obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


pomaci-bulharsko

Bulharští Pomáci

Pavla Harmáčková, Petra Kváčová, Markéta Šanderová, 2011

Úvod

Pomáci tvoří v Bulharsku druhou početně největší muslimskou menšinu. Ačkoli žijí v Bulharsku, mluví bulharsky a považují se za Bulhary, ostatní Bulhaři je kvůli muslimské víře mezi sebe zcela nepřijímají. Turci je mezi sebe také nepřijímají, protože mluví bulharsky a turecky se nedorozumí. Pomáci v Bulharsku se původem významně liší od menšiny turecké. Zatímco Turci v Bulharsku jsou potomci Turků, kteří se stěhovali na území dnešního Bulharska během osmanských časů, Pomáci jsou potomci Bulharů, kteří z různých důvodů konvertovali k islámu, ať již přinucením ze strany osmanských autorit, či dobrovolně. Pomáky je tedy těžké zařadit do určité skupiny a i jejich vlastní názory na zařazení se různí.
Větší část Pomáků (asi 80 %) žije v západní a střední části pohoří Rodopy a na jihu Bulharska, kde tvoří až na malé výjimky kompaktní osídlení. Obyvatelstvo ve městech a vesnicích je smíšené. Bulhaři, Turci, Pomáci, všichni žijí pospolu, ve většině případů žádná velká rivalita mezi skupinami není. Existují zde ale i čistě pomácké vesnice, které jsou obzvláště malebné.

Pro poznání typického pomáckého místa je dobré se vydat do Draginova nedaleko Velingradu. Draginovo patří mezi menší města s cca 5000 obyvateli, kde převážnou většinu tvoří právě Pomáci. Jedná se o městečko s jedinečnou atmosférou, kde jsou cizinci velkou atrakcí. Ženy v pestrých šátcích a jednobarevných kabátcích klábosí na náměstí poblíž mešity, pracují na malých polích a pasou dobytek. Muži se ve vesnici během dne často nezdržovali, protože většina z nich musí dojíždět za prací. I v další ryze pomácké vesničce Avramovo, kde také na cizince nejsou vůbec zvyklí, jsme se nakonec setkaly s velkou pohostinností.

Ačkoli je Korán pro Pomáky nejdůležitější knihou, Koránu nerozumí. Pomáci mluví bulharsky, části Koránu se děti v dětství učí nazpaměť, avšak jazyku knihy nerozumí. Co se týká docházky domáckých dětí do škol, školy které by byly vyhrazeny vyloženě pro Pomáky, neexistují. Stejně tak je to zde i s politickým životem, politické strany či jiná pomácká politická sRpení nejsou.

Cíl práce a metodika

Cílem práce je zmapovat a poukázat na současnou situaci minority Pomáků v Bulharsku. O Pomácích, bulharofonních muslimech žijících v Bulharsku, není mnoho dostupných informacích, proto bylo nutné vydat se přímo do míst, kde minorita žije a provést terénní výzkum.

Snahou bylo získat odpovědi na otázku jaké aspekty tvoří identitu Pomáků v Bulharsku. Terénní výzkum proběhl v Bulharsku v srpnu roku 2011. Výzkumný tým se pohyboval v jižní a jihozápadní části Bulharska, především v pohoří Rodopy a Rila, v místech největší koncentrace Pomáků.

Terénnímu výzkumu předcházela jedna z technik sběru dat, a to analýza písemných dokumentů. Tyto informace v teoretické části byly čerpány z knih, odborných článků, průvodců a internetových stránek.
Pozorování bylo prováděno v jižní části Bulharska kde se vyskutuje nejhustší osídlení Pomáků v Bulharsku. Jednoznačně klíčovou metodou našeho výzkumu byl polostandardizovaný rozhovor. Při tomto typu rozhovoru jsou pevně stanovené otázky a podle toho, jak se rozhovor vyvíjí, jsou další otázky a podotázky doplňovány. Rozhovory probíhaly formou osobního setkání s respondenty přímo ve zkoumané oblasti a probíhaly v angličtině, následně byly pro náš výzkum překládány do češtiny.

Literární rešerše

Informací, které byly sepsány k tématu Pomáků v Bulharsku, příliš není. Informační zdroje o Pomácích se hledaly poměrně obtížně a v českém jazyce neexistují téměř vůbec. Přesto se výzkumný tým snažil najít informace jak se dalo a často jsme byly rády vůbec za pár řádků o problematice Pomáků, které se vyskytovaly v nějaké knížce vztahující se k jinému tématu. Rešerše se tak týká i děl, kde je o zkoumaném tématu jen zmínka.
Ucelené dílo o Pomácích v Bulharsku v českém jazyce neexistuje.

V knize „Balkán: 2000 let mezi východem a západem“1) od Michaela Weithmanna, která se jinak zaobírá historií celého Balkánu, autor píše o původu Pomáků, jejich výskytu, počtu, rozdílem mezi Pomáky a potomky Turků. Najdeme zde samostatnou kapitolku o muslimech v Bulharsku.

Kniha „The Turks of Bulgaria: the history, culture and political fate of a minority“2) z roku 1980 od K.H. Karpat velmi dobře, rozsáhle a dopodrobna studuje problematiku turecké menšiny v Bulharsku. Popisuje zde složení populace Bulharska dle etnicity, vývoj tureckých osídlenců a vývoj městské výstavby v Bulharsku, tureckou kulturu. Téma bulharských Pomáků prostupuje celou knihou v častém porovnávání s tureckou menšinou. Autor mluví o zeměpisném rozložení pomácké menšiny v Bulharsku, o jejich původu, o jejich počtu, o problematice dopočítání se počtu příslušníků menšiny vzhledem k etnicko-lingvistické klasifikaci a ne náboženské klasifikaci, o pronásledování menšiny za komunistického režimu. Kniha také představuje významné mešity v Bulharsku a sleduje vývoj jejich počtu.

Diplomová práce Naděždy Zajícové na téma „Situace bulharských mohamedánů, Pomáků, od dob Osmanské říše do roku 1989“3) obhájena v roce 2012 se snaží nastínit život bulharských Pomáků v různých obdobích od 15. století do roku 1989. Diplomová práce podává obraz o tom, kdo vlastně jsou bulharští mohamedáni, neboli Pomáci v Bulharsku, podává obraz o jejich situaci v dávné i blízké minulosti, o počátcích šíření islámu v bulharských zemích a o způsobech islamizace v osmanské říši. Součástí práce jsou také rozhovory se současnými Pomáky a zápisky ze dvou krátkodobých terénních výzkumů, které byly provedeny roku 2010 ve východních Rodopech ve vesnicích Ostrica a Lilekovo, okres Smoljan a v listopadu roku 2011 v západních Rodopech ve vesnici Ablanica, okres Blagoevgrad.

Odborný článek Pomaks, their past and present publikovaný v časopise Journal of Muslim Minority Affairs se zabývá tímto etnikem obecně, ne přímo bulharskými Pomáky. Odpovídá na otázku kdo jsou Pomáci, zabývá se původem slova Pomák. Článek studuje historické kořeny Pomáků, udává počty Pomáků na Balkáně. Zabývá se identitou Pomáků a popisuje v jakých obtížích se toto etnikum v minulosti nacházelo. Článek byl publikován v roce 1999, poslední aktualizace článku proběhla v roce 2010.

KARPAT, Edited by K.H. The Turks of Bulgaria: the history, culture and political fate of a minority. 1. print. Istanbul: Isis Press, 1990. ISBN 97-542-8017-7.

Obecné informace o Bulharsku

4) Vlajka Bulharska. Mapový zdroj: Google Pictures

Bulharsko se nachází na Balkánském poloostrově, s Rumunskem sdílí severní hranici. Na západě sousedí se Srbskem a Makedonií, na jihu s Řeckem, na jihovýchodě s Tureckem a celou východní hranici tvoří Černé moře. Rozloha Bulharska je 110 993,6 km².
Od listopadu roku 1990 je oficiálním názvem Republika Bulharsko (bulh. Република България [Republika Bălgarija]). 5)


Mapa Bulharska. Mapový zdroj: Google Maps 6)

Největší počet věřících tvoří pravoslavní křesťané, a to 76.0 %. Největší náboženskou minoritu zde tvoří muslimové 10 %. Katolíci pouhých 0.8 %, protestanti 1.1 % a zbytek tvoří ostatní náboženství, lidé bez vyznání a lidé, kteří se neidentifikují s žádným náboženstvím. Úředním jazykem je bulharština, k psaní se používá cyrilice. Můžeme se však setkat i s dalšími jazyky.

V zemi se nacházejí tři základní národnostní skupiny: Bulhaři 84.8 %, Turci 8.8 % a Romové 4.9 %. 7)

Následující mapka vyznačuje lokalitu terénního výzkumu. Zakroužkované značí místa, kde byl prováděn výzkum.


Mapa výzkumné cesty po Bulharsku, na zakroužkovaných místech byl prováděn výzkum.
Mapový zdroj: Google Maps, zakroužkovaná místa doplněna.

Etnická situace v Bulharsku

V Bulharsku žije (k r. 2001) celkem 7 928 901 obyvatel, z toho 966 978 je muslimů a jedná se tedy o druhou nejpočetnější skupinu hned po majoritní skupině pravoslavných, kterých je podle uváděných statistik 6 552 751. Dalšími početnějšími náboženskými minoritami jsou římsko-katolíci, kterých je 43 811 a 42 308 protestantů. Z oficiálních statistik sčítání obyvatelstva není možné vyčíst, jakou část obyvatel hlásících se k muslimské víře tvoří minorita Turků, jakou část tvoří minorita Pomáků, či jiní obyvatelé. Z oficiálního sčítání obyvatelstva není možné vyvodit závěry, kolik příslušníků pomacké minority v Bulharsku žije. Problémem je, že pro tuto minoritu kolonka ve formulářích neexistuje. Podle námi zjištěných informací se Pomáci při sčítání lidu identifikují jako Bulhaři, ale je možné, že někteří z nich uvedou svoji identitu jako identitu tureckou, právě kvůli vyznávání islámu.

Stručná historie Bulharska a Pomáků

Bulharské země od nejstarších dob do začlenění bulharských zemí do Osmanské říše

Prvním historicky známým etnikem na území dnešního Bulharska byli Thrákové. Hovoří o nich nejstarší písemné zprávy z 8. až 6. století př. n. l.

V 6. století n. l. bylo území osídlené Slovany z nichž se postupně utvořil bulharský národ.

V 7. století, v r. 632, se kmeny Bulharů, tzv. Prabulharů-Protobulharů, usazených v oblastech mezi Kaspickým a Černým mořem, sjednotily pod praporem chána Kubrata a kolem poloviny 7. století obsadily území dnešního Bulharska. Kmeny Protobulharů jsou turkotatarského původu, které začaly ve 2. st. pronikat ze Střední Asie do Evropy. Původní Bulhaři si tak podmanili Slovany a zbytky thráckého obyvatelstva.
Protobulharský kmenový svaz zaujímal velké území známé pod jménem Veliké Bulharsko.
Co se týká Byzance, tak chán Kubrat udržoval s Byzancí přátelské styky a r. 635 získal čestný byzanský titul patricia. Po Kubratově smrti se kmenový svaz Prabulharů začal postupně rozpadat. Každý z jeho synů se se svým kmenem odebral jiným směrem. Nejznámější z Kubratových synů Asparuch (neboli Isperih) táhl na západ do Podunají a usadil se na severovýchod od dunajské delty. Zde se usídlili natrvalo a začali podnikat loupeživé nájezdy do byzantských držav na pobřeží Černého moře. Jejich nájezdy trvaly po dvě desetiletí, aniž by Byzanc proti nim něco podnikla. 8)

Z důvodů vytvoření ještě silnějšího kmene na Balkánském poloostrově vznikl další kmenový svaz, a to slovansko-bulharský. Spojenecký svaz přiměl Byzanc, aby pozorněji sledovala události na své severní hranici. V r. 681 zahájil byzantský císař Konstantin IV. velké tažení proti slovansko-bulharskému svazu. Významné vítězství nad Byzancí ale urychlilo zformování společného slovansko-prabulharského státu. Konstantin IV. se Slovany a Protobulhary nedokázal vypořádat, vojska Asparucha zpustošila v Thrákii mnoho měst a mnoho oblastí. Konstantin IV. tak v r. 681 s Asparuchem uzavřel mír a touto smlouvou Byzanc de facto uznala existenci tohoto nového státu. Vznikl tak slovanský bulharský stát, ve kterém stanul protobulharský vůdce Asparuch (Isperih), který měl v rukou veškerou státní moc. Asparuch vládl v letech 681-700. Tento první bulharský stát dnes nazýváme prvním bulharským císařstvím, kde hlavním městem byla Pliska (nedaleko dnešního Šumenu).

Impérium se za vlády chána Tervela (701-718), nástupce chána Asparucha, rozšířilo směrem na západ i na jih a vydobylo si uznání odražením arabského útoku na Konstantinopol.

V průběhu následujících staletí se však konflikty mezi Byzancí a Bulhary začaly množit a chán Krum zvaný Strašlivý (803-814) dokonce oblehl Konstantinopol poté, co byzantské vojsko vydrancovalo Plisku.

9. století bylo v mnoha ohledech zlatým věkem Bulharska, kdy několik carů úspěšně rozšířilo jeho hranice.

V roce 865 se car Boris I. pokusil sjednotit rodící se bulharsko-slovanské impérium konverzí ke křesťanské víře. Někdy tou dobou také vznikla samostatná bulharská církev a slovanská abeceda sestavená mnichy Kirilem a Metodiem, česky známých jako Cyril a Metoděj.

Nástupce cara Borise I., syn Vladimir, se pokoušel v zemi obnovit pohanství. Začalo pronásledování křesťanů, což ohrožovalo nejen nové náboženství, ale také slovanské písemnictví vytvořené Cyrilem a Metodějem. Boris I. svého syna ihned svrhl, oslepil ho a na trůn dosadil jeho bratra Simeona. Sláva bulharského císařství dosáhla svého vrcholu a říše rozprostírající se od Jaderského moře k Egejskému byla největším a nejmocnějším státem tehdejší Evropy. Vnitřní rozbroje však byly tím důvodem, které vedly až k úpadku říše.

Byzantská říše se nezřekla odplaty a začala využívat oslabené situace v bulharském státě. Roku 1014 Byzantinci porazili Bulhary v bitvě u Belasici a roku 1018 se Bulharsko oficiálně stalo součástí byzantské říše.

Bulharský lid znovu povstal k masovému protibyzantskému boji za vyhnání byzantských dobyvatelů a zrodilo se druhé bulharské císařství (1185-1396) s hlavním městem Veliko Tarnovo a Bulharsko získalo samostatnost.

Bulharské země za osmanské nadvlády

Během druhé poloviny 14. století se Bulharsko dostávalo stále více pod vliv Osmanské říše. Bulharsko a ostatní země Balkánského poloostrova se vzájemně vysilovaly neustálými válkami, politicky se rozpadaly, nedokázaly se sjednotit proti tureckému nebezpečí. Osmanští Turci této situace využili, zaplavili severní část Balkánského poloostrova (1362) a během následujících třiceti let si podrobili celé Bulharsko, až se stali jedinými vládci nad celým Balkánským poloostrovem a roku 1396 bylo Bulharsko začleněno do Osmanské říše. Bulharsko následujících pět set let bylo nedílnou součástí Osmanské říše.

Ovládnutí Bulharska tureckým vojskem bylo provázeno bezmezným utrpením jeho lidu. Velká část byla vyvražděna, část odvlečena do otroctví. Zemědělství bylo po dlouhou dobu rozvráceno, půda neobdělána, protože Turci pokládali veškerý majetek porobeného obyvatelstva za svou kořist. Venkovský lid v bulharských zemích byl velmi utiskován ze strany turecké. Oficiální ideologií osmanské moci byl islám. Pád Bulharska pod osmanskou moc byl skutečnou národní katastrofou bulharského lidu. Přerušil na několik set let jeho společenský, hospodářský a kulturní rozvoj.9) Turecká nadvláda přinesla Bulharsku v první řadě tvrdé feudální uspořádání a izolaci od ostatních evropských křesťanských států. Spousta Bulharů, podle některých odhadů až polovina z celkového počtu obyvatel, byla násilně usmrcena nebo prodána do otroctví a mnohé z bulharských kostelů a klášterů byly zdemolovány či uzavřeny.10) Existovaly přísné zákazy náboženských procesí či jakýchkoli veřejných shromáždění křesťanů.

Přední místo v tureckém feudálním systému zaujímalo vojenství. Každé dva až tři roky objížděli porobené země sultánovi vojenští zmocněnci a početným křesťanským rodinám odebírali deseti až dvanáctileté chlapce, trvale je odtrhli od rodičů a donutili přijmout mohamedánskou víru. Poturčili je, vojensky vycvičili a vštěpovali jim fanatickou nenávist k nemohamedánským národům. Z toho pochází i české pořekadlo: Poturčenec horší Turka. 11) Tyto skupiny se nazývají Janičářské sbory, zabývali se výhradně válčením.

Bulharský lid byl vystaven značné náboženské a národní diskriminaci. Bulhaři museli platit mnohem vyšší daně, museli se chovat pokorně, nepoužívat zbraní apod. Diskriminace šla až tak daleko, že dokonce nejníže postavený Turek mohl beztrestně oloupit i zabít jinověrce. Nejkrutějších forem dosáhla diskriminace v pokusech poturčovat jednotlivce a postupně tak asimilovat bulharský lid. Část poturčených Bulharů úplně pozbyla své národnosti, část si zachovala mateřský jazyk, avšak ztratila vědomí příslušnosti k bulharské národnosti. Zejména v rodopském regionu byli obyvatelé nuceni konvertovat k islámu. Konverzí obyvatelé získávali nárok na daňové úlevy a rozšířená práva v trestním řízení. Někteří obyvatelé byli k islámu nuceni konvertovat, někteří konvertovali dobrovolně vzhledem k situaci v zemi. Takto vznikla skupina Pomáků – Bulharů mohamedánského vyznání.
Těmito Pomáky, jak se jim říkávalo, bulharské obyvatelstvo vesměs opovrhovalo a jejich přítomnost byla trnem v oku ještě dlouhá staletí…

Pádem Bulharska pod tureckou nadvládou zanikla nezávislá bulharská církev.

Období osmanské vlády nemělo jen negativní rysy. Došlo k urychlenému hospodářskému pokroku, oddělené oblasti se sjednocovaly a sjednocoval se celý balkánský trh.

Bulhaři a ostatní obyvatelé porobených zemí se však s tureckou nadvládou nesmířili a projevem odporu byla ozbrojená povstání a hajductví (hajduci byli smělí bulharští muži a ženy, kteří bojovali proti tureckým utlačovatelům).

Konec osmanské nadvlády

Na konci 18. století začíná bulharské národní obrození. Hlavním úkolem bylo odstranit tureckou nadvládu a obnovit bulharský stát. Vznikly nové společenské síly usilující o národní nezávislost a politické svobody bulharského národa. Několikerá povstání byla Turky krutě potlačena.

Otázkou odstranění tureckého panství na Balkánském poloostrově a rozšíření ruské moci až k Cařihradu se soustavně zabýval Petr I. Veliký. Rusko vyhlásilo v roce 1877 Osmanské říši válku. Rusko-turecká osvobozenecká válka v letech 1877-1878 je jednou z nejsvětlejších kapitol v dějinách bulharského národa. Touto válkou bylo Bulharsko osvobozeno s pětisetleté turecké nadvlády. Vzniklo Bulharské knížectví a ke knížectví byla do té doby připojena i autonomní součást Osmanské říše, Berlínským kongresem vytvořená Východní Rumélie. V roce 1908 vyhlásil bulharský kníže Ferdinand I. naprostou nezávislost Bulharska na Osmanské říši a přijal titul cara. Bylo zformováno Bulharské carství trvající do roku 1946.

První a druhá světová válka, nástup komunistické moci

Do první světové války Bulharsko vstupovalo na straně Ústředních mocností v r. 1915.

Na začátku druhé světové války vyhlásilo Bulharsko neutralitu, pod tlakem ekonomických okolností ale v roce 1941 vstoupilo do válečného konfliktu na straně nacistického Německa. Válku Sovětskému svazu nicméně Bulharsko nevyhlásilo. V r. 1944 vstupuje na území Bulharska Rudá armáda. Konce světové války už se Bulharsko účastní na straně spojenců.12)

Armáda Ruska vtrhává na území Bulharska. 9. září 1944 se moci chopila odbojová organizace Vlastenecká fronta, v níž měli zastoupení i komunisté. V listopadu r. 1945 proběhly všeobecné volby a moc definitivně ovládli komunisté, 15. září 1946 vznikla Bulharská lidová republika s podporou Sovětského svazu. Od r. 1944 až do r. 1989 vládne v Bulharsku tvrdou rukou komunistická strana.

Identita Pomáků

Jak již bylo zmíněno výše, Pomáci byli v průběhu dějin vystavění několika vlnám asimilačních tlaků a právě v případě tohoto etnika vedly veškeré asimilační snahy především ze stany komunistického režimu, k posílení a dotvoření etnické identity Pomáků.

Mezi tímto etnikem převládá velmi silný pocit sounáležitosti s islámským světem, zároveň je však zřetelné velmi pevné pouto Pomáků k jejich vlasti - Bulharsku. To, jak si svou pomáckou identitu uvědomují a silně vnímají se potvrdilo na příkladě sňatků. Žádný mladý Pomák by si za manželku nezval „Nepomáčku“. V případě smíšených manželství často dochází k tomu, že je pár zavržen svými rodinami.

Dnes žijí Pomáci nejčastěji na venkově a živí se zemědělstvím. Obecně lze říci, že na západě Rhodop se živí pěstováním tabáku, na východě nejčastěji chováním skotu. Co se přesného počtu Pomáků v Bulharsku týče, zde můžeme číslo pouze odhadovat. Nejčastěji se uvádí, že v Bulharsku žije 160 000-240 000 Pomáků. Statistiky se zde, v případě tohoto etnika, musí brát s jistou rezervou. Pohled každé osoby na určení své identity je totiž velice subjektivní a ne každý Pomák se cítí býti Pomákem a naopak.

Zvyky a tradice

Kdybychom hledali typické pomacké tradice, zvyky, žádné bychom nenašli.

Pomáci dodržují muslimské svátky. Šerek bajram a Ramazan bajram jsou dva svátky, které striktně dodržuje téměř každý Pomák. Často jsme se ale při výzkumu setkávali s Pomáky, kteří slavili i křesťanské svátky, a to hlavně Vánoce a Velikonoce.

Svatbu Pomáci slaví téměř stejně jako ostatní Bulhaři. Dříve svatba trvala 3 dny, dnes už tomu tak není. Obřad se koná doma či na úřadě. Nevěsta má na sobě většinou bílé šaty, ale i zde záleží na výběru a vkusu nevěsty. Dříve bylo zvykem, že hostinu připravoval ženich. Měl tak dokázat všem svatebčanům, že si nevěstu zaslouží a že se o ní dokáže postarat. Rodičům nevěsty dále ženich dával darem berana jako dík za to, že dívku dobře vychovali.

V současné době se mezi pravoslavnými Bulhary často setkáváme s názorem, že se Arabové snaží upevnit vliv nad Bulharskem „zevnitř“ a to tím způsobem, že se domlouvají sňatky „za peníze“. Jeden z respondentů řekl, že dnes je to velmi častý jev. Mladý Arab přijede do pomácké vesnice, vybere si mezi dívkami ženu, kterou si později vezme za ženu. Poté, co dívka porodí dítě, stěhuje se muž zpátky do své země. Žena spolu s dítětem zůstává v Bulharsku a muž jí vyplácí každý měsíc peněžní rentu. V pomáckých oblastech se často setkáváme s ženami, které chodí zahalené. Nošení burky je jednou z podmínek, kterou si arabský muž vynutí ještě před sňatkem.
Pomáckou ženu poznáme již na první pohled podle dlouhé barevné sukně, jednobarevného, neforemného kabátku a šátku na hlavě. Takto se oblékají starší ženy a ženy vdané. Mladší generace Pomáček tuto tradici tolik nedodržuje a na ulicích můžeme potkat mladé slečny v minisukních. Burky jsou zde tím pádem něčím novým a do pomácké kultury absolutně nezapadají.

Politická situace

Pomáci se v politice neangažují, ani nemají žádné politické ambice.

Po obnovení náboženských práv a svobod po pádu komunistického režimu se v muslimských obcích poměrně rychle a zcela spontánně obnovil čilý náboženský život. V dubnu 1990 vznikla strana s názvem Hnutí za práva a svobody (DPS), která je politickou reprezentací bulharských Turků a Pomáků. Prvotním cílem strany bylo odstranění následků takzvaného obrodného procesu, legální návrat muslimských jmen, která jim byla změněna v roce 1983 a možnost znovunavrácení půdy, kterou mnozí právě z důvodu násilných změn jmen ztratili. Turci chtěli emigrovat, avšak Turecko přijalo pouze část emigrantů a ostatní po určité čekání na hranicích se zase vraceli zpět. Časté útoky od bývalých komunistů, kdy Turci mezi sebou nesměli mluvit turecky a celková politická situace v Bulharsku, přiměla už v polovině devadesátých let vedení DPS k upuštění od výlučně etnické orientace. Její stanovy a program jsou formulovány na širokém základě a deklarují záštitu práv všech etnických a náboženských skupin v Bulharsku.

Na druhé straně ale stojí politická strana Атака (v překladu Útok), která naopak proti Turkům a Pomákům v dnešní době velmi silně zbrojí. Tato nacionalistická strana s předsedou Volenem Siderovem se vyznačuje svou kampaní útočící na etnické menšiny v Bulharsku. V roce 2006 Volen Siderov kandidoval na post bulharského prezidenta. Ve druhém kole ho porazil socialista Georgi Parvanov.

Jazyk

Obecně Pomáci mluví bulharsky. Turecký jazyk a arabštinu neovládají a nerozumí ji.

S vlnou silné islamizace za nadvlády Turků, přišla do Severních Rhodop i vlna dialektů. Nářečí, která se vyvíjela v oblastech, kde spolu žili muslimové a křesťané dohromady (Smoljan, Zlatograd, Petkovo), mají společné charakteristiky. Nenajdeme zde žádné významné rozdíly mezi jazykem pomáků a křesťanů. Naopak v oblastech, ve kterých žili muslimové odděleně od křesťanů (Davidkovo, Rakitovo, Čepelare, Krumovgrad, Černičevo), je situace jiná. Tím, že skupiny žily separovaně, si dodnes uchovaly jedinečné dialekty spolu s tureckými slovy.

Během výzkumu jsme se nesetkali s nikým, kdo by ovládal arabštinu. Ačkoliv je Korán pro Pomáky nejdůležitější knihou, Koránu nerozumí. Úryvky z knihy se Pomáci učí v dětství nazpaměť.

Turečtinu ovládá malé množství starších Pomáků. Karpat, autor knihy The Turks of Bulgaria: the history, culture and political fate of a minority mluví o tom, že po období komunistického vůdce Todora Živkova, kdy muslimové a Pomáci byli násilným způsobem nuceni opouštět muslimskou víru se vším všudy, tak jak bulharští Turci, tak bulharští Pomáci vydávali speciální úsilí na to, aby mluvili mezi sebou pouze turecky a vytěsnili všechny bulharské výrazy, které v turečtině používali. Byly tendence opouštět bulharštinu, ač pro Pomáky bulharština byla mateřským jazykem.

V dnešní době se ale turečtina stává mezi mladými velmi populární. Mnoho mladých lidí se chce naučit turecký jazyk a odjet do Turecka za prací.

Praktická část

Nejvíce informací se nám na naší cestě podařilo získat pomocí rozhovorů. Praktickou část přestavují právě tři z rozhovorů, které byly nejrozsáhlejší. Tyto respondenty jsme potkávaly během cesty na různých místech a strávily jsme s nimi povětšinou více času, někdy i dnů. Dva rozhovory jsou s Bulhary křesťanského vyznání, kteří se ale o Pomácích rozvyprávěli, neboť jsou s nimi v kontaktu jako se svými kamarády nebo v členy své rodiny. Poslední rozhovor je potom přímo s jedním Pomákem a jejich rodinami.

Rozhovor s Dimitrijem, Velingrad

S naším prvním respondentem jsme se potkaly v městečku Velingrad, ve kterém žije celkem kolem 23 tisíc lidí. Dimitrij se ve Velingradu narodil a nyní zde bydlí se svými rodiči v rodinném domku, jehož součástí je restaurace, kterou také společně s rodiči provozuje. Dimitrijovi je 28 let, je křesťanského vyznání, studoval historii na univerzitě v Sofii a krom práce v restauraci, je také zaměstnancem zdejšího historického muzea. Několik let strávil v Rakousku, kde pracoval na farmě u známých. Říká, že zkušenost to byla dobrá, ale žít by v Rakousku jako přistěhovalec nechtěl. Vrátil se do rodného Velingradu a pokud nezůstane v budoucnu přímo tady, chtěl by žít v hlavním městě Sofii a věnovat se výuce historie na univerzitě.

Dimitrij se při rozhovoru o Pomácích rozpovídal především o jejich historii, odkud pocházejí, jak se do Bulharska dostali atd. (viz výše v kapitole Histortorie Bulharska a Pomáků). Mezi jeho přáteli bychom několik Pomáků prý také našli. On sám o nich ví, že jsou Pomáci, ale přímo se s nimi o jejich identitě nebo o tom, jestli nějak vnímají, že jsou Pomáci, nikdy nebavil. Oni sami o tom nemluví. Nevnímá je jako nějakou menšinu, protože se nijak neodlišují a nesnaží se o to. Mladí Pomáci, žijící ve městech se neodlišují ani vzhledem, oblékají se stejně. Rozdíl najdeme spíše v malých městech nebo vesnicích v okolí Velingradu a dalších rodopských měst. Tyto malé vesnice nebo města většinou obývají z velké části, ne-li úplně, právě Pomáci. Při příjezdu do takové vesnice či malého města, to je zřejmé na první pohled. Ženy jsou oblečeny jednolitě do dlouhých jednobarevných kabátků a hlavy si zakrývají barevnými šátky. To platí i u některých mladých dívek, ale některé jsou naopak oblečeny „normálně“, v riflích a tričku. Rozdíl je v tom, že ty dívky, které jsou zahaleny, už mají děti. Právě od té doby mění dívky své oblékání. U mužů bychom však takový rozdíl hledali těžko. Dále bychom Pomáky mohli identifikovat podle odlišného dialektu, který je pro ně charakteristický, ale v dnešní době se uchoval opět už jen ve vesnicích nebo místech, kde se Pomáci segregují ve větších skupinách. Nejedná se však o turečtinu, jak by se mohl někdo domnívat. Turecky Pomáci totiž nemluví. Nemají ani žádné vlastní noviny nebo média či politické strany.

Poslední zajímavostí, kterou nám Dimitrij sdělil je poměrně překvapivý fakt týkající se svateb pomáckých žen s arabskými muži. Arabové do Velingradu a dalších bulharských krajů, kde Pomáci žijí, přijíždějí, aby se zde oženili. Berou si za manželky mladé pomácké dívky, ale nezůstávají zde s nimi žít, vracejí se do svých zemí. Pouze požadují, aby chodily zahalené a bylo tedy pro okolí zřejmé, že vyznávají islám. Za to jim platí pravidelnou rentu. Nebylo řečeno přesně, jak je tato renta vysoká, ale údajně poměrně dost. Důvodem těchto sňatků je šíření islámu.

Rozhovor se Cvetanem, Rakitovo

Cvetan pochází z městečka Rakitovo, které sousedí s Velingradem. Je mu 30 let a vystudoval stavební inženýrství na univerzitě v Sofii. V současné době je zaměstnán na zdejší radnici jako vedoucí odboru urbanistiky. Mimo to se také účastní menších archeologických výzkumů v okolí společně s naším prvním respondentem Dimitkem, který nás se Cvetanem seznámil. Cvetan je křesťan - baptista stejně jako žena. Maminka jeho ženy je ale Pomačka, která si za muže si vzala baptistu. Její rodina měla problém s tím, že si nechtěla vzít Pomáka nebo někoho islámského vyznání, zatímco rodina jejího muže sňatku křesťana s Pomačkou nijak nebránila. Po svatbě se jim narodila dcera, nyní Cvetanova žena, která jako malá trochu šilhala. Rodina její matky tvrdila, že je to trest Aláha za to, že se neprovdala za muslima. Později se této rodině ale začalo dařit v jejich podnikání, což u pomackých rodin není časté. Vlastní pět obchodů s potravinami a tento úspěch, po delší době, kdy se už situace ohledně svatby s „nepomakem“ uklidnila, vnímají naopak jako dar za to, že si Pomačka vzala za manžela křesťana. Při vyprávění této historky se Cvetan trochu pousmívá. Zajímavý je však fakt, že manželka Cvetana a její bratr, děti Pomačky a křesťana, jsou oba křesťané. Jejich matka dále vyznává islám, ale dětem nechala víru svého muže. Údajně proto, že svého muže tolik miluje, ale Cvetan poznamenává, že důvodem je možná více pocit určité diskriminace nebo minimálně vidiny lepších příležitostí, v případě, že její děti budou křesťané. V dnešní době, podle Cvetana, už tyto rozdíly ale patrné nejsou.

Kromě své tchyně vypráví Cvetan i o další Pomacích, se kterými se běžně stýká. Mladí lidé mezi sebou nerozlišují, jestli jsou Pomaci nebo Bulhaři a stejně jak nám vyprávěl Dimitko, tak i Cvetan potvrzuje, že se Pomaci od ostatních nijak neliší. Také říká, že viditelnější rozdíl bychom našli spíše v menších vesnicích, kde žijí větší skupiny Pomaků a je více vidět zachování tradic a zvyků. Pomaci se také, podle Cvetana, berou dříve než Bulhaři, ale opět přikládá tento fakt tomu, že většina Pomaků žije na vesnicích, kde jsou dřívější sňatky běžné. Dále Cvetan potvrzuje Dimitkovu informaci o pomackých dialektech. Také podle Cvetana rozdíly mezi Pomaky a Bulhary hodně mizí, Pomaci se snaží co nejvíce integrovat mezi ostatní Bulhary. Upadají tak jejich tracice, mladí lidé se snaží stěhovat z vesnic do měst, minimálně kvůli studiu a pak tam většinou chtějí zůstat. Tradice tak udržují spíše jenom starší lidé žijící na vesnicích.

Rozhovor s Yusufem, Avramovo

Jak už bylo zmíněno výše, na Yusufa jsme dostali kontakt od Cvetana, našeho předešlého respondenta, kterému šel Yusuf za svědka jeho svatby. S tím byl nejdříve problém, protože Yusufově rodině se nelíbilo, že by měl jít za svědka kamarádovi, který je vyznáním křesťan. Nakonec byl „polehčující okolností“ fakt, že Cvetanova budoucí tchyně je také Pomačka.

Yusufovi je 26 let, vystudoval stavebnictví a geodézii, pokoušel se najít práci v Německu, což bohužel nevyšlo, a tak se vrátil do rodné vesnice Avramovo a hledá práci opět v Bulharsku. Popisuje, že najít zde práci není vůbec jednoduché, ani když má vystudovanou vysokou školu.

Rozhovor probíhal u Yusufa doma za přítomnosti i jeho rodičů. Atmosféra byla milá, ale z chování rodičů bylo patrné, že jsou z cizí návštěvy poněkud zaskočeni a nesví. Přesto se po chvíli rozpovídali a dozvěděli jsme se poměrně hodně informací.

Ze začátku jsme si povídali o jejich běžném životě, zvycích a tradicích, které dodržují. Podle slov Yusufa a jeho rodičů žijí naprosto běžný život, nemají pocit, že by se nějakým způsobem odlišovali o ostatních Bulharů, žijících v jiných vesnicích nebo městech (ve vesnici Avramovo žijí jenom Pomáci). Tradice však dodržují muslimské, tedy Ramadán, Bayram a další muslimské svátky. Také se chodí pětkrát denně modlit, pokud jim to čas dovolí. Muži se scházejí v mešitě, kterou si ve vesničce Avramovo během několika let svépomocí zdejší muži vybudovali. Ženy se modlí doma. Svatby probíhají údajně poměrně odlišně. Zvyky, které se dodržují při obřadu, mohou být v každé vesnici trochu jiné. Například v Avramovu mívají nevěsty modré šaty, ale nejedná s o konkrétní pomácký zvyk, záleží na jejich vlastní vůli. Co bychom však mohli brát za určitou tradici, je rituál, ke kterému dochází před samotnou svatbou. Ženich musí přijít ke své nastávající domů a „vykoupit“ si ji. Probíhá to tak, že ženich řekne částku, za kterou si chce nevěstu koupit a když rodina souhlasí, může být svatba. Kdyby se v budoucnu, chtěl manžel se svou ženou rozvést, musí jí tu slíbenou částku vyplatit. Jinak pomácké dívky si musí vzít za manžela vždy muslima, obzvláště v malých vesnicích, jako je Avramovo, kde žije pouze pomácká komunita a všichni vyznávají islám, by byla jiná varianta nepřípustná. Pomáci by si měli také brát dívku muslimku, ale už to není tak striktně dané jako u dívek. I když v malých vesnicích je stále, ve většině případů, běžný sňatek mezi Pomákem a Pomačkou, ve větších městech už jsou sňatky mezi Pomáky a dívkami křesťanského vyznání čím dál častější. Stejně tak pro Yusufa, který žil poslední dobou v Sofii, bylo ještě před deseti lety velmi důležité, aby jeho budoucí žena byla muslimka, ale dnes už mu na tom nezáleží.

Dále se Yusuf s jeho rodiči rozpovídali o práci. Yusufův otec pracuje ve fabrice na sádru, stejně jako většina můžu z vesnice. S prací pro ženy je to už ale horší, ani ve vesnici ani v blízkém okolí nejsou pro ženy pracovní příležitosti. Ženy tedy alespoň prodávají mléko, pro které si každý den přijede dodávka a rozváží ho dále do obchodů. Zbytek svého času potom tráví pěstováním ovoce a jeho zpracováváním pro vlastní potřebu nebo se ho pokoušejí prodat ve stáncích u silnic kolem vesnice. Další volný čas věnují především pletení nejrůznějších svetrů, ponožek, bačkor, dek atd. Tyto výrobky pak dávají svým dětem jako věno.

O politické situaci jsme se příliš nedozvěděly. Yusuf se jen zmiňuje o politické straně Ataka, což v překladu do angličtiny znamená attack, v češtině pak tedy útok, která proti Pomákům a muslimům veřejně vystupuje. Samotní Pomáci se ale do politiky nijak neangažují a žádnou vlastní politickou stranu nemají.

Dále Yusuf říká, že měl kvůli svému muslimskému jménu a vyznání několikrát problém při studiu na univerzitě. Ze strany některých profesorů pociťoval nevraživý přístup a odpor k jeho osobě, který si zdůvodňoval právě takto. Dodává, že se už několikrát ocitnul v situaci, kdy pro něj bylo nepříjemné být Pomákem v Bulharsku.

Na tuto poznámku navazují i rodiče Yusufa s tím, že pro ně byla nejhorší doba, kdy si museli měnit svá muslimská jména na křesťanská. Jednalo se o kampaň v 80. letech za vlády Živkova. Krom pobulharštění jmen a příjmení docházelo i k uzavírání mešit, omezování náboženských obřadů a uzavírání tureckých škol a kulturních zařízení. Rodiče na tuto dobu vzpomínají velmi neradi. Byla to pro ně doba, kdy se museli schovávat v lese, aby si jména měnit nemuseli, ale stejně je našli a pobulharštění se neubránili. Odpor proti pobulharštění byl potom potlačován násilím a údajně došlo i k usmrcení některých muslimů, kteří na změnu jména nechtěli přistoupit. Následně i Yusuf musel mít křesťanské jméno. Jmenoval se Krasimír. Naopak jako nejradostnější označuje Yusufova maminka dobu pádu Žižkova, kdy získali svá jména zpět.

Fotky z výzkumu


Birkova, Bulharsko. Autor: Petra Kváčová.
Společně s naším průvodcem Yusufem (vpravo nahoře) a pomáckou rodinou jeho sestry.


Avramovo, Bulharsko. Autor: Markéta Šanderová.
Loučení s pomáckou rodinou, která nás hostila při pobytu v ryze pomácké vesnici Avramovo.


Draginovo, Bulharsko. Autor: Markéta Šanderová.
Vesnice poblíž města Velingrad. Ženy v typickém oděvu pro denní nošení nakupující látky, vlnu a ručně tvořené pokrývky a krajkované ubrusy.


Draginovo, Bulharsko. Autor: Markéta Šanderová.
Provoz na silnicích je rozmanitý. Mezi auty, často značek BMW a Mercedes, se procházely krávy nebo oslíci. Snímek byl pořízen při čekání na autobus do města Velingrad.

Zdroj: Fotky byly pořízeny během terénního výzkumu v Bulharsku v roce 2011.

Použité zdroje

BURMOV, A., KOSEV, D., CHRISTOV, CH. Dějiny Bulharska. Praha : Státní nakladatelství politické literatury, 1958. 318 s.

AMORT, Čestmír. Dějiny Bulharska. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1980, 764 s.

WATKINS, Richard a Christopher DELISO. Bulharsko. 1. české vyd. Praha: Svojtka, 2008, 356 s. Z řady průvodců Lonely Planet. ISBN 978-80-7352-816-4.

WEITHMANN, Michael W. Balkán: 2000 let mezi východem a západem. 1. vyd. Překlad Jan Souček, Růžena Dostálová. Praha: Vyšehrad, 1996, 431 s. ISBN 80-702-1199-7.

KARPAT, Edited by K.H. The Turks of Bulgaria: the history, culture and political fate of a minority. 1. print. Istanbul: Isis Press, 1990. ISBN 97-542-8017-7.

ZAJÍCOVÁ, Naděžda. Situace bulharských mohamedánů, Pomáků, od dob Osmanské říše do roku 1989. Brno, 2012. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/179037/ff_m/Cela_prace_poprve.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav slavistiky. Vedoucí práce PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D.

Poznámky

Kontakty na Pomáky v Bulharsku (od Terezy Smékalové) - 00359 0 /899 184 179 (Niki - v Sofii) a na místa s pomáckým osídlením:

Čepelare - střední Rodopy
Jakoruda - západní Rodopy
sv. Petka - západní Rodopy
okolí Tetevenu (Galata, Gradešnica) - 100-120 km SV od Sofie
Satovča až k Goce Delčev - západní Rodopy
Smoljan - střední Rodopy

        

—-

Počet shlédnutí: 199

1)
WEITHMANN, Michael W. Balkán: 2000 let mezi východem a západem. 1. vyd. Překlad Jan Souček, Růžena Dostálová. Praha: Vyšehrad, 1996, 431 s. ISBN 80-702-1199-7.
2)
KARPAT, Edited by K.H. The Turks of Bulgaria: the history, culture and political fate of a minority. 1. print. Istanbul: Isis Press, 1990. ISBN 97-542-8017-7.
3)
ZAJÍCOVÁ, Naděžda. Situace bulharských mohamedánů, Pomáků, od dob Osmanské říše do roku 1989. Brno, 2012. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/179037/ff_m/Cela_prace_poprve.txt. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav slavistiky. Vedoucí práce PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D.
5)
Stránky projektu Pestrá Evropa. Krajane.czu.cz [online]. [cit. 2012-10-25]. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki-pkokaisl/doku.php?id=turci_v_rumunsku
6)
Bulharsko.evropou.cz [online]. [cit. 2012-10-26]. Dostupné z: http://bulharsko.evropou.cz/fotky/velke/bulharsko-mapa-velka.jpg
7)
National statistical institute. Population Census 2011 [online]. [cit. 2012-10-13]. Dostupné z: http://www.nsi.bg/census2011/PDOCS2/Census2011final_en.pdf
8)
BURMOV, A., KOSEV, D., CHRISTOV, CH. Dějiny Bulharska. Praha : Státní nakladatelství politické literatury, 1958. 318 s.
9) , 11)
AMORT, Čestmír Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1980. 764 s.
10)
WATKINS, R., DELISO, Ch. Bulharsko. Praha : Svojtka, 2008. 356 s. ISBN 978-80-7352-816-4.
12)
Wikipedie the Free Encyklopedia [online]. 2012 [cit. 2012-10-16]. Bulharsko. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Bulharsko#cite_note-nsi-2>.
pomaci-bulharsko.txt · Poslední úprava: 10. 10. 2020 (01:31) (upraveno mimo DokuWiki)