obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


luzicti_srbove

Citace:

Bubák, Adam; Patočková, Anna. Lužičtí Srbové [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU v Praze, 2009. Dostupný z: http://www.hks.re/wiki/luzicti_srbove

LUŽIČTÍ SRBOVÉ

?300

vlevo: poloha Lužice v Evropě
uprostřed: mapa Lužice s rozdělením ve spolkových zemích Braniborsko (Dolní Lužice) a Sasko (Horní Lužice)
vpravo: historická mapka Lužice. Znázorněn je historický rozsah území dle mapy z roku 1945 a dnešní rozsah oblastí, v nichž se ještě lze setkat služickosrbským jazykem (světle zabarvené oblasti s centrem v Dolní Lužici Chotěbuzí a v Horní Lužici Budyšínem)

Na úvod

Kdo jsou a kde se vzali Lužičtí Srbové?

Lužičtí Srbové jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Jejich jedinečná, ale menšinová kultura pozvolna slábne. Ubývá těch, kdo hovoří srbským jazykem, ubývá těch, kdo čtou srbské knihy, ubývá i těch, kdo o Lužických Srbech ještě ví.

Na sever od českých hranic sídlily před tisíci lety mnohé slovanské kmeny, které toto území osídlily v době stěhování národů. Tyto kmeny však postupně podléhaly přesile Franků (Němců). Jedinými ostrůvky v německém moři, které si svůj prastarý jazyk uchovaly dodnes, jsou dvě nevelké oblasti - Horní a Dolní Lužice. 1)

Označení Lužice se váže k slovanským - srbským kmenům, jeden z nichž byli Lužičané. Srbové se srbsky nazývají „Serbja“ (hornosrbsky) a „Serby“ (dolnosrbsky). V němčině „Sorben“ a vedle toho také „Wenden“ (Vendové), především v Dolní Lužici. Toto označení se váže k římským kronikářům, kteří neznámé kmeny z východu nazývají „Venetové“, od čehož je pozdější německé označení odvozeno. Též „Vindové“ je označení pro Slovany. První písemná zmínka o jednom z usazených kmenů „Surbi“ pochází z roku 631 od franckého kronikáře Fredegara. 2)

Cíl práce

V naší práci se nejprve zabýváme obecným teoretickým seznámením s minoritou Lužických Srbů, doplněným o osobní zkušenosti a kvalitativní výzkum provedený o velikonoční neděli, kdy jsme navštívili Lužici.

Kvalitativní výzkumná část práce si klade za cíl zodpovědět na následující výzkumné otázky:

1) Vyvíjí Lužičtí Srbové určité snahy o vyšší autonomii (nebo přímo o separatismus)?

2) Mají Lužičtí Srbové pocit diskriminace (znevýhodnění) - pokud ano, v jakém ohledu (zákonodárství, školství…).

3) Vykreslení obrazu příslušníka této menšiny (zvyky, tradice, mýty x realita)

4) Co převažuje ve vnímání vlastní etnicity?

5) Jak si myslí, že je vnímají Němci?

Literární rešerše - Teoretická část

Národní symboly

Mezi symboly Lužických Srbů patří vlajka, hymna a národní strom. Vlajka vznikla v období národního obrození. Ustanovena byla v roce 1842 a v oblasti Lužice může být oficiálně používána vedle německé vlajky. Je poskládána ze tří slovanských barev, stejně jako česká vlajka - modrá, červená, bílá. Hymna se nazývá Rjana Lužica (Krásná Lužice). Pochází také z 19. století (1827). Hudbu k ní složil lužickosrbský hudební skladatel a národní buditel Korla Awgust Kocor. Za národní strom považují Srbové, stejně jako Češi, lípu. Možnost mít své vlastní národní symboly pomáhá Srbům udržet si svoji národní identitu. 3)

4)

Horní i Dolní Lužice mají také své vlastní znaky. Nejprve měla celá Lužice ve znaku červeného býka na stříbrném podkladu. Později se však stal znakem Horní Lužice znak města Budyšín (žluté hradby na modrém podkladu). Znak býka tak zůstal Dolní Lužici.

Znak Horní Lužice (vpravo) a Dolní Lužice (vlevo)

Historický nástin

Jak uvádíme výše, Srbové, jako slovanský národ přišel do oblasti dnešní Lužice v době stěhování národů před více než 1400 lety. První písemná zmínka se datuje k toku 631 ke kronikáři Fredegarovi5) (Franský mnich, tzv. Fredegarova kronika, nejstarší věrohodný zdroj informací o Slovanech6). V 10. století bylo území dobyto a kolonizováno německou šlechtou (Frankové). 7) Ztrátou politické samostatnosti se zmenšilo území kvůli asimilaci a germanizaci. 8)

Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. V této době také vzniká psaný jazyk - a to ve třech variantách: dolnosrbsky, hornosrbsky evangelicky a katolicky.

Od roku 1635 náležela Horní Lužice s většinou území původní Dolní Lužice k Sasku. Za Napoleonských válek získalo Sasko od Pruska Chotěbuz i s okolím. roku 1815 byla Lužice znovu rozdělena. Dolní Lužice se stala součástí Pruské provincie Braniborska a severovýchod Horní Lužice byl součástí pruské provincie Slezska. Zbytek Horní Lužice zůstal Sasku. V rámci Pruska však ztratila Lužice své autonomní postavení.

Ve 40. letech 19. století výrazně zesílilo národní vědomí Srbů, což vyústilo v srbské národní obrození. Inspirací byl německý romantismus a nacionalismus, který se přenesl i na Srby. Za druhé idea součásti ve velkém „slovanském společenství národů“ a slovanská romantika. Za třetí se objevuje silná vazba k československému národnímu obrození. V této době se začínají vydávat první noviny a v saské Horní Lužici se šíří zakládací vlna různých společností a sdružení (o nich viz dále).

V polovině 19. století, kdy po Evropě zuří revoluční boje, se Srbové zprvu nepřipojují. Po potlačení drážďanského povstání (pozn.: žádost o zrovnoprávnění) byly však některé požadavky Srbů splněny (např. výuka v srbština na gymnáziu v Budyšíně či bohoslužby v Drážďanech). V Prusku byla srbština opět masivně omezena. V poslední třetině 19. století probíhá silná asimilace srbského obyvatelstva a tak většina Srbů vyrůstá již dvoujazyčně.

Roku 1912 byla založena dodnes existující organizace Domowina (viz dále). Po 1. světové válce některé vůdčí osobnosti Srbů propagovali vlastní srbskou správní jednotku, která by byla pokud možno úzce spjata se vznikajícím Československem. Výmarská ústava pak zaručovala neněmeckým částem obyvatelstva svobodný vývoj, chyběly však zákony, které by jej realizovaly (pozn.: Výmarská republika - stav Německé říše po pádu monarchií v r. 1918 do nástupu nacistů v roce 1933. Ústava byla přijata ve Výmaru v roce 1919.) V prvních měsících národního socialismu byl učiněn pokus Srby násilně integrovat. Domowina odporovala, až NSDAP roku 1937 Domowinu zakázala. Po druhé světové válce byla část Lužice ležící východně od linie Odra-Nisa začleněna do obnoveného Polska. Srbský národní výbor v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu. Naproti tomu znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Srbů v Lužici.

V době NDR (pozn.: „Východní Německo“ od r. 1949 do 1990) byla vybudována velkorysá síť srbských institucí (např. Serbski Institut, Nakladatelství, redakce u radia DDR, školy, divadlo). Cenou za tuto podporu byla však plná integrace do NDR. Domowina byla zcela pod vlivem SED (pozn.: Jednotná socialistická strana Německa, 1946 - 1990, vládnoucí komunistická strana v NDR).

Téměř celá německá část Dolní Lužice je dnes součástí spolkové země Braniborska (Brandenburg), nepatrná část náleží ke spolkové zemi Sasko (Sachsen), k němuž náleží také většina německé části Horní Lužice, jejíž malá část náleží pro změnu k Braniborsku. 9) O současných problémech se zmiňujeme po probrání veškerých aspektů a představení Srbů dále v této práci.

Jazyk

Lužičtí Srbové si zachovali svůj vlastní jazyk – lužickou srbštinu. Jde o západoslovanský jazyk, stejně jako čeština. Lužická srbština se vyvinula z jazyka, který kdysi používali Pobaltští Slované. Ti v 10. stol. vymřeli, ale jazyk po nich převzali Lužičtí Srbové. Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. Později však vznikly rovnou tři varianty tohoto jazyka: hornolužická srbština evangelická, hornolužická srbština katolická a dolnolužická srbština. Mezi nejstarší písemné zmínky patří liturgické texty. Nejstarší překlad bible do lužické srbštiny pochází z roku 1548, tedy z období, kdy byla Lužice součástí Zemí koruny české.

Jazyk dlouho neměl ustálenou jednotnou gramatiku, nebyl kodifikovaný. Přesto nepodlehl německé asimilaci. Teprve roku 1990 se stala lužická srbština úředním jazykem pro menšinu v oblasti Lužice. Hornolužičtí Srbové se rádi hlásí k České republice, jakožto k jejich příbuzným.

Dnes se jazyk udržuje pomocí výuky na škole, televiznímu a radiovému vysílání, literatuře a v neposlední řadě folklóru a divadla. V okolí Budyšína jsou ve vesnicích dvojjazyčné nápisy. Všichni Lužičtí Srbové umí německy. Většina je tedy bilingvní. Jsou však i tací, kteří srbštinu neoovládají. Kvůli procesu asimilace jazyk pomalu upadá. Počet mluvčích se odhaduje na 60 000 lidí. Lužická srbština se dále dělí na dolnolužickou a hornolužickou srbštinu. Oba jazyky jsou si hodně podobné, ale méně než např. čeština se slovenštinou.

Hornolužická srbština je dochovalejší než dolnolužická srbština. Hovoří jí okolo 40 000 lidí. Mluví se s ní v jižní části Lužice. Tento jazyk je podobný staročeštin ze 14. století a má svoji ustálenou spisovnou formu. Rovněž je uznána za úřední jazyk Lužických Srbů v Sasku. Hornolužická srbština je ovlivňována okolními slovanskými jazyky (češtinou, polštinou, dolnoluž. srbštinou).

Dolnolužická srbština je méně dochovalá. Používá se v Dolní Lužici. Počet mluvčích se uvádí okolo 8 000 lidí. Je snaha tento jazyk oživit, bohužel je jazyk pod velkým vlivem němčiny. Dolnolužická srbština je oficiálním jazykem menšiny v Braniborsku.

Studiem lužického jazyka a kultury se zabývá tzv. sorabistika. V České republice se vyučuje na Univerzitě Karlově.

Znaky a příklady lužické srbštiny:

Duál neboli dvojné číslo: je mluvnická kategorie čísla vyjadřující dvojnost, párovost. Např. dwaj dobraj přećelej, dwě serbskej wjesce.

Jednoduchý minulý čas: widźach (viděl jsem)

Souhláska ć, která nahrazuje české T. Např. ćělo (tělo).

Souhlásky , která se vyslovuje jako ď. Např. dźěći(děti), dźěłać (dělat), nadźija (naděje), njedźela (neděle).

Ve slovní zásobě je mnoho staročeských slov. Také tzv. všeslovanských slov jako je např. woda, zemja, člowjek, chlěb, …, dále i slov převzatých z češtiny jako dźiwadlo, wobrazowka…

popis obrázků: dvojjazyčné popisy v Lužicích

10) 11) 12) 13)

Hornolužická srbština se podobá staročeštině z 14. století (tehdy se ztratil duál a aorist), protože se kvůli několikasetleté izolaci od ostatních Slovanů ve svém vývoji opozdila. Dolnolužická srbština je mnohem silněji ovlivněna němčinou a počet jejích uživatelů se odhaduje asi na 10 000 osob. V Horní Lužici používá vedle němčiny svou slovanskou mateřštinu asi 40 000 lidí. Rozdíl mezi hornolužickou a dolnolužickou srbštinou je poměrně velký, i když slovní zásoba je asi z 96 procent totožná a spisovné varianty byly po 2. válce sblíženy, takže teď mají stejné gramatické kategorie.

Hornolužická i dolnolužická srbština patří do stejné jazykové skupiny jako čeština, a to mezi jazyky západoslovanské. Nejstaršími literárními památkami byly překlady náboženských textů. Všichni obyvatelé Horní i Dolní Lužice, kteří hovoří slovanskou řečí, jsou bilingvní. To znamená, že bez potíží ovládají i němčinu, často lépe než svou mateřštinu.

Lužická srbština si uchovala některé velmi staré gramatické tvary, jako např. dvojné číslo (duál) a jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum). DUÁL: dwaj dobraj přećelej, dwě serbskej wjesce (čeština si zachovává zbytky duálu u částí těla: dvě ruce, bez dvou rukou, s dvěma rukama) AORIST: widźach (viděl jsem), zetkachmy (potkali jsme) (staročeština měla aorist např. „bych“ - znamenalo to „byl jsem“, který se v moderní češtině stal podmiňovacím způsobem; další příklady „mazach“= „mazal jsem“, „prosich“=„prosil jsem“.)

Setkáme se také se souhláskami Ć a DŹ, které mají odlišnou výslovnost. Souhláska Ć nahrazuje české T či Ť (ćěło = tělo, ćeńki = tenký, ćichi = tichý). Objevuje se také jako zakončení infinitivu: čitać, sedźeć, wuknyć (=učit se), spěwać atd. DŹ nahrazuje české Ď, např. dźěći = děti, dźěłać = dělat, nadźija = naděje, dźesać = deset, njedźela = neděle atd.

Ve slovní zásobě se dodnes zachovala některá staročeská slova, např. calta (houska), knjeni (paní), dyrbjeć (muset). Nacházíme tu všeslovanské výrazy, které není nutno překládat: woda, zemja, čłowjek, chlěb, morjo, njebjo, lěs, zwěrjo, běły, nowy, młody, stary, chodźić, spać, čitać, dźesać, čerwjeny…

Některá slova byla převzata z češtiny, např. hudźba, dźiwadło, wobrazowka, spisowaćel atd. Z němčiny tu najdeme slovo špihel (Spiegel), měca (Mütze), hamor (Hammer) aj. Zvláštní skupinu tvoří slova, která nemají obdobu v jiných slovanských jazycích: kedźbu! (pozor!), nan (otec), blido (stůl), kołp (labuť), nop (lebka), žro (jádro), cyroba (potrava), kłok (šíp) atd.

Slovní zásoba se průběžně doplňuje moderními výrazy např. syćomłóćawa (kombajn), pjerobul (badminton), tačel (gramodeska), zynkopask (magnetof. pásek), šuskaty honjak (trysková stíhačka) aj.

Je samozřejmé, že každodenním střídáním němčiny a lužické srbštiny dochází ke zkomolené výslovnosti a častému používání nespisovných výrazů. A tak se normou jazykové čistoty stává kazatelna a škola, pokud nějaká existuje… 14)

Školství

Dějiny vzdělávání souvisejí s křesťanstvím a zakládáním klášterů. Latina nepomáhala porozumění křesťanství a tak se zaváděla lužická srbština.

Po zavedení povinné školní docházky nedošlo k zavedení lužické srbštiny do výuky, srbština byla užívána nejvýše k osvojení němčiny a někdy k výuce náboženství. V Prusku byli dokonce učitelé placeni za germanizaci žáků, bylo také úředně posvěceno bití žáků mluvících lužickosrbsky.

Za Výmarské republiky se vláda zavázala zajistit menšinová práva, s čímž je spojen rozkvět lužickosrbského života. Úřady však prakticky srbštině ve školách bránily. Často se stalo, že německý učitel učil německy i tam, kde byli samí Srbové.

Nacisté roku 1937 zakázali lužickosrbský veřejný život, užívání lužické srbštiny na veřejnosti a lužickosrbští učitelé a faráři byli přeloženi do německých oblastí. Nacisté tak chtěli během jedné generace Lužické Srby poněmčit a po válce přesídlit na východ. To způsobilo, že se přestalo lužickosrbsky mluvit ve mnoha rodinách, kde se až do druhé světové války mluvilo. Část lužickosrbských obcí se z této politiky již nevzpamatovala. Po válce musely příhraniční obce povinně přijmout určitý počet vysídlenců ze Slezska a Sudet. V některých srbských obcích se tak najednou ocitla až třetina nových německých obyvatel. Za této situace byla stanovována nová školská politika.

V Lužici byly ustanoveny tři typy škol A, B a C.

  • A - lužická srbština jako vyučovací jazyk - Horní Lužice a Budyšín,
  • B - vyučovací jazyk německý a povinná lužická srbština (tzv. lužickosrbský profil) - školy ve zbytku oficiálně dvojjazyčné Lužice,
  • C - čistě německé školy - větší města.

Pro zajištění dvojjazyčnosti vznikly jazykové školy v Minakale a Dešanku, Ústav lužickosrbského národopisu a Lužickosrbský pedagogický ústav v Budyšíně (školení srbských, ale i německých učitelů). Lužická srbština se tak pomalu začala závádět i v Dolní Lužici.

Rozkvět školství souvisí s politikou NDR, která chěla na Lužických Srbech ukázat vzornou menšinovou politiku. V roce 1962 a 1964 došlo však k následujícícm změnám:

  • školy typu A (lužickosrbské školy) změněny na dvojjazyčné (chemie, matematika, fyzika a občanská nauka vyučovány německy),
  • na školách typu B zrušena povinná lužická srbština a výuka dále jen na písemnou žádost rodičů.

Díky tomu během jednoho roku, kdy navštěvovalo srbštinu 11 600 žáků počet kleskl na 3 300. Jenže ani děti Srbů, kteří posílali své děti na srbštinu do školy typu B, se pořádně srbsky nenaučily.

Do roku 1990 se školství mnoho nezměnilo. Na původně dvojjazyčném dolnosrbském gymnáziu v Chotěbuzi byla lužická srbština jako na mnohých základních školách v Lužici změněna na druhý cizí jazyk. Do roku 1990 tak Srbové vstupovali se 7 školami typu A (dvojjazyčná výuka) a 85 školami typu B (srbština na žádost).

Po převratu byla zrušena jazyková škola v Minakale a pedagogický ústav. Po zrušení těchto dvou institucí došlo k tomu, že úředníci zpravidla vůbec neumějí lužickosrbsky a není to od nich ani vyžadováno, a zájemci o učitelství lužické srbštiny se nemusejí na tento obor na lipské univerzitě dostat kvůli kvótám na obory. Chybějící vzdělávání pegagogů supluje nyní hlavně Jazykové středisko Witaj.

Obě spolkové země (zejména Sasko) převzaly ze západu komplikovaný školský systém. V Sasku se již po čtvrté třídě děti dělí do specializací, základní škola trvá 10 let, gymnázia jsou osmiletá. Na otevření ročníku je nutno 40 dětí, a proto dochází k masivnímu zavírání škol. Podobná situace je v Braniborsku, ZŠ trvá šest let, s gymnáziem školní docházka trvá 13 let. Mezi zavíranými školami jsou i školy s lužickou srbštinou. Nejznámější je lužickosrbská škola v Chrósćicích. Kvůli limitu na otevření ročníku byla v letech 2001-3 škola postupně zrušena, zůstaly jen první čtyři třídy. Přitom Chrósćicy leží v oblasti s nejsilnější lužickosrbskou identitou a odebráním školy obec ztratila i část možnosti uplatňování jazyka, neboť právě tato škola podle průzkumů etnologa doc. Šatavy sloužila nejlépe ze všech. Proto došlo k masivním protestům nejen v Lužici, ale i v zahraničí, zejména v ČR. MF Dnes (22. 8. 2001) to označila za etnickou čistku.

Díky dvojjazyčným lužickosrbským školám se v Horní Lužici dobře drží lužická srbština a proto také Srbové za své školy tak bojují. Přelévání služeb do měst ničí vesnice víc, než se zdá. Lužičtí Srbové tak dopláceji na chybný koncept sjednocení Německa. Již několik let se však v Lužici rozvíjí již výše zmíněný projekt Witaj, který úspěšně rozvíjí znalosti lužické srbštiny u předškolních dětí. Vychovatelka mluví na děti pouze lužickosrbsky.

Lužická srbština a sorabistika je mimo jiné také předmětem výuky na vysokých školách zejména v Lipsku a Praze. Kurzy Lužické srbštiny pak v Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně, Varšavě, Krakově, Lvově, Moskvě a Saarbrückenu. Kroužky sorabistů pracují také ve východní Lužici, Opolí, Vratislavi, Katowicích, Bělehradě, Oxfordu a v Japonsku.15)

V současnosti německá strana na internetových stránkách věnovaných Sasku píše o srbských školách s dvojjazyčným vyučováním a uvádí zde jedno gymnázium v Budyšíně a pět středních škol.16)

Lužický Srb, sám píšící o Srbské menšině v Německu uvádí na svých stránkách - však bez nutné aktuálnosti dat (dnes?) - že dnes se dělení na typ škol A a B praktikuje právě jen v Sasku, kde se nachází 46 škol a 1 gymnázium v obou typech, v Braniborsku pak 26 škol a 1 gymnázium s výukou srbského jazyka. Výuka pouze v srbštině se v Braniborsku nepraktikuje. Zmiňuje se také o srbských školkách a především projektu Witaj, jehož cílem je zaměřit se na nové generace a revitalizovat jazyk a kulturu Lužických Srbů. Dnes existuje několik školek Witaj a Witaj-skupinek na několika místech v celé Lužici.17)

Další rozvoj jazyka

V Budyšíně se nachází Německo-srbské divadlo (Němsko-serbske ludowe dźiwadlo) na jehož programu převládají sice hry v němčině, v každé sezóně jsou však zařazeny dvě či tři lužickosrbské hry. S nimi herci zajíždějí na venkov, kde se stále ještě najde dost posluchačů. Stejnou funkci zastává také lužickosrbský lidový soubor (Statny ansambl za serbsku ludowu kulturu), který vystupuje po celém Německu i v zahraničí.18)

tištěná méda:

  • Serbske Nowiny - jediný hornolužický deník s přílohou Předźenak
  • Katolski Posol - týdeník pro katolické čtenáře v Horní Lužici
  • Pomhaj Bóh - evangelický měsíčník
  • Serbska Šula - metodický měsíčník pro školy v úředně vymezené dvojjazyčné oblasti Lužice
  • Plomjo (Plamen, Ohníček) - měsíčník pro děti do 12 let
  • Lětopis - vědecký čtvrtletník vydávaný Srbským institutem
  • Rozhlad - kulturní měsíčník (v horno- i dolnolužické srbštině)
  • Nowy Casnik - dolnolužický týdeník (částečně v němčině)

Také mimo Lužici se vydávají některá tištěná média, v ČR např. Česko-lužický věstník vydávaný Spolkem přátel Lužice, další nalezneme v Polsku, Austrálii či v USA. 19)

rozhlas:

  • MDR - Mitteldeutscher Rundfunk (Středoněmecký rozhlas) - MDR 1 Radio Sachsen, studio Budyšín: Serbski rozhłas. Vysílá týdně dohromady 21,5 hodiny v hornosrbštině. Ranní program v pracovní dny od 5 do 8 hodin, v sobotu od 6 do 9 hodin. V neděli vysílá Rodinný program orientovaný na kulturu od 11 do 14 hodiny v horno- a dolnosrbštině. Program „Satkula“ pro mladé posluchače ve věku od 14 do 25 let vysílá každé pondělí od 20 do 22 hodin.20)
  • RBB - Rundfunk Berlin-Brandenburg (Rozhlas Berlín-Braniborsko), studio Chotěbuz: Srbský program. „Witajśo do nas” - polední dolnosrbské vysílání od pondělí do pátku. Týdně 11 a půl hodiny. Dále vysílá program pro nejmenší posluchače „KinderGruss“ (dětský pozdrav), vždy v pátek krátce po 12 hodině v dolnolužické srbštině.21) Pro mladé je určen program „Bubaks“.22)

televize:

  • RBB: Lužice, srbský Magazín v dolnosrbštině - vysílá od dubna 1992, každou třetí sobotu v měsíci od 14 do 14,30 hodin.23)24)
  • MDR: Wuhladko, srbský Magazín v hornosrbštině - vysílá od září 2001, každou první sobotu v měsíci od 12,20 do 12,50 hodin + reprízy v následující pondělí a druhou neděli v měsíci (tento den na RBB). 25) 26)


Nesmíme zapomenout zmínit, že tento nejmenší slovanský národ má také své spisovatele, hudebníky, divadelní herce, novináře, filmaře, básníky ale také malíře.Řadu lužickosrbských publikací lze získat v jedinečném knihkupectví v tzv. Smolerjec kniharnja v Budyšíně.27)

literatura:
Vzhledem k tomu jak malý národ Lužičtí Srbové jsou, je s podivem, kolik mají významných osobností a to zejména v literatuře. Mají dokonce své vlastní nakladatelství. Vydávají knihy i časopisy. Jeden takový je dokonce online. Jmenuje se Runjewonline.info. Jiný časopis - Plomjo je určen pro děti. Dále z velké škály jmenujeme Rozhlad (o kultuře) a Nowy Casnik.

Folklór, tradice, zvyky

V Lužici dodnes přetrvávají některé tradice a zvyky, které se dodržovaly před stovkami let. Původně měly zcela praktický význam. Věřilo se, že život je řízen přírodními božstvy, které bylo třeba si neustále udobřovat. Dnes jde již o přežitek, ale symbolika zůstala zachovaná. Pokusíme se přiblížit některé ze zvyků:

Ptačí svatba se slaví 25. ledna v Horní Lužici. Podstatou bylo udobřit si přírodu, proto se obětovaly různé dary. Dnes tuto tradici dodržují zejména děti, které plní krmítka za okny zrníčky pro ptáčky. Zároveň se koná průvod s lidmi v krojích a svatebčané v ptačích maskách (=ptačí svatba).

Masopust je obdobný tomu českému. Zakončuje se jím zima a vítá jaro, první setba. Na programu je sobotní obchůzka chlapců po vesnici, kdy se zastavují u stavení a dostávají výslužku. V neděli se pak koná masopustní průvod. Lidé v průvodu obcházejí lidí, kteří mají nějakou významnou funkci (starosta, učitel…) a darují jim masopustní kytici. Celá slavnost je zakončena veselkou.

Velikonoce jsou u Lužických Srbů velmi oblíbené. Za podívanou stojí projížďky tzv. Křižáků, kteří jsou stejně jako koně svátostně oblečení. Dalším ze zvyků je pálení velikonočních ohňů. Tento zvyk se dochoval v Dolní Lužici. Chlapci připravují velikou hranici ze dřeva, aby se mohla o půlnoci zapálit. Oheň představuje očistnou moc. Hranice však musí být hlídána, aby ji ještě před půlnocí nezapálili chlapci z vedlejší vesnice, což by byla velká potupa. V ozdravný a očistný účinek měla velikonoční voda. Tuto vodu přineslo děvče o půlnoci ze studánky a pak se jí pokropili lidé, ale i dobytek, aby byl zdravý.

24. června se každoročně konají Svatojánské jízdy. Hlavní postavou je tzv. Johanna - osoba oděná do květin a jiné zeleně. Představuje totiž boha plodnosti a vegetace. Když Johanna a její ochránci procházejí vesnicí, snaží se lidé ukořistit alespoň kousek zeleného. To jim má přinést dobrou úrodu.

Tlučení kohouta je tradice spojená se zakončením žní v Dolní Lužici. Dnes se provádí pouze symbolicky. V minulosti však muži chytali a utloukali kohouta cepem. Dalším ze žňových obyčejů je strhávání kohouta. Mladíci projíždějí dřevěnou bránou a snaží se urvat zavěšenému mrtvému kohoutovi hlavu. Proč zrovna kohout? Věřilo se ve schopnost zvířat ovlivňovat žně. V srpnu se ještě provádějí tzv. jízdy o koláč. Jde o závody chlapců v jízdě na neosedlaném koni. Vítěz pak dostane zmíněný koláč.

Na konci roku se ve vesnici Janšojce (Dolní Lužice) provádí nadílka, podobná našemu chození Mikuláše. Dívky s březovou metlou obchází stavení a obdarovává děti sladkostmi. Aby byla v novém roce celá rodina a zvířata zdravá, pečou se na Nový rok tzv. novoročky.

28)

Obrázky: Ukázka tradičních krojů.

VELIKONOČNÍ JÍZDA:
Kořeny této církevní zvyklosti sahají pravděpodobně až do předkřesťanské doby. Věřilo se, že obcházení polnosti má moc ochránit mladou setbu před zlými silami. Pod vlivem křesťanství se tyto praktiky zřejmě změnily na církevní procesí, jež jsou dnes zjevným přihlášením se ke křesťanské víře.
Jde celkem 9 procesí, mezi nimiž jsou převážně Lužičtí Srbové. Přesto v některých procesích (zejména Kulow-Wittichenau) najdeme již od počátku našeho století také německy mluvící složku. V obcích jimiž muži projíždějí, zpívají písně světující Kristovo zmrtvýchvstání. Mezi vesnicemi se pak během jízdy modlí růženec nebo litanie.
Na čele každého procesí je nesen kříž, kostelní korouhve a soška vzkříšeného Krista.
Jezdci jsou svátečně oblečeni a také koně jsou bohatě vyzdobeni. Typický je mimo jiné osobitý postroj a pestré stuhy zapletené do ohonu. Pokud je stuha černá, je znamením smutku v jezdcově rodině.
Dříve než se vydají na cestu do sousední farnosti, objedou velikonoční jezdci neboli „křižáci“ (křižerjo) třikrát kostel a hřbitov ve své farní obci, kdes e shromáždili. Především během této doby zvěstují Vzkříšení a modlí se za zemřelé. Ten, kdo se jízdy účastní poprvé, má na prsou připevněný myrtový věneček. K jubilejním jízdám se pak připíná buď stříbrný věneček (25let) nebo zlatý (50 let).
Koně jedou vždy 2 vedle sebe a musí nejen vypadat stejně, ale být i stejně ozdobeni.

V posledních letech se těchto procesí zúčastňuje kolem 1200 jezdců, a to bez ohledu na to, že každý z nich musí přinést nemalou oběť. Řada volných dnů je ve znamení přípravy tohoto svátku. Počet koní v srbských regionech Lužice také není dostačující. Proto si mnozí z jezdců pro tento den koně půjčují, často ze vzdálených končin. Tak se může tento starý zvyk udržovat i nadále. Také v souvislosti s jízdami roste ekumenická spolupráce. Místní evangelíci pomáhají svým katolickým bratrům ve víře při obstarávání koní.
To, co bylo dříve nemyslitelné, je dnes možné - občas se podílí na procesí velikonočních jezdců i evangelík, zvěstující spolu s ostatními Kristovo zmrtvýchvstání.

OBEC RALBICY
Nevyniká pouze díky velkému počtu velikonočních jezdců (kolem 300). Zdejší hřbitov s prostými, bílými dřevěnými kříži jednotného vzhledu - svého druhu jedinečný v celé Evropě - přitahuje po celý rok pozornost mnoha návštěvníků. To, že jsou všechny kříže stejné je spojováno s tím, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni. Proto zde má každý prostý bílý dřevěný kříž. 29)

2007_04070125.jpg
30)

Náboženství

Do 15. století převládalo v německých zemích římsko-katolické vyznání. Luther a reformace vše změnila. Před 2. světovou válkou se 2/3 Němců hlásily k protestantismu a třetina byla katolická (toto tradiční rozdělení je patrné dodnes - římský katolicismus na západu a jihu země, protestanté v bývalé NDR). Také Horní Lužice se kolem roku 1900 hlásila k evangelicko-luteránskému učení (téměř 90 % hornosrbsky mluvícího obyvatelstva). Jen Srbové v okrese Kamenz (oblast nedaleko Budyšína) usídlení nedaleko kláštera Mariiny hvězdy zůstali věrni katolictví. V současnosti se většina Hornolužických Srbů hlásí ke katolickému vyznání (zhruba 10 000), jehož území můžeme ohraničit zhruba městy Budyšín, Kamenec a Wojerecy, kde se k Lužickým Srbům hlásí veřejně většina obyvatel a lužická srbština se běžně užívá na veřejnosti. Zbytek Horní a Dolní Lužice můžeme zařadit k protestantům, neboť většina obyvatel je také německá.31)

V centru Budyšína se nachází gotický chrám sv. Petra, kde jsme navštívili nedělní velikonoční mši. Překvapilo nás, že byla celá vedena v lužické srbštině. Také bylo zajímavé vidět, že některé babičky stále nosí klasické katolické kroje.

32)

Spolková činnost

Počátkem 19. století probíhalo v Lužici národní obrození lužickosrbské kultury. K utužení národní identity se začaly vytvářet spolky, které pečovaly o jazyk a kulturu. Počátkem 20. století pak byla založena hlavní organizace Domowina (1912 ve Wojerecích), později Svaz Lužických Srbů. Stejně jako mnoha jiným organizacím, byla Domowině v roce 1937 činnost zakázána nacisty. Ovšem v květnu 1945 obnovila organizace svoji činnost. Domowina má sídlo ve Srbském domě v Budyšíně, kde je i Srbské národní muzeum, nebo etnografický lužickosrbský ústav.

V současné době má Domowina - Svaz Lužických Srbů okolo 7300 členů. K jejím cílům patří udržení a rozvoj jazyka, kultury a tradice srbského národa, dále podpora tolerance a vzájemného pochopení mezi německým a srbským národem. Udržuje a rozšiřuje styky se slovanskými národy a jinými národnostními menšinami. Domovina je zastřešující organizace pro srbské spolky, kterých je mnoho. Například: Srbský školský spolek, Spolek Cyrila a Metoděje, Svaz srbských umělců, Svaz srbských studentů … Organizace je členem Federativní unie evropských etnických skupin.33)

Roku 1991 byla založena Nadace pro srbský lid, právně se osamostatnila 1998. Pomocí nadace byl ustanoven základní rámec financování aktivit v oblasti podpory srbského jazyka a kultury. Činnost nadace je hrazena Svazem z 50%, spolkovou zemí Sasko 33% a Braniborskem 17%. Centrem srbské kultury je Budyšín. Najdeme zde Srbský dům, sídlo Svazu Lužických Srbů, Domoviny a etnografický Lužickosrbský ústav. Součástí Srbského domu je například také Srbské národní muzeum. 34)

I v České republice existuje organizace, která se věnuje Lužickým Srbům. Je to Společnost přátel Lužice. Pravidelně pořádá přednášky na lužicko-česká témata, autorská čtení, koncerty a výlety do Lužice. Vydávají také Česko-lužický věstník. Sídlo této organizace je v Praze. 35)

My musíme za Společnost přátel Lužice poděkovat panu Lukáši Nedvědovi, který nám byl průvodcem během velikonoční neděle. Studuje etnologii a už 6 let se aktivně podílí na pomoci Lužickým Srbům.

Práva a zapojení do politiky

V Německu neexistuje v Ústavě žádná zmínka o menšinových národech, případně o národnostních menšichách. Ústava zná pouze jeden výraz občan - Němec. Lužičtí Srbové v Sasku a Braniborsku mají určitou ochranu pouze v rámci jednotlivých spolkových zemí36). Další práva zaručuje např. Zákon o právech Srbů ve státě Sasko z roku 1999 a další právní předpisy37).

První politická strana plně v otěžích Srbů - Srbská lidová strana (Serbska Ludowo Strona, Wendishe Volkspartei) byla založena na jaře roku 2005 v hornolužické Chotěbuzi. Jejím předsedou je od počátků Hannes Kell38). Před jejím vznikem pilně hájila zájmy srbské menšiny v saském parlamentu poskomunistická PDS a také Domowina. Ta však vzniku SLS nebyla příliš nakloněna, protože její funkcionáři jsou přesvědčeni, že poměrně úspěšně také hájí zájmy této slovanské menšiny. SLS však poukazuje na institucionální slabiny Domowiny, jež „nemá více pravomocí než spolek zahrádkářů“, jak se bez obalu vyjádřil poslanec PDS. Podobně se vyjádřil jeden ze zakladatelů SLS, podle něhož pohlížejí politici v Braniborsku a Sasku na Lužické Srby spíše jako na folklorní spolek. SLS by chtěla působit nejen na komunální, ale i na zemské a spolkové úrovni. V zemských parlamentech pro menšiny neplatí pětiprocentní hranice, ale k získání poslaneckého mandátu by museli Lužičtí Srbové shromáždit 20 tisíc hlasů. To se v Braniborsku, kde žije asi právě takový počet Srbů, zdá příliš utopické39).

Pozn.: 1948 - přijetí zákona pro ochranu práv srbského obyvatelstva v Sasku.

Shrnutí kultury a projevů lužickosrbského národa

DELETEME

  • folklor (Z) - zvyky, svátky, tradice - úzce spjato s náboženstvím (T)(evangelíci, katolíci)
  • (Z) vlastní jazyk - dolnolužická a hornolužická srbština
  • (T) vlastní historie a její udržování (např. muzeum na hradě Ortenburg, vlastivědné muzeum ve vesnici Dešno)
  • (Z) nakladatelská činnost (množství novin, týdeníků a měsíčníků) + srbská literatura + Srbský online magazín Runjewonline.info + knihkupectví lužickosrbských publikací
  • (T) školství a výuka v srbském jazyce (projekt Witaj a bilingvní výuka na základních a středních školách, na gymnáziích)
  • (Z) množství spolků a žup, jež zastřešuje Domowina - organizace srbských spolků a sdružení (župy, spolky, svazy, společnosti a členské organizace mimo Lužici a Německo)
  • (T) divadlo (Německo-srbské divadlo) + rozhlas (v dobou variantách lužické srbštiny) + televize MDR (některé programy v obou variantách jazyka)
  • (T) ochrana práv Srbů (Sasko i Braniborsko) - ústava (ochrana a podpora Srbů jako státní cíl) a konkrétní ustanovení v „srbských zákonech“ + vlastní politická strana (Srbská lidová strana na regionální úrovni Sasko a Braniborsko)
    • (z) nadace pro Srbský lid - nástroj pro střední správu a financování projektů a institucí

Současné problémy

Po sjednocení Německa byla státem založena Nadace Lužickosrbského národa, která financuje veškeré lužickosrbské aktivity. Prostředky jsou ovšem každý rok snižovány. Není tak možné v odpovídající míře podporovat lužickosrbskou kulturu a školství.

  • Byla zrušena jazyková škola a učitelský ústav.
  • Uvažuje se například také o zrušení velmi úspěšného budyšínského divadla a lidového souboru, které hrají německy a lužickosrbsky.
  • Bez ohledu na mezinárodní dohody (např. Charta regionální a menšinových jazyků, rámcová úmluva Rady Evropy aj.) které Německo podepsalo, se zavírají lužickosrbské školy.
  • Po zničení desítek vesnic v minulých desetiletích pokračuje na úkor vesnice Rogow a dalších vsí těžba hnědého uhlí v Dolní Lužici.
  • Mnoho mladých lidí odchází na západ, protože nemohou najít práci. Nezaměstnanost v lužickém příhranicí je ve skutečných číslech místy až třetinová.
  • Zvyšující se počet smíšených manželství a netolerance valné části místních německých obyvatel vůči lužickosrbskému jazyku vede k poněmčení celých rodin. (Příkladem může být, že asi jedno procento německých obyvatel v lužickosrbském sídelním území umí lužickosrbsky, ačkoliv je tento jazyk vyučován ve školách.)
  • Většina škol je označení B. (Srbština je pouze vyučovaným předmětem, dvojjazyčná výuka - typ A - probíhá pouze na šesti školách)40)

Lužičtí Srbové mimo Lužici

Lužičtí Srbové osídlili na počátku středověku severní Čechy - nejvýraznější stopy jejich identity nacházíme ve frýdlantském a šluknovském výběžku. Zhruba do 15. století se asimilovali s Čechy či Němci. Po celé dějiny dále přicházeli do Čech v rámci migrace. Lužickosrbskou menšinu v ČR po druhé světové válce tvořilo kolem 1000 lidí, kteří žijí zejména ve šluknovském výběžku (zejména Varnsdorf, Rumburk a Jiříkov). Po druhé světové válce se Varnsdorf (srbsky Warnoćicy) stal vedle Budyšína a Chotěbuzi opravdovým střediskem lužickosrbského života. Od roku 1945 do roku 1951 v České Lípě, Varnsdorfu a nakonec v Liberci fungovalo dokonce lužickosrbské gymnázium. Studenti gymnázia se později stali vůdčími osobnostmi lužickosrbského života. To všechno skončilo s nástupem komunistického režimu. Dnes tvoří Srbové ve Varnsdorfu, Rumburku, Jiříkově a na Sokolovsku neoficiální menšinu.

Mimo Německo Lužičtí Srbové nemají zvláštní menšinová práva.

Na západ od Lužice žijí Srbové hlavně v Drážďanech, Lipsku a Berlíně, rozptýleně po celém Západním Německu. Mimo Evropu jsou lužickosrbské kolonie v Serbině v Texasu v USA, kde založili univerzitu, ve státě Victoria v Austrálii a v jižní Africe.

Ve východním území Lužice, které se stalo po roce 1945 součástí Polska, dnes Srbové nežijí. Probíhá však renesance zájmu o lužickosrbskou kulturu mezi místními Poláky, jehož střediskem je Žarow. Ještě v době obsazení území zřejmě Lužičtí Srbové žili v oblasti Mužakowa (Bad Muskau), avšak v tomto divokém období byli odsunuti spolu se svými německými sousedy41).

Zajímavosti

Mezi zajímavosti, v čem všem se Lužičtí Srbové angažují uvádíme například jedinou lužickosrbskou cestovní kancelář CK Šmit. Dále provoz restaurace Wjeldik, což je jediná budyšínská restaurace s lužickosrbskou obsluhou či knihkupectví Smolerjec kniharnja nabízející spektrum lužickosrbských publikací42).

43)

Lužičtí Srbové žijící v Německu mají dnes status Krajanů, což umožňuje našim úřadům poskytovat pomoc, či vysílat do oblasti učitele.

Lužický seminář / Serbski seminar

Část Lužice byla od 11. století součástí českého státu. Za vlády Lucemburků byla celá Lužice součástí dědičných zemí Koruny české. Když v roce 1635 Habsburkové postoupili Lužici Sasům, kteří zde již předtím provedli reformaci, vymínili si výjimku: klášter Marijina hwězda nebude zrušen a příslušet mu bude množství obcí na západ od střediska Budyšína, kde bude katolictví zachováno. Tito Lužičtí Srbové zůstali pod správou pražského arcibiskupství.

Bez ohledu na různé změny, kterými Lužice do té doby procházela, nacházíme pozoruhodné stopy Lužických Srbů v českých dějinách. Mezi nimi jsou kupříkladu sochař Maćij Wjacław Jakula, jehož sochy můžeme vidět na Karlově mostě nebo dvorní básník Rudolfa II. a košický starosta Jan Bok. V roce 1704 založili v Praze bratři Šimonové – lužickosrbští duchovní – nadaci, která vypisovala každoročně stipendia pro lužickosrbské studenty a roku 1728 pro ně postavila internát (vlastně jakési vzdělávací a kulturní středisko s knihovnou), dodnes známý jako Lužický seminář na Malé straně.

Tímto seminářem prošla velká část lužickosrbské inteligence, působily zde osobnosti jako Josef Dobrovský, Václav Hanka, Karel Jaromír Erben a Slovák Martin Hattala. Po obnovení míšeňského biskupství v roce 1922 byl seminář zrušen s odůvodněním biskupa Schreibera „ukončit panslavistické rejdy“. Československá vláda se tehdy zavázala, že bude (dle vyrovnání s nadací) každoročně poskytovat několik lužickosrbských stipendií.

Po druhé světové válce Lužický seminář daroval stát Společnosti přátel Lužice, v letech 1945-55 seminář mohl opět sloužit jako lužickosrbská kolej. Nedlouho poté byl zestátněn, ale úřady nechaly v historické budově působit unikátní Hórnikovu lužickosrbskou knihovnu. V prostorách knihovny se také pravidelně konaly přednášky i kulturní akce.

Snahy o restituci, návrat Lužického semináře do vlastnictví Společnosti přátel Lužice, které společnost vyvíjela po změně režimu v roce 1989, byly neúspěšné.

V roce 2002 byl Lužický seminář, s ním i Hórnikova lužickosrbská knihovna, zasažen katastrofální povodní. Část poškozených knih po uložení v mrazírnách byla zachráněna, některé však byly zcela zničeny. Z důvodů oprav Lužického semináře poškozeného povodní byla poté knihovna dočasně umístěna na Katolické teologické fakultě UK. Jednání s vlastníkem budovy, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, o návratu společnosti a knihovny do budovy Lužického semináře, byla však po mnoho let neúspěšná. Jednání se kromě Společnosti přátel Lužice účastnila i Domowina, která projevovala zájem o využití části budovy jako lužickosrbského kulturního a informačního střediska. Počátkem roku 2005 byly knihy, uložené v bednách, přemístěny do sklepa základní školy v Praze 10.

Teprve rok 2008 přinesl zlom: díky zájmu senátní komise pro krajany a vstřícnosti ministra školství Mgr. Ondřeje Lišky bylo zahájeno další kolo jednání, následně k 1.3.2009 byla mezi Společností přátel Lužice a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR podepsána smlouva o výpůjčce na dobu 8 let. Společnost v současné době připravuje prostory v Lužickém semináři (police na knihy) a během měsíce dubna plánuje nastěhování knihovny.44)

Česko a Lužice v minulých dobách

V minulém století se vypravili do Lužice význační představitelé české inteligence. Pobýval tam Josef Dobrovský, František Palacký, Ludovít Štúr, o Lužické Srby projevoval velký zájem T. G. Masaryk. Mezi lužickosrbské studenty v Praze chodil často slavista Václav Hanka aj.

Znalcem lužickosrbské problematiky byl dr. Adolf Černý, který jako první začal vyučovat lužickou srbštinu na Karlově univerzitě. V roce 1907 založil spolek, v němž se sdružovali čeští přátelé Lužice. Také Ludvík Kuba, který pobýval v Lužici celkem třikrát, patřil ke znalcům tohoto kraje. Od roku 1727 do roku 1922 studovali všichni lužickosrbští katoličtí kněží v Praze, kde pobývali v katolickém semináři (Lužickém semináři u Karlova mostu na Malé straně) a po návratu do své vlasti se stali národními buditeli. K nejznámějším vlastencům patřil Jan Arnošt Smoler, Handrij Zejler, Michal Hórnik, Jakub Bart-Ćišinski, Michal Nawka, dr. Arnošt Muka a další.45)

Praktická část - Výzkumné otázky

1. interview: maminka kolem 25

Jsou skromní, stačí jim málo, přívětiví, někdy až moc hodní Autonomie? Dostačující, dost dotací (kultura) i v politice Disriminace? Plus – učí se dva jazyky ve školách – bilingvinní Minus – němci si myslí, že když mluví srbsky, že je pomlouvají, že hodně pijí Pozitivní – málo vzteklí, klidní (pozn. náturou podobní čechům) Atributy- náboženství, jazyk

2. interview: muž, kolem 40 let, spíš trochu víc (střední generace)

Autonomie: nemají autonomii, jsou jen minorita v rámci Německa. Sponzorství od státu je dobré jako úmysl, ale ve výsledku je to málo peněz. Existuje projekt witanie, v němž vznikají školy a školky, kde se děti mohou učit L.S. Hlavně je ale důležitá domácí výchova rodičů, ne role státu. Diskriminace: není ani kladná, ani záporná. Maximálně to, že jsou menšina a tudíž se na ně čas od času někdo kouká skrz prsty, ale to je vlastně normální. Jak vidím sám sebe jako L.S.: pro něj je zásadní jazyk, hlavně jazyk, pak dlouho nic a pak teprve přichází kultura a také muzika je pro něj důležitá. Náboženství také hraje svou roli. Jak si myslí, že je vidí majorita: Vnímání je rozdílné. Někdo je vnímá pozitivně, že se rozvijí subkultura a stát podporuje její festivaly a vzdělávání. Jiní to vidí negativně, protože podle nich dostávají L.S. od státu moc peněz, když vidí, jak je to tu upravené, ale to je ve skutečnosti tím, že L.S. prostě jen hodně pracují. Jaký je hlavní atribut etnicity: Hlavně jazyk, pak náboženství. Kultura zas tak důležitá není, stojí to na jazyku.

3. interview: paní z lužickosrbského muzea, kolem 50-60 (starší generace). Nejstručnější z inrterview.

Autonomie: spokojenost Diskriminace: žádná Jak se cítí jako L.S.: Cítí jazyk, víru a tradici jako pojítka. Jak si myslí, že je vnímá majorita: Někdy možná trochu závidí, ale je to individuální záležitost, žádný stereotyp. Hlavní atribut etnicity podle ní: Jazyk, náboženství

Problém regionu L.S. je, že je tu málo práce a když je, tak je špatně placená. Proto mladí odcházejí do měst a jazyk L.S. se pomalu ale jistě ztrácí. Na to, že L.S: jsou padesátitisícový národ si docela obdivuhodně udržují svůj charakter. Díky bilingvismu jsou na vysoké intelektuální úrovni, mají mnoho spisovatelů atp. L.S: by si podle německé ústavy mohli dovolit víc, než si dovolují, ale jsou mírní, nežádají tolik. L.S. nemají žádnou oporu v zahraničí (vlastní stát), upínají se proto na Čechy a Poláky. Zájem ze strany ČR kolísá, není jasná zahraniční politika vůči L.S., ale z hlediska zákona jsou bráni jako česká menšina a proto může ČR dávat dotace na školství. Lužický seminář: knihovna v prostorách sklepa základní školy. Po povodních restaurovaná. MŠMT z té místonsti udělalo institut vzdělávání. 2002-2009 (březen) dohoda mezi MŠMT a klubem přátel lužice – místnost je k dispozici pro výstavy. L.S. se brání jen když jim chce někdo rušit školy, ale jsou to pokojné protesty. Sami sebe berou jako selský lid. Vesnice zůstaly srbské a města se poněmčila. Pro horní lužici je typické zemědělství a větrné elektrárny. Většina L.S. jsou katolíci.

Počty osob a mluvčích

V SRN není zvykem provádět dotazníkové akce zaměřené na národnost, a to ani při sčítání lidu. Pojem národnost se sjednocuje se státní příslušností. Navíc v některých oblastech by se pravděpodobně ani Lužičtí Srbové ke své národnosti nepřihlásili, přestože svůj jazyk v běžné konverzaci používají. Veškeré počty, které lze naleznout jsou tudíž pouhé odhady. Vcelku plošně se dá říci, že počet Srbů se odhaduje na 60 000 osob a to jak ze zdrojů MZV ČR, Saska tak i Srbové tento počet udávají (např. Domowina). Uvádí se, že v Horní Lužici je to zhruba 40 000 obyvatel, na Dolní Lužici tedy zbývá 20 000 obyvatel. S počty mluvčích už to není tak jednoznačné. Německá Wikipedie, odkazující se na data Domowiny a Srbského insitutu uvádí asi 20 000 - 30 000 aktivních mluvčích, z toho 7 000 Dolnolužické srbštiny a asi 15 000 Hornolužické srbštiny. Na stránkách Společnosti přátel Lužice i v článku PhDr. F. Vydry (člen SPL) na stránkách věnovaných Lužickým horám se píše o 10 000 mluvčích Dolnosrbštiny a 40 000 mluvčích Hornosrbštiny, čímž odhaduje počet mluvčích na počet osob, kteří se považují za Srby.

Společnost přátel Lužice uvádí, že Srbové v dnešní době tvoří zpravidla obyvatelstvo vesnic, větší skupiny pouze v Budyšíně a Chotěbuzi, i když například v Budyšíně tvoří zhruba 5 % obyvatel. Počet osob hlásících se k lužickosrbské národnosti klesl celkově ze zhruba 200 000 po druhé světové válce na dnešních asi 50 tisíc. 46)47)

Přílohy

Videozáznam z „Krizerjo“ - velikonoční jízdy

Odkazy

Slovanská národnost v Německu - Srbové a jejich organizace - text na stránkách Domowiny v CZ

Společnost přátel Lužice - občanské sdružení s cílem udržovat kulturní styky s Lužickými Srby, šířit povědomí o tomto národě, podporovat vzájemné vztahy a poznávání. Nedílnou součástí je i starost o lužickosrbské dědictví v naší zemi, tedy i o zájmy této menšiny v ČR. (pozn. v lednu 2003 založena sekce zabývající se Kašuby - potomci pobaltských Slovanů žijících při severu Polska)

Lužičtí Srbové na stránkách lužické_hory.cz - texty PhDr. Františka Vydry, člena Společnosti přátel Lužice

článek z Wikipedie, otevřené encyklopedie o Lužických Srbech

článek z Wikipedie, otevřené encyklopedie o Srbech v němčině

Lausitzer Sorben - Srbové na německých stránkách

Region Sasko - Lužičtí Srbové na stránkách regionu Sasko (v němčině)

Budyšín - stránky města Budyšín (centrum Horní Lužice; také v CZ)

Lužičtí Srbové v Česko - Německých vztazích - vědecký projekt p. Mgr. Václava Hankovce dostupný z MZV ČR, pod veřejnými soutěžemi a dotacemi - vědeckými projekty, rok ukončení 2005

[[http://www.ski.sorben.com/|Lužickosrbské kul


Počet shlédnutí: 13

1) , 2) , 3) , 4) , 5) , 6) , 7) , 8) , 9) , 10) , 11) , 12) , 13) , 15) , 16) , 20) , 36) , 38) , 46) , 47)
14)
Britské listy[online]: 1000let Budyšína - dostupné z www: http://www.blisty.cz/art/10291.html
17) , 18) , 19) , 21) , 22) , 23) , 24) , 25) , 26) , 27) , 28) , 31) , 33) , 34) , 35) , 37) , 39) , 40) , 41) , 42)
http://www.hks.re/wiki/luzicti_srbove_v_nemecku - Kohlová Zuzana, Novotná Tereza
29)
Lužickosrbská kulturní informace, Budyšín 1997: Velikonoce u Lužických Srbů
30) , 32) , 43)
foto: Anna Patočková
44)
Společnost přátel Lužice [online]: Lužický seminář (Serbski seminar)- dostupné z www: http://www.luzice.cz/?rubrika=17
45)
Britské listy[online]: 1000let Budyšína - dostupné z www: http://www.blisty.cz/2002/4/29/art10291.html
luzicti_srbove.txt · Poslední úprava: 2024/05/29 19:38 autor: 127.0.0.1