Češi v Lucembursku

Břehovská Marie, Hvězdová Diana, Zoubek Roman, 2020

Lucembursko, oficiálně Lucemburské velkovévodství, se nachází na západě Evropy a je součástí Beneluxu, tedy spojení Belgie, Nizozemí a Lucemburska. V současnosti je v čele země velkovévoda Jindřich I. Lucemburský. Navzdory své velikosti je kulturně velice rozmanitou zemí a nachází se zde mimo jiné i česká menšina, o které se dříve někteří Lucemburčané domnívali, že pochází z Čečenska. Tato práce se zabývá důvody stěhování Čechů do Lucemburska. V současné době má česká migrace nejčastěji důvody ekonomické a pracovní. Dále se práce zabývá tím, jak na Čechy hledí samotní Lucemburčané. Na území Lucemburska se aktivně hovoří čtyřmi jazyky, kterými jsou lucemburština, němčina, francouzština a angličtina. Tyto jazyky si však nejsou rovnocenné, jejich statusem se bude zabývat výzkumná otázka - Jaké jazyky musí Češi v Lucembursku znát? Na závěr se práce zmiňuje, do jaké míry a jestli Češi v Lucembursku dodržují české, případně lucemburské tradice.

Prvním propojením Lucemburska s Čechy bylo v roce 1310 usednutí Jana Lucemburského na český trůn. Následovala vláda Lucemburků až do roku 1437. Propojení zůstalo až do dnes, kdy je Lucembursko čtvrtým největším investorem v České republice. Lucembursko je 45. nejdůležitějším vývozním partnerem ČR a 38. pokud jde o dovoz. V opačném případě je Česká republika 16. nejdůležitějším odběratelem a 19. nejdůležitějším dodavatelem.

Hlavním cílem této práce je seznámit čtenáře s českou menšinou, žijící na území Lucemburska. Pomocí stanovených výzkumných otázek se tato zaměří na důvody stěhování Čechů do Lucemburska. V Lucembursku je velice komplikovaná situace s používáním jazyků a tato práce popíše jednotlivé příležitosti při kterých se používají různé jazyky a které jazyky je nezbytné umět pro život v Lucembursku. Dále se práce zaměří na zázemí, které je zde poskytováno české menšině ať už ve formě krajanských spolků, či škol. Na závěr se práce zabývá českými tradicemi, které si zde menšina uchovává, a nebo naopak nedodržuje.

1. Jaké jsou důvody stěhování Čechů do Lucemburska?
2. Jak vnímají Lucemburčané českou minoritu?
3. Jaké jazyky musí Češi v Lucembursku znát?
4. Dodržují Češi v Lucembursku české tradice?

V Lucembursku se nachází poměrně rozsáhlá česká menšina. Tím, co je menšina se zabývá Petr Kokaisl ve své publikaci Etnické minority v Evropě¹⁾, kde definuje pojem menšina jako společenství občanů žijících na území určitého státu. Jedná se o slabší část obyvatelstva, která může být znevýhodněná. Společnými znaky menšiny jsou především: odlišný jazyk, kultura, náboženství či historické povědomí. Hlavním faktorem určení menšiny je státní příslušnost. Aby mohla menšina nést označení menšina, musí její členové být státní příslušníci daného státu.

Jazyky v Lucembursku se zabývá článek Migration, Language Policies, and Language Rights in Luxembourg ²⁾, jehož autorem je Sharma Abhimanyu. Podle článku není Lucembursko tak ideálním případem mnohojazyčné společnosti, jak se může na první pohled zdát. Důležitost jazyků se odvíjí podle jisté hierarchie na jejímž vrcholu stojí lucemburština, která je jako hlavní jazyk nejvíce podporován, i když na úřadech a pro práci je mnohem důležitější francouzština. Dále se uvádí, že přes 40% lucemburské populace tvoří cizinci, a to velmi ovlivňuje užívaní jazyků. Portugalština je prý jedním z nejčastěji mluvených jazyků v Lucembursku i bez legislativní podpory.

O historii Čechů pobývajících na lucemburském území se zmiňuje i Jan Sedláček ve své knize Čechoslováci v Nizozemí, Belgii a Anglii.³⁾ Popisuje zde období 30. let minulého století, kdy Lucembursko tvořilo celní jednotu s Československem V tomto období se zde nacházelo zhruba 250 našich krajanů. V roce 1929 byl založen spolek Masaryk, který měl podpůrnou funkci pro zdejší menšinu. Většina Čechů byla zaměstnána v železných dolech a jejich podmínky pro život nebyly příliš dobré. Spolek Masaryk se potýkal s problémem, kdy většina českých dělníků žila v tak špatných podmínkách, že si nemohli dovolit dojíždět do hlavního města na krajanské schůze a platit členský příspěvek. Ve spolku se dokonce nacházela malá knihovna s českými publikacemi a společně každoročně oslavovali 7. března a 28. října.

Důvody pro migraci do Lucemburska se zabývá ve své závěrečné práci s názvem Imigrace do států Beneluxu Jana Kosík.⁴⁾ Uvádí, že od 70. let 19. století, kdy bylo na lucemburském území objeveno množství nerostných surovin, rostl příval zahraničních pracovníků, kteří výrazně přispěli k sociálnímu a hospodářskému rozvoji země. Kvůli rostoucí ekonomice a klesajícímu přirozenému přírůstku obyvatelstva schválila vláda v roce 1960 rodinnou politiku, díky které měli pracovníci z jiných zemí právo přistěhovat do Lucemburska své rodinné příslušníky. Dále autorka píše o Lucembursku jako o specifiku, neboť počet cizinců je výrazně větší než evropský průměr. Lucembursko je dle autorky zemí, kterou vyhledávají především přistěhovalci přicházející za prací. Cíleně přitahovalo imigranty z evropských zemí a nebylo otevřeno migraci ze zemí mimo Evropskou Unii.

Antonín Robek se ve svém článku Tradice a současnost⁵⁾ rozepisuje o současných tradicích a jejich významu. Uvádí, že jsou tradice významné i pro moderní společnost, dodávají národu sílu vystupovat jako sebevědomý subjekt. Lidové tradice, písně, pohádky a zvyklosti měly národu dokázat, že je kulturně rovnocenný ostatním národům. Tento význam je umocněn především u států, které žily v područí jiných národů. Podle autora není možné podceňovat úlohu tradic, protože historie i současnost ukazují jak její pozitivní, tak i negativní úlohu.

Autorky Jana Chaloupková a Petra Šalamounová se ve svém článku Postoje k imigrantům a dopadům migrace evropských zemích zmiňují, že se postkomunistické země staví k migrantům odmítavěji než země západoevropské. Dle jejich údajů je Lucembursko na prvním místě, co se týče nejen počtu přijímání přistěhovalců, ale i jejich ochoty vůči nim. Naopak nejméně ochotní v příjmu migrantů jsou dle jejich odborného časopisu Řekové a Maďaři.⁶⁾

V práci je využito kvalitativního výzkumu, který jsme se rozhodli ve větší míře upřednostnit před výzkumem kvantitativním. Data vycházející z kvalitativního výzkumu lépe korespondují se zaměřením práce. Z metod kvalitativního výzkumu jsme použili především polostrukturovaný rozhovor.

Polostrukturovaný rozhovor se skládá z předem připravených otázek, které jsou v průběhu rozhovoru doplňovány dalšími otázkami, které se mohou měnit v závislosti na průběhu rozhovoru. Tazatel během rozhovoru podle situace může některé otázky přidat, nebo dokonce i úplně vynechat. Různí respondenti jsou dotazováni na základě stejných otázek. Celý rozhovor by měl vést respondenty k rozpovídání i nad rámec připravených otázek. Rozhovor probíhá formou dialogu mezi dvěma a více osobami. Data se v průběhu zaznamenávají na diktafon, či písemně. Po rozhovoru se získaná data vyhodnotí. Výhodou této metody je množství získaných informací, které jsou ,při správně položených otázkách, relevantní k tématu. Nevýhodou polostrukturovaného rozhovoru je množství času, které je potřeba k samotnému rozhovoru stejně jako vyhledání respondentů, kteří by byli ochotni rozhovor absolvovat. Další nevýhodou je možnost nepravdivých odpovědí respondenta.

Během našeho pobytu v Lucembursku jsme pobývali ve společném bydlení respondentů Steffi, Sally a Christiana. Při té příležitosti jsme rovnou provedli rozhovory. Respondentka Petra, matka Steffi a Sally, nás pozvala na snídani do místní kavárny a poté na večeři k ní domů, kde proběhl samotný rozhovor. Zvukovou stopu z celého rozhovoru jsme nahrávali na telefon a průběžně si i zapisovali poznámky. Respondenti byli velmi přátelští a rozhovor nám ochotně poskytli, i přes jistou časovou náročnost.

Další metodou kvalitativního výzkumu, kterou jsme použili, bylo studium dokumentu. Dokumentem rozumíme jakýkoli záznam týkající se tématu, který původně nevznikl za účelem našeho výzkumu. Mezi ně patří například úřední statistiky, novinové články, daňové záznamy i osobní a oficiální korespondence.

V práci je využit i kvantitativní výzkum k vyhodnocení dat ohledně počtu osob a peněžních příjmů. Výhodou kvantitavního výzkumu je rychlé získání a zpracování dat. Získané výsledky lze generalizovat. Nevýhodou je, že získané informace nutně nevypovídají o lokálních zvláštnostech.

Výběr respondentů představuje reprezentativní vzorek zahrnující českou emigrantku v Lucembursku, její potomky narozené v Lucembursku, rodilého lucemburského občana, českého programátora a výtvarníka, oba žíjící v Lucembursku. Pestrost respondentů zajistila náhled na zkoumané téma z více úhlů.

Společná historie Čechů a Lucemburčanů začíná nástupem desátého českého krále, lucemburského hraběte a titulárního polského krále, Jana Lucemburského na trůn. Na rozdíl od jeho syna Karla IV. nejevil o Čechy značný zájem. Karel IV. neudržoval s Lucemburskem silná pouta a poté, co se změnilo Lucembursko na velkovévodství, jej přenechal svému nevlastnímu bratru Václavovi. Díky dynastii Lucemburků byly vztahy mezi Českým královstvím a Lucemburskem zajištěné.⁷⁾

Po smrti Jošta, následníka dynastie Lucemburků, získala lucemburské vévodství Antonia, která byla manželkou brabantského a limburského knížete. Tato historická událost ukončila přímé vztahy mezi lucemburským vévodstvím a českým královstvím. ⁸⁾

V roce 1477 připadlo Lucembursko španělské linii rodu Habsburků. Ti vládli v letech 1556–1684 a 1697 – 1700. Od roku 1714 zde vládla, stejně jako u nás, rakouská větev rodu Habsburků, a to až do roku 1795.⁹⁾

V období první republiky existovala mezi Lucemburskem a Československem celní jednota. ¹⁰⁾

První větší migrační vlna proběhla v roce 1968 po sovětské invazi do Československa. Další významnou migrační vlnou byl rok 1989, po rozpadu sovětského bloku. První rezidentní velvyslanec, Pavol Šepelák se ujal funkce v roce 2002. Budova velvyslanectví je ve vlastnictví ČR. Jde o bývalou vilu tehdejšího premiéra Pierra Wernera, jehož rodina nemovitost nabídla ke koupi ČR jakožto novému členskému státu EU pro potřebu nového rezidentního zastupitelského úřadu.¹¹⁾

Počet Čechů v Lucembursku se pohybuje kolem tisíce a je koncentrován především v hlavním městě a jeho okolí, kde je nejvíce pracovních příležitostí. Množství Čechů žijících v Lucembursku se stále zvyšuje. Oproti počátku devadesátých let je jejich počet zhruba desetinásobný. Migraci do Lucemburska velmi usnadnil vstup České republiky do EU.¹²⁾

¹³⁾

Nejčastějším důvodem migrace do Lucemburska, a to nejen Čechů, jsou dobré ekonomické podmínky. Lucembursko produkuje třetí nejvyšší HDP na světě a oproti České republice, kde je minimální mzda 14 600 Kč a průměrná mzda je 33 697 Kč, činí minimální mzda v Lucembursku 54 000 Kč a průměrná 128 000 Kč.

Dle údajů na webu Úřadu práce ČR ¹⁴⁾ nepotřebují čeští občané pro práci v Lucembursku pracovní povolení. Pouze s platným občanským průkazem, nebo cestovním pasem mohou využívat práva na práci a volný pohyb až po dobu tří měsíců. Za předpokladu, že je pobyt delší, je třeba se zaregistrovat na příslušném úřadě v Lucembursku. Zároveň probíhá, díky přítomnosti obou států v EU, koordinace systémů sociálního a zdravotního zabezpečení, aby případný migrující pracovník neztrácel svá práva.

Respondentka Petra se do Lucemburska přistěhovala v roce 1992. Do Lucemburska jí táhla láska, zamilovala se do lucemburského občana a za ním se také přestěhovala. Odhaduje počet Čechů jistě přes tisíc. Češi dle ní přichází do Lucemburska převážně kvůli práci, protože dostanou lepší pracovní podmínky než v Čechách. Domnívá se, že většina jich žije v hlavním městě a okolí, ale vzhledem k velikosti země se jí to těžko odhaduje.

Podle Steffi v tom hraje roli především finanční aspekt, stejně jako u ostatních menšin, které do Lucemburska přichází.

Umělec Ota Nalezinek emigroval do Lucemburska v roce 1969. Jeho touhou bylo živit se výtvarnictvím. Díky jeho talentu se v Lucembursku brzy uchytil a v roce 1977 získal lucemburské občanství.¹⁵⁾

Programátor Vojtěch Hordějčuk se s rodinou přestěhoval do Lucemburska kvůli práci. Dle něj jsou Lucemburčané velmi tolerantní a slušní lidé. Hodlá se do Čech vrátit zpátky, ale nemá konkrétní představu termínu. V rozhovoru zmiňuje, že čím déle v Lucembursku zůstane, tím více si našetří peněz, ale o to těžší pak bude návrat do Čech.

Výpovědi respondentů se shodují s naší použitou literaturou. Migrace Čechů do Lucemburska má především pracovní a finanční důvody. Jedinou odchylkou je respondentka Petra, která se přistěhovala do Lucemburska za manželem.

Lucemburčany a Čechy pojí část společné historie a přítomnost obou států v Evropské Unii, která oba státy sbližuje a ty se tak vzájemně obohacují na poli finančním i kulturním. Vztahy těchto zemí nabývají nových rozměrů. České krajanské spolky v Lucembursku se podílejí významnou měrou na oboustranném poznání obou zemí.¹⁶⁾

V době, kdy se přistěhovala Petra do Lucemburska mnoho lidí Česko prý neznalo a nevěděli, kde se nachází. Často se o ní domnívali, že pohází z Čečenska. Z počátku si připadala méněcenná, i kvůli poznámkám typu: „No to u vás asi není. To asi ani neznáš.“ Dnes situaci považuje za zcela odlišnou. Nepřipadá si méněcennou kvůli svému českému původu a zároveň je Česká republika v Lucembursku známější. České občanství si ponechala a žije bez občanství lucemburského, protože jej prý nepotřebuje.

Steffi považuje minority v Lucembursku za zcela přirozenou věc. Lucembursko označuje jako multikulturní. Padesát procent jsou podle ní Lucemburčané a padesát procent lidé různě z Evropy. V integraci české minority nespatřuje problém, ani nějaké výrazné antipatie vůči Čechům ze strany Lucemburčanů.

Podle respondenta Vojtěcha nahlíží Lucemburčané na Čechy jako na součást své historie. Praví, že jsou Češi s Lucemburčany propojeni hlavně díky společným vládcům. V rozhovoru zmiňuje, že se v Lucembursku nachází dokonce i náměstí Jana Palacha.

Z našeho výzkumu vyplývá, že v současnosti pohlíží Lucemburčané na českou minoritu jako na rovnocennou. Lucembursko je na menšiny zvyklé, díky jejich velkému množství. V případě České republiky hraje roli také společná historie. Přítomnost obou zemí v EU usnadňuje vzájemné poznání.

V lucemburském školském systému je kladen velký důraz na jazykové dovednosti dětí. V mateřských školách se mluví Lucembursky a mluvení jinými jazyky je potlačováno. Při přechodu na základní školy začíná výuka v němčině a následně ve francouzštině. Souběžně probíhá výuka anglického jazyka. Děti jiných národností mají časté problémy s absolvováním těchto vzdělávacích institucí, a proto někdy dojíždí za vzděláním do sousední Belgie nebo Německa. Zároveň v Lucembursku funguje Evropská škola pro děti úředníků EU, která má od roku 2004 českou sekci se systémem malotřídek včetně mateřské školy.

Jazyky, které mají v Lucembursku oficiální (zákonný) status jsou francouzština, němčina a lucemburština, která vznikla z pofrancouzštělého dialektu moselské němčiny. Lucemburský pravopis byl vytvořen v roce 1977 a lucemburština byla následně zavedena jako třetí úřední jazyk v roce 1984. Vinou nízké porodnosti lucemburského obyvatelstva a velkého počtu cizinců, hovoří lucemburštinou stále méně osob.¹⁷⁾

Petra v Čechách složila maturitu coby zdravotní sestra, ale v Lucembursku jí maturitu neuznali, a tak musela maturovat ze tří jazyků – lucemburštiny, němčiny a francouzštiny. V lucemburštině probíhala ústní část zkoušky. S těmito jazyky neměla předchozí zkušenosti, ale právě maturita jí „donutila“ naučit se je co nejrychleji. Jako nejtěžší pociťuje přeskakování z jazyku do jazyku, především s postupujícím věkem. Jejím oblíbeným jazykem je lucemburština, kterou se naučila jako první, aby si mohla povídat s místními. Čtenou formu má nejraději v němčině, přijde jí jako dobře popisný a přesný jazyk. Média v Lucembursku se dají sledovat v němčině, nebo francouzštině a ona je sleduje v němčině.

Stefii zmiňuje, že doma pořád mluvili česky, byl to její první jazyk. Ale poté se ve škole začala učit německy, francouzsky, anglicky. Jejich matka s nimi už mluví také lucembursky. Prvních deset let s nimi mluvila pořád česky. Lucembursky se prý pouze mluví, píše se jinými jazyky. Každý lucembursky píše trochu jinak. Všechny oficiální písemnosti jsou v němčině a francouzštině. Doktoři mluví francouzsky a recepty dávají psané francouzsky. Při hledání práce je také důležité, v jakém jazyce je práce nabízena. Sama má CV ve francouzštině i němčině, aby mohla poslat ve vhodném jazyce. Respondentka Sally tvrdí, že záleží podle toho, jakou práci si člověk najde. V její současné práci převládá francouzština. Také sleduje stále častější používání angličtiny, včetně pracovních pozic přímo nabízených v anglickém jazyce.

Dle Christiana je Lucembursko ovlivněno Německem a Francií, tyto jazyky mají i větší „sílu“. lucembursky se mluví spíše v kruhu rodiny, nebo s lidmi na ulici. Dokonce ve škole se první učí německy, francouzsky a lucembursky. Lucemburštinu se ve škole moc neučí.

Vojtěcha Hordejčuka prolínání lucemburských jazyků překvapilo. V rozhovoru zmiňuje, že jsou lidé v Lucembursku velmi tolerantní a snaží se s vámi za každou cenu domluvit. Dokonce mají u každé pokladny v obchodních centrech vlajku, jakým jazykem se s danou pokladní domluvíte. Vlajka nemusí být pouze jedna, může jich být až pět.

Na základě našeho pobytu v Lucembursku jsme dospěli ke stejnému závěru jako naši respondenti. V běžném životě se využijí všechny tři úřední jazyky. Ty se mezi sebou plynule a často prolínají. Většinou se lze dorozumět anglicky, neboť na jazyky je v Lucembursku kladen velký důraz. Významu nabývá i portugalština vzhledem k velkému počtu portugalských přistěhovalců. Portugalština společně s angličtinou nemají status zákonný, nýbrž neformální.

Lucemburština se v posledních letech objevuje i v médiích, jako je rozhlas a televize. Francouzština je užívána především v politice, státních institucích, literatuře a ve vyšším druhu školství. Německý jazyk se užívá především u obchodníků, v médiích a na základních školách.

Petra nevěří v žádnou určitou formu náboženství, ale sama se za věřící považuje. Říká, že dvacet let slavili Vánoce vždy u její maminky v Praze, do doby, než maminka zemřela. Od té doby mají Vánoce každý rok jiné – střídají různé tradice, nebo cestují. V Lucembursku, podle Petry, obecně upadají tradice. Dříve jich bylo více a více se dodržovaly, její rodina dodržovala především ty lucemburské. V Lucembursku je česká komunita, ale Petra se v ní nijak neangažuje a účastní se velice málo, a to poslední tři roky, dříve vůbec. Cítila se tak integrována do místního prostředí, že neměla tu potřebu. Teď je v kontaktu s více Čechy v Lucembursku, než byla dříve a sporadicky se účastní setkání. Setkání popisuje jako fajn a příjemná. Například byla v hlavním městě v divadle na koncertě Nezmarů, nebo stand-up vystoupeních. Konají se takto kulturní akce pro Čechy. Dokonce byl založen dětský sbor Meli Melo pro děti českých rodičů, ve kterém zpívají české písně. Toto vyhledávají především lidé, kteří nejsou v Lucembursku příliš integrováni, a kteří, jak věří, dodržují české tradice svědomitěji.

Steffi není věřící. Myslí si, že její generace není moc věřící, alespoň v této části Evropy. Její lucemburská část rodiny jsou křesťané. České tradice dodržovali s matkou Petrou na Vánoce, ale po smrti její babičky je už nedodržují, sama si na tradice nepotrpí. Její sestra Sally to má shodně.

Vojtěch s rodinou se snaží české tradice dodržovat a dokonce, díky svým dětem, přebírá jeho rodina i tradice lucemburské. Stejně jako respondentka Petra zmiňuje dětský sbor Meli Melo, který udržuje české tradiční kroje a učí děti české lidové písně.

Na základě našeho pobytu v Lucembursku jsme si nevšimli obecně přílišné oddanosti k tradicím. Každá rodina si určuje sama, které tradice bude dodržovat. Tato volba je čistě subjektivní a liší se napříč rodinami.

Počet Čechů trvale žijících v Lucembursku se každoročně zvyšuje. Nejčastějším důvodem k odchodu do Lucemburska, je velice vyspělá ekonomika a s tím spojená velmi rozsáhlá a atraktivní pracovní nabídka. Respondenti se z počátku potýkali s obtížností třech úředních jazyků, které se velmi často prolínají a bylo pro ně složité v těchto jazycích plynule přeskakovat, jak to dělají lucemburští občané. Tento problém jim usnadňoval přístup lucemburských občanů, kteří se obvykle snaží člověku porozumět. Lucemburčané jsou velice tolerantní národ a nemají nejmenší problém mezi sebe přijmout příslušníky jiných etnik a kultur. Nově příchozí Češi často využívají nabídky krajanského spolku, který jim poskytuje zázemí a je to jakési propojení s vlastí. Češi, kteří emigrovali do Lucemburska v minulém století jsou již plně integrováni do lucemburské společnosti a příliš se s místními Čechy nesdružují, i přesto dodržují některé české tradice. Tradice, které dodržují bývají často formou propojení českých a lucemburských zvyků a tradic. Z respondentů, se kterými jsme měli možnost se seznámit, zde všichni žijí spokojený život a nikdo neplánuje návrat do Čech. Český původ v nich však přetrvává a na svůj původ jsou náležitě pyšní.

KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2014. ISBN 978-80-213-2524-1.

SEDLÁČEK, Jan. Čechoslováci v Nizozemí, Belgii a Anglii. Praha: nákladem Československého ústavu zahraničního, 1937. Knihovna Čs. ústavu zahraničního.

GADE, John Allyne. Luxembourg in the Middle Ages. Luxembourg: E. J. Brill, 1951.

SHARMA, A. (2018). Migration, Language Policies, and Language Rights in Luxembourg, Acta Universitatis Sapientiae, European and Regional Studies, 13(1), 87-104. doi: https://doi.org/10.2478/auseur-2018-0006

ROBEK, ANTONÍN. Tradice a současnost. Český Lid, vol. 66, no. 3, 1979, pp. 129–130. JSTOR, www.jstor.org/stable/42702800

CHALOUPKOVÁ, JANA, and PETRA ŠALAMOUNOVÁ. Postoje k Imigrantům a Dopadům Migrace v Evropských Zemích / Attitudes towards Immigrants and the Impact of Migration in European Countries. Sociologický Časopis / Czech Sociological Review, vol. 42, no. 1, 2006, pp. 57–80. JSTOR, www.jstor.org/stable/41132260.

Velvyslanectví České republiky v Lucemburku. 302 Found [online]. Dostupné z: https://www.mzv.cz/luxembourg/cz/index.html?page=8&fbclid=IwAR3gNuu2yuLftBvts7AB0e-FBXrZfnngX0rkFaWTrjv0oPOFNKLbDz5VsPI

Lucembursko a Česká republika: společný osud - Univerzita Karlova. [online]. Copyright © 2020 Univerzita Karlova [cit. 07.06.2020]. Dostupné z: https://cuni.cz/UK-1139.html

(SU) Z KYJOVA: Česko-lucemburský výtvarník Ota Nalezinek na plátně i naživo . (SU) Z KYJOVA [online]. Dostupné z: http://suzkyjova.blogspot.com/2018/10/cesko-lucembursky-vytvarnik-ota.html



Počet shlédnutí: 199