20. století – současnost

První československá známka z 18. prosince 1918
Nominální hodnota je vyjádřena pouze číslicemi, bez uvedení měnové jednotky, protože název československé měny vznikl až počátkem roku 1919. Autorem návrhu byl Alfons Mucha.

Československé známky se používaly v letech občanské války v Rusku 1918 - 1920 i na Sibiři:

Poslední československá známka z 18. prosince 1992 (symbolicky přesně na den 74 let)

• Gdaňsk / Free City of Danzig / Freie Stadt Danzig / Wolne Miasto Gdańsk. Po skončení první světové války a rozpadu Německého císařství byla otázka Gdaňska jedním z klíčových bodů při vyjednávání Versailleské smlouvy. Vzhledem k jeho strategickému umístění na pobřeží Baltského moře a jeho významu jako obchodního a přístavního města byl Gdaňsk předmětem sporů mezi Polskem a Německem. Polsko, které po válce obnovilo svou nezávislost, usilovalo o přístup k moři, zatímco Německo chtělo udržet svou kontrolu nad tímto důležitým městem.
  

Versailleská smlouva z roku 1919 nakonec rozhodla o vytvoření Svobodného města Gdaňsk, které mělo být pod ochranou Společnosti národů. Tento nový politický útvar byl formálně ustaven 15. listopadu 1920 a zahrnoval město Gdaňsk a okolní region. Svobodné město Gdaňsk mělo vlastní ústavu, vlajku a hymnu a bylo spravováno voleným senátem. Polsko mělo právo využívat přístav a železnice a mělo také určitý vliv na zahraniční politiku a obranu města.
Během meziválečného období bylo Svobodné město Gdaňsk místem značného napětí mezi polskými a německými obyvateli. Polsko mělo zájem na udržení přístupu k Baltskému moři a na ochraně práv polské menšiny v Gdaňsku, zatímco většina německých obyvatel preferovala návrat k Německu. Politické napětí se zhoršilo s nástupem nacismu v Německu a vzestupem nacistického vlivu v místní politice Gdaňska.
Druhá světová válka začala 1. září 1939 německým útokem na Polsko, který zahrnoval útok na polskou vojenskou základnu na poloostrově Westerplatte v Gdaňsku. Toto znamenalo konec existence Svobodného města Gdaňsk, které bylo okamžitě anektováno Třetí říší a začleněno do provincie Západní Prusko.
Po skončení druhé světové války v roce 1945 bylo město Gdaňsk a okolní oblast přičleněno k Polsku podle Postupimské dohody. Německé obyvatelstvo bylo vysídleno a Gdaňsk se stal opět součástí Polska. Město bylo významně poškozeno během války, ale postupně bylo obnoveno a stalo se důležitým přístavním a průmyslovým centrem Polska.

• 
• 
• Ober Ost. Od listopadu 1915 do července 1918 německý generální štáb vrchního velitele východu (Oberbefehlshaber Ost) spravoval německé okupační území na východní frontě první světové války. Rozloha oblasti byla 108 808 km2 a zahrnovala Kurlandy (lotyšsky Kurzeme), historické území dnešního Lotyšska, některé ještě převážně litevské, nyní polské oblasti jako Augustow a Suwalki a západní části Běloruska.
  Po vypuknutí první světové války v roce 1914 se Německé císařství ocitlo v konfliktu s Ruským impériem na východní frontě. V důsledku úspěšných německých ofenziv se německé síly začaly rychle posouvat na východ, což vedlo k okupaci rozsáhlých území, která byla dříve pod kontrolou Ruska. V roce 1915 se Německo rozhodlo zřídit vojenskou správu nad těmito dobytými územími, což vedlo k vytvoření Ober Ost.
  Ober Ost byl pod přímou vojenskou kontrolou německé armády, konkrétně generála Ericha Ludendorffa, který sloužil jako vojenský guvernér. Tato oblast zahrnovala velké části dnešní Litvy, Lotyšska, Estonska, Polska a Běloruska. Vojenská správa se zaměřovala na využití místních zdrojů pro německé válečné úsilí a zavádění německé správy a právního řádu.
  Jedním z hlavních cílů Ober Ost bylo ekonomické využití okupovaných území. Německá armáda zaváděla nové zemědělské a průmyslové metody s cílem zvýšit produkci a zajistit zásobování německé armády. Toto úsilí zahrnovalo i nucenou práci místního obyvatelstva, což vedlo k značným sociálním a ekonomickým obtížím pro místní obyvatelstvo.
  Kromě ekonomického využití se německá správa snažila zavádět i kulturní a politické změny. Německé úřady se snažily germanizovat oblast prostřednictvím vzdělávacích a kulturních programů, které měly za cíl posílit německý vliv. Místní obyvatelstvo, které bylo etnicky a kulturně různorodé, však často vzdorovalo těmto snahám, což vedlo k napětí a odporu.
  Situace v Ober Ost se začala měnit v roce 1917, kdy ruská říjnová revoluce vedla k vnitřnímu chaosu a stažení Ruska z války. Brestlitevská mírová smlouva z března 1918 mezi Německem a bolševickým Ruskem formálně ukončila konflikt na východní frontě a Německo získalo kontrolu nad velkou částí bývalého ruského území. Nicméně, tento stav netrval dlouho.
  Po porážce Německa na západní frontě a konci první světové války v listopadu 1918 se německé síly začaly stahovat z Ober Ost. Oblast se postupně dostala pod kontrolu nově vzniklých nebo obnovených států, jako byly Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko a Bělorusko. Tato území se stala bojištěm mezi různými národními a politickými silami během následných let, což vedlo k dalším konfliktům a změnám hranic.
  Ober Ost tedy představuje důležitou kapitolu v dějinách východní Evropy během první světové války. Jeho existence a správa měly významný dopad na politický, ekonomický a sociální vývoj regionu. Dnes je Ober Ost připomínkou složitých a často konfliktních dějin tohoto strategicky významného území.
• 
• Freistaat Flaschenhals / Free State of Bottleneck (1919–1923). Po skončení první světové války v roce 1918 byla Německá říše nucena přijmout podmínky Versailleské smlouvy, která zahrnovala přísné podmínky a územní ústupky. Jednou z podmínek bylo rozdělení Německa do okupačních zón, které byly kontrolovány vítěznými mocnostmi. Na západě Německa byla vytvořena demilitarizovaná zóna, která měla zabránit Německu v obnovení vojenských sil v této oblasti.
  V důsledku specifického vymezení těchto okupačních zón vznikla mezi francouzskou a americkou okupační zónou úzká oblast, která nebyla pod přímou kontrolou žádné z okupačních mocností. Tato oblast, známá jako Flaschenhals („Hrdlo lahve“), měla tvar úzkého pásu země, což vedlo k jejímu zvláštnímu názvu.
  Svobodný stát Flaschenhals existoval od 10. ledna 1919 do 25. února 1923. Během této doby byla oblast relativně izolovaná od okolního světa, protože nebyla oficiálně uznána ani kontrolována žádnou z vítězných mocností. Místní obyvatelé, včetně měst jako Lorch a Kaub, si vytvořili vlastní samosprávu a začali spravovat své záležitosti nezávisle.
  Izolace této oblasti vedla k různým ekonomickým a logistickým výzvám. Nedostatek zásob a omezené obchodní možnosti způsobily, že místní obyvatelé museli být kreativní a soběstační. Byl zde například vytvořen vlastní oběživo, známé jako „Lorcher Mark“, a místní úřady organizovaly pašování zboží, aby zajistily základní potřeby obyvatel.
  Politická situace v Evropě se však rychle měnila. V roce 1923 Francie a Belgie okupovaly Porúří jako reakci na neplnění reparací ze strany Německa. Tato akce vedla k rozšíření okupačních zón a konečně i k zániku Svobodného státu Flaschenhals. Oblast byla začleněna do francouzské okupační zóny a přestala existovat jako samostatný politický útvar.
  Dnes oblast, která byla známá jako Svobodný stát Flaschenhals (Freistaat Flaschenhals), patří Německu a je součástí spolkové země Hesensko (Hessen). Konkrétně se jedná o oblasti kolem měst Lorch a Kaub, které leží v regionu Rheingau-Taunus-Kreis v západní části Hesenska. Tento region se nachází na levém břehu řeky Rýn, mezi městy Wiesbaden a Koblenz.
• 
• Freie Republik Schwarzenberg (8. (12.) 5. 1945–24. (26.) 6. 1945) Vznik kapitulací Německa, zánik sovětskou okupací. Po skončení druhé světové války v květnu 1945 bylo Německo rozděleno do okupačních zón kontrolovaných vítěznými spojeneckými mocnostmi: Spojenými státy, Sovětským svazem, Velkou Británií a Francií. V důsledku administrativních zmatků a postupného přesunu vojenských sil do těchto zón vznikla v oblasti kolem města Schwarzenberg v Krušných horách (Erzgebirge) specifická situace. Schwarzenberg a okolní vesnice nebyly obsazeny žádnou z okupačních armád.
  Tato „neobsazená“ oblast zahrnovala města Schwarzenberg, Johanngeorgenstadt a okolní vesnice. Místní obyvatelé se rozhodli převzít kontrolu do vlastních rukou a vytvořit samosprávu. Od května 1945 do června 1945 fungovala Freie Republik Schwarzenberg jako de facto autonomní region, i když nebyl formálně uznán žádnou vládou.
  Během této krátké doby byla ve Schwarzenbergu a okolních obcích zřízena místní samospráva, která zajišťovala pořádek, zásobování a další základní služby. Místní obyvatelé se zapojili do obnovy infrastruktury a organizovali dodávky potravin a léků. Freie Republik Schwarzenberg byla příkladem solidarity a spolupráce v těžkých poválečných časech.
  Avšak tento stav netrval dlouho. V červnu 1945 se do oblasti dostaly sovětské jednotky, které oblast obsadily a začlenily ji do sovětské okupační zóny v Německu. Tím skončila existence Svobodné republiky Schwarzenberg. Následně se oblast stala součástí Německé demokratické republiky (NDR) v roce 1949, kdy byla založena.

• Německé Rakousko / Deutschösterreich (1918-1919). Po porážce Rakousko-Uherska v první světové válce a následném rozpadu monarchie v roce 1918 vznikla otázka budoucího uspořádání střední Evropy. Německy mluvící obyvatelé bývalého Rakousko-Uherska usilovali o vytvoření vlastního národního státu, který by zahrnoval německy mluvící regiony. Tento nový státní útvar, který byl vyhlášen 12. listopadu 1918, se nazýval Německé Rakousko (Deutschösterreich).
  Deutschösterreich zahrnoval oblasti jako Dolní Rakousy, Horní Rakousy, Štýrsko, Korutany, Salcbursko, Tyroly a německy mluvící části Čech a Moravy (Sudety), stejně jako některé oblasti jižního Tyrolska, které dnes patří Itálii. Nově vzniklý stát se také snažil o sjednocení s Německou republikou, což bylo výrazem silných pangermánských sentimentů mezi obyvatelstvem.
  Přestože Deutschösterreich vyhlásilo svůj úmysl spojit se s Německou republikou, tento plán byl zamítnut spojeneckými mocnostmi během mírových jednání. Versailleská smlouva z roku 1919 a Saint-Germainská smlouva z roku 1919 výslovně zakázaly spojení Německa a Rakouska, aby se zabránilo vzniku příliš silného německého státu v poválečné Evropě.
  Saint-Germainská smlouva, podepsaná 10. září 1919, formálně ukončila existenci Deutschösterreich jako samostatného politického útvaru. Podle této smlouvy bylo Německé Rakousko přejmenováno na Rakouskou republiku (Republik Österreich) a bylo nuceno vzdát se nároků na německy mluvící území mimo současné hranice Rakouska. Německy mluvící oblasti Čech a Moravy se staly součástí nově vzniklé Československé republiky, a jižní Tyroly byly připojeny k Itálii.
  • 
• Plebiscitní území Kärntner Volksabstimmung. Po skončení první světové války a rozpadu Rakousko-Uherska se nově vzniklé státy začaly vymezovat své hranice. V případě Korutan se jednalo o oblast s významným slovinským obyvatelstvem, které mělo kulturní a jazykové vazby na sousední Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávie). Na druhé straně zde žilo mnoho Němců, kteří měli silné vazby na Rakousko.
  Mírová smlouva ze Saint-Germain z roku 1919 stanovila, že o budoucnosti jižních Korutan se rozhodne plebiscitem, který proběhne pod dohledem Společnosti národů. Tento plebiscit měl rozhodnout, zda se oblast připojí k Rakousku nebo k nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
  Plebiscit se konal 10. října 1920 a byl rozdělen do dvou zón. Zóna A zahrnovala převážně slovinské území, zatímco zóna B byla převážně německá. V zóně A se většina obyvatel vyslovila pro setrvání v Rakousku, což bylo překvapivým výsledkem vzhledem k předpokládanému slovinskému vlivu. V zóně B se plebiscit nekonal, protože výsledek v zóně A jasně ukázal preference obyvatel.
  Výsledky plebiscitu znamenaly, že jižní Korutany zůstaly součástí Rakouska, což posílilo jeho jižní hranici. Pro Rakousko to byl významný úspěch, protože oblast Korutan byla ekonomicky a strategicky důležitá. Na druhé straně, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců muselo přijmout, že nezískalo kontrolu nad touto spornou oblastí.
  Tato událost měla dlouhodobé důsledky pro vztahy mezi Rakouskem a Jugoslávií, stejně jako pro slovinskou menšinu v Korutanech, která se ocitla v rakouském státě. Napětí mezi německým a slovinským obyvatelstvem v Korutanech pokračovalo i v meziválečném období a během druhé světové války.
  • 

• Kelmis (Neutral Moresnet), kde se těžily zinečnaté nerosty a kde existovala společná správa. Ta byla nejprve prusko-nizozemská od Vídeňského kongresu (1814/1815) a od roku 1830 až do konce první světové války prusko-belgická.
  • Vydání 1886 (1-50 feniků)
  • 

• Memel / Klaipeda. Memel je historický název pro oblast kolem města Klaipėda v dnešní Litvě. Tato oblast má bohatou a složitou historii, která zahrnuje různá období pod vládou různých států a kultur. Oblast Memel byla původně obývána baltskými kmeny, především Prusy. Ve 13. století se dostala pod kontrolu Řádu německých rytířů, kteří zde postavili hrad Memelburg, později známý jako Klaipėda.
  Od 18. století byla oblast součástí Pruska a následně Německé říše. Po porážce Německa v první světové válce byla oblast Memel oddělena od Německa podle Versailleské smlouvy a přešla pod správu Společnosti národů. V období mezi světovými válkami se oblast stala známou jako Memelland a byla pod správou Francie jako mandát Společnosti národů. Proto se v této oblasti používaly francouzské známky. V roce 1923, po povstání v oblasti, Litva Memelland anektovala a začlenila jej jako autonomní oblast Klaipėda.
  V roce 1939, po ultimátu, Německo oblast znovu anektovalo a Memel se stal součástí nacistického Německa. Po druhé světové válce byla oblast Memel začleněna do Sovětského svazu a stala se součástí Litevské sovětské socialistické republiky. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Klaipėda stala součástí nezávislé Litvy.
  Během dlouhé německé nadvlády měla oblast silný německý kulturní a jazykový vliv. Kromě Němců zde žili Litevci, Prusové, Poláci a Židé, což činilo oblast kulturně a etnicky rozmanitou. Klaipėda (Memel) je významný přístav na Baltském moři, který hrál klíčovou roli v obchodu a vojenství. Oblast byla předmětem několika územních sporů a změn vlád, což odráží její strategický význam a kulturní bohatství.
  Memel je tedy oblast s bohatou historií, která zahrnuje různá období vlád a kultur, což z ní činí zajímavý region z historického, politického i kulturního hlediska.
  • 
  • 
• Střední Litva / Republic of Central Lithuania. Oblast Střední Litva, známá také jako Republika Střední Litva (polsky Republika Środkowej Litwy), má komplikovanou historii. Tento region, který se nachází kolem města Vilnius, hrál významnou roli v geopolitických změnách ve východní Evropě během 20. století.
  Po skončení první světové války a rozpadu Ruského impéria začaly různé národy ve východní Evropě usilovat o nezávislost a redefinici svých hranic. V tomto kontextu se Polsko a Litva ocitly v konfliktu o kontrolu nad Vilniusem a okolními oblastmi. Vilnius, historicky důležité město s velkou polskou menšinou, byl původně součástí obnoveného litevského státu, ale Polsko mělo rovněž silné nároky na toto území.
  V roce 1920, po sérii vojenských střetů mezi Polskem a Litvou, generál Lucjan Żeligowski, podporovaný polskou vládou, zorganizoval povstání, které vedlo k vytvoření samostatného státu Střední Litva. Tento nový politický útvar, Republika Střední Litva, existoval od 12. října 1920 do 18. dubna 1922. Żeligowski prohlásil Vilnius a přilehlé oblasti za nezávislé, avšak fakticky šlo o polskou loutkovou republiku.
  Během své krátké existence byla Republika Střední Litva spravována dočasnou vládou a uspořádala volby do Sejmu, který měl rozhodnout o budoucnosti regionu. Sejm, zvolený v lednu 1922, hlasoval pro připojení Střední Litvy k Polsku. Tento krok byl oficiálně dokončen 18. dubna 1922, kdy byla Střední Litva začleněna do Polské republiky jako Vilniuské vojvodství.
  Tento vývoj vyvolal napětí mezi Polskem a Litvou, které trvalo až do druhé světové války. Litva považovala připojení Vilniusu k Polsku za nelegitimní a nadále ho nárokovala jako své hlavní město. Spor o Vilnius zůstal neuralgickým bodem v polsko-litevských vztazích až do geopolitických změn, které přinesla druhá světová válka a následné začlenění Litvy do Sovětského svazu.
  • 
• Západoukrajinská republika / West Ukrainian People's Republic / Західноукраїнська Народна Республіка (1918–1919). Západoukrajinská lidová republika (Західноукраїнська Народна Республіка, ZUNR) byla státním útvarem, který vznikl v důsledku rozpadu Rakousko-Uherska po první světové válce. Tento státní útvar existoval od října 1918 do července 1919 a jeho území zahrnovalo převážně ukrajinsky mluvící regiony Haliče, Bukoviny a Zakarpatí, tedy oblasti, které dnes tvoří západní část Ukrajiny.
  Po rozpadu Rakousko-Uherska v říjnu 1918 vyhlásili ukrajinští vůdci ve Lvově (Lviv) nezávislost Západoukrajinské lidové republiky. Tento krok byl motivován touhou po národní sebeurčení a vytvoření ukrajinského státu, který by zahrnoval všechny ukrajinsky mluvící oblasti. Hlavním městem nově vyhlášené republiky se stal Lvov, i když kontrola nad tímto městem byla neustále sporná.
  ZUNR rychle vytvořila vlastní vládu, parlament a armádu. Hlavními cíli byly stabilizace nové republiky, organizace administrativy a obrana území před vnějšími hrozbami. Mezi klíčové vůdce ZUNR patřili prezident Jevhen Petrushevyč a další významné osobnosti ukrajinského národního hnutí.
  Nicméně, nově vzniklá republika čelila několika závažným problémům. Jedním z nich byl konflikt s Polskem, které si rovněž nárokovalo území Haliče, zejména město Lvov. Tento konflikt vedl k polsko-ukrajinské válce, která probíhala od listopadu 1918 do července 1919. Boje byly intenzivní a zanechaly region ve stavu značné devastace.
  V průběhu této války se Západoukrajinská lidová republika snažila získat mezinárodní uznání a podporu. Nicméně, geopolitické zájmy mocností a složitá situace v Evropě po první světové válce komplikovaly snahy o diplomatické uznání ZUNR. V červenci 1919, po těžkých bojích, byla Západoukrajinská lidová republika nucena ustoupit před postupujícími polskými jednotkami.
  Po obsazení Lvova a dalších klíčových měst polskými silami bylo území ZUNR začleněno do druhé Polské republiky na základě mírových dohod a mezinárodních smluv. Ukrajinští vůdci a bojovníci pokračovali v boji za ukrajinskou nezávislost, ale Západoukrajinská lidová republika přestala jako samostatný státní útvar existovat.
  Přestože ZUNR existovala jen krátce, její vznik a činnost měly dlouhodobý dopad na ukrajinské národní hnutí. Tato epizoda je připomínána jako důležitý krok v historii boje za ukrajinskou státnost a národní sebeurčení. Dnes je dědictví Západoukrajinské lidové republiky uctíváno na západní Ukrajině a zůstává významnou součástí ukrajinské národní identity.
  • 
• (Západo) Lemkovská republika / Ruthenian National Republic of the Lemkos / Ruska Narodna Respublika Lemkiv. Lemkovská republika (Západolemkovská republika) byla vyhlášena 5. prosince 1918 v obci Florynka na území dnešního Polska. Tento státní útvar měl za cíl sjednotit Lemky / rusínské obyvatelstvo v této oblasti a vytvořit region, který by hájil jejich kulturní a národní práva. Hlavními vůdci Lemkovské republiky byli Jaroslav Kacmarczyk a další místní lídři.
  Lemkovská republika měla vlastní vládu a přijala řadu opatření na ochranu a podporu rusínské kultury a jazyka. Nicméně, existence tohoto státního útvaru byla značně komplikována geopolitickými změnami a zájmy okolních států. Oblast, kde se Lemkovská republika nacházela, byla předmětem sporů mezi Polskem, Československem a nově vzniklou Ukrajinskou lidovou republikou.
  Politická situace v regionu se rychle měnila a Lemkovská republika se brzy ocitla pod tlakem polských vojenských sil. Polsko, které mělo zájem na kontrole této strategicky významné oblasti, postupně získalo nadvládu nad územím obývaným Lemky. V důsledku tohoto tlaku a nedostatku mezinárodní podpory byla Lemkovská republika v březnu 1920 zrušena a její území bylo začleněno do druhé Polské republiky.
• Východolemkovská republika / Komancza Republic / Eastern Lemko Republic (1918-1919). Současně s vyhlášením Lemkovské republiky byla ve městě Krynica vyhlášena Východolemkovská republika. Tato republika byla podobně jako její západní protějšek vytvořena s cílem chránit a propagovat zájmy rusínského obyvatelstva. Východolemkovská republika se také snažila o ochranu rusínské kultury a jazyka.
  Podobně jako Lemkovská republika, i Východolemkovská republika čelila politickému tlaku ze strany Polska. Oblast, kde se Východolemkovská republika nacházela, byla také předmětem sporů mezi různými národy a státy v regionu. Východolemkovská republika měla krátkou existenci a byla postupně začleněna do druhé Polské republiky.
• Republika Severní Ingrie / Republic of North Ingria / Republic of Kirjasalo (1919–1920). Republika Severní Ingrie byla vyhlášena v lednu 1919 ve vesnici Kirjasalo. Tento nový státní útvar měl za cíl vytvořit autonomní region, který by chránil kulturní a národní práva Ingrijců. Hlavním městem republiky se stala vesnice Kirjasalo, a proto je republika někdy nazývána také Republikou Kirjasalo.
  Hlavním představitelem Republiky Severní Ingrie byl Georg Elfvengren, který se stal vojenským a politickým vůdcem nového státního útvaru. Republika Severní Ingrie měla vlastní vládu, armádu a přijala opatření na podporu finské kultury a jazyka.
  Během své krátké existence se Republika Severní Ingrie snažila získat mezinárodní uznání a podporu. Ingrijci hledali pomoc zejména u Finska, které bylo jejich kulturním a jazykovým spojencem. Finsko poskytovalo Ingrijcům vojenskou a materiální podporu, ale mezinárodní situace a složité geopolitické vztahy komplikovaly snahy o trvalou nezávislost.
  Republika Severní Ingrie byla silně ovlivněna ruskou občanskou válkou, která zuřila v letech 1917 až 1922. Během této války se oblast Ingrie stala bojištěm mezi bolševiky a bílými silami. Ingrijci se často spojovali s bílými jednotkami v boji proti bolševikům, což vedlo k dalšímu zhoršení situace.
  V roce 1920 byla podepsána Tartuská mírová smlouva mezi Finskem a sovětským Ruskem, která stanovila, že oblast Ingrie zůstane pod sovětskou kontrolou. V důsledku této dohody byla Republika Severní Ingrie rozpuštěna a její území bylo znovu začleněno do sovětského Ruska.
  Po začlenění do Sovětského svazu byla ingrijská identita potlačována a mnoho Ingrijců bylo deportováno nebo asimilováno. Přestože Republika Severní Ingrie existovala jen krátkou dobu, její vznik a činnost měly významný dopad na národní sebeuvědomění Ingrijců. Tato epizoda je dnes připomínána jako důležitý krok v boji za kulturní a národní práva této etnické skupiny.
  Dnes je oblast bývalé Republiky Severní Ingrie součástí Ruské federace a nachází se v okolí Petrohradu. Historie Ingrijců a jejich krátkodobého státního útvaru zůstává významnou součástí jejich kulturního dědictví, připomínající jejich snahy o národní sebeurčení a autonomii.
  • 
• Itä-Karjala, též Východní Karélie, je historický a kulturní region, který se nachází na severozápadě Ruska. Po první světové válce a bolševické revoluci v Rusku v roce 1917 se situace v oblasti Karélie stala velmi nestabilní. Bolševici převzali moc a v rámci občanské války v Rusku se pokoušeli získat kontrolu nad celým územím bývalého carského impéria. Finsko, které získalo nezávislost na Rusku v roce 1917, mělo zájem na Karélii kvůli kulturním a etnickým vazbám.
  V období po ruské revoluci a během finské občanské války (1918) byly v Karélii různé snahy o autonomii nebo připojení k Finsku. Tyto snahy byly motivovány kulturními, etnickými a historickými vazbami mezi Karélií a Finskem.
  V letech 1921–1922 vypukla Finsko-ruská válka, během níž se Finsko pokusilo podpořit povstání v Karélii proti bolševikům. Výsledkem byla krátkodobá existence tzv. Karélské pracovní komuny, která však byla brzy potlačena Rudou armádou. V roce 1923 byla Karelská pracovní komuna reorganizována a povýšena na Karelskou autonomní sovětskou socialistickou republiku (Karelská ASSR).
  Finské síly obsadily východní Karélii během pokračovací války (1941–1944). Po skončení války a příměří mezi Finskem a Sovětským svazem v roce 1944 se Karélie vrátila pod sovětskou kontrolu.
  Známky s přetiskem Itä-Karjala Sot. hallinto (Východní Karélie vojenská správa) na finských známkách SUOMI se vztahují k období finské okupace východní Karélie během pokračovací války (1941–1944). Finsko, spojenec nacistického Německa během druhé světové války, obsadilo část Východní Karélie, která byla dříve součástí Sovětského svazu.

• Sovětské republiky v Evropě. Po skončení první světové války a během následných revolučních a politických otřesů vzniklo v Evropě několik sovětských republik inspirovaných bolševickou revolucí v Rusku. Tyto krátkodobé republiky byly většinou založeny na myšlenkách socialismu a komunismu a snažily se napodobit ruskou revoluci.
  • Haličská sovětská socialistická republika / Galician Soviet Socialist Republic (1920). Haličská sovětská socialistická republika byla vyhlášena během polsko-sovětské války na území východní Haliče – dnes části Ukrajiny a Polska. Republika existovala krátce, od července do září 1920, než byla dobyta polskými silami. Tato republika byla pokusem o šíření bolševické revoluce na západ a o získání podpory mezi ukrajinskými rolníky a dělníky.
  • Volksstaat Bayern byl republikánský stát vyhlášený v Bavorsku po abdikaci krále Ludvíka III. během německé revoluce v listopadu 1918. Tento státní útvar existoval od listopadu 1918 do roku 1919. Byl to demokratický stát, který se snažil o republikánskou formu vlády a měl za cíl nahradit monarchii v Bavorsku. Socialistické skupiny 7. dubna 1919 vyhlásily na čtyři týdny „Mnichovskou radovou republiku“ (Bayerische Räterepublik), která byla násilně potlačena.
    • 
  • Bayerische Räterepublik / Bavorská sovětská republika / Bavarian Soviet Republic (1918–1919). Státní útvar se také označoval jako Mnichovská radová republika, a byl vyhlášen 7. dubna 1919. Republika představovala přibližně čtyřtýdenní pokus o ustanovení socialistické radové republiky v Bavorsku, které se dříve, během listopadové revoluce, stalo svobodným státem. Tato revoluce vypukla na začátku listopadu 1918 po skončení první světové války a vedla k pádu monarchií v celém Německu, včetně abdikace bavorského krále Ludvíka III.
    Po vraždě prvního ministerského předsedy Bavorska Kurta Eisnera 21. února 1919 se politická situace v Bavorsku výrazně zhoršila. Různé politické skupiny si navzájem upíraly legitimitu, což vedlo k vyhlášení radové republiky 7. dubna 1919 v Mnichově. Tato republika byla zpočátku vedena pacifistickými a anarchistickými intelektuály, jako byli Ernst Toller, Erich Mühsam a Gustav Landauer, ale po neúspěšném pokusu o převrat začali dominovat komunisté.
    Bavorská radová republika se od svého vzniku musela bránit paramilitárním útokům Freikorpsů, které byly posíleny jednotkami německé armády. Do 2. května 1919 byla radová republika vojensky poražena. Následovalo zatýkání a represálie proti přibližně 2000 údajným stoupencům republiky, kteří byli odsouzeni k vězení, popraveni nebo zavražděni. Po krvavém potlačení radové republiky se Bavorsko stalo konzervativní baštou během existence Výmarské republiky a kolébkou nacionálního socialismu. Bavorsko bylo také místem Hitlerova neúspěšného puče 8. a 9. listopadu 1923, který byl potlačen bavorskou státní policií.
  • Alsaská sovětská republika / Alsace Soviet Republic (1918). Alsaská sovětská republika byla krátkodobým státním útvarem vyhlášeným v listopadu 1918 ve Štrasburku v reakci na německou kapitulaci a konci první světové války. Republika měla za cíl vytvořit socialistickou společnost, ale byla rychle potlačena francouzskými silami, které obsadily region po podepsání příměří.
  • Eesti Töörahva Kommuun (v estonštině) / Эстляндская трудовая коммуна (Estlyandskaya trudovaya kommuna) v ruštině / Commune of the Working People of Estonia. Tento název lze přeložit jako „Estonská pracovní komuna“ nebo „Estonská komuna pracujícího lidu“ (1918-1919). K vyhlášení došlo 29. listopadu 1918 bolševiky během estonské války za nezávislost (občanská válka), podporována bolševiky a Rudou armádou. Po necelém roce byla však poražena estonskými silami za podpory západních spojenců a bílých ruských jednotek.
  • Suomen sosialistinen työväentasavalta / Finlands socialistiska arbetarrepublik (švédsky) / Finská socialistická dělnická republika / Finnish Socialist Workers' Republic (1918). Finská socialistická dělnická republika byla vyhlášena v lednu 1918 během finské občanské války. Tato republika byla podporována bolševiky a trvala několik měsíců, než byla poražena bílými finskými silami a německou armádou.
  • Terijocká vláda (1939) vláda byla loutková vláda podporovaná Sovětským svazem během Zimní války mezi Finskem a Sovětským svazem v roce 1939. Tato vláda, nazývaná také Finská demokratická republika, byla vyhlášena v městě Terijoki (dnes Zelenogorsk) a měla být nástrojem pro sovětizaci Finska. Po skončení Zimní války byla tato vláda rozpuštěna.

• Maďarská republika rad / Maďarská sovětská republika / Magyarországi Tanácsköztársaság / Hungarian Soviet Republic (21. 3. 1919–1. 8. 1919)
  • 
• Limerick Soviet (Irsko) (15. 4.–27. 4. 1919)
• Lithuanian–Byelorussian Soviet Socialist Republic (1919)
• Slovenská republika rád / Slovak Soviet Republic (1919)
• Podkarpatská Rus
  • 
• Soviet Republic of Naissaar (1917–1918)
• Rijeka / Stato libero di Fiume / Slobodna Država Rijeka / Fiumei Szabad Állam / Freistaat Fiume
• 

• Jugoslávie
  • Království Srbů, Chorvatů a Slovinců / Kingdom of Serbs, Croats, and Slovenes
    • Na známce je motiv obrazu „Kosovka Devojka“ / Kosovská panna nebo také Panna Kosovského pole: je zároveň ústřední postavou stejnojmenné básně, která je součástí kosovského cyklu v srbské epické poezii. Obraz Kosovka Devojka namaloval dva roky před vydáním známky Uroš Predić.
  • Republic of Užice (1941)
    • 
    • 
      (75 let výročí založení Republiky Užice – srbská známka)
  • Republika Srbská krajina (Republika Srpska Krajina)
    • 
• Liberland Víta Jedličky
  • 

• Olivenza
  • 

Národnostní otázka na sovětských známkách