání lidu je ovšem patrné, že počet věřících, kteří se k těmto církvím hlásí, v České republice klesá, jak je znázorněno v následující tabulce. ¹⁵⁾

Podle naší respondentky Adély B. ztrácí konfirmace v České republice lehce význam. I když je konfirmace mnoha lidmi z církve brána vážně a zúčastnění jedinci se na ni pečlivě a zodpovědně připravují, není těžké si povšimnout, že již není tak důležitá jako dříve. Adéla B. vypověděla, že v minulosti byla konfirmace hlavní událostí a samozřejmostí každého dospívajícího člověka a každý z nich ji bral jako svůj hlavní úděl. Proto také jedinci, jako její prarodiče, chodili nejdříve jako děti do nedělní školy, a poté se jako mladiství ihned zúčastňovali konfirmačních cvičení. V té době také bylo v každé třídě zhruba padesát konfirmandů a konfirmační slavnost probíhala každý rok.

Také v Německu je nejpočetnějším náboženstvím křesťanství, ke kterému se podle sčítání lidu z roku 2011 hlásí 66,8 % věřících obyvatel. Nejvíce zastoupena je zde římskokatolická církev, konkrétně z 31,2 % a hned vzápětí jsou církve protestanské, které jsou zastoupeny z 30,8 %. ¹⁶⁾

Co se týče evangelických církví v Německu, je jich značně více než v České republice. Mezi ně patří například Evangelická luteránská církev v Bavorsku, Evangelická církev ve středním Německu, Evangelická reformovaná církev, a také Evangelická církev ve Vestfálsku, odkud právě pochází německá respondentka.¹⁷⁾

V Německu je o evangelický obřad dospělosti stále velký zájem. V roce 2007 se zde tohoto obřadu zúčastnilo zhruba čtvrt milionu mladistvých, což je téměř 1/3 všech čtrnáctiletých. V ostatních evropských zemích je podle Friedricha Schweitzera, Wolfganga Ilga a Henrika Simojokiho budoucnost konfirmace nejistá, jelikož zájem mladistvých o tento obřad klesá. Ve Švédsku byla účast v roce 1970 80 %, 35 % v roce 2006 a v Norsku více než 90 % v roce 1980, dále v letech 2005-2007 cca 60 %. V těchto státech je konfirmace považována za zcela individuální rozhodnutí, na rozdíl od Německa, kde se stále považuje za společenský obřad dospělosti. Ten není společností přímo požadován, ale rozhodně očekáván.¹⁸⁾

Dále má konfirmace poměrně velký význam také v Estonsku, kde je brána jako závazek víry a člověka, nebo také jako Boží zaslíbení s Duchem svatým. Podle sčítání lidu žije v Estonsku mimo 68 % Estonců také velká část Rusů, kteří se sem přistěhovali nejvíce během sovětské éry a jsou zde považováni za velice pobožné. Jejich zastoupení v Estonsku je zhruba 26 %. Luteránská církev je v Estonsku zastoupena z 21 %. I přesto, že estonským církvím chybí finance a náboženská výchova je zde poměrně slabá, je pozoruhodné, že statistiky z předchozích let poukazují na stálé zvyšování se počtů pokřtěných a konfirmovaných. ¹⁹⁾

Vývoj počtu konfirmovaných v Estonsku v letech 2005-2007

Konfirmace a její příprava může být v různých sborech lehce odlišná. Podle Adély B. je konfirmace rozdělena do tří rovin: přiznání se ke křtu, iniciační rituál, což znamená přijetí jedince do sboru, kde následně může vést tábory, akce nebo hlasovat v církvi a podmínka k účasti na večeři Páně. Tato třetí rovina už není považována za hlavní účel konfirmace, neboť podle církevních tradic lidé věří, že večeře Páně se může zúčastnit každý věřící člověk, který vyznává Boha. Proto je tato podmínka striktně dodržována už pouze v menších sborech v maloměstech. V současné době se čím dál tím více evangelických církví, především Českobratrská církev evangelická, snaží večeři Páně považovat za přístupnou všem bez ohledu na to, jestli jsou konfirmováni. Jelikož se toto zatím příliš neuchytilo a někde je tato podmínka stále považována za nejdůležitější, první večeře Páně se konfirmandi účastní během slavnosti na bohoslužbě. Adéla B. nám také sdělila, že není dána žádná věková hranice a na konfirmaci se může přihlásit malé dítě, ale i dospělý člověk. Jedinou podmínkou je křest, který se koná buď už po narození dítěte, nebo během života člověka. Věk člověka sice nehraje důležitou roli, za to ale velice podstatné jsou vědomosti. Většinou je farář nějakým způsobem prověřuje ještě před začátkem přípravy a zjišťuje, zdali osoba chystající se na konfirmaci má určitý přehled. Počátek konfirmačního cvičení se ohlašuje v kostele dva týdny předem, aby rodiče zavčas stihli přihlásit své děti nebo osoba samostatně. Navštívení rodin a připomenutí křestního závazku má na starost staršovstvo, nazývané také presbyterstvo. To jest orgán v protestanských církvích, většinou ve formě farního sboru, kde v čele stojí kurátor, který zastupuje faráře především v technických a organizačních věcech a farář. Nejčastěji se konfirmace zúčastňují děti, které v roce slavnosti dosahují čtrnácti let, ale také je možné, že se spojí více ročníků dohromady. To se děje v případě, že se konfirmační slavnost nekoná každý rok. Zajímavosti, které jsme se od Adély B. dozvěděly, jsou, že vzpomíná na to, kdy padesátiletý muž chodil na konfirmační cvičení společně s dětmi okolo třináctého roku stáří a také, že konfirmace v Českobratrské církvi evangelické už neproběhla zhruba čtyři roky, což zřejmě způsobil generační propad v církvi. Pokud se ale jedná o mladistvé ve věku zhruba sedmnácti let, je lepší, když konfirmační cvičení probíhají pro každého individuálně. Základem cvičení je, že se každý konfirmand musí účastnit nedělních bohoslužeb.

Konfirmační shromáždění má obvykle šest částí, kterými jsou: představení konfirmandů, zkouška, vyznání, vkládání rukou s přímluvnou modlitbou a poslání a přijetí konfirmandů k večeři Páně. Pořadí se může různě lišit, ale zkouška by neměla předcházet představení konfirmandů.²⁰⁾ Časové omezení přípravy není dáno. Adéla B. vypověděla, že její konfirmace probíhala zhruba od září do května dalšího roku, ale že někdy může trvat až dva roky a někdy naopak pouze půl roku. Konfirmandi se schází většinou v neděli po bohoslužbě a celé cvičení trvá většinou hodinu. Celá příprava je založena na vědomostním přehledu. Náplní cvičení je výuka, kde se probírá desatero, biblické příběhy, žalm 23, evangelium nebo historie.. Adéla B. řekla, že nečekala, že to bude především vědomostní a lehce postrádala větší duchovní rozměr.

Zkouška je dvojího typu: zkouška ve shromáždění a zkouška před staršovstvem. Zkouška před staršovstvem, která probíhá formou rozhovoru, se zúčastňují také rodiče a konfirmandi se odpověďmi osvědčují ve znalostech Bible a prokazují její porozumění.²¹⁾ Když byla konfirmována Adéla B., tak se společně se všemi konfirmandy sešli se staršovstvem, kde seděli v kruhu a dostávali otázky. Poté probíhá veřejná zkouška ve shromáždění, slavnost v rámci bohoslužby, kde konfirmandi sedí vedle oltáře a jsou farářem představeni. Dříve byly konfirmandům pokládány otázky, anebo každý z nich přednesl část Bible, modlitbu či zpíval.

Důležitou částí je vyznání. I když si někteří myslí, že vyznání v celé šíři není možné požadovat po konfirmandech v tak nízkém věku, nemělo by během slavnosti chybět. Jistou formou vyznání už je fakt, že se konfirmandi účastní přípravy a chtějí být konfirmováni. Obvykle se farář během vyznání konfirmandů ptá, zdali věří v Ježíše Krista a jestli ho chtějí následovat a podílet se na životě sboru.²²⁾

Během prosby za Ducha svatého pomocí vkládání rukou musí konfirmandi předstoupit a pokleknout. To je také považováno za první účast na večeři Páně. Adéla B. vzpomínala, že všichni konfirmandi si klekli, dostali chléb a víno jako symbol večeře Páně, následně každý od faráře obdržel biblický verš jako moudro do života. Poté konfirmand povstane, podá si ruku s farářem a tím je přijat do sboru a k večeři Páně. Následuje poděkování konfirmandům a modlitba za ně. Celý konfirmační obřad je poté oslaven v rodinném kruhu, kde konfirmandi dostávají dary.

Přijetí ke stolu Páně je velice důležité pro celý sbor. Považuje se to za jakési vyvrcholení celé slavnosti konfirmace. Kazatel se nejdříve musí zeptat všech presbyterů, zda souhlasí s přijetím konfirmandů do obecenství a po souhlasu už jsou součástí celého sboru. Účast na večeři Páně se nemusí konat ihned v konfirmačním shromáždění, ale nějakou z následujících nedělí, kdy se večeře Páně zúčastní všichni konfirmandi společně s celým sborem.²³⁾

               Konfirmační slavnost Českobratrské církve evangelické ve Stříteži nad Bečvou (2015)

Mladiství či celkově osoby, které chtějí být konfirmované, musejí mít ve svém věku již znalosti Bible, křesťanských tradicí a podobně. Tyto schopnosti obvykle odpovídají věku zhruba dvanácti let, což potvrzuje i respondentka Martina K., která uvádí, že většina německých dětí začíná s přípravou na konfirmaci v létě, než děti jdou do 7. třídy. Martina K. tvrdí, že ona sama s přípravou začala ve čtrnácti letech a u samotné konfirmace jí bylo šestnáct let. Víra má obecně za úkol spojit děti z různých škol, měst, rodinných zázemí, děti s různými schopnostmi a znalostmi. Ty si společně kladou otázky, které se týkají křesťanské víry: Odkud pocházíme? Odkud jsme přišli? Existuje život po smrti? Proč lidé musí trpět? Existuje Bůh? Ke konfirmaci jsou zváni prakticky všichni mladí lidé, bez výjimky zdravotně či tělesně postižených.

Konfirmace byla po dlouhou dobu paušální záležitostí, kdy v době přípravy byly pravidelné schůzky každý stanovený den. Aktuálně může mít konfirmační učení více podob, a navíc zahrnuje ještě exkurze, výlety a podobné akce, které mají za úkol stmelit kolektiv a naučit mladistvé spolupráci. Martina K. sdělila, že během jejich konfirmačních cvičení se učili mnohem více věcí a mnohem více věcí si museli pamatovat, jako například různé náboženské písně a žalmy. Dnes je to především o kreativitě, náboženských tématech, kde je hodina vedena formou otázek konfirmandů.

První z možností jsou tak zvané týdenní hodiny, kdy se konfirmandi sejdou každý týden zhruba na hodinu. Tuto formu výuky využívá zhruba 50-60 % vestfálských konfirmandů. Tato forma je dále prokládána víkendovými pobyty, exkurzemi a výlety. Časy konfirmačních hodin jsou na každý týden pevně stanovené, aby se mladiství naučili rozložit si své aktivity, volný čas, a také dodržovat povinnosti.

Další druh konfirmačních hodin je nazýván „čtrnácti denní dvouhodinovka“. Zde jsou jednou za dva týdny spojeny dvě hodiny dohromady. Je zde více času na duchovní formy, a to na začátku a na konci každé lekce. Je také větší možnost kreativity, akcí a hraní, kdy mají konfirmandi utvořit skupiny, ve kterých dělají projekty týkající se konfirmace, které na konci prezentují.

Poslední možností je měsíční blok, kde se konfirmandi setkávají jednou za měsíc na čtyři hodiny. Ve Vestfálsku je to většinou sobota od 9 hodin ráno do 13 hodin odpoledne. Tato setkání jsou často spojena se společnou snídaní, někdy i obědem. Každá měsíční lekce má dané téma. Jelikož je lekce poměrně dlouhá, je zde možnost jedné až dvou přestávek, ve kterých je čas věnován duchovním formám. Cílem každého bloku je dané téma rozebrat a posunout jej vpřed. Za celou dobu přípravy ke konfirmaci je uskutečněno většinou patnáct bloků.²⁴⁾

Martina K. se setkala hned s několika formami výuky. První rok přípravy měla lekce dlouhé šedesát minut každý týden v úterý, kdy výuku zahájila na začátku letních prázdnin. Druhý rok se pak konfirmandi scházeli jednou za měsíc, a to v sobotu na čtyři hodiny. Každá tato lekce byla započata v kostele, kde proběhla malá pobožnost. Následovala cesta do sboru, práce s projekty a společné jídlo. Skupiny pracující na projektech mají různý počet konfirmandů, jelikož záleží na počtu přihlášených. V lekcích jsou probírané různé témata a zajímavosti o církvích, jejich institucích a víře.

Konfirmandi po dobu lekcí získají nové zkušenosti a hlavně vědomosti k samotné zkoušce. Příprava konfirmace je tedy také jakási studijní cesta křesťanské víry. Každé zkušební téma je probírané v době lekcí a přípravy.

Témata jsou následující:

• Křest a společnost
• Biblické příběhy
• Obec a kostel
• Duchovno
• Úcta
• Festivaly během církevního roku
• Bůh, Ježíš Kristus²⁵⁾

Samotný obřad konfirmace provádí farář či příslušný pastor, který také zodpovídá za dodržení časového harmonogramu. Martina K. uvádí, že na bohoslužbě všichni konfirmandi stojí vedle oltáře a varhaník doprovází mši různými písněmi. Nejdůležitější částí je uctívání a přijetí do církve, kdy každý konfirmand poklekne, farář mu požehná a přijme jej k večeři Páně. Pro Martinu K. to byl velmi vzrušující pocit a pamatuje si ho dodnes. Jelikož jsou konfirmandi poté členy protestantské církve, mohou se účastnit voleb v církvi, a také se stát kmotry. Po celé bohoslužbě dostanou děti dárky, které jsou užitečné do budoucího života, především rodinné cennosti, výbava do domácnosti nebo peníze. Martina K. po konfirmačním obřadu musela v rámci sboru změnit skupinu do které příslušela, a to z dětské na dospělou. Tvrdí také, že po konfirmování ji pak na chvíli všichni vykali, což mělo projevit známky toho, že již patří mezi dospělé.

Martina K. a její manžel se rozhodli pokřtít své děti v raném věku, a to především proto, aby si poté děti mohly najít vlastní cestu k Bohu. Hlavním významem je pro ně fakt, že se stávají členem církve a jsou bráni jako dospělí. Mnoho mladých lidí se podle Martiny K. zúčastňuje konfirmace také z důvodu, že dostávají dary od celé rodiny a v některých případech i od sousedů v místě bydliště. I přesto všechno je konfirmace zcela dobrovolná, a to se respektuje a dodržuje.

                  Skupina konfirmandů po bohoslužbě, jejímž členem byl i syn Martiny K. (2016)   

Tato práce je zaměřena na konfirmaci, typickou pro evangelickou církev, konající se v České republice a v Německu. Seznamuje čtenáře s její historií, ale především s přípravou a průběhem samotného obřadu. Dále si čtenář může povšimnout některých odlišností, které se vyskytují v církvích těchto zemí.

Hlavní rozdíl je zřejmý především ve významu celé slavnosti, která je v Německu brána vážněji a svědomitěji. To se také odráží v přístupu k přípravě na konfirmaci, která neobsahuje v České republice tolik exkurzí, výletů a dalších kreativních aktivit. V Německu je již zmiňovaná kreativní stránka přípravy a zábavná forma výuky klíčová. Konfirmandi zde dělají společné projekty, které prezentují a mají společné jídlo. To vše je z důvodu, aby se naučili spolupráci. Na rozdíl od toho v České republice jsou za střed zájmu brány především znalosti. Dále je v Německu striktně stanovený harmonogram a rozdělení konfirmandů do skupin podle stáří.

Konfirmace je v obou zemích dobrovolná a nikdo do ní nesmí být nucen. Německá společnost ovšem od pokřtěných mladistvých tento krok očekává, na rozdíl od České republiky, kde převažuje individualita.To je patrné také na konečné oslavě, které se v Německu neúčastní pouze užší rodina, ale také sousedé a ostatní známí. Celkově je německá populace v konfirmaci mnohem početnější, což má za následek větší studijní skupiny, a také konání slavnosti každý rok.

Co se týče samotného průběhu obřadu, je v obou zemích téměř totožný. Rozdíl, který byl zaznamenán, je pouze obdržení biblického verše od faráře. Toto gesto je typické pro Českou republiku a v Německu je vynecháno. Po obřadu je v obou zemích konána soukromá oslava, kde je v Německu zvykem, že konfirmovaný má proslov o uvědomění si svých nastávajících povinností a toho, že je dospělý, a proto se konfirmovaným nějaký čas poté vyká.

Je zřejmé, že pro německé členy evangelické církve je tento obřad a příprava významnější, jelikož dodržují pevně stanovená pravidla a řídí se danou osnovou výuky. Jak v České republice, tak v Německu je pro věřící členství v církvi velmi důležité. Většinou je v církvi zastoupena celá rodina, nebo alespoň její větší část, proto je také pro celou rodinu důležitá duchovní výchova dítěte. Následné rozhodnutí se potomků ke konfirmaci se pak pro celou rodinu stává velice emotivní záležitostí.

Zvláštní poděkování patří respondentkám, které nám poskytly cenné informace pro tuto práci a byly ochotny zodpovědět všechny kladené otázky a plně spolupracovat.

1. ČR. [online].Copyright © 2017 [cit. 13.8.2017]. Dostupné z: |https://cs.wikipedia.org
2. Českobratrská církev evangelická a českoněmecké vztahy. [online]. Copyright © 2001-2017. [cit 12.3.2017]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz
3. DOMSGEN, Michael. Wie kann Konfirmandenarbeit zuküünftig profiliert werden? Überlegungen am Beispiel Deutschlands. International Journal of Practical Theology [online]. 2011, 14(2), 219-237 [cit. 21.6.2017]. DOI: 10.1515/IJPT.2011.017. ISSN 14306921. Dostupné z databáze EBSCO.
4. Evangelische Kirche in Deutschland. [cit. 28.8.2017]. Dostupné z: https://www.ekd.de/
5. Evangelische Kirche von Westfalen: Konfirmandenarbeit [online]. Bielefeld, 2006, 1(1) [cit. 2017-06-21]. Dostupné z: http://www.evangelisch-in-westfalen.de
6. URSINUS, Zachariáš a Kašpar OLEVIANUS. Heidelberský katechismus. [online]. 1948, [cit. 6.4.2017]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz
7. HOLMQVIST, M. a G. AFDAL. Modes of learning and the making of religion. The norwegian and finnish curricula for confirmation. Nordic Journal of Religion and Society [online]. 2015, 28(1) [cit. 6.4.2017]. ISSN 18907008. Dostupné z Google Scholar.
8. Jak se liší českobratrská církev od římskokatolické? [online]. Copyright © 1998-2016. [cit 12.3.2017]. Dostupné z: http://www.vira.cz/otazky/Jak-se-lisi-cirkev-ceskobratrska-od-rimskokatolicke.html
9. Katechismus pro rodiče: Konfirmace. [online]. Copyright © 2012. [cit 12.3.2017]. Dostupné z: http://www.ceskybratr.cz/archives/2510
10. Kvalitativní rozhovory – polostrukturované a nestrukturované [online].Copyright © 2012. [cit. 25.3.2017]. Dostupné z: http://wiki.knihovna.cz
11. Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu. [online] Copyright © 2014 [cit. 28.8.2017]. Dostupné z: |https://www.czso.cz
12. NĚMEC, Václav a Anna HALADOVÁ. Reformace církve [online]. Copyright © 1997-2017,[cit. 17.3.2017]. Dostupné z: http://www.dejepis.com/ucebnice/reformace-cirkve/
13. Německo. [online].Copyright © 2017 [cit. 13.8.2017]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org
14. PIĘTAK, Martin. Co to je konfirmace? [online]. Copyright © 2013 [cit. 14.3.2017]. Dostupné z: http://www.sceav.cz/cs/hlubsi-zaber/item/1051-co-to-je-konfirmace
15. SOOM, Kaido a Tõnu LEHTSAAR. Gemeindeaufbau durch Konfirmandenunterricht mit Erwachsenen in der Estnischen Evangelisch-Lutherischen Kirche. International Journal of Practical Theology [online]. 2010, 14(1), 18-33 [cit. 27.6.2017]. DOI: 10.1515/IJPT.2010.3. ISSN 14306921. Dostupné z databáze EBSCO.
16. Synodní rada ČCE. Agenda Českobratrské církve evangelické. [online]. 1983, [cit. 6.4.2017]. Dostupné z: https://www.evangnet.cz
17. VÍŠKOVÁ, Veronika. Kvantitativní a kvalitativní výzkum (srovnání) [online]. Copyright © 2012. [cit. 25.3.2017]. Dostupné z: http://wiki.knihovna.cz
18. Výchova ve velkých světových náboženstvích. [online]. Copyright © 2016. [cit 7.4.2017] Dostupné z: http://machalek.bigbloger.lidovky.cz/c/39358/Vychova-ve-velkych-svetovych-nabozenstvich.html

1. Oltář. Soukromý archiv
2. Klečící dívka. Dostupné z: http://cce-stritez.rajce.idnes.cz/Konfirmace_2015/#DSC_4126a.jpg
3. Konfirmační slavnost. Dostupné z: http://cce-stritez.rajce.idnes.cz/Konfirmace_2015/#DSC_4130a.jpg
4. Skupina konfirmandů. Soukromý archiv



Počet shlédnutí: 307