Aristoteles

Aristotelés (384 - 322 př. n. l.)

Bezesporu nejvýznamnějším Platónovým žákem byl Aristotelés. Narodil se roku 384 př.n.l. v rodině vynikajícího lékaře Nikomacha, který působil přímo u makedonského krále Amynta. Aristotelovým rodištěm je Stageira v Trácii (nedaleko od Makedonie). Aristotela ovlivnil rodinný život a již od mládí získával určité znalosti a hluboký zájem o přírodní vědy. Mohl zabývat zkoumáním fyzické podstaty člověka ale také navázat kontakty v makedonských dvorských kruzích. Jako cizinec nikdy nebyl athénským občanem, zůstal vždy pouze „metoikem“. Kolektiv autorů. Aristotelés [online]. Publikováno 7.3.2013 [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotel%C3%A9s>

Roku 367 se stal tehdy sedmnáctiletý Aristoteles žákem Platónovy Akademie. Zde pracoval po dobu dvaceti let jako Platónův žák, badatel a učitel. Po Platónově smrti opouští Athény z politických důvodů a míří do Atamea v Malé Asii k vládci Hermeiovi, kde se také poprvé oženil. Odtud odešel na Assos a do Mytilény a konečně k makedonskému dvoru do Pelly jako vychovatel tehdy patnáctiletého Alexandra. Aristoteles zde zůstal až do Alexandrova nastoupení vlády (rok 335). Poté odešel zpět do Athén, kde založil vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion nebo také škola peripatetická (vychází to z názvu krytého sloupořadí - peripatos - kde se žáci učili nebo slova peripatein = procházet se, neboť Aristoteles se údajně se svými žáky při výuce procházel). Svým zaměřením se škola celkem dost lišila od Platónovy Akadémie. Těšila se přízni Alexandrova dvora, avšak ne již přízni protimakedonsky smýšlejících athénských politiků. Tak když po Alexandrově smrti nabyla v Athénách převahy protimakedonská strana, obžalovala jej veleknězem Eurymedontem či Démofilem z bezbožnosti. Aristoteles utekl z Athén na Chalkidu, kde se uchýlil do domu své matky a tam nemocen v r. 322 zemřel. Aristoteles, se po popravě svého přítele Hermia, oženil s jeho sestrou či neteří Pýthiadou, s níž měl dceru a syna. Kolektiv autorů. Antika - Aristoteles [online]. Publikováno 25.8.2004 [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: <http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1304>

Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel Sókratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má svým žákům přednášet učitel.

Ve starověku bylo známo několik set Aristotelových spisů, ty nejstarší se nezachovaly. Není možné je rozdělit podle doby vzniku; po oddělení pravých od nepravých se dělí do následujících skupin:

Spisy o logice Kategorie (o zákl. formách výpovědi), Perihermenias (o větě a úsudku), První analytiky, Druhé analytiky (o závěru, soudu, důkazu), Topiky (o dialektice, o vhodném usuzování), O sofistických důkazech, O vyjadřování - později vše shrnuto pod název Organon (= nástroj k správnému myšlení); Logika = věda ve vlastním slova smyslu, ne o tom, co si myslet, ale jak správně myslet. Tzv. formální věda, Aristotelés ji nazýval „analytika“ apod. V logice vyčlenil Aristotelés následující prvky: - pojem - myslíme v pojmech. Pojem vzniká definicí - ta určuje, co má dotyčný objekt společného s jinými (člověk je živočich) a čím se od nich liší (člověk je rozumný živočich). Živočich = pojem vyšší obecnosti (rodový pojem), člověk = pojem nižší obecnosti (druhový pojem). Druhový pojem lze štěpit podle „specifických rozdílů“ do jednotlivin, např. pes - jezevčík - hnědý dlouhosrstý jezevčík - hnědý dlouhosrstý jezevčík Rek. Důraz je kladen na správné pořadí od zvláštního k obecnému. - kategorie - pojmy, nad nimiž není žádný jim nadřazený pojem. Vypočítává jich 10: substance, kvantita (množství), kvalita (vlastnost), relace (vztah), kde, kdy, poloha, mít, činit, trpět. Nejdůl.: substance, pak následující tři, v pozdějších spisech některé vynechává. - soud = spojení nejméně dvou pojmů (soud = věta). Subjekt - pojem, o kterém se vypovídá, predikát - výpověď o subjektu. Soudy rozlišuje do několika tříd: na kladné a záporné, na obecné, částečné a jedinečné, na prostě vypovídající, nutně vypovídající a vypovídající o možnosti. - úsudek - vzniká spojením soudů. V úsudcích se odehrává myšlení. Je to odvození nového soudu z jiných soudů, to popisuje tzv. sylogismus: ze dvou premis („Všichni lidé jsou smrtelní.“ „Sókratés je člověk.“) se vyvozuje závěr („Tedy Sókratés je smrtelný.“). - důkaz - v něj se spojují úsudky. Je to odvození jedné věty z jiných vět prostřednictvím postupných úsudků. Každá věta musí být prokazatelná z nadřazených vět; takto se dojde až k tzv. zásadě sporu: To, co je, nemůže zároveň nebýt, tj. první zásada myšlení zformulovaná Aristotelem. Následují ještě tři: zásada identity (A = A), zásada vyloučení třetího (mezi bytím a nebytím téže věcné souvislosti není nic třetího.) a zásada dostatečného důvodu. - indukce - je cesta, kdy se vychází od jednotlivin a dochází se k obecnému. V praktickém životě je důležitější než výše popsané odvozování z obecného (tzn. dedukce). Nelze takto ovšem získat naprostou jistotu, ale je to postup, kterým se dojde k větší nebo menší pravděpodobnosti. Jde o nejdůležitější princip vědeckého zkoumání přírody. Mimo jiné důkaz, že - na rozdíl od Platóna - podle Aristotela poznáváme za pomocí smyslů správně. Omyl je podle Aristotela nikoli ve smyslech, ale v odchylkách od správného myšlení, tedy od logiky.

ČECHÁK, V. a kol., Co víte o starověké a středověké filozofii, 1. vydání vydal Horizont, Praha 1983, ISBN 40-030-83

Spisy přírodovědné Fyzika (8 knih), O nebi, O vzniku a zániku, O meteorologii, O anatomii a fyziologii, O zkoumání živočichů, O částech živočichů, O chůzi živočichů, O vzniku živočichů, O duši; Živočichy rozdělil Aristotelés jako první na světě do určitého systému. Život má schopnost pohybu, to, co pohybuje tělem, je podle Aristotela duše. Vztah těla a duše = entelechie. Duše je účelem těla, tělo je nástrojem duše. Nejnižší stupeň organična (organon = nástroj) jsou rostliny, mohou se jen vyživovat a rozmnožovat. Živočichové mají navíc smyslové vnímání a mohou změnit místo. Člověk je schopen myslet. Z toho vyvozuje existenci tří typů duší: rostlinná, živočišná (smyslově vnímající) a lidská (myslící). Vyšší duše obsahuje nižší.

Spisy metafyzické Jsou shrnuté ve 14svazkové Metafyzice. (byly zařazeny v souborném vydání po přírodovědných spisech - řecky: meta ta fusika - meta ta fysika, tzn. to, co přesahuje přírodu, to, co je za přírodou.) Spisy pojednávají o obecných příčinách věcí (od této doby metafyzika = filosofická disciplína, která zkoumá ne jednotlivé věci, ale věci co do jejich bytí). 1. kniha - kritika dosavadních filosof. systémů, 2. kniha - učení o aporiích (aporie = neřešitelný problém), 3. kniha - o axiomech (o kontradikcích a principu vyloučení třetího), 4. kniha – o hranicích filozofie, 5. - učení o substanci, 6. - učení o potencialitě a aktualitě, 7. učení o absolutnu, 8. učení o matematických objektech, 9. učení o ideálech, 10. - 14. kniha - učení o jsoucnu, bytí, bytnosti. Aristotelés kritizuje v knize a Platónovu nauku o ideách - podstata věcí je podle Aristotela ve věcech samotných, ne v jejich ideách. Podle Platóna skutečně existují pouze obecné ideje, jednotliviny jsou jen jejich nedokonalé napodobeniny - s tím Aristotelés nesouhlasí: i když mluvíme o obecném, máme na mysli jednotliviny existující v prostoru a čase (nepopírá ovšem existenci obecných idejí - tu popírali až nominalisté ve středověku). Podle Aristotela (i Platóna) v obecném uchopujeme bytnost (esenci) jsoucna (např. pojem „člověk“ vypovídá o lidské bytnosti více než pojmy Petr, Jiří a Marie). Kritizuje Platónův dualismus mezi idejí a skutečným předmětem, sám však přichází s dualismem (zcela jiného typu) mezi látkou a formou - tzv. hylemorfismus (hylé = látka, morfé = forma). Látka a forma vystupují vždy pohromadě, nelze je oddělit. Látka má možnost se něčím stát, forma tuto možnost aktualizuje. Látka klade formám odpor - vše existující je nedokonalé, vývoj postupuje jen po malých krocích. Látkou je zlato, formou je tvar prstenu. To, co je, (= jsoucno) má 4 příčiny: 1) příčina látková (např. stříbro), 2) příčina formální (např. tvar misky), 3) příčina účinková, působící (stříbrotepec), 4) příčina účelová (určení misky, např. na obětní obřady).

Spisy etické Deset knih Etiky Nikomachovy, O duši, řada menších spisů a dialogů Člověk patří k ostatním živým bytostem, je však přizpůsoben (má ruce, orgány řeči, rozum…) k vyššímu určení. K nižším duševním činnostem přistupuje duch (nús). Smysly člověku zprostředkovávají okolní svět, jednotlivosti se pak spojují v srdci do celku. Duch je nesmrtelný a nezaniká s tělem, Aristotelés se však nevyjadřuje k tomu, co s ním před životem a po narození je. Nižší stránky duše jsou smrtelné. Nejvyšší dobro pro člověka = blaženost. Zlo je nedostatek dobra, tzn. samo o sobě neexistuje. Dokonalost = dokonalé rozvinutí vlastní činnosti, pro člověka je to rozvinutí rozumu. To je nejvyšší ctnost. Ctnosti dělí na dva druhy: etické ctnosti = vláda rozumu nad smyslovými pudy, střed mezi krajnostmi (např. odvaha = střed mezi zbabělostí a opovážlivostí) a dianoetické ctnosti = vyšší, vystupňování a zdokonalení rozumu. Mravnost = soulad etické ctnosti a moudrosti. Ctnosti dohromady určují vůli. Izolovaná ctnost (ctnost bez ostatních ctností) se stává nectností. Vrcholem ctností je spravedlnost.

Spisy politické Celkem 8 knih, nejdůležitější je Politika (učení o státovědě); Člověk = zóon politikon, společenská (doslova politická) bytost, důkazem toho je řeč. Společenství občanů v dobrém státě - pro Platóna i Aristotela - je nejvyšší a vlastní formou mravnosti. Politika = užitá etika; úkol státu je mravně zdokonalovat člověka. Stát je pro člověka, nikoli lidi pro stát. Vzniká ze zvětšujících se společenství: muž + žena - rodina - rodina s otroky - domácí společenství - obec - polis (= kraj, okrsek, stát). Aristotelés vlastnil všechny známé ústavy, celkem 158 - dělí je podle počtu vládnoucích na monarchie (vládne jeden), aristokracie (víc), „políteie“ (vláda mnoha) a na jejich zvrhlé protějšky: tyranie, oligarchie a demokracie (chápe ji ve smyslu anarchie). Žádné formě nedává přednost, ústava se má řídit potřebami národa v určité době. Doporučuje mísit aristokratické a demokratické elementy tak, aby střední stav byl těžištěm (zaručujícím stabilitu) státu (stát pro něj znamená řecký městský stát.). Vysoce hodnotí manželství, rodinu a obec, otroctví považuje za přirozenou věc. Na rozdíl od Platóna nemá podle něj člověk opouštět rodinu kvůli státu, uznává hodnotu soukromého vlastnictví.

Spisy o literatuře a rétorice Rétorika (o umění mluvit, 3 knihy). Poetika jako odvětví praktické filozofie. Spis Poetika - teorie básnictví a tragedie. K literární tvorbě je potřeba: 1) napodobovat - umění má zobrazovat, ne popisovat, 2) jednota konání, času a místa, 3) katarze - umění má pozorovatele očisťovat, pointa má být v souladu s morálkou.

Aristoteles a logika

Aristotelés nechápe logiku jako samostatnou vědu, ale chápe ji jako nástroj veškeré vědy přesněji řečeno, vědeckého poznání (Organon). Logiku nazývá „analytika“. Ve svých dílech nazvaných První analytiky a Druhé analytiky vysvětlil její hlavní učení - o úsudku a o důkaze. Podle Aristotela je „úkolem logiky zkoumat a stanovit metody, jejichž pomocí může být určitá danost převedena na prvky, které se mohou stát zdrojem jejího vysvětlení. Z toho je zřejmé, že základní kapitolou Aristotelovy logiky je dedukce. Učení o tomto umění nazývá Aristotelés vědou, ale zde se tento termín nechápe ve smyslu odvětví vědy, která má speciální předmět, ale široce, jako racionální zkoumání, které umožňuje určit podmínky důkazu, jeho druhy a stupně, a také objasnit poslední soudy, po jejichž dosazení již nelze pokračovat v redukci daného na prvky, které toto dané objasňují.

V dílech věnovaných logice se lze přesvědčit, že Aristotelovým prvotním zájmem byly tři problémy:

a) otázka metody pravděpodobného vědění; tuto otázku nazývá dialektikou a věnuje jí pozornost v díle nazvaném Topiky

b) otázka dvou základních metod vysvětlení již nejen pravděpodobného vědění, ale vědění jistého; těmito metodami jsou definice a důkaz

c) otázka metody, jak nalézt premisy vědění, tzn. Indukce

Položil teoretické základy logiky jako vědy, formuloval zákon sporu a zákon vyloučení třetího. Oba zákony dlouho patřily k zákonům výrokové logiky a svůj význam si uchovaly až do dnešní doby. V logice vytvořil Aristotelés teorii definic, sylogismů a vědeckých důkazů. Smyslové poznání považoval za pravdivé, omyly vznikají teprve tehdy, když se člověk odvažuje usuzovat. Všiml si, že jazykový význam slov nelze oddělovat od filozofického obsahu úvah a výkladů. Tvrdil, že filozofie není produktem individuální tvůrčí práce, nýbrž výsledkem práce celých pokolení myslitelů. Požadoval, aby názory předchůdců byly podrobeny důsledné kritice, čímž chtěl získat pevné logické a obsahové základy pro každou vědní disciplínu.

Pohyb, hmota

Na základě své představy o pohybu (každý pohyb, proces, vývoj vede k postupnému zdokonalování věcí nebo člověka) dospěl Aristotelés k názoru, že každý pohyb má svůj cíl, tzn. že každá věc spěje k určitému místu. Odtud vyplýval i jeho model světa. Stejně jako ostatní filozofové považoval i on kružnici za dokonalou křivku, která nemá ani počátek, ani konec a nemůže se ani zvětšit ani zmenšit. Pohyb po kružnici zjišťoval u planet, Měsíce, Slunce a hvězd. Rozdělil svět na podměsíční (proměnlivý) a nadměsíční (dokonalý) a zavedl představu přirozených a nucených pohybů těles. Přirozené pohyby příslušely všem pěti základním prvkům, z nichž se skládal svět. V podměsíčním světě se země a voda pohybovaly po přímce dolů ke středu, nejníže byla umístěna země, vzduch a oheň se pohybovaly po přímce od středu vzhůru. Tyto závěry zřejmě plynuly z pozorování důsledků různé hustoty různých látek. Nadměsíční svět - hvězdy - byl tvořen pátým dokonalým prvkem - éterem, jemuž byl určen dokonalý kruhový pohyb. Předměty v podměsíčním světě mohly konat i jiné pohyby než po přímce, v tom případě šlo podle Aristotela o pohyby nucené, při nichž po celou dobu pohybu působila na předmět nějaká síla. Z těchto názorů je zřejmé, že v Aristotelově době se setrvačnost chápala jako výsledek účinku vnějších sil. V souhlasu s tímto pojetím světa Aristotelés tvrdil, že země (dnes planeta Země) ve vesmíru již zaujala své přirozené (nejnižší) místo, že tím dosáhla dokonalosti a skončila svůj pohyb. Považoval ji za střed světa (vesmíru) a přisoudil jí tvar dokonalé koule. Planety a hvězdy se v jeho modelu pohybovaly rovnoměrně.

MACHOVEC, Dušan. Dějiny antické filosofie. Vyd. 1. Praha: H, 1993, 187 p. ISBN 80-854-6762-3

Jedním z hlavních pojmů Aristotelovy filozofie byl pojem pohybu. Čas byl podle jeho názorů pohybu přiřazen a byl chápán jako negativní prvek, protože v čase se stárne. V principu nebylo možné rozeznat kratší časový interval než ten, ve kterém se odehrál skok z jednoho místa vývoje (pohybu) do druhého. Nebylo třeba, aby prostor existoval samostatně, podle Aristotela stačil pojem místa, umístění a přemístění, prostor byl souhrnem všech míst vyplněných hmotou (srovnej dnes s pojmem fyzikálního pole). Aristoteles zavedl pojem maximální rychlosti: těleso mělo tuto rychlost v případě, když v každém následujícím okamžiku postoupilo na další místo. Existovaly i rychlosti menší, při nichž mohlo těleso v některých místech setrvávat i po několik časových okamžiků.

Podle Aristotelových představ se neměnila prapůvodní podstata věcí, která byla základem jedinečného a nedělitelného bytí - věčně trvajícího světa. Změny a vývoj, které se před jeho očima odehrávaly, byly podle jeho názorů vyvolány působením protikladů (země - voda - vzduch - oheň). protiklady se navzájem vytlačovaly, byly však současně nerozlučné a mohly překonat a přeměnit vnitřní vývoj věcí a jevů. Aristotelés (a s ním celá scholastika) vztahoval místo nějakého tělesa k hmotnému prostředí, které ho obklopuje. Přitom se rozcházely názory na to, zda toto prostředí se musí tělesa přímo dotýkat nebo zda lze připustit jistou konečnou vzdálenost mezi nimi. Pohyb (vývoj) byl nedílnou součástí hmotných věcí, Aristotelés chápal pohyb jako spojení pohybu duše a vývojových tělesných procesů. Aby se věc mohla pohybovat, bylo nutné, aby se pohybovaly všechny její části. Tvrdil dále, že vše (dokonce i náhodné jevy) má své vnější a vnitřní příčiny a že věci na sebe vzájemně bezprostředně působí. Při každé změně pohybu se proto uplatňovaly čtyři složky: forma, hmota, příčina a účel.

Hmotu Aristotelés považoval za cosi beztvarého, za možnost, která nemůže bez formy samostatně existovat. Věci měnily svou formu vlivem vzájemného působení a ve svém vývoji postupně směřovaly k dokonalé formě. Oddělování formy a hmoty připomíná objektivně idealistické názory Platónovy, v nichž se odděloval svět idejí a svět věcí. S těmito představami bezprostředně souvisel i Aristotelův názor, že člověk je bytostí, která ve svém vývoji postupně krok za krokem dozrává k dokonalosti, a proto jeho život není předem určen osudem.

Aristotelés učil, že věci jsou nekonečně dělitelné; pojem nekonečno také užíval, když mluvil o vzdálenostech. Učil že spojité prostředí (kontinuum) nemůže být složeno z nekonečně malých, dále nedělitelných částí. Proto např. body, ze kterých se skládá přímka, nepovažoval za její prvky, ale za jakési hranice v kontinuu. Také místo, ve kterém se nalézá nějaké těleso, není totožné s tělesem samým, místo se nepohybuje, je formou, hranicí, oddělující těleso od jiného místa.

Aristotelés tvrdil, že svět, který nás obklopuje a v němž žijeme, není obrazem nějakého hlouběji skrytého světa, kde vládne chaos, ale že je to sám hmotně objektivní svět. Chaos tvořil podle něho jen jednu ze složek našeho světa; všechno věčné je obsaženo ve světě, nikoli mimo něj.

Filozofii rozdělil na teoretickou (o pozorováni a o rozboru), praktickou (o jednání) apoietickou (o tvoření, při němž se uplatňuje něčí záměr). Jednotlivé vědy zkoumají části přírody a všímají si toho, co je obecné a mnoha věcem společné, ve filozofii se snažíme vytvořit si celkový vědecky podložený názor na přírodní děje a jevy. Filozofie byla pro Aristotela čistou teorií, v níž zdůrazňoval nutnost užívat abstraktní pojmy a přistupoval k řešení otázek objektivně. Požadoval, aby se filozofie úzce prolínala s dialektikou, geometrií, fyzikou, astronomií a s dalšími vědami. Ve svých dílech opustil metodu dialogu a zavedl sloh vědeckých pojednání.

RICKEN, Friedo. Antická filosofie. 1. vyd. Překlad David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999, 230 s. Dějiny filosofie (Olomouc), díl 1. ISBN 80-718-2092-X

„Nestačí určitou myšlenku odmítnout, ale je nutné odhalit jejich kořeny, podmínky za jakých vznikla a proč spatřila svět.“ (Aristotelés)„

Předpokládejme, že myšlenky nemají vlastní identitu, přesto však reagují na okolí: Možná, že někteří z nás mají utkvělou představu, že své myšlení takzvaně kontrolují. Nebo, když připustíme poněkud vyšší dávku egoismu, že ho snad dokonce ovládají. Pravda ale je, že jakékoliv řízení na této úrovni se vymyká schopnostem lidské rasy. Myšlenky nechápeme jako svébytné entity - jsou součástí naší existence (každého jednotlivce), a jsou limitovány naším viděním světa. Tedy výchovou, okolím, lidem okolo nás - rodinou, přáteli, i těmi, které zrovna nemáme v oblibě.

I myšlenky ctí obor působnosti – definujme vnitřní a vnější svět: Jak jsme již (možná nechtěně) přiznali, naše myšlenky jsou ovlivňovány okolím. A pokud si dovolíme určité zobecnění, můžeme tento svět rozdělit na vnitřní (tu opravdu niternou oblast našeho já) a svět vnější (tedy ten, o kterém čteme v novinách, který vidíme ve večerních zprávách - ať již veřejnoprávní nebo soukromé televizi, a o kterém můžeme diskutovat na necenzurovaných ostrůvcích Internetu)

Ať již vlivem našeho já nebo vlivem okolí, dochází k průběžné cenzuře myšlenkových pochodů. Ne na základě uvědomělého přístupu. Již v zárodku jsme schopni vytěsnit myšlenky, které jsou v našem (myšlenkovém, sociálním, estetickém) teritoriu takzvaně nežádoucí – tabu. A tabu existuje v každé společnosti celá řada. Je otázkou, zda naše myšlenky mají sílu je změnit.

I když předchozí odstavce mohly vyznít spíše pesimisticky, nevěšme hlavu. Snad se stále ještě můžeme spolehnout na to, že výchova mladého jedince naší společnosti má smysl. Tedy má smysl předávat potomkům vědomosti našich předků, poučit je z našich omylů a otevřít jim cestu k dalšímu poznání. A s tím by zřejmě souhlasil i Aristoteles…

ČECHÁK, V. a kol., Co víte o starověké a středověké filozofii, 1. vydání vydal Horizont, Praha 1983, ISBN 40-030-83

ASMUS, V.F., Antická filozofie, 1. vydání vydala Svoboda, Praha 1986, ISBN 25-132-86

MACHOVEC, Dušan. Dějiny antické filosofie. Vyd. 1. Praha: H, 1993, 187 p. ISBN 80-854-6762-3

ARISTOTELÉS,, Dušan. Athénská ústava. 1. vyd. Překlad Pavel Oliva. Praha: Baset, 2004, 173 s. Antická knihovna (Arista), 73. ISBN 80-734-0061-8

RICKEN, Friedo. Antická filosofie. 1. vyd. Překlad David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 1999, 230 s. Dějiny filosofie (Olomouc), díl 1. ISBN 80-718-2092-X

Internetové zdroje:

Kolektiv autorů. Aristotelés [online]. Publikováno 7.3.2013 [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotel%C3%A9s>.

Kolektiv autorů. Antika - Aristoteles [online]. Publikováno 25.8.2004 [cit. 2013-03-25]. Dostupné z: <http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1304>.



Počet shlédnutí: 126