obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ls2020:dospivani_chlapcu_a_divek_v_islamu

Hodnoty, výchova a tradice muslimských rodin u nás, v Íránu a v Maroku

Lucie Křečková, Valentýna Hynková
Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2020
http://www.hks.re/wiki/ls2020:dospivani_chlapcu_a_divek_v_islamu
islam.pptx

Úvod a cíl práce


Význam arabského slova „usra“ [rodina] je odvozen od slov označujících jednotu, blízkost a ochranu. Rodina je v islámské tradici základním kamenem společnosti a kultury, zastává velmi důležitou roli téměř ve všech aspektech běžného života. Na rodinné tradice, zvyky a návyky má navíc velký vliv geografie, evropské a arabské muslimské rodiny se jedna od druhé velmi liší.

Tato práce bude sledovat rodinný život této minoritní skupiny u nás a porovnávat ho s tím v arabských státech, cílem práce je zjistit, zda umožňuje ateistické, protiislámské prostředí České republiky této 0,2 % skupině naplno praktikovat své výchovné a rodinné návyky. Teoretická část naší práce bude věnovaná popisu tradiční muslimské rodiny. V muslimském světě pojem rodina znamená široké příbuzenstvo. Patří do ní většinou blízcí i vzdálení příbuzní a výjimkou není, že se za rodinu považují sousedé a známí, i když nejsou pokrevně příbuzní. Jedná se tedy o velké společenství lidí, které se vzájemně respektuje a považuje se za rodinu. V Koránu (2007, 2:177) se píše: „Laskavost k příbuzným je zkratkou do ráje a být dobrý k příbuzným je posvátná povinnost. Tuto povinnost nařizuje Bůh a měla by se dodržovat bez ohledu na reakci příbuzných.“

Hlavní výzkumná otázka:

  • Zda a jak se liší návyky české muslimské rodiny od těch íránských a marockých?

Podotázky:

  • Jakou roli zastávají jednotliví členové rodiny?
  • Jak velkou roli hraje ve výchově náboženství?
  • Jak velký vliv má na fungování domácnosti právo šaría?
  • Jaký význam má starší generace ve vaší rodinné tradici?
  • Je možné, aby při migraci na západ nedocházelo k sekularizaci?

Literární rešerše


Vztahem islámu k rodině se zabývá i Elhassan Mohamed ve svém článku Vztah islámu k rodině, k manželství a k plodnosti. 1) Podle Elhassana spočívá síla a postavení rodiny jako sociální jednotky především v počtu dětí, úspěšnost otce jakožto hlavy rodiny je potom v muslimské společnosti posuzována nejen počtem dětí, ale především počtem chlapců. Děti dodávají otci prestiž, ekonomické bohatství, sílu proti nepřátelům, a když zestárne, pohodu ve stáří. Ženy jsou posuzovány podobně, navíc se ale kouká na její věk, čím je totiž matka mladší, tím dřív má možnost získat vyšší postavení tchýně. Elhassan tvrdí, že koránská verze a hadith (tj. to, co prorok Mohamed říká při různých příležitostech) nejsou restriktivním příkazem toho, jak by se měli muslimové chovat; jsou spíše doporučeními. Přesto mají velký vliv na velikost muslimských rodin a jejich složení.
Vedle toho však existují ještě další sociálně-ekonomické faktory, které významným způsobem zasahují do velikosti rodiny. Uveďme nejznámější z nich. Je morální povinnosti dítěte, aby se postaralo o své staré rodiče. Tato povinnost byla v generálních tradicích změněna na požadavek, aby se o staré rodiče staraly mladé děti, mladí péči o své staré příbuzné považují za samozřejmost. Na velikost působí i všeobecná víra v osud. Lidé věří, že každý člověk má předem určený svůj osud a není v jeho moci jej změnit, jestliže se tímto přesvědčením řídí v mnoha aspektech svého života, domnívají se potom např., že je zbytečné používat antikoncepci. Co je totiž předem určeno Bohem, bude se dít bez jakýchkoliv pochybností, říkají. V poslední době však dochází k oslabování víry v osud, projevuje se to např. ve vztahu k dětem. Rodiče se snaží zajistit svým dětem lepší životní podmínky, vyšší vzdělání, aby prožily mnohem kvalitnější život a aby mohly být pány svých osudů v mnohem větší míře než oni. Tato snaha se většinou neguje s vysokým počtem dětí, a tak tradiční představa muslimů o jakémkoliv počtu dětí, neboť Bůh se o ně vždycky postará, pozvolna ustupuje.
Arabská společnost před islámem byla buď nomádní, kmenová, vesnická anebo městská. Rodiny byly důležitým a dominantním rysem společnosti, v kmenové společnosti byli lidé v pravidelném pohybu z jednoho místa na druhé za zdroji vody a pastvy. Rodina v městské společnosti byla rozšířená a byla považována za silnou ekonomickou jednotku, zabývala se obchodem, anebo vlastnila velké množství půdy. Velmi silné a všeobecně respektované rodiny patřily k těm nejbohatším, rodily se v nich chtěné děti, a i ty byly předurčené k obchodní činnosti. Na velikost rodiny měla vliv i islámská expanze. Muslimové si uvědomovali, že pokud některé z dětí zahyne ve válkách, větší počet dětí jím zaručí, že alespoň některé zůstane naživu.



Rodinným právem a tradicí v Islámu (dále pak konkrétně muslimy migrující do Rakouska) se zabývá i Anna Stepein. 2) Ve svém článku píše, že v islámské tradici je rodina považována za nejvyšší sociální jednotku a jádro společnosti. Islám představuje stavbu rodiny jako stěžejní povinnost páru. Rodinné vztahy mají podle islámské právní vědy (fiqh) napomáhat vedení života užitečného celé rodině a zároveň jsou nástrojem dosáhnutí blahobytu. Stepein říká, že „Islám není jen náboženství uctívání, ale také sociální systém, kultura a civilizace, má všudypřítomný sociální charakter a má tendenci rodinu pojímat jako něco naprosto dobrého, až takřka posvátného.“
Zřejmou funkcí rodiny je kromě poskytování klidu, vzájemné podpory a pochopení mezi mužem a ženou, také poskytování kulturně a legálně přijatelné cesty, jak uspokojit sexuální instinkty, stejně tak jako vychovat novou generaci dětí. Právě v rodinném systému muslimové získávají náboženský trénink, rozvíjí svůj morální charakter, osvojují si sociální vztahy a jsou učeni oddanosti jak k rodině, tak ke společnosti jako celku. Podpůrný systém v rodině (finanční, sociální a emocionální) je nejdůležitější pro nastolení klidu a bezpečí potřebného pro život. Toto je obzvláště důležité pro sociálně závislé členy společnosti, tzn. děti, důchodce a svobodné jedince (hlavně ženy), hlavně pak pro nemocné a hendikepované. Rodina v islámu zahrnuje jak blízké, tak vzdálené příbuzné tím, že se stará o všechny její členy (ahl). Manžel a manželka jsou základním stavebním kamenem při budování rodiny. Jejich manželský vztah je popsán v Koránu jako shrnutí největších kvalit: lásky (vášeň, přátelství, společnost) a dobra (pochopení, tolerance, odpuštění), tak činí pro lidstvo přemýšlivé (Súra 30:21).
Manželství je nezbytné k formování rodiny v islámu, rodiče jsou zodpovědní za sociální, kulturní a morální trénink stejně tak jako za fyzické blaho a zdravotní péči. Na oplátku mají rodiče (zejména matky) velkou úctu, měli by být respektováni a dostávat něžnou láskyplnou péči od svých dětí. Jakmile rodiče zestárnou a nejsou nadále schopni se o sebe starat, děti by jim měli poskytnout přístřeší, a kromě neustálé sociální pomoci, poskytnout i adekvátní finanční pomoc. Stárnoucí, nemocní nebo hendikepovaní rodiče by neměli být nikdy opuštěni, toto je vybudovaný systém sociálního zabezpečení v islámské společnosti. Tradičně je rodinné právo středem islámského práva, rodina je totiž prvek, na kterém stojí celá muslimská komunita. Anna si myslí, že když nebudou správně fungovat rodiny, nebude fungovat komunita, je proto nezbytné opatrovat rodinu a její podpůrce.
Zatímco vysoká politika a západní kolonialismus zasahovaly do arabsko-muslimského světa po celé devatenácté století a vnucovaly právní systém jednotlivých zemí rozsáhlou modernizací západního modelu, rodinné právo zůstalo stejné. Egypt například zažil skoro dramatickou sekularizaci práva, rodinné právo podle islámských právních zásad šaría ale zůstalo nedotčené. Anna si myslí, že v tomto směru přežila šaría díky rodinnému právu, jak věcně, tak procedurálně a rodinné právo, tak jak bylo formulováno od sedmého do devátého století, v podstatě stále platí.


Dalším zdrojem, ze kterého jsme čerpaly, byly knihy Chomejní, Sade a já a Rebelka. Obě knihy jsou autobiografie napsané ženami pocházejících z muslimských států. Chomejní, Sade a já je napsaná francouzskou spisovatelkou Abnousse Shalmaniovou, která žije od 9 let v Paříži, ale pochází z Teheránu, odkud se svou rodinou utekla pár let po politickém převratu, který se uskutečnil v roce 1979. Ve své knize popisuje problematiku šátku a zahalování žen, politickou situací v dnešním muslimském světě. Rozebírá feministická témata, jakým jsou například: pohlížení na ženskou sexualitu, utlačování žen, vnímání ženského odívání a make-upu v muslimských společnostech ale i v té naší, popisuje prostředí domova v íránské rodině, zvyky, tradice, ale i tabu, o kterých se nemluví a v neposlední řadě vypráví i svůj život. Jde tedy spíše o antropologicko-sociálně laděnou feministickou brožuru o islámu než o životopis uprchlíka.

Naopak kniha Rebelka připomíná daleko více autobiografii tak, jak jsme na zvyklí. Je napsaná známou nizozemskou političkou Ayaan Hirsí Alivou, která se musela skrývat více než rok před Muslimským Bratrstvem, které ji vyhrožovalo smrtí poté, co první zavraždilo režiséra Theo van Gogha, s kterým natočila velmi kontroverzní film poukazující na násilí páchané na ženách v islámu. Ve své biografii vypráví svůj příběh, který začíná v Somálsku v minulém století, pak nás provede Etiopií, Keňou, Saudskou Arábii a naší Evropou. Díky její výpovědi si může evropský čtenář dobře představit, jak to ve východní Africe skutečně chodí (chodilo?) a jak islám ovlivňuje život tamních lidí. Její kniha je plná silných témat, jakými jsou vraždy ze cti, ženská obřízka, džihád, občanská válka v Mogadišu, nebo stále se zvětšující vliv již zmíněného Muslimského Bratrstva

Krom této „africké části“ pro nás byla publikace velmi přínosná, jelikož v ní autorka popisuje i to, jaké je to pro muslima přijít odtamtud do Evropy, co se děje v uprchlických táborech, a jak moc se muslimové snaží se/nebo naopak nesnaží integrovat do západní společnosti.

Obě knihy byly velmi kritické k náboženství a islámu a k politickým režimům, které vládnou v již zmíněných státech, naopak velmi vychvalovaly Evropu. Můžeme říct, že knihy nám velmi pomohly pochopit, jak žijí lidé na území, kde vládne islám a dokonce, jsme se na chvíli ocitli v kůži uprchlíků a zároveň statečných intelektuálních bojovnic za lidská práva.

Metodologický přístup

Vzhledem k povaze výzkumného problému a cíle, byly použity metody kvalitativního výzkumu. Který, by měl do hloubky prozkoumat určitý jev a zjistit o něm co nejvíce informací. Metoda sběru dat, jelikož cílem našeho výzkumu bylo nahlédnout na rozdílnost návyků mezi českou a muslimskou rodinou, očima samotných muslimů a zjistit, jak právě oni vnímají a prožívají například samotnou výchovu dětí, nebo jakou roli zastávají jednotlivý členové rodiny. Pro sběr dat byla zvolena metoda polostrukturovaného rozhovoru. Tato metoda sběru byla zvolena z důvodu toho, abychom co se nejlépe dostaly pod povrch všedních poznatků a informací a mohly tak nahlédnout hluboko do problému. Nejprve byla stanovena hlavní výzkumná otázka a k ní pak navazující podotázky, které nám sloužily jako hlavní témata, kterých jsme se při rozhovoru držely. Průběh rozhovoru byl s každým respondentem jiný. Sběr dat probíhal v rozmezí dvou měsíců. Rozhovory probíhaly pomocí telefonátů přes Whatsapp či Skype. Samotný rozhovor probíhal 45 – 60 min. S tím, že mu předcházela krátká neformální konverzace, kdy byli respondenti seznámeni s tématem, řekly jsme něco o sobě, o našem výzkumu a také o tom, jak se na práci budou podílet.

Respondenti

Farhad (Benjamín) věk: 50 let vyznání: šíita země původu: Írán, 30 let žije v České republice

Ismail věk: 22 let vyznání: sunnita země původu: Maroko

Emma (respondentka není muslimského vyznání) země původu: ČR, přítel původem z Kašmíru

Teoretická část

Ještě, než začneme zabíhat do detailů, rádi bychom upozornili na pár zásadních rozdílů mezi západní a muslimskou kulturou, které nám později vyjasní problémy a odpoví na otázky, které si klademe.

Zaprvé, muslimská kultura si na rozdíl od západní snaží zachovat tradice a zůstat neměnná, toto určitě neplatí všude, liší se to jak sociálními, ekonomickými, politickými, tak geografickými podmínkami, nelze tedy věc generalizovat, ale v kontrastu se společnosti západní, která se v současnosti tváří, že je otevřena každé nové myšlence a diverzitě, jsou muslimské státy stále tradiční, ačkoliv změny někde probíhají, názory, které změny umožňují jsou bohužel často zpátečnické než moderní.

Zadruhé, v islámu existuje jedinec pouze jako věřící, život společenství a muslimské obce (ummy) má mnohem větší váhu než zájmy jednotlivce. Před svobodou se dává přednost solidaritě. Umma funguje jako dřívější kmeny, členové ummy se o sebe starají navzájem, vládne kolektivní duch a uniformita, chybí tedy pro nás běžný pocit osamění a „hledání sama sebe“.

Janišová ve své práci zabívající se maghrebskou literaturou Assia Djebar: Skrytý pohled, tlumený hlas​ píše: „V Maghrebu panuje hluboce zakořeněná hrůza ze samoty, z výjimečnosti, odlišnosti. „Kéž nás Bůh ochrání před slovem Já!“ je cosi jako zaklínací formule, kterou přísná norma nutí použít každého, kdo by chtěl sám o sobě mluvit v 1. osobě singuláru. Tradice nepřipouští, aby se jedinec stavěl před ostatní a stal se samostatnou osobností, okamžitě jeho chování hodnotí jako pýchu. 3)

A zatřetí, v muslimských kulturách panuje mnohem silnější kontrast mezi vnitřním a vnějším světem, společnost není tak transparentní jako ta naše, platí tam stále „Co se doma uvaří, to se doma sní.“ Rodina, jako hlavní příklad vnitřního prostoru je nesmírně silná a mocná. To, co se doma děje, je skryto za zdmi před vnějším světem, a i přes sociologické průzkumy a články psané západními vědci, informace, které máme o tamější rodinné kultuře nemusí stále odpovídat realitě.

Rodina


Vycházíme z předpokladu, že rodina je základní jednotkou a stabilizačním prvkem společnosti, ve kterém probíhá primární socializace dítěte.4) V obecnějším smyslu lze rodinu označit jako „nejstarší společenskou instituci, která plní funkci socializační, ekonomickou, sexuálně-regulační, reprodukční a další. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu.“ Za rodinu lze považovat jak manželský pár s dětmi, tak i ostatní příbuzné. Existuje mnoho typů rodin. Každá rodina má však své obecné zákonitosti, určitou hierarchii, má svá pravidla soužití, normy, podle kterých se řídí, a každý člen má svou danou funkci. Rodina se v průběhu mnoha let měnila v závislosti na dané době, politickém uspořádání či globalizaci.

Muslimská rodina je pro islám velmi důležitá, protože tvoří muslimskou obec, ummu, o které již byla řeč, ta bude prosperovat, když bude fungovat rodina a ta musí být právně chráněna. „Rodina je jednou z nejpropracovanějších součástí právní vědy, která použila nejen eticko-sociální aspekty Koránu a tradice, ale vytvořila z rodiny instituci plně podřízenou právu a veřejné kontrole moci.“

Muslimskou rodinu rozumí takovou rodinu, jejíž členové jsou muslimové. Za muslima se považuje člověk, který přijímá islám a věří v jednoho boha, Alláha. Jde o tradiční typ rodiny, ta se vyznačuje následujícími body:

  • Rodina rozhoduje o tom, co je nejlepší pro každého člena rodiny
  • Každý člen má přesně vymezenou roli
  • Role každého člena rodiny záleží na ostatních členech rodiny, role plní konkrétní funkci a nemůže existovat bez vztahu k rodině
  • Kolektivní rodiny mají větší genderovou a věkovou hierarchii, která je přesně vymezena
  • V patriarchálních rodinách většinou rozhodují muži, a o rozhodnutí se nediskutuje

naopak, pro moderní(individualistickou) rodinu platí:

  • Každý člen rodiny se rozhoduje sám za sebe (ale ne vždy sám, rodina poskytuje podporu)
  • Společnost je vnímaná jako demokratický objekt, kde každý má stejná práva a možnost vyjádřit svůj názor
  • Role každého jedince nemusí být vymezena
  • Role nemusí být úzce propojena. Může se stát, že člen rodiny se cítí izolován ve svých rozhodnutích 5

Je jasné, že každá rodina nespadá čistě do jedné z kategorií, mnoho rodin se dnes pohybují na hranici těchto dvou typů. Toto rozdělení je převzato z práce Aliny Khairuliny, která se zabývá způsobům trestům a vraždou ze cti ve východní kultuře aplikovanou i u západním světe.

Muslimská rodina podle tohoto rozdělení tedy funguje jako ucelená jednota, jednotlivec zde není důležitý, rodiny jsou většinou vícegenerační, fungují zde silné rodinné vazby. Nejdůležitějšími hodnotami je stabilita, pevnost, úcta ke starším. Čest je pro rodinu a společnost tím nejdůležitějším, o čest nikdy nechtějí přijít a je to jediné, co často mají. My známe děsivé příběhy o ukamenování dcer a manželek, které se nechtěly provdat za domluveného manžela, nebo se jednoduše pobytem v Evropě staly “moc evropské”.

K této tematice se v naší práci nebudeme více vyjadřovat, je příliš rozsáhlá a složitá, nicméně to nemění nic na tom, že vraždy ze cti se stále dějí a počet obětí není malý. Navíc nejsou tak ojedinělé, jako tvrdí někteří muslimové, jen pro představu, v Nizozemsku je za rok zavražděno zhruba desítka lidí, z toho většinou tvoří dívky. Není také úplně jednoznačné, zda za vraždou ze cti stojí islám, spíše jde o zpátečnickou radikální snahu zachování tradic a lpění na cti.

Vraťme se po tak těžkém tématu nazpět k běžné muslimské rodině. Současné společenské změny a z toho vyplývající demografický pohyb obyvatelstva vede k rozpadu tradičních rodinných vazeb, vyvíjí se směrem k individualizaci rodiny. Z toho se rodí potřeba reformy práva, ale celý komplex ustanovení o rodinném právu odolává v moderní době pokusům o úpravy. Přesto v nějakých zemích probíhají reformy, převážně v Tunisu a Turecku. Nás bude zajímat i to, jak jsou muslimské rodiny po příchodu do Evropy věrny tradičním konceptům, na které jsou zvyklé z jejich původního prostředí.

Domov jako budova a domov jako místo, kam patříme


Obecně je domov prostorem, o kterém se nedozvíte jinak než tak, že se do něj dostanete, to bylo v případě naší práce obtížně, neměli jsme možnost podívat se/ vměstnat se do muslimské rodiny. Vycházeli jsme z výpovědi naší známe, která se díky svému příteli dostala na chvíli do kašmírské rodiny žijící v Indii, dále z výpovědí respondentek z bakalářské práce Markéty Minaříkové nesoucí název Výchova dětí ve smíšeném česko-muslimském manželství z pohledu matek ​a našeho marockého respondenta, dále jsme čerpali z dvou autobiografických knih, Chomejní, Sade a já napsanou francouzskou spisovatelkou íránského původu Abnousse Shalmaniovou a Rebelky napsanou nizozemskou političkou Alí Harsivou, která v roce 2007 vzbudila pozdvižení, když se musela schovávat před Muslimským Bratrstvem, které ji vyhrožovalo smrtí poté, co veřejně promluvila o vraždách ze cti a násilí na ženách, které se dějí jak v muslimském světe, tak i v západním ze strany muslimských příbuzných. Pomohly nám i další články, literatura a filmy.

Začneme s literárními zdroji, a to s autobiografií Chomejní, Sade a já . Abnousse Shalmaniová vypráví o své rodině vděčným způsobem, prostor domovu ji byl útočištěm, místem klidu a volnosti před šedým tichým městem, kde zmizela všechna těla a zvuky, ženy byly přikryty šátky od hlavy k patě a všude číhala policie, šlo o Teherán 80. let, tedy dobu po íránské islámské revoluci. Domov byl tedy místem, kde se dalo nadechnout a hra na ortodoxní islám se tu nehrála. Ve své knize píše:

„Mezi čtyřmi stěnami, v soukromí, se mohlo říkat, dělat a myslet si cokoli. Nechali jsem zhoustnout listí a znovu vysázeli vysoké stromy. Soukromí, to byla kůže, vlasy, vůně a prsa mých tet. Vnější svět, to byla lež, tajemství, šepot a stíny.“ 5)

Nutno ale říct, že její otec byl ateistou, a tím se situace dost lišila od situací v sousedství, dcera byla vážená a mohla mít svoje názory, u většiny Íránců by byla taková výchova nemyslitelná. Dívkám v jiných rodinách se vždy dává najevo, že jsou něčím druhořadým a nedostatečným, to syn byl tou měrou, se kterou se poměřovalo. Takovýchto návyků si autorka všímá později i v Paříži, jak u muslimských, tak k naší smůle i u evropských rodičů. Než se dostaneme k dalším příkladům, je potřeba si vyjasnit a představit důležité milníky muslimské rodiny, kterými musí projít její členové, aby vše bylo jak má.

Zásnuby a věno


Chitba, tedy zásnuby, jsou prvotním klíčem k manželství, proto s nimi začneme. Pokud se muži zalíbí nějaká žena, jde za otcem ženy a touží si ho naklonit. Pokud chce matka provdat svou dceru, jde a obhlíží mládence, kteří by přicházeli v úvahu. Většinou však první krok udělá matka chlapce a je pozvána na návštěvu k budoucí snaše, kde dívku obejme, aby zjistila jak je štíhlá a jaké má prsa, občas dokonce zatahá za vlasy, aby zjistila, zda jsou pravé. Dále chodí matka po městě a vyptává se na potenciální snachu, aby zjistila jaká dívka je.U chlapce se zase hledí na to, jaké má zaměstnání.

Budoucí manželé nesmí pocházet ze stejného rodinného kruhu, ve kterém jsou muži, se kterými má potenciální nevěsta povoleno se stýkat.

Známá nizozemská politička somálského původu Ali Harsíové, která se v roce 2007 musela skrývat před Muslimským Bratrstvem, které jí vyhrožovalo smrtí. Ve své autobiografii píše, že otec, který měl právo za ni rozhodovat, ji bez jejího souhlasu provdal za neznámého, zato finančně zabezpečeného muže.

„Nabídl mi dobrou budoucnost a Osmán Músa mě přijal, takže pak ti dva začali pyšně pochodovat mešitou a rozhlašovat ten zázrak, to bohem seslané manželství, všem starším našeho klanu. Ani je nenapadlo zeptat se, co si o tom myslím já.​“ 6)

Hrdinka se tomu v tehdejší situaci nedivila, ani nevzpírala, přesto se nakonec rozhodla v Evropě schovat a neodletět do Kanady, kde na ni měl budoucí manžel čekat. V její kultuře (somálské) je tedy běžné, že manželství domlouvá otec, zvyky také říkají, že „mlčení panny je na návrh manželství tou nejsprávnější odpovědí, značí úctyhodný souhlas.“

V jiných regionech ale žena může vyřknout své přání, koho si chce vzít a dokonce může odmítnout ženicha, kterého ji vybrali rodiče. Pakliže si chce vzít jiného muže, ale její zástupce s tím nesouhlasí, má možnost se obrátit na soudce a ten rozhodne. 7)

Na vesnicích se stále stává, že se budoucí manželé vidí poprvé až u oltáře, z toho plyne, že se zásnuby nekonají v každé rodině. Právě zásnuby mají tomuto problému předejít, ačkoliv se to nedá srovnat s tím, jak se znají lidé v naší kultuře před tím, než vstoupí do manželského svazku. Když je budoucí nevěsta schválena matkou budoucího ženicha, tak jsou ona i syn pozváni na oficiální zásnubní návštěvu. Tady budoucí nevěsta ukáže jak je pohostinná a zdatná v kuchyni, budoucí manžel přinese dar, pokud obě strany souhlasí, naplánuje se obřad. Často trvá doba mezi zásnubami a sňatkem několik let, během toho se pár občas vidí a povídá si, nesmí spolu vykonávat nic intimnějšího než držení se za ruce. Emin přítel vyprávěl o své sestře, která je již dva roky zasnoubená s jistým mužem, kterého viděla všehovšudy třikrát a to dvakrát v soukromí bez rodičů. I když se občas stane, že dívka uteče od rodiny, většina lidí je smířená se svým osudem, je to podle nich vůle boží a jsou si vědomi, že manželský vztah je hlavně pragmatická záležitost, romantická představa o lásce na první pohled se určitě sem tam stane a pár je již při zásnubách zamilovaný, ale spíš se musí partneři naučit mezi sebou komunikovat, a tak k lásce dospějí až později.

Pokud jde o věc, kdy se dívka může stát potenciální manželkou, je to složité. Pro muslimy je věk pouze číslo a bere se v úvahu pohlavní vyspělost, dolní hranice je věk, kdy dívka dostane svou první menstruaci, u chlapce věk, kdy má svou první poluci. Důležitou roli hraje také věno, které se skládá ze dvou částí, tou první je věno, které žena dostane při svatbě, a druhé, jehož část žena dostane pouze v případě rozvodu z mužovy strany. Nevěsta se přirozeně snaží především o co nejvyšší druhé věno, aby si mohla zajistit živobytí právě v případě rozvodu. 8) Pak je tu ale ještě věno, které před svatbou rodina nevěsty pro ni skladuje, což je pro ně velmi finančně náročné. Dané materiální i finanční dary se poté použijí nejčastěji na zařízení domácnosti pro novomanžele.Tento typ věna je typický pro Kašmír, kdy kašmírští synové jezdí vydělávat na více než deset let mimo Kašmír, nejčastěji do Indie, aby zajistili tato věna pro své sestry.

Svatba


Před samotným obřadem se soudce stranou několikrát ptá, zda nevěsta souhlasí s manželskou smlouvou a chce si tedy vzít onoho muže. Oddávajícím musí být muslimský soudce, svědkové musí být vždy muslimští muži. Zajímavé je, že smlouvu podepisuje ženich a nevěsta ne, pouze její zástupce, tudíž podle islámu u obřadu nevěsta ani nemusí být přítomna a může se připravovat na oslavy. Podepsáním smlouvy se totiž splní formální stránka, ale opravdové manželství začíná až velkou svatební hostinou. 9) Na tu se nevěsta připravuje až 40 dní, většinou má velmi sváteční šaty a hostina je veliká a velmi honosná, slaví se po dobu několik dní.

Muži začínají šetřit na svatbu a společnou domácnost hodně brzy. Je to kvůli tomu, že platí veškeré náklady na svatbu, oslavu i mahr. Nevadí se jim i zadlužit jen proto, aby oslava byla velká a v plné parádě. 10) Chtějí, aby se o svatbě vědělo široko daleko a dlouho se na ní vzpomínalo.

U nás je zvykem házet svatební kyticí, u muslimů si mladé dívky sahají přímo na nevěstu, aby si alespoň platonicky zajistily také svoji svatbu. 11) Každý, kdo odchází z oslav, dostává jako u nás výslužku, ve které najde především sladkosti.12)

Manželství


Manželství je v podstatě nejdůležitějším prvkem v životě muslima, jelikož bez manželství nejsou legitimní potomci a bez legitimních potomků nepokračuje linie rodu. Proto má manželství pro muslimy tak vysokou hodnotou. Z toho plyne, že islám vysoce podporuje manželství, a celibát povoluje pouze ve finanční tísni. 13) Manželství vnímá islám jinak než křesťanství, jde především o reprodukci, to lze vypozorovat ze samotného arabského jazyka, v kterém se manželství nikáh, což znamená soulož, zatímco v křesťanství je svatba odvozena od něčeho posvátného . 14)Nestává se běžně, že by se páry rozváděli, a proto je manželský svazek většinou jeden na celý život.

Existují ale i dočasné sňatky, takové jsou ale přípustné pouze v šíitském islámu, jsou umožněny takovým párům, jejichž vztah funguje pouze na sexuální rovině, jde buď o chvilkový vztah, nebo občasný, například pokud muž často cestuje na jedno místo, tak na tom místě může mít jinou ženu. V dočasném manželství ale muž nenese žádnou finanční zodpovědnost za ženu a jejich děti, na stranu druhou žena je volnější a může pracovat. S takovým typem vztahu se takřka nesetkáme, islám je převážně proti němu.

Oblíbeným tématem je polygamie, v našem případě polygynie, tu islám jako jediné abrahámovské náboženství povoluje. Ve středověku byla tato praktika více chápána, protože zde bylo více žen než mužů, což bylo způsobené válkou či hladem. 15) Vyrovnání rozdílů mužů a žen je jistě pochopitelné. Vysvětlují to větami: „Každá žena touží po domovu. Kdyby tuto tužbu nenaplnila, mohla by se uchýlit k nejhoršímu hříchu cizoložství.“ 16) Dnes se polygamie stává spíše výjimkou. Obecně jde o přežitek, v některých státech s k ní svoluje v krajních případech, např. když je žena neplodná nebo jiným způsobem invalidní a muž ji nechce zapudit, což opět poukazuje na to, jak vysoko v žebříčku hodnot islámu je pokračování rodu. Můžeme se s ní setkat v konzervativních arabských společnostech, například v Saúdské Arábii, v Kuvajtu či ve Spojených arabských emirátech, kde se rodinné právo stále řídí šárííou v klasické podobně. V Turecku, Tunisu nebo Jemenu je naopak polygamie zakázaná.

Žena v rodině a ve společnosti


V počátcích vývoje arabsko-islámské civilizace vystupuje žena téměř plně svobodně, zdálo by se, že raně islámská vize ženy, stejně jako vize ideálního a nerozdělitelného manželského páru, je zcela cílevědomě promyšlená. Je to model plného citového propojení, harmonický vztah, z něhož navíc pocházejí nové duchovní hodnoty. Takového posvěcení manželského stavu a úlohy ženy v islámské společnosti se však do reálného života muslimů nepromítá. 17) Ve středověku se totiž vše změnilo, islám začal být ženou zneklidňován. Všeobecně převládal názor, že z ženy vyzařuje přirozená sexuální vyzývavost, a ta musí být usměrňována, má-li se zachovat vnitřní stabilita muslimské obce.

Postavení ženy je stanoveno Koránem o stupeň níže než plnoprávnému muži ale nařizuje, že s ní má být nakládáno laskavě.

„Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušný, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.“ (4:38)

Žena by tedy měla vždy vyhovět muži, neměla by se vzpírat a hádat. Ženy se musely naučit jak docílit svého, šli na to svou mazaností a vychytralostí, kterou učí matky své dcery. Prostor, kde se pohybuje je převážně domov, zde vychovává děti, vaří, uklízí, přijímá návštěvy (těmi je převážně rodina nebo ženy ze sousedství, které na tom jsou stejně). Životy většiny žen jsou jednotvárné a plné stále se opakujících činností, což platí ale i pro muže, ti čas tráví venku,v práci a je jim vlastní veřejný prostor, kde by se žena neměla pohybovat, a už vůbec ne sama, bez doprovodu mužského příbuzenstva.

Respondentka Ema vyprávěla, jak se jí Kašmířan zeptal, jestli se její matka baví v Evropě někdy i s jinými muži než se svým manželem, Ema byla překvapená a říkala, že ano, že pracuje například s cizími muži a že se stane, že s nimi jede autem a že má i celoživotní kamarády, kteří ji občas pomůžou s autem, nebo si jdou v partě sednout do hospody. Kašmířan ji odvětil, že je to právě ono, o čem mluví, že my Evropě jsme jiní a že jeho matka se nebaví nikdy s jiným mužem než s chotěm, otcem, nebo bratrem, výjimečně s prodavačem nebo sousedem.

Veřejný prostor tedy patří hlavně mužům. Situace se mění pro ženy starší 50 let, ty se můžou pohybovat na veřejnosti samy a jsou svobodněji vpuštěny do mužského světa, společnost nad ní ztrácí dohled.

Mnoho z nás kromě toho už slyšelo o tom, že muslimské domy jsou rozdělené na dvě části, a že do té ženské části mají dovoleno vstupovat pouze ženy. Není to výmysl, opravdu to tak je, ale nelze počítat s tím, že všude. Toto rozložení domu si můžou dovolit pouze bohaté rodiny. Setkat se s tím můžeme hlavně v arabském světě, přesněji na Arabském poloostrově. Tam je běžné, že jsou i veřejné prostory odděleny, pokud pracují například v nemocnici doktorky, jsou v jiné části budovy a mají i svůj vchod.

Za stěnami těchto ženských částí domu je vše dovoleno, ženy odhazují šátky, dlouhé oděvy, a protože je nemůže spatřit žádné mužské oko, mohou si nosit co chtějí, mohou si zpívat i tancovat, nebo chodit polonahé s rozpuštěnými vlasy. Na straně druhé jsou ženy v ženské části pouze s ženami, a to není vždy jednoduché, jde většinou o vícegenerační domy, ženy mají mnoho dětí, takže novomanželka, která se provdá do manželovi rodiny se musí naučit se zbytkem komunikovat. Složité to má především manželka s tchýní. Na jedné straně stojí pravidlo, které říká, že muž musí obdivovat svou matku a věnovat se jí více než své manželce. Na druhé straně matka může vstupovat do soukromí novomanželů, kdy chce.18) V takových situacích se dá říct, že žena se možná provdá za manžela, ale život bude trávit s tchýní a švagrovými.

Šátek


Věc, o které se často mluví, je spodní vrstva oblečení a líčení žen pod šátkem. Arabské bohaté ženy vlastní kousky oblečení od nejdražších světových návrhářů, nosí podpatky a milují líčení, je v tom ale háček, nesmí to vidět cizí muži a líčené nesmí přijít k modlitbě. Pokud se žena modlí pětkrát denně, což nedělají všechny muslimky, musí být odlíčené s nenamalovanými nehty, k modlitbě totiž musí být čistá.

Žena jako taková má být zahalená, pohlíží se na ní jako na hříšnou a nebezpečnou, jak už jsme psaly výše, je proto pod neustálým dohledem společnosti. Dá se říct, že žena je stále v rukou někoho jiného, když je malá, je to otec nebo bratr kdo za ni rozhoduje, když se vdá, resp. když ji vdají, přebírá tuhle roli manžel. To jenom on má právo ji vidět bez šátku, vidět její nahotu. Nahotou se ale myslí i holá šíje, kolena nebo rozpuštěné vlasy. Mírnější pravidla zahalování platí i pro muže.

Na veřejnosti ženu tedy spatříme v šátku a volném oblečení, které zakrývá její ženské křivky. Není tomu tak všude, v Istanbulu nebo Maroku můžeme ženy na ulicích vidět i v šortkách, v Evropě je většina muslimských žen k nerozeznání od nemuslimek. Povinnost nosit šátek je v Íránu, Saudské Arábii, Afghánistánu, v Somálsku a v Severním Súdánu, ve zbylých státech se to liší. Je také veliký rozdíl mezi hidžábem, který zakrývá pouze vlasy ale obličej je odhalený a burkou, která zakrývá ženu od hlavy k patě.

Tradiční marocké kaftany, většinou obohacené ještě o hidžáb, jsou dnes často velmi hojně zdobené a luxusní. Móda a styl tedy v arabských zemích ani díky zahalování rozhodně nechybí, ba naopak.

Je dobré si uvědomit, že ačkoliv nařízení pochází z počátků islámu, ne vždy se dodržovala, převážně v minulém století byly ženy od šátku osvobozeny, v regionech jako Somálsko byl takový oděv i nepraktický pro ženy pracující na poli.

Lze to najít v knihách Shalamaniové a Harsíové, které píšou, že ještě v minulém století zažíval islám velkou modernizaci, na kterou se dnes vinou Muslimského bratrstva a Islámského státu zapomíná. Byly to ještě 80.léta, kdy se muslimové vysmívali šátkům, kdy Ataturk sekularizoval moc, tuniský prezident Burgiba sám sundával ženám šátky při svých procházkách a egyptský prezident Násir se vysmíval vůdci Muslimského Bratrstva, který požaduje zahalení všech Egypťanek, když toho není schopen docílit ani u své dcery. Pokud se ptáme, odkud se závoj vzal, nelze s jistotou ukázat prstem na konkrétní verš v Koránu, nejčastěji se uvádí 53. verš 33. súry Koránu:

Vy, kteří věříte! Nevcházejte do domů Prorokových, pokud vám to nebude dovoleno, kvůli jídlu, nečekajíce, až bude připravené! Jste-li však vyzváni, vstupte! A když dojíte, rozejděte se a nepouštějte se do důvěrných hovorů, neboť to se dotýká Proroka a on se před vámi stydí! Avšak Bůh se nestydí říci pravdu. Když žádáte manželky Prorokovy o nějaký předmět, žádejte o to přes závěs, to bude čistší pro vaše srdce a srdce jejich.

Janišová ve své práci Assia Djebar: Skrytý pohled, tlumený hlas píše, že druhým důležitým okamžikem bylo přenesení závoje přímo na ženské tělo. „Když v ulicích Mediny začaly být ženy ohrožovány útoky chtivých mužů vyzývajících je přímo na ulici k sexuálnímu aktu, musel Prorok řešit problém, jak uchránit vlastní manželky a manželky jiných muslimů před takovým ponižováním. 19) Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy. (33. súra, 59. verš) A řekni věřícím ženám, aby cudné klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na obdiv své ozdoby, kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo bratřím nebo synům svých bratří či sester anebo jejich ženám anebo těm, jímž vládne jejich pravice, nebo služebníkům, kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť nedupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají. A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete blažení! 31. verš 24. súry)

Ačkoliv to vypadá, že na prvotním záměru nebylo nic špatného, Prorok přece chtěl ochránit ženu před nebezpečím, nutno poznamenat, že upotřebovávat tyto myšlenky ze 7 století n.l. v dnešním světě je zpátečnické. Zahalení způsobuje zmizení žen z prostoru, ačkoliv v něm pořád fyzicky žijí. Jaká je situace s muslimkami žijícími v Evropě? Německý religionista v rozhovoru pro deník Reportér tvrdí, že „Z žen, které přišly do Německa z Turecka, nosí šátek 41%, z jejich dcer je to pak už jen 18%. Evropské legislativa ve většině zemí nedovoluje zakrývání obličeje, ve Francii, Norsku a půlce německých spolkových státech platí zákaz nošení náboženských symbolů ve veřejných školách, přesto ale na ulicích můžeme potkat obyvatelky daných zemí v hidžábu. Shalmaniová ve své knize popisuje, že ne vždy jde o rozhodnutí rodiny, ve které dívka vyrostla. Dívky ani po pubertě, což je věk, kdy ženy se mají začít zakrývat, nikdo šátek nosit nenutí, ony i přesto se pro to rozhodnou. Důvod popisuje v následující pasáži:

„Byla to úžasná mladá žena alžírského původu, narozená ve Francii, s velkýma černýma očima jako hrozny, hnědými zvlněnými vlasy, oslnivá, seriózní, sympatická. V polovině čtvrtého ročníku se s ní její budoucí francouzský inženýr rozešel. Byla z toho v šoku, zoufalá a zranitelná. Jednoho dne se vydala do bytu pochybného fousáče. Uslyšela, že její slzy pramení z nestydatosti a opomíjení víry, a že pokud dá přednost islámu, už jí nikdy nikdo neublíží. O dva týdny později přišla do školy nenalíčená a s pečlivě upraveným turbanem na africký způsob.“ 20)

Shalmaniová tento jev vysvětluje jako primitivní obrany muslimských Francouzů po 11.září, kteří se chtěli rozlišit od nemuslimů a postavit se tak za svoje náboženství. Valná většina evropských muslimů tehdy po vlně evropské nenávisti k islámu měla pocit, že se musí postavit za svoji identitu, nebo ještě jinak, měli dojem, že ji musí znovu najít, jako kdyby je teroristický útok znejistil v tom, zda dříve byly správnými muslimy. Naprosto paradoxní, od toho dne se ale opravdu mnoho změnilo a spoustu rodin opět přestalo pít alkohol, začalo se modlit a ženám pokládat šátky na hlavy, ačkoliv šlo už o druhou generaci, která zná svojí rodnou půdu buď z kolébky, nebo z vyprávění. Jiný přístup mají konvertitky, které vyrostly v České republice a nikdo z rodiny je v tom nepodporoval, zmíním ženu, která hojně píše články na svůj blog o islámu:

Nevyrostla jsem a nebyla jsem vychovávána v úctě ke svému tělu. Společnost mi neukázala, že mé tělo je něco zvláštního, něco speciálního, něco jen pro mě. Ukázala mi, že mé tělo je předmět a pokud jej správně použiji, můžu získat co chci. Ukázala mi, že mé tělo je něco, co bych měla hrdě vystavovat a nechat okupovat ať již jen pohledy, proto jsem se jednoho dne, plného nepříjemných a okupujících pohledů, rozhodla jej zahalit. Ačkoliv je rouška často vnímána jako něco omezujícího, lítostného, škaredého a ponižujícího, žádný z těchto pocitů jsem nezažila. Jediný pocit, který mi tento kousek látky zahalující obličej dal, byla svoboda a kontrola. Pociťovala jsem kontrolu a moc nad tím, kdo jej smí či nesmí vidět.21)

Postavení ženy a muže v manželství


Čtvrtá súra, jedna z nejdelších súr, je věnována ženě, je v ní napsáno, že žena a muž jsou si před Bohem rovni, ale nikoliv totožní. Z toho vyplývají pro oba dva jejich práva a povinnosti.

Hlavou rodiny je otec a další mužští příbuzní. Zároveň zde funguje věková hierarchie, tedy mladší bratr musí poslouchat staršího. Respondentka Ema vyprávěla, jak její přítel byl nejmladším synem a zároveň dítětem, jeho role byla tedy úplně jiná než staršího bratra, který měl za úkol dávat na sourozence pozor, živit je, rozmlouvat s otcem a zajistit věna pro své sestry. Cokoliv řekl starší bratr bylo „svaté“ a nebylo vhodné mu představovat dívky nebo se bavit o nějakých věcech. Pro sestry mají být bratři ochranáři, jsou těmi, kdo na ně dávají pozor a jsou zodpovědní za jejich

bezpečí a jistým podílem i čest. Vraťme se k manželství, tady je muž ten, kdo rodinu hmotně zajišťuje, žena ta, kdo rodinu vytváří. Muži tato povinnost trvá po celý život, zatímco pokud si žena, se souhlasem muže, vydělává (což je dnes běžnější, ale opět záleží na regionu), tak žena má právo si peníze nechat pro svoje účely a muži se tím jeho povinnost peněžně zabezpečit rodinu neodkládá. Ženy jsou v rodině ceněny hlavně kvůli tomu, že jsou matkami manželových dětí, má se tedy soustředit na toto poslání.

Když se podíváme na to, jak fungují vztahy mezi muži a ženami na veřejnosti, máme pocit, že ženy jsou nadále princeznami a muži rytíři. To, že muž platí, ženu zve a snaží se o to, aby ji bylo pohodlně za všech okolností je standard.

Přetrvává tam jasná hranice mezi tím, kdo je žena a kdo muž, nejsou zde pochyby o tom jako u nás, co je gender a kdo má co ve vztahu dělat, takhle to alespoň viděla respondentka Ema a i my, když jsme pozorovali arabské turisty při návštěvě Prahy.

Evropankám se může zdát, že ženě bez práce chybí nezávislost, o tom se zmiňuje Kropáček ve své knize Žena v islámské kultuře: „Postavení ženy je skutečně závislé, na druhé straně je ale chráněna a zajištěna. Skutečná kvalita manželství závisí zřejmě především na psychickém typu ženy, na její osobní hierarchii hodnot, a dále na hodnotě obecné, kterou právní ani sociologické nástroje nepostihnou: na vzájemné lásce mezi manželi.“ 22)

O lásce píše i Křikávová „Četné výpovědi Arabek, které prožily nebo prožívají „průměrné„ manželství, svědčí o tom, že v nejlepším případě se citový vztah mezi oběma partnery vytvoří v průběhu společného života. Podle těchto neucelených statistik se zhruba polovina manželských párů v arabských zemích nedopracuje k hlubšímu citovému vztahu a veškerý citový život spočívá v povinném dodržování úcty ke svému manželovi a v určité míře respektu muže vůči manželce jako matce jeho dětí.23) Je tedy otázka, jak moc si muslimové potrpí na citech a vzplanutí v manželství, to bohužel nelze vědět bez osobní zkušenosti, jisté ale je, že manželství zaujímá jiné funkce, ty, které ani v naší kultuře naši předci ctili.

Výchova dětí


Hned po narození otec dítěti pošeptá do ucha adhán (volání k modlitbě), zahrnující šahádu, tj. vyznání víry, které pak muslim bude v dospělosti každodenně vkládat do svých pěti denních modliteb. Jak se modlit a jak se k modlitbě připravit rituální očistou, tomu se chlapci i dívky učí od rodičů. Výchova dětí se má odvíjet v duchu islámu, základními průvodci jsou Korán a hadíthy. Děti by měly ctít své rodiče a ve stáří by o ně měly pečovat, k čemuž jsou vyzývány i Koránem. Za výchovou v muslimské rodině nestojí jen rodiče či prarodiče, ale širší příbuzenstvo a někdy také sousedé, či známí rodičů. Rodiny jsou často početné, takže je normálním jevem, když starší sourozenec přebere roli rodičů a podílí se na výchově. Jedním z nejdůležitějších principů muslimské výchovy je respekt k autoritě, ke kterému jsou jedinci vychovávání již od útlého věku.

Dívky se připravují na ženskou roli, kterou budou v budoucnu zastávat. Připravují je na roli matky a manželky, protože je to jejich hlavní poslání. Učí je, jak se má chovat správná žena, jak se vaří, pere apod. U chlapců je to podobné, od mládí jsou často mezi muži. Učí se od nich „chlapské věci“, jako např. to, jak uživit rodinu, jak se o ni postarat, jak vydělat peníze nebo jak postavit dům.24) Ve vychovávání dětí můžeme vidět veliké rozdíly. Záleží na tom, jak silně je rodina věřící, zda pochází z města či vesnice, nebo jaké má sociální postavení. Jak už bylo řečeno, muž je hlavou rodiny, pokud se stane během manželství otcem, má úspěch zaručený. Když mu žena porodí alespoň jednoho syna, má „splněno“ to nejdůležitější a má zajištěn klid a úctu.

Syn je uznáván více než dcera, protože je pokračovatelem rodu. „Patrilineární charakter rodiny je patrný již ve skladbě osobních jmen: dívka dostane dívčí jméno, za nímž následuje jméno jejího otce a dědečka (otcova otce), (…) Státní příslušnost se určuje výhradně podle otce, nikoli matky.“ 25)

Je ale dobré mít v rodině i dcery, jelikož muslimové věří, že když muž zplodí dceru, má vyšší šanci se dostat do ráje po své smrti. Islám přímo nařizuje založit rodinu, ale nijak nereguluje plodnost. Nejvíce je rozšířeno pravidlo čím více, tím lépe, ale muž musí být schopen uživit celou svou rodinu. Jak píše Sekera (2010): „Otec má reprezentovat sílu a ochranu, která má pro děti fatální význam.“ Sama Shalmaniová ve své knize upozorňuje na to, že otec je pro dceru zásadní, pokud totiž otec bude tím, kdo ji neukáže důležitost jejího bytí, nepozná jej sama. Její manžel s ní bude moci dělat co si zamane a ona zůstane navždy uvězněna. Naopak pokud je otec vědomý a moderní, má dcera naději, že se z ní stane moderní žena.

Pokud se podíváme na výpovědi respondentek z bakalářské práce M. Minaříkové, zjistíme, že praktikující čeští muslimové v rolích otců nejsou tak ortodoxní a přísní, tato dáma se zabývala výchovou v česko-muslimských rodinách, tak ještě předtím, jak je to smíšeným manželstvím?

Manželství s nemuslimem


Smíšené manželství, ve kterém je jeden z partnerů nemuslim je možný pouze, pokud je muž praktikující muslim a bere si nemuslimku. Nemůže to být naopak, muslimka nemá právo si vzít nemuslima. V českém prostředí je tento typ vztahů výjimečný, ale není ojedinělý, muslimské menšiny lze najít v každém větším městě, ale nejvíce jich žije v Praze, kde mají modlitebnu v centru města a mešitu na Černém Mostě. Dále v Brně, kde mají také mešitu, nebo v Teplicích většina respondentek uváděla, že se výchova zas tak neliší od běžné české výchovy, některé ale taky tvrdily, že se jejich zkušenost liší nejen od té evropské, ale i od té, kterou jsme popsaly my:

“ Arabové žádnou výchovu nemají, jako ty děcka si dělají, co chcou. Třeba malý, pokud je s manželem, tak nemá žádný režim a o tchýni ani nemluvím. Klidně žijou nočním životem a je jim úplně jedno, že já se snažím o to, aby ten kluk měl režim spánku a jídla. A ne že si ho vezmou o půlnoci někam na nákup. To se mi nelíbí.“ 26)

Některé matky jednoznačně říkají, že jsou spokojené a muslimský původ otce nemá vliv na výchovu jejich společných dětí „Jako já nevím, jak mám těm lidem furt vysvětlovat, že můj muž je ten nejlepší chlap na světě a že z našich dětí radikální muslimové určitě nebudou. Vždyť jsou pokřtěný.“ 27) Zatímco jiní otci, i když přirozeně a nenásilně, uplatňují tradiční výchovu: „Brzo u dcery přijde období vzdoru, tak čekám, jaký to bude. Asi to bude těžký, protože táta to bude chtít mít takový, jako je to u nich doma. Asi jí nebude tolerovat nějaký, že bude v šestnácti chodit s klukama ven. To bude těžký, to budou velký spory.“ „Neříká jí, jak by měla chodit oblíkaná a jak ne. Ale moc se mu nelíbí, když nosí třeba roztrhaný kalhoty nebo nějaký kratší sukně.“

„Malý se narodil jako muslim a manžel ho k tomu i vede. Pořád mu předčítá z Koránu a tak. No a já jsem se v tomhle ohledu tak nějak přizpůsobila.“ 28) Některé rodiny zachovávají tradiční role, takže muslimský manžel pracuje a nemuslimská manželka se stará o domácnost a výchovu dětí. Pokud jde o náboženství, tak některé matky jsou praktikujícími křesťankami a děti teda vychovávají v duchu obou náboženství s tím, že děti si později vyberou. Další možnost je, že jsou matky nevěřící a nechávají to na otci, nebo opět na dítěti až bude starší.

Jak už bylo řečeno, některé matky jsou nadšené a spokojené, jiné by do smíšeného manželství už podruhé nešli.

Rozvod

V muslimském světě je rozvod nezvyklou událostí, je tedy podle šaríi možný, ale pokládá se za nežádoucí. Manžel může zapudit svou ženu trojím pronesením formule „zapuzuji tě“. Manželovi se doporučuje mezi třemi vysloveními rozvodové formule vždy nechat uplynout alespoň měsíc, aby rozvod nebyl unáhlený. Tento sňatek není tedy úředním sňatkem, proto se Muslimky v České republice mohou rozvést jen se souhlasem manžela nebo islámského soudu. Muslimové tedy často odmítají akceptovat rozvodové rozhodnutí neislámského (českého) soudu.29) Právo přijít s nabídkou má teoreticky i žena. Důvody se uvádějí různé – např. zlé zacházení s ní a s jejími dětmi, špatné zacházení ze strany členů manželovy rodiny, hrubost. Důvodem může být též delší neodůvodněná nepřítomnost manžela, dlouhodobé zanedbávání, stejně jako impotence, můžeme ale vidět, že zde chybí prostor pro jiný osobní důvod, jakým je často u nás.

Sexualita

V našem západním světe máme pocit, že sexualita a věci s ní spojené už nejsou tabu a mohou tedy být náležitě projevovány i na veřejnosti. Zatímco v muslimské kultuře je páru zakázáno projevovat svou vzájemnou náklonnost na veřejnosti. Například v Somálsku je za jediné místo, kde se mladé páry mohou dotýkat, považována mělčiny na mořské pláži, kde voda a vlny znemožňují případným pozorovatelům na břehu vidět, co dělají. Podobně extrémní zkušenost měla i naše respondentka, která se se svým kašmírským milencem líbala na pláži v muslimské části v Indii, po necelých 5 minutách co na sobě dvojice ležela, přišel muslimský imám a z pláže je vyhodil. Stejný odpor přicházel i když se dvojice procházela a držela se za ruku, přišel za nimi policista a vyhrožoval jim, milenec zalhal a řekl, že je to jeho snoubenka. Sexualita opět není něco soukromého, o čem rozhoduje jednotlivec, ale je to věc celé společnosti. Součástí přípravy dívky k sňatku je i poučení o milostném životě a sexuálních praktikách, žena by měla muži vyhovět vždy, zároveň si ale islám klade za cíl, aby nebyl nikdo psychicky ani fyzicky poškozen.

Co ale přežívá v muslimském světě dodnes je posedlost ženské neposkvrněnosti, žena má povinnost být pannou před svatební nocí. I dnes se lze na spoustě míst setkat se zvykem, kdy je po svatební noci zakrvácené prostěradlo z porušení panenské blány nevěsty vyneseno ven před dům. Je pak ukazováno sousedům a rodině na důkaz toho, že byla žena před sňatkem panna. Pokud se stane že dívka nekrvácí, je běžné že se celá rodina spolu s novomanželkou vydají ihned na gynekologii, kde mají právo vyžádat si gynekologickou prohlídku. Pokud se dozví, že blána byla protržená již dříve, má manžel právo manželku vrátit.

Dnešní medicína dokáže blánu nahradit, jde o jednoduchý plastický zákrok, který ovšem stojí velké peníze. Navíc krvácení při prvním pohlavním styku nemusí potkat každou ženu, panenská blána se také vůbec nemusí protrhnout. Důležité je si uvědomit, že muže žádné pravidlo ohledně prvního pohlavního styku neomezuje, ba naopak, je doporučeno aby se přiučili sexuálním praktikám dříve, aby mohli následně svoji manželku v manželství uspokojit. „Na vyučenou“ jim mají dopomoci buď prostitutky nebo cizinky, o kterých mají mnohdy muslimové zkreslené mínění.

O bílých ženách se často traduje, že jsou lehké a postrádají mravnost. To ovšem neznamená, že cíl každého muslima je s cizinkou pouze strávit noc, může se stát, že k ní vzplane i citově, ale málokdy je představena rodině, většinou se o tom rodina nesmí ani dozvědět. Pro naší respondentku bylo největším překvapením, když ji její kašmírský milenec vzal na oběd ke vzdáleným příbuzným. Popisovala to jako velmi dojemnou situaci, protože ve chvíli, když ji přivedl do místnosti plné vzdálených tet a jejich dětí (blízká rodina žila v Kashmiru) všichni zmlkli a prohlíželi si ji s těžko identifikovatelnými pohledy, trvalo to ale půl hodiny a všichni seděli na perském koberci a jedli oběd, až na dospělého bratrance, který odmítl v této společnosti obědvat.

Pokud jde o sexuální praktiky, v oblasti vaginálního sexu je dovoleno vše, orální sex by se praktikovat neměl, je to z pohledu čistoty špinavé. Masturbace je považována za hřích, ale pokud by měla předejít cizoložství, tak je lepší ji praktikovat, různé školy mají na to různé názory. Naopak naprosto zakázané je praktikovat anální sex, a pokud muž opakovaně tuto praktiku po ženě žádá, je legitimním důvodem pro podání ženiny žádosti o rozvod.

Praktická část


Máme za sebou seznámení s tím, jak to mají rodiny a obyvatelé muslimských států, nyní bychom se ještě rády zaměřily na to, zda to mají stejně i rodiny žijící v Evropě a převážně v České republice, i když už i to jsme nakously v průběhu popisu muslimských tradic. V této části jsme pracovaly opět s diplomovými pracemi, odbornými publikacemi, ale vy pomohly jsme si i novinovými články a webovými stránkami této menšiny, nebo rozhovory s praktikujícími muslimy a muslimkami. Jde tedy o rodiny imigrantů, které jsou tady pár let, utekli ze svého domova kvůli politickým nepokojům a konfliktům. Převažuje ale zastoupení druhé generace muslimů, kteří sem odešli ještě za komunismu kvůli studiu, nebo pracovním nabídkám. Mladí muslimové jsou většinou arabští muži, kteří se sem přestěhovali kvůli práci v nedávných letech, a pak je tady zajímavá skupina, kterou tvoří české ženy, většinou původem nevěřící, které se k islámu dostali během dospívání, nebo v dospělosti.

V našem průzkumu jsme se ptaly dvou respondentů, jedním z nich je Ghazi je padesátiletý muž íránského původu, žije tady již třicet let, vyznává šíitský islám, ptaly jsme se ho na to, jak funguje v Česku, zda se stýká s ostatními muslimy, praktikuje muslimské zvyky a zda si myslí, zda je možné uchovat si tradiční zvyky v Evropě. Druhým je Ahmed, mladý muž původem z Maroka, vyznává sunnitský islám a studuje vysokou školu, náš rozhovor se týkal hlavně jeho plánů na budoucnost a vzpomínky z dětství.

Než jsme přešli k rodině, ptaly jsme se jich na první vzpomínky a zážitky po příchodu do Čech, Ghazi vzpomínal: „Ze začátku jsem byl velmi překvapený z toho, jak lidé zde žijí, byl jsem zvyklý na velmi tradiční výchovu, a ačkoliv jsem čekal, že to bude velmi jiné, překvapilo mě jak moc. Byl počátek devadesátých let, byla velmi divoká a já byl zaskočený, všude byl alkohol a krásné dívky, které si mohli dělat co chtěli, nikdo jim neříkal, jak mají chodit oblečené a co mají dělat, studovaly se mnou vysokou školu a večer chodily do hospody, to bylo pro mě jako mladého kluka velký šok.” Ahmed je tady kratší dobu, v mysli má stále Maroko, přiznává, že by se do Maroka možná jednou vrátil: „Mně se tady líbí, na Maroko mám hezké vzpomínky, tady je ale lepší finanční situace, stále tam jezdím za rodinou a kamarády, zhruba dvakrát do roka. Teď tedy kvůli covid situaci jsem tam přes léto nebyl, možná se tam jednou vrátím, teď jsem tady ale spokojen.”
Většina muslimských rodin je i podle jiných zdrojů u nás spokojena, v tom jsou vcelku jednotní, naopak se rozchází v praktikování svých tradic. Spíše ale platí, že si většina udržuje tradiční rozdělení rodiny, kdy žena je doma a muž pracuje, pokud jde o dcery, jsou většinou podporované ke studiu a většina učí dívky cudnosti a poslušnosti, v článku Malý průhled do komunity českých muslimek píše Kristýna Jindrová: „Mužská a ženská obec jsou jinak fakticky oddělené - tedy nejsou navázána přátelství, pokud se neznají z rodinného společenského života, v běžném životě je uplatňován cudný odstup od druhého pohlaví. Mladým muslimkám bývají většinou zprostředkována seznámení s někým z mužské obce. V obou oddělených komunitách existují různé „kanály“, které přenášejí zprávy o zájmu muže nebo ženy o seznámení za účelem sňatku. Kromě toho sama Nadace pořádá hromadná setkání nezadaných mužů a žen.” Z toho vychází, že české muslimky jsou většinou vedeny k tomu, aby se vdaly za muslimy.

“Významným středem života nových muslimek se stává Islámská nadace v Praze. Sem se většina chodí vzdělat v islámu a ve všem, co s ním souvisí jako arabština, čtení Koránu, vykonat náboženské rituály (modlit se s ostatními, odevzdat zakát tedy náboženskou daň na dobročinnost), slavit muslimské svátky, realizovat určité aktivity (kulturní, osvětové, charitativní), či jen tak trávit čas v rozhovoru s někým, nebo o samotě relaxoval” vysvětluje Jindrová. Právě svátky a oslavy jsou dalším znakem muslimů, často se ale jejich praktikování vzájemně liší. V České republice mají muslimské rodiny v dodržování rituálů velkou podporu od Muslimské obce, která zajišťuje obřady a podílí se na jejich uskutečňování, slouží jim k tomu muslimská centra a modlitebny.
Šestnáctiletý Omar pro iRozhlas sděluje svoji zkušenost s Ramadánem, který začal praktikovat až během dospívání, takto: „Táta nás nikdy do ničeho netlačil, spíš tak naznačoval, jestli bychom to třeba nechtěli zkusit. Mladší ségra na to vždycky prděla, protože je pohodlná, já jsem to od nějakých čtrnácti už zkoušel. S větší nebo menší mírou úspěšnosti, ne vždycky se zadařilo.“ Česká muslimka Kristýna, která si k islámu našla cestu přes zálibu ve východní kultuře zase vysvětluje, jak ona bere tento měsíc trvající svátek: „Vždycky se během toho měsíce snažím něco studovat, číst a taky si dávám nějaký předsevzetí, jak být lepší“ vypráví Kristýna. „Letos jsem se třeba rozhodla, že nebudu tolik viset na sociálních sítích. Na facebooku musím být kvůli práci, ale zrušila jsem instagram, který mi žral hodně času, snapchat a všechny podobný věci.”
Dalším bodem je dodržování správného stravování, jde především o maso, zákaz pojídání vepřového se dodržuje, a to většinou i v smíšených manželství, děti ve školkách i školách taktéž. Halal (maso ze správným způsobem poraženého zvířete), jež je některými pokládáno za nezbytnost, ale jinými je zpochybněna jeho nutnost, často díky vysoké ceně a nedostupnosti se neřeší, v městech, kde je muslimská menšina hojně zastoupena, můžeme najít halal restaurace a zřídka potraviny.

S alkoholem je to opravdu různé, někteří jako správní muslimové alkohol nikdy nezkusili, jiní chodí do hospody a občas se okusí i tvrdý alkohol. Respondent Ghazi říká o dodržování svátků a zvyků u nás následující: „Víte, na tom opravdu záleží. Já jsem sem přijel sám jako mladý student a v Íránu jsem již tenkrát nesouhlasil s desekularizovaným státem a situací, která byla nastolena Chomejním po revoluci, Evropa pro mě tedy představovala nadechnutí. Pokud sem přijdou již funkční věřící rodiny, jejich zvyky se moc nezmění, nadále navštěvují mešitu a snaží se žít správně, většina žen jsou v domácnosti, muži pracují a navštěvují se s ostatními členy muslimské obce. Valná většina nepožívají alkohol, někteří mají problém, když se jen v jejich okolí pije, já jsem též proti alkoholu, ale do hospody s kolegy zajdu, a ačkoliv nepiji, nevadí mi když tak činí lidé kolem mě.“ Dále se Ghazi přiznává, že i když to netušil a nevěřil by tomu, tak jisté tradice má otcovi a ty ze sebe nevytluče, i když žije tak dlouho mimo Írán: „Musím se přiznat, že na sobě pozoruji, že v některých věcech jsem podobný svému otci. Máme například rozdělené role, manželka pracuje málo, tráví většinu času doma s klukama, já naopak jsem stále v práci, je pro mě přirozené abych zajistil peníze. Jsem možná na české poměry dominantnější, než bývá zvykem, moje žena ale tvrdí, že jí to nevadí. Také každý večer spolu večeříme, rodina je pro mě důležitá. “
Důležitost rodiny rozvádí: „Ano, je to tak, rodina a pospolitost jsou velmi důležité hodnoty. Starší jsou bráni za moudré a mají velký respekt v naší rodině, moje matka přijíždí každý rok do Česka na měsíc na návštěvu, to moje manželka pak místy už nezvládá, je pro mě totiž stále ženou číslo 1, co řekne, se musí splnit, věřím, že i moje děti takto oddaně milují svou matku. Zdá se mi ale v Česku lidé mají úctu ke starším, i když u nás by se nikdy nestalo, že by rodič nebo prarodič skončil v domově důchodců, takové věci mají řešit potomci.”

O rodině se vyjadřuje stejně i Ahmed, i on porovnává muslimskou s tou evropskou, upozorňuje na úctu ke stáří: „Rodina je pro mě velmi důležitá, jsem rád, když se vidím každý den s bratrem a sestrou. Jsem nejstarší dítě, a tak za ně cítím jistou odpovědnost. Ale až najdu dívku, se kterou se budu chtít oženit, určitě se přestěhujeme, já osobně nejsem zastáncem vícegenerační rodiny. Babičky a dědové jsou velmi vážení, nikdo z dětí ani vnoučat by jim nedokázal odporovat, hlavně rodiče táty, ti mají velký respekt u nás všech, ale je lepší bydlet sám a žít si podle svého. Podobně to ale mají i mí čeští kamarádi, i když jak jsem vypozoroval, nejsou s širší rodinou tolik v kontaktu jako já třeba.” Dalším tématem je svatba a manželství, o kterém jsme psaly hodně v teoretické části, i tady náš respondent Ahmed přikyvuje a souhlasí, on sám je připraven oženit se s ženou, je si ale vědom, že není kam spěchat a chce být s tou, kterou bude milovat, ne s jakoukoliv kvůli statusu, v tom se tedy rozchází s tradicionalisty: „Já se oženit chci, ale zatím se do toho nehrnu. Český holky neříkám, že jsou špatný, taky jsou dobrý, ale já jsem vždycky chtěl vzít si manželku stejné národnosti a vyznání.“
Když se ho ptáme, jaký má názor na rozvod, odpovídá: „No, já si myslím, že by se neměli brát, pokud by věděli, že to nebude fungovat v budoucnu, protože potom když už mají děti a tak, tak prostě rozvod akorát ničí rodinu, ty děti jsou pak z toho úplně špatní, takže si nemyslím, že je to dobrá věc.” Když opustím od našich respondentů, často se stane, že česká nemuslimská manželka následně po sňatku s muslimem konvertuje, spolu pak chtějí, aby jejich děti uměly arabský jazyk a učily se náboženství. Dělení mužských a ženských rolí si většina konvertitek pochvaluje. Žena si může lépe vychutnat například mateřství, není tlačena nutností vrátit se do práce, zachránit svou kariéru. Konvertitky přenášejí jisté původní kulturní vzorce a kombinují je s novým životním rozvrhem, což samy mnohdy reflektují. (Např. si všimly, že oproti arabským ženám z komunity se více pohybují venku, podnikají různé aktivity ve veřejném prostoru, s dětmi i jen tak pospolu). Zatímco většina žen družení se a stýkání se s muslimskou obcí vyzdvihuje a tvrdí, že jsou nezbytnou součástí toho, jak se stát opravdovým muslimem, bývalá česká muslimka Pavlína Bitarová vidí věc zcela jinak, rozhovor s ní byl otištěn v internetovém časopise Barbar v roce 2015. Bitarová, která k islámu konvertovala až v dospělosti, převážně díky své zálibě v Blízkém Východě, Vysvětluje, že si islám vybrala, protože je neměnný, nezměněny, tedy takový, jaký je, je dokonalý a nemusí se již měnit.

V rozhovoru vyprávěla, jak se ale lehce z konvertitek stanou fanatičky, ačkoliv to ze začátku vypadá, že nic nemusíte a je islám pouze v srdci, situace kus po kusu měnila. Jako příklad dává zahalování, nebo zákaz vystavování jakéhokoliv typu umění. „Nevadilo mi to. Začala jsem už asi tři měsíce po konverzi. Zahalujete se samozřejmě proto, abyste se ukryla před muži. Říkala jsem si, tak si vezmu barevnou tuniku, džíny, šátek. Po půlroce vám začnou říkat, že barevný šátek je hezký, ale že byste měla být nenápadná.” Naopak naši dva respondenti se k otázce zahalování vyjadřují mírně a na tradice už v evropských zemí nehledí: „Ne všechny muslimky se zahalují, v Arabském světě ale většina, v Íránu platí povinnost zahalovat se, která je určena i mužům. V Evropě záleží na rodině. Jak říkám, byl jsem z toho v šoku ale po nějakém čase jsem si zvykl, znám rodiny a otce těchto rodin žijící v Česku, které chtějí, aby jejich dcery a manželky chodily zahalené tak jak to české zákony povolují, v dnešní době ale je takových případu málo, spíš se jim nelíbí, když má dcera krátkou sukni nebo je moc vyzývavě namalovaná. Já s tím problém nemám, mám českou manželku a ta se obléká podle sebe. “ Druhý říká: „Moje máma dřív ano, ale od té doby, co jsme se rozhodli tady zůstat, tak nenosí. Možná dva roky, ale když jsme se rozhodli tady zůstat, tak řekla, že každá země má své tradice a zvyky, jsme tady v České republice, tak nemusím dodržovat muslimské tradice.” Podobně vidí náš respondent i začleňování ženy do společnosti: „Máma měla potíže, takže dřív nepracovala a dnes taky nepracuje. Nepracovala, protože táta pracoval a nebylo potřeba, aby matka pracovala. Ségra když to chtěla zkusit, tak táta jí řek zkus to, když tě bude bavit, můžeš pokračovat dál, když ne, tak se toho můžeš nechat.”
Když se vrátíme k rozhovoru s Bitarovou, v rozhovoru popisovala i změny, které nastaly po vstupu do islámu ve výchově své dcery: „Taky jsem zažila, že jsem byla s dcerou na návštěvě, a když běžela v přehrávači pohádka s písničkou, tak před písničkou se rychle přetáčelo, aby ji děti neposlouchaly.” Po čtyřech letech z islámu odešla, vysvětluje to následovně: „Když jsem zjistila, že si nemůžu z islámu vybrat jen to hezké, že ho musím brát tak, jak je. I kdybych zůstala u barevných šátků a nosila lodičky, džíny a vypadala v uvozovkách přitažlivě, chovala se slušně k blízkým lidem, tak to nejde. Musíte přijmout takové věci, že po rozvodu dítě patří otci, že kamenování nevěrných lidí je naprostou součástí práva šarija. Kamenování na tom není to nejhorší, nejhorší je to, že ztratíte naprostou svobodu.”

Do rozporu zde stavíme opět naše respondenty, ti popisují výchovu u nich doma následovně: Ghazi mluví o výchově svých synů následovně: „Vychováváme je tak aby věděli o obou kulturách, slavíme tedy Vánoce, já praktikuji Ramadán a svátečně zajdu do mešity, nemodlím se ale pětkrát denně. Se syny se tedy o islámu bavíme, vyprávím jim příběhy a dějiny Persie. Jde mi o to z nich vychovat správné chlapce, kterým se bude dařit tady v Evropě, nejsem tedy striktní a už vůbec radikální, nejsem tedy zastáncem totálního náboženství, které vyznávají muslimové i tady,“ Ahmed naopak popisuje, jak bych vychováván a odpovídá na otázku, zda se výchova u nich doma změnila po příchodu do Čech: „Změnila se, ale ne ve všem, táta přestal lpět na chození do mešity, občas tam zajdeme, slavíme Ramadán a taky koukáme na české seriály a posloucháme anglickou hudbu, to jsme v Maroku moc nedělali, takže asi takhle, ale jinak asi ne.” Dnes mluví o násilí na ženách, o kterém se ve světě mluví, ale v islámu je to velkém tabu a ženám, které za ní chodí, pomáhá: „Po rozvodu za mnou začaly chodit ženy, kterým to doma nefungovalo, a stěžovaly si, co prožívají. Jenže jinak by se nesvěřily, protože v islámu je největší hřích, když žena o násilí hovoří. Ozvaly se mi holky, co chtějí utéct, z Vídně, z Lince, že potřebují pomoct. Ale nevědí, jak se vymanit. Ve svazcích žijí už dlouho. Pro věřícího člověka je neskutečně těžké odejít. Zrazujete manžela, ale i hlavně jako věřící zrazujete Boha. Jsou na něho upnutí.” A na závěr dodává, že v českém prostředí jsou konvertitky pyšné a mnoho radikálnější než ženy, které se již jako muslimky narodily, ty jsou se vším smířenější a nemají takové tendence jiné poučovat o životě apod. „A co jsem poznala rodilé muslimky, tak ty byly v praktikování víry mnohem vlažnější než konvertitky. V mešitě jim dávali najevo, že konvertitky, ať už Češky, Ukrajinky, Rusky…jsou lepší. Jsou schopné akceptovat, tolerovat. Z konvertitek byla vidět pýcha” popisuje Bitarová situaci v českém prostředí ze svého úhlu pohledu.

Potvrzují to i výpovědi našich respondentů, kteří se k této otázce vyjadřují mírně, nejsou radikální, Ahmed se nakonec vyjadřuje k sekularizaci, říká že je pravděpodobnější, že si lidé udrží svoje zvyky a tradice, přeci jenom je islám v nich zakotvený, na druhou stranu po pár letech tady i on a jeho rodina se hodně poevropštila, upozorňuje, že záleží i na jiných okolnostech: „Asi záleží jaká bude i politická situace, když bude tady nenávist vůči naší menšině, je možný že se muslimové poevropští ale je taky možný, že naopak, budou i oni radikálnější. Já ale spíš věřím v dobro a když se dívám kolem sebe, přijde mi, že Češi jsou převážně klidný národ a moji muslimští kamarádi jsou hodní neradikální kluci, chtějí hlavně zapadnout a žít normální životy.” Na druhé straně barikády stojí již zmíněná žena, která anonymně publikuje na svých stránkách svoje rady, názory a zkušenosti ze svého prostředí. Ta má však na všechno jiný názor, v lecčem podobný tomu, který měla Bitarová před odchodem z islámu. Kromě svého příběhu o zahalování, popisuje zde jak přišla k islámu, mezitím vychvaluje islám nad křesťanství, jehož vyznavači chodí po kostele do hospody. Celý příběh je velmi emotivní a ona se snaží čtenáře popisem, jak to nebylo hned jednoduché a zpočátku byla proti islámu, získat na svou stranu: „Až časem jsem díky své zvědavosti začala studovat o čem islám vlastně je a co obsahuje. Mým rádcem a učitelem byl věrný internet. Poznání islámu, po několika měsících studie, mi s Boží vůlí zaplavilo srdce láskou a nadšením pro tuto víru, pro Boha. A i přesto, že jsem nikdy nechtěla být součástí náboženské skupiny, jsem chtěla být muslimkou se vším všudy. A tou jsem dodnes, chvála buď Bohu.” A dále popisuje svoji cestu k šátku, vypráví, jak ji její manžel nedovolí hidžáb a jí z toho bolí celé tělo: „Pravda je, hidžáb pro mě není pouhý kus látky, je to důkaz mé lásky k Bohu, je to sblížení se s Ním.“ Kromě svých příběhů vypráví i příběhy jiných konvertitek, neustále obhajuje svoje názory a opakuje, že víra v islám musí být totální, a tudíž není omluvy a výjimky, často dodává verše z Koránu: „Ó vy, kteří věříte, vejděte do islámu dokonale (poslouchající všechna přikázání a nařízení) a nenásledujte kroky satanovy. Vždyť on je pro vás nepřítelem zjevným!“ 2:20844
Když se na to podíváme, je mnoho pohledů, jak české muslimky vidí svou situaci, většina z nich je spokojena v Česku a od svého života v muslimských státech se moc neodklonily, k tomu jim pomáhají různé akce a oslavy svátku pořádané muslimskou obcí, to platí převážně pro starší ženy a matky, naopak konvertitky a mladé dívky vidí situaci jinak. Na rozdíl od původních muslimek, které se chtějí vymanit a stát se moderními, jsou konvertitky často radikální a islám praktikují totálně. Naši respondenti se vyjadřovali velice mírně a inteligentně, i když v muslimských tradicích a zvycích pokračují a nadále jsou věřícími, jejich české životy to nijak nenarušuje, uvnitř se modlí a nepijí alkohol, jinak ale chodí do práce, žení se s Češkami.

Závěr


Poté, co jsme porovnali informace o islámu, které jsme popsali v teoretické části s daty, které jsme nasbírali v praktické části, zjistili jsme, že valná většina českých muslimů se stále drží svých tradicí a vychovává své děti tradiční výchovou. Muslimská společnost vnímá rodinu jako nejdůležitějších jednotku společnosti. Je pro islám důležitá převážně proto, že zajišťuje budoucnost tomu náboženství, a to rozením nových věřících. Jde o tradiční rodinu, která je charakteristická tím, že se upozaďují zájmy jednotlivce před zájmy společnosti. Tento typ výchovy se vyznačuje dále kolektivitou, jasně danými rolemi členů rodiny, genderovou a věkovou hiearchií a patriachálním uspořádáním. České muslimské rodiny většinu z těchto bodů i po příchodu do Evropy splňují, Rodina rozhoduje o tom, co je nejlepší pro každého člena rodiny. Rodiny nebývají tak striktní v dodržování pravidel a náboženských svátků jako před ochodem z rodné země, ale mnoho v jejich výchově a uspořádání rodinných rolí přetrvalo. Namátkově můžeme jmenovat například jasné dodržování rolí v manželství, kdy většina manželek muslimů, ať už jsou ony samy muslimkami nebo jiného náboženství, zůstávají doma a nepracují, o rodinu se tedy stará manžel. Rodiny i nadále mají nadprůměrný počet dětí než je běžné u českých rodin a většina mladých lidí chce vstoupit do svazku a založit rodinu. Dalšími znaky je jazyk, kterým se doma baví, tou je ve většině případů arabština. Pokud jde o náboženství, bývá zvykem že se doma cituje z Koránu, drží Ramadán a nejí vepřové. Čeští muslimové, ačkoliv jejich počet sčítá 20 tisíc lidí, drží při sobě, a to i když nejsou národnostně homogenní, většina navštěvuje modlitebnu nebo mešitu, které mají pouze dvě, a to v Praze a v Brně a oslavují spolu muslimské svátky. Dá se tedy říct, že čeští muslimové jsou schopni se jak integrovat do společnosti, tak ponechat si svoje zvyky a tradice. Málokterá rodina totiž zanevře na svoje kořeny a původ, jde o velmi hrdou a svéráznou menšinu, která si je vědoma, že středoevropské prostředí ji neumožňuje žít plnohodnotný život jaký by byl možný žít v rodné zemi, ale jsou ji vděčni za bezpečí a pracovní podmínky, které jim Česká republika nabízí. Je tedy možné, že v následujících letech se rodiny budou čím dál více ,,poevropšťovat”, ale zdá se nám, že rodinách i nadále budou přítomny hodnoty, kterým členové věří a váží si jich.

Seznam literatury


Tištěné zdroje
AYAAN, Hirsi Ali, Rebelka: odvrácená strana islámu, Ikar, 2008
BEZOUŠKOVÁ, Lenka. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges, 2013
DENNY, Frederick Mathewson. Islám a muslimská obec. V českém jazyce vyd. 2. Praha: Prostor, 1999
DVOŘÁKOVÁ, Markéta, Rodina v islámské tradici, FF UK, 2008
ELHASSAN, Mohamed - Vztah islámu k rodině, k manželství a k plodnosti. Elhassan, Mohamed. In: Demografie. Revue pro výzkum populačního vývoje. Praha: Český statistický úřad 40, č. 2, (1998)

HAMMUDAH, Abdalátí. Zaostřeno na islám. Praha: Islámská nadace. 2. vydání. 2010
JANIŠOVÁ, Miluše. Assia Djebar: Skrytý pohled, tlumený hlas, Praha 2006
KHIDAYER, Emíre. Život po arabsku. Praha: Mladá fronta, 2012
KOPECKÝ, René a Charif BAHBOUH. Co je dobré vědět o arabském a islámském světě. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd
MALECKÁ, Jana. Narození, svatba a pohřeb v sunnitském islámu. Brno: Masarykova univerzita, 2014
PAVLINCOVÁ, Helena. a kol., Slovník: Judaismus – křesťanství – islám. Praha: Mladá fronta, 1994
SARDAR, Ziauddin a Zafar Abbas MALIK. Islám. Praha: Portál, 2004
SHALMANI, Abnousse.Chomejní, Sade a já, Garamond, 2016
STEPIEN, Anna - The Dream of Family: Muslim Migrants in Austria. In: The Family in Question, Immigrant and Ethnic Minorities in Multicultural Europe, Amsterdam University Press (2008)

WARRAQ, Ibn. Proč nejsem muslim. Přeložil Dan DRÁPAL. Olomouc: Votobia, 2005

Internetové zdroje
https://islamcz.webnode.cz/news/tajemstvi-rousky/
https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/52181/britsky-muslim-by-chtel-v-cesku-zavest-islamske-pravo.html
http://www.islamweb.cz/elknihovna/zni/rodinny.htm
https://wave.rozhlas.cz/bez-vody-a-bez-instagramu-jak-tezke-je-pro-ceske-muslimy-a-muslimky-sv edomite-7228424
https://padesatprocent.cz/cz/kristyna-jindrova-maly-pruhled-do-komunity-ceskych-muslimek
https://www.casopisbarbar.cz/publicistika/proc-jsem-opustila-islam
 —- <html><font size=2>Počet shlédnutí:</html> 275 <html></font></html>

1)
Elhassan, Mohamed - Vztah islámu k rodině, k manželství a k plodnosti. Elhassan, Mohamed. In: Demografie. Revue pro výzkum populačního vývoje. Praha: Český statistický úřad 40, č. 2, (1998,) s. 120-125.
2)
Stepien, Anna - The Dream of Family: Muslim Migrants in Austria. In: The Family in Question, Immigrant and Ethnic Minorities in Multicultural Europe, Amsterdam University Press (2008) p. 169-171
3)
JANIŠOVÁ, Miluše. ASSIA DJEBAR: SKRYTÝ POHLED, TLUMENÝ HLAS str.32
4)
5 Srov. heslo Rodina in: PAVLINCOVÁ, H. a kol. Slovník: Judaismus – křesťanství – islám. Praha: Mladá fronta, 1994, s. 431
5)
str. 38 SHALMANI, Abnousse.Chomejní, Sade a já.
6)
8 str. 116 HIRSI ALI, Ayaan.Rebelka: odvrácená strana islámu.
7)
BEZOUŠKOVÁ, Lenka. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges, 2013, s. 119
8)
KHIDAYER, Emíre. Život po arabsku. Praha: Mladá fronta, 2012, s. 69 – 129
9)
DENNY, Frederick Mathewson. Islám a muslimská obec. V českém jazyce vyd. 2. Praha: Prostor, 1999, s. 143.
10)
KHIDAYER, Emíre. Život po arabsku. Praha: Mladá fronta, 2012, s. 79
11)
7 KOPECKÝ, René a Charif BAHBOUH. Co je dobré vědět o arabském a islámském světě. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, s. 134.
12)
MALECKÁ, Jana. Narození, svatba a pohřeb v sunnitském islámu. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 136.
13)
102 SARDAR, Ziauddin a Zafar Abbas MALIK. Islám. Praha: Portál, 2004, s. 72
14)
104 WARRAQ, Ibn. Proč nejsem muslim. Přeložil Dan DRÁPAL. Olomouc: Votobia, 2005, s. 410 – 414.
15)
117 I dnes můžeme dát příklad z Nové Guinei, kde je 122 žen na 100 mužů. Jiné řešení by bylo pouze celibát, homosexualita či tolerovat cizoložství a prostituci. (In: 'ABD AL-'AZÍM, Šaríf. Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: mýtus a realita. V Praze: Ústředí muslimských obcí, 2011, s. 54) 118 HAMMUDAH, Abdalátí. Zaostřeno na islám. Praha: Islámská nadace. 2. vydání. 2010, s. 97.
16)
102 SARDAR, Ziauddin a Zafar Abbas MALIK. Islám. Praha: Portál, 2004, s. 72
17)
Dvořáková; Rodina v islámské tradic str. 9
18)
WARRAQ, Ibn. Proč nejsem muslim. Přeložil Dan DRÁPAL. Olomouc: Votobia, 2005, s. 200
19)
JANIŠOVÁ, Miluše. ASSIA DJEBAR: SKRYTÝ POHLED, TLUMENÝ HLAS
20)
SHALMANI, Abnousse.Chomejní, Sade a já, str. 184
22)
Kropáček 1996: 162
23)
Křikavová, Mendel, Müller 2002: 141
24)
Minaříková str. 19
25)
Kropáček 2004: 98
26)
Minaříková, str. 43
27)
Tamtéž, str.44
28)
Minaříková, 45,46,47
29)
Reflex, článek Britský muslim by chtěl v Česku zavést islámské právo, https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/52181/britsky-muslim-by-chtel-v-cesku-zavest-islamske-pravo.html
ls2020/dospivani_chlapcu_a_divek_v_islamu.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:32) (upraveno mimo DokuWiki)