ls2022:navrat_ceske_mensiny_z_rumunska [ Hospodářská a kulturní studia (HKS)]

Tato stránka je pouze pro čtení. Můžete si pouze prohlédnout zdrojový kód, ale ne ho měnit. Zeptejte se správce, pokud si myslíte, že něco není v pořádku.
====== Návrat české menšiny z Rumunska ======

Váňová, Sosnová, Šestáková, Vagenknechtová 

====== Úvod a cíl práce ======

Odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=xCzloeBdm88

Odkaz na prezentaci:https://docs.google.com/presentation/d/1-hwED9wkJlY83iVqvbCvqZnaw2Cl0U6e/edit#slide=id.p1

Semestrální práce zachycuje etnickou minoritu rumunských Čechů, kteří emigrovali z oblasti Banátu po 2. sv. válce do několika míst Československa a v průběhu let se zde zabydleli. Tato práce je zaměřena přímo na malé město Skalná, které leží poblíž hranic s Německem a je součástí okresu Cheb.  

Cílem naší práce je seznámit čtenáře s průběhem migrace rumunských Čechů prvně z Česka do Rumunska a následně po několika letech zpět z Rumunska do Česka. Dále přiblížit vztahy mezi rumunskými Čechy zde v Česku spolu s Čechy a nastínit jejich specifika. Práce zahrnuje také popis jejich zvyků a tradic a skrz provedené rozhovory zjišťuje různé odlišnosti mezi jejich kulturou (náboženstvím, jazykem a tradicemi). Naši práci jsme pojali jako dokument, kde budou nahrány záběry z města Skalná a v průběhu budou proloženy rozhovory s jednotlivými členy rumunské komunity a jejich pohledy na dané kategorie. 




====== Hlavní výzkumné otázky ======

1. Co vedlo rumunské Čechy do tehdejšího Československa? 

2. Jak snáší rumunští Češi odloučení od příbuzných co žijí v Rumunsku?

3. Jaké tradice jsou u rumunských Čechů stále zachovány a dodržovány? 

====== Výzkumné podotázky ======

1. Stěhovaly se celé rodiny nebo jen jednotlivci a proč?

2. Stále zůstávají v kontaktu s rodinami v Rumunsku?

3. Kde se cítí víc doma a proč?

4. Jak se jim žije v Česku dnes?

5. Jak Češi vnímají rumunské Čechy ve Skalné a jak oni vnímají Čechy?

====== Literární rešerše ======    
	
Konkrétní podobě reemigrace a jejích důvodů se ve svém článku //Čeští reemigranti z rumunského Banátu// ((HEROLDOVÁ, I. //Čeští reemigranti z rumunského Banátu//, In: Český lid 70, 1983, str. 240-244. [cit. 2022-03-22]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/42703010?seq=4&fbclid=IwAR11imjum4XtqXqamO0YiVZSfuzUuDSNJf1vxDhh6IRqR4rqz4osfpPep-M)) věnuje I. Heroldová, která na začátku svého článku popisuje počátky prvního stěhování Čechů do Banátu, které zasazuje do 20. let 19. století a jehož znalost je stěžejní pro pochopení následné reemigrace.  Pro kolonizaci dosud téměř neosídlených banátských hor byli dle článku vybráni Uherskou dvorskou kanceláří právě Češi a to z důvodu toho, že byli známí jako pracovití a schopní zemědělci. Heroldová se ve svém tvrzení o náročných začátcích imigrantů odkazuje na kroniky, kde je zaznamenáno, že se emigranti potýkali s epidemiemi, s nehostinnou přírodou a v neposlední řadě i s nepřátelskými reakcemi tamních obyvatel, kteří v Češích viděli vetřelce, co jim zabírají půdu. Dále zmiňuje sedm významných českých vesnic v Banátu a to nejstarší osadu Svatou Helenu a dále Gerník, Biger, Eibentál, Novou Ogradenu, Šumici a Rovensko. Tyto vesnice byly zpravidla velmi endogamní. I dnes je jejich izolovanost znatelná, i když interakce s ostatními českými vesnicemi je větší. Díky jejich izolovanosti se zde dochovala archaická podoba české lidové kultury. První zprávy o imigrantech z 50. let hovořily o ustálených a prosperujících vesnicích. Češi zásobovali tamní trhy produkty, které zde byly dosud neznámé. Podobný sortiment se na tržištích od banátských Čechů drží dodnes. Nenastala změna ani v pěstovaných plodinách, např. brambory a chmel se těšily své popularitě i v Banátu. Naopak kukuřice, základní plodina domácích obyvatel, našla u imigrantů oblibu a v jídelníčku má proto své místo i u reemigrantů. Spřátelení se se zdejšími Rumuny a Srby ztěžovalo i odlišné náboženství. Na rozdíl od tamních obyvatel, které bylo zpravidla pravoslavného vyznání, většina přistěhovalých Čechů byli katolíci. Tento náboženský faktor měl významnou roli v zachování etnické integrity českých vesnic. Postupem času, kdy se české vesnice těšily prosperitě se začal formovat problém s přelidněním a vzájemnou příbuzenskou provázaností. Proto se výzva k návratu do vlasti setkala s u rumunských Čechů s pozitivními reakcemi. Dohoda mezi Československem a Rumunskem o přesunu se datuje na rok 1947, avšak i před jejím uzavřením docházelo k reemigraci, která byla ovšem nelegální. Během ní došlo k přesunu až 4 tisíc Čechů a Slováků a to zejména těch sociálně slabých. Další zájemce o reemigraci schvalovaly příslušné přesídlovací komise, které mimo jiné tvrdily, že reemigranti dostanou v ČSR půdu o výměře, kterou vlastní v Banátě. Tento stav však nenastal z důvodu zamítnutí čsl. vládou, proto se k reemigraci vybízeli zejména ti nemajetní. Těm majetnějším bylo slíbeno, že majetkové vyrovnání bude vyřešeno v dodatku dohody. To se ovšem nestalo, neboť platnost dohody trvala necelý rok a následně nebyla prodloužena, tudíž ani dodatek. Bylo obvyklé, že např. do ČSR odjela pouze část rodiny a zbytek zůstal v Rumunsku a čekal na vyřešení majetkové otázky. Reemigrační úřadovna pro oblast Banátu byla ve vzdáleném Temešváru, a tak někteří obyvatelé českých vesnic byly špatně informovaní, proto počet zájemců o návrat neodpovídal počtu přihlášených osob. Dle Heroldové během tří větších etap přesunu v letech 1947 a 1948 reemigrovalo dohromady necelých 21 tisíc osob. Z českých vesnic to bylo asi 1,5 tisíce obyvatel, přičemž nejvíce jich bylo ze Svaté Heleny, kde reemigroval každý druhý člověk. Celkově se uvádí, že reemigrovala asi třetina rumunských Čechů. Heroldová podrobně popisuje také to, jak probíhal transport reemigrantů. Ti byli odvezeni na vozech k Dunaji a poté autem nebo na lodích dopraveni do Oršavy, kde se podrobili lékařské prohlídce, registraci a následně byli posláni v transportech do ČSR. Hlavním reemigračním střediskem se stal Cheb. Představy reemigrantů o jejich novém domově zcela nenaplnily jejich očekávání v ohledu rozdělených pozemků, nového zaměstnání i uvítání ze strany tamních obyvatel, kdy byli nazýváni "Rumuny", což nevnímali pozitivně už jen proto, že byli na svůj český původ a zachovalou kulturu hrdí. Opětovné sžívání s českou majoritní společností tedy nebylo pro reemigranty jednoduché (u jednotlivců docházelo i k ilegálnímu návratu do Rumunska). Např. se často museli vzdát zemědělského způsobu života. Rumunští Češi přivezli z Rumunska i několik zvláštností. Mezi nejvýraznější patřil zejména ženský oděv, od kterého poměrně brzy opustily, protože působil archaicky a také víra, přísně dělená na evangelickou a katolickou. Dále se dochovávají přenesené rumunské zvyklosti jako např. vaření povidel, zabijačka či vykání střední generace rodičům. Reemigranti kontakty se svými příbuznými v Rumunsku udržují, píší si či je jezdí navštěvovat i se svými potomky. U mladých tyto tendence slábnou z důvodu většího přilnutí a vazeb k autochtonní české skupině.

Českou obcí v Rumunsku - Svatou Helenou se zabýval ve svém článku //Případ Svatá Helena. (Re)interpretace náboženských dějin české obce v Rumunsku//((PAVLÁSEK M. //Případ Svatá Helena//. (Re)interpretace náboženských dějin české obce v Rumunsku. Český lid [online]. 2010 [cit. 2022-03-22]. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/42640360?seq=18&fbclid=IwAR2RMZ9vT16HhlX-_1ofiEEMTmdvZ8BXOfnvxTmgqk4DjZrUSseBFl0kzts)) Michal Pavlásek. Do obce ležící v dnešním Rumunském Banátu se Pavlásek rozhodl pro svoji studii už pro její výjimečnost, co se její mnohovrstevnatosti týče. Tuto mnohovrstevnatost charakterizuje už tím, že samotná vesnice nevznikla hraničářskou kolonizací, na rozdíl od ostatních českých vesnicí. Ve vesnici se navíc nachází příslušníci dvou náboženských konfesí, jde o katolíky a evangelíky. Tvrdí, že náboženství hraje důležitou roli, slouží zde jako hlavní prvek kolektivní identity svatohelenských Čechů. V práci píše, že hlavní linií tohoto výkladu je teze, která označuje zdejší evangelíky za potomky sektářů, zdůrazňuje čistě nekatolický původ zakladatelů vesnice, zato u vzniku sousední vesnice Svaté Alžběty jde o původ čistě katolický. Díky jeho výzkumu se podařilo vyzkoumat, že se svatohelenské náboženské dějiny vztahují na sektářskou hypotézu. V 70. letech 18. století došlo k nedobrovolnému vysídlení nekatolíků z Východních Čech do Uherského pohraničí. V práci se však píše, že k vysidlování nemuselo jít o přímo náboženská motivace, nýbrž motivace ekonomicko – sociální. Ve chvíli, kdy místo, začali osidlovat, tak ještě nebylo konfesně vymezeno. Jak Svatá Helena, tak Svatá Alžběta prošly třemi vlnami, vlna kolonistů, katolíků a evangelíků. Nejvíce se chytla katolická víra, i přes to vznikla na území kaple, katolická škola a katolická rada až v 2. polovině 19. století. Děti evangelíků byly nuceni navštěvovat katolickou školu, z čehož nebyli nadšení. Rodiče si proto sehnali si reformovaného učitele pro evangelíky, kterého si museli platit ze svých úspor. Ve Svaté Heleně docházelo i nadále k různým náboženským neshodám. Vznikali dokonce další náboženské skupiny , které si tímto vytvářeli kolektivní identitu. Toto je hlavní faktor zachovávání své etniky, který tak odvolával osvětové buditele a možnou modernizaci.

Zvykům a tradicím se ve své knize s názvem //Rovensko// ((ŠPICEL, A., ŠUBERT, V. //Rovensko. 2., dopl. vyd.// [Česko: s.n.], 2007. ISBN 978-80-260-5169-5)), věnuje Alois Špicel a Václav Šubert. Popisují zde jednotlivé svátky a tradice, které jsou typické pro rumunské Čechy z oblasti Banátu. Jako první zde zmiňují Štědrý den a Nový rok. Ke Štědrému dni se pojí půst a zejména děti tak byly naváděny, že poté večer spatří zlaté prasátko. V průběhu dne dělají jak pánové, tak dámy různé činnosti, aby se jim v následujícím roce dařilo. Například hoši ovazují ovocné stromy, aby lépe rodily, nebo hospodyně s dcerou sypaly krmení do řetězu, aby snášely na jedno místo, držely se domácnosti a aby se jim celkově dařilo. Součástí Štědrého dne je také úklid, vaření a celkové připravování se na štědrovečerní večeři a vánoční dny. Štědrovečerní specialitou, která je dle Špicla a Šuberta specialitou hlavně Rovenska, je pečení kuby, který se skládá hlavně z hub. Další činností během štědrého dne je tajné zdobení stromku, aby to neviděli děti. Dnes stromek zdobí hlavně cukrovím, ale dříve s nedostatkem cukroví se zdobil například jablky nebo ořechy. Rozdíl Rovenska oproti ostatním obcím je, že stromek po večeři přináší andíleček. O půlnoci se chodí na bohoslužbu, která probíhá v kostele a zpívají se zde vánoční písně a koledy. Dříve chodili muži na bohoslužbu do obecního domu, kde se dříve hrávaly například i karty (mohlo jít o zisk, což byly nejdříve ořechy a později i mince). Při Silvestru si lidé popřejí nový rok a zpívají se v průběhu různé tradiční písně. Masopust dříve probíhal několik dnů (od neděle do úterý), ale dnes je záležitostí hlavně úterka. V tento jsou ve zvyku různé denní aktivity pro děti a také výzdoba některých domů. Muži se během dne převléknou za medvěda, a poté procházejí téměř celou obcí. Nakonec se všichni přesunuli do kulturního domu, kde probíhali tance a jiné zvyklosti. Součástí masopustu se stal také tzv. tanec „okolo stolku“. Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Začínají Zeleným čtvrtkem, kdy se vaří zeleninová polévka a chodí se do kostela. O Velkém pátku se lidé ještě před svítáním omývají studenou vodou. Děti zde řehtají v neděli ráno. Řehtač je předmětem, který vyrobili rodiče nebo místní řemeslníci svým dětem z tvrdého dřeva a oni ho poté tlačili před sebou. Řehtači jsou rozděleni do různých skupin a při chození po domech zpívají koledy a poté sbírají vajíčka, sladkosti a peníze. Po ukončení se všechny skupiny sejdou a společný výdělek si mezi sebe rozdělí. Co se týká koledování, koleduje se zde v pondělí ráno, kdy chodí s pomlázkou (prut ze šípkového keře) a přejí a vinšují příbuzným. Dožínky jsou pro obyvatele Rovenska velmi důležitou zvyklostí, protože jsou lidé stále závislí na zemědělské půdě a polní úrodě, a tak v kostele při bohoslužbě děkují. Také se pletou pšeničné věnce, které dávají na kříže v obci. Posvícení se na Rovensku slaví podle 11. listopadu, kdy byl posvěcen rovenský kostel. Na tento den připadá svátek sv. Martina. Posvícení se slaví vždy v neděli a nikdy neprobíhají oslavy v pracovním týdnu. Lidé z vesnice a také z okolních vesnic, Rovensko přijedou navštívit již v sobotu večer a v neděli se poté koná svatá mše, poté se slaví až do večera. Pro obyvatelé Rovenska jsou dle autorů významné také námluvy a svatba, které ale dnes už nejsou tak dodržovány, jako v dřívějších dobách. Kromě několika málo tradic se novomanželům například dávají věcné nebo finanční dary. Křtiny (dítěti se hledá kmotr hlavně z příbuzenstva) a pohřby (nebožtík zůstává položen v rodině na lavici a je možné ho pohřbít až po třech dnech, kdy se prokáže, že nejsou žádné jiné pochybnosti o příčině smrti), jsou také významnými událostmi pro rovenské obyvatele. Díky pověsti o loupežnících, kteří údajně ukryli poklad v Rovensku, se místní i v současnosti věnují hledáním pokladu. 



Reemigrací po skončení oficiální poválečné reemigrace po roce 1949 se v Českém lidu zabývá i M. Secká v článku //Migrace Čechů z Rumunska do České republiky (bývalé ČSFR) a vývojové aspekty jejich adaptačního procesu.//((SECKÁ, M. //Migrace Čechů z Rumunska do České republiky (bývalé ČSFR) a vývojové aspekty jejich adaptačního procesu,// In: Český lid 80, 1993, str. 177-184. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/42638329?seq=1)) Popisuje zde, že i přes znemožňování vystěhování rumunskými úřady, k reemigraci stále docházelo, přestože změna politické situace v tehdejší ČSFR tuto snahu záhy násilně přerušila. Poměrně početná skupina rumunských Čechů se tak v tomto období dostala dle Secké přes Jugoslávii a Německo až do Austrálie. Významnou reemigraci lze zaznamenat až v 90. letech poté, co se po revolucích u nás a především v Rumunsku situace změnila. K první vlně dle Secké dochází na jaře a v létě 1990, kdy na naše území přichází krom reemigrantů i několik tisíc uprchlíků z Rumunska. V roce 1990 také přibývají místa na univerzitách rezervovaná pro nadané krajany. Zvýšená kriminalita v uprchlickém prostředí však vyvolává reakci úřadů a v roce 1991 k pohybu dochází již za legislativně ztížených podmínek. Přesto v letech 1991 a 1992 přichází jednotlivci, ale i celé rodiny, které zde již měly z předchozích let zajištěnou existenci. V tomto období má reemigrace dle Secké, až na výjimky pracovní, zcela individuální a neorganizovaný ráz. K uvedené reemigraci za prací Secká píše, že //„Na sklonku roku 1992 se objevil nový typ migrace. Přišlo již několik větších (30 osob a více) skupin mladých mužů a žen, které jsou kompletně zaměstnány v podnicích a ubytováni v podnikových ubytovnách. I když se jedná o skupiny pracovníků, kteří přijeli vypomáhat našim provozům na konkrétně stanovenou dobu, je více než jisté, že část z nich u nás zůstane.”// (SECKÁ 1993: 178) Jako motivace k přesídlení je v článku uváděna především snaha o zlepšení životních podmínek. Secká popsala zaměstnání reemigrantů převážně na nekvalifikovaných pozicích a rumunským Čechům v článku přiřkla velkou pracovitost. Tu uvádí též jako téměř jediný zdroj neshod mezi reemigranty a majoritní populací. //„Lidé, kteří neradi pracují, se často diví, že zaměstnavatelé dávají přednost „cizincům” (byť mluvícím česky).”// (SECKÁ 1993: 178) Sžívání s českou populací popisuje jako prakticky bezproblémovou, neboť reemigranti mluví česky, jsou katolického nebo baptistického vyznání a je jim vlastní snaha po úplném splynutí. Dle Secké se tak mnoho rumunských Čechů vzdává například tradičního oblečení. Přesto popisuje jisté odlišnosti ve stravování a v interiérech bytu. Rychlost ztráty tradičních zvyklostí dává autorka do úměry s životní úrovní, kdy bohaté rodiny rychleji své zvyky odkládají. Jako nejčastější cíl příchozích Secká uvádí Chebsko, kde již v té době žila velká skupina reemigrantů z let 1947-1949. Ve zbylé části článku se autorka věnuje problémům přistěhovalců, kteří, na rozdíl od černobylských přistěhovalců, nemají žádné legislativní zvýhodnění a doléhá na ně, stejně jako na celou českou populaci, bytová a družstevní krize 90. let. Připomíná také, že mezi Rumunskem a ČSFR nebyly podepsány žádné oficiální smlouvy a reemigrace je proto právně i finančně náročná. Zmiňuje také vliv, který má reemigrace na rumunské Čechy stále žijící v Banátu.

K porovnání výsledků šetření vlastních výzkumných otázek a podotázek lze využít diplomovou práci Zdeňka Kresla. Kresl ve své diplomové práci //Novodobí reemigranti z rumunského Banátu//((KRESL, Z. //Novodobí reemigranti z rumunského Banátu, jejich očekávání spojené s přesídlením, adaptace a integrace v Česku.// 2015 [cit. 2022-03-22]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/65572)) popisuje na základě zúčastněného pozorování a standardizovaného dotazníku důvody současné reemigrace a proces integrace přímo z pohledu jednotlivých rumunských Čechů. Svým výzkumem potvrdil, že ekonomické důvody jsou nejčastěji zmiňovaným faktorem pro transfer do ČR, rozdíly mezi životní úrovní v ČR a v Rumunsku jsou citelné. Uvádí také, že tři pětiny respondentů odešli do ČR se svou rodinou a naprostá většina pak zůstává v kontaktu se svými příbuznými v Rumunsku, většina taktéž Rumunsko osobně navštěvuje. Hromadné přesídlování s rodinou je zaznamenáno hlavně v 90. letech po otevření hranic. Naopak na přelomu tisíciletí spíše přicházejí mladí svobodní lidé, kteří jsou například čerstvě po ukončení studií. Kresl zmiňuje existenci migračních sítí, utvořené předchozími vlnami reemigrací, které hojně využívají nově příchozí ke získávání informací o přesunu a třeba i k hledání nového zaměstnání. Takto se poté rozšiřují oblasti, kde se reemigranti usazují, konkrétně jsou to zejména severní a západní Čechy.


====== Metodologie ======
V této seminární práci byl použit pro sběr dat kvalitativní výzkum ve formě polostrukturovaných rozhovorů. Polostrukturovaný rozhovor je určitým způsobem vedený, jelikož má před sebou tazatel otázky, dle nichž se řídí, ale může s nimi zacházet v libovolném pořadí. Tato metoda nám proto napomohla k většímu pochopení dotazovaného. 

S dotazovanými jsme se spojili přes člověka, který na ně měl kontakt a kterého znal jeden člen naší skupiny. Domlouvání rozhovoru probíhalo přes Facebook a respondenti byly celkem 3. Snažili jsme se, aby byli zástupci rozdílných věkových kategorií, protože člověk, který tam žil celé své mládí a do Československa se přestěhoval až ve svých pozdějších letech, na danou situaci bude nahlížet jinak, než člověk, který do Československa přišel v raném věku. Rozhovor probíhal bez větších komplikací a s našimi doplňujícími otázky v průběhu rozhovoru se dotazovaní neměli problém více otevřít a rozpovídat se o daném tématu. Jen v jednom případě si respondent nepřál být na kameře, a tak se nahrál pouze na mp3 záznam, který byl následně v dokumentu použit a v jehož pozadí se mezitím promítaly fotografie, které byly vzaty z knihy //Rovensko// od autorů Špicela a Šuberta.((ŠPICEL, A., ŠUBERT, V. //Rovensko. 2., dopl. vyd.// [Česko: s.n.], 2007. ISBN 978-80-260-5169-5)) Nejstarší respondentce je 74 let, dále zde byl respondent ve věku 55 let a nejmladší respondent ve věku 34 let. Respondenti se v průběhu otázek také vraceli k předchozím, protože to na sebe navazovalo, nebo protože si v průběhu vzpomněli ještě na nějakou důležitou věc, kterou předtím zapomněli zmínit. 

K interpretaci dat jsme použili odbornou literaturu pro co největší přesnost a výše zmíněné polostrukturované rozhovory. Výsledkem je zpracovaný dokument o délce 16 minut. 

====== Závěr ======
Důvodem příchodu rumunských Čechů zpět do Československa byla po pádu komunismu především práce a touha vidět svou rodnou vlast. Při přechodu z Rumunska do tehdejšího Československa se stěhovali postupně. Jako první šla většinou hlava rodiny, aby vybudovala nějaké zázemí a poté ji následovali ostatní. Starší generace, jako babičky a dědové zůstávali ještě nějakou dobu v Rumunsku, protože tam byli zvyklí a zažití, a jak jeden respondent vypověděl „Starý strom se těžko přesazuje.“ Po nějaké době se do Česka ale přistěhovali i oni, protože zde měli děti a vnoučata. Se zbylými členy rodiny, kteří dodnes v Rumunsku zůstali, udržují i nadále kontakt a navštěvují je.  Více doma se cítí zde v České republice, protože tu mají vše vybudované a jsou tu spokojení. 

I přes to, že oni jako Čechy vnímají svůj vlastní národ, Češi zde je ze začátku tak nebrali a dle respondentů se po příchodu do tehdejšího Československa setkávali s nevhodnými narážkami. Časem se to ale zlepšilo a nyní se jim zde žije dobře a nevidí nějaké větší omezení.

Co se týče tradic, udržují je dodnes a všichni se shodli, že jsou stejné s tradicemi tady v Česku, jen pro ně mají celkově hlubší význam. Jediné, čím se trošku odlišují, je kuchyně.


====== Seznam literatury a zdroje======
  - HEROLDOVÁ, I. //Čeští reemigranti z rumunského Banátu//, In: Český lid 70, 1983, str. 240-244. [cit. 2022-03-22]. Dostupné z:https://www.jstor.org/stable/42703010?seq=4&fbclid=IwAR11imjum4XtqXqamO0YiVZSfuzUuDSNJf1vxDhh6IRqR4rqz4osfpPep-M
  - KRESL, Z. //Novodobí reemigranti z rumunského Banátu, jejich očekávání spojené s přesídlením, adaptace a integrace v Česku.// 2015 [cit. 2022-03-22]. Dostupné z:https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/65572
  - PAVLÁSEK M. //Případ Svatá Helena.// (Re)interpretace náboženských dějin české obce v Rumunsku. Český lid [online]. 2010 [cit. 2022-03-22]. Dostupné z:https://www.jstor.org/stable/42640360?seq=18&fbclid=IwAR2RMZ9vT16HhlX-_1ofiEEMTmdvZ8BXOfnvxTmgqk4DjZrUSseBFl0kzts
  - SECKÁ, M. //Migrace Čechů z Rumunska do České republiky (bývalé ČSFR) a vývojové aspekty jejich adaptačního procesu//, In: Český lid 80, 1993, str. 177-184. Dostupné z:https://www.jstor.org/stable/42638329?seq=1
  - ŠPICEL, A., ŠUBERT, V. //Rovensko. 2., dopl. vyd.// [Česko: s.n.], 2007. ISBN 978-80-260-5169-5
Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web

Nástroje pro stránku
