obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


2017:turkmeni-fait

Turkmeni

úryvek z knihy Fait. E. : Národové středoasijští, zvláště pak na území ruském.

Matice česká, Praha, 1910.

a) Původní vlast. Změna sídel. Kmenové.

Turkmeni jsou jádrem obyvatelstva v rozsáhlých stepích a pouštích mezi Persií, Amu-darjí, Aralským jezerem a Kaspickým moře. Do nynějších svých sídel pronikli od severu přes Mangyšlak teprve počátkem 18. století. Smělou jízdou nijak nezadají Kyrgyzům, mnohdy je i předčí. Žár sluneční silně jim pleť ožehl modré oči nejsou neobvyklé, ale převládají černé. V některých rodinách, zvláště u žen, lze pozorovati ráz turecký, ale viděl jsem jednotlivce, kteří mně připomínali maďarské venkovany z úrodných lánů alföldských.

V žilách jejich koluje arci mnoho krve arijské, poněvadž za dlouhou dobu udržovali stálé styky s Peršany a hojně otroků z říše šachovy až do příchodu Rusů v území prodlévalo. Slovo Turkmen pochází dle výkladu jediného dějepisce ze zakaspických oas Abul Gazi Bagodur chána od perského Torkmanend, t. j. Turku podobný. Tímto slovem označovali Tádžikové z Mervu všechny kočovníky, kteří na jejich oasu nájezdy podnikali. Nejdůležitější větev turkmenská jsou Tekinci. nejen obyvatelé Mervu, leč i Achalu, hlavní zástupci kmene, považují za svého otce Salyr-karana. Od něho dle ústního podání pocházejí Jomudové, Salyrové a Ersachové. Hrdina Salyr slynul neobyčejnou silou a vyznal se v rozmanitých kouzlech; jeho válečné nájezdy provázelo řídké štěstí. Jmenovaní kmenové sídlili původně mnohem dále na východ. na břehu Kaspického moře v X. století uvádějí v arabských letopisech Tivedžiové, od Balchanů do Amu-darje se potulovali se svým bravem a skotem Chyzyrové a Aliové.

R. 1741 se připomínají Čovdurové, Tedženi a Mangyšlakové. Dle národní pověsti dřívější otčinou Turkmenů byly svahy Ťanšanu a Pamiru, kde se nyní šíří ulice Margelánu a Andižanu, tedy ve východní polovici kotliny fergánské. Tísněni jsouce výbojnými sousedy, asi před dvěma sty roky se vystěhovali do bucharského emirátu. Z těchto končin přestoupili na území chívské a byly jim vykázány levé břehy Amu-darje. V chanátě vznikly rozmíšky mezi rodem Kungradovců a Mangitovců. Tekinští kočovníci se připojili k posledním, ale ztratili jako nejbojovnější horlivci polovici svého lidu. Zbytkové hrdinů se svými rodinami se usadili v okolí Čardžuje na dolním toku Amu-darje. Krutý samovládce perský Nadir šach (1736-1747) oslabené kočovníky přinutil k poplatku a značný díl branného mužstva vřadil do svého vojska.

Jakmile Iránci se vrátili k rodným krbům, bohatší rodiny se přestěhovaly na poloostrov Mangyšlak. Za vůdce se jim postavil na pochodu Tejmur Keram. Ani ve svých nových sídlech se nemohli udržet; v sousedství se pásla stáda Kalmyků, nyní živořících na dolním toku Volhy až téměř k Manyči. Před jejich prudkým nárazem prchali Tekinci k jihu, na úpatí vyprahlých hor Balchánu. Krátce po příchodu do těchto pohraničních hor zemřel i Tejmur Keram. Ona část kočovníků, jež setrvala se skromnými státy u Čardžuje, rovněž se netěšila ze slunných dnů klidu. Bucharci jim dávali pociťovati sílu své pravice, utlačovaní hledali záštity až na dvoře slunce a lva - v Persii.

Oddíl jich se uspokojil s vyprahlými pastvinami blíže Bajram-Alia (založení Mary pozn.), jádro si však hodlalo výživu u Tedženu. Byli to Sarykové, kteří však v polovici 19. století zatlačeni obyvateli Mervu až do okolí Jolatanu a Pende. Po smrti Tejmurově Tekinci rychle se na úpatí Velkého a Malého Balchánu množili a úrodný pruh půdy zavlažovaný horskými bystřinami nestačil k jejich obživě. Hlásila se bída.

Část lidu se odhodlala k útoku na Merv a Tedžen. Asi před sto léty jakýsi Turkmen Monak zřídil karabendská stavidla na řece Tedženu a zavodňoval neumělými stokami blízké polnosti. Kraj počal vzkvétati, ale Peršané stavidla rozbili a Tekinci se rozprchli po rovině, dílem se ukrývali podél proudu Tedženu. Tekinci bojem zatlačili od balchánského podnoží Imralie, kteří si musili vyhledávati nových pastvin u Atreku aneb dožadovati se ochrany i Chivanců. Oasa Achal pojmenovaná dle mohamedánské světce Ak-chala (bílé rodiště), jenž býval jedním z prvních hlasatelů koránu mezi bojovnými tlupami kočovníků. Achalci udávají, že se zmocnili nynějších svých pozemků kolem t. 1780. Petruševič klade jejich příchod téměř o 40 let dříve. Uvádí k tomu nějaké písemné doklady? Odvolává se prostě na ústní podání; neshoda tedy zůstává nerozšeřena, poněvadž osobní upomínky častěji se osvědčily málo spolehlivými. Válečné štěstí projevovalo sice někdy tvář příznivou, jindy se však odvracelo, nicméně posléze Tekinci přece zůstali pány dolních poříčí Murgabu.

Jakmile se v nové domovině zařídili, provozovali loupežné řemeslo ve větším rozměru než dříve. Až do Afghánistánu zájezdy své podnikali. R. 1861 poraženo od nich vojsko šachovo a od toho okamžiku se prohlašovala loupeživá bratrstva za úplně neodvislá . R. 1870 udeřili na Salyry, zahnali je z plodného okolí Zur-abádu, odňali jim stáda a po malých skupinách je usadili na uměle zavlažované půdě Mervska. Kmen Jomudů. druhdy mocný, v 18. století osnoval bouře proti chánům chivských. Když r. 18183 Muhamed Rachim, chán z Chivy, k válce proti Persii se chystal, Goklani a Tekinci odepřeli mu jakékoli podpory. Pro Rusy byl obrat válečného štěstí důležitý, neboť uvolnil jejich obchod mezi Astrachaní a dolním tokem Amu-darje. Goklani považovali přepady karavan mezi Aralem a Volhou za hlavní zdroj pro své důchody. Pokoření lupiči se obrátili k pohoří balchánskému a vytlačili odtamtud kmen Atů na sever do chanátu chivského. Oasa tedženská znovu osazena od Tekinců r. 1884 již za vrchního panství ruského. Vedle tohoto kmene turkmenského druzí domohli se jenom podřízeného místa. Šichové a Sejdové rozptýlení v rodových družinách po valné části Turkmenska. První na čas prodlévali v Persii a Sejdové chovají upomínky na svůj pobyt v samé Arábii. Šichové se pokládají za potomky Abu Bakra, prvního chalify po Mohamedovi; druzí za svého předka prohlašují Aliho, syna Muhameda Anafy. někdy se jmenují Nekir a Kyzyl (červený), pravá to aristokracie mezi prostými kočovníky, s nimiž ani nechtějí žádného sňatku uzavírati. Jenom nepatrný jejich díl se udržuje na Mangyšlaku a v okolí Krasnovodska; pranic se neliší jazykem nebo oděvem od ostatních Turkmenů. Co historické pravdy ve zkazkách o arabském původu obou rodů, těžko nyní rozsouditi.

Plémě Ata (turecky, kyrgyzsky = otec) mezi svými praotci uvádí Ali-išana, jednoho z prvních hlasatelů islámu v zakaspických stepích. Též Atové prohlašují, že jejich dědové kolébku svou v Arábii spatřili. Rozdrobeni na skupiny po 5-6 rodinách nejraději se připojují k Tekincům, méně k Jomudům a Goklanům. Nachurové a Nuičové před příchodem Rusů odváděli poplatek Tekincům.

S nimi byli spřízněni obyvatelé Anau a Megiru, kteří do Persie se uchýlili. Mezi Nuchurci často najdeme jednotlivce, připomínající nám hustým vousem, orlím nosem, živými posuňky, přízvukem v řeči, ano i slabě vyvinutým smyslem pro tělesnou čistotu židy. Těžko nyní rozhodnouti záhadu o jejich původu. Jisto, že v jejich žilách mnohem více koluje krve arijské, než u druhých kmenů můžeme pozorovati.

Tělesné i duševní vlastnosti Nuchurců, jež poukazují na semitské pokrevenstvo, představují často i mezi horaly východním některých kotlin Kavkazu. Alijeli z části obývají klem Kazachy a Kjuren-kaly, do kteréžto krajiny se vystěhovali z okolí Ispahánu v nynější Persii, kdež prodlévali zároveň s jinými kmeny příbuznými v sousedství Azer-bejdžánu. Na krátkou lhůtu převedli svá stády do Chivy, ale když výbojní Kalmykové až k ústí Amu-darje se prodrali, uchýlili se opět do svých nynějších sídel. Dle zkazek odvozují původ svůj od Amira Amzy, strýce proroka Mohameda. Goklani prohlašují za svého praotce Kaj-chána, syna Gjun-chána, vnuka Ujguz chána.

Asi před polovině tisíciletí zdržovali se na pobřeží Issyk-kulu (Teplého jezera). Mongolové je však tísnili, pročež přešli do údolí Syr-darje, kdež obdrželi název Turkmenů. Krok za krokem se ubírali k západu; za Kara-chána část jich si vyhledal pastviny na Balchánech, druzí se probrali na Mangyšlak. Dle ústního výkladu se původně jmenovali Kajové a vypásali svá stáda blíže hranic perských u Atreku. Peršané vystavěli nad soutokem jmenované řeky a Sumbary město Mešedi Misrijan. Aby nové osadě zabezpečili dostatek vody, zahradili stavidlem Atrek a rozváděli vláhu po okolních polích. Stavidla však byla požárem zničena a jenom zříceniny ukazují někdejší kvetoucí město. Goklani dle lidového výkladu nazvání od gök (gkuk, gok) - šerý a ljang (lenk, lan) - chromý, že jezdí na chromých konících. Považují se za nejmírnější a nejvzdělanější kmen mezi Turkmeny. mají ve své moci horní tok Gjurgenu a Atreku. Provozují rolnictví, zahradnictví, za to chov dobytka neudržuje se na stejné výši jako u jiných příbuzných plemen. Sami se uznávají za poddané šachovy. Salyrové nebo Salorové uchovávají pověst o pobytu svých předků na poloostrově Mangyšlaku. Z tohoto kraje se vystěhovali počátkem 18. století, hlad je vehnal v náruč Chivinců.

Jomudi však je zapudili do okolí Čardžuje a odtud dále do Jolatanu. Společně s Tekinci podnikali výpady do Iránu; při tom mnoho strádali střídavým štěstím válečný. Vambery považuje Salory za nejstarší jmen turkmenský, již v době bojů s Araby se proslavili hrdinstvím. Rozpadají se ve tři oddíly. Jomudové přísluší k jednomu z rodu Kara-Čaků. Se svými stády přecházejí v okrese Krasnovodska, vedle toho se s nimi shledáváme v poříčí Arteku a Sumbaru i podél břehu moře Kaspického; malá obec jejich živoří v obvodu Achalu. Ogurdžové (posměšně zloději) skládají se z rozmanitých uprchlíků všech skoro rodů. Počítá se jich přes 1000 stanů (kybitek) a to na ostrově Čelekenu, Ogurdži a Dardže. Severně od Kara Bogazu, dílem na Mangyšlaku a podél břehu obývají chatrné zbytky kmenů, které úřední seznamy pod rozmanitými názvy uvádějí, všech se však nepočítá více než asi 260 rodin. Jsou roztroušeni mezi Jomudy, o nichž se nerůzní ani oděvem, ani obličej, jenom mlhavé pověsti se uchovávají o jejich pokrevenských svazcích.

Četné vyschlé studnice v okolí jmenované mělké zátoky svědčí o dřívějších příznivějších poměrech podnebí tohoto kraje. V okolí města Kunja Urgendže, kde přináší své rmutné vlny Amu-darja do Aralu, kočují Ersariové a Karadašliové. Každého příchozího překvapuje veliká rozdrobenost jednotlivých plemen a nikde neproniká snaha rodové svazky upevňovati. Tím si vysvětlíme, že Turkmeni nikdy nedospěli k národní jednotě. I volná správa pod rodovými náčelníky byla jim proti mysli. V tom spočívá hlavní společenský rozdíl mezi Kyrgyzy a Turkmeny. U těchto mnohdy v nepatrné vesničce nalezneme příslušníky tří, čtyř kmenů, úplně volně si vedoucích. Kyrgyzové uznávají pokrevenstvo do devátého kolena, Turkmeni, nezřídka už v 3-4 koleně všechny svazky mezi sebou přerušují. U posledních nebývali chánové nebo dědiční sultáni jako u Kyrgyzů nebo u Sartů. Titul chán se dopřává některým rodinám dle příkladu Peršanů, kteří takto oslovují vyšší úředníky, u Turkmenů se však tím neoznačuje žádná důstojnost. Takto se oslovuje vůbec starší v obci aneb se nazývá bekem.

Osobní své svobody tak úzkostlivě střehli, že nevolili ani žádných starostů. Byli to volní kozáci; každý uznával za svého pána pouze vlastní vůli jako beduíni v Arábii. Jenom duchovní otcové (išani) se těší z jakési vážnosti, ale ne z takové jako u Sartů. Někteří rodové volili obecní výbory, leč bez jakékoli výkonné moci, jednotlivci se k nim uchylovali pouze na poradu. Všechny běžné věci v otázkách, jež se celého rodu týkaly, vyřizovány většinou hlasů na sjezdech (maslachat). V soukromých sporech, když se strany nesmířily, každý si zjednal sám zadostiučinění. Jediným právem dle zvykového výkladu (adatu) bývala msta.

b) Povaha. Obydlí. Oděv. Strava

Turkmeni jsou polokočovníci; se svými dědinami se málo stěhují; zařizují si chudičké zelinářské zahrádky, osévají proso a ječmen. Na dřívější bojovnou mysl lidu poukazují hojné kuly, které jsou roztroušeny téměř po celém Zakaspicku, hlavně na úpatí Balchánů, až na východ do Hladové stepi. Vidíme čtverce z upěchované, prostě naházené hlíny, v rozích o něco vyšší věže v podobě okrouhlé. Toť vzor opevněného táboru, kam se uchylovali zemědělci se svými státy, když nutnost kázala. Opodál pozorujeme menší kuly, v podobě nízkých komínů, s otvorem z země, který se mohl zevnitř zavříti. V kule zřízeny hrubé schody, aby obležený mohl házeti kamení aneb na nepřítele stříleti. Prostor chráněný jest nepatrný, stačí sotva pro 8-10 lidí. Někdejší hradby podléhají rychle rozkladu, proto navrhováno, aby se alespoň u některé z nich, jako u Geok-Tepe, občas obnovovaly. Pohled na vesničku jest jednotvárný, smutný. Zámožní Turkmeni si zhotovují pravé stany, opatřené pohodlím, i pro Evropana snesitelným (uje; jedná se o klasické turkmenské jurty pozn.). Chudina pak si upravuje prosté, daleko menší obydlí (čatmy), jakýsi druh přenosné boudy, spletené z proutí a pokryté plstěnými pokrývkami a rohožkami. Čatma má podobu elipsy, kdežto keppe se od ní dost různí pouze tím, že její základnu tvoří kružnice. Tam sluje chatrč, upěchovaná do nepravidelného čtverce, s rovnou střechou. U Nuchurců a Alijelů nenajdete jiného obydlí než tamů, jinde přístavby, podobně nepatrných rozměrů, se provádějí pro zásoby potravin. Jest to bezpečný doklad, že se dávno kočovnictví odřekli. Jenom u velmi možných Tekinců najdete zvláštní obydlí pro příchozí. Připomíná nám to kavkazskou kunacku. Obydlí, někdy celá skupina blízkého příbuzenstva 5-8 stanů, se chrání nahozenou hlinou v podobě ledabyle upěchované zdi. Lid se dosud nemůže zhostiti myšlenky, že teprve nedávno minuly doby loupežných výprav. Ohrazený prostor sluje choulí. Obce i Turkmenů bývají rozsáhlejší než u Kyrgyzů. Navštívíte dědiny, v nichž se počítá přes 500 přenosných stanů nebo i stálých chýší. Když se kočovníci stěhují a zapadnou na místa s přelétavými kopci písku, rozdělují se u pramenů v menší skupiny příbuzenské. Podobné shluky stanů bývají od sebe kolik kilometrů vzdáleny; závisí to úplně od zdatnosti pastvin a zásob vody. Za stavivo pro kostru obydlí se užívá větví z letorostů topolu hlavně (Populus diversifolia, turanga, tal). Plstěné pokrývky se na spodní tyče uvazují řemeny. Dvéře bývají dřevěné, nebo se pověsí místo nich koberec, plstěná záclona nebo prostá rohožka. Prohlubeň pro ohniště se upravuje buď ve středu, nebo po straně přenosného bytu. Hrnky a džbány přečasto nahrazují vydlabané tykve; počíná se však zaváděti čajník a samovar původu chivského, též továrny z Tuly dodávají své samovary „sanabary“. V koutě stává sukovatá větev nebo malý stromek, na který se věší zbraň. Průměrně žije ve staně 5-6 lidí, řídké jsou případy, že v něm hledají dvě rodiny ochranu. Nohy chrání vlněné punčochy původu perského a pantofle. Jezdci si libují, zvláště za doby zimní, v pohodlných botách juchtovicích, žluté barvy. Špičky jejich jsou zahnuté vzhůru, jako bývalo oblíbeno ve Španělsku za 16. st. Chudina dává přednost v létě opánkům, jež upevňují řeménky nebo provázky. Každého Turkmena poznáte již zdálky dle vysoké beranice úctyhodných rozměrů (papachy). Málo kdy zahlédnete bílé čepice, ačkoliv se krásně vyjímají - když jsou čisté. V dýnku pod podšívkou upravena kapsa, pohodlná schránka na dopisy a právní listy. Hlava se tísní tímto břemenem při vedru 60° C i více, pod ním se ukrývá drobná čepička (tybetejka). Na kabáty (chaláty) s oblibou se vybírá látka černo nebo hnědo-žlutě pruhovaná. V zimě se natáhne kožich. na prstech se blýštívají karneoly nebo tyrkysy, zasazené do stříbra. Pýchou Turkmenů bývala zbraň, nůž nebo šavle, někdy tepaným stříbrem v jemných rytinách zdobená. Stříbrné pečetítko ku zvláštnostem se řadilo. Mnohem více než svého zevnějšku dbá Tekinec o svou ženu, aby se vyšnořila. Nakoupí jí stříbrných prstenů, náramků, náhrdelníků i přívěsků do kadeří, pokud skrovné důchody mu vůbec dovolují. U kmene Atů ženy zdobí svou hlavu na způsob ruských kokošniků. Salorky propichují si nosní chrupavku, aby jí provlekly stříbrný kroužek. I děti navěšují na sebe všeliké drobné ozdůbky, jmenovitě na čapce a na kabátku (chalátě). Rodiče chrání takto svých miláčků před zlými bytostmi a uhrančivými zraky. Košile Turkmenky splývá až po kotníky a hotoví se z látky bavlněné nebo hedvábné; barvě červené, pestré, silně křiklavé se dává přednost. Kalhoty jsou úzké, jmenovitě dole silně přiléhají, kolem beder se ovinuje široký pruh látky v podobě pásu. Plášť (parandžu) trochu přistřihují; vycházejí-li z domu, obléknou jej tak, že přijde rukáv na hlavu a cíp jeho nechají volně splývati po zádech. Ušetří se tím klobouku. Obuv jest stejná jako u mužů; v chudých rodinách muž i žena nosí střídavě jediný pár bot. Zakaspický kočovník se vyznačuje statnou postavou a vysokým vzrůstem. Hrdinové nekonečných válečných výprav za krátkou dobu panství ruského proměnili se v mírné, klidné zemědělce. Věnují hlavní péči chovu dobytka a bavlníku. Představují se jako národ statečný, východní úskočností málo dotknutý. Vždy dbají osobní důstojnosti. Vyjímku činí Ogurdžalinci a některé jiné zbytky tureckých kmenů. Posledním se vytýká lživost, lakotnost, bázlivost, úskočnost i přílišná pokora. Za to se jim nemůže upírati láska k práci; všechny ty rysy povahy se vypěstovaly dlouhou porobou. Muž si ponechává péči o polní sklizeň, kteráž nebývá bohatá a proto nevyžaduje přílišné námahy. Na skot, brav i velbloudy dohlížejí najímaní pastevci. Váženému hostu ku poctě zabíjejí berana. Boháčů (baj adam) málo v obci napočítáte. Střední stav - člověk mlékem se živící (sjud choz adam) představuje jádro lidu a odkázán hlavně na pokrmy připravované z mléka ovčího, kobylího, velbloudího nebo kravského. Chudina (pakir, pukara, arab. fakir, žebrák, fokr, chudoba) dává se najímati k bohatým statkářům za pastevce, slouží za honce při karavanách na cestě z Chivy do Ašchabádu a odtud k posvátnému Mešhedu.

Mnozí nalézají výživu při dráze jako prostí dělníci a obstarávají práce v ruských domácnostech na jednotlivých stanicích. Schopní mladíci přijímají se do zemědělské a pomologické stanice v Ašchabádu, kde se výborně osvědčili. Též v hedvábnictví a bavlnictví činí pokroky. V ohledu náboženském projevují málo horlivosti, ačkoliv i u nich doma posledním časem lze znamenati značnou změnu jako u Kyrgyzů. Za skutek bohulibý bývalo považováno pronásledovati a hubiti nevěřící, zvláště šíity. V boj s Chivou, Kyrgyzy, Bucharci a jinými sunnity se pouštěli pouze, aby pomstili za loupež dobytka anebo smyli osobní urážku.

Stepi turkmenské do nedávna pro cizí obchod a cestovatele byly zcela nepřístupny. Jmenovitě prosluli loupeživostí Tekinci. Vambery, ačkoliv s mravy a jazykem lidu dobře obeznámen, přece jen varoval v obvod jejich působnosti se dostati. Choval obavu, aby jeho přestrojení za derviše se neprozradilo. Turkmeni odříkávají své modlitby, zachovávají předepsané posty, i almužny se neodříkají. Ale tyto obřadné povinnosti plní toliko starci, k práci nezpůsobilí. Nikdo nerozumí modlitbám, arabsky psaným, vyjma některé mully. Proto mají jenom chatrné ponětí o zásadách svého náboženství. Někteří nezachovávají postu - (uraz) - ani se nemodlí; svědomí své uspokojují však, že občas zabíjejí ovce. Maso obětovaného zvířete se rozdává chudým - skopec to beránkem, který krví smyje hříchy svých majitelů. Jest to kefaret; přináší-li se však dobytče za hříchy zemřelých rodičů, označuje se jako povinná, dlužná modlitba (namaz bordž). K mnohým povinnostem moslimů projevují nepřekonatelnou nechuť. Jmenovitě pouť do Mekky (chadž) téměř nikdy se nevykonává, ani nejbohatšími, ačkoliv lid je pohyblivý a rád cestuje. Nikdy u nich nebyly zakládány řády dervišů, k oněm pak jejich zástupcům, kteří z okolních krajin přicházejí, chovají se nedůvěřivě. Náhrobky vážených duchovních otců (išánů) však se udržují v slušném stavu. Turkmen není nadán ani obrazotvorností, ani se nevyznamenává vytrvalostí v práci. Před třiceti lety byli výhradně bojovníky, jak se od té doby mohli stát řemeslníky, zemědělci neb obchodníky? Staré dráhy byli donuceni opustiti, nové si nedovedli ještě raziti. Zřídka naleznete jednotlivce, který by uměl něco napsati nebo přečísti. V soukromém životě rovněž jako v společenském hlásí se Turkmen k praporu demokracie. Boháč stejně prostě zařizuje svou domácnost, jako chuďas a jeho pokrmy nejsou nijak úpravnější. Sušenky se pekou z těsta nakyslého, jako činívali židé dle starého zákona. Chléb (čurek) se zapíjí vodou, aneb laciným cihlovým čajem; nápoj se nesladí, cukr se považuje za přepych. Jenom pro vznešené hosty se přidává do čaje kandysu nebo cukru. Rádi opíkají skopové na rožni (kebab). Čistá polévka ze skopového nebo ze slepice (šorpa, arab. šerba) se předkládá na uvítanou vzácným osobám. V létě a na podzim téměř výhradní stravu bývá vodní meloun (arbus) a dýně s česnekem a mléko. Z tvarohu se dělají kuličky velikosti vlašských ořechů, jež se na slunci suší. Když se ve vodě opět rozpustí, připravuje se z nich kyselý nápoj (čal). Mimo to přicházejí na stůl i některé zeleniny, jako šťovík, špenát, máta, petružel. Z mladé lucinky pekou někde na jaře koláčky, oblíbená je kaše z prosa. Ze sezamu se tlačí olej, užívaný místo olejového. Za hledanou pochoutku se předkládá na stůl usušená meruňka, dýně, kandys (nabat). Lihových nápojů příliš nevyhledávají, za to se tabák kouří i žvýká, požitku jeho s vášní se oddávají. Dýmky (čilimy) vydlabují z tykví, ale neužívají troubelů, nýbrž kouř, vodou procházející, vdechuje se postranním otvorem. Pastevci (čobani), nemají-li dýmky (čilimu), upěchují sobě z hlíny nástroj podobný okarině, nacpou dutinu tabáku, nahoru položí uhlíček, lehnout si na zemi a vdechují kouř. Pro žvýkání se rozetře zelený list nikotinové rostliny na prášek (nas). I vášeň opiový (teriok) mezi lid se vplížila; jednotlivci této neřesti oddaní (teriakeši) netěší se z nijaké úcty u sousedů. Dle právních předpis (adatu) nesmějí býti pijáci opia ani porotci, ani svědky před soudem, třeba i při sporné události byli přítomni, neboť se pokládají často za nepříčetné.

d) Alamany. (Výpravy.)

Před samým loupežným nájezdem se volil náčelník serdar (pers. ser - hlava, dar, datšen, míti, mající - ve skutečnosti jde v perštině o sloveso dáštan, pozn.). Hlavním zaměstnáním zůstával lup, někdy pod rouškou náboženského proselytství ukrývaný; chov dobytka a zemědělství se řadily na druhé místo. Za výpravy museli členové tlupy bez podmínky svého vůdce poslouchati, třeba s jeho rozkazy nebyli spokojeni; nikdy ho za samého pochodu náčelnictví nezbavili. Uvarovali se nepořádku a po případě větších ztrát na životech. Jakmile se rozhlásilo, že se pod vůdcovstvím nějakého proslulého náčelníka (serdara) výprava podniká, přihlásilo se k ní 1000 i více jezdců. Nikdy s sebou nebrali mnoho zásob, když se útok podařil, zmizeli rychle se svou kořistí. Byli-li odraženi, nechystali se k nějaké odvetě a nezdržovali se obléháním měst. Dosud žije (1908) několik slavných serdarů.

Z veliké vážnosti se jmenovitě těšil Kul-batyr, který velel pěchotě u Geok-tepe. Smělým hrdinou (batyrem) se stal pro smutný případ v rodině. Zastřelil svou dceru, o které se mu donášelo, že v jeho nepřítomnosti se mu zpronevěřila a uzavřela sňatek s úhlavním nepřítelem otcovým. Později se ukázalo, že dcera byla nevinnou. Účastníci výpravy (alamanu), než se vydali na svoji cestu, zavázali se přísahou. Shromáždili se na ustanoveném místě, vyvolili si náčelníka, zabili skopce a za hostiny projednali podrobnosti zamýšleného útoku. Při tom přísahali poslouchati svého vůdce a druh druha neopouštěti. Každý z účastníků pořadem byl povinen přistoupiti k jamce o hloubce 30-60 cm a plíti do ní. Jamka se zasypala zemí a tato s jejich slinou spojena byla svědkyní věrnosti a nezrušitelnosti závazku. Slinou dávali slovo své pramáteři zemi, že se budou podporovati. Spočívá v tom mnohem starší názor světový, než jaký se ukrývá v šamanství.

I v naší báchorce slina mluví a poučuje. Společná matka všech přijímá od nich záruku a hrozí, že je bude trestati, kdyby se zpronevěřili. Hlavním cílem při všech výpravách byla kořist. Přepadali dědiny, jímali klidné obyvatelstvo, připínali zajatce k sedlu a rychle s nimi mizeli s obzoru. Všichni účastníci obdrželi stejný díl ze zisku; pouze na vůdce (serdara) se počítaly dvě podílové jedničky. Odvlečené kořisti dlouho u sebe nechovali, přenechávali je překupníkům z Chivy nebo z Buchary. Za zvláště záslužné se pokládaly výpravy proti nevěrným šíitům v Persii. Dle mínění Turkmenů jsou to nejhorší ze všech káfirů. Kořist se považovala za spravedlivou odměnu ve válce a účastníci za čestné, ba hrdinné muže jsou prohlašováni. Všech Turkmenů v Zakaspicku žije na 291.357 d.; vedle nich usazeno tam Rusů 19077 d., Peršanů 7814, Arménů 4593 (1899); k nim se řadí malé úlomky kavkazských Tatarů, Gruzínů, Chivanců, Bucharců a Židů (519).

2017/turkmeni-fait.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:32) (upraveno mimo DokuWiki)