Emilijština patří do románské jazykové rodiny, konkrétně do italorománské větve. Spolu s romagnolštinou tvoří jazykový kontinuum označované jako emiliano-romagnolo.
Emilijštinou se hovoří především v severní Itálii, zejména v historickém území Emilie.
Rozšíření zahrnuje:
Emilijština není pouhým dialektem italštiny, ale samostatným románským jazykem, který se vyvinul z vulgární latiny paralelně se spisovnou italštinou. Vyznačuje se výraznými fonetickými a morfologickými odlišnostmi od standardní italštiny.
| Česky | Emilijsky |
|---|---|
| Ano | Sé |
| Ne | Nå |
| Miluji tě | At vòj bän |
| Děkuji | At ringrâzi |
| Dobré ráno | Bån dé |
| Víno | Vén |
| Otec | Péder |
| Matka | Méder |
| Bratr | Fradél |
| Sestra | Suréla |
3 E acsi l'ha cunta sta parabola. 4 Chi el cl'oman che con zent piegur, dop averin persa una, al lasa tut chigli'altri nuvantanov in'tal desert e an va brisa adre a quela persa, fin c'an l'ha truvada? 5 E dop che al'ha truvada, an'sla met brisa ad'ciora dill spall tut cuntent? 6 E quand cl'e turna a ca an ciama brisa i amig e i avsin tut'asiem e al dis: „A duvi esar cuntent insiem a mi parche ai'ho truva la mie piegura cla'siera persa“
Autor hesla: Martin Daneš
Emilijština patří do tzv. gallo-italské skupiny románských jazyků. Z jazykovědného hlediska tak stojí blíže francouzštině či okcitánštině než standardní italštině, která vychází z toskánského základu.
Typickým rysem je redukce nepřízvučných samohlásek a bohatý vokalický systém, zahrnující i přední zaokrouhlené samohlásky (např. ö, ü), které standardní italština nezná. Pravopis proto často používá grafické prostředky k zachycení jemných fonetických rozdílů.
Dalším charakteristickým znakem je užívání povinných klitických zájmen před slovesem, i když je podmět již vyjádřen. Tento jev přibližuje emilijštinu severofrancouzským dialektům více než italštině.
Historicky byla emilijština jazykem městských republik severní Itálie a hrála významnou roli v obchodní a kulturní komunikaci oblasti Pádské nížiny.