Po celém světě můžeme najít nespočet etnických skupin. Dříve, než se začneme zabývat určitou etnickou skupinou, si musíme však uvědomit, že samo slovo „ethnos“, poprvé použito Řeky, prošlo vývojem stejně tak jako skupiny, které byly nositely tohoto jména.

„Group of people with some degree of coherence, people with common origins, related by shared experiences. ¹⁾
(„Skupina lidí s určitou mírou soudržnosti, lidé společného původu, spojení stejnou minulostí.“)

Nebude však výstižnější výraz zavedený koncem 19.století ve francouzské sociologii ethnie, jež označuje: “Společenství, mezi jehož příslušníky se pod vlivem historických okolností vyvinulo pouto vzájemné solidarity.„ ²⁾

Nelze říci, ze jeden z výroku je pravdivější, ale chceme tím poukázat na fakt, že ani dnes nepanuje ve vědeckých kruzích shodný názor na definici tohoto hojně používaného výrazu. Proto jsme se rozhodli studovat naši etnickou minoritu pouze podle kritérií pouze jediného vědce.

Naším cílem je provést rozbor etnické minority Arbëresh podle vymezení šesti kritérií od A.D.Smithe (1989) pro etnikum. Anthony D. Smith se narodil r.1933 a je považován za zakladatele nacionalistických studií. Jako jeden z prvních rozlišuje výrazy civic³⁾ a ethnic⁴⁾. Dále se domnívá, že každý národ má své “etnické jádro„, které je historicky pojeno s jeho osudy. Právě díky důrazu, který klade na historickou pospolitost národa, jsme se rozhodli použít v naší práci jeho vymezení pro etnikum.
Než se budeme moci pustit do samotného výzkumu, nejdříve, pro lepší pochopení, se seznámíme s vývojem slova ethnos a jeho chápáním v různých dobách. Tím jak jsme schopni vidět sami sebe nebo ty ostatní, se mění i chápání výrazu etnikum. A pokud chceme správně popsat a pochopit jinou etnickou skupinu, musíme si nejprve nastavit hodnotící kritéria (viz níže). Otázkou však zůstává, jestli je vůbec možné, charakterizovat etnickou skupinu, obývající jiné území, podle všeobecně platné definice A.D. Smithe. Cílem této práce by tak nemělo být pouze představení této etnické minority, ale také zjistit platnost vědecké definice v praxi.

Nakolik nám vymezení kritérií pro etnikum (viz níže) doopravdy umožňují komplexní rozbor dané skupiny.

Jsme pomoci této definice schopni vystihnout podstatu přežití Arbëresh komunity v jižní Itálii?

Mnoho knih o italských Albáncích, neboli Arbereších v českých knihovnách není. Jednou z mála knih, která se touto problematikou zabývá, je kniha Karla-Markuse Gauße: Die sterbenden Europäer - Vymírající Evropané, přeložené Zlatou Kufnerovou. V této knize autor navštěvuje různé evropské menšiny, jako Sefardy v Sarajevu, Lužické Srby v Německu a Arumuny v Makedonii. Při své cestě zavítal i za Arberešema do Kalábrie. V knize líčí svůj pobyt mezi Arbereši a rozhovory s nimi. Jednou z jeho několika otázek byla i otázka na etnického chápání usedlých Albánců v Itálii a také na pohled italských Albánců na nově příchozí Albánce, kteří proudili do Itálie v 90.letech.

Druhá kniha se nazývá Národnostní menšiny v Evropě od autora Leoše Šatavy, v této knize najdeme snad všechny etnické minority v Evropě. Kniha je řazena podle zemí v abecedním pořádku. U každé země jsou přehledně vypsány všechny etnické minority, stručný popis jejich dějin, jak se dostali do daných zemí a proč, popis jazyka a počet, který menšina zaujímá v dané zemi.

Pochopení slova etnický

Jak již bylo úvodem řečeno slovo etnický se významově od svého vzniku hodně změnilo. Díky změnám v chápání máme jedinečnou možnost pozorovat jeho význam, i v jakých souvislostech bylo použito. Pojďme tedy uvést aspoň několik námi vybraných autorů, kteří se touto problematikou zabývali.

Velmi zajímavé poznatky uvádí publikaci Etnické konflikty ⁵⁾ od Filipa Tesaře, kde nejprve představuje stručnou historii tohoto slova a dále pojem etnická skupina rozděluje na několik podskupin.

 a) Původní "kmenové společenství"
 b) Imigranti
 c) Opovrhované společenské vrstvy
 d) Severní Amerika - Rasa
 e) Evropa - Společenství, které nemá vlastní stát

Původním je ovšem myšleno něco zastaralého, primitivního. Neustále se zde setkáváme s určitou dualitou. Původně se jednalo o dualitu křesťansky-pohanského chápáni světa. Ten to ovšem převzal ze Starého zákona, kde pro označení neizraelského národa používají slovo ethos. V Novém zákoně je to latinský výraz etnicus, který ovšem také označuje ty ostatní národy za neřímské, tedy pohanské. Jde o to, že kulturně nadřazení evropané vnímají ty ostatní, jak kulturně, tak fyzicky za méněcenné. Dále uvádí, že až do konce 19.století se při studiu rozličných kultur užívá slovo kmen, které je nahrazeno právě výrazem etnikum. Prvně ho použil sociolog David Riesman r. 1953. Bohužel uvádí, že dědí kontext primitivního, archaického, nezápadního, nebělošského, mimoevropského společenství. Prostě se jedná o protipól civilizovaného. Avšak s touto vědeckou zkostnatělostí se objevují 2 přístupy k pojetí etnicity.

- kde etnickou identitu tvoří základní identita, která je neměnná a silně emotivovaná.
- bere příslušnost k národu jako přirozenou součást člověka.
- národy se vyvýjejí jako společenské jednotky vytvářející společný jazyk, kulturu a mající historický či pokrevní původ.

Z tohoto krátkého představení primordialismu je jasné, že i A.D. Smith je zastáncem této teorie. Proto v jeho definici nalézáme 2 body zcela orientované na historii dané et.skupiny. Jedná se o sdílené dějiny a mýtus o společném původě. I my se přikláníme k názoru, že společná historie je důležitým aspektem při vytváření společné kultury, jazyka a vymezení se vůči okolnímu prostředí.

Pod touto kategorií se dále nacházejí dva přistupy: instrumentalismus a konstruktivismus. Nebudeme zde obšírně rozvádět jednotlivé přístupy, spíše shrneme jejich společné rysy, které je řadí do modernismu.

- etnická identita je pouze výsledek používání etnického symbolu k politické mobilitě.
- národ je pouze produkt historických a společenských podmínek.
- studium národa dochází skrze studium nacionalismu, který je silně ovlivněn politickou situací na daném území.
- uvádí, že primordialistický přístup pouze utvrzuje nároky na vlastní stát a národní sebeurčení.

Studium dokumentů

Studium dokumentů je základním kamenem každého výzkumu. Díky načtené literatuře jsme se mohli seznámit s fundamentálními informacemi o dané problematice. Tyto vědomosti jsme podle našich dispozic ověřili, rozšířili a v některých částech výzkumu i popřeli. Nezvratnou výhodou této metody je mnoho materiálů, které se dají získat. Jak v českém jazyce, tak i v anglickém či italském. Možnost použití komparativní metody při sbírání dat na určité téma, bylo velice užitečné. Mohli jsme si tak ověřit jednotlivé informace u více zdrojů a tak se vyvarovat spekulacím či práci s nepravými informacemi. Faktem však zůstává, že není možné veškeré výroky ze zdrojů ověřit. Bohužel studium písemných/digitalizovaných pramenů má i své stinné stránky. Tou nejmarkantnější je časová náročnost jak při shromažďování tak i kompletaci získaných dat.

Terénní výzkum v jižní Itálii

Dalším, snad si troufáme říci, i nejcennějším zdrojem informací pro nás byl terénní výzkum v dané oblasti. Měli jsme možnost navštívit některé Arbëresh vesnice jako jsou Mongrassano, Civita, Piana degli Albanesi, Palermo. Néjenomže jsme si mohli projít tyto malebné vesničky, ale na vlastní kůži jsme mohli vstřebat atmosféru těchto středověkých osad. Při této příležitosti, jsme si domluvili schůzky s místními představiteli knihoven, radnic, farností či pracovníků muzeí. Většina těchto schůzek měla ráz semistandardizovaných rozhovorů, které jsme si nahrávali. Respondenti byli velice milí, schůzky probíhali v neformálním duchu a dokonce nás zavedli i do svých domovů či nás seznámili se svými přáteli. Při těchto návštěvách jsme obdrželi další výzkumný materiál a to ve formě časopisů, brožur, slovníků, knih či dokonce videonahrávek z vlastní produkce.

Jedno z prvních kritérií je samotný název etnické skupiny. Musíme si uvědomit důležitost tohoto aktu jakožto uvědomění si vlastní odlišnosti od ostatních. Dokud určitý jev, událost či objekt nenese vlastní název, můžeme zpochybnit i samotnou existenci. Již proto je tento první krok fundamentálním pro identifikaci etnické skupiny, která tím deklaruje svému okolí uvědomění si vlastní odlišnosti, jedinečnosti. Jméno jako takové není pouze nic neříkající název, ale je ukazatelem a nositelem historicky-kulturního odkazu, ke kterému se daná skupina hlásí. Společné jméno předpokládá společný původ. Společným původem opětovně vymezujeme hranice mezi námi (společenstvím se stejnou kulturou, zvyky a hodnotami) a těmi ostatními.

Podívejme se ale na historické souvislosti s názvem námi studované etnické skupiny.
První zmínku o Albáncích nacházíme v díle Kladia Ptolemaia Geographica 2.st.n.l., kde popisuje provincii Albanoi na území dnešní Makedonie. Další záznamy nalézáme až ve středověku, kde byzantský historik Michael Atteleiates ve svém spise Historia popisuje nezdařilé povstání Latinců, Řeků, Bulharů a Albánců na Balkánském poloostrově. Pro nás je ovšem podstatný konec 12.století, kdy vzniká Arbëreshké království. Nacházelo se na území kraje Albanonu, Albánci nazývaného Arbëri. Toto království bohužel nemělo dlouhého trvání cca do r. 1253, kdy tato oblast byla podmaňovaná Epirem (království, které se vyskytovalo na území dnešního Řecka).

Je nasnadě zmínit, že kmeny na území Albánie byly v řečtině nazývány Albanoi, v latině Albanenses, ale oni sami se nazývali Arberešet (Arbëreshë). Vzhledem k tomu, že nemáme žádné dochované písemné památky, které by potvrzovali používání tohoto jména již dříve, můžeme pouze spekulovat.

Ve 14.století dochází k první migrační vlně do jižní Itálie. Následující dvě století přicházejí v menších či větších vlnách další albánští osadníci, kteří odmítli konvertovat na islámské náboženství či se nesmířili s novou svrchovanou kulturou. Musíme zdůraznit, že po celou tu dlouho dobu, než se Italo-Albánci setkali se svými soukmenovci v 90. letech 19.století, mluvili středověkou albánštinou, která používala i mnoho řeckých výrazů. Jazyk Arbërisht byl hlavně mluveným jazykem a jeho písemné formy se používalo pouze v kostelech. Teprve s příchodem Albánců, došlo k porovnání Toskštiny (nejvíce používaným dialektem v Albánii) a jazykem Arbërisht, která ovšem také vychází s Tosktského dialektu.

Víme tedy, že od středověku se albánské kmeny nazývají Arbëresh. Komunity žijící v Itálii jsou nazývány Albanesi (italsky Albánci), ale oni sami uvnitř skupiny se stále nazývají Arbëresh. Až s příchodem nových Albánců dochází k rozšíření tohoto označení i mezi ostatní italské obyvatelstvo, ale hlavně mezi vědecké kruhy.

Otázku, kterou si musíme tedy položit je jestli si tento název doopravdy zvolili oni sami nebo jím byl přidělen až koncem 19.století vnějšími vlivy.

Domníváme se, že odpověď je více než jasná. Arbëresh není tedy pouze označení původních kmenů osídlující kraj Albanoi. Tento název v sobě nese prosperující a samostatné království, které se hlásí ke křesťanské tradici. Jedná se o pravou tradici a kulturu předků, která nebyla negativně ovlivněna islámskou invazí a dále i totalitním režimem. Vidíme tedy, že tento název označuje společenství lidí, jež jsou hrdí na svůj původ, zemi a náboženství a to, že nebydlí na území své rodné vlastni z nich nedělá o nic horší Albánce než Albánce v Albánii. Možná naopak, Arbëresh se nevzdali tradic svých otců a nevyměnili svou víru za cizí. I na nepřátelském území Itálie byli schopni si uchovat své zvyky a udržet si svou národní hrdost. Tím, že si uchovali středověké a tedy i první označení pro Albánce, dali jasně najevo svoji albánskou krev.

V této části se zaměříme na některé historické milníky a zvyky, které jsou pro Arbëresh velice důležité. A podle kterých vznikly různé mýty, které jim připomínají jejich původ a spojují je s jejich bývalou rodnou vlastí.

Velkým hrdinou je pro Arbereše Gjergj Kastrioti - zvaný Skanderbeg. Arbërsh se totiž cítí jako ztracené Skanderbegovi děti (Po jeho smrti a porážce, vidí Albánci ve Skanderbegovi ochránce Albánského lidu. To dokazuje i fakt, že ve skoro každé vesnici, či obci je na náměstí umístěna busta Skanderbega, nebo alespoň hlavní ulice nesou jeho jméno. Mýtus, který by mohl vyprávět o hrdinském chování Skanderbega v boji proti sultánovi je Gjergj Elez Alia. Stručný výklad mýtu: Gjergj bojoval mnoho let proti nepřátelům země. Po devíti zraněních se odešel léčit do své věže. S léčbou mu pomáhala jeho sestra. Ostatní lidé na něj po nějaké době zapomněli. Po devíti letech léčení přišel nový nepřítel, z moře povstal snědý obr Baloz. Nikdo se mu neodvážil postavit a nikdo nešel za Gjergjem požádat o pomoc. Baloz tedy pustošil zemi a vybíral si krutou daň, každá rodina mu musela dát mladou pannu a skopové. Když měl zaplatit Gjergj, jeho sestra mu vše pověděla a on se najednou probral a požádal svou sestru, ať vezme koně a nechá ho okovat a nechá udělat nový meč. Měla jet za kovářem, který byl pokrevním bratrem Gjergja. Ten, ale odmítl. Tak jela za druhým kovářem, který byl dávným přítele Gjergja. Ten vyhověl a Gjergj mohl vyrazit zabít obra. Po lítém boji Gjergj vyhrál a země byla zachráněna, ovšem Gjergj po návratu do své věže zemřel a jeho sestra žalem umřela s ním. Nám tento mýtus připomněl hrdinské boje Skanderbega proti Turkům, dále v tomto mýtu vidíme prvky sourozenecké lásky, odvahy bojovat za svou vlast a ochranu své rodiny, zradu i dodržení dávného přátelství, to vše jsou hodnoty, které pro Albánce hodně znamenají (popsáno v bodě 4). Celé znění mýtu je na internetu.⁶⁾

Dalším je mýtus zvaný Hrad Rozafat. V tomto mýtu je zachycen zvyk klasický pro Balkánský poloostrov. Obyvatelé zemí jako Bulharsko, Rumunsko, Řecko, Srbsko i Albánie používali při stavbách mostů, hradů a klášterů zvířecích obětí. Nejčastěji se používali jako zvířecí oběti používali ovce, kozy, kuřata a jejich ostatky byly zabudovány do základů stavby. Předpokládá se, že tento zvyk vydržel v této oblasti do dnes, i když už jenom v malém měřítku. Stručný popis mýtu: Byli 3 ženatí bratři, kteří se rozhodli postavit na vrcholku hory Valdanuz hrad. Základy, které přes den postavily, ovšem přes noc spadly. Jednoho dne za bratry přišel starý muž, bratři se na něj obrátili s prosbou o radu, co mají udělat, aby jim základy každou noc nespadly a oni mohli postavit hrad. Starý muž jim dal jednu radu. Žena, která jim zítra přinese oběd k hradu, musí být zaživa zazděna do základů hradu. Dále řekl, že nikdy nesmí o této radě říct svým ženám. Dva bratři neuposlechli starého muže a svým ženám o radě řekli. Jen poslední uposlechl a nic neřekl. Když jejich matka připravila druhý den oběd, poprosila nejdříve ženy těch bratrů, kteří mlčenlivost porušili, aby odnesly jídlo svým mužům. Obě odmítly, až poslední přijala tuto nabídku a odnesla oběd bratrům. Když dorazila na místo, byl jí řečen její osud, že musí být zaživa zazděna do hradu. Žena tento úděl přijal, pouze pod jednou podmínkou, aby jí ve zdi nechali díry pro pravé oko, pravou nohu, pravé prso a pravé chodidlo. Svou prosbu zdůvodnila tím, že má malého syna a ten když začne brečet, tak ho utiší pravým okem, upokojí ho pravou rukou, nakojí ho pravým prsem a pohoupe ho pravou nohou. Tak se také stalo, ženo byla zazděna do hradu s dírami, které si vyžádala. Hrad přes noc nespadl a mohl být dostavěn. Celé změní mýtů na webových stránkách. ⁷⁾

V knize Karla-Markuse Gauße se můžeme dočíst o těchto hodnotách při rozhovoru s pane Pesarrou, který v Itálii pracuje jako správce v Museo Etnico Arbëresh. Velkým rozdílem mezi Arbëresh a novými přistěhovalci či uprchlíky je přístup k životu, nebo očekávání od života, i jazyk. Pan Pesarra si všiml, že nově příchozí Albánci, už tolik nemluví krásnou albánštinou, kterou si Arbëresh uchovali, dále konstatoval, že se jazyk v rodné zemi hodně změnil, a některé změny byly spíše k horšímu. Hlavně se jedná o zjednodušování výslovnosti při počátečním shluku souhlásek. Noví přistěhovalci z Albánie, chtějí prý jen jediné. Získat co nejrychleji peníze, zbohatnout a užívat si života. Pro získání peněz prý udělají cokoliv a je jim jedno, co to bude. Mnoho Arbëresh nabízelo pomoc nově příchozím, jazykové kurzy, vzdělávací kurzy, chtěli je seznámit s historií italo-albánců, ale bez úspěchu, nikdo neměl zájem. Pan Pesarra přímo říká:“ Mají jiné náboženství, jiný jazyk, vyznávají jiné hodnoty, jsou jiní.„ ⁸⁾ Dále říká:“ My jim však nemůžeme dát, co chtějí, a oni naopak nemůžou dát nám to, potřebujeme my.„ ⁹⁾ Tím pan Pesarra naráží na to, že Arbëresh by od Albánců z Albánie potřebovali získat útěchu a sílu, od lidí kteří nemuseli přežívat v cizím prostředí, které je chce neustále asimilovat. Od lidí, kteří žili jako Albánci, měli své univerzity, divadla, rozhlasové stanice, televize. Bohužel se tomu tak neděje. Podle Pesarry Arbëresh ztratili iluze o velké albánské kultuře v Albánii, kdy se po dlouhém uzavření před světem, díky komunistické diktatuře Envera Hodži, tato kultura i země opět otevřela světu. Pesarra říká: „Blíž než z Tirany nám jsou Arvenité z Řecka“.¹⁰⁾ Arvenité uprchli z Albánie ve stejnou dobu jako Arbëresh, ale místo Itálie si vybrali Řecko.

Než pokročíme k představení nejvýznamnějších světských svátku či náboženských ritů je nezbytné zde zmínit pět základních pilířů ne jenom italo-albánské komunity, ale i celého Albánského národa. Je nutné podotknout, že těchto ačkoli těchto pět pravidel jsou všeobecně známé a platné. Na jednotlivých územích dochází k určité variaci chápání a dodržování některých z nich. Každá komunita dává důraz na jiné. K největší odlišnosti dochází mezi samotnou Albánií a Itálií. Přesto tvoří velmi důležitou roli v jejich životech.

5 Základních pilířů:

             La Vatra		 (nejbližší rodina)
	     La Gjitonia 	 (příbuzní)
	     La Vallamja	 (bratrská/sesterská láska a oddanost)
	     La Besa		 (čest - dodržení daného slova)
	     La Nderja	         (pohostinství)

Bohužel v naší západní kultuře mnoho těchto slov jsou jenom vyprázdněné pojmy, které své velikosti dosahují už pouze v rytířských románech. Avšak jak pro Albánce tak pro Italo-Albánce je rodina, čest rodiny a jejich členů nadevše. Jen díky tomu mohli přetrvat celá staletí na jiném území a udržet si své tradice. I dnes je italo-albánská kultura silně semknutá a většina mladých, kteří už mají oficiálně italské občanství, nosí stále albánská jména a mluví albánsky. Sice ne všichni mladí mluví albánsky, ale většina z nich má hovorové znalosti Arbërisht a s trochou snahy jsou schopni porozumět i samotné albánštině. Nejde pouze o to, že mluví jazykem svých prarodičů, ale že celá rodina je neustále v kontaktu. Svátky slaví společně, navzájem si pomáhají ( a to i vzdálenějšímu příbuzenstvu) a uvnitř rodiny neexistuje tabu. Trochu nadneseně se jedná o jeden kompaktní organismus. Takže pokud je jedna jeho část nemocná či nefunkční, zbylé zdravé buňky ihned započínají léčivý proces aby byl co nejdříve celý organismus opět zdravý.

Dalším silným charakteristickým prvkem etnické skupiny Arbëresh je náboženství.

Arbëresh pocházejí z albánských uprchlíků, kteří se usadili hlavně na Sicílii a v Kalábrii od 14.stol až do 17.stol., kde byli biskupy přivítání a jejich zvláštnosti v rituálech respektovány. Mnoho z komunit, které se vytvořily na Sicílii (dnes nejvíce Piana degli Albanesi) si dodnes zachovaly, spolu s jazykem a zvyky i byzantskou liturgickou tradici.

Italsko-Řecká církev, do které Arbëresh patří, je křesťanská komunita, která je dogmaticky vázaná na Římskou církev následující východní, tedy ortodoxní rituální a církevní kázeň. Jinými slovy se jedná o křesťanství, dodržující byzantský ritus v řeckém jazyce. V posledních letech se řecký jazyk používá pouze při oslavách, jinak je nahrazován jazykem Arbërisht.

Zvláštností ovšem zůstává, že již v r.1536 je tato východní rodina přijata a uznána papežem Pavlem II. Samotné papežské uznání bohužel nestačí k udržení byzantské tradice,která se postupem času více a více přiklání ke klasickému římskému ritu. Svůj podíl na tom mají i nároky kladené na nové kněží. Musejí znát byzantský ritus, který je odříkávám v řečtině, ale přitom nemůžou být ženatí (výjimkou jsou pouze kněží), protože západní křesťanství to zakazuje. Avšak s kodifikací jazyka Arbërisht dochází k dalšímu pozoruhodnému jevu, který svým způsobem celou situaci ještě více komplikuje. Aby se udržela komunita a nezapomnělo se na kulturní a jazykovou tradici, místní požadují, aby byli mše vedeny v jazyce Arbërisht. To ovšem okruh potenciálních kněží ještě více zmenšuje. Ačkoli dnešní Řecko-Italská církev je uznávána papežskou stolicí, má až 15 farností s 31 kněžími. Je často velmi náročně a místy dokonce i nemožné, najít nové náboženské otce, kteří by vedli své Italo-Albásnké bratry po cestě boží.

Posledním nesporně velmi důležitým rozlišovacím znakem Arbëresh je jejich jazyk. Než se pokusíme tento jazyk nějak napasovat do jedné z mnoha vědeckých škatulí, nejdříve se podíváme odkud se zde tento jazyk vzal a jaký byl jeho vývoj.

Ačkoli albánština patří do indoevropské jazykové rodiny, je spolu s řečtinou a baskičtinou jazykovým izolátem.

Kde se vzal jazyk Arbërisht? Pravděpodobně se jedná o potomka starověké trácko-illyrštiny. Sice je to pouze spekulace, ale první zmínky o albánském jazyce máme až z 15. století n.l. První dochovaný text z r.1462 „Formula e pagëzimit“, jež napsal arcibiskup Pal Engjëlli z města Durrës, byl nalezen na kusu papíru. Jednalo se o jednu z prvních náboženských modliteb: “Unte paghesont premenit atit et birit et speritit senit„ ¹¹⁾, která byla napsána řeckým písmem. Avšak nejstarší první dochovanou knihou je Meshari od Gjon Buzuku. Zvláštností je, že již v této knize můžeme spatřit dvě větve utváření albánského jazyka. Meshari je psán v gegském dialektu latinkou s použitím některých slovanských písmem, upravených pro albánskou potřebu.

Již v 15.století můžeme vidět, jak silně byla albánská kultura ovlivňována přítomností dvou rozličných náboženských tradic. Na severu Albánie, kde převažuje vliv křesťanství, je hojně používána latinka a vzniká tak gegský dialekt. Oproti tomu na jihu země, který je pod vlivem ortodoxní řecké církve, je používána řecká abeceda a utváří se tak toskický dialekt.

Dalším, v pořadí teprve druhým dochovaný dokumentem, je spis Embsuame e Chraesterae (r.1592), kněze Lekë Matëngy jež patřil do Arbëresh komunity. Jednalo se o překlad katechismu o 28 stránkách, jejíž slovní zásoba dosahovala necelých 450 slov. Sice nejde o dílo velkého rozsahu, ale je to první dílo Albëresh. Na rozdíl od první knihy, v této je použit toskický dialekt psaný latinkou, a pro ty hlásky, které latinka nezná, autor použil spojování písmen.

V 17. století prožívá albánský psaný jazyk a literatura zřetelný rozmach, jak po stránce kvalitativní, tak kvantitativní. Snaží se o obohacení slovní zásoby, pomocí spisů, které neměly pouze náboženské témata. Autoři se pokoušejí vymanit se z používání lokálních výrazů a abstraktní výrazy jsou převzaty především z Řečtiny (dodnes albánský jazyk pro vyjádření abstraktních pojmů musí využít cizích výrazů). Po lexikální a gramatické stránce spisy ze 17.stol velice obohatily jazykové bohatství do té doby dosažených výrazových prostředků. Pro nás má největší význam asi slovník z r. 1625, který obsahuje 4500 slov, ale z toho pouze 2500 slov je albánského původu. Je to první latinsko-albánský slovník Dictionarium Latino Epiroticum, jehož autorem je Frang Bardhi. Jeho snahou bylo nalezení rovnocenných albánských protějšků, tak starobylému jazyku jako je latina. Inspiraci nacházel ze slovní zásoby lidu a dále pomocí přípon vytvářel nové výrazy, jejichž značná část byla převzata do albánštiny.

Na pozadí literatury 17. století s jejím náboženským obsahem a vlasteneckým duchem musíme nahlížet také na dílo Breve compendio della dottrina cristiana, tradotta in lingua albanese per l´utilita, a l´istruzione dei fanciulli di quella nazione ¹²⁾ od Gjona Nikolly Kazaziho, což je překlad krátkého katechismu, který byl zveřejněn v roce 1743.

V 18. století můžeme ve srovnání s literární činností 17. století zaznamenat ústup literární produkce v albánském jazyce, ačkoliv tradice nebyla zcela přetržena. Existují různá albánská díla, mezi nimi i několik gramatik a slovníků, které nějak vyjadřují vývojový stupeň tohoto jazykového období.

Na začátku 18. století se objevily také dvě albánské gramatiky. První je anonymní rukopis z roku 1710. Šest let poté, v roce 1716, uveřejnil italský misionář Francesco da Lecce své dílo o 238 stranách s názvem Osservazioni grammaticali nella lingua albanese.¹³⁾
Vydání této gramatiky ukazuje, že albánský jazyk dosáhl stupně vývoje a podoby, který dovolil jeho popsání a kodifikaci.

V 18. století a v první polovině 19. století existovala v Albánii také literatura, která používala arabskou abecedu. V této, tzv. „literatuře Bejtexhiů“, se jednalo převážně o lyriku světského a náboženského obsahu. Tato díla obohacená orientalismy a mnoha tureckými, arabskými a perskými slovy,však neměla pro vývoj albánského jazyka velký význam.
Čilá kulturní činnost mezi Albánci v Itálii – v Kalábrii a na Sicílii, byla spojena s úsilím o rozvoj mateřského jazyka. Významnou roli přitom sehrály dva spolky, které byly založeny v první polovině století: v roce 1732 to byl spolek v San Benedetto Ullanu v Kalábrii a v roce 1734 spolek v Palermu.
Významné místo mezi Italo-Albánskými spisovateli v 18. století zaujímá Giulio Varibobba, který v Římě v roce 1762 vydal poetické dílo Ghiella e Shën Mëriis Virghiër. Autor píše v nářečí své rodné vesnice a používá mnoho slov z řečtiny a italštiny.

Tento stručný pohled na vývoj albánštiny po staletí ukazuje, že již od doložených počátků ve 14. století existuje nepřerušená písemná tradice, která dovoluje sledovat postupný vývoj v lexikální i gramatické oblasti. Psalo se v obou hlavních dialektech, gegském i toskickém, a to převážně za použití latinské abecedy, ale používaly se také řecká, arabská a další zvláštní abecedy. Spisovatelé se snažili o utváření jazyka a jeho pozvednutí nad nářečí, což pak v 19. století postupně vedlo ke kodifikaci obou literárních variant – severní a jižní.

Tímto historickým milníkem byl Manisterský kongres (19-22.11.1908)
Na tomto kongresu se rozhodovalo, která z různých abeced se bude používat. Ve hře byla Istambulská, Bashkimi a Agim. Ačkoli byly uznány dvě a to jak Istambulská tak Baskhimi, nakonec se rozšířila pouze druhá z nic.

Jazyk Arbërisht si zachoval mnoho archaismů z časů před osmanské invaze v 15.století. Také si udržel některé prvky řeckého jazyka, včetně slovní zásoby a výslovnosti. Proto se moderní, zjednodušené albánštině jeví jazyk Arbërisht jako tvrdší a archaický. Zachoval si například i počáteční shluk samohlásek, které jsou v moderní toskičtině zjednodušené. Přesto tyto dva jazyky mají k sobě velmi blízko a to hlavně díky tomu, že jsou psány stejnou albánskou abecedou jaká je standardizována v Albánii.

V dnešní době dochází ve snaze o udržení jazyka Arbërisht k zavádění kurzů, kde je vyučován zdarma. Dále je snaha o shromažďování a digitalizaci starších spisů či modernější beletrie, aby se zvýšila atraktivnost tohoto jazyka. Samozřejmě na univerzitách na jihu Itálie, se na vysokých školách konají semináře jak o celkové kultuře Arbëresh, s jejími tradice a zvyky tak i jazykové semináře. S narůstajícím zájmem evropských antropologů o studium této zachovalé italo-albánské kultury, úměrně roste znovuoživení této svébytné kultury ze strany členů komunity. Nutno poznamenat, že jde spíše o starší generaci.

Ačkoli tato etnická minorita skýtá daleko více zajímavých tradic, pokusili jsme se Vám tu představit nejvýznamější aspekty této skupiny, které jsou

Díky geografické poloze albánského státu, je poměrně jasné, že jejich historie je velice spjata a ovlivněna tou italskou.
Jako jednu z prvních cílenějších migračních vln směrem do Itálie můžeme datovat do období 1399-1409, kdy si království Anjouovců zaplatilo vojenskou výpomoc albánských bojovníků při bojích mezi feudály. Této služby o pár let využil znova Alfonso I d'Aragona a to i za podpory albánského knížete Demetria Rerese. Jako výměnou nabízí pro něj některé hornaté části Kalábrie a pro jeho syny území na Sicílii. Mnozí z vojenských vysloužilců zůstávají právě v těchto částech Itálie.
Třetí a největší migrační vlna probíhala od r. 1461-1478. Z počátku šlo o další válečnou podporu. Národní hrdina Gjergj Kastrioti Skënderbeu (dále jen Skandenberg) posílá své vojenské oddíly aby podpořil Ferrantu I d'Aragona v bitvě proti Giovannimu d'Angió. Výměnou, albánští bojovníci získavají území v oblasti Puglia. V další části této migrace už nešlo o vojenskou podporu, ale šlo o politický útěk. Albánie padla pod nadvládu Turků a tak spoustu Albánců utíká právě do již zmíněných oblastí Itálie. Vzhledem k tomu, že Skandenberg provdal svou vnučku za prince Sanseverina di Bisigna (Princ Neapolský), brány Neapole byli těmto uprchlíkům otevřeny. Novým příchozím byli nabídnuty hornaté, neosídlené a nechtěné části jižní Itálie, kde zakládali své vesnice.

V průběhu několika staletí dochází k neustálému útěku Albánců do Itálie tak i do okolních neislamistických států. Už se o ovšem nedá mluvit o velké migraci v řádu tisíců jedinců. Tato situace přetrvává až do konce 19.století kdy dochází k rozpadu Osmanské říše. Roku 28.11.1912 vzniká samostatná Albánská republika. Bohužel radost nevydržela dlouho a již během r.1925 se dostává pod správu Itálie. Evropské mocnosti pouze přihlížejí na tuto okupaci a tak se pod vedením Viktora Emanuela III stává Albánie de facto protektorátem Italského království. V období druhé světové války jsou okupování nacistickým Německem a po ukončení druhé světové války, jako mnohé východní státy, se dostávají pod komunistický vliv. Komunistická strana vedená Enverem Hodžou je silně podporována z ruské strany, a tak se r. 1944 ujímá moci v zemi. Však v 60. letech dochází k pozoruhodné situaci. Vedoucí strana je nespokojena s ruským hospodářským systémem (je prý málo revoluční) a obrací se na Komunistickou Čínu. Na konci 70.let Čína už dále odmítá podporovat Albánie, která se tak stává nejizolovanějším státem Evropy. Po pádu komunismu dochází k další migrační vlně, kterou blíže probereme v části Pocit solidarity. Po mnoha letech nepokojích je nakonec dosaženo míru a r. 28.11.1998 je ustanovena Albánie, tak jak ji známe dnes.

Komunita Arbëresh je dnes rozšířena po celé jižní Itálii přesahujíce 100.000 jedinců. Značná část populace ještě dnes hovoří jazykem Arbërisht.
Nejvíce italo-albánských vesnic se nachází v regionu Kalábrie, kde přes 58.000 lidí mluví původním jazykem z celých cca 88.000 tisíc. Nejdůležitější obce se nacházejí v provincii Cosenza.
Další početná komunita (okolo 113.088 obyv.) se nachází v regionu Puglia (největší koncentrace Foggia, Casalvecchio, Chieuti, Taranto a San Marzano). Na ostrově Sicílie také můžeme najít Arbëresh komunity a to hlavně v oblasti Piana degli Albanesi (kde 15.135 z 64.177 hovoří jazykem Arbërisht). V regionu Molise jsou to obce Campomarino, Ururi, Montecilfone a Portocannone (13.877 z celkových 25.051 obyv.) V regionu Basilicata se jedná o většinu obyvatel 8.132 z 9.072 a to v obcích San Paolo Albanese, San Costantino Albanese, Barile, Ginestra a Maschito. Nejmenší podíl italo-albánských komunit jsou v oblastech Campania a Abruzzo.

Z výše uvedeného textu, je zřejmé, že tato italo-albánská komunita je na území autochtonní etnickou minoritou. Již osm staletí se snaží si podmanit tyto nepoddajné hornaté oblasti jižní Itálie. Je možné, že i díky stejně nepříznivé krajině, která jim připomínala rodnou zemi, zůstávali v těchto oblastech. Většina uprchlíků byli chudí rolníci, kteří nic jiného než obdělávat pole neuměli a ani nepožadovali. Lépe si mohli udržet klanovou strukturu, pomoci si v případě problému a bez větších problému si mohli zachovat svou jedinečnou kulturu a tradice, které si donesli ze své rodné země. Avšak musíme se držet s romantickými představami zkrátka, protože je jisté, že docházelo k diskriminaci ze strany Italů. Dokazuje to i fakt, že smíšená manželství až do 21.století byli striktně odmítány. Díky všem těmto okolním vlivům, se vytvořila tato jedinečná italo-albánská komunita, která je tak silně propojena právě s oblastí jižní Itálie.

Posledním bodem pouze podtrhneme vzájemnou semknutost této komunity. Vybrali jsme si proto dvě události, které podle nás nejvíce vystihují právě solidatiru v italo-albánské komunitě.

Začneme chronologicky. Prvním velmi stmelujícím okamžikem byl útočný akt ze strany mafiánských bossů právě na italo-albánské obyvatele hornatých částí Sicílie. Píše se prvního května roku 1947 a v hornaté oblastmi Portella della Ginestra se sešlo asi na 2000 dělnického a zemědělského obyvatelstva aby oslavovali výhru levicové strany Blocco del popolo v právě proběhlých volbách. Jistým způsobem se jednalo i o spořádanou demonstraci, nesouhlasící s majetkovým uspořádáním na Sicílii. Italo-albánská komunita požadovala od sicilských mafiánů přerozdělení půdy, kterou měli v držení. Osudného dne r.1947 se při tomto setkání protestujících osob najednou začalo střílet. Nejdříve si zúčastnění domnívali, že rány jsou součástí probíhají akce. Záhy na to ovšem padla první mrtvá těla na zem. Celkem se mluví o 11 mrtvých a 27 zraněných. Bohužel někteří z nich na následky svých zraněných později podlehli. Nejhrůznější na celé této události bylo, že umírali mladí lidé a dokonce o život přišli i dvě nevinné děti. Po této tragédii se semkla italo-albánská komunita nejenom na Sicílii, ale i v oblastech na jihu Itálie. Domáhají se vyšetřování a mnoho jich přijíždí do Piana degli Albanesi pomoci pozůstalým a uctít památku obětí. Od této události, až do dnes, se každoročně uskutečňuje smuteční průvod z Piana degli Albanesi až do Portella della Ginestra, situovaná 3 km od města, kterého se účastní jak Italo-Albánci z celé Itálie, tak i Albánci.
Další příkladem pochází z nedávné minulosti. V 90.letech 20.století po pádu komuistického režimu se mnoho Albánců rozhodlo emigrovat do Itálie. Důvodem nebyla pouze geografická blízkost této lokality, ale fakt, že se na tomto území nacházela právě zmiňovaná italo-albánská komunita Arbëresh. Mistní bez váhání nabídli nově příchozím azyl a pomoc. Asi s nově nabytou svobodou se v Albáncích objevil i pocit neomezených možností či závisti. Někteří z imigrantů nejenže páchali kriminalitu, ale dokonce okradli i své hostitelské rodiny. Samozřejmě nemůžeme říci, že všichni nově příchozí měli pokřivený charakter. Po pádu komunismu dostali mnozí vězni amnestii, a někteří z nich když se dostali do Itálie, vesele pokračovali ve svém řemesle. Možná někteří z nich pocítili závist nad tím, co jejich bratři v Itálii měli a co jim bylo tak tvrdě upíráno komunistický režimem. Toto vše jsou ovšem jenom spekulace a domněnky, jediné co s jistotou můžeme říci, že původní pocit radosti se setkání se svými albánskými bratry zanechal Italo-Albáncům hořkost na jazyku.

Těmito příklady, ačkoli nejsou zrovna ty nejradostnější, jsme chtěli zdůraznit, že při každé situaci se komunita semkla. Nedocházelo k rozepřím. Každá takováto zkušenost ji pouze posiluje a prohlubuje pocit solidarity a sounáležitosti jedinův vůči komunitě.

V naší práci jsme se zaměřili na Albánce žijící v Itálii, nazývané Arberešové. Podle šesti bodů pana Anthony D. Smitha jsme popsali možná ztotožnění této etnické menšiny se svou starou rodnou zemí. Kolektivní jméno nám ukázalo, že je důležité pro menšinu, aby si uchovala svoje pojmenování, které užívala ve staré zemi a mohla se tak ztotožnit se svými předky a tradicemi. V mýtu o společném původu a sdílených dějinách jsme si ukázali pár mýtů, které ač upravené a zromantizované v sobě mají prvky dávných tradic a uchovávají v sobě historické zmínky a oslavují i hrdiny staré vlasti. V odstavci Charakteristická sdílená kultura jsme ukázali, že hlavně náboženství hraje významnou roli v identifikaci Arberešů s Albánci v Albánii. Dokazuje to hlavně fakt, že si uchovali svou byzantskou liturgickou tradici v přísně římskokatolickém prostředí. Navíc jejich liturgická tradice byla uznána papežem. Dalším důležitým prvkem je uchování starého jazyka - Arbërisht (i mše jsou vedeny v tomto jazyce), i když mnoho mladých Arberešů už tento jazykový izolát nepoužívá a tím hrozí jeho zánik. V bodě Asociace s určitým územím jsme ukázali, že albánská a italská historie je velice provázaná a navzájem se ovlivňují. Při úprku Arberešů před osmanskými Turky i toto hrálo velkou roli. Arberešové věděli, že Italové jim pomohou a také nešli na úplně cizí území (už ve 14. století tam totiž několik Albánců odešlo a od té doby tam žilo). Výše popsanými body jsme ukázali, co je pro etnickou skupinu důležité pro udržení si určitého kontaktu s bývalou vlastí. Na Arbereších vidíme, že tyto body fungují a etnická skupina může i na cizím území žít životem podobným v Albánii.
Závěrem můžeme říci, že kritéria (viz.výše) jsou dostačující pro představení a určení základních rysů etnické skupiny. Zahrunují nejdůležitější oblasti života etnické skupiny stejně tak i historii, která sehrála v případě komunity Arbëresh klíčovou roli.

TESAŘ, Filip. Etnické konflikty, vyd. 1. Praha : Portál, 2007. Teoretická východiska, s. 17. ISBN 978-80-7367-097-9.

LEVINOON, Ember. Encyclopedia of cultural anthropology : E-L. First edition. [s.l.] : Fitzhenry & Whitesid ltd., 1996. Ethnicity, s. 393-395. ISBN 0-8050-2877-3.

BARRY CLARKE, Paul; LINZEY, Andrew. Dictionary of Ethics, Theology and Society. First edition. [s.l.] : Routledge, 1996. Ethnicity, s. 320-321. ISBN 0-415-06212-8.

HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody : Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Vyd. 1. Praha : Sociologické nakladatelství Slon, 2009. 315 s. ISBN 978-80-7419-010-0.

GAUß, Karl-Markus. Vymírající Evropané, přeložila Zlata Kufnerová, Praha : Nakladatelství Vitalis, 2003, ISBN 80-7253-122-0

Šatava, Leoš. Národnostní menšiny v Evropě, vyd. 1., Praha : Ivo Železný, nakladatelství a vydavatelství, spol. s r.o. ,1994, ISBN 80-7116-375-9

Ceným zdrojem pro nás byly rozhovory realizovné r.2010 v Mongrassanu s p.Salvatorem Gattabriou a následujícího roku se slečnou Giuseppionou Schiró z Piana degli Albanesi. Rozhovory byly nahrávány a v případě zájmu je lze zaslat na e-mail. Rozhovory byly vedeny v italském jazyce.

Avolio, Salvatore; Gattabria, Antonio. Mungrasana: Katund Arbëresh. Amministrazione Provinciale di Cosenza, 2009. Video, Durata 23min.

Werner,D. Vývoj albánského jazyka od jeho prvních písemných památek až do konce 18.století. [on-line] Přeložil VINŠ, Přemysl. Do Albánie. [cit. 2011-05-09]. Dostupný z: <http://www.doalbanie.cz/cze/index.php?option=com_content&view=article&id=44:jazyka&catid=36:albantina&Itemid=99>

Arbëresh Language. [on-line] Wikipedie. [cit. 2011-05-09]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Arb%C3%ABresh_language>

Albanian Language. [on-line] Wikipedie. [cit. 2011-12-09]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Albanian_language>

Albanian alphabet. [on-line]. eNotes. [cit. 2011-05-09]. Dostupné z WWW: <http://www.enotes.com/topic/Albanian_alphabet>

San Costantino Albanese - La cultura arbereshe.[on-line] Terre del Meditarraneo. [cit. 2011-05-09]. Dostupné z WWW: <http://www.terredelmediterraneo.org/itinerari/s_costantino.htm>

Eparchia di Piana degli Albanesi. [on-line]. [cit. 2011-05-09]. Dostupné z WWW: <http://www.eparchiapiana.it/SelfSiteinfo.asp?idPag=0&page=1>

ELSIE, Robert. Legends. [on-line]. Albanian Literature. [cit. 2011-05-09]. Dostupné z WWW: <http://www.albanianliterature.net/en/oral_lit3.html>

La liturgia greco-ortodossa. [on-line]. Comune di Piana degli Albanesi. [cit. 2011-05-09]. Dostupné z WWW: <http://www.pianalbanesi.it/hora.htm>

Hirt, Tomáš. Modernismus vs. primordialismus. [on-line]. Antropowebzin. [cit. 2011-10-09]. Dostupné z WWW: <http://antropologie.zcu.cz/prehled-zakladnich-tezi-modernistickeho-pojet>

Některé zde uvedené informace mohou být použity v bakalářské práci, která bude pojednávat o národostní identině Italo-Albánské komunity žijíci na jihu Itálie.



Počet shlédnutí: 149