Uživatelské nástroje
Ačkoliv jsme byli z návštěvy Kosova značně nervózní, tak nás obyvatelé Kosova nenechali na pochybách, že se jedná o klidnou a pro turisty velice vlídnou zemi. Přejezd hranic proběhl bez komplikací a velice rychle, nejspíš i díky tomu, že tam měl cestující před námi potíže s převozem zboží, si nás nikdo nevšímal, dostali jsme razítka do pasů a mohli jsme ihned jet. Naše první zastávka proběhla v Kosovské Mitrovici, kde jsme byli zaskočeni, protože se tam vedle sebe procházeli lidé jižního typu s lidmi vzhledu srbského, kterých nám připadala většina, tudíž jsme předpokládali i s přihlédnutím k tomu, že jsme přijeli do města od severu, že se nacházíme v srbské části města. Naši první respondenti byli vysokoškolští studenti, kterým jsme pokládali otázky určené pro srbskou část populace, naštěstí nás studenti brzy vyvedli z omylu, že oni jsou Albánci a Srbové jsou na druhé straně města. Ze strany mladých Albánců byla cítit nenávist vůči Srbům, vyloučili jakoukoli možnost, že by bylo možné, aby se Srbové mohli stát jejich přáteli. Při prohlídce města jsme narazili na prodavače mobilních telefonů, muže středního věku, který se zdál v otázce soužití Albánců a Srbů daleko tolerantnější, dokonce má několik přátel mezi Srby a část jeho rodiny žije v Srbsku. Tvrdí, že Albánští křesťani uzavírají sňatky se Srby, ale v rodině to nemá a ani by s tím nesouhlasil, protože je muslim, i když v současné době mešitu nenavštěvuje a navštívil ji jen několikrát v životě. O Velké Albánii nikdy neslyšel a ani by si to nepřál, jeho domov je Kosovo. Toskové a Gegové nepovažuje za rozdělení albánského obyvatelstvo, je to jeden národ Albánců. Do Mitrovice jsme se vydali především proto, abychom poznali soužití ve městě, o kterém se traduje, že situace zde je nejnapjatější. Srbská část se nám zdála chudší a zanedbanější, také se jedná o část výrazně menší. Původně jsme se do této části města snažili dostat autem, což ale vůbec nebylo jednoduché, tak jsme se nakonec vydali na ten slavný most přes řeku, který hlídají jednotky KFOR. Auto jsme bez problému zaparkovali vedle obrněného transportéru a přešli jsme na druhou stranu řeky. Hned za mostem stál autobus na autobusové zastávce a před ním stála HostR Suzana. Požádali jsme jí, zdali bychom se jí mohli zeptat na situaci ve městě a na atmosféru, která panuje mezi Albánci a Srby. Mluvili jsme spolu Anglicky, ale už během našeho představování se k nám nahrnulo několik Srbů, kteří Suzaně radili, aby nám radši nic neříkala, ale pak jí sami často skákali do řeči a snažili se nám popsat situaci ve městě. Suzana studuje v Mitrovici na srbské škole, později jsme zjistili že školství je v této zemi striktně rozděleno na albánské a srbské. Kosovo považuje za součást srbského státu. Chodí i do albánské části města, ale má strach. To nás zaujalo, protože pro nás byli Albánci od Srbů k nerozeznání, a tak jsme chtěli vědět, jak mohou Albánci na první pohled poznat, že ona je Srbka a ono se to totiž na první pohled ani poznat nedá, ale Suzana nám prozradila, že ačkoliv obě strany mluví Srbsky, Albánci mají jiný přízvuk než Srbové a pro obě strany je to snadno rozeznatelné. Mezi Albánci žádné přátele nemá, ale má přátele mezi Srby v albánské části města a má přátele v Prištině. V Mitrovici není možný albánsko-srbský svazek, ale jinde v Kosovu to možné je. V současné době je Albánci napadají a KFOR nic nedělá, jen balí ženský, tato věta byla slyšet od několika Srbů, kteří byli přítomni u našeho rozhovoru, při cestě zpátky přes most se nám to částečně potvrdilo. Naopak policii Srbové chválí, prý tam odvádí dobrou práci. I k vzájemnému soužití se nám zdáli Srbové přívětivější. Pokud má Albánec podobnou politickou orientaci, není problém, aby byl v srbské straně. Její rodiče pracují ve firmě s Albánci a o žádných problémech tam neví. Z Kosovské Mitrovicë jsme se vydali do Prištiny. Zde nás zaskočilo velké množství albánských vlajek dobře viditelných ze silnice. V Prištině bylo asi nejvíce možností nakoupit si suvenýry, v centru byla spousta stánkařů. Při procházení stánků jsme si všimli, že nedaleko od nás, vykukuje jakási výstřední budova, když jsme k ní přišli, zjistili jsme, že je to velice zdařilá, moderní knihovna. Před knihovnou se nacházelo malé prostranství s lavičkami plných lidí a tak jsme očekávali, že bude velká šance potkat nějaké vzdělanější lidi, kteří budou hovořit anglicky, a naše očekávání se také brzy vyplnilo. Prohlédli jsme si centrum a navštívili jednu mešitu. Zaujali nás tu semafory, na kterých se při červené rozsvítila i albánská vlajka. Už před cestou jsem si pročítal pár cestopisů, kde stálo, že Priština je administrativním centrem Kosova, ale pro turistu ani nestojí za návštěvu, musím přiznat, že po navštívení Priština, se s tímto tvrzením mohu ztotožnit. Nedaleko Prištiny se nachází památník bitvy na Kosově poli, před cestou jsem se někde dočetl, že to ani nestojí za návštěvu a je velice složité ho objevit, vzhledem k tomu, že Kosovští Albánci se ho několikrát snažili zlikvidovat a dodnes jim je trnem v oku, jako symbol Srbů. Z Prištiny vede do Prizrenu dálnice, ale my jsme zvolili cestu po vedlejších komunikacích, abychom si prohlédli místní vesničky. Při průjezdu místními vesničkami si člověk nejlépe uvědomí o jak chudou zemi se jedná, na druhou stranu se situace mění k lepšímu, protože se zde hodně staví, což bylo asi nejmarkantnější právě ve městě Prizren, který byl celý rozkopaný s výjimkou centra. Když jsme přijeli do Prizrenu bylo už pozdní odpoledne a už zdálku jsme viděli zříceninu místního hradu na kopci, z kterého jsme chtěli stihnout výhled ještě za světla, bohužel však cesta ke zřícenině byla velice špatně značená, takže jsme se zajeli kousek za město, tam se nacházelo takové drobné parkoviště, u kterého stála jedna paní, byle jsme zaskočeni, jak plynule mluvila anglicky a cestu nám hned vysvětlila, hned pod parkovištěm směrem k místní říčce jsme si všimli pár rozestavěných stanů a cedule camp. Byl to první kemp, kterého jsme si v Kosovu všimli. Večer, když jsme seděli u ohně s panem domácím, jsme se dozvěděli, že v Kosovu campy téměř vůbec nejsou, a tak není divu, že jsme žádný nepotkali. V podvečer jsme se vydali na prohlídku města. Jedná se o jedno z nejorientálnějších a nejkrásnějších měst na Bálkáně. Prošli jsme si centrum a shodli jsme se, že zbytek města si necháme na ráno a sedli jsme si v centru do kavárny. Celou noc tam pobíhali malé děti, které si dělali naschváli. Naší spolucestující, která držela v ruce lahev s vodou přišla malá holčička a tu vodu jí vzala a když to děti viděli, každé usilovalo o to tu lahev získat, takže během večera několikrát změnila majitele. Když jsme odcházeli, tak se všechny děti shlukli kolem jakéhosi vůdci asi tak 30 let starého a předali mu lahev. Druhý den, jak už to tak v podhůří bývá, začalo pršet. Procházeli jsme si město aspoň v pláštěnkách. Velice nás tu zaskočil vyrabovaný pravoslavný kostel. Po poledni jsme vyrazili na nejvýznamnější kláštery v zemi péčský a dečanský. Už v Srbsku jsme navštívili pár klášterů a vždy to bylo velice klidné místo, kde na nás dýchala středověké atmosféra. Při hledání druhého patriarchátu jsme docela bloudili, jen díky ochutným lidem, kteří i když neuměli anglicky tak začali volat na lidi okolo sebe jestli někdo neumí anglicky a nakonec jsme to našli. Klášter byl hlídán bezpečnostní agenturou, ale pustili nás bez problémů. Trochu jsme se báli prohlídky Dečanského patriarchátu, o kterém jsem od pár cestovatelů slyšel, že jednání s jednotkami KFOR je složité a převoz turistů řeší těžkopádně tím, že je naloží do svých jeepů a převezou jee před bránu patriarchátu, my jsme naštěstí mohli jet svým autem. Chtěli jsme také navštívit hory a tak jsme jeli přes Černou horu, kde se několikrát mění hranice a ačkoliv hory v noci vypadali strašidelně, obzvlášť když týden před naší cestou byli v albánských horách zabiti 2 Češi, tak se jednalo o naši nejklidnější noc. Ráno bylo chladné, ale strašidelné hory z minulé noci se změnili v krásnou přírodu, využili jsme toho a vydali se na pěší túru. Příroda byla nádherná, bohužel nás čas tlačil a tak jsme se odpoledne vydali směrem do Čech. Cesta byla dlouhá, a tak jsme pozdě v noci a úplně vyčerpaní dojeli k Balatonu, který je kolem dokola obklopen hotely a kempy. Zde jsme zažili svou nejhorší noc, spali jsme jen pár hodin, ráno jsme skočili do vody, která byla i 100 metrů od břehu mělká a jeli domů.
Počet shlédnutí: 57