Miroslav Hroch

klíčová slova: národ, nacionalismus, národní hnutí, modernizace, vlastenectví

Městská knihovna knih. 29 odd. 1

D 19032 Dlf2 ex. 12

Vydání této knihy bylo podpořeno z výzkumného záměru Fakulty humanitních studií UK MSM 021620843.

Vydalo SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ (SLON), Praha 2009. Vydání první.

Ediční řada Studijní texty, 45. svazek. Redigují Alena Miltová a Jiří Ryba. Jazyková redaktorka Olga Vodáková. Odpovědná redaktorka Alena Miltová.

Návrh obálky, grafická úprava a sazba studio Designiq. Vytiskla tiskárna Aleš Zápotocký – az servis, Mendíků 9, Praha 4.

Adresy vydavatelů:

Alena Miltová, Rabyňská 740/12,142 00 Praha-Kamýk Jiří Ryba, U Národní galerie 469,156 00 Praha-Zbraslav

Adresa nakladatelství: SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ Jilská 1,110 00 Praha 1 slon@slon-knihy.cz www.slon-knihy.cz

Copyright © Miroslav Hroch 2009 ISBN 978-80-7419-010-0

Předmluva | 7

Předmluva k českému vydání | 10 Část první

NÁRODY A NACIONALISMUS JAKO BADATELSKÝ PROBLÉM | 13

Kapitola první. Spory o výklad a definici | 16

1.1 Názory na národ v 19. století | 17

1.2 Pojetí národa ve druhé polovině 20. století | 21

1.3 Nacionalismus: pohroma či nedopatření? | 30

1.4 Pokusy o historický výklad národa | 40

Kapitola druhá. Typologická charakteristika | 48

2.1 Základní typy formování evropského národa | 48

2.2 Periodizace cesty k modernímu národu | 52

2.3 Multietnické říše jako politický rámec národních hnutí |

Část druhá

ZDROJE A SLOŽKY NÁRODOTVORNÝCH PROCESŮ | 6l

Kapitola první. Odkaz minulosti | 64

1.1 Minulost přímo oslovující člověka | 64

1.2 „Národní“ minulost jako součást předmoderní historické tradice | 73

Kapitola druhá. Etnické kořeny | 80

2.1 Etnická mnohotvárnost předmoderní Evropy | 80

2.2 Jazyková homogenizace v raně novověkém státe | 82

2-3 Jazyky a etnické skupiny v období formování národa | 88

Kapitola třetí. Modernizace | 95

3.1 Modernizace státu | 96

3.2 Politická a sociální rovnoprávnost | 100

3.3 Ekonomický rozvoj a sociální komunikace | 109

3.4 Škola a národní výchova | 119

1.5 Typologie národních hnutí podle jejich vztahu k procesu modernizace | 123

Část třetí

AKTIVITY VE JMÉNU NÁRODA | 131

Kapitola první. Aktéři dramatu: kdo mluvil jménem národa? | 135

1.1 Státní národ | 136

1.2 Národní hnutí | 138

1.3 Sociální původ národní inteligence | 141

Kapitola druhá. Národně relevantní zájmové rozpory | 145

2.1 Zápas o místo na slunci: boj o politickou moc | 145

2.2 Rozpor mezi státy a národy | 153

2.3 Nerovnoměrnost vývoje | 157

2.4 Rozpory vyplývající z modernizace | 161

Kapitola třetí. Národní mýtus a hledání společného osudu | 168

3.1 Dějiny jako argument | 172

3.2 Konstrukce národních dějin | 178

3.3 Národní minulost v mýtech a tradicích | 189

Kapitola čtvrtá. Zápas o národní jazyk a kulturu | 200

4.1 Kultura jako nástroj národní mobilizace | 203

4.2 Jazykové požadavky národních hnutí | 208

4.3 Rozmar vzdělanců nebo sociální potřeba? | 221

4.4 Jazyk předmětem politického zápasu | 227

Kapitola pátá. Národ jako kulturní konstrukce? | 232

5.1 Úloha emocí | 233

5.2 Živočišné pudy a instinkty | 236

5.3 Symboly | 238

5.4 Stereotypy | 240

5.5 Národní pomníky a ikonografické symboly | 242

5.6 Národní slavnosti | 248

5.7 Národní prostor a jeho hranice | 258

Závěry a hypotézy | 266

Použitá literatura | 275

Literatura k dějinám jednotlivých národů | 297

Věcný rejstřík | 301

Rejstřík zeměpisných jmen | 310

Každý, kdo třeba jen zpovzdálí sleduje situaci na knižním trhu, ví, že témata „národ“ a „nacionalismus“ patří k nejfrekventovanějším. Proto je pochopitelně legitimní ptát se, zda ještě má smysl psát k tomuto tématu další knihu. Pokud by jejím cílem bylo podat novou – kolikátou již? – „teorii nacionalismu“, byla by taková skepse zcela opodstatněná. Každý autor, jenž si dělá ambice přesahující pouhý popis či naraci, se totiž pokouší o originalitu, která ovšem až příliš často spočívá buď ve vytržení a zveličení jednoho z aspektů problému, nebo v nové kombinaci údajů dávno již známých. Jako reakce na mnohotvárnost a početnost dosavadní produkce vzniklo již několik knih, které se omezují na kritický přehled starších názorů.

Právě takováto záplava titulů signalizuje potřebu zastavit se a zachytit současný stav bádání v jakési syntéze, která by ovšem svůj zájem soustředila na to, co lze z dosavadních výsledků zařadit do uceleného systému. Nepůjde tedy o to, vyzvedat originalitu Jednotlivých přínosů, ať již zdánlivých či skutečných, nýbrž o to, koncentrovat se na přístupy, které umožňují jistý badatelský „konsenzus“. Jestliže totiž odhlédneme od často vykonstruované „originality“ termínů, shledáme, že rozdíly mezi koncepcemi nejsou tak diskrepantní, jak by nám mnozí jejich autoři chtěli namluvit.

Samozřejmě hned na počátku je třeba vymezit problém, jemuž se syntéza chce věnovat. Nejde o souhrnné dílo o „nacionalismu“ ani o soudobých podobách a zájmech evropských národů, nýbrž o jejich genezi. Jak naznačuje sám název knihy, jde o to, sledovat cesty, jimiž se ubíraly národotvorné procesy, respektive konstrukce národa v průběhu dlouhého 19. století. Jde o národ evropský jako specifický typ útvarů, na nichž je – ať již se nám to líbí či nikoliv -založena stavba Evropy.

Syntézu tohoto typu je možno zpracovat dvojím způsobem: narativně nebo problémově. Je možno systematicky zobrazit průběh formováni jednotlivých národů, nebo je možno na základě znalostí o průběhu těchto národotvorných procesů hledat jejich rozhodující složky a usilovat tak o přípravu kauzální analýzy. Rozhodl jsem se dát přednost zobecňujícím reflexím před plochým popisem, poněvadž jen tak lze otevřít cestu ke komparaci s cílem připravit materiál pro výklad příčin úspěchu (či neúspěchu) formování moderního národa.

Takovýto postup by ovšem měl být uskutečněn s „otevřenými kartami“. Autor musí hned na počátku alespoň rámcově vymezit své pozice. Nedomnívám se, že by národ byl pouhým kulturním konstruktem, invencí, kterou mohl kdokoli a kdekoli libovolně uvést do života tím, že vyhlásí nacionalistická hesla. Tím méně jsou moderní národy dílem jakéhosi abstraktního nacionalismu. Konstrukt národa mohl dosáhnout úspěchu jen za určitých podmínek sociálních, politických a kulturních, které působily nezávisle na přáních a ideálech „nacionalistů“. Vzhledem k naprosto divergentní aplikaci termínu nacionalismus je velmi obtížné vymezit mu nějaký konsenzuální smysl a tím méně jej užívat jako nástroj kritické analýzy. Proto jsem se rozhodl tento termín pokud možno vůbec neužívat.

Z předchozího se odvozuje také základní struktura knihy. Aniž bych se pokoušel rozhodnout spor mezi „konstruktivisty“ a „esencialisty“) pokouším se zobrazit historický vývoj k národu sub specie obou přístupů, Úvodní kapitola podává přehled vývoje názorů na národ a příčiny jeho formování. Druhá část shrnuje objektivní poměry, z nichž formování národa vyrůstalo a jejichž podíl na tomto procesu je většinou uznáván – byť s rozdílnými akcenty: je to předchozí historický vývoj, etnicita a politická a hospodářská modernizace. Tyto souvislosti a vztahy budou líčeny jako soubor předpokladů, bez nichž si vznik národa nelze představit. Třetí oddíl pak je věnován lidským (vlasteneckým) aktivitám, které vedly k formování národa. Budu zde reprodukovat názory některých autorů a výsledky bádání k úloze boje o moc a dalších národně relevantních zájmových rozporů, k významu historie a hledání národních dějin, jazykovým a kulturním požadavkům předáků národních pospolitostí, roli mýtů, symbolů, slavností atd. Budu však tyto názory zároveň prověřovat na základě toho, co vím o konkrétním vývoji jednotlivých národů.

Kniha si rozhodně neklade nárok na to, že „vyřeší“ problematiku formování národů. I když jednotlivé kapitoly tvoří uzavřené celky, neznamená to, že by autor vše považoval za vyřešené a jasné. Ostatně mělo by patřit k úkolům každé syntézy, aby zároveň se shrnutím dosavadních poznatků a náhledů otevřela pohled do budoucnosti, stala se jakýmsi odrazovým můstkem dalšího bádání. Pozorný čtenář si ostatně zajisté povšimne bílých míst, mezer v dosavadních znalostech i rozporů ve výkladu kauzálních souvislostí. Některé z nich odpovídají mezerám a deziderátům dosavadních publikací, jiné ovšem jsou spíše způsobeny omezenými znalostmi autorovými.

Jde o práci historickou, která rozhodně nehodlá promítat současné konflikty a mýty do minulosti. Takový přístup, který by chtěl nazírat minulost očima současnosti či provádět selekci údajů podle jejich aktuálnosti, by byl zavádějící a posiloval by beztoho až příliš frekventovanou politizující a ideologizující falešnou optiku. Skutečnost, že se v průběhu 20. století vedly války ve jménu národa, že docházelo k etnickým čistkám i masovým vraždám – rovněž s nacionalistickým zdůvodněním, by neměla zakalit historikův pohled na doby, které výbuchu nacionalismu předcházely. Nelze zjednodušeně vést jednokolejné kauzální řady a nahlížet na formování národů v průběhu 19. století jako na zárodek zločinů či dokonce jako na jakési „scestí“, na které se evropská společnost dostala. Vztah mezi minulostí a současností ovšem nemůže být opomenut: půjde však především o to, přispět poznatky o událostech a vztazích z 19. století k lepšímu pochopení událostí pozdějších.

Tato snaha o dodržení principů historicity, tj. o rozlišení událostí dřívějších od pozdějších, byla dalším z důvodů, proč jsem se rozhodl vyhnout se termínu „nacionalismus“, který sugeruje dojem nadčasovosti a zároveň nepřímo otevírá potřebu hodnotícího, odsuzujícího či apologetického pohledu na události, které by měly být studovány sine ira et studio.

10 K napsání této knihy mne vybídli roku 1999 vedoucí profesoři Centra pro srovnávací dějiny Evropy při Freie Universität Berlin (profesoři Jürgen Kocka, Hartmuth Kaelble a Holm Sundhaussen), když se rozhodli zahájit vydávání řady „Synthesen“, která měla shrnovat poznatky k „velkým“ tématům evropských dějin. Tento podnět jsem přivítal, poněvadž jsem v něm viděl příležitost, jak uzavřít svoji práci na tematice, k níž jsem se v průběhu dlouhých desetiletí opakovaně vracel. Rukopis byl ukončen roku 2003, ale toto vydání zohledňuje zejména v přepracované první části také pozdější publikace. Kniha sleduje dvojí cíl: podat přehled výsledků bádání o problematice formování národa a zároveň navázat na mé dvě starší práce, z nichž prvá se zabývala sociální základnou a druhá programy národních hnutí.¹⁾ Po otázkách, kdo byli „průkopníci“ národa a jaké cíle si kladli, budu se v této knize ptát, proč, díky kterým okolnostem a společenským silám, dosáhli úspěchu.

Mezitím se ovšem poněkud posunuly představy o smyslu a možnostech historického bádání. Část historiků pochybuje o smysluplnosti jakéhokoli zobecňování a tedy také o smysluplnosti hledání širších procesuálních kauzálních souvislostí. Nesdílím tuto skepsi a domnívám se, že v úsilí o poznání minulého mají svoji funkci a své zásluhy právě tak bádání orientovaná mikroanalyticky jako transnacionálně orientovaná komparativní makroanalýza.

Ve vymezení základního problému této knihy je všem obsažen důležitý posun: zatímco dosud jsem se zabýval především formováním moderního národa cestou národního hnutí, rozšířilo zadání ediční řady můj pohled také na situace, kdy se národ utvářel v podmínkách národa státního. Na rozdíl od většiny prací věnovaných

---

této problematice nebylo mým cílem předložit novou, originální, dosud neslyšenou teorii a terminologii. Taková, dnes bohužel častá, křečovitá snaha o originalitu neukazuje a často ani nechce ukázat cestu k řešení problému. Pokud je na této knize něco originálního, pak je to právě snaha o jakousi konsenzualitu, o to, najít a aplikovat spíše shody než rozdíly mezi jednotlivými autory a výklady problematiky utváření moderních národů.

Text byl původně určen německému čtenáři a pro české vydání, které umožnila velkorysá podpora výzkumného záměru Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, bylo třeba některé formulace upravit a také doplnit poznámkový aparát. Základní autorovy názory i jeho pojmosloví nejsou ovšem nijak nové a jsou českému čtenáři známy z některých starších publikací. Nový je systematický pokus o analýzu co nejširšího spektra vztahů a kauzálních souvislostí a důsledně celoevropský horizont komparativního pohledu. Jediným omezením, které lze zajisté označit za nedostatek, je zanedbání problematiky formování ruského národa a národů kavkazských.

Praha, květen 2008

Studium problematiky národa a nacionalismu zaujímá v kontextu bádání historických i společenských věd významné postavení. Svědčí o tom nejen značný zájem veřejnosti, ale také sám objem vědecké tvorby. Knihy věnované této problematice by snadno zaplnily několik regálů, nemluvě o rostoucím počtu specializovaných časopisů. O tom, že šlo a dodnes jde o problémy politicky závažné, svědčí okolnost, že počet sepsaných vědeckých studií narůstal vždy v době, kdy se národnostní otázka stala politickou aktualitou — nejnověji během posledních patnácti let. Navzdory (či spíše díky) obrovskému množství dílčích poznatků a rafinovaně vymyšlených modelů tvoří dnes problematika národa a nacionalismu velice nepřehledný terén, v němž se badatelé jen těžko orientují již proto, že bylo dosaženo jen minimálního pojmoslovného konsenzu. Proto je nezbytné zahájit tento pokus o syntetické zpracování procesu formování národů v Evropě základním orientačním přehledem pojmů a koncepcí.

16 | Nahlédneme-li letmo do několika náhodně zvolených studií věnovaných národu a nacionalismu, snadno zjistíme, že každý z autorů chápe těmito pojmy něco poněkud odlišného. Již v meziválečném období se prý v Německu říkalo, že každý doktorand, který se touto tematikou zabývá, považuje za věc své cti, aby předložil originální definici národa. Snaha o originalitu – a to nejen definice, ale především interpretace – dosáhla v současnosti globálních rozměrů. V případě termínu „národ“ a jeho ekvivalentů v evropských jazycích tkví základní potíž v tom, že se jako nástroje analýzy moderního společenského a kulturního procesu užívá termínu, který vznikl již ve středověku a byl kontinuitně tradován až do novověku. I když společným kořenem termínu byla latinská natio, dostaly jeho překlady do jednotlivých jazyků v odlišných politických a sociálních podmínkách poněkud odlišný význam.

V angličtině 18. století označoval termín nation všechny obyvatele, kteří žijí pod stejnou vládou (resp. panovníkem) a řídí se shodnými zákony. Obdobně byla charakterizována la nation v prvém vydání francouzské Grande Encyclopédie, ale již následující vydání připojila k této charakteristice také společný jazyk. Naproti tomu byla v německé jazykové tradici spojována Nation především s kulturou a jazykem, případně i společnou minulostí. Specifickou potíží bylo, že se tento překlad z latiny částečně překrýval s tradičním německým termínem Volk.²⁾ Zmínky si zaslouží, že již v padesátých letech 17. století český učenec J. A. Komenský (Comenius) definoval národ (v latině gens seu natio) jako soubor lidí, kteří žijí na společném území, mají společné dějiny a společný jazyk a jsou spjati láskou ke společné vlasti.² Zajisté to nebyl jediný případ „předmoderně moderního“ chápání tohoto pojmu.

Druhý ze základních termínů soudobého pojmového instrumentáře – „nacionalismus“ – má podstatně odlišnou genezi. Vznikl jako novotvar původně v politickém diskurzu, což jej zatížilo politickými, hodnotícími konotacemi. Všeobecně užívaným nástrojem vědecké analýzy se stal – odhlédnuto od prvých náběhů v meziválečné době – teprve během druhé poloviny 20. století. Potíž spočívá ovšem také v tom, že je odvozen od a vztahován k termínu národ, který má odlišné historické pozadí. Nacionalismus, který označoval politický či myšlenkový postoj a byl (a zůstal) hodnotově zatíženým nástrojem politického zápasu od počátku 20. století, byl postupně zařazen do těsného příbuzenství s termínem „národ“, který naopak má svoji genezi v předmoderní době. Konfuzi zvyšuje v důsledku toho okolnost, že termín „nacionalismus“ interpretují příslušníci různých národností do značné míry v závislosti na tom, jak se chápe termín „národ“ v jazykové tradici jejich národů. Je proto logické, že se v angličtině nationalism spojuje se státem, respektive zápasem o státnost, zatímco v německé terminologii, kde byl původně definován kulturou a jazykem, si teprve hledá své místo a je předmětem rozporných interpretací. Navíc je tento termín v angličtině i v němčině – a ještě více v ruštině a češtině – podvědomě či vědomě spojován s negativními projevy existence národů a zápasů „ve jménu národa“. Budeme mít příležitost demonstrovat pojmoslovné zmatení, kterému podlehli i prominentní badatelé.

Národ se stal předmětem zájmu historiků a dalších vědců často ještě v době, kdy se teprve utvářel, takže vědecký diskurz národa byl nutně poznamenán specifickými národními poměry a postoji badatelů. Zvlášť výrazný byl situačně podmíněný rozdíl vyplývající z toho, v jaké národní situaci se badatelé nacházeli. Ti z nich, kteří studovali národ v podmínkách od středověku existujícího národního státu, jako byla Francie či Anglie, považovali existenci pospolitosti označované jako nation za samozřejmost. Jiní přistupovali k předmětu svého zájmu v podmínkách zápasu o národní (ať již státně či kulturně definovanou) existenci a musili si teprve zjistit, jakými rysy budou novou pospolitost vymezovat, aby ji odlišili od pospolitostí jiných. Ne náhodou najdeme koncem 19. a počátkem 20. století největší počet příspěvků do diskuse o definici národa

právě v německojazyčném prostředí. Navíc, jak již bylo řečeno, se pro označení nově se utvářející pospolitosti užívalo termínu, který byl v příslušném jazykovém povědomí zakotven od středověku. Tyto skutečnosti pochopitelně ovlivňovaly nejen terminologii, ale také metodická východiska.

Společným rysem naprosté většiny prací, které byly od poloviny 19. století publikovány, bylo primordialistické (či podle některých autorů perenialistické) pojetí národa: axiomatický názor, který odpovídal také dobovému veřejnému mínění, že národ je odvěkou kategorií, jejíž objektivní existenci je možno a nutno oživovat, obrozovat, poněvadž je specifickou hodnotou lidského rodu. Toto prolnutí primordialismu ze sféry politického zápasu do sféry vědeckého výzkumu bylo dalším důsledkem skutečnosti, že ti, kdo národ studovali, byli zároveň jeho příslušníky, či lépe řečeno účastníky národního zápasu, ať již měl jakoukoli podobu.

Není nutné reprodukovat zde názory jednotlivých historiků, sociologů či politologů na národ a jeho vznik. Postačí konstatování, že práce, které vznikaly k této problematice během poslední třetiny 19. století a prvé poloviny století následujícího, můžeme zhruba rozčlenit do dvou základních proudů: Prvý definoval národ objektivními, empiricky zjistitelnými, respektive ověřitelnými rysy, charakteristikami, mezi nimiž obvykle na prvém místě figurovaly ve střední a východní Evropě charakteristiky kulturní a jazykové v kombinaci s nejrůznějšími prvky dalšími – od politických vazeb přes vazbu k teritoriu až po „pouto krve“. Anglosaští autoři měli ovšem již tehdy určité problémy se zařazením „nestátních“ národů pod anglický termín nation a hledali termíny náhradní, jako zejména nationality, people, respektive national group.³⁾

Již počátkem 20. století však někteří autoři došli k názoru, že nelze najít univerzální kombinaci, která by závazně platila pro všechny pospolitosti, které tehdy byly označovány jako národ. Značný vliv proto získalo Meineckovo rozlišení „Staatsnation“ a „Kultur-nation“ podle toho, zda pospolitost, která se považovala za národní, tvořila státní celek nebo se opírala o společný jazyk a kulturu. Odlišné řešení téhož problému hledal austromarxista Otto Bauer tak, že kladl důraz na rozhodující roli společných dějin, které činily z příslušníků národa „pospolitost osudu“. Odtud pak se odvozovala charakteristika národa jako pospolitosti kultury a také „charakteru“. V průběhu staletí trvajících společných dějin pak prošel národ několika stadii, která se navzájem lišila tím, kdo byl nositelem národní myšlenky, tj. podle toho, jak se rozšiřovala sociální základna národa.⁴⁾

Ještě dál šel v rezignaci na určitelnost stálých objektivních znaků národa Max Weber: národ nemůže být definován „podle empirických společných kvalit“, je to badatelsky těžko uchopitelný pojem, jenž označuje jistou skupinu lidí, kteří vůči sobě navzájem chovají „specifický pocit solidarity“. Národ je proto vázán k prestižním zájmům a mocenské prestiži.

Weberův názor, byť formulován jen jako okrajový postřeh, je asi nejvýznamnějším z těch, které řadíme ke druhému z názorových proudů. Radíme tam badatele, kteří definovali národ subjektivně, tedy tím, zda si určitá skupina lidí svoji příslušnost k národu uvědomuje a přeje si ji. Tento přístup k národu mohl být demonstrován agitačně jako vůle k „vytvoření“ národa, nebo mohl mít podobu prostého souhlasu s příslušností k existujícímu již národu. Nejčastěji je v současnosti tento postoj charakterizován bonmotem E. Renana o národu jako „každodenním plebiscitu“, ale je třeba připomenout, že měl silné pozice také v Německu, kde k jeho zdůvodnění přispěla tzv. statistická škola (G. Rümelin, M. Lazarus).⁵⁾ Význam pro historické bádání získala tato koncepce teprve v meziválečném období a zejména pak po 2. světové válce. Tehdy ovšem již se těžiště výzkumu přesouvalo z národa na nacionalismus.

Hranici mezi oběma přístupy nelze ovšem absolutizovat. Autoři, kteří usilovali o určení národa objektivními rysy, si stále více uvědomovali, že národ nemůže existovat bez sebevědomí svých příslušníků, a naopak subjektivistická definice národa nevylučovala objektivní vazby mezi jeho příslušníky. Zatímco evropské bádání se i v meziválečné době soustředilo na studium národa, objevil se v americkém prostředí úspěšný pokus o aplikaci nového analytického termínu – „nacionalismus“ – v díle Carltona Hayese. Již před ním, roku 1921, přenesl tento termín ze světa politické debaty do roviny 20 | politologické analýzy M. S. Handmann, jenž rozlišoval nacionalismus utiskovaných peoples (Poláci, Irové) od nacionalismu iredentistického (Italové, Srbové) a prestižního (Francouzi).⁶⁾ Také Hayesova definice nacionalismu byla původně kritická a označovala nacionalismus za „hrdé a vychloubačné smýšlení o svém vlastním národě“, doprovázené nepřátelským postojem k jiným národům. Hayes však došel k názoru, že je třeba diferencovat několik typů nacionalismu: humanistický (Rousseau, Herder), jakobínský, tradicionalistický (Burke, němečtí romantici), liberální (Welcker, Mazzini) a integrální (fašismus, nacismus).⁷⁾ Pokusil se také o neutrální, nehodnotící určení nacionalismu jako „sloučení patriotismu s uvědoměním si národnosti“.⁸⁾ Zatímco Hayesova typologie byla založena na komplexní charakteristice jednotlivých typů, vystoupil sociolog L. Wirth ve třicátých letech s typologií založenou pouze na požadavcích: podle jejich povahy mohl nacionalismus být právě tak dominantní a hegemoniální jako partikularistický, respektive marginální a menšinový.⁹⁾

V meziválečné Evropě byly studie o problematice národa publikovány především v Německu. Vedle prací nacionalistických, které byly spjaty s rasistickou koncepcí nacistickou nebo k ní směřovaly, vydali zejména někteří sociologové a politologové zajímavé studie, které navazovaly dílem na koncepci F. Meineckeho a snažily se jeho pojmové rozlišení dále rozpracovat, dílem na pojetí O. Bauera.¹⁰⁾

Neblahé zkušenosti s nacionalismem, které přinesla Evropě i světu 2. světová válka, poznamenaly také přístup k historickému i sociologickému a politologickému studiu národa a nacionalismu. Zvýšila se politická aktuálnost tohoto studia a s ní také angažovanost autorů. Názory se pochopitelně i nadále lišily, ale můžeme zjistit, že v několikerém ohledu panovala mezi badateli většinová shoda o tom, co je potřeba zdůraznit a co naopak bylo překonáno.

1. Naprostá většina badatelů se více či méně důsledně distancovala od primordialistického názoru, že národ je odvěkou kategorií, a také od rasových teorií pospolitostí krve.

2. Shoda panovala také v tom, že národ nelze definovat pouze etnickými rysy (jazykem a kulturou).

3. Národ byl nyní v rostoucí míře uznáván za svébytnou politickou, respektive sociální pospolitost teprve tehdy, bylo-li možno doložit, že si jeho příslušníci jsou více či méně vědomi své sounáležitosti a považují ji za hodnotu.

4. Odtud pak v následujících desetiletích vyplýval rostoucí důraz na studium „nacionalismu“ jako subjektivního předpokladu, projevu či dokonce podmínky pro existenci národa.

Jistá kontinuita se starším, středověkým vývojem státnosti ovšem byla i nadále uznávána. Systematicky tento vztah kategorizoval J. Armstrong, jemuž kritikové nejednou vytýkali, že se pokouší oživovat zastaralý „primordialismus“. Ve skutečnosti chtěl především studovat (s velkou dávkou schematizace), jak se měnila intenzita a politická relevance národního vědomí, či spíše pocit sounáležitosti s potenciálním „národem“ v průběhu věků.¹¹⁾ Tuto potřebu, respektive pocit sounáležitosti, loajality k velké sociální skupině, považují ostatně za důležitý předpoklad národotvorných procesů také někteří pozdější autoři, zejména z řad sociálních vědců.

---

Wesen der Nation, Munster 1927. Velmi diferencovaný a vyvážený, později bohužel zapomenutý teoretický koncept zpracoval H. Ziegler, Die modeme Nation. Ein Beitrag zur politischen Soziologie, Tübingen 1932. Již tehdy mj. upozornil, že objektivní a subjektivní charakteristiky národa se doplňovaly a nelze je proto dávat do protikladu. Do tohoto kontextu je třeba zařadit také práci F. Kutnara, Obrozenské vlastenectví a nacionalismus, Praha 2003, i když se dočkala plného vydání teprve 60 let po svém napsání.

13 C. Geertz, Old Societies and New States, New York 1963, str. 109; R. McKim a J. Mc-Mahon v úvodu ke sborníku The Morality of Nationalism, New York 1997; E. Shils, Nation, nationality, nationalism and civil society, Nations and Nationalism, 1995, str. 96

Nadále převažoval názor, že národ je velká skupina lidí, početná pospolitost, která je vedle vědomí sounáležitosti jejích příslušníků. určena také objektivně určitelnými okolnostmi. V podmínkách politického zaujetí se ovšem zrodila příznivá půda pro častější reflexi termínu nacionalismus, přičemž někteří autoři (Friedrich Hertz, Edward H. Carr, později Elie Kedourie) zastávali názor, že jde o nebezpečný a zcestný postoj, který je nutno překonat.¹²⁾ Ohlas konceptu nacionalismu jako vnitřně diferencovaného, respektive neutrálního pojmu, který vypracoval v meziválečném období Carlton 22 | J. Hayes, byl zprvu velmi omezený.

Významnou a svým způsobem přelomovou se stala polarizovaná varianta Hayesova konceptu, kterou prosazoval Hans Kohn, americký politolog pocházející z Čech.¹³⁾ Definoval nacionalismus jako „a state of mind“ a vztahoval jej v obecné poloze k národnímu státu (nation-state). Podle jeho soudu se měl rozlišovat dvojí nacionalismus. Prvým byl nacionalismus pokrokový – liberální a demokratický, který se zrodil v západní Evropě z anglického liberalismu a především z demokratických myšlenek Velké francouzské revoluce. Proti němu stavěl reakční nacionalismus „nezápadní“, který byl určován především německou jazykovou definicí národa, a který byl podle jeho názoru iracionální, mytologický a autoritativní. I když později Kohn tuto strohou polarizaci zmírnil tím, že uznal existenci demokratického nacionalismu také v některých menších zemích východní Evropy, jeho dichotomie přímo i nepřímo ovlivňovala, respektive inspirovala celé generace pozdějších badatelů. Proto bude účelné reprodukovat zde ve zkrácené podobě schéma, do které „Kohnovu dichotomii“ shrnul Louis L. Snyder.¹⁴⁾

Na západě se vytvořily národní státy, jejichž politické hranice byly zhruba totožné s národními, na východě byly státní a národní hranice zcela odlišné. Na západě vznikla sekularizovaná, racionalis-tická společnost z boje za svobodu, ústavu a občanská práva, na vý-

a str. 100; H.-U. Wehler, Nationalismus, Nation und Nationalstaat in Deutschland im ausgehenden 18. Jahrhundert, in: U. Herrmann (vyd.), Volk – Nation – Vaterland, Hamburg 1996, str. 269.

chodě představoval nacionalismus autoritativní pojetí společnosti, která odmítala cizí (tj. západní) vlivy, i když se jim nemohla vyhnout. Na západě byl národ politickou skutečností a pospolitostí rovnoprávných občanů, na východě se představa národa opírala o iracionální koncepci lidu, pracovala s historickou mytologií a s představou „národního poslání“. Západní nacionalismus zdůrazňoval občanská práva jedince bez ohledu na jeho sociální či etnickou příslušnost, na východě se zdůrazňovala kolektivní práva a rozdílnost ras i tříd. Nacionalismus nebyl na východě zakotven v občanské společnosti, ale byl odrazem a součástí úsilí překonat pocit vlastní méněcennosti.

Příznačné je, že se Kohn nepokoušel o definici národa. Považoval jej za výtvor nacionalismu. Právě tak příznačné je, že autoři, kteří později jeho dichotomii kriticky revidovali, tento jeho názor v podstatě sdíleli. Theodor Schieder nehovořil v této souvislosti o nacionalismu, ale o „vůli ke státnosti“, přičemž zároveň zpochybnil Meineckovo rozlišování Kulturnation a Staatsnation.¹⁵⁾ K prvým kritikům H. Kohna patřila již počátkem šedesátých let finská historička Aira Kemiläinen, která přesvědčivě doložila, že Kohnovu dichotomii nelze aplikovat podle schematické západo-východní osy.¹⁶⁾ Kritika Kohnovy dichotomie se nově ozvala koncem století, kdy vznikly obavy, že bude nekriticky politizována a aktualizována.¹⁷⁾

Zatímco koncepce národa jako pospolitosti definované pevným souborem „rysů“ přežívala po 2. světové válce nejméně po dvě desetiletí jako oficiální (i když již nikoli jako explicitně stalinská) doktrína sovětské historiografie, hledali autoři v západním světě nové možnosti definice. Představu volné kombinace několika typů vazeb aplikoval zejména Boyd Shafer, jenž jednotlivé vztahy – ekonomické potřeby, fyzické podmínky, jazyk, dějiny – považoval za „iluze“, které produkovaly nacionalismus jako hlavní nosnou sílu národa. Uznával nicméně také význam objektivních vazeb, jako byla společná vláda, existence sociálních, kulturních a hospodářských institucí a podobně.²⁰

V návaznosti na diskuse o definicích národa, které považovaly národní vědomí za druhotný faktor, se o svoji definici pokusil sociolog P. Sorokin, když definoval národ jako multibounded group, kterou tvoří soubor osob „spjatých dvěma nebo více jednoduchými vztahy“, k nimž mohl (ale nemusil) patřit jazyk, teritorium, náboženství, fyzikální poměry. V duchu starší anglické jazykové tradice odlišoval od národa „nationality“, kterou definoval jako etnickou skupinu, která byla spjata jen jedním – jazykovým – vztahem.²¹

Během následujících desetiletí se pokusy definovat národ pevným souborem rysů či vztahů objevovaly vcelku ojediněle. V této souvislosti je třeba uvést především definici britského sociologa A. Smithe, který charakterizoval národ jako soubor obyvatelstva, „který sdílí historické území, společné mýty a historické vzpomínky, masovou kulturu, společnou ekonomii a společná zákonná práva a povinnosti závazná pro všechny jeho členy“.¹⁸⁾ Zároveň zevrubně analyzoval význam etnických kořenů pro formování moderního národa. Vztah moderního národa k předchozí existenci etnických skupin patří k centrálním diskusním otázkám „teorie nacionalismu“.

V této souvislosti autor této knihy roku 1968 vyslovil názor, že národ byl určován především vztahy mezi jeho příslušníky (nikoli tedy abstraktními „rysy“) a že tyto vztahy mohly být vzájemně zástupné. Nelze empiricky doložit, že by národy byly charakterizovány pevným „závazným“ souborem vztahů, ale lze naproti tomu doložit skutečnost, že skupina „národ“ byla vždy charakterizována kombinací několika druhů vazeb a vztahů (jazykových, historických teritoriálních, ekonomických, náboženských, politických atd.), přičemž absence některého vztahu nevylučovala existenci národa. Nutně však k charakteristice národa patří, že jeho příslušníci jsou navzájem spjati komunikačně i společným osudem ve vyšším stupni než s příslušníky jiných národů a že jsou pospolitostí rovnoprávných občanů, kteří se za příslušníky národa považují.¹⁹⁾

Potíže se závaznou, obecněji přijatelnou definicí národa vedly některé autory k tomu, že rezignovali na definovatelnost této skupiny konkrétními objektivně určitelnými vztahy. Patřili k nim zejména zmínění již autoři, kteří definovali národ nacionalismem, ať již odsuzovali nacionalismus jako zavrženíhodný jev (Carr, Kedourie), či v něm viděli hlavní duchovní sílu současnosti (Kohn). Na definici rezignuje však i současný polský sociolog J. Kilias.²⁰⁾Specifické místo zaujímá v tomto kontextu Eugen Lemberg, který se snad jako prvý na kontinentě pokusil aplikovat anglosaský mravně neutrální koncept termínu „nacionalismus“ a označil národ za jeho pouhý „objekt“. Poté, co doložil, že žádná kategorie vztahů nemůže být bez výjimky aplikována na všechny národy, přiklonil se k názoru, že tyto vztahy jsou navzájem záměnné. Proto definoval nacionalismus Jako „intenzivní oddanost“ vůči jakékoli „nadosobní instanci“, jíž mohl být stejně tak stát jako etnická skupina či kmen.²¹⁾ Jeho dílo, založené na rozsáhlém empirickém poznání, předešlo svoji dobu, Ale zůstalo zejména v anglosaském světě téměř bez povšimnutí.

Jiným, podstatně vlivnějším pokusem o překonání deskriptivních a scholastických diskusí o určení národa konkrétními „rysy“ byla koncepce amerického politologa, který se v Čechách narodil a v Praze vystudoval, Karla W. Deutsche. Ten již počátkem padesátých let definoval národ jako „pospolitost komplementární sociální komunikace“, tedy jako skupinu, jejíž příslušníci jsou schopni «pólu navzájem komunikovat snáze, komplexněji a intenzivněji než s příslušníky jiných skupin. Tato komunikační pospolitost pak je základem společné národní kultury i národního uvědomění – „nacionalismu“, bez jehož dostatečného rozšíření by byla národní pospolitost nemyslitelná.²²⁾ Pochopitelně také autoři z řad Deutschovy „školy“ navazovali na jeho koncepci. Tak například Carl Friedrich označuje za národ skupinu osob, která je schopna komunikovat a kooperovat navzájem lépe než „navenek“ a která je politicky orga-

---

nizovaná a autonomní. Příslušníci této skupiny spojují své vědomí vzájemné sounáležitosti s jistými hodnotami a s kulturou.²³⁾

Zde se již Friedrich blíží častěji zdůrazňovanému určení národa jako státní pospolitosti, což bylo do jisté míry „naprogramováno“ v anglickém jazykovém úzu, kde termín nation je téměř zaměnitelný s termínem statě, respektive je určen především státností. Takový přístup najdeme u Steina Rokkana a Charlese Tillyho, Johna Breuillyho, Louise Snydera a dalších.²⁴⁾ Někteří významní badatelé jako Ernest Gellner či Eric Hobsbawm přitom uznávali, že vedle státnosti může (ale nemusí) být národ v některých případech charakterizován také etnicky. V případě Gellnerově to lze ostatně ilustrovat na vývoji jeho definice nacionalismu. Původně jej definoval jako „politický princip“, který vychází z toho, že podobnost kultur je základní společenské pouto, a proto považoval nacionalismus za úsilí o státnost, o to, aby politická realita odpovídala realitě kulturní, respektive etnické. Později však již viděl v nacionalismu „politický princip, podle kterého je podobnost v rámci určité kultury základním sociálním poutem“, a definoval národ „v pojmech sdílené kultury“.²⁵⁾ Striktně politickou definici národa opouštějí ostatně od devadesátých let také další anglosaští autoři. Michael Reating odmítl zužování termínu nation na stát a navrhl typologii, která by brala v úvahu na jedné straně přítomnost či absenci státnosti u národa a na druhé straně rozlišení etnického a občanského nacionalismu.²⁶⁾ Etnickou a kulturní vazbu ve spojení s modernizací vyzdvihuje jako zcela legitimní pro jistou kategorii národů také Walker Connors, který navrhuje pro toto spojení užívat termínu ethnonationalism.²⁷⁾

Navzdory všem potížím s hledáním definice národa a navzdory rozdílnostem ve výkladu jeho vzniku shodovala se většina badatelů z řad historiků a historických sociologů v názoru na objektivní existenci národa jako velké skupiny lidí, byť si byl charakterizován především vědomím sounáležitosti svých členů. Jako vědomou rezignaci na konsenzuální objektivní určení národa formuloval subjektivistickou koncepci například Hugh Seton-Watson: „národ existuje, jestliže se podstatný počet lidí v jisté pospolitosti domnívá, že tvoří národ, nebo se chovají tak, jako by jej tvořili“.²¹ Také podle Walkera Connorse je národ určen především tím, že si jistá skupina lidí uvědomuje, že patří k tomuto a nikoli k jinému národu. Při tom není důležité „to, co je, ale to, co se zdá být“.²² Tento přístup má ovšem svá úskalí, zejména při pokusech o vysvětlení kauzálních souvislostí. Jestliže totiž definujeme jistou sociální skupinu pouze vědomím sounáležitosti jejích členů, potom se nabízejí dvě prajednoduchá vysvětlení dočasné existence národa: i. ke vzniku národa postačilo, aby někdo šířil „nacionalistická“ hesla a přesvědčil své spoluobčany o tom, ke kterému národu patří, 2. logicky tedy z toho vyplývá, že postačí důrazně propagovat a šířit opačné, tedy antinacionalistické myšlenky k tomu, aby vědomí národní sounáležitosti – a tedy i národ – přestalo existovat.

Takový přístup již v šedesátých letech uplatňovali někteří autoři, obvykle nehistorikové, které zajímal pouze abstraktní „nacionalismus“ – ať již jakkoli definovaný – a národ označovali za umělou konstrukci, mýtus či „invenci“. Kořeny této koncepce lze hledat již hluboko v 19. století u lorda Actona, který považoval národ za „umělý“.²³ E. Kedourie považoval národ za evropský „vynález“ z počátku 19. století.²⁴ Další z kritiků nacionalismu, K. Minogue, se domníval, že „nacionalismus začal tím, že sám sebe označil za politické a historické vědomí národa“, a odtud pokročil dále k „vynalezení národů“.²⁵

Opravdu významný nástup zastánců názoru, že „nacionalismus“ byl prvotním hybatelem a národ pouhým jeho „vynálezem“, signalizovala jednostranná interpretace vlivné knihy Gellnerovy. často citovaný Gellnerův názor, že národ je produktem nacionalismu, ovšem opomíjí skutečnost, že autor studoval vznik národa v celkovém kontextu své koncepce a hledal objektivní společenské kořeny nacionalismu, které spatřoval v modernizačních změnách epochy industrializace.²⁶

Ironií osudu se konstruktivistická koncepce hlásí hlavně k dílu marxisticky inspirovaného historika Benedicta Andersona, který označil národy za imagined communities/ a mínil tím skutečnost, že národ může jako skupina existovat pouze tehdy, budou-li si jeho příslušníci schopni představit, že patří k pospolitosti lidí, z nichž většinu osobně neznají a nikdy nepoznají.²⁷ Tento názor je ovšem zkresleně interpretován některými radikálními „konstruktivisty“ v tom smyslu, jako by bylo národ možno vcelku libovolně „vynalézt“ za předpokladu, že budou k dispozici dostatečné výchovné a informační prostředky. Obvykle se přitom „přehlíží“ skutečnost, že B. Anderson věnuje větší část své knihy analýze historických okolností, které byly nezávislé na přáních „nacionalistů“ a které vznik národa podmiňovaly. Andersonovu koncepci modifikoval nejnověji Paul James, jenž užívá namísto mnohoznačného termínu imagined termín „abstraktní pospolitost“, přičemž klade, podobně jako Anderson, důraz na to, že se tato pospolitost formovala, integrovala vlivem objektivních faktorů již dlouho před nástupem „nacionalismu“.²⁸

Rezignace na možnost určit národ empiricky doložitelnými charakteristikami kromě národního vědomí jeho příslušníků tedy ještě nevylučovala uznání existence národa jako reálné entity. Mnozí autoři však tuto představu odmítají jako nepřijatelný primordialismus či „esencialismus“.²⁹ Národ je slovy Lepsiovými či Wehlerovými „myšlený řád“, který „je vytvářen nacionalismem a jeho přívrženci jako svrchovaně jednající jednotka“.³⁰ Národ existující jen v představách lidí může být volně manipulován, respektive modifikován. Extrémní přívrženci této koncepce nejnověji označují národ za mýtus, za „naraci“, za produkt zájmových skupin. Navíc pak bylo prý v zájmu „konstruktérů“ národa, aby sama skutečnost, že je národ konstruován, že má umělou povahu, zůstala řadovým příslušníkům národa utajena, skryta.²⁸⁾ Tedy nejen manipulace, ale přímo podvod na lidu? Jestliže reálně existovalo jen ono uměle vytvořené vědomí či vyprávění, pak také se stávalo zbytečným hledat definici národa či jeho sociální kořeny. Není snad náhodou, že v radikálním pojetí národa jako nahodilé „nehody dějin“ najdeme paralely – pochopitelně s odlišným politickým vokabulářem – s radikálně antinacionalistickými postoji Rosy Luxemburgové i s dávno dosněným snem dogmatických sovětských leninovců o historické podmíněnosti národa a jeho brzkém zákonitém „překonání“ a zániku. Tím se dostáváme k polemikám o pozitivním či negativním hodnocení nacionalismu, jimž bude věnována následující kapitola.

Radikální konstruktivismus však zdaleka neurčuje veškeré bádání o národě a nacionalismu. Rostoucí počet současných badatelů no snaží vymanit se z jednostranného omezení na pojem nacionalismus a pracovat s termíny národ a formování národa jako s funkčními analytickými nástroji, které neztratily svoji použitelnost.²⁹⁾

Ať již je národ považován za konstruovanou, ale nezávisle na záměrech lidí existující skupinu, za „substanci“, či za mýtus a iluzi, je zřejmé, že jakékoli vědecké a zvláště pak historické studium tohoto fenoménu nemůže rezignovat na vysvětlení jeho vzniku, na analýzu vztahů a postojů, které k úspěšnému „vynalezení“ nebo zformování národa, či ke zrodu nacionalismu vedly. Veškeré pojmoslovné půtky dostávají smysl pouze tehdy, jsou-li sporem o to, která definice umožňuje lepší a přesnější kauzální analýzu. Bude proto vhodné přejít na tomto místě od srovnání definic a teorií k otázce, Jak funkční jsou při rozboru kauzálních souvislostí. Analýzy – ať již jakkoli definovaných – národotvorných procesů jsou však natolik zatíženy ideologií a moralistními předsudky, že bude užitečné zastavit se nejprve u rozporných názorů na historické kořeny, podstatu a společenskou úlohu jevu, který většina současných badatelů označuje jako „nacionalismus“.

---

1993, str. 196 nn.; H.-U. Wehler, Nationalismus. Geschichte, Formen, Folgen, München 2001, str. 13.

Jak vyplývá ze samotné podstaty věci, nelze se zabývat v současné době problematikou národa a nacionalismu, aniž bychom se setkali se střety v názorech na užitečnost či škodlivost těchto jevů. Každá taková hodnotící diskuse ovšem musí charakterizovat objekt své kritické analýzy. Poznali jsme však, že právě v otázce definice národa se názory diametrálně rozcházely. Jak je tomu v případě nacionalismu?

Bylo již konstatováno, že pokud převládá představa, že reálně existuje pouze „nacionalismus“, stává se otázka po definici národa bezpředmětnou. Takový přístup má zajisté svoji logiku. Závažným nedostatkem ovšem je, že autoři stále častěji považují za bezpředmětné zamyslit se alespoň nad tím, jak vlastně tento „nacionalismus“ definovat. V důsledku toho se v průběhu posledních desetiletí stává tento termín stále mlhavějším – a to jak v jazyce každodenní politiky, tak i v odborné literatuře.

V prvé části této kapitoly jsme sledovali, jak se termín „nacionalismus“ objevoval v politických diskusích na přelomu století stejně tak s pozitivním jako s negativním předznamenáním. Konstatovali jsme také, že teprve v meziválečném období se z něj pokusili někteří autoři učinit neutrální, tj. nijak nehodnotící nástroj vědecké analýzy. V poválečném bádání tato linie pokračovala zejména v anglosaském jazykovém prostředí, kde jsem již zmínil přístupy K. W. Deutsche a J. Breuillyho. U řady dalších autorů můžeme sledovat pozoruhodnou inkonzistenci v užití tohoto pojmu. Tak například Ernest Gellner se v teoretickém kontextu přidržuje mravně neutrálního, nehodnotícího termínu nacionalismus, ale užívá téhož termínu také všude tam, kde hovoří o konkrétních negativních projevech agresivního, sobeckého a xenofobního nacionalismu, zatímco pozitivní konotace v jeho slovníku chybějí.³¹ Někteří konstruktivističtí autoři se přidržovali i v devadesátých letech negativního hodnocení nacionalismu, který již ze své podstaty vytváří konfliktní situace.³⁰⁾

Naproti tomu autoři vyrůstající z myšlenkového odkazu marxistického internacionalismu rozumějí pod termínem nacionalismus především negativní společenské a politické jevy ve vývoji společnosti. To platí nejen o E. Hobsbawmovi a o B. Andersonovi, aIe také například o A. Giddensovi.³¹⁾ Jako pokus vymanit marxisticky pohled z tradiční politické zaujatosti lze charakterizovat úvahy Toma Nairna o „Janusovské tváři“ nacionalismu: jeho rozlišení situací koloniálního a jiného útlaku, kdy nacionalismus hrál roli positivní, od situací, kdy jeho role byla negativní, mělo ovšem rovněž politický podtext a v jistém ohledu připomíná kladné hodnocení demokratizačních tendencí národně emancipačních hnutí v Rusku, již formuloval Lenin v polemice proti Rose Luxemburgové.³²⁾

Závažnější a dlouhodobější vliv měla na hodnocení nacionalismu snad přece jen výše charakterizovaná „dichotomie“ Hanse Kohna, která rozlišovala progresivní a reakční nacionalismus. I když on sám svoji původně striktně západo-východní diferenciaci modifikoval, jeho představa o protikladu pokrokového, demokratického národního vědomí či nacionalismu „západního“ a reakčního, zaostalého nacionalismu „východního“ se objevovala ve službách politické aktualizace stále znovu nejen v publicistice, ale také v odborné literatuře. Uveďme jako příklad nejnovější z vlivných aplikací Kohnova konceptu: je to typologie nacionalismu, kterou vypracovala zdánlivě nezávisle – tj. bez jediného odkazu na H. Kohna – ve značně přeceňované knize Liah Greenfeldová.³³⁾ Dichotomie dosahuje u ní jit globálního rozměru: nejpokrokovějším typem nacionalismu je podle ní občanský a individualistický koncept americký, zatímco role reakčního a nebezpečného nacionalismu je nadále vyhrazena „východu“ – Německu a především Rusku.³⁴⁾

---

nalism and the International Order, in: E. Gellner, Encounters with Nationalism, Oxford 1094, str. 23 nn.

Proslulou diachronní diferenciaci hodnocení nacionalismu navrhl roku 1956 T. Schieder: nacionalismus byl původně (tj. především v průběhu 19. století) považován za pokrokový a tvořivý faktor, ale s postupem času (tedy především v první polovině 20. století) se projevila jeho neblahá destruktivní stránka. Obdobně propojil periodizaci a typologii již roku 1945 E. H. Carr: v prvé fázi byl nacionalismus do roku 1789 záležitostí intelektuálů, ve druhé se do roku 1870 národní myšlenka demokratizovala, ve třetí se pak „socializovala“ a osvojila si agresivní vztah k okolí.³⁵⁾ Obdobné diachronní rozlišení progresivní a reakční fáze najdeme ostatně nejednou také v sovětské historiografii, kde se ovšem pod termínem nacionalismus objevuje pouze ona fáze reakční. Obdoby najdeme také v současné německé a rakouské odborné literatuře.³⁶⁾ Odlišné historické pozadí, ale stejný základní koncept vyjadřuje výše zmíněný Nairnův výklad o „Janusovské tváři“ nacionalismu.

Dvojí tvář nacionalismu rozlišuje velká část, možná i většina autorů. Tak například Etienne Balibar spatřuje „dobrou“ stránku nacionalismu v tom, že přispívá k budování státu a pospolitostí vůbec, je odvozen od lásky k lidem a je tolerantní. „Špatná“ stránka nacionalismu tkví v jeho expanzivitě, nenávistnosti, netoleranci k jiným nacionalismům.³⁷⁾ Podle Louise Snydera, který se v mnohém hlásil k H. Kohnovi, mohl být nacionalismus právě tak morální jako nemorální, právě tak kladný jako záporný, lidský jako nelidský.³⁸⁾ Jeho nebezpečí spočívalo ve spojení s kolektivismem proti individuálním svobodám. Mnozí současní badatelé upozorňují, že nacionalismus pomáhal legitimovat občanský demokratický politický systém.³⁹⁾

Je příznačné, že pozitivní stránky „nacionalismu“ (obvykle bez přesné definice tohoto pojmu) vyzvědají častěji autoři, kteří přicházejí z prostředí „malých národů“, než autoři angloameričtí. Tak například emancipační význam nacionalismu – v minulosti i v současnosti – vyzvedala řada dalších autorů, jako kupříkladu katalánský historik Josep Llobera,³² turecký historik Udmut Özkirimli či izraelská historička Hedva Ben-Israel.³³

nacionalismu jako základního faktoru umožňujícího normální fungování lidského ducha. Srv. její stať Nationalism and the Mind, Nations and Nationalism 11,2005, str. 333.

Záleží ovšem na tom, jak který z autorů „nacionalismus“ definuje. V této souvislosti má svůj význam názor francouzského politologa Jeana Leca, který doporučuje definovat tento termín v několika rovinách. Za „ultraslabou“ (tj. neutrální) označuje definici nacionalismu jako každého hnutí a postoje, který se přidržuje kulturní či politické identity s národem. Za „silnou“ definici považuje názor, že nacionalismus vyjadřuje solidaritu, která nadřazuje národ nad jedince a preferuje vlastní národní zájmy nad všemi ostatními.³⁴

Někteří autoři jdou v rozlišení dvou tvářností nacionalismu ještě dál a doporučují, aby tento termín zůstal vyhrazen pouze pro označení národního egoismu, nekritického povyšování zájmů vlastního národa nad ostatní, kladení národní pospolitosti nad práva jedince. Nejnověji se k tomuto pojetí otevřeně přihlásil německý historik Otto Dann.³⁵ Pro pozitivní projevy národního vědomí se pak doporučuje užívat jiných termínů, jako například národní cítění (Bagge), láska k vlasti a zejména patriotismus. Tento termín (patriotismus) zavedla do své analýzy řada badatelů, přičemž vztah mezi oběma termíny charakterizují někteří jako paralelní (Sugar, Dobb), jiní jako genetický: ostatně i Gellner označil nacionalismus jako formu patriotismu. Setkáme se však také s názorem, který naopak vidí v nacionalismu jeden ze zdrojů patriotismu.³⁶ Jednoznačný protiklad mezi nacionalismem a patriotismem konstruuje z hlediska etiky D. Kluxen-Pytha: přijetí národní příslušnosti a patriotismus se ztotožňuje s přijetím osobní morální identity a principu solidarity. Tento přístup je ostatně odedávna zcela běžný v českém jazykovém kontexu při rozlišování pozitivního vlastenectví a negativního nacionalismu.³⁷ Ze všech těchto důvodů se také v této knize budeme přidržovat tradičního úzkého chápání nacionalismu jako národního egoismu.

O systematické vymezení patriotismu jako kladného a nacionalismu jako záporného jevu se pokusili také další autoři. D. Bar-Tal definoval patriotismus jako „vazbu členů k jejich skupině a k zemi, ve které tato skupina sídlí“. Naproti tomu nacionalismus označoval negativní postoje vůči vnějším skupinám. Mnozí současní polští, ke katolicismu inklinující autoři nacionalismus běžně chápou jako jev negativní, jako národní egoismus. Pro úplnost je třeba připomenout, že také oficiální sovětská ideologie rozlišovala (buržoazní) nacionalismus a lásku k vlasti, vlastenectví, které je slučitelné s (proletářským) internacionalismem. Někteří političtí psychologové se pokusili obdobné rozlišení obou typů postojů aplikovat v empirickém výzkumu. Právem se upozorňuje na to, že takovéto rozlišování umožňuje zejména v USA pokryteckou polarizaci „našeho“ amerického patriotismu a „jejich“ nacionalismu.³⁸

Jen zřídka se autoři pokoušejí nacionalismus jednoznačně definovat jako nástroj vědecké analýzy. O jistou objektivizaci se pokouší Dieter Langewiesche, když odmítá rozlišovat pozitivní a negativní stránku nacionalismu a chce uchovat jeho vnitřní rozpornost, přičemž zřetelně vyjadřuje svůj kritický odstup vůči nacionalismu ve všech jeho podobách.³⁹ Obdobně označoval Anthony Giddens nacionalismus jako „afiliaci jednotlivců vůči souboru symbolů a názorů, které zdůrazňovaly pospolitost příslušníků politického systému“. Tento nacionalismus však nemohl vzniknout bez formování národa.⁴⁰ John Breuilly rovněž vztahoval v historické perspektivě nacionalismus k národu a považoval jej za politickou doktrínu, která vidí v národu specifickou skupinu a doporučuje rozvíjet loajalitu vůči této entitě a podporovat její skupinové zájmy a její pokud možno plnou politickou nezávislost.⁴¹ V obecnější poloze definuje H.-U. Wehler nacionalismus jako „ideový systém, který slouží utváření, mobilizaci a integraci velkého svazu solidarity – národa“. Velmi podobnou charakteristiku nacionalismu jako „osobité cesty nazírání a interpretace světa…, která nám pomáhá strukturovat realitu kolem nás“, najdeme v nejnovější knize tureckého badatele Umuta Özkirimliho.⁴²

Nevýhodou takto obecně formulované definice je, že je příliš široká a je možno jí nediferencované označit všechny postoje, které mají něco společného s národem, ať již je jednotkou státní, či imaginární. Proto nelze určit intenzitu, sílu či slabost nacionalismu ani jeho vnitřní diferencovanost.⁴³ Navíc je třeba vzít v úvahu výše uvedené rozdíly v jazykové konotaci termínu. Jako příklad si položme otázku, zda lze hovořit o nacionalismu bez národa. Taková formulace otázky zní snad paradoxně v češtině, nikoli však v anglickém jazykovém kontextu, kde je možno například říci: „There was …no Irish nationalism and that is not surprising because there was nothing even remotely like an Irish nation-state for it to relate to“.⁴⁴

Ostatně také užití termínu nacionalismus jako nehodnotícího, „neutrálního“, má své potíže. Jak již bylo řečeno, mnozí autoři si uvědomují nevýhody tak širokého pojetí, do kterého se vejde generál zbraní SS stejně jako francouzský maquista, J. G. Herder stejně jako Napoleon. Proto hledali nové termíny, které by umožnily studovat národotvorné procesy a národně angažované postoje pružněji a diferencovaněji. Nasnadě bylo výše zmíněné rozhodnutí ponechat termínu nacionalismus negativní konotaci a hledat pro pozitivní projevy vztahu k národu a solidarity s jeho příslušníky jiné termíny. Termíny jako zmíněný již patriotismus,⁴⁵ láska k vlasti, národní uvědomění, národní regionalismus⁴⁶ a podobně. Tuto tendenci lze ovšem snadno diskreditovat tvrzením, že jde o antikvované a nikoli inovativní termíny. Navíc i tyto pokusy jen málo mění na skutečnosti, že naprostá většina autorů užívá termínu nacionalismus naprosto nereflektované a nepokouší se ani přibližně o jeho definici.

Skutečnou terminologickou inovaci nabízejí někteří badatelé z řad sociologů a antropologů, kteří uvažují v historické, tj. vývojové perspektivě a vycházejí z toho, že to, co se označuje jako nacionalismus, se vyvinulo z jistých předchozích postojů a vztahů, které se označují jako loyalty a častěji jako identity.

Termín „loajalita“, který zatím užívají spíše antropologové než historici, je charakterizován jako vztah jedince k existujícím již skupinám, jevům či hodnotám – tedy ke společenské skutečnosti, v jejímž kontextu žije. V tomto vztahu je implicitně obsažen jistý prvek závazku či povinnosti jedince vůči nadosobnímu celku či principu. Nejde zde tedy o postoj, který je výsledkem internalizace, respektive který by byl založen na hledání kolektivního „MY“, na objevení toho, „kdo jsme“, nýbrž na vztahu k dané entitě (Clifford Geertz užívá také termínu primordiální vazby).⁴⁷ Pokud by se pojem loajalita aplikoval na proces formování národa, tj. na vztah jedince vůči existujícímu již celku-národu, musil by se vypořádat se vztahem k primordialis-tickému pojetí národa. Zde tkví zajisté jeden z důvodů, proč je potenciál pojmu „loajalita“ jako alternativy k termínu nacionalismus v historickém výzkumu formování národa vcelku omezený. Na druhé straně může být tento pojem užitečný tehdy, analyzujeme-li vztahy uvnitř již existující, zformované národní či jiné pospolitosti.

Zcela jinak je tomu v případě termínu „identita“, který se do historického a sociologického výzkumu dostal zřejmě různými cestami, i když za jeho „klasika“ je často označován sociální psycholog E. H. Erikson.⁴⁸ Nejčastěji byl termín identita spojován s identitou etnickou. Ve vztahu k národu pracoval s tímto termínem J. Armstrong, když se pokoušel komparativně popsat cestu od středověkého „národa“ k modernímu a uvědomoval si nemístnost užití termínu „nacionalismus“ pro středověkou a raně novověkou společnost.⁴⁹ Bez většího ohlasu se jím pak zabývali někteří badatelé během osmdesátých let.⁵⁰ Obrat nastal kolem roku 1990, kdy nezávisle na sobě začala tento termín užívat celá řada autorů. Vyšla systematická monografie Anthonyho Smithe a teoreticky orientovaná studie Williama Blooma, průkopnický interdisciplinárně orientovaný sborník Bernarda Giesena a další.⁵¹ Smithova práce získala značný ohlas, ale je obtížné určit, zda to byl právě on, kdo rozhodující měrou ovlivnil skutečnost, že termínu národní identita začali běžně – a obvykle bez teoretické reflexe – užívat badatelé všech sociálněvědních disciplín, kteří se zabývali problematikou národa.

Smith považuje národní identitu za jednu z celé řady identit, které mohou být vzájemně kombinovány – jako identita regionální, etnická, náboženská či třídní (multiple identities). Národní identita je založena na etnických prvcích a obsahuje představu o společném prostoru (nabízí ideu „vlasti“), o společných tradicích a hodnotách, o společné paměti a mýtech a o společných zákonech. Při tom je třeba brát v úvahu, že národní identita není pouhou variantou skupinové identity: do jejího utváření vstupuje také osobní identita a identita sociální, které vyjadřují, jak se jedinec prezentuje v sociální interakci a jak jej v interakci přijímají ostatní. Nejdůležitěj-ší funkcí národní identity je, že poskytuje zřetelný návod k určení místa jedince ve světě tím, že definuje jeho příslušnost ke „kolektivní osobnosti“, respektive nabízí ztotožnění se s takovou osobností.⁵²Zatímco A. Smith zdůrazňuje návaznost národní a etnické identity, jiní autoři kladou důraz na mobilizační potenciál národní identity. W. Bloom považuje přijetí národní identity za výsledek krize identit, do nichž se společnost čas od času dostává. Zdůrazňuje, že identifikace masy obyvatelstva s národem a jeho symboly vede k tomu, že jsou schopni jednat jako jediný celek, „psychologická skupina“, když tyto symboly jsou nebo se zdají být ohroženy.⁵³E. Hobsbawm vidí funkci národní identity především v tom, že se jí národ vymezuje vůči jiným identitám, které považuje za podřazené.⁵⁴ F. Braudel odvozuje národní identitu především z „historické zkušenosti“ národní komunity a z dialogu mezi minulostí a budoucností.⁵⁵ Švédský historik Sven Tágil navrhuje rozlišit identitu jako prosté vědomí sounáležitostí s národem a identification jako výraz aktivního postoje jedincova k národu, jako ochotu angažovat se pro kolektivní osobnost – národ.⁵⁶

Zdá se, že termín národní identita má v analýze národotvorných procesů své opodstanění díky tomu, že je na rozdíl od termínu nacionalismus mravně neutrální a není zatížen ani zamlžen politizovanou žurnalistikou. Nepřekvapí proto, že někteří současní badatelé starší i nastupující generace užívají termín národní identita jako jeden z centrálních pojmů historické analýzy, který je schopen nahradit opotřebovaný a mlhavý „nacionalismus“.⁵⁷ Někdy může jít téměř o synonymum. Je například pozoruhodné, jak blízká je definice národní identity v pojetí Ulrike v. Hirschhausen a Jörna Leonharda výše uvedené definici nacionalismu podle H.-U. Wehlera.⁵⁸

Bohužel se však i v případě termínu národní identita začíná projevovat rozdíl v tom, jak se užívá termínu „identita“ v obecném podání sociálních věd a jak jej aplikují empirické studie o národní identitě jako o součásti, respektive projevu skupinové (kolektivní) sociální identity.⁵⁹ Navíc je konjunktura termínu zejména v anglosaském jazykovém prostředí natolik nereflektovaná, že hrozí, obdobně jako v případě termínu nacionalismus, oslabení jeho použitelnosti jako nástroje vědecké analýzy. Je proto pochopitelné, že se nejnověji někteří z kritických autorů přiklánějí k názoru, že termín „identita“ by měl být vyřazen z terminologického instrumentáře a nahrazen termínem jiným. Lutz Niethammer navrhuje vůbec toto „plastické slovo“ zrušit a nahradit konkrétnějšími pojmy, jako například „WIR“, Rogers Brubaker doporučuje nationness, respektive identification.⁶⁰ Je ovšem otázka, zda by takový inovační krok nepřispěl k ještě většímu terminologickému zmatení.

Jestliže je předností termínu národní identita jeho hodnotová neutralita a jeho kombinovatelnost s dalšími druhy identit (ať již s identitou etnickou, státní či regionální), pak je jeho nevýhodou, že nevyjadřuje, nepostihuje moment aktivizace, který je s formováním národa spjat. Tomuto nedostatku lze odpomoci derivátem „identifikace“, pokud je v daném jazyce použitelný. Obecně lépe využitelné se zdá být použití termínů národní hnutí, respektive národní mobilizace – podle toho, o jaký typ formování národa půjde. Bylo by však předčasné uzavírat na tomto místě kapitolu o terminologii. Bude vhodnější seznámit se nejprve s tím, jaký kauzální výklad nám jednotlivé koncepce národa, nacionalismu, národní identity atd. nabízejí.

Ať jsou již výhrady vůči termínu identita jakékoli, považuji jej za jeden z použitelných analytických pojmů, nikoli však za pojem jediný. Jeho nosnost a užitečnost byla již dosavadním bádáním ověřena, ale zároveň je zřejmé, že mu hrozí stejné nebezpečí opotřebením jako termínu nacionalismus, bude-li nediferencovaně nadužíván.

Pro úplnost je třeba uvést ještě několik dalších termínů, jichž badatelé užívají jako alternativy k nacionalismu. Poněkud zastaralý je termín „národní vědomí“ (national consciousness), který byl běžně užíván v době před nástupem konjunktury nacionalismu, ale jeho varianta v podobě „národního myšlení“ (national thought) prokazuje nejnověji ve vynikající studii nizozemského literárního historika Klepa Leerssena svoji funkčnost.⁶¹ Ve francouzské literatuře se občas objeví ve smyslu národní identity termín nationalité, který má ovšem již starší tradici.⁶² Slibnější perspektivu má pravděpodobně termín belonging, v němčině Zugehörigkeit, jímž se míní prosté vědomí přináležitosti jedince k většímu nadosobnímu celku. Vědomí přináležitosti je objektivní daností, která k ničemu nezavazuje a nemůže být morálně hodnocena, ale je zároveň předpokladem existence každé skupiny, tedy i národa.

Zdá se tedy, že nemáme důvod k tomu, abychom ustupovali módní vlně a mechanicky přijali termín nacionalismus jako univerzální nástroj analýzy procesu formování moderního národa. Nejen historikové, ale také sociální vědci si stále častěji jeho nedostatečnost uvědomují a úspěšně k němu hledají alternativní termíny, které by byly přesnější a zároveň umožňovaly diferencovanější pohled na společenské procesy v minulosti i přítomnosti.

V každém pokusu o definici či určení národa (a nacionalismu) je implicitně obsažen také kauzální aspekt: jak vznikl, jak se utvářel objekt, který má být definován? Proto nebudeme v této kapitole opakovat jednotlivé názory a přístupy, ale pokusíme se o souhrnnou charakteristiku převažujících a svářejících se přístupů. Jejich základní rozlišení vyplývá z rozdílu v názoru na vztah kategorie národ ke kategorii nacionalismus. Autoři, kteří považují národ za výsledek „nacionalismu“, již a priori zastávají názor, že národ vznikl jako „kulturní konstrukce“, jako dílo intelektuálů, respektive také ambiciózních politiků, jako výsledek svérázného sociálního inženýrství. Do této skupiny zahrnujeme ovšem značně rozmanité přístupy, které se liší jednak stupněm radikalismu – tj. tím, nakolik uznávají také podíl „objektivních“ faktorů -, jednak tím, jak se vypořádávají s paradigmatem kulturního transferu. Jestliže totiž byl národ dílem kulturní konstrukce a jeho formování probíhalo na území celé Evropy, musil být výsledkem šíření a putování nacionalismu kontinentem – tedy difúze idejí. Působila tato difúze v podobě záměrného předávání informací nebo byla autonomní silou – slovy A. Smithe self-disseminating force?⁸⁶ Byla pouhým šířením idejí nebo také transferem sociálních a politických institucí z jedné země do druhé? Byly její výsledky pouhou imitací, nebo byla putující idea modifikována a přizpůsobována? Tato polarizace by byla ovšem spíše rétorická, poněvadž důsledně a jednostranně difuzionistický výklad najdeme jen ojediněle, zatímco většinou jeho přívrženci berou více či méně v úvahu také další okolnosti. Dokonce i H. Kohn, který bývá obvykle považován za klasika tohoto přístupu, ve své dichotomii implicitně počítá s objektivními politickými a sociálními podmínkami a místními tradicemi, které určily rozdílné cesty, jimiž se ubíral nacionalismus „západní“ a „nezápadní“.

Neměli bychom ostatně zůstávat zajatci termínů. Ne každý výklad formování moderního národa, který se verbálně hlásí k rozhodující roli nacionalismu, je výkladem konstruktivistickým. Totéž platí o názoru na národ jako „představu“ či „text“. Uveďme zde příklad E. Gellnera, jehož kategorická teze o tom, že to byl nacionalismus, který vytvořil národy, nevylučuje kauzální výklad ze sociálních proměn: jestliže národy byly utvářeny nacionalismem, z čeho pak vyrůstal tento nacionalismus? Na otázku po genezi nacionalismu pak Gellner odpovídá natolik realistickým poukazem na rozhodující roli sociálních a ekonomických přeměn, které označuje termínem „industrializace“, že jeho výklad někdy označují jako historický materialismus. Je si totiž vědom toho, že úspěšné šíření národní identity nemohlo být zcela nahodilým procesem. Obdobně se mnohým kritikům zdá, že imagined communities B. Andersona sice vysvětluje, jak se koncept národa mohl šířit, ale nikoli, proč tomu tak bylo.⁸⁹ Čteme-li však jeho knihu pozorně, nemůžeme přehlédnout, že předkládá také výklad o tom, díky kterým společenským a kulturním předpokladům se národy konstituovaly v průběhu celých staletí, nejméně od doby reformace, a to nezávisle na přáních pozdějších „nacionalistů“. Oba příklady mají ilustrovat tezi, že se při studiu „teorií nacionalismu“ nemůžeme spokojit s povrchním přejímáním líbivých aforismů. Je třeba se ptát, jaké badatelské postupy a výsledky se za těmito aforistickými výroky skrývají, zda jsou přínosem pro poznání a hlubší interpretaci historických procesů.

Odhlédneme-li od pestrého povrchu stále se inovujících termínů, můžeme konstatovat, že rozdíly v určení národa se odrážejí také v rozdílných výkladech kauzálních souvislostí. Anthony Smith, který se nejzevrubněji věnoval kategorizaci „teorií nacionalismu“, shrnul názory na zrod národa do pěti paradigmat, z nichž každému přiznal jisté dílčí badatelské přínosy.⁶³1 když jde o typologizaci schematickou, která zdaleka nebyla obecně přijata, zaslouží si, aby na tomto místě byla zmíněna a komentována.

Primordialistické paradigma, reprezentované zejména antropologem Cliffordem Geertzem, odvozuje vývoj k národu od „primor-diálních“ atributů, jako je jazyk, náboženství či teritorium. Podle Smithe přispělo především k výkladu etnicity a zrodu kolektivní přináležitosti.

Perenialistické paradigma je tak trochu Smithovým novotvarem, jenž má od primordialismu odlišit autory, kteří odvozují národ nikoli od „věčných“ atributů, ale z dlouhých trendů historického vývoje, ze starých předmoderních, etnických a politických vazeb, které se často promítly do významných národotvorných mýtů. Do této kategorie řadí vedle Armstronga a sociolingvisty Joshuy Fishmana také Walkera Connorse, Donalda Horowitze a ze současných autorů Josepa Lloberu a Adriana Hastingse.⁶⁴ Jejich přínosem bylo, že uporzonili na neúnosnost prezentistického výkladu národa.

Postmodernisté dekonstruují staré texty o nacionalismu a snaží se najít nové dimenze a termíny pro označení této problematiky, většinou však historické kořeny vnímají velmi kriticky. Sem Smith řadí zejména Rogerse Brubakera a Michaela Billiga.⁶⁵

Modernisté jsou početně i svým badatelským přínosem mnohem významnější než předchozí tři skupiny. Vysvětlují utváření národa z procesů modernizace, kladou důraz na občanskou participaci a označují národ za výtvor svých vlastních příslušníků – občanů, respektive elit jejich pospolitosti. Smith ovšem ne zcela seriózně podkládá „modernistům“ mylný názor, že národy jsou novým a na současnost omezeným jevem. Někteří kladli větší důraz na roli sociální komunikace a diskurzu (E. Hobsbawm, B. Anderson), jiní zdůrazňovali národně formativní roli modernizujícího se státu a jeho byrokracie (M. Mann, J. Breuilly, Ch. Tilly, A. Giddens), jiní pak hospodářské a sociální proměny (E. Gellner, T. Nairn, M. Hroch).

Žádné z těchto paradigmat si podle Smithe nedokáže poradit s plným historickým výkladem fenoménu národ, respektive nacionalismus. Kritice „modernismu“ je věnována největší část jeho výše zmíněné knihy. Překonáním modernismu je teprve směr, k němuž se hlásí (a jehož je tvůrcem) a pro který razí novotvar etnosymbolismus. Tento badatelský proud se snaží najít pro národ relevantní symbolické poslání etnických identit a sleduje tedy, jak národy reinterpretují symboly a hodnoty z minulosti pro generování novodobého národního vědomí, či přesněji řečeno, jak „nacionalisté“ objevili a využili etnosymbolický materiál pro národní cíle. Vedle svých vlastních prací řadí Smith k tomuto paradigmatu také Johna Hutchinsona.⁶⁶ Jeho koncept etnosymbolismu inspiroval také některé další badatele, jako je Oliver Zimmer a Paul Lawrence.⁶⁷

I když můžeme mít opodstatněné výhrady k charakteristikám paradigmat i k zařazení jednotlivých autorů, zásluhou Smithovy typologizace je, že umožňuje lepší orientaci v oné nadprodukci „teorií nacionalismu“, jejichž množství i křečovitá snaha o originalitu působí obvykle chaotickým dojmem. Zároveň umožňuje také doložit, jak mnoho společného mají – s výjimkou marginalizujících se extrémních přístupů – teorie, jejichž autoři si navenek zakládají na své původnosti a odlišnosti. Rozdíly a rozpory nejsou většinou tak nepřeklenutelné, jak by se mohlo na prvý pohled zdát. Již před lety upozornil při rozboru teorií nacionalismu australský politolog Paul James, že rozdíly mezi „esencialisty“ a „konstruktivisty“ nejsou zdaleka tak zásadní – ovšem za předpokladu, že zachovávají principy vědecké kritičnosti.⁶⁸

Podíváme-li se pod tímto zorným úhlem na Smithovu typologii, můžeme mnohé rozdíly zpochybnit. Tak se například jeho „perenialisté“ nemohou obejít bez kategorií, s nimiž pracují „primordialisté“, jako je jazyk či teritorium, ale navíc k nim řadí také momenty politické historie. „Modernisté“ obvykle nepovažují národ za něco zcela nového bez vazeb k minulosti a většinou počítají s tím, že i symboly, včetně symbolů etnických, hrály svoji národotvornou roli. Stejně tak naopak etnosymbolický rozbor nemůže ignorovat komunikační podmínky a společenskou situaci, v níž symboly získávají národní relevanci, což je obvykle situace modernizující se společnosti. Již okolnost, že pro modernisty je klíčovým faktorem 44 | proměna společenských, hospodářských i kulturních poměrů, je nutí k tomu, aby brali v úvahu také poměry předmoderní společnosti a faktory, o něž se mohla opírat moderní národní identita. S jistou dávkou nadsázky řečeno: každý seriózní modernista je tak trochu perenialista a etnosymbolista, každý seriózní etnosymbolis-ta má v sobě kus modernisty a primordialisty, žádný perenialista nemůže popírat modernizační vyústění národotvorného procesu atd. Radikální konstruktivismus, zastupovaný například Kedouriem nebo nověji Brubakerem, je mezi současnými badateli spíše záležitostí okrajovou.⁶⁹

Můžeme tedy závěrem konstatovat, že při hlubším pohledu na koncepce, které se opravdu seriózně pokusily o historický výklad formování národa, není rozhodující, zda jejich autor užívá primárně termínu národ, nacionalismus, národotvorný proces apod. Důležité je, že ve většině případů máme co činit s výklady, které ve větší či menší míře reflektují, berou v úvahu každou z těchto významných souvislostí a daností:⁷⁰

Minulost: každý národ, ať jakkoli definovaný, měl nějaké vazby k minulosti, k historii a každý badatel si klade otázku, jak významné byly tyto události, instituce a názory, které předcházely vzniku moderního národa a jak s nimi bylo nakládáno. Jednotlivá hodnocení úlohy tohoto odkazu minulosti se ovšem nemusejí shodovat.

Jazyk a etnicita: nikdo nemůže přehlédnou skutečnost, že lidé v podmínkách národotvorného procesu spolu museli komunikovat a že si byli vědomi toho, že patří ke skupině, která má nebo měla nějakou etnickou či jazykovou osobitost. Někdo z badatelů může

roli této skutečnosti považovat za rozhodující, jiný za druhotnou, ale pro takový i onaký názor musí předložit důkazy.

Modernizace: již sám termín moderní národ implikuje vztah k modernizaci a souvislosti formování národa s procesem modernizace se explicitně či implicitně v historické analýze objeví. Snad nikdo ze seriózních autorů nepopírá význam školní docházky, gramotnosti, politické a sociální emancipace či proměny sociální struktury. Rozdíly jsou v tom, jaké místo jim přidělí ve své explikační konstrukci.

Zájmový rozpor: jen zřídka sledují badatelé národotvorný proces jako výlučně harmonickou proměnu identit. Obvykle berou v úvahu alespoň některé z rozporů, ať již vyplývaly z boje o moc, o hospodářské pozice, o prestiž, či z rozdílů mezi regiony a zájmy jejich elit, ze vztahu mezi centrem a periferií, mezi sociálními skupinami a třídami.

Emoce a identita: nikdo dnes snad již neuvažuje o národu jako o přírodní pospolitosti, jejíž příslušníci nevnímají tuto svoji příslušnost („národ o sobě“). Jakmile přijmeme názor, že existence národa závisí na přijetí národní identity v masách, musíme brát v úvahu také cesty a prostředky, jimiž se tato identita šířila a prosazovala. Jednotliví autoři se pochopitelně mohou lišit v tom, zda vědomí příslušnosti k národu učiní ústředním tématem svého výzkumu či zda se naopak omezí na názor, že šlo o samozřejmý předpoklad národotvorného procesu, který měl své příčiny v každé z pěti výše zmíněných sfér a faktorů.

Rozdíly mezi jednotlivými autory či paradigmaty nebyly tedy dány jednostrannou orientací na některou souvislost či vztah, ale rozdílnými akcenty na každou z těchto souvislostí, rozdílnými názory na to, jaký význam měla v konkrétním národním hnutí, respektive v celém evropském makroregionu. Je třeba vzít v úvahu také okolnost, že potřeba prosadit se na trhu práce a vědeckých výsledků dává lepší šanci originalitě a invenci. To vede někdy zejména mladé autory k tomu, že se snaží na sebe upozornit jednostrannými pohledy a neotřelým výrazivem, neologismy i kontroverzními formulacemi. V lepším případě tito autoři rozvíjejí a prohlubují koncepce starší a přinášejí nové poznatky díky aplikaci nových technik a postupů. Teprve čas ukáže, co se prosadí jako součást konsenzu a co zůstane zapomenuto jako marginální vybočení.

V této knize nejde o originalitu za každou cenu, ale naopak o to, najít možnosti konsenzu, ověřit si „kompatibilitu“ hledisek, zjistit, zda výše uvedených pět „polí“ může pokrýt všechny podstatné souvislosti národotvorných procesů, a to bez ohledu na to, zda se k těmto procesům přistupovalo z hlediska konstruktivismu či nikoliv. Bude třeba ověřit vstupní pracovní hypotézu, že totiž výsledky dosavadního bádání jsou mnohem konsenzuálnější, než by se mohlo zdát podle verbálních proklamací a uměle vytvářených koncepčních rozdílů. Je totiž třeba rozlišit vskutku rozdílné přístupy (a teoretická východiska) od více méně duchaplných a originálních pojmoslovných piruet, které jsou často zdrojem nedorozumění.

Závěrem si zaslouží pozornost několik markantních nedostatků, v nichž se dosavadní bádání při vší své rozdílnosti signifikantně shoduje. Z nich nejzávažnější je okolnost, že analýzy projevů a zdrojů 46 | toho, co se označuje jako nacionalismus (a případně také formování národů), jaksi samozřejmě předpokládají, že všude v Evropě, či dokonce i mimo ni, šlo o jeden a týž „nacionalismus“ či „národ“. Běžně se totiž neberou v úvahu zřetelné fázové posuny mezi vývojem jednotlivých regionů a kontinentů a odtud vyplývající rozdíly v tom, co se kde a ve které době označovalo, respektive označuje termínem „národ“. K tomu velmi často přistupuje – zejména u nehistoriků – ignorování či podceňování časové osy. Badatelé se až příliš často soustředí na rozbor „nacionalismu“ jako nadčasové kategorie a neberou dostatečně v úvahu rozdíly mezi společenskou a kulturní situací v „klasické“ době formování moderních národů a situací současnou. Výsledkem je ahistorické, a proto nutně zkreslující promítání poznatků o soudobé národní identitě a jejích formujících faktorech do minulosti.

Dalším, zejména v anglosaské literatuře obecně rozšířeným omylem je, že badatelé nepřihlížejí k závažné skutečnosti, že formování moderního národa proběhlo v Evropě dvěma typologicky výrazně odlišnými cestami: až na malé výjimky se totiž nebere v úvahu, že vágní, nediferencující termín „nacionalismus“ překrývá podstatný rozdíl mezi formováním moderního národa v podmínkách národa státního a formováním, které probíhalo v podobě národního hnutí. V důsledku toho se poznatky získané o nacionalismu některého státního národa – jako například Francouzů – bez zábran zobecňují na všechny národotvorné procesy.

V praxi to znamená, že naprostá většina prací, která vzniká z pera autorů patřících k „velkým národům“, ignorovala či zcela marginalizovala formování malých národů, jako by šlo o jakési výjimky z pravidla či o nedopatření dějin. V tomto přístupu jako by přežívala stará geopolitická koncepce z 19. století, podle níž je samozřejmou součástí života státních národů rozšiřovat své území a integrovat, respektive ovládat národy malé.⁷¹ Jestliže se však

nedíváme na historický vývoj pod zorným úhlem velmocenské politiky, pro kterou jsou zajímaví a důležití jen ti, kdo vládli světu, musíme také změnit perspektivu pohledu na význam dějin jednotlivých národů. Z hlediska studia procesu formování národa není důležité, jak početná byla ta či ona pospolitost. Obdobně jako pro historika sociálních dějin jsou stejně zajímaví chudí i bohatí, velkostatkáři i domkáři, je pro historika „nacionalismu“ stejně zajímavý a relevantní vývoj každého z národů bez ohledu na početnost jeho příslušníků. Tím důležitější je věnovat v následující kapitole pozornost typologii formování moderních národů.

Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, jedním ze základních nedostatků současného studia historických souvislostí „nacionalismu“ je ignorování důležitých typologických rozdílů v procesu formování národa. Tohoto termínu se užívá nejen bez ohledu na historický a společenský kontext, ale také bez ohledu na to, co bylo jeho objektem. I kdybychom přijali názor, že národ je pouhým výplodem nacionalismu, neměli bychom přehlížet, že cesta od „nacionalismu“ k národu nemůže být popisována podle jediného modelu, jako jakýsi monodimenzionální proces. Již proto ne, že její východiska -státní národ“ na jedné a etnická skupina na druhé straně – byla zásadně rozdílná, což nutně zanechalo stopy také v jejích výsledcích.

Již Theodor Schieder rozlišoval tři typy vzniku národních států v Evropě.¹ Do prvé skupiny řadil národní státy (v naší terminologii spíše státní národy) „západoevropského typu“, jako Francie a Anglie, kde se moderní národ ustavil cestou vnitrostátní revoluce. Druhým typem byly „sjednocující se národní státy“, které se vytvořily sjednocením státních celků, jejichž obyvatelé si byli blízcí kulturou a jazykem. To byl případ Němců a Italů a anglický historik John Breuilly opodstatněně zařadil do této kategorie také Poláky.⁷²Třetí typ pak tvořil vývoj ke vzniku národních států, které se oddělily od nadnárodních, tj. multietnických státních celků.

Schiederova typologie měla vliv především v rámci německé historiografie, zatímco v anglosaském kontextu najdeme obdobný přístup zejména mezi některými historickými sociology. Tak například Michael Mann při studiu dějin státní moci konstatoval, že moderní národ vznikal po roce 1840 v trojí poloze: jako pospolitost stát posilující (Francie, Anglie), jako pospolitost stát utvářející (Německo) nebo jako pospolitost, která stát rozkládala, respektive od něj se oddělovala.⁷³ Charles Tilly zjednodušil národotvorné procesy do dvou typů. V prvém, kdy šlo o státem řízený nacionalismus (state-led nationalism), požadovala vládnoucí třída jménem národa, aby se všichni občané se státem identifikovali a podrobili své zájmy vyššímu zájmu státnímu. Ve druhém, který označuje jako stát hledající (state-seeking), požadovali představitelé dílčí části „populace“, která neměla kolektivní kontrolu nad státem, aby jim byla udělena autonomie.⁷⁴

Proti takovéto typologii nelze nic zásadního namítat, pokud sdílíme její perspektivu, podle níž ve středu historického dění stojí stát. Přijmeme-li však názor, že státnost není nutným kritériem existence národa, pak nám uvedená typologie nebude vyhovovat. Nepostihuje totiž onen zásadní rozdíl mezi dvojí cestou k modernímu národu (a nacionalismu) v Evropě. Prvá z nich probíhala v situaci státního národa, který se utvořil již ve středověku, respektive v raném novověku a dostala podobu „vnitrostátní revoluce“ (T. Schieder). Druhá vycházela ze situace nevládnoucí etnické skupiny a měla podobu národního hnutí, tj. cílevědomého úsilí dosáhnout všech atributů svébytné národní existence. Při tom nebyla státnost, tj. plná nezávislost, jedním z těchto atributů, ani historickou nutností: není pro existenci národa rozhodující, zda dosáhl státnosti. Německá a italská cesta k národu leží na přechodu mezi těmito dvěma základními typy. S prvým typem státního národa má společnou plnou sociální skladbu s vlastními „národními“ elitami, stejně jako vyspělou tradicí kultury a literatury v národním jazyce, se druhým má společnou absenci státnosti, a tedy mj. také okolnost, že národní existence nebyla jeho příslušníkům samozřejmostí, ale něčím, o co je třeba usilovat. Proto má své opodstatnění názor Dietera Langewiesche, že Německo a Itálie patří typologicky po bok států, které vznikly z národních hnutí v Rakousku-Uhersku.⁷⁵

V čem tkví význam takovéhoto typologického rozlišení pro studium národotvorných procesů? Představíme-li si politickou mapu Evropy kolem roku 1800 a srovnáme-li ji se situací roku 2000, zjistíme markantní rozdíly. Na prahu 19. století bylo v Evropě pouze několik málo národních států s etnicky poměrně homogenním obyvatelstvem a jedinou národní kulturou – Francie, Nizozemí, Švédsko, Portugalsko a s jistou výhradou Španělsko. Dále pak na mapě najdeme pět multietnických impérií, z nichž ve dvou dominovala jedna vyspělá národní kultura – Velká Británie a Dánsko. Další tři měly více méně zřetelný multikulturní charakter, poněvadž tam vedle kultury vládnoucí žily také další kultury: bylo to Rakousko, Osmanská říše a Rusko. Na území multietnických impérií žilo přes dvacet nevládnoucích etnických skupin, z nichž některé byly, řečeno termíny Anthonyho Smithe, teprve ve stadiu etnické kategorie, mnohé však již ve stadiu etnické komunity.⁷⁶ Většina z těchto nevládnoucích etnických skupin přijala díky úspěšnému národnímu hnutí národní identitu a vytvořila svébytnou národní kulturu. Během následujících dvou staletí získávaly tyto formující se „malé národy¹¹ jistý stupeň autonomie a posléze i státní nezávislost.

Typologicky zjednodušeno, lišily se tyto etnické skupiny od moderního národa tím, že neměly plnou sociální skladbu, chyběla jim kultura v národním jazyce (nebo byla tato kultura oslabena) a pochopitelně také politická autonomie. Jak již bylo řečeno, formování národa dostalo v podmínkách těchto etnických skupin podobu národního hnutí, které usilovalo o dosažení všech podstatných atributů svébytného národa, tj. o dosažení plné sociální skladby s vlastními podnikatelskými i akademickými elitami, o vytvoření národní kultury v národním jazyce a o získání politické participace, která nemusila mít podobu státu. Národ byl v těchto podmínkách nejprve programem, vizí do budoucnosti a nástup národního hnutí nebyl samozřejmostí ani nutností. Samozřejmostí nebyl ani úspěch národního hnutí. Cesta k úspěchu vedla národní hnutí nutně do konfliktu s elitami vládnoucího národa, přesněji řečeno s elitami multietnické říše a se starým režimem vůbec. V tomto smyslu byla národní hnutí vždy spjata s překonáním starých legitimit a se zápasem o politickou modernizaci. To se projevilo v jejich národním programu, stejně jako v autostereotypu národa bojujícího za spravedlnost a demokracii.

Kořeny státních národů lze hledat v centralizaci „národních monarchií“ pozdního středověku, respektive raného novověku. Centralizované monarchie ani státní národ nebyly samozřejmým a jedině možným produktem středověkého vývoje. Stačí připomenout výše zmíněná multietnická impéria, stejně jako vývoj k politické „federaci“ typu Svaté říše římské národa německého či tendenci ke vzniku městských či teokratických církevních států. Raně novověký stát pak obvykle posiloval centralizaci a spolehlivost správy, zavedl efektivní berní systém, který mu umožnil nejen hradit výdaje na správu a dvůr, ale především na vojsko a výboje. Tento stát měl svoji vládnoucí třídu, postupně si vytvářel své vzdělané elity, svůj policejní aparát, který dbal nejen o dodržování zákonů, ale dozíral také – ve spolupráci s církví – na smýšlení poddaných. Legitimita panovnické moci byla založena nábožensky a politická práva byla vyhrazena malé privilegované menšině obyvatelstva, která v „latinské“ Evropě začala užívat pro označení své pospolitosti termínu natio a jeho ekvivalentů v jednotlivých jazycích (v českém případě tedy národ) a považovala se obvykle za představitele zájmů celého státu.

Orientace na budování moderního národa jako pospolitosti rovnoprávných občanů se mohla v podmínkách absolutismu uplatnit teprve jako reakce na krizi staré panovnické a náboženské legitimity: politická svrchovanost vladaře přešla nebo měla přejít na národ. Státní politika – ať již vnitřní či zahraniční – neměla být vedena ve jménu monarchy z Boží vůle, ale ve jménu národa. Ve společnosti občanů – příslušníků moderního národa – již nebylo místo pro politická feudální privilegia ani pro hierarchický vztah mimoekonomických závislostí. Záleželo na konkrétních historických podmínkách, zda formování moderního občanského národa bylo doprovázeno výměnou podstatné části starých elit, jako v případě Francie, nebo kompromisem se starými elitami, jako v případě Anglie či Německa.

Vzhledem k tomu, že v případě státního národa byl stát a jeho mocenský aparát vybudován dřív, než se v jeho rámci zformoval moderní občanský národ, nebyla pro zaručení jeho existence nutná předcházející národní mobilizace mas. Naopak, nové elity, které stály v čele tohoto moderního národa, neměly obvykle ani zájem na tom, dělit se o moc s nižšími vrstvami a prosazovat přijetí národní identity v podobě demokratizace, která by otevřela cestu pro participaci lidových mas. Naproti tomu byl úspěch národního hnutí, které bylo ve své podstatě hnutím „zdola“, zcela závislý na aktivním podílu lidových vrstev a na jejich uplatnění v politickém rozhodování. Proto nepřekvapí, že podíl lidových mas na národních hnutích byl – za předpokladu, že národní agitace dosáhla úspěchu – podstatně vyšší, než bylo tempo národní mobilizace mas v případě utváření státního národa.

Formování německého a italského národa mělo povahu národního hnutí, které ovšem bylo soustředěno na jediný základní deficit plné národní existence – na vybudování národního státu. I pro tyto národy platí, že plná národní existence, která zahrnovala v jejich případě i národní stát, nebyla samozřejmostí, nýbrž hodnotou, o kterou bylo třeba bojovat. Úspěch tohoto boje byl však usnadněn tím, že podstatná část vzdělaných elit starého režimu a dokonce i jistá část držitelů moci přijala myšlenku národa za svou. Snad právě proto, že v čele zápasu o národní stát působily mocenské elity, bylo úspěchu, tj. plné státnosti, dosaženo v historicky krátké době, rozhodně dřív, než došlo k plné národní mobilizaci lidových mas. Odtud po roce 1860 vyrostl projekt „vytvořit Italy“ poté, co byla vytvořena Itálie, odtud také demonstrativní úsilí prosadit na území nově založeného německého císařství integrální a vskutku národní, tj. německou (prusko-protestantskou) identitu proti „cizím“ elementům, jako byli katolíci a socialisté.

S potížemi, které pramení z nereflektovaného užívání termínu nacionalismus, se setkáváme nejen při snaze o typologii národotvorných procesů, ale také při pokusech o jejich periodizaci. Kdy a kde může mít nálepka „nacionalismus“ své opodstatnění? Jako označení filologů, kteří v 18. století hledali a vytvářeli gramatická pravidla moderních jazyků? Jako charakteristiku vlastenců – národních agitátorů? Jako výraz postoje sedláků, kteří se dostavili na slavnost dožínek, nad níž vlála státní či národní vlajka? V každém z těchto případů můžeme odpovědět kladně i záporně, ale pro pochopení, respektive pro výklad nám to nic nepřinese. Pokoušet se o periodizaci konfuzních procesů označovaných termínem „nacionalismus“ by nepřineslo žádný badatelsky přínosný výsledek a nemá tedy valný smysl.

Užitečnější než pojmoslovné spekulace bude pokusit se stanovit rozdíly v čase, určit, zda a v čem se lišily jednotlivé fáze formování národa. Hned na počátku je nutno vypořádat se s otázkou, zda vůbec je možné konstruovat periodizaci dvou tak rozdílných cest k národu, jaké jsem představil v předcházející kapitole. Zde samozřejmě velmi záleží na tom, jak vůbec definujeme národ, a dále pak na tom, jaké zvolíme výchozí periodizační kritérium, a to jo opět

třeba odvodit od toho, jak definujeme národ. Zvolil jsem v případě definice národa kompromisní přístup a vycházím z toho, v čem se badatelé povětšině shodují: je to názor, že o existenci národa lze hovořit tehdy, kdy se s národem ztotožňují všichni, nebo téměř všichni, kdo přicházejí v úvahu jako jeho možní příslušníci. V takovém případě poslouží jako funkční ukazatel periodizace poznatky o tom, jak se šířila, jak byla přijímána národní identita, v jakém časovém rozmezí se postupně etnická (nebo jako státní národ charakterizovaná) skupina proměnila v uvědomělou pospolitost občanů – příslušníků národa.

Prvým předpokladem identifikace s národem bylo vytvoření jistých koordinát, podle nichž by se národní identita mohla orientovat: vymezit „národní“ území, získat poznatky o událostech z minulosti, které konstituovaly vědomí národní pospolitosti, kodifikovat jazyk, charakterizovat národní kulturní tradici, poznat příslušníky národa, respektive etnické skupiny, jejich zvyky, práci, způsob života. To mohlo být dílem učených vzdělanců, kteří v podmínkách státního národa dílem z vlastní iniciativy, ale stále více na základě státní či panovnické zakázky studovali reálie své země a svého národa, a to již nejméně od 17. století. Existence „národa“ byla pro ně východiskem, respektive samozřejmou a nezbytnou daností.

Naproti tomu se v podmínkách nevládnoucí etnické skupiny s takovýmito učenci setkáme častěji jako se soukromými osobami, a to teprve v období osvícenského patriotismu. Pro úplnost nutno připomenout, že některá národní hnutí měla tuto učeneckou „fázi A“ národního hnutí velmi slabou (např. srbské, běloruské, baskické) a že někdy bylo středisko učeneckého zájmu mimo území etnické skupiny. Pro státní národy stejně jako pro národní hnutí platí, že učení patrioti nemusili pocházet z řad etnika, kterému věnovali své badatelské úsilí. V obou situacích pak zjišťujeme, že toto úsilí bylo obvykle doprovázeno emocionálním zaujetím pro předmět studia tak, jak to bylo typické pro osvícenské učence vůbec. I když jejich studium bylo důležitým předpokladem pro utváření představy moderního národa, bylo by ahistorickou aktualizací, kdybychom těmto učencům podkládali, že jejich subjektivním záměrem vždy bylo připravit či zahájit národní hnutí. Poznání svébytnosti etnické skupiny bylo jen někdy doprovázeno vizí jejího dalšího vývoje do podoby národa.

Národní hnutí v užším slova smyslu začalo tam a tehdy, kdy se skupina příslušníků etnické skupiny, obvykle těch, kteří získali v rámci daných možností vyšší vzdělání, rozhodla šířit národní uvědomění, nabídnout novou národní identitu všem příslušníkům své etnické skupiny. Tato nabídka se soustředila ve většině národních hnutí na cíle kulturní, jazykové a sociální, ale někdy zahrnovala požadavky politické (Norové, Irové, Řekové). Průběh „fáze B“ neměl obvykle povahu lineární korelace mezi agitací a mobilizací: v počátcích působila národní hnutí v jakémsi sociálním „vzduchoprázdnu“ a byla záležitostí omezeného okruhu vlastenců, ale po jisté době nastal obrat a vlastenecké volání začalo získávat ohlas v širších vrstvách. Otázkou je, zda „fázi B“ národního hnutí odpovídala obdobná fáze v podmínkách státního národa, kdy, jak již bylo řečeno, úspěch formování národa měl především podobu zápasu o politická a občanská práva. Ať již tento zápas pobíhal cestou revoluční, či cestou povlovných reforem, vždy byl zápasem aktivních menšin, které vytvářely spíše vnější politickou a kulturní fasádu formujícího se národa. Pod touto již více méně konzistentní nezpochybnitelnou fasádou probíhalo pak úsilí o národní mobilizaci mas. Bylo to úsilí tím intenzivnější, čím více cítili příslušníci nové mocenské elity potřebu upevnit svoji moc uvnitř státu, respektive čím více rostl jejich zájem na obranné, expanzivní či dokonce válečné politice. Boj o moc byl od samého počátku organickou součástí národní mobilizace. Zřejmé ovšem je, že proces utváření moderního národa nebyl v případě státních národů na masové mobilizaci závislý.

Jinak tomu bylo v případě národních hnutí. Jejich cesta k modernímu národu se stala nezvratnou teprve poté, co národní agitace „fáze B“ dosáhla úspěchu a získala podporu rozhodující části příslušníků nevládnoucí etnické skupiny. Poté, co národní identitu přijaly lidové masy, stala se „materiální silou“. Obvykle teprve v podmínkách masového národního hnutí, během „fáze C“, se formoval a případně i diferencoval národní politický program. O plném úspěchu a tedy o ukončení národního hnutí můžeme hovořit tehdy, kdy národní pospolitost měla plnou sociální skladbu a kdy hnutí dosáhlo politické autonomie nebo nezávislosti. V případě státních národů byla analogií k „fázi C“ plná národní mobilizace mas, někdy označovaná termínem „integrální nacionalismus“.

Je tedy zřejmé, že každá analýza a charakteristika národa, respektive „nacionalismu“, by měla brát v úvahu nejen typologické zařazení, ale také to, o které vývojové fázi formování moderního národa hovoříme. Právě výše uvedené úvahy vsak dokládají, že pro typologické upřesnění národotvorných procesů i pro jejich periodizaci je prospěšnější a funkčnější užívat termínu národní identita, národní uvědomění, národní mobilizace.

Formování národa v podmínkách nevládnoucích etnických skupin probíhalo, jak známo, na půdě multietnických impérií. Také zde však je třeba předem se vyvarovat povrchních zobecnění a položit si otázku, v čem se podmínky pro národní hnutí v jednotlivých impériích lišily. Pro potřebu našeho srovnání se omezíme na několik základních ukazatelů, přičemž budeme věnovat pozornost nejen tzv. východoevropským říším – habsburské, osmanské a ruské, ale přihlédneme také k poměrům ve Velké Británii.

Ukazatele komparace dělíme do dvou skupin:

1) objektivní vnitrostátní okolnosti, jako byl vznik multietnic-ké říše, její správa, náboženské poměry a sociální i politické postavení nevládnoucích etnických skupin,

2) specifické podmínky průběhu národního hnutí, které vyplývaly z jeho místa v kontextu kulturních, politických a sociálních poměrů v té či oné multietnické říši a z jejího mezinárodního postavení.

Mezi objektivními podmínkami na prvém místě stojí otázka geneze: jak se vlastně multietnická říše zformovala, tj. za jakých okolností do ní byli příslušníci etnické skupiny začleněni? Habsburská monarchie se od konce středověku rozšiřovala díky úspěšné dynastické politice, která se neobešla bez smluvních kompromisů a v případě potřeby byla kombinována s ozbrojenými zásahy. Výsledkem této politiky bylo, že se habsburská vláda etablovala ve všech svých územích na základě smluv a ústavních dokumentů. Země, které byly začleněny pod habsburskou nadvládu, si zachovaly jisté zbytky svých samosprávných institucí i své právní normy. S nástupem absolutistických snah byly pak sice některé z těchto institucí a právních norem omezeny ve prospěch ústředních státních orgánů, samy územní historické celky však zůstaly zachovány.

Tím se otevíral prostor pro svár zemské a celostátní identity. Argumentovalo se starými právy a smlouvami a habsburské politice bylo vytýkáno, že je nedodržuje. Následná národní hnutí převzala tuto metodu zápasu, jenž byl založen na interpretaci historických i přirozených práv a diskusi o nich. Jediným případem, kdy do národního hnutí vstoupilo násilí, byla revoluce 1848. V následujícím období pak již se trvale stalo základní formou vztahu k vládnoucím elitám vyjednávání, které bylo ochotno ke kompromisům a opíralo se o více méně slyšitelné masové demonstrace.

V Osmanské říši probíhal vývoj právě opačně. Její vznik byl založen na otevřeném násilném výboji a noví vládcové demonstrovali svoji vojenskou nadřazenost také poté, co dané území bylo připojeno k Osmanské říši. Na dobytém území zničili Osmani staré státní instituce i územní celky, v Srbsku a Bulharsku navíc také starou šlechtu, zatímco část řeckých elit našla v jejich službách uplatnění. Porobené křesťanské obyvatelstvo mělo omezenou účast v místní samosprávě, ale podíl na státní moci mohli získat jen ti, kdo přestoupili na islám. Pokud chtěli příslušníci nevládnoucí etnické skupiny něčeho dosáhnout, nemohli se dovolávat starých práv a zvyklostí, ale pouze stát v pozici žadatelů, kteří záviseli na libovůli vládnoucích osmanských elit. Za takovéto situace bylo celkem logické, že v určitém případě mohli při prosazování svých kolektivních požadavků, které považovali za spravedlivé, sáhnout po zbrani.

Postavení nevládnoucích etnických skupin pod ruskou nadvládou lze generalizovat jen velmi obtížně. Většinu území získalo Rusko výbojem, po němž obvykle následovala dohoda: tak tomu bylo poté, co Petr I. dobyl a anektoval Pobaltí, které si udrželo vždy postavení svébytných gubernií, a také poté, co Alexandr I. obsadil Finsko, kterému dokonce přidělil autonomní status. I dobytá část Polska dostala po Vídeňském kongresu samosprávné postavení se statutem království. Levobřežní Ukrajina sice byla připojena smlouvou, ale postupně se stala integrálním územím Ruska, stejně jako oblasti, které Rusko anektovalo při prvých děleních Polska. Ruské samoděržaví uznávalo jistou svébytnost Pobaltí a Finska, ale tvrdě potlačovalo každý projev otevřeného odporu. Relativně největšího úspěchu dosáhli ti, kdo dali přednost zdlouhavému vyjednávání.

Způsob, jak se Anglie zmocnila Walesu a Irska a jak potlačovala povstání ve Skotsku, nebyl o nic mírnější než způsoby, jichž užívala východní impéria. Obdoba s Ruskem spočívala v tom, že expanze byla dodatečně smluvně legalizována. Zřetelný rozdíl lze ovšem sledovat v období parlamentního systému, kdy se vládnoucí elity vedlejších zemí Velké Británie – s výjimkou irských katolíků -mohly podílet na ústřední politické moci a také, ba především, na výhodách, které přinášela úspěšná britská koloniální expanze. Přijetí anglického jazyka bylo za této situace pociťováno jako technická záležitost a proběhlo bez vážnějších třenic. Postavení katolického irského obyvatelstva připomínalo ovšem i nadále spíše postavení křesťanů v Osmanské říši. Odtud vyplynuly také rozdíly ve formách a cílech jednotlivých národních hnutí zemí britského impéria.

Tím se dostáváme k otázce, jaká byla role náboženství. Vítězní osmanští dobyvatelé demonstrovali svoji převahu také tím, že kladli důraz na nadřazenost islámu nad křesťanstvím. Jejich cílem nebyla náboženská homogenizace (i když konvertity vítali), ale udržení náboženské bariéry jako bariéry sociální a politické. Tento princip segregace však na druhé straně nutil porobené obyvatelstvo, aby sdílelo specifickou podobu omezené samosprávy v systému tzv. miletů. Za jejich jediného představitele uznávali Osmani duchovenstvo: celá správa byla ostatně organizována podle náboženských komunit. Také ve vnitřním životě křesťanských komunit měli duchovní mimořádně silné postavení. Ortodoxní církev byla ovšem na většině balkánského území pod kontrolou řeckého duchovenstva. Dočasnou svébytnost měla jen srbská církev, jíž také bylo povoleno užívat církevní slovanštiny jako liturgického jazyka.

Náboženské poměry na území Habsburské říše byly sice zprvu v důsledku úspěchů reformace značně heterogenní, ale katolické církvi se díky vydatné pomoci státní moci podařilo postupně získat téměř naprostou kontrolu náboženských poměrů. Církevní organizace při tom respektovala staré historické zemské celky, což podmiňovalo možnost zachovat si neutrální vztah k nástupu zemského patriotismu a někdy jej přímo podporovat. Na prahu národních hnutí tedy nebylo podstatného rozdílu v náboženské příslušnosti vládnoucích elit a nevládnoucích etnických skupin a náboženské rozdíly hrály dílčí roli jen v některých národních hnutích (slovenští luteráni, maďarští kalvinisté).

I když byla v Rusku pravoslavná církev církví státní, nevylučovalo to tolerantní postoje vůči jinověrcům, kteří se mohli jako jednotlivci dostat i do vyšších funkcí ve státní službě. Luteránská církev byla na území neruských etnik v Pobaltí a ve Finsku zcela legalizována. Postavení katolické církve na někdejším polském území se naproti tomu výrazně zhoršilo, ovšem především v důsledku neúspěšných protiruských povstání. Zcela odlišnou roli hrála církevní příslušnost na území ukrajinském: zde se příslušnost k pravoslaví považovala za součást ruské národní identity a církev jednoznačně odmítala snahy o šíření ukrajinské národní identity.

I když anglikánská církev byla církví státní, zachovaly si přidružené země náboženskou svéráznost: ve Skotsku dominoval pres-byterianismus, ve Walesu měli právě mezi keltským etnikem silnou pozici nonkonformisté, v Irsku přežívala katolická církev, která byla – na rozdíl od protestantských církví – až do 19. století považována za protistátní a udržována v neplnoprávném postavení. Jen katolicismus se stal integrující silou národního hnutí.

Jak se v jednotlivých národních hnutích utvářel obraz národního nepřítele? V případě Osmanské říše je odpověď poměrně jednoduchá: všechna nastupující národní hnutí mohla nepřítele zobrazit v podobě nediferencovaného „Turka“, jenž byl politickým utiskovatelem, ekonomickým vykořisťovatelem a náboženským nepřítelem. Rozdíl mezi „MY“ a „ONI“ byl tedy jasně vymezen.

V případě ostatních multietnických impérií byla situace složitější. Příslušníci nevládnoucích etnických skupin se v habsburské monarchii nesetkávali s jednoznačně definovatelným „národním nepřítelem“. Jejich vrchnosti byly sice v habsburských službách, ale zároveň patřily k zemské šlechtě. Vídeňský dvůr si dlouho úspěšně zachovávat nadnárodní, neutrální podobu. Teprve poté, co se rakouští liberálové – a s nimi po roce 1848 postupně většina německy mluvícího rakouského obyvatelstva – ztotožnili s německým národem, dostal obraz národního nepřítele v očích českého a slovinského národního hnutí zřetelnější obrysy. Z rakouského byrokrata, který reprezentoval dynastický stát, se stal německy hovořící cizinec, jenž mohl být – i když neprávem – představován jako příslušník cizího, německého národa. Je pravděpodobné, že podobnou transformací prošel obraz národního nepřítele v Uhrách – v srbském, rumunském, slovenském či chorvatském národním hnutí v důsledku toho, že uherská šlechta přijala maďarskou národní identitu.

Obdobně se začal vládnoucí státní národ v carském Rusku teprve během 19. století formovat jako moderní národ, jehož vládnoucí třída se definovala spíše sociálně a nábožensky než etnicky. V očích předáků národního hnutí byl obraz nepřítele definován podle toho, která negativní zkušenost byla převažující. V Pobaltí to byla zprvu spíše zkušenost sociální (hlavním nepřítelem byli Němci), ve Finsku nejprve etnická (proti Švédům) a později politická (proti carismu), v Polsku byli politicky i etnicky nepřítelem Rusové, na Litvě se objevuje dvojí nepřítel: Polák podle kritéria etnického a někdy i sociálního, Rus podle kritéria náboženského a politického.

Neméně složitá byla konstrukce nepřítele ve Velké Británii, kde velká část, ne-li většina elit v řadách nevládnoucích etnických skupin, přijala britskou identitu, takže určení „nepřítele“ bylo jednoznačné pouze v irském národním hnutí, jehož předáci většinou odmítali britskou i anglickou identitu jako identitu sociálně i nábožensky definovaných nepřátel. Velmi podstatné byly rozdíly hospodářských a sociálních poměrů. Na jedné straně byla Velká Británie kolébkou průmyslové revoluce a již před počátkem industrializace zemí s vysoce rozvinutým vnitřním i zahraničním obchodem. Podíváme-li se však na proces industrializace z perspektivy teritorií, ve kterých žily nevládnoucí etnické skupiny, vidíme, že šlo o proces týkající se především anglických území, zatímco ve Walesu a Skotsku byly industrializací zasaženy jen jižní oblasti a v Irsku jen oblast Belfastu. Ne náhodou šlo ve všech případech o území, kde získalo národní hnutí nepatrnou nebo vůbec žádnou oporu. Jednoznačná hospodářská převaha Anglie musí rozhodně být brána v potaz při rozboru národních hnutí.

V Osmanské říši panovala situace právě opačná. Země až do konce 19. století nepoznala závažnější industrializaci a navíc zde i nadále převažovala hospodářsky i zeměpisně podmíněná fragmentace do uzavřených drobných celků a komunit. Na tom nic nemění ani existence dvou velkých přístavních měst a center obchodu i řemeslné malovýroby – Konstantinopole a Soluně. Vytvořila se ovšem vrstva bohatých obchodníků, která těžila z dálkového obchodu narůstajícího zejména od druhé poloviny 18. století. K této vrstvě patřili muslimové i křesťané, mezi nimiž nejsilnější postavení měli řečtí podnikatelé.

I když carské Rusko bylo jako celek rovněž zaostávající oblastí Evropy, projevovaly se tam stále větší rozdíly mezi jednotlivými regiony. Proto je nutno situaci na území jednotlivých etnických skupin diferencovat. Zatímco některé regiony ve Finsku, Kongresovce a v Pobaltí patřily k nejvyspělejším oblastem Ruska a krátce po nástupu „fáze B“ národního hnutí tam začala industrializace, oblasti ukrajinské, litevské a běloruské zůstávaly téměř výlučně agrární, s velmi nízkým podílem na tržních vztazích.

Habsburská monarchie zaujímala v této západo-východní polaritě jakési střední místo. Nejen proto, že tam v některých oblastech začala industrializace (a předtím manufakturní výroba) sice později než v Anglii, ale rozhodně dříve než v Rusku, ale také proto, že se tam prohlubovaly značné rozdíly ve vyspělosti mezi jednotlivými zeměmi monarchie. Zatímco severočeský a severomoravský region, Vídeň a část Horního Rakouska se začaly industrializovat zhruba o půl století později než Anglie, v Uhrách (s výjimkou Budapešti) a Chorvatsku ještě nezačala ani protoindustriální vývojová fáze. Hospodářský rozvoj západní části státu nicméně ovlivnil tržní vazby agrárního sektoru i ve východních oblastech.

Zpočátku se projevovala paralela s Velkou Británií v tom, že industrializací a rozvojem velkého trhu sílila především německojazyčná buržoazie, kterou bylo možno řadit k vládnoucímu státnímu národu. Teprve v průběhu „fáze C“ si české a postupně i slovinské národní hnutí vytvářelo vlastní podnikatelské třídy. Naproti tomu probíhala národní hnutí v Uhrách na úrovni agrární společnosti s více méně rozvinutou městskou malovýrobou a drobným obchodem a úlohu liberální buržoazie zastupovala maďarská drobná šlechta.

Rozdíly v úrovni kultury a vzdělanosti se utvářely poněkud odlišně. Zajisté, poměry v Osmanské říši dávaly jen krajně omezené možnosti pro vyšší vzdělání a vysoký analfabetismus byl v období nastupujících národních hnutí spjat s nepatrným dosahem a rozsahem literární tvorby. Sociální komunikace byla omezena na církevní sféru a na osobní styk. Jen v případě řeckého národního hnutí známe také silnější složku světskou. Periodický tisk v období nastupujícího národního hnutí prakticky neexistoval.

Oblastí s nejvyspělejší vzdělaností a alfabetizací širokých vrstev obyvatelstva však nebyla nejrozvinutější hospodářská oblast – Anglie, nýbrž západní část habsburské monarchie, pozdější Předlitav-sko. Stalo se tak v důsledku školské politiky a reforem, které začaly za vlády Marie Terezie a pokračovaly za jejích nástupců. Z hlediska vzdělanosti nemůžeme charakterizovat poměry v carském Rusku jednoznačně. Na jedné straně je doloženo, že ještě na počátku 20. století naprostá většina příslušníků ukrajinského a běloruského etnika nebyla alfabetizována, na druhé straně však ve Finsku i v Pobaltí byla znalost čtení a psaní v období „fáze B“ již vysoká. Ve Velké Británii byla pro národní hnutí asi nejzávažnější skutečnost, že se zde historicky vytvořil nesmírný nepoměr mezi úrovní, objemem a sociální základnou vyspělé národní kultury vyšších a středních tříd na jedné straně a nevalnou vzdělaností lidových vrstev na straně druhé. Naprostá převaha anglické kultury vedla k tomu, že jí byla pohlcena i kulturní tvorba elit z řad poangličtěných nevládnoucích etnických skupin.

Jaké poznatky můžeme vyvodit z tohoto přehledu? Především je to poznatek, že úspěšnost národního hnutí a rychlost šíření národní identity nebyla v žádné závislosti na stupni politického útisku (resp. svobody) ani na stupni hospodářské vyspělosti multietnické-ho impéria, na jehož půdě národní hnutí probíhalo. Na druhé straně měla zřejmě svůj význam možnost jasně definovat „národního nepřítele“. Tento „nepřítel“ byl však v některých případech vnímán jako kulturně inferiorní (Turci v očích balkánských křesťanů, Rusové v očích Poláků, Litevců či Finů), jindy naopak jako ekonomicky i kulturně vyspělejší (Němci v Předlitavsku, Maďaři v Uhrách, Angličané ve Velké Británii). Srovnání přineslo řadu náznaků, které bude třeba ověřit v další komparaci.

Při analýze utváření moderního národa vycházíme z názoru, že | 63 nešlo o pouhou konstrukci „na zelené louce“, ale že šlo o proces, který měl nejen svoji „konstruktivistickou“ stránku subjektivních „nacionalistických“ snů a přání, ale také svoji stránku objektivní. Působily v něm okolnosti a procesy, které existovaly nezávisle na těchto přáních a tužbách, ale mohly se stát jejich stavebními kameny a dokonce impulzem pro jejich uskutečnění. Proto budeme v této části knihy sledovat ony objektivní faktory a procesy, z nichž čerpali a o které se v té či oné podobě opírali nositelé snah o formování moderního národa. Řadíme k nim dědictví minulosti, jazykové a kulturní vazby a velké „modernizační“ proměny ve sféře hospodářské, politické i vzdělanostní.

ODKAZ MINULOSTI

64 | K častým omylům soudobého bádání patří, že redukuje význam historie pro formování národa na pouhé výsledky historického bádání, nejednou povrchně degradované na účelový výběr informací a jejich hodnocení podle aktuálních národních potřeb a zájmů. Takový pohled je jednostranný, a navíc mylný, poněvadž opomíjí okolnost, že historii vnímali příslušníci formujícího se národa nejen prostřednictvím informací o minulosti, respektive v poloze kulturní či kolektivní „paměti“, ale také v podobě institucionálních a objektivně, tj. nezávisle na jejich přáních či představách, existujících reliktů minulosti. Historii nebylo možno zcela „vynalézt“, vymyslit bez ohledu na to, co se v minulosti událo, či dokonce v rozporu s tím, jak tato minulost k současníkům přímo promlouvala prostřednictvím architektury, památek, státních a vůbec politických institucí, zákonných norem, náboženských obrazů a textů apod. Kromě toho víme, že ne každá konstrukce minulosti, ne každá invented tradition byla skutečně funkční a dosáhla zamýšleného cíle. Ze všech těchto důvodů je při analýze úlohy historie v utváření národa nutno odlišit „reálně přežívající“ minulost od historického vědomí, které zahrnovalo Širokou škálu reprezentace minulého, od vědeckého zpracování národních dějin až po mytologické povědomí a rodinnou tradici.

Mezi formami a projevy minulosti, se kterými se více či méně bezprostředně setkával téměř každý příslušník formujícího se národa, tvoří nejvýznamnější kategorii státnost a její instituce. V této souvislosti se nejčastěji setkáváme s odkazem na francouzský vývoj od absolutistického státu k modernímu národu: stát, kteiý se vytvářel kontinuitně od středověku, byl v revoluci transformován ve státní národ, tj. stát, který byl obýván a řízen pospolitostí rovnoprávných občanů. Zajisté mají plné opodstatnění hlasy, které poukazují na skutečnost, že teprve od 13. století se hovoří o „Francii“ a že

francisation de la France pak trvala celá staletí. Navzdory všem otřesům stoleté války i náboženských válek 16. století byl v 18. století francouzský stát konsolidovaným útvarem s homogenní kulturou, vyspělým a bohatým literárním jazykem. Díky centralizované správě i díky bernímu systému se prakticky každý z obyvatel dověděl, ve kterém státě žije a kdo mu vládne. Odvěká státní metropole a královské sídlo Paříž se stala hmatatelnou demonstrací existence monarchie a tedy také státního národa. Také církevní správa byla přizpůsobena zájmům francouzského království a hlásila se do jeho služeb. S tímto státem se zajisté identifikovala jen malá část obyvatel, především | 65 privilegované elity a majetnější obyvatelé správních center a měst. To však byl dostatečný psychologický předpoklad a do značné míry také sociální základna pro nové elity státního národa.

Francouzský král byl představován jako ztělesnění státu a jeho zájmů, k nimž patřila expanze stejně jako ochrana vnitřního pořádku. Ani v dobách největšího úpadku neexistovala reálná možnost, že by se celá Francie stala součástí nějakého jiného státu – a tedy státního národa. Její hranice byly v 18. století stabilizované. I když většina obyvatelstva neovládala spisovnou francouzštinu, hovořila dialekty blízkými spisovnému jazyku. Naopak za hranicemi Francie byla francouzština mateřským jazykem velké skupiny obyvatelstva jen v habsburském jižním Nizozemí. Nově se prosazující občanská národní identita neznala žádnou jinou alternativu národní příslušnosti.

Pokud je tento francouzský vývoj zobecněně označován jako „model“ národotvorného procesu, jedná se ovšem o značnou nadsázku. Stejně opodstatněnou by totiž byla teze, že tento francouzský typ vývoje k modernímu národu byl v evropském kontextu spíše výjimkou než pravidlem. Měl svoji paralelu v Anglii, kde se sice neprosadil absolutismus, ale integrační úlohu více než efektivně plnil systém participace šlechty a měst, který vyústil v 18. století do stabilního, i když zdaleka nikoli demokratického parlamentního systému. Dalším faktorem, který upevnil vědomí sounáležitosti poměrně velké části obyvatelstva, byl vznik anglikánské, specificky „národní“ církve, jejíž integrační role byla jen málo narušena puritanismem a nonkonformismem. Ostrovní poloha predestinovala stabilitu hranice, zvláště poté, co byl obsazen a integrován Wales a vytvořena unie se Skotskem. Od poangličtění normanských dobyvatelů tedy až do 18. století neexistovala žádná alternativa k identitě anglické. Pak ovšem, počínaje vytvořením unie se Skotskem, se začala vytvářet také identita britská, která přispěla ke specifickému rozostření identity anglické. Zatímco pro Skoty a Velšany, přesně

řečeno pro elity těchto skupin, se britská identita postupně stala přijatelnou a dominovala – zejména díky možnosti podílet se na koloniální expanzi – nad identitou skotskou či velšskou, v Anglii obě identity splývaly a hranice mezi nimi nebyla zřetelná. Většinu irského obyvatelstva ani protestantských statkářských elit se nicméně pro britskou identitu získat nepodařilo.

Také Španělsko se stalo v 18. století absolutistickým centralizovaným státem, ale kořeny jeho státnosti byly znatelně mladší. Poté, co se jednotlivá drobná království postupně v průběhu reconquisty sjednotila – v konečné podobě šlo o spojení království Kastilie s královstvím Aragonie, zůstala jejich dílčí autonomie navzdory kastilské převaze v rozdílné míře zachována. Jednotlivé celky měly nadále své cortesy, zčásti si zachovaly vlastní právní systémy i církevní organizaci. Tato autonomie byla postupně omezována, ale v plném rozsahu byla likvidována teprve s nástupem Bourbonů na španělský trůn počátkem 18. století. Ještě silněji než v případě splynutí identity anglické s identitou britskou se španělská státní identita stala výrazem a synonymem identity kastilské. Především šlechta si již v 16. století vytvořila silné vědomí sounáležitosti, které bylo založeno jednak na přežívajícím mýtu boje proti nevěřícím, jednak na úspěšné koloniální expanzi. Integrujícím reliktem minulosti byl také v tomto případě institut královské moci. Díky přírodní poloze mělo království poměrně jednoznačně definovanou hranici, což nevylučovalo spory s Francií o dílčí pohraniční regiony. Pokus integrovat pod vládu španělských králů také Portugalsko, který proběhl v letech 1580-1640, skončil nezdarem.

Občanský koncept španělského národa se prosazoval se značnými potížemi v průběhu pěti revolucí během 19. století. Když byl otřesený starý režim nakonec v sedmdesátých letech poražen, ukázalo se, že nejméně dvě skupiny obyvatel – Baskové a Katalánci – mají potíže s tím, aby bez problémů přijaly španělskou státně-národní identitu. Historická svébytnost obou území spojená s rozdílem etnickým vytvořila tak alternativu vůči státní identitě španělské.

Druhým státním celkem, který se na Pyrenejském poloostrově od středověku udržel, bylo Portugalsko, které vzešlo rovněž z reconquisty a bylo pak rovněž integrováno díky koloniálním výbojům. Poté, co portugalská Šlechta úspěšně zabránila španělskému pokusu o trvalé ovládnutí země, stala se portugalská státnost, definovaná v opozici proti Španělsku a založená i nadále na upadajícím koloniálním panství, samozřejmým základem vývoje k modernímu národu. Státní instituce autoritativního režimu s relikty feudalismu však až do 20. století občanskou komponentu tohoto vývoje spíše brzdily.

Nizozemí se jako jediný z evropských státních národů zrodilo z revoluce druhé poloviny 16. století, která spojila dosud téměř zcela samostatné celky, ale zachovala jejich autonomní postavení a stavovskou samosprávu. Integrující silou nového státu se stal kalvinismus, ale státní identita byla založena také na humanisticky pěstovaném národním jazyku. I když revoluční samospráva postupně zdegenerovala ve vládu oligarchie, nemění to nic na skutečnosti, že Nizozemí jako soubor autonomních provincií s tradičními městskými centry a politickými institucemi bylo ve druhé polovině 18. století stabilním státním celkem, mezi jehož elitami sílily složky vzdělanců, kteří byli ochotni a schopni přijmout pod heslem vlastenectví občanskou národní identitu. Odkazem historie byla ovšem také skutečnost, že revoluce v 16. století zvítězila jen v severních nizozemských provinciích, zatímco jižní část zůstala pod vládou španělských Habsburků. Konzervativní monarchistická forma nového „sjednocení“ severních i jižních provincií v podobě Velkého Nizozemí, o kterém rozhodl Vídeňský kongres, však přežila pouhých patnáct let – do belgické revoluce 1830.

Švédský stát se od počátku 17. století vydal na cestu k multiet-nické říši a byl jí až do počátku 19. století, kdy se v důsledku připojení Finska k Rusku stal státem monoetnickým, kde neexistovala alternativa k etnicky a politicky definované švédské národní příslušnosti. Vzhledem k tomu, že ve Švédsku byli politickým stavem také svobodní sedláci, promlouvala politická minulost království od počátku k velmi širokému okruhu obyvatel. Jinou otázkou ovšem bylo, jak tento odkaz minulosti zpracovali a jakými cestami se pak šířila moderní národní identita.

Všechny tyto případy tvoří onen typ situace, v níž formování národa bylo jaksi přímým důsledkem vzniku občanské společnosti na území etablovaného státu, o jehož právu na existenci nikdo nepochyboval a jehož vzdělané elity si vytvořily již záhy, nejpozději v raném novověku, vlastní národní kulturu, která byla v jádře srozumitelná a přijatelná i pro většinu obyvatelstva země. Státní území se mohlo stát územím národním, státní kultura kulturou národní, identita se státem mohla organicky, ale ne vždy nenásilně přerůst do identity s národem. Správní aparát těchto států sice nebyl národní, ale obsahoval, respektive připravoval prvky a vztahy, které se za jistých okolností mohly stát národně integrujícími. Rozhodujícím momentem pro tento obrat se stal zápas o politickou participaci a vůbec o občanská práva, který měl zároveň povahu zápasu za proměnu státu v moderní národní společnost.

Mnohé další evropské státy měly ovšem na konci raného novověku podobu velmi odlišnou. Příslušníci vládnoucí třídy a vzděláné elity multietnických říší, které vznikly spojením několika kdysi svébytných celků, sice obvykle užívali jednoho jazyka, ale tento jazyk byl pro větší část obyvatel státu nesrozumitelný, ať již to byla němčina, ruština Či latina jako linguafranca. Minulost a její relikty vnímalo obyvatelstvo těchto říší nejméně ve dvojí geopolitické a sociálně politické poloze: na jedné straně v postavení „vládnoucího“ a v pozici „malého“ národa, na druhé straně v postavení vládnoucích elit a v postavení lidí méně či více bezprávných. Tomu odpovídala také dvojí podoba historického vědomí a aplikace historických údajů na současnost.

V prvé rovině – v perspektivě „shora“ – přežívala z raného novověku říše, jejíž mocenské a vzdělané elity nevytvořily svébytnou státně-národní kulturu, která by byla přijatelná pro všechny části říše, a měly potíže také s budováním jednotného systému správy a vlády. Tato říše byla konglomerátem více méně autonomních celků (často s vlastní politickou historií), které měly rozdílnou správní i právní tradici, kulturu a někdy také sociální skladbu. Minulost byla pro vládnoucí elity minulostí jejich dílčího politického celku a dějiny jednotlivých částí v ní měly místo jen ve specificky vyhrocených situacích. Říše si teprve postupně utvářela své ústřední instituce. Proto byla nositelem kontinuity s minulostí především její metropole a osoba vladaře, respektive vládnoucí dynastie. Do této kategorie patří carské Rusko, kde se vytvářela silně nábožensky zabarvená kultura vládnoucí třídy těsně stmelené systémem samoděržaví a stále více centralizované správy, takže zde vznikaly jisté předpoklady pro vytvoření státního národa – ovšem na teritoriu s početnými etnickými menšinami. Naproti tomu v habsburské monarchii byla možnost vývoje ke svébytnému národnímu celku nepatrná, a to nejen proto, že německé etnikum tvořilo jen menšinu obyvatel a relikty historické svébytnosti Uher, Chorvatska a zemí Koruny české byly velmi silné, ale také proto, že vládnoucí třídy se až do druhé poloviny 18. století vlastně ani nesnažily vytvořit unitární stát. Habsburské soustátí ostatně do té doby ani nemělo své jméno. Pokus o přechod od multietnické říše k modernizovanému unitárnímu státu v Polsku druhé poloviny 18. století ztroskotal v důsledku druhého a třetího dělení. V případě Osmanské říše pak dokonce k základním principům její skladby patřila striktní kulturní i sociální přehrada mezi vládnoucí osmanskou vrstvou a masou křesťanského obyvatelstva.

V odlišné rovině historie promlouvala k příslušníkům nevládnoucích etnických skupin a její poselství bylo navíc značně rozdílné. V některých případech se nedochovaly institucionální ani kulturní relikty politických vazeb z minulosti – prostě proto, že takové vazby nikdy neexistovaly (Slovinci, Slováci, Estonci, Lotyši), respektive byly zcela zničeny a zapomenuty (Bulhaři). Řada jiných etnických skupin však nesla jméno a žila na území někdejších samostatných států, které ztratily nezávislost, ať již v důsledku dynastických smluv, nebo jako oběť vnější agrese. Bylo by omylem domnívat se, že k těmto obyvatelům historie ztracené samostatnosti nepromlouvala přímo a že se s ní setkávali pouze jako s mýtem. Z někdejší státnosti se totiž mnohé zachovalo: stabilní hranice, politická centra, královské paláce, soudní a politické instituce, správní uspořádání, církevní organizace a také jméno země i její symboly.

V největší míře se relikty státnosti zachovaly v Uhrách, jejichž zemské i krajské sněmy byly žijícím institucionalizovaným odkazem minulosti, připomínkou nejen někdejší státnosti, ale také šlechtického odboje proti Habsburkům. K tomu se pojila také autonomní uherská katolická církev, kult národního světce sv. Štěpána, korunovační klenoty – a konec konců i sám název království i označení jeho vládnoucí třídy Natio Hungarica. Svoji kontinuitu neztratil ani pozdně středověký mýtus o Uhrách jako baště evropského křesťanstva v obranném boji proti nevěřícím.

Komplikovanější bylo přežívání reliktů státnosti v případě Trojjediného království Chorvatska ve svazku Uher. Toto království prožilo komplikovaný územní vývoj a na prahu 19. století nebylo homogenní: z historického území byla od počátku 15. století vyčleněna Dalmácie a v raném novověku také „vojenská hranice“, která byla až do osmdesátých let 19. století pod přímou vládou Vídně. Minulost připomínal zemský sněm tzv. bánského Chorvatska, hlavní město Záhřeb, ale hranice i správní struktura se ve srovnání s minulostí značně proměnily.

Také v českých zemích se dochoval zemský sněm i zemská samospráva, jejímž centrem byla od středověku Praha, katolická církev byla zemsky organizována, ale samostatná pro zemi českou a moravskou, vydatně podporovala kult zemských světců – sv. Václava v Čechách, sv. Cyrila a Metoděje na Moravě – a v obou zemích také „moderního“ světce Jana Nepomuckého. Historie se bezprostředně připomínala ve stabilních zemských hranicích, osudy království a jeho vladařů také ve stavebních památkách, zejména v Praze, v re-liktech privilegií královských měst. Národní relevanci odkazu minulosti ovšem komplikovala okolnost, že každá z českých zemí (Čechy, Morava a zbytek Slezska) tvořila samosprávný celek s vlastním sněmem, soudním systémem i s odlišnou geopolitickou polohou: historie promlouvala k obyvatelstvu každé z nich poněkud odlišně.

V Norsku naproti tomu ze středověkého království zůstalo právě jen jméno. Země byla od roku 1535 správně zcela připoutána k Dánsku, netvořila žádný administrativní celek, neměla hlavní město, norská protestantská církev byla jazykově dánská. Přesto si kontinuitu zachovala památka zemského světce krále Olafa, spjatá s korunovační katedrálou v Trondheimu a s někdejší samostatností Norska. Jinak však připomínala osobitost Norska spíše zeměpisná poloha a jeho specifická sociální skladba a ekonomika než relikty minulého.

Velmi málo se zachovalo také z kdysi samostatného středověkého litevského státu. Do rozdělení Polsko-litevského státu měla Litva své tradiční zemské úřady a jistý druh soudní samosprávy. Zbytky svébytnosti se však již nedostaly do ústavy z roku 1791, která počítala s unitárním Polskem.

Po nástupu absolutistické vlády Filipa V. nezbylo vůbec nic z katalánské samosprávy a právního systému, jen hlavní město Barcelona a mnoho památek na venkově naznačovaly slavnou minulost. Zhruba totéž lze říci o Skotsku, Walesu a vlámské severní Belgii.

Mnohé další nevládnoucí etnické skupiny žily na území někdejších středověkých států, po nich však nezbyly žádné „hmatatelné“ relikty, ale pouze matná, mytologická vzpomínka a církevní stavby. Nejvýrazněji promlouvala společná minulost k Irům: byla založena na kontinuitě náboženské tradice (a pronásledování), kterou symbolizoval sv. Patrik (na rozdíl od sv. Václava, Štěpána či Olafa nešlo o středověkého panovníka). Jako územní vymezení byla pochopitelně pro Iry, stejně jako pro Islanďany, rozhodující zeměpisná ostrovní poloha. K Srbům, Bulharům, ale také k Irům promlouvala historie, pokud vůbec, prostřednictvím vágního ústního podání. Důležitým reliktem zachovaným z minulosti byla ovšem kulturní odlišnost od vládnoucích Osmanů, respektive Angličanů: tou byla náboženská příslušnost, jejíž historickou symboliku vyjadřovaly především staré ortodoxní kláštery. Poněkud výrazněji mohla historie oslovovat řeckou populaci. Z institucí řeckého státu, z Makedonie ani z byzantské říše, sice nic nezbylo, ale ortodoxní řecká církev si zachovala svoji plnou kontinuitu včetně početných stavebních památek. Navíc bylo do národního odkazu možno adaptovat díla antického, řeckého i helénistického umění, stejně jako pozůstatky byzantské architektury.

Mnohem složitější byl institucionální odkaz středověké minulosti v případě flanderském, velšském, případně ukrajinském. Řada samostatných středověkých státních celků pak zanikla, aniž se stala později objektem národní identifikace. Téměř beze stopy zmizel například Cordobský chalífát, hrabství Toulouse, řádové území Německých rytířů, Aragon, Lotrinsko, Dubrovnik. Tyto celky se po svém zániku připomínaly již jen ve svých (selektivně dochovaných) stavebních památkách. Specifický osud měly ovšem ony zaniklé státní celky, které měly své vlastní historicky vzniklé instituce, ale v 19. století byly začleněny do sjednoceného Německa a Itálie (Bavorsko, Bádensko, Hannoversko, Neapolsko, Toskána atd.).

Do kontextu výkladů o úloze minulosti jen zdánlivě nepatří ona národní hnutí, která se nemohla obracet k politické minulosti, která se neměla s čím, respektive s kým ztotožňovat. Ani stavební památky přesahující rámec vesnické architektury nebylo většinou možno si přisvojit jako „národní“ odkaz. Kromě přírody a myto-logických bájí se Finové, Estonci, Lotyši, Bělorusové, Ukrajinci v Rusku, Slovinci a Slováci, ale ani Frísové, Bretonci, Lužičtí Srbové a Galicijci nikdy nemohli setkat s pojmy, památkami či institucemi, které by připomínaly jejich sounáležitost a společnou minulost a mohly se stát živnou půdou pro moderní národní identitu.

Také v tomto kontextu zaujímají zvláštní místo dva procesy formování evropských národů – německý a italský. V obou případech se kontinuitně zachovaly politické instituce, státy i jejich správa, ale potíž spočívala v tom, že tyto státy nebyly státy národními, nýbrž naopak komplikovaly a brzdily vytváření národních vazeb. To platí zejména o Itálii, která nikdy – po rozkladu západní Římské říše – netvořila politický celek a žila jen jako jméno a jako výrazný geografický celek, odhlédneme-li prozatím od nostalgických snů humanistických vzdělanců. Obyvatelům německých států nabízel představu o nadstátní „národní“ pospolitosti formálně přežívající celek Svaté říše římské národa německého, v němž degenerovala a novou politickou funkci dostala idea středověkého univerzalismu. I když institucionální vazby uvnitř říše byly velmi slabé, významnou roli hrála zajisté okolnost, že naprosté většině států, které náležely do říšského svazku, vládly (na rozdíl od Itálie) domácí, „národní“ dynastie se staletou historií. Samy říšské instituce, k nimž patřila také říšská města, byly ovšem živou připomínkou minulosti, kterou bylo snadno možné „přeložit“ do národního jazyka. Právě tyto relikty říšských institucí pak v 19. století umožnily plynulý přechod ke konstrukci dějin říše jako německých národních dějin.

Odkaz minulosti však nelze zužovat pouze na institucionální relikty. Z minulosti přežívalo také dědictví myšlenkové a kulturní, kterému bude věnována pozornost v následující kapitole o středověkých „národních“ mýtech. Do kontextu politického odkazu minulosti však patří také politické teorie a koncepce (i termíny), které tvořily jakési myšlenkové podhoubí moderního národního uvědomění. Především je třeba připomenout, že samo státně-politické určení termínu „národ“ v angličtině či francouzštině nebylo výmyslem „Racionalistů“ 19. století, ale duchovním dědictvím, které mělo své základy v humanismu a získalo obecné rozšíření v období budování moderního státu. V této souvislosti se sluší připomenout, že právě z této okolnosti vysvětlíme výše již zmíněnou blízkost termínů „Itát“ a „národ“ v anglickém a francouzském jazykovém prostředí. Nebylo obtížné obojí zaměnit, a tedy interpretovat raison d'État = „státní zájem“ jako zájem národní.

Hlubší historické zakotvení vpravdě pereniální povahy měly m minulosti přežívající představy o „vyvoleném národě“, o poslání, o zaslíbené zemi atd. Bylo to především biblické dědictví aktualizované zejména reformací. Termín „národ“ včetně jistých, jakkoli vágních hodnotových konotací byl tedy jakýmsi objektivně přežívajícím „prefabrikátem“, kadlubem, který byl dostatečně obecný, aby jej bylo možno zjednodušeně, a tedy srozumitelně a funkčně, použít pro označení pospolitosti, která se nově utvářela v procesu modenizace.⁷⁷

Ještě závažnějším pojmoslovným prefabrikátem a jedním z minulosti převzatých modelů byla idea vlasti a osvícenecký patriotismus, který lze označit jako myšlenkový prototyp národní identity. Láska k vlasti byla pěstována a oslavována od pradávných dob. Mohla mít povahu poetické oslavy mateřské země, najdeme ji od pozdního středověku i ve vztahu sedláků k rodnému kraji a jeho obraně. Závažnější je ovšem politický pojem Communis patria -pojem vlasti, která je spjata s publica utilitas, patřící k terminologickému instrumentáři kronikářů a teoretiků od druhé poloviny 13. století. Pojem patria dostal později povahu normativní kategorie v politickém smyslu od doby, kdy stát přestal být považován za vlastnictví panovníka, tj. od doby, kdy se deklarovala, respektive požadovala pevná vazba mezi nositeli politické moci – obvykle šlechtou – a státem.

Bezprostředním odkazem minulosti byla ovšem pro národo-tvorné procesy osvícenská varianta patriotismu, který zavazoval vzdělance k práci pro obecné blaho, jež bylo vymezeno vztahem k jistému teritoriu. Patriot byl sice v osvícenecké teorii kosmopoli-ta, ale právě službu lidstvu měl projevit v konkrétní práci pro své bližší okolí: měl se cítit zodpovědným za rozkvět vlasti a za štěstí jejích obyvatel. Vlastí mohl být právě tak stát jako jeho část – země, region. Nebyla patriotovi předem nutně určena: mohl si ji zvolit i během svého života změnit. Rozhodující byl aktivní vztah k vlasti, práce pro její blaho. Význam osvícenského patriotismu jako historického podhoubí národního uvědomění byl nejen v této myšlence závazku a odpovědnosti jedince vůči lidstvu skrze práci pro vlast, ale také v tom, že byl výrazem myšlenky svobody jedince, takže nabízel možnou (nikoli nutnou) alternativu vůči absolutismu.

Bylo by však zjednodušující, kdybychom dělali rovnítko mezi láskou k vlasti a pozdější láskou k národu, jak ji postulovalo 19. století. Osvícenský patriotismus byl nejen kosmopolitní, ale také elitářský: patriot chtěl pracovat pro lid, ale nepovažoval se za jeho součást a nemusil se s ním ztotožnit. Národní myšlenka zahrnovala víc: nabízela princip občanské rovnosti všech příslušníků národa, ale zároveň požadovala od „patriota“ identifikaci s tímto národem a tedy i s jeho příslušníky.

Stručný přehled „historické reality“ byl nutný k tomu, abychom doložili základní tezi, že historii nebylo možno ve službách nastupujícího národa libovolně vymýšlet, jak se domnívají někteří radikální interpreti teze o invented tradition. Právě tak nemožné bylo „vymyslit“ si samotnou národní pospolitost a opatřit ji libovolným „nacionalistickým“ obsahem. Hledání národní minulosti mělo své mantinely: národní dějiny bylo možno ve věku vědeckého kriticismu konstruovat, respektive interpretovat jen na základě dochovaných a kriticky ověřovaných pramenných informací. Nebylo možno vymyslit si dejme tomu dějiny finských králů, italský středověký stát či vítězství Srbů nad Osmany na Kosově poli. Přesto ovšem skýtala práce na národních dějinách bohaté možnosti rozporných interpretací, rozdílných kritérií, podle nichž byly informace vybírány, i možnosti manipulovat jev národním zájmu.

Konstrukce národních dějin patřila spolu s oživováním a vytvářením národních mýtů k důležitým složkám národně mobilizačních aktivit, které budou předmětem naší pozornosti ve třetím oddílu této knihy. Na tomto místě je třeba upozornit, že obraz národních dějin, jenž se utvářel v 19. století, byl formován a ovlivňován nejen výše uvedenými relikty minulosti, které „přímo oslovovaly“ člověka, ale také předmoderní historiografickou tradicí. Tím je míněn přenos informací a samozřejmě také mýtů o národní či státní minulosti tak, jak byly vlastně již od středověku zachycovány a dále předávány ve starších historických zpracováních. Právě tyto středověké a raně novověké představy o minulosti, zejména kroniky a historické eposy, jak je uchovala písemná i orální tradice, se staly součástí historického odkazu. V nich byla vyjádřena ona minulost, která oslovovala vzdělance (a v menší míře také širší publikum): mohlo k tomu docházet kontinuitně ve stále nových edicích či přepisech, ale mohlo také jít o zapomenutá historická svědectví a památky, které na své nové objevení čekaly v knihovnách a archivech.

Není v této souvislosti důležité, zda přijmeme starší terminologii Františka Grause, jenž rozlišuje údaje kronikářské – „historiografické“, které považuje za projev snahy postihnout minulou skutečnost, a údaje mytologické, které takové cíle nesledovaly a vznikaly vědomě bez snahy či možnosti tuto skutečnost poznat.⁷⁸Jinou možností je přiklonit se k novějšímu názoru Jana Assmanna, jenž řadí kronikářská vyprávění k témuž žánru jako mýty a ústní tradici.⁷⁹ Tento rozdíl by mohl být důležitý pro studium geneze „kolektivní paměti“, kdy se ptáme, za jakých okolností a k jakému cíli byly údaje o minulosti ve své době formulovány, respektive předkládány. Pro naši souvislost je však důležitější sledovat dopad a recepce informací, které zprostředkovaly středověké a raně novověké prameny, na národní argumentaci v průběhu 19. století. Z hlediska takovéto recepce a instrumentalizace není důležité, zda pramen má povahu kroniky či záznamu skupinových tradic a mýtů. Z obdobného důvodu není také rozhodující, jaký ohlas mělo kronikářské vyprávění, respektive mýtus v době svého vzniku, tj. ve středověku či raném novověku. Rozhodující pro souvislost s formováním moderního národa je intenzita přebírání jejich údajů a případně i hodnotících soudů při konstrukci nově vznikajících dějin moderního národa.

Moderní vědecká konstrukce národních dějin (stejně jako tvorba národních mýtů) tedy navazovala na předchozí, obvykle písemnou tradici, jejíž pojmosloví, hodnotící soudy ani výběr faktů nebylo možno zcela ignorovat. Argumenty, které se v 19. století dovolávaly národní minulosti, obvykle navazovaly na informace a zčásti i pojmosloví, které zprostředkovala starší zpracování dějin. Objektem těchto zpracování byly regiony a etnické pospolitosti, které ve své době mohly, ale nemusily být celky „národními“. Rozhodně však je třeba vždy pamatovat na zdánlivě banální samozřejmost, že totiž obraz minulosti byl v kronikách a mýtech formován ve vztahu ke své současnosti a vznikal tedy nezávisle na historickém vědomí i národních tužbách badatelů 19. století.

Historická tradice tvořila jakýsi „organický“ základ pro konstrukci národních dějin především tam, kde formování národa navazovalo na starší tradici státnosti, neboť organickou součástí existence státu v evropském prostředí byl již od středověku zájem o minulost. Komparativní zpracování historického vědomí středověkých kronikářů a raně novověkého humanistického, respektive barokního dějepisectví by si zasloužilo samostatný komparativní výzkum. Zde se musíme omezit na základní, nutně zjednodušené obrysy a několik charakteristických příkladů.

Každý ze středověkých státních či politických celků měl své středověké kroniky, které postupně přešly od vyprávění o více či méně hrdinských činech vládců a velmožů k vyprávění o dějinách státu a jeho (politicky privilegovaných) obyvatel. I když se termín národ objevil explicitně teprve v humanistickém dějepisectví, najdeme již ve středověkých kronikách jednoznačné doklady identity s politicky a často také etnicky definovanou pospolitostí, stejně jako doklady xenofobie, exkluzivity, skupinových stereotypů, které někteří autoři řadí do kategorie „protonacionalismu“. Již v pozdním středověku se běžně setkáváme s jazykovým rozdílem jako kritériem politické sounáležitosti a argumentem skupinové solidarity.⁸⁰

Již středověcí kronikáři si kladli otázku „Odkud pocházíme?“ a přichystali pro pozdější staletí dostatek materiálu pro budování národních mýtů. Patří sem pověst o trojském původu Franků, která má své počátky snad již v 7. století a již zatlačil později artušovský mýtus a ještě později identifikace se starými Galy. Nizozemci zakládali svůj mýtus původu na heroizaci kmene Batavů, který v polovině 1. století n. l. povstal proti římské nadvládě, španělská šlechta odvozovala svůj původ od Vizigotů, ale sdílela také představu o svých antických kořenech. Švédský barokní básník a vědec Olof Rudbeckius oživil mýtus o hrdinských dobyvatelích Gotech jako prapředcích Švédů.

Geoffrey z Monmouthu již v první polovině 12. století v kronice Dějiny britských králů vytvořil nejen příběh artušovského čaroděje Merlina, ale také vlivný mýtus o Brutovi (pravnukovi trojského Aenea), jenž přistál pod Albionem a založil království, které rozdělil třem svým synům: nejstarší obdržel Anglii, mladší Wales a nejmladší Skotsko. Na základě této legendy, která se udržela až do raného novověku, si dělali Plantagenetové a později i Tudorovci nárok na anglickou vládu ve Walesu a ve Skotsku.

Hledání a vyprávění o původu nebylo pouze prostou prestižní hrou. Stávalo se zdrojem autostereotypů, které mohly formovat nejen soudržnost obyvatel raně novověkého státu, ale také ovlivnit utváření národních autostereotypů během 19. století. Byli „naši předkové“ mírumilovnými zemědělci, nebo výbojnými bojovníky? Dobývali cizí země, jako Germáni či Vikingové, nebo bránili svoji vlastní zemi proti cizímu ohrožení, jako Batavové?

Symptomatickou dichotomii, která přežila středověk a ovlivňovala autostereotypy až do 19. století, můžeme sledovat na příkladě diametrálně rozdílného českého a maďarského mýtu o původu. Společný původ českého obyvatelstva vylíčil již nejstarší český kronikář Kosmas na přelomu 11. a 12. století. Podle jeho vyprávění přišli Češi, vedeni svým stařešinou, na horu Říp v rovině středních Čech, rozhlédli se po kraji, zjistili, že je úrodný a přívětivý a usadili se v zemi, která před nimi ležela, jako by byla neobydlená. Pozdější středověká mytologie přidala příběh o dvou bratřích, Čechovi a Lechovi.

Společný původ Maďarů se líčil – ostatně ve shodě s realitou -velmi odlišně. Maďaři přišli podle jednoho z prvých kronikářů, Anonyma, do Panonie, kde se jim zalíbilo. Proto se zde trvale usadili poté, co pobili nebo porobili místní obyvatele. S představou původu byl navíc od 14. století jako pozitivní odkaz spjat také tzv. hunský mýtus, který považoval Huny za jakési předchůdce a učitele, ne–li pokrevní bratry Maďarů. Humanismus doplnil ještě představu o vrozeném smyslu Maďarů pro svobodu, který byl doložen Zlatou bulou stavovských svobod z roku 1222, a představu o Uhrách jako ochranné hradbě křesťanstva proti Turkům.⁸¹

Všechny středověké mýty o původu vycházely z názoru, že býti starousedlíkem na vlastním území je ctností, že to jaksi zakládá právo na držení země. Státní národy většinou neměly s hledáním svých prastarých kořenů žádné problémy, poněvadž mohly vcelku bezproblémově nárokovat svoji autochtonnost na „svém“ státním území. Samozřejmě, i francouzský a španělský mýtus původu je založen na vyprávění o příchodu stávajícího vládnoucího středověkého „národa“, ale jejich dominance nebyla nijak zpochybněna. Složitější byla situace anglická, kde původní keltské obyvatelstvo bylo z mýtu o původu vyloučeno. Potřebu demonstrovat staroused-lictví realizovali Maďaři, kteří do Evropy přišli relativně nejpozději, tím, že vytvořili tzv. hunský mýtus a hlásili se jako ke svému praotci k Atilovi, kterému vlastně Panonie patřila ještě před příchodem Slovanů. V této souvislosti je pozoruhodné, že v naprosté většině případů sahala středověká, respektive raně novověká představa o kořenech vlastní existence, tj. o společném původu, do období předkřesťanského.

Významnou složkou historické mytologie byla vedle mýtu o původu někdy také představa o „zlatém věku“, k němuž se nostalgicky vzhlíželo jako k době slávy, z níž bylo možno čerpat útěchu či inspiraci a povzbuzení. Sem patří například keltsko-anglický mýtus o králi Artušovi, oslava Karla Velikého, vzpomínka na Irsko svatého Patrika, později mýtus císařského či republikánského Říma jako zlatého věku italských dějin, mýtus přednormanské svobodné společnosti jako inspirace pro anglické revoluční ideály let 1640-1660. Funkce mýtu zlatého věku byla ovšem ve středověku a raném novověku limitována tím, že v období všeobecné závaznosti křesťanského mýtu jej nebylo možno promítat do doby předkřesťanské, pohanské.⁸²

Ani staré mýty nebyly bezkonfliktní. Tak například již od středověku se datuje spor o Karla Velikého, kterého si přisvojovali Francouzi stejně jako Němci. Od pozdního středověku začíná soupeření mezi francouzskými a italskými humanisty o to, kdo má vyspělejší kulturu. Anglo-francouzské soupeření, které vyvrcholilo za stoleté války, nabízelo dostatek látky pro kontrastní interpretaci anglických a francouzských dějin počínaje normanskou okupací Anglie po bitvě u Hastingsu roku 1066.

Humanistické dějepisectví přispělo k posílení vědomí sounáležitosti heterogenního švýcarského Spříseženství. Líčení úspěšných bojů a bitev v obranných válkách proti Habsburkům, kteří byli zpodobňováni jako antičtí tyrani, podstatně přispělo k vytvoření švýcarského obrazu dějin, v němž pochopitelně centrální roli hrál mýtus o Vilému Tellovi. Raně novověké švédské dějepisectví k mýtu o gótském původu Švédů připojilo také mýtus krále Gustava Adolfa, jenž byl prezentován jako pravý potomek hrdinských Gótů,

když zachránil evropský protestantismus. Na starý mýtus původu, v tomto případě batavského, navazovala historická koncepce nizozemského národa, který v úspěšné revoluci proti Španělům oživil vznešené batavské ctnosti a zároveň vytvořil kalvinisticky interpretovaný starozákonní „Nový Izrael“.

Politicky méně úspěšné byly pokusy italských humanistických dějepisců vytvořit obraz celoitalských dějin navazujících kontinu-itně na Římskou říši a směřujících k národní pospolitosti. Nakonec převážil obrat k dějinám jednotlivých politických celků, při-78 | čemž termín nazione byl – například ve srovnání s termínem Nation v analogicky roztříštěném německém prostředí – méně frekventován. Národní relevanci ztratilo v důsledku neúspěšné revoluce také flanderské vlastenecké kronikářství, které bylo založeno na vítězném odboji flanderských měšťanů proti francouzskému králi, jenž vyvrcholil bitvou u Kortrijku.

Humanisté rozšířili a zdůvodnili rovněž názor, že germánské kmeny byly nejstaršími představiteli německého národa. Významným zdrojem informací se pochopitelně stala, a to nejen pro německé prostředí, Tacitova Germanie. Etnicky a pokrevně definovaná koncepce národa má tedy v němčině již humanistické kořeny. Obdobně je tomu s kořeny anglického termínu nation, který již v humanistických slovnících druhé poloviny 16. století byl definován především jako country, což byl ekvivalent latinského patria. Již tehdy tedy šlo o státně definované území. Český humanista Pavel Stránský v první polovině 17. století definoval český národ jak územím, tak jazykem.⁷ Je zřejmé, že ve všech těchto určeních nešlo primárně o národ vůbec, ale o definici daného, anglického, respektive českého národa tak, jak to odpovídalo dobovým poměrům.

Souhrnně můžeme konstatovat, že předmoderní historiografická tradice zanechala modernímu národnímu uvědomění bohatý soubor informací a úsudků. Za prvé to bylo časové vymezení národní existence, stanovení „počátků národa“. Za druhé to bylo teritoriální vymezení národního území, včetně případných překrývajících se územních nároků. Za třetí již od 16. století krystalizovalo pojmoslovné vymezení termínu „národ“. Za čtvrté vymezila národní existenci klíčovými událostmi, na nichž bylo možno založit pocity hrdosti i křivdy. A konečně, stala se zdrojem pro národní auto-a heterostereotypy a tedy také materiálem pro „archeologii národních předsudků“ (R. Jaworski). K národní mytologii patří ovšem také kult „národních“ světců.

Plnou platnost má tento historiografický odkaz ovšem pouze tam, kde existovala předmoderní tradice státnosti, a to bez ohledu na to, zda přešla ve státní národ (Francie, Švédsko, Španělsko), či byla během raného novověku oslabena, jako v případě českého a norského království, Katalánska apod. Neuplatnil se však tam, kde byla státnost totálně přervána, jak se stalo v případě osmanské okupace Balkánu. Ať již byly příčiny jakékoli, je zřejmé, že existuje úzká souvislost a návaznost mezi starší, středověkou a raně novověkou historiografickou tradicí a úlohou, kterou sehrála učenecká fáze formování moderního národa počínaje polovinou 18. století, zejména v průpravné práci na konstruktu národních dějin.

80 | Již v přehledu názorů na národ a nacionalismus bylo možno sledovat zřetelné rozdíly v názorech jednotlivých badatelů na úlohu etni-city, kultury a jazyka při utváření moderních národů. Ať již jednotliví autoři hodnotili význam etnických rozdílů jakkoli, nesporné je, že studium národotvorných procesů v Evropě nemůže přehlédnout jazykovou, etnickou a kulturní různorodost, jíž se evropská společnost od středověku vyznačovala. Tuto rozmanitost si lidé zřetelně uvědomovali již od středověku a nelze ji popisovat v pouhých kategoriích literárního (resp. „tištěného“) jazyka.

V jistém smyslu je etnická mnohotvárnost evropského obyvatelstva odkazem minulosti, je tedy rovněž jakýmsi „břemenem historie“ na bedrech moderní doby. Jazyková rozdílnost byla již v době vzniku středověkých států samozřejmostí, i když byla dočasně překlenuta užíváním obecně srozumitelného „nadnárodního“ jazyka vzdělanců – na západě latiny, na východě řečtiny. Již v době dělení Francké říše se bralo v úvahu, že germánští a románští bojovníci si vzájemně nerozumějí, takže verdunské přísahy byly vyhotoveny ve dvou jazykových mutacích. Západní Slované označovali ty, kdo hovořili německými dialekty, za Němce, tj. za „němé“ lidi, s nimiž se nelze dohovořit.

Rekonstruovat etnickou mapu Evropy tak, aby osvětlila národotvorné procesy pozdější doby a umožnila jejich lepší výklad, je ovšem úkolem velmi obtížným. Problém začíná opět již se samotnou terminologií: celkem jasně definovatelné jsou od jisté doby literární jazyky a pro jejich teritoriální rozhraničení do jisté míry pomůže korelace se zaváděním jazyka státní správy. Někdy však státní jazyk a nově se prosazující literární jazyk „národní“ nemusily být totožné: v Polsko-litevském státě i v Uhrách a Chorvatsku zůstala

až do 18. století jazykem státní správy latina, i když zejména v polském případě vznikala bohatá polská literatura. Zároveň je ovšem zřejmé, že ve středověku i v raném novověku naprostá většina obyvatel státu hovořila dialekty a neužívala ani oficiálního státního ani „národního“ literárního jazyka, a nejednou mu ani nerozuměla. I s touto výhradou lze konstatovat, že rekonstrukce jazykové mapy předmoderní Evropy je snazší v regionech, kde vznikl literární jazyk, který se více méně kontinuitně vyvíjel, a případně se též stal jazykem státní administrativy.

Obtížnější je rekonstrukce etnické skladby v regionech, kde tomu tak nebylo, tj. tam, kde se literární, respektive státní jazyk diametrálně lišil od dialektů, jimiž hovořila podstatná část, ne-li většina obyvatel regionu či státu. V takovém případě se obvykle užívá zpětné projekce: vycházíme z toho, že území, kde v 19. století převažovaly dejme tomu estonské dialekty, můžeme považovat za etnicky převážně estonské také ve středověku. Je ovšem třeba brát v úvahu asimilační procesy, takže opačná zpětná projekce není možná: tak například ze skutečnosti, že dnes hovoří livskými či severofrískými dialekty jen několik set lidí, že počet Lužických Srbů klesl na několik desítek tisíc, nelze odvozovat, že ve středověku šlo o mizivě malou etnickou skupinu. Totéž platí ostatně také o provensálštině či irštině.

Vzhledem k tomu, že nás zajímají především etnické kořeny moderních národů, budeme zde promítat do minulosti především ony dialekty a literární jazyky, které hrály národotvornou roli v 19. století. V pozadí tohoto postupu rozhodně nestojí teleologická představa o tom, že moderní národy existovaly či byly ke své existenci předurčeny již od středověku. Proto bude třeba brát v úvahu a zvažovat také vývojové alternativy, které se neprosadily, tj. etnické skupiny, které nevytvořily vlastní literární jazyk.

Dominující role latiny, respektive řečtiny v kultuře a ve státní správě se udržela zhruba do 13.-14. století, kdy z jejího stínu vystoupily a její funkci přebíraly jazyky „národní“. Výjimkou jsou paradoxně okrajové regiony Evropy, kde místní jazyky dostaly podobu psaného jazyka již v raném středověku – na nejzazším západě keltská irština, na severu Evropy staronorština (nejen jako jazyk ság, ale také jako jazyk kronik a zákoníků). Od 12. století se utvářely, zprvu ještě ve stínu latiny, svébytné literární jazyky v západní a střední Evropě: provensálský, francouzský, katalánský, galicijský, velšský, středohorno- a dolnoněmecký a italský. S opožděním jednoho až tří staletí k nim přistoupila literární podoba angličtiny, kastilštiny, češtiny, polštiny, dánštiny a švédštiny. Ve východní Evropě na dlouhou dobu převzala funkci univerzálního literárního jazyka (byť s místními mutacemi) staroslověnština.

S pronikáním reformace a s počátky moderního centralizovaného státu, respektive multietnického impéria, se počet od středověku přežívajících literárních jazyků redukoval a dominující postavení si jako státní jazyky udržela angličtina, francouzština, portugalština, kastilština, dočasně též čeština a katalánština a ve specifické poloze politické roztříštěnosti se bohatě uplatňovala němčina a italština (resp. toskánština). K nim nově přistoupila ruština, nizozemština, dánština a švédština, s jistým omezením také chorvatština. Na druhé straně byla řada středověkých jazyků – a to ne vždy v přímé souvislosti s reformací – více méně vytlačena: téměř zmizel pro-vensálský jazyk, galicijština, staronorština přežila jen na Islandu, výrazně ustupovala, paradoxně právě v době nástupu „tištěného jazyka“, velština, irština, dolnoněmčina, katalánština a také řečtina.

Všechny tyto literární jazyky byly ovšem jazykem vzdělaných elit a na jejich „konzumu“ se nepodílely lidové vrstvy, které dílem hovořily dialektem některého z literárních, respektive státních jazyků, ale velmi často také svébytnými dialekty, které se státními jazyky nebyly příbuzné, a tedy ani vzájemně srozumitelné. Ve Skotsku, Cornwallu, Bretani, Baskicku, Uhrách, Polsku, Rusku, Osmanské říši a Švédsku žily početné etnické skupiny, jejichž dialekty dostaly literární podobu teprve v 19. století nebo se staly tištěným jazykem jen v omezené míře, díky reformaci jako jazyk bohoslužeb a náboženských textů; tak se rodila finština, estonština, maďarština, slovinština.

Až do 16. století se státy a jejich panovníci o „národní jazyky“ zajímali jen výjimečně. Pak ovšem ve většině evropských států nastoupila více méně uvědomělá snaha o jazykovou homogenizaci. Byl to zajisté důsledek prosazující se ústřední panovnické moci, centralismu, byrokratizace (písemná agenda), projev absolutistické snahy o unifikaci všech složek života státu – a tedy nejen právního systému a náboženského vyznání, ale také jazyka.

Bylo by zjednodušené posuzovat etnické základy moderního národa tím, že bychom odkázali na úspěšné či méně úspěšné „přežívání“ středověkých „národních“ jazyků. Je sice pravda, že například český a katalánský jazyk si zachovaly jistou kontinuitu s literárním jazykem pozdního středověku a raného novověku, zatímco v Irsku, Norsku či Walesu byla tato kontinuita ztracena a středověký literární jazyk téměř vymizel. Většina evropských národních hnutí nicméně nastupovala bez možnosti navázat na takovouto tradici – a přesto se jim podařilo nejen vytvořit vyspělou kulturu v národním jazyce, ale rovněž uplatňovat nový literární jazyk také v dalších sférách života. Nezdá se tedy, že by stupeň vyspělosti středověkého národního jazyka byl pro náš problém rozhodující.⁸³

I když rozhodně nelze popírat význam starší jazykové tradice pro vývoj novodobých národních kultur a jazyků, rozhodující úlohu při utváření etnických předpokladů národotvorných procesů sehrálo období raného novověku. Toto období je, jak známo, charakterizováno téměř ve všech evropských státech prosazením absolutistického systému. Nástup absolutismu tvoří rozhodující výchozí bod pro utváření vztahu k jazyku. Tento vztah můžeme pozorovat ve dvojí perspektivě: „shora“, tj. v perspektivě státního aparátu, a „zdola“, tj. v perspektivě ovládaných regionů (resp. provincií) a jejich obyvatel.

Absolutistický princip sjednocování všech složek života společnosti se dříve či později dotkl také jazyka.⁸⁴ Zájem státního aparátu na jazykové homogenitě se orientoval na zavedení, respektive posílení jednotného úředního jazyka. Přitom bylo nepodstatné, zda se na území, které považovala ústřední moc za periferii, hovořilo dialekty téhož (tj. státního) jazyka či jiných literárních jazyků. S postupným překonáváním osobitostí historických celků mizel také ohled na země, které měly svůj vlastní literární jazyk, odlišný od jazyka státního.

Je pochopitelně možno namítnout, že hranice mezi „literárním“ jazykem a dialektem v předmoderním období není zcela přesná: to je však problém, který je třeba přenechat lingvistům. Pro historickou analýzu postačí, přidržíme-li se pro rozlišení jazyka a dialektu kritéria „tištěného jazyka“ (printed language), jehož užívá B. Anderson.⁸⁵ Existence „tištěného jazyka“ je sama již dokladem toho, že byl srozumitelný a tedy použitelný pro určitou skupinu čtenářů bez ohledu na to, zda byl či nebyl totožný s jejich „mateřským“ jazykem, respektive dialektem. Pro další vývoj a pro pozdější formování novodobého národa bylo důležité, jakou úlohu mu přisoudil absolutistický stát. V některých případech se „tištěný jazyk“ stal jazykem státní moci natrvalo, v jiných naopak byl z této pozice v důsledku absolutistického centralismu vytlačen, jak se to stalo v případě češtiny, katalánštiny či norštiny. Třetí polohou „tištěného jazyka“ byla náboženská literatura, jejíž četnost a význam rostl především v zemích, které přijaly reformaci: s tím byly spojeny prvé tisky ve finštině, estonštině, lotyštině i slovinštině. „Tištěný jazyk“ mohl, ale nemusil mít bezprostřední návaznost na pozdější moderní spisovný jazyk.

Vzdělané aristokratické kruhy nejednou považovaly rozdíl mezi mluveným jazykem (dialektem) a jazykem státní moci nikoli za důsledek vytvoření vyspělého literárního jazyka, nýbrž naopak za důsledek „degenerace“ jazyka lidového. Z 18. století je doloženo, že dialektů se užívalo pro pobavení aristokratických vzdělanců, aby tak byla demonstrována jejich nadřazenost nad lidovými vrstvami.⁸⁶ Byl to přesný opak postoje, který o několik desetiletí později zaujali k lidovému jazyku romantikové a také vlastenci v mnoha národních hnutích.

Nelze říci, že by revoluce nějak zásadně změnila postoj státu a nových vládnoucích tříd i vzdělanců vůči jazyku. Velká francouzská revoluce pokračovala v homogenizační tradici absolutistického centralismu a ještě ji zvýraznila. Paříž podporovala a iniciovala kampaně za vymýcení patois jako pozůstatku feudalismu, přičemž za zvlášť nebezpečné se považovaly pochopitelně pozůstatky „nepřátelského“, tj. německého jazyka v rýnských provinciích.⁸⁷ Ostatně jazyková asimilační politika německých a maďarských liberálů užívala, jak známe z dějin českého, polského, slovenského, rumunského národního zápasu, obdobné strategie asimilační argumentace jako dřívější jazyková politika liberálů a demokratů francouzských.

Přesto nelze říci, že by jazyková politika revoluce byla zcela totožná s politikou feudálního absolutismu. Je třeba zdůraznit nejméně dva podstatné rozdíly:

1. Postoj absolutismu byl založen na představě homogenního státu, zatímco jazyková politika revoluce byla založena na koncepci národa jako stabilního organismu, národa jako osobnosti, jejíž personalizací byl právě národní stát. Takovýto personalizovaný národ nutně musil užívat pouze jediného jazyka, poněvadž přežívání dialektu, který byl stále chápán v osvícenském duchu jako degenerovaný jazyk, by oslabilo národní organismus. Jazyk tak dostával vedle své hodnoty komunikační také hodnotu prostředku sebeidentifikace obyvatel státu jako příslušníků národní pospolitosti, ať již probíhala jako vnitřní integrace příslušníků státně-národní pospolitosti, či jako kontrastivní sebeidentifikace příslušníků nevládnoucí etnické skupiny, která byla zakotvena v poznání jazykové odlišnosti od příslušníků jiných skupin.⁸⁸ Tato okolnost ovšem také zvýrazňovala jeho hodnotu symbolickou. Nutno dodat, že tento trvalý funkční posun zaznamenal jazyk také v zemích, kde revoluce neproběhla.

2. Zatímco absolutistický stát viděl v jednotném jazyku nástroj racionálního dorozumění a prostředek k homogenizaci poddaných v duchu starých tradičních hodnot, revoluce chápala zavedení a užívání jednotného jazyka jako nástroj pro „vytváření nového člověka“, jako transformaci (ré-formation) struktur jeho myšlení.⁸⁹

Potud perspektiva „shora“, kterou je nyní třeba doplnit perspektivou „zdola“: Jak tuto jazykovou politiku přijímaly provincie, respektive široké vrstvy obyvatelstva? Předem je třeba zdůraznit, že politika jazykového sjednocování byla pouze jednou ze složek centralizace a homogenizace, kterou feudální absolutismus prováděl, a že nebyla obvykle složkou nejdůležitější. Nejen jazyková politika, ale především politika centralizační vyvolávala jistý stupeň odporu, projevů nespokojenosti v provinciích, přičemž ovšem síla a úspěšnost tohoto odporu byla velmi rozdílná. Také argumenty, jichž provincie užívaly proti absolutistickému centralismu, byly rozdílné. Na tomto místě nelze jít do detailů: stačí jen připomenout, že komparativní studium a typologie pozitivních i negativních projevů stavovského i lidového postoje vůči absolutismu v jednotlivých částech Evropy – v habsburské monarchii, stejně jako ve Velké Británii či ve Španělsku – zůstává zatím úkolem budoucnosti.⁹⁰

Proto nezbývá než uvést zde jen všeobecně, že odpor proti absolutismu v některých případech argumentoval také poukazem na skutečnost, že provincie, jejíž práva byla centralismem redukována či rušena, se odlišuje také svébytnou historií, stejně jako jazykovou a literární kulturou. Připomeňme zde postoje českého a uherského zemského patriotismu vůči politice Josefa II. či odbojné finské šlechty proti absolutismu krále Gustava III. koncem 18. století. Obdobné, byť méně frekventované argumenty najdeme v projevech počínajícího skotského a irského odporu proti londýnskému centralismu, výraznější pak koncem 19. století ve federalistických postojích v Katalánsku a baskických provinciích proti centralismu kastilskému.

V této souvislosti narážíme na problém nerovnoměrné asimilace, na otázku, proč v období raného novověku došlo v některých oblastech Evropy – především západní – k více méně úspěšné asimilaci většiny etnických skupin, zatímco jinde se etnická různorodost udržela. Jinak řečeno: proč Francie a Velká Británie vykazují historicky mnohem vyšší asimilační schopnost než habsburská monarchie, Rusko a Osmanská říše? Nejčastěji se setkáme s poukazem na dvě okolnosti: za prvé si vládnoucí třídy východních impérií nekladly za cíl jazykovou asimilaci svých poddaných, za druhé v západní Evropě vznikly „státní národy“ s homogenizovanou jazykovou kulturou dřív než v Evropě východní.

Obě tyto výpovědi zajisté nejsou zcela nesprávné, ale nejsou dostačující, takže bude třeba je upřesnit a doplnit poukazem na další, možná hlubší souvislosti:

1. Úroveň hospodářského růstu a s ním spojený stupeň sociální mobility a hospodářské integrace provincií byly ve Francii a ve Velké Británii vyšší než ve zbývajících oblastech Evropy. Právě díky ekonomickému růstu mohli lidé z provincie (a tedy příslušníci okrajových etnických skupin) mít nějaký prospěch z migrace do center rozvoje a ze své asimilace.

2. Nerovnoměrný hospodářský růst ovlivnil také nestejnou intenzitu sociální komunikace. Ve vyspělejších západních státech dosahovala komunikace vyššího stupně, takže státní jazyk se stal dominujícím jazykem komunikace ve správě i v každodenním hospodářském životě. Cesta od „jazyka chleba“ k mateřskému jazyku byla v tomto případě kratší a snazší.

3. Efektivita veřejné správy a její pronikání do každodenního života byla v raně novověkých západních monarchiích vyšší než ve východní a jihovýchodní Evropě.

4. Přirozená asimilace etnických skupin byla účinnější tam, kde vládnoucí třída neužívala jazykového rozdílu jako sociální bariéry, která měla ztížit možnosti sociálního vzestupu příslušníků lidových vrstev, jak tomu bylo zejména v Osmanské říši a v baltských provinciích carského Ruska. Naopak, podstatná část obyvatel provincií se mohla, jak tomu bylo zejména v britském a dánském případě, podílet na prosperitě centra.

5. Nesmíme zapomínat na význam časového faktoru v kombinaci s vývojem sociálním. Zatímco ve Francii a Velké Británii začal proces asimilace ještě za podmínek přežívajícího feudálního systému, respektive předmoderní společnosti, východní multietnické monarchie začaly s asimilační politikou teprve na prahu moderní doby – habsburská monarchie koncem 18. století, carské Rusko dokonce až koncem století následujícího. Ponecháme-li stranou odlišnost celkové úrovně sociálního vývoje, měla tato asimilační politika prostě málo času k tomu, aby mohla dosáhnout výraznějších úspěchů: nástup národních hnutí totiž možnosti takového úspěchu výrazně snížil.

V důsledku všech těchto okolností se stalo, že v zemích střední a východní Evropy – především ve třech velkých multietnických impériích – obývaly nevládnoucí etnické skupiny kompaktní teritoria, a pokud vůbec k asimilaci docházelo, potom se jednak týkala okrajových území, jednak byla spojena s řídkými případy sociálního vzestupu. Všeobecně platí, že příslušníci těchto skupin zůstávali mimo dosah státního jazyka a světské složky vládnoucí kultury a to i tam, kde se urbanizovali. Možnost komunikovat s nimi v jejich dialektu zůstala otevřená.⁹¹

Ať se již přechod k občanské společnosti uskutečnil cestou revoluce, či reforem, podstatné je, že z předrevolučního období přežíval v některých částech státního území stav diglosie, tj. situace, kdy se na tomto území paralelně užívalo dvou či více jazyků a dialektů, přičemž ovšem obvykle jen jeden jazyk měl funkci jazyka oficiálního, státního, ale vzhledem k nízké intenzitě komunikačních vazeb se existence jazykových rozdílů neprojevovala nijak rušivě.¹⁷ Za této situace se bilingvismus či asimilace nestaly masovým jevem. Vyjdeme-li z modelu sociolingvisty Joshuy Fishmana, můžeme rozlišit několik případů diglosie v období před nástupem národních hnutí.⁹² Nejběžnějším případem byla situace, kdy vládnoucí elity

užívaly literárního spisovného „H-language“ a lidové masy užívaly mluveného „L-language“, tj. dialektu, který byl příbuzný s vládnoucím „H-language“. Pro výklad cílů, které sledovala národní hnutí, byly nicméně podstatné dva další případy:

1. Elity užívaly „H-language“, ale část lidových vrstev užívala „L*-language“, který se od státního jazyka podstatně lišil, tj. patřil k odlišné jazykové skupině (Slovinci v Kraňsku, Štýrsku, Korutanech, Mazurové ve Východním Prusku, Finové ve Švédsku), případně k odlišnému „H*-language“, jímž se hovořilo na území jiného

I státu (německé jazykové ostrovy v Uhrách, Chorvati v Dalmácii, Rumuni v Sedmihradsku).

2. Vedle „H-language“, který byl jazykem státní moci, se v některých provinciích na území mnohoetnického impéria užívalo ještě odlišného spisovného jazyka, tedy jakýsi „H*-language“, který měl pochopitelně také svůj „L*-language“. To byl případ polštiny v zá-borech, češtiny v Čechách a na Moravě, katalánštiny, nizozemštiny v jižním Nizozemí (Belgii).

Ve všech případech platí, že v podmínkách diglosie zaujímal vždy jeden z jazyků hegemoniální postavení, které bylo nicméně pociťováno jako samozřejmá danost. Existovaly ovšem rozdíly ve stupni tolerance vládnoucích elit vůči specifické kultuře a jazyku příslušníků nevládnoucích etnických skupin. Tato tolerance se zejména s nástupem modernizace zmenšovala.⁹³

I když, jak již bylo řečeno, absolutistický centralismus obvykle na takovéto rozdíly nebral ohled, je třeba je mít na zřeteli, poněvadž byly důležité jako výchozí situace pro jednotlivá národní hnutí.

Základní typologie národotvorných procesů ukázala, že na prahu 19. století existovalo v Evropě několik státních národů s dlouhou tradicí kultury v kodifikovaném národním jazyce a mnoho etnických skupin, které tuto tradici postrádaly a v jejichž podmínkách se postupně rodilo národní hnutí. Bylo také již opakovaně konstatováno, že mezi oběma základními typy je třeba rozlišit řadu případů přechodných. Vývoj, jímž prošly evropské jazyky v procesu formování moderních národů, budeme sledovat porovnáním situace ve dvou časových rovinách: stav kolem roku 1800 porovnáme

s evropskou jazykovou situací koncem 19. století. Nevyhneme se při tom otázce, do jaké míry se jazyková osobitost promítla do vědomí sounáležitosti etnických skupin.

Jaká byla tedy jazyková situace v Evropě na prahu 19. století? Z národních jazyků, které se zformovaly ve středověku a dále se kontinuitně rozvíjely, hrála roli kodifikovaného státního jazyka pouze francouzština, angličtina, kastilština (španělština), portugalština a ve specifickém smyslu také němčina. Z jazyků, které se uplatnily později, zaujímala pozici jazyka státního národa také švédština, dánština, ruština, nizozemština a do zániku státu také polština. Italština byla sice v různých variantách jazykem italských států, ale hledání konsenzu o její kodifikované podobě (modifikované toskánštiny) trvalo ještě několik desetiletí.

Území státních národů nebylo však – navzdory úspěchům asimilační politiky předchozích období – etnicky stejnorodé. Monoetnickému státu se nejvíce blížilo Portugalsko, po ztrátě Finska také

Švédsko. Ve Francii žila početná menšina bretonská, okcitánská (provensálská) a německá, dále pak menší skupiny hovořící katalánskými, baskickými a vlámskými dialekty. Ve Španělsku se zachovaly katalánské dialekty nejen v historickém Katalánsku, ale také v provincii Valencie a na Baleárech, dále pak baskické a galicijské etnikum. Monoetnický ráz Nizozemí narušovala jen fríská skupina, v době epizodického Velkého Nizozemí ovšem také početná menšina frankofonních Valonů.

Dánsko a Velká Británie měly spíše povahu multietnických impérií. Na území dánské říše žila i po ztrátě Norska roku 1814 početná německá menšina v Holštýnsku a jižním Šlesvicku a pod její vládu patřily také svébytné etnické skupiny Islanďanů, Faeřanů a Gróňanů. Ve Velké Británii měla sice sama Anglie monoetnickou povahu, ale zachovaly se keltské menšiny, z nichž nejvýznamnější byla velšská. Ve Skotsku se udržela gaelština jen v odlehlých částech Highlands, o specifické irské situaci bude ještě zmínka.

Mezi nevládnoucími etnickými skupinami jsou z hlediska jazykové situace dvě skupiny. Do prvé řadíme takové, které mohly navázat na starší, více či méně oslabenou tradici spisovného jazyka, jako byli Řekové, Češi, Maďaři, Chorvati, Finové, Katalánci či Velšané. Do druhé pak patří etnické skupiny, které na takovou tradici přímo navazovat nemohly – ať již proto, že šlo o tradici zcela přervanou, či proto, že v historii žádnou neměly. K nim patří Estonci, Lotyši, Litevci, Ukrajinci, Bělorusové, Slováci, Slovinci, Baskové, Galicijci, Bulhaři, Srbové, Rumuni, ale také Irové a Norové. V tomto případě se pozdější úsilí o kodifikaci spisovného jazyka orientovalo obvykle

na mluvené dialekty. Známe ovšem také tři případy, kdy si vzdělaní předáci pozdějšího národního hnutí osvojili „cizí“ etablovaný jazyk se starou tradicí printed language – Vlámové nizozemštinu, Norové většinově dánštinu, Irové a Skoti angličtinu.

Charakteristika etnických skupin se však nemůže omezit pouze na vývojové stadium jejich jazyka. Je rovněž třeba vzít v úvahu, do jaké míry se kulturní či jazyková odlišnost promítala také do sebeuvědomění jejich příslušníků. Tyto skupiny nebyly totiž určeny jen lingvisticky, ale také kulturně a sociálně.⁹⁴ Nejvhodnější bude I aplikovat k tomuto účelu typologii ethnií, kterou navrhl Anthony Smith, jenž rozlišoval „etnickou kategorii“ a „etnickou pospolitost“. Etnická kategorie se vyznačovala objektivní odlišností jazyka (dialektů) a kultury od skupin sousedních, ale tato odlišnost se nepromítla do jasného vědomí o soudržnosti jejích příslušníků, i když žili na společném území. Tato charakteristika platí na počátku 19. století pro Estonce, Lotyše, Litevce, Bělorusy, Ukrajince, Slovin-ce, Bulhary, Rumuny, Albánce, Galicijce, Frísy.

Etnická pospolitost se naproti tomu vyznačovala tím, že měla jméno, které bylo známé většině jejích příslušníků, dále tím, že si její příslušníci (či spíše jen část z nich) uvědomovali svůj společný původ, respektive pospolitost osudu (jistá forma „kolektivní paměti“) a elementárními projevy vzájemné solidarity.⁹⁵ Sem je třeba zařadit Maďary, Nory, Finy, Čechy, Chorvaty, Iry, Srby, Řeky, Vlámy, Basky, možná také Katalánce a Slováky. Ostrovní Islanďané mají v tomto kontextu specifické postavení.

K rozlišení z hlediska stupně sebeuvědomění je třeba doplnit ještě hledisko sociální stratifikace. Jak již bylo řečeno, odlišovala se nevládnoucí etnická skupina od příslušníků státního národa neplnou sociální skladbou. Podle A. Smithe se ethnie skládala ze tří sociálních skupin, které tvořili: 1. rolnictvo a venkovské řemeslnictvo, 2. drobné měšťanstvo vystavené tlaku ze strany městských elit a byrokracie, 3. řeholníci a duchovní, kteří určovali společnou víru a reprezentovali svoji etnickou komunitu. I když je tato charakteristika velmi zjednodušující, sám poukaz na význam sociální skladby etnické skupiny ovšem má nesporný význam.²²

Aplikujeme-li hledisko sociální skladby na rozlišení etnické kategorie a etnické komunity, můžeme vcelku jednoznačně konstatovat, že pokud jde o prvé dvě, Smithově charakteristice etnické kategorie odpovídá právě jen omezení sociální skladby na rolnictvo a vesnické řemeslníky. Složitější bude však aplikace v případě etnické pospolitosti. Na jedné straně neznáme komunitu, mezi jejímiž příslušníky by nebyli zastoupeni vzdělanci, kteří ovšem nemusili nutně být příslušníky kléru. Na druhé straně víme, že již na počátku 19. století patřili k některým nevládnoucím etnickým skupinám, které odpovídají charakteristikám etnické komunity, také příslušníci vládnoucích tříd – ať již to byla šlechta v případě maďarském a chorvatském, či obchodní buržoazie a vysocí úředníci v případě norském. Také v případě řeckém, irském a katalánském se sociální skladba etnické pospolitosti neomezovala na rolníky, městské řemeslníky a drobné duchovenstvo.

Promítneme-li do tohoto diferencovaného rozvrstvení etnických skupin jejich jazykovou situaci, dostaneme pozoruhodné paralely. Nepřekvapí, že v případě skupin charakterizovaných jako etnická kategorie chyběla také tradice literárního, tedy „tištěného“ jazyka z předchozích období, respektive tato tradice byla zcela přer-vána. Naproti tomu mezi etnickými komunitami byla jazyková situace značně diferencovaná. Některé z nich udržovaly oslabenou, ale nikoli přervanou jazykovou tradici (Češi, Rekové), jiné se přiklonily k užívání „cizího“ státního jazyka (Irové, Norové), mnohé však musily svůj literární jazyk teprve konstruovat, zčásti na základě reformační tradice náboženské literatury (Finové, Slovinci).

Jaká byla ve srovnání s počátkem století etno-lingistická situace na konci 19. století? Asynchronně probíhající národní hnutí přineslo v průběhu 19. století podstatné změny, a to nejen ve stupni národní mobilizace etnických skupin, ale také ve vzájemných vztazích i ve vnitřní struktuře multietnických monarchií a státních národů. Bude proto užitečné promítnout si jazykovou situaci v Evropě konce 19. století, v době, kdy již většina národotvorných procesů v Evropě vstoupila do svého rozhodujícího stadia.

Mezi státními národy v západní a střední Evropě došlo k jisté diferenciaci. Zatímco francouzština ve Francii a angličtina ve Velké Británii svoji pozici posílily až k téměř úplné asimilaci etnických menšin, v Katalánsku a baskických provinciích začala být zpochybňována dominující role kastilštiny. Přibyly dva nové velké státy: téměř monoetnická Itálie s nově kodifikovaným literárním jazykem a Německo s početnou polskou a méně početnou dánskou menšinou. Přibyl také malý multietnický stát – Belgie. Po ztrátě Holštýnska a Šlesvicka se vlastní Dánsko stalo monoetnickým státem, ale „ostrovní“ etnické komunity v Grónsku a na Faerských ostrovech zůstaly zachovány ve svazku království.

Výraznou proměnou prošly nevládnoucí etnické skupiny, které jsme řadili pod typ etnických komunit. Některé z nich po úspěšném boji dosáhly své státnosti: vznikly národní státy srbský, řecký, rumunský a bulharský, z nichž každý měl svůj kodifikovaný státní jazyk, i když v řeckém případě pokračovalo soupeření tradice elitářské kathareusy s normou vycházející z hovorového jazyka -dimitiki. Další národní hnutí byla natolik úspěšná, že lze hovořit o dovršení národotvorného procesu, který z jazykového hlediska v maďarském případě otevřel cestu k nadvládě maďarštiny v Uhrách, v norském případě naopak k jazykovému rozdělení národní veřejnosti na přívržence riksmálu, který byl odvozen z dánštiny, a landsmálu vytvořeného z venkovských dialektů. V několika dalších případech neznamenalo dovršení národotvorného procesu také prosazení plné rovnoprávnosti národního jazyka v rámci multiet-nické říše: čeština musila nadále bojovat proti v habsburské monarchii dominující němčině, finština dosáhla jen dílčích úspěchů proti dominující švédštině, estonština proti němčině, ukrajinština v Haliči proti polštině. Katalánci, Baskové, Velšané, Litevci, Ukrajinci v Rusku, Slováci i Vlámové zůstávali z různých příčin na úrovni nedovršeného národního hnutí.

Je třeba zmínit se ještě o onom typu etnických skupin, které si pro svoji malou početnost nemohly dělat nároky na výraznější úspěch. Jejich předáci v některých případech již v průběhu 19. století vyjádřili jisté národní ambice, většinou ovšem omezené jen na jazykové a kulturní cíle, v jiných případech zůstalo u skupin na úrovni etnické kategorie, v dalších opět u regionálně velmi omezené folklorní pospolitosti. Pozoruhodné je, že šlo vesměs o skupiny, jejichž počet ležel spíše hluboko než těsně pod hranicí 500 tisíc příslušníků, zatímco nejméně početné etnické skupiny, z nichž vyrostlo úspěšné národní hnutí, se počtem pohybovaly kolem milionu. Výjimkou jsou v tomto ohledu Islanďané, v jejichž případě zřejmě zeměpisná poloha vyvážila nepočetnost etnické skupiny.

Šlo tedy o jakési pozůstatky někdejší etnické různorodosti, kdy se asimilace etnických skupin na jistém stupni zastavila. Mnohé z nich se přihlásily o slovo v průběhu 20. století. Nejznámější jsou zřejmě obyvatelé některých údolí na italské i švýcarské straně Alp: rétorománští Friulové, Grišuni a Ladinové, dále obyvatelé Val ďAosta. Na francouzském území patří do této skupiny Bretonci a Korsičané, v Nizozemí (západní) Frísové, v Dánsku severní Frísové a Faeřané, na dalekém severu Samové, ve střední Evropě Horno-a Dolnolužičtí Srbové, Kašubové, na východě Evropy Karelové, Ingrové, Livové, Gagauzové, uherští (zakarpatští) Rusíni. V uvedených případech ovšem národní hnutí – pokud vůbec o něm můžeme hovořit – nikdy nedosáhlo významnějších úspěchů. Těmto skupinám nemůže proto být v další analýze národotvorných procesů věnována pozornost.

Na každé etnické mapě Evropy mají specifické místo skupiny, které se výrazně odlišovaly od svého okolí, ale neobývaly kompaktní uzavřené teritorium: Židé a Romové. V prvém případě byla etnická odlišnost založena především na náboženské osobitosti, udržované vyloučením z křesťanské pospolitosti, k níž přistupovala v některých částech Evropy odlišnost jazyková – především jidiš ve východní části střední Evropy. Ve druhém případě etnická odlišnost vyplývala především z kočovného životního stylu a mluveného jazyka. V případě židovské komunity registrujeme orientaci na národní hnutí, ať již v podobě úspěšného sionismu, či neúspěšného „bundismu“. Šlo však o hnutí natolik specifická, že v kontextu ostatních národních hnutí jim nebudeme věnovat pozornost.

* * *

Od středověku hrála etnicita významnou úlohu pro vědomí sounáležitosti, shodnosti i pro vědomí odlišnosti. Viděno „zdola“, byli si lidé hovořící stejným dialektem blízcí a snáze spolu nejen komunikovali, ale také solidarizovali. Viděno „shora“, mohli příslušníci elit snáze vytvářet zájmová a mocenská sRpení s těmi, kdo užívali téhož jazyka. Předpokladem ovšem byla existence literárního jazyka či alespoň schopnost těchto jedinců odhlédnout od rozdílnosti dialektů téže jazykové skupiny a postřehnout shody mezi nimi. Oba tyto předpoklady jsou ovšem nemyslitelné bez jisté kongruence mezi jazykovými a politickými celky. Jazyk, respektive dialekt, odedávna plnil nejen funkci komunikační, ale také funkci symbolu identity s jistým celkem.

Etnická rozmanitost Evropy měla tedy své hluboké historické kořeny a nebylo rozhodující, jakou její podobu si přáli či o ní snili intelektuálové v 19. století. Naopak, tyto sny se z etnické situace inspirovaly. Navzdory všem prognózám dobových racionalistů nedošlo v průběhu modernizace ke splývání „národů“, ale spíše naopak: během 19. století se většina velkých etnických skupin vyhranila, vymezila a přijala nabídku nové identity – identity se skupinou národ. O tom, jaké byly zdroje aktivizace zápasu za jazyk, pojednáme v kontextu aktivit, které vystupovaly ve jménu národa. Ze samotné reality jazykových rozdílů však nevysvětlíme, proč se v některých případech jazykově podmíněná etnická osobitost velmi rychle proměnila v jeden z národotvorných faktorů, ale v jiných případech nikoli. Bude tedy třeba brát v úvahu další souvislosti.

94 I

Užíváme-li termínu „modernizace“ jako souhrnného označení pro jeden ze základních procesů, s nimiž mnozí autoři spojují formování novodobého národa, pak tomu tak není proto, že bychom chtěli vstupovat na nepevnou půdu diskuse o teorii modernizace. Nemá tím ani být předem deklarován „modernistický“ názor na výklad procesu formování moderního národa či „nacionalismu“. Jde o to, ověřit si možnosti pro analýzu kauzálních souvislostí mezi těmito dvěma procesy, respektive určit, jaké vazby a vztahy mohly spojovat jednotlivé modernizační procesy s národní mobilizací.

Vycházíme při tom z nesporného a nezpochybnitelného poznatku, že evropská společnost devatenáctého století se zásadně lišila od společnosti ve století sedmnáctém. Rozdíl byl nejen v životním stylu, kultuře a způsobu uvažování, ale také ve způsobu vytváření materiálních statků, ve formách jejich rozdělování a pochopitelně také v životní úrovni. Zásadní transformací prošla rovněž sociální skladba a politické systémy. Pro naše souvislosti není podstatné, zda tento soubor změn označíme jako modernizaci, jako transformaci tradiční společnosti v novověkou či jako přechod od feudální ke kapitalistické formaci.⁹⁶ Důležitá je především okolnost, že novým fenoménem v kontextu této transformace se stala také velká sociální skupina – moderní národ.

V této kapitole tedy půjde o určení možných vztahů mezi jednotlivými modernizačními procesy na jedné a národní mobilizací, respektive šířením národní identity, na druhé straně. I když vzájemná provázanost modernizačních procesů je nepochybná, bude užitečné ptát se po jejich významu pro formování národa diferencovaně. Dělíme proto – opět zcela pragmaticky a bez ambic vstupovat do diskuse o teorii modernizace – tyto procesy do několika skupin.

První tvoří proměny spjaté s modernizací státu, z nichž pro formování národa důležitá byla zejména byrokratizace a militarizace. Druhou pak tvoří sociální a politická emancipace, tj. cesty a formy utváření občanské společnosti, zahrnující osvobození rolníků, ústavnost a prosazování občanské rovnosti. Třetí část bude věnována modernizaci ve sféře hospodářské a čtvrtá oné specifické složce modernizačních proměn, kterou souhrnně označujeme jako sociální komunikaci a která zahrnuje zejména změny mobility, školského systému a zrod veřejného mínění.

Závažnější komplikací je ovšem okolnost, že modernizační procesy probíhaly v Evropě nerovnoměrně, takže jejich roli při formování moderního národa bude třeba analyzovat velmi diferencovaně. Půjde při tom o svého druhu komparaci podle analogických historických situací.

Budování raně novověkého státu, které mělo většinou povahu centralizace a posilování státní moci, potřebovalo rostoucí počet výkonných sil – úředníků. Vykonávat úřad přestalo být výnosnou sineku-rou urozených či majetných, úředník přestával být osobně závislým služebníkem vladaře a stal se článkem aparátu, který měl sloužit státu a být tak obecně prospěšný. Reformy státní správy si vynutily rozšiřování státního aparátu, ale také změnu mentality úřednictva. Výkon úřadu ve stále se měnících podmínkách předpokládal kvalifikaci, nikoli urozenost. Zároveň se začala měnit i představa o úřednické loajalitě: nesloužili jen panovníkovi, ale také – a stále více – státu. Tak se rodila vrstva dobře placených úředníků, zcela oddaných státu, jemuž sloužili. Loajalita byrokracie vůči státu nepředurčovala její pozitivní ani odmítavý vztah k národní identitě. Záleželo na tom, jakou podobu modernizace státu dostala, především pak na tom, zda šlo o více méně monoetnický státní národ či o multietnickou monarchii.

V podmínkách státního národa se ztotožnění se státem uplatňovalo zhruba souběžně s identifikací národní. V podmínkách mul-tietnické říše byla situace komplikovanější. Identifikace se státem byla samozřejmostí, ale vzhledem k tomu, že tento stát nenabízel svým služebníkům jednoznačnou identitu s národem, nesla jejich oddanost státu silné znaky oddanosti vládnoucí dynastii. Pokud do státní správy získávali přístup příslušníci nevládnoucích etnik, mohli přijmout identifikaci se státem a dynastií, ale ta obvykle -s výjimkou Osmanské říše – nevylučovala možnost, že se i nadále budou identifikovat s etnickou skupinou (resp. s rodícím se národem), z níž pocházeli.

Modernizace správy přinesla ovšem některé dopady pro život obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že měla povahu centralizace, aktualizovala starý problém vztahu mezi provincií a centrem. Jaké má být teritoriální vymezení regionů a jejich vztah k centru? Centralizace v rakouském případě byla, jak známo, spojena také s jazykovou unifikací a se sporem o to, jaký stupeň autonomie jednotlivých zemí má být zachován. Je pozoruhodné, že v ruské i habsburské monarchii národní hnutí vstupovala do své fáze B v kontextu velkých správních reforem, které byly v Rakousku prosazovány koncem 18. století Josefem II., v Rusku v šedesátých letech 19. století Alexandrem II. Do tohoto kontextu spadají ovšem také reformy v Dánsku koncem 18. století, které předcházely nástupu norského národního hnutí, a vítězství centralismu po španělské revoluci 1873, po němž následoval nástup katalanismu i baskického hnutí.

Jestliže platilo, že vzestup do řad státní byrokracie znamenal pro příslušníky nevládnoucí etnické skupiny – pokud se jim vůbec podařil – téměř automatickou asimilaci s oficiální kulturou a jazykem říše, pak se s nástupem národního hnutí mnohé změnilo. Ti, kdo vzdělání získali, si nejen v rostoucí míře zachovali také svoji etnickou (národní) identitu, ale stali se podporovateli, respektive nositeli národních snah. Čím větších úspěchů národní hnutí dosahovalo, tím častěji se setkáme také s uvědomělou snahou vlastenců pronikat do státního aparátu nejen z důvodů existenčních, ale i proto, aby zde mohli prospívat národní věci. V tomto smyslu lze modifikovat tezi Steina Rokkana, že pronikání provinciálních elit do státního aparátu posilovalo pozice provincií ve státě.⁹⁷

Takováto vlastenecká penetrace byla sice všude, s výjimkou Osmanské říše, teoreticky možná, ale měla v praxi značně omezené možnosti: přístup do řad státní byrokracie byl pro jedince z řad nevládnoucí etnické skupiny – tedy z nižších vrstev – obtížný. Navíc se aktivní účast na národních aktivitách, zejména pokud již zahrnovaly politické požadavky, mohla snadno dostat do rozporu s požadavky na loajalitu úředníka vůči státu.

Byrokratizace ovlivňovala pochopitelně také intenzitu a povahu sociální komunikace. Stát v rostoucí míře pronikal do každodenního života nejširších vrstev. Dával o sobě citelně vědět v racionalizujícím se systému výběru daní, vynucoval si unifikaci obecní správy a často ji kontroloval, někdy také zasahoval do civilních funkcí církevní správy. Po ustavení konstitučního režimu pak integroval občany — či alespoň majetnou část z nich – do participace na politickém rozhodování ve volbách a případně i ve styku se zvolenými zástupci.

Byrokratizace ve státní správě vytvářela nicméně jen menší část nových pracovních příležitostí pro ty, kdo hledali zaměstnání v administrativní sféře. Mnohem větší počet jedinců se středním vzděláním nacházel uplatnění mezi zaměstnanci poštovních úřadů, železnic apod. Vedle toho se otevíraly rostoucí možnosti uplatnění v komunálních a obecních službách a dále pak ve službách soukromých. Advokátní kanceláře umožňovaly uplatnění pro právnicky vzdělané, továrny a obchodní firmy nabízely pracovní možnosti v kategoriích technických. Díky tomu výrazně rostla poptávka po jedincích s akademickým a středním vzděláním, a to již pochopitelně nemohlo zůstat bez vlivu na rozšiřování kapacity vysokých a středních škol. Vrstva vzdělaných zaměstnanců, kteří byli nezávislí na státních penězích a tedy také na státním dohledu, pravděpodobně všude narůstala a s ní rostl počet lidí, které bylo možno snáze mobilizovat pro účast v národním hnutí. Máme ovšem málo možností ověřit si, do jaké míry tomuto teoretickému předpokladu odpovídala realita. Víme například, že v Uhrách, které nepatřily k typickým zemím výrazné modernizace, mezi lety 1787 a 1843 počet úředníků a svobodných povolání vzrostl ze 27 na 50 tisíc, tedy téměř na dvojnásobek, ale nevíme, jaký byl mezi nimi podíl příslušníků slovenského, německého, respektive jiného nemaďarského etnika.

Specifický dopad na formování národa měla další z aktivit modernizujícího se státu – vojenská služba, která po zavedení branné povinnosti plošně integrovala většinu obyvatelstva – bezprostředně jeho mužské části, zprostředkovaně však také složky ženské. Vojenská služba měla vždy jisté „vzdělávací“, osvětové dopady v podobě poznání vzdálených krajů a překonání lokálního horizontu, ale také v podobě posílení loajality vůči státu. Zejména poté, co se války „ve jménu krále“ měnily ve války ve jménu státu, respektive národa, vynucoval si stát na vojácích jistou podobu patriotismu, která mohla akcentovat oddanost dynastii stejně jako oddanost národu.

Z hlediska formování národa můžeme rozlišit opět dva zásadně rozdílné dopady vojenské služby podle toho, zda šlo o situaci státního národa či o situaci multietnické říše:

1. Služba ve vojsku státního národa, například francouzského, respektive později také ve vojsku národního státu (německého, srbského, řeckého atd.), připravovala vojáky pro „boj za vlast“, která byla označována jako národ, přičemž armádní jazyk byl obvykle totožný s mateřským jazykem většiny vojáků. Tento typ služby napomáhal národnímu uvědomění, někdy dokonce zprostředkoval i prvky národní mobilizace. Není pro naši souvislost rozhodující, že zmíněný „boj za vlast“ zahrnoval v kritickém období formování národa válečné výboje, respektive koloniální expanzi.

2. Služba ve vojsku multietnického impéria stavěla onu část vojáků, kteří pocházeli z řad nevládnoucích etnických skupin, před konfuzní alternativu: měli sloužit vlasti, státu, který nebyl definován národně, ale dynasticky. Někdy to bylo přímo vyjadřováno požadavkem bezvýhradné loajality vůči osobě panovníka. Armádní jazyk navíc obvykle nebyl jejich jazykem. Takováto vojenská služba měla dvojznačný dopad. Na jedné straně uváděla vojáka do situace, kdy si zřetelně uvědomoval svoji odlišnost od příslušníků jiných etnik. Toto vědomí odlišnosti usnadňovalo cestu k přijetí národní identity. Na druhé straně však mohla vojenská služba posilovat říšskou dynastickou identitu a nemohla pochopitelně sloužit jako nástroj národního uvědomování příslušníků etnické skupiny. Teoreticky mohla nastat změna v době, kdy národní hnutí dosáhlo své masové fáze a kdy se mohla vojenská služba v zájmu multietnické říše jevit vojákům, kteří již měli jasné národní uvědomění, spíše jako služba cizí moci a cizímu zájmu. Bylo tomu však skutečně tak?

Cesta od předmoderního k modernímu státu se vyznačovala ustavením kontinuitní a efektivní byrokratické a vojenské kontroly vlastního, hranicemi přesně vymezeného území.⁹⁸ Tím byla již předem programována vláda státně-národních elit z centra nad elitami a nevládnoucími etnickými skupinami v provinciích. Dokud nevládnoucí etnická skupina neformulovala vlastní požadavky, zapadala do kontextu provinciálních snah o větší nezávislost na centru a byla jako regionální hnutí kompatibilní s modernizací státu. Tak tomu bylo zajisté v případě německy mluvících zemí rakouského mocnářství, ale do jisté doby také v případě Skotska či Katalánska. Na druhé straně však nastupující národní hnutí již z tohoto kontextu vybočovalo, poněvadž směřovalo k vytváření vlastního autonomního mocenského centra.

Politická revoluce a uplatňování občanských práv patří, vedle industrializace, k základním, respektive nejčastěji přijímaným charakteristikám, jimiž se lišila novodobá, moderní společnost od společnosti „staré“. Osvobození člověka z pout tradiční hierarchicky uspořádané předmoderní společnosti a jeho zrovnoprávnění obsahuje jak složku politickou, tak složku sociální. Měl-li být každý příslušník společnosti politicky a společensky zrovnoprávněn, měl-li se stát plnohodnotným příslušníkem občansky definované národní pospolitosti, nemohl být poután feudálními povinnostmi vůči staré vládnoucí třídě. Vpravdě symbolicky je to vyjádřeno bezprostřední časovou následností dvou zásadních změn uskutečněných na prahu Velké francouzské revoluce: ve stejné době, kdy poslanci vyhlásili Deklaraci práv člověka a občana, zrušili také feudální privilegia šlechty – to vše ve jménu nově se ustavujícího jediného a nedělitelného národa. Tento časový souběh trojí občanské emancipace – sociální, politické a národní – najdeme také v revolučním roce 1848 ve střední Evropě. Známé české petice do Vídně obsahují převážně požadavky občanské a jako jejich organickou část také požadavky národní. Jinde však k právní, respektive sociální emancipaci lidových vrstev docházelo časově dříve než k participaci politické. Tak tomu bylo v polofeudálním Prusku a Rusku, ale také v Anglii. V jakém vztahu byly tyto dvě změny k procesu formování moderního národa?

I když je se sociální emancipací spojována především představa o zrovnoprávnění poddaných, nemůže zůstat stranou skutečnost, že nejvýznamnější dopad na povahu státu a transformaci společnosti měla emancipace „třetího stavu“ – tedy nástup politicky sebevědomých a hospodářsky nezávislých podnikatelů, ať již ve sféře výroby a obchodu, či ve sféře služeb. Bez podnikavé buržoazie a majetného vzdělaného středního stavu si moderní, sekularizovaný a nacionalizovaný stát můžeme jen stěží představit.⁹⁹ Tato emancipace, symbolicky vyjádřená revolučním ztotožněním třetího stavu s národem, jednoznačně časově i věcně korelovala s národotvorným procesem v podmínkách státního národa a v podmínkách německého, respektive italského zápasu za národní sjednocení. Právě na porovnání německé a francouzské cesty k moderní společnosti se obvykle ilustruje, že výsledky emancipace středního stavu mohly být velmi rozdílné. Zajisté je třeba brát v úvahu rozdíl výsledků a povahy formování národa podle toho, zda se prosazovalo převážně revoluční či reformně-kompromisní cestou, ale společným jmenovatelem byl v obou případech odvrat od systému založeného na privilegiích a náboženské legitimizaci. Sekularizace hodnotového systému a principy občanské rovnosti pak otevíraly cestu k nové pospolitosti, novému typu sdružování a solidarity, jemuž nejlépe odpovídal model „nacionalismu“.¹⁰⁰ Pouze v podmínkách emancipovaného „třetího stavu“ státního národa mohli také intelektuálové vytvářet a šířit „patriotické kódy“ a hledat cesty k nové kolektivní identitě.¹⁰¹

Ze změn, které směřovaly k překonání sociální nerovnosti, mělo nejširší dopad osvobození rolníků ze závislosti, jež byla reliktem feudalismu. Toto osvobození ovšem v rozdílných částech Evropy dostalo odlišnou podobu podle toho, v jakém postavení se tam rolnictvo nacházelo. V několika málo zemích, jako byla Anglie či Nizozemí, byl problém mimoekonomické závislosti rolníků vyřešen již dříve, ale ve většině Evropy se rolnický problém řešil v době, která s více méně krátkým časovým odstupem předcházela počátku formování moderního státního národa, respektive nástupu fáze B národního hnutí.

Na půdě „klasického“ státního národa – ve Francii – bylo osvobození rolníků od feudálních povinností deklarováno za dramatických okolností nastupující revoluce, což ovšem zdaleka neznamenalo, že sedláci všeobecně budou revoluci nadále podporovat. Cestu k osvobození sedláků v Dánsku otevřely reformy koncem 18. století, zatímco sedláci v Norsku, vždy osobně svobodní, se ze zbytků závislosti vymanili rovněž již v 18. století. Na jižní straně kontinentu přinesla modernizace zprvu jen malé změny pro onu část rolníků, která byla, ať již v Kastilii či v Itálii, v postavení nájemců. V Irsku, ale také na Balkáně dosáhli rolníci osvobození, či alespoň výrazného zlepšení situace, teprve v průběhu národního hnutí.

Nejzávažnější byl dopad sociální modernizace tam, kde se prosadily tíživější formy poddanství a kde se rolníci dostali do postavení nevolníků připoutaných k půdě. Změna nevolníka v rovnoprávného občana byla v oblasti tzv. druhého nevolnictví, jíž rozumíme východní část střední Evropy a většinu Evropy východní, nejvýraznější. Zaslouží si naši zvýšenou pozornost také proto, že proběhla na území velkých multietnických impérií, a tedy na území „klasických“ národních hnutí. Souvislost, či alespoň časová korelace, mezi sociální emancipací a národním hnutím je zde zřetelná.

Osvobození nevolníků proběhlo ve dvou rovinách: jednak byla (obvykle bezplatně) zrušena nevolnická závislost a vazba k půdě, jednak byly (obvykle za úhradu) zrušeny také poddanské povinnosti a robota. V habsburské monarchii je zrúšení nevolnictví spojeno s osobností císaře Josefa II.: v českých a rakouských zemích se tak stalo roku 1781, v Uhrách o čtyři roky později. Ve východobaltských provinciích Ruska bylo nevolnictví odstraněno během druhého desetiletí 19. století, obdobně jako v tzv. kongresovém Polsku, zatímco ve vlastním carském Rusku přišel tento krok teprve roku 1861, kdy se kromě Rusů dočkali osvobození také příslušníci většiny litevské-ho a ukrajinského etnika a ona menší část polského a lotyšského etnika, která nebyla osvobozena již dříve.

Je pozoruhodné, že na žádném z území obývaných nevládnoucím etnikem nezačalo národní hnutí, přesně řečeno jeho fáze B, dříve než zhruba jednu generaci poté, co bylo zrušeno nevolnictví. Rozhodně tedy mezi oběma fenomény nelze konstruovat jednoduchou kauzální souvislost. Zrušení nevolnictví ani projevy odporu proti vrchnostem nevedly přímočaře k národní aktivizaci rolníků. Je ovšem možno předpokládat, že osvobozením od vázanosti k půdě se pootevřela – v habsburských zemích dříve, v Rusku podstatně později – alespoň pro některé rolnické syny cesta k vyššímu vzdělání. Kromě toho byly vytvořeny jisté materiální a také psychologické předpoklady pro počátek úspěšné národní agitace. Sedláci přestali být považováni za temnou masu či pouhý objekt etnografického zájmu, ale začalo se s nimi počítat jako s organickou složkou společnosti, a později dokonce jako s jádrem rodícího se národa.

Na druhé straně je znám nejméně jeden případ, kdy feudální statkáři a elity vládnoucího národa začali tematizovat „nacionální“ aspekty zrušení nevolnictví bezprostředně po osvobození rolníků: stalo se tak ve východním Pobaltí. Tam se roku 1819 sešli zástupci německého stavu „literátů“, aby se poradili o tom, zda nově osvobozovaní lotyšsky a estonsky mluvící sedláci v provinciích Estland, Livonsko a Kuronsko mají být asimilováni a integrováni do německé společnosti, či zda má být zachována jazyková a kulturní bariéra, která je oddělovala od vyšších stavů. Prosadil se názor konzervativní většiny, která spolu etnickým svérázem chtěla uchovat také stavovské a vzdělanostní rozdíly. Vládnoucí německojazyčné elity si národnostní problematiku uvědomovaly podstatně dřív než masa estonských a lotyšských poddaných, jejichž národní mobilizace začínala teprve po uplynutí dalších téměř padesáti let.²⁹

Druhá fáze osvobozování rolníků – zrušení poddanské závislosti – probíhala již někdy v podmínkách začínajícího národního hnutí, respektive byla v národním diskurzu tematizována. Zrušení poddanské závislosti požadovalo české, slovinské i estonské národní hnutí. V těchto případech lze předpokládat, že požadavek zlepšení podmínek pro rolníky mohl, podobně jako tomu bylo v případě přijetí programu Home Rule v Irsku, získat rolníky pro národní hnutí. Je příznačné, že pozdnímu začlenění rolnické emancipace do polského národního programu odpovídá také pozdní masová mobilizace rolníků ve prospěch polského národního hnutí.

Uvažujeme-li o možném významu osvobození rolníků pro formování moderního národa, je třeba vzít v úvahu několik okolností. Především nelze dělat mechanické rovnítko mezi stupněm závislosti, respektive útisku, na jedné a kulturní, respektive životní úrovní na druhé straně. Nevolník v úrodných oblastech českých zemí mohl být v průměru podstatně majetnější než osobně svobodný nájemce v Kastilii, finský svobodný sedlák či sedlák v méně úrodné části Francie. Ukrajinský nevolník v Haliči byl ekonomicky i kulturně v horším postavení než nevolník v některých litevských regionech. Ostatně osobně svobodní byli i rolníci na Balkáně, stejně jako v krajní bídě živořící nájemci v Irsku. Jinými slovy: nelze činit mechanickou úměru mezi stupněm závislosti, respektive útisku a majetností rolníků. Proto také jejich zapojování do národního hnutí musí být sledováno v širším kontextu modernizačních změn.

Dále je třeba se vyvarovat mechanické představy o tom, že změna právního či hospodářského postavení automaticky změnila mentalitu sedláků či jejich místo ve společnosti. Pro české oblasti je dokonce prokázáno, že již před zrušením nevolnictví rostl počet venkovanů, kteří se stěhovali do měst. Zdá se, že závažnější důsledky než samo formální osvobození měla skutečnost, že si sedláci v průběhu procesu svého osvobozování uvědomili, že jejich postavení, práva a povinnosti jsou předmětem zájmu státu i celé „lepší“ společnosti. To pochopitelně záviselo na úrovni vzdělanosti a informovanosti rolníka, a proto zde nelze dělat závěry pro všechny oblasti.

Srovnáme-li místo, které zaujímalo osvobození rolníků jednotlivých zemí na časové ose s časovou posloupností nástupu fáze B národního hnutí, zjistíme zřetelnou korelaci: čím dříve došlo k osvobození rolníků, tím dříve – se zmíněným odstupem jedné generace -začali předáci národního hnutí usilovat o mobilizaci lidových vrstev na venkově. Zjednodušeně řečeno, národní agitace na půdě habsburské monarchie začala zhruba o třicet až šedesát let dříve než národní hnutí v carském Rusku. Navíc i na půdě samotné carské říše začalo národní hnutí dříve v baltských provinciích (Lotyši a Estonci), kde 104 I došlo k časnějšímu zrušení nevolnictví, než na území vlastního Ruska (Litevci, Ukrajinci, Bělorusové). Do tohoto kontextu spadá ostatně snad i možnost výkladu rychlejšího a časově ranějšího úspěchu německé národní agitace ve venkovských oblastech jihozápadního a středního Německa (ve srovnání se severem a východem).

Toto zobecnění má ovšem jen velmi omezenou platnost. Nelze je aplikovat na oblasti, kde se klasické nevolnictví neprosadilo, jako byl Balkán na jedné a západní, respektive severní Evropa na druhé straně. Klíč k vysvětlení se jen zčásti nabízí v poukazu na rozdílnou hospodářskou vyspělost té či oné oblasti: podle toho by k národním hnutím, která začala mezi prvními, musili patřit spíše Katalánci nebo Vlámové, zatímco irské národní hnutí by naopak musilo nastupovat opožděně. Věrohodnější interpretace se nabízí v kontextu možností sociálního vzestupu pro příslušníky nevládnoucí etnické skupiny. K základním vedlejším účinkům nevolnické závislosti patřilo, že děti nevolníků měly mimořádně ztížené možnosti přístupu k vyššímu vzdělání (v carském Rusku i baltských provinciích jim byl navíc přístup k vyššímu vzdělání zamezen zákonem). Pokud se nevládnoucí etnická skupina skládala převážně z rolníků v nevol-nickém postavení, byl vznik vrstvy inteligence z řad této skupiny možný teprve po zrušení vazby k půdě a dalších omezení, která z toho vyplývala.

V této souvislosti je třeba připomenout potíže při vysvětlení značných rozdílů ve vzdělanosti venkovského obyvatelstva. Vzděla-nostní úroveň totiž nebyla přímo úměrná právnímu a sociálnímu postavení sedláků. Bezplatné a povinné školní vzdělání bylo v habsburské monarchii zavedeno o více než sto let dříve než v řadě hospodářsky vyspělejších zemí západní Evropy, časově dokonce dřív, než bylo zrušeno nevolnictví. To se nutně musilo odrazit také v dopadu, který mělo osvobození rolníků na jejich ochotu přijmout národní agitaci. Proto – a nejen proto – bude třeba v kontextu modernizačních procesů věnovat vztahu školního vzdělání a národní mobilizace samostatný rozbor.

Termínem politická modernizace označuji celý soubor závažných proměn, které neprobíhaly jednorázově ani synchronně a které likvidovaly, respektive vystřídaly pozdněfeudální systém založený na privilegiích, nerovnosti a náboženské legitimizaci. K těmto proměnám patří především nastolení ústavního režimu, který zajišťoval základní občanská práva a zakotvil zásady rovnosti a pravidla politické participace všech občanů – tedy i těch, kdo patřili k nevládnoucí etnické skupině. Do tohoto kontextu je ovšem třeba zařadit (105) také politizaci života společnosti a vznik veřejného mínění, liberalizaci ekonomiky a zápas o postupnou demokratizaci politického systému.

Všechny tyto procesy probíhaly na území politicky definovaných teritorií – států. Proto také v tomto případě musíme rozlišit dvojí rovinu vztahu mezi politickou modernizací a formováním národa. V prvé rovině probíhal zápas proti starému režimu a za konstitucionalismus jako zápas mezi dvěma tábory, dvěma třídami jednoho a téhož státního národa, tedy jako zápas, který zároveň dostal povahu zápasu o novou podobu tohoto národa. Nakonec byli i neúspěšní představitelé a zastánci starého režimu – jako například francouzští monarchisté – postupně integrováni do nové občanské národní pospolitosti.

Poněkud zjednodušeně se obvykle konstruují dvě základní cesty, jimiž se státní národy dostávaly k občanské společnosti: cesta revoluční, která je reprezentována Francií (a také Spojenými státy), a cesta evoluční, za jejíž prototyp je (mylně) označována Anglie. Vhodnější však bude vyjít z poznatku, že politická modernizace se uskutečňovala propojením, kombinací revolučních zvratů a povlovných reforem. Konec konců stojí na prahu „evoluční“ anglické cesty, která dominovala v 19. století, hned dvě revoluce – 1640-1660 a 1688-1689. Rozdíl spočívá spíše v tom, že ve Francii, stejně jako v Itálii či ve Španělsku, bylo trvalé prosazení občanské společnosti v průběhu 19. století výsledkem několika politických revolucí. V jiných státech, jako byly například některé země Německého spolku, naopak politická revoluce roku 1848 následovala po období dílčích reforem. Snad jen v případě dánském a švédském probíhala politická modernizace a nastolení ústavního režimu pouze cestou reforem. Začlenění vzdělaných elit a vládnoucích tříd starého režimu do národní pospolitosti bylo pochopitelně obtížnější tam, kde se transformace uskutečnila převážně revoluční cestou. Nakonec však během druhé poloviny 19. století byla integrace moderní národní

společnosti završena: „integrální nacionalismus“ stmelil právě tak všechny příslušníky národních pospolitostí, které vzešly z politické revoluce, jako příslušníky pospolitostí, které se etablovaly cestou reforem a kompromisů.

Princip politické rovnosti nebyl pouze principem vztahů mezi občany, ale promítl se také do posuzování vztahů mezi národy. Tento princip rovnosti všech národů byli liberálové ochotni akceptovat, ale chyběla shoda v tom, jak určit, která pospolitost si zaslouží být uznána za národ hodný zařazení do rodiny „rovných“. Předpokládá-me-li tedy, že zápas za rovná občanská práva probíhal ruku v ruce s představou, že se zároveň bojuje za zájem občanského národa, pak to bylo bezproblémově možné pouze na půdě již etablovaných státních národů a ve vztahu mezi nimi. Odlišné postavení v tomto kontextu zápasů o rovnost zaujímaly ony národy, které neměly vlastní státnost, ale jejichž předáci se domnívali, že si přesto právo na existenci rovnoprávného národa zaslouží.

Proto bude třeba brát v úvahu, že v procesu politické modernizace národní hnutí ve srovnání se státními národy zaujímala odlišné místo. Vzhledem k tomu, že příslušníci ani předáci nevládnoucí etnické skupiny se obvykle nepodíleli na politické moci privilegovaných stavů ani neurčovali obsah boje za občanská práva, objevuje se v odborné literatuře představa, že politická modernizace šla jaksi mimo národní hnutí. Někteří autoři zastávají dokonce názor, že národní hnutí nemělo na politické emancipaci zájem. V kapitole zabývající se politickými požadavky národních hnutí ověříme, do jaké míry jsou tyto pohledy opodstatněné. Již nyní je však zřetelné, že sama logika zápasu o modernizaci zpochybňuje často tradovanou konstrukci protikladu mezi ethos a démos, tj. představu o a priori „protimodernistickém“ rázu národního hnutí, respektive o jakési „mimoběžnosti“ zápasu za národní práva a zápasu za občanskou emancipaci.

Národní hnutí bylo samotnou svou podstatou hnutím obracejícím se na veřejnost, tedy v zásadě politickým fenoménem. Z logiky věci vyplývá, že národní agitace se mohla účinněji uplatnit v podmínkách politické svobody než v podmínkách cenzurního útisku a politické kontroly. Právě tak je zřejmé, že skladba národních požadavků byla limitována možnostmi jejich rozšiřování, či přesněji řečeno principy a pravidly politického režimu, který vládl v měřítku celého multietnického impéria.

V podmínkách politického útisku, jak jej známe z carského Ruska, Osmanské říše či z předbřeznového Rakouska, bylo možno veřejně formulovat především kulturní a ve velmi omezené míře také sociální požadavky, zatímco veřejná agitace za liberalizaci, politickou participaci či občanská práva byla předem vyloučena. Není znám případ, kdy by provincie dokázala dosáhnout změny v centru, tj. kdy by národní hnutí dosáhlo změny politických poměrů v celé multietnické říši: ostatně taková možnost ležela snad mimo hranice představivosti předáků národního hnutí. Jen vůdcové maďarské revoluce roku 1848 se k tomuto cíli dostali blízko, ale ani jim nešlo o změnu poměrů v celém rakouském císařství, nýbrž o secesi, o vydělení se z monarchie.

Podmínky pro uplatnění aktivity národních hnutí byly tedy určovány politickými poměry. Ty byly zajisté nejpříznivější ve státech bez cenzury a politického útisku, tedy ve Velké Británii, Belgii a ve švédsko-norské unii. V Rakousku se prvá vlna občanské emancipace projevila dočasně již v revoluci 1848-1849, ale trvale teprve se zavedením ústavního režimu roku 1861. Podmínky národních hnutí se ovšem v důsledku prosazování občanských práv zlepšily jen částečně: od zavedení rakousko-uherského dualismu se relativní svobodě těšila národní hnutí v Předlitavsku, zatímco v Uhrách byla navzdory jinak liberálnímu režimu zavedena restriktivní opatření proti nemaďarským národním hnutím. Ve Španělsku se poměry trvale uvolňovaly teprve od sedmdesátých let 19. století. Carské Rusko prodělalo prvou vlnu liberalizace – také ve vztahu vůči národním hnutím – ještě později, díky revoluci 1905. Osmanská říše si dlouho udržovala autoritativní a despotický systém a její liberalizace začínala teprve reformami ve třicátých letech 19. století, tedy poté, co srbské a řecké národní hnutí dosáhla rozhodujících úspěchů.

Dříve či později se formování národů dostalo do stadia, kdy se národní hnutí stalo politickým faktorem, či přesně řečeno subjektem politického jednání. V takovém případě je třeba brát v úvahu rozdílnou povahu politických závislostí, které vyplývaly ze samotné geneze jednotlivých multietnických impérií. Zatímco v případě habsburské monarchie bylo možno dovolávat se „starých práv“ politických celků, s jejichž historií se české, maďarské či chorvatské národní hnutí ztotožňovala, v ruské říši byla taková argumentace před rokem 1905 vyhrazena jen pobaltským Němcům a Finům. Ještě obtížnější byla možnost argumentovat „právy“ v případě národních hnutí v Osmanské říši. Je ostatně příznačné, že tato národní hnutí se již v počátcích své agitace dostala do konfliktních situací, které vyústily v národně osvobozovací války. Právě příklad těchto národně osvobozovacích válek relativizuje představu, že národní hnutí nemohlo prosazovat politické cíle v podmínkách politického útisku. Obdobným dokladem mohou být také polská povstání proti ruské, respektive pruské nadvládě. Tím se dotýkáme otevřené otázky, proč některá národní hnutí reagovala na politický útisk násilnými akcemi a jiná nikoli.

Bylo by však právě tak neúnosným zjednodušením, kdybychom zastávali opačný extrémní názor, že totiž pouze podmínky politické liberalizace v celostátním měřítku vytvořily příznivé předpoklady pro národní hnutí. V tomto případě můžeme poukázat na příklad hnutí vlámského či velšského, která od samého počátku probíhala ve státech považovaných za baštu politického liberalismu, ale přesto měla značné potíže s tím, aby dosáhla masové národní mobilizace. Jinak řečeno, stupeň úspěšnosti národního hnutí ani jeho povahu nemůžeme zjednodušeně odvozovat pouze z povahy či průběhu politické modernizace na území té či oné multietnické říše.

Obdobně nelze generalizovat při zařazování cílů národních hnutí do kontextu občanských požadavků. Tento vztah byl, jak ještě uvidíme, velmi diferencovaný: v některých případech národní hnutí záhy integrovalo program demokratické přestavby politického systému, v jiných se naopak hlásilo k „tradičním“ hodnotám staré společnosti. Ani takovéto konzervativní deklarace však obvykle nebyly spojovány s odmítáním základních principů občanské rovnosti.

V jednom smyslu bylo národní hnutí kompatibilní s politickou modernizací: požadavek rovnosti všech národů bez ohledu na jejich početnost, moc či bohatství zcela korespondoval s demokratickým požadavkem rovnosti všech občanů bez ohledu na jejich původ a bohatství. Zde však se rozcházel koncept rovnosti národů, jak jej uznávali v 19. století politikové státních národů, s názorem na rovnost národů, jaký zastávali předáci národních hnutí. Sama myšlenka „suverenity“ (národního) státu, která nahrazovala jeho náboženskou legitimizaci, patřila ostatně již k osvícenskému myšlenkovému dědictví a byla formulována v bezprostředním sousedství principu rovnosti pro všechny národy.¹⁰² Tyto principy, které byly v době zápasu proti starému režimu příbuzné, se ovšem poté, co národní hnutí dosáhla masového ohlasu, staly zdrojem či výrazem vnitřního rozporu etablovaného státního národa: mají získat stejnou legitimitu, stejný nárok na svébytnou rovnoprávnou existenci všechny národy, které to deklarují a požadují, a to bez ohledu na jejich početnost a „historičnost“? Možná, že v odpovědi na tuto otázku by bylo možné dělat paralelu mezi postojem liberalismu a demokratismu k otázce rovných občanských práv na politickou participaci.

Obdobně je možno ptát se po vztahu národního hnutí a politické revoluce. Také zde můžeme konstatovat zřetelnou kompatibilitu – a to bez ohledu na konkrétně formulované politické či národní požadavky. Společným rysem národního a revolučního hnutí bylo, že se obracela proti danému stavu, jak jej reprezentoval starý režim, a chtěla tento stav zásadně změnit tím, že usilovala o zavedení nové sekularizované legitimity založené na vládě, respektive suverenitě „lidu“, a o prosazení nového hodnotového systému, který byl založen na přirozeném právu a zásadách občanské rovnosti. Velká francouzská revoluce zde vyjadřuje model jednoty politické a národní emancipace. Totéž lze říci o revoluci 1848, ale také o ruské revoluci 1905.

Model však nevylučoval odchylky a vnitřní konflikty. Pokud došlo ke konfliktu mezi národním a občanským principem, jak se to stalo v průběhu revoluce 1848-1849 ve vztahu mezi Maďary a nemaďarskými národnostmi v Uhrách či mezi Němci a Čechy v Rakouském císařství, pak ho nelze interpretovat jako doklad jakési existenciální neslučitelnosti obou principů, ale jako střet, který byl důsledkem toho, že současníci nechápali, či spíše nevnímali, fázové posuny v procesu formování moderních národů. Kompatibilita národní a občanské emancipace byla tehdy problematizována v důsledku toho, že národní hnutí nastupovala do své agitační fáze B časově později než vládnoucí národ a hlásila se k definici národa, která se lišila od koncepce státně-národní. Specifika irsko-anglického, katalánsko-španělského a řady dalších konfliktů vyplývala z toho, že národní hnutí nastupovalo časově poté, co již politické revoluce a reformy, které usilovaly o modernizaci státního národa v celostátním měřítku, dosáhly svého cíle.

Modernizace měla také svoji významnou složku ekonomickou. V našem kontextu je ovšem třeba se vyvarovat apriorních představ. Konstrukci přímé vazby mezi industrializací a formováním národa budeme tedy považovat za hypotézu, kterou je třeba ověřit a rozšířit o vedlejší dopady tohoto procesu. Proto kapitola o hospodářské modernizaci bude zahrnovat také kapitolu o nejdůležitějším doprovodném jevu, respektive produktu této modernizace – o sociální komunikaci.

Není pochyb o tom, že existuje časová korelace mezi formováním moderních národů a postupným prosazováním kapitalistických forem hospodaření. Je ovšem otevřenou otázkou, zda, respektive v čem tato paralela v čase naznačuje také jistou kauzální souvislost. Jinak řečeno, ptáme se, zda je možno doložit, že by formování moderního národa bylo jakýmsi vedlejším produktem, respektive důsledkem nástupu kapitalistického podnikání. Ortodoxní marxismus na tuto otázku odpovídal jednoznačně kladně: kapitalismus vytvořil národní trhy a zformovaná národní buržoazie o tyto trhy začala bojovat a dala tak vzniknout buržoaznímu nacionalismu. Důraz na roli hospodářských proměn najdeme však také u jiných autorů. E. Gellner, který se od marxismu explicitně distancoval, označil industrializaci, tedy výrazně hospodářský proces, za nejdůležitější činitel na cestě k nacionalismu. Již dvě desetiletí před Gellnerem upozornil K. W. Deutsch na význam nového typu podnikání pro potřebu lidí sdružovat se do skupin, které by mohly lépe čelit novým výzvám.¹⁰³ Tak to ostatně viděli i někteří doboví teoretikové, jako byl Friedrich List, který zápasu o trhy přičítal rozhodující roli pro utváření národa. Na druhé straně ovšem lze teoreticky předpokládat, že dělení trhů podle národních hranic není racionální a odporuje duchu kapitalistického podnikání a realitě nadnárodního kapitálu.¹⁰⁴

Pokud bychom ovšem vztah hospodářské modernizace a nacionalismu redukovali na industrializaci, bylo by poměrně snadné dokázat, že jde o konstrukci, která má k realitě poměrně daleko. Je sice nutno přiznat, že nástup tzv. patriotismu v Anglii spadá do druhé poloviny 18. století, kdy také začínala průmyslová revoluce, ale Francie měla v době, kdy se koncept moderního národa rodil, k nástupu industrializace ještě daleko. Industrializovala se naopak Belgie (někdejší rakouské jižní Nizozemí), pro kterou bylo právě začlenění do státního svazku s Francií v době revoluce výhodou, poněvadž belgické průmyslové výrobě se tím otevíral rozsáhlý francouzský trh. Přesto nakonec politický vývoj vyústil v revoluci 1830, která Belgii přinesla nezávislost, ale zároveň vážné hospodářské problémy: racionalita politické moci zde měla převahu nad racionalitou hospodářského zájmu. Belgický případ ostatně není v Evropě ojedinělý.¹⁰⁵

Skutečnost, že se rozdíl mezi průmyslovými a agrárními zeměmi během 19. století spíše zvětšoval, nemá žádnou paralelu v procesu formování národů. Zajisté, můžeme Rusko a Osmanskou říši, stejně jako uherskou část habsburské monarchie opodstatněně považovat za agrární země, ale nelze naopak státní národy šmahem označovat za průmyslové. Pokud najdeme jistý pravidelný vztah mezi industrializací a národotvornými procesy, potom to je skutečnost, že ve všech státech s výjimkou Balkánu vznikaly průmyslové regiony, které profitovaly díky výhodné výměně zboží s agrárními regiony téhož státu. To platí pro průmyslové části českých zemí v Předlitavsku, stejně jako pro Španělsko s průmyslovými zónami v Katalánsku a Baskicku, pro Itálii, Francii a dokonce i pro Rusko.

To však nic nemění na empiricky doložitelné skutečnosti, že všude v Evropě fáze B národních hnutí začínala ještě před počátkem industrializace a nemohla tedy z industrializace vyrůstat. V některých případech, jako například v českých a slovinských zemích, ve Finsku a v Pobaltí, se průmysl začal ohlašovat ještě před nástupem masového hnutí. Ani to však nemůže být jednoznačným argumentem pro „národotvorné“ vyzařování industrializace. Tak například v českých zemích ohnisko industrializace leželo v německojazyč-ných oblastech, takže přímé působení na české národní hnutí bylo v podstatě vyloučeno. Podnikatelé ani většina dělníků v rané indu-strializační fázi nepatřili k českému etniku. Obdobně na Ukrajině průmyslová revoluce nastoupila na jihu v oblasti Oděsy, která byla téměř zcela rusifikována. Těžištěm industrializace Belgie byly jižní frankofonní oblasti. Naproti tomu rodící se dřevařský a papírenský průmysl ve Finsku byl do značné míry lokalizován do finskojazyč-ných oblastí a také řada jazykově slovinských regionů byla vtažena do průmyslové výroby. Podíl průmyslové výroby v oblasti, kde národní hnutí dostalo nejradikálnější podobu – na Balkáně, byl však nepatrný i v době nastupujícího masového hnutí. Tak například index objemu průmyslové výroby na celém Balkáně ve druhé polovině 19. století nedosahoval ani jednoho procenta objemu průmyslové výroby ve Velké Británii.¹⁰⁶

Problém dostane nové, zřetelnější kontury, budeme-li interpretovat gellnerovský termín „industrializace“ v širším smyslu: jako zastřešující označení změn a posunů ve způsobu života i v mezilidských vztazích, které se prosazovaly s rozvojem domácké a manufakturní výroby, jakož i tržních vztahů mezi městem a venkovem, a pro které se ve starší době užívalo termínu manufakturní období, respektive obchodní kapitalismus.¹⁰⁷ V historiografii posledních desetiletí se často tížívá termínu protoindustrializace, jenž akcentuje spíše změnu ve způsobu výroby a v životním stylu než v technice.¹⁰⁸ V tomto pojetí tedy nejde ani tak o objem výroby ani o zásadní změnu sídelní struktury v podobě vzniku průmyslových center, jako spíše o rozšíření obzorů, o změnu životního stylu velké části venkovského obyvatelstva, a tedy o narušení předmoderní hospodářské a mentální uzavřenosti agrární společnosti. Především však tato „předindustriální industrializace“ přinášela vskutku závažné rozšíření sociální mobility a komunikace, jíž bude věnována následující kapitola.

V souvislosti s hospodářskými proměnami je třeba položit si otázku, zda existovala nějaká korelace mezi stupněm hospodářské vyspělosti, respektive zaostalosti a možnostmi vývoje k modernímu národu. Odrážely se rozdíly v hospodářské vyspělosti v rozdílnosti tempa, jímž probíhalo formování národa, respektive dosahovala úspěchu národní agitace?

Prvým krokem při úvaze nad problémem nerovnoměrnosti by mělo být určení kritérií, podle nichž nerovnoměrnost posuzujeme. Patří k nim zajisté objem výroby, ale také stupeň dosažené životní úrovně, respektive „kvality života“. Kdybychom se však omezili pouze na tato hospodářská kritéria nerovnoměrnosti, vystavovali bychom se oprávněné kritice, že se pohybujeme ve zkratkovitém vulgárně materialistickém pojetí automatické závislosti kulturní „nadstavby“ na hospodářské „základně“: rychlejší tempo ekonomického vývoje jako by přinášelo také rychlejší změny ve sféře kulturní – a tedy také v národní agitaci a šíření národní identity. Je tomu však skutečně tak?

Kritéria nerovnoměrnosti vývoje jsou mnohotvárná a tomu odpovídá také mnohotvárnost nerovnoměrností: zaostalosti v řemeslné a industriální sféře výroby nemusila odpovídat zaostalost státní správy, okázalost církevních a světských staveb – například v době barokní – nemusila být dokladem hospodářské prosperity ani vysoké úrovně vzdělanosti.

Může být kritériem vyspělosti také tempo vývoje politické participace a politického systému? V tomto případě je ovšem hned na počátku každá odpověď předem limitována tím, že je třeba rozlišovat, zda jde o politickou participaci všech obyvatel, nebo o participaci privilegovaných tříd. Polsko mělo před svým rozdělením mnohem vyšší stupeň politické svobody a participace než dejme tomu Francie, ale šlo výlučně o svobodu a participaci šlechtickou. Právě tak je obtížné objektivizovat kritéria vyspělosti politického systému: budeme klást centralismus a absolutismus nad systém založený na stavovských privilegiích? Teprve moderní konstitucio- 1113 nalismus, respektive Parlamentarismus vytváří možná přijatelnější kritérium nerovnoměrnosti.

Státní správa a politický systém byly bezprostředně provázány s formováním státního národa: v jakém vztahu stála nerovnoměrnost byrokratizace státní správy, respektive politická modernizace na jedné straně k rozdílům v hospodářské vyspělosti, na druhé straně ke stadiu, jehož dosáhl ten onen národotvorný proces? Nemůžeme říci, že by rychlost politické modernizace byla přímo úměrná rychlosti hospodářského růstu, ale na druhé straně je zřejmé, že pevná státní správa a centralizace je nemyslitelná bez jistého stupně hospodářské vyspělosti. Díky rozvoji ekonomiky si mohl moderní stát vytvářet nejen silný byrokratický aparát a vojsko, ale také nové rafinovanější formy vnitřního dozoru a disciplinizace. To mohlo vést právě tak k regresivním formám autoritativního režimu jako k demokratizaci státu.¹⁰⁹

Jen tam, kde spadala vjedno hospodářská vyspělost s pevnou tradicí vnitřně konsolidovaného státu, v němž vládnoucí státní národ měl jednoznačnou převahu nad ostatními etniky ve státě, vznikaly podmínky pro rychlý vývoj k modernímu státnímu národu: v Anglii, Francii, Nizozemí, s jistým časovým posunem ve Švédsku. Mezi národotvornými procesy v evropském měřítku šlo tedy jednoznačně o menšinu.

V předcházející kapitole o etnických základech národa jsme konstatovali, že asimilace nevládnoucích etnických skupin byla podstatně silnější právě ve státech, které označujeme za hospodářsky vyspělejší a správně konsolidovanější – Francie a Velká Británie, než ve státech ve středu a na východě Evropy. Je ovšem účelné zpochybnit automatismus kauzálního výkladu, který se zde nabízí: jako by asimilace byla důsledkem hospodářské prosperity. Co kdyby tomu bylo naopak? Co kdyby právě asimilace vytvářela předpoklady

pro hospodářský rozvoj? Připomeneme-li si závěry analýzy asimilačních procesů z předchozí kapitoly, uznáme, že obě otázky jsou položeny nesprávně. Asimilace ve středověké a raně novověké společnosti mnohem více závisela na vyspělosti státní správy, na intenzitě tržních vazeb, na sociální mobilitě – tedy na okolnostech, které mohly, ale nemusily být těsně spjaty s hospodářským rozvojem.

Vraťme se však ještě k fenoménu nerovnoměrnosti. Různorodá jsou nejen její kritéria, ale také její teritorializace. Neboť, co považujeme za základní územní jednotku nerovnoměrnosti? Zatím jsme o nerovnoměrnosti a zaostalosti uvažovali jen v rovině státních celků, aniž jsme brali v úvahu dvě banální okolnosti, důležité pro formování národa: i. rozdílná velikost státního území zajisté značně problematizuje srovnání Toskánska a Francie, Nizozemí a habsburské monarchie, Irska a Ukrajiny apod., 2. každé státní území bylo hospodářsky vnitřně nesourodé, uvnitř každého státu lze rozlišit historicky se vyvinuvší regiony vyspělejší a méně vyspělé.

Kombinujeme-li nestejnou rozlohu státních území s faktem jejich vnitřní hospodářské diferenciace, dostaneme se k souvislostem, které mají pro národní vývoj klíčový význam. Čím větší bylo státní území, tím bylo vnitřně různorodější, přičemž k hospodářské (a politické) různorodosti Ruska, Rakouska či Osmanské říše musíme, jak známo, přičíst ještě různorodost etnickou. Z toho dále vyplývá, že „celostátně“ měřená nerovnoměrnost nemusí odpovídat nerovnoměrnosti, jejíž základní jednotkou budou regiony. Zajisté, Habsburská říše byla vcelku zaostalejší než Velká Británie, ale stupeň hospodářského rozvoje v severních Čechách byl zajisté vyšší než v jižním Irsku či severním Walesu. Katalánsko bylo zajisté vyspělejší než Uhry, ale situace bude vypadat jinak, budeme-li srovnávat vyspělejší regiony „východoevropských“ Uher s některými kastilskými regiony „západoevropského“ Španělska. Rozdíl mezi úrovní výroby v jižní Itálii a ve Finsku nebyl pravděpodobně nijak výrazný, ale vzdělanostní rozdíl svědčil ve prospěch „východního“ Finska. Právě v této rovině, v rovině nerovnoměrně se vyvíjejících subregionů velkých impérií, probíhala většina národních hnutí, která vycházela ze specifických místních podmínek života nevládnoucí etnické skupiny.¹¹⁰

Teprve opustíme-li posuzování stupně „industrializace“ založené na makroanalytické perspektivě hospodářských dějin a přihlédneme-li k vnitřní struktuře státních území, tedy k nerovnoměrnosti regionální, dostaneme smysluplné údaje, na jejichž základě budeme moci diskutovat o roli nerovnoměrnosti hospodářské a sociální modernizace v národotvorných procesech. Do tohoto kontextu náleží také problém hospodářské racionality národotvorných procesů. Ten totiž nemůžeme řešit pouhým povrchním konstruováním protikladu mezi „racionalitou“ formování státního národa a „iracionalitou“ tzv. secesionistických národních hnutí. Zajisté, staleté vazby spojující například obyvatele Francie vytvářely jednoznačnou racionalitu pro transformaci státní pospolitosti v pospolitost národní. Můžeme však totéž říci o rakouském císařství či ruském carském impériu?

Sílící sociální komunikace

Jak již bylo řečeno, raně kapitalistické proměny, ať je označíme jako obchodní kapitalismus či protoindustrializaci, výrazně ovlivnily rychlost a objem předávání informací – zvýšila se intenzita sociální komunikace. Máme-li doložit význam této skutečnosti pro formování moderních národů, nepostačí obvyklé poukazy na zlepšování cest, stavbu průplavů, rozšiřování a zrychlování pravidelného poštovního spojení, na možnost zasílání předplacených novin a jiných periodik, na zrychlující se lodní dopravu a posléze na budování železnic. Zajisté, všechny tyto proměny byly velmi důležité pro makroekonomický vývoj, stejně jako pro rodící se okouzlení hospodářským pokrokem. Pro národní mobilizaci řadových příslušníků státního národa, stejně jako pro národní hnutí měly tyto proměny v prvé řadě význam v tom, že urychlily přísun informací z „velkého světa“ do existující již sítě tradiční lokální komunikace.

Prostý člověk, ať již žil na půdě státního národa či multietnické-ho impéria, totiž neměl téměř žádný bezprostřední užitek z toho, že se rychlost poštovního spojení, dejme tomu mezi Vídní a Berlínem, zdvojnásobila, a dokonce ani z toho, že se začaly stavět dálkové trati železnic. Důležitější bylo, že díky zdokonalujícímu se dálkovému spojení se informace dostaly – ať již v podobě abonovaných tiskovin či jinak – do menších regionů a zde se pak šířily tradičními cestami.

V této souvislosti bychom mohli rozlišit význam, který měla sílící sociální komunikace pro elity, od významu, který měla pro široké masy příslušníků národa. Zajisté, předáci národního hnutí i politikové státního národa, podnikatelé, stejně jako příslušníci vzdělaných elit měli užitek z možnosti rychlé výměny dopisů, dodávky tiskovin a případně i z vynálezu telegrafu a telefonu. Touto cestou bylo možno nejen získávat informace, ale také vyměňovat si názory, koordinovat a dohadovat společné akce, kriticky vyhodnocovat výsledky, předávat si organizační pokyny pro politické a národní aktivity. Tím vším se zajisté posilovala soudržnost a uplatňoval politický vliv předáků národa.¹¹¹

Rozhodující pro úspěch národní mobilizace byla však jejich komunikace s řadovými občany. Je příznačné, že elity státního národa zprvu projevovaly – na rozdíl od předáků národních hnutí – menší snahu integrovat do národní pospolitosti lidové masy. To platí dokonce i pro národ, který byl tradičně považován za „klasicky“ nacionalistický – Francii. Rolnické masy byly do české, estonské či slovinské národní pospolitosti integrovány rychleji než ve Francii či ve Španělsku.¹¹²

Při rozboru významu sociální komunikace pro šíření národního uvědomění – a tedy pro formování moderního národa — se často neprávem zapomíná, že rozhodující bylo přijetí tohoto uvědomění v širokých lidových vrstvách. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že největší objem informací se i v 19. století stále ještě předával tradičními cestami, které se ustálily nejméně od raného novověku: prostřednictvím kazatelny a pravidelného styku mezi duchovním a věřícími, dále návštěvou městských trhů, která byla obvykle spjata s návštěvou hostince, stykem s místními vrchnostenskými, respektive městskými úřady a v rostoucí míře také prostřednictvím učitele. Tyto tradiční formy komunikace si svoji funkčnost udržely i poté, co si většina obyvatelstva osvojila znalost čtení a psaní. Zdaleka ne všichni, kdo se naučili číst, měli také prostředky k pravidelné četbě či dokonce k odebírání časopisů.

Nešlo při tom jen o objem informací, ale také o jejich proměňující se obsah. Čím více se lidé dovídali o tom, co se děje, tj. co se mění, v jejich okolí, tím silnější byla také jejich „systém překračující fantazie“ (J. Habermas), tím snáze byli schopni přijímat změnu, respektive představu o změně ve svém okolí. V novinách a časopisech se stále častěji psalo také o „těch druhých“, o lidech a společnostech, které nebyly „naše“, ale „cizí“, respektive o státech, kde vládli „cizí“ panovníci. Důležité bylo, zda se ony cizí státy charakterizovaly či definovaly jako státy cizích panovníků, či jako státy obývané cizím národem.

Proto bylo důležité, že během devadesátých let 18. století se ve zprávách středoevropského tisku o válkách proti revoluční Francii poprvé začal nepřítel označovat nikoli jménem panovníka či státu, nýbrž etnonymem: bojovalo se „proti Francouzům“. V takovémto označování se pak pokračovalo i během 19. století. Skupinové označování nepřátel bylo do té doby užíváno především v konfliktech mezi náboženskými obcemi: nepřáteli byli podle situace katolíci, luteráni, kalvinisté, ortodoxní, respektive Židé. Tento typ informací o nepřátelských .jiných“ mohl přejít také do nově aplikované národní terminologie a stát se tak – aniž by to kdokoli zamýšlel – jakousi průpravou pro etnickou či národní identifikaci.

S postupující národní integrací dostala ovšem periodika cíleně výchovné, přesně řečeno národně výchovné poslání. Počátek národní agitace u většiny národních hnutí signalizovalo vydávání vlasteneckého periodika. V českém případě to byl sborník Hlasatel český od roku 1806, ve finském týdeník Saima od roku 1844, v lotyšském Peterburské noviny od roku 1862, v estonském Šakala od 1878, v li-tevském Aušra od 1883. Obvykle šlo o krátkodeché rozběhy, které však signalizovaly podstatnou proměnu. Se šířící se národní agitací také rostl počet vydávaných časopisů a jejich náklad. V jistém smyslu lze podle růstu, respektive stagnace počtu časopisů usuzovat na postupnou větší či menší úspěšnost národní agitace. Zajisté nejde jen o to, že časopisy signalizovaly početnost čtenářské obce, ale také o to, že dokládaly, zda a jak rostl počet těch, kdo byli schopni jejich stránky zaplňovat svými literárními příspěvky.

Tištěné slovo nemohlo ovšem nahradit osobní styk přesahující rámec obce a místního trhu, stejně jako světskou veřejnost. Podmínkou obojího bylo jisté politické uvolnění, liberalizace státního dohledu, tedy prosazení občanských práv. Teprve svoboda slova a tisku umožnila zrod veřejného mínění. Jedním z prvých symptomů rodícího se veřejného mínění byla pak zájmová spolková činnost. Lidé se ještě před nástupem konstituční éry sdružovali do politicky nezávadných čtenářských a pěveckých spolků, do spolků profesních apod. Od té doby, co se etablovala občanská práva (pokud k tomu vůbec došlo), přistoupilo k tomu sdružování do politických stran a spolků. Význam spolkové činnosti jako předpokladu posílení komunikace uvnitř potenciální národní pospolitosti by rozhodně neměl být zužován na spolky s explicitně národními, respektive národně agitačními cíli.

Významným faktorem sílící sociální komunikace byla také mobilita obyvatelstva. O mobilitě vertikální – o možnosti sociálního vzestupu – byla již řeč. Zde je třeba poukázat na mobilitu horizontální, na rostoucí počet lidí, kteří natrvalo či dočasně opouštěli své rodiště, aby hledali práci či vzdělání jinde. Nešlo při tom již jen o běžné tovaryšské vandry, ale také o migraci do průmyslových center na jedné a o cesty na vyšší školy a univerzity na druhé straně. V obou případech mohla migrace překračující etnickou hranici také ovlivňovat asimilaci příslušníků nevládnoucí etnické skupiny. Ať již důsledky byly jakékoli, migrace vždy přinášela nejen nové osobní poznatky, ale také zprostředkovala přenos informací oběma směry: pro nové migrantovy sousedy v cílové zemi i pro staré sousedy v zemi jeho původu.¹¹³

Ze všeho, co zde bylo řečeno, vyplývá také, že sociální komunikace nebyla stejně intenzivní ve všech oblastech. Pokud bychom hledali dopady rozdílného tempa hospodářského růstu na rozdíly v tempu šíření národní identity, potom bychom mohli hypoteticky konstatovat, že sociální komunikace působila jako jakási transmise, prostředník mezi hospodářskou vyspělostí a národní aktivizací. Je známo, že sociální komunikace byla intenzivnější ve městech než na venkově. Můžeme touto skutečností vysvětlit, proč národní agitace ve výrazně agrárních pospolitostech nastupovala časově později?

O povaze a limitech vlivu sociální komunikace na formování národa mnohé vypoví takřka učebnicový příklad ze srovnání mezi Walesem a běloruským Polesím. Když byli při sčítání lidu roku 1919 v Polesí, které tehdy připadlo Polsku, obyvatelé hovořící běloruskými dialekty dotazováni také na národnost, odpovídala většina vesnických obyvatel, že jsou „tutejší“. Polesí bylo oblastí s řídkým osídlením a ještě řidší sítí cest, mimořádně nízkou úrovní gramotnosti na venkově. Sedláci obvykle nedocházeli na trh, ale to nejpotřeb-nější směňovali s překupníky (většinou židovskými), kteří za nimi přijížděli. Naproti tomu jižní Wales byl územím záhy industrializovaným, s vysokým stupněm tržních vazeb a sociální mobility, s hustou sítí cest a železnic. Přes vysoký stupeň komunikace tam nedošlo k mobilizaci velšského hnutí, nýbrž naopak k asimilaci keltského obyvatelstva. To se udrželo především v severní polovině země, kde sociální komunikace byla podstatně nižší. Tímto srovnáním má být doložena teze, že vysoká či nízká úroveň sociální komunikace sama o sobě a priori nerozhodovala o úspěchu či neúspěchu národního hnutí.¹¹⁴

3.4 ŠKOLA A NÁRODNÍ VÝCHOVA

Z hlediska formování národní identity mezi novými faktory sociální komunikace zaujímala škola mimořádné místo hned ze dvou důvodů: za prvé poskytovala prostor pro přenos národně formativ-ních informací do širokých vrstev obyvatelstva, za druhé vytvářela základní předpoklady pro pevnou komunikační síť tím, že byla základním nástrojem alfabetizace. Byla ovšem také důležitým nástrojem mravní výchovy a státní disciplinizace. Nabízí se pochopitelně otázka, v jakém vzájemném vztahu se tyto funkce nacházely. V této kapitole jsou škola a alfabetizace analyzovány jako objektivní předpoklad národotvorných procesů, jako prostor, který se otevíral pro nabídku národní identity. Stranou je zde zatím ponechána otázka, jak sami národní aktivisté tohoto prostoru pro své cíle mohli a chtěli využívat.

Alfabetizace se často považuje za základní předpoklad úspěšné národní agitace, ale toto zobecnění je hned na počátku třeba zpochybnit tím, že poukážeme na rychlé úspěchy národní mobilizace u povětšinou negramotného křesťanského obyvatelstva v Osmanské říši.

Povinná školní docházka se v Evropě mezi polovinou 18. a počátkem 20. století prosazovala velmi nerovnoměrně. V habsburské monarchii, podobně jako v Prusku a některých dalších německých státech, byla uzákoněna časově nejdříve, ve třetí čtvrtině 18. století, ale její skutečné zavedení do života trvalo v západní části monarchie několik desetiletí a ve východní místy i celé století. Ani ve Francii nepřineslo revoluční zavedení školní povinnosti nijak převratné pokroky. Poněkud úspěšnější bylo její zavádění v severských zemích (Dánsko od 1814, Švédsko od 1842, Finsko od 1866). Ve Velké Británii, Belgii a Nizozemí bylo po celé 19. století základní vzdělání právem, ale nikoli povinností. V Nizozemí byla školní povinnost zavedena teprve roku 1900.

Směrodatnější jsou proto spíše údaje o alfabetizaci obyvatelstva. V českých a rakouských zemích dosahovala znalost čtení a psaní na prahu konstituční éry v šedesátých letech 19. století již téměř 90 %, tedy podobné hodnoty jako ve velké části německých zemí.

in: P. Ther, H. Sundhaussen (vyd.), Regionale Bewegungen und Regionalismen in europäischen Zwischenräumen seit der Mitte des 19. Jahrunderts, Marburg 2003, str. 145-157. K industrializaci Walesu K. W. Deutsch, Nationalism and Social Communication, str. Ill; dile srv. N. Edwards, The Industrial Revolution In South Wales, London 1924; G. A. Williams, The Welsh In their History, London, Canberra 1982.

Naproti tomu v Chorvatsku bylo ještě koncem 19. století 45 % analfabetů: navzdory uzákoněné povinnosti školní docházky navštěvovalo školy ve druhé polovině 19. století jen asi 60 % dětí, poněvadž chyběly školní budovy i učitelé. Roku 1871 byl v Toskáně, Benátsku a Laziu zjištěn analfabetismus u dvou třetin dospělého obyvatelstva, v Lombardii analfabetismus dosahoval jen 40 %. Španělské školy navštěvovala roku 1830 jen Čtvrtina dětí. V Belgii neuměla roku 1860 číst ani psát jen třetina odvedených rekrutů, ale na ruské Ukrajině se analfabetismus ještě koncem 19. století pohyboval kolem 80 %. Naproti tomu alfabetizace lotyšského, estonského a li-tevského venkova dosáhla podstatně vyšší úrovně než v ostatním Rusku.¹¹⁵

Znalost čtení a psaní nebyla ovsem jedinou funkcí školy. Jejím úkolem bylo především děti vychovávat a disciplinizovat. Proto téměř ve všech evropských zemích náboženství zaujímalo ve výuce základních škol centrální místo. To pochopitelně platí ve zvýšené míře o školách, které byly pod přímou církevní kontrolou, jak tomu bylo zejména na území ortodoxních oblastí pod osmanskou vládou i po jejím svržení. Nešlo však jen o výchovu mravní, ale také o výchovu k „občanským“ ctnostem. V tomto ohledu měly nejsilnějŠí vliv Školy, které se nacházely pod přímou státní kontrolou, což byl případ většiny evropských zemí. Občanská výchova pochopitelně zahrnovala také specifickou výchovu „národní“: žáci měli milovat svoji vlast a ctít její představitele.

Na tomto místě je třeba opět diferencovat dopad občanské výchovy na půdě státního národa od jejího působení v podmínkách multietnických říší. V prvém případě byla výchova ke státní loajalitě a k lásce k francouzské, portugalské, švédské vlasti více méně v souladu s národní identifikací. Ve druhém případě však základní škola akcentovala státní identitu: žáci – stejně jako vojáci – bez ohledu na etnickou příslušnost měli považovat za svoji vlast celou říši, všechny země, jimž vládl jejich panovník z Boží milosti.¹¹⁶

Nástrojem disciplinizace a součástí výchovy ke státní loajalitě mohl, ale nemusil být také vyučovací jazyk. Francouzské školy prosluly tvrdostí při prosazováni francouzského jazyka jako jediného přípustného na školách. Obdobně postupovala také anglici-zace školství v keltských Částech Walesu v 19. století. Užívání katalánštiny na všech stupních škol zakázal Španělský král Carlos III. roku 1768. Základní školy v ortodoxním Rusku pochopitelně měly ruský vyučovací jazyk, ale po roce 1864 byla ruština zaváděna také do základních škol v obsazených oblastech Polska a po roce 1885 do škol ve všech ostatních oblastech Ruska s výjimkou Finska. Proto vznikly na Litvě, v ruském záboru Polska a v Pobaltí soukromé tajné školy, či spíše vzdělávací systémy, založené na práci učitelů, kteří putovali od obce k obci a vyučovali mimo půdu oficiálních škol.¹¹⁷

Naproti tomu respektovaly úřady v habsburské monarchii „místní jazyky“ a jejich zavádění do základních škol, ať již to byla čeština či slovinština, slovenština či srbština. Po ustavení autonomních Uher roku 1867 tam však tato jazykově tolerantní politika byla nahrazena politikou maďarizační. Po vyhlášení nezávislého Rumunska roku 1861 zahájila vláda rumunizační politiku na školách, jíž měli žáci v dosud samostatném Valašsku a Moldavsku získat vědomí jazykové sounáležitosti. Základní školy tedy mohly ve vztahu k formování moderního národa získat právě tak funkci posilování identity se státním národem jako funkci asimilační, respektive po-tlačovací.

Z hlediska národní mobilizace hrála závažnější roli školní návštěva na středním a vyšším stupni. A to především proto, že na tomto stupni se začínali připravovat potenciální průkopníci národní identity, dále pak proto, že národně výchovné předměty, jako dějepis, literatura či zeměpis, se do celostátně reglementovaných učebních plánů základních škol pochopitelně nehodily. Význam „národní výchovy“ pro formování národní solidarity si uvědomovali právě tak francouzští revolucionáři jako zakladatelé německého národního hnutí či předáci českého či norského národního hnutí. Není důležité, že někteří z nich zdůrazňovali spíše výchovu cestou poznání současnosti své národní vlasti a jiní zdůrazňovali poznání její minulosti. Národní výchova měla připravovat mladé lidi pro život v nové národní pospolitosti.

Nelze však opomíjet ještě další okolnost obecně psychologické povahy, která byla důležitá pro národní mobilizaci. Teprve děti ve věku 11-13 let jsou totiž schopny utvářet abstraktní pojmy, k nimž patří také „národ“, a pracovat s nimi. Jen ti, kdo absolvovali střední stupeň školní výchovy, měli šanci stát se operational personality (Gale Stokes) a získat tak schopnost podílet se na politických a sociálních aktivitách v zájmu vyšší pospolitosti, v našem případě tedy pospolitosti národní. Bylo proto velmi důležité, zda a v jaké podobě děti z řad nevládnoucí etnické skupiny získaly přístup ke střednímu stupni vzdělání – a pochopitelně také, co bylo obsahem výuky na tomto stupni.⁴⁶

Potíž ovšem byla v tom, že funkci škol určoval jednak zájem státu, jednak praktické potřeby společenských vrstev, jejichž děti školy navštěvovaly. Požadavky státních úřadů byly pochopitelně modifikovány podle povahy státního systému. V Rakousku se kladl důraz na to, aby škola vychovávala k dynastické loajalitě, ale dánské, švédské i nizozemské úřady požadovaly od škol také výchovu k patriotismu, francouzské revoluční školy kladly patriotickou výchovu na prvé místo a v tom pokračovaly i školy porevoluční, byť s odlišnými politickými akcenty. Na mnohé anglické střední školy se naopak velmi záhy dostala „kupecká výchova“. V Portugalsku se národně relevantní látky považovaly za vhodné spíše jen pro šlechtickou výchovu. Po získání nezávislosti nové národní státy, jako Srbsko, Řecko, Rumunsko či Bulharsko, orientovaly výchovu v původně církevních školách na národně uvědomovací obsahy.¹¹⁸

Bylo považováno za samozřejmé, že vyučovacím jazykem na středních školách bude státní jazyk. To znamenalo, že příslušníci nevládnoucích etnických skupin, pokud si chtěli udržet naději na sociální vzestup, musili zvládnout jazyk státní správy natolik, aby uspěli ve výuce. Obsahem školní výchovy byla pochopitelně také láska k vlasti, která byla definována státně. Postoje a informace, které bychom mohli označit jako národně výchovné prvky ve výuce, působily v případě příslušníků státního národa integračně, ale v případě příslušníků nevládnoucích etnických skupin byl jejich dopad dvojznačný. Koncepce lásky ke státní vlasti se s postupujícími úspěchy národního hnutí nutně dostávala do rozporu s prosazovanou novou národní identitou. V řadě případů navíc působila zčásti tradiční (v carském Rusku), zčásti nově zaváděná (v Uhrách) omezení, která měla zabránit příslušníkům nevládnoucích etnických skupin v přístupu na vyšší školy.

Navzdory všem rozdílům školních systémů a školní výuky je zřejmé, že cesta k modernímu národu se nikdy nezavršila dříve, než došlo: a) k podstatnému rozšíření školní sítě a zintenzívnění školní docházky, b) k zařazení do výuky takových obsahů, které mohly podporovat přijetí národní identity. Zde je další z okolností, který ovlivnily rozdílné tempo přijímání nové národní identity v různých částech Evropy, a to bez ohledu na to, zda šlo o státní národy či o národní hnutí. V případě národních hnutí zřejmě nebylo pro jejich osud rozhodující, že vyučovacím jazykem byl státní jazyk a nikoli jazyk jejich etnické skupiny. Důležité bylo především to, že příslušníci nevládnoucí etnické skupiny mohli od jisté doby pravidelně absolvovat střední vzdělání, aniž by se jazykově asimilovali a aniž by přijali identitu státního národa.

3.5 TYPOLOGIE NÁRODNÍCH HNUTÍ PODLE JEJICH VZTAHU K PROCESU MODERNIZACE

Setkání a prolínání modernizačních proměn a formování moderního národa bylo setkáním dvou procesů, z nichž každý probíhal nerovnoměrně. Tak jako demokratizace začínala v různých zemích v rozdílné době, začínala také národní mobilizace časově nerovnoměrně. Byla mezi oběma nerovnoměrnostmi určitá pravidelnost, která nám umožní jistá obecná pozorování? Jaké nové typologic-ké charakteristiky nám přinese, jestliže oba procesy a jejich složky promítneme na časovou osu?

Ve všech národotvorných procesech rozlišujeme období, kdy předáci národa – ať již politikové či intelektuálové – více méně uvědoměle usilovali o národní integraci a mobilizaci všech, které považovali za příslušníky svého národa (fáze B). V průběhu tohoto procesu byl dříve či později vypracován politický koncept národa či politické cíle národního hnutí. Další ukazatel – státnost – je pak v periodizaci národotvorných procesů kritériem, podle kterého se rozlišují dva základní typy národotvorných procesů: ten, kde stát (a státní národ) stojí na počátku vývoje k modernímu národu, a onen, kde národní hnutí teprve o stát (resp. o jistou autonomii) usiluje.

U státních národů jednotlivé složky modernizace zaujímaly na časové ose rozdílné místo. V anglickém vývoji stála industrializace časově před úspěšnou demokratizací, přičemž počátky zápasu za demokratizaci byly alespoň verbálně spojeny s „patriotismem“. Ještě později pak následovala byrokratizace. Ve Francii naopak byrokratizace nastupovala velmi časně, ještě před revolucí, a demokratizace, která šla ruku v ruce s národní mobilizací, nastoupila časově před industrializací. Ve Švédsku se byrokratizace prosazovala dřív než demokratizace a národní mobilizace, zatímco industrializace

následovala ještě se značným odstupem. Také ve Španělsku předcházela byrokratizace povlovné demokratizaci a industrializace se prosazovala především v provinciích s odlišným (tj. nekastilským) etnickým zázemím. V Nizozemí se nepříliš úspěšné pokusy o demokratizaci s vazbou k národní identifikaci datují do druhé poloviny 18. století, tedy dlouho před industrializací a byrokratizací.

V Prusku byla sice dominujícím rysem modernizačního procesu byrokratizace, která byla v jeho západních provinciích velmi záhy spojena s industrializací, ale německé národní hnutí nastoupilo

124 I ^a formulovalo i svůj politický program v jiných, mimopruských Částech německého území ještě před nástupem pruské byrokratizace nebo zároveň s ním.¹¹⁹ Národní mobilizace státních národů tedy postupovala zhruba paralelně s modernizací, ale je obtížné vytvořit model jejího vztahu k jednotlivým složkám modernizace v průběhu času.

Ani vztah národních hnutí k procesům modernizace sice nelze vyjádřit jediným zobecňujícím modelem, ale zaslouží si diferencovanější typologii. Tato typologie je zpracována na základě propojení dvou souborů proměnných veličin a jejich místa na časové ose.

V průběhu národních hnutí volíme čtyři proměnné:

1 počátek národní agitace, který označíme jako AB

4 získání státnosti NS

Z procesů modernizace zvolíme jen dvě zhruba datovatelné proměny:

Vztahy mezi uvedenými veličinami je možno vyjádřit schematickou tabulkou zachycující základní vývojové typy:¹²⁰

Tato tabulka nemůže samozřejmě zůstat bez komentáře.

České a maďarské národní hnutí vstoupilo do své fáze B v podmínkách přežívajícího starého absolutistického režimu se silnými relikty feudálních závislostí a svého úspěchu, masové fáze C, dosáhlo zhruba paralelně s nástupem demokratizace, tj. paralelně s prosazováním ústavnosti a principů občanské společnosti. Ve finském a estonském případě bylo fáze C dosaženo dokonce i dříve, než k politické revoluci 1905 došlo. Jaký význam měl tento vztah pro národní program?

Národní hnutí, která svoji národní identitu definovala v podmínkách starého režimu, se samozřejmostí orientovala svůj zápas proti přežívajícímu feudálnímu systému politického útisku a stavovských privilegií. Není při tom rozhodující, jak velká část tvůrců národního programu tuto okolnost tematizovala. Důležité je, že předjímali principy občanské rovnosti jako integrální složku národních cílů, které sledovali. Politický program národního hnutí se utvářel v podmínkách politické revoluce a její cíle byly se samozřejmostí integrovány do programu národního. Mohlo k tomu dojít na prahu fáze C, jako se stalo v hnutí maďarském, českém, respektive estonském, ale také již v průběhu fáze B, jako v Norsku. Záleželo na dalších okolnostech (patřila k nim sociální skladba etnické skupiny?), zda či do jaké míry mezi předáky národního hnutí převážil demokratismus a antiaristokratismus, jak to známe u Norů, Čechů a Estonců.

Typologicky odlišný byl vztah k modernizaci u těch hnutí, jejichž fáze B sice začala ještě v podmínkách starého režimu, ale přechod k masovému hnutí (jinými slovy úspěch národní agitace) se opozdil, zdržel, takže masové fáze C hnutí dosáhlo teprve v podmínkách ústavního zřízení a případně poté, co se na území nevládnoucí etnické skupiny začala prosazovat industrializace. Toto „opoždění“ mělo rozdílné příčiny. Slovenské národní hnutí bylo po slibném rozběhu národní agitace v šedesátých letech až do i. světové války zbrzděno násilnou maďarizací. Litevské národní hnutí musilo rovněž zápasit s perzekucí, v tomto případě carskou, ale kromě toho byly jeho počátky komplikovány v důsledku pomalu probíhajícího vymezování litevské národní identity vůči identitě polské v polovině 19. století. Jindy můžeme hypoteticky předpokládat, že působila nízká úroveň sociální komunikace v důsledku zaostalosti převážně agrárního etnického území (Slovinci, Lotyši, Chorvati).

Předáci „opožděných“ národních hnutí usilovali o získání přívrženců pro novou národní identitu obvykle již v podmínkách ústavnosti a občanské společnosti, která však byla reprezentována elitami vládnoucího národa. Národní hnutí se v důsledku toho dostávalo do opozice nejen proti vládnoucímu národu, ale bylo možno je obvinit, že se staví zároveň také proti vládnoucím národem reprezentované občanské společnosti: mohli tedy být zařazeni do postavení potenciálně „protimoderního“ hnutí. V důsledku této situace se občanské složky jejich programu dostaly dočasně jaksi do stínu požadavků národních. Z tohoto hlediska bude třeba sledovat a interpretovat formování jejich politického programu.

„Povstalecká hnutí“ najdeme především na půdě Osmanské říše. Národní agitace tam získala podporu lidových vrstev alespoň na jisté části etnického území dříve, než se prosadila modernizace politického systému. Vzhledem k charakteru státního aparátu rozhodoval o výsledku národního hnutí ozbrojený zápas, který zejména v srbském a černohorském případě nesl silné prvky selské války proti nezastíranému útisku. Teprve po prvých úspěších tohoto zápasu – tedy již v podmínkách rodící se státnosti – začali předáci srbského, řeckého a bulharského hnutí usilovat o uvedení principů občanské společnosti, k nimž se verbálně hlásili, do života svých národních států. S jistou nadsázkou lze říci, že nejen ústavní principy, ale také národní idea byla zde jakýmsi aditivním importem z Evropy. Proto nepřekvapí, že zejména srbskému, makedonskému, albánskému a Černohorskému národnímu zápasu předcházela jen slabá teoretická průprava, jinak řečeno, že téměř chyběla učenecká fáze A. V řeckém národním hnutí „suplovali“ fázi A především západní vědci – filheléni, kteří kořeny moderního Řecka viděli v antických městských obcích. Studium minulosti a kodifikace jazyka, určení vlastní národní identity a její vymezení vůči sousedům – to vše se stalo předmětem zájmu domácích vzdělanců až teprve poté, co byl ustaven národní stát, respektive v podmínkách masové fáze národního hnutí – tedy již v době, kdy i ve sféře vzdělanosti a vědy dominoval „národní zájem“. Podmínky pro nezávislé objektivizova-né vědecké poznání byly v důsledku toho velmi ztížené. Obdobně probíhalo také budování národní kultury, opět již jako jednoznačného nástroje agitace, respektive masového národního hnutí.

Národní hnutí, která označujeme jako „desintegrovaná“, probíhala za právě opačných okolností. Národní agitace začínala teprve v podmínkách občanské společnosti, ve státě, kde se prosadily více méně liberální politické systémy – tak tomu bylo v případě bre-tonského a provensálského hnutí ve Francii, skotského a velšské-ho hnutí ve Velké Británii, vlámského hnutí v Belgii, katalánského, baskického a galicijského hnutí v porevolučním Španělsku. Vesměs tedy šlo o hnutí, která probíhala na území multietnických států západní Evropy. Ve všech těchto případech měli průkopníci nové identity potíže při jejím šíření mezi příslušníky vlastní skupiny a někdy i při její definici. Ne vždy bylo od počátku jasné, bude-li se jejich hnutí označovat jako národní, či zůstane pouze regionální, respektive provinciální. Předáci hnutí byli obvykle vnitřně nejednotní, politicky polarizovaní, nedařilo se jim získávat důvěru mas, zejména dělnictva, takže přechod k masovému hnutí se značně zdržel a někdy se vůbec nezdařil. Základním problémem pro předáky hnutí bylo najít vůbec prostor ve hře domácích politických sil, jejichž programy již byly polarizovány, takže národní cíle bylo možno vytyčovat jen jaksi „ve stínu“ etablovaných politických programů a stran, později případně i jako jejich část. Nebylo při tom rozhodující, zda si národní hnutí kladlo na počátku cíle převážně kulturní (Wales, Vlámové, Katalánci) či politické (Skotové).

Typologie vztahu národních hnutí k modernizačním proměnám není tedy samoúčelná. Umožňuje nám jednotlivá národní hnutí přesněji umístit do kontextu celospolečenských změn. Díky tomu lépe stanovíme, respektive poznáme a komparativně posoudíme limity i možnosti jednotlivých složek vlasteneckých aktivit, které budeme sledovat a interpretovat ve třetí části této knihy.

* * *

Modernizační procesy, které v evropských zemích zasáhly sféru hospodářskou, sociální i kulturní, otřásly tradiční společností natolik, že vedly k postupné likvidaci reliktů feudálního systému, k sekularizaci myšlení a desakralizaci politické legitimity, ale také k postupnému či náhlému vytržení jedince z navyklých vazeb a stereotypů. S tím byla spjata krize starých identit. Hledání nových jistot a pospolitostí ovšem nezačínalo ve vzduchoprázdnu, pracovalo s širokým odkazem minulosti, v němž nejvýznamnějšími složkami byly etnické vazby a institucionální či hmotné památky. Příslušníci jistých souborů populace se navzájem domlouvali (a sdíleli obdobné kulturní charakteristiky) snáze než s příslušníky jiných souborů a tyto rozdíly byly často spojeny s rozdílem sociálním. Existovaly formy kolektivní paměti, které byly výrazně diferencovány podle sociální příslušnosti svých nositelů a tvořily širokou škálu od kontinuitní historiografické tradice až po lidové mýty a rodinnou tradici. Modernizace přinášela ovšem nejen znejistění, ale také intenzifikaci styků mezi jedinci navzájem i se státní správou, zvyšující se vzdělanost, ale také sílící migraci a možnosti sociálního vzestupu. To zpětně ovlivňovalo funkci jazyka jako prostředku dorozumění i představy lidí o tom, kam patří – tedy jejich kolektivní identitu.

Jestliže jsme v této části knihy sledovali především ony složky etnických reliktů z minulosti a dopady modernizace z hlediska jejich relevance pro proces hledání a utváření nových identit, které charakterizujeme jako národní, potom by to mohlo vyvolat dojem, že v tomto vztahu vidíme jednokolejnou nutnost, počátek procesu, který jaksi předem určoval vznik každého ze stávajících evropských národů. To by ovšem byl dojem mylný. Zajisté, i v období procesu vytváření moderních národů existovaly vedle integrujících faktorů, jimž jsme věnovali pozornost především, také procesy nacionálně desintegrující. Ty ovšem nenajdeme v případě velkých státních národů typu Francie či Švédska, kde „býti národem“ patřilo k nezpochybnitelné složce dědictví minulosti. U národotvorného procesu, který jsme charakterizovali jako „národní hnutí“, však takových desintegračních faktorů zaznamenáme celou řadu. Byla to například intenzivní komunikace přesahující etnickou a historickou hranici, jak to známe například v jižním Walesu, Lužici, baskických provinciích. Desintegračně mohl působit také krajní politický útisk, jako v případě běloruském a východoukrajinském, či asimilační nátlak kulturní, jaký známe z Francie. V jiných případech záleželo na tom, zda mohl nadnárodní celek nabídnout elitám nevládnoucích etnik takové výhody, jako byl podíl na britské koloniální expanzi a nadvládě. Zajisté, alternativám odlišného národního vývoje a nezdařeným národním hnutím by bylo možno věnovat samostatnou monografii. Na tomto místě nás však zajímá výklad oněch procesů formování moderního národa, které dosáhly úspěchu. Možnost takového úspěchu si nelze představit bez výše analyzovaných tří objektivních faktorů (etnicita, historie a modernizace), ale o tom, zda se stane skutečností, rozhodovaly další, neméně závažné okolnosti, které tvořily subjektivní, volní složku národotvorného procesu. Třetí části knihy proto bude věnována právě těmto aktivitám.

Část třetí

AKTIVITY VE JMÉNU NÁRODA

Zatím jsme se zabývali především obecnými předpoklady nástupu a úspěchu formování moderních národů. Sledovali jsme tento proces jako proces co možná odosobněný. U tohoto přístupu však nelze zůstat. Jestliže je národ nemyslitelný bez svých příslušníků, kteří si svoji národnost uvědomují, potom je jeho utváření nemyslitelné bez lidských skupinových a individuálních aktivit. I kdybychom nekriticky přijali gellnerovský bonmot o nacionalismu, který vytvořil národy, nemohli bychom nacionalismus považovat za abstraktní duchovní sílu, která rozhoduje o osudech lidí, aniž by potřebovala jejich uvědomělou součinnost. Jakkoli absurdně taková představa zní, v literatuře věnované nacionalismu najdeme nejednoho autora, který ve své analýze nepracuje s lidmi, ale zná právě jen nacionalismus, respektive v lepším případě „nacionalisty“, které lze umístit kamkoli v čase a prostoru jako jakési vypreparované skelety, mono-dimenzionální „lidi bez vlastností“, respektive s jedinou vlastností definovanou jako „nacionalismus“.

V předcházející části jsme věnovali pozornost oněm faktorům národotvorného procesu, které tvořily základní předpoklady pro formování moderního národa a které působily „objektivně“, tj. nezávisle na záměrech a představách „tvůrců“ národa. Doložili jsme také opodstatněnost názoru, že mezi historiky existuje do značné míry shoda v tom, že dědictví minulosti, etnicita a modernizační procesy v ekonomice i politice tvořily obecný rámec pro formování nové národní občanské pospolitosti. Tím nemá být řečeno, že formování národů bylo teleologicky předurčeno „smyslem dějin“. Proces, který sledujeme, nebyl pouhou „nadstavbou“, nutným produktem procesů, které jsme charakterizovali v předchozí části. Teprve rozhodnutí definovat novou identitu s pospolitostí označenou jako národ a nabídnout ji spoluobčanům vytvářelo možnost formování takové společnosti. Nicméně šlo zde pouze o možnost, o počátek procesu, který, jak již bylo řečeno, nemusil být úspěšně dovršen. Tento úspěch nezávisel pouze na obětavosti a vynalézavosti aktérů, ale také, ba především, na souhrnu okolností, které na jejich přáních nezávisely.

Dostáváme-li se tedy k úloze „subjektivního faktoru“, k úloze jednajícího a rozhodujícího se člověka, vstupujeme na půdu, kde hraje roli osobitost i nahodilost. Není snadné dosáhnout konsenzu při analýze motivací lidského jednání. Proto mnoho poznatků a závěrů v následující kapitole bude prezentovat dílčí pozorování a nejednou rozporná a hypotetická zobecnění. Bude nás zajímat, co se z dosavadního bádání dovídáme o tom, kam vlastně směřovaly a jak byly motivovány aktivity, které se hlásily k národu a jeho zájmům.

Půjde nejen o aktivity politické, ale také kulturní. Potřebujeme zjistit, jakými cestami, formami, metodami se národní vědomí „emocionalizovalo“ a mytologizovalo. Právě tak bude nutné se ptát, co víme o zájmovém pozadí postupné národní mobilizace, tedy na to, co si lidé vlastně od přijetí národní identity slibovali a co sledovali ti, kdo je nacionálně „probouzeli“, kdo jim ukazovali cestu k národu a hovořili jeho jménem. Právě na tomto úseku zůstává mnoho otázek otevřených pro další bádání. Přesto nepovažuji za vhodné omezovat se opatrně na pouhý přehled široké škály dílčích postřehů jednotlivých autorů. Domnívám se, že bude vhodnější soustředit se na ony klíčové sféry národních aktivit, o nichž již víme tolik, že je možno pokusit se komparativní pohled s cílem podat jisté shrnutí, respektive zobecnění. Z hlediska obsahového půjde zejména o tři typy aktivit: za prvé o národně aktivizující užití historie, za druhé o význam jazykových požadavků a za třetí o úlohu národně relevantních zájmových rozporů, k nimž řadím i boj o politickou moc. Z hlediska metod národní agitace bude pak třeba věnovat pozornost například symbolům, slavnostem či kulturním aktivitám, jakými byla národně uvědomovací působení hudby a výtvarného umění.

KAPITOLA PRVNÍ

AKTÉŘI DRAMATU: KDO MLUVIL JMÉNEM NÁRODA?

(135) Nejprve je třeba se ptát, kdo byli lidé, kteří usilovali o vytvoření národa, byli jeho „konstruktéry“ a vyjadřovali jeho jménem národní požadavky. Nejde při tom ani tak o jména, vlastnosti či osobitost názoru jedinců, jako o jejich sociální zakotvení. Především v případě národních hnutí má mimořádný význam stránka kvantitativní: jaká byla profesní skladba agitátorů a jak velká část populace byla ve sledované době v dané zemi pro národní identitu získána.

Rovněž v tomto případě je třeba rozlišovat chronologicky, podle jednotlivých vývojových fází, a také typologicky podle toho, zda máme co činit se státním národem či s národním hnutím. Musíme předem počítat s tím, že v některých případech jsme odkázáni na přibližné odhady, v jiných případech pak na poměrně přesné údaje omezené ovšem jen na některé z národních hnutí.

Jak již bylo řečeno, v předmoderní společnosti se za pospolitost „národ“ považovali jen příslušníci politicky vládnoucích stavů, především privilegovaných šlechtických vrstev. Postačí snad poukázat na termíny Natio Hungarica či Natio Polonica, ale také na Lutherovu Teutsche Nation. Rovněž stavovské sněmy některých zemí Svaté říše římské se označovaly jako Natio a například Montesquieu psal, že v Generálních stavech se shromaždovala la nation, čímž byli míněni šlechtici a biskupové.

Potíž je ovšem v tom, že realita se v některých situacích od tohoto jednoduchého modelu odchylovala. Dnes je jen velmi obtížné přesně odlišit vědomí příslušnosti k předmodernímu „národu“ od vědomí skupinové sounáležitosti definované etnicky, případně v kombinaci s náboženstvím či sociální příslušností. Každému z nás Je známo, že účastníci husitského hnutí se považovali podle náboženského a jazykového kritéria za „pravé Čechy“, a to bez ohledu na urozenost. Důležitým identifikačním znakem bylo náboženství, ale pro pochopení tohoto jevu je neméně důležitá skutečnost, že šlo o společnost, v níž se na politické moci již výrazně podílela města -a to nejen městský patriciát, ale také řemeslníci.

Není to však případ nejstarší. O století dříve se flanderští měšťané ve známě bitvě u Kortrijku postavili francouzskému králi a po dlouhou dobu si uchovali vědomí pevné „národní“ sounáležitosti, jejíž součástí byla také etnicita. Také hnutí vedené Janou z Arku, jakkoli bylo zamlženo pozdější mytologií, v situaci krajního ohrožení mobilizovalo zřejmě nejen urozené, ale také neurozené „Francouze“. Odboj Gustava Vasy proti dánské nadvládě na prahu 16. století sice vedli šlechtici, ale uvědoměle a aktivně se na něm podíleli také svobodní sedláci. Takových případů by zajisté bylo možno nalézt víc, ale v celoevropském měřítku byly ve své době spíše výjimkou, „anomálií“ (F. Šmahel), než pravidlem. Víme již, že je více než sporné, zda skupinovou identitu jejich účastníků lze označit jako „národní“ v moderním slova smyslu. V některých případech šlo o projev identity s etnickou pospolitostí, jindy zase prostě jen o boj na obranu „vlasti“, kterou pozdější pozorovatelé v době, kdy se již národ plně zformoval, zpětně interpretovali jako svůj národní zápas.

1.1 STÁTNÍ NÁROD

Zdá se, že v případě státních národů stojíme při určování sociální základny budování národa před úkolem, který lze redukovat do jednoduché formule: rozhodující podíl měli ti, kdo stáli v čele zápasu, který měl dosáhnout politické transformace starého režimu a otevřít cestu k občanské společnosti. Nabízí se model Francouzské revoluce, kdy třetí stav odmítl výlučný nárok obou privilegovaných stavů na příslušnost k národu, odmítl být pouhým „lidem“ a povýšil se na národ. Na pozadí této známé skutečnosti pak se odvíjela diskuse o tom, zda rozhodující složkou třetího stavu byla „buržoazie“, či spíše jistá část vzdělanců, mezi nimiž důležité místo měli právníci a příslušníci svobodných povolání vůbec.²

Nejživější ohlas pak národní hesla získala především v Paříži a několika dalších velkých městech. Národní myšlenku přijali pochopitelně také dobrovolníci v revolučních armádách a jejich důstojníci, kteří své oddanosti národu zůstali věrni i poté, co se pod Napoleonovým velením vypracovali na generály a stali se součástí

třicátých letech pokusil E. Lemberg, Wege und Wandlungen des Nationalbewustseins. Studien zur Geschichte der Volkswerdung in den Niederlanden und in Böhmen, Munster 1934. 2 A. Cobban, The Social Interpretation of the French Revolution, Cambridge 1964. Souhrnně k této problematice srv. prvá kapitola knihy F. Fureta, Promýšlet francouzskou revoluci, Praha 1994.

elit císařství. I nadále pak – snad s výjimkou období bourbonské restaurace – byli hlavní silou francouzské národní myšlenky a „nacionalismu“ občanští příslušníci vládnoucích tříd. Organizované státní úsilí o národní výchovu Francouzů, které podle některých autorů vyústilo v „integrální nacionalismus“, začalo však teprve v době vlády Napoleona III. Teprve od oné doby se do národa začala integrovat vskutku celá francouzská společnost.¹²¹

Zatímco ve Francii se myšlenka národa obrátila proti vládnoucím třídám starého režimu teprve v 18. století, v Anglii proběhla „národní“ integrace v několika etapách, z nichž první byla završena splynutím normandské dobyvatelské šlechty s anglosaským prostředím. V důsledku toho, že od Magny Charty patřila k privilegované třídě také města, nebyl základní spor o národ v průběhu revolučního 17. století určován rozporem mezi šlechtou a třetím stavem, ale rozporem mezi parlamentem a panovnickými mocenskými nároky. Po Slavné revoluci pak již ve vztahu k ostatním státům toryovský patriotismus – při všech vnitropolitických rozporech – splýval s reformním patriotismem whigovským. Na rozdíl od Francie Velká Británie své války v 18. století vedla již nikoli jako války absolutního panovníka, ale jako války, o nichž rozhodovala vláda a parlament. Díky tomu mohl být úspěšně pěstován mýtus o parlamentarismu, v němž národ vytvářejí a o něm rozhodují zástupci lidu. Na tom nic nemění známé výhrady vůči reprezentativnosti tehdejšího volebního systému.¹²²

Dánská šlechta, podobně jako šlechta švédská, v 18. století tvořila konstituující složku patriotismu. Dánské osvícenské reformy byly založeny na patriotickém nasazení šlechty. Nelze však zapomínat, že šlo o patriotismus vztahující se ke státnímu útvaru, který měl ještě k národu daleko: šlo o multietnickou říši, v níž nositelem říšské identity byla šlechta bez ohledu na etnický původ. Teprve během první poloviny 19. století se v průběhu zápasu o práva dánské menšiny ve Šlesvicku začala prosazovat snaha o ustavení nové identity jazykově a kulturně definovaného národa, jako občanské pospolitosti, v jejímž čele byla kodaňská obchodní buržoazie a příslušníci svobodných povolání, ale do níž byl integrován také dvůr a rozhodující část šlechty. Národní integrace lidových vrstev pak díky válečné zkušenosti let 1848-1849 a 1864 proběhla velmi rychle.¹²³

Podle toho, zda politická modernizace probíhala převážně revolučními cestami či spíše reformami, se v čele nove se konstituující národní pospolitosti prosazoval výrazněji „třetí stav“ či jeho koalice s vládnoucími třídami starého režimu. Postupem času všude političtí vůdcové národa patřili k majetným úřednickým či podnikatelským elitám. Tato okolnost ovšem nevylučovala, ba naopak spíše podmiňovala nástup populistického a agresivního nacionalismu zdola v období masové demokracie.

1.2 NÁRODNÍ HNUTÍ

V případě národních hnutí byla sociální skladba patriotů značně složitější. Ze samotné skutečnosti, že nevládnoucí etnické skupiny většinou neměly plnou sociální skladbu, vyplývá, že v čele národních hnutí obvykle nebyly zastoupeny vládnoucí elity dané multiet-nické monarchie. Všeobecně platí, že mezi předáky národních hnutí najdeme především příslušníky relativně nejprestižnějších a nejvý-nosnějších profesí, respektive sociálních skupin, v jejichž řadách působili nebo se do nich mohli opakovaně dostat příslušníci nevládnoucích etnických skupin.⁶ Zjednodušeně tedy můžeme říci, že mezi předáky národního hnutí vycházejícího ze situace nevládnoucích etnických skupin najdeme především relativně nejvzdělanější příslušníky těchto skupin, které řadíme k vrstvě tzv. inteligence. Ta ovšem byla vnitřně velmi diferencovaná. Záleželo tedy jednak na sociální skladbě etnické skupiny, jednak na konkrétních společenských poměrech, v nichž národní hnutí probíhalo, konkrétně na tom, kdy a v jaké míře tyto poměry již běžně umožňovaly sociální vzestup příslušníků nevládnoucí etnické skupiny.⁷

Ve dvou národních hnutích, v maďarském a polském, vedoucí roli jednoznačně hrála šlechta, a to jak statkářská šlechta, tak i vzdělanci šlechtického původu. Šlechta (včetně nemajetné) tak například tvořila zhruba polovinu až dvě třetiny účastníků povstání roku 1831. V uherském prostředí je pochopitelné, že také nevelká část slovenské vlastenecké inteligence patřila do řad drobné šlechty. Na chorvatském národním hnutí se podílela jen menší část šlechty. V srbském národně osvobozovacím boji se potkáme se šlechtě podobnou kategorií rodových náčelníků „knjazů“, u Katalánců pak s rentiérskými statkáři. Řeckou analogií šlechty byla třída phanariotů, jejíž část měla značný podíl na řeckém odboji. Původ ze šlechtických rodin hrál významnou roli rovněž v baskickém hnutí. Ostatní vyšší společenské vrstvy a třídy byly v národních hnutích zastoupeny významněji jen v Norsku, kde v čele národního hnutí stála elita vysokých úředníků a bohatých obchodníků, k níž se později přiřadili příslušníci svobodných povolání. Nesporný význam obchodníci dříve či později získali také v balkánských národně osvobozovacích hnutích.

Příslušníci svobodných povolání tvořili úzkou, ale vlivnou elitu mezi vlastenci českými, slovinskými, litevskými, finskými, irskými i vlámskými. Najdeme je pochopitelně také mezi předáky národní politiky v řeckém a bulharském hnutí. Jejich úloha byla významná zejména při formulaci základních principů a požadavků národního hnutí, ale také při prezentaci národního hnutí navenek. Ne náhodou tvořili později, v průběhu fáze C, základní kádr, z něhož se rekrutovala politická reprezentace národa v zastupitelských orgánech. Početně ovšem se nemohli měřit s jinými, nižšími kategoriemi inteligence, jejichž příslušníci měli na každodennost národního hnutí podstatně výraznější vliv.

K těm patřilo především duchovenstvo, které sice obvykle nestálo v čele hnutí, ale často tvořilo nejpočetnější skupinu mezi „řadovými“ vlastenci, zejména ve fázi národní agitace. Tak tomu bylo v případě katolického duchovenstva v českých zemích, ve slovinském, vlámském a chorvatském národním hnutí, s jistým časovým posunem pak také v hnutí litevském a irském. Ve slovenském národním hnutí se katoličtí duchovní o vliv dělili s luteránskými pastory. Uniatské duchovenstvo hrálo významnou roli v národním hnutí Ukrajinců-Ruténů v Haliči a Valachů-Rumunů v Sedmihradsku. Protestantští pastoři stáli v popředí – odhlédnuto od Slovenska – vlastně jen ve finském národním hnutí a snad také ve Walesu. Pravoslavní kněží měli silný podíl na všech balkánských národních hnutích, zejména však na národním hnutí srbském a rumunském.

Pro posouzení role duchovenstva je třeba vzít v úvahu specifiku jednotlivých konfesí. Postoje katolického duchovenstva byly do značné míry určovány církevní disciplinizací. Tam, kde teritoriální nárok, respektive vymezení národního hnutí, zhruba odpovídal rámci církevní organizace, jako tomu bylo v českém, chorvatském, vlámském či irském případě, stavěla se katolická hierarchie k účasti duchovenstva v národním hnutí blahovolně a nejednou toto hnutí sama podporovala. Tam, kde národní hnutí narušovalo teritoriální celky církevní organizace, jako tomu bylo v případě slovenském ve vztahu k Uhrám či litevském ve vztahu k polské hierarchii, mělo duchovenstvo s podílem na národním hnutí zprvu jisté potíže. Naproti tomu v případě protestantských pastorů jejich účast na národním hnutí záležela spíše na osobním rozhodnutí, respektive na jejich etnickém původu a na vztahu k náboženské obci. Odtud rozdíl mezi aktivní účastí pastorů na území finském a téměř nulovou účastí (německojazyčných) pastorů na estonském a lotyšském území. Ortodoxní církev v Rusku byla organizována na principu oficiální národnosti, což vylučovalo podíl ortodoxního duchovenstva na národním hnutí ukrajinském. Naproti tomu ortodoxní církve v Osmanské říši se řídily jednoznačně podle své etnické orientace. Boj za emancipaci bulharského duchovenstva ze závislosti na řecké církvi pak dokonce tvořil prvou etapu bulharského národního hnutí.

Pokud jde o úřednictvo, jeho podíl závisel na tom, do jaké míry byla účast na národním hnutí tolerována orgány dané multietnické říše. Stupeň tolerance byl pochopitelně vyšší v habsburské monarchii (zejména po roce 1861), ale i tam mezi vlastenci častěji najdeme úředníky zaměstnané v soukromých (patrimoniálních či municipálních) službách než ve službách státních. Podíl úředníků byl vysoký také ve vlámském a finském hnutí. Na druhé straně úředníky pochopitelně nenajdeme v Osmanské říši ani v Pobaltí, kde se úřednické německé elity důsledně doplňovaly z vlastních řad. Nejnižší kategorie vzdělanců – učitelé a drobní zřízenci – tvořili významnou složku vlastenců především u Estonců a Makedonců, v menší míře u Lotyšů.

Městské střední vrstvy, především řemeslníci, se mezi aktivisty národního hnutí objevovaly jen poměrně zřídka: nejvýrazněji v českém národním hnutí, v menší míře také ve hnutí slovenském, bulharském a slovinském. Drobní obchodníci a podnikatelé pak hráli jistou roli i v Rize, centru lotyšského národního hnutí.

Sedláci sice vždy tvořili jádro nevládnoucí etnické skupiny, ale mezi předáky a organizátory fáze B národního hnutí je najdeme jen výjimečně. Bylo tomu tak zejména na Litvě, kde vzhledem ke specifickým podmínkám politického útisku sedláci do značné míry národní agitaci zajišťovali vlastními silami. Předáci sedláků se pro aktivní účast v národních hnutích ve většině případů rozhodli teprve později, kdy účast venkova rozhodla o tom, že tato hnutí dosáhla své masové fáze C.

1.3 SOCIÁLNÍ PŮVOD NÁRODNÍ INTELIGENCE

Vzhledem k tomu, že vrstva „inteligence“, která hrála rozhodující roli ve všech národních hnutích, byla vnitřně značně diferencovaná, nestačí se omezit na její vnitřní diferenciaci podle profesí. Je třeba se také ptát, v jakém vztahu stála vůči modernizačnímu procesu, v jehož průběhu, respektive jehož působením se vlastně inteligence v pravém slova smyslu formovala.⁸ Budeme se tedy ptát, z jakého sociálního prostředí vlastenečtí vzdělanci pocházeli, respektive v jakém vyrůstali. Výzkum sociálního původu inteligence je ovšem značně heuristicky náročný a u většiny národů zatím nerealizovaný – pokud se ovšem nechceme omezit na biografie několika málo vůdčích osobností.

Určité všeobecné poznatky vyplývají již z typologického zařazení jednotlivých národotvorných procesů, jakož i z toho, co víme o systému vzdělání v jednotlivých zemích. Tak například můžeme předpokládat, že většina vzdělanců v řadách státních národů, jako byli Angličané, Francouzi, Švédové či Španělé, pocházela z majetných elit byrokratů, notáblů atd., které se doplňovaly z vlastních řad. Totéž můžeme hypoteticky předpokládat o předácích německé, italské či norské inteligence. Převažující sepětí se šlechtickým prostředím lze opodstatněně konstatovat v případě vzdělaných předáků maďarského a polského národního hnutí. Naproti tomu je zřejmé, že estonští, litevští, lotyšští a (západo)ukrajinští vlastenci se ve fázi B rekrutovali především z rolnictva, stejně jako předáci srbští. Rolnický původ předpokládala starší historiografie také u českých, a slovenských vlastenců.

Pokusme se nyní na několika případech ověřit tyto odhady pomocí empiricky kvantifikovatelných dat, která je možno získat především o oné (zřejmě rozhodující) části národní inteligence, jež získala univerzitní vzdělání. Takový rozbor máme k dispozici pro sociální původ inteligence německé, české, norské, slovenské, finské, litevské a estonské. Jeho výsledky můžeme v hrubých proporcích pro lepší přehlednost vyjádřit následující tabulkou.¹²⁴

Z řad vysokých úředníků (a případně i statkářů) pocházela čtvrtina až třetina inteligence německé a asi desetina inteligence norské. Pod deseti procenty se pohybovala se vzestupnou tendencí vlastenecká inteligence finská a se sestupnou tendencí vlastenecká inteligence slovenská. U všech ostatních národních hnutí byla tato kategorie mezi vlastenci zastoupena nepatrně nebo vůbec ne.

Z rodin svobodných povolání pocházela téměř pětina vzdělanců německých a desetina vzdělanců norských. U Finů byl tento podíl kolem 5 % a v českém a slovenském případě ještě nižší. Z prostředí rodin středních a nižších úředníků, respektive zaměstnanců (zřízenců) pocházela jen zhruba desetina univerzitních vzdělanců německých, norských a českých a pětina vlastenců finských. Více než třetina finských vlastenců a téměř pětina vlastenců slovenských a norských pocházela z rodin evangelických pastorů, v luteránské části Německa to byla rovněž pětina. Z učitelských rodin pocházela nejméně čtvrtina vlastenců estonských a makedonských, desetina vlastenců slovenských, zatímco v ostatních národních hnutích byl podíl vlastenců učitelského původu hluboko pod hranicí 5 %.

Z řad podnikatelů ve sféře obchodu a výroby pocházelo 10-20 % příslušníků vysokoškolsky vzdělané inteligence německé a čtvrtina inteligence norské, zatímco mezi Finy a Čechy bylo podnikatelské prostředí zastoupeno méně než 5 %. Z rodin (městských i vesnických) řemeslníků a drobných živnostníků pocházela zhruba polovina vlastenců českých, více než třetina vlastenců slovenských a desetina vlastenců finských. V německém prostředí to byla necelá desetina, v norském ještě méně. Z rodin rolnických pak pocházela naprostá většina litevských vlastenců, asi dvě třetiny vlastenců estonských, ale jen třetina vlastenců slovenských a o něco více než desetina vlastenců českých. Ve finském, norském a německém případě tvořil podíl inteligence z rolnického prostředí pouhých pět i méně procent.

Můžeme tedy konstatovat, že sociální původ vlastenecké inteligence se u jednotlivých národních hnutí zásadně lišil. Na jedné straně německý a norský příklad potvrzuje, že u pospolitostí s plnou sociální skladbou se národní inteligence rekrutovala především z prostředí podnikatelských a vzdělaneckých elit. Na opačné straně pak stojí zejména estonské a litevské národní hnutí, jejichž vlastenecká inteligence pocházela především z rolnického a vesnického prostředí. Mezi oběma krajními polohami se pak nacházejí národní hnutí, jejichž předáci pocházeli jak z měst, tak z venkova, přičemž někdy byl silnější podíl vesnického prostředí (Slovinci, Slováci), jindy naopak byl silnější podíl městských vrstev (Češi, Finové, ale také Katalánci a Vlámové). Při tom v českém případě byl silnější podíl synů z řad řemeslnických středních vrstev, ve finském pak spíše podíl synů z řad vzdělanců, mezi nimiž nejvýznamnější skupinu tvořili pastoři.

Všeobecně platí, že nejsilněji byly mezi aktivisty národních hnutí zastoupeny ony profese, do jejichž řad se mohli opakovaně dostávat příslušníci nevládnoucích etnických skupin, aniž by byli nuceni se asimilovat. Záleželo tedy jednak na sociální skladbě etnické skupiny, jednak na tom, jaké možnosti sociálního vzestupu a přístupu ke vzdělání se jejím příslušníkům v té oné době otevíraly. Tam, kde etnická skupina měla převážně agrární sociální skladbu a kde byl přístup ke vzdělání omezený a případně také finančně náročný, se aktivisté rekrutovali především z řad nejnižších složek vesnické inteligence (učitelé u Estonců a Makedonců). V katolických zemích, kde bohoslovecké vzdělání bylo financováno církví, najdeme mezi vlastenci také početné duchovenstvo. Tam, kde zahrnovala etnická skupina nejen agrární, ale i městskou populaci, a kde proběhla jistá „demokratizace“ přístupu ke vzdělání, tvořila mezi průkopníky národního hnutí stále významnější skupinu akademicky vzdělaná světská inteligence.

Nakonec je třeba položit si otázku, zda má hledání sociálního původu nějaký smysl pro hlubší analýzu národotvorných procesů.

Zajisté nejde o pouhou intelektuální hru se jmény a čísly. Jakkoli panuje téměř všeobecný konsenzus badatelů o tom, že národy nevznikaly působením anonymních přírodních sil, ale díky úsilí lidí, liší se názory na to, jak silný byl podíl „invence“ a jaký význam měly objektivní společenské vztahy. Je zřejmé, že aktéři národního hnutí vnášeli do své agitační argumentace osobité kulturní a sociální rysy, které odpovídaly jejich sociálnímu zázemí a ovlivnily tak obsah národního uvědomění – „nacionalismu“. Také formy národně přesvědčovacích aktivit byly značně rozdílné: můžeme předpokládat, že jinou podobu dostaly oslavy a symboly vycházející z prostředí rolnického a jinou ty, které vycházely z prostředí měst a jejich vzdělaneckých elit. Mnohé ze sociálně podmíněných národních stereotypů, které v průběhu agitace vznikaly, přežívaly ostatně i později a vstoupily do masové fáze národního hnutí.

Totéž platí o zájmovém pozadí národní mobilizace, či přesněji řečeno o tom, co motivovalo předáky národního hnutí k rozhodnutí šířit novou národní identitu. Sociální analýza vsak vypoví mnohé také o schopnosti těchto agitátorů postihnout v průběhu fáze C ony vztahy a názory, které bylo možno využít k tomu, aby se příslušníci jejich etnické skupiny rozhodli plně se ztotožnit s národní pospolitostí.

Bylo by pochopitelně předčasné konstruovat na tomto místě spekulativní modely různých typů národní agitace podle toho, z jakého prostředí vycházeli její nositelé. Vhodnější bude sáhnout k našim poznatkům o sociální skladbě a sociálním původu vlastenců tam, kde budeme usilovat o interpretaci jednotlivých typů národních požadavků a aktivit ve jménu národa.

KAPITOLA DRUHÁ

NÁRODNĚ RELEVANTNÍ ZÁJMOVÉ ROZPORY

Proces modernizace přinesl řadu zásadních změn ve sféře sociální i politické. To se nutně odrazilo také v rovině skupinových zájmů ve společnosti s rozvinutou dělbou práce. Zajímá nás nyní, do jaké míry byly změny ve vztazích mezi lidmi i mezi státy, nové rozpory a typy konfliktních situací důležité také pro vznik moderních národů. Ani na tuto otázku nelze odpovídat paušálním odkazem na všudypřítomný, respektive univerzálně působící „nacionalismus“. Vztah mezi, všeobecně řečeno, zájmovou a mocenskou sférou na jedné a formováním národa, respektive národním vědomím na druhé straně byl odlišně strukturován v podmínkách státního národa a odlišně v podmínkách národního hnutí. Na tomto rozdílu nic nemění okolnost, že sféra „materiálních“ zájmů, stejně jako sféra zájmů národních, měla také svoji komponentu boje o moc. „Národní zájem“ byl definován pro politiky státního národa zcela jinak, jednoznačněji než v podmínkách multietnického impéria, kde nutně dostal diferencovanou a vnitřně rozpornou povahu. Také zápas o moc měl v těchto dvou typologicky odlišných situacích odlišný obsah i formu. Sociální a třídní rozpory uvnitř modernizující se a národnostně téměř homogenní společnosti státního národa mohly působit na posilování národní identity potenciálně spíše jako dezin-tegrující síla, která narušovala rodící se jednotu národa. Jak tomu bylo v případě multietnických impérií?

2.1 ZÁPAS O MÍSTO NA SLUNCI: BOJ O POLITICKOU MOC¹²⁵

Jak již bylo opakovaně konstatováno, většina autorů pojednává o národech jako o politických, tedy státních celcích, respektive o pospolitostech, které o státnost usilovaly. I když všechny formy státnosti a politizace jsou zároveň výsledkem i východiskem zápasu o moc, autoři teoretických studií o „nacionalismu“ i badatelé o jednotlivých národech se otázkou moci zabývali jen sporadicky. Ojediněle najdeme alespoň zmínky o zájmu na moci například u Gale Stokese, který za klíčovou považoval otázku, jak osoby, které usilovaly o moc a získávaly ji, využívaly nacionalismu.¹²⁶ Wolfgang Kaschuba označuje „konstrukci národního“ za primárně politickou strategii moci a vlády.¹²⁷ Oba autoři zůstali však jen u náznaku. Systematicky přistupuje k otázce vztahu národa a moci Michael Mann, který ovšem vychází z kategorie sociální moci, což je v kontextu formování národa jen dílčí, byť důležitý aspekt. V národě se podle Manna postupně spojily čtyři základní zdroje sociální moci: v protonacio-nálním období dominovala moc ideologická, obchodní kapitalismus přinesl povzbuzení partikularistických mocenských hospodářských zájmů, militarismus přispěl k tomu, že z protonations se staly sebevědomé rivalizující národy a vývoj byl dovršen průmyslovým kapitalismem a z něj vyrůstajícím zápasem o hospodářskou moc.¹²⁸ Tato charakteristika nás však může uspokojit jen částečně, poněvadž se omezuje na státní národy a nebere v úvahu národotvorné procesy v podmínkách nestátního vývoje a navíc opomíjí moc ve vlastním, individualizovaném slova smyslu.

Mnozí autoři se vyhýbali aplikaci termínu moc prostě proto, že obsahuje negativní konotace jako termín, jenž asociuje s Machtbesessenheit či Machtergreifung, zhruba v souladu s názorem Jacoba Burckhardta, „že absolutní moc je absolutním zlem“.¹²⁹ Proto se jim zdálo, že užitím termínu „moc“ by implicitně negativně hodnotili proces formování i samu existenci moderního národa. Závažnější příčinou však se zdá být mnohoznačnost termínu samého. Jakkoli je hojně používán, o jeho definici se autoři pokoušejí jen zřídka. Známé definice moci se v sociálněvědné odborné literatuře značně rozcházejí.¹⁵ V tom ostatně termín moc vykazuje určité obdoby s termínem nacionalismus.

Úkolem této kapitoly pochopitelně nemůže být pojmoslovný rozbor: snažíme se najít takové teoretické koncepty moci, které nám usnadní přesněji určit konfliktní látku obsaženou v kořenech národotvorných procesů. Historik může pochopitelně nejsnáze pracovat s takovými koncepty, které počítají s proměnlivým uplatněním moci, jež je možno případně promítnout i do časové osy. Sem patří zejména Popitzovo rozlišení pěti stupňů moci, které začínají „sporadickou mocí“ lupiče v lese a pokračují pak jako normativní moc, pozicionalizace moci, po níž následuje vytváření mocenského aparátu a konečně i státní moci, která si monopolizuje stanovování norem.¹³⁰ Tento model zajisté může být diskutován a aplikován v souvislosti s vývojem v podmínkách modernizace státního národa, ale pro národní hnutí s ním nevystačíme. Zároveň jsme si vědomi toho, že ne každý rozměr moci je pro národ a nacionalismus relevantní.

V národní pospolitosti se moc neprosazovala represí a silou, ale především jako moc „podmíněná“ (Gailbraith), která působila na změnu smýšlení a rozhodování jedince a mohla být případně kombinována s mocí kompenzující, která dosahovala podřízení příslušníků národa tím, že jim nabízela jisté výhody jako kompenzaci za to, že ji přijmou.¹³¹ Tomu odpovídá Etzioniho koncepce „přesvědčující“ (persuasive) moci, která se neuplatňuje násilím, ale útokem na city, manipulací symbolů a propagací národních hodnot.¹³² Bylo by možno uvažovat o tom, zda tento typ moci zapadá do Popitzovy fáze normativní moci. Teprve další vývoj směřoval k institucionali-zaci moci, která integrovala mocenské poměry do nadřazeného národního,' respektive státně-národního řádu.¹⁹

Tím však problematika uplatnění moci v národním kontextu není uzavřena. Jestliže se vytvoří stabilní rozvržení pozic národní vlády, otevírá se cesta k uplatnění další roviny moci: je to rovina účinné mocenské kontroly ve státě, jinými slovy rovina nondecision-making, kdy etablovaná moc již v zárodku, předem zamezuje požadavkům změny, ba i samému přijímání jistých rozhodnutí.¹³³ Aplikováno na podmínky národotvorných procesů to znamená moc, která brání samotnému zrodu, ba samotné myšlence alternativních národních hnutí či obdobných ze státně-národního hlediska centrifugálních procesů, tak jak to známe z mentality klasických státních národů, jako je Francie či Anglie.

Zatím jsme uvažovali pouze o jedné z koncepcí moci, o oné, která se orientuje na jedince, na jeho snahu prosadit se, institu-cionalizovat dané pozice a přimět ostatní, aby jednali podle jeho vůle. Vedle toho však je třeba vzít v úvahu, že moc je také skupinovým a institucionalizovaným fenoménem. Někteří autoři dokonce studují moc výlučně či převážně jako záležitost skupinovou. K nim vedle Hanny Arendt patří zejména zmíněný již Michael Mann, pro nějž je sociální moc především vztahem mezi zájmovými skupinami. Totéž platí o Karl W. Deutschovi, jenž moc charakterizuje jako „interakci organismů“, respektive jako schopnost jisté skupiny lidí vnutit svoji vůli jiným. To je obvykle spjato s konfliktní situací, kdy se daný řád střetá se silami, které sledujíce svůj zájem usilují o moc a způsobují disorder.²¹

Steve Lukes posunuje fenomén skupinové moci do polohy společných zájmů, vztah mezi bojem o moc individuální a moc skupiny lze postihnout otázkou, kdo reprezentuje zájmy skupiny – a kdo může co nabídnout, respektive na druhé straně získat. V tomto kontextu aplikuje termín, který je pro studium národně motivovaného zápasu o moc klíčový: je to „služební pojetí“ (service conception) moci. Jedinec, který usiluje o moc, chce tím sloužit zájmům skupiny, či -jinak řečeno – identifikuje sebe se skupinou a své zájmy se zájmy celé skupiny.¹³⁴ V našem případě by tedy služební pojetí moci bylo chápáno jako služba zájmům národa, respektive národního hnutí. Nemusilo by nutně jít o konkrétní materializovatelné požadavky. Podle Niklase Luhmanna může být pospolitost zájmů zjednodušeně vyjádřena ve všeobecně přijatých symbolech, které umožňují, aby skupina v různých situacích dovedla vyvodit shodné konsekvence pro své postoje a jednání. Tak se moc pro skupinu stává kódem.²³

V případě národa měl ovšem skupinový vztah k moci ještě další specifickou dimenzi. Tam, kde se národ již zformoval – ať již v rámci státního národa, či v průběhu národního hnutí identifikace s národem s sebou nesla představu, že národ sám je svébytnou osobností se specifickými zájmy. Personalizovaný národ tedy reagoval (přesně řečeno jeho příslušníci) jako osobnost, prosazoval „své“ zájmy, jako by to byly zájmy individuální, a toužil po zvýšení „své“ moci. Jinými slovy, zvýšení moci či prestiže národa pociťoval každý jeho příslušník jako posílení své osobní moci a prestiže. Potíž spočívá ovšem v tom, že stejně jako jedincova moc je nemyslitelná bez jiných jedinců, kteří jsou této moci podřízeni, je moc personalizovaného národa nemyslitelná bez jiných národů, které by měly obdobně být podřízeny jeho vůli. Netřeba vysvětlovat, že šlo o optický klam a že „národní zájem“ byl formulován skupinou jeho předáků, kteří jej modifikovali podle svých individuálních a skupinových zájmů, či v lepším případě podle toho, co ze svého hlediska za národní zájem považovali. Při tom je samozřejmé, že uplatňovat vlastní moc nad jinými, podmaňovat jiné národy vůli vlastního národa bylo možné jen ve vztahu toho, kdo se považuje za silnějšího, vůči tomu, kdo je či zdá se být slabším. Právě v tomto prolnutí dvou představ -skupinového boje o moc na jedné a personalizace skupiny národ na druhé straně – se rodí militantní výbojný nacionalismus politiků, kteří stáli v čele státních národů.

Proto se také v této kapitole nezbytně projeví zásadní rozdíl mezi dvěma typy formování moderního národa: státním národem a národním hnutím. Zatím jsme sledovali především situaci státního národa, nyní se obrátíme ke specifickému místu, jaké zaujímal boj o moc v podmínkách národního hnutí.

Obecně řečeno, zápas o moc mohl být veden jak po horizontále, tj. mezi těmi, kdo se považovali za kvalifikované, respektive tradiční držitele státní moci – tedy uvnitř vládnoucích tříd, tak i po vertikále: jako boj „těch dole“, rebelů, revolucionářů proti držitelům moci. Národní hnutí patří právě do této vertikální kategorie boje o moc a stojí tedy v tomto smyslu po boku revolučnímu hnutí.

Potřebu identifikace s novým typem sociální skupiny – národem, stejně jako touhu po moci, můžeme označit za dvě antropologické konstanty, které se setkaly na prahu vývoje k moderní společnosti. Pokud se toto setkání a propojení uskutečnilo mezi příslušníky státního národa, pak byla výsledkem jejich zápasu o moc transformace společnosti z hierarchicky členěné stavovské či feudální společnosti v občanskou společnost národní, přesněji řečeno ve společnost státně-národní. Pokud se však tyto dvě konstanty setkaly v podmínkách nevládnoucí etnické skupiny, vedlo to k více či méně ostrému střetu, jenž užíval národních argumentů a jehož výsledek nebyl předem dán.

Bylo by však zjednodušením, kdybychom mocenské konflikty, které vyvolalo národní hnutí, od samého začátku a bez výhrad řadili do koordinát boje o moc. Tak tomu bylo jen v některých případech – tam, kde národní hnutí od počátku sledovalo jako svůj cíl státnost, tedy především na půdě Osmanské říše a dále pak v Norsku a Irsku. V naprosté většině případů národní hnutí sledovalo nejprve kulturní a jazykové, ale také sociálně emancipační cíle. Tento typ aktivity nemohl předákům národního hnutí přinést moc nad jinými, mohl však výrazně zvýšit jejich prestiž a následně i jejich autoritu mezi těmi, kdo přijali identitu nastupujícího národa. Z těchto dvou termínů je autorita někdy zařazována do kontextu hoje o moc, jako jeho nižší forma: lidé následují autoritu proto, že s ní souhlasí, že přijímají za svůj hodnotový systém, který jim autorita nabízí.²⁴ V zápase o jazykový a kulturní program se profilovali předáci národa, kteří si v rámci svého hnutí získali jakýsi monopol na intelektuální vliv, aniž z toho měli bezprostřední užitek majetkový či mocenský. Již Antonio Gramsci však postřehl, že dřívější zájem na získání hegemonie v kulturní a intelektuální sféře předcházel pozdějšímu hegemoniálnímu postavení v boji o politickou moc, či spíše přinejmenším pro takové postavení vytvářel určité předpoklady.¹³⁵

Dříve či později začalo každé národní hnutí formulovat také politické požadavky. Načasování záviselo obvykle na souběhu několika okolností – na změnách politického systému impéria, na sociální skladbě předáků národního hnutí, na relaci mezi počtem příslušníků státního národa a počtem příslušníků etnické skupiny atd. Pro naši souvislost je důležité, že orientace na politický program měla vždy povahu zápasu za rovná občanská práva skupiny, která byla v důsledku své odlišné etnicity znevýhodněna. To je dalším důvodem, proč je nesmyslné konstruovat protiklad, „dichotomii“ mezi národním hnutím „etnickým“ a „občanským“. Pro středoevropské poměry je tento protiklad odvozen od protislovanských útoků německých liberálů (do tohoto rámce spadá i kritika F. Engelse) a pro východoevropské poměry byl oživen v bolševické kritice národních hnutí na prahu 20. století. Je však pravdou, že v revoluci 1848, stejně jako roku 1905, se střetla dvě hnutí, která obě zápasila o prosazení občanské emancipace. Problém byl v tom, že pro slovanská hnutí v habsburské monarchii byla součástí této občanské emancipace také emancipace národní. Jinak tomu bylo v ruské revoluci roku 1905, kdy ve frontě boje proti carskému režimu stály tři alternativy: všeruská konstituční, ale nacionalistická, všeruská třídně emancipační proletářská a národně osvobozovací zájem neruských národů.

Otázka jejich vzájemného vztahu a případného překrývání budiž přenechána kvalifikovanější diskusi.

Požadavkem participace, který byl prvým krokem, respektive nižším stupněm politizace národního hnutí, vstoupili jeho předáci na půdu boje o politickou moc. V důsledku toho se také změnil postoj, který vůči nim zaujímaly vládnoucí státní elity. Dokud národní hnutí setrvávalo na poli kulturních a jazykových požadavků, nebylo mocenskému monopolu vládnoucích tříd nijak nebezpečné. Proto se jeho předáci nejednou těšili dokonce i blahovolné toleranci ze strany vládnoucích, ať se již jednalo o přežívající feudální režim, jako v Rusku a v předbřeznovém Rakousku, či o režim liberální, jako v Británii a Španělsku nebo v Rakousku po roce 1861.

Poté, co představitelé národních hnutí nastoupili do boje o politickou moc, se blahovolnost vládnoucích vytratila. Bylo totiž zřejmé, že se o svoji moc budou musit dělit s příslušníky, přesně řečeno s předáky národního hnutí. Dokud šlo národnímu hnutí o kulturu – a tedy o prestiž mocenský monopol vládnoucích elit impéria nebyl ohrožen: prestiž, která byla omezena na okruh vlastní etnické skupiny, bylo možno neomezeně rozšiřovat na další osoby, respektive zvyšovat, aniž by to poškozovalo zájmy vládnoucích tříd. Politická moc však nemůže být libovolně navršována – o tu je třeba se dělit a zvýšení podílu na moci ve prospěch těch dosud bezmocných znamenalo snížení podílu na moci těch, kdo se dosud těšili z jejího téměř neomezeného držení.

V důsledku politizace národního hnutí se proto zrodil dvojí diametrálně rozdílný úhel pohledu na jeho charakter. Pohled shora byl pohledem těch, kdo měli zájem na udržení státu quo a jejichž monopol na politickou moc ve státě byl ohrožen požadavkem národního hnutí podílet se na moci. Pohled zdola považoval podíl na moci za životní zájem neplnoprávného personalizovaného národa, který se hlásil o své právo na život: proto bylo odmítání „národních práv“ ze strany mocných interpretováno jako ohrožení samotné existence národa, v dobové rétorice tedy jako otázka života či smrti. Tento pohled můžeme sice dnes kritizovat, musíme mu však rozumět v jeho historickém kontextu a brát jej v úvahu jako faktor politiky a také jako odraz, reflexi reálného poměru sil. Rusínsko-ukrajinské hnutí zajisté nebylo schopno ohrozit existenci polského národa, stejně jako hnutí české či slovinské nebylo schopno ohrozit existenci národa německého, slovenské národní hnutí existenci národa maďarského či finské hnutí existenci národa ruského. V opačném směru však takové ohrožení národní existence etnických skupin bylo považováno za reálné – ponechme stranou otázku, zda opodstatněně.

Národní hnutí sice neohrožovalo národní existenci státních národů, ale skrývalo v sobě, jak již bylo řečeno, hrozbu pro mocenský monopol státně-národních elit, které se ostatně také ztotožňovaly s představou personalizovaného národa. Nebylo-li možno „shora“ reagovat represí, jako tomu bylo v carském Rusku, bylo třeba se uchýlit k různým podobám tvrdého boje o moc. Jedním z ideologických nástrojů tohoto boje o zachování vlastní mocenské převahy bylo stereotypní obvinění národních hnutí ze „secesionismu“, z narušování státní integrity, z egoistického nacionalismu, které přežilo do dnešní doby v podobě módní verbalizace jako obvinění z negace občanských principů, z antiliberalismu či z „etnicismu“.

Konfliktní situace se vyhrotila tam a tehdy, kdy se vyšší formou politického programu stal požadavek, aby příslušníci, přesně řečeno předáci formujícího se národa mohli rozhodovat o svých záležitostech ve větší či menší míře nezávisle na ústředních orgánech státu. Zrodil se tedy program autonomie, který vycházel z toho, že na teritoriu, které národní předáci vymezili jako území „vlastního“ národa, má být politická moc centra minimalizována.

Problémem ovšem bylo, jak vymezit hranice onoho potenciálně autonomního území, neboť při tomto vymezování se střetal princip historické hranice s realitou hranice etnické. Toto území totiž nikdy nebylo možné ohraničit jako kompaktní teritorium beze zbytku obývané pouze příslušníky nevládnoucí etnické skupiny. V českých zemích vymezených historickou hranicí žila početná německá menšina, v Uhrách tvořili příslušníci vládnoucího národa, etničtí Maďaři, dokonce menšinu obyvatelstva, v Irsku žila silná protestantská menšina, v Chorvatsku menšina srbská, v Katalánsku a Baskicku menšina kastilská. Zápas o moc v takové autonomní oblasti se tím nepříjemně komplikoval, poněvadž prostá volební aritmetika příslušníky dosud vládnoucího národa na území případných autonomních celků odsuzovala do postavení menšin. Mocenský boj se v důsledku toho nutně vyhrocoval a fronty byly vedeny striktně podle národnostního kritéria. Výjimku tvořilo, alespoň po jistou dobu, jen internacionalistické hnutí socialistické.

Zápas o participaci byl ovšem nejen bojem mezi představiteli národního hnutí a státního národa, ale také bojem mezi představiteli národního hnutí navzájem, bojem, který měl obdobné parametry jako boj o moc mezi předáky národa státního. Přistupoval k tomu jeden charakteristický rys navíc: v podmínkách vyhroceného konfliktu s vládnoucími elitami se národní argumentace stala také důležitou složkou, přívěskem různých ideologií během mocenského zápasu uvnitř obou táborů. Zdůrazňování vlastních zásluh o národ a obviňování politických soupeřů, že nejsou národnímu zájmu dostatečně oddáni, patřilo ke každodennímu politickému folkloru. Důsledkem byla pochopitelně nacionalistická eskalace politické rétoriky, poněvadž nikdo nechtěl riskovat ztrátu podílu na politické moci. Přesto program plného odtržení, tedy vytvoření vlastního národního státu, nebyl ve většině národních hnutí vyhlášen ani v průběhu fáze C.

Boj o politickou moc tedy hrál závažnou roli mezi zájmovými konflikty, které bylo možno aktualizovat jako konflikty národní, tedy jako součást národní emancipace. Národní zdůvodnění však dostaly také rozpory mezi státy, jimž bude věnována následující kapitola. Navíc nelze národně relevantní rozpory redukovat pouze na boj politický a mezistátní. O „místo na slunci“ bylo možno usilovat také prostředky zápasu hospodářského a sociálního.

2.2 ROZPOR MEZI STÁTY A NÁRODY

Tradiční zájmové rozpory mezi evropskými státy patří k odkazu dějin a poznamenaly nutně i mezinárodní vztahy v 19. století. Stereotypy obrazu nepřítele, které byly vyjadřovány v „národních“ termínech, přežívaly i do období formování moderních národů. Pro autory, na jejichž badatelském horizontu splývá moderní národ a stát, je situace vcelku přehledná a jednoduše popsatelná. Jestliže nějaká skupina v čele státu potřebuje prosadit své zájmy proti skupině stojící mimo stát, podle E. Balibara a I. Wallersteina použije pro prosazení svého cíle nacionalistických citů. Nestabilita v hierarchickém systému mezinárodních vztahů vede k hledání ideologie, která ospravedlní stejně tak úsilí o udržení mocenské převahy jednoho státu jako úsilí o zeslabení této převahy. Takovou ideologií je nacionalismus.¹³⁶

Předmětem, respektive zdrojem národně definovaného rozporu mezi státy nemusila ovšem být jen snaha změnit poměr mezinárodních sil ve prospěch jedněch a v neprospěch jiných. Důvodem byl často spor teritoriální povahy – spor o hranice, respektive zájem na jejich revizi, či spor o pozice v koloniích. Spor o hranice však na evropské půdě od skončení napoleonských válek nebyl příliš častý a stal se zdrojem nacionalisticky formulovaných konfliktů jen ve dvou regionech: ve střední Evropě to byly italské nároky vůči Rakousku, německé nároky vůči Francii a vůči Dánsku (nemluvě o již realizovaném obsazení části Polska), na Balkáně to pak v důsledku neexistence historických hranic byly spory mezi všemi nově se rodícími státy. Mnohem výraznější a agresivnější byly hraniční spory mezi národními státy ve 20. století – to ovšem již v době, kdy byly evropské národy většinou etablovány. Hraniční spory 20. století tedy nemohly být relevantní pro formování moderního národa, jakkoli významný byl jejich podíl na eskalaci nacionalismu.

Rozepře o území mohly vzniknout také mezi státy, které neměly společnou hranici na evropském kontinentu. Sporná území se v tom případě nacházela v koloniích. V koloniálním konfliktu ještě z předrevoluční doby tkvěly kořeny konfliktu britsko-francouzské-ho, koloniální zájem dlouho určoval zahraniční politiku španělskou. Německá a italská „opožděná“ koloniální expanze účinně ohrožovala stabilitu hierarchických vztahů mezi státními národy. Ve všech těchto případech byla zámořská expanze faktorem národní mobilizace.

Nejčastěji se národotvorná funkce mezistátních konfliktů spojuje nejen s koloniálním výbojem, ale především s válkou. Pregnant-ně vztah mezi válkou a státem vyjádřil Ch. Tilly: „Válka dělá stát a stát dělá válku.“ Význam války, respektive mezinárodních sporů pro posilování národní identity zdůrazňuje řada autorů, jako Linda Colley, Anthony Smith či William Bloom.¹³⁷ Válka je ovšem v jejich koncepci faktorem, který národní identitu mobilizoval, ale nevytvářel ji. Dále jde Dieter Langewiesche, podle jehož soudu je národ vždy implicitně spjat s válkou, poněvadž nacionalismus v jeho pojetí od počátku obsahoval prvky nenávisti k jiným národům.¹³⁸ To je ovšem poněkud velmocenský, ne-li přímo „německý“ úhel pohledu, a je možno předem pochybovat o tom, že se takovou souvislost podaří doložit jako obecně evropský fenomén. Jak již bylo řečeno, stěží si lze představit norský útok proti Velké Británii, estonský proti Rusku, český proti Německu, portugalský proti Španělsku atd. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že i bez reality válečného konfliktu patřily fikce „odvěkého“ nepřítele, stejně jako mýtus národního ohrožení, do arzenálu stereotypů a jiných emocionálních složek národní mobilizace. Těm bude věnována pozornost na jiném místě.

Autoři, v jejichž slovníku byl termín „národ“ nezvratně nahrazen termínem „nacionalismus“, mohou ovšem formulovat vztah války a nacionalismu jako organický či dokonce nutný, neboť v každé válce se projevoval nacionalismus (chápaný v tradičně negativním smyslu) – a to nejen v ideologii vládních elit, ale také v mentalitě řadových vojáků. Tato souvislost však vypovídá o pozdějších důsledcích, nikoli o příčinách formování moderního národa, které je předmětem našeho rozboru. Máme zde další příklad toho, jak zavádějící může být bezmyšlenkovité užívání termínu nacionalismus.

Význam války pro formování některých evropských národů byl ovšem podmíněn několika okolnostmi. Byla to především změna v samotném charakteru vedení válek, které až do konce 18. století byly především válkami, jež vedli panovníci a jejich státy, což nevylučuje překlad panovnického či státního zájmu do „národního“ jazyka v krajních situacích, jako byla například jistá epizoda stoleté války ve Francii či válka proti španělskému nebezpečí v Anglii ve druhé polovině 16. století. Skutečný obrat k národně motivované válce přinesla teprve Francouzská revoluce a napoleonské období. Tímto francouzským příkladem byla inspirována ideologie „vlastenecké“ války, tj. války za krále a za vlast, jak ji koncem napoleonských válek známe z úspěšné aplikace v Prusku – a vlastně také v Rusku a Španělsku – a méně úspěšné v Rakousku. Symptomatický rozdíl spočíval v tom, že v případě etnicky relativně homogenního Pruska bylo poměrně snadné posunout válku za dynasticky definovanou vlast do polohy války za národ, přesně řečeno za národní stát, zatímco v multietnickém Rakousku byl takový posun nemyslitelný. Ilustruje to ostatně okolnost, že ještě 1. světová válka byla v habsburské monarchii válkou „za císaře pána“.

Představa o válce jako významné příčině formování národů však zdaleka nemá všeobecnou platnost. Tuto souvislost lze doložit jen u některých státních národů (Francie) a dále pak tam, kde vznikly nové národní státy, což byl případ Německa, Itálie a jihovýchodní Evropy. Tyto nové národní státy za svůj vznik příznačně vděčily válce, či dokonce celé sérii válek, které otevřely cestu k italské a německé národní jednotě, respektive ke svržení osmanské nadvlády nad řeckým, srbským a bulharským obyvatelstvem. V německém a italském případě ovšem války jen dovršily zápas národa, jehož společnost a kultura byla již plně zformována, takže „národotvorný“ charakter v pravém slova smyslu měly pouze války na Balkáně.

Empirická základna pro konstruování nutného kauzálního vztahu mezi válkami a formováním moderních národů je velmi chudá. Proces formování moderního národa probíhal obvykle mírovou cestou a válka s vnějším nepřítelem hrála roli jen v některých, spíše výjimečných případech. Odkaz na národní ideologii válek ve 20. století neobstojí: jak již bylo řečeno, byly tehdy války důsledkem, nikoli příčinou formování moderního národa. Zajisté, společným jmenovatelem konfliktů v 19. i ve 20. století byl výbojný nacionalismus (také zde záleží ovšem na definici), ale takové konstatování má pro vysvětlení obecné a závazné kauzální souvislosti mezi válkou a formováním národů zanedbatelnou hodnotu rétorického obratu.

Ani ve výkladu politiky státních národů nemůžeme zjednodušeně zobecňovat. Zajisté, kolonialismus v případě britském a pro-tiněmecký revanšismus v případě francouzském výrazně ovlivnily národní mobilizaci tamního obyvatelstva. Jak tomu však bylo v případě ostatních státních národů? Vliv kubánské války na krizi, respektive mobilizaci Španělské národní identity je známý. Je však málo pravděpodobné, že ztráta Belgie v důsledku revoluce 1830 měla rozhodující národně mobilizující význam pro Nizozemí. Spory s Nory v rámci unie byly pro konzervativní složku švédských politiků zajisté iritující, ale v celošvédském kontextu měly spíše okrajový význam. Zato však porážka ve válce o šlesvicko-holštýnské državy přinesla významný, i když nikoli jediný impulz k transformaci dánské identity z říšské na národní.

Význam mezinárodních konfliktů pro národotvorné procesy v 19. století tedy nelze přeceňovat. Nesporný byl jejich národně mobilizující vliv v německém a francouzském soupeření, ale dobové paralely k takovému vývoji jsme našli jen na Balkáně. Svůj význam má zajisté okolnost, že v případě Francie a Německa (resp. Pruska) šlo o vztah mezi dvěma zhruba stejně silnými státy, jejichž politikové pretendovali na vedoucí postavení v evropské politice. Také národní ideologií obestřené válečné soupeření na Balkáně počátkem 20. století probíhalo mezi zhruba stejně silnými státy.

Vedle rozporného vztahu mezi dvěma stejně silnými státy, respektive národy je třeba vzít v úvahu také vztah mezi státem silnějším a slabším. V tomto ohledu působilo ohrožení ze strany silnějšího souseda na národní integraci, respektive na posilování národní identity.¹³⁹ Zřetelně se to projevilo v již zmíněném případě dánském, ale i v Belgii silný německý soused (a také Francie) vyvolával potřebu soudržnosti. Podobný význam mělo ruské a habsburské (či přesněji řečeno maďarské) sousedství na upevnění rumunské národní identity poté, co slábl dominující osmanský vliv.

Ne náhodou se v polemikách proti „secesionistickému nacionalismu“ objevoval a dodnes objevuje argument, že jde o celky, které nejsou životaschopné, tj. nejsou schopny odolat útoku silnějšího souseda. Takovýto argument je příznačný pro 19. století (i staletí předchozí), poněvadž vychází z představy, že přepadení slabšího souseda je čímsi normálním a zapadá do mravního kodexu státních národů. Tuto kritiku je třeba doplnit ještě o pohled z opačné strany: zatímco vznik, respektive národní mobilizace silného národního státu byl ohrožením pro slabší sousedy, formování malého národního státu nebylo pro silnější sousedy nebezpečím: problém tkvěl spíše v tom, že se vládnoucí státní elity nechtěly smířit se ztrátami „svého“ území a že se obávaly, že se nový malý stát stane nástrojem, satelitem někoho silnějšího. Ať již tomu je jakkoli, je jisté, že termín „nacionalismus“ je zde použitelný pro nejrůznější protichůdné postoje a ani v tomto případě nám nepomůže při přesnější diferenciaci a typologii národních identit a aktivit.

2.3 NEROVNOMĚRNOST VÝVOJE

Od mezistátních vztahů je třeba přistoupit k rozboru zájmových rozporů, které byly důležité pro ony národotvorné procesy, které probíhaly uvnitř státního území multietnických impérií. Pro národní hnutí byly neshody vyplývající ze státních zájmů většinou irelevantní a mohly tvořit leda politický rámec, jemuž bylo třeba se přizpůsobit. Národně relevantní rozpory je třeba hledat mimo sféru mezinárodních vztahů.

Makroanalytický výklad nabízel norský politolog Stein Rok-kan, který národotvorné procesy zařadil do svého složitého modelu budování moderního státu. Základním vztahem v tomto modelu je vztah mezi centrem a periferií, který je zprostředkován čtyřmi vazbami: ekonomikou, kulturou, právním systémem a systémem politické moci. Vztah mezi centrem a periferií v etnicky homogenním prostředí působil jako integrující síla státního národa, ale tam, kde se periferie etnicky lišila od centra, však mezi ní a centrem vzniklo napětí. Proces formování národa v periferii byl pak tím intenzivnější, respektive úspěšnější, čím více byl spojen s ekonomickými vazbami (městské protředí) a kulturou, respektive církví.¹⁴⁰

Tento velmi abstraktní koncept sice neměl nijak výrazný vliv na empirický výzkum, ale je možno označit jej za obecný rámec, v němž se pohybovala celá řada výkladů založených na empirickém výzkumu. Do tohoto rámce spadá diskuse o „vnitřním kolonialismu“ jako zdroji nacionalismu, kterou formuloval americký sociolog Michael Hechter na základě analýzy vztahů Anglie k ostatním částem Velké Británie. Podle jeho názoru se s nástupem vývoje ke kapitalismu vytvářela vnitřní nerovnoměrnost podmíněná kulturní dělbou práce, která existovala mezi centrem (core) a periferií. V důsledku toho byla lidem na britské periferii přisouzena sociální role, kterou pociťovali jako podřadnou. Lokální kulturní tradice byla oslabována v důsledku toho, že do periferie se šířila kultura centra. Tato situace pak brzdila homogenizaci státního území a posilovala místní etnicky odlišnou kulturní politiku a případně i odstředivé „nacionalismy“.³¹ Tuto koncepci mnozí autoři přijímali a někdy byla aplikována i na význam „vnějšího“ kolonialismu jako faktoru, který posiloval a ospravedlňoval v národních heslech formulovaný odpor proti koloniální moci. V této poloze považoval skotský historik Tom Nairn úlohu nacionalismu za pozitivní.¹⁴¹ Orientace na vztah jádra a periferie jako na dominující vztah kapitalistické globalizující se společnosti se opírá zejména o známý model I. Wallersteina. Ten také spolu s E. Balibarem poněkud provokativně formuloval tezi, že kolo-nialismus je klíčovým momentem národotvorného procesu: každý národ je produktem kolonizace, protože buď sám kolonizoval, nebo byl kolonizován.¹⁴² Termín „kolonizace“ je zde pochopitelně nutno chápat jako metaforu označující vztah závislosti.

Plodnější byla nicméně kritika Hechterovy koncepce. Tak například politolog A. W. Orridge sice souhlasil s významem zájmového rozporu pro národní mobilizaci, ale kritizoval přímočaré vysvětlování nacionalismu ze zaostávání periferie. Argumentoval mj. tím, že v řadě případů se nacionálně mobilizovaly naopak periferie, které v rámci celého multietnického statutu byly nejvyspělejší, což je příklad Katalánska a Baskicka. Nacionalismus navíc podle jeho soudu nebyl pouhým protestem proti porobení a inferioritě, ale také pokusem konstruovat specifický typ politického „druhého“, což nelze vysvětlit ze vztahu centrum – periferie.¹⁴³

Na základě rozsáhlé komparace etnických konfliktů do diskuse zasáhl Donald Horowitz a upozornil, že podpora nacionalismu

může přicházet právě tak od znevýhodněných skupin v zaostalé periferii jako od úspěšnějších skupin ve vyspělých regionech. Hechter se k tomuto názoru připojil a svoji teorii modifikoval: za rozhodující označil takový zájmový rozpor, který vede k tomu, že lidé budou alternativní „nacionalistický výsledek“ podporovat pouze za předpokladu, že budou očekávat zlepšení své pozice na trhu práce, v případě, že dojde k vytvoření národního státu.¹⁴⁴ Jeho pokus o kombinaci výkladu nacionalismu pomocí teorie racionální volby však nebyl obecně přijat.

Vztah centra a periferie neměl jen složku sociální, ale také po- 1159 litickou. Americký politolog A. Motýl klade důraz na zápas o moc mezi politickými elitami, které vládnou v centru, a místními elitami v periferii. Domnívá se, že vazba periferie k centru nebude politicky narušena, dokud elity v centru budou mít co nabídnout periferii, či jinak řečeno, elity v periferii se vydají na cestu „secesionismu“ teprve poté, co zjistí nebo nabudou dojmu, že jim již centrum nemůže nebo nechce nic nabídnout.¹⁴⁵

Jak silný byl tedy motivační potenciál periferie pro národní mobilizaci? Nejprve je třeba připomenout, že také státní národy měly své centrum a periferii, přičemž periferie se nejen ve Francii a v Anglii, ale také v Dánsku a Švédsku vyznačovala pomalejší národní aktivizací. Na druhé straně musíme počítat s tím, že také uvnitř území obývaného nevládnoucí etnickou skupinou lze vždy rozlišit regiony národně aktivnější, se silnějším podílem na národním hnutí, a regiony národně pasivnější. Rozbor nerovnoměrného teritoriálního rozložení národních aktivit vcelku přesvědčivě prokázal, že na národním hnutí se v období fáze B nejaktivněji podílely regiony, kde byla hustší síť škol, pevnější a intenzivnější tržní vazby a relativně vyšší životní úroveň obyvatelstva. Naproti tomu se nezdá, že by blízkost etnické hranice či blízkost průmyslového nebo správního centra hrála národně aktivizující roli.¹⁴⁶

Jinak řečeno, pocit provinciální inferiority národně mobilizoval především onu část území nevládnoucí etnické skupiny, která byla relativně méně periferií, respektive tvořila core v rámci tohoto provinciálního území. Je to pochopitelné, neboť právě v této pozici bylo možno deklarovat práva provincie a usilovat o její zrovnoprávnění vůči centru. Konkrétní reflexe a národní aplikace provinciálního postavení se lišily v prostoru i v čase. Národní hnutí, která kladla, do popředí kulturní požadavky ve fázi B, obvykle akceptovala své politicky a správně inferiorní postavení na periferii. To se však změnilo s nástupem masového hnutí a s přijetím politického programu, v němž národní hnutí již požadovala větší či menší míru zrovnoprávnění provincie s centrem. Panovala představa, že spojí-li se jistý stupeň autonomie s co nejdemokratičtější politickou participací, bude závislost na centru omezena. Takový program dříve či později vypracovala většina národních hnutí v habsburské monarchii, ale po roce 1871 ztratila šanci na jeho realizaci ona hnutí, která probíhala na území uherské části dvojstátí. Byl jen zčásti realizován v českých zemích, Haliči, Kraňsku a Chorvatsku.

Zatímco v habsburské monarchii všechna národní hnutí zprvu přijímala převahu politického centra, které mělo zároveň i převahu kulturní a hospodářskou, v případě carského Ruska byla situace složitější. I když Finsko a Pobaltí respektovaly mocenskou převahu centra, nebyly hospodářsky zaostalou částí říše, ale vcelku úspěšně se snažily překonat postavení kulturní a hospodářské provincie. Projevy kulturní a zčásti i hospodářské nadřazenosti vůči rakouskému centru ostatně najdeme v předbřeznové době v severoitalských provinciích habsburské monarchie. Katalánské a baskické národní hnutí bylo od počátku hnutím na území hospodářsky vyspělejší, bohatší provincie proti zaostalejšímu politickému centru. Naopak Hechterův model vnitřního kolonialismu platí pro národní hnutí irské, které mělo velmi blízko k postavení kolonializované provincie a kde převaha anglického centra byla v každém ohledu jednoznačná.

Nakonec je třeba relativizovat také význam pozice na periferii. V řadě případů toto postavení nemělo národně mobilizující funkci, a to zejména tam, kde se část původní periferie integrovala k centru: to byl případ jižního Walesu, jižního Skotska. Jistou tendenci tímto směrem je možno sledovat na Moravě. Kromě toho je třeba připomenout, že situace regionu na periferii mohla působit jako národně aktivizující faktor pouze za předpokladu, že národní agitace jíž dosáhla – díky jiným okolnostem – jistého ohlasu mezi příslušníky nevládnoucí etnické skupiny, což bylo umožněno také tím, že jejich podstatná část již byla začleněna do intenzifikující se sítě sociální komunikace. Jinak řečeno, lidé si nejprve musili být vědomi svého provinciálního postavení a teprve potom byli schopni porozumět jeho „překladu“ do jazyka národního hnutí.

V podmínkách masového národního hnutí se požadavek překonání provinciální méněcennosti obvykle stal politickým požadavkem: ve jménu občanské rovnosti, spravedlnosti měla být omezena závislost na centru. Na druhé straně však se nejednou prosazovala psychologicky pochopitelná snaha smířit se s postavením slabší či dokonce zaostávající provincie. Slabost a odlehlost byla idylizována a idealizována. „Malá ale hezká“ říká se o české vlasti v jedné vlastenecké písni. Nezkažená agrární provincie se v řadě národních hnutí staví do protikladu k morálně narušenému centru. Tím ovšem již přecházíme do kategorie stereotypů.

2.4 ROZPORY VYPLÝVAJÍCÍ Z MODERNIZACE

Poté, co jsme sledovali rozpory, které vyrůstaly ze zápasu o politickou emancipaci a prosazování občanské společnosti, budeme se věnovat národně relevantním rozporům, které se rodily z proměn ve sféře sociální a ekonomické. Do jaké míry národní zápas sou-zněl se zápasem o likvidaci feudálních privilegií a do jaké míry byl inspirován nástupem nových forem podnikání a uvolnění sociální mobility, k níž patřila také určitá demokratizace vzdělání?

Teoreticky je možno předpokládat, že rozpor mezi rolníky a jejich vrchnostmi, respektive úsilí o osvobození rolníků, se stal významným činitelem formování národa především tam, kde velkostatkáři a jejich úředníci užívali státního jazyka, který byl nesrozumitelný mase rolníků, ať již se nacházeli v postavení poddaných, či nevolníků. Toto úsilí mělo ovšem národně integrující důsledky také v případě státních národů. Francouzský příklad likvidace feudálních povinností Národním shromážděním symbolicky dokládá, že nastolení moderní národní solidarity nebylo možné bez likvidace privilegií a bez osvobození rolníků. Takováto harmonická časová souhra byla sice ojedinělá, ale přesto může sloužit jako model: bez osvobození rolníků nebylo možné uskutečnit politickou emancipaci ani transformaci absolutistického státu v moderní státní národ. To však neznamená, že osvobozením byli rolníci automaticky plně integrováni do národní pospolitosti. I když si byli vědomi své státně-národní příslušnosti, neznamenalo to automaticky kulturní a politickou identifikaci s národem a jeho zájmy. Jak již bylo řečeno, rolníci se mezi „aktéry“ veřejného života státních národů objevují velmi pozdě, někdy v opozici proti státu a proti modernizaci.

Odlišné dopady měly neshody mezi rolníky a vrchnostmi v případě národního hnutí. Nelze však tvrdit, že tento vztah byl všude a od počátku národně mobilizující. Rolnické povstání v Čechách roku 1775 neobsahovalo žádné národní či etnické požadavky, a navíc se na něm podíleli jak českojazyční, tak německojazyční sedláci. Bouře estonských rolníků, které vypukly koncem padesátých let 19. století, sledovaly pouze sociální cíle, a obdobně tomu bylo i na lotyšském území. Rusínští rolníci ve východní Haliči sice v průběhu povstání roku 1846 zavraždili mnohé polské šlechtice, ale jejich řádění bylo motivováno sociálně a postrádalo národní ideologii. Viděno z opačné strany: uherská šlechta, která kolem roku 1790 požadovala zavedení maďarštiny jako úředního jazyka, zároveň protestovala proti zrušení nevolnictví. Polský národní zápas v první polovině 19. století věnoval jen minimální pozornost situaci polských rolníků a jejich případnému osvobození a sociální emancipaci.

Situace se však během času změnila. Předáci národního hnutí dříve či později pochopili, že úspěch jejich zápasu závisí na získání rolnictva, které tvořilo jádro nevládnoucí etnické skupiny. Osvobození rolnictva a jeho zrovnoprávnění na uherském sněmu roku 1827 požadoval patriotický magnát István Széchényi, zrušení poddanství požadovali a připravovali čeští vlastenci ve čtyřicátých letech a roku 1848 již české vesnické obce zařazovaly do svých petic vedle požadavků sociálních a politických také požadavky jazykové. V téže době začala cílená a během několika desetiletí i úspěšná mobilizace rusínských (ukrajinských) rolníků ve východní Haliči: národní protipolsky orientované hnutí se přesvědčivě prezentovalo jako zástupce rolnických zájmů. Rychlé úspěchy estonské národní agitace během sedmdesátých let 19. století se vysvětlují tím, že radikální křídlo vlastenců postavilo emancipaci sedláků od nadvlády německých statkářů na prvé místo svého programu. Na opačné straně Evropy se irské národní agitaci podařilo získat masovou podporu teprve poté, co do svého programu zařadila požadavky Home Rule v zájmu zbídačelých irských nájemců.

V některých případech měla národní aktivizace rolníků odlišné zájmové pozadí. Centrální role litevských sedláků v národním zápase se vysvětluje spíše jejich odporem proti polsko-židovským městům (a jejich hospodářské převaze) než proti polské šlechtě. Také národní mobilizace slovinských rolníků byla motivována především odporem proti německým městům. Finští sedláci byli osobně svobodní a jejich národní aktivizace byla vyvolávána spíše nechutí vůči švédskojazyčné správě. Je ovšem příznačné, že když finský selský stav roku 1863 schválil požadavek zavedení finštiny do škol, přijal také návrh na zrušení feudálních privilegií.

Tam, kde byla města ohniskem národní agitace a národní život se orientoval na model městského životního stylu, měli předáci národního hnutí potíže se získáním rolnictva, zvláště pokud nebylo závislé na cizích statkářích. Norští sedláci se po řadu desetiletí stavěli zdrženlivě k „národní politice“, kterou realizovali úředníci a obchodníci. Vlámské národní hnutí získalo masovou podporu sedláků až v meziválečné době, potíže mělo také národní hnutí chorvatské, slovenské a zpočátku také irské. V mnoha případech záleželo na tom, jaký postoj k národnímu hnutí zaujme katolické duchovenstvo.

Jaké národně relevantní rozpory působily v případě oněch několika národních hnutí, v nichž rozhodující či důležitou roli hrálo městské prostředí a městské střední vrstvy? V tomto kontextu na ochotu přijmout národní identitu působil rozpor mezi nastupující průmyslovou výrobou a s ní spojeným tlakem velkého trhu a zájmy tradičního řemesla a drobného místního obchodu. Tento rozpor byl zvláště zřetelný v případě českých řemeslníků a drobných obchodníků, kteří se cítili ohrožováni německojazyčným velkým trhem a rodící se průmyslovou velkovýrobou.³⁸ V průběhu fáze B se totéž projevilo s menší intenzitou také v případě lotyšském, slovenském a vlámském. Zde se tedy jako národně mobilizující síla ukázaly spíše tendence antimodernistické.

S nástupem masového národního hnutí se tato zájmová neshoda transformovala do polohy rozporu mezi českou, lotyšskou, estonskou, slovinskou malovýrobou, respektive maloburžoazií, a velkými podnikateli, kteří se převážně hlásili k vládnoucímu národu. Mohlo jít o součást rozporu mezi hospodářským centrem a méně vyvinutou, nicméně modernizující se provincií.¹⁴⁷

Za ztížených podmínek sociálního vzestupu v době, kdy si modernizace vynucovala rostoucí potřebu vzdělaných pracovních sil, narůstala zájmová neshoda, která sehrála více či méně mobilizující roli v každém národním hnutí. Byl to, obecně řečeno, rozpor mezi možností získat vyšší vzdělání a možností sociálního uplatnění, respektive vzestupu. Demokratizace vzdělání probíhala sice v Evropě s rozličnou intenzitou a se značnými časovými posuny, vždy však otevírala cestu ke vzdělání příslušníkům nižších vrstev, což v podmínkách multietnického státu znamenalo, že přístup k vyššímu i univerzitnímu vzdělání získali také příslušníci nevládnoucí etnické skupiny. Tento obecný předpoklad je založen na výše předloženém komparativním rozboru sociálního původu inteligence.

Národně relevantní zájmový rozpor se rodil tam, kde se uplatnění této nové inteligence stalo sociálním problémem. Norští vlastenci již roku 1814 vyjadřovali obavu, že by úředníci z Dánska a Švédska mohli – stejně jako dosud – obsazovat úřady v Norsku a vytlačovat tak místní uchazeče, absolventy nově založené univerzity v Oslu. Syn Josefa Jungmanna Josef Josefovič si ve třicátých letech stěžoval, že čeští absolventi univerzitního studia nenacházejí vhodné uplatnění, poněvadž jsou Čechy. Od konce padesátých let, poté, co byl dětem z estonských a lotyšských rodin povolen přístup na univerzitu v Dorpatu (Tartu), narůstal počet vysokoškolsky vzdělaných Estonců a Lotyšů, kteří nenašli obživu doma a byli nuceni odcházet za prací do vzdálených ruských měst. Mezi stížnostmi vlámského hnutí z roku 1859 najdeme poprvé, ale nikoli naposledy kritiku nerovnoprávného postavení Vlámů při obsazování míst ve státní službě. Je pochopitelné, že takováto situace otevírala srdce a mysli mladých vzdělanců pro národní agitaci, která jim nabízela novou národní identitu ve jménu rovných práv pro příslušníky všech národů.¹⁴⁸

V případě tohoto rozporu můžeme z hlediska starého režimu a jeho elit hovořit o kontraproduktivním působení demokratizace vzdělání. V důsledku toho, že se otevřel přístup ke vzdělání příslušníkům nevládnoucí etnické skupiny, rostl počet vysokoškolsky vzdělané inteligence, ale vládnoucí elity se doplňovaly z vlastních řad, takže na novou inteligenci zbývala jen podřadná, hůře placená nebo také žádná místa. Není divu, že se požadavek spravedlivého obsazování úřadů stal již v období národní agitace součástí národního programu, stejně jako požadavek zavedení jazyka nevládnoucí etnické skupiny do úřadů. Tyto požadavky dostaly později, v podmínkách masového národního hnutí, výrazně politickou povahu.

Nakonec je třeba zmínit roli rozporu, který je považován za klasický třídní konflikt kapitalistické společnosti. Byl to rozpor mezi dělníky a podnikateli, mezi proletariátem a průmyslovou buržoazií. Tomuto tématu byla věnována rozsáhlá literatura, ale pro naši souvislost postačí uvést základní charakteristiky. Ve státním národě bylo dělnické hnutí pochopitelně ohrožením vnitřní stability, „národním nepřítelem“, s nímž vládnoucí vrstvy dokonce někdy ani nepočítaly při budování národa. Jinak tomu bylo v multietnickém impériu, kde se neshoda mezi dělníkem a podnikatelem mohla stát národně mobilizující, pokud podnikatel patřil k elitám vládnoucího národa. Sociálnědemokratický internacionalismus založený na tezi, že dělníci různých národů jsou si navzájem blíž než své „národní“ buržoazii, se prosadil jen zčásti a dlouhodobě zvítězil jen v programu bolševické strany. Zdá se, že stupeň otevřenosti dělnictva vůči národní identitě, respektive rychlost integrace dělnictva do národní pospolitosti závisely na tom, zda se národní hnutí pokoušelo integrovat dělníky dřív, než se začalo prosazovat sociálnědemokratické hnutí. Tam, kde docházelo k politickému uvědomění dělnictva, respektive jeho politicky aktivnější části, dřív, než bylo integrováno do národního hnutí, přijímalo ve větší míře internacionalistické postoje a v důsledku toho se nejednou dostalo do konfliktu s vlastním (lotyšským, finským, baskickým) národním hnutím. Tam, kde se k dělnictvu obraceli předáci národního hnutí ještě před působením hnutí dělnického, jako to bylo v českých zemích či v Irsku, měl internacionalismus slabší pozice a dělničtí předáci akceptovali, zejména v období II. internacionály, myšlenku národní emancipace. Je pochopitelné, že internacionalismus nemohl národní hnutí výrazněji ovlivnit tam, kde chybělo dělnictvo, poněvadž industrializace se neprojevovala ani během fáze C.

* * *

Souhrnně budiž konstatováno, že národně relevantní zájmový rozpor patřil k základním předpokladům a hnacím silám národní mobilizace. Nemusil být verbalizován, respektive mohl být opatřen „falešnou etiketou“, ale postupně si současníci uvědomovali souvislost mezi svým sociálním a mocenským zájmem a národním, respektive etnickým rozdílem. Proto vznikl jakýsi systém transmisí od zájmového rozporu či sociálního a politického napětí k artikulaci zájmového rozporu v jazyce národních požadavků a zájmů. Vzhledem k tomu, že šlo obvykle o transmisi bez zpětné vazby, mohl se „národní překlad“ zájmového rozporu osamostatňovat a vystupovat mimo svůj původní ekonomický, sociální či politický kontext. Odtud vedla cesta k národním stereotypům, k sakralizaci národních zájmů bez ohledu na jejich reálné pozadí. Působení národně relevantních rozporů nelze ovšem pozorovat – snad kromě boje o politickou moc -jako nevyhnutelný automatismus. Jejich účinnost byla podmíněna řadou objektivních okolností. Především to byla kombinace krize identit s krizovými jevy v sociální, hospodářské či politické sféře. Dále to byla intenzita sociální komunikace, bez níž by se „národní překlad“ zájmového rozporu nemohl rozšířit. Pro takové šíření musely vzniknout také minimální politické podmínky. Na druhé straně rozpory mohly být kombinovány a kumulovány: v každém procesu formování národa najdeme – vedle všudypřítomného úsilí o prestiž a boje o moc – několik národně relevantních rozporů.

Jak bylo řečeno úvodem, národní relevance zájmových rozporů byla strukturována odlišně v případě státních národů a v případě národních hnutí. Rozpor, který v podmínkách národního hnutí působil jako národně mobilizující, mohl v případě státního národa naopak ohrožovat národní soudržnost. To platí pro zápas o osvobození rolníků, stejně jako pro dělnickou otázku. Mohl-li být například problém omezených možností sociálního vzestupu inteligence v českém prostředí prezentován jako rozpor národní, byl ve Francii rozporem, který mohl mít především dopady politické či sociální, ale nikoli národní. Pro národně relevantní rozpory v podmínkách státního národa platí, že mezi nimi dominoval vztah k jiným státům, respektive národům. Naproti tomu rozpory, které v podmínkách státního národa působily spíše na vnitřní rozdělení národní společnosti, v podmínkách národního hnutí působily naopak jako činitel národně mobilizující. Nadsazeně lze říci, že faktory, které byly nezávislé na vůli aktérů, nacházely pro národní integraci příznivější podmínky v situaci národních hnutí než v situaci státních národů. Také zde je třeba hledat vysvětlení, proč národní mobilizace mas potřebovala ve Francii či Švédsku podstatně delší dobu než v Norsku, českých zemích či Srbsku.

To je jen jedna strana problému. Na druhé straně je třeba připomenout, že politická moc byla ve státních národech v rukou skupin a jedinců, kteří si dělali nárok na to, stát v čele národa, a k tomuto cíli opodstatněně považovali za nutné zajistit národní soudržnost. Proto státní moc v průběhu modernizačních reforem také masivně podporovala národní výchovu, jakož i aktivity, které povzbuzovaly národní sebevědomí. K tomu měla podstatně víc mocenských i finančních prostředků než příslušníci národního hnutí. Proto také musila akcentovat víc, než to obvykle činila národní hnutí, moment vnějšího ohrožení národní existence. Doprovodným jevem této podoby národní mobilizace byl agresivní nacionalismus a případně i válečná politika.

Tímto rozlišením nemá být konstruováno dichotomické hodnotící rozlišení dvojího formování národa: mírumilovného v případě národních hnutí a bojovného, agresivního v případě státních národů. Za prvé by takové rozlišení neodpovídalo skutečnosti – stačí si připomenout krvavé konflikty spojené s formováním národních států na Balkáně – a za druhé by ignorovalo vývojovou povahu národních hnutí. Čím více sílil útisk ze strany vládnoucího státně-národního aparátu, tím více dozrávaly podmínky pro agresivní nacionalismus. Čím více se národní hnutí blížilo národní autonomii, respektive dokonce dosažení státnosti, tím více sílila tendence k napodobení bojovnosti a agresivity státních národů, ale také k napodobení jejich organizačních forem, jejich symbolů a oslav.

KAPITOLA TŘETÍ

NÁRODNÍ MÝTUS A HLEDÁNÍ SPOLEČNÉHO OSUDU

Historie národa patřila k základním argumentům, jichž se užívalo jak při snahách o národní mobilizaci (i občanskou výchovu) vlastní národní pospolitosti, tak při zdůvodnění práva etnické skupiny na národní existenci. Názory na význam minulosti pro moderní národ a pro nacionalismus se ovšem značně lišily.

Pro badatele, kteří vycházeli z primordialistické koncepce národa, byla minulost klíčovým a rozhodujícím kritériem existence národa. O jakou minulost ovšem šlo? Pokud historik ztotožňoval dějiny s dějinami politickými, jak to odpovídalo převažujícímu názoru tradiční historiografie, mohl bez problému vyložit existenci státních národů z kontinuity jejich politických dějin. V této perspektivě existoval francouzský, švédský čí nizozemský národ prostě proto, že měl (státně definované) dějiny. Německý národ získal své dějiny díky adopci, respektive nacionální adaptaci Svaté říše římské (národa německého). „Mít dějiny“ znamenalo existovat v historické kontinuitě jako nezpochybnitelný celek. Přijatelným argumentem národní existence byla také bývalá státnost, kterou vnější okolnosti v nedávné době narušily. Zde ovšem již se otevíral problém únosného časového odstupu a přípustné míry narušení. Obnovení přerušené státnosti, které bylo přijatelné při výkladu formování maďarského, polského a dokonce i norského národa, bylo nejednou zpochybněno v případě českém či skotském. Zcela bezradné byly ovšem tradiční politické dějiny při výkladu národa v podmínkách etnické skupiny bez jakékoli státní tradice, jako byli Finové či Slovinci.

Odtud se již v době zápasů o národ zrodilo rozlišení „historických“ a „nehistorických“ národů.¹⁴⁹ U prvých byla rozhodující příčinou jejich existence státnost, a proto o historické nutnosti jejich vzniku nebylo pochyb. U druhých chyběla složka politické tradice – a tedy také dějiny. I když většina badatelů nesdílela názory německých – a nejen německých – liberálů z revoluce 1848, že právo na národní existenci mají pouze národy „historické“, zůstává nad formováním těchto národů i v současném bádání jakási latentní pochybnost: byly skutečně nutným výsledkem historického vývoje, nevděčily za svůj vznik spíše nahodilé shodě okolností? Nejsou snad dokonce v rozporu s obecnou vývojovou linií od státu k národu? Tento ostrakizující aspekt se objevuje nejčastěji v pracích orientovaných na národy „východoevropské“. ² Najdeme jej však implicitně i tam, kde se souhrnné či komparativní pojednání o evropských národech soustředí na národy „historické“.¹⁵⁰

Významnou úlohu připisují politickým, respektive státním dějinám zejména autoři, kteří definují národ státností a chápou tedy nacionalismus jako zápas o samostatný stát, respektive jeho posílení. Základní typologie J. Breuillyho je založena na tom, jaká státní forma byla východiskem „nacionalismu“. Podle vztahu k minulosti proto od anglické a francouzské „národní ideologie“ odlišuje „nacionalismus“ unifikační (Němci, Italové, Poláci) a separatistický (Češi, Maďaři atd.).¹⁵¹ Podle S. Rokkana a jeho školy vzniká státní národ z historického jádra, které si i po vzniku státu a občanské společnosti udrželo privilegované, respektive výhodnější postavení ve srovnání s obyvateli státní provincie.⁴⁵ Význam státně politického historického vývoje – nicméně v sepětí s prvky dalšími – zdůrazňuje Josep R. Llobera a řada dalších autorů. Konec konců, i Barthův důraz na význam hranice je poznamenán aspektem státně-historickým.¹⁵²

U Bartha je ovšem politická hranice jen jedním z aspektů etnicky (a historicky) podmíněného vymezení národa. Dnes již, zejména mezi nehistoriky, převažuje představa, že minulost zasahovala do národotvorných procesů nejen jako minulost politická, ale také jako minulost sociální a kulturní – a také jako tradované systémy hodnot. Na této představě bylo ostatně založeno již na prahu 20. století Meineckovo rozlišení „státního“ a „kulturního“ národa, stejně jako Bauerova konstrukce základních etap vývoje k národu od národa rytířského přes národ měšťanů a vzdělanců až po socialistický národ budoucnosti. Ze stejné doby pochází také vývojové pojetí národního vědomí u K. Lamprechta.¹⁵³ V době mezi válkami bylo historicky založeno a vývojově koncipováno Hayesovo pojetí různých druhů nacionalismu.¹⁵⁴ Představa moderního nacionalisd mu jako organického a přirozeného vývoje nacionalismu od pradávných dob je charakteristická pro svého času vlivnou koncepci Hanse Kohna, kterou sdílela řada dalších autorů.¹⁵⁵ Proti tomu vidí . A. Hastings předmoderní kořeny národa v mnohem širší škále kon-jj tinuity tradičních postojů a kritizuje autory, kteří spojují národ a nacionalismus téměř Výlučně s 19. stoletím.¹⁵⁶ Názor, že moderní národ je organickým výsledkem vývoje společnosti i kultury (a tedy také etnika) od středověku, je – jak uvidíme v druhé části této kapitoly – metodickým východiskem většiny pokusů o konstrukci národních dějin.

Představa o významu historie se posunula z roviny „reálně existujících“ historických událostí, institucí a tradic do roviny vzpomínek na minulost a „vynalezených tradic“.¹⁵⁷ V této koncepci je důležité rozlišit dvě varianty. Jedna předpokládá, že se moderní nacionalismus vyvinul více méně kontinuitně z predmoderních vzpomínek na národní minulost: minulost přežívá a působí v současnosti především jako kolektivní paměť, nejednou orientovaná na lokality.¹⁵⁸ Tato kolektivní paměť navazuje ovšem na starší projevy ztotožnění s národem, kterou někteří autoři označují jako „proto-nacionalismus“.¹⁵⁹ Otázka, do jaké míry šlo o kontinuitní vývoj a do jaké míry bylo toto vědomí v raném novověku narušeno, zůstává předmětem diskuse. Naproti tomu se všeobecně přijímá názor, že středověké a raně novověké národní vědomí mělo, až na několik výjimek (Flandry, Čechy, Nizozemí), velmi omezenou sociální základnu.

Konjunkturu v poslední době prožívá představa, která s odvoláním na E. Renana a na Hobsbawmův termín invented tradition razí tezi, že nositelé moderního nacionalismu „vynalézali“ dějiny svého národa tak, aby to bylo v souladu s jejich představou o národním charakteru a o národním zájmu. V tomto pojetí se historická realita ztrácí, přestává být významná a rozhodující je („nacionalistický“) záměr historika, jenž „vymýšlí“ národ prostřednictvím vyprávění o jeho minulosti. Nejednou se historické vyprávění zužuje na „mýtus“, na instrumentalizované užití dějin jako výchovného prostředku k disciplinizaci vlastních národních řad a případně také jako argumentu proti národnímu nepříteli.¹⁶⁰ Je ovšem třeba mít na paměti, že termínu mýtus někteří autoři užívají jako synonyma pro historickou naraci. V další části této kapitoly nás bude zajímat především ona složka „kolektivní paměti“, která měla podobu cílevědomé práce na koncepci, respektive konstrukci národních dějin.

Zatímco mýtus se zabýval jednotlivým, pro národní dějiny důležitým příběhem, konstrukce národních dějin usilovala o celostní zpracování, o vyprávění dějin národa od jeho počátků až do současnosti. Historie měla sloužit nejen při hledání společného původu, ale především při hledání vazeb, které poutaly příslušníky národa v minulosti a zároveň byly schopny oslovovat současníky. Důležitá byla zajisté dobová představa o tom, jakou tvářnost získal, respektive má dostat formující se národ, stejně jako představa o národních zájmech, národních nepřátelích apod. Neméně důležitá byla však také historiograiická tradice, tj. obraz „národních“ dějin, jenž byl více méně kontinuitně zprostředkováván staršími zpracováními minulosti toho či onoho politického celku, respektive národa.

Prostředníkem mezi hledáním národní minulosti a realitou současného národního života bylo historické vědomí, široký souhrn všech představ a znalostí o minulosti, které nalezly místo v myslích příslušníků národní pospolitosti dané doby. Tyto představy byly značně polarizovány: na jednom pólu stály vágní, nekritické, často nedoložitelné a obvykle nedatované představy o minulosti, na druhém pólu pak kritické znalosti, které na úrovni dobové historické vědy usilovaly o co nejvěrnější systematické zobrazení minulosti národního celku. Tuto polaritu lze pro naši potřebu charakterizovat Jako napětí mezi pólem vědeckým, snahou konstruovat národní dějiny cestou kritického vědeckého zkoumání a zobecňování na jedné straně – a pólem mytologickým, založeným na účelovém přejímání, respektive vytváření národních mýtů na straně druhé.¹⁶¹

Někteří badatelé upozorňují na sémantické, respektive rétorické dědictví minulosti. Během raného novověku dostal termín národ – pochopitelně především na půdě státních národů (Anglie, Nizozemí) – pozitivní konotaci, respektive mobilizující význam zejména tehdy, kdy byl stát ohrožen zvenčí.¹⁶² Historickou průpravu pro moderní národní vědomí přinesl také, jak již víme, pojem vlasti. Patria se stala normativní kategorií již v pozdním středověku a nový smysl získala v osvícenství. Tehdy se patriotismus v Anglii, Nizozemí i Německu stal předchůdcem zápasu za reformy směřující k občanskému národu.¹⁶³

3.1 DĚJINY JAKO ARGUMENT

Práce na národních dějinách byla průsečíkem, v němž se setkávaly dvě významné transformace, které v Evropě proběhly v 19. století a jež jsou aktuální dodnes. Jedna z těchto transformací má povahu společenského procesu – vytváření moderního národa – a druhá pak zasáhla sféru intelektuální tvorby: rodila se vědecká historiografie, která výrazně ovlivnila národotvorný proces a byla jím naopak inspirována. Jestliže v pohledu většiny současníků středověký a raně novověký vývoj tvoří jakousi „pre-historii“, předobraz formování moderního národa, pro samy aktéry národních zápasů i pro tehdejší historiky byl minulý vývoj organickou součástí současnosti a naopak současnost byla nerozlučnou složkou historie. Tento pohled byl typický a svým způsobem závazný právě tak pro příslušníky státních národů jako pro průkopníky národního hnutí v podmínkách nevládnoucí etnické skupiny.

Význam historie pro vytváření národa však nebyl dán jen tímto bezprostředním vztahem historické kontinuity (v tomto okamžiku není důležité, do jaké míry šlo o kontinuitu fiktivní), ale měl hlubší příčiny v obecném kontextu vývoje názorů na svět a v transformaci hodnotových systémů.

Začněme obecně uznávanou skutečností, že 19. století bylo stoletím historické vědy, jinak řečeno stoletím, kdy historická pravda stála na předním místě obecně uznávaného hodnotového systému. Primát historické pravdy požadoval, aby se správné, přesné poznání minulé skutečnosti stalo všeobecně přijímanou autoritou, a tak se mohlo stát účinným argumentem pro současnost. Bylo pak jen logické, že představitelem a uchovatelem této autority byl obor, který byl k poznávání historické pravdy profesionálně kvalifikován a „predestinován“ – historie – a s ní i její auguři – historikové.

Již nejméně od první poloviny 19. století platila v řadách elit i vzdělanců obecná shoda o tom, že všechno, co existuje, přesněji řečeno, všechny subjekty, instituce, ba i vize, které si dělaly nárok na obecné uznání, musily své právo na existenci (tj. právo na to, být akceptován jako existence schopný) formulovat a zdůvodňovat prostřednictvím historie. Zajisté, taková absolutizace z minulosti dochovaných „práv“ nebyla ničím novým, nýbrž modifikovaným odkazem norem staré feudální společnosti.

Nelze však zapomínat ještě na jiný předpoklad působení historie na aktivizaci lidského jednání: bylo to obecné rozšíření a přijetí myšlenek a hodnot antického starověku mezi vzdělanci. Úspěšné rozšíření humanistického gymnázia během 19. století učinilo – samozřejmě také skrze znalost klasických jazyků – látky z antického dávnověku součástí každodennosti evropského vzdělance. Antické ctnosti, k nimž patřila nejen statečnost a pravdomluvnost, ale také láska k vlasti a ochota položit za ni život, se samozřejmostí prostupovaly jeho myšlení a mravní cítění.

To vše nicméně neznamená, že se k historii obraceli výlučně konzervativci usilující uchovat staré pořádky. Také všechna hnutí, která ex definitione byla zaměřena na porušení statu quo, na překonání starých pořádků, se snažila najít svoji historickou legitimitu. Tak tomu nebylo jen v případě národních hnutí, která nás zajímají na tomto místě, ale také v případě hnutí revolučních a sociálních: stačí připomenout jakobínskou aktualizaci antiky či ústřední místo historického argumentu v Komunistickém manifestu – veškeré dějiny jsou dějinami třídních bojů. V případě národního hnutí byl význam historického argumentu a tedy také vědecké historie předznamenán již samotnou primordialistickou či perenialistickou koncepcí národa, která byla více méně všeobecně přijímána jako jeho samozřejmý atribut. Jestliže národ existoval přinejmenším od středověku – i když mohl být potlačen, „uspán“, rozdělen, pak již tato jeho existence byla ztělesněním historie. Logicky domyšleno: čím starší počátky mohl národ (tj. historikové v jeho službách) doložit, tím vyšší byla jeho prestiž, tím větší váhu měly jeho nároky.

Tam, kde moderní národ vznikal v podmínkách stabilizovaného, od pozdního středověku kontinuitně existujícího státního národa, jako ve Francii, Švédsku či Anglii, byla tato rovnice mezi odvěkým národem minulým a občansky definovaným národem budoucím považována za platnou beze zbytku a nebyla zpochybňována. Složitější byla situace tam, kde formování národa probíhalo v podobě národního hnutí, kdy se moderní národ utvářel v podmínkách nevládnoucí etnické skupiny.

V takovém případě stálo národní hnutí před potřebou dokázat odvěkou existenci svého národa. Odtud se zrodil již v polovině minulého století výše zmíněny spor o to, který národ je „historický“ a který „nehistorický“. I když se terminologie změnila, tento spor přežívá až do současnosti, například v přezíravém a nechápajícím postoji příslušníků „historických“ národů vůči požadavkům a cílům, které v dějinách sledovaly (a případně dodnes sledují) národy „bez historie“. Ani dějiny všech „historických“ národů nebyly ostatně považovány za stejně důležité a hodnotné.¹⁶⁴

Abychom plně porozuměli tomu, jak závažný a zároveň zavádějící byl tento požadavek „historické“ povahy národní existence, je třeba si znovu připomenout, že pro naprostou většinu historiků a pro „veřejné mínění“ evropské společnosti během celého 19. století byla historie ztotožněna s dějinami politickými. Podle této představy tvořila státnost či alespoň určité formy a projevy politického života a veřejné aktivity základní obsah historie a politické dění bylo proto hlavním, ne-li jediným objektem historického poznání. Národně integrující smysl mohly dostat právě tak vítězné bitvy jako tragické porážky. Politické dějiny tedy poskytovaly současníkům výpověď o osudu jejich národa (a tedy v přeneseném smyslu i o jejich osobním osudu). Ten však nemusil nutně být osudem triumfujícího státu, státního národa, který si dělal nároky na velmocenskou roli, na politické, vojenské a jiné úspěchy. Národní neúspěchy se mohly stát tragickou výzvou pro současnost.

V postavení úspěšných a silných státních národů se součástí „národních zájmů“ dříve či později stala představa o francouzském, britském či německém civilizačním poslání a to i jako pohnutka či záminka expanze. Taková představa se za jistých okolností mohla stát jakýmsi „leitmotivem“ národních dějin. Tak například německá historiografie nejen v 19., ale i ve 20. století zastávala názor, že Němci hráli (a hrají) na východě Evropy roli „nositelů kultury“ mezi slovanským obyvatelstvem.

Obraz národních dějin však mohl mít také zcela odlišnou podobu. Mohl být líčením osudu příslušníků národa poraženého, utiskovaného, zbaveného svých „práv“, v jehož dějinách dominujícím motivem byla obrana proti vnějšímu silnějšímu nepříteli, respektive také zápas o nápravu křivd. Je logické, že touto cestou mohli předáci národních hnutí kompenzovat nedostatečnou využitelnost státně-politické složky svých dějin jen tam, kde byla „jejich“ státnost přerušena či narušena nepřízní osudu, jak tomu bylo v případě českém, maďarském, norském či chorvatském. Tam, kde se národní hnutí nemohlo vůbec obracet k politickým dějinám, objevila se záhy snaha nahradit absenci politických dějin materiálem z dějin kulturních: národní identitu bylo možno interpretovat jako výsledek výdobytků a inovací v kulturní sféře. Sociální dějiny byly do konstruktu národních dějin zařazeny zejména tam, kde se vytvářel osobitý systém sociálních závislostí (ať již s pozitivním, či negativním předznamenáním), který bylo možno označit národními atributy: mohlo jít právě tak o sociální útisk estonských nevolníků německými šlechtici jako o zápas svobodných finských sedláků s tvrdou severskou přírodou.

Každodenní politická zkušenost učila občany (a tedy i historiky) 19. století, že žádný národ neexistuje samostatně, tj. v izolaci od národů ostatních. Proto ani poznávání národní minulosti nemohlo být omezeno na vlastní národ. Národní dějiny bylo nutno psát ve vztahu k dějinám národů okolních, zejména těch, k nimž se národní historický argument jako zdůvodnění národního programu vztahoval. To se týká nejen dějin národů „velkých“, kde tato složka národní historie byla reprezentována především zahraniční politikou, expanzí, válkami, ale také národů, které teprve usilovaly o definici své „historičnosti“ a její uznání. Anglické dějiny se definovaly především ve vztahu k dějinám francouzským, podobně se po dlouhá období k Francii jako hlavní hrozbě vztahovaly dějiny německé. V obdobném smyslu byly dějiny Čechů nutně propojeny s dějinami německými, stejně jako například dějiny Finů s dějinami švédskými (a případně i ruskými), dějiny Slováků s dějinami maďarskými a Českými, dějiny Ukrajinců s dějinami polskými a ruskými.

V této souvislosti se setkáváme s dvojím přístupem k zařazení národních dějin do širšího kontextu: i. národ je srovnáván s jinými národy, které svého času byly považovány za „typické“, a poměřením s nimi se určuje stupeň osobitosti vlastního národního vývoje, 2. národní dějiny se poměřují s uznávaným souborem charakteristických rysů národa, s jakýmsi ideálním typem národního vývoje, jenž ovšem musel být konstruován na základě znalosti alespoň několika dalších národních dějin. Oba přístupy se vzájemně mohly propojovat, v obou případech bylo srovnání soustředěno na zjištění jedinečného, poněvadž základním argumentem pro právo na existenci národa byla právě jeho historicky doložená jedinečnost.

Významná role národních dějin vyplývala také z několika obecnějších modernizačních proměn společenského myšlení. Byla to zejména historicist revolution, která byla podle názoru Anthonyho Smithe zároveň podmíněna závažnými proměnami v nazírání na společnost a její vývoj. Vysvětloval to tím, že zde působil především osvícenecký koncept společnosti: ten interpretoval jedince a skupiny jako výsledky sledu událostí, které měly zákonitou povahu, takže předjímaly další vývoj. K takovým zákonitým změnám patřil v této perspektivě také vznik moderního národa.

Dalším z obecných předpokladů působivosti a přesvědčivosti historického argumentu byla schopnost lidí vnímat informace o minulosti, tedy přechod od „člověka bez historie“, jak jej znala tradiční, předmoderní společnost, k člověku „historickému“. Za nejvýznamnější faktor, jehož prostřednictvím se rodila a sílila schopnost lidových mas představit si dějiny, byl považován bezprostřední osobní prožitek historické změny, takový, jaký přinesla například ve Francii (a některých regionech v jejím bezprostředním sousedství) revoluce, ve střední Evropě napoleonské války a rozpad staré říše, osvícenské reformy apod. Vnímání současné změny a vývoje se dříve či později propojilo se smyslem pro vnímání změny minulé -s historickým vědomím.

Tím se dostáváme k závažné otázce společenského ohlasu konstruktu národních dějin. Vedle výše uvedené obecné schopnosti vnímat, respektive představit si minulost je třeba zmínit se o řadě transmisí, jimiž se historické vědomí šířilo. Nejvýznamnější roli v této souvislosti sehrála školní výchova a četba beletrie, jíž bude věnována pozornost na jiném místě. Vzhledem k tomu, že integrace do státních celků šla v 19. století ve většině evropských zemí ruku v ruce s péčí o výchovu občanů, dostala se historie dříve či později na přední místo mezi školními předměty a tedy i učebnicemi. Vědecká historiografie ovšem nemohla být jediným zdrojem školní koncepce výuky dějin. Vzhledem k tomu, že školy byly provozovány jako školy státní, byl to stát a jeho zájem, co rozhodovalo o výběru faktů i o konceptu národních dějin, které byly definovány jako dějiny státní.

Je třeba brát v úvahu zásadní rozdíl v místě, jaké zaujímaly národní dějiny na školách státních národů a na školách v multiet-nických impériích. Obsah školní výuky dějepisu ve Francii, Nizozemí či Švédsku byl upraven tak, aby její osou byla historie vlastního národa. To odpovídalo potřebě vychovat uvědomělé příslušníky národní pospolitosti, kteří by se ztotožňovali nejen s přítomností, ale i s minulostí svého státu – národa. Jinak tomu bylo v multiet-nických impériích. Vzhledem k tomu, že na jejich území žily etnické skupiny usilující o svoji národní existenci, byla jejich minulost pod zorným úhlem státního národa zařazena do koordinát regionálních dějin. Tak vzniklo napětí mezi oficiálně prezentovanými „říšskými“ (státními) a neoficiálními regionálními či „národními“ dějinami provincií. Obecněji řečeno, panovalo zde napětí mezi systémem historizované politické dominance ústředních elit a projektem národních dějin v zájmu elit formujících se provinciálních („nehistorických“, resp. „nestátních“) národů.

Tato dichotomie ovšem nic nemění na tom, že v podmínkách 19. století převážil názor, že národní dějiny jsou jediný koncept, v jehož rámci je vůbec možno psát dějiny. A nejen to: také o publiku, o čtenářích platí, že základní obecnou podobou zpracování minulosti, do níž si zařazovali další dílčí historické informace, byla v jejich očích podoba národních dějin. Je ostatně obtížné si v oné době představit něco jako ne-národní, respektive „nadnárodní“ dějiny. Připomeňme, že také různé ediční počiny, hrdě označované jako Weltgeschichte, Histoire générál či Modem History, byly (a dodnes ve většině případů jsou) v podstatě souborem dějin jednotlivých národů, a to obvykle především těch, které se ve své minulosti mohly vykázat státností.

Co to vlastně znamenalo pro příslušníky formujícího se národa, mít vlastní „národní dějiny“? Souhrnně bychom mohli důvody, proč měla koncepce národních dějin mimořádný význam pro národní sebevědomí, shrnout do čtyř bodů:

1. Jestliže považujeme historické vědomí – ať již se vztahuje k jakémukoli objektu – za nutnou složku ve struktuře lidského jednání, pak bylo historické vědomí vztahující se k národní pospolitosti důležitou národotvornou složkou: posilovalo identitu s národem.

2. Národní dějiny zároveň legitimizovaly národní existenci: nárok na takovou existenci bylo možno v podmínkách 19. století vznášet především na základě historické existence vlastního národa. Stejně jako „vlastní“ národ je pouze jeden, také národní dějiny byly jen jedny a nepřipouštěly alternativní totožnost s jinými národními dějinami. Národní současnost byla považována za bezalter-nativní výsledek historického vývoje národní pospolitosti.

3. Tyto národní dějiny současně jedinci nabízely také individuální jistoty v podobě jakési náhražky nesmrtelnosti. Jedinec mohl získat pocit, že žil ve svých předcích, tj. v dějinách svého národa. Historie personalizovaného národa mu zároveň s kontinuitou do minulosti zprostředkovala také „věčnou“ budoucnost v podobě splynutí s tímto národem.

4. Národní dějiny sloužily jako východisko při tvorbě představy o národních hodnotách, při vytváření kolektivního systému hodnot. Historie se zdála být tím nejvhodnějším zdrojem takových hodnotových systémů proto, že v ní, respektive na základě „historické zkušenosti“ bylo možno konstruovat konkrétní příklady mravní normy (národně) pozitivního a negativního chování. Sny a touhy o budoucnosti národa a ideálních vlastnostech jeho příslušníků se promítaly do vyprávění o minulosti a vytvářely selektivní soubor vzorů.

3.2 KONSTRUKCE NÁRODNÍCH DĚJIN

Jak vlastně probíhal proces hledání – či podle některých autorů „vynalézání“ – národních dějin?¹⁶⁵ Odkud historik čerpal materiál při jejich (re)konstrukci? Tradiční představa nám prezentuje historika, který vede dialog s minulostí s cílem „odhalit“ minulost vlastního národa. Ponecháme-li stranou polovzdělané diletanty (převážně z řad žurnalistů), politické agitátory a malou skupinku vědomých falzátorů, naprostá většina historiků upřímně a čestně usilovala o to, nalézt pravdu o národní minulosti a předložit výsledky svého bádání současníkům. Vzhledem k tomu, že šlo o minulost národa, s nímž se ztotožňovali, bylo nicméně pochopitelné, že akcentovali události a procesy, které považovali za pozitivní stránky národní minulosti. Ať již to bylo uvědomělým záměrem či nikoli, konstrukt národních dějin, který předkládali, posiloval národní sebevědomí, nabízel argumenty proti kritikům a nepřátelům (ať již skutečným, či fiktivním), ale také připravoval jakousi „databázi“ stereotypů a mravních norem pro budoucí generace v podmínkách etablovaného národa. Obraz národních dějin závisel tedy také na tom, jakou představu o národě měl autor.

Ve většině případů „konstruování“ národních dějin probíhalo ve třech etapách, či spíše ve třech typech postojů, které sice vznikaly následně, ale mohly pak existovat paralelně ve vzájemném střetání a obohacování: byla to etapa odpovídající romantické historiografii, dále pak etapa vědecké „pozitivistické“ historie a konečně etapa „re-vizionismu“, tj. kritické historické vědy, programově „bořící mýty“.

Všeobecně platí, že od počátku období, kdy se prosadila vědecká historiografie, musil konstrukt národních dějin respektovat určité základní principy kritické vědy. Nebylo možno porušovat principy logického myšlení, vymýšlet si události či postavy dějin, tím méně bylo možné vymyslet národní dějiny z ničeho. Historická narace nemohla být konstruována „proti“ dochovaným a kriticky ověřeným pramenům. To neznamenalo vyloučení „nacionalizace“ minulých událostí: ta však probíhala nikoli cestou falzifikací a vymýšlení, jak dnes tvrdí někteří nezasvěcení nehistorici, nýbrž cestou výběru historických údajů a kauzální interpretace vztahů mezi jevy. Vždy se však předpokládalo, že historik bude užívat ověřených historických údajů jako prvků historické (re)konstrukce.

Sama skutečnost, že národní dějiny jako historické vědomí vstoupily do národní každodennosti, v sobě přinášela reálnou možnost mytologizace historie a její instrumentalizace, v našem případě pro nacionalistické cíle, které vědecká historiografie někdy ani nemohla předvídat. Někdy ovšem naopak i vědecká historiografie byla tak přesvědčena o síle svých argumentů, že nacionálním zaujetím poznamenané koncepce historicky zdůvodňovala spontánně. Vzhledem k tomu, že v 19. století (i později) převládalo primordia-listické a personalizované pojetí národa, lze s jistou nadsázkou říci, že historikové konstruovali národní dějiny jako svého druhu kolektivní memoáry. A jelikož se v naprosté většině případů identifikovali s národem, jehož dějiny psali, nesla jejich práce – při zachování všech zásad moderní vědy – známé znaky memoárů. Na národní dějiny je tedy třeba uplatňovat obdobná kritická měřítka, jaká na tento druh pramenů uplatňuje i tradiční metodika historické vědy.

Srovnání postupu, který historikové volili při výběru látky a jejím utřídění, můžeme provádět podle určitých pravidel, vycházejíce z toho, že konstrukt „národní dějiny“ zahrnoval základní prvky, které je třeba sledovat při komparativní analýze. Je to především prostorový rozměr národních dějin: na jakém území se odehrávají? Jakými hranicemi je toto území vymezeno navenek a jak je vnitřně strukturováno (regiony, metropole, centrum – provincie)? Dále pak je to rozměr časový, kde se ptáme, kam se kladou počátky národních dějin, a také, podle kterých událostí jsou tyto dějiny periodizovány, ve kterých událostech se spatřují jejich „vrcholy“ a ve kterých naopak období úpadku, respektive „temna“. A je to konečně také rozměr sociální: kdo, které etnické a sociální skupiny v minulosti jsou považovány za příslušníky národa a tedy zařazeny do kontextu národních dějin.

Je třeba – jak již bylo řečeno – přihlížet k tomu, do jakého širšího kontextu vztahů k jiným národům se vlastní národní dějiny zasazovaly. Již nyní je zřejmé, že dějiny národa bez státu byly zároveň dějinami multietnického státu, na jehož území tento „nehistorický“ národ žil. Tak vznikaly národní dějiny jako dějiny zápasu rodícího se („obrozeného“) národa s národem státním, jehož historikové své dějiny rovněž považovali za dějiny národní. Závažné bylo, do jaké míry se konstrukty dějin těchto národů překrývaly teritoriálně i personálně; císař Karel IV. mohl být považován stejně tak za součást dějin českého jako německého národa. V úvahu je třeba dále brát dobovou společenskou situaci: publikum, pro které se psalo, nebylo ve všech případech stejně historicky vzděláno ani sociálně strukturováno. Totéž platí ostatně o autorech, jejich politickém i sociálním zakotvení.

Z rozdílů výchozí historické situace, které jsme konstatovali v předchozí kapitole, snadno pochopíme, že národní dějiny nebyly a nemohly být konstruovány u všech evropských národů podle stejného modelu. Základní rozdíly byly určeny tím, v jakém vztahu byla minulá, tj. předmoderní, realita a její objektivně existující institucionální odkaz (resp. relikty) k podmínkám, v nichž probíhalo formování moderního národa. Pod tímto zorným úhlem můžeme rozlišit čtyři typy vytváření národních dějin:

i. Národní dějiny vznikaly jako dějiny státního národa, o jehož existenci a hlubokých historických kořenech nebylo pochyb. Národní dějiny byly v této situaci konstruovány jako „přirozené“ pokračování státního vývoje od středověku a území historického státu bylo bez výhrad považováno za území národní: národní dějiny se tedy v podstatě kryly s dějinami státu. Je třeba zaznamenat pozoruhodnou charakteristiku tohoto typu národních dějin: většinou se neprosadil obecně závazný „učební text“ (master narratives), nebylo přijato konsenzuální znění národních dějin. Od samého počátku spolu zápasily nejméně dvě základní koncepce tak, jak to zhruba odpovídalo vnitřní politické diferenciaci státního národa. V koncepci anglických dějin zápolilo tzv. whigovské a toryovské pojetí, v přístupu k francouzským dějinám byl jablkem sváru vztah k Velké revoluci a případně i k absolutismu, rozdělená byla i historiografie španělská a nizozemská. Dalším charakteristickým rysem byla tendence zahrnovat do státně-národních dějin také dějiny etnických pospolitostí, které si nárokovaly svébytnou národní existenci: finské dějiny byly integrovány do švédských dějin, katalánské a baskické do dějin španělských, dějiny Pobaltí a Ukrajiny do dějin ruských, litevské dějiny do dějin polských atd.

2. Národní dějiny se mohly dovolávat historické státnosti, která zhruba odpovídala etnonacionální realitě v době nastupujícího národního hnutí, ale byla v průběhu předchozích staletí narušena. Zachovala se však ve více méně silných institucionalizovaných re-liktech. Národní existence byla v těchto případech promítána do státních útvarů minulosti, přičemž se historická hranice obvykle nekryla s hranicí etnickou. V důsledku toho vznikl více či méně složitý problém národní identifikace menšin. Sem samozřejmě patří koncepce českých národních dějin, ale do stejné kategorie je možno zařadit také polské, maďarské, norské, chorvatské, a dokonce i litevské národní dějiny.

3. Středověká státnost, k níž se mohly vztahovat národní dějiny, byla zničena tak důsledně, že se dochovala jen v historických reminiscencích a mytologické „paměti“. V takové situaci bylo velmi obtížné určit hranici nárokovaného historického území a vůbec definovat, na čem byla založena představa o historické kontinuitě národní existence. Důsledkem bylo značné překrývání teritorií, na která si rozdílná národní hnutí činila nárok jako na prostor, v němž se odehrávaly jejich dějiny. Tak tomu bylo v případě balkánských národů, a možná také v případě ukrajinském.

4. Národní hnutí se nemohlo hlásit k žádné či k téměř žádné kontinuitě s minulým politickým vývojem a nemohlo tedy ani konstruovat tradici národní státnosti. Národní identita byla definována téměř výlučně kulturou a jazykem, což předem určovalo etnickou definici národní hranice, obvykle bez kompaktně usídlených cizích menšin. Dalším důsledkem byla znatelně slabší úloha historie a historického argumentu v národním hnutí.

Mezi uvedenými čtyřmi typy známe ovšem také některé přechodné případy: tak například v německém případě nešlo o tradici státnosti ve smyslu jediného státu, ale ve smyslu mnoha německých států spojených do svazku Svaté říše římské, která se stala substitutem německých národních dějin; nevadilo, že se rozpadla dřív, než se zrodil konstrukt národních dějin. V katalánském případě nešlo o tradici státnosti, ale autonomie, která byla nicméně považována za národní hodnotu. Ve finském případě začala politická autonomie roku 1809, tedy teprve krátce před nástupem národního hnutí, což

nestačilo na konstrukci národních dějin jako historické státnosti.

* * *

Nyní opustíme rovinu zobecňujících pozorování a obrátíme se do roviny empirické. Pokusíme se o stručnou charakteristiku konstrukce dějin několika evropských národů, které ve výše uvedené typologii zaujímaly rozdílná místa a zároveň ležely na geograficky odlehlých místech mapy našeho kontinentu. Soustředíme se především na tři „typické“ případy národních dějin, které reprezentují národní dějiny přiřazené ke druhé a třetí skupině. Budou nás zajímat národní dějiny české, norské a finské.

Vzhledem k tomu, že území moderního Finska bylo od 12. století plně integrováno do švédského království, byli historikové, kteří přijali finskou národní identitu, nuceni svoji vizi národních dějin formulovat jako alternativu ke stávajícímu konceptu švédských „říšských“, tj. státních dějin. Základní potíž ovšem spočívala v tom, že území obývané finským etnikem nikdy netvořilo samostatný politický celek a neposkytovalo tedy empirický materiál pro konstrukci politických dějin. Symptomaticky stála na počátku finského národního hnutí živá diskuse o tom, zda se finský národ může hlásit ke svým dějinám od doby před švédskou okupací ze 12. století, či zda jeho dějiny začínají rokem 1809, kdy Finsko získalo v důsledku připojení k Rusku poprvé ve svých dějinách politickou autonomii. V této diskusi jednoznačně převážil názor, že národní dějiny Finů je třeba datovat od prehistorického období, které bylo v romantické historiografii idealizováno jako „zlatý věk“, jenž našel své ztělesnění v rekonstruovaném eposu Kalevala.¹⁶⁶

Teritoriální vymezení národních dějin bylo na západě a jihu dáno přírodními podmínkami, zatímco vůči východu zůstala hranice otevřená. Bylo možno ji určit dvojím způsobem: historickou východní hranicí švédského království vůči Rusku (ta ovšem v průběhu věků nebyla stabilní) nebo hranicí etnickou, která ovšem závisela na tom, zda budou Karelové, hovořící dialekty příbuznými finštině, považováni za příslušníky finského národa. Sporná byla po dlouhou dobu také otázka původu Finů: byli potomky „mongolských“ přistěhovalců z doby na počátku našeho letopočtu, jak tvrdila zejména švédská historiografie, nebo byli původním obyvatelstvem? Finské národní dějiny byly vzhledem k nedostatku státnosti koncipovány jako dějiny regionu, který byl obýván etnikem se specifickou kulturou i svébytným sociálním vývojem. Dějiny švédského království byly brány v potaz pouze tam, kde se dotýkaly finského etnika, a byly hodnoceny podle toho, zda tomuto etniku švédská politika prospívala či škodila. Zvláštní pozornost byla věnována rolnickým hnutím a pod tímto zorným úhlem se za slavné období považovalo zejména období velkého povstání na konci 16. století, které bylo zařazeno do koordinát protonárodních hnutí. Za období úpadku se považovala zejména doba Severní války na počátku 18. století, kdy bylo finské obyvatelstvo decimováno mnohaletou ruskou okupací. Vrcholem finských dějin pak pochopitelně bylo národní hnutí 19. století, i když probíhalo v podmínkách carského samoděržaví.

Proti této etnicky finské, „fennomanské“ koncepci národních dějin historikové z řad švédské menšiny ve Finsku postavili alternativní koncepci dějin Finska jako švédského regionu, který nebyl utiskován více než jiné součásti království a sdílel tedy se švédským státem doby jeho slávy i jeho úpadku. Tato alternativní koncepce odmítala především představu, že finský národ tvořil již od středověku svébytný celek, který byl utiskován a zápasil o svoji emancipaci. V průběhu dramatických zkušeností meziválečného a zejména válečného období se ukázalo, že oba konstrukty národních dějin nejsou tak neslučitelné, jak se zdálo koncem 19. století, a finská historiografie po 2. světové válce postupně nalezla konsenzuální pohled, který respektoval finskou národní specifiku a integroval švédskou menšinu do národních dějin pojímaných jako dějiny specifického regionu. Shoda existuje do značné míry i v názoru na „smysl“ finských dějin jako obranného valu proti „Východu“ a zároveň jako mostu mezi Západem a Východem. Tento konsenzus byl umožněn mj. tím, že švédská alternativní varianta nepovažovala dějiny Švédů žijících ve Finsku za součást švédských národních dějin.

Při pohledu „zvenčí“ vykazují dějiny dvou geograficky vzdálených národních celků překvapivě mnoho analogií, zajisté do značné míry nahodilých. Vláda „národní“ dynastie středověkého království v obou případech skončila vymřením po meči na počátku 14. století. Oba státy pak byly začleněny do větších dynastických celků: Norsko koncem 14. století do kalmarské unie, české země počátkem 16. století do habsburské monarchie. Roku 1536 byla téměř zcela zrušena norská státnost, česká byla výrazně oslabena po bitvě na Bílé hoře roku 1620. Období, které v obou zemích následovalo, se vyznačovalo dominancí cizí vládnoucí třídy a její kultury, zánikem (norské), respektive oslabením (české) literární tradice v národním jazyce, ale na druhé straně také hospodářským rozvojem během 18. století. Dominující postavení cizí kultury však nevylučovalo kontinuitu domácího etnika: norští sedláci nadále hovořili norskými dialekty, čeština se udržela nejen na venkově, ale i ve velké části měst.

Počátky národního hnutí v Cechách a v Norsku spadaly zhruba do stejného období: učenecké zájmy zaplnily druhou polovinu 18. století, nástup národních požadavků pak přišel počátkem 19. století. Podstatný rozdíl byl v tom, že norské národní hnutí na prahu 19. století vypracovalo politický program, jehož mluvčím a zastáncem byly norské dánsky hovořící elity, zatímco německy mluvící elity v Českých zemích zůstaly v lepším případě na pozicích zemského patriotismu a od českého kulturního programu se distancovaly. Národní hnutí v obou případech nastupovalo se silnou historickou argumentací, která v českém případě měla kontinuitu až do středověku, zatímco v norském případě byla omezena na středověké kroniky (a ságy).

Příznačná shoda spočívala také v tom, že obě konstrukce národních dějin se rodily jako negativní reakce na historiografické podněty zvenčí, tj. na obraz, jaký o nich vytvářela historiografie sousedního národa. V norské historické koncepci to byla odmítavá reakce na dánské líčení norských dějin jako integrální součásti dějin dánských, v českém případě to byla polemika proti německé historiografii, které považovala české dějiny za součást dějin německých.

Základním problémem byla v obou případech potřeba vypořádat se s diskontinuitou národních dějin. V českém případě mohlo být přetržení charakterizováno jako dílčí potlačení politické svébytnosti, které nevylučovalo kontinuitu v přežívání literární tradice a některých politických institucí. Proto hledání kontinuity v českém národním hnutí vycházelo ze všeho, co přežilo z předchozích staletí – od stavovských institucí a církevních organizací až po humanistickou literaturu 16. století. Za nositele historické kontinuity národa bylo jednoznačně považováno českojazyčné etnikum.

Norské hledání národních dějin se logicky soustředilo na vikinské období a na středověké království, ale konstrukce národní kontinuity se musila vypořádat s otázkou, kdo byl jejím nositelem po roce 1536: byli to jen autentičtí etničtní Norové, tj. sedláci, nebo také dánští či dánskojazyční úředníci a bohaté, rovněž dánskoja-zyčné měšťanstvo? Zprvu převažovala představa o plném přerušení a o potřebě navázat jaksi skokem na středověké období, jak to 1185 vyjadřovala dobová metafora o spojení dvou polovin rozlomeného prstenu. Součástí této koncepce byl velmi kritický pohled na období dánské nadvlády, který pracoval s obdobnými stereotypy, které o něco později najdeme v českém stereotypu „doby temna“.

Tento jednostranný pohled byl v Norsku vystřídán pohledem vyváženějším: nebylo totiž možno přehlížet, že Norsko prožilo pod dánskou nadvládou období výrazného hospodářského růstu a že bojovníky za obnovu norské státnosti byli právě dánskojazyční, tedy vlastně jazykově odcizení příslušníci norských vládnoucích tříd. Právě existence těchto norsky patrioticky smýšlejících velkoobchodníků a úředníků se stala přijatelnou spojnicí, která umožňovala překlenout diskontinuitu národních dějin od středověku k novověku. Byl revidován také krajně kritický obraz dánského období, což zajisté souviselo s tím, že si Dánsko v 19. století nedělalo žádné nároky na obnovu svého panství a že hlavním nepřítelem norských národních snah bylo od roku 1814 Švédsko.¹⁶⁷

V českém obrazu národních dějin nedošlo k obdobné změně vládnoucího národa, poněvadž politická aktuálnost zápasu proti Vídni naopak ve druhé polovině 19. století narůstala, stejně jako se zvýrazňoval obraz Němců jako odvěkého nepřítele českého národa. Tento aktualizovaný obraz dostal navíc sociální komponentu tím, že z národních dějin byla postupně vyloučena „cizácká šlechta“, respektive její většina. Nositelem kontinuity národní existence zůstaly tedy české nižší vrstvy, měšťané a především sedláci.

Národní dějiny se měly stát také zdrojem pozitivních hodnot. Proto české prostředí záhy nevystačilo s prostou oslavou středověkých knížat a králů, s nimiž se moderní občanská společnost mohla jen stěží identifikovat. Hledání národně i eticky relevantních hodnot se proto obrátilo k husitské reformaci a k přepokládanému demokratismu Slovanů. Husitství a názor, že dále žilo v podobě Jednoty českých bratří, inspirovalo dokonce T. G. Masaryka k pokusu konstruovat „reformační tradici“, která jaksi skrytě přežila i období rekatolizace po třicetileté válce a na niž mohlo navázat národní hnutí. Myšlenku slovanského demokratismu bylo pak možno transformovat do stereotypní představy demokratismu českého.

V norském případě rovněž nestačilo soustředit zdroj pozitivních historických hodnot na Vikingy, kteří ostatně mohli jen podmíněně sloužit jako vzor morálky či lásky k vlasti. Norské dějiny však neskýtaly události typu husitské reformace, které by bylo možno aktualizovat. Reformace v Norsku byla naopak prosazena zvenčí násilím a stala se počátkem úspěšného podánštování elit. Naproti tomu nesporně pozitivní tradicí byla samospráva selských obcí a mýtus svobodomyslnosti a mravní kvality norských sedláků. K tomu, aby se tato tradice mohla stát funkční součástí národních dějin, bylo třeba opustit představu o totálním přerušení těchto dějin a uznat „dánskou dobu“ za součást národních dějin. Díky tomu se selské obce staly ztělesněním a nositelem ideálu rovnosti a občanské svobody a hrály analogickou roli jako česká představa o původním pradávném demokratismu starých Slovanů. Na rozdíl od této české představy měl norský selský mýtus přece jen znatelně blíže k realitě.

Do kontextu národní historiografie u obou národů patří období „revizionistické“, které na přelomu století v českém případě zpochybňovalo význam husitské tradice a v norském případě otevřelo otázku „norskosti“ dánsky mluvících elit: jsou norské dějiny dějinami jednoho národa se dvěma kulturami a tradicemi či dokonce dějinami dvou národů?

Tato otázka otevřela další problém, před nímž stála česká i norská konstrukce národních dějin: kdo patří do národních dějin? Jestliže dánsky mluvící elity netvořily integrální součást norského (venkovského) etnika, pak bylo třeba vypořádat se s existencí dvojího jazyka a kultury na národním území. Obdobně otevřená byla na počátku českého národního hnutí otázka, zda do národních dějin patří také německy mluvící obyvatelé českých zemí, ať již šlo o šlechtu a obchodnické a úřednické elity, či o kompaktní osídlení většiny pohraničních oblastí. Mezi oběma analogickými problémy, respektive situacemi lze pozorovat tři symptomatické rozdíly: za prvé v tom, že dánština nebyla norskému obyvatelstvu nesrozumitelná, za druhé v tom, že dánskojazyčné elity smýšlely norsky národně a aktivně se podílely na formování norského národa, a konečně v tom, že jazyková hranice probíhala sociálně, nikoli teritoriálně: na norském území nežily na kompaktním území menšiny hovořící dialekty nesrozumitelnými norskému obyvatelstvu.

Odpověď na otázku, kdo náleží do národních dějin, byla vzhledem k uvedeným okolnostem u Čechů a u Norů rozdílná. Norské národní dějiny integrovaly – i když nedošlo k plnému konsenzu – dánskojazyčné elity do svého kontextu. V českém případě naopak záhy převážila koncepce vyjádřená Palackého Dějinami národa českého v Čechách a na Moravě, zatímco německojazyčné obyvatelstvo se začalo postupně identifikovat s dějinami německého národa. Pokus o konstrukci dynasticky, nikoli etnicky definovaného rakouského národa, na kterém se podílely zejména úřednické elity, se nepodařil.

Je-li národní identita definována mj. vztahem k sousedům, pak to platí také pro obraz národních dějin. Sousedé v české i norské konstrukci národních dějin vždy tvořili nebezpečnou sílu. Rozdíl spočíval v tom, že nepřátelé Norska (a Norů) byli obvykle definováni především státně (Dánsko, Švédsko) a někdy také etnicky, kdežto v případě českém byli nepřátelé definováni především etnicky: byli to Němci, ojediněle také Maďaři. Zatímco sousedé a nepřátelé Norska byli zhruba stejně silní, Češi stáli ve svých dějinách tváří v tvář nepříteli, který byl již samotnou početností podstatně silnější. Kromě toho byl nepřítel definován také dynasticky: habsburská dynastie pro Čechy, v Dánsku vládnoucí oldenburská dynastie pro Nory. Symptomatický rozdíl lze sledovat v tom, že zatímco obraz Habsburků dostával v českém pojetí dějin během 19. století stále negativnější rysy, obraz oldenburské dynastie se v průběhu doby, kdy Norsko bylo pod vládou dynastie švédských Bernadottů, diferencoval a své původně silně negativní rysy ztrácel.

Sousedé nemusili nutně být permanentními nepřáteli. V tomto ohledu byl obraz nepřítele v norských dějinách do jisté míry zmírněn skandinavismem, který se snažil minimalizovat konfliktní látku mezi skandinávskými národy ve jménu jejich zamýšlené jednoty. V českém prostředí hrála do jisté míry obdobnou roli představa o společné rakouské vlasti a o mírovém soužití všech národů monarchie. Jiným pozitivně konotovaným vztahem k sousedům bylo v českém případě slovanství, které ovšem na rozdíl od skandinavismu v Norsku nemělo vliv na zmírnění konfliktního obrazu německého souseda (nepřítele).

Skutečnost, že konstrukce národních dějin a z nich odvozené historické argumenty souhlasně hrály mimořádně významnou roli v českém i norském národním hnutí, byla předpokladem další shodné charakteristiky těchto národních hnutí. Na vedení obou z nich se významně podíleli tvůrcové konstruktu národních dějin – historici. Politický význam Františka Palackého má svoji norskou paralelu především v úloze o generaci mladšího Johana Ernsta Sarse, který kromě velké syntézy národních dějin byl také tvůrcem politického programu strany Venstre, která od osmdesátých let v norském politickém zápase zaujala vůdčí postavení.¹⁶⁸

* * *

Práce na národních dějinách je nemyslitelná bez monografického vědeckého výzkumu věnovaného konkrétním dílčím tématům. Tento výzkum, formulace jeho cílů, výběr témat byl ve větší či menší míře inspirován obrazem národních dějin. A naopak: výsledky dílčích výzkumů mohly korigovat konstrukci národních dějin. Ne náhodou se právě o dílčí pramenné studie opírala kritika požadující revizi romantického obrazu národních dějin, s níž v období tzv. po-zitivismu v historické vědě vystoupili někteří historikové. Komparace úlohy těchto „revizionistů“ v kontextu jednotlivých národních kultur by byla velice zajímavá, čeká však ještě na svého autora.

Vztah mezi národními dějinami a národním publikem se ovšem neuskutečňoval jen jako vztah historika k publiku. Platil také opačným směrem: konstrukt národních dějin byl přijatelný jen za předpokladu, že byl kompatibilní s obecným historickým vědomím populace, k níž se obracel. Pokud tomu tak nebylo, byl konstrukt národních dějin odsouzen k živoření a zanikl. Jako příklad uveďme nezdar konstruktu rakouských „národních dějin“ počátkem 19. století a pak znovu v jeho polovině, nezdar pokusu přimět v pozdním období dualismu nemaďarské obyvatelstvo k přijetí koncepce uherských dějin, a později v meziválečném období marná snaha prosadit jednotný obraz československých dějin. Samozřejmou složkou formujícího se národa i existence etnické pospolitosti totiž již bylo jisté rudimentární, „mytologické“ vědomí společné minulosti či dokonce společného původu členů daného společenství.

Je příznačné, že nejen v případě národních hnutí, ale také v případě státních národů začaly být národní dějiny za jistých vypjatých situací koncipovány a přijímány jako svědectví o skutečném či zdánlivém „odvěkém“ ohrožení národní existence. V důsledku toho se staly také autoritativním svědectvím o historicky zakotvených národních hodnotách a národních zájmech na jedné straně a o „odvěkých nepřátelích“ vlastního národa na straně druhé. Odtud byl jen krok k přijetí vpravdě nacionalistické koncepce mimořádného historického poslání národa, které legitimizuje expanzivní politiku a nároky na převahu vůči slabším a „zaostalým“. V historiografii pak byl odtud odvozen mylný názor, že vlastní národní dějiny jsou klíčem k pochopení dějin univerzálních, tj. že obecné souvislosti lze posuzovat podle měřítek národních dějin. Je nasnadě, že takovýto soubor stereotypů se značným potenciálem agresivity byl nebezpečný zejména, ale nejenom tam, kde se jednalo o silné, početné pospolitosti státních národů.

Vědecká konstrukce národních dějin mohla plnit své národní poslání jen tehdy, pokud nalezla cestu do historického vědomí publika, k němuž se obracela národní agitace. Může se zdát, že nešlo o nijak obtížný postup zejména poté, co začaly vycházet noviny a časopisy, kdy začala vznikat beletristická zpracování minulosti, poezie, divadlo a na školách existovaly učebnice dějepisu. Problém spočívá v tom, že nešlo a nemohlo jít o prostou technickou reprodukci, o jakýsi mechanický „přenos“ vědeckého obrazu národních dějin. Nejde jen o známou okolnost, že každá taková „transmise“ nutně zkreslovala a zjednodušovala, ale především o to, že přenos obrazu minulosti mezi široké vrstvy se v jejich vědomí setkával a mísil se stávajícím mytologizujícím historickým vědomím, s představami o minulosti, které lidem zprostředkovala rodinná tradice, laická „kolektivní paměť“. Stručně řečeno, čím těsněji bylo šíření vědeckého obrazu národních dějin a formování národní paměti spojováno s agitací, s národním hnutím, tím více se vzdalovalo kritickému pohledu vědy a blížilo se mytologizujícímu pólu historického vědomí. Popularizace národních dějin dostala nejednou podobu vytváření národních mýtů.¹⁶⁹

Tím se dostáváme k úloze mýtu při formování národní identity. Za národní mýtus nelze považovat každé popularizující vyprávění o minulosti, nýbrž jen takový příběh, který se více méně cílevědomě zařazoval do koordinát, na nichž byla založena a v nichž se materializovala představa společného osudu, který spojuje příslušníky národa. Na rozdíl od konstruktu národních dějin nešlo o syntetizující vyprávění, nýbrž o samostatné příběhy, vyprávění epizod, které bylo možno učinit nástrojem národní výchovy či národní agitace, poněvadž se mohly opřít o živelně přežívající kolektivní paměť.

Předpokladem vzniku a účinnosti mýtu byla primordialistická, respektive perenialistická koncepce národa: národ je odvěkou pospolitostí, takže mýty dávnověku jsou aktuální i pro národ současný. Další podmínkou účinnosti mýtu bylo jeho co možná nejširší, respektive všeobecné přijetí, jistá sakralizace, posun do polohy „posvátného textu“. Měl se stát tak samozřejmým a nedotknutelným, aby byl postaven mimo každou kritiku. Mýtus byl nejen nástrojem národní agitace, ale také znamením, jímž se domlouvali příslušníci národní pospolitosti, kódem, podle něhož se orientovali, základem pro symboly národní existence.⁴⁰⁾

Mýtus měl řadu funkcí a podle nich lze rozlišovat i jeho druhy. Ve své základní podobě byl především nástrojem sebeuvědomění národní skupiny tím, že jí poskytoval konsenzuální přijetí jistých hodnototvorných příběhů a jistých atributů a tím ji vymezoval. Touto cestou mýtus usnadňoval komunikaci mezi příslušníky skupiny a zprostředkovával jejich solidaritu. Zároveň ovšem nabízel změnu v hierarchii identit, jejich posun ve prospěch identity národní. Jako uchovatel paměti tvořil mýtus jeden z nosných sloupů kontinuity národní existence.⁴¹⁾

Již z polohy mýtu ve skladbě historického vědomí vyplývá, že stál v nezávazném vztahu k minulé realitě. Byl především součástí reality své doby, nikoli součástí minulosti, a proto by bylo zby-

J. Revel, G. Levi (vyd.), Political Uses ofthe Past. The Recent Mediterranean Experience, London 2001; J. Le Rider, M. Csáky, M. Sommer (vyd.), Transnationale Gedächtnisorte in Zentraleuropa, Innsbruck, Wien, München 2002; H. Uhl, Zivilisationsbruch und Gedächtniskultur, Innsbruck, Wien, München 2003; H. Hein-Kircher, H. Henning Hahn (vyd.), Politische Mythen im 19. und 20. Jahrhundert in Mittel- und Osteuropa, Marburg 2006.

tečné podrobovat jej historické kritice a tím jej „vyvracet“. Mýtus musí být posuzován především ze sebe sama a ze své společenské funkce.¹⁷⁰ Nejednou přijímali příslušníci národní pospolitosti jako součást své identity mýty, které byly již historickým bádáním vyvráceny a jimž sami nehodlali věřit. Proto je snaha některých současných autorů „vyvrátit“ národní mýty ve jménu historické pravdy zbytečně vynakládanou námahou.

Opačným extrémem je názor, že mýtem není třeba se ani kriticky zabývat, poněvadž beztoho je pouhou fikcí. Potřeba kritického poměření mýtu a historické reality je nutná z jiného důvodu: chceme-li interpretovat jeho proměnlivou funkci, musíme věnovat pozornost tomu, v čem zpracovává, pozměňuje, fabuluje vyprávění o historické události, k níž se váže, co přidává a co vynechává. Nejednou se mýtus v průběhu času a podle potřeby doby, ale také pod vlivem pokroků historické vědy, pozměňoval tím, že „objevoval“ nové složky národních dějin a integroval je, zatímco jiné prvky „zapomínal“.

Mýtus by neměl být ztotožňován s tradicí, i když se oba postoje k minulosti částečně překrývají. Tradice si na rozdíl od mýtu činí nárok na kontinuitu s minulostí, není vzpomínkou na minulost, ale považuje samu sebe za její více méně organické pokračování. Mohla pochopitelně být založena na mýtu a obdobně jako v případě mýtu nás především zajímá její role v dobovém kontextu. Teprve ve druhé řadě stojí fenomén invented tradition, který je přeceňován a obvykle zkresleně reprodukován. Především je třeba zdůraznit, že autor termínu, E. Hobsbawm, neoznačuje všechny tradice za vynalezené, ale rozlišuje invented a genuine old tradition, kterou najdeme ve všech společnostech. Vynalezená tradice je charakteristická zejména pro situace, kdy docházelo k rychlým společenským proměnám.¹⁷¹

Kritikové jednostranné konstruktivistické koncepce tradice upozorňují, že každá, tedy i vynalezená tradice se obrací k lidem, kteří mají jisté postoje a představy o minulosti, takže musí respektovat existující koordináty hodnotových systémů a zapadat do nich. Skotové by zajisté nepřijali „klanové“ suknice, kdyby sami sebe nepovažovali za svébytnou pospolitost a nepřikládali jim symbolický význam ve vztahu k něčemu, co objektivně existovalo. Ani vynalezená tradice totiž nemůže zcela zanedbat vztah k minulosti a k národnímu mýtu.¹⁷²

Moderní národní mýtus nejednou navazoval na starší, středověké a raně novověké mýty, jimž jsme věnovali pozornost ve druhé části této knihy. Někdy se dokonce vracel ke starým předmoder-ním, zapomenutým již mýtům. Nepřebíral je beze zbytku, ale spíše je modifikoval. To platí zejména pro mýtus počátku, neboť stáří „národa“ bylo oblíbeným argumentem již v předmoderní době. Tak například humanistický objev Tacitova obrazu Germánů byl přijat i do moderního mýtu počátků německého národa včetně kultu saského náčelníka Arminia – Hermanna. Germánský mýtus mohl získat na významu díky své interakci s mýtem o pokrevní příbuznosti příslušníků Germánů a německého lidu.¹⁷³ Středověký mýtus zrodu Francie z Galie a Francké říše byl aktualizován: již koncem 18. století zdůrazňoval třetí stav svůj galský (keltský) původ proti „dobyvatelské“ francké šlechtě a v 19. století byla invaze Franků do Galie užívána jako metafora, jíž se vysvětlovalo hluboké třídní rozdělení francouzské společnosti: aristokrati byli potomky germánských Franků, prostý lid byl potomkem keltských Galů. Národním hrdinou se v tomto kontextu stal Vercingetorix. Koncem století se mýtus modifikoval a spojení Galů a Franků se stalo poselstvím o (republikánské) národní jednotě a integraci.¹⁷⁴ Český středověký mýtus o původu z pokojných zemědělských přistěhovalců se kultivoval do polohy mýtu o slovanské demokratické „holubicí povaze“, která je pravým opakem autoritativních a násilnických Germánů.¹⁷⁵Obdobně se na opačném pólu dále rozvíjel mýtus původu statečných a bojovných Maďarů.

Specifické místo měl v tomto kontextu mýtus „zlatého věku“, vzpomínka na nejstarší časy, kdy se mohly uplatňovat nezkažené kvality a ctnosti národa.¹⁷⁶ V tomto smyslu oslavovali ruští slavjano-filové – v návaznosti na ortodoxní tradici již od petrovského období – dobu Kyjevské Rusi, irští vlastenci dobu raně křesťanského Irska, Litevci dobu samostatného velkého knížectví. Nejednou byla představa zlatého věku spojena s mýtem původu. Nejstarší dobou lotyšského etnika byl „zlatý věk“ před vpádem německých rytířů, kdy lid žil v míru a pokoji pod vládou svých stařešinů. V ukrajinské koncepci spadaly počátky národa do Kyjevské Rusi, kde se uskutečnil prvý krok k odlišnosti od Ruska. Tato tradice pokračovala v království ha-ličsko-volyňském, ale byla kolem roku 1300 přervána. Nový počátek měl pak ukrajinský národ v kozácké pospolitosti 16. století.¹⁷⁷ Rumunský mýtus zdůrazňuje původ Rumunů od Dáků, kteří žili na území novodobého Valašska, Moldavska, Sedmihradska a byli romanizováni v období nadvlády Římské říše.¹⁷⁸ Ostatně i mladoturecký konstrukt národních dějin vidí zlatý věk v době předislámské a předosmanské.

Mýtus o původu byl ve Velké Británii spojen se silnými rasovými prvky. Englishness bylo založeno na představě o anglosaských předcích, zatímco Normani byli považováni za cizorodý element. Ve Skotsku se naopak protiklad keltské a anglosaské rasy vyjadřoval v protikladu pohlaví: keltská rasa ztělesňovala ctnosti ženství – pospolitost, citovost, blízkost přírodě. Anglosaská rasa reprezentovala mužský princip důrazem na organizovanou společnost (society), rozum a kulturu.¹⁷⁹ V Anglii se vedle toho aktualizoval a politizoval starší protiklad anglosaského demokratického principu, ke kterému se hlásili již revoluční puritáni a po nich whigové, a normanského principu autority.

Mýtus původu získal pak v 19. století další novou možnost uplatnění: archeologické bádání umožňovalo hledat počátky vlastního národa a případně i rasy v dobách předhistorických – a hlavně ve věrohodně působících autentických vykopávkách.¹⁸⁰ Národní zájem na prehistorii však nebyl všude stejný. Zčásti to vyplývalo ze situace na prahu národotvorného procesu. Vcelku malý zájem o „národní“ pravěk se projevoval v Anglii a zpočátku i ve Francii, kde teprve období císařství a především pak šokový zážitek roku 1870 otevřel cestu k nacionalizaci studia galského i římského období. Obdobně dostala v Dánsku vědecká archeologie národní impulzy teprve v šedesátých letech, tedy po porážce roku 1864, kdy vyvstala nutnost redefinice dánské národní identity, s níž bylo spojeno hledání jejích pradávných základů. Úloha archeologie byla v Portugalsku omezena okolností, že původ portugalského národa byl kladen teprve do středověku, takže pokusy o jeho zakotvení v předhistorické minulosti se nemohly opřít o národní mýty. Orientace na archeologickou argumentaci dokonce v některých národních hnutích chyběla: platí to zejména pro Slovince.

Naproti tomu se keltský pravěk stal jedním z důležitých argumentů v irském národním hnutí a také ve Skotsku hrála archeologie důležitou roli při vymezování vlastní identity proti identitě anglické. V německých zemích vedla cesta od původně mimoarcheologicky zdůvodněné idealizace germánského dávnověku k využívání archeologie pro národní a dokonce rasistickou argumentaci, zejména pod vlivem G. Kosiny. Po ztrátě státnosti se v Polsku stalo národním kultem shromažďování pravěkých reliktů, které dokládaly slovanský ráz země, a archeologie pak poskytovala národní argumenty zejména studiem pravěkého vymezení mezi Slovany a Germány. I když litevské národní hnutí bylo do značné míry založeno na mýtu „zlatého věku“ v dobách pohanského velkého vévodství, byl archeologický výzkum na litevském území až do meziválečného období v rukou polských a zčásti i ruských archeologů, takže jejich výsled-ky byly pro litevské národní cíle sotva využitelné. Česká archeologie usilovala v 19. století především o výzkum slovanských pozůstatků, přičemž dominovala snaha prodloužit kontinuitu slovanského osídlení co nejdále do minulosti, zatímco relikty z doby germánského osídlení byly opomíjeny.

Národní mýty, které se vztahovaly k historickému období, můžeme zhruba rozčlenit do tří základních typů: 1. významné bitvy a bojové operace, 2. zásadní progresivní, pozitivní proměny národního státu, respektive národní pospolitosti, 3. významné kulturní a myšlenkové přínosy některé významné osobnosti považované za příslušníka národa.¹⁸¹

i. Názor, že výrazné místo, které mezi národními mýty zaujímaly bitvy a války,⁴²⁾ odpovídá zajisté dobové mentalitě, ale také vyjadřuje známou skutečnost, že národní pospolitost (MY) se definuje především vztahem vůči ostatním (ONI). Proto je třeba počítat s tím, že do národních mýtů vstoupily právě tak bitvy vítězné jako porážky. Bitva v Teutoburském lese stojí jakoby na počátku německých dějin, ale Rekové měli možnost hlásit se k ještě starším slavným bitvám, zejména v perských válkách. Cestu k nezávislosti a tedy k národní existenci otevřela Švýcarům bitva u Morgartenu roku 1317 a u Sempachu 1386, Španělům reconquista a zejména dobytí Granady v roce 1492. Do této kategorie patří také bitva u Kortrijku roku 1302, která původně měla patřit ke státně-národnímu mýtu belgickému, ale byla „ukořistěna“ vlámským národním hnutím. Několik dalších bitev pomohlo uchránit národní nezávislost: pro Polsko to byla jednak bitva u Grunwaldu roku 1410, která odrazila nápor Řádu německých rytířů, a pak bitva pod Czestochowou, která – za přispění Panny Marie – znamenala obrat v téměř již prohrané válce proti švédskému králi v polovině 17. století. Obdobný význam mělo pro Francouze osvobození Orléansu 1429, pro Anglii námořní vítězství nad španělskou „nepřemožitelnou Armádou“ roku 1588 a pak znovu bitva u Trafalgaru v roce 1805; pro Rakousko osvobození Vídně od tureckého obležení roku 1683, stejně jako pro Čechy záchrana Prahy díky husitskému vítězství nad křižáky na Vítkově u Prahy roku 1420. Do polohy německého národního vítězství byla během druhé poloviny 19. století „přetlumočena“ bitva národů u Lipska 1813.

Druhou skupinu tvoří bitvy, které měly naopak pro národní osudy tragické důsledky, jež mohly být trvalé nebo jen dočasné. Do prvé kategorie náleží zajisté bitva na Kosově poli, kde Osmani zničili hlavní srbské vojsko a rozhodli tak o porobení a zničení Srbska.⁴³⁾ Obdobně také bitva u Moháče 1525, která jednak otevřela Osmanům cestu do Uher, jednak (v důsledku toho, že v ní padl mladičký Jagellonec Ludvík) umožnila Habsburkům nástup na český a uherský

ropäisches Panorama, München, Berlin 1998. Je ovšem třeba počítat s tím, že při výběru „typických“ národních mýtů působila nejen znalost toho, které mýty dominovaly v 19. století, ale také představy současných autorů o tom, co pro tuto realitu (a možná I pro dnešek) bylo relevantní.

trůn. Již předtím učinil pád Konstantinopole konec Byzantské říši, kterou ovšem řecké národní hnutí chápalo jako středověký řecký stát. Bitvou na Bílé hoře roku 1620 byla podstatně narušena česká státnost a následně i česká kultura. V jistém smyslu je sem možno počítat také bitvu u Alésie, kde César porazil galské bojovníky pod Vercingetorixem. Z ostatních bitev se do světa mýtu dostaly zejména ty, které skýtaly dramatický a dojemný příběh, jako byla porážka a smrt Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli roku 1278, smrt Gustava II. Adolfa v bitvě u Liitzenu roku 1632 či porážka Karla XII. u Poltavy roku 1709.

Řada dalších porážek se stala mýtem, jenž nabádal k zamyšlení či otevíral rozporné soudy, které měly reflektovat smysl národních dějin. V tomto smyslu byla interpretována ve Francii porážka z roku 1870: národ pykal za své hříchy, byl podle Zolova příměru „ukřižován“, aby si otevřel cestu ke zmrtvýchvstání. Tento příměr má svoji paralelu již mnohem dříve v polském mesianismu první poloviny 19. století: polský národ byl poražen, „ukřižován“, ale díky tomu bude spaseno lidstvo. V Dánsku otevřela porážka roku 1864 cestu k nové definici národní dánské identity, v Anglii bitva u Hastingsu 1066 umožnila staletou normanskou nadvládu v zemi. Poměrně zřídka se mezi národními mýty setkáme s prohranými bitvami, respektive válkami, které se oslavují pro heroismus poražených, jako v případě Kosciuszkova povstání 1795 či obléhání Messolonghia v průběhu řeckého povstání roku 1826.

Pozoruhodný je během 19. století osud mýtů kolem výbojných válek a bitev. Všeobecně platí, že do síně národní slávy snáze vstupovaly bitvy, ať již vyhrané či prohrané, které byly součástí obranného boje za záchranu či zájmy národa. Proto celkem ojediněle stojí dobytí Jeruzaléma křižáky roku 1099 jako součást mýtu belgického, koloniální výboje do zámoří v mýtech španělských a portugalských, vikinské výboje v mýtech severských národů, výboje Alexandra Velikého, o které se sváří starý řecký s novým makedonským mýtem.

2. Příznačně se člení mýty, jejichž podkladem byly významné zvraty v národních dějinách, do dvou časových „aglomerací“, z nichž jedna je lokalizována do raného a vrcholného středověku a druhá na práh 19. století. V dánském národním mýtu má významné místo postavení mohutného valu Danevirke na úsvitě dějinné éry, kterýžto mýtus byl reinterpretován jako protiněmecký, a následně pak seslání „národního“ praporce s bílým křížem během výbojů v Estlandu během 13. století. Pro Maďary je zakladatelem národního státu král a národní světec Štěpán. Rozporným se naproti tomu stal mýtus českého knížete a národního světce Václava, jehož národní profil utrpěl tím, že se dobrovolně podrobil Jindřichovi Ptáčníkovi a tím i německé nadvládě. Obrat k modernímu parlamentnímu zřízení se spatřuje ve vydání anglické Magny Charty roku 1215, počátek švýcarského státu v přísaze zástupců Urkantonů v Rütli roku 1307.

Do tohoto kontextu pozitivních mýtů patří také několik středověkých, respektive raně novověkých povstání, jejichž cílem byla oprava společnosti, jako bylo ve Švédsku povstání Engelbrekta Engelbrektssona, v Čechách husitská revoluce, ve Španělsku povstání městských comuneros proti útisku ze strany Karla V., v Nizozemí odboj proti španělskému králi Filipovi II. Rozpornou povahu měla v anglickém diskurzu národních dějin „puritánská revoluce“ 1640-1660, zatímco mýtus Slavné revoluce 1688-1689 dosáhl konsenzuálního přijetí.

Předmětem sporů se stal ve Francii během 19. století odkaz Velké revoluce, zejména pak její jakobínská fáze. Tím se dostáváme ke druhé vlně národně konstitutivních událostí, která je umístěna v období občanských revolucí a reforem. Jestliže prvá fáze Velké revoluce ve Francii získala postupně obecné přijetí, jakobínský mýtus jako demokratická revoluční alternativa se nikdy obecně neprosadil. Za zásadní obrat k moderní společnosti se v Dánsku považovaly reformy prováděné „vlasteneckou šlechtou“ koncem 18. století. Zmařenou možnost obratu oslavuje polský mýtus tzv. květnové ústavy z roku 1791, která byla intervencí magnátů zrušena vzápětí poté, co vstoupila v platnost. Pro Norsko má význam revoluční změny zasedání zástupců občanů v Eidsvoldu, které skončilo přijetím ústavy v květnu 1814. Na prahu belgické státnosti stojí revoluce 1830. Pro německé dějiny je počátkem obratu vlastenecké hnutí proti Napoleonovi roku 1813, i když klíčovou událostí se stalo teprve vyhlášení říše roku 1871. Boj za sjednocení Itálie má svého nejvýraznějšího hrdinu v Garibaldim a jeho „tisícovce“, ale začátek italského státu je spojen s dohodou mezi králem a Garibaldim v Teanu roku 1860.

3. Do národního kontextu vstoupily také slavné osobnosti. Patří k sebevědomí všech evropských národů, že se jejich předáci hlásili ke „svým“ významným osobnostem z minulosti. Široká a bohatá paleta těchto osobností zahrnuje národní hrdiny, vynikající umělce a konečně vědce, respektive filosofy. Není nutno podávat zde vyčerpávající výčet, zajímavější je, že najdeme jistou pravidelnost ve skladbě národně oslavovaných osobností. Takové osobnosti si pochopitelně nebylo možno vymyslet, jakkoli nechyběly snahy význam některých zveličit. Proto se s kultem politických či vojenských národních hrdinů setkáme především u státních národů a v oněch národních hnutích, která se mohla dovolávat někdejší státnosti.

Nejednou vyrůstali tito hrdinové z kontextu velkých přeměn v národních dějinách, respektive z dob národního ohrožení a národní expanze. Ve Fridrichu Barbarossovi byla ztělesněna nejen velkorysá expanze „Němců“ do zahraničí, ale také neuskutečněná možnost vytvoření centralizované némecké monarchie. Gustav Vasa byl zakladatelem novovodobého švédského státu, jeho mladší současník Matyáš Korvín mohl být oslavován jako maďarský národní král, Vilém Oranžský jako tvůrce nizozemské nezávislosti. Naproti tomu se oslavoval (Bruce) Wallace jako bojovník za skotskou svo-

198

bodu, Jan Hus jako vzor bojovníka za svobodu svědomí a za práva českého národa, Mikkola Agricola jako zakladatel finské národní literatury, Tadeusz Kosciuszko jako polský hrdina boje za národní svobodu.

Je příznačné, že tam, kde se svářela dvojí koncepce národních dějin, jako například ve Francii, bylo velmi obtížné dosáhnout konsenzu v názoru na ideál národního hrdiny. Na druhé straně měla řada významných historických osobností malou naději na to, aby se staly hrdiny některého národního mýtu. To platí zejména pro příslušníky habsburské dynastie a do jisté míry i pro ty, kdo byli. v jejich službách, jako byl například Evžen Savojský. Pokus integrovat kolem kultu habsburské dynastie rakouskou mnohonárodnostní monarchii ztroskotal spíše na německém než na českém odporu.

Kult slavných umělců z období renesance a raného novověku posiloval především italské a v menší míře také francouzské a španělské mýty. Výtvarní umělci italské renesance, stejně jako představitelé francouzské literární a divadelní tradice, patřili v 19. století k národnímu mýtu. Čím více však postupujeme k severu a východu, tím více se národní paměť orientuje na významné vědce a filosofy – od Johna Locka přes Leibnize až k Linnému a Lomonosovovi. Tomuto schématu se vymyká snad jen národní kult Rembrandta v Nizozemí.

Někdy se slavná postava dějin stala předmětem nacionálně motivovaného a neplodného sporu o to, který národ má právo ji zařadit do svého Pantheonu. O „evropské světce“ Cyrila a Metoděje se přely hned tři národy – Bulhaři, Rekové a Makedonci. O Mikuláše Koperníka se přetahují Němci a Poláci, o Kolumba Italové a Španělé, respektive Katalánci. Dvojí národní zařazení má také norský rodák a dánský dramatik Holberg. Bezkonfliktní byla naproti tomu dvojí identita tam, kde se nevztahovala ke svářejícím se národním pospolitostem: tak například může být Karel IV. významný Lucemburčan i český „otec vlasti“, již také proto, že nezapadal do konceptu „německého“ panovníka.

* * *

Historické vědomí a o něj se opírající kolektivní paměť národní pospolitosti patřilo v celé Evropě k oporám identifikace s národem a tedy i národotvorného procesu. Pokud již před sto lety Otto Bauer zdůrazňoval pospolitost osudu jako nezbytný předpoklad národní existence, měl na mysli historickou realitu. Dnes ovšem víme, že tato pospolitost mohla mít svůj význam nejen jako realita, ale také Jako fikce a mýtus. Z hlediska této národotvorné funkce vlastně není takový rozdíl rozhodující. Podstatné je, že se v každé snaze o národní mobilizaci příslušníků státního národa i v každém národním hnutí prosazovala instrumentalizace společných dějin jako argument pro právo na národní existenci i jako základna pro uplatnění požadavků „ve jménu národa“. Nástrojem historického argumentu se mohla stát právě tak kritická věda, publicistika, školní výuka dějepisu, jako beletristika, poezie i jiné druhy umění. Podle toho, kterých z těchto nástrojů kolektivní paměť využívala, uplatňovala se v této instrumentalizaci národních dějin někdy silněji mytologická, jindy spíše kritická komponenta historického vědomí.

Při hledání a nalézání společného osudu v podobě národních dějin šlo vždy o konstrukci, ale bylo by omylem ztotožňovat konstrukci a účelovou nepravdu, označovat národní dějiny za cosi účelově vymyšleného. Takovýto přístup je možný dnes, v době postmodernistického pohrdání kritickým rozumem a pravdou, nebyl však možný v 19. století, které věřilo v poznatelnost historické pravdy a uplatňovalo její autoritu. Zajisté, historická věda sloužila „národnímu zájmu“, nečinila tak však ve většině případů vymýšlením nRtečného, nýbrž výběrem historických údajů a zaujatou interpretací reálně existujících pramenů. Případ padělaných Hankových Rukopisů, který se s oblibou uvádí jako argument zpochybňující veškeré historické bádání, je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Pro národně zaujatou konstrukci totiž nebyla základním manipulačním nástrojem nepravda, ale selektivní práce s historickými pravdami, či přesněji řečeno s poznatky, které se za pravdivé považovaly. Patřilo k etice vědeckých historiků i popularizátorů dějinných poznatků, že upozornili na místa, kde přecházeli od vědecky doložitelných údajů k mýtům – obvykle s národně výchovnými cíli. I kdybychom nadsadili význam mýtů a označili je (mylně) za historický základ pro posilování národní identity v průběhu 19. století, neznamenalo by to zpochybnění legitimity samotného procesu formování moderních národů.

200

Názory na úlohu jazyka a etnické identity v národotvorných procesech jsou velmi rozlišné a často kontroverzní. Odpovídá to ostatně diametrálním rozdílům v názoru na definici, respektive charakteristické rysy národa a nacionalismu. Je pochopitelné, že autoři, kteří definují národ státností, přikládají významu etnické a kulturní komponenty malý nebo žádný význam. V této souvislosti stačí jmenovat autory jako Rogers Brubaker, Charles Tilly, Michael Mann či John Breuilly. Nemohou-li již význam jazyka zcela popřít, řadí jej mnozí, jako například Eric Hobsbawm či Juan Linz, mezi „umělé artefakty“, respektive mýty, které jsou primordialistické, a proto spíše škodlivé než prospěšné.¹⁸² Pro Ernesta Gellnera byla etnická situace, respektive jazyková příslušnost jedinců pouhým neutrálním prostředím, které samo o sobě nemusilo být zdrojem nacionalismu – a tedy ani formování národa.

Nejednou se do kritického pohledu na úlohu jazyka v minulosti poněkud nehistoricky promítá autorův politický názor na roli etnické identity a jazykových požadavků v současnosti. To platí o Hansi Kohnovi, jehož opovržení etnickou definicí národa bylo za 2. světové války výrazem odporu proti německému rasismu a šovinismu. Obdobnou politizaci najdeme však i u autorů současných, jako je Liah Greenfeldová, pro kterou je orientace na jazyk a etnicitu zejména v procesu formování německého národa předznamenáním reakčního a antidemokratického nacionalismu.¹⁸³

Na druhé straně řada badatelů etnické identity a kulturní specifika považuje za důležitý a nezbytný předstupeň na cestě k modernímu národu. Toto pozorování bylo samozřejmostí pro německé autory první poloviny 20. století a našlo později vyvážený výraz u Eugena Lemberga. Ze současných autorů mu promyšlenou a teoreticky podloženou pozornost věnuje zejména Anthony Smith, jehož rozlišení ethnie na etnické kategorie a etnické pospolitosti má své opodstatnění. Cesta od ethnie k národu byla podle jeho soudu procesem politizace, mobilizace a nové imaginace, na jejímž prosazování se podíleli především intelektuálové.¹⁸⁴ Etnické skupiny jako subjekt konfliktů studoval v globálním měřítku Donald Horowitz, aniž by se však pokoušel vést linii od etnického konfliktu k národotvornému procesu.¹⁸⁵

Etnické kořeny národní existence považuje za důležitý předmět výzkumu řada badatelů, spíše z řad sociálních vědců než z řad historiků. Antropolog Thomas Hylland Eriksen sleduje identifikační roli, kterou měly etnické vazby v dobách nejistot, zmatků a politických změn. Právě takové otřesy urychlovaly, respektive zvyšovaly možnost transformace etnické identity v nacionalismus. Rozlišuje proto etnickou identitu, která určuje jedincovu loajalitu vůči skupině, od národa, v němž vidí politickou pospolitost.¹⁸⁶ Etnické kořeny mohou také ovlivnit povahu a program národní identity, přičemž hodnocení tohoto vztahu je polarizováno. Zatímco Walker Connors již roku 1974 doporučoval respektovat „etnonacionalismus“ jako pozitivní korelaci mezi modernizací a etnicitou, jiní autoři kladou etnonacionalismus do opozice proti občansky orientovanému nacionalismu, a někdy dokonce po bok rasismu.⁸⁵ Ve francouzském jazykovém kontextu se termínu nationalité užívá také jako označení kulturních a jazykových vztahů, které byly východiskem vývoje k „formování národa“.¹⁸⁷

Názor, že cesta k národu vyšla – alespoň u některých evropských národů – ze situace etnické skupiny, se v osmdesátých letech do badatelské praxe promítl ve velkorysém projektu štrasburské European Scientific Foundation pod titulem Comparative Studies on Governments and Non-dominant Ethnic Groups in Europe, 1850-1940, jehož výsledky byly publikovány v několika tematických svazcích.¹⁸⁸Na London School of Economics trvale pracuje badatelské centrum Asociace pro výzkum etnicity a nacionalismu (ASEN), které vede Anthony Smith.¹⁸⁹

Badatelům nejednou dělá potíže prolínání historické a současné úlohy etnicity. Pro současnou dobu se spojení národní identity s etnickou, respektive důraz na existenci etnické komunity jako národotvorného faktoru, často považuje za nepřípustný projev primordialismu. Negativní důsledky dnešních etnicky definovaných národních požadavků se pak promítají do historického výkladu, čímž vzniká nejednou terminologická konfuze: zobecňující soudy o současném „etnonacionalismu“ se mechanicky promítají do kritické charakteristiky vztahu mezi etnickou skupinou a formujícím se národem v minulosti.

Závažnějším problémem metodologické povahy je vztah subjektivního a objektivního při určování etnické skupiny. Mnozí badatelé rozlišují objektivní roli etnických a jazykových vztahů – mj. jako nástroje sociální komunikace – od jejich významu pro subjektivní pocit a vědomí sounáležitosti členů skupiny. K tomu John Edwards doplňuje, že socializace kulturních modelů nemusí být po celé generace shodná, ale to, co přetrvává, je subjektivní smysl pro skupinové vazby.¹⁹⁰ Důležité jsou poukazy na vztah mezi etnickou identitou a jinými skupinovými identitami. Podle Waltera Freemana lze konstruovat korelaci mezi sociální strukturou etnické skupiny a významem etnických vazeb mezi jejími členy: čím homogennější je sociální struktura etnické skupiny, tím silnější je etnická identita jejích členů.¹⁹¹

Vcelku se rýsuje shoda v tom, že je nutno kombinovat studium objektivního fungování etnicity, respektive jazykových vztahů s tím, jak lidé sami vnímali svoji etnickou odlišnost. Je tedy třeba studovat, nejen jak struktury fungují, ale také to, jak si lidé sami vysvětlují své postoje a jednání. Zejména antropologové jsou si vědomi toho, že to, co lidé říkají, a to, co dělají, není obvykle totožné. Sociální lingvista Joshua Fishman, jenž položil základy pro studium sociální funkce jazyka a jeho vztahu k nacionalismu, rozlišoval rovinu uvědomělé symboliky jazyka a neuvědomělou „primordiální etnicitu“. Nezávisle na něm Anthony Smith symbolizaci jazyka a kultury označil za základní národotvorný faktor. Problematika společenské funkce jazykových vztahů i symbolické hodnoty jazyka v národotvorném procesu zůstává v mnohém otevřená a bude užitečné věnovat jí zevrubnější pozornost.¹⁹²

Důležitou složku etnické identity, respektive vůbec identit, | 203 které předcházely identitě národní, tvoří náboženské vazby. Jejich významu je věnována pozornost spíše v souvislosti s konkrétní historickou situací národotvorných procesů, v nichž náboženství hrálo významnou roli.

Hovoříme-li v této kapitole o kultuře, potom nechápeme tento termín v onom smyslu, jak jej užívají současní kulturní antropologové či sociologové, nýbrž ve smyslu dobovém. Současníci rozuměli tímto termínem především „vysokou kulturu“ – tedy díla literárního, hudebního a výtvarného umění – a brali zároveň v úvahu lidovou kulturu jako specifickou složku kultury národní. Potřebu společné národní kultury pociťovali tedy především příslušníci „národní elity“, nositelé procesu formování národa, poněvadž v ní viděli výraz a doklad národní svébytnosti. Proto je pochopitelné, že příslušníci státních národů věnují úloze národní kultury pozornost spíše v poloze symbolů a aktivit, kterými byla díla vysoké kultury popularizována mezi lidem. Naproti tomu badatelé, kteří kladou důraz na význam národní kultury pro národní život, přicházejí spíše z řad „malých národů“, pro které nebyla literatura ani další druhy umělecké činnosti samozřejmým dědictvím z předmoderních dob a kteří považovali umění především za nástroj národní (i občanské) výchovy.

Také kapitola o formování národní kultury musí tedy počítat n typologickou dichotomií formování národů v Evropě. Možná, že právě na tomto úseku byly rozdíly mezi oběma vývojovými typy nejmarkantnější. Zápas o národní jazyk a kulturu byl vskutku specifickým rysem, jímž se národní hnutí odlišovalo od formování národa v podmínkách staré státní kulturní a jazykové tradice. Tím nemá být řečeno, že „vysoká kultura“ v podmínkách státního národa nehrála nijak podstatnou roli při jeho utváření. Mimořádně důležité místo pak kultura jako symbol národní existence měla v situaci „sjednocovacího typu“ formování národa – v případě německém, polském a italském. Příznačné je, že kultura hrála v procesu formování německého národa natolik centrální roli, že pro předmoderní dějinnou fázi užívají i dnes mnozí autoři (nejednou politizovaný) termín „Kulturnation“.

Zápas o utvoření svébytné národní kultury měl nejprve podobu úsilí vymanit se z myšlenkového světa osvíceneckého kosmopolitismu, který byl jako by ztělesňován převahou francouzské kultury na celém kontinentě. Kvalita místních kultur se poměřovala tím, zda se jejich díla mohou rovnat s francouzskými vzory. Od počátku 19. století však již můžeme sledovat postupnou uvědomělou krystalizaci emancipovaných národních kultur. Ne zcela přesně je tato emancipace spojována s překonáváním klasicismu a nástupem romantismu ve všech druzích umění. I když je to poněkud zjednodušený přístup, je zřejmé, že romantismus byl s nástupem moderní koncepce národa kompatibilní. Vyrůstal ostatně z obdobného duchovního ovzduší nejistot a krize identit. Jedna z jistot, kterou někteří romantikové v obecném znejistění a rozkolísání hodnot nacházeli, tkvěla právě v národu.

Hovoříme-li o úloze národní kultury, nemůžeme tento vztah nazírat jako relaci mezi kulturou a abstraktním národem. Je třeba mít na mysli, že šlo – jako v každé umělecké tvorbě – o vzájemný vztah tří složek (tvůrce, dílo a publikum), přičemž každá z nich mohla zaujímat v kontextu národního života svébytné postavení. Národní charakter kultury byl vyjádřen ve všech třech složkách: tvůrcové ve své většině přijali dobovou stereotypní představu, že svým dílem mají a také chtějí přispívat ku prospěchu národa – a to nejen tím, že rozšíří jeho duchovní bohatství, ale i tím, že jej oslaví, nebo naopak podrobí ozdravné kritice. V podmínkách státního národa stáli autoři vědomě bez pochybností na půdě kontinuity staré domácí tradice, která v případě literární tvorby zahrnovala také samozřejmost užití státního jazyka. To platí ostatně také v případě nestátního národa německého a italského. Takovéto samozřejmé vědomí kulturní kontinuity národnímu hnutí obvykle chybělo: jeho předáci se – pokud to bylo možné – snažili kontinuitu obnovit a často teprve hledali autory a podněcovali je k tvorbě. Nejednou k tomu patřila snaha přesvědčit autory vycházející z tradice multietnického impéria, že jejich pravým kulturním domovem je národ vyrůstající z etnické skupiny, v níž se narodili.

Bylo by zpozdilé a zavádějící aplikovat v tomto případě na díla národní kultury absolutní umělecká kritéria. I když šlo o díla hlásící se k „vysoké kultuře“, jejich úroveň nebyla stejná. Díla rodících se nových literatur v podmínkách nestátních národů obvykle nedosahovala úrovně odpovídající estetickým normám kultury státních národů. Pro naše souvislosti je nicméně rozhodující, že šlo o vý-

205

sledek aktivit, které národní hnutí vyvíjelo ve snaze vyrovnat se etablovaným vyspělým národním kulturám. Lze dokonce konstatovat jistou pravidelnost. Budování národní kultury začínalo obvykle literární a divadelní tvorbou. Zpočátku si předáci národních hnutí kladli otázku, čemu má vlastně nově utvářená národní literatura sloužit: jde o to, přiblížit vlastnímu lidu výdobytky rozvinutějších literatur evropských národů, nebo o to, vytvořit svébytnou národní literaturu (a později i ostatní odvětví tvorby), která by splňovala náročná estetická hlediska? Všechna národní hnutí začínala s prvou variantou, ale dříve či později ji většina jejich předáků zavrhla a rozhodla se pro orientaci na náročnou národní kulturu. Splnění tohoto cíle nezáviselo ovšem jen na autorské základně, ale také na tom, jakou podporu nová kulturní tvorba nacházela u publika.

Ostatně také funkce děl, která tehdy vznikala, nebyla nutně jednou provždy dána. Tato díla mohla žít vlastním životem a nejednou se jejich role v národním životě uplatnila v odlišném směru, než jak to jejich autoři zamýšleli. Není důležité, že autor především zamýšlel například zobrazit krásný kout přírody – jeho dílo se mohlo dostat do polohy symbolického vytváření, respektive apoteózy „národní“ krajiny.

Rozhodujícím měřítkem působení díla bylo jeho přijetí u publika. I když platí, že hlavním a rozhodujícím konzumentem kultury byly za daných společenských poměrů vzdělanecké elity, skladba těchto elit byla velmi rozmanitá. V případě státního národa byli konzumenti kultury zhruba totožní se vzdělanými elitami a vládnoucími třídami tohoto národa. V případě národního hnutí se konzumenti národní kultury teprve hledali a vyrůstali nejednou ze zcela odlišného sociálního prostředí než elity státního národa. To, co jsme zjistili o „aktérech“ národního života a o rozdílech v jejich sociální skladbě a původu, platí také o „konzumentech“ národní kultury, přičemž obvykle šlo o týž okruh osob. Sociální rozdíly příslušníků kulturního publika mohly ovlivnit formu i obsah vytvářených kulturních děl, ale nic neměnily na tom, že šlo o kulturní výtvory vznikající v národním kontextu.

Příznačně se v 19. století adjektivum „národní“ stávalo jakousi visačkou kvality. Národní osobitost, vyjadřovaná především jazykem, stála zástupně za kvalitou díla, což pochopitelně takovou kvalitu nevylučovalo. V tomto názoru zajisté přežíval herderovský sen o tom, že smysl každé národní kultury je obohacovat kulturu lidstva: každé národní dílo bude příspěvkem ke všelidské kultuře. Záleželo ovšem na akcentech. Francouzský kulturní svět byl natolik naplněn samozřejmým sebevědomím, že je nejvyspělejší národní kulturou světa, že kulturní tvorba ani nemusila reflektovat svůj vztah k národu. Tato samozřejmost šla tak daleko, že i antitradicionalistické vlny, v nichž se případně ozývala kritika nacionalismu, byly bytostně francouzské. To ostatně platí také o tvorbě anglické.

Naproti tomu německá a italská kultura mnohem zřetelně^ ji akcentovala potřebu národní kultury na vysoké úrovni – pokud možno na takové umělecké úrovni, která by se dokázala vyrovnat kultuře francouzské. Zároveň v těchto kulturách najdeme výrazně zastoupen explicitně vyjadřovaný národní, vlastenecký, či chce-li někdo „nacionalistický“ duch, a to i v odvětvích mimo literaturu. Ne náhodou byli velcí operní tvůrcové, jako R. Wagner a G. Verdi, zároveň považováni za ústřední osobnosti německé, respektive italské národní kultury a byli později často interpretováni – ať již pozitivně či negativně – v duchu přepjatého nacionalismu.

Tento (a nejen tento) rys mají německá a italská kultura společný s národními kulturami, které vyrůstaly na půdě národních hnutí. Bedřich Smetana, nejednou kritizovaný jako „wagnerián“, byl tvůrcem české národní opery, Stanislaw Moniuszko tvůrcem opery polské, Edvard Grieg a Jan Sibelius se stali zosobněním národní hudby norské, respektive finské. Vědomí vlastního „opoždění“ a z něj pramenící potřeba vyrovnat se těm vyspělejším byla nesporně motivací nejen pro rozvíjení starší národní kultury německé, italské a polské, ale také nové národní kultury někdejších etnických pospolitostí, jako byli například Norové, Češi, Maďaři či Finové. Většina národních hnutí, která dosáhla během 19. století své fáze masového hnutí a jejichž sociální skladba zahrnovala také vládnoucí třídy a vzdělané elity, vytvořila do počátku 20. století vyspělou národní literaturu a kulturu.

Největší význam pro šíření národní identity měla pochopitelně literatura. S narůstající alfabetizací a s ustupujícím cenzurním tlakem se rozšiřovalo čtenářské publikum, přičemž významnou komunikační a uvědomovací roli sehrály čtenářské společnosti a budování obecních a městských, ale také soukromých výpůjčních knihoven. Sbírky na vydávání knih, respektive na budování výpůjčních knihoven se staly důležitým národně mobilizačním nástrojem. V některých národních hnutích se kniha v národním jazyce stala symbolem a „kódem“ národní sounáležitosti.

Divadlo působilo jako faktor národní kultury ve dvojí rovině, z nichž každá měla starší historické kořeny. Na jedné straně bylo „velké“ divadlo platformou, na níž se setkávali a svoji vzdělanost dokumentovali příslušníci státních, respektive státně-národních elit. Toto divadlo si dlouho udržovalo tradiční vazby na stavovskou společnost, ale svým duchem se blížilo národní kultuře, takže se mohlo stát jakýmsi „svatostánkem“ národního umění a jazyka, místem, kde se utvářelo kulturní veřejné mínění národa.

Na druhé straně to bylo lidové divadlo, které vycházelo z tradice potulných hereckých společností a bylo komplementárním nástrojem národní komunikace mezi vrstvami, jimž nebylo dovoleno překonat sociální a majetkovou bariéru, která je dělila od návštěvníků „velkého“ divadla. Jinak řečeno, zatímco velké divadlo hrálo svoji národně stmelující roli především v podmínkách státních národů, dostalo lidové divadlo, k němuž se řadilo také divadlo ochotnické, obdobnou funkci v národních hnutích, zejména v jejich agitační fázi. Téměř každé národní hnutí však usilovalo o to, vytvořit si skutečné stálé reprezentativní „národní“ divadlo. Čechům se to podařilo počátkem osmdesátých let, Estoncům na prahu 20. století. I po vzniku „kamenného divadla“ si ovšem, zejména v provinciích, svůj národně výchovný význam uchovávalo divadlo ochotnické.

Specifickou složkou národní kultury se stala kultura lidová. Byla v pravém slova smyslu „objevem“ romantické doby, ale její postavení a funkce se lišily podle toho, k jakému typu národní kultury náležela. V kultuře státních národů hrála lidová kultura roli jakési okrasy, kuriozity, které se tleskalo, ale jež zůstávala na okraji zájmu. V národních hnutích naopak dostala lidová kultura místo, které jí vlastně ani nepatřilo: stala se symbolem „odvěkosti“ národa, dokladem vyspělosti národního génia. Čím slabší byla literární tradice přežívající z minulosti, tím větší důraz se pochopitelně kladl na lidovou kulturu. Proto v některých případech lidová tvorba tvořila dokonce zdroj základního národního mýtu (finská Kalevala, estonský Kalevipoeg, srbské hrdinské zpěvy), většinou však zůstalo u funkce inspirační a někdy i normotvorné. Národní konstrukce „lidovosti“ se v umění těchto národů na dlouhá desetiletí stala synonymem hodnoty a normativním základem národní tvorby.

Jakkoli rozdílné mohou být názory na význam jazyka jako činitele etnické identifikace, jisté je, že aktéři většiny národotvorných procesů využívali jazyka nejen jako prostředku komunikace, ale také jako identifikačního kódu, jako nástroje národní mobilizace. Pro naprostou většinu vzdělanců – a to nejen vlastenecky aktivizovaných – v 19. století bylo nepředstavitelné, že by jednotný národ, respektive národní stát nebyl také jazykově sjednocen. Tato představa nebyla jen myšlenkovým dědictvím uniformních a jazykově homogenizačních snah osvícenského absolutismu. Vyplývala rovněž z představy o národě jako osobnosti, jejíž integrita se musí obrážet také v tom, že užívá jediného jazyka.

Poznali jsme již, že existoval latentní vnitřní rozpor dvou motivací: potřeby vytvořit jednotný státní jazyk a potřeby dát každému (etnicky definovanému) národu jeho literární jazyk. V situaci státního národa byly oba cíle kompatibilní, v situaci národního hnutí se tendenciálně vylučovaly, poněvadž státní jazyková unifikace v podmínkách multietnické říše vylučovala uplatnění jazyků národních hnutí. Tento rozpor a jeho politické dopady ponecháme prozatím stranou a budeme sledovat jazykové snahy v kontextu snah o formování moderního národa, které vykazují (byť s jistým časovým posunem) řadu společných rysů, a to bez ohledu na to, o který základní vývojový typ se jednalo. Bude ovšem třeba brát v úvahu, ve které fázi národního hnutí, respektive formování národa se jazykový program uplatňoval.

Požadavky a postoje vztahující se k jazyku můžeme rozlišit do pěti složek, respektive pěti rovin, které se rodily v časové posloupnosti a kumulovaly se: náročnější a později formulované složky jazykového programu do sebe zahrnovaly složky předcházející, respektive předpokládaly jejich existenci. Bez takovéto vnitřní diferenciace jazykového programu bychom jej stěží mohli zařadit do konkrétního společenského kontextu a analyzovat sociální pozadí jeho jednotlivých složek.

Obrany jazyka nebyly zdaleka osobitostí národních hnutí. Zdůrazňování estetické hodnoty jazyka, jeho slavné minulosti, jeho schopnosti vyjadřovat složité myšlenky i pocity, to vše známe v Itálii, Francii a Anglii již od humanistických dob¹⁹³ a oslava jazyka i touha po jeho slávě je sporadicky doložena již od raného středověku.⁴⁴⁾ Je pochopitelné, že dříve či později se snaha udržovat jazyk stala součástí aktivit ve fázi A většiny národních hnutí. Z 18. století známe oslavy jazyka německého, maďarského i českého. Obrany nizozemského jazyka, které ve druhé polovině 18. století vznikaly v rakouském Nizozemí, byly namířeny proti francouzštině.⁴⁵⁾ Během první poloviny 19. století pak se psaly oslavy a obrany národního jazyka v Norsku, ve Finsku, Chorvatsku a později i v Katalánsku.⁴⁶⁾ Argumentace obran zahrnovala poukazy na estetické hodnoty jazyka, na jeho případnou slavnou minulost a na praktický význam jeho užívání. Obvykle jsou tyto oslavy spojovány s vlivem myšlenek J. G. Herder a, ale je třeba připomenout, že některé z nich vznikly bez znalosti Herderových spisů – ať již proto, že vznikly dříve, či proto, že se k autorovi tyto spisy prostě nedostaly. Výklad jazykové orientace požadavků národních hnutí z Herderova vlivu patří k oblíbeným stereotypům, které nám odkázala starší badatelská tradice.

V podmínkách národní agitace se pak oslava jazyka stala běžnou složkou argumentace většiny národních hnutí. Dostala ovšem poněkud odlišnou funkci, než jakou měla ve fázi A, kdy se obracela především ke vzdělancům a k vládnoucím elitám ve snaze zdůvodnit a obhájit svébytnost nevládního jazyka vůči těm, kdo o jeho užívání a uznání rozhodovali. Nyní se stala vlasteneckým argumentem, který směřoval především do řad příslušníků vlastní etnické skupiny. Byli vyzýváni, aby milovali svůj mateřský jazyk jako jednu ze základních vazeb, která je zárukou národní existence. Shodně tak argumentovala národní agitace v různých dobách i odlehlých koutech Evropy.

Tak například český časopis Čechoslav roku 1824 přetiskl a aktualizoval obranu němčiny z Hormayerova Archivu, kde se mj. říká: „Kdo nemiluje mateřskou řeč, není přítel vlasti“.⁴⁷⁾ O 70 let později zakladatel baskického hnutí Sabino Arana psal: „Nemilujete-li jazyk své vlasti, nemůžete milovat ani svoji vlast“.⁴⁸⁾ Ve čtyřicátých

psal P. Bembo, B. Castiglione, L. Salviati a další. Roku 1549 publikoval biskup J. du Bellay obranu francouzského jazyka Deffence et illustration de langue frangoyse. Další doklady uvádí E. Lemberg: Nationalismus I, str. 122.

letech jeden ze zakladatelů finského národního hnutí J. V. Snellman formuloval heslo: „Bez finštiny nejsme Finy“.¹⁹⁴ A v dalekém Katalánsku zazněla o půl století později shodná myšlenka: ,jazyk… je duchovní základ naší existence“. Běloruští vlastenci se počátkem 20. století s obranou svého jazyka obrátili dokonce na papeže.¹⁹⁵$ mechanickým odkazem na „kulturní transfer“ v tomto případě asi nevystačíme.

Vsouvislosti s novou orientací oslav jazyka je třeba zmínit se obecněji o otázce adresáta národních požadavků a národních aktivit vůbec. Předáci národních hnutí se se svými požadavky obraceli dvojím směrem:

1. „navenek“, směrem ke státní správě, místním autoritám, k vládnoucím vzdělancům, k vrchnostem, vládám atd. ve snaze získat od nich souhlas, respektive podporu pro jazykové i jiné cíle,

2. „dovnitř“, do vlastních řad, ve snaze mobilizovat potenciální příslušníky rodícího se národa pro přijetí literárního jazyka a pro účast na vlasteneckých aktivitách.

Dlouhá cesta od mluveného dialektu k jazykové kodifikaci byla výrazem potřeby procesu modernizace, neodmyslitelnou složkou kulturní standardizace.¹⁹⁶ Zde ovšem je třeba počítat se značným fázovým posunem mezi situací státních národů a situací velké části národních hnutí. V prvém případě totiž snaze o prosazení občanského; národa předcházela úspěšná snaha o kodifikaci jazyka: ve Francii dokonce již od 17. století.

V případě některých národních hnutí se vlastenci mohli ve svém úsilí opřít o jazyk tisků z období raného novověku, který již vlastně mohl být zdrojem či základem jazykových norem. V některých národních hnutích se základem jazykové normy staly dialekty, v jiných také překlady úředních dokumentů z jazyka státních elit, termíny užívané v hospodářské sféře, v náboženském životě apod. J. Fishman termínem language planning označuje paralelitu tří procesů: organizaci péče o jazyk, jeho popularizaci a standardizaci. Všechny tyto procesy zaznamenáváme již v dekretech z období

Velké francouzské revoluce, kdy již nešlo tolik o hledání jazykového kódu a kodifikaci, ale především o cílevědomé výchovné a agitační používání nově kodifikovaného jazyka.¹⁹⁷

Nutno dodat, že language planning neplnilo jen funkci kulturní standardizace a popularizace jazyka. Pokud předáci národního hnutí definovali národ především jazykem a kulturou – tak tomu bylo, jak víme, ve většině případů pak musili určit, kde vlastně končí, respektive začíná tento národ, kde jsou jeho hranice, kdo patří do jeho řad a kdo nikoli. Hledání jazykového standardu bylo jedinou cestou, jak v tomto případě zřetelně stanovit hranice vlastního národa a jasně jej odlišit od národů ostatních, a to tak, aby tato hranice byla obecně srozumitelná.¹⁹⁸

Učené diskuse o gramatice a pravopisu začaly obvykle již v průběhu fáze A a jejich výstupem byla vydání slovníků a mluvnic, ale výsledky individuálního bádání učenců se ne vždy shodovaly s vývojem obecně přijímaných jazykových norem. Diskuse o kodifikaci jazyka pokračovaly obvykle také v průběhu fáze B, v důsledku čehož do nich vedle lingvistických aspektů v rostoucí míře vstupoval také aspekt agitační: hledání „správné“ jazykové normy – pokud její základy nebyly přijaty během fáze A – se stávalo přímo národním úkolem. Odtud vyrůstala – a to zdaleka nikoli jen v českém prostředí – trvale přežívající představa o potřebě pěstovat a zdokonalovat spisovný Jazyk, „protektivní přístup“ k jazyku.¹⁹⁹ Součástí této péče byla také snaha očistit národní jazyk od cizích prvků, jazykový purismus, o jehož funkčnosti a opodstatněnosti se dodnes vedou diskuse.²⁰⁰

Cesty k jazykové kodifikaci probíhaly asynchronně – to odpovídalo celkové asynchronii národotvorných procesů – a značně se lišily jak podle výchozí jazykové situace, tak podle zvolených principů. Zjednodušeně řečeno, stálo téměř každé národní hnutí ve své fázi A před dvojí možností:

1. využít starší tradice, jak se zachovala v „tištěném jazyce“, respektive ve středověkém literárním jazyce: úspěšnost této varianty byla pochopitelně do značné míry závislá na síle a kontinuitě této jazykové tradice;

2. opřít se o mluvený jazyk své doby: v tomto případě byl úspěch podmíněn především schopností vypořádat se s problémem rozdílných dialektů.²⁰¹

Klasickým příkladem kodifikace založené na starší tradici literárního jazyka je zajisté vytváření moderního českého jazyka, i když ani zde neprobíhal tento proces bez třenic. Obdobnou výhodu mohlo využít také hledání spisovné normy v katalánštině, zatímco návaznost na starší literární jazyk ve Walesu a zejména v Irsku narážela již na značné potíže. V norském národním hnutí návrat ke středověké literární norštině vůbec nepřišel na pořad dne a zůstal produktem fantazie několika jedinců. Svéráznou aplikací kontinuity spisovného jazyka tam bylo nejprve všeobecné přijetí jazyka vládnoucích elit – dánštiny, modifikované podle norské výslovnosti. Teprve v průběhu fáze B se zrodilo hnutí za nový jazyk, uměle vytvořený kombinací dialektů. Toto hnutí však dosáhlo jen částečného úspěchu, takže v Norsku se trvale zachovaly dvě jazykové normy.¹⁰⁸

Národní hnutí v prostředí východní, ortodoxní církve se musila vypořádat se skutečností, že jediným literárním jazykem, ke kterému se mohla hlásit jako k nositeli národní kulturní tradice, byla církevní slovanština (staroslověnština), modifikovaná ovšem podle místního jazykového prostředí. V srbském národním hnutí požadavek užití staré církevní srboslovanštiny zůstal omezen na část duchovenstva a hrál jen okrajovou roli. V bulharském národním hnutí mohli nicméně přívrženci staroslověnštiny využít skutečnosti, že byla symbolem odporu proti nadvládě řečtiny a Reků v jejich církevním životě. Po diskusi, která probíhala od čtyřicátých let, však byl program návratu k mrtvému církevnímu jazyku překonán. Poměrně nejdéle se požadavek navázat na církevně slovanskou jazykovou tradici udržel v ukrajinském národním hnutí, kde podle názoru některých vlastenců mohla právě církevní slovanština překlenout značné rozdíly nejen mezi dialekty, ale také rozdíly dané politickým rozdělením ukrajinského území. Ve všech těchto případech však se prosadila orientace spisovného jazyka na jazyk mluvený. V Řecku spor mezi přívrženci starého literárního jazyka – kathareusy – a moderní jazykové normy – dimotiki – vyústil v paralelní existenci dvou jazykových norem, která přetrvala až do 20. století. V tomto ohledu tedy existuje svérázná paralela mezi dvojkolejnou kodifikací jazyka v Řecku a v Norsku.²⁰²

Kodifikace národního jazyka na základě živého mluveného jazyka stála před obtížným problémem, který z dialektů představuje vlastně ono kýžené čisté , jádro“ jazyka. Jen v některých případech byla cesta od jazyka mluveného k jazyku spisovnému relativně bezproblémová. Cesta k národnímu jazyku byla značně komplikovaná zejména tam, kde se udržela značná rozdílnost dialektů.²⁰³ Hledání norem národního jazyka bylo především problémem národních hnutí, která nemohla navázat na starší tradici vlastního literárního jazyka.²⁰⁴ Jazyková kodifikace byla dlouhodobým procesem, v němž se střetávaly rozdílné názory, ale v němž zároveň byly eliminovány voluntaristické koncepce, které byly v rozporu s jazykovou i sociální realitou.²⁰⁵ Tuto skutečnost musíme mít na mysli, čteme-li úvahy soudobých intelektuálů o tom, že jazyk je vlastně jen jakoby libovolně utvořeným a nahodile vzniklým „umělým konstruktem“.²⁰⁶ Zajisté, stupeň a rychlost úspěchu formování moderního národa – a to i v případě národů státních – do jisté míry záležela na tom, jak rychle se podařilo dosáhnout obecného konsenzu v otázce kodifikace národního jazyka a jak rychle se jazyková norma rozšířila. Národní aktivizace se však mohla úspěšně uplatnit i v podmínkách lingvistické rozkolísanosti, jak to známe z norského, ukrajinského či slovinského vývoje.

Z hlediska adresáta je pro kodifikační rovinu jazykových aktivit charakteristické, že se obracely především do vlastních řad tím, že příslušníkům vlastního formujícího se národa nabízely jednotný moderní literární jazyk. Účinnost či neúčinnost této nabídky však nezávisela na „agitátorech“ samých, nýbrž na tom, do jaké míry byla jejich jazyková konstrukce v souladu s dobovými jazykovými (i sociálními) poměry a potřebami.

Při zběžném pohledu by se mohlo zdát, že intelektualizace jazyka byla specifickým problémem národních hnutí, která se nemohla opřít o starou tradici literární tvorby. Přesnější však bude konstatování, že snaha o intelektualizaci jazyka byla u státních národů velmi vážným úkolem, který však spadal do kategorie státně-národní kulturní politiky, kterou jsme sledovali v předcházející kapitole.

I když by bylo logické konstatovat, že předpokladem pro intelektualizaci jazyka byla jeho předcházející standardizace, bylo by to v rozporu s historickou realitou. Jazykové normy se často utvářely v samotném procesu literární tvorby. Snad nejznámějším příkladem je význam Manzoniho románu I promessi sposi (česky Snoubenci) pro hledání východiska ze sporu o závaznou spisovnou verzi italštiny mezi tradicí toskánského literárního jazyka a literaturou severoitalskou.

Učené diskuse o gramatice a ortografii nemohly vlasteneckým literátům zabránit, aby publikovali své tvůrčí pokusy. Literární tvorba se ovšem rozvíjela někdy se značným opožděním, jak to odpovídalo asynchronní povaze národotvorných procesů, a nejednou významně ovlivnila výsledky vědeckých diskusí o jazykových normách, respektive o přijetí či nepřijetí některého z dialektů.

Nezávisle na této asynchronnosti můžeme říci, že ve všech národních hnutích se postupně uplatňovala snaha rozvíjet nově se tvořící (resp. obnovovaný) spisovný jazyk formujícího se národa v řadě literárních žánrů, které můžeme sumarizovat do šesti aktivit, časově více méně následných:

1. Nejranější formou intelektualizace bylo obvykle novinářské zpravodajství a výchovná čtení pro lid. Na prahu fáze B u téměř všech národních hnutí stálo vydávání novin či časopisů, které kromě funkce agitační a komunikační (resp. právě skrze tyto funkce) úspěšně obohacovaly a rozvíjely rodící se moderní jazyk.

2. Sbírání, úprava a napodobování lidové poezie a lidové tvorby vůbec se uplatnily na prahu národního hnutí, ale měly mimořádný význam zejména tam, kde vlastenci měli již ve fázi A jen omezenou, nepatrnou možnost opřít se o starší tradici „tištěného jazyka“, jak tomu bylo například ve Finsku, v Pobaltí a na Ukrajině. Jak již bylo řečeno, lidová poezie někdy mohla inspirovat, ba dočasně nahrazovat vlastní literární tvorbu a poskytovat rudimentární prvky historického vědomí (finská Kalevala, srbské hrdinské zpěvy).

3. Původní poezie i překlady a parafráze básnických děl vyspělých literatur neměly sloužit jen jako nástroj pro obohacování a rozvíjení formujícího se jazyka a jako důkaz jeho vyspělosti: poskytovaly zároveň atraktivní texty s posláním národně uvědomovacím. Vlastenecká poezie nebyla jen deklamována při nejrůznějších příležitostech, ale poskytovala také texty pro zhudebnění do podoby vlasteneckých písní.

4. Krátká vyprávění, původní i přeložená, vznikala původně především pro potřebu vlasteneckých časopisů a tvořila podstatnou část jejich náplně. Románová tvorba se objevovala obvykle až později: tento posun lze vysvětlit především tím, že pro tuto rozsáhlejší knižní podobu beletrie musil nejprve vzniknout čtenářský trh, který by umožnil její odbyt. Nebyla to jen otázka majetnosti, ale také otázka vzdělanosti čtenářského publika z řad nevládnoucí etnické skupiny. Na tomto místě je možno vyslovit hypotézu, že dotvoření žánrově plné národní literatury spadá přibližně do stejné doby jako dosažení plné sociální skladby formujícího se národa.

5. Divadelní hry patří naopak k velmi raným žánrům, v nichž se nový jazyk uplatňoval – pochopitelně za předpokladu, že politické a materiální podmínky umožňovaly existenci alespoň kočovných a ochotnických divadel. Divadelní představení měla navíc svůj specifický význam pro šíření znalosti spisovného jazyka i mezi sociální vrstvy, které se nedostaly k psanému slovu, a v řadě případů také pro šíření správné výslovnosti tohoto jazyka.

6. Odborná literatura (včetně vědecké terminologie): v tomto ohledu byly ovšem mezi jednotlivými národními hnutími značné rozdíly. Požadavek vytvářet vlastní národní vědu mohla formulovat teprve národní společnost, v níž byli dostatečně zastoupení vysokoškolští vzdělanci a v níž existovaly vědecké instituce.

V některých národních hnutích se setkáme s diskusemi, jaký smysl vlastně měla mít „obroda“ jazyka. Tak například v estonském národním hnutí sedmdesátých let se diskutovalo o tom, zda by nemělo zůstat jen u překladů z vyspělých literatur. V ukrajinském národním hnutí ještě roku 1905 řada předáků doporučovala, aby nově kodifikovaný ukrajinský jazyk byl používán především při psaní lidové výchovné literatury, novin a zábavné četby.²⁰⁷

Jestliže měl spisovný jazyk plnit svoji sociální a komunikační funkci, bylo nutné, aby si jej osvojil co největší počet občanů a v ideální vizi pokud možno všichni. To bylo samozřejmostí pro reformní osvícence i pro revolucionáře od druhé poloviny 18. století, ale pro-

216

blémem zůstávalo, jak toho dosáhnout. Stát neměl dostatek peněz a často ani zájem na důsledném zavedení všeobecného školského vzdělání a znalost spisovného jazyka dlouho zůstávala součástí sociální bariéry a symbolickým kódem vrstvy, která si monopolizovala přístup ke vzdělání, znamenajícímu moc. To platí pro příslušníky německého Bildungsbürgertum, stejně jako pro anglické aristokratické a univerzitní elity či notábly ve Francii. Požadavek rovného vzdělání v národním jazyce byl v podmínkách státního národa požadavkem téměř jakobínským a bylo možné jej uskutečnit teprve v době, kdy již se formování národa dovršilo.

To, co bylo v případě státního národa projevem demokratického radikalismu, bylo v národním hnutí životní nezbytností. Nový (resp. „obrozený“) jazyk neměl naději na život, dokud se nestal jazykem škol. Jazyk si tedy musil nejprve najít své „konzumenty“, i když vnější podmínky měly obvykle daleko do podmínek „trhu“. Tento požadavek směřoval jak „navenek“, ke státním a místním autoritám, tak i „dovnitř“, do vlastních řad. Státní úřady měly povolit a podporovat školy, kde by děti získaly vzdělání ve svém mateřském jazyce a kde by se tomuto jazyku mohly učit. Na druhé straně měli rodiče posílat své děti do těchto národních, vlasteneckých škol – pokud existovaly a pokud již existovala možnost takové volby.¹¹⁸

Boj za návštěvu národní školy se stal účinným nástrojem národní mobilizace, a to nejen v podmínkách národních hnutí, ale také v podmínkách státních národů, které rovněž potřebovaly občany ovládající státní jazyk a osvojující si národní kulturu. Při tom nešlo jen o to, aby děti do školy přišly. Návštěva škol posilovala vazby, které spojovaly právě tak příslušníky formujícího se státního národa jako účastníky národního hnutí. Školní jazyková výchova při tom nesledovala jen usnadnění komunikace, ale vytvářela také, ba především jakousi „pospolitost vědomí“ – a to jak na půdě vládnoucího národa, tak na půdě národního hnutí.²⁰⁸ Děti se totiž ve škole neučily jen literární podobě svého mateřského jazyka, ale zároveň si osvojovaly schopnost pozorovat, popisovat a chápat, interpretovat skutečnost shodně definovanými termíny a tedy obdobným způsobem.²⁰⁹ Otázka, do jaké míry toto shodné nazírání reality ovlivňovalo i jejich národní identifikaci, byla dosud nedostatečně analyzována a patří k důležitým badatelským úkolům.

Zatímco v případě státních národů se školní docházku postupně podařilo podstatně rozšířit, v případě národních hnutí stupeň úspěchu v boji za národní školu závisel na státní školské politice. Ta vykazovala značné odlišnosti podle jednotlivých států a měnila se s jejich vnitřním vývojem. Zároveň je třeba brát v úvahu rozdíly ve státní politice vůči jednotlivým typům školní docházky.

Ve smíšených oblastech a v oblastech s nevyhraněným etnickým vědomím (některé regiony slovinské a slovenské) měla výuka dvojjazyčnou povahu. Určitá tolerance platila také v carském Rusku v Pobaltí a ve Finsku, zatímco litevské, běloruské a ukrajinské školy musily jako vyučovací jazyk užívat ruštinu. Národní požadavky v těchto národních hnutích dosáhly důležitých trvalých úspěchů teprve díky revolučnímu roku 1905.

Autoritativní prosazování státního jazyka na školách nebylo ovšem žádnou specifikou multietnických říší typu Ruska či Rakouska. Najdeme k němu paralely zejména ve Francii a ve Španělsku. Tresty za užívání místního jazyka (patois) postihovaly žáky v Alsasku i Bretani ještě na prahu 20. století. Ve Walesu se podnětem k nástupu národního hnutá počátkem čtyřicátých let 19. století stal parlamentní návrh, aby v zájmu povznesení životní úrovně obyvatelstva byla ve škole jako pbvinný vyučovací jazyk zavedena angličtina. Pruská školská polrtiKa naopak vycházela z ověřené koncepce, že výuka v jazyce~nevládnoucí etnické skupiny v prvých třídách základní školy je výhodným východiskem pro germanizaci žáků. Z praktických důvodů byla výuka v mateřském jazyce připuštěna (až na nám známé výjimky v carském Rusku) nakonec ve všech multietnických impériích.²¹⁰

Problém výuky národního jazyka na základní škole nebyl ovšem specifikou národních hnutí. Všude tam, kde na území státního národa žily dialekty lišící se výrazně od jazyka státního, prožívaly děti z lidových vrstev po příchodu do školy jistý „kulturní šok“, poněvadž se musely učit jazyk, jenž jim byl povědomý, ale ne vždy snadno osvojitelný. Takovou situaci známe z jižní Francie i z některých částí Španělska. Zvlášť obtížné bylo osvojování spisovného jazyka v italských provinciích na jihu a zčásti i na severu země, ale také v německých katolických oblastech, kde Lutherova němčina nebyla samozřejmou součástí života náboženské obce.

Podstatně odlišná byla situace na středním stupni škol, kde se již měly připravovat potenciální elity státního národa i multietnického impéria. Bylo proto státním zájmem nepřipustit jiný vyučovací jazyk než státní, zvláště pak nikoli jazyk nevládnoucí etnické skupiny. Vzhledem k tomu, že vyšší vzdělání bylo v podmínkách státních národů po celé 19. století téměř monopolně vyhrazeno vzdělaneckým elitám, nehrálo osvojování si státního jazyka žádnou roli. To platí ostatně i pro německé Bildungsbürgertum, které se obnovovalo především z vlastních řad.

Národní hnutí musilo naproti tomu všude usilovat o povolení místního jazyka alespoň jako vyučovaného předmětu a pak také jako jazyka vyučovacího. Také v tomto případě národní hnutí sledovalo dvojí cíl: minimálním programem bylo povolení národního jazyka jako vyučovaného předmětu, maximálním pak ustavení nejen vyšších stupňů základních škol, ale také gymnázií, kde by byla finština, čeština, slovenština atd. jazykem vyučovacím.

Zatímco národní hnutí v Předlitavsku dosáhlo v tomto ohledu výrazných úspěchů především po roce 1861, situace v Zalitavsku, Prusku i v Rusku byla značně složitější. Projevily se tam totiž silné tendence asimilovat „menšiny“ právě cestou školní výuky. Maďarizace školství v Uhrách začala po roce 1870, rusifikace škol v Pobaltí v osmdesátých letech, podobně jako germanizace škol po sjednocení Německa. Již povolená gymnázia s nemaďarským vyučovacím jazykem byla v Uhrách zrušena a také do základních škol byla v rostoucí míře, na úkor místních jazyků, prosazována maďarština. Rusifikaci padly za oběť především prvé pokusy o vybudování vlastních lotyšských a estonských středních škol, zatímco finské školství si jistou svébytnost udrželo. V této souvislosti je třeba podotknout, že ve Finsku a v Pobaltí byla jazykem vyššího vzdělání švédština, respektive němčina, takže až do nástupu rusifikace se finští, estonští a lotyšští vlastenci potýkali především s odporem místních – německých a švédských – elit, které se snažily udržet si monopol na vzdělání.²¹¹

Jen v některých zemích působila na území etnické skupiny také univerzita: tak tomu bylo v případě maďarského, českého, norského, finského a vlámského národního hnutí. Rychlého úspěchu v zavedení národního jazyka na univerzitu dosáhlo z pochopitelných důvodů jen hnutí maďarské, norské, později polské v Haliči a od roku 1882 pak také národní hnutí české. Univerzity měly, respektive mohly mít pro jazykový program národních hnutí význam z jiného důvodu: jako místo, kde by byla institucionalizována jazyková norma v podobě stolice, pověřené vyučováním národního jazyka.⁴⁹⁾ Proto byla národní hnutí, na jejichž území, respektive v jeho blízkosti taková možnost existovala, ve výhodnějším postavení ve srovnání například se zeměmi balkánskými nebo s Ruskem.

Představa plné rovnoprávnosti literárního jazyka nevládnoucí etnické skupiny se státním jazykem patřila v podmínkách státního národa do světa zbožných přání a utopií. Připuštění dvou oficiálních jazyků do veřejného života, správy, poštovního a železničního spojení atd. bylo v rozporu se základními pravidly provozu centralizovaného občanského státu. Poněkud odlišná byla situace v multietnické říši, kde záleželo na tom, do jaké míry se prosadí prvky federalizace, respektive autonomie na základě etnického principu. Taková úprava byla samozřejmostí ve švédsko-norské unii, po krátkou dobu platila pro vztah švédštiny a finštiny a ruštiny a němčiny v baltských provinciích Ruska. V Rakousku učinil dualismus maďarštinu správním jazykem pro Uhry, ale stinnou stránkou tohoto úspěchu se stalo potlačování nemaďarských národů v Uhrách. Obdobně polština dosáhla dominujícího postavení v Haliči ve druhé polovině 19. století.

Ústavního režimu v habsburské monarchii mohlo využít nejen maďarské, ale také české a chorvatské národní hnutí k prosazení národního jazyka na nižším stupni státní správy a soudnictví.

1856-1863, Helsinki 1934, str. 98 a 164; A. Kemiläinen, Frán „Homo Novus“ tili överklass. De första generationerna av den finska bildade klassen, in: I. Norrlid (vyd.), Over Gränsen. Festskrift tili Brigitta Odén, Lund 1987, str. 125 nn. K estonskému projektu Alexandrovy školy H. Speer, Das Bauernschulwesen im Gouvernement Estland vom Ende des achtzehnten Jahrhunderts bis zur Russifizierung, Tartu 1936, str. 433 nn., též H. Kruus, Grundriss der Geschichte des estnischen Volkes, Tartu 1932, str. 131. O gymnáziu v Suvalkách W. Gaigalat, Litauen, das besetzte Gebiet, sein Volk und dessen geistige Strömungen, Frankfurt/M. 1917, str. 58.

V Čechách a na Moravě ovšem zrovnoprávňování češtiny naráželo na tuhý odpor místních německých elit, pro něž by plné jazykové zrovnoprávnění přineslo povinnost učit se česky. Mimo habsburskou monarchii dosáhl požadavek jazykového zrovnoprávnění dílčích úspěchů již od padesátých až šedesátých let ve Finsku.²¹² Také tam se ovšem plnému přijetí finštiny do úřadů bránily místní švédskojazyčné elity, které se odmítaly finštině učit. Všude jinde v ruské říši se národní hnutí až do roku 1905 marně domáhalo alespoň některých ústupků v jazykové praxi úřadů. Pokud lotyšští a estonští vlastenci dosáhli dílčích drobných ústupků v místní správě, pak to ovšem bylo na úkor němčiny, nikoli ruštiny.²¹³ Od sedmdesátých let byla do nižších složek správy ve vlámské části Belgie zaváděna nizozemština.²¹⁴

Je samozřejmé, že problém plné jazykové rovnoprávnosti se stal předmětem politického zápasu. Pokud dosáhly dílčích úspěchů, dostaly se tyto jazykové požadavky také na půdu požadavků a konfliktů sociálních. Dříve či později totiž tyto úspěchy začaly ohrožovat mocenský monopol byrokratických elit vládnoucího národa, takže boj za rovnoprávnost jazyka se stal zároveň bojem o pozice ve správě. Pro stále početnější vysoce kvalifikované vzdělance z řad etnických skupin, jejichž mateřštinou nebyl státní jazyk (tedy Ne-Rusů, Ne-Němců, později též Ne-Maďarů, ale podobně také nefrankofonních Belgičanů), vyjadřovalo volání po plné rovnoprávnosti mateřského, mezitím již plně kodifikovaného jazyka víc než zdůrazňování symbolů národní prestiže. Vyjadřovalo jejich sociální požadavek stejných šancí na společenský vzestup pro všechny občany státu. Netřeba snad dodávat, že takováto transformace měla jistou naději na uskutečnění právě teprve tam, kde se úspěšně prosazoval sám princip občanské rovnosti, tedy především v rakousko-uherském soustátí.

Ať již zápas o jazykový program považujeme za slavnou kapitolu dějin národních, či za dětinské a dávno antikvované hrátky „nacionalistických“ intelektuálů, nemůžeme se vyhnout otázce, jaký měl politický i kulturní význam. Tento zápas zanechal, ať se to někomu líbí či nikoliv, dlouhodobé důsledky jak ve vývoji mentalit, tak i ve vývoji kultury státního národa i národů vzniklých z nevládnoucích etnických skupin. Je proto nezbytné věnovat nyní pozornost otázce, proč jazykový program ve většině národních hnutí zaujímal tak významné místo. A samozřejmě také, proč a za jakých okolností se dařilo (resp. nedařilo) jazykové požadavky prosazovat.

Obsahoval snad jazyk již sám o sobě prvky, které vyvolávaly politický či sociální rozpor? Ze starších dějin známe řadu případů, kdy jazyková sounáležitost byla zároveň nástrojem či alespoň výrazem skupinové solidarity, která ovšem mohla najít obvykle jen velmi exkluzivní uplatnění.²¹⁵

Teprve s nástupem absolutismu se jazyk stal významnější skupinovou vazbou, která nebyla omezena jen na vztahy v rámci upevňujícího se národního státu. Také opozice proti jazykové politice absolutismu, jak ji známe z Uher, jižního Nizozemí a baltských provincií Ruska, působila jako integrující faktor: zůstala nicméně omezena na šlechtu, která spolu s jazykem bránila svá stará privilegia (ostatně v uherském případě nešlo původně o obranu národního jazyka, nýbrž latiny). Jak již bylo řečeno, ve většině absolutistických monarchií západní i východní Evropy původně jazykový centralismus a homogenizace jazyka správy nevyvolaly žádný podstatný odpor, který by byl spjat s národní agitací. Ani učenecká fáze A národního hnutí nebyla nutně namířena proti jazykové politice absolutismu. Proč se tedy skupiny vzdělanců na různých místech Evropy nezávisle na sobě rozhodly zahájit zápas za literární jazyk „své“ etnické skupiny? Zajisté zde byla souvislost s hlubokou krizí starého režimu a jeho systému hodnot a vazeb. Byla zde také souvislost s nástupem modernizace, která, jak víme, byla spjata rovněž se sekularizací myšlení a racionalizací správy. Ze všech těchto proměn j vyrůstala potřeba nové skupinové solidarity, která ve specifických podmínkách nevládnoucí etnické skupiny mohla vyvolat představu, že jazyková homogenizace, již provozovala rakouská vláda v zájmu, němčiny a ruská v zájmu ruštiny, poškozuje příslušníky nevládnoucí etnické skupiny a nedává jim možnost rovnoprávného uplatnění ve společnosti. Dostala se tak do rozporu s vývojovou tendencí, která začala uplatňovat princip občanské rovnosti a rovných šancí

222

pro každého. Nositelem této představy byla zpočátku jen nepočetná skupina vzdělanců a jejich jazykové požadavky se nemohly opřít o žádné mocenské argumenty. Jestliže se přesto jazykový program ujal, pak je třeba položit si otázku, jaké specifické příčiny k tomu vedly.

Nešlo o samozřejmost ani o nutnou souvislost. Známe totiž několik případů, kdy jazykový a kulturní program nestál v popředí požadavků národního hnutí a následoval v pořadí důležitosti za programem politickým. V tomto smyslu je možno modifikovat otázku po případných alternativách: jazyk byl sice nositelem, respektive výrazem národní identity, ale jeho dominující role ve fázi B národního hnutí měla svoji alternativu v programu politickém. Jestliže tedy dominující role jazykového a kulturního programu není doložitelná všude, musíme se vrátit k otázce, proč se nový spisovný, jazyk stal přitažlivým pro účastníky národního hnutí. Vycházíme-li z představy, že vlastenci nabízeli jazykovou alternativu národního programu a sám spisovný jazyk jako specifický druh „zboží“, pak bylo zajisté rozhodující, ke kterému společenskému prostředí, ke kterým sociálním skupinám se tato specifická nabídka obracela, respektive jaká vůbec byla společenská „poptávka“ po novém jazyce.²¹⁶

Existovala nějaká souvztažnost mezi sociální strukturou nevládnoucí etnické skupiny a skladbou národního programu? Na tomto místě se omezíme jen na konstatování pozoruhodné korelace: všechna národní hnutí, která se ve své fázi B orientovala nikoli na jazykový, ale na politický zápas, zastupovala nevládnoucí etnickou skupinu, která měla plnou sociální strukturu. Při tom ovšem měřítko „plnosti“ bylo dáno úrovní, jíž dosáhl společenský vývoj celého regionu. To byl nejen případ polský, ale také případ řeckého, norského a irského národního hnutí. Konec konců také nástup srbského národního hnutí probíhal v podmínkách, kdy sociální skladba srbského etnika byla podle měřítek zaostalého vnitrozemí Balkánu „plná“.

Zjištění korelace ovšem ještě neznamená totéž co poznání kauzální souvislosti. Signalizuje jen důležitý vztah, který teprve musí být ověřen. Vraťme se proto k otázce jazykového programu jako převažující alternativy. Jestliže přijmeme tezi sociolingvistů, že změna ve vztahu k jazyku – a tedy i přijetí nového literárního jazyka – byla „odpovědí na velké sociální procesy“ a změny,²¹⁷ pak můžeme tuto otázku modifikovat: proč předáci etnické skupiny, která neměla plnou sociální skladbu, obvykle během své fáze B dávali přednost jazykovým a kulturním požadavkům?

Tradiční odpovědí je ve starší literatuře odkaz na vliv J. G. Herdera a na „východní“ variantu nacionalismu, kterou akcentuje H. Kohn a jeho následovníci.²¹⁸ Nutno nicméně připomenout, že Herderova filosofie jazyka nebyla „východní“ osobitostí, ale že ji najdeme u Vlámů, Katalánců, a dokonce i v irském a norském národním hnutí.²¹⁹ Bylo by zajisté možno doplnit ještě vliv Rousseauův a vliv německých romantiků, jako byl Schelling či Fichte.²²⁰ Celý tento výklad je ovšem založen na nedoložitelné představě „ducha nacionalismu“, který se potuluje Evropou a tu a tam zanechává své plody. Ostatně, i kdybychom tuto představu přijali na vyšší úrovni abstrakce jako kulturní transfer, nevysvětlíme výše uvedenou korelaci mezi sociální strukturou a skladbou národního programu. Jinak řečeno: proč byla národní hnutí s plnou sociální skladbou méně nakloněna přijímat Herderovu filosofii jazyka? Zde sotva pomůže aplikace komunikační teorie K. W. Deutsche. Zvyšující se intenzita sociální komunikace byla bezes|>©ru nezbytným předpokladem jak pro úspěch národní agitace, tak pro rostoucí význam jazyka, ale sotva nám odpoví na otázku, proč jazyk zaujímal někdy významnější, jindy méně významné místo v národních hnutích.

Málo pomůže také setrvačně opakovaný odkaz na vliv romantismu. Podíl romantismu a romantiků v národním hnutí je nesporný, ale najdeme jej právě tak v národních hnutích, která akcentovala politický program, jako v hnutích ostatních. Vztah národního hnutí k romantismu zajisté existoval, ale byl založen na společných kořenech obou fenoménů. Také romantismus byl odpovědí na velkou krizi legitimity a starých jistot, která byla důsledkem krize feudální společnosti.²²¹ Zajisté, národní jazyk a v tomto jazyce psaná literatura byly zřetelnou vazbou, která nabízela nové jistoty a především novou identitu.²²²

Vyjděme z toho, že díky šířící se alfabetizaci narůstal počet lidí, kteří byli schopni „imaginace“ národa ve smyslu B. Andersona. Pro tuto část obyvatelstva se alfabetizace a vzdělání staly „vstupenkou“ k plnému občanství a lidské důstojnosti. Potíž ovšem byla v tom, že v podmínkách multietnického státu byla tato vstupenka platná jen pro ty, jejichž mateřština byla totožná se státním jazykem, který byl obvykle také jazykem středního stupně vzdělání.²²³ Pro ostatní, tj. pro mluvčí odlišného „L*-language“, se v podmínkách sílící komunikace jako východisko nabízel bilingvismus. Diglosie přestávala být funkční ve společnosti, kde se lidé stále intenzivněji stýkali, a nutně ji musil doplňovat bilingvismus spjatý s přijetím státního jazyka. Odpovědí na tuto zlomovou situaci byla právě alternativa národního hnutí, které mluvčím „L*-language“ nabízelo, že se budou moci uplatnit ve společnosti, jestliže vedle jim cizího státního jazyka („H-language“) budou moci uplatnit kodifikovanou a intelektualizovanou verzi jejich vlastního „H*-language“, který se hlásil jako dědic jejich „předindustriálního jazyka“.²²⁴

Konkrétní historické podmínky nebyly totiž tak harmonické, jak by mohl naznačoval Fishmanův model. „H-language“ a „L*-language“ byly nejen rozdílné, ale také nerovnocenné, takže svoboda volby pro mluvčí „L* – i H*-language“ byla nepatrná, a to nejen v tom smyslu, že bilingvismus byl pro ty z nich, kdo chtěli dosáhnout jistého vzestupu, naprostou nutností, ale především v tom smyslu, že naprostá většina těch, kdo neovládali „H-language“, neměla šanci na sociální vzestup. Vzhledem k tomu, že pocházeli z nižších společenských vrstev a zároveň užívali nerovnocenný jazyk (resp. jeho dialekt), dostávali se trvale do postavení lidských bytostí nižší kategorie, se všemi pocity ponížení, které s tím byly spjaty. V takové situaci jazyk dostal specifické místo v jejich pohledu na svět. Cistě teoreticky měli i nadále možnost přijmout „H-language“ a asimilovat se, ale od jistého momentu se jim nabízela také možnost odlišná: přijmout nový spisovný národní jazyk, který byl blízký jejich „L*-language“, respektive byl s ním totožný.¹³²

Je možno namítnout, že situace jazykové inferiority existovala od středověku, aniž by vyvolala nějaký projev nespokojenosti mezi mluvčími „L*-language“. Vysvětlení je prosté: v podmínkách feudální společnosti, kde nerovnost lidí byla dána jejich naroze-

225

ním, bylo nerovnocenné postavení lidové mluvy součástí systému. Bylo tedy přijímáno jako danost. Zároveň s procesem postupného uvolňování feudální závislosti a narušování stereotypů „starého režimu“ a díky rostoucímu přístupu ke vzdělání šířila se také elementární představa o hodnotě člověka a o rovnosti lidí. Pro jedince, kteří si alespoň zčásti osvojili tento nový hodnotový systém, bylo již stále méně přijatelné, aby byli považováni za méněcenné jen proto, že neovládají státní jazyk tak dokonale, aby se vyrovnali jeho rodilým mluvčím.

Proč tedy všude tam, kde žily nevládnoucí etnické skupiny, nedošlo k masové asimilaci? Odpověď nemůže být jednoznačná a musí počítat s několika okolnostmi. V první řadě je jasné, že asimilace, spjatá se sociálním vzestupem, nebyla pouhou záležitostí osobní volby. Navíc nebylo ani technicky možné, aby každý, kdo by přijal státní jazyk za svůj, pronikl do středních či vyšších vrstev. Rostl totiž nejen počet vzdělaných jedinců z řad nevládnoucí etnické skupiny, ale také, a to výrazněji, počet vzdělanců z elit státního národa. Rodila se specifická skupina „protoelit“, lidí, kteří svým vzděláním patřili k elitám, ale v důsledku svého původu zůstávali „mimo“: cesta mezi státní elity jim byla uzavřena. Pro ně byla alternativa nové, jazykově definované pospolitosti nejatraktivnější. Právě z jejich prostředí přicházeli mnozí předáci národních hnutí. Navíc tato alternativa teoreticky zahrnovala možnost dosáhnout jistého vzestupu a jisté prestiže, aniž by docházelo k asimilaci.²²⁵

Tato pozorování nás vracejí k výchozí otázce, zda mezi podobou sociální struktury a významem jazyka v národním hnutí existovala nějaká hlubší příčinná souvislost.

1. S postupující modernizací se rozšiřoval přístup ke vzdělání a možnost sociálního vzestupu i pro příslušníky nižších vrstev. Tyto možnosti však nebyly zcela rovnocenné a byly zřetelně nepříznivější pro příslušníky „nevládnoucích etnických skupin“, a to i tehdy, kdy se stali bilingvními. Čím větší měli potíže na cestě k vyššímu sociálnímu postavení, tím výrazněji spojovali své sociální postavení (a potíže) s jazykem, jímž hovořili a který považovali za svůj.²²⁶Tato souvztažnost sociální situace s jazykem byla slabší tam, kde nevládnoucí etnická skupina měla plnou sociální skladbu, takže potíže se sociálním vzestupem byly dány sociálním původem a nebylo možno odvozovat je z rozdílnosti jazykové.

2. I kdybychom předpokládali, že sociální vzestup byl možný pro každého, kdo se rozhodl osvojit si státní jazyk, dveře k obecné asimilaci by se tím automaticky neotevřely. Nelze totiž zapomínat, že plný bilingvismus nebyl pro mluvčí „L*-language“ pouhou záležitostí školní návštěvy. Dokonalé ovládnutí státního jazyka záleželo také na individuálních jazykových schopnostech, které byly rozdílné. Při tom stupeň jazykového nadání není možno vztahovat přímo k hodnotě IQ. Rozdílná a výhodnější byla pochopitelně situace těch, kdo měli možnost již v dětství se seznámit také se státním jazykem, což byl případ smíšených území a především rodin ze středních vrstev, kde se dbalo na jazykové vzdělání dětí. Navíc byla schopnost plného osvojení státního jazyka závislá také na tom, na jaké intelektuální úrovni hovořili rodiče dítěte. I když jazykové nadání bylo stejné, výsledky jazykového vyučování se lišily podle toho, z jakého sociálního a intelektuálního prostředí dítě pocházelo.²²⁷ Tak například memorandum českých vlastenců z okruhu Matice České z roku 1832 upozorňuje, že děti pocházející z českých lidových vrstev se nenaučí v německojazyčných školách řádně německy a pochopitelně si neosvojí ani spisovnou češtinu.²²⁸

3. Specifickou úlohu hrála také politická kultura. Tam, kde sociální struktura nevládnoucí etnické skupiny nezahrnovala vyšší vrstvy a vzdělané elity, pocházeli vlastenci nastupující fáze B z nižších vrstev společnosti a k těmto vrstvám se obraceli. Ať již šlo o řemeslníky v Čechách, či o rolníky v Estonsku a v Litvě, vždy šlo o vrstvy, které v době, kdy národní agitace probíhala, neměly a nemohly mít žádné předchozí politické zkušenosti ani politické vzděláni. Proto bylo nutné definovat národní pospolitost termíny, jež byly těmto vrstvám srozumitelné.²²⁹ Sotva bylo možno předpokládat, že budou od počátku rozumět abstraktním heslům občanského programu. „Konstituce“ byla pro prostého člověka neznámým novotvarem. „Svoboda“ znamenala v očích rolníka nikoli svobodu slova a tisku, nýbrž svobodu od feudální závislosti a útisku.²³⁰ Skupinová integrace založená na jazykových kategoriích byla pro tyto vrstvy mnohem srozumitelnější. Nutno dodat, že priorizace jazykového programu přežila i do doby, kdy již příslušníci formujícího se národa přijali za svůj také program občanských práv.

Zbývá ještě položit si otázku, proč si jazyk v mnoha národních hnutích zachoval své významné postavení v národním programu i v době, kdy národní agitace dosáhla úspěchu, národní pospolitost vykazovala plnou sociální skladbu a angažovala se v politickém zápase. Zajisté, jazyk získal díky národní agitaci stálé místo mezi národními hodnotami, kde jeho místo bylo tak silné, že se žádná strana nemohla odvážit opominout jazykové požadavky svého národa: to na vlastní kůži pocítila v řadě zemí i sociální demokracie. Jazyk se totiž spolu s kulturou stal symbolem národní existence, dostal poslání, které daleko přesahovalo jeho funkci komunikativní.

Dalším sociálně psychologickým faktorem, který přispíval k přežívání kultu jazyka v národním životě, byl obecně rozšířený pocit ohrožení formujícího se národa definovaného jazykem a kulturou. Každé poškození jazyka, omezení jeho rovnoprávnosti, bylo pociťováno jako poškození národní existence vůbec a signalizovalo jeho ohrožení. Nejen vzdělanci, ale i prostí lidé nyní sdíleli názor či spíše iluzi, že národ zanikne, nebude-li jazyku věnována dostatečná péče a ochrana. Kromě toho ovšem všeobecné, či téměř všeobecné rozšíření nové jazykové normy spolu s intenzifikací vzájemných styků mezi lidmi přispělo k tomu, že do popředí vystoupila funkce zprostředkování kontaktu, bezprostředního styku mezi lidmi, kteří jazyka užívali, tj. komunikace mezi partnery. Tím se posilovala identita spjatá se solidarizací, ale zvýšila se také vnímavost v případě jejich zdánlivé nebo skutečné nerovnosti.²³¹

Vzhledem k tomu, že v mnohonárodnostních státech se po úspěších národního hnutí dostalo jazyku nastupujícího národa jistého místa, utvořila se nová diglosie, která zároveň nově zakotvovala hegemoniální postavení státního jazyka ve vztahu k novým jazykům konkurujícím. Nyní však již nešlo o diglosii v podmínkách dvou nerovnocenných jazyků H a L*. Stály zde proti sobě dva lingvisticky rovnocenné, intelektualizované, ale nerovnoprávné jazyky – H a H*. Již z tohoto důvodu zápas za plnou rovnoprávnost jazyka rozhodně nemohl ztratit na intenzitě. Právě naopak: v podmínkách masového národního hnutí byla nerovnoprávnost jazyka pociťována jako nerovnoprávnost sociální.²³²

Nadále se zápas o jazyk obracel také do vlastních řad. Péče o kodifikovaný spisovný jazyk neměla spočívat jen v boji za jeho zrovnoprávnění, ale také v udržování jeho čistoty.²³³ To platilo pro státní národy stejně jako pro národní hnutí. Užívání správných forem spisovného jazyka patřilo ostatně k profilu uvědomělých příslušníků každého národa, nejen aktivistů národního hnutí.²³⁴ Spisovný jazyk zvyšoval prestiž intelektuálů a zároveň plnilo jeho užívání funkci národní disciplinizace: byl to prakticky splnitelný a kontrolovatelný apel na dodržování a upevňování národní jednoty a akceschopnosti. Ta pak tvořila základní předpoklad pro mocenské postavení národních vůdců. Takováto funkce literárního jazyka nebyla, jak již bylo řečeno, žádnou specifikou národního hnutí: platí právě tak pro vztahy mezi elitami a „lidem“ tam, kde vznikl národní stát.

Toto konstatování má širší platnost. Poté, co národní hnutí dosáhlo masového ohlasu, zaujímal jazyk ve veřejném a politickém životě zhruba obdobné místo, měl pro národní hnutí obdobný význam jako pro „historické“ etablované státní národy. Stejně jako u státních národů ani v masovém národním hnutí nezůstával zájem na ideologizaci a politizaci jazyka omezen na intelektuály. Pokud národní agitace dosáhla úspěchu, dosáhl formující se národ dříve či později plné sociální skladby: místo intelektuálů, respektive vedle nich zaujaly vedoucí postavení podnikavé střední vrstvy – drobná či majetná buržoazie. Pro tuto novou složku etablujícího se národa byla jazyková kultura, obdobně jako pro elity státních národů, konstitutivním prvkem společenského sebevědomí, poněvadž jí umožňovala odlišit se od nižších vrstev, které neužívaly spisovného jazyka. V této perspektivě působil jazyk nejen jako prostředek pro posílení identity národní, ale také jako činitel, který posiloval a vymezoval sociální identitu nových elit.²³⁵

Byl zde ovšem jistý rozdíl: i úspěšně kodifikovaný a částečně zrovnoprávněný jazyk zůstával v podmínkách nové diglosie v nerovném postavení, pokud přetrvávala multietnická říše: prestiž státního jazyka – němčiny, maďarštiny, ruštiny — zůstávala vyšší, | 229 takže v očích příslušníků formujícího se národa i v očích vládnoucích elit byl jazyk vysoce „ideologizován“.²³⁶ Nepřekvapí, že v případě dosažení plné nezávislosti se nejen politikové, ale také řadoví příslušníci národa s emotivním podtextem hlásili k jazyku, který v jejich očích symbolizoval, vyjadřoval hodnotu jejich nově se vytvořivšího národního státu.²³⁷ Jazyk si tak i v době, kdy již nehrozila žádná asimilace, uchovával svůj emocionální potenciál, který do něj vložily již prvé generace vlastenců. Tato silná citová vazba spojovala příslušníky národa a nikterak se nevylučovala s výraznou komunikativní funkcí jazyka.²³⁸ Na druhé straně někteří autoři zastávají názor, že buržoazie i dělníci dávali přednost státnímu jazyku.²³⁹

Nakonec nelze opomenout skutečnost, že v podmínkách ústavního zřízení a občanské společnosti se jazyk stal kritériem občanské rovnosti. Výrazem této rovnosti bylo nejen to, že si všechny jazyky měly být rovné (stejně jako všechny národy), ale také to, že kodifikovaný a intelektualizovaný jazyk, který překonal stadium roztříštěných dialektů, dával všem občanům, tj. všem příslušníkům národa, alespoň teoreticky rovnou možnost vyjadřování. Možnost učit se spisovné formě mateřského jazyka a veřejně jej užívat byla chápána jako jedno z občanských práv.²⁴⁰

Sluší se nakonec uvést i některé argumenty, které do jisté míry zpochybní právě předložený výklad významu jazyka pro národní hnutí. Mnohé z okolností, které jsme charakterizovali jako faktor národně mobilizující, můžeme totiž najít také v situacích, kde národní hnutí nevzniklo. Pro většinu příslušníků státních národů platí, že ovládali pouze dialekt – tedy L-language – a byli touto okolností sociálně znevýhodněni: měli malou šanci na sociální vzestup, nemohli se plně podílet na veřejném životě, jejich neznalost spisovného jazyka je společensky stigmatizovala.²⁴¹ Proč přesto neuspěly pokusy o národní hnutí (byť, jen“ orientované na národní kulturu) provensálské, dolnoněmecké, sicilské či bretonské, proč ani nevzniklo národní hnutí jutské, meklenburské či saské? Na druhé straně nutno připomenout, že jazyk byl politizován a získal symbolickou hodnotu někdy i tam, kde nebylo třeba zápasit o jeho práva ani čelit hrozbě asimilace, jako tomu bylo v případě křesťanských etnik pod vládou Osmanské říše. Mnohé otázky tedy zůstávají otevřené.

Nebudeme na tomto místě předjímat obecné závěry. Omezíme se jen na upozornění, že jazykové vazby ani etnicita nebyly jediným faktorem, který rozhodoval o formování moderního národa, ale musí být zařazeny do celkového kontextu dalších vazeb a vztahů. V této souvislosti můžeme také ilustrovat užitečnost zpřesnění terminologického instrumentáře. Kdybychom užívali termínu nacionalismus, byli bychom nuceni výše uvedený problém charakterizovat jako konflikt dvou „nacionalismů“ – například provensálského (okcitánského) a francouzského. Budeme-li aplikovat termín identita, bude formulace zřetelnější: jde o konflikt mezi státní identitou – dejme tomu francouzskou – regionální identitou provensálskou, přičemž badatelské zadání se ptá, za jakých okolností se tato regionální identita v kombinaci s odlišností etnickou dostala či mohla dostat do polohy alternativní identity národní. Dodejme, že v obecném povědomí jeden a týž jedinec nemůže zároveň náležet ke dvěma národům, ale příslušnost k národu a regionální identita byly a jsou kompatibilní. Známe však situace, kdy z regionální identity vyrůstala představa o osobité regionálně-národní kultuře, odlišné od národní kultury státní. Záleželo tedy mj. na tom, zda a jak intenzivně se již utvářela státní národní identita v době, kdy nazrávaly podmínky pro národní hnutí nevládnoucího etnika. Je například zřejmé, že francouzská revoluce (v návaznosti na tradici absolutistického centralismu) nastoupila tak silný kurs státně-národní identity, že jakékoli pozdější pokusy o „secesionistické“ alternativní národní identity neměly šanci na úspěch.

* * *

Došli jsme tedy k závěru, že závažnost úlohy jazyka v národních hnutích nelze vysvětlovat jako výsledek voluntaristické aktivity romantických intelektuálů. Šlo o vztah, který byl hluboce zakořeněn v transformaci společnosti i jejího myšlení.

Empiricky bylo možno zjistit, že priorita jazykového programu ve fázi B národního hnutí korelovala s neúplnou sociální skladbou „nevládnoucích etnických skupin“, které byly východiskem národního hnutí. Tuto korelaci je možno vyjádřit dvěma pravidly:

1. Tam, kde sociální struktura byla jednoznačně neúplná (tj. kde chyběly akademické elity, šlechta, resp. buržoazie), v programu národního hnutí dominovaly jazykové a kulturní požadavky (vedle požadavků sociálních), zatímco program politický byl formulován později, obvykle na prahu či v průběhu fáze C: to byl případ většiny národních hnutí.

2. Tam, kde sociální skladba zahrnovala také hospodářské a vzdělanecké elity, v programu fáze B převažovaly požadavky politické (a sociální), zatímco jazykový program hrál druhotnou roli, respektive dostal se do národního programu teprve později.

Souhrnně řečeno, význam jazykových požadavků ve fázi B národního hnutí byl nepřímo úměrný podílu vládnoucích tříd a vzdělaných elit v sociální struktuře dané nevládnoucí etnické skupiny.

Tato korelace nebyla nahodilá, nýbrž vyjadřovala vztah kauzální. Za jistých sociálních poměrů nemělo nastupující národní hnutí jinou alternativu než zdůrazňovat jazykové požadavky, které ovšem nelze chápat jako jednotný blok, nýbrž jako soubor nejméně pěti skupin požadavků. Z důvodů sociálních a sociálně psychologických plnil pak jazyk významnou mimojazykovou, mimokomunikační funkci a ovlivnil také program politický.

Orientace na jazykový program a na etnicky definovaný národ byla odpovědí vzdělané části periferní etnické skupiny na otřesy doprovázející nástup modernizace. V podmínkách obecné krize legitimity starého systému a absolutistického režimu tito vlastenci definovali inferioritu^své\skupiny v kategoriích své jazykové odlišnosti. Úspěšnosťjejich agitace závisela především na mimojazykových okolnostech: zejména na sociální komunikaci a mobilitě v kombinaci s národně relevantními zájmovými rozpory. Tím nemá být řečeno, že národní agitace vždy souzněla s potřebami modernizačního procesu.

Během posledního desetiletí roste počet badatelů, kteří přistupují k národu jako ke „kulturnímu konstruktu“, či dokonce jako k „vymyšlené pospolitosti“. Na místo studia otázek programu, sociální; základny či organizačních forem se dostává do popředí výzkum úlohy národních symbolů, oslav, mýtů – a žen – v národních hnutích.²⁴² Místo otázky „PROČ?“ se do popředí dostává otázka „JAK?“ Přesněji řečeno, na místo hledání kauzálních souvislostí ve světě „vnějších“ vztahů se tyto souvislosti hledají ve „vnitřním“ světě aktérů, nejednou považovaných za „tvůrce“ národa. Implicitně se při tom vychází z toho, že idea národa („nacionalismus“) a odtud odvol; zené formy národního života a cítění stály u kolébky národních obsahů. Explicitně se zdůrazňuje význam iracionálních faktorů proti racionálním zájmům, úloha citu proti rozumu.

Ve své podstatě není tento přístup ovšem nijak metodologicky převratný ani objevný. Navazuje, ať již otevřeně, či bez přímého odkazu, na tradici subjektivní definice národa, odvozenou od Ernesta Renana, Hanse Kohna a dalších. Netřeba ostatně hledat kořeny jen v teorii. Když se problematikou „metod“ nacionalismu zabývala z důvodů zcela pragmatických roku 1939 britská komise expertů, došla mj. k názoru, že nejen školní výchova, ale také slavnosti, přehlídky, oslavy národních výročí, kulturní aktivity, rozhlasové vysílání se podílejí významně na nacionalistických postojích.²⁴³

K názoru, že národ se stává národem teprve díky tomu, že se dosáhne stadia imagined community (B. Anderson), respektive elegantněji řečeno, že „společenská konstrukce národa se uskutečňuje v jeho sebezobrazení“ (D. Langewiesche), je třeba dodat, že nejde o nic překvapivě objevného.²⁴⁴ Jak poznamenal Etienne Balibar, za jistých podmínek jsou skutečné pouze „imaginary communities“.²⁴⁵Schopnost představit si národ ovšem není žádnou antropologickou daností, nýbrž závisí na zcela konkrétních okolnostech vyplývajících z toho, že se rozšířila jistá úroveň sociální komunikace a také jistý typ vzdělanosti.²⁴⁶ Svoje opodstatnění má v tomto kontextu Andersonova často citovaná paralela mezi četbou novely a národní imaginací.

K tomu, aby se lidé ztotožňovali s národem, nestačí ovšem prostá schopnost abstrakce a imaginace. Vztah k národu vždy obsahuje jisté prvky emotivní. Již meziválečná antropologie definovala národ jako „pospolitost citového života“, přičemž citové vazby k národu jsou odvozeny z každodenních zvyků, z forem myšlení a jednání.²⁴⁷Čím větší masovosti národní identita, respektive „nacionalismus“ dosahuje, tím silnější a účinnější musí být podle názoru řady autorů také nabídka citových vazeb k národu. Tím důležitější je také podle jejích soudu potřeba výzkumu oněch nacionalistických aktivit, které usilovaly o citovou mobilizací jedinců jako příslušníků homogenizovaného národa.²⁴⁸

Kořeny emocionálních vazeb k národu se pochopitelně staly předmětem zájmu psychologů. Shoda panuje v názoru, že emotivní vazby k národu se rodily v podmínkách socializace a sílily tam, kde se jedinec cítil nejistý a ohrožený vnějšími okolnostmi v dobách krize. Tak vznikal vztah k národu jako „kompenzační identifikace“ (D. Katz). Vazby k národu neměly stálou intenzitu: sílily v době bouřlivých událostí a vnějšího ohrožení a slábly v dobách klidu.¹⁵⁷

Za specifický zdroj emocionálních vazeb k národu považoval Eugen Lemberg právě tak pocity skupinové nadřazenosti vůči jiným skupinám jako „pocity méněcennosti“, které mohly být i zdrojem xenofobie. Takové pocity méněcennosti nalézal již ve 14.–15. století u vlámských literátů, kteří si uvědomovali vyšší vyspělost a kultivovanost francouzského jazyka a literatury.⁵⁰⁾

Jiným emocionálním zdrojem nacionalismu mohla být potřeba důstojnosti (dignity), která mohla být z různých důvodů poraněna. Záleželo na tom, zda byla zraněna důstojnost příslušníka národní 234 I pospolitosti, profesní skupiny či rodiny. V případě národní skupiny je třeba vzít v úvahu, že odlišně může pociťovat důstojnost (a její ztrátu) – a tedy i reagovat – příslušník elit a odlišně příslušník lidových vrstev.⁵¹⁾

Emocionalizované kolektivní hodnoty, které jsou založeny na iracionalitě a kompenzaci pocitů ohrožení, měly tendenci k tomu, aby se osamostatňovaly „proti vnějšímu objektivnímu světu a proti vzájemnému propojení funkcí v moderní občanské společnosti“.' V důsledku toho, že v takových podmínkách mohly představy a iluze získat převahu nad autentickou zkušeností, otevírala se, ovšem teprve v podmínkách úspěšně zformované národní pospolitosti, respektive státního národa, cesta k masovým psychózám.⁵²⁾

V této souvislosti je třeba opět vzít v úvahu rozdílné podmínky, za nichž probíhala emocionalizace národní identity v poměrech státního národa a v podmínkách národního hnutí. Pěstování pozitivních emocí vůči vlastnímu a negativních (resp. neutrálních) postojů vůči cizímu národu bylo latentní součástí státní výchovné politiky, která se realizovala nejen prostřednictvím školy a případně i vojenské služby, ale také prostřednictvím veřejného života, oslav, přehlídek apod. Na rozdíl od státních národů neměla národní hnutí obvykle takovéto výchovné prostředky k dispozici, v lepším případě mohla (např. v habsburské monarchii od šedesátých let 19. století) ovlivnit některé složky školní výuky.

logical Analysis, New York 1965, str. 356 nn. (již roku 1949 vydal D. Katz knihu Psychology of Nationalism). Na příkladu básníka H. von Kleista dokládá tuto souvislost E. N. Ander* son, Nationalism and the Cultural Crisis in Prussia, 1806-1815, New York 1939, str. 135 n.

Významným důsledkem a zároveň podmínkou další emocionalizace vztahu k národu se stala postupná personalizace národa. Láska k národu jako abstraktní hodnotě mohla v důsledku personalizace představy o národě dostat nejednou i verbalizovanou podobu milostného vztahu, kdy je propojeno vlastenectví a milostná vášeň.²⁴⁹Objektem takového vztahu mohl být právě tak státní národ jako národ teprve bojující za své uznání. Láska k národu mohla být motivována právě tak iracionálním obdivem jeho síly a velikosti jako sebelítostnou reflexí vlastní slabosti a ušlechtilé bezmoci. Druhou stranou mince byla ovšem možnost zesílit a personalizovat nepřátelské city proti jinému národu, respektive proti jeho příslušníkům.

Sílu emocionálního náboje představy o personalizovaném národě pochopíme teprve tehdy, když si uvědomíme, že národ chápalo 19. století jako pospolitost odvěkou. Odtud vyplývala představa o jeho „nesmrtelnosti“: personalizovaná národní pospolitost, která existovala od dávných časů, zahrnuje tedy ve svém abstraktním „těle“ generace dávných předků spolu se současníky i s jejich nenarozenými potomky. Každý, kdo dokáže splynout s národem, cítit se jako jeho nedílná součást, má tedy nejen naději, ale přímo nárok na to, aby se podílel na jeho nesmrtelnosti.

Personalizace národa ovlivňovala také další, více méně spontánní postoje, které měly zřetelné politické dopady. Byla to především paralela mezi rovností občanskou a rovností národů v podmínkách občanské společnosti: jestliže si jsou všichni občané rovni bez ohledu na majetnost či urozenost, potom si mají být rovny také malé a slabé národy s národy mocnými. Národ jako osobnost mohl také implicitně (a někdy i explicitně) sloužit jako memento jednoty: tvoříme-li všichni pospolu jedinou osobnost, není v zájmu našeho zdraví, abychom se zmítali ve vnitřních rozporech. Ještě nebezpečnější byla (a dodnes je) představa personalizovaného národa tam, kde někteří z příslušníků národa (nebo ti, kdo jsou za takové považováni) žili na území jiného národního státu a byli případně ohroženi tím, že se budou asimilovat, tj. že splynou s národem jiným.

Hrozící změna identity části národa byla pociťována jako ztráta části vlastního národního těla – a tedy vlastně jako jeho ohrožení. Příslušníci státního národa, kteří žijí jako menšina na území jiného státního národu, jsou totiž v tomto kontextu považováni za nedílnou součást vlastního národního „těla“ a každá křivda, kterou případně utrpí, se cítí jako utrpení všech příslušníků národa. Právě tento emocionální náboj mohl vybičovat problematiku národnostních menšin do extrémních emocionálních poloh.

Personalizace národa je tedy těsně spjata s představou národa jako těla: z abstrakce se stalo cosi uchopitelného. Tato materializace národa se projevovala také v jeho folklorizaci, pěstování „národní“ hudby, krojů a tanců, ale také ve společných cvičeních, ať již v tělocvičně či na veřejnosti, ve sportovní aktivitě, průvodech a podobných aktivitách, jimž bude věnována pozornost na jiném místě. V tomto kontextu je třeba jen dodat, že právě společná cvičení nesledovala jen demonstraci národní síly navenek, ale také vnitřní disciplinizaci, která je kompatibilní s výše zmíněnou tendencí k prosazování monolitní národní jednoty.²⁵⁰

Symbolika těla umožňovala také posilovat emotivní postoj k národu tělesnými charakteristikami. Tak například byla německému tělu přiřčeno „mravní teplo“ (sittliche Wärme), zatímco Angličané byli národem „studeným“. Tělo vlastního národa bylo zdravé, respektive bylo třeba je chránit před nákazami, zatímco nepřátelské národy bylo možno degradovat metaforou o nemocném či degenerovaném těle.²⁵¹

Emocionální pozadí lásky k národu a národní identity má ve své iracionální složce, jakkoli to zní paradoxně, podle mnoha autorů blízko k přírodním a biologickým danostem. Již meziválečná psychologie se domnívala, že základ identity je bio-psychologický, že jde prvotně o biologický program, který je teprve druhotně možno odvozovat od potřeby stability sociálního systému, respektive od sociální interakce.²⁵² Eugen Lemberg dokonce vyjádřil myšlenku, že v národním egoismu, který převážil v „integrálním nacionalismu“ během 19. století, byla aplikována představa o přirozeném výběru a o právu zdatnějšího na přežití: to, co platilo pro jednotlivá zvířata i jednotlivé lidi, musilo přece platit také o druzích a o skupinách lidí. Nejzdatnější národ se prosadí také v boji o suroviny a o životní prostor. Odtud Lemberg vyvodil názor, že v pozdní fázi vývoje nacionalismu převážily darwinistické prvky nad prvky herderovskými.²⁵³

Výzkumy Konrada Lorenze později inspirovaly některé, spíše anglosaské badatele k úvahám o nacionalismu jakožto podobě primordiálních vazeb, které mají svůj původ v instinktivní snaze každého živočicha chránit si území, které mu skýtá obživu. Tuto snahu nazval Louis L. Snyder „teritoriální imperativ“ a odvozoval z ní nacionalismus jako vcelku „přirozenou“, tj. ve své podstatě přírodní sílu, která směřuje k ochraně, respektive zajištění životního prostoru pro vlastní skupinu.²⁵⁴

Tento pohled souzní s názorem některých psychologů a psychiatrů, že ono „etnonacionální“ chování je determinováno biologickými momenty a má svoji analogii s instinktivním chováním zvířat. Lidé se, podobně jako zvířata, sdružují do stád proti nepřátelskému ohrožení. Identifikace se skupinou je dána potřebou jedince přežít a množit se. Tak se rodily „primordiální vazby“, které dostaly podobu danosti, jakési antropologické konstanty. Někdy se dokonce hovoří o tom, že jisté etnonacionální postoje jsou produktem biochemických a fyziologických procesů bez ohledu na kulturní kontext. K tomu se připojuje ještě konformita se skupinovými normami.

167

V jistém ohledu zde ožívají na vyšší vědecké úrovni staré představy národa jako pospolitosti krve pocházející z konce 19. století. Podstatný rozdíl ovšem je v tom, že se badatelé – například na rozdíl od ideologů fašismu – s těmito postoji obvykle neztotožňovali.

Podle biologické koncepce nacionalismu je tedy v člověku pocit sounáležitosti zakořeněn ještě z dob kmenové společnosti, přičemž ethnie dodává látku pro konstruování, respektive posilování identity. Ve stádu uplatňují zvířata i lidé podle situace své altruistické či egoistické geny. Podobně jako ve stádě, které se přemnoží, dochází také u lidí k „separatistickým hnutím“. To vadí těm, kdo mají moc a kteří se proto nejednou úspěšně pokusili posílit soudržnost stávající skupiny představou o „ohrožení zvenčí“ a vytvářením obrazu společného nepřítele. Tomu všemu odpovídají také auto- a heterostereotypy.¹⁶⁸ Z těchto vulgárně naturalistických koncepcí je tedy možno vyvodit, že s živočišnými pudy je spjata zejména identifikace „etnonacionalistických“ hnutí, tj. oněch národních hnutí, která byla založena obvykle na předchozí existenci etnické skupiny. Naproti tomu militantní identifikace se státem se v této koncepci zdá být jaksi autenticky lidská.

Symboly označil již Max Weber za předpoklad sociální interakce. Zároveň ovšem vyjadřovalo symbolické obsazení veřejného prostoru nárok na moc a vládu. Theodor Schieder považoval symboly za nezbytný ústupek vůči iracionalitě jinak racionálního světa.²⁵⁵ Přijmeme-li však názor, že formování národa je částečně, či dokonce: v plné míře závislé na schopnosti lidí si jej jako pospolitost představit, musíme symbolům přiznat nezaměnitelné místo v národotvorných procesech. Jinak řečeno, komunikace a sociální interakce: napříč skupinou, která je tak početná, že se její členové nemohou: osobně setkávat, je závislá na využívání symbolů. Vzájemnou znalost zvyků, symbolů a minulých událostí považoval již Karl W. Deutsch za základní faktory, které umožňovaly příslušníkům národa komunikovat navzájem intenzivněji než s příslušníky jiných národních) pospolitostí, Bernhard Giesen hovořil později o kulturních a jiných kódech.²⁵⁶ V tomto kontextu nás zajímá především funkce symbolů jako faktoru, který pomáhal šířit národní identitu a vzbuzovat v lidech důvěru v národ. V podmínkách státních národů a etablujících se národních států byla ovšem role symbolů bohatší – umožňovaly reprezentovat národ navenek, posilovaly důvěru občanů ve stát, legitimizovaly politické strany.

O cestách, které vedly ke vzniku národních symbolů, nepanuje mezi odborníky shoda. Centrální národotvorný význam přikládá symbolizaci etnických kategorií, jak víme, Anthony Smith, ve své teorii označené jako etnosymbolismus. Ve starší literatuře (C. Hayes, A. Mathiez) ovšem najdeme názor, že národní symboly vznikaly nikoli shora, z manipulované propagandy, nýbrž zdola, jako spontánní sekularizace náboženských kultů. Proti tomu lze namítnout, že národní symboly „zdola“ převažovaly v revolučních situacích a v podmínkách fáze B národních hnutí. Tyto symboly nemusely nutně zdomácnět a zevšeobecnět, ale pokud se tak stalo, dostaly nakonec – po úspěchu revoluce či národního hnutí – povahu symbolů prosazovaných „shora“. Pokud byly symboly z období národní agitace spontánně přijaty, pak přežily až do doby, kdy se národ již plně zformoval. Pozoruhodné je, že základní formy, respektive typy národních symbolů se v téměř shodné podobě prosadily ve všech formujících se národech a posléze i v národních státech.²⁵⁷ Zajisté můžeme v tomto případě počítat s intenzivním transferem symboliky a jejího smyslu, který byl usnadněn asynchronním průběhem formování evropských národů.

Závažnějším problémem ovšem je objasnit, jakými metodami se podařilo v průběhu 19. století proměnit abstraktní ideje, které tyto symboly vyjadřovaly, v reálné, tj. analyticky použitelné formy myšlení a jednání současníků. Zde nevystačíme jen s poukazem na pospolitost jazyka ani odkazem na vzdělání. Další otevřenou otázkou je vztah mezi národotvorným procesem, formováním národa na jedné a uplatňováním národních symbolů na druhé straně. Na jedné straně je zřejmé, že symboly hrály významnou roli při posilování národní identity, na druhé straně je právě tak zřejmé, že jejich působení bylo podmíněno tím, že lidé, jimž symboly byly určeny, si již předtím vytvořili a vzájemně sdíleli jistou představu o národě, respektive jistý stupeň etnické či národní identity.²⁵⁸ Rozhodně nelze v období formování národa zaměňovat roli národních symbolů -ať již v jakékoli podobě – s jejich úlohou v období plně zformovaného národa a „integrálního nacionalismu“. Zejména nehistorikové se s oblibou dopouštějí nepřípustné zpětné projekce, která nerozlišuje roli symbolů pro současný nacionalismus od jejich úlohy v minulosti, ve zcela odlišných politických a společenských podmínkách.

Všeobecně možná platí, že ze symbolů se stávaly v podmínkách jejich masové aplikace stereotypy. Díky tomu se pak symboly mohly stát nástrojem uplatnění politické moci v národním životě. V souladu s tím je také pozorování, že některé jednoduché symboly, jako například vlajky, národní kroje a barvy, mohly najít přijetí poměrně snadno, kdežto složitější symboly čerpající například z historie a mytologie se dostávaly do roviny stereotypů za předpokladu, že 240 | jejich adresáti získali v rámci všeobecného vzdělání alespoň elementární znalost faktografie národních dějin. Obdobné byly, zdá se, předpoklady pro uplatnění jevu, který někteří současní autoři označují jako „performativní akt“, jímž národní symbolika vytváří novou realitu a stává se prožitkem.²⁵⁹

Je velmi obtížné pokoušet se o kategorizaci či typologii národních symbolů a dalších kulturních fenoménů sloužících k posilování národní identity. Pro základní orientaci je vlak třeba provést alespoň pracovní utřídění. Podle kontextu, v němž se symboly uplatňovaly, a podle jejich forem lze rozlišit několik skupin: 1. veřejné aktivity (průvody, slavnosti, pohřby, mítinky apod.), 2. verbální? projevy (hesla, deklarace, zpěvy, hymny), 3. ikonografické symboly (obrazy, portréty, historické malířství, vlajky, známky, plakáty), 4. pomníky, 5. krajina a její složky.²⁶⁰

Ptáme-li se s W. Kaschubou, jak (a proč) se podařilo v podmínkách 19. století proměnit abstraktní národní ideje a hodnoty v „reálné“, analyticky postižitelné formy myšlení a jednání, neobejdeme se bez úvahy o roli stereotypů a bez jejich studia.²⁶¹ Abstraktní ideje a složité symboly se mohly stát základem národní imaginace právě diky tomu, že se dostaly do polohy stereotypů, které se obvykle charakterizují jako „nekritická zobecnění, která jsou nepřístupná kritickému přezkoumání“ (H. Bausinger), „zjednodušující a generalizující soudy s citově hodnotící tendencí“ (U. Quasthofř), „pevná přesvědčení, každodenní kategorizace a typizace okolního světa“, jež se vztahují k realitě a ovlivňují ji (K. Roth).²⁶²

Ať již v podobě představ o ostatních (heterostereotypy) či o sobě samých (autostereotypy) fungují stereotypy jako systémový nástroj pro vytváření a udržení představ příslušníků skupiny o sobě samých a připravují tak zařazení jedinců pomocí jistých předem daných ukazatelů. Díky tomu pak je možné zvýraznit rozlišení mezi „MY“ a „ONI“. Klasifikující stereotypy pomáhají jedinci orientovat se v záplavě informací a v kontextu formování národa jej vedou k „národní imaginaci“ tím, že jej učí redukovat složitost reality, zjednodušovat hodnotící pohled na své místo ve společnosti. Tím mu usnadňují přijetí nově nabízené identifikace s národem.²⁶³Hodnotící povaha národních stereotypů implikovala pochopitelně dichotomii převážně kladných autostereotypů (představ o vlastním národě) a obvykle záporných heterostereotypů (představ o národě jiném). A. Suppan správně upozorňuje, že národní stereotypy a jejich zrod nelze pozorovat izolovaně od sociálněpolitického kontextu každé doby. Mezi faktory jejich vzniku doporučuje zařadit sociální poměry, společenské styky a pracovní kontakty: jestliže tyto styky slábly, vytvářela se živná půda pro negativní stereotypy. V hospodářském kontextu mohly vznikat negativní i pozitivní stereotypy podle toho, jaké místo v tomto prostředí zaujímaly národně relevantní zájmové rozpory. Nejbližší vztah měly národní stereotypy pochopitelně k politicko-ideologickému prostředí. Stereotypní negativní představa o vlastnostech národního nepřítele podmiňovala formulování pozitivních heterostereotypů o „nepřátelích nepřítele“.²⁶⁴ K sociálnímu, hospodářskému a politickému kontextu je třeba doplnit ještě kontext historický: víme již, že „kolektivní paměť“ patřila k výrazným zdrojům pozitivních i negativních stereotypů.

Zabýváme-li se úlohou stereotypů jako národně formativního < činitele, musíme brát v úvahu nejen rozdílnost zdrojů, z nichž vyrůstaly, ale také rozdíly v jejich společenském rozšíření, v jejich;] „reprezentativnosti“. Národní stereotypy nelze považovat za cosi; pevného a uzavřeného, za postoje, které jsou přijímány automaticky a od počátku všemi příslušníky národní pospolitosti. Vždy je třeba rozlišovat sociální a kulturní prostředí, kde stereotyp vznikl,] od jeho dalšího osudu, od stupně jeho přijetí (či nepřijetí) příslušníky národní pospolitosti.

Tento rozdíl bude zde ilustrován na stereotypu germánského] hrdiny. Jestliže budeme tento stereotyp rekonstruovat podle toho, jak se utvářel v umělecké dílně dvou německých autorů – Richarda Wagnera a Felixe von Dahna, dostaneme velmi působivý obrazy dichotomie germánského a negermánského hrdiny. Germánský hrdina byl plavovlasý, modrooký a měl zdravou barvu pleti, negermánský hrdina byl černovlasý a bledý. Germánský hrdina byl optimistický a doufající, jeho protějšek pesimistický a bez naděje. Byl-li germánský hrdina brutální, byla to brutalita spontánní, zatímco jeho protějšek byl brutální promyšleně. Germánský hrdina byl osvoboditel, jeho protějšek pouhý vůdce.²⁶⁵ I když víme, že díla obou autorů se těšila značné popularitě, je nesporné, že tato dichotomie nebyla původně jakýmsi „obecně německým“ stereotypem, nýbrž názorem jistého poměrně úzkého okruhu vzdělanců. Je více než pravděpodobné, že by obraz germánského hrdiny v očích německých vzdělanců oné doby vypadal jinak, kdybychom zvolili] jako pramen díla jiných německých autorů. Teprve postupem doby převážil právě Dahnův a Wagnerův pohled a dostal se do roviny národních stereotypů. Je mimochodem příznačné, že šlo o stereotypy vyrůstající z kontextu „shora“ usměrňovaného historického vědomí, nikoli ze sociálních či pracovních vztahů. Odtud také především válečnické charakteristiky národního hrdiny.

Historická paralela mezi prosazováním občanské společnosti a cestou k modernímu národu se zřetelně projevila ve vývoji konceptu pomníků od 18. do 19. století. Až do 18. století byly pomníky vyhrazeny téměř výlučně panovníkům a světcům (resp. biblickým postavám) a symbolické postavy z minulosti se soustřeďovaly na antiku; od konce století se situace změnila. Začínaly se stavět pomníky slavným současníkům i konkrétním hrdinům z národní minulosti bez ohledu na jejich urozenost. Symbolika pomníků již nevyjadřovala jen oslavu panovníka, zbožnost či abstraktní ctnosti, nýbrž oslavu konkrétních zásluh a úspěchů.⁵³⁾ Příznačný je také časový posun v prosazování nové koncepce pomníku. Zatímco ve Francii šla nová koncepce ruku v ruce s revolučním kvasem a s napoleonskými válkami, ve střední Evropě lze v téže době hovořit spíše o modifikacích. Pantheon a Arc de Triomphe hovořily výrazně národním jazykem, Marseillaisa Fr. Rudého z roku 1836 již prezentuje obraz řadových bojovníků v pohybu.⁵⁴⁾ Francouzské pomníky padlým jsou koncipovány jako pomníky hrdinům, kteří bojovali za národ, pruské pomníky hovoří o boji za krále a vlast. Dokonce i vojáci, kteří padli v boji proti revoluci roku 1848, dostali náhrobky jako hrdinové, kteří dali život za krále a vlast.⁵⁵⁾ V Rakousku se již rovněž začaly stavět pomníky vojenským velitelům, ale až do poloviny 19. století se udržovala zásada, že padli za svého panovníka (zřídka také se zmínkou o vlasti). Zatímco v případě pruských pomníků bylo za změněných podmínek možno transponovat myšlenku vlasti do myšlenky národa, v rakouském případě neměly pomníky žádný explicitně národní potenciál.⁵⁶⁾ Ostatně ani nápis nad hromadným hrobem rakouským vojáků, kteří padli v Praze při potlačování červnového povstání 1848, nehovoří o králi a vlasti, nýbrž jen o braven Soldaten.

Projekt autenticky národního pomníku vyrůstal v podmínkách formujícího se národa z dvojí výchozí situace. Mohl přicházet „shora“, tj. být dílem politického rozhodnutí vládnoucích elit. Tak tomu bylo v případě Arc de Triomphe, tak tomu bylo také v případě německé Walhally, která se zrodila v hlavě bavorského krále Ludvíka I. Iniciativa k budování národního pomníku či památníku mohla ovšem vycházet shora jen tehdy a tam, kde národní pospolitost vykazovala plnou sociální strukturu. Tak tomu bylo v případě státních národů, jako byl národ francouzský, či v případě sjednocovacích národních hnutí, jako bylo hnutí německé či itálské.²⁶⁶

Inicitativa mohla ovšem vycházet také „zdola“. Vzhledem k omezeným finančním možnostem zůstávalo často při zbožných přáních, jako bylo například volání Siebenpfeifferovo na Hambašské slavnosti po vytvoření národního pomníku, který by vyjádřil „majestát německého národa“.²⁶⁷ Reálnější základ měl jiný projekt „zdola“ – postavit pomník Arminiovi (Hermannovi) na předpokládaném místě vítězství Germánů nad Římany v Teutoburském lese. Byly pořádány sbírky, které byly v předbřeznovém období nejprve motivovány spíše touhou oslavit regionálního hrdinu, ale přerostlý; ve sbírky motivované národně. Vlastní nákladná realizace obrov? i ského pomníku se ovšem stala v šedesátých letech dílem iniciativy „shora“ a dostala nakonec povahu megalomansky nacionální.²⁶⁸

V situaci národních hnutí ovšem zůstávala myšlenka národy nich pomníků v poloze snů a zbožných přání, a to hned ze dvou důvodů: za prvé, předáci hnutí nemohli počítat s finančním zabezpečením takového projektu, za druhé, postavení národního pomníku záviselo na politickém souhlasu státních elit. Jestliže tedy například Jan Jeník z Bratřic, vlastenecky smýšlející vysloužilý důstojník a josefinista, si počátkem 19. století zapsal, že by na Karlově mostě v Praze měly místo soch svatých stát sochy slavných Cechů, jako byli například Jan Hus, šlo o drzý žert, jehož realizovatelnost nebral ani sám autor vážně. Dále je třeba vzít v úvahu, že pomníky byly původně záležitostí především urbánní, takže po dlouhou dobu ležel jejich budování mimo obzor představ příslušníků etnické skupiny. Teprve poté, co národní hnutí dosáhlo své masové fáze, mohl se sen o národních pomnících stát skutečností: u nás byl jako prvý postaven pomník tvůrci českého národního programu Josefu Jungmannovi. Nešlo o českou výjimku: obecně platí, že teprve s nástupem masového národního hnutí začaly vznikat pomníky s národně demonstrativním posláním. Všechny tři velké německé národní monumenty – Hermannův pomník, pomník Germanie a památník Fridricha Barbarossy (tzv. Kyfíháuser) – vznikly, respektive byly postaveny teprve po sjednocení Německa. Také francouzská paralela k Hermannovu pomníku – (mnohem skromnější) pomník galského náčelníka Vercingetorixe – byla postavena teprve v období nástupu tzv. integrálního nacionalismu za vlády a z iniciativy císaře Napoleona III.

Také v Itálii se národní pomníky vztyčovaly teprve poté, co byl národ politicky sjednocen. Při jejich stavbě se projevila velmi zřetelně dvojkolejnost boje za jednotu národa. Demokratické křídlo italské veřejnosti prosazovalo pomníky Garibaldiho, konzervativní křídlo pak pomníky krále Viktora Emanuela II. Garibaldi byl přitom vybaven | 245 atributy, které v německých poměrech patřily výhradně šlechtě: jel na koni a byl ozbrojen kordem. Jakýmsi symbolickým kompromisem bylo zobrazení schůzky z Teana, kde Garibaldi předává moc králi.²⁶⁹Teprve v podmínkách integrálního nacionalismu se stal myslitelným megalomanický projekt pomníku Viktora Emanuela II. v Římě.

Typologie národních pomníků tedy nemůže být nadčasová a nemůže ani ignorovat zásadní rozdíl mezi dvěma typy formování moderního národa. Pod tímto zorným úhlem je třeba posuzovat možnost aplikace Nipperdeyovy typologie, která rozlišovala pomníky národně-dynastické (resp. monarchické) a národně demokratické, dále pak památný kostel (míněna katedrála v Kolíně nad Rýnem), pomník národní vzdělanosti a kultuře a konečně památník národního sjednocení. Odhlédnuto od skutečnosti, že kritérium komparace je zde poněkud nejednotné, není tato typologie aplikovatelná na pomníky, které vznikaly v podmínkách národního hnutí.

Úlohu pomníků v procesu formování národa je třeba posuzovat a relativizovat přihlédnutím k několika dalším okolnostem. Především nelze pomníky (a národní symboly vůbec) považovat za jednoznačný výraz národního konsenzu. Spory o národní relevanci pomníků a jejich interpretaci patřily k běžným složkám veřejného života, a proto je třeba úlohu pomníků posuzovat nikoli izolovaně, nýbrž celkově.⁵⁷⁾ Dále je třeba vzít v úvahu, že pomníky byly zároveň uměleckými díly a jejich interpretaci nelze zužovat na politickou funkci.⁵⁸⁾

Nejvýznamnější okolnost pro posouzení národního významu pomníků však vyplývá z určení jejich místa v komunikační síti.

Na rozdíl od tištěného slova a tiskem šířeného obrazu byl pomník umístěn na jednom místě, nemohl přijít za svými objekty – občany; ale naopak: občané musili putovat k pomníku. To na jedné straně j omezovalo v době vzniku jejich publikum na lidi, kteří žili v mís%| tě a na ty, kdo byli dostatečně majetní, aby si cestu k pomníku ze vzdálených míst mohli dovolit. Na druhé straně však umístění pomníků ve volném prostoru otevíralo později možnost organizovat} putování k nim a proměňovat je ve specifické národní slavnosti, při nichž se účastníkům také plně vysvětlila národní symbolika pomní-

246

ku. V tomto ohledu byl spíše formální rozdíl v tom, zda se pomníky celonárodního významu stavěly v metropolích, či zda vyrostly v otevřené krajině, ať již proto, že národní hnutí nemělo historické centrum (případ Německa), či z jiných důvodů.

Ze všech těchto výhrad a vymezení vyplývá, že národní symboly vyjadřované v pomnících nemohly sloužit jako zdroj národní agitace a nestály tedy u kolébky moderního národa, nýbrž tvořily významnou sílu, která teprve dodatečně, v podmínkách etablovaného národa, upevňovala, modifikovala, konkretizovala existující již národní uvědomění, prosadivší se již národní identitu. Záleželo pak na konkrétním obsahu a interpretaci, zda symbolické poselství pomníku směřovalo spíše k posilování agresivního nacionalismu, vojenských atributů národa, či spíše k upevňování prostého vědomí sounáležitosti a úcty ke kulturnímu odkazu předků.

Pomníky nebyly ovšem zdaleka jedinou formou ikonografické symboliky. Specifické místo zaujímala v národní agitaci zobrazení národní minulosti, ať již v podobě historismu v malířství, či v podobě redukce historie na symbolickou figuru, lokalitu či událost. Historismus tvoří ikonografickou paralelu ke konstrukci národních dějin a národních mýtů. Pro jeho charakteristiku tedy platí to, co bylo výše řečeno o využití historie v procesu národního uvědomování. Obrazy dějinných scén doprovázely historickou naraci obvykle od samého počátku národního hnutí a byly tedy účinným nástrojem národní agitace. Také zde platí, že vedle agitačních obrázků pro lid si stát, respektive majetné národní elity pořizovaly náročná rozměrná díla, epopeje ze starších či nejnovějších dějin, které ovšem řadoví příslušníci národa mohli v originálu spatřit jen občas, při návštěvě putovní výstavy či prostoru veřejné instituce. Tento typ historismu není ovšem invencí národního státu, ale má své kořeny v italské renesanci.

Masově účinnější byla zjednodušená ikonografická symbolika která využívala symbolů stávající či historické státnosti (lev, orel), národních světců (sv. Ludvík ve Francii, sv. Václav v českých zemích, sv. Olaf v Norsku, sv. Štěpán v Uhrách, sv. Patrik v Irsku atd.) či stylizovaných, generalizujících postav národní mytologie. Nemusilo jit vždy jen o kladné postavy symbolizující vlastní národ, ale také o postavy symbolizující negativní stereotypy o „nepříteli“, jako byl John Bull reprezentující Anglii v německých očích, německý Michl vyjadřující negativní stereotyp Francouzů a naopak lehká dívka Marianne jako negativní symbol Francie z pohledu Němců.⁵⁹⁾

I když ženě byla v politickém životě národa, respektive v samotném národním hnutí přisouzena jen podřízená role a národní zápas byl téměř výlučně mužskou záležitostí, zaujímala ženská postava mezi národními symboly obvykle přední místo. Francouzské revoluční Marianne, která symbolizovala jednotný národ a svrchovaný lid, odpovídala Germania, původně rovněž jako symbol nového německého národa vznikajícího z vůle lidu. Tak tomu bylo ještě roku 1848, ale paralelně s tím se objevuje Germania jako žena ozbrojená mečem a štítem, která byla později adaptována pro potřeby sjednoceného německého státu. Ze symbolu svobody národa se stal symbol věrně oddaného lidu.⁶⁰⁾

Paralelně k postavám Marianne a Germanie byly konstruovány symbolické postavy Itálie, Polonie, matky Dánky, Hispanie, Čechie, ale žádná z nich nedosáhla popularity prvých dvou. Samostatně se naproti tomu zrodila symbolická postava Helvetie, kterou najdeme slovem zmíněnu již roku 1750 a zobrazenu 1780 jako symbol svobody (Helvetia libera). V této poloze nebyla přijatelná pro konzervativní horské kantony, které dávaly přednost symbolickým vyobrazením Viléma Telia. Teprve díky vítězství liberálů se Helvetia stala roku 1848 symbolem ústavnosti a dostala se na známky i mince, a to navzdory nechuti horských kantonů, které preferovaly helvetský kříž.⁶¹⁾

Obraz ženy jako symbolu národa se nejednou přenesl i do obecnější roviny, v níž se národ prezentuje jako matka-vlast, která klade legitimní nároky na své syny – příslušníky národa. Tento posun byl snazší tam, kde existovala tradice státního národa, kde již od pozdního středověku zaujímal v morálním kodexu významné místo princip pro patria mori a představa o amor patriae. Ztotožnění národa s ženou-matkou bylo usnadněno tam, kde termín „národ“ byl v místním jazyce femininem, jako například v němčině a francouzštině (nikoli však v češtině). Nepříliš přesvědčivá je naproti tomu antropologická konstrukce, která vysvětluje sepětí národa se ženou tím, že moderní národ jako nový organismus nemohl být spojen s mužem, jenž reprezentoval kontinuitu a tradici, zatímco žena již svým mateřstvím navozovala představu zrodu čehosi nového.⁶²⁾

Vše, co zde bylo řečeno o úloze ženy jako národního symbolu, je ovšem založeno na výzkumu soustředěném na státní národy a Německo. Poměrně velmi málo víme o tom, zda tato konstrukce odpovídá také situaci národů, které se formovaly cestou národních hnutí. Dílčí poznatky naznačují, že také tam se s obdobnou symbolikou setkáme, ale nezdá se, že by hrála tak významnou roli jako v případě německém či francouzském. O příčinách tohoto rozdílu se lze jen dohadovat. Na tomto místě postačí snad poukaz na paralelu mezi rolí symbolu – ženy a rolí národního pomníku: stejně jako národní pomník sehrála žena jako národní symbol významnou funkci ve stadiu masového národního hnutí, tedy nikoli v procesu iniciace, nýbrž v kontextu posilování národní soudržnosti. Tím ovšem nemá být řečeno, že v období národní agitace ženy zcela chyběly.

Slavnosti se lišily od všech předchozích složek kulturní konstrukce národa především tím, že neměly povahu jednosměrně provozované činnosti, ale že jejich podstatu tvořila interakce mezi organizátory a adresáty národně uvědomovací činnosti. Tato interakce nebyla zprostředkována tištěným textem ani ikonografickými symboly. Přítomnost živých lidí činila mluvené slovo základním komunikačním prostředkem. Samozřejmým rysem a předpokladem úspěchu byla tedy veřejná povaha národní slavnosti, její zařazení do veřejného prostoru. Teprve v tomto prostoru bylo možno vyvinout formy komunikace, které se vyznačovaly značnou cílevědomostí: snažily se ovlivnit, respektive formovat kolektivní vědomí.⁶³⁾ „Veřejnost“ měla ovšem širší význam: patřila ke klíčovým kategoriím v úsilí o modernizaci politického života a o vytváření moderní politické kultury, která zahrnovala představu transparentnosti, svobodné výměny názorů, hledání konsenzu. Bez veřejného mínění byly úspěšné slavnosti usilující o politickou emancipaci a národní integraci nemyslitelné.⁶⁴⁾

Stejně jako bylo veřejné mínění nemyslitelné bez svobody tisku, byly politické, respektive národní slavnosti nemyslitelné bez svobody shromažďovat se pod širým nebem. Již tím je dáno časové vymezení: v podmínkách politického útisku bylo jejich konání nemožné. Bylo by však unáhlené dedukovat, že absolutistický režim neznal slavnosti. Zajisté, slavnosti se konaly i v raně novověkých společnostech, chyběl jim však právě onen atribut veřejnosti. Jestliže přijmeme německou kategorizaci, která odlišuje spontánní a radostnou Fest od plánované, organizované a na jistý vážný cíl orientované Feier,⁶⁵⁾zjistíme, že oba typy sice existovaly již v době předmoderní, ale obvykle jako aktivity v podstatě náboženské uskutečňované pod přísnou církevní, státní či vrchnostenskou kontrolou. Proto podle některých badatelů nelze v předmoderní době dělat rozdíl mezi Fest a Feier: teprve Velká francouzská revoluce učinila z Feier slavnost ve smyslu nástroje politické mobilizace a oddělila ji od apolitické a nezávazné oslavy, jak bychom možná termín Fest mohli přeložit do češtiny.⁶⁶⁾

Ať již tomu bylo jakkoli, revoluce skutečně vyvinula slavnosti jako nástroj politické emancipace i uniformizace. Jejich pořadatelé vědomě přebírali některé lidu známé formy náboženských slavností, ale dávali jim nový obsah orientovaný na pozemské záležitosti. Takové slavnosti pod širým nebem vyvolávaly v účastnících pocit sjednocení a pospolitosti, i když po jejich skončení se lidé vrátili ke svým obvyklým sporům a konfliktům. Vedle vytváření masové loajality byly slavnosti významným prostředkem komunikace „dovnitř“ a odstrašovací demonstrace síly „navenek“. Teze o primátu francouzské revoluce má ovšem svoji vážnou trhlinu: víme totiž, že anglické mítinky byly již v předrevoluční době formou politické veřejnosti. Chyběly jim však možná prvky slavností i prvky národního zápalu a především: nestaly se vzorem pro politické slavnosti v dalších zemích evropského kontinentu. Podobně jako ve Francii (a na rozdíl od Anglie) využívali organizátoři národních slavností také tradičních oslav a dalších forem pospolitosti, které měly původně náboženský obsah a v nichž se mísily prvky moderní s tradičními, takže nepřekvapí, že nejednou obsahovaly případně i oslavy 250 | feudální vrchnosti.

Ke slavnostem patřil také rituál, který zajišťoval, respektive demonstroval, že jedinec přijímá mýtem strukturovanou příslušnost k národní pospolitosti. V rituálu se posiloval vztah jedince k národu a jeho minulosti. Tento vztah byl potvrzován stálým opakováním a vyvoláváním iluze nadčasovosti. Rituály nepůsobily racionálně, ale emocionálně a vyvolávaly pocit sounáležitosti. Dodržování jednotného rituálu, který se postupně dotvářel, posilovalo představu národa jako jediného těla a podporovalo proces socializace v rámci národa.¹⁹⁸

Vedle rituálu měly národní slavnosti řadu dalších charakteristik, které určovaly do jisté míry také jejich specifiku. Slavnosti byly protikladem každodennosti a akcentovaly často radostný únik z této každodennosti. Podle některých autorů ovšem byly zároveň — aniž to verbalizovaly – nástrojem nadvlády politicky a hospodářsky mocných.⁶⁷⁾ Pro historický výklad je ovšem neméně důležité ptát se, v jakém kontextu se slavnosti pořádaly a jaké obsahy tematizovaly.

Pod tímto zorným úhlem můžeme naznačit jistou typologii slavností podle toho, v jakém kontextu byly pořádány:

1. slavnosti navazující vědomě či nevědomě na starší tradici náboženských, dynastických či lidových oslav,

2. připomínky významných událostí národních dějin,

3. výročí osobností národního života, respektive jejich pomníků,

4. pohřby národních velikánů,

5. politické mítinky vyjadřující politické požadavky,

6. tělovýchovné (a případně i vojenské) slavnosti.

Návaznost na náboženské a dynastické oslavy sledujeme především u slavností, které se konaly v rané fázi národního hnutí. Polské pouti k Panně Marii Cz$stochowské, která zachránila Polsko před Švédy v polovině 17. století, měly svůj „národní“ podtext již

v raném novověku. Nemohly však pokračovat poté, co se Czçstochowa dostala do ruského záboru. Na starou dynastickou tradici navazoval pokus učinit z krakovského Wawelu jakýsi polský Pantheon, kde byli pohřbíváni kromě králů také významní předáci národního zápasu, jako Tadeusz Kosciuszko.⁶⁸⁾ Církevní oslavy v Uhrách byly již koncem 18. století rozšířeny o maďarskou národní komponentu. Příznačně byl mezi národní svátky, které uznávali i kalvinisté, zařazen také svátek sv. Štěpána. Také oslavy dynastických svátků, jako byly císařovy narozeniny či císařská návštěva v Uhrách 1817, se pojímaly zároveň jako národní oslavy. Vyvrcholením byla pocho-

251

pitelně korunovace Františka Josefa uherským králem po rozdělení monarchie roku 1867.⁶⁹⁾

Naproti tomu se dynastické svátky konaly v českém prostředí právě jen jako oficiální svátky bez národní noty, aniž byly transformovány v národní slavnosti. Naopak, v době návštěvy císaře Františka Josefa v Praze roku 1868 dokonce organizovali čeští vlastenci ostentativně výlety mimo Prahu. Návaznost na dynastickou tradici se projevovala spíše v kultu korunovačních klenotů jako symbolu někdejší státnosti. Jejich oslava roku 1866 jako by byla replikou slavnostního „návratu“ klenotů z Vídně do Prahy roku 1790.²⁰² Prvé velké národní slavnosti se konaly roku 1848 pod středočeským vrchem Říp, kam byl lokalizován mýtus o příchodu Cechů do země. Tato slavnost měla ovšem svého předchůdce v pravidelných církevních poutích ke kostelíku sv. Jiří na vrcholu kopce, které se konaly vždy v den světcova svátku.⁷⁰⁾

Také německé národní slavnosti se zprvu odehrávaly v kontextu náboženské tradice, zejména díky Martinu Lutherovi. Jeho oslavy dostaly nadkonfesní povahu: Luther byl oslavován především jako velký Němec. Příznačně byl do oslav zakomponován německý dub.⁷¹⁾ Prvá slavnost německých Burschenschaftů byla roku 1817 záměrně lokalizována a datována k Lutherovu výročí. Oslava prvého výročí bitvy u Lipska, kterou organizovali vlastenci kolem E. M. Arndta, měla povahu lidových veselic s ohněm a písněmi a navazovala tak na starší lidové tradice. Zpívaly se písně nejen vlastenecké, ale také náboženské. Nechyběl ostatně ani oltář a bohoslužba j za padlé. Starozákonní analogie byla verbalizována připomínkou Hospodina, jenž Mojžíšovi zvěstoval osvobození lidu Izraele. Bitva byla interpretována jako vítězství Dobra nad Zlem a teprve v tomto kontextu byla vyjádřena touha po národním sjednocení.⁷²⁾

Na tradici lidových oslav navazovaly prvé národní slavnosti organizované estonskými a lotyšskými vlastenci od konce šedesátých 252 | let. Byly to slavnosti pěvecké, jakési vlastenecké festivaly, k nimž organizátoři přizvali vesnické sbory, které do té doby působily jako sbory obstarávající zpěv při bohoslužbách na jednotlivých farnostech. Vedle zpěvu písní, zprvu většinou duchovních, přibývalo vlasteneckých písní a projevů pronášených na veřejnosti v estonštině, respektive lotyšštině. Při interpretaci těchto pěveckých slavností je třeba vzít v úvahu také skutečnost, že v podmínkách carského Ruska byly jiné formy veřejného shromažďování a slavností nemyslitelné. – Národní pěvecké slavnosti obdobného charakteru začali ve zcela odlišných politických podmínkách organizovat vlastenci ve Walesu od poloviny 19. století. Také zde šlo o navázání na tradici, v tomto případě na tradici středověkých keltských bardů – pěvců epických písní. Tato tradice byla ovšem zcela přerušena a její „obnovení“ bylo ve skutečnosti novým počátkem.

Slavnosti připomínající výročí významných národních událostí byly po výtce moderním fenoménem, stejně jako pronikání historického vědomí do řad neprivilegovaných vrstev obyvatelstva. Inspirací i symbolem počátku tohoto typu slavností byla oslava prvého výročí pádu Baštily v Paříži inscenovaná ovšem ještě se silnými prvky lidové Fest. Cesta 14. července od významného výročí k národnímu svátku byla v porevolučním období ovšem složitá. Za vlády Ludvíka Filipa se projevovala tendence k oslavám 31. července (1830), monarchisté stavěli proti revolučním výročím den Jany z Arku, Napoleon m. se pokusil vyhlášením 15. srpna o syntézu náboženského svátku Nanebevzetí Panny Marie a výročí plebiscitu, jímž se dostal k moci. Teprve 3. republika učinila roku 1880 14. červenec národním svátkem, který byl doprovázen slavnostmi a demonstrací vojenské síly.⁷³⁾

Absenci národního svátku v Německu suplovaly do jisté míry oslavy výročí bitvy u Lipska. Jejich rétorika a rituály se sice nijak výrazně neměnily, ale dostávaly inovovaný politický obsah podle měnící se situace. Totéž platí o zmíněných již oslavách Martina Luthera, které se posunovaly od reformačních oslav k oslavám národním. Příznačně byla v období integrálního nacionalismu ustavena Společnost pro německé národní slavnosti (Gesellschaft Deutscher Nationalfeste).⁷⁴⁾

V podmínkách etablovaného již národního státu se obvykle realizoval přechod od národní slavnosti k národnímu svátku, jenž tedy většinou stál již mimo kontext formování národa. Tomuto pravidlu se vymyká nacionalizace irského svátku sv. Patrika a také oslava norského dne ústavy. Norská specifika spočívala v tom, že shromáždění zástupců národa v Eisdvollu přijalo ústavu a vyhlásilo nezávislost, ale tato nezávislost se neuskutečnila. Od třicátých let byl pak slaven den přijetí ústavy, 17. květen, jako neoficiální národní svátek, jako manifestace národní sounáležitosti.

Běžné byly ovšem i v podmínkách národního hnutí slavnosti u příležitosti významných národních výročí – ovšem za předpokladu, že konstrukce národních dějin umožňovala vůbec taková výročí najít. Tak například organizovali polští vlastenci slavnosti při příležitosti výročí májové ústavy z roku 1791, Kosciuszkova povstání z roku 1794, Lublinské unie mezi Polskem a Litvou z roku 1569 a dokonce i vítězství nad Řádem německých rytířů u Grunwaldu roku 1410. Všechny tyto slavnosti bylo ovšem možno pořádat jen v rakouském záboru – v Krakově a Lvově. Národní maďarské slavnosti připomínaly – vedle centrálního svátku sv. Štěpána – osvobození Budy od Turků roku 1686 a zejména revoluci 1848. České národní hnutí připomínalo národními slavnostmi spíše tragické události národních dějin – bitvu u Lipan 1434, která byla považována za tragický konec husitské revoluce, a především pak porážku českých stavů habsburským vojskem v bitvě na Bílé hoře roku 1620.

Bohatou látku poskytovaly národním slavnostem významné osobnosti z mytologické i nedávné minulosti. Nejčastější příležitostí byla jejich výročí a odhalování jejich pomníků. Německým oslavám odhalení Hermannova pomníku v Teutoburském lese odpovídaly francouzské oslavy galského vojevůdce Vercingetorixe. Masového měřítka dosáhly oslavy Schillerovské roku 1859 v Německu, obdobný rozsah měly v maďarském národním hnutí oslavy básníka Petöfiho spojené se sbírkami na jeho pomník, který byl odhalen roku

1882. Ve stejné době dostali pomník také další maďarští političtí předáci -1. Széchényi, Y. Eotvos, F. Deák a další. Polské dějiny skýtaly poměrně bohatý materiál pro oslavu a národní přehodnocení polských králů, zejména Jagellonců a z pozdější doby pak Jana III. Sobieského, osvoboditele Vídně roku 1683 a zejména pak Stanislawa Poniatowského, bojovníka za obnovu Polska. České dějiny byly chudší na národně relevantní panovníky: mezi nimi se na prvé mísr to dostaly oslavy „národního krále“ Jiřího z Poděbrad a „otce vlasti“ Karla IV. Poměrně vzácné byly v nepříliš bohatém českém prostře-

254

dí pomníky českým vlastencům: prvý byl postaven roku 1873 Josefu Jungmannovi, další Karlu Havlíčkovi, teprve mnohem později následoval František Palacký. Po dlouhou dobu kontroverzní byly oslavy Jana Husa, i když výročí jeho upálení roku 1415 se stalo příležitostí pro pořádání národních slavností. Specifické pozadí mělo od šedesátých let masové budování pomníků císaři Josefovi II. v německojazyčných městech Čech: císař byl v dobovém kontextu oslavován jako příznivec německého jazyka a průkopník germanizace.

Běžnou formou uctívání národních velikánů byly po jejich smrti okázalé pohřební slavnosti. Setkáme se s nimi všude, kde to zákony dovolovaly, ale leckdy i tam, kde se pohřeb mohl stát tichou demonstrací proti útisku, jak tomu bylo například při pohřbu novináře Karla Havlíčka v době rakouského neoabsolutismu roku 1856, respektive při pohřbu maďarského národního básníka Mihály Vorosmartyho roku 1855. Po celé zemi se konaly symbolické pohřební slavnosti za Istvána Széchényiho roku 1860. Tam, kde bylo možno národní zápas spojit s národní dynastií, staly se národními slavnostmi také pohřby panovníků, jako v případě pohřbu Viktora Emanuela II. do římského Pantheonu roku 1878. Zmínku si zaslouží osobitá forma pohřebního kultu – dodatečné pohřbívání ostatků spjaté obvykle s jejich přenesením. Tak například byly slavnostně přeneseny do florentského kostela St. Croce pozůstatky národního básníka Ugo Foscola roku 1871, nově se konal roku 1870 pohřeb maďarského politika Lajose Batthyányiho, jenž byl popraven po revoluci 1848, polskou národní slavností se stal „druhý pohřeb“ polského krále Kazimíra Velikého roku 1869, stejně jako přenesení ostatků básníka Adama Mickiewicze z Paříže na krakovský Wawel.

Ve vyhrocených politických situacích dostaly národní slavnosti povahu politických mítinků, na kterých se lidé sešli proto, aby vyslechli projevy svých předáků, kteří jim vysvětlovali národní požadavky a snažili se je pro tyto požadavky získat. Klasickou podobu měl tento typ národních mítinků v hnutí Repeal v nastupujícím irském národním hnutí. Ve střední Evropě k této kategorii patří zajisté Hambašská slavnost roku 1832, spontánní i organizovaná masová setkání v průběhu revoluce 1848-1849, české hnutí „táborů“ protestujících proti uzákonění rakousko-uherského dualismu roku 1867. Také periodicky se opakující tábory lidu pod horou Říp již probíhaly bez verbalizované návaznosti na mytologii kolem příchodu Čechů a vyjadřovaly aktuální politické požadavky. Politické mítinky jsou charakterizovány především tím, že mají protestní povahu, že vyjadřují požadavky těch, kdo nejsou u moci, vůči těm, kdo u moci jsou. Žánrově tedy patří především do situace národního hnutí. V podmínkách národního státu již politické mítinky vyjadřují dílčí skupinové požadavky a mohou se stát i nástrojem opozice „protinárodní“, jak lze mj. sledovat na příkladě německé či rakouské sociální demokracie.

Omezené rozšíření měly v Evropě tělovýchovné slavnosti s národním obsahem. Až do poloviny 19. století lze dokonce označit spojení této formy výcviku k tělesné zdatnosti s národním hnutím za německou specifiku. I když bylo turnerské hnutí pronásledováno, tvořilo ještě před revolucí 1848 zřejmě nejmasovější národní organizaci. Po sjednocení Německa dostalo pak nové, státotvorné úkoly v rámci nově zformovaného národa.⁷⁵⁾ S využitím turnerských zkušeností zavedla Druhá říše školní tělocvik s cílem disciplinizovat mládež a zvýšit její brannou zdatnost.

Teprve pod dojmem německé převahy, respektive hrozby začalo být turnerské hnutí napodobováno. Snad nejranější nápodobou bylo české hnutí Sokol, které se zrodilo počátkem šedesátých let s cílem chránit česká národní práva a pečovat o všestranný, tj. tělesný i duševní rozvoj osobnosti. Orientovalo se na demokratický program, červené košile signalizovaly sympatie s Garibaldim. Sokolské hnutí získalo rychle masovou podporu v městských středních vrstvách, takže již po dvou desetiletích bylo schopno organizovat pravidelné velké tělovýchovné slavnosti, které měly demonstrovat jednotu, semknutost a sílu českého národního hnutí. Během druhé poloviny 19. století zesílily všeslovanské prvky sokolského hnutí a sokolské organizace podle českého vzoru vznikaly také u jiných slovanských národů – u Poláků, Chorvatů, Ukrajinců, Slovinců i Lužických Srbů. Nikdy však tam nedosáhly oné masovosti jako v česlech zemích.⁷⁶⁾

Francie reagovala po porážce roku 1870 na německou hrozbu tím, že začala se státní podporou fyzické zdatnosti spojené s posilováním národního a republikánského ducha. Cvičení mělo být organizované a zvyšovat disciplinizovanost žáků jednotnými cviky. Myšlenka povinné tělesné výchovy se pak prosadila s nástupem 3. republiky. Měla zahrnovat také branné prvky jako průpravu pro chystanou brannou povinnost. Děti měly odmalička vědět, že blaho a sama existence národa jsou podmíněny plněním povinnost tí a podřízením jedince celku. Od roku 1882 se dokonce začalo se zakládáním nepovinných „školních batalionů“, v nichž se uniformovaní žáci seznamovali s brannými prvky. Tato akce neměla však valný úspěch a bataliony byly koncem desetiletí zase zrušeny a nahrazeny brannými spolky. Smyslem celého hnutí bylo integrovat obyvatelstvo k revolučním ideálům svobody, rovnosti a solidarity, které byly doplněny o disciplínu a uznávání autorit.⁷⁷⁾

Tělesná výchova a veřejná cvičení nesloužila jen disciplinizaci účastníků, ale byla zároveň národně výchovnou podívanou. To platí ve zvýšené míře pro německé a francouzské vojenské slavnosti^ které spojovaly vojenské představení se státní sebereprezentací.⁷⁸⁾ Vojenské slavnosti byly svázány pevným rituálem, ke kterému patřila přísná ceremoniální pravidla, inscenace nástupu politické reprezentace, striktní „choreografie“ – a samozřejmě publikum. Výchovným cílem bylo propojit vojenského ducha a národní entusiasmus. Od prosazení branné povinnosti v Prusku roku 1814 zastávala výchovná politika koncepci armády jako „lidu ve zbrani“. Odtud byl pak jen krůček k „národu ve zbrani“. Ve Francii se branná povinnost uzákonila později, ale i tam se deklarovala armáda jako „obraz národa“ a jako národ ve zbrani. Pervertovaným vedlejším produktem kultu „národa ve zbrani“ byl kult padlých národních hrdinů, kteří zemřeli pro vlast a jimž národ dal slib, že nebudou zapomenuti. V tomto ohledu se pateticko-heroická symbolika ve vítězném Německu a poražené Francii shodovala.⁷⁹⁾

to 7974, Basingstoke 2003. K sirsimu kontextu D. Blecking (vyd.), Die slawische Sokol-bewegung. Beiträge zur Geschichte von Sport und Nationalismus in Osteuropa, Dortmund 1991.

Nakonec je třeba položit si otázku, jaké místo vlastně zaujímají slavnosti a jejich symbolika v procesu formování moderního národa. Odpověď nemůžeme paušalizovat bez ohledu na typ slavnosti. Je zřejmé, že tělovýchovné a tím méně vojenské slavnosti nebyly všeobecně rozšířenou složkou tohoto procesu, ale naopak – celoevropsky viděno – spíše výjimkou než pravidlem. V případě oslav historických výročí a odhalování národních pomníků platí, že je třeba rozlišovat mezi situací státního národa a národního hnutí. V případě národních hnutí slavnosti netvořily integrální složku v celém období národotvorného procesu, ale začaly hrát závažnější roli teprve v jeho masové fázi. Naproti tomu onen typ slavností, který jsme označili jako mítinky, byl běžnější a přirozenější v podmínkách národního hnutí, a to i v jeho agitační fázi.

Kvapný nárůst prací věnovaných národním slavnostem má pochopitelně svoji hodnotu zejména pro bližší poznání jednotlivých národních hnutí. Výsledky tohoto studia však je třeba zobecňovat s nejvyšší opatrností hned z několika důvodů:

1. je třeba brát v úvahu zásadní situační rozdíl mezi sociálními a kulturními podmínkami státního národa (resp. národního státu) a národního hnutí,

2. je třeba respektovat skutečnost, že většina typů slavností se obracela do minulosti a byla proto determinována tím, jaký typ historických informací mohli předáci toho či onoho národa aktualizovat,

3. národní slavnosti byly per definitionem záležitostí veřejnou a jejich realizace tedy závisela na stupni politické liberalizace v jednotlivých státech,

4. účast na slavnostech předpokládala jistou majetnost a jistý stupeň politické kultury: obojí nebylo v národních hnutích samozřejmostí od samotného počátku.

Nejzávažnější výhrada proti přeceňování významu slavností a symbolů v národním hnutí vyplývá zé skutečnosti, že většinou se věnuje pozornost takovým slavnostem, které se uplatňovaly nikoli jako nástroj národní agitace a jako nabídka nové identity, nýbrž jako demonstrace národní síly a soudržnosti. Připadla jim tedy již role činitele, který „performativními akty“ (K. Šíma) upevňoval stávající již národní identitu, která byla masami přijata. Slavnosti mohly modifikovat národní stereotypy a ideologii podle toho, co předáci hnutí, respektive ti, kdo kontrolovali státní moc, považovali za národní zájem.

Ani radikální přívrženci teze, že národ je určen především ideou nacionalismu, nezpochybňují skutečnost, že národ je teritoriální pospolitostí, a že tedy příslušníci národa obývají určité území. Vztah mezi příslušníky národa a tímto územím nebyl prostým vztahem jedince k neutrálnímu prostoru, ale emocionalizovaným vztahem, který se jevil být hodnotou. Teprve vezmeme-li v úvahu prostorový rozměr národní existence, vyvstane naléhavě potřeba odpovědět na otázku, jak probíhal onen proces „imaginace“ národa, na který poukázal B. Anderson. Představit si příslušnost k národu – to byla základní cesta ke zvládnutí, k organizaci a strukturaci národního prostoru.

Již na prahu raného novověku se setkáme s pokusy promítnout existenci formující se (státně-)národní pospolitosti do prostoru. V Anglii se staly mapy oblíbeným předmětem studia vzdělanců od druhé poloviny 16. a zejména pak v 17. století. Zdůrazňovalo se, že Anglie není dílem monarchovy vůle, ale teritoriem, které obývají příslušníci národa. Prvé popisy Anglie z konce 16. století zobrazují národ, jehož nositelem je sociální elita – gentry. Politizující obraz země nebyl anglickou zvláštností. V severním Nizozemí se hledání specifiky národního života promítlo do obrazů, jejichž autoři vědomě zachycovali život lidí a osobitou tvář krajiny a vyjadřovali tak nejednou také své republikánské národní smýšlení.⁸⁰⁾

Symbolický význam dostávala sama poloha země v Evropě, kterou mnozí autoři tematizovali rovněž již v raném novověku. Akcentovaly se pochopitelně vždy charakteristiky, které bylo možno interpretovat jako pozitivní a prestižní. Idealizace a ideologizace ostrovní polohy byla především (a časově asi nejdříve) dílem Angličanů, později se k inzulární výlučnosti hlásil také Island, Irsko, Sardinie i Korsika.

Privilegované postavení slibovala ovšem poloha ve středu, metaforicky vyjádřeno „v srdci“ Evropy, na kterou si dělali nárok především Němci (tak např. v klasickém výroku Lamprechtově, že již v 10. století „začalo se Německo ve skutečnosti stávat nejen geograficky, ale také historicky srdcem Evropy“). Již u Hölderlina se ostatně oslovuje německá vlast jako „svaté srdce národů“.⁸¹⁾ Na čestnou polohu v srdci Evropy si ovsem vehementně dělali z pochopitelných důvodů nárok také Češi.

Ne každý národ ovšem se mohl těšit z postavení v centru. Polohu „na okraji“ bylo nejednou možno kompenzovat ideologií národního poslání, významné funkce ve službách Evropy či lidstva. Takové poslání bylo obvykle spojeno s historickou mytologií hráze, či předmostí proti nepřátelům Evropy – ať již to byli ve španělském případě Maurové, v ruském Mongolové, či v maďarské a polské sebestylizaci Turci.

Poměrně pozdě se prestižní poloha v Evropě začala měřit podle světových stran, zjednodušeně řečeno podél západo-východní osy. V 19. století se rozšířil mýtus privilegované polohy na Západě, která vyjadřovala příslušnost k civilizovanému světu, zatímco Východ dostal do vínku totožnost s hospodářskou zaostalostí a politickou reakcí. Vedlejším produktem této dichotomizace se pak stal mýtus zdatného a mravně čistého Severu, zatímco ideologizace jižního pásu Evropy se uchylovala k mýtu mediteránních uchovatelů antické tradice.

Promítnutí národa do prostoru se v 19. století stalo jakousi obecnou kulturní potřebou, nejprve u státních národů, ale záhy také v masové fázi národních hnutí. Z potřeby poznávat vlast a vědecky ji popsat vznikala již v osvícenském období geografická věda, která se institucionalizovala o století později jako obor na státních univerzitách. V podmínkách etablovaných státních národů byl ovšem rozvoj geografické vědy spojen také s jejím uplatněním v příslušných koloniích.⁸²⁾

Nešlo zdaleka jen o odbornou záležitost zeměpisné vědy. Národní prostor byl chápán jako domov a měl proto své kvalitativní charakteristiky jako národní krajina: národ byl symbolizován jistým krajinným typem s jistou strukturou národně relevantních lokalit. Podle Simona Schamy byla národní identita závislá na topografii a obrazu domova.⁸³⁾ Krajina byla chápána jako kulturní produkt, přičemž nebylo rozhodující, zda je vymezena státní hranicí či jen jakýmsi jádrem národně definovaného regionu, který se lišil od národních regionů sousedních. Ne náhodou tvoří oslava a vzývání krajiny podstatnou část v hymnách řady evropských národů: česká hymna není v tomto ohledu výjimkou.

Pro anglickou (příp. později britskou) národní identitu byl příznačný kult krajiny jako kvintesence národních ctností. Do krajiny bylo již v raném novověku promítáno uctívání míst, která připomínala slavné bitvy, osobnosti, mýty. Tato místa paměti nemusila mít celonárodní, ale jen lokální význam. Již tím je dána jistá intelektualizace, elitářský pohled na anglický venkov, k němuž patřily stejně tak pravěké megality jako aristokratické parky. Uctívání krajiny mělo i svoji historickou dimenzi: bylo dílem Římanů i Anglosasů, ale i oni shledávali při svém příchodu, že se usazují v krásné zemí. K osobitosti anglické krajiny patřily ovšem také zamlžené močály a ohrazené pastviny. V irské krajině se kombinovala přírodní osobitost s pamětihodnými lokalitami, mezi nimiž na prvém místě byly připomínky událostí ze života klanů a doklady irské svébytnosti.⁸⁴⁾ V německém případě se dlouho udržoval především idealizující pohled na krajinnou osobitost jednotlivých zemí. V národní ideologii ovšem záhy vystupovala do popředí romantická posedlost lesem: germánský les byl symbolickým vyjádřením odporu proti římské expanzivní městské civilizaci a tedy také symbolem nadřazenosti německého ducha nad městským materialismem. Od roku 1871 se pak říšskoněmecká výchova zaměřila na vytvoření obrazu jediné, i když mnohotvárné krajiny se zelenajícími se vesnicemi jako přirozeným základem národa, ale také s Berlínem jako metropolí všech Němců.⁸⁵⁾ Francouzský krajinný obraz se mohl orientovat na stabilní státní celek, pro který byly hranice a politické vazby důležitější než etnicita. Obrysy Francie byly s oblibou charakterizovány jako šestiúhelník. Za typický rys francouzské krajiny se považovala mnohotvárnost, v níž byly zastoupeny všechny krajinné typy od úrodných rovin až po velehory. K tomu se řadila rozdílnost klimatická, která zahrnovala klima středomořské, atlantické a kontinentální. Dalším důležitým rysem byl mýtus odvěké kontinuitní kultivace půdy a s tím spojený kult drobného rolníka a jeho práce.⁸⁶⁾

Národy obývající menší, konzistentnější území mohly vcelku snadno konstruovat idealizovaný obraz své krajiny, respektive jejího specifického výseku. Metoda pars pro toto byla ostatně nutnou součástí všech konstruktí národní krajiny. Maďaři zvolili kult rozlehlé roviny – pusty – v kombinaci s trojím pohořím na severu země. Iitevský (obdobně také lotyšský) krajobraz zahrnuje zádumčivé roviny a hluboké borové lesy, rolnické usedlosti obklopené poli a břízkami. Finská národní krajina je krajinou bez konce, jezer obklopených lesy. Česká pahorkatá krajina je harmonickou souhrou luk, polí, lesů a vod. Norská krajina kombinuje divoké skály porostlé borovicemi s hlubokými fjordy na jedné a velehorskými ledovci na druhé straně. Norští vlastenci zdůrazňovali protiklad mezi „vertikální“ povahou své země a „horizontální“ povahou přírodních podmínek v Dánsku, jehož vládě byli podřízeni.

Nerozlučnou složku národní krajiny tvořila památná místa, mezi nimiž přední místo měla architektura jakožto „materializovaná“ podoba vazby k minulosti. Postupně vznikl konsenzus o tom, že jisté objekty připomínají všem totéž, tj. vyvolávají v nich shodnou asociaci historického vědomí. Dosažení takového konsenzu bylo v případě státních národů usnadněno existencí jednotného školního vzdělání elit. V případě národních hnutí byl vliv školní výchovy omezen státním dozorem, a proto hrála rozhodující roli komunikace spojená s národní agitací: kalendáře, časopisy, obrázky – a mnohde i kazatelská činnost duchovenstva. Specifickou složkou výchovy k úctě vůči památným místům byla poznávací turistika, zprvu pochopitelně omezená jen na vzdělané elity. V podmínkách krajního útisku, jako například za Francova režimu v Katalánsku, se mohla tato turistika stát téměř jedinou možností národní aktivizace.

V „prostoru paměti“ můžeme rozlišit několik vrstev. K časově nejstarší vrstvě patří mytologická posvátná místa a za jistých okolností také náboženská poutní místa. Další vrstvou jsou místa připomínající slavné stránky národních dějin – vítězné bitvy, rodiště, respektive sídla významných osobností národního života (těmi mohly být právě tak zámky jako chudičké chaloupky), národní, respektive národně interpretovatelné instituce apod. Nejednou však se pro národně agitační cíle užívalo také míst připomínajících události interpretované jako příčiny národního ponížení a utrpení. Národní hodnotou se však staly také pozoruhodné, respektive jedinečné přírodní útvary a úkazy – hory, řeky, skály, vodní toky, stejně jako specifické nerostné bohatství.⁸⁷⁾

Multietnická impéria měla z pochopitelných důvodů značné potížp s konstrukcí národní krajiny a „míst paměti“. V habsburské monarchii reprezentovaly tuto snahu památníky dynastické „státní“ povahy, které měly ovšem jen omezenou přitažlivost pro příslušníky nevládnoucích etnik. V zásadě monarchie rezignovala – až na okrajové pokusy – na konstrukci „národní“ celorakouské krajiny a obecně platných památných míst. Naproti tomu se carská vláda snažila přispět poznáním celého Ruska k tomu, aby se upevnilo povědomí soudržnosti alespoň vzdělané části obyvatelstva. Stát financoval zeměpisné expedice, zejména na Sibiř, ale také na Kavkaz a do Střední Asie, a podporoval také popularizaci výsledků. Vliv na posílení národní identity nebyl asi příliš silný a navíc bylo toto úsilí komplikováno ambivalentní zeměpisnou polohou Ruska mezi Evropou a Asií.⁸⁸⁾

Specifickou složkou obrazu národní krajiny bylo moře. Značné rozdíly vyplývaly ze zeměpisných podmínek toho onoho národa na mapě Evropy. Známe na jedné straně „mořeplavecké“ národy, kde moře tvořilo součást obrazu národní krajiny a mořeplavba byla samozřejmou národně integrující aktivitou. Mořeplavecké národy s úspěšnou koloniální expanzí známe již v raném novověku v případě španělském, anglickém, francouzském, portugalském, italském a nizozemském. Později k nim přistoupily další mořeplavecké národy, nicméně již jako obchodní podnikatelé – Řekové, Norové, Němci. Zde všude bylo moře a mořeplavba více či méně určující složkou národního sebevědomí. V některých případech byla poloha při moři národně málo důležitá: Finové, Irové, Bulhaři, Estonci, Chorvati, Slovinci ani Ukrajinci se nestali námořními podnikateli. V Pobaltí jen u Lotyšů najdeme (utopický ovšem) projekt využít moře k posílení národní pozice: Lotyši se měli stát „Holanďany Ruska“.

Moře mohlo v některých případech dostat politický a symbolický význam: nejvýraznějším příkladem je polské národní hnutí, v němž přežíval koncept obnovy Polska na území, které před jeho rozdělením sahalo „od moře k moři“. Tím se mínil na jedné straně Balt, na druhé pak Černé moře. O tom, jak silný byl tento nerealistický koncept, svědčí skutečnost, že ještě po vzniku obnoveného Polska musila být polská veřejnost postupně vychovávána k představě maritimity.⁸⁹⁾

V Evropě se však utvářely také národy bez moře. V naprosté většině šlo o národy vyrůstající z postavení nevládnoucích etnických skupin: v 18. století bylo jediným vnitrozemským státem v Evropě Švýcarsko. Absence moře sice nijak neztěžovala formování národů v případě Cechů, Slováků, Litevců, Maďarů a Srbů, ale ovlivnila jejich sociální skladbu a zanechala pravděpodobně stopy v jejich národních stereotypech a zejména v evropském rozhledu jejich elit.

Samozřejmá potřeba vymezit národní hranici, ohraničit národní teritorium, narážela na složitou strukturu vztahů, které nebyly právě harmonické. Víme již, že proces formování národa probíhal v historicky určených podmínkách, k nimž patřila ambivalentní povaha národních hranic: byly vymezovány jednak politicky, jednak etnicky, přičemž obojí vymezení se obvykle neshodovalo. Také zde je nutno vzít v úvahu typologické rozlišení mezi státním národem, jehož hranice byly výsledkem odvěké zahraniční politiky, a národním hnutím, které si hranice teprve vymezovalo.

Státní hranice, která přežívala z raného novověku, se v procesu formování národa začala nacionalizovat, začala být považována za „přirozené“ vymezení vlastního národa vůči národu jinému. V rámci státně-národní hranice měli být obyvatelé homogenizováni v moderní národ, a to implikovalo záměr učinit z hranice politické také hranici kulturní. Hranice je ovšem vždy záležitostí dvoustrannou, může právě tak rozdělovat, jako spojovat národy. Pokud spadala politická hranice vjedno s hranicí etnickou či přírodní, nebyla obvykle problematizována.⁹⁰⁾

Tak tomu nebylo vždy. Fenomén přírodní hranice fascinoval politiky již od středověku, poněvadž implikoval představu zvýšeného bezpečí státního teritoria. K tomu přistoupil s nacionalizací hranice ideál uzavřeného národního „těla“ také v teritoriálním smyslu. Kombinaci obojího aspektu najdeme například v Dantonově požadavku z roku 1793, aby Francie definitivně vymezila své národní teritorium horami (Pyreneje, Alpy) a Rýnem, a zajistila si tak obranu země.⁹¹⁾ Program přírodní hranice mohl být snadno ideologizován a posunut do symbolické polohy, jak to dokládá notoricky známá někdejší první strofa německé hymny, kde ovšem symbolizují vodní toky (od Maasy po Němen, od Adiže po Belt) nárokovanou etnickou (nikoli strategickou) hranici Německa.

Etnická, respektive kulturní hranice měla mimořádný význam především pro teritoriální vymezení v situaci národa bez státu, tedy v podmínkách národního hnutí. V této souvislosti zápasilo určení národního prostoru nejméně se dvěma problémy: za prvé nebylo, zejména ve fázi národní agitace, jasné, kdo všechno se hlásí k formujícímu se národu, a „objektivní“ statistické určení národní příslušnosti bylo poměrně složité. Za druhé vstupoval v řadě národních hnutí do hry moment historický: maďarské, české, chorvatské, ale také baskické a velšské národní hnutí se hlásilo k hranicím politického celku, který existoval v minulosti a s nímž se bylo možno legitimně ztotožnit. Pokud se pak „historické právo“ úspěšně aplikovalo a národní hnutí vyústilo ve vytvoření národního státu, historicky definovaná národní hranice neodpovídala hranici etnické.

Se specifickým případem konfliktu mezi etnickým a historickým vymezením národního teritoria se setkáváme v německém případě, kde se za „národní“ historický útvar považovala středověká^ Svatá říše římská. Jestliže byl, jak píše Hägen Schulze, „německou; budoucností německý středověk“, pak odtud vyplývala velikášská historická sebereflexe, která podporovala a přímo vyžadovala také velikášský program pro národní budoucnost.⁹²⁾

Kombinace dvou či více identit (identity národní, etnické, státní atd.) se nestala v této situaci vždy schůdným východiskem tak, jak se to podařilo v případě menšin ve Francii. I tam ovšem došlo po roce 1871 k cílevědomému šíření kartografického obrazu Francie: její mapy byly vyvěšeny ve všech školách tak, aby se vryly do paměti žáků.⁹³⁾ Mapy na stěnách tříd byly pak ve 20. století běžnou školní výbavou.

Po vzoru státních národů se také nově vzniklé národní státy pokoušely zakotvit v „mentální mapě“ svých občanů představu „našeho území“. Všude tam, kde se stala hranice předmětem konfliktu, kde byla zpochybněna, vzrostl její význam jako symbolu, jako opory národní identity.⁹⁴⁾ Všude tam, kde národní hranice neodpovídala představě o rozměrech národního těla, rodila se představa, že toto „tělo“ je zmrzačeno a že tedy tím celý národ trpí. S tím souvisela produkce národních map, z nichž některé zachycovaly hranice odpovídající soudobé realitě (Španělsko), jiné byly korigovány tak, aby zachycovaly národní nároky, „iredentu“ (Itálie, Francie, Dánsko). Mapy koloniálního panství patřily nejednou k obrazu „národního“ teritoria.⁹⁵⁾ Hranice národního státu byla naturalizována, promítnuta do minulosti jako „odvěká“, byla povýšena do roviny symbolu tak, aby bylo dosaženo nejen homogenizace, ale také „teritoriální socializace“ příslušníků národní pospolitosti.⁹⁶⁾ Víme ovšem, že tato snaha nebyla vždy úspěšná: problém etnických, respektive národních menšin se stal zákonitým produktem úspěšného vytváření národních států všude v Evropě.

Závěrem je třeba zdůraznit, že všechny uvedené projevy naturalizace a ideologizace hranice nebyly příčinou, ale důsledkem úspěšného formování moderních národů, stejně jako konflikty, kte-

265

ré z toho vyplývaly. Platí zde tedy obdobná výhrada, jaká byla již výše formulována v souvislosti s rolí kulturních aktivit, slavností a monumentů, jejichž studium může přinést cenné poznatky o tom, jak se národy vnitřně integrovaly, jaké mechanismy umožňovaly je ovládat a manipulovat, ale nevystačí tam, kde chceme národotvorné procesy v Evropě vysvětlit a interpretovat.

266

I méně pozorný čtenář této knihy si zajisté povšiml, že se v ní jen velmi zřídka vyskytuje termín „nacionalismus“. Hovoří a uvažuje se o národním vědomí lidí, jejich identitě se skupinou označovanou národ, o utváření této skupiny, jejích historických kořenech. Není to náhoda, ale záměr vyplývající z toho, že autor považuje termín nacionalismus v onom abundantním, všeobsahujícím a někdy dokonce personalizovaném smyslu, jak ho užívá zejména anglosaská odborná literatura, za nevhodný nástroj vědecké historické analýzy. Pokud bychom hovořili o nacionalismu jako nadčasovém fenoménu, který se vyskytuje ve všech epochách a ve všech společnostech, došli bychom v nejlepším případě k lacinému banálnímu poznatku, že již od středověku vztahovali lidé, jisté vrstvy či skupiny, své vědomí sounáležitosti, svůj jazyk, respektive své hodnotové systémy k pospolitosti, kterou označovali jako národ. Pak ovšem je pro historika, který usiluje o kauzální analýzu, vskutku užitečnější poohlédnout se po jiných, konkrétnějších a jasněji definovatelných pojmech.

Jak již bylo řečeno v úvodní kapitole, je zbytečné vést spor o to, zda národ budeme považovat za produkt nacionalismu či naopak. Ptáme-li se po tom, proč vznikl v Evropě moderní národ, nevystačíme totiž s pouhým odkazem na to, že jde o kulturní konstrukt, o výsledek kulturního transferu v podobě působení nacionalismu atd. Posunujeme tím jen otázku do jiné terminologické roviny a musíme pak vysvětlit, proč fenomén označovaný nacionalismus (za předpokladu, že víme, co to je) dosáhl někdy rychlého, jindy pomalého a někdy žádného úspěchu. Vědomí příslušnosti k národu nebylo přenášeno virem ani nebylo biologicky podmíněnou pandemií, ale výsledkem rozhodování lidí v konkrétních historických podmínkách.

Vycházel jsem ve své práci z názoru, že národ jako velká sociální skupina není ničím odvěkým a že jeho existence je podmíněna tím, že se rostoucí počet jedinců považoval za jeho příslušníky, ztotožnil se s ním. Identifikace s národem byla tedy dílem více či méně

spontánního rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo – nazíráno z hlediska jedince – „nahodilé“ v tom smyslu, že záviselo na řadě specifických okolností, vlivů a událostí. Jestliže se však stejným způsobem j rozhodly – někdy dříve, jindy později – stovky, tisíce a desetitisíce I lidí, pak musíme předpokládat, že nešlo o náhodu, nýbrž o rozhodování, které se rodilo působením okolností, jež se opakovaly, respektive na základě obdobných životních zkušeností většího počtu lidí. Z tohoto názoru jsem vycházel již před čtyřmi desetiletími a pozdější výzkum ukázal, že to může být – byť v modifikované podobě – základ pro formulaci nosných hypotéz i pro jejich ověření.

Předkládaná kniha se pokouší doložit a ozřejmit, že rozhodování o národní identitě, o vědomí příslušnosti k národu, lze uspokojivě vysvětlit teprve tehdy, budeme-li rezignovat na monokauzální výklad – ať již by se dovolával „objektivních daností“, či emocionálně zaměřené agitace. Bez přesvědčování o národní identitě jako pozitivní hodnotě bylo formování národa nepředstavitelné, ale právě tak nepředstavitelný je úspěch působení, tj. národní agitace bez předchozí, v minulosti zakotvené existence jistých kulturních (etnických) vztahů, společných zážitků a historických zkušeností a bez jistých politických institucí, respektive institucionalizovaných sociálních a kulturních vztahů. Ani s tím však nevystačíme.

Jedním ze základních poznatků, z nichž vycházíme, je skutečnost, že musíme národotvorný proces v Evropě typologicky rozlišit podle dvou situací: zásadně se lišily podmínky formování národa v situaci, kterou označuji jako situaci „státního národa“, vycházejícího z podmínek raně novověkého státu s jedinou vládnoucí národní kulturou, a v situaci národního hnutí vycházejícího z existence nevládnoucí, nestátní etnické skupiny. Téměř všechny souvislosti, ukazatele, instituce hrály více méně odlišnou roli v prvé a ve druhé situaci, přičemž víme, že mezi nimi známe ještě několik případů přechodných.

Dalším základním poznatkem je, že v podmínkách formování národa cestou národního hnutí najdeme jen zřídka projevy, které jsou typické pro situaci většiny státních národů: povyšování se nad jiné národy, snahy ovládnout je, respektive podřídit jejich zájmy zájmům vlastním. Na druhé straně jsou tyto postoje latentně obsaženy již v rodící se identifikaci s národem. Nicméně teprve v podmínkách plně zformovaného národa s vlastními vládnoucími třídami se staly tím, co označuji za nacionalismus ve vlastním slova smyslu: skutečně nebezpečnými a „typickými“ projevy nacionálně zdůvodňované netolerance, agresivity a sebepovyšování. Nacionalismus v tomto smyslu se pak projevil jak v podmínkách státních národů, tak v podmínkách, které se zrodily z úspěšného národního hnutí. To však již je vývojové stadium ležící mimo zájem této knihy, která se soustřeďuje právě na národotvorný proces a jeho příčiny.

Klademe-li si závěrem otázku, proč záměr „konstruovat“ národ v Evropě ve většině případů vskutku dospěl k vytvoření moderního národa, tedy otázku, v čem tkvěly příčiny a předpoklady úspěšného završení národotvorných procesů, musíme tuto otázku rozčlenit. Jednak bereme v úvahu rozdíl mezi dvěma situačními rovinami podle toho, zda jejich východiskem byl státní národ či národní hnutí, především však musíme rozlišit kauzální souvislosti do dvou rovin časových: za prvé je třeba se ptát, proč vůbec začalo ono úsilí o „vytvoření“, o ustavení národa, za druhé pak je třeba se ptát, za jakých podmínek, díky kterým okolnostem toto úsilí dosáhlo úspěchu. Tento postup jsme uplatnili v jednotlivých kapitolách a bude nyní na místě jeho výsledky shrnout.

Proč se zrodil záměr a pak úsilí rozšířit národní uvědomění? V odpovědi na tuto otázku se podstatná část historiků shoduje v názoru, že rozhodnutí ztotožnit se s národem a učinit z něj ústřední hodnotu vyrůstalo ze situace, kdy se začala rozpadat stará společnost založená na přinucení, privilegiích a nerovnosti lidí, kdy se projevilo znejistění patriarchálních a seigneuriálních, respektive stavovských vazeb, rozklad starého systému hodnot, kdy byla zpochybněna náboženská legitimita, na které byl založen systém staré společnosti.

V podmínkách státního národa bylo východisko nasnadě: nabízela se cesta k povýšení státních vazeb na závaznou národní normu, úsilí o občanskou rovnost dostalo podobu integrace příslušníků rodící se občanské společnosti do organické a nově hodnotově orientované pospolitosti nazývané národ. Při tom sám termín národ fungoval již v předchozí době jako označení jistého politického společenství: šlo o to, učinit z panovníkových poddaných rovnoprávné občany – příslušníky národa. To se uskutečnilo s výraznou národní rétorikou v průběhu francouzské revoluce. Francouzský model „jednotného a nedělitelného národa“ většina autorů tradičně považovala za vzorný a typický pro evropský Západ. Tuto stereotypně opakovanou tezi je však třeba konfrontovat s vývojem v celoevropském kontextu. V porovnání s více než dvaceti úspěšnými národotvornými procesy měl, jak jsme poznali, tzv. francouzský model spíše povahu výjimky než pravidla.

V podmínkách národního hnutí totiž nebylo hledání nové identity tak jednoznačné a bezalternativní jako v případě národa státního. Vždy je třeba se ptát, jaké alternativy se nabízely k oné cestě, která vedla k plnému zformování svébytného národa. Nejčastěji, ba téměř vždy se nabízela varianta spojení a identifikace („asimilace“) s vládnoucím národem. Tato alternativa však měla reálné šance jen tam, kde národní hnutí nastupovala v podmínkách jasně definovaného etablovaného státního národa, tj. vlastně jen v západoevropských multietnických státech, jako byla Velká Británie a Španělsko. Naproti tomu alternativa splynutí s vládnoucím národem měla ve třech východních multietnických impériích menší šanci již proto, že ani vládnoucí státní elity vlastně.ješteneměly pevn& definovanou národní identitu v moderním slova smyslu.

„Otázku ásímilační alternativy nelze zajisté klást v případě početné etnické skupiny a národního hnutí, v jehož čele stála šlechta (Maďaři, Poláci). Alternativy však nelze sledovat jen v asimilační poloze: alternativou vůči formování jediného národa mohl někdy být také rozpad národního hnutí do několika regionů a případně i vznik dílčích celků. Neúspěšná byla taková alternativa v případě Sedmihradska vůči maďarskému národu, Moravy vůči českému národu, dodnes otevřená v případě zakarpatských Rusínů vůči ukrajinskému národu, úspěšná naopak u Makedonců vůči Bulharům.

Východisko z krize starých identit a tedy také hledání nové skupinové identity se v podmínkách nestátních etnických skupin orientovalo jednak na relikty minulých politických celků a institucionalizované pozůstatky společného osudu, jednak na etnickou, kulturní, především jazykově (někdy také nábožensky) definovanou pospolitost. Tato orientace nebyla však určována jakousi libovůlí či mocichtivostí intelektuálů, nýbrž vyrůstala ze zkušenosti jazykově a kulturně podmíněného znevýhodnění, z prožitku méněcennosti příslušníků vlastního etnika ve srovnání s těmi, kdo tvořili vládnoucí elityV

Pro výslednou národní identitu nebylo nakonec rozhodující, z jaké filosofické koncepce vycházeli, respektive na jaký myšlenkový odkaz navazovali protagonisté národotvorného procesu státního národa či národního hnutí. Přesto je velmi důležité věnovat pozornost myšlenkové skladbě národního vědomí, národní ideologie a nespokojovat se s povrchní a vlastně bezobsažnou nálepkou „nacionalismus“.

K myšlenkovým základům moderního evropského národa zajisté patřila křesťansko-židovská náboženská tradice operující s pojmy/a hodnotami jako „vyvolený národ“ nebo „zaslíbená země“ a běžně' pracující s představou etnicky definovaného (starozákonního) nepřítele. S těmito složkami náboženské tradice mohl, ale nemusil být v rozporu osvícenecký odkaz racionalismu, sekularizace, ideálu rovnosti občanů a osvíceneckého patriotismu. Již v této fázi vstupoval do kontextu osvíceneckého patriotismu také specificky evropský étos práce (zajisté s křesťanskými kořeny) – tedy závazek prospívat vlastní prací humanitě, která měla konkrétní podobu dané společ?; nosti, ať již byla organizována v regionu, státě nebo – a to bylo nové – v národní pospolitosti. Práce pro lidi se od postulátu regionálního patriotismu dostala do polohy práce pro národ – a jeho příslušníky. Zároveň ovšem v mnoha částech Evropy ještě i počátkem 19. století dozníval a do národního programu přecházel také starší patriotismus barokního období, který již propagoval lásku k vlasti – ať již byla definována jako stát či jako země – region. V tomto ohledu zajisté platil rozdíl mezi situací státního národa, kde bylo možno navazovat na tradicí posvěcený „státní zájem“, a situací nestátní etnické skupiny.

Z principů osvíceneckého patriotismu vyplýval pro vzdělance závazek nejen pečovat o lid žijící v jejich regionu (resp. státě), ale také studovat život a kulturu tohoto lidu. Učenci „objevili“ národní zvyky, konstruovali národní jazyk, respéktíve modernizovali jeho starší literární podobu, studovali přírodní podmínky, ale také minulost „svého“ lidu. Do tohoto kontextu patří právě tak dědictví pietismu jako myšlenkyJj G. Herdera o tom, že prací pro národ prospívá člověk lidstvu. Učenecká „fáze A“ definovala právě tak kulturu stávajícího státního národa jako znaky budoucího národa tam, kde působila v podmínkách nestátní etnické skupiny. Většinou se tak dělo ještě bez jednostranné zaujatosti, která by přesahovala hranici zaníceného zápalu učence pro studovaný objekt. Zároveň ovšem se z tohoto zájmu rodila zejména v podmínkách etnické skupiny vyhraněná představa o tom, kdo jsme a čím se vyznačujeme MY a kdo jsou ONI.

V organické návaznosti na učeneckou aktivitu pak dříve či později jistá část vzdělaných elit dospěla k názoru, že příslušníky etnika (nebo obyvatele státu) je třeba získat pro myšlenku nové pospolitosti, národ, respektive pro novou, národní identitu. Zahájili tak agitační „fázi B“ národního hnutí. V případě státních národů byla existence vzdělaných elit samozřejmostí, nikoli však v případě nevládnoucích etnických skupin. Prvým – vpravdě banálním -předpokladem úspěchu bylo tedy jisté rozšíření přístupu ke školnímu vzdělání, jímž se před jistou částí mladých příslušníků etnické skupiny otevírala možnost společenského vzestupu. Sama tato skutečnost pak určovala podstatný rozdíl v sociálním zakotvení předáků národního hnutí ve srovnání s příslušníky elit státních národů. Druhotným důsledkem tohoto rozdílu byla také rozdílná skladba vzdělaného publika a tedy také podoba utvářející se národní kultury: zatímco státní národy pokračovaly v dichotomii vysoké a lidové kultury, v podmínkách národních hnutí se obě roviny prolínaly.

Národní myšlenka, každá vize, respektive „konstrukce“ moderního národa, mohla být účinná jen tehdy, mohla-li se dostat k těm, jimž byla určena. Předpokladem úspěšného šíření národního uvědomění byl tedy takový stupeň sociální komunikace, který umožňoval pravidelný kontakt mezi vlasteneckými agitátory a adresáty jejich národně mobilizačních snah. Takovou intenzifikaci sociální komunikace podporovala řada změn na prahu modernizace společnosti, jako byla sílící horizontální mobilita – pravidelný pohyb a vzájemný styk mezi lidmi, který přesahoval rámec vesnice, panství či města, ať již to byla návštěva trhů, sezónní práce, migrace či vojenská služba. Důležité bylo proto také zdokonalování dopravní infrastruktury, poštovního spojení, stejně jako intenzifikace a racionalizace státní i regionální správy. Dalším významným komunikačním faktorem byla alfabetizace a rozšiřování školní docházky nejen na úrovni základních, ale také na úrovni vyšších, obvykle městských škol.

Všechny tyto komunikační předpoklady hrály ovšem opět odlišnou roli v prostředí, kde byly nástrojem státní národně mobilizační politiky, se v prostředí, kde do komunikace vstupovala „zdola“ agitační aktivita národního hnutí. Tak například školní docházka měla ve své podstatě povahu státně organizované národní výchovy a záleželo na stupni velkorysosti, respektive národní tolerance či indiferencel státního aparátu, do jaké míry do škol mohla vstoupit také nabídka národní identity pro příslušníky nevládnoucí etnické skupiny. Již samo určení vyučovacího jazyka mohlo mít z hlediska národní mobilizace značný význam.

Ani alfabetizace nebyla automatickým či univerzálním katalyzátorem národního uvědomování. Takovou funkci získala teprve tam a tehdy, kdy nabídka nové národní identity dostala možnost proniknout do periodického i neperiodického tisku. Záleželo tedy na tom, zda politický systém byl natolik liberální, že povoloval národní agitaci v tisku. Svoboda slova ovšem v podmínkách národního hnutí nestačila: další podmínkou byly finanční prostředky, které by umožnily vydávat vlastní periodika v jazyce etnické skupiny.

Agitační význam veřejných slavností, ať již při jakékoli příležitostí, spočíval v tom, že se mohly obracet i k negramotnému publiku a ittěly tedy širší společenský dopad. Přesto však je nelze považovat za jakousi všude přítomnou konstantu. Pro vládnoucí elity státního národa se národní oslavy a propagace národních symbolů postupně staly součástí uplatňování jejich autority – ovšem teprve poté, co si ítyto elity uvědomily, že pro své mocenské zájmy (ať již vnitropolitické či zahraniční) potřebují mobilizaci lidových mas pro národní »myšlenku. Mnohem obtížnější podmínky pro tuto formu národní agitace měli předáci národních hnutí: vzhledem ke svým omezeným finančním prostředkům a mnohdy i s ohledem na státní dozor mohli využívat jen některých forem veřejných slavností, respektive rituálů, jako byly pohřby, národně nově definované náboženské či lidové slavnosti, pěvecké festivaly apod.

Sociální komunikace byla důsledkem modernizačních proměn, které si ani nejnadšenější protagonisté národní myšlenky nemohli vymyslit, právě tak jako nemohli uměle navodit a vyvolat krizi starých společenských vazeb, hodnot a identit. Poukázali jsme na to, že tyto modernizační proměny je třeba sledovat v nejširším spektru od rozvoje tržních vztahů a nových forem podnikání (manufaktury, nastupující industrializace) přes politickou revoluci až po racionalizaci správy a byrokratizaci.

Vážným úskalím „modernizačního“ výkladu národní mobilizace je nerovnoměrnost národotvorných procesů, přičemž asynchronní povaha procesu formování moderního národa nekoreluje s tempem modernizace. Jinými slovy, formování moderního národa mohlo, ale nemusilo nastupovat dříve ve vyspělejších a později v zaostalejších oblastech Evropy. Postačí připomenout, že proces formování národa nastoupil a probíhal zhruba synchronně v relativně vyspělém Německu i v relativně zaostalém Řecku, v protoindustriálních Čechách i v agrárních Uhrách. Úspěšné formování moderního národa nebylo samo o sobě kritériem pokrokovosti či zaostalosti. Intenzita komunikace pro výklad těchto procesů nestačí.

Proto je třeba vzít v úvahu ještě dvě další závažné okolnosti, respektive souvislosti, které jsme označili jako národně relevantní rozpor a vnější faktory. Měla-li národní identita najít pozitivní přijetí, bylo nutné, aby národní argumenty v té či oné podobě „souzněly“ s tím, co ten či onen jedinec, či spíše ta či ona sociální skupina považovali za svůj zájem. Jestliže bylo možno sociálně, respektive ekonomicky definovaného soupere, koniqarenta zároveň Označit jako národního nepřítele, zvýšila se přitažlivost nově nabízené identity s národem. Národní nepřítel nebyl definován jednoznačně. Záleželo na tom, o jaký typ národotvorného procesu se jednalo. V podmínkách státního národa šlo nejčastěji o národně mobilizující funkci obrazu vnějšího nepřítele. Mobilizační účinnost byla v takovém případě vysoká ve válečné situaci, v situaci cizí okupace, respektive vzpomínek na takovou okupaci. Proto například usnadňovalo „francouzské nebezpečí“ národní mobilizaci v Německu, německé nebezpečí národní mobilizaci v Dánsku atd. Klasickým případem je pochopitelně situace „vlasti v nebezpečí“ za francouzské revoluce a nová vlna národní integrace v době reakce proti německému nebezpečí po roce 1871. Pokud může být válka označena za významný národně mobilizační faktor, potom to platí především v případě státních národů.

V podmínkách národních hnutí – s výjimkou těch, která probíhala na půdě Osmanské říše – se „národní nepřítel“ určoval především podle ukazatelů ve vztazích uvnitř společnosti. Mobilizačně mohl působit rozpor mezi rolníky a jejich „cizí“ vrchností, mezi venkovem a městem, mezi řemeslníky a rodícím se průmyslem, mezi etablovanými vzdělanými elitami a těžko se uplatňující novou akademickou inteligencí, mezi centrem a provincií. V situaci státního národa mnohdy právě tyto sociální rozpory naopak ztěžovaly plnou a spontánní integraci všech vrstev do národní společnosti: ne náhodou byla idea proletářského internacionalismu v dělnickém hnutí vlivná právě v případě státních národů, kdežto dělnictvo většiny národních hnutí se solidarizovalo se svým národem proti nadvládě „cizího“ kapitálu. Lotyšští bolševici a katalánští anarchisté jsou spíše výjimkou potvrzující pravidlo.

Do kategorie vnějšího faktoru lze zahrnout celou řadu poměrně disparátních vztahů a okolností. Zajisté sem můžeme zahrnout mezinárodní rozpory, které jsme charakterizovali v kontextu národně relevantních zájmových rozporů. Ostatně již samo šíření ideje občanského národa se jako složka kulturního transferu dostalo velmi často ao role „vnějšího činitele“. Důležitá byla možnost opřít se morálně axpřípadně i finančně o konstrukci širší sounáležitosti, ať již se charakterizovala jako panslavismus, pangermanismus, skandinavismus ciAigrofinismus. Pro národní hnutí byla specifickým vnějším faktoreín podpora zvenčí, zájem zahraničních „přátelských“ mocností na oslabení toho onoho multietnického impéria, respektive na získání strategických pozic na území formujícího se malého národa. Taková podpora byla v období „fáze B“ spíše výjimečná, zato však se vnější faktor stal rozhodujícím činitelem tam, kde šlo o dovršení národotvorného procesu úsilím o státnost. Jen výjimečně dosáhlo totiž národní hnutí státnosti bez přičinění, respektive proti vůli velkých států, jak se to stalo v Norsku a v Irsku. Naprostá většina evropských národních států vznikla z rozhodnutí velniocí, i když jejich politikové mohli naslouchat hlasům exilových politiků.

* * *

Moderní národy tedy nebyly prostými „produkty nacionalismu“ ani důsledkem nešťastné náhody, ale vytvářely se díky propojení národně mobilizačních snah a objektivních, tj. na přáních „nacionalistů“ nezávislých souvislostí, k nimž patřily vztahy etnické, stejně jako přežívající pozůstatky z minulosti a modernizační procesy. „Nacionalismus“ byl jevovou stránkou procesu národní imaginace – šíření a přijímání identity s novým typem pospolitosti – národem. Zajisté, tato pospolitost byla nemyslitelná bez národního uvědomění svých příslušníků, což však neznamená, že můžeme povýšit „nacionalismus“ na jakési primus movens celého procesu. Národní identitu si nebylo možno vymyslit nezávisle na historických, politických, sociálních a kulturních podmínkách. Nezdar projektů čechoslovakismu, skandinavismu a jugoslavismu je toho dokladem stejně jako nejnověji zhroucení konstrukce belgického národa.

⁹⁷⁾

Abrahams R. Nation and identity: a view from social anthropology, in: M. Branch (vyd.), National History and Identity. Helsinki 1999.

Agulhon M. La „statuomanie“ et l'histoire. Ethnologie française 8,1978.

Alexander J. C. Core solidarity, ethnic outgroop, and social differentiation: a multidimensional model of inclusion in modern societies, in: J. Dofny, A. Akiwowo (vyd.), National and Ethnic Movements. London Beverly Hills 1980.

Anderson B. Imagined Communities. Reflections on the Origin and Spread of Nationalism. London 1983, rev. vyd. 1991. (Česky Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha 2008.)

Anderson E. N. Nationalism and the Cultural Crisis in Prussia, 1806-1815. New York 1939.

Anderson P. Lineages of the Absolutist State. London 1974.

Armstrong J. Nations before Nationalism. Chapel Hill 1982.

Arnaud F:, Gounot A. Mobilisierung der Körper und republikanische … -Selbstinszenierung in Frankreich 1789-1889, in: E. François et al. (vyd.), Nation und Emotion. Deutschland und Frankreich im Vergleich 19. und 20. Jahrhundert. Göttingen 1995.

Assmann J. Kulturelles Gedächtniss. München 1992.

Auty R. The Linguistic Revival Among the Slavs of the Austrian Empire 1780-1850: the Role of Individuals in the Codification of New Literary Langugages. Mo dem Language Review Llll, 1958.

Bagge P. Nationalisme, antinationalisme og nationalf0lelser i Danmark omkring 1900, in: E. Svend et al. (vyd.), Festskrift til Astrid Friis. Kobenhavn 1963.

Bacharach P., Baratz M. S. Power and Poverty. Theory and Practice. New York 1970.

Bairoch P. International Industrialization Levels 1750-1980. Journal of European Economic History n, 1982.

Balibar E., Wallerstein I. Race, Nation, Class: Ambiguous Identities. London New York 1991.

Balibar R., Laporte D. Le Frangais national. Politique et pratique de la langue nationale sous la Révolution. Paris 1974.

Barša P., Strmiska M. Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva. Brno 1999.

Bar-Tal D. Patriotism as Fundamental Belief of Group Members. Politics and the Individual 3,1993.

Barth F. Ethnic Groups and Boundaries. Bergen 1969.

Bassin M. Russian Geographers and the „National Mission“ in the Far East, in: D. Hooson (vyd.) Geography and National Identity. Oxford & Cambridge 1994.

Bassin M. Sibirien auf der kognitiven Landkarte Russlands im 19. Jahrhndert. Geschichte und Gesellschaft 28,2002.

Bauböck R. Nationalismus versus Demokratie. Österreichische Zeitschrift für Politikwissenschaft 20,1991.

Bauer F. J. Gehalt und Gestalt der Monumentalsymbolik. Zur Ikonologie des Nationalstaates in Deutschland und Italien 1860-1914. München 1992.

Bauer O. Die Nationalitätenfrage und Sozialdemokratie. Wien 1907.

Bausinger H.Jahrbuch für Deutch als Fremdsprache 14,1988.

Behring E. et al. (vyd.). Geschichtliche Mythen in den Literaturen und Kulturen Ostmittel- und Südosteuropas. Stuttgart 1999.

Bell W., Freeman W. (vyd.). Ethnicity and Nation-Building. London Beverly Hills 1974.

Ben-Israel H. Nacionalismus v historické perspektivě, in: M. Hroch (vyd.), Pohledy na národ a nacionalismus. Praha 2003, s. 297-316.

Beramendi J. G. et al. (vyd.). Nationalism in Europe. Past and Present. Santiago de Compostela 1994.

Berger P. L., Luckmann T. The Social Construction of Reality. Harmondsworth 1979. (Česky Sociální konstrukce reality. Brno 1999.)

Berger S. The Search for Normality. National Identity and Historical Consciousness in Germany since 1800. Providence Oxford 1997.

Berger S. (vyd.). Writing the Nation. Global Perspectives. Oxford 2007.

Berger S. Donovan M., Passmore K. (vyd.). Writing National Histories. Western Europe since 1800. London 1999.

Berger S., Eriksonas L. (vyd.). Narrating the Nation. The Representation of National History in Different Genres. Oxford 2007.

Beumann H., Schröder W. (vyd.). Aspekte der Nationenbildung im Mittelalter. Sigmaringen 1978.

Beyrau D. (vyd.). Der Krieg in religiösen und nationalen Deutungen der Neuzeit. Tübingen 2001.

Bielefeld U. Die lange Dauer der Nation, in: U. Bielefeld, G. Engel (vyd.), Bilder der Nation. Hamburg 1998.

Bielefeld U., Engel G. (vyd.). Bilder der Nation. Hamburg 1998.

Billig M. Banal Nationalism. London Er New Delhi 1995.

Birch A. H. Nationalism and National Integration. London 1989.

Birnbaum P. (vyd.). Sociologie des nationalismes. Paris 1997.

Blecking D. (vyd.). Die slawische Sokolbewegung. Beiträge zur Geschichte von Sport und Nationalismus in Osteuropa. Dortmund 1991.

Blinkena A. The Role of the Neo-Latvians in Forming the Latvian Literary

Language, in: A. Loit (vyd.), National Movements in the Baltic Coun- | 277 tries during the igth Century. Stockholm 1985.

Bloom W. Personal Identity, National Identity, and International Relations. Cambridge New York 1990.

Bobbio N. Gramsci and the Concept of Civil Society, in: J. Keane, Civil Society and the State: New European Prespectives. London 1988.

Boehm M. H. Das eigenständige Volk. Volkstheoretische Grundlagen der Ethnopolitik und Geisteswissenschaften. Göttingen 1932.

Boerner P. (vyd.). Concepts of National Identity. Baden-Baden 1986.

Boockmann H. Denkmäler. Eine Utopie des 19. Jahrhunderts. Geschichte in Wissenschaft und Unterricht 28,1977.

Bormann A. (vyd.). Volk – Nation – Europa. Würzburg 1998.

Bossong G. Sprache und regionale Identität, in: G. Bossong et al. (vyd.), Westeuropäische Regionen und ihre Identität. Mannheimer Historische Forschungen, Bd. 4. Mannheim 1994.

Bossöng G. et al. (vyd.). Westeuropäische Regionen und ihre Identität. Mannheimer Historische Forschungen, Bd. 4. Mannheim 1994.

Bourdieu P. Ce que parler veut dire. L'économie des échanges linguistiques. Paris 1982.

Branch M. (vyd.). National History and Identity. Helsinki 1999.

Braudel F. L'identité de la France. Paris 2000.

Breton R>. Les ethnies. Paris 1981.

Breuilly J. Nationalism and the State, T. vyd. Manchester 1982; 2. vyd. 1993-

Breuilly J. Approaches to Nationalism, in: E. Schmidt-Hartmann (vyd.), Formen des nationalen Bewusstseins im Lichte zeitgenössischer Nationalismustheorien. München 1994.

Brix E._r Stekl H. (vyd.). Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage in Mitteleuropa. Wien 1997.

Brodowska H. Ruch chhpski po uwfaszczeniu w Krolestwie Polskim, 1864-1904. Warszawa 1967.

Brubaker R. Nationalism Reframed. Nationhood and the National Question in New Europe. Cambridge ij New York 1996.

Brubaker R. Ethnicity without Groups. Cambridge (Mass.) 2004.

Brunri G. Die Organisationen der katalanischen Bewegung 1859-1923, in: T. Schieder, O. Dann (vyd.), Nationale Bewegung und soziale Organisation I. München 1978.

Brunn G. Germania und die Entstehung des deutschen Nationalstaates, in: R. Voigt (vyd.), Symbole der Politik. Politik der Symbole. Opladen 1989.

Bürgener ISA. Pripet-Polessie. Gotha 1939.

Burgun A. Le développement linguistique en Norvège depuis 1814. Kristiania 1921.

Burkhardt J. Reformations- und Lutherfeiem. Die Verbürgerlichung des reformatorischen Jubiläumskultur, in: D. Düding (vyd.), Öffentliche Festkultur. Politische Feste in Deutschland von der Aufklärung bis zum ersten Weltkrieg. Reinbek bei Hamburk 1988.

Buschmann N., Langewiesche D. (vyd.). Der Krieg in den Gründungsmythen europäischer Nationen und der USA. Frankfurt am Main Er New York 2003.

Camp lin J. The Rise of the Plutocrats: Wealth and Power in Edwardian England. London 1978.

Canovan M. Nationhood and Political Theory. Chaltenham 1996.

Carr E. H. Nationalism and After. London 1945.

Citron S. Le Mythe national. L'histoire de France en question. Paris 1989.

Cobban A. The Social Interpretation of the French Revolution. Cambridge 1964.

Cohler A. Rousseau and Nationalism. New York 5“ London 1970.

Colley L. Britons. Forging the Nation, 1707-1837. Yale (New Haven) £r London 1992.

Comaroff J. a J. Ethnography and the Historical Imagination. Boulder (Col.) 1992.

Committee on International Relations, Group for the Advancement of Psychiatry, Us and Them. The Psychology of Ethnonationalism. New York 1987.

Connors W. Nation-Building or Nation-Destroying? World Politics 24, 1972.

Connors W. Ethnonationalism. The Quest for Understanding. Princeton (NJ) 1994.

Conrad G, Conrad S. (vyd.). Die Nation schreiben. Geschichtswissenschaft im internationalen Vergleich. Göttingen 2002.

Conversi D. Language or race? The choice of core values in the development of Catalan and Basque nationalisms. Ethnic and Racial Studies 13,1990.

Conversi D. (vyd.). Ethnonationalism in the Contemporary World: Walker Connors and the Study of Nationalism, London 2004.

Corbin A. La fête de la souveraineté, in: A. Corbin et al. (vyd.), Les usages

politiques des fêtes aux XIXe-XXe siècle. Paris 1994. Corbin A. et al. (vyd.). Les usages politiques des fêtes aux XIXe-XXe siècle. Paris 1994.

Cranston M., Mair P. (vyd.). Langage et politique. Bruxelles 1982. Danes F. Values and attitudes in language standardization, in: J. Chlou-pek, J. Nekvapil (vyd.), Reader in Czech sociolinguistics. Amsterdam

1987.

Dann O. (vyd.). Nationalismus in vorindustrieller Zeit. München 1986. Dann O. Nation und Nationalismus in Deutschland 7770-1990. München 1993-

Dann O., Hroch M., Ko II J. (vyd.) Patriotismus und Nationsbildung am

Ende des Heiligen Römischen Reiches. Köln 2003. Davy G. Elements de sociologie. Paris 1950.

de Certeau M. et al. (vyd.). Une politique de la langue. La Révolution

Française et les patois: Lenquête de l'Abbé Grégoire. Paris 1975. de Jong J. Der nationale Kern des makedonischen Problems. Frankfurt am

Main & Bern 1982. Delannoi G., Taguieff P.-A. (vyd.). Théories du nationalisme. Paris 1991. Deutsch K. W. Nationalism and Social Communication. Cambridge

(Mass.) 1953. Deutsch K. W. Nervy vlàdy. Praha 1970. Deutsch K. W., Foltz W. J. Nation-Building. New York 1963,1966. Diaz-Andreu M., Champion T. Nationalism and Archaeology in Europe. London 1996.

Dofny J._r Akiwowo A. (vyd.). National and Ethnic Movements. London

Beverly Hills 1980. Doob L. Patriotism and Nationalism: Their Psychological Foundations. New Haven 1964.

Düding D. (vyd.). öffentliche Festkultur. Politische Feste in Deutschland von der Aufklärung bis zum ersten Weltkrieg. Reinbek bei Hamburk

1988.

Dunkerley D. et al. (vyd.). National and Ethnic Identity in the European

Context. Lodz 2001. Dupront A. Sémantique historique et analyse de contenu: culture et civilisation, in: M. Cranston, P. Mair (vyd.), Langage et politique. Bruxelles 1982. Edwards J. R. Language, Society, and Identity. Oxford 1985. Edwards N. The industrial Revolution in South Wales. London 1924. Eichberg H. Leistung, Spannung, Geschwindigkeit. Sport und Tanz im gesellschaftlichen Wandel des 18/19. Jahrhunderts. Stuttgart 1987.

Eisenstadt S. N. Die Konstruktion nationaler Identitäten in vergleichender Perspektive, in: B. Giesen (vyd.), Nationale und kulturelle Identität. Frankfurt am Main 1991.

Elias H. J. Geschiedenis van de Vlaamse Gedachte I. Antverpen 1963.

Engman M. National Conceptions of History in Finland, in: E. Lönnroth, K. Molin, P. Björk, Conceptions of National History. Berlin £r New York 1994.

Eriksen T. H. Ethnicity and Nationalism. Anthropological Perspectives. London 1993.

Erikson E. H. Identität und Lebenszyklus. Drei Aufsätze. Frankfurt am Main 1973.

Estel B. Grundaspekte der Nation, in: B. Estel, T. Mayer (vyd.), Das Prinzip Nation in modernen Gesellschaften. Opladen 1994.

Estel B., Mayer T. (vyd.). Das Prinzip Nation in modernen Gesellschaften. Opladen 1994.

Etzioni A. Power as Societal Force, in: M. E. Olsen, M. N. Marger (vyd.), Power in modern societies. Oxford £7- Boulder 1993.

Europa und der Nationalismus. Bericht über das III. Internationale Historiker-Treffen in Speyer, 7. bis 72. Oktober 1949. Baden-Baden 1950.

Falk B. P. Geschichtsschreibung und nationale Ideologie. Der norwegische Historiker Johan Ernst Sars. Heidelberg 1991.

Fehrenbach E. Über die Bedeutung der politischen Symbole im Nationalstaat. Historische Zeitschrift 213,1971.

Feinberg W. Nationalism in a Comparative Mode, in: R. McKim, J. McMa-hon (vyd.), The Morality of Nationalism. Oxford Er New York 1997.

Fels J. Begriff und Wesen der Nation. Münster 1927.

Ferguson Ch. A. Diglossia. Word 15,1959.

Fishman J. Bilingualism with and without diglossia, diglossia with and without bilingualism. The Journal of Social Issues 23,1967.

Fishman J. Language and Nationalism. Two Integrative Essays. Rowley (Mass.) 1972.

Fishman J. Language in Sociocultural Change. Stanford (Calif.) 1972.

Flacke M. Mythen der Nationen: Ein europäisches Panorama. München ^ Berlin 1998.

Flohr A. K. Fremdenfeindlichkeit. Biosoziale Grundlagen vom Ethnozent-rismus. Opladen 1994.

Flood Ch. Political Myth. A Theoretical Introduction. New York 1996.

Foltz W. J. Ethnicity, Status, and Conflict, in: W. Bell, W. Freeman (vyd.), Ethnicity and Nation-Building. London £r Beverly Hills 1974.

Fougeyrollas P. La Nation. Essor et déclin des sociétés modernes. P|aris 1987.

François E. et al. (vyd.). Nation und Emotion. Deutschland und Frankreich im Vergleich ig. und 20. Jahrhundert. Göttingen 1995.

Freeman W. E. Functions of Ethnic Conflict and Their Contributions to National Growth, in: W. Bell, W. Freeman (vyd.), Ethnicity and Nation-Building. London Er Beverly Hills 1974.

Frémont A. La Terre, in: P. Nora (vyd.), Les Lieux de mémoire III.2. Paris 1992.

Friedrich C. J. Nation-Building, in: K. W. Deutsch, W. J. Foltz (vyd.), Nation-Building. New York 1963,1966.

Furet F. Promýšlet francouzskou revoluci. Praha 1994.

Gadoffre G. French National Images and the Problem of Stereotypes. International Social Science Bulletin 3,1951.

Gaigalat W. Litauen, das besetzte Gebiet, sein Volk und dessen geistige Strömungen. Frankfurt am Main 1917.

Gall L. Die Germania als Symbol nationaler Identitäten im ig. und 20. Jahrhunderten. Göttingen 1992.

Gall L. Germania – eine deutsche Marianne? Bonn 1993.

Gardeis N. Two concepts of nationalism. An Interview with Isaiah Berlin. The New York Review of Books, Nov. 20,1991.

Geary P. J. The Myth of Nations: the Medieval Origins of Europe. Princeton Er Oxford 2001.

Gebhardt W. Fest, Feier, Alltag. Über die gesellschaftliche Wirklichkeit des Menschen und ihre Deutung. Frankfurt am Main 1987.

Geertz C. Old Societies and New States. New York 1963.

Geertz C. Interpretace kultur. Vybrané eseje. Praha 2000.

Gellner A. Národy a nacionalismus. Praha 1993 (anglické vydání 1982).

Gellner E. Culture, Identity, and Politics. Cambridge Er New York 1987.

Gellner E. Nationalismus und Modeme. Berlin 1991.

Gellner E. Nationalism and the International Order, in: E. Gellner, Encounters with Nationalism. Oxford 1994.

Gellner E., Encounters with Nationalism. Oxford 1994.

Gellner E. Nationalism. London 1997. (Česky část in: M. Hroch (vyd.), Pohledy na národ a nacionalismus. Praha 2003, s. 403-417.)

Geremek B. The Common Roots of Europe. Cambridge Cambridge (MA) 1996.

Gerhard U., Link J., Zum Anteil der Kollektivsymbolik an den nationalen Stereotypen, in: J. Link, W. Wülfing (vyd.), Nationale Mythen und Symbole in der zweiten Hälfte des ig. Jahrhunderts. Stuttgart 1991.

Giddens A. The.Nation State and Violence. 2. A Contemporary Critique of Historical Materialism. Cambridge 1985.

GiddensA. Nation-State and Violence, in: Social Theory and Modem Sociology. Cambridge 1987.

Giesen B. (vyd.). Nationale und kulturelle Identität. Studien zur Entwicklung des kollektiven Bewusstseins in der Neuzeit. Frankfurt am Main 1991.

Giesen B. Die Intellektuellen und die Nation. Frankfurt am Main 1993.

Giles H., Saint-Jacques B. (vyd.). Language and Ethnic Relations. Oxford Er New York 1979.

Gräser J. et al. (vyd.). Staat, Nation, Demokratie, Tradition und die Perspektiven modemer Gesellschaften. Göttingen 2001.

Graus F. Lebendige Vergangenheit. Köln Er Wien 1975.

282 | Greenfeld L. Nationalism: Five Roads to Modernity. Cambridge (Mass.) 1992.

Greenfeld L. Nationalism and the Mind. Nations and Nationalism n, 2005.

Greschat M. Das Zeitalter der Industriellen Revolution. Stuttgart 1980.

Grew R. The Construction of National Identity, in: P. Boerner (vyd.), Concepts of National Identity. Baden-Baden 1986.

Grodzinski S. Nationalfeiertage und öffentliche Gedenktage Polens im 19. und 20. Jahrhundert, in: E. Brix, H. Stekl (vyd.), Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage in Mitteleuropa. Wien 1997.

Grillo R. D. (vyd.). Social Anthropology and the Politics of Langugage. London New York 1989.

Haarmann H. Language in Ethnicity. A View of Basic Ecological Relations. Berlin, New York Amsterdam 1986.

Hagedoom L., Csepel G., Dekker H., Farner R. (vyd.). European Nations and Nationalism. Theoretical and Historical Perspectives. Aldershot 2000.

Hamilton W. D. The Genetical Evolution of Social Behaviour. Journal of Theoretical Biology 7,1964.

Handmann M. S. The Sentiment of Nationalism. Political Science Quarterly XXXVI, 1921.

Hardtwig W., Wehler H.-U., Kulturgeschichte heute. Göttingen 1996.

Hastings A. The Construction of Nationhood. Ethnicity, Religion and Nationalism. Cambridge New York 1997.

Hattenauer H. Geschichte der deutschen Nationalsymbole. München 1990.

Haugen E. Language Planning. The Case of Modern Norwegian. Cambridge (Mass.) 1966.

Haugen E. The Scandinavian Languagues. An Introduction to Their History. London 1976.

Haugen E. Bilinguals Have More Fun. Journal of English Linguistics 19, 1986.

Haupt H.-G., Tacke Ch. Die Kultur des Nationalen. Sozial- und kulturgeschichtliche Ansätze bei der Erforschung des europäischen Nationalismus im 19. und 20. Jahrhundert, in: W. Hardtwig, H.-U. Wehler, Kulturgeschichte heute. Göttingen 1996.

Hayes Carlton J. 7he Historical Evolution of Modern Nationalism. New York 1931.

Hayes Carlton J. Nationalism: A Religion. New York 1960.

Heck R. (vyd.). Dawna šwiadomošč historyczna w Polsce, Czechach i Sfo-wacji. Wroclaw 1978.

Hechter M. Internal Colonialism. The Celtic Fringe in British National De- | 283 velopment 1530-1966. London 1975.

Hechter M. Nationalism as group solidarity. Ethnic and Racial Studies 10,

1987.

Hein-Kircher H., Henning Hahn H. (vyd.). Politische Mythen im 19. und 20. Jahrhundert in Mittel- und Osteuropa. Marburg 2006.

Helgerson R. Genremalerei, Landkarten und nationale Unsicherheit in Holland des 17. Jahrhunderts, in: U. Bielefeld, G. Engel (vyd.), Bilder der Nation. Hamburg 1998.

Hermann J. Bilingualism Versus Identity. Multilingual Matters 43,1988.

Herrmann U. (vyd.). Volk – Nation – Vaterland. Studien zum achtzehnten Jahrhundert, sv. 18. Hamburg 1996.

Hertz F. Nationality in History and Politics. A Study of the Psychology and Sociology of National Sentiment and Character. London 1945.

Hettling M. Burger oder Soldaten? Kriegerdenkmäler 1848-1854, in: R. Kosseleck, M. Jeismann (vyd.), Der politische Totenkult. Kriegerdenkmäler in der Moderne. München 1994.

Hettling M., Nolte P. (vyd.). Bürgerliche Feste. Symbolische Formen politischen Handelns im ig. Jahrhundert. Göttingen 1993.

Heuberger V., Suppan A., Vyslonzil E. (vyd.). Das Bild vom Anderen. Identitäten, Mythen und Stereotypen in multiethnischen europäischen Regionen. Frankfurt am Main New York 1998.

Hirschhausen U. v., Leonhard J. Nationalismen in Europa. West- und Osteuropa im Vergleich. Göttingen 2001.

Hobsbawm E. J. The Age of Revolution. Europe 1789-1848. London 1973.

Hobsbawm E. J. Národy a nacionalismus od roku 1780. Praha 2000.

Sdobsbawm E. J., Ranger T. The Invention of Tradition. Cambridge 1983.

Hôffmann S.-L. Mythos und Geschichte. Leipziger Gedenkfeiern der Völkerschlacht im 19. und frühen 20. Jahrhundert, in: E. François et à), (vyd.), Nation und Emotion. Deutschland und Frankreich im Verglich 19. und 20. Jahrhundert. Göttingen 1995.

Hoj da Ž.,Pokorný J. Pomníky a zapomníky. Litomyšl 1996.

Holý L., Stuchlík M. Actions, Norms and Representations: Foundations of Anthropological Inguiry. Cambridge New York 1983.

Honko L. Traditions in the construction of cultural identity, in: M. Branch (vyd.), National History and Identity. Helsinki 1999.

Hooson D. (vyd.). Geography and National Identity. Oxford Sr Cambridge 1994-

Horowitz D. L. Ethnic Groups in Conflict. Berkeley, Los Angeles £r London

1985.

Hosking G., Schöpflin G. (vyd.). Myths of Nationhood. London 1997.

284 I Hroch M. Die Vorkämpfer der nationalen Bewegung bei den kleinen Völkern Europas. Praha 1968.

Hroch M. K otázce územní skladby národního hnutí. ČSČH XIX, 1971.

Hroch M. (vyd.). Úloha historického povědomí v evropském národním hnutí v 19. století. AUC, Studia historica XV, 1976.

Hroch M. Das Bürgertum in den nationalen Bewegungen des 19. Jahrhunderts, in: J. Kocka (vyd.), Bürgertum im ig. Jahrhundert. Deutschland im europäischen Vergleich, 3. München 1988.

Hroch M. Historická beletrie a historické vědomí v 19. století. AUC, Studia historica XXXIII, 1988.

Hroch M. From National Movement to the Fully-formed Nation. New Left Review 198,1993.

Hroch M. V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě. Praha 1999.

Hroch M. (vyd.). Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů. Praha 2003.

Hroch M. Eugen Lembergs „Nationalismustheorie“. Bohemia 45, 2005.

Hroch M. National Romanticism, in: B. Trencsényi, M. Kopeček (vyd.),' Discourses of Collective Identity in Central and Southeast Europe II. National Romanticism – The Formation of National Movements. Budapest 2007.

Hroch M._ř Klusáková L. (vyd.). The Criteria of Backwardness. Praha 1996.

Hroch M._; MalečkováJ. Historical heritage: continuity and discontinuity in the construction of national history. AUC, Studia historica LI 11, 2000.

Hubbard W. H., Myhre J. E., Nordby T., Sogner S. (vyd.). Making a Historical Culture. Historiography in Norway. Oslo 1995.

Hübner K. Das Nationale. Verdrängtes, Unvermeidliches, Erstrebenswertes. Graz, Wien & Köln 1991.

Hunter E. J. A Sociological Analysis of Certain Types of Patriotism. New York 1932.

Hutchinson J. The Dynamics of Cultural Nationalism: The Gaelic Revival and the Dynamics of the Irish Nation State. London 1987.

Cherubin D. Zur bürgerlichen Sprache des 19. Jahrhunderts. Wlrktndts Wort 33,1983.

Chloupek J.₍ Nekvapil J. (vyd.). Reader in Czech sociolinguistics. Amsterdam 1987.

Iiiig S. Zwischen Körpertüchtigung und nationaler Bewegung: Turnvereine in Bayern 7848-1890. Köln 1998.

Imbusch P. Macht und Herrschaft in der Diskussion, in: P. Imbusch (vyd.), Macht und Herrschaft. Opladen 1998.

Imbusch P. (vyd.). Macht und Herrschaft. Opladen 1998.

James P. Nation Formation. Towards a Theory of Abstract Community. | London 1996.

Jeismann M., Westheider R. Wofür steht der Bürger?, in: R. Kosseieck, M. Jeismann (vyd.), Der politische Totenkult. Kriegerdenkmäler in der Moderne. München 1994.

Jenkins R. Rethinking Ethnicity. 2. vyd. Thousand Oaks (CA) 2008.

Jespersen O. Mankind, Nation and Individual from a Linguistic Point of View. Oslo 1925.

Johannet R. Le principe des nationalités. Paris 1918.

Joseph B. Nationality, its Nature and Problems. London 1929.

Jüngel E. Die Wahrheit des Mythos und die Notwendigkeit der Entmy-thologisierung, in: E. Jüngel, Das Wort, das Geschichte macht. Tartu Greifswald 1996.

Jüngel E., Das Wort, das Geschichte macht. Tartu £r Greifswald 1996.

Kaschuba W. Die Nation als Körper, in: E. François et al. (vyd.), Nation und Emotion. Deutschland und Frankreich im Vergleich 19. und 20. Jahrhundert. Göttingen 1995.

Katz D. Nationalism and International Conflict Resolution, in: H. C. Keimen (vyd.), International Behaviour. A Social-Psychological Analysis. New York 1965.

Kaupas V. Die Presse Litauens, unter Berücksichtigung des nationalen Gedankens und der öffentlichen Meinung I. Klajpeda 1934-

Keane J., Civil Society and the State: New European Prespectives. London 1988.

Keating M. Nations against the State. The New Politics of Nationalism in Quebec, Catalonia and Scotland. Basingstoke/Hampshire 1996.

\Keating M. State and Regional Nationalism. Territorial Politics and European State. New York 1988.

Ke\lourie E. Nationalism. London 1960.

Keimen H. C. (vyd.). International Behaviour. A Social-Psychological Ana-\ lysis. New York 1965.

Kenjlläirrei^A. Nationalism. Problems Concerning the Word, the Concept j and Classification. Jyväskylä 1964.

Kemiläinen A. Frän „Homo Novus“ tili överklass. De första generationer-na av den ünska bildade klassen, in: I. Norrlid (vyd.), Over Gränsen. Festskrift tili Brigitta Odin. Lund 1987.

Khleif B. B. Insiders, Outsiders and Renegades: Towards a Classification of Ethnolinguistic Labels, in: H. Giles, B. Saint-Jacques (vyd.), Language and Ethnic Relations. Oxford Er New York 1979.

Kilias J. Wspölnota abstrakcyjna. Zarys socjologii naroda. Warszawa 2004.

Klein B. „The Whole Empire of Great Britain.“ Zur Konstruktion des nationalen Raumes in Kartographie und Geographie, in: U. Bielefeld, G. Engel (vyd.), Bilder der Nation. Hamburg 1998.

Kluxen-Pytha D. Nation und Ethos. Freiburg 1991.

Kocka J. (vyd.). Bürgertum im ig. Jahrhundert. Deutschland im europäischen Vergleich, 3. München 1988.

Kohn, H. The Idea of Nationalism. A Study in Its Origins and Background. New York 1944.

Kohn, H. Nationalism. Its Meaning and History. Princeton 1955.

Koralka J. Co je närod? Praha 1968.

Kosseleck R., Jeismann M. (vyd.). Der politische Totenkult. Kriegerdenkmäler in der Moderne. München 1994.

Kowalczyk S. Naröd, Panstwo, Europa. Z problematyki filozofii narodu. Radom 2003.

Kreis G. Helvetia im Wandel der Zeiten. Die Geschichte einer Repräsentationsfigur. Zürich 1991.

Kreseritzky W. v., Sick K.-P. (vyd.). Demokratie in Deutschland. Chancen und Gefährdungen im ig. und 20. Jahrhundert. München 1999.

Krusius-Ahrenberg L. Der Durchbruch des Nationalismus und Liberalismus im politischen Leben Finnlands 1856-1863. Helsinki 1934.

Kutnar F. Obrozenske vlastenectvi a nacionalismus. Praha 2003.

Langewiesche D. Nation, Nationalismus, Nationalstaat: Forschungsstand und Forschungsperspektiven. Neue politische Literatur 40,1995.

Langewiesche D. Staatsbildung und Nationsbildung in Deutschland – ein Sonderweg? Die deutsche Nation im europäischen Vergleich, in: U. v. Hirschhausen, J. Leonhard (vyd.), Nationalismen in Europa. West-und Osteuropa im Vergleich. Göttingen 2001.

Lartichaux J.-Y. Linguistic Politics during the French Revolution. Dioge-nes 97,1977.

Lawrence P. Nationalism: History and Theory. Harlow (UK) Er New York 2005.

Le Rider J., Csäky M., Sommer M. (vyd.). Transnationale Gedächtnisorte in Zentraleuropa. Innsbruck, Wien Er München 2002.

Leca J. De quoi parle-t-on? In: Nations et nationalismes. Paris 1995.

Leersseri J. Nation, Volk und Vaterland zwischen Aufklärung und Romantik, in: A. Bormann (vyd.), Volk – Nation – Europa. Würzburg 1998.

Leerssen J. National Thought in Europe. A Cultural History. Amsterdam 2006.

Lemberg E. Wege und Wandlungen des Nationalbewusstseins. Studien zur Geschichte der Volkswerdung in den Niederlanden und in Böhmen. Münster 1934.

Lemberg E. Nationalismus. Hamburg 1964.

Lenin V. I. Sebrané spisy 20. Praha 1957.

Lepsius M. R. Interessen, Ideen und Institutionen. Opladen 1990. | 287

Lepsius M. R. Demokratie in Deutschland. Soziologisch-historische Konstellationsanalysen. Göttingen 1993.

Lerner A. J. The Nineteenth-Century Monument, in: M. Ringrose, A. J. Lerner (vyd.), Reimagining the Nation. Buckingham & Philadelphia 1993.

LeVine R.₍ Campbell D. Ethnocentrism: Theories of Conflict, Ethnic Attitudes, and Group Behaviour. New York 1972.

Liakos A. (vyd.). The European Canon. Leipzig 2007.

Link J., Wülfing W. (vyd.). Nationale Mythen und Symbole in der zweiten Hälfte des ig. Jahrhunderts. Stuttgart 1991.

Linke A., Zum Sprachgebrauch des Bürgertums im 19. Jahrhundert. Überlegungen zur kultursemiotischen Funktion des Sprachverhaltens, in: R. Wimmer (vyd.), Das ig. Jahrhundert. Sprachgeschichtliche Wurzeln des heutigen Deutsch. Berlin New York 1991.

Linz J. From Primordialism to Nationalism, in: E. A. Tiryakian, R. Rogowski (vyd.), New Nationalism of the Developed West. London £r Sydney 1985.

Linz J. Nationalstaaten, Staatsnationen, multiethnische Staaten, in: J. Gräser et al. (vyd.), Staat, Nation, Demokratie, Tradition und die Perspektiven moderner Gesellschaften. Göttingen 2001.

LloberaJ. R. The God of Modernity. The Development of Nationalism in Western Europe. Oxford Sr Providence 1994.

Llobera J. The Foundations of National Identity. From Catalonia to Europe. Oxford £r New York 2003. v Loewenstein B. Eine alte Geschichte? Massenpsychologie und Nationalismusforschung, in: E. Schmidt-Hartmann (vyd.), Formen des nationalen Bewusstseins im Lichte zeitgenössischer Nationalismustheorien. München 1994.

LoitiA. (vyd ,)>National Movements in the Baltic Countries during the igth iCentury. Stockholm 1985.

LönrirotH^.., Molin K., Björk P. (vyd.). Conceptions of National History. Berlin £r New York 1994.

L

_

Lorenz C. Konstruktion der Vergangenheit. Eine Einführung in die Geschichtstheorie. Köln 1997.

Lowenthal D. European and English Landscapes as National Symbols, in: D. Hooson (vyd.), Geography and National Identity. Oxford Er Cambridge 1994.

Luhmann N. Macht. Stuttgart 1975.

Lukes S. Power. A Radical View. London Er New York 1974.

Maas A. Der Kult des toten Krieger. Frankreich und Deutschland nach 1870/71, in: E. François et al. (vyd.), Nation und Emotion. Deutschland und Frankreich im Vergleich ig. und 20. Jahrhundert. Göttingen 1995.

Magocsi P. The Language Question as a Factor in the National Movement in Eastern Galicia, in: A. S. Markovits, F. S. Sysyn (vyd.), Nation-building and the Politics of Nationalism: Essays on Austrian Galicia. Cambridge (Mass.) 1982.

Machiavelli N. Discorso 0 Dialogo intorno alia lingua nostra (moderní edice B. T. Sozzi, Torino 1976).

Mann M. The Sources of Power: i. The Rise of classes and nation-states, 1760-1914. Cambridge 1993.

Mann M. Geschichte der Macht III, l. Frankfurt am Main Er New York 1998.

Markovits A. S._r Sysyn F. S. (vyd.). Nationbuilding and the Politics of Nationalism: Essays on Austrian Galicia. Cambridge (Mass.) 1982.

Mármora L. Nation und Internationalismus. Probleme und Perspektiven eines sozialistischen Nationsbegriffs. Bremen 1983.

Martin M. M. The Making of France. London 1959.

Martin-Jones M. Language, Power and Linguistic Minorities. The Need for an Alternative Approach to Bilingualism, Language Maintenance and Shift, in: R. D. Grillo (vyd.), Social Anthropology and the Politics of Langugage. London New York 1989.

Masaryk T. G. Naše nynější krize. Praha 1895.

Matschke-von Wicht B. Zum Problem des Kriegerdenkmals in Österreich in der l. Hälfte des 19. Jahrhunderts, in: R. Kosseieck, M. Jeismann (vyd.), Der politische Totenkult. Kriegerdenkmäler in der Moderne. München 1994.

Maur E. Pojetí národa v díle M. Pavla Stránského O státě českém, in: J. Pelikán (vyd.), K poctě profesora Miroslava Hrocha. AUC, Phil et Hist. 3,1996.

Maur E. Pojetí národa ve starší české historiografii jako východisko koncepce českého národa v první polovině 19. století, in: M. Skřivánek (vyd.), Národní obrození a rok 1848 v evropském kontextu. Litomyšl 1998.

Maur E. Palackého koncepce českých agrárních dějin a její osudy, in: František Palacký 1798-1998. Praha 1999.

Maur E. Der Begriff der Nation in der böhmischen Historiographie der Aufklärung, in: O. Dann, M. Hroch, J. Koll (vyd.), Patriotismus und Nationsbildung am Ende des Heiligen Römischen Reiches. Köln 2003.

Maurer M. Feste und Feiern als historischer Forschungsgegenstand. Historische Zeitschrift 253,1991.

McCrone D. The Sociology of Nationalism. London Er New York 1998.

McKim R., McMahon J. The Morality of Nationalism. Oxford Er New York 1997-

Mead G. H. Mind, Self and Society. Chicago 1934.

Meinecke F. Weltbürgertum und Nationalstaat. München £jr Berlin 1907.

Meyer T. Identitätswahn. Die Politisierung des kulturellen Unterschieds. Berlin 1997.

Minogue K. R. Nationalism. London 1967.

Miscevic, N. (vyd.). Nationalism and Ethnic Conflict. Chicago 2000.

Mosse G. L. Die Nationalisierung der Massen. Politische Symbolik und Massenbewegungen von den Napoleonischen Kriegen bis zum Dritten Reich. Frankfurt am Main 1976.

Mosse G. L. Nationalism and Sexuality. Respectability and Abnormal Sexuality in Modern Europe. Madison 1985.

Motýl A. How Empires Rise and Fall: Nation, Nationalism, and Imperial Elites, in: J. G. Beramendi et al. (vyd.), Nationalism in Europe. Past and Present. Santiago de Compostela 1994.

Münkler H., Grünberger H. Origo et Vetustas. Herkunft und Alter als Topoi nationaler Identität, in: H. Münkler, H. Grünberger, K. Mayer (vyd.), Nationenbildung. Die Nationalisierung Europas im Diskurs humanistische Intellektueller: Italien und Deutschland. Berlin 1998.

Münkler H., Grünberger H., Mayer K. (vyd.). Nationenbildung. Die Nationalisierung Europas im Diskurs humanistische Intellektueller: Italien una Deutschland. Berlin 1998.

Nairn T. The Break-up of Britain: Crisis and Neo-nationalism. London 1977- (Kapitola The Modern Janus česky in: M. Hroch (vyd.), Pohledy na národ a nacionalismus. Praha 2003, s. 143-153.)

Nairn T._r Hobsbawm E._ř Debray R., Löwy M. Nationalismus und Marxismus. Berlin 1978.

Neumann F. J. Volk und Nation. Leipzig 1888.

Niethammer L. Kollektive Identität. Heimliche Quellen einer unheimlichen Konjunktur. Reinbek 2001.

Nippekdey T. Nationalidee und Nationaldenkmal im 19. Jahrhundert. His-tprbdi^Zeitschrift 206,1968.

Nolte/C. The Sokol in the Czech Lands to 1914. Basingstoke 2003.

Nora P. (vyd.). Les Lieux dé mémoire. I. La République, II. La Nation, III. Les France. Paris 1984-1992.

Norrlid I. (vyd.). ÖverGränsen. Festskrift tili Brigitta Odén. Lund 1987.

Novotny J. Sokol v zivotë nâroda. Praha 1990.

Ogilvie S. C., Cerman M. (vyd.). European proto-industrialization. Cambridge £r New York 1996.

Ochmarïski J. Historia Litwy. Wroclaw, Warszawa £r Krakôw 1990.

Olsen M. E., Marger M. N. (vyd.). Power in modem societies. Oxford ir Boulder 1993.

Orridge A. W. Uneven Development and Nationalism. Political Studies 29,1982.

OveringJ. The Role of Myth: An Anthropological Perspective, in: G. Ho-skin, G. Schöpflin, Myths of Nationhood. London 1997.

Özkirimli U. The nation as an artichoke? A critique of ethnosymbolist interpretations of nationalism. Nations and Nationalism 8, 2003.

Özkirimli U. (vyd.). Nationalism and its Futures. London 2003.

Özkirimli U, Contemporary Debates on Nationalism. A Critical Engagement. Houndmills/Basingstoke Er New York 2005.

Paré J.-R. Les „écrits de jeunesse“ de Max Weber: l'histoire agraire, le nationalisme et les paysans. Revue Canadienne de science politique, Sept. 1995-

Pelikan J. (vyd.). K poctë profesora Miroslava Hrocha. AUC, Phil et Hist. 3, 1996.

Pokorny J., Rak J. Öffentliche Festtage bei den Tschechen, in: E. Brix, H. Stekl (vyd.), Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage in Mitteleuropa. Wien 1997.

Popitz H. Phänomene der Macht. Autorität – Gewalt – Herrschaft – Technik. Tübingen 1986.

Puhle H.-J. Nation-States, Nations, and Nationalism in Western and Southern Europe, in: J. G. Beramendi et al. (vyd.), Nationalism in Europe. Past and Present II. Santiago de Compostella 1994.

Quasthoff U. Soziales Vorurteil und Kommunikation. Eine sprachwissenschaftliche Analyse des Stereotyps. Frankfurt am Main 1973.

Reiterer A. F. Soziale Identität. Ethnizität und sozialer Wandel. Zur Entwicklung einer anthropologischen Struktur. Frankfurt am Main New York 1993.

Renan E. Qu'est-ce qu'une nation? in: Œeuvres Completes I. Paris 1947. (Cesky in: M. Hroch (vyd.), Pohledyna nârod a nacionalismus. Praha 2003, s. 24-35.)

Renaut A. Logique de la nation, in: G. Delannoi, P.-A. Taguieff, Théories du nationalisme. Paris 1991.

Revel J., Levi G. (vyd.). Political Uses of the Past The Recent Mediterranean Experience. London 2001.

Rexroth K. H. Volkssprache und werdendes Volksbewustsein im ostfränkischen Reich, in: H. Beumann, W. Schröder (vyd.), Aspekte der Nationenbildung im Mittelalter. Sigmaringen 1978.

Ringrose M., Lerner A. J. (vyd.). Reimagining the Nation. Buckingham Er Philadelphia 1993.

Roellecke G. Herrschaft und Nation. Rechtsphilosophische Hefte III, 1994.

Rogel C. The Slovenes and Jugoslavism 1890-1914. New York 1977.

Rokkan S. (vyd.). Comparative Research Across Cultures and Nations. Paris Er The Hague 1968.

Rokkan S. Dimensions of State Formation, in: Ch. Tilly (vyd.), The Formation of National State in Western Europe. Princeton 1975.

Rokkan S._f Steelen K.₍ Warmbrunn J. Nation-building. A reviev of recent comparative research and a selected bibliography of analytical studies. Current Sociology, vol. 19, No. 3, The Hague Er Paris 1973.

Römer M. Litwa. Studium o odrodzeniu narodu litewskiego. Lwowi9o8.

Ross J. A. Language and the Mobilization of Ethnic Identity, in: H. Giles, B. Saint-Jacques (vyd.), Language and Ethnic Relations. Oxford Er New York 1979.

Rössler K. System der Staatslehre. Leipzig 1857.

Rostow W. W. How It All Began. London 1975.

Roth K. Bilder in den Köpfen, in: V. Heuberger, A. Suppan, E. Vyslonzil (vyd.), Das Bild vom Anderen. Frankfurt am Main New York 1998.

Rudnytsky I. L. Observations on the Problem of „Historical“ and „Non-historical“ Nations. Harvard Ukrainian Studies 5,1981.

Rümelin G. Kanzlerreden. Tübingen 1907.

Sahlins P. Boundaries. The Making of Spain and France in the Pyrenees. Berkeley 1989.

Samuel R. (vyd.). Patriotism. The Making and Unmaking of British National vnity, Nil. London £r New York 1989.

Sandkühler T., Schmidt H.-G. „Geistige Mütterlichkeit“ als nationaler Mythos im Deutschen Kaiserreich, in:J. Link, W. Wülfing (vyd.), Nationale Mythen und Symbole in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts. Stuttgart 1991.

Sandner G. In Search of Identity: German Nationalism and Geography, \ 1871-1910, in: D. Hooson (vyd.), Geography and National Identity. Oxford & Cambridge 1994.

Setori-Watson H. Nations and State. An Enquire into the Origins of Nati-<His and the Politics of Nationalism. London 1977.

Seymbur^M^Redefining the Nation, in: N. Miscevic (vyd.), Nationalism and Ethnic Conflict. Chicago 2000.

Shafer B. C. Nationalism. Myth and Reality. London 1955.

Shafer B. C. Only if We Knew More About Nationalism. Canadian Review of Studies in Nationalism 7,1980.

Shevelov G. The Ukrainian Language in the First Half of the Twentieth Century (1900-1941): its State and Status. Cambridge (Mass.) 1989.

Shils E. Nation, nationality, nationalism and civil society. Nations and Nationalism, 1995.

Schama S. Landscape and Memory. London 1996. (Česky Krajina a paměť. Praha 2007.)

Schieder T. Nationalismus und Nationalstaat. Studien zum nationalen Problem im modernen Europa. Göttingen 1991.

Schieder T., Dann O. (vyd.). Nationale Bewegung und soziale Organisation I. München 1978.

Schmale W., Dodde N. Revolution des Wissens? Bochum 1991.

Schmidt-Hartmann E. (vyd.). Formen des nationalen Bewusstseins im Lichte zeitgenössischer Nationalismustheorien. München 1994.

Schöpflin G. Introduction, in: G. Hosking, G. Schöpflin (vyd.), Myths of Nationhood. London 1997.

Schöpflin G. Nations, Identity, Power. The New Politics of Europe. London 2000.

Schulze H. Gibt es überhaupt eine deutsche Geschichte? Berlin 1989.

Schulze H. Stát a národ v evropských dějinách. Praha 2003.

Schulze-Wessel M. (vyd.). Nationalisierung der Religion und Sakralisie-rung der Nation im östlichen Europa. Stuttgart 2006.

Schybergson M. G. Politische Geschichte Finnlands 1809-1919. Gotha Stuttgart 1925.

Sinkó K. Zur Entstehung der staatlichen und nationalen Feiertage in Ungarn, in: E. Brix, H. Stekl (vyd.), Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage in Mitteleuropa. Wien 1997.

Sipovič Č. The Language Problem in the Catholic Church in Byelorussia from 1832 to the First World War. Journal of Byelorussian Studies 111,1973-

Skovmand B. et al. Geschichte Dänemarks. Neumünster 1973.

Skřivánek M. (vyd.). Národní obrození a rok 1848 v evropském kontextu. Litomyšl 1998.

Smith A. The diffusion of nationalism: some historical and sociological perspectives. British Journal of Sociology 29,1978.

Smith A. The Ethnic Origins of Nations. Oxford & Cambridge 1986.

Smith A. National Identity. London 1991.

Smith A. The Nation: Invented, Imagined, Reconstructed? in: M. Ringro-se, A. J. Lerner (vyd.), Reimagining the Nation. Buckingham §r Philadelphia 1993.

Smith A. Nationalism and Modernism. A Critical Survey of Recent Theories of Nations and Nationalism. London New York 1998.

Smith A. The poverty of anti-nationalist modernism. Nations and Nationalism g, 2003.

Smith A. D. Theories of Nationalism. London 1971.

Smith A. D. The „Golden Age“ and National Renewal, in: G. Hosking, G. Schöpflin (vyd.), Myths and Nationhood. London 1997.

Smith W. National Symbols, in: A. Motyl (vyd.), Encyclopedia of Nationalism, vol. l. London San Diego 2001.

Snyder L. L. The Meaning of Nationalism. New Brunswick (Nj) 1954.

Snyder L. L. The New Nationalism. Ithaca (NY) 1968.

Snyder L. L. Varieties of Nationalism. A Comparative Study. Hinsdale (ill.) 1976.

Snyder L. L. Nationalism and the Territorial Imperative. Canadian Review of Studies in Nationalism 3,1975.

S0rensen O. The Development of a Norwegian National Identity during the Nineteenth Century, in: O. Sorensen (vyd.), Nordic Paths to National Identity. Oslo 1994.

S0rensen O. (vyd.). Nordic Paths to National Identity. Oslo 1994.

Sorokin P. Society, Culture, and Personality. Their Structure and Dynamics. A System of General Sociology. New York 1947.

Speer H. Das Bauernschulwesen im Gouvernement Estland vom Ende des achtzehenten Jahrhunderts bis zur Russifizierung. Tartu 1936.

Speth R. Nation und Revolution. Politische Mythen im 79. Jahrhundert. Opladen 2000.

Stalin J. V. Marxismus a národnostní otázka, in: Spisy 2. Praha 1949-

Starý Z. Ve jménu funkce a intervence. AUC, Philologica, Monographia CXXIII, 1994.

Stavenhagen E. Das Wesen der Nation. Berlin 1934.

Stokes G. Cognition and the Function of Nationalism. Journal of Interdisciplinary History IV, 1974.

Stokes &. Cognitive Style and Nationalism. Canadian Review of Studies in Nationalism 9,1982.

Stokes G. Class and Nation: Competing Explanatory Systems. East European Politics and Societies 4,1990.

\Sugar P. F. The Roots of Eastern European Nationalism, in: Congres international des études balkaniques. Resumées et communications.

\ Histoire XX siècle. Sofia 1966.

SunVlhaussen H. Der Einfuss der Herderschen Ideen auf die Nationsbilldung bei den Völkern der Habsburgermonarchie. München 1973.

Sundhattssen H. Kriegserinnerung als Gesamtkunstwerk und Tatmotiv: /Sechshundertzehn Jahre Kosovo-Krieg (1389-1999), in: D. Beyrau

(vyd.)_f Der Krieg in religiösen und nationalen Deutungen der Neuzeit. Tübingen 2001.

Suppan A. Identitäten und Stereotypen in multiethnischen europäischen Regionen, in: W. Heuberger et al. (vyd.), Das Bild vom Anderen. Frankfurt am Main New York 1998.

Svend E. et al. (vyd.). Festskrift til Astrid Friis. K0benhavn 1963.

Szacki J. O narodzie i nacjonalizmie. ZNAK 1997, č. 3.

Szporluk R. Communism and Nationalism. Oxford 1988.

SzücsJ. Nation und Geschichte. Studien. Köln Er Wien 1981.

Šalda F. X. Kritické projevy 3. Praha 1950.

Šíma K. Národní slavnosti šedesátých let 19. století jako performativní akt konstruování národní identity. ČČH104,2006.

Tacke Ch. Denkmal im sozialen Raum. Nationale Symbole in Deutschland und Frankreich im ig. Jahrhundert. Göttingen 1995.

Tägil S. (vyd.). Studying Boundary Conflicts. A Theoretical Framework. Stockholm 1977.

Tägil S. (vyd.). Regions in Upheaval. Ethnic Conflict and Political Mobilization. Stockholm 1984.

Taguieff P.-A. Le nationalisme des nationalistes, in: G. Delannoi, P.-A. Ta-guieff (vyd.), Théories du nationalisme. Paris 1991.

Taylor C. Die Quellen des Selbst. Die Entstehung der neuzeitlichen Identität. Frankfurt am Main 1994.

Thadden R. Aufbau nationaler Identität. Deutschland und Frankreich im Vergleich, in: B. Giesen (vyd.), Nationale und kulturelle Identität. Frankfurt am Main 1991.

Thadden R. v., Kaudelka S., Serrier T. (vyd.). Europa der Zugehörigkeiten. Göttingen 2007.

Ther P., Sundhaussen H. (vyd.). Regionale Bewegungen und Regionalismen in europäischen Zwischenräumen seit der Mitte des ig. Jahrhunderts. Marburg 2003.

Thimme B. Kirche und nationale Frage in Livland während der l. Hälfte des ig. Jahrhunderts. Königsberg 1938.

Thomas G. Linguistic Purism. London Er New York 1991.

Tilly Ch. (vyd.). The Formation of National States in Western Europe. Princeton 1975.

Tilly Ch. States and Nationalism in Europe since 1600. New York 1991.

Tiryakian E. A., Rogowski R. (vyd.). New Nationalism of the Developed West. London Sydney 1985.

Titzmann M. Die Konzeption der „Germanen“ in der deutschen Literatur des 19. Jahrhunderts, in: J. Link, W. Wülfing (vyd.), Nationale Mythen und Symbole in der zweiten Hälfte des ig. Jahrhunderts. Stuttgart 1991.

Tomaszewski J. Z dziejów Polesia. Warszawa 1963.

Tombs R. (vyd.). Nationhood and Nationalism in France. From Boulan-gism to the Great War 1889-1918. London 1991.

Tombs R. The Political Trajectory of Nationalism in Ninteénth-Century France, in: U. v. Hirschhausen, J. Leonhard (vyd.), Nationalismen in Europa. West- und Osteuropa im Vergleich. Göttingen 2001.

Tommila P. Hat das finnische Volk eine Geschichte? Jahrbuch für finnischdeutsche Literaturbeziehungen 27,1995.

Trencsényi B., Kopeček M. (vyd.). Discourses of Collective Identity in Central and Southeast Europe II. National Romanticism – The Formation | 295 of National Movements. Budapest 2007.

Třepte H.-C. Die Hiessigen (Tutejsi/Tzutejšyja) – regionales Bewusstsein im polnisch-weissrussischen Grenzreum, in: P. Ther, H. Sundhaussen (vyd.), Regionale Bewegungen und Regionalismen in europäischen Zwischenräumen seit der Mitte des 19. Jahrhunderts. Marburg 2003.

Troebst S. „Intermarium“ und „Vermählung mit dem Meer“. Kognitive Karten und Geschichtspolitik in Ostmitteleuropa. Geschichte und Gesellschaft 28,2002.

Treštík D. Vymýšlení českého národa. Dějiny a současnost 22,2000, č. 2.

Třeštík D. Mýty kmene Čechů. Praha 2003.

Uhl H. Zivilisationsbruch und Gedächtniskultur. Innsbruck, Wien München 2003.

Urban O. Kapitalismus a česká společnost. Praha 1978.

Venediktov G. Iz istorii sovremennogo bolgarskogo jazyka. Sofia 1981.

Viroli M. For Love of Country. An Essay on Patriotism and Nationalism. Oxford 1995.

Vogel J. Nationen im Gleichschritt. Der Kult der „Nation in Waffen“ in Deutschland und Frankreich 1870-1914. Göttingen 1997.

Voigt R. (vyd.). Symbole der Politik. Politik der Symbole. Opladen 1989.

Vogler C. M. The Nation State. Aldershot 1985.

Weber E. Peasants into Frenchmen. The Modernization of France 1870-1914. Stanford 1976.

Weber E. Gauls versus Franks, in: R. Tombs (vyd.), Nationhood and Nationalism in France. From Boulangism to the Great War 1889-1918. London 1991.

Weber M. Gesammelte Aufsätze zur Wirtschaftslehre. Tübingen 1973.

Weber M. Wirtschaft und Gesellschaft II. Tübingen 1976.

Welller H.-U. Modernisierungstheorie und Geschichte. Göttingen 1975.

Wenler H.-U. Nationalismus, Nation und Nationalstaat in Deutschland iitb-ausgehenden 18. Jahrhundert, in: U. Herrmann (vyd.), Volk -

Nation – Vaterland. Studien zum Achtzehnten Jahrhundert, sv. i8. Hamburg 1996.

Weh 1er H.-U. Nationalismus. Geschichte, Formen, Folgen. München 2001.

Weichlein J. „Qu'est-ce qu'une nation?“ Stationen der deutschen statistischen Debatte um Nation und Nationalität in der Reichsgrün-dungszueit, in: W. v. Kreseritzky, K.-P. Sick (vyd.)_f Demokratie in Deutschland. Chancen und Gefährdungen im 79. und 20. Jahrhundert. München 1999.

Weichlein S. Nation und Region. Integrationsprozesse im Bismarckreich. Düsseldorf 2004.

Weilenman H. The Interlocking of Nation and Personality Structure, in: K. W. Deutsch, W. J. Foltz (vyd.), Nation-Building. New York 1963, 1966.

Weiser T., K. W. Deutschs Modell der Nationswerdung und sein Beitrag für die historische Nationalismusforschung, in: E. Schmidt-Hart-mann, Formen des nationalen Bewusstseins im Lichte zeitgenössischer Nationalismustheorien. München 1994.

Wendt D. Feindbild – seine biologischen und psychologischen Ursachen, in: R. Voigt (vyd.), Symbole der politik. Politik der Symbole. Opladen

1989.

Williams G. A. Language Group Allegiance and Ethnic Interaction, in: H. Giles, B. Saint-Jacques (vyd.), Language and Ethnie Relations. Oxford Ef New York 1979.

Williams G. A. The Welsh in their History. London Er Canberra 1982.

Wils L. L'emploi des langues en matieres judiciaires et administratives dans le Royaume de Belgique. Revue du Nord LXXIII, 1991.

Wilson T. M., Donnan H. Border Identities. Nation and State in International Frontiers. Cambridge 1998.

Wimmer R. (vyd.). Das ig. Jahrhundert. Sprachgeschichtliche Wurzeln des heutigen Deutsch. Berlin & New York 1991.

Wirth L. Types of Nationalism. American Journal of Sociology XLI, 1936.

Wuorinen J. H. Nationalism in Modern Finland. New York 1931.

Yiftachel O. The Homeland and Nationalism, in: A. Motyl (vyd.), Encyclopedia of Nationalism, vol. i. London Er San Diego 2001.

Ziegler H. Die moderne Nation. Ein Beitrag zur politischen Soziologie. Tübingen 1932.

Zimmer O. Nationalism in Europe, 1890-1940. Basingstoke/Hampshire New York 2003.

Znaniecki F. Modem Nationalities. A Sociological Study. Urbana (III.) 1952.

Zur Nationalitätenfrage. Baltische Monatsschrift 1863.

Zwolinski A. Wprowadzenie do rozwaéafi 0 narodzie. Kraköw 2005.

LITERATURA K DĚJINÁM JEDNOTLIVÝCH NÁRODŮ

Adamson D. L. Class, Ideology and the Nation. A Theory of Welsh Nationa- | 297 lism. Cardiff: University of Wales Press 1991.

Adanir F. Die makedonische Frage. Ihre Entstehung und Entwicklung bis 1908. Wiesbaden: Steiner 1979.

Asch R. G. (vyd.). Three Nations – a Common History? England, Scotland, Ireland and British History, c. 7600-1920. Bochum: Universitätsverlag N. Brockmeyer 1993.

Beaune G, Naissance de la Nation France. Paris: Gallimard 1985.

Berding H. (vyd.). Nationales Bewusstsein und kolektive Identität. Frankfurt am Main: Suhrkamp 1994.

Beresnevičiute-Nosálová, H. Litva. Praha: Libri 2006.

Beyrau D., Lindner R. (vyd.). Handbuch der Geschichte Weissrusslands. Göttingen: Vandenhoeck Er Ruprecht 2001.

Boyd C. P. Historia Patria. Politics, History and National Identity in Spain, 1875-7975. Princeton: Princeton University Press 1997.

Busck S., Poulen H. Dějiny Dánska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2007.

Coupland R. Welsh and Scottish Nationalism. London: Collins 1954.

Dakin D. The Unification of Greece, 1770-1923. London: Benn 1972.

Dann O. (vyd.). Nationalismus und sozialer Wandel. Hamburg: Hoffmann u. Campe 1978.

Davies N. Polsko. Dějiny národa ve středu Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2003.

Delanty G., Kumar K. (vyd.). The SAGE Handbook of Nations and Nationalism. London £r Thousand Oaks: SAGE Publications 2006.

Djordjevič D. Révolutions nationales des peuples balkaniques, 1804-1914. Beograd: Istorijski institut 1965.

Eriksonas L., Müller L. (vyd.). Statehood Before and Beyond Ethnicity. Bruxelles Er New York: P. I. E.-Peter Lang 2005.

Faensen J. Die albanische Nationalbewegung. Wiesbaden: Harrassowitz 1980.

Ferro Mi Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2006.

Ford C. Creating the Nation in Provincial France. Religion and Political Identity in Brittany. Princeton: Princeton University Press 1993.

Gerdes D. Regionalismus als soziale Bewegung. Vow Vergleich zur Kontextanalyse. Frankfurt New York: Campus 1985.

Giesen B. (vyd.). Nationale und kulturelle Identität. Frankfurt am Main: Suhrkamp 1991.

Gross M. Die Anfänge des modernen Kroatien. Gesellschaft, Politik und Kultur in Zivil-Kroatien und -Slawonien in den ersten dreißig Jahren nach 1848. Wien, Köln, Weimar: Böhlau 1993.

Guibernau Montserrat M. Catalan Nationalism. London: Routledge 2003.

Hälfdanarson G._f Isaacs K. (vyd.). Nations and Nationalities in Historical Perspective. Pisa: Edizioni Plus 2001.

Hall J. A. (vyd.). The State of the Nation. Ernest Gellner and the Theory of Nationalism. Cambridge (UK) New York: Cambridge University Press 1998.

Hall P. The Social Construction of Nationalism. Sweden as example. Lund: Lund University Press 1998.

Harvie Ch. Scotland and Nationalism. Scottish society and politics 1707 to the present. 4. vydäni. London Sr New York: Routledge 2004.

Haupt H.-G., Miller M. G., Woolf S. (vyd.). Regional and National Identities in Europe in the XlXth and XXth Centuries. The Hague: Kluwer Law 1998.

Heiberg M. The Making of the Basque Nation. Cambridge (UK) £r New York: Cambridge University Press 1989.

Hermans T. J., Vos L., Wils L. The Flemish Movement. A Documentary History, 1780-1990. London: Atlantic Highlands 1992.

Hermet G. Histoire des nations et du nationalisme en Europe. Paris: Editions du Seuil 1996.

Hlavacka M. a kol. Dejiny Rakouska. Praha: Nakladatelstvi Lidove noviny 2002.

Hradecny P. Dejiny Albanie. Praha: Nakladatelstvi Lidove noviny 2008.

Hradecny P., Dostälovä R., Hrochovä V.₍ Oliva P., Vavrinek V. Dejiny Rec-ka. Praha: Nakladatelstvi Lidove noviny 1998.

Hroch M. Social Preconditions of National Revival in Europe. A Comp rative Analysis of the Social Composition of Patriotic Groups amoi the Smaller European Nations. Cambridge 1985.

Hroch M. Na prahu národní existence. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1999.

Hroch M., Kadečková H., Bakke E. Dějiny Norska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005.

Chlebowczyk J. On Small and Young Nations in Europe. Wroclaw: Ossoli-neum 1980.

Im Hof U. Mythus Schweiz. Identität-Nation-Geschichte, 1291-1991. Zürich: Neue Zürcher Zeitung 1991.

Ivanova A., TučekJ. (vyd.). Cesty k národnímu obrození: běloruský a český model. Praha: FHS UK 2006.

Jelavich Ch., Jelavich B. The Establishment ofthe Balkan National States, 1804-1920. Seattle: University of Washington Press 1977.

Jenkins B. Nationalism in France. Class and Nation since 1789. London: Routledge 1990.

Jutíkala E._ř Pirinen K. Dějiny Finska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2006.

Kadečková H. Dějiny Islandu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2001.

Kappeler A. Der schwierige Weg zur Nation. Beiträge zur neueren Geschichte der Ukraine. Wien, Köln, Weimar: Böhlau 2003.

Koll J. „Die belgische Nation“. Patriotismus und Nationalbewusstsein in den Südlichen Niederlanden im späten 18. Jahrhundert. Münster New York: Wachsman 2003.

Kontler L. Dějiny Maďarska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2008.

Kruus H. Grundriss der Geschichte des estnischen Volkes. Tartu 1932.

Leoussi A. S. (vyd.). Encyclopedia of Nationalism. New Brunswick: Trans-action Publishers 2001.

Llobera J. The Foundations of National Identity. From Catalonia to Europe. Oxford £r New York 2003.

Moody T. W., Martin F. X. Dějiny Irska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2003.

Morgan K. O. a kol. Dějiny Británie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2002.

Motýl A. J. (vyd.). Encyclopedia of Nationalism i, 2. London, San Diego etc.: Academic Press 2001.

Müller H. a kol. Dějiny Německa. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2004.

O'Mahony P., Delanty G. Rethinking Irish History. Nationalism, Identity and Ideology. London: Macmillan 1998.

Pelikán J. a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2006.

Procaccj G. Dějiny Itálie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1998.

Reiter N. (vyd.). Nationalbewegungen auf dem Balkan. Wiesbaden: O. Harrassowitz 1983.

Rychlík J. Dějiny Bulharska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2000.

Rychlík J., Kouba M. Dějiny Makedonie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2003.

Rychlík L Perenčič M. Dějiny Chorvatska. Praha: Nakladatelství Lidové ^–nóviny 2007.

Řezník M. Formování moderního národa. Evropské „dlouhé“ 19. století. Praha: Triton 2003.

Spizzo D. La nation Luxembourgoise. Genese et structure ďune identité. Paris: Cl EMI 1995.

Šesták M. a kol. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1998.

Švankmajer M. a kol. Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny !995f 1996,1999,2004.

Švec L. a kol. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové no-300 I viny 1996.

Teich M., Porter R. (vyd.). The National Question in Europe in Historical Context. Cambridge (UK) Er New York: Cambridge University Press 1993.

Timmermann H. (vyd.). Die Entstehung der Nationalbewegungen in Europa 1750-1850. Berlin: Duncker und Humblot 1993.

Timmermann H. (vyd.). Entwicklung der Nationalbewegungen in Europa 1850-1914. Berlin: Duncker und Humblot 1998.

Treptow K. W. Dějiny Rumunska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2000.

Vakar N. P. Belorussia. The Making of a Nation: a Case Study and a Bibliographical Guide to Belorussia. Cambridge (Mass.): Harvard University Press 1956.

Waiden berg M. Kwestie narodowe w Europie Šrodkowo-wschodniej. Wars-zawa: Wydawnictwo naukowe 1992.

Woolf S. J. A History of Italy, 1700-1860. London: Methuen 1979.

Wormaldová J. Dějiny Skotska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2007.

Zur M. Der bretonische Regionalismus in Frankreich. Breslau: Priebatsch 1930.

Specializované odborné časopisy

Spojené státy americké:

Nationalities Papers, od r. 1972

Kanada:

Canadian Review of Studies in Nationalism, od r. 1973

Velká Británie:

Ethnic and Racial Studies, od r. 1978 Nations and Nationalism, od r. 1995 Ethnicities, od r. 2001

Německo:

Ethnos-Nation, od r. 1993

VECNY REJSTRIK

A

absolutismus, absolutistický 51, 55, 64-66, 70, 73, 82-86,113,125,161, 181, 208, 221, 230-231, 249, 254 agitace 51, 54,102,104,106-107,112, 117-119,124, 126-127,134,139» 141,144,160,162,164,189-190, 209, 211, 221, 223, 226-228, 231, 239, 246, 248, 257, 261, 264, 267, 271-272 analfabeti, analfabetismus,

alfabetizace 60,119-120, 206, 224, 271

anglikánská církev viz církev

anglikánská antika, antický 70, 75,126,173, 243, 259

archeologie 79,193-194 aristokracie 137 armáda 136,195, 256 asimilace 86-87, 91-92, 97,113-114,

118, 225-226, 229-230, 269 autonomie 49-50, 54, 66, 97,123,

152,160,167,182, 219 autorita 150,173,193,199, 210, 216,

256, 272 autostereotyp 50, 76, 241

B

bardi 252

baroko, barokní 75,112, 270 beletrie 176,199, 215 bilingvismus 87, 224, 226 bitvy 77-78,136,174,184,194-196,

251-253, 260-261 branná^jpovinnost 98, 256 „burschenschafty“ 251

buržoazie 59, 91,100,110,136-137,

163-165, 228-229, 231 byrokratizace 82, 96-98,113, 123-124,172

c

centralismus 82, 84-86, 88, 97,113, 221, 230

centralizace 50-51» 85, 96-97» H3 centrum 10, 45, 67, 69, 87, 97, 99, 107,140,152,157-161,163,180, 202, 246, 259, 273 církev 57, 69-70,140 církev anglikánská 57, 65 církevní slovanština viz slovanština

církevní core158-159

Č

časopisy 15,116-117,189, 209,

214-215, 261 čechoslovakismus 274 čtenářské společnosti viz společnosti čtenářské

D

dějiny 10,16,18, 23, 29, 46-47» 49» 68, 71, 73-75» 77-78,114,133» 153» 168-169,171,173-184,186-189, 191-192,195,197-199» 221, 246, 254

dějiny národní 8, 47, 64, 71, 73-75» 79, 84,170-172,175-191» 193-199» 221, 240, 246, 250, 253, 261 dělníci, dělnictvo 127,165, 229, 273

demokracie, demokratizace 50-51, 105,108,113,123-125,138,143, 161,163-164,186, 227, 255 desintegrační, desintegrovaný 125, 127-128

dialekty 65, 80-85, 87-90, 92-93, 118, 183-184,187, 210, 212-214, 217, 224, 229-230 difuzionismus 41 diglosie 87-88, 224, 228-229 302 | dichotomie 22-23, 31» 41» 76,150, 177, 203, 241-242, 271 dimotiki 212

disciplinizace 113,119-120, 140,171,

228, 236, 256 divadlo 189, 207

duchovenstvo 57, 91,139-140,143, 163, 212, 261

E

ekonomika 70,105,113,157 elity 43, 45, 49-52, 54-58, 60, 65-68, 82, 87-88, 90, 93, 97, 99,102-103, 105,115-116,126,128,137-141, 143-144,151-152,155,157,159, 164,173,177,184,186-187, 203, 205-207, 209-210, 212, 216, 218, 220, 225-226, 228-229, 231, 234, 243-244, 246, 258, 261, 263, 269-273 emoce 45, 233-234 esencialismus 28 ethnie 90, 201, 237 etnicita 8, 26, 42, 44, 80, 93,129,

133» 136,150, 200-203, 230, 260 etnická kategorie viz kategorie etnická

etnická pospolitost viz pospolitost etnická

etnická skupina viz skupina etnická etnonacionalismus 201-202 etnosymbolismus 43, 239 expanze 56, 65,154,175,198 expanze koloniální 56, 66, 99,128, 154,162

F

fašismus 20, 237

fáze A 53,126, 209, 211, 215, 221, 270 fáze B 54, 59-60, 97,101-102, 104,109, in, 123,125,140-142, 159-160,163, 211-212, 214, 222-223, 239, 270, 273 fáze C 54, 59,125-126,139,141, 144,

153,165, 231 fázový posun 46,109, 210 feudalismus 66, 84,101 feudální společnost viz společnost

feudální filheléni 126

G

gens 16 gentry 258

germanizace 217-218, 254 gramatika 211, 214

H

heterostereotypy 79, 238, 241 historická věda viz věda historická „historické“ národy viz národy

„historické“ historické vědomí viz vědomí

historické historismus 246 H-language 88, 224-225 hnutí masové lil, 124,126-127, 160,163, 206, 228, 244, 248 hodnotový systém viz systém

hodnotový hodnoty 18, 21, 26, 35-37» 43» 52, 85, 108,119,147» 156,173» 178,182, 185-186,189, 203-204, 207-209, 221, 225-227, 229-230, 234-235, 240, 257-258, 261, 267-269, 272 homogenizace 56, 82n., 85,158,

221-222, 265 hospodářský 8, 23, 43-45» 58-60, 63, 86, 96,100,103-104,109-115» 118, 127,146,153,160,162-163,165» 184-185, 210, 231, 241, 250, 259 hospodářství viz ekonomika hranice 20, 22, 65-66, 69, 83, 92, 99, 107,110,118,128,142,152-154, 159,169,180-181,183,187, 211, 25811., 263-265, 270 hranice vojenská 69 hrdinové 197-198, 242 hrdinové národní 192,197-198, 242 hrdinské zpěvy viz zpěvy hrdinské humanismus 72, 76

CH

charakter národní 18,171

I

identifikace 24, 38-39, 53, 7©, 73, 75, 96,117,120,124,148-149,161,181, 199, 208, 217, 233, 237-238, 241, 266-267, 269 identita 33-34, 36-41, 43~4б, 5©-55, 57-58, 60, 65-67, 71-72, 75, 93, 95-97, 99, 101, 112,116,118-123, 125-128,133-137,144-145,150, 154,156-157, 175,177,181-182, 187, 190-191, 194, 196,198-204, 206, 222, 224, 228-230, 233-240, 246, 257, 259-260, 262, 264, 266-272, 274 imagined community 28, 41, 83, 232 impéria multietnická 50-51, 55, 58, 60, 82, 87-89, 99,102,106-107, 115,145,157,164,177, 205, 217-218, 261, 269, 273 impérium 55-56, 86,114-115,

150-151

industrializace 28, 41, 58-59,100, 109-112,114,119,123-124,126, 165, 272 integrální nacionalismus viz nacionalismus integrální intelektualizace jazyka 214П. inteligence 104,138-139,141-143,

163-164,166, 273 internacionalismus 31, 34, 64-65, 73 invented tradition 64, 73,171,191

J

Janusovská tvář 31-32

jazyk 16-18, 21, 23-24, 42, 44, 48, 52-53, 56-57, 65, 68, 78, 80-93, 97, 99,120-121,123,128,160, 164,173,181,186, 200, 203, 206, 208-231, 234, 239, 254, 266 jazyk literární 65, 80-84, 91, 93, 208,

210, 212-214, 219, 221, 223, 228 jazyk mateřský 65, 83, 86, 99, 209, 217, 229

jazyk národní 67, 71, 80-83, 89, 92, 155, 200n., 204, 207, 209, 211, 213-219, 221, 224-225, 243, 270 jazyk správní 80-81, 83,122,162, 219, 221

jazyk státní 80-84, 86-89, 91-92, 122-123,161, 204, 208, 216-220, 224-226, 228-229 jazyk vyučovací 120-123, 217-218, 271

jazyková kodifikace viz kodifikace

jazyková jazyková politika viz politika jazyková

jazykové normy viz normy jazykové jazykový program viz program

jazykový jugoslavismus 274

K

kalvinismus 67

kapitalismus 110,112,115,146,158, 163

katalanismus 97

kategorie etnická 50, 90-92, 201, 239 kathareusa 92, 212 katolíci 52, 56,117 kodifikace jazyková 126, 210-211,

213, 220 kolonialismus 156,158,160 koloniální expanze viz expanze

koloniální kolonizace 158

komunikace sociální 25, 43, 60, 86, 96-97, iQ9n., 112,115-119, 126,160,165, 202, 223, 231, 233, 271-272 konfese 140

kongres vídeňsty 56, 67 konstituce viz ústava konstitucionalismus 105,113 konstruktivismus, konstruktivisté 8,

28-29, 43-45 kosmopolitismus 204 krajina národní 205, 240, 259-262 krize 19, 38, 51,128,156,165, 204,

221, 224, 231, 233 kultura lidová 203, 207, 271 304 | kultura masová 24

kultura národní 25, 50, 60, 67-68, 83, 127, 188, 200n., 203-207, 216, 245,271 „kulturní národ“ 137,170

L

landsmal 92

legitimizace 101,105,108 liberalizace 105,107-108,117, 257 liberálové, liberalismus 22, 58, 84,

106, 108,150,168, 247 lid 23, 29, 73,109,118,136-137, 192-193, 203, 205, 214, 228, 246-247, 249, 252, 255-256, 270 lidová kultura viz kultura lidová lidové slavnosti viz slavnosti lidové lidovost 207

literární jazyk viz jazyk literární literáti 102, 214, 234 L-language 88, 230 loajalita 21, 35-37, 96-99,120,122, 201, 249

M

maloburžoazie 163 mapy 50, 80-81, 93,182, 258, 262, 264

marxismus 19,110,131,158 masová kultura viz kultura masová masové hnutí viz hnutí masové mateřský jazyk viz jazyk mateřský méněcennost, pocity 23, 234 menšina národní 54,181, 236, 265 mentální mapy 264

město 59, 65, 69-71,103,112,118, 135-137,143-144,162,164,184, 254, 271, 273 měšťan, měšťanstvo 78, 90,136,170,

185

migrace 86,118,128, 271 militarismus 146 minulost 9,16, 33, 38, 40, 43-44, 46, 53, 63, 64n., 66-72, 73-75, 80-81,121,126,128,133,168-173, 175-181,188-192,194,197, 200, 202, 207-209, 240, 243, 246, 250, 253, 257, 261, 264-265, 267, 270, 274

mobilita sociální 86,112,114,118, 161, 231

mobilizace národní 39, 51-52, 54, 91, 95, 99,103-104,108, 115-116, 119,121,123-124,134,144,154,

156-159,162,165-166,168,199, 20311., 208, 216, 271-273

moc 8, 45, 49, 51-52, 54, 56-57, 66, 72, 82-84, 88, 96, 99, 106, 108,110,115,134-135,145-153,

157-159,165-166, 216, 237-238, 240, 245, 252, 255, 257

modernisté 42-44 modernizace 4, 8, 26, 42, 45, 50, 72, 88, 93, 95-99,101,105-106, 108-110,113,115,123-126, 128-129,138,145,147,161,163, 201, 210, 222, 225, 231, 249, 271-272 monoetnický stát viz stát

monoetnický moře 262-263

multietnická impéria viz impéria

multietnická multietnické říše viz říše

multietnické mytologie 23, 76-77, 79,136,194,

240, 247, 255, 259 mýtus 6, 8, 24, 27, 29, 37, 42, 66, 69, 71, 73-77,128,137,154, i68n., 171-172,179,186,189-200, 207, 232, 246, 250-251, 259-260

mýtus národní 71, 73-75, i68n., 172,

189-192,194-196,198, 207, 246 mýtus původu 75-78,193

N

náboženství 24, 42, 44» 56,120,135, 203, 251

nacionalismus 4, 7-9,15-17,19-44» 46-49» 52, 54, 80, 95,101,106, 110,133,137-138, 144-147» 149» 152-159,166-171, 200-203, 206, 223, 228-230, 232-234, 237, 240, 246, 258, 266-267, 269, 274 nacionalismus integrální 20, 54,106, 137» 237» 239

„národ kulturní“ viz „kulturní národ“

národ státní 10, 46, 48-54» 58-59, 64-65, 67-68, 76, 79, 86, 88-91, 96, 98-101,105-106,108-109, in, 113,115-116,120-124,128, 135-136,141,145-152,154-157, 159,161,164,166-170,172, 174-175,177,180-181,188-189, 197,199, 203-205, 207-208, 210, 213-214, 216-219, 221, 225, 228-230, 234-236, 238, 244, 247-248, 253, 257, 259, 261, 263-264, 267-273 národní dějiny viz dějiny národní národní hrdinové viz hrdinové národní

národní charakter viz charakter

národní národní jazyk viz jazyk národní národní krajina viz krajina národní národní kultura viz kultura národní národní menšina viz menšina národní

národní mobilizace viz mobilizace národní

národní mýtus viz mýtus národní národní oslavy viz oslavy národní národní památník(y) viz památník(y) národní

národní sebevědomí viz sebevědomí národní

národní slavnosti viz oslavy národní národní stát viz stát národní národní světci viz světci národní národní vědomí viz vědomí národní národnost 17, 20,109,118,133,140 národy „historické“ 168-169,174, 228 národy „nehistorické“ 168,174,177,

180, i82n. natio 16, 51, 69,135 nation 16-29, 31-35, 37-38, 40, 43-44, 48-49» 76, 78, 83, 90, 99-101,108,110,113,116,122,124, 135,146,153» 158-159,168-170, 172,178,190-193, 201-203, 213, 216, 224, 227, 229, 233, 236, 238-240, 243, 251-252, 256, 258, 263

nationality 18, 21-22, 24 nationness 39

„nehistorické“ národy viz národy

„nehistorické“ nepřítel 57-58, 60,117,153-155,164, 171,175,179,185,187,189, 238, 241, 247, 259, 269, 272-273 nerovnoměrnost 112-115,123,158, 272

nevolníci, nevolnictví 101-104,

161-162, 175 nezávislost 35, 49-50, 54, 69, 99, 110,

122,195, 198, 229, 253 normy jazykové 210-214, 219, 227 noviny 115-117,189, 214, 216 novověk raný 49-50, 67-69, 74, 76-77, 79, 81, 83, 86,116,170,172, 198, 210, 251, 258, 260, 262-263

O

občan 23

občanská práva viz práva občanská oslavy 8, 52, 72, 77,134,144,167, 185, 208-210, 232, 234, 240, 243, 246, 248-257, 259, 265, 271-272 oslavy národní 240, 246, 248-254,

257, 271 osvícenství 172

p

památník(y) národní 244-245 paměť 37, 64, 74, 90,128,170-171, 181,189-190,198-199, 241, 259, 261, 264 paměť, místa paměti 260-261 pangermanismus 273 panslavismus 273 Parlamentarismus 113,137 participace 50-51» 65, 67, 98,100, 105,107-108,113,151-152,160 pastoři 139-140,142-143 patrioti 53, 72-73,138 patriotismus 20, 33-34» 36, 53» 72-73, 98,110,122-123,137» 172, 270

patriotismus zemský 57, 86,184 perenialistický 18, 42-44,173,190 periferie 45, 83,157-160 periodizace 32, 52-54,123 pěvecké slavnosti viz slavnosti

pěvecké pietismus 270

podnikatelé 59,100,111,115,140,

142,163-164, 262 poezie 189, 199, 215 politické strany viz strany politické politika 30, 47, 51, 54-55, 84-87, 89, 121,133,139,151,154,156,158, 163,166,175,183,189, 214, 217, 234, 256, 263, 271 politika jazyková 84-85,121 politika školská 60, 217 politizace 105,146,151, 200-201 pomníky 240, 242-246, 248, 250,

253-254, 257 pospolitost 8,17-18, 21-28, 32-34, 37, 43» 45, 47» 49, 51» 53-54, 64, 71-73, 75, 78, 85, 92-93» 100-101, 105-106,115-118,121,128,133, 135»137-138,143-144,147-148, 161, 165,168,171, 177-178, 189-191,195» 198-199, 201, 217, 225, 227, 232-235, 237-239, 242, 249-250, 258, 265-266, 268-270, 274

pospolitost etnická 74-75, 90-92,

136,181,188, 201, 206, 269 pospolitost osudu 18, 90,199 postmodernisté 42 pošta, poštovní úřady 98,116 pouti 240, 250-251 povolání svobodná 18, 21, 28, 42, 202 práva občanská 22-23, 54» 67,100,

105-108,117,150, 227, 229 primordialismus 18, 21, 28, 42, 202 printed language 83, 90 program jazykový 150, 208, 219,

221-223, 227, 231 protoindustrializace 110-112,115 protonacionalismus 75 provincie 67, 83-89, 91, 97, 99, 102, 104,107,124,128,159-161,163, 169,177,180, 207, 218-219, 221, 273

průmysl 111, 273 přináležitost 40, 42 purismus 211 puritanismus 65

R

raný novověk viz novověk raný rasa, rasismus 23,193, 200-201 reconquista 66,195 reforma správní 97 reformace 42, 57, 72, 82, 84,186 region 45-46, 59» 66, 73-74» 81, 83, 97,103,111,114-115,153» 159-160, 176,180,183, 217, 222, 259, 269-270 regionalismus 36 renesance 198, 246 revanšismus 156 revoluce 22, 48-49, 55, 58, 64, 66-67, 78, 84-85, 87, 97,100-101, 105-107,109-111,123-125, 136-137,150,155-156,168,176, 181, 197, 211, 230, 239, 243, 249-250, 253-255, 268, 272-273 riksmal 92

rituál 250, 253, 256, 272 rolníci, rolnická otázka 52, 67, 72, 90-91, 101-104, 118, 136, 140-1^,^x

l6l-l63, 175» 184-186, 226-227, 260, 273 rolníci osvobození 96,101-104,

161-162,166 romantismus, romantici 20, 84, 204, 223-224

rovnoprávnost 92, íoon., 219-220,

227-228 rozpor zájmový viz zájmové

konflikty, rozpory rusifikace 218

Ř

řemeslníci, řemeslnictvo 90-91,135,

140,142-143,163, 226, 273 říše 50, 55n., 67, 71, 89, 92, 96-99, 104,107-108,120,137,140,160, 176,197, 208, 217, 219-220, 229, 255

říše multietnické 55, 67-68, 92, 96, 98-99,107-108,120,137,140, 208, 217, 219, 229

s

sakralizace 165,190 sebeidentifikace 85 sebevědomí národní 166,177,179, 262

secesionismus 152,159 sedláci viz rolníci skandinavismus 187, 273-274 skupina etnická 24-25, 48-50, 53-60, 68-70, 81-82, 85-93, 97, 99,104-106,113-114,118,122-123, 125-126,138,140,143-144, 149-152,159-160,162-164,168, 172,174,177,180, 201-202, 205, 209, 215, 217-223, 225-226, 231, 238, 244, 262-263, 267, 269-271 slavnosti viz oslavy slavnosti lidové 272 slavnosti národní viz oslavy národní slavnosti pěvecké 252 slovanství 94

slovanština církevní 57, 212 slovníky 211

služba vojenská 98-99, 234, 271

sociálnědemokratický 164-165 sociální komunikace viz komunikace sociální

sociální mobilita viz mobilita sociální Sokol 255

solidarita 19, 33-36, 75, 90,101,121,

161,190, 221-222, 256 spisovný jazyk viz jazyk společnost feudální 149,173, 224-225 společnosti čtenářské 117, 206 správa 51, 55, 57, 65, 68, 71, 80-81, 86, 96-98,112-114,122,128,162, 210, 219-222, 271-272 správní jazyk viz jazyk správní správní reforma viz reforma správní staronorština 81-82 staroslověnština viz slovanština církevní

stát 17, 25-26, 32, 43-44, 49-51, 54, 58-59, 64-73, 75-76, 78, 80-86, 88-89, 91-92, 96-100,103,105, 107-108,111,113-114,116-119, 122-123,127,137,145,147, 151-157,161,164,166,169,172, 174,177,180,182-184,196-198, 216-217, 219-220, 224, 228, 238, 246-247, 257, 262-263, 267, 270, 273

stát monoetnický 67, 92 stát národní 17, 22, 24, 28, 35, 48, 50, 52, 71, 85, 92, 99, 108,122, 126-127,153-155,159,166,185, 192,194,196, 207, 221, 228-229, 235, 238-239, 246, 255, 257, 264-265, 273 statistická škola 19 statkáři a velkostatkáři 47,102, 139,

142,161-163 státní jazyk viz jazyk státní státní národ viz národ státní státnost 17, 21, 23, 26, 49, 52, 64, 66, 69, 75, 79, 92,106,123-124,126, 146,150,167-169,174-175,177, 181-185,194,196-197, 200, 246, 251, 273 stereotypy 75,128, 144,153-154, 161,165,179,185,189, 209, 225, 240-242, 247, 257, 263 strany politické 117,127,188, 238 středověk 16-18, 21, 49-50, 55, 64, 66, 69, 72, 74-77, 80-82, 89, 93, 170,172,174,180,183-185,194, 196, 209, 225, 247, 263-264, 266 světci národní 69, 79,196, 246 svoboda 22, 32, 60, 73, 76,106-107, 113,117,186,198, 224, 227, 247, 249, 256, 271 svobodná povolání viz povolání

svobodná symboly 8, 34, 38, 43-44, 69, 93,134, 144,147-148,167,190, 203-204, 207, 212, 220, 227, 232, 238-242, 245-248, 251-252, 257, 260, 264-265, 271 systém hodnotový 101,109,150,169, 173,178, 191, 225, 261, 268

školská politika viz politika školská školy 98,118-122,159,162,177,189,

216-219, 226, 234, 264, 271 šlechta 56, 58-59, 65-66, 72, 75, 86, 91,100,137-139,162,185-186, 192,197, 221, 231, 245, 269 šovinismus 200

T

tisk, tiskoviny, tisky 60, 84,115,117,

210, 246, 271 tolerance 88,140,151, 217, 271 toryovský 137,181 tradice 16-17, 24, 37, 40-41, 49, 53, 64, 68, 70, 73-75, 78-79, 83-84, 88-92,113,128,158,168,170-171, 181-182,184,186, i8gn., 191-193, 198, 204-205, 207, 209, 211-215, 230, 232, 247-248, 250-252, 259, 269-270

transfer 41, 210, 223, 239, 266, 273

trh 59,110,163

trh práce 45,159

trhy (místní) 116-118, 271 třída 23, 45, 49, 51, 58-60, 67-69, 84, 86, 91,100,105,113,137-139,149, 151,184-185, 205-206, 231, 267 turistika 261 tutej ší 118

typologie 20, 26, 31-32, 43, 47-49, 52, 85, 88, 90,124,127,157,169, 182, 240, 245, 250

u

učitelé 76,116, 120-121,140,142-143 univerzity 118,164, 219, 259 úředníci 91, 96,140,142,161,

163-164,185 ústava 22, 70,197, 227, 253

V

válka 9,19, 21, 33, 65, 77, 98,107,117, 126,137,154-156,170,175-176, 183,186,195-196, 200, 243, 273 věda 15-16, 39,127,179,189,199, 215, 259

věda historická 15,171, 173,179,188, 191, 199

vědomí historické 27, 64, 68, 75-76, 171-172,176-177,179, 188-190, 199, 242, 252, 261 vědomí národní 21, 23, 27-28, 31, 33, 35, 39-40, 43, 53,134, 145, 170, 172, 266, 269 verdunské přísahy 80 veřejnost 15, 92,106,117, 236, 245,

248-250, 252 vídeňský kongres viz kongres

vídeňský vlajky 52, 240

vlast 16, 33-34, 36-37, 72-73, 99, 120-122 ,136,155,161,172-173, 186-187,198, 209, 235, 243, 247, 254, 256, 258-259, 270, 273 vlastenectví 4, 21, 34, 54, 67 vojenská hranice viz hranice vojenská

vojenská služba viz služba vojenská výročí 232, 240, 250-254, 257 vyučovací jazyk viz jazyk vyučovací

w

whigové 193

X

xenofobie 75, 234

Z

zájem, zájmy 7,10,15, 17,19, 25, 29, 33, 35, 45, 49, 51, 53-54, 64-65, 72-73, 75, 83, 99,102-103, 106, lil, 121-122,127,134,145-146, 148-151,153-155, 157,161-163, 165,171,175,177,184,189, 193-194,196,199, 207, 216-218,

222, 228, 232-233, 235, 257, 267-268, 270, 272-273 zájmové konflikty, rozpory 8, 45, 134,145П., 153,157-159,164-166, 231, 241, 273 zaměstnanci 98,142 zemský patriotismus viz patriotismus zemský zpěvy hrdinské 207, 225, 256

v

Z

železnice 98, 115-116,118 ženy 232, 247-248

REJSTRIK ZEMEPISNYCH JMEN Pod jedním heslem jsou zahrnuta jména národů i od nich odvozená adjektiva.

A

Albánci, albánský 90,126 Alésie 196 Alpy 92, 263 Alsasko 217

Angličané, angličtina 10,16-18, 22, 24, 26, 35, 48, 56, 58, 60, 65-66, 70, 72, 76-78, 81-82, 89-91,105, 109, 120, 122-123,141, 160,169, 175,181,194,197, 206, 216-217, 250, 258, 260, 262 Anglie 17, 48-49, 51, 56, 59-6o, 65-66, 75, 77, 89, 100-101,105, 110,113,137, H8,155,158-159, 172,174,193-196, 208, 247, 250, 258

Anglosasové 18, 25-26, 29-30, 39,

46, 49,137,193, 237, 260, 266 Aosta 92 Aragon 66, 71 Asie 262

B

Bádensko 71 Baleáry 89

Balkán 57, 60, 79,101,103,111,139,

154-156,166,181, 219, 222 balkánské země 219 Balt, baltský 87,102,104, 219, 221,

262 Barcelona 70 Baskicko 82, 111, 152,158 Baskové, baskický 53, 66, 86, 89-92, 97,125,127-128,139,160,165, 181, 209, 264 Bavorsko 71, 243 Belfast 58

Belgičané, belgický 67,111,195-197,

220, 274 Belgie 70, 88, 91,107,110-111,

119-120, 127,156, 220 Bělorusové, běloruský 53, 59-60, 71, 89-90,104,118,128, 210, 213, 217 Benátsko 120 Berlín 10,115, 260 Bílá hora 184,196, 253 Bretaň 82, 217

Bretonci, bretonský 71, 89, 92,125, 127, 230

Britové, britský 24, 36, 56, 58, 65-66, 75, 87,128,154,156,175, 232, 260 Bulhaři, bulharský 69-70, 89-90, 92, 126,139-140,155,198, 212, 262, 269

Byzantská říše 70,196

c

Cordobský chalífát 71 Cornwall 82

Cz§stochowa 195, 250-251

v

c

Čechy 22, 25,102-103,111, 119, 139,152,160, 165-166, 184, 186, 246-247, 255 Černá Hora, černohorský 12^ Černé moře 262

české země 68-69,102-103, 111, 119, 139, 152, 160,165-166, 184, i8é-, 246-247, 255 Češi, čeština 5,10-11,16-17, 34-35, \ 51, 58-59, 76, 78-79, 81-82, 84, | 86, 88-89, 91-92,100, 103, 107, I 109, lil, 116-117, 121, 125, 135, /

139-143,151,154,161-164,166, Finsko 56-60, 67, 89,111,114,119,

168-169,171,175-176,180-182, 121,160,182-183, 209, 215,

184-189,192,194-196,198, 217-218, 220

206-207, 209, 211-212, 218-220, Flandry 70, 78,135-136,171

226, 235, 244-245, 248-249, 251, Francie 17, 48-51, 64-66, 79, 86-87,

253-255, 259, 261, 263-264, 269 89, 91,101,103,105,110-111,

113-117, 119,123,127-128,137,

D 148,153,155-156,159,166,

Dalmácie 69, 88 174-177,192,194-198, 208, 210,

Danevirke 196 216-218, 243, 246-247, 250, 256,

Dánové, dánština 70, 81-82, 89-92, 260, 263-264

105,122,136-137,156,184-186, Francká říše 80,192

194,196,198, 212, 236 Francouzi, francouzština 16, 20, 22,

Dánsko 50, 70, 89, 91-92, 97,101, 33, 36, 40, 46, 64-65, 72, 76-78,

119,153,159,164,185,187,194, 81-82, 84, 89, 91-92, 99-101,

196-197, 261, 264, 273 105,109-110,116-117,120-122,

Dorpat 164 136-137,141, 154-156,161,

Dubrovnik 71 168-169,175,181,192,195,198,

201, 204, 206, 209, 211, 230, 234,

E 243-245, 247-250, 253, 256, 260,

Eidsvold 197 262, 268, 273

Estland 102,196 Friulové 92

Estonci, estonština 69, 71, 81-82, 84, Frísové, fríský 71, 81, 89-90, 92 89-90, 92,102-104,116-117,120,

125,140-143,154,162-164,175, G

207, 215, 218-220, 252, 262 Gagauzové 93

Estonsko 226 Galicijci, galicijština 71, 82, 89-90,

Evropa, evropský 3n., 5n., 7, 9-11, 125

15-16, 20-22, 25, 27, 41, 45-45, Galie 192

48-51, 59, 65, 67, 69, 71, 75-78, Germáni, germánský 76, 78, 80,192,

80-83, 85-89, 91, 93, 95-96, 194, 242, 244, 260

100-102,104,111,113-114, Grónsko, Gróňané 89, 92

117-120,123,126-128,136, Grunwald 195, 253

153-156,162-163,169,172-176,

180,182,193,197-199, 201, 203, H

205, 209, 221, 223, 239, 250, habsburská monarchie 55, 57~6o, 68,

254-255, 257-259, 262-263, 85-87, 92, 97,102,104,107,111, 265-270, 272-273 114,119,121,140,150,155,158,

160,184, 219-220, 234, 261

F Habsburská říše viz habsburská

Faerské ostrovy 92 monarchie

Faeřané 89, 93 Halič 92,103,139,160,162, 219

Finové, finština 16, 23, 60, 71, 73, Hambašská slavnost 244, 255

82, 84, 86, 88-92,103,107,117, Hannover/sko 71

125,139-143,151,162,165,168, Hastings 77,196

175-176,181-183,198, 206-207, Highlands 89

„ži©j-2i5, 218-220, 261-262 Holštýnsko 89

сн

Chorvati, chorvatština 58, 82, 88-91, 107,126,139-140,163,175,181, 219, 255, 262, 264 Chorvatsko 59, 68-69, 80,120,152, 160, 209

I

Ingrové 93

Irové, irština 20, 35, 54, 56, 58, 66, 70, 81-82, 86, 89-91,104, 109,125,139-140,160,162-163, 193-194, 222-223, 253-254, 260, 262

Irsko 56-58, 77, 83,101,103,114, 150,152,165,193, 212, 247, 258, 273

Island 82, 258

Islanďané, islandský 70, 89-90, 92 Itálie 49, 52, 71, 91,101,105,111,114,

155,197, 208, 245, 247, 264 Italové, italština 20, 48-49, 52, 71, 73, 77-78, 81-82, 89, 92,100,125, 141,153-155,160,169,197-198, 204, 206, 208, 214, 218, 244-246, 262

J

jutský 230 К

Karelové 93,183

Kastilie 66, 101,103

kastilský, kastilština 66, 81-82, 86,

89, 91,114,152 Kašubové 93

Katalánci, katalánština 33, 66, 70, 81-82, 84, 88-92,104,109,120, 125,127,139,143,160,181-182, 198, 212, 223, 273 Katalánsko 79, 86, 89, 91, 99,111,

114, 152,158, 209-210, 261 Kavkaz, kavkazský 11, 262 kodaňský 137 Konstantinopol 59,196 Korsičané 92 Korsika 258

Kortrijk 78,136,195 Kosovo pole 73,195 Krakov, krakovský 51, 53-54 Kuronsko 102 Kyjevská Rus 193

L

Ladinové 92 Lazium 120 Lipany 253 Lipsko 195, 251, 253 Litevci, litevština 59-60, 70, 80, 89-90, 92,102-104,117,120, 125-126,139-143,162,181, 193-194, 217, 261, 263 Litva 58, 70,121,141,193, 226, 253 Livové 93 Lombardie 120 Lotrinsko 71

Lotyši, lotyšština 69, 71, 84, 89-90, 102-104,117,120,126,140-141, 162-165,193, 218, 220, 252, 261-262, 273 Lucemburčané 198 Lützen 196

Lužičtí Srbové 71, 81, 93, 255 Lvov 253

M

Maďaři, maďarština 57-60, 76-77, 82, 84, 89-92,107,109,125,139, 141,151-152,156,162,168-169, 175-176,181, 187,192, 196, 198, 206, 209, 218-219, 229, 251, 253-254, 259-260, 263-264, 269 Makedonci, makedonský 126, 140,

142-143,196,198, 269 Makedonie 70 Mazurové 88 meklenburský 230 Messolonghi 196 Moháč 195 Moldavsko 121,193 Morava, moravský 59, 69, 88,160,

187, 220, 269 Moravské pole 196 Morgarten 195

N

Neapol/sko 71, 229, 247-248, 258, 260, 262

Němci, němčina 11,16-20, 22, 32-33, 36, 40, 48-49, 51-52, 58-60, 68, 71, 76-78, 80-82, 84, 88-89, 92, 98-105,107,109,111,116,119, 121,124-125,140-143,150-156, 162-163,168-169,175-176,

180-182,184-187,192-195, 197-198, 200, 204, 206, 209, 216, 218-220, 222-223, 226, 230, 236, 242-245, 247-249, 251, 253-256, 258, 260, 263-264, 273

Německo 16,19-20, 31, 49, 51, 71, 91» 104,142,154-156,172,193, 218, 239, 245-246, 248, 253, 255-256, 258, 263, 272-273 Nizozemci, nizozemština 40, 67, 75, 78, 82, 88-90,122,168,181,198, 209, 220, 262 Nizozemí 50, 65, 67, 88-89, 92, ioi_# 110,113-114,119,124,156, 171-172, 177,197-198, 209, 221, 258

Norové, norština 54, 70, 79, 84, 89-92, 97,107,121,125,141-14З, 154, 157,163-164,168,175,

181-182,184-188,198, 206, 212, 214, 219, 222-223, 253, 261-262

Norsko 70, 83, 89, íoi, 125,139, 150,164,166,184-187,197, 209, 212-213, 247, 273

O

Oděsa 111 okcitánský 89, 230 Oslo 164

Osmani 56-57, 70, 73,195 Osmanská říše 50, 55~57, 59, 68, 82, 86-87, 97,106-107,111,114,119, 126,140,150, 230, 273

P

Paříž 65, 84, 136, 252, 254 Pobaltí 56-60,102,107,111,120-121, 14Ď, 160, 181, 215, 217-218, 262

Poláci, polština 19-20, 25, 34, 48, 57-58, 60, 70, 80-81, 84, 88-92, 102-103,107,126,139-141,151, 162,168-169,176,181,194, 196-198, 204, 206, 219, 222, 250-251, 253-255, 259, 262, 269 Polesí118

Polsko 56, 58, 68, 70, 82, 102, 113, 118, 121,154,194-195, 250, 253-254, 262 Portugalci, portugalština 66, 82, 89,

120, 154,194, 196, 262 Portugalsko 50, 66, 89,122, 194 Praha 11, 25, 69,195, 243-244, 251 provensálština 81-82, 89, 127, 230 Prusko, pruský 52, 88, 100,108, 119,

124,155-156, 217-218, 243, 256 Předlitavsko 60,107,111, 218 Pyreneje, pyrenejský 66, 263

R

Rakousko 50, 59, 97,106-107,114, 122,151,153,155,195, 217, 219, 243

Rakousko-Uhersko, rakousko-

uherské 49, 220, 255 Rakušané, rakouský 32, 58, 97, 99, 102,107,109-110,115,119,160, 187-188, 198, 209, 213, 222, 243, 253-255, 262 Riga 140

Rumuni, rumunský 58, 84, 88-90,

92,139,156,193 Rumunsko 121-122 Rusíni, rusínský 93, 151,162, 269 Rusko 31, 50, 56-60, 67-68, 71, 82, 86-87, 92, 97, 100, 102, 104, 106-107,111,114, 120-122, 140, 151-152, 154-155,160, 182-183, 193, 217-219, 221, 252, 262 Rusové, ruština 11,17, 55-58, 60, 68, 82, 89, 97,102,107,109, 115, 120-121,150-151,156,164,176, 181,183, 193-194, 217, 219-220, 222, 229, 251, 259 Růtli 197 Rýn 245, 263

Řecko 122,126, 212-213, 272 Řekové, řecký 54, 56-57, 60, 70, 89-92, 99,107,125-126,139-140, 155, 195-196, 198, 212, 222, 262 Řím, Římani, římský 75, 77,194,

244-245, 254, 260 Římská říše 71, 78, 93 Říp 76, 251, 255

s

Samové 93 Sardinie 258 Sasko, saský 192, 230 savojský 198

Sedmihradsko 88,139,193, 269 Sempach 195 Sibiř 262

Skandinávie, skandinávský 187 Skotové, skotský 65-66, 86, 90,127,

158,168,191,198 Skotsko 56-58, 65, 70, 76, 82, 89, 99,

160,193-194 Slezsko 69

Slováci, slovenština 57-58, 69, 71, 84, 89-90, 92, 98,121,126,139-143, 151,163,176, 217-218, 263 Slované, slovanský 77, 80,150,175,

186-187,192, 255 Slovensko 139

Slovinci, slovinština 58-59, 69, 71, 82, 84, 88-91,103-111,116, 121,125-126,139-140,143,151, 162-163,168,194, 214, 217, 255, 262 Soluň 59

Srbové, srbština 20, 53, 57-58, 70, 73, 89-90, 92-93, 99,107,121, 125-126,139,141,152,155,195, 207, 212, 215, 222, 263 Srbsko 56,122,166,195 Střední Evropa, středoevropský 18, 76, 81, 87, 91, 93,100,102,145, 150,153,176, 243, 254 Svatá říše římská (národa

německého) 51, 71,135,168,182, 264

š

Šlesvicko 89, 92,137,156 Španělé, španělština 66-67, 75~76, 78, 89, 97» 109,120,141,154-156, 181,193,195-198, 259, 262 Španělsko 50, 66, 79, 85, 89,105, 107,120,122,137,141,156,162, 168,176,181-183,187,195,198, 218-220, 250 Švédové, švédština 38, 58, 67, 75, 77, 81-82, 89, 92,105,107,120, 122,137,141,156,162,168,176, 181-183,187,195,198, 218-220, 250

Švédsko 50, 67, 79, 82, 88-89,113, 119,123,128,159,164,166,174, 177,185,187,197 Švýcarsko 263

Švýcaři, švýcarský 77, 92,195,197

T

Tartu viz Dorpat Teano 197, 245

Teutoburský les 195, 244, 253 Toskána/sko, toskánština 71, 82, 89,

114,120, 214 Toulouse 71 Trafalgar 195 Trondheim 70

U

Uhry, uherský 58-60, 69, 76, 80, 82, 86, 88, 92, 98, 102,107,109, lil, 114, 122,139-140,152, 160, 162, 188,195, 218-219, 221, 247, 251, 272

Ukrajina 56,111,114,120,181, 215 Ukrajinci, ukrajinštiná 57, 59-60, 70-71, 89-90, 92,102A104,128, 139-141,151,162,176,181,193, 212, 214-217, 255, 262, 2ŠQ USA / Spojené státy americké* americký 20, 22, 25, 31, 34,, 36, 105,195,158-159, 255

V

Valaň.sko, Valaši 121,139, 193

Valencie 89 Valoni, valonský 89 Velká Británie 50, 55~56, 58-60, 85-87, 89, 91, 107,111,113-114, 119,127,137,151,154,158,193, 269

Velšané, velština 65-66, 70, 81-82,

89, 92,108,118,125,127, 264 Vídeň 56, 58-59, 67 Vlámové, vlámský 70, 89-90, 92, 104, 108, 125, 127,139-140, 143, 163-164, 195, 219-220, 223, 234 Východní Evropa, východoevropský 22, 55, 86-87, 93,102,113-114, 118-120, 127-128, 139,160, 212, 217, 252

w

Wales 56-58, 65, 70, 75-76, 83,114, 118-120,127-128,139,160, 212, 217, 252

Z

zakarpatští Rusíni 93, 269 Zalitavsko 218

N/

Z

Židé, židovský 93,117-118, 162, 262

1 K prvému problémovému okruhu: Die Vorkämpfer der nationalen Bewegung bei den kleinen Völkern Europas, Praha 1968 (podstatně rozšířená anglická verze Social Pre-conditions of National Revival in Europe, Cambridge 1985); k druhému problémovému okruhu: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě, Praha 1999 (anglický překlad In the National Interest, Praha 2000).

2 Na závažnost těchto pojmoslovných rozdílů poprvé upozornila finská historická A. Kemiläinen v prvých kapitolách své knihy Nationalism. Problems Concerning the Word, the Concept and Classification, Jyväskylä 1964. Tato kniha zůstala nicméně mimo pozornost západní vědy.

3 Snad poprvé B. Joseph, Nationality, its Nature and Problems, London 1929, str. 24 n., po něm také C. J. Hayes (srv. pozn. 8).

4 Jako typický příklad literatury konce 19. století, která se pokoušela určit národ souborem objektivních „rysů“, je možno uvést: F. J. Neumann, Volk und Nation, Leipzig 1888; F. Meinecke, Weltbürgertum und Nationalstaat, München, Berlin 1907; O. Bauer, Die Nationalitätenfrage und Sozialdemokratie, Wien 1907, str. 84 nn. a str. 135. Bauerovou koncepcí se inspiroval mladý bolševický emigrant Josef Džugašvili-Stalin a spojil ji ve zjednodušené podobě s definicí národa pomocí závazných znaků; tato definice se stala od třicátých let oficiální sovětskou „marxisticko-leninskou“ koncepcí národa: srv. Marxismus a národnostní otázka, Spisy 2, Praha 1949, str. 281.

5 E. Renan, Qu'est-ce qu'une nation? in: Œuvres Complétés I, Paris 1947. (Česky in: M. Hroch, vyd., Pohledy na národ a nacionalismus, Praha 2003.) G. Rümelin, Kanzlerreden, Tübingen, 1907. K úloze „statistiků“ srv. J. Weichlein, „Qu'est-ce qu'une nation?“ Stationen der deutschen Debatte um Nation und Nationalität in der Reichsgründungszeit, in W. v. Kreseritzky, K.-P. Sick (vyd.), Demokratie in Deutschland. Chancen und Gefährdungen im 19. und 20. Jahrhundert, München 1999, str. 71 nn. K tomuto pojetí měl u nás blízko např. T. G. Masaryk (Naše nynější krize, Praha 1895, str. 144) a F. X, Šalda v kritice M. A. Šimáčka (Kritické projevy 3, Praha 1950, str. 153).

6 M. S. Handmann, The Sentiment of Nationalism, Political Science Quarterly XXXVI, 1921, str. 107 nn.

7 C J. Hayes, The Historical Evolution of Modern Nationalism, New York 1931.

8 Týž, Nationalism: A Religion, New York 1960, str. 2.

9 L. Wirth, Types of Nationalism, American Journal of Sociology XLI, 1936, str. 723 nn. Názory Hayesovy a Wirthovy (i dalších starších autorů) zde uvádím také proto, abych upozornil na relativitu „objevnosti“ mnoha současných teorií nacionalismu, které nabízejí v odlišné verbalizaci řešení a badatelská východiska, která byla již dávno promýšlena.

10 Nacistické pojetí ovlivnil např. M. H. Boehm, Das eigenständige Volk, Göttingen 1932. Výrazně subjektivistický a nacionalismem prodchnutý koncept zastávala početná plejáda autorů, jako např. E. Stavenhagen, Das Wesen der Nation, Berlin 1934. Meineckem inspirovaný a eklektický, ale velmi informativní přehled podal J. Fels, Begriff und

11 T. Schieder, Nationalismus und Nationalstaat. Studien zum nationalen Problem im modernen Europa, Göttingen 1991.

12 A. Kemiläinen, Nationalism, str. 111 nn.

13 Srv. M. Billig, Banal Nationalism, London, New Delhi 1995, str. 46 n. a 55 n; H. Schöpflin, Nations, Identity, Power. The New Politics of Europe, London 2000, str. 4 n.; J. Kilias, Wspólnota abstrakcyjna. Zarys socjologii naroda, Warszawa 2004, str. 60 n.

P. Sorokin, Society, Culture, and Personality. Their Structure and Dynamics. A System of General Sociology, New York 1947.

14 A. Smith, National Identity, London 1991, str. 14 n. Smith se ve svých názorech na národ vyvíjel, ale tuto definici potvrdil ve své polemice The poverty of anti-nationalist modernism, Nations and Nationalism 9,2003, str. 259.

15 M. Hroch, Die Vorkämpfer der nationalen Bewegung bei den kleinen Völkern Eu-

16 C. J. Friedrich, Nation-Building, in: K. W. Deutsch, W. J. Foltz (vyd.), Nation-Building, New York 1966, str. 27 nn.

17 S. Rokkan (vyd.), Comparative Research Across Cultures and Nations, Paris, The Hague 1968. S. Rokkan, K. Steelen, J. Warmbrunn, Nation-Building, Current Sociology 19, ^973. Ch. Tilly (vyd.), The Formation of National States in Western Europe, Princeton 1975. L. L. Snyder, Varieties of Nationalism. A Comparative Study, Hinsdale (ill.) 1976. J. Breuilly, Nationalism and the State, Chicago 1982. Nejnověji zdůraznil vazbu národa ke státu (a zároveň také k etnicitě) z nezápadních autorů také B. Geremek, The Common Roots of Europe, Cambridge 1996, str. 165 nn.

18 E. Gellner, Národy a nacionalismus, Praha 1993, str. 12 n.; týž, Nationalism, London 1997, česky část in M. Hroch (vyd.), Pohledy na národ a nacionalismus, str. 405.

19 M. Keating, Nations against the State. The New Politics of Nationalism in Quebec, Catalonia and Scotland, Basingstoke (Hampshire) 1996, str. 15.

20 W. Connors, Ethnonationalism. The Quest for Understanding, Princeton (NJ) 1994.

21 H. Seton-Watson, Nations and State. An Enquiry into the Origins of Nations and the Politics of Nationalism, London 1977, str. 5.

22 W. Connors, Ethnonationalism, str. 93. O jeho koncepci srv. sborník D. Conversi (vyd.), Ethnonationalism in the Contemporary World: Walker Connors and the Study of Nationalism, London 2004.

23 Podle P. Jamese, Nation Formation. Towards a Theory of Abstract Community, London 1996, str. 63.

24 E. Kedourie, Nationalism, str. 9.

25 K. R. Minogue, Nationalism, London 1967, str. 154.

26 Z bohaté literatury o E. Gellnerovi srv. zejm. J. A. Hall (vyd.), The State of the Nation. Ernest Gellner and the Theory of Nationalism, Cambridge 1998.

27 B. Anderson, Imagined Communities. Reflections on the Origin and Spread of Nationalism, London 1983 (česky Představy společenství, Praha 2008). O jeho koncepci srv. P. Barša, M. Strmiska, Národní stát a etnický konflikt. Politologická perspektiva, Bmo 1999, str. 21 nn.

28 P. James, Nation Formation, str. 5 nn.

29 Nejvýraznějším kritikem „esencialismu“ v pojetí národa je pravděpodobně R. Brubaker, Nationalism Reframed. Nationhood and the National Question in New Europe, Cambridge 1996, str. 13 nn. Nejnověji polemizuje Brubaker i proti „groupismu“, tj. proti badatelským postupům, které pracují se skupinami jako danými složkami lidské společnosti: srv. Ethnicity without Groups, Cambridge (Mass.) 2004. Kritika této koncepce v Nations and Nationalism 12,2006, str. 699 nn.

30 M. R. Lepsius, Interessen, Ideen und Institutionen, Opladen 1990, atr. 233; týž, Demokratie in Deutschland. Soziologisch-historische Konstellatlonsanalysen, Göttingen

31 Kromě výše uvedené nedůslednosti v definici nacionalismu (srv. pozn. 30) jo třeba upozornit také na rozpory v hodnocení nacionalismu: neutrální v úvodní kapitole Národ a nacionalismus, negativní v politickém kontextu 20. století, srv. např. jeho stať Natio-

32 J. R. Llobera, The God of Modernity. The Development of Nationalism in Western Europe, Oxford, Providence 1994.

33 H. Ben-Israel, Nacionalismus v historické perspektivě, in: M. Hroch (vyd.), Pohledy na národ a nacionalismus, zejm. str. 308 nn.; U. Özkirimli (vyd.), Nationalism and its Futures, London 2003.

34 J. Leca, De quoi parle-t-on?, in: Nations et nationalismes, Paris 1995, str. 17 n.

35 O. Dann, Nation und Nationalismus in Deutschland 1770-1990, München 1993, str. 12 nn.

36 P. Bagge, Nationalisme, antinationalisme og nationalfolelser i Danmark omkring 1900, in: E. Svend et al. (vyd.), Festskrift til Astrid Friis, Kobenhavn 1963, str. 1 nn. K dalším termínům srv. též R. A. LeVine, D. Campbell, Ethnocentrism. Theories of Conflict, Ethnie Attitudes, and Group Behaviour, New York 1972; P. F. Sugar, The Roots of Eastern European Nationalism, in: Congres international des études balkaniques, Sofia 1966, Str. 163; L. Doob, Patriotism and Nationalism: Their Psychological Foundations, New Haven, 1964; E. Gellner, Nationalismus und Moderne, Berlin 1991, str. 200; R. McKim a J. McMahon, The Morality of Nationalism.

37 D. Kluxen-Pytha, Nation und Ethos, Freiburg 1991, str. 50 a 124 nn. K českému kontextu srv. např. F. Kutnar, Obrozenské vlastenectví a nacionalismus; J. Kořalka, Co je národ?, Praha 1968, ale také projev V. Havla ke státnímu svátku 28. října 1995.

38 D. Bar-Tal, Patriotism as Fundamental Belief of Group Members, Politics and the Individual 3,1993, str. 48. Kritiku pokrytecké kontrapozice patriotismu a nacionalismu srv. M. Billig, Banal Nationalism, str. 5 a 43; obdobně též D. McCrone v úvodu ke knize The Sociology of Nationalism, London, New York 1998. Bar-Talova definice patriotismu ostatně poněkud připomíná Lembergovu definici nacionalismu. Ze současné polské literatury srv. S. Kowalczyk, Naród, Państvo, Europa. Z problematyki filozofii narodu, Radom 2003; A. Zwoliňski, Wprowadzenie do rozwaźań o narodzie, Kraków 2005.

39 D. Langewiesche, Nation, Nationalismus, Nationalstaat: Forichungiitind und Forschungsperspektiven, Neue politische Literatur 40,1995, str. 190 nn.

40 A. Giddens, Nation-State and Violence, in: Social Theory and Modem Sociology, Cambridge 1987, str. 116 n.

41 J. Breuilly, Approaches to Nationalism, in: E. Schmidt-Hartmann (vyd.), Formen des nationalen Bewusstseins im Lichte zeitgenössischer Nationalismustheorien, München 1994, str. 17. Ve své knize Nationalism and the State, Manchester 1993, str. 2, však přisuzuje nacionalismu názor, že hodnoty a zájmy národa stojí nad všemi ostatními hodnotami a zájmy.

42 H.-U. Wehler, Nationalismus. Geschichte, Formen, Folgen, str. 13; U. Özkirimli, Contemporary Debates on Nationalism. A Critical Engagement, Houndmills, Basingstoke (Hampshire), New York 2005, str. 30 (cit. podle Nations and Nationalism 12, 2006, str. 531-532).

43 V tomto ohledu lze souhlasit s kritikou R. Brubakera, který viděl v nacionalismu „heterogenní soubor idiomů, činností a možností“, které se orientují na národ. Srv. Nationalism Reframed, str. 10.

44 A. Hastings, The Construction of Nationhood. Ethnicity, Religion and Nationalism, Cambridge 1997, str. 80. jestliže přečteme český překlad: „Neexistoval irský nacionalismus a není to překvapující, protože nebylo nic, co by se vzdáleně podobalo irskému národnímu státu, k němuž by se vztahoval“, jsme zaskočeni představou, že by „nacionalismus“, který chápeme ve smyslu národního vědomí, mohl existovat jen tehdy, jestliže existuje národní stát.

45 Patriotismus jako pozitivní protiklad nacionalismu je častěji než v německém užíván v britském a americkém kontextu. E. J. Hunter charakterizoval (americký) patriotismus již roku 1932 jako „emocionální vztah jedince k jeho vlasti, který má za důsledek to, že jedinec zasvětí své osobní tužby blahu a potřebám vlasti“: E. J. Hunter, A Sociological Analysis of Certain Types of Patriotism, New York 1932, str. 27 n. Podobně chápou patriotismus jako protiklad negativně chápaného nacionalismu autoři sborníku R. Samuel (vyd.), Patriotism: The Making and Unmaking of British National Unit I—III, London, New York 1989. Srv. též práce P F. Sugara a L. Dooba (zde pozn. 60). Srv. též M. Viroli, For Love of Country. An Essay on Patriotism and Nationalism, Oxford 1995. Ve francouzštině se termín objevuje spíše ojediněle, např. s odvoláním na terminologii meziválečného období: P.-A. Taguieff, Le nationalisme des nationalistes, in: G. Delannoi, P.-A. Taguieff (vyd.), Théories du nationalisme, Paris 1991, str. 52 nn.

46 M. Keating, State and Regional Nationalism. Territorial Politics and the European State, New York 1988.

47 C. Geertz, Interpretace kultur. Vybrané eseje, Praha 2000, str. 289 nn. Též T. H. Eriksen, Ethnicity and Nationalism, str. 56 a 152 n.

48 E. H. Erikson, Identität und Lebenszyklus. Drei Aufsätze, Frankfurt/M. 1973. P. L. Berger, T. Luckmann, The Social Construction of Reality, Harmondsworth 1979 (česky So-ciální konstrukce reality, Brno 1999).

49 J. Armstrong, Nations before Nationalism, str. 288.

50 R. Grew, The Construction of National Identity, in: P. Boemer (vyd.), Concepts of National Identity, Baden-Baden 1986, str. 31 nn.; S. Tägil (vyd.), Regions in Upheaval. Ethnic Conflict and Political Mobilization, Stockholm 1984.

51 A. Smith, National Identity; W. Bloom, Personal Identity, National Identity, and International Relations, Cambridge 1990; B. Giesen (vyd.), Nationale und kulturelle Identität: Studien zur Entwicklung des kollektiven Bewusstselns in der Neuzelt, Frankfurt/M. 1991.

52 A. Smith, National Identity, kap. 1.

53 W. Bloom, Personal Identity, str. 52 nn.

54 E. J. Hobsbawm, Národy a nacionalismus od roku 1780, Praha 2000, str. 15.

55 F. Braudel, L'identité de la France, Paris 2000.

56 S. Tágil, Regions in Upheaval, str. 241 n.

57 L. Honko, Traditions in the construction of cultural identity, in: M. Branch (vyd.), National History and Identity, Helsinki 1999, str. 17 nn.; R. Abrahams, Nation and identity: a view from social anthropology, in: tamtéž, str. 34 nn.; H.-G. Haupt, M. G. Müller, S. Woolf (vyd.), Regional and National Identities in Europe in the XIXth and XXth Centuries, The Hague 1998.

58 U. v. Hirschhausen, J. Leonhard, Nationalismen In Europa, str. 15.

59 A. F. Reiterer, Soziale Identität. Ethnizität und sozialer Wandel. Zur Entwicklung einer anthropologischen Struktur, Frankfurt/M. 1993. Ch. Taylor, Die Quellen des Selbst. Die Entstehung der neuzeitlichen Identität, Frankfurt/M. 1994. T. Meyer, Identitätswahn, Die Politisierung des kulturellen Unterschieds, Berlin 1997.

60 L. Nisthammer, Kollektive Identität. Helmliche Quellen einer unheimlichen Konjunktur, Reinbek 2001; R. Brubaker, Nationalism Reframed, str. 10 nn.

61 K termínu národní vědomí např. F. Znaniecki, Modern Nationalities. A Sociological Study, Urbana (lil.) 1952. V současnosti se znovu objevuje, mj. u M. Seymoura, Redefining the Nation, in: N. Miscevic (vyd.), Nationalism and Ethnic Conflict, Chicago, La Salle 2000, str. 41. Národní myšlení viz J. Leerssen, National Thought in Europe. A Cultural History, Amsterdam 2006. Leerssen užívá podle konkrétních souvislostí také termínů národní identita i nacionalismus.

62 již R. Johannet, Le principe des nationalités, Paris 1918. A. Renaut, Logique de la nation, in: G. Delannoi, P.-A. Taguieff, Théories du nationalisme, str. 34 nn.

63 A. Smith, Nationalism and Modernism, str. 223 nri.

64 D. L. Horowitz, Ethnic Groups in Conflict, Berkeley, Los Angeles, London 1985. J. R. Llobera, The God of Modernity, týž, The Foundations of National Identity, Oxford 2003; A. Hastings, The Construction of Nationhood.

65 M. Billig, Banal Ňatlonallsm; R. Brubaker, Ethnicity without Groupi,

66 J. Hutchinson, The Dynamics of Cultural Nationalism: The Gaelic Revival and the Dynamics of the Irish Nation State, London 1987. Tohoto autora ovšem často označují spíše za peren ialistu.

67 O. Zimmer, Nationalism in Europe, 1890-1940, Basingstoke (Hampshire), New York 2003; P. Lawrence, Nationalism: History and Theory, Harlow (England), New York 2005.

68 P. James, Nation Formation, kap. 8.

69 Nejnověji k tomu srv. Ozkirímli v časopise Nations and Nationalism 2003, str. 342 n. Příznačná je Hutchinsonova kritika knihy P. J. Gearyho, The Myth of Nations: the Medieval Origins of Europe, Princeton, Oxford 2001 v Nations and Nationalism 2005, str. 634 nn.

70 Tento výčet se do jisté míry překrývá se souborem šesti hlavních „institucionálních dimenzí“, jejichž studium postuluje jako úkol pro budoucí bádání A. Smith: 1. stát a občanství, 2. území, 3. jazyk, 4. náboženství, 5. historie a 6. rity a ceremonie. Srv. Nationalism and Modernization, str. 226 n.

71 Tak např. Konstantin Rössler užíval pro malé národy termín „unproduktiv* Völker“. Srv. K. Rössler, System der Staatilthre, Leipzig 1857, str. 547.

72 J. Breuilly, Natiohalism and the State, str. 95 n.

73 M. Mann, The Sources of Power: 7. The Rise of Classes and Nation-states, 1760-1914, Cambridge 1993, str. 218 n.

74 Ch. Tilly, States and Nationalism in Europe since 1600, New York 1991, str. 133 n.

75 D. Langewiesche, Staaatsbildung und Nationsbildung in Deutschland – ein Sonderweg? Die deutsche Nation im europäischen Vergleich, in: U. v. Hirschhausen, J. Leonhard (vyd.), Nationalismen In Europa, 2001, str. 61 n.

76 A. Smith, National Identity, str. 20 ri. O tomto rozlišení viz níže str. 90.

77 K tomu srov. např. H.-U. Wehler, Nationalismus. Geschichte, Formen, Folgen, str. 27nn.

78 F. Graus, Lebendige Vergangenheit, Köln, Wien 1975, str. 17 nn.

79 J. Assmann, Kulturelles Gedächknlss, München 1992, itr. 78.

80 Mnoho příkladů uvádí, byť s poněkud zjednodušující interpretací, H. Schulze, Stát a národ v evropských dějinách, Praha 2003, str. 100 nn.

81 J. Szücs, Nation und Geschichte, Köln, Wien 1981, str. 28 nn. Zevrubně se touto problematikou zabývají zejména němečtí medievisté v ediční sérii „Nationes“. Srv. např. H. Beumann, W. Schröder (vyd.), Aspekte der Nationenbildung im Mittelalter, Siegmaringen 1978. K historickému vědomí ve středověké střední Evropě srv. průkopnický sborník R. Heck (vyd.), Dawna šwjadomošć historyczna w Polsce, Czechach I Slowacji, Wroclaw 1978.

82 A. D. Smith, The „Golden Age“ and National Renewal, in: G. Hosking, G. Schopflin (vyd.), Myths and Nationhood, London 1997.

O recepci Stránského srv. E. Maur, Der Begriff der Nation in der böhmischen Historiographie der Aufklärung, in: O. Dann, M. Hroch, J. Koll (vyd.), Patriotismus und Nationsbildung am Ende des Heiligen Römischen Reiches, Köln 2003, str. 171 nn; týž, Pojetí národa v díle M. Pavla Stránského O státě českém, in: J. Pelikán (vyd.), K poctě profesora Miroslava Hrocha, AUC, Phil et Hist. 3, 1996, str. 41 nn.

83 Z rozsáhlé literatury k problematice středověkého národa srv. zejm. J. Armstrong, Nations before Nationalism; H. Beumann, W.- Schröder, Aspekte der Nationsbildung im Mittelalter; A. Smith, The Ethnic Origins of Nations, Oxford 1986.

84 W. Bloom, Personal Identity, National Identity, and International Relations, str. 143 n.

85 B. Anderson, Imagined Communities, str. 43 nn.

86 E. Haugen, The Scandinavian Languages. An Introduction to Their History, London 1976, str. 361 nn.

87 R. Balibar, D. Laporte, Le Français national. Politique et pratique de la langue nationale sous la Révolutioun, Paris 1974; M. de Certeau et al. (vyd.), Une politique de la langue. La Révolution Française et les patois: L'enquête de l'Abbé Grégoire, Paris 1975; J.-Y. Lartichaux, Linguistic Politics during the French Revolution, Diogenes 97, 1977, str. 65 nn.

88 J. Fishman, Language and Nationalism. Two Integrative Essays, Rowley (Mass.) 1972, str. 53 nn.

89 P. Bourdieu, Ce que parler veut dire. L'économie des échanges linguistiques, Paris 1982, str. 31. Tento koncept se shoduje s přesvědčením průkopníků národního hnutí, že jazyk, o který bojují, je něčím víc než pouhým nástrojem komunikace.

90 Tuto problematiku pomíjejí práce věnované absolutismu, a to i tak komparativně zamířené Jako např. P. Anderson, Lineages of the Absolutist State, London 1974.

91 J. Fishman, Language and Nationalism, str. 41.

92 J. Fishman, Bilingualism with and without diglossia, diglossia with and without bi-lingualism, The Journal of Social Issues 23,1967, str. 29 nn.; týž, Language in Sociocultural Change, Stanford (Calif.) 1972, str. 135 nn. V následujícím textu se přidržuji Fishmano-vých termínů „High“ a „Low“ language, I když jsem sl vidom okolnosti, že řada lingvistů mezitím pro tyto fenomény užívá jiných termínů.

93 J. R. Edwards, Language, Society, and Identity, Oxford 1985, itr, 143 n.

94 W. J. Foltz, Ethnicity, Status, and Conflict, in: W. Bell, W. Freeman (vyd.), Ethnicity and Nation-Building, Beverly Hills, London 1974, str. 103 nn.

95 A. Smith, The Ethnie Origins of Nations, str. 22 n. J iní autoři se ovšem domnívají, že vědomí odlišnosti a sounáležitosti je charakteristikou každé etnické skupiny, srv. H. Erik-sen, Ethnicity and Nationalism, str. 12; J. a J. Comaroff, Ethnography and the Historical Imagination, Boulder (Col.) 1992, str. 54.

96 H.-U. Wehler, Modernisierungstheorie und Geschichte, Göttingeri 1975, str. 14 nn.; H.-J. Puhle, Nation-States, Nations, and Nationalism in Western and Southern Europe, In: J. G. Beramendi et al. (vyd.), Nationalism in Europe. Past and Present II, Santiago de Compostela 1994, str. 23 n.

97 Srv. J. C. Alexander, Core solidarity, ethnic outgroup, and social differentiation: a multidimensional model of inclusion in modern societies, in: J. Dofny, A. Akiwowo (vyd.)i National and Ethnic Movements, London 1980, str. 10 n. .

98 A. Giddens, The Nation State and Violence, str. 35 n.

99 Srv. E. Balibar, I. Waljerstein, Race, Nation, Class, str. 135 nn.; C. M. Vogler, The Nation State, Aldershot 1985, str. 66; D. McCrons, The Sociology of Nationalism, str. 92 n.

100 Vedle výše citovaných názorů K. W. Deutsche srv. S. N. Eisenstadt, Die Konstruktion nationaler Identitäten in vergleichender Perspektive, in: B. Giesen (vyd.), Nationale und kulturelle Identität, Frankfurt/M. 1991, str. 21 nn.; R. v. Thadden, Aufbau nationaler Identität. Deutschland und Frankreich im Vergleich, tamtéž, str. 493 nn.

101 B. Gleien, Die Intellektuellen und die Nation, Frankfurt/M. 1993.

B. Thimme, Kirche und nationale Frage in Livland während der 1. Hälfte des 19. Jahrhunderts, Königsberg 1938, str. 30 nn.

102 G. Roellecke, Horrschaft und Nation, Rechtsphilosophische Hefte III, 1994, str. 19.

103 E. Gellner, Národy a nacionalismus, str. 30 nn.; K. W. Deutsch, W. J. Foltz, Nation–Building, str. 38.

104 Rozdíl mezi prognózou F. Lista a K. Marxe analyzuje R. Szporluk, Communism and Nationalism, Oxford 1988. Kritický komentář G. Stokese, Class and Nation: Competing Explanatory Systems, East European Politics and Societies 4,1990, str. 98 nn.

105 M. Greschat, Das Zeitalter der Industriellen Revolution, Stuttgart 1980, str. 45.

106 P. Balroch, International Industrialization Levels 1750-1980, Journal of European Economic History 11, 1982, str. 29 n.

107 W. W. Rostow, How It All Began, London 1975; M. Mann, Geschichte der Macht, Frankfurt/M. 1998, str. 13 nn.; D. McCrone, The Sociology of Nationalism, str. 92 n.

108 SouhmnS srv. S. C. Ogilvie, M. Cerman (vyd.), European Proto-Industrlalization, Cambridge 1996.

109 A. Giddens, The Nation State and Violence, str. 216.

110 K problematice nerovnoměrnosti M. Hroch, L. Klusáková (vyd.), The Criteria of Backwardness, Praha 1996, str. 126 nn.

111 Význam pošty a železnice pro upevnění německé národní identity nejnověji doložil S. Weichlein, Nation und Region. Integrationsprozesse im Bismarckreich, Düsseldorf 2004, část I.

112 Dnes již klasickým dílem je v tomto ohledu E. Weber, Peasants into Frenchmen. The Modernization of Rural France 1870-1914, Stanford (Calif.) 1976. Na pomalý proces národní integrace na francouzském venkově poukazovali ovšem I jiní autoři, např. M. M. Martin, The Making of France, London 1959.

113 H. Schulze, Stát a národ v evropských dějinách, str. 142 nn.

114 M. Burgener, Pripet-Polessie, Gotha 1939, str. 107 nn.; J. Tomaszewski, Z dziejów Polesia, Warszawa 1963. Nověji k problematice „tutejších“ H.-C. Trepte, Die Hiessigen (Tutejsi/Tzutejšyja) – regionales Bewusstsein im polnisch-weissrussischen Grenzreum,

115 L. Švec, Dějiny pobaltských zemí, Praha 1996, str. 131.

116 W. Schmale, N. Dodde, Revolution des Wissens?, Bochum 1991, str. 19 nn.

117 M. Romer, Litwa. Studium w odrodzeniu národu litewskiego, Lwów 1908, str. 228 nn; H. Brodowska, Ruch chíopski po uwhszczeniu w Królestwie Polskim, 1864-1904, Warszawa 1967, str. 262 nn.

G. Stokes, Cognitive Style and Nationalism, Canadian Review of Studies in Nationalism 9,1982, str. 2 nn.

118 Přehled školských reforem a systémů viz W. Schmale, N. Dodde, viz pozn. 44; dále srv. U. Herrmann (vyd.), Volk – Nation – Vaterland. Studien zum achtzehnten Jahrhundert, sv. 18., Hamburg 1996.

119 Tento názor formuloval H.-j. Puhle, Nation-States, Nations, and Nationalism in Western and Southen Europe, in: J. G. Beramendi et al. (vyd.), Nationalism in Europe. Past and Present II, str. 23.

120 V této tabulce kombinuji svůj starší model s modifikaci, kterou zpracoval H.-J. Puhle, Nation-States, viz poznámka 48, tamtéž, str. 31.

121 Nejnověji tuto problematiku shrnuje R. Tombs, The Political Trajectory of Nationalism in Ninteenth-Century France, in: U. v. Hirschhausen, J. Leonhard (vyd.), Nationalismen in Europa, str. 133 nn.

122 Srv. příspěvky ve 3. svazku sborníku R. Samuel (vyd.), Patriotism: The Making and Unmaking of British National Identity, London, New York 1989; ke spojení aristokracie s buržoazií srv. např. J. Camplin, The Rise of the Plutocrats: Wealth and Power in Edwardian England, London 1978.

123 B. Skovmand et al., Geschichte Dänemarks, Neumünster 1973, zejm. str. 64 nn. a 206 n.

To si uvědomoval již A. Smith, Theories of Nationalism, London 1971, str. 134 nn.

124 Procentuální údaje jsou jen orientační a vyjadřují přibližný průměr vypočítaný na základě údajů, které v průběhu fáze B národního hnutí pochopitelně kolísaly. Zpracováno podle M. Hroch, Das Bürgertum in den nationalen Bewegungen des 19. Jahrhunderts, in: J. Kocka (vyd.), Bürgertum im 19. Jahrhundert. Deutschland im europäischen Vergleich, 3., München 1988, str. 346 n., tam odkazy na použité prameny.

125 Tato kapitola je upravenou verzí článku, který byl publikován ve sborníku Nacionalismus, společnost a kultura ve střední Evropě 19. a 20. století (vyd. j. Pokorný, L. Velek, A. Vel ková), Praha 2007, str. 29 nn.

126 G. Stokes, Cognition and the Function of Nationalism, Journal of Interdisciplinary History 4,1974, str. 539.

127 W. Kaschuba, Die Nation als Körper, in: E. Francois et al. (vyd.), Nation und Emotion: Deutschland und Frankreich in Vergleich; 19. u. 20 Jahrhundert, Göttingen 1995, str. 298.

128 M. Mann, Geschichte der Macht III, 1, Frankfurt/M., New York 1998, str. 147 nn.

129 Cit. podle P. Imbusch, Macht und Herrschaft In der Diskussion, In: P. Imbusch (vyd.), Macht und Herrschaft, Opladen 1998, str. 10.

130 H. Popitz, Phänomene der Macht. Autorität – Gewalt – Herrschaft – Technik, Tübingen 1986.

131 P. Imbusch, Macht und Herrschaft, str. 12.

132 A. Etzioni, Power as Societal Force, in: M. E. Olsen, M. N. Marger (vyd.), Power in Modern Societies, Oxford 1993, str. 34 n.

133 . P. Bacharach, M. S. Baratz, Power and Poverty. Theory and Practice, New York 1970, itr. 44. Srv. též S. Lukes, Power. A Radical View, Basingstoke 1974, str. 19.

K. W. Deutsch, Nervy vlády, Praha 1970, zejm. kap. 7.

134 S. Lukes, Power, str. 7 nn.

S. Lukes, Power, str. 17 n.

135 N. Bobbio, Gramsci and the Concept of Civil Society, in: J. Keane, Civil Society and the State: New European Prespectlves, London 1988, str. 92.

136 E. Ballbar, I. Wallersteln, Raca, Natlon, Class, itr. 82.

137 W. Bloom, Personal Identity, National Identity, and International Relations, Cambridge 1990; L. Colley, Britons. Forging the Nation, 1707-1837, Yale (New Haven) London 1992.

138 D. Langewiesche, Nation, Nationalismus, Nationalstaat, str. 192 n.; týž, Staatsbildung und Nationsbildung in Deutschland – ein Sonderweg?, In: U. v. Hirschhausen, J. Leonhard (vyd.)i Nationalismen In Europa, str. 57 nn.

139 T. H. Eriksen, Ethnicity and Nationalism, Anthropological Perspectlves, London 1993, str. 68.

140 S. Rokkan, Dimensions of State Formation, in: Ch. Tilly (vyd.), The Formation of National State in Western Europe, Princeton 1975, str. 564.

M. Hechter, Internal Colonialism. The Celtic Fringe in British National Development 1530-1966, London 1975.

141 Diskuse k této problematice ve sborníku T. Nairn, E. Hobsbawm et al., Nationalis-mus und Marxismus, Berlin 1978.

142 E. Balibar, I. Wallerstein, Race, Nation, Class, str. 89 n.

143 A. W. Orridge, Uneven Development and Nationalism, Political Studies 29,1981, str. 181 nn.

144 M. Hechter, Nationalism as group solidarity, Ethnic and Racial Studies 10,1987, itr. 418 n.

145 A. Motýl, How Empires Rise and Fall: Nation, Nationalism, and Imperiál Elites, in: J. G. Beramendi et al. (vyd.), Nationalism In Europe. Past and Present, Santiago de Com-poitela 1994, itr. 383 n.

146 M, Hroch, K otázce územní skladby národního hnutí, ČSČH XIX, 1971, str. 513 nn.

Pro české poměry k tomu O. Urban, Kapitalismus a česká společnost, Praha 1978, str. 128 nn.

147 Zevrubněji viz M. Hroch, V národním nájmu, str. 124 nn.

148 Tamtéž, str. 134 nn.

149 I. L. Rudnytsky, Observations on the Problem of „Historical“ and „Non-historical“ Nations, Harvard Ukrainian Studies 5,1981, str. 358 nn.

150 Dnes asi nejznámějším příkladem může být často citovaná kniha H. Schulze, Stát a národ v evropských dějinách, Praha 2003, obdobnou selekci najdeme však i v nejnovější knize H.-U. Wehlera, Nationalismus. Geschichte, Formen, Folgen, Munchen 2001.

151 J. Breuilly, Nationalism and the State, kap. 3-5.

152 . F. Barth, Ethnic Groups and Boundaries, Bergen 1969; J. R. Llobera, The God of Modernity,

153 Podle J. Szücs, Nation und Geschichte, str. 223.

154 C. Hayes, The Historical Evolution of Modem Nationalism, New York 1931.

155 H. Kohn, The Idea of Nationalism, srv. výše str. 170.

156 A. Hastings, The Construction of Nationhood.

157 V této souvislosti se často odkazuje na sborník E. J. Hobsbawm, T. Ranger (vyd.)j The Invention of Tradition, Cambridge 1983, ale názory jednotlivých autorů v tomto sborníku na otázku „vymyšlené tradice“ se různí.

158 Průkopnický význam má sborník, který vydal P. Nora, Les Lieux de mémoire II: La Nation, Paris 1986. Jeho koncepce se však postupem času stala natolik módní, že její interpretace a aplikace – obdobně jako v případě „vymyšlených tradic“ – často hraničí s desinterpretací.

159 O. Dann (vyd.), Nationalismus in vorindustrieller Zelt, München 1986. Cenné příspěvky k této problematice publikovali J. Szücs, B. Zietara, A. Hastings, F, Graus a další.

160 . U nás tyto názory opakovaně popularizoval D. Třeštík, srv. např. Vymýšlení českého národa, Dějiny a současnost 22,2000, č. 2, str. 41 n.

161 Touto problematikou jsem se zabýval již před třiceti lety v úvodu ke sborníku Úloha historického povědomí v evropském národním hnutí v 19. století, AUC, Studia historica XV, 1976, str. 7 nn. Srv. též M. Hroch, Historická beletrie a historické vědomí v 19. století, AUC, Studia historica XXXIII, 1988, str. 9 nn.

162 U. Bielefeld, Die lange Dauer der Nation, in: U. Bielefeld, G. Engel (vyd.), Bilder der Nation, Hamburg 1998, str. 402 nn.

163 J. Szücs, Nation und Geschichte, str. 104 nn., J. Leerssen, Nation, Volk und Vaterland zwischen Aufklärung und Romantik, in: A. Bormann (vyd.), Volk – Nation – Europa, Würzburg 1998, str. 173 nn.

164 Od konce 20. století je tato problematika opakovaně předmětem mezinárodních diskusí a tématem vědeckých konferencí. Srv. zejména E. Lönnroth, K. Molin, P. Björk (vyd.), Conceptions of National History, Berlin, New York 1994; C. Lorenz, Konstruktion der Vergangenheit. Eine Einführung in die Geschichtstheorie, Köln 1997; S. Berger, M. Donovan, K. Passmore (vyd.), Writing National Histories. Western Europe since 7800, London 1999; M. Branch (vyd.), National History and Identity, Helsinki 1999; C. Conrad, S. Conrad (vyd.), Die Nation schreiben. Geschichtswissenschaft Im Internationalen Vergleich, Göttingen 2002.

165 Této problematice se v návaznosti na starší diskuse (srv. pozn. 58) věnuje rozsáhlý mezinárodní projekt „Writing National Histories“, který je realizován s podporou European Science Foundation a který vede Stephan Berger, jeho prvé výsledky byly publikovány v několika sbornících: S. Berger, L. Eriksonas (vyd.), Narrating the Nation. The Representation of National History in Different Genres, Oxford 2007; S. Berger (vyd.), Writing the Nation. Global Perspectives, Oxford 2007; A. Llakos (vyd.), The European Canon, Leipzig 2007.

166 P. Tommila, Hat das finnische Volk eine Geschichte? Jahrbuch für finnisch-deutsche Literaturbeziehungen 27» 1995; M. Engman, National Conceptions of History in Finland, in: E. Lönnroth et al. (vyd.), Conceptions of National History, str. 49 nn.

167 K norské historiografii B. P. Falk, Geschichtsschreibung und nationale Ideologie. Der norwegische Historiker Johan Ernst Sars, Heidelberg 1991; O. S0rensen, The Development of a Norwegian National Identity during the Nineteenth Century, in: týž (vyd.), Nordic Paths to National Identity, Oslo 1994, str. 165 nn.; M. Hroch, H. Kadečková, E. Bakke, DiJIny Norska, Praha 2005, str. 142 nn.; W. H. Hubbard, J. E. Myhre, T. Nordby, S. Sogner (vyd.), Making a Historical Culture, Historiography In Norway, Oslo 1995.

168 K této tematice zevrubněji M. Hroch a J. Malečková, Historical heritage: continuity and discontinuity in the construction of national history, AUC, Studia historica LIll, 2000, str. 15 nn.

169 Zásadní shrnující pojednání k problematice mýtu předkládá nejnověji G. Schöpfen, Introduction, in: G. Hosking, G. Schöpflin, Myths of Nationhood, London 1997, str. 20 n. V obecnější poloze pojednává o mýtu D. Třeštík v úvodní kapitole Mýty kmene Čechů, Praha 2003. Z bohaté produkce, která v poslední době vznikla zejména díky snaze o komparaci národních mýtů, uvádím jen několik: E. Behring et al. (vyd.), Geschichtliche Mythen In den Literaturen und Kulturen Ostmittel• und Südosteuropas, Stuttgart 1999;

170 J. Overing, The Role of Myth. An Anthropological Perspective, in: G. Hosking, G. Schöpflin, Myths of Nationhood, str. 18; K. Hübner, Das Nationale. Verdrängtes, Unvermeidliches, Erstrebenswertes, Graz, Wien, Köln 1991, str. 288 n. Srv. též úvod, který napsal P. Nora ke svému sborníku Les Lieux de mémoire II: La Nation, Paris 1986.

171 ■ E. J. Hobsbawm ve svém příspěvku do sborníku, který vydal spolu s T. Rangerem, The Inventlon of Tradition.

172 A. Smith, The Nation. Invented, Imagined, Reconstructed?, in: M. Ringrose, A. J. Lerner (vyd.), Reimagining the Nation, Buckingham 1993, str. 14. Srv. též P. James, Nation Formation, str. 115 n.

173 H. Münkler, H. Grünberger, Origo at Vetustas. Herkunft und Alter als Topoi nationaler Identität, in: H. Münkler, H. Grünberger, K. Mayer (vyd.), Nationenbildung. Die Nationalisierung Europas im Diskurs humanistischer Intellektueller. Italien und Deutschland, Berlin 1998, str. 235 n.; S. Berger, The Search for Normality. National Identity and Historical Consciousness in Germany since 7800, Providence, Oxford 1997, kap. 1, str. 24 nn.

174 S. Citron, Le Mythe national. L'histoire de France en question, Paris 1989; E. Weber, Gauls versus Franks, in: R. Tombs (vyd.), Nationhood and Nationalism In France. From Boulangism to the Great War, 1889-1918, London 1991, str. 14 n.

175 £. Maur, Palackého koncepce českých agrárních dějin a její osudy, In: František Palacký 1798-1998, Praha 1999, str. 139 nn.

176 Evropská tematika poněkud zaniká v podnětném příspěvku A. Smithe, The „Golden Age“ and National Renewal, in: G. Hosking, G. Schopflin (vyd.), Myths of Nationhood, str. 36 nn.

177 Srv. Příspěvky A. Wilsona, A. Mitané a A. Priedité ve stejném sborníku, str. 165 a 185 n.

178 J. Sziics, Nation und Geschichte, str. 33 n.

179 D. McCrone, The Sociology of Nationalism, str. 57 n.

180 Objevným a záslužným počinem je pro výzkum národních a nacionalistických motivací v práci archeologie sborník, který vydali M. Díaz-Andreu a T. Champion, Nationalism and Archaeology in Europe, London 1996, a který jako jeden z mála podobných sborníků nabízí vskutku evropský obzor od archeologie irské a španělské přes Německo až po Litvu a Rusko. K této problematice bylo také vydáno zvláštní číslo Nations and Nationalism v ročníku 2001, v němž asi nejdúležltější byl příspěvek A. Smithe, Autenticity, Antiquity, and Archaeology, itr. 441.

181 Bohatý materiál pro národní mytologii poskytuje sborník vydaný při příležitosti výstavy Mythen der Nationen v Berlíně. Srv. M. Flacke, Myt/ian der Natlomn: Elu tu-

182 Výrazně kritický je v úvodu ke své knize R. Brubaker, Ethnicity without Groups, Cambridge 2004. Dále srv. E. J. Hobsbawm, Národy a nacionalismus od roku 1780, str. 73 nn.; J. Linz, From Primordialism to Nationalism, in: E. A. Tiryakian, R. Rogowski (vyd.), New Nationalism of the Developed West, London, Sydney 1985, str. 204 n. Diskusní a nejednou i zpochybňované jsou samy termíny etnldta, etnikum, etnický. O tom souhrnně R. Jenkins, Rethinking Ethnicity, Thousand Oaks 2008 (2. vyd.).

183 L. Greenfeld, Nationalism. Five Roads to Modernity, Cambridge 1992, kap. 4.

184 E. Lemberg, Nationalismus, II, 34 nn.; A. Smith, The Ethnie Origins of Nations, zejm. kap. 7.

185 D. L. Horowitz, Ethnie Groups in Conflict, Berkeley 1985. Obdobný přístup z lingvis-tického hlediska aplikuje H. Haarmann, Language in Ethnicity. A View of Basic Ecological Relations, Berlin, New York, Amsterdam 1986.

186 T. H. Eriksen, Ethnicity and Nationalism. Anthropological Perspectives, zejm. str. 100 nn.

187 P. Fougeyrollas, La Nation. Essor et diclln des soclétés modernes, Paris 1987.

188 Vydal je počátkem devadesátých let v New York University Press, Dartmouth.

189 Vydává od roku 1978 časopis Ethnic and Racial Studies, od roku 1995 pak časopis Nations and Nationalism.

190 J. R. Edwards, Language, Society, and Identity, Oxford 1985, zejm. str. 133 nn.

191 W. E. Freeman, Functions of Ethnic Conflict and Their Contributions to National Growth, in: W. Bell, W. Freeman (vyd.), Ethnicity and Nation-Building, London, Beverly Hills 1974, str. 177 nn.

192 T. H. Eriksen, Ethnicity and Nationalism, str. 56 n.; L. Holý, M. Stuchlík, Actions, Norms and Representations: Foundations of Anthropological Inguiry, Cambridge 1983; J. A. Fishman, Language and Nationalism. Two Integrative Essays, Rowley (Mass.) 1972; A. Smlth, Nationalism and Modernity, str. 223 nn. Smlthovo pojetí kritizoval U. ózkirim-II, The natlon as an artlchoke? A crltlque of ethnosymbolist Interpretations of nationa-llim, Natlont and Nationalism 8,2003, itr. 333 nn,

193 N. Machiavelli napsal obranu italštiny Discorso o dialogo intorno alia nostra lingua (moderní edice B. T. Sozzi), Torino 1976; tamtéi ukázky z obran a otlav Italštiny, které se-

194 J. H. Wuorinen, Nationalism in Modern Finland, New York 1931, str. 65.

195 C. Sipovic, The Language Problem in the Catholic Church in Byelorussia from 1832 to the First World War Journal of Byelorussian Studies III, 1973, str. 23 nn.

196 E. Gellner, Culture, Identity, and Politics, Cambridge 1987, str. 24; P. Bourdieu, Ce que parler veut dire, str. 29.

197 J. A. Fishman, Language and Nationalism, str. 61.

198 F. Barth, Ethnic Groups and Boundaries, str. 8 nn.; B. B. Khleif, Insiders, Outsiders and Renegades: Towards a Classification of Ethnolinguistic Labels, in: H. Giles, B. Saint-Jacques (vyd.), Language and Ethnic Relations, Oxford 1979, str. 159 nn.

199 Z. Starý, Ve jménu funkce a intervence, AUC, Philologica, Monographia CXXIII, Prahl 1994, kap. 3. a 4.

200 G. Thomas, Linguistic Purism, London, New York 1991, str. 116 n.; J. A. Fishman, Language and Nationalism, str. 66 n.; Z. Starý, Ve Jménu funkce a intervence, str. 59 nn. a 119.

201 K tomuto problému zevrubně J. R. Edwards, Language, Society, and Identity, str. 16 nn.

202 G. Venediktov, Iz istorii sovremennogo bolgarskogo jazyka, Sofia 1981, str. 48 nn.; P. Magocsi, The Language Question as a Factor in the National Movement in Eastern Ga-llcia, in: A. S. Markovits, F. S. Sysyn (vyd.), Nationbuilding and the Politics of Nationalism: Essays on Austrian Galicia, Cambridge (Mass.) 1982, str. 232.

203 G. Venediktov, tamtéž, str. 76 a 141; V. Kaupas, Die Presse Litauens, unter Berücksichtigung des nationalen Gedankens und der öffentlichen Meinung I, Klajpeda 1934, Itr. 141 n.; M. Römer, Litwa. Studium o odrodzeniu národu litewskiego, Lwów 1908, itr. 122 n.; J. Ochmanski, Historia Litwy, Wroclaw, Warszawa, Krakow 1990, str. 235; C. Rogel, The Slovenes and Yugoslavism, 7890-7914, New York 1977; A. Blinkena, The Role of the Neo-Latvians in Forming the Latvian Literary Language, in: A. Loit (vyd.), National Movements in the Baltic Countries during the 19th Century, Stockholm 1985, str. 337 nn.

204 M. Gross, Die Anfänge des modernen Kroatiens. Gesellschaft, Politik und Kultur in Zivil-Kroatien und -Slawonien in den ersten dreißig Jahren nach 7848, Wien, Köln, Weimar 1993, str. 64 nn.; R. Auty, The Linguistic Revival Among the Slavs of the Austrian Empire, 1780-1850: the Role of Individuals in the Codification and Acceptance of New Literary Languages, Modern Language Review Uli, 1958, str. 399 n.; R. Magocsi, Language Question, str. 237; N. P. Vakar, Belorussia. The Making of a Nation: a Case Study and a Bibliographical Guide to Belorussia, Cambridge (Mass.) 1956, str. 78.

205 F. Danes, Values and attitudes in language standardization, in: J. Chloupek, J. Nekvapil (vyd.), Reader in Czech Sociolinguistics, Amsterdam 1987, str. 206 nn.

206 To je mj. názor E. J. Hobsbawma. Sdílejí jej také rakouští autoři sborníku Die Konstruktion des Nationalen, který vyšel jako sešit časopisu österr. Zeitschrift für Geschichtswissenschaften 1994; S. N. Eisenstadt, Die Konstruktion nationaler Identitäten In vergleichender Perspektive, in: B. Giesen (vyd.), Nationale und kulturelle Identität, Frankfurt/M. 1991, str. 1 nn.

207 G. Shevelov, The Ukrainian Language in the First Half of the Twentieth Century (1900-1941). Its State and Status, Cambridge (Mass.) 1989, str. 98 nn.

208 G. Davy, Élements de sociologie, Paris 1950, str. 233.

209 P. Bourdieu, Ce que parler veut dire, str. 32.

210 M. Hroch, V národním zájmu, str. 68 n.

211 O prvých gymnáziích a problematice sociálního vzestupu srv. L. Krusius-Ahren-berg, Der Durchbruch des Natlonallsmus und Liberalismus lni polltlsehen Leben Flnnlands

212 L. Krusius-Ahrenberg, Der Durchbruch des Nationalismus, str. 163 n.; M. G. Schy-bergson, Politische Geschichte Finnlands 1809-1919, Gotha, Stuttgart 1925, str. 626 n.

213 Zur Nationalitätenfrage, Baltische Monatsschrift, 1863, str. 568 nn. a 1864, str. 570.

214 L. Wils, L'emploi des langues en matieres judiciaires et administratives dans le Royaume de Belgique, Revue du Nord LXXIII, 1991, str. 64 nn.

215 W. Bloom, Personal Identity, National Identity, and International Relations, str. 143.

216 P. Bourdleu, Ce que parltr vaul: díra, kup. I.

217 M. Martin-Jones, Language, Power and Linguistic Minorities. The Need for an Alternative Approach to Bilingualism, Language Maintenance and Shift, in: R. 0. Grillo (vyd.), Social Anthropology and the Politics of Language, London, New York 1989, str. 118.

218 Srv. např. H. Sundhaussen, Der Einfluss der Herderschen Ideen auf die Nationsbildung bei den Völkern der Habsburgermonarchie, München 1973. Kritika tohoto Kohnova schématu srv. A. Kemiläinen, Nationalism. Problems Concerning the Word, the Concept and the Classification, Jyväskylä 1964.

219 J. A. Fishman, Language and Nationalism, str. 48.

220 A. Co hi or, Rousiffflu and Nationalism, Now York, London 1970.

221 E. J. Hobsbawm, The Age of Revolution. Europe 1789-1848, London 1973, str. 312 nn. O vztahu romantismu a národního hnutí srv. též M. Hroch, National Romanticism, in: B. Trencsényi, M. Kopeček (vyd.), Discourses of Collective Identity in Central and Southeast Europe II. National Romanticism – The Formation of National Movements, Budapest 2007, str. 4 nn.

222 G. Stokes, Cognition and the Function of Nationalism, Journal of Interdisciplinary History IV, 1974, str. 533 nn.

223 H. Weilenman, The Interlocking of Nation and Personality Structure, in: K. W. Deutsch, W. J. Foltz (vyd.), Nation-Building, itr. 37 nn.

224 J. Fishman, Language In Socloeultural Change, itr. 148.

M. Martin-Jones, Language, Power and Linguistic Minorities, str. 109 nn.

225 G. Stokes, Cognition and the Function of Nationalism, str. 536.

226 G. A. Williams, Language Group Allegiance and Ethnic Interaction, in: H. Giles, B. Saint-Jacques (vyd.), Language and Ethnic Relations, str. 58.

227 Srv. mj. G. H. Mead, Mind, Self and Society, Chicago 1934, str. 135 nn.; E. Haugen, Bilinguals Have More Fun, Journal of English Linguistics 19,1986, str. 106 n.; J. Hermann, Bilingualism Versus Identity, Multilingual Matters 43,1988, str. 227 nn.

228 Memorandum sepsali z podnětu F. Palackého J. Vlnařlcký s J. Jungmannem. Publikováno bylo až roku 1872 v Časopise Musea král, českého 42,1872, str. 343 nn.

229 H. Weilenman, The Interlocking of Nation and Personality Structure, str. 37.

230 A. Dupront, Sémantique historique et analyse de contenu: culture et civilisation, in: M. Cranston, P. Mair (vyd.), Langage et politique, Bruxelles 1982, str. 87. Dupront zde na základě rozboru Cahiers de doléances dokládá, že jediným pojmem, s nímž rolníci asociovali pojem culture, byl agriculture,

231 G. Bossong, Sprache und regionale Identität, in: G. Bossong et al. (vyd.), Westeuropäische Regionen und ihre Identität, Mannheim 1994, str. 48.

232 E. J. Hobsbawm, Národy a nacionalismus, str. Ill nn.

233 J. Fishman, Language and Nationalism, str. 54.

234 P. Bourdieu, Ce que parier veut dire, str. 64 nn.

235 D. Cherubin, Zur bürgerlichen Sprache des 19. Jahrhunderts, Wirkendes Wort 33, 1983, str. 406 n. Citováno podle A. Linke, Zum Sprachgebrauch des Bürgertums im 19. Jahrhundert. Überlegungen zur kultursemiotischen Funktion des Sprachverhaltens, In: R. Wimmer (vyd.), Das 79. Jahrhundert. Sprachgeschichtliche Wurzeln des heutigen Deutsch, Berlin, New Yock139Ti^tr. 250 nn.

236 J. Fishman, Language and Nationalism, str. 61.; G. A. Williams, Language Group Allegiance and Ethnic Interaction, str. 62 nn.

237 J. A. Ross, Language and the Mobilization of Ethnic Identity, in: H. Giles, B. Saint-Jacques (vyd.), Language and Ethnic Relations, str. 10.

238 O. Jespersen, Mankind, Nation and Individual from a Linguistic Point of View, Oslo 1925, str. 5.; J. A. Armstrong, Nations before Nationalism, str. 242.

239 E. J. Hobsbawm, Národy a nacionalismus, itr. 110 nn.

240 E. Go 11 nor, Culture, Idtntlty, and Politics, itr. 17.

241 J. R. Edwards, Language, Society, and Identity, str. 93 nn.

242 Zevrubný přehled staršího bádání publikovali H.-G. Haupt a Ch. Tacke, Die Kultur des Nationalen. Sozial- und kulturgeschichtliche Ansätze bei der Erforschung des europäischen Nationalismus im 19. und 20. Jahrhundert, in: W. Hardtwig, H.-U. Wehler (vyd.), Kulturgeschichte heute, Göttingen 1996, str. 255 nn.

243 Zpráva byla publikována teprve roku 1963 pod titulem Natlonallsm. A Report by a Study Group ofMembers ofthe Royal Institute of International Affalrs, London 1963.

244 D. Langewiesche, Staatsbildung und Nationsbildung in Deutschland – ein Sonderweg?, in: U. v. Hirschhausen, J. Leonhard (vyd.), Nationalismen in Europa, str. 60.

245 E. Balibar, I. Wallerstein, Race, Nation, Class, str. 93.

246 G. Stokes, Cognition and the Function of Nationalism, str. 525 nn.

247 B. C. Shafer, Nationalism. Myth and Reality, London, New York 1955, str. 51.

248 Klasickou prací je G. L. Mosse, Die Nationalisierung der Massen. Politische Symbolik und Massenbewegungen von den Napoleonischen Kriegen bis zum Dritten Reich, Frankfurt/M. 1976. Nověji srv. příspěvky ve sborníku E. François et al. (vyd.), Nation und Emotion, Göttingen 1995.

249 Na tyto specifické aspekty poukázal již G. L. Mosse, Nationalism and Sexuality. Respectability and Abnormal Sexuality in Modem Europe, Madison 1985. – Z českého prostředí je záhodrio v této souvislosti připomenout proslulé verše Jana Nerudy ze Zpěvů

pátečních: —

„Letím TI, miláčku národe, v ústrety, Jako ta dívčice, lidská ta pěnice, milenci letí vstříc v horoucí písničce.“

250 W. Kaschuba, Die Nation als Körper, in: E. François et al. (vyd.), Nation und Emotion, str. 293 n. Na kořeny tohoto vztahu upozornil již mnohem dříve dánský historik H. Eichberg ve své stuttgartské habilitaci, která byla vydána teprve roku 1987: Leistung, Spannung, Geschwindigkeit. Sport und Tanz im gesellschaftlichen Wandel des 18/19. Jahrhunderts.

251 U. Gerhard, J. Link, Zum Anteil der Kollektlviymbollk an den national Stereotypen, in: J. Link, W. Wülfing (vyd.), Nationale Mythen und Symbole In der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts, Stuttgart 1991, itr. 28 n.

252 W. Bloom, Personal Identity, National Identity, and International Relations, str. 33 n.

253 E. Lemberg, Nationalismus I, str. 196.

254 L. L. Snyder, Nationalism and the~Territorial Imperative, Canadian Review of Studies In Nationalism 3,1975, str. 17 n.

255 M. Weber, Gesammelte Aufsätze zur Wissenschaftslehre, Tübingen 1973, str. 332; F. J. Bauer, Gehalt und Gestalt in der Monumentalsymbolik. Zur Ikonologie des Nationalstaates in Deutschland und Italien 1860-19H, München 1992, str. 7 n.

256 K. W. Deutsch, Nationallsm and Social Communlcatlon, str. 97; soustavně se touto otázkou zabýval B. Giesen, Dle Intellektuellen und dli Nation, Frankfurt/M. 1993.

257 E. Fehrenbach, Über die Bedeutung der politischen Symbole im Nationalstaat, Historische Zeitschrift 213,1971, str. 301 nn.; T. Nipperdey, Nationalidee und Nationaldenkmal im 19. Jahrhundert, Historische Zeitschrift 206,1968, str. 529 nn. K tematice symboliky viz take L. Gall, Die Germania als Symbol nationaler Identität im 19. und 20. Jahrhundert, Göttingen 1992, jako i výše Uvedený sborník vydaný J. Linkem a W. Wülfingen!, Nationale Mythen und Symbole in der zweiten Hälte des 19. Jahrhundert. Přehledně pro Německo H. Hattenauer, Geschichte der deutschen Nationalsymbole, München 1990.

258 W. Kaschuba, Die Nation als Körper, str. 291.

259 E. Fehrenbach, Über die Bedeutung der politischen Symbole im Nationalstaati str. 297. Ke konceptu performativity srv. K. Šíma, Národní slavnosti šedesátých let 19. sto* letí jako performativní akt konstruování národní identity, ČČH104,2006, str. 84 nn.

260 W. Smith, National Symbols, in: A. Motýl (vyd.), Encyclopedia of Nationalism 1, London, San Diego 2001, str. 522 n. Autor rozlišuje – spíše ovšem se zřetelem k současnosti – čtyři významné sféry uplatnění národních symbolů: 1. aktivní symbolismus projevovaný na veřejných oslavách a poutích, při výročích, pohřbech apod., 2. verbální symbolismus vyjádřený v projevech a prohlášeních, hymnách, písních, heslech, 3. konkrétní symbolismus projevující se v národním zhodnocení krajiny, řek, hor, budov, 4. grafický symbolismus vyjádřený v obrazech, plakátech, dekoracích.

261 W. Kaschuba, Die Nation als Körper, str. 291.

262 U. Quasthoff, Soziales Vorurteil und Kommunikation. Eine sprachwissenschaftliche Analyse des Stereotyps, Frankfurt/M. 1973, str. 28; K. Roth, Bilder in den Köpfen, in: V. Heuberger, A. Suppan, E>Vyslonzil (vyd.), Das Bild vom Anderen. Identitäten, Mentalitäten, Mythen und Stereotypen in multiethnischen europäischen Regionen, Frankfurt/M. 1998, str. 23.

263 K. Roth, Bilder in den Köpfen, str. 33 nn.

264 A. Suppan, Identitäten und Stereotypen in multJethnischen europäischen Regionen, In: W. Heuberger et al. (vyd.), Das Bild vom Anderen, str. 16 n.

265 M. Titzmann, Die Konzeption der „Germanen“ in der deutschen Literatur des 19. Jahrhunderts, in:.J. Link, W. Wülfing, Nationale Mythen und Symbole In der zweiten Hüfte des 19. Jahrhunderts, str. 136.

266 T. Nipperdey, Nationalidee und Nationaldenkmal im 19. Jahrhudert, str. 531.

267 G. Mosse, Die Nationalisierung der Massen, str. 67 n.

268 Ch. Tacke, Denkmal im sozialen Raum, Nationale Symbole In Deutschlandund Frankreich Im 19. Jahrhundert, Göttingen 1995.

269 F. J. Bauer Gehalt und Gestalt in der Monumentalsymbolik, str. 35 nn. 

---

Počet shlédnutí: 220