Básník: Gafurjon Shakirov (Tádžik, 1953) - oblast Batken

Gafurjon Shakirov, který je Tádžik, se narodil v roce 1953 v Uchkurganu, vesnici v provincii Batken v Kyrgyzstánu nedaleko Tádžikistánu. Po absolvování univerzity se stal učitelem a později ředitelem školy. „Nejsem moc zbožný člověk, protože jsem vystudoval univerzitu marxismu-leninismu a celý svůj život jsem zasvětil vědě. Přesto jsem muslim,“ říká. Nazarbegim Muzaffarova (kyrgyzská studentka Americké university Střední Asie v Biškeku, pozn. překl.) s ním dělala rozhovor v Uchkurganu dne 13. března 2009.

V Uchkurganu byla politika kolektivizace velmi přísná. Pokud někdo odmítl kolektivizovat, říkalo se mu kulak¹⁾. Dříve, za diktatury proletariátu, bylo nařízeno bohatým lidem vše vzít [bayové] a rozdat to lidem ostatním. Pro bohaté nebylo mezi obyčejnými lidmi místo - bohatí obyvatelé byli v menšině.

Druhá světová válka byla nejkrutější, k jaké kdy na světě došlo. Zemřelo na 50 milionů lidí. Během války byl život velmi špatný a plný těžkostí. Ženy pracovaly od rána do večera, a říkal se takový slogan: „Vše pro frontu.“ Během této války jsme ztralili dva dědečky. Trvalo tak 5-6 let, než začala po válce kvalita života opět růst.

Hlad byl velký problém během války. V sirotčinci v Uchkurganu byly děti tak hladové, že jedly trávu a následně zemřely. Když někdo ukradl i dva kusy obilí, mohl být za to zatčen. V Uchkurganu byl vojenský tábor, proto tam bylo mnoho Rusů a mělo to velký vliv na rozvoj naší vesnice po válce. Vliv Rusů byl velmi pozitivní. Poznávali jsme jejich kulturu a oni se učili o té naší. Bylo otevřeno mnoho tanečních klubů, kluzišť na bruslení a spousta dalších věcí.

Narodil jsem se v rodině kolchozníků. Pěstovali jsme bavlnu. Od konce sovětské éry se zemědělství změnilo. Během sovětského období jsme měli bavlnu, ale od roku 1990²⁾ je to tabák a každý, kdo chce dnes něco pěstovat, pěstuje tabák. Také zmizely některé zemědělské profese. V naší vesnici teď není žádný agronom ani žádný veterinář. A nemáme tu teď dostatek vybavení.

Chodil jsem do školy v mé vlastní vesnici, na střední školu č. 22. Studovali jsme v tádžičtině. Maturoval jsem v roce 1970. Když jsem byl v první třídě, studovali jsme ve staré škole, která byla jako mešita. Na začátku první třídy byla velká mezi studenty velká soutěživost. Dokonce i naši rodiče soutěžili o to, čí dítě je chytřejší. Teď už bohužel taková tradice není - bylo to velmi dobré. Škola začala v 9 hodin ráno a skončili jsme ve dvě hodiny odpoledne. Učitelé byli dobře kvalifikovaní a dokonce i dnes si pamatuji biologii, umím řešit matematické a chemické úlohy. Můj oblíbený předmět byla historie.

Ženy v mém životě hrály velkou roli, protože mě vychovávala maminka - můj otec zemřel, když jsem byl velmi mladý. Moje maminka vstávala brzy ráno, šla do práce a zůstala tam až do večera. Když jsme viděli, jak je matka vyčerpaná a jak je pro ni samotnou výchova čtyř dětí náročná - snažili jsme se pilně studovat a absolvovat školu s vyznamenáním. Vím, že moje maminka statečně sehrála jak roli matky, tak i otce. V současnosti je počet mužů, kteří jsou zaměstnáni, je velmi malý a většina emigruje do Ruska. Posílají peníze odtamtud. Ženy jsou primárně odpovědné za výchovu dětí.

Role mužů zde byla velmi silná až do 60. a 70. let. Po roce 1970 byl počet vzdělaných žen mnohem vyšší než počet vzdělaných mužů. Během těchto let, po absolvování vysoké školy a získání zaměstnání, měly ženy stejné role jako muži - v rodině i ve společnosti. Úloha dětí vždy byla a stále je tou nejvýznamnější v každé rodině. Čím více dětí je v rodině, tím bude šťastnější a tím méně v ní bude konfliktů.

Vyšší vzdělání jsem získal v Tádžikistánu. Vystudoval jsem tádžický Pedagogický institut v Leninabadu. V té době jsem tam dostal Kalininské stipendium. Z 15.000 studentů dostalo toto stipendium jen pět. Byl jsem také v Komsomolu, kde jsem byl členem obecního výboru.

Na univerzitě jsem velmi aktivně pomáhal těm, kteří na tom se studiem nebyli moc dobře. Pomáhal jsem jim s filosofií, politickou ekonomii, dějinami KPSS [Komunistické strany Sovětského svazu] a s vědeckým komunismem. Tyto předměty byly velmi náročné a já se jim snažil pomoci. Za sovětských dob znamenalo být nevzdělaný velkou tragédii. Byly i případy, kdy lidé, kteří neudělali zkoušky na vysokých školách, spáchali sebevraždu. Získat vyšší vzdělání bylo snem každého.

Po dokončení studia mě ministerstvo školství poslalo do mé vlastní vesnice, abych zde pracoval jako učitel na střední škole č. 22. V roce 1976 jsem byl poslán na studia na Univerzitu marxismu-leninismu Kyrgyzské komunistické strany. Absolvoval jsem v roce 1980 a začal pracovat pro okresní výbor. Třicet pět let jsem pracoval ve školství. Během mé pedagogické kariéry jsem působil jako asistent ředitele a také jako ředitel a - na tři nebo čtyři období - jsem byl poslancem v místním kenesh [Městská rada].

Nejsem moc zbožný člověk, protože jsem vystudoval univerzitu marxismu-leninismu a celý můj život jsem věnoval vědě. Přesto jsem ale muslim. Za sovětských dob byla velmi silná ateistická propaganda. V těch dobách nás učili být bezbožnými. Stále je tu ale víc než pár věřících. Během muslimských svátků jako je Ramadán nebo Kurman Ait³⁾ vždy lidé vzpomínají zemřelé příbuzné.

Kurman Ait se slavil i za sovětů. Jediným rozdílem bylo, že nebyl státním svátkem, nebyl červeně označen v kalendáři a lidé museli ten den pracovat. Nikdo neměl právo v ten den nepřijít do práce. Pokud některý pracovník - dokonce i šéf - nepřišel do práce, byl okamžitě předvolán na okresní výbor a propuštěn. Ale dnes je [Kurman Ait] „červený den“ v kalendáři a všichni mají volno. Nečtu namaz [modlitba], ale znám ji. Za sovětů mešity byly, ale navštěvovali je jen důchodci. Osoby mladší 60 let tam nesměli. Navíc tam neměli čas chodit - byli velmi zaneprázdněni svou prací.

Existuje rituál, kterému se říká hijrat Mecca. Je to jedna z pěti věcí, které opravdu zbožný člověk musí udělat. Hijrat Mecca znamená udělat pouť do Mekky. Bohužel ne všichni lidé jsou schopni tam jít, z finančních důvodů. Ale pokud má muslim možnost tohle místo navštívit, musí tu pouť vykonat. Také je rituál tzv. hanta. Pokud se v rodině narodí syn, musí být proveden tento rituál obřezání. Takové rituály spojují lidi dohromady.

Oženil jsem se obvyklým způsobem, stejně jako všichni moji přátelé. Seznámil jsem se s mou ženou; měl jsem kamaráda Abdurahmana Sydykova. Často jsem ho navštěvoval u něj doma a tam jsem ji poznal - byla jeho sestra. Moc jsme spolu nekomunikovali, ale věděli jsme, že se sobě navzájem líbíme a ona si mě chtěla vzít, protože v té době jsem byl velmi solidní člověk - byl jsem sportovec a roztomilý kluk a ona byla neteř prvního státního zástupce tádžického SSR. Teď mám tři děti a jednoho vnuka.

Miluji poezii, rád čtu knihy a někdy píšu básně. Když jsem byl mladý, nejoblíbenější druh zábavy byl sport. Televize se v naší kominutě objevila v padesátém devátém až šedesátém roce a vysílal jen jeden kanál - kanál Taškentu. Než se objevila televize, lidé často chodili do kina.

Můj první jazyk je tádžičtina. Mluvím uzbecky, rusky, afghánsky a íránsky. Naučil jsem se všechny ty jazyky v naší vesnici. Ve škole jsem se naučil ruštinu a uzbečtinu. Doma mluvíme tádžicky a v práci používám uzbečtinu a tádžičtinu. Samozřejmě že některé jazyky jsou prestižnější než jiné. V dnešní době, pokud chce být člověk dobře vzdělaný, musí znát alespoň ruštinu nebo angličtinu. Můj oblíbený jazyk, ve kterém bych nejraději mluvil pořád, je samozřejmě tádžičtina. Ale s lidmi různých národností se snažím mluvit v jazyce té národnosti, kterou ta osoba zastupuje.

Moje oblíbené jídlo je plov⁴⁾. Způsob, jakým plov děláme, se moc nezměnil, ale objevují se i nové recepty. Jím hodně jídel s masem. Vím, že to není zdravé, ale stejně to jím. Když člověk stárne, mění se i stravovací návyky. Třeba když jsem byl mladý, jedl jsem velké množství plovu a hodně tučná jídla, ale teď to mám strach jíst. Lékaři mi to kvůli srdci nedovolí jíst. V mém slovníku se teď objevilo slovo „cholesterol“. Když jsem byl mladý, vůbec jsem to slovo neznal.

Počet shlédnutí: 54