Antropologie v České republice

Kniha T. H. Eriksena Etnicita a nacionalismus je knihou antropologickou. Nikoli v tom smyslu, že by byla o antropologii, ale tak, že její předmět zájmu (tj. etnicitu, resp. nacionalismus) její autor pojednává – jak zní podtitul díla – v antropologické perspektivě. Na západ od našich hranic uvedený prostý dvouslovný podtitul plně stačí k tomu, aby každý věděl, oč běží a co od takto specifikovaného díla čekat. Situace u nás je v daném ohledu o poznání komplikovanější.

Sociokulturní antropologie to v českém prostředí nemá lehké. Důvodů je řada. Jedním z nich je skutečnost, že povědomí o dané disciplíně je v naší zemi mezi širší veřejností stále ještě velice slabé, v řadě případů dokonce zcela absentuje. Když jsem tak nedávno – v souladu s převládajícím názorem většiny zainteresovaných²⁸ – napsal, že „antropologie coby disciplína… se v české akademické sféře objevila teprve po roce 1989“ (Jakoubek, 2009: 11-12), byla mi v recenzi daného díla (otištěné nezvykle v denním tisku) vytknuta „neznalost antropologické disciplíny“ (Kojzar, 2010: 4), neboť, kontroval dotyčný autor, „antropologie tu byla i před rokem 1989“ (tamtéž: 4), přičemž jako argument uvedl, že sám pamatuje „antropologické výzkumy z druhé poloviny let šedesátých“, a pokračoval tím, že „antropologické tradice v naší zemi jsou tu minimálně od počátků činnosti humpoleckého rodáka profesora Hrdličky…“ (tamtéž: 4). Jeden, s prominutím, o voze, druhý o koze. Já o antropologii sociokulturní, recenzent o antropologii fyzické. Dvě různé disciplíny²⁹ se shodným ústředním názvem, to, pravda, není zrovna šťastné. O které z nich je řeč, myslel jsem si, je snadné rozeznat i bez specifikace pomocí upřesňujícího adjektiva, a to na základě kontextu, problém ale spočívá patrně hlavně v tom, že řada čtenářů netuší, že tu vůbec je mezi čím rozlišovat. Proč ale uvedený přehmat zmiňuji, je především jeho strukturální relevance – citovaná výpověď totiž není jen osobním názorem zmíněného autora, ale reprezentuje obecné mínění o „antropologii“ v naší společnosti, tj. názor že antropologové „se zabývají kostmi či tak něco“, se kterým se každý sociokulturní antropolog setkává počínaje zahájením studia po celou dobu setrvání v oboru.

Na rozdíl od širší veřejnosti je dnes přinejmenším oborově spřízněná akademická scéna s existencí sociokulturní antropologie obeznámena poměrně dobře, dalo by se dokonce říci, že v dané sféře již antropologie víceméně zdomácněla. Tato disciplína se v té či oné podobě vyučuje na bezmála desítce domácích pracovišť, v roce 2008 byla založena odpovídající profesní organizace Česká asociace pro sociální antropologii (CA-SA)³⁰ a přinejmenším dvě odborná periodika (AntropoWebzin; Lidé města) deklarují být dominantně periodiky oborovými. Od nejranějších dob vstupu sociální a kulturní antropologie na českou scénu ovšem institucionalizaci tohoto oboru provází podezření, objevující v té či oné podobě v principu ve všech reflexích odpovídajícího procesu. Rada autorů totiž poukazuje na to, že ačkoli odpovídající etiketa se ujala (možná až příliš) rychle, sociálněantropologická praxe (badatelská, resp. výzkumná, jakož i publikační) u nás i po více než dvou desetiletích od převratu jede stále ještě v kolejích vyjetých etnologií z doby před rokem 1989 – nyní ovšem pod novým a pro mnohé podle všeho efektnějším názvem (stran výrazné formulace dané pozice z devadesátých let viz Hubinger, 1997; z novější doby viz např. Nešpor – Jakoubek, 2004). Příčiny tohoto stavu jsou komplikované a jejich rozkrytí by si vyžádalo zvláštní studii, za zmínku ovšem stojí názor nejskeptičtějších pozorovatelů, podle kterých dojde k plnému přijetí nového (tj. antropologic-kého) paradigmatu u nás teprve v důsledku (v posledku fyzické) výměny generací v příslušné části naší akademické obce.

V uvedené situaci, kdy domácí produkce navíc není nikterak hojná, není vůbec překvapivé, že jedním z významných zdrojů přispívajících ke konstituování sociokulturní antropologie u nás jsou publikace děl zahraničních autorů. Na stranu druhou účastníci institucionalizace daného diskurzu v České republice již od raných etap tohoto procesu konstatují přinejmenším pro ně překvapivou skrovnost počtu českých překladů odpovídající zahraniční literatury (viz Skalník, 2003: 585). Na rozdíl od nepočetné domácí produkce, která má své vlastní důvody, bývá ve vztahu k jen malé ochotě angažovat se v převodech zahraničních děl zejména ze strany mladších a jazykově dobře vybavených členů české antropologické obce častým argumentem, že překlady nejsou třeba, neboť „si to přece všichni můžou přečíst v originále“.

Proč překládat Eriksena

V průvodním textu k vydání překladu studií Martina Heideggera píše Ivan Chvatík, autor české verze odpovídajících textů, že „četba překladu… předpokládá, že čtenář v zásadě německy umí, ale chce o textu přemýšlet a diskutovat česky“³¹. Lze vyslovit domněnku, že v první půli citace uvedená překladatelova ambice, či snad lépe řečeno jeho nárok na to, aby čtenář ovládal jazyk, ze kterého je předkládaný překlad pořízen, je mírně nadsazen, přičemž se možná nevyhneme ani podezření z jisté míry alibismu. Druhá půle Chvatíkova výroku naopak výborně vystihuje podstatu věci: překládat odborné texty má smysl a je důvodné i v případě, že by všichni nakrásně uměli odpovídající jazyky, z nichž jsou překlady pořízeny, pokud pojednávaná témata chceme promýšlet a hovořit o nich česky, tj. chceme-li budovat a udržovat odpovídající (nejen) odborný diskurz, ale českou vědu vůbec. Protože lze předpokládat, že právě to většina tuzemských badatelů skutečně chce, je závěr, že překládání cizojazyčné odborné literatury je pro udržení tuzemské odborné debaty vlastně nezbytné, téměř nevyhnutelný. Jistým podpůrným empiricko-sociologickým dokladem faktu, že pro odpovídající odbornou debatu jsou překlady ne-li přímo nutné, tedy alespoň vysoce užitečné a podnětné, je mj. také dobře známá a opakující se situace, kdy se diskuse o určitém díle (díle, které řada zainteresovaných četla v originále) obvykle rozproudí a dané dílo vejde do užívání (při argumentaci v textech, ale i televizních debatách, etc.) teprve až po zveřejnění jeho překladu v příslušném jazyce. A nejedná se přitom jen o syndrom „malého národa“ – identický jev zaznamenal u našich sousedů, jejichž jazyk lze bezesporu označit za světový, i Richard Dülmen, který na konto německých historiků uvádí, že ačkoli jsou „povětšinou dobře jazykově vybaveni, stala se určitá práce předmětem intenzivních diskusí teprve v okamžiku, když byl k dispozici její překlad“ (Dülmen, 2002: 20).

Soudě podle četnosti, zdá se, že přeložit některé z Erik-senových děl se v uvedeném ohledu zdálo řadě zainteresovaných dobrým nápadem. Jinými slovy, co se české antropologické překladové literatury týče, těší se T. H. Eriksen zejména v posledních letech postavení neobyčejně hojně překládaného autora. Vůbec prvním u nás vydaným Eriksenovým dílem byla v roce 2005 rozsáhlejší esej Tyranie okamžiku (Brno: Doplněk), pojednávající o vlivu moderních technologií na lidský život, resp. o tom, proč se v informačním věku stal čas zdaleka nejnedostatkovějším zdrojem. Striktně vzato se nejedná

0 publikaci odbornou, presto toto dílko nezapře, že jej napsal společenskovědní profesionál, a to konkrétně antropolog, na což ostatně v upoutávce upozorňuje i samotné nakladatelství, které práci prezentuje jako „originální komentář odborníka v oboru sociální antropologie“³². Stejně jako norské a anglické vydání dosáhla i česká verze této knížky značné obliby, takže v roce 2009 vyšlo již její druhé vydání. O dva roky později

byla v češtině pod názvem Antropologie multikulturních společností. Rozumět identitě (Praha: Triton 2007) publikována originální antologie překladů devíti Eriksenových anglických a norských textů, zabývajících se klasickými i moderními (nejen) antropologickými tématy. V této publikaci se již Erik-sen českému čtenáři představuje takříkajíc v plné síle a na rozboru společensky aktuálních témat, jako je multikulturní identita, globalizace a její dopady, etnické konflikty v současném světě, politika identit a řada dalších, ukazuje, proč je považován za jednu z předních světových postav soudobé antropologie. V pořadí třetím překladovým počinem bylo na daném poli vydání Eriksenovy učebnice Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál (Praha: Portál 2008). Po právu bychom se mohli tázat, je-li v českém prostředí dalšího „úvodu do antropologie“ vůbec třeba, máme-li к dispozici minimálně jednu obdobnou překladovou publikaci (Murphy, 1999) a několik původních, českých (např. Budil, 2003, Soukup, 2011). Odpověď na položenou otázku je však přesto kladná, Eriksenova učebnice se totiž od výše uvedených publikací v mnohém liší. Srovnáme-li ji s překladem Murphyho Úvodu do kulturní a sociální antropologie, je třeba uvést, že Eriksenova kniha představuje výsledek evropského proudu sociální antropologie, který se od americké antropologie poněkud liší v důrazu na konkrétní problémy, jakož

1 v celkovém pojetí, kromě toho je pak Eriksenova kniha publikací výrazně novější a tedy i aktuálnější; především však – na rozdíl od Murphyho klasického, dnes však již bezmála antikvárního pojetí oboru prezentuje Eriksen ve své učebnici antropologii také jako aktuální, živý diskurz reagující na témata současného světa (autor v tomto díle „překlenuje propast mezi ,klasickou' a současnou antropologií“ praví doprovodný text). Srovnání s tuzemskou produkcí vyznívá rovněž jednoznačně v Eriksenův prospěch, nepochybně také díky tomu, že její autor pochází ze země, která se může pyšnit jednou z nejlepších tradic sociální antropologie v Evropě. Tento fakt je na knize značně znát, a to nejen v poloze obeznámenosti autora s aktuálními výzkumy a nejnovějšími trendy v oboru i v jeho bližším či vzdálenějším okolí, ale také častým používáním odkazů na vlastní autorovy výzkumy. Snad jedinou, ovšem jen těžko pominutelnou slabinou dané publikace je nepříliš vydařený překlad (stran konkrétního rozboru jednotlivých problémů tohoto překladu viz Hejnal, 2009). Posledním počinem v naznačené překladové řadě je publikace Syndrom starého vlka. Hledání štěstí ve společnosti nadbytku z roku 2010 (Brno: Doplněk). Kniha se zabývá zejména otázkou, co je štěstí, proč se z našich životů ve srovnání s minulými dekádami spíše vytrácí a jak ho tedy v dnešní společnosti dosáhnout. Stejně jako Tyranie okamžiku je i tato kniha psána esejistickou, nikoli striktně akademickou formou, ovšem i v tomto případě je na knize znát autorovo profesní směřování a erudice. Nikoli náhodou se proto přednáška brněnské antropoložky Evy Šlesin-gerové, pořádaná brněnskou sekcí Skandinávského domu při příležitosti vydání knihy, jmenovala právě „Syndrom velkého vlka aneb Na okraj sociální antropologie“.

Studium etnicity v České republice

Ačkoli název by naznačoval vyváženější poměr, je kniha Etnicita a nacionalismus především o etnicitě, což ostatně přiznává i sám její autor, když nacionalismus opakovaně řadí „pouze“ mezi s etnicitou „spřízněné fenomény“ (s. 17-18).

Etnicita a antropologie k sobě nepatřily odjakživa. Dlouhá léta byla královskou disciplínou antropologie teorie příbuzenství. Nahlédnuto z druhé strany – jak říká M. Buchignani, „férové je přiznat, že až do šedesátých let přispěli antropologové k teorii etnických vztahů jen poskrovnu“ (Buchignani 1982: 1). Důvody tohoto faktu přitom byly především metodologické – změření v raném období převládající funkcionalistické školy na témata homogenity, holismu, konsenzu a udržování systému v rámci soudržných sociálních jednotek, jemuž odpovídalo zkoumání co možná izolovaných společností, odvádělo pozornost badatelů od faktorů typických pro etnické fenomény, jako je heterogenita, sociální a kulturní diskontinuita, sociální nesoulad a soutěž (tamtéž: 2). V odpovídající době tak byla etnicita považována spíše za téma sociologické, není proto překvapivé, že první významnější školou v rámci studia etnicity byla chicagská sociologická škola, v čele s osobnostmi jako R. E. Park, E. W. Burgess či W. I. Thomas. V rámci antropologie se etnicita stala jedním z hlavních, ne-li vůbec tím hlavním předmětem zájmu v šedesátých letech a tuto pozici si drží v podstatě až dodnes. Mimořádně vhodnou disciplínou k výzkumu etnicity přitom z antropologie činí zejména její metodologický arzenál. V něm zaujímá klíčové postavení dlouhodobý terénní výzkum společně s technikou zúčastněného pozorování, které v kombinaci s preferovanou mikroperspektivou umožňují zkoumat etnicitu tam, kde se rodí a odkud povstává – ze sféry každodenních interakcí, ze středu lokálního dění (Etnicita a nacionalismus, s. 18). Jak ovšem případně dodává Eriksen – i přes tyto výhody antropologické zkoumání etnicity není a nemůže být soběstačné, a mají-li být odpovídající fenomény studovány skutečně komplexně, vyžaduje doplnění o přístupy historické a mikrosociologické.

Výše uvedený popis situace je samozřejmě platný jen pro západní svět, tedy pro svět, ve kterém se antropologie coby badatelský diskurz svobodně rozvíjela. V rámci zemí bývalého Československa situace byla (a je) o poznání odlišná. Stejně jako zde před rokem 1989 absentovala (sociální a kulturní) antropologie, chyběla zde také antropologická studia etnicity a veškerá odpovídající bádání se tak odehrávala především na poli tehdejší etnologie/etnografie. Na tomto poli (jakož i v celé sféře tehdejšího národopisu, srov. Nahodil 1950) určovala, resp. diktovala výkladová paradigmata sovětská věda, již u nás v oblasti studia etnicity posléze reprezentovalo zejména programové dílo Juliana Bromleje Etnos a etnografia, které roku 1980 vyšlo ve slovenském překladu (Bromlej 1980 [1973]); z předchozího období stojí za zmínku dobově též hojně citované dílo manželů Čeboksarovových (Čeboksarov – Čeboksarovová 1978 [1971]). I přes jisté snahy několika málo autorů

0 opak, korunované tu a tam drobnými úspěchy, mířil hlavní proud etnických studií (jehož vyústěním a korunou mělo být publikování nakonec ovšem nikdy nevydaného Slovníku etnických procesů ÚEF ČSAV³³) u nás zcela jiným směrem, než kam se ubírala na Západě. Změnu v daném směru přinesl až rok 1989, nejednalo se ovšem o zlom nijak náhlý ani radikální, neboť vliv předchozí etapy odezníval jen pomalu, zejména počátkem devadesátých let tak ještě vycházely práce náležející svou povahou i značnou částí odkazového aparátu k době již minulé (za všechny např. Brouček a kol. 1991). Pro následující vývoj etnických studií u nás bylo klíčové následné zjištění, že tematizace etnicity západní antropologie je s tuzemskou tradicí ovlivněnou, resp. formovanou sovětskou školou v principu nekompatibilní. Důvodem je přitom skutečnost, že konceptuální podloží etnických studií, obecně sdílené západními antropology, představoval tehdy stejně jako dnes sociální konstruktivismus, zatímco naši badatelé vycházeli z pozic ať již přiznané, či nevědomě primordialistických. Mimochodem, že

1 znalosti autora Eriksenova formátu mají své limity, dokládá v principu pochvalná Eriksenova zmínka o Bromlejovi, nacházející se právě v Etnicitě a nacionalismu (s. 72), kde Eriksen tohoto autora traktuje coby jednoho z předchůdců přístupu Fredrika Bartha (zejm. in Barth 1969).³⁴

Ve druhé půli devadesátých let u nás pomalu začaly vycházet první stati psané zřetelně v linii západních etnických studií (Dubovický, 1996), třebaže i v této době byly stále ještě publikovány texty ohlížející se metodologicky i citačně takříkajíc zpátky (např. Šatava 1995). Stejná dekáda dala přitom vzniknout také jednomu z doposud patrně nejoriginálnějších příspěvků na dané téma u nás (Lozoviuk, 1997), jakož i pozoruhodné teoreticky laděné práci zaměřené na fenomén etnicity v širokém záběru (Dubovický, 1998), která ovšem zůstala jen v rukopise. Ze to ale s rozvojem studia etnicity u nás v dané době nebylo nijak slavné, dokumentuje mj. svého druhu vůbec první tuzemský úvod do disciplíny, publikace Sociální a kulturní antropologie (Hrdý – Soukup – Vodáková, 1994), ve které se heslo „etnicita“ ještě vůbec nevyskytuje. O něco lépe, ovšem vzhledem k rozsahu nikoli o mnoho, je na tom v daném ohledu Velký sociologický slovník (1996), pokrývající navzdory svému úzkému předznamenání řadu souvisejících oborů, takže je možné jej chápat spíše jako slovník sociálních věd (tamtéž: 6), potažmo tedy i sociální a kulturní antropologie. V rámci jeho 2350 samostatných hesel jsou etnicitě věnována pouhá tři, „etnicita“, „etnikum“ (V. Hubinger) a „etnická příslušnost“ (S. Brouček), jejichž zpracování je ovšem nevýrazné, neposkytující čtenáři více než jakousi krátkou univerzální a obecně přijatelnou (díky tomu však také bezmála nic neříkající) informaci o daných pojmech. Za pro danou dobu příznačnou můžeme považovat mj. připojenou bibliografii, kde se vedle díla F. Bartha objevuje též jako platný uváděný odkaz na výše zmiňovanou předrevoluční práci Brouček a kol. 1988.

Třetí tisíciletí v nastoupeném trendu žádnou zvláštní změnu nepřineslo, etnicity bylo sice zdánlivě všude plno, většinou však byla rozptýlena v dílech zabývajících konkrétními tématy, která etnicitu tak či onak zohledňovala (kultura, menšiny, multikulturalismus, imigranti, válečné konflikty a další). Tato díla termíny „etnicita“ a její deriváty dokonce často uváděla i ve svém názvu, s ohledem na její konceptuální uchopení měly ovšem odpovídající práce značně nevyrovnanou kvalitu. Systematické dílo věnované teorii etnicity na pultech českých knihkupců nadále absentuje, přičemž samotných na etnicitu, resp. na její teorii zaměřených studií vychází stejně jako dříve poskrovnu (Olejník, 2003; Kanovský, 2004, 2009; Hirt, 2007) a obdobně ojedinělé jsou i překlady zahraničních autorů (Billinger, 2007). V oblasti teorie etnicity tak bylo vrcholem první dekády patrně publikování Eriksenovy studie „Epistemologický status konceptu etnicity“ (in Eriksen, 2006: 80-97) ^a nejinak tomu bylo i s ohledem na učebnicová, resp. přehledová pojetí, mezi kterými obdobným způsobem vyniká 17. kapitola Eriksenovy Sociální a kulturní antropologie nazvaná prostě, ovšem plně výstižně „etnicita“ (Eriksen, 2008: 315-329). Náš exkurz po tematizaci etnicity u nás ve druhé dekádě nového tisíciletí odkazem na T. H. Eriksena končí a lze se domnívat, že podobně koncipovaná rekapitulace jednadvacátého století bude někdy v budoucnu naopak podle všeho publikací Etnicita a nacionalismus začínat. Tato práce, jak vysvítá z dosud řečeného, totiž v tuzemském bádání o etnicitě představuje jednoznačný milník – jedná se o vůbec první monografii věnovanou dané tematice, která u nás po roce 1989 vychází. Změnu přitom předznamenává patrně i skutečnost, že se jedná o publikaci pojednanou v antropologické perspektivě.

***

Srovnávat tuzemská bádání o nacionalismu a o etnicitě je skoro jako srovnávat nesrovnatelné. Studium nacionalismu se u nás těší letitému zájmu a práce našich autorů, převážně historiků, si získala renomé i na západ od našich hranic, resp. představují v principu integrální součást odpovídající evropské, ba i světové diskuse (za všechny viz např. hojně citovaný Hroch, 1985). Pozoruhodná je přitom jistě i skutečnost, že české země byly kolébkou řady osobností světového formátu, jejichž práce dnes již představují v oblasti studia nacionalismu součást zlatého fondu. U nás je dobře znám Ernest (Arnošt) Gellner, mj. také díky překladům jeho děl, včetně klíčové práce z dané oblasti Národy a nacionalismus (1993 [1983]). Za zmínku však jistě stojí i Karl W. Deutsch či Hans Kohn, kteří jsou ovšem za našimi hranicemi známí mnohem lépe než ve své rodné vlasti, přinejmenším v evropském kontextu, resp. v německy hovořících zemích pak nelze pominout ani Eugena Lemberga či Emericha K. Francise (kromě posledně jmenovaného se ukázky z děl ostatních uvedených autorů objevují in Hroch 2003). Dobrým výrazem zájmu o tematiku nacionalismu, formování moderních národů a národních identit u nás je také vydání reprezentativně pojaté a v dohledné době těžko překonatelné čítanky textů k dané problematice, kterou sestavil výše již uvedený Miroslav Hroch (Hroch, 2003). Srovnáme-li uvedené aktivity a úspěchy s děním na poli bádání o etnicitě, zjistíme, že zde nemají paralelu. Chybí zde originální studie, o původní badatelské monografii nemluvě, postrádáme ovšem i přehledové dílo typu Hrochovy čítanky. Na výraznější domácí osobnost, která by významnějším způsobem zasáhla do odpovídající světové diskuse, stále ještě čekáme. Jinak řečeno, hrajeme-li v oblasti studia nacionalismu se světem partii v principu vyrovnanou, na poli zkoumání etnicity jen zpovzdálí sledujeme probíhající dění. Nad příčinami tohoto stavu můžeme spekulovat, anebo se jej můžeme snažit napravit. Vydáním překladu Eriksenova díla Etnicita a nacionalismus se přikláníme ke druhé z uvedených možností.

POUŽITÁ LITERATURA

Barth, Fredrik. (1969) „Introduction.“ In: F. Barth (ed.), Ethnic Groups and Boundaries, s. 9-38. Oslo: Universitetsforla-get.

Billinger, Michael S. (2007) Jiný pohled na etnicitu jako na biologický koncept: Posun antropologie za koncept rasy. Sociální studia, 4: 23-51.

Bromlej, Julian, Vladimirovič (1980 [1973]) Etnos a etnografia. Bratislava: Veda.

Brouček, Stanislav (1988) Etnicita, etnikum, etnosociální organismus. Český lid 75: 171-174.

Brouček, Stanislav – Vasiljev, Ivo (1988) K typologii etnických procesů. Český lid 75: 231-233.

Brouček, Stanislav a kol. (1991) Základní pojmy etnické teorie. Český lid 78: 237-257.

Brouček Stanislav – Cvekl J. – Hubinger V. – Grulich T. – Kořalka J. – Uherek Z. – Vasiljev I. (1991) Základní pojmy etnické teorie. Český lid 78: 237-257.

Budil, Ivo (2003 [1992, 1996, 1998]) Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha: Triton.

Buchignani, Norman (1982) Anthropological Approaches to the Study of Ethnicity. Occasional Papers in Ethnic and Immigration Studies. Toronto: The Multicultural History Society of Ontario.

Čeboksarov, Nikolaj, Nikolajevič – Čeboksarovová, I. A. (1978) Národy, rasy, kultury. Praha: Mladá fronta.

Dubovický, Ivan (1996) Etnicita a chicagská sociologická škola (Příspěvek k počátkům studia etnicity). Český lid 83, 1: 53-73-

Dubovický, Ivan (1998) Úvod do studia etnicity. Neopubliko-vaný rukopis.

Dülmen, Richard, van (2002) Historická antropologie. Praha: Dokořán.

Eriksen, Thomas Hylland (2005) Tyranie okamžiku. Brno: Doplněk.

Eriksen, Thomas Hylland (2007) Antropologie multikulturních

společností. Rozumět identitě. Praha: Triton. Eriksen, Thomas Hylland (2008) Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha: Portál.

Eriksen, Thomas Hylland (2010) Syndrom starého vlka. Hledání štěstí ve společnosti nadbytku. Brno: Doplněk. Gellner, Arnošt (1993) Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal.

Heidegger, Martin (1993) Básnicky bydlí člověk. Praha: OIKOYMENH (průvodní text Ivana Chvatíka na obálce).

Hejnal, Ondřej (2009) Eriksen, T. H., Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národní příslušnost, rituál. Praha: Portál, 2008 (recenze). AntropoWebzin 1: 59-61; dostupné na: http://antropologie.zcu.ez/media//webzin/ webzin_i_2009/8_Hejnal_recenze.pdf

Hirt, Tomáš (2007) Přehled nejasností spjatých s konceptem etnicity v perspektivě post-barthovských přístupů. Přehledové studie CAAT 07/04; dostupné na http://www. antropologie.org/studie/documents/Tomas_Hirt_ Prehled_nejasnosti_spjatych_s_konceptem_etnicity_v_ perspektive_post-barthovskych_.pdf Hrdý, Ladislav – Soukup, Václav – Vodáková, Alena (1994) Sociální a kulturní antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Hroch, Miroslav (1985) Sociál Preconditions of National Revival in Europe. A Comparative Analysis of the Sociál Composition of Patriotic Groups among the Smaller European Nations. Cambridge & New York: Cambridge University Pri-ss. Hroch, Miroslav, ed. (2003) Pohledy na národ « nacionalismu-.

Čítanka textů. Praha: Sociologické nakladatelství.
Hubinger, Václav (1988) Etnos a etnikum. (Český lid 75: 43–50)
Hubinger, Václav (1997) Anthropology and modernity. International Social Science Journal 151: 527–536
Jakoubek, Marek (2009) „Kdy/ knilia .-i a |r |.d……………. 11 okraj českého vydání Cifciíriú Wti in 1a1'nim 1 in ¹ nim. Cikáni. Praha: Sociologické iul< I.nlat• l-a vi (M 1 >f I), 1 ,
Kanovský, Martin (2004) Identita a etnicita: lesk a bieda sociálneho konštruktivizmu. Ethnographica/Ethnologica XII: 97-108.
Kanovský, Martin (2009) Esencializmus a etnicita: sociálno-kognitívne vysvetlenie reprezentovania sociálnych skupin. Sociologický časopis / Czech Sociological Review, 45 (2): 345-368.
Kojzar, Jaroslav (2010) Sociologická studie o Cikánech. Haló noviny, 19. 4. 2010, s. 4.
Lozoviuk, Petr (1997) К problematice „etnické indiference“ (příklady z českého jazykového prostředí). Český lid 84, 3: 201-212.
Murphy, Robert, F. (1999) Úvod do sociální a kulturní antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
Nahodil, Otakar (1950) Sovětský národopis a jeho pokroková úloha. Praha: Svět Sovětů.
Nešpor, Zdeněk – Jakoubek, Marek (2004) Co je a co není kulturní/sociální antropologie? Námět к diskusi. Český lid. Etnologický časopis 91, 1: 53-79.
Nešpor, Zdeněk – Jakoubek, Marek (2006) Co je a co není sociální/kulturní antropologie po dvou letech. Závěr diskuse. Český lid. Etnologický časopis 93, 1: 71-85.
Olejník, Milan (2003) К niektorým aspektom vymedzenia po-jmov etnicita – národ a úlohy etnicity v procese formova-nia novodobých národov. Lidé města 11: 3-12.

Skalník, Petr (2002) Politika sociální antropologie na české akademické scéně po roce 1989. Zpráva pozorujícího účastníka. Sociologický časopis/Czech Sociological Review 38, 1-2:101-115.

Skalník, Petr (2003) Ladislav Holý: Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti, Praha: Sociologické nakladatelství 2001, 210 s. (recenze). Sociologický časopis/Czech Sociological Review 39, 4: 585-587.

Soukup, Václav (2011) Antropologie. Teorie člověka a kultury. Praha: Portál.

Šatava, Leoš (1995) Etnicita a etnická problematika v současné Evropě: časová úvaha. Studia Ethnographica/Ethno-logica VIII: 41-46.

Vasiljev, Ivo (1988) Etnikum, etnické společenství, etnická skupina. Český lid 75: 169-171.

Velký sociologický slovník I., II. (1996). Praha: Karolinum.

Marek Jakoubek

1 V originále „a conceptual bridgehead“. Převádím tuto pozoruhodnou metaforu doslovně i přesto, že se v češtině běžně nevyskytuje, (pozn. překl.)

2 Koncept plurální společnosti (plurál society) se objevil v předválečném období v antropologických studiích o koloniálních společnostech, kde jejich jednotlivé složky obyvatelstva (nativní populace, Evropané, Číňané a další) tvořily zvláštní skupiny žijící v rámci jedné politické jednotky odděleně vedle sebe, přičemž si nadále udržovaly svá vlastní náboženství, jazyky, kultury a způsoby života. Furnivallovými (Furnivall, 1948) slovy – tyto skupiny se mísí, ale neslučují (mix but do not combine). (pozn. překl.)

3 Za tento příklad vděčím Johnu Davidsonovi.

V tomto kontextu autor používá termíny „Hinduisté“ a „Muslimové“, stejně jako „Kreolové“ a „Barevní“ explicitně jako označení etnických kategorií; z toho důvodu uvádíme v českém překladu tyto termíny s velkým počátečním písmenem, (pozn. překl.)

4 Malgaš = obyvatel Madagaskaru, (pozn. překl.)

5 Tato kategorizace je založena na Bogardově škále sociální distance, kterou užívali při výzkumu etnicity v amerických městech představitelé chicagské školy. Původní kategorie byly tyto: 1. Uzavřeli by s nimi sňatek; 2. Spřátelili by se s nimi; 3. Pracovali by s nimi v kanceláři; 4. Akceptovali by, aby několik takových rodin žilo ve stejné čtvrti; 5. Akceptovali by je pouze jako povrchní známé; 6. Nechtěli by, aby žili ve stejné čtvrti; 7. Nechtěli by, aby žili ve stejné zemi.

Transhumace je princip, podle kterého se pastevci se svými stády sezónně přesouvají mezi pastvišti – z vyšších poloh v létě do nižších v zimě. (pozn. překl.)

6 Korporovaná skupina je termín, který se v antropologii původně používal pro označení charakteru unilineámích descendentních skupin (např. rodů). Odkazuje k tomu, že takové skupiny jednaly jako celek (tedy např. vystupovaly jako celek v politických jednáních, v konfliktech či vyjednávání), měly společnou reprezentaci (např. vůdce, který mohl mluvit jejich jménem), či společné vlastnictví (např. vlastnily společně obdělávanou půdu), (pozn. překl.)

7 To se do určité míry změnilo od té doby, co je Mauricius od poloviny osmdesátých let 20. století industrializován a stále výrazněji se kulturně globalizuje. Některé důsledky těchto změn pro etnicitu naznačíme v deváté kapitole.

8 Tradiční hrabství na jihozápadě Anglie, (pozn. překl.)

9 „Lidé dělají své dějiny sami, ale nedělají je tak, jak jim napadne, za okolností, které si sami zvolili, nýbrž za okolností, které tu bezprostředně nacházejí, které jsou jim dány a které zdědili z minulosti“ (Marx 1960:141). (pozn. překl.)

10 Cohen (1994: 71) například uvádí: „Společnosti nedeterminují Self svých členů. Mohou vytvářet modely osobnosti; mohou … se pokoušet harmonizovat vztah mezi osobitostí jednotlivce a sociální osobností. Rozhodně však v tomto ohledu nemají absolutní moc.“

11 Vezměme si jako extrémní příklad situaci V. S. Naipaula, spisovatele a laureáta Nobelovy ceny.

Je „východním Indem ze západní Indie“ (Naipaul, 1973), trinidadským potomkem najímaných indických dělníků z oblasti, kde slovo „Indián“ obvykle znamená „původní obyvatel Ameriky“. Představte si, jak se asi pokouší cizincům vysvětlit svou etnickou identitu! Právě proto se Naipaul v relativně útlém věku své etnické identity prakticky zřekl.

12 přikláníme se zde i dále přímo k jeho českým ekvivalentům namísto převodu originálních Eriksenových termínů „we-hood“ a „us-hood“; pozn. překl.).

13 Neumann a Welsh (1991) popisují, jak „Turci“ po staletí sloužili evropské identitě jako významní Druzí, jinými slovy, jak pojetí evropské identity záviselo na vytváření negativních stereotypů a kontrastování s ne-Evropany, zvláště pak s Turky (a také, dlužno dodat, s „pseudo-Evropany“, zejména Židy a Cikány). Možná že také tento prvek evropské identity může částečně vysvětlit to, proč se Turecko v blízké budoucnosti pravděpodobně nestane členem Evropské unie.

14 Salman Rushdie, mimochodem, identifikoval druh nabízené identity, která zjevně nefunguje: a to tu, která je spojena s Commonwealthem. Když poskytoval v britském tisku interview jakožto „spisovatel z Commonwealthu“, musel přiznat, že tento „podivný termín .literatura Commonwealthu' považuje za neužitečný a dokonce i trochu odporný“ (Rushdie, 1991: 61).

15 Původní nadpis kapitoly zní „The race to nation“ [závod o národ], což je slovní hříčka [slovo „race“ znamená v angličtině závod i rasu], kterou si Eriksen vypůjčil z názvu práce Brackette Williamsové „A class act: anthropology and the race to nation across ethnic terrain“ (Třídní akt: antropologie a závod o národ přes etnický terén; B. Williams, 1989). (pozn. překl.)

16 Švédština, dánština a obě varianty norštiny jsou si velice blízké. Za fakt, že jsou považovány za tři nebo čtyři odlišné jazyky nikoli varianty jednoho skandinávského jazyka, vděčíme nacionalismu – nad čímž dodnes naříkají malé, ale zapálené skupinky skandinávistů.

17 Zvláště po sjednocení v roce 1990, kdy bylo Německo naráz podstatně větší co do počtu osob a geograficky ještě centrálnější než jiné velké evropské země.

18 V roce 1992 mluvčí SPD pro zahraniční politiku na veřejné přednášce pronesl, že „v bývalém Sovětském svazu žije šest milionů Němců“.

19 Sega označuje „tradiční“ mauricijský tanec i hudební formu směšující africké a evropské hudebně-taneční prvky. Dnes patří tanec sega mezi nejvýznač-nější turistické atrakce na ostrově, (pozn. překl.)

20 V originále „matter out of place“. Eriksen zde odkazuje na proslulou knihu Mary Douglasové (2003 [1966]) Purity and Danger: an Analysis of Concepts of Pollution and Taboo, která koncept nečistoty definuje takto: „If we can abstract pathogenicity and hygiene from our notion of dirt, we are left with the old definition of dirt as matter out of place.“ [,,Odmyslíme-li si z našeho pojetí špíny patogenitu a hygienu, zůstane nám stará definice špíny jako něčeho, co není na svém místě.“] (pozn. překl.)

21 Slovo „Inuit“ znamená „lidská bytost“. Jinými slovy: nejedná se o označení etnické skupiny, zároveň tato etiketa ani nenaznačuje, že se její nositelé považují za členy „specifické kultury“. Termín „Eskymák“ byl Inuitům vnucen jižními sou-

22 Ekvivalentem termínu Gorgio je v českém kontextu termín Gádžo. (pozn. překl.)

23 Francouzské školy jsou už od dob Velké francouzské revoluce sekulární.

24 Nejnovější data o počtu obyvatel Indie jednu miliardu přesahují, (pozn. překl.)

25 Strana BJP byla ve vládě do roku 2004, od té doby je v opozici a vládnoucí stranou v Indii je Indický národní kongres v rámci koalice United Progressive Aliance, (pozn. překl.)

26 Appaduraiův termín „postblur blur“ odkazuje ke Geertzově tezi o rozostření žánrů (blurred genres) prezentovaný např. in Geertz, 1980, resp. 1983:19-35. (pozn. překl.)

27 Současné údaje hovoří o ještě vyšších číslech – počet uživatelů internetu na celém světě už se podle nich blíží dvěma miliardám – srov. např. statistiku k 30.6.2010, dostupné na http://wwwantemetworldstats.com/stats.htm. (pozn. překl.)

28 Viz např. Skalník 2002:103.

29 To, že fyzická/biologická antropologie nemá – u nás – s antropologií sociokulturní v principu nic společného, a že se tedy vzhledem k antropologii sociokul-tumíjedná o sestru přinejlepším nevlastní, je mj. velice dobře vidět např. ze stránek České společnosti antropologické (tj. biologicko-antropologické), kde čteme: „V rámci tradice české antropologie dané programem Dr. A. Hrdličky a J. Ma-tiegky … pojímá společnost antropologii především jako disciplinu biologickou studující vývoj člověka jako druhu, vývoj jedince od narození do smrti a lidskou variaci“ (http://anthropology.cz/index_soubory/Page386.htm; kurzíva Mj).

30 http://www.casaonline.cz

31 Heidegger 1993; průvodní text Ivana Chvatíka na obálce.

32 Eriksen 2001, text na obálce.

33 Kromě celé řady Přípravných materiálů k Slovníku etnických procesů publikovaných především v osmdesátých letech v rámci Zpravodajů KSVI (opatřených ovšem upozorněním „Určeno jen pro vnitřní potřebu!“), se bohatá a reprezentativní diskuse k dané tematice odehrála roku 1988 i na stránkách Českého lidu (viz např. Brouček, 1988; Brouček – Vasiljev 1988; Hubinger 1988; Vasiljev 1988).

34 Je zřejmé, že Eriksen s dílem tohoto autora obeznámen není (nezná jej dokonce natolik, že uvádí i chybné křestní jméno, tj. „Yuri“ namísto Yulian), přičemž se můžeme jen dohadovat, zda daný odkaz doplnil proto, že chtěl ukázat na Západě nikoli běžnou znalost, či proto, že se domníval, že bez odpovídající reference by jeho výklad nebyl úplný. Ať již tak či onak, jedná se o zcela výjimečný přehmat v jinak bezvadné publikaci, který navíc zrovna u nás mnoho škody nenadělá, neboť většinu zainteresovaných zmate jen stěží.

---

Počet shlédnutí: 60