ZAKARÍA BOTROS & RAYMOND IBRAHIM

Poprvé jsem se s otcem Botrosem setkal v českém překladu textu o jeho aktivitách v roce 2008 na webu Eurabia.cz. Tehdy mne oslovila jeho znalost islámské historie a Mohamedových výroků. Již delší čas jsem přemýšlel o tom, jak Botrosova kritická zjištění o zakladateli islámu Mohamedovi zpřístupnit i českému čtenáři.

Základem této knihy se stala jeho televizní přednáška Zvrácené sexuální praktiky prorokovy, kterou do angličtiny z arabštiny přeložil Raymond Ibrahim. K ní jsou přiloženy tři další kapitoly na téma islám a sex z pera překladatele Raymonda Ibrahima.

Proč jsme k vydání zvolili právě otázku Mohamedovy sexuality? Protože právě ona je skvělým dokladem jeho skutečného morálního profilu. Tedy spíše nemorálního. Pro muslimy je Mohamed prototypem dokonalého člověka přesně odpovídajícího Alláhovým představám a každý správný muslim se má snažit jej napodobovat co nejvěrněji – včetně jeho sexuálního života.

Ideál správného islámského chování se odvíjí od Koránu, Mohamedových výroků a tradice prvních generací muslimů. Protože islám nepřipouští žádný jiný výklad Koránu a islámské praxe než ten, který mají na svědomí Mohamed a jeho následovníci, dostal se do dosti problematické situace při řešení otázek, jak čelit novým výzvám, jež přináší jak vývoj lidské civilizace, tak i šíření islámu do různých kultur a civilizací.

Muslimové si tedy vypomáhají tím, že různě manipulují jak s jednotlivými verši Koránu, tak s Mohamedovými výroky. Tyto manipulace se týkají tzv. historické posloupnosti koránských veršů a souvislostí výroků Mohameda, které jsou dále děleny do kategorií dle jejich údajné důvěryhodnosti.

Protože islámu schází podobně kodifikovaná sbírka, jakou v křesťanství představuje Bible, je tak odkázán pouze na rozhodnutí jednotlivých muslimských představitelů, kteří jsou muslimy akceptováni jako znalci islámu. Takže rozhodnutí jednoho muslimského teologa o tom, že nějaký Mohamedův výrok je neplatný či slabý, může být v rozporu s názorem jiného teologa, který stejný výrok může označit za platný a správný.

K tomu se ještě přidává skutečnost, že obsah rozhodnutí se může měnit podle místa a doby. Tedy to, co nějaký teolog v nějakou dobu zakáže, může později tentýž teolog prohlásit za povolené, tudíž zde neexistují žádné konzistentní názory, výklady a praktické aplikace.

Citace z Mohamedova životopisu a jeho výroků, které v této knize zmiňuje otec Botros, tak mohou být jedním muslimem zpochybněny, ale druhým označeny za pravdivé. Či dnes v neislámské společnosti zpochybňovány, ale zítra v islámské společnosti potvrzovány.

K tomu se váže ještě jeden důležitý fakt, s nímž se otec Botros setkává ve své polemice s muslimy, a sice skutečnost, že většina muslimů ani pořádně nezná islámskou historii, Mohamedovy výroky a souvislosti veršů v Koránu.

Botrosovým motivem není podněcovat Západ proti islámu, prosazovat „židovské zájmy“, nebo „démonizovat“ muslimy, ale odvrátit muslimy od mrtvého dogmatismu šaríje k duchovnosti křesťanství. Mnoho západních kritiků nechápe, že má-li být radikální islám odzbrojen, je třeba místo něj jeho vyznavačům nabídnout něco teocentrického a duchovně uspokojujícího -nikoliv sekularismus, demokracii, kapitalismus, materialismus, feminismus atd. Ideologie jednoho pojetí náboženství mohou být nahrazeny pouze pravdami jiného. A tak otec Zakaría Botros bojuje ohněm proti ohni.

Právě proto je Botros ve své polemice s muslimy úspěšnější než Evropa ve svém tažení proti radikálnímu islámu a současném podlézání islámu svým appeasementem a snahou umlčet kritiky islámu jejich označováním za rasisty, xenofoby a islamofoby.

Botros zná muslimy z každodenního života a ví, že jsou mezi nimi lidé dobří i zlí, ale všichni jsou to lidé nábožensky založení, a že pokud je chcete odvrátit od radikalismu a netolerance, musíte odstranit i myšlenkový zdroj extremismu a radikalismu. A tím je podle Botrose právě islám a jeho původní interpretace obsažená v Koránu a Mohamedově životě a výrocích.

Botros ve své činnosti ignoruje západní orientalisty a jejich názory na islám (například podle Ignáce Goldzihera,¹⁾ jednoho ze zakladatelů islamologie, jsou všechny Mohamedovy výroky podvrh a počátky islámu jsou spíše souborem mýtů než pravdou), protože ví, že není podstatné, co si myslí orientalisté, ale v co věří muslimové.

Tento text je součástí série knih na téma apologetiky mezi islámem a křesťanstvím, kterou jsme se rozhodli v našem nakladatelství otevřít. Rozhodně ale není určen pouze křesťanům, ale také ateistům a příslušníkům jiných náboženství, protože otázka morálky islámského proroka je téma, jímž by se měli zabývat lidé bez ohledu na své náboženské přesvědčení. Tedy i muslimům, aby se zamysleli, kdo je podle nich nejlepší z lidí.

Snad Vám tato skromná kniha pomůže lépe pochopit jak islám, tak i důvody, proč jsou sociologické myšlení muslimů a pohled islámu na společenské chování neslučitelné s naší civilizací a kulturou. Otázka sexuality je totiž i otázkou společenských mravů.

Lukáš Lhoťan

Zakaría Botros je křesťanský kněz koptské církve. Narodil se v Egyptě v roce 1934. Na kněze byl vysvěcen roku 1950 v Káhiře. Egyptské úřady jej dvakrát uvěznily za kázání evangelia muslimům. Poprvé v roce 1981, a to k jednomu roku věznění, a podruhé v roce 1989, kdy byl odsouzen za šíření křesťanství mezi muslimy k doživotnímu věznění. Poté mu bylo doživotní věznění změněno na vyhnání do exilu. Botros odešel na Západ, ale se šířením evangelia mezi muslimy neskončil, pouze změnil strategii.

Botros patří mezi hlavní kritiky islámu v Egyptě a muslimové vypsali odměnu 60 milionů amerických dolarů pro toho, kdo ho zabije. Jeho veřejná vystoupení často provázejí výhružky násilím ze strany muslimů. Kvůli nim bylo například zrušeno jeho veřejné vystoupení v rakouském hlavním městě Vídeň v roce 2012.

Skupina muslimských aktivistů z Egypta také po své vládě požaduje, aby nechala Botrose zatknout a odvézt zpět do Egypta, kde by měl být souzen za svou kritiku islámu, protože podle islámského práva si za kritiku islámu zaslouží trest.

Botros je znalec islámské historie, teologie a Koránu a jeho přednášky mají na muslimy zkázonosný dopad. Podle tvrzení islámského duchovního Ahmada al-Qataniho v katarské televizi Al-Džazíra ročně opouští islám kolem šesti milionů lidi, většinou ovlivněných právě argumenty Zakaríji Botrose.

Botrosovu rodinu postihla tragédie, když muslimové zavraždili jeho bratra za šíření evangelia mezi muslimy. To Botrose motivovalo k hlubšímu studiu islámu a následování bratrova odkazu v šíření evangelia. Na otázky novinářů, co říká na vyhlášení odměny 60 milionů dolarů na svou hlavu, odpověděl Botros vtipně, že na dopadení Usámy bin Ládina Američané vypsali odměnu 25 milionů amerických dolarů, takže práce pro evangelium má větší cenu než práce pro islám.

Raymond Ibrahim je spisovatel, badatel a překladatel se specializací na arabskou historii a jazyk. Narodil se roku 1973 v USA rodině egyptských přistěhovalců z řad koptské menšiny. Vystudoval California State University ve Fresnu (kde získal tituly BA a MA) s diplomovou prací na téma vojenských střetnutí islámu a Byzance na počátku vzniku islámu. Ibrahim pracoval v Kongresové knihovně USA, byl náměstkem ředitele Middle East Forum. V současné době působí v David Horowitz Freedom Center. Jeho nejznámější knihy jsou Crucified Again: Exposing Islams New War on Christians (Regnery, 2013) a The Al Qaeda Reader (Doubleday, 2007). Jeho komentáře vycházejí v mnoha světových mediích. Například ve Financial Times, Jerusalem Post, Los Angeles Times, Washington Post, Washington Times a na internetových stránkách mnoha známých institucí, jako jsou Bloomberg, Christian Post, FrontPage Magazine, Gatestone Institute, the Inquisitr, Jihad Watch, NewsMax, National Review Online a další. Přednáší mnoha americkým vládním i nevládním organizacím (například National Intelligence University či Defense Intelligence Agency) a také svědčil před Kongresem USA v souvislosti se selháním strategie vládní administrativy vůči islámu.

Otec Zakaría Botros nedávno uvedl pořad na téma „Čtu jen to, co se objevuje v islámských rozpravách o morálce a o tom, že morálka je – nebo by měla být – jedním z typických znaků 'proroctví'.“ Na začátku pořadu položil ústřední otázku: „Byl prorok Mohamed morální člověk – ten nejslušnější z lidí, kterého by měl následovat celý svět?“

Pořad zahájil odkazem na citát ibn Tajmíji²⁾, který v něm popisuje atributy proroctví. Ibn Tajmíja tvrdil, že existuje spousta falešných proroků, jako třeba „lhář“ Musajlima³⁾, Mohamedův současník. Došel k závěru, že mnozí z těchto takzvaných proroků jsou ve skutečnosti „posedlí“ a že jedinou možností, jak zjistit, jestli je nějaký prorok pravý, je pečlivě prostudovat jeho životopis („síru“) a skutky a zvážit, jestli je tohoto titulu vůbec hoden.

Šlo o první z několika dílů věnovaných studiu konceptu morálky a proroctví (s tím, že to první posiluje to druhé) a tématem tohoto konkrétního dílu byla „čistota“ (tahára): „Byl Mohamed ,čistý' člověk?“ – v tomto kontextu se otázka týkala jeho sexuálních mravů (respektive jejich neexistence).

Po úvodu se Botros zadíval do kamery a diváky upozornil: „Tento díl je vhodný jen pro dospělé! Bude zde probírána řada věcí, ze kterých se budete studem červenat, proto vás prosím, ať ženy a děti odejdou z místnosti.“

Pak vyzval muslimy, kteří pořad sledovali, aby si neustále kladli otázku: „Je tohle opravdu ten prorok, které následuji?“ a pustil se do líčení Mohamedových sexuálních návyků.

Nejprve z Koránu přečetl verše, které jasné říkají, že Mohamed je vzorem všech ctností a morálky, např. „Vždyť vskutku povaha tvá (Mohamedova) je vznešená“ (68:4).

Dále cituje islámské učence, např. ibn Kathíra⁴⁾, kteří všichni trvali na tom, že Mohamed byl „nejšlechetnější z lidí a největší z proroků“.

Botros a druhý moderátor, bývalý muslim – kněz – trval na tom, že v tomto konkrétním dílu musí být muž, aby se nestyděl popisovat Mohamedovy sexuální návyky –, mluvili o třetím verši ze čtvrté súry Koránu, v němž je počet manželek muslima „omezen“ na čtyři plus „ty, jimiž vládnou pravice vaše“, tj. otrokyně.

To Mohamedovi očividně nestačilo, tvrdí Botros; proto musel být „zjeven“ celý verš, který mu povoloval další ženy (Korán 33:50). Otec Botros dokonce pečlivě sepsal seznam všech žen – je jich 66 –, které měly s Mohamedem sexuální vztah.

Batros řekl, že to bylo zcela běžné: podle životopisu Mohameda od al-Halabiho⁵⁾ si Mohamed může vzít kdykoli jakoukoli ženu, a to i proti její vůli; a když se Mohamedovi zachtělo vdané ženy, její manžel se s ní musel rozvést Podle ibn Sada⁶⁾, který napsal další biografické pojednání o Mohamedovi, „Prorok nezemřel, dokud nesměl mít všechny ženy“ (viz Kítáb al-Tabaqat al-Kabír sv. 8,194).

Najednou se ozval druhý moderátor: „A co všechny ty zvěsti, že Mohamed vykazoval homosexuální sklony?“ Botros sklopil hlavu a zamumlal: „Vy o tom přece jenom chcete mluvit?“ Spolumoderátor byl neoblomný, prý je to pro vlastní dobro muslimů, když budou vědět všechno.

A tak Botros, poté, co se muslimským divákům omluvil s tím, že je mu to nesmírně trapné, řekl: „Podívejte se, my jsme pouhými čtenáři, mluvíme jen o tom, co jsme četli přímo v islámských knihách! Jestli se to muslimům nelíbí, měli by jít a tyto knihy spálit.“

První příběh, který kněz vyprávěl, se točil kolem hadísu, který je, třebaže ho někteří učenci označují za „slabý“, podle Botrose obsažen ve 44 islámských knihách – včetně některých velmi uznávaných sbírek, např. od al-Bajhakiho⁷⁾ a al-Halabiho.

Podle tohoto hadísu muž jménem Zahír, který tvrdil, že ho „prorok miluje“, řekl, že Mohamed se k němu jednoho dne najednou přikradl a zezadu ho objal. Zahír vylekaně vykřikl: „Odstup!“ Když se ale otočil, zjistil, že to je Mohamed, přestal se bránit a „prorokovi se zády přitiskl na hruď – mír a požehnání s ním.“

Další zajímavý hadís ze sbírky al-Bajhakiho, který se objevuje i v Sunan Abú Daud⁸⁾ (jedné ze šesti kanonických sbírek), líčí Mohameda, jak si vyhrnuje košili před mužem, který ho pak zlíbá po celém těle, „od pupku k podpaží“.

Botros se pak podíval do kamery a řekl, „Představte si, kdyby si šejk Al-Azharu⁹⁾ (nejbližší islámský ekvivalent papeži) chodil mezi lidmi a vyhrnoval si košili, aby ho muži mohli líbat na těle.“ (A pak pro efekt několikrát mlaskl jako při polibku).

Druhý moderátor řekl: „Ale je toho ještě víc, že?“ Botros: „Ano, opravdu je. Podle nejméně dvaceti islámských zdrojů – jako jsou hadísy Ahmeda ibn Hanbala¹⁰⁾ – Mohamed s oblibou sál jazyky chlapců a dívek…“

Otec Botros se nyní pustil do čtení z různých zdrojů, jako jsou hadísy od Abú Hurejry (považovaného za mimořádně spolehlivého vypravěče)¹¹⁾, podle nichž Mohamed saje jazyk dvěma synům svého bratrance Alího (a svého čtvrtého budoucího nástupce), Hassana a Husseina.

Dále četl hadís o tom, jak Mohamed saje jazyk své vlastní dceři, Fátimě. Otec Botros také dodal, že arabský výraz pro „sát“ (muss) nemůže znamenat, jak tvrdí někteří jeho obhájci, nic jiného než „sát“. „Koneckonců,“ jak dodal tento bystrý kněz, „totéž slovo se objevuje i při líčení Mohamedových 'aktivit' s jeho manželkami, zejména s jeho milovanou dětskou nevěstou, Aišou.¹²⁾“

S výrazem naprostého znechucení se Botros obrátil na kameru a řekl: „Drahá paní, představte si, na pouhý okamžik, že přijdete domů a najdete svého manžela, jak saje vaší dceři jazyk. Co byste udělala? A co hůř: je to váš prorok, ten ,nejmorálnější' z lidí, muž, který měl jít příkladem celému světu! Muž, který veřejně sál jazyk svým manželkám, svým dcerám a mladým chlapcům. Jsou tohle snad činy člověka, jenž je v Koránu popisován jako vrchol morální dokonalosti?“

Druhý moderátor: „Pokračujte!“ „Mohamed nedokázal usnout, dokud nepolíbil svou dceru Fatimu a nepřitiskl svou tvář na její hruď.“ (Kněz i tady ocitoval příslušné zdroje). „Drahá paní! Co byste řekla tomu, kdyby váš manžel spal s tváří přitisknutou na prsa vaší dcery – to mají být ty morální výšiny?!“

Zde se otec Botros, celý sklíčený, začal omlouvat s tím, že si umí představit, jak znepokojivé musí všechny tyto příběhy pro muslimy být, načež ho druhý moderátor ujistil: „Vy za to nemůžete, otče, mohou za to muslimové, kteří tyto odporné případy zaznamenali. Ať tak či onak, muslimové o tom už určitě vědí. Pokračujte, prosím.“

Botros tedy přečetl ještě několik hadísů, včetně jednoho od Ahmada ibn Hanbala, který zaznamenal, jak Mohamed spatřil dvou- až tříletou dívku v náručí její matky. Byl jí tak „okouzlen“, že matce řekl: „Při Alláhovi, až tato dívka dosáhne věku na vdávání, a jestli já budu stále živ, rozhodně se s ní ožením.“

Další hadís pak popisoval, jak Mohamed nakonec umírá dříve, než dívka dosáhla věku vhodného pro vstup do manželství, na což reagoval nyní již značně rozzlobený kněz výkřikem: „Ách, chudák prorok! Tuhle už nestihl!“

Pak vyzval diváky, aby měli tento poslední hadís na paměti, kvůli „kontextu“, než se pustil do čtení dalšího hadísu, tentokrát ze Sunan Bin Saíd¹³⁾, podle něhož Mohamed řekl: „Objímal jsem ji takto a takto, když byla ještě dítě, a zjistil jsem, že ve mně vzbuzuje žádost.“

„Takového proroka chcete následovat?!“ zvolal pobouřeně tento koptský kněz. „Kde je jeho morálka? Tohle že je ten člověk, kterého muslimové tak otrocky následují? Myslete hlavou!“

Bylo už pozdě, ale otec Botros ještě nebyl se soupisem svých zjištění o prorokových „sexuálních“ návycích u konce (tyto pořady trvají hodinu a půl).

Když tedy přešel k dalšímu hadísu, popisujícímu Mohameda, jak leží vedle mrtvé ženy v hrobě, a odkazujícímu na hadísy z kategorie „styk s mrtvou ženou“, raději jsem televizi vypnul a šel jsem spát – až do této chvíle, kdy (poněkud neochotně) reviduji své poznámky k této zprávě.

Když jsme našeho koptského kněze opouštěli v minulém díle, četl z hadísů o tom, jak byl prorok islámu „okouzlen“ dvou- až tříletou dívkou (s tím, že doufá, že se dožije toho, že si ji bude moct vzít za manželku), a jak si „lehl“ do hrobu k mrtvé ženě.

Tento díl otec Botros zahájil líčením prorokových „transvestitních“ sklonů. Četl z několika hadísů, včetně Sahíh al-Buchárí¹⁴⁾, – zde poznamenal, že v islámských knihách je na toto téma nejméně 32 různých odkazů –, ve kterých Mohamed často lehával v posteli převlečený do ženských šatů, zejména do oblečení své dětské nevěsty Aišy.

Otec Botros: „Možná že si muslimové myslí, že se oblékal jen do Aišiných šatů? Byla to jeho 'favoritka', a tak možná poté, co s ní dělal důvěrnosti, jen vedle ní ležel v posteli v jejích šatech?“

Pak divákům nabídl zajímavý a mnohé odhalující hadís, ze Sahíh al-Buchárí (sv. 2, s. 911), v němž je zaznamenáno, jak Mohameda říká: „Zjevení (tj. Korán) ke mně nikdy nepřichází, když jsem oblečen v dámských šatech – s výjimkou chvil, když jsem v těch Aišiných,“ což znamená, že nosit ženské oblečení bylo prorokovým zvykem.

Otec Botros pak přešel k některým komentářům v Tafsír al-Qurtubi¹⁵⁾ – v autoritativním výkladu Koránu. Četl z nich, jak Aiša říká, že jednoho dne, když Mohamed ležel nahý v posteli, na dveře zaklepal Zaíd; Mohamed mu, aniž se oblékl, otevřel, „objal ho a políbil ho“ – nahý. Jinde dochází Qurtubi k závěru, že „prorok – mír a požehnání s ním – se neustále věnoval ženám.“

Otec Botros se pak zeptal muslimů: „Tak tohle je ten váš prorok – nejmravnější z lidí? Místo aby se neustále věnoval třeba modlitbě nebo konání dobrých skutků, se neustále věnoval ženám?“

Pak začal číst z Kitáb al-Tabaqat al-Kabír (sv. 3, s. 371), v němž Mohamed říká: „Moje největší lásky jsou ženy a parfémy: hlad dokážu utišit jídlem, ale žen se nenasytím nikdy.“ Další hadís: „V jídle a pití se dokážu držet zpátky – se ženami ne.“ Když otec Botros dočetl tyto řádky, jen se zadíval do kamery a zavrtěl hlavou.

Pak se pustil do čtení zajímavého příběhu (z Umdat al-Qari a Kitáb al-Tabaqat al-Kabír). V něm Alláh údajně poslal Gabriela za Mohamedem s nějakým nebeským pokrmem (zvaným al-kofid) a Gabriel Mohamedovi poručil: „Jez!“ – stejně jako když Gabriel přišel k Mohamedovi a řekl: „Čti!“ („ikra“, první zjevené slovo Koránu). Zpráva dále cituje Mohameda, jak řekl, že toto jídlo „mi dalo sexuální potenci čtyřiceti nebeských mužů“.

Otec Botros pokračoval četbou ze Sunan al-Tirmidhi¹⁶⁾, kde se píše, že „nebeský muž“ má sexuální potenci stovky smrtelníků. Kněz se podivil: „Když to tedy spočítáme, 40 x 100, můžeme konstatovat, že když Mohamed snědl své nebeské afrodizi-akum, měl sexuální potenci 4 000 mužů? Opravdu, ummo¹⁷⁾, tímhle si chce prorok získat slávu? Tím, že to byl nepříčetný sexuální maniak?“ Pak o něco odlehčeněji dodal: „Představte si to překvapení, až se na Západě zjistí, že to byl zase Mohamed, kdo jako první objevil Viagru!“

Zakaría Botros pak četl ještě z dalších zdrojů, například ze Sunan al-Nasáí¹⁸⁾, o tom, jak Mohamed během jediné noci „navštěvoval“ všechny své ženy, aniž se mezi jednotlivými návštěvami umýval. Kněz se podivil: „Proč vůbec zaznamenávat něco tak obscénního a trapného?“

Nejzábavnější asi bylo Botrosovo líčení poměrně dlouhého příběhu zaznamenaného v knize Al-Bidájah wa al-Nihájah od ibn Kathira. Zde je přepis tohoto zdlouhavého vyprávění:

Když muslimové přemohli Židy z Chajbaru¹⁹⁾ a vyplenili jejich majetek, v kořisti, která připadla prorokovi, byl mimo jiné i osel. Prorok k němu přišel a zeptal se ho: „Jak se jmenuješ?“

Osel odpověděl: „Jazíd ibn Šiháh Alláh z mých předků vybral 60 oslů, na kterých nesmí jezdit nikdo kromě proroků. Žádný z potomků mých dědů už nežije, kromě mě, a žádný z vašich proroků už nežije, kromě tebe, můžeš tedy na mě jezdit. Předtím jsem patřil jednomu Židovi, ale často jsem ho shazoval, a tak mě kopal do břicha a tloukl po hřbetě.“

Zde se kněz zasmál a podotkl: „Osel a praktikuje takíju²⁰⁾!“ Pak pokračoval ve čtení. „Prorok – mír a požehnání s ním – mu řekl: ,Budu ti říkat Jafúr. Jafúre!' Jafúr odpověděl: 'Poslouchám.' 'Toužíš po ženách?' Osel odvětil: ,Ne!'“

Kněz zvolal: „Dokonce i osel zrudne studem před otázkami vašeho proroka posedlého sexem! Máme tady něco, co je považováno za zázrak – mluvícího osla; a i když se váš prorok mohl tohoto zvířete zeptat na cokoli, bylo jeho nejnaléhavější otázkou, jestli touží po ženách?“

Pak otec Botros přečetl ze Sahib al-Buchárí (sv. 5, s. 2012) příběh, v němž Mohamed vešel do domu mladé ženy jménem Umaima bint Nua'm a přikázal jí: „Oddej se mi!“ Žena odpověděla: „Měla by se snad královna oddávat chátře?“ Mohamed jí se zaťatou pěstí nejprve vyhrožoval, ale pak ji poslal za jejími rodiči.

Zakaría Botros: „Vidíte, lidé, i tehdy, v těch temných dobách, existovali zásadoví lidé, kteří neustupovali hrozbám a nátlaku. Tou hlavní otázkou ale je, proč se Mohamed neřídil příkazem z jeho vlastního Koránu – [dovolili jsme ti…] každou ženu věřící, jestliže se sama darovala prorokovi (33:50) – a snažil se tuto mladou dámu k sexu donutit?“

Nakonec, s výrazem naprostého znechucení, kněz přečetl část hadísu (sv. 6, s. 395), v němž Mohamed tvrdí, že: „V nebi bude Marie, matka Ježíše, jednou z mých manželek.“

„Zapřísahám tě, proroku,“ pravil tento koptský pravoslavný kněz, „nezatahuj naše svaté do svých špinavostí…“

Na začátku dalšího dílu otec Botros znovu četl ze slavného úryvku z ibn Tajmíji o tom, jaký je rozdíl mezi skutečnými a falešnými proroky. Podle ibn Tajmíji existuje mnoho falešných proroků, jako je například „lhář“ Musajlima, a mnozí z těchto takzvaných proroků byli ve skutečnosti „posedlí“ a jediný způsob, jak zjistit pravost proroka, je podívat se blíže na jeho životopis (síru) a skutky. Jen tak zjistíme, jestli je skutečně hoden titulu proroka.

Otec tento dlouhý citát zakončil slovy: „Výborně, ibn Tajmíjo! Alespoň tohle jsi věděl.“

Diváci pak dostali obvyklé varování: „Tento pořad je pouze pro dospělé! Mladé dámy a děti by teď měly odejít.“ Pak diváky vyzval, aby měli na paměti, že když čte o Mohamedovi, „tohle je prorok, jehož následujete. Nezapomínejte na to, muslimové!“

Pak otec Botros zahořekoval na tím, že 1400 let se kolem Mohameda staví obrovské bariéry, aby žádný jeho kritik – ani muslim, ani nevěřící – nemohl kritizovat jeho život: „Ale nadešel čas, přátelé, bariéra je prolomena!“

Poté shrnul poslední tři díly věnované Mohamedovým sexuálním praktikám – včetně (ale nejenom) toho, jak sál jazyk chlapcům a dívkám, líbal na hrudník svou vlastní dceru Fatimu, jak „toužil“ po dvou- až tříletých dívkách, lehl si k mrtvé ženě, měl homosexuální sklony, jak přijímal zjevení v dámském oblečení, kopuloval s devíti ženami v řadě, aniž se mezi nimi umyl (a následně se tím ještě chlubil), jak vítal lidi nahý a jak prohlásil, že v nebi bude souložit s Ježíšovou matkou Marií. (Tady kněz se znechuceným výrazem vykřikl: „Ale no tak, člověče! Probuď se!“)

Nový díl zahájil tím, že v nejméně 34 knihách, včetně Tafsír al-Qurtubi a Sahíh Muslim²¹⁾, je zaznamenáno, že Mohamed se „mazlil“, „líbal a souložil v době půstu, i když to ostatním zakazoval“.

Druhý moderátor řekl: „Zajímavé. My ale víme, že proroci mají zvláštní výjimky. Máte něco konkrétnějšího?“ Otec Botros: „Dobře. A co třeba tohle: prorok navštěvoval ženy (souložil s nimi), když menstruovaly – omlouvám se za toto nechutné téma! Odpusťte mi to!“

Pak poukázal na to, že hlavní problém spočívá v tom, že Korán (2:222) – „vlastními slovy Mohameda“ – zakazuje muslimům se k menstruujícím ženám přiblížit.

Dále ocitoval řadu hadísů, které potvrzují, že Mohamed bez omezení s menstruujícími ženami souložil. Citoval i ze Sahíh al-Buchárí (sv. 5, s. 350), kde se píše, že když Mohamed zatoužil po menstruující ženě, položil ji na kus látky a vzal si ji. Kněz se neudržel a vykřikl: „Ale no tak! To sis nemohl vybrat některou

jinou ze svých 66 žen? Prostě to musela být ta, co zrovna měla menstruaci?“

Poté se naléhavě zadíval do kamery: „Ale vážně, lidé, nestydíte se za to? Já rozhodné ano – a to o nich jen mluvím. Ale tohle že má být váš 'prorok' – ten, který vám jde příkladem?“

Pak se pustil do čtení hadísu, který je obsažen i v šesti kanonických sbírkách a v němž prorokova mladá manželka Aiša vypráví, jak jí prorok v době její menstruace, kdykoli na ni dostal chuť, přikazoval, aby s ním měla sex, načež otec Botros vykřikl: „Přikázal?! To je znásilnění! Co je tahle osoba, kterou uznáváte, vlastně zač?“

Citoval i řadu dalších hadísů, které všechny dokazovaly Mohamedovu sexuální náklonnost k menstruujícím ženám -kterou Korán zakazuje – a dodal: „Lidé, chová-li se takto boží prorok, co lze očekávat od obyčejného člověka?“

Druhý moderátor se ho zeptal: „Nemohli se tak chovat i další muži?“ Otec Botros: „Ano, prorok byl ke svým nohsledům velkorysý, vždycky jim dokázal dobře poradit, jak z problému ven. Podle osmé sbírky hadísů ibn Abbas vyprávěl, jak mu Mohamed řekl, že když si muž nedokáže pomoct a má se svou menstruující manželkou sex, stačí mu se vyplatit jedním dinárem; když s ní má sex ke konci cyklu, kdy už žena tolik nekrvácí, stačí zaplatit půl dináru – má slevu!“ (Řekl anglicky „discount“ a rozesmál se.)

Moderátor: „Poukázal jste na to, že Mohamed měl mnoho žen, proč vlastně cítil potřebu souložit s těmi, které zrovna menstruovaly?“

Otec Botros: „Vidím, že už vám to začíná docházet. Důvod je prostý, příteli, Mohamed měl rád – otec Botros zde ostentativně ohrnul nos – odér menstruační krve.“ Pak ocitoval as-Sujútí, kde Aiša vzpomíná, jak jí Mohamed řekl: „Pojď sem,“ načež ona opáčila: „Ale já mám menstruaci, proroku boží.“ On jí ale přikázal: „Odhal si stehna,“ a pak jí na ně přitiskl tvář a hrud.

Otec Botros: „Pomozte mi, lidé! Jak se může tak zvrácené chovat prorok – ,nejvyšší ideál'?“

Pak přečetl hadís ze Sahíh al-Buchárí (sv. 6, s. 2744), ve kterém Aiša vypráví, jak jí Mohamed, když menstruovala, pokládal hlavu do klína a u toho recitoval Korán.

„A recitoval u toho Korán!“ zvolal otec Botros.

Pak četl z Ahkám al-Korán (sv. 3, s. 444), kde jedna žena prohlašuje, že nabírala vodu ze studny, ve které byla nejen menstruační krev, ale i psí maso a všemožná jiná špína, a dávala ji Mohamedovi pít.

„Co se stalo s Koránem 2:222?! I přesto může ,pečeť proroků' pít tak odpornou vodu?“

Pak sklopil oči a zavrtěl hlavou: „Mohamede, Mohamede, Mohamede…“

Když jsme kněze minule opustili, právě hovořil o Mohamedově zálibě v menstruujících ženách – i když je v samotném Koránu zakázáno, aby se k nim muži přibližovali.

Nyní měl v úmyslu popsat, jak byl Mohamed nevěrný svým manželkám (i když jeden by řekl, že uvedením množného čísla se věrnost stává jaksi bezpředmětnou), jak sexuálně zneužíval jiné a také jak se uchyloval k velmi obscénní mluvě.

Nějakou dobu se otec Botros věnoval dobře známému příběhu o tom, jak podvedl svou manželku Hafsu s otrokyní (bohužel v tomto textu nelze zachytit tu rozpustilost, se kterou kněz tento příběh vyprávěl.)

V kostce řečeno, když Mohamed Hafse přikázal, aby jela navštívit svého otce, ona si v půli cesty uvědomila, že je právě „její den“, tj. den, kdy za ní má Mohamed přijít a upevnit „manželský vztah“. Rychle se proto vrátila domů (otec Botros poznamenal: „Dobře ho znala. Věděla, že kdyby mu nebyla ve ,svůj den' k dispozici, vyváděl by a popadl by první ženu, která se mu naskytne!“). A skutečně Mohameda přistihla, jak souloží s otrokyní v její vlastní posteli. Mohamed otrokyni rychle poslal pryč a Hafse řekl, že když to zůstane mezi nimi, už nikdy s touto otrokyní nic mít nebude.

Marně, Hafsa byla velmi výřečná, a tak se zakrátko všechny jeho manželky proti jeho neustálému koketování vzbouřily. Jak řekl otec Botros: „Když už byla situace neúnosná, Mohamed se rozhodl, že jim předhodí ,další zjevení'. Tím byla súra zvaná „Zákaz“ (66:1-11), ve které údajně Alláh kárá Mohameda za snahu potěšit své ženy tím, že je nepodvádí, a manželkám hrozí, že jestli nebudou poslušné, Mohamed se s nimi rozvede – vlastně půjdou všechny do pekla.“

Pak se otec Botros zadíval do kamery a řekl: „Představte si, drahá paní, kdyby vás váš manžel pro něco poslal a vy byste ho po svém návratu našla v posteli s jinou ženou? Co by to bylo, ve vašich očích, najednou za člověka? A je to ještě horší – on má být vaším prorokem, kterého všichni velebí jako toho nejdokonalejšího člověka, který má být otrocky napodobován!“

Pak poukázal na to, že „bystrá malá Aiša ho (Mohameda) dobře znala“: kdykoli byly zjeveny verše na záchranu Mohameda, poznamenala: „váš pán (Alláh) vskutku plní vaše rozmary a touhy velmi rychle“ (např. as-Sujútí, sv. 6, s. 629).

Dále kněz popsal, jak prorok sexuálně zneužíval „slabomyslnou“ ženu. Podle 23 pramenů (např. Sahíh Muslim, sv. 4, s. 1812) přišla za Mohamedem jedna mentálně postižená žena a řekla mu: „Ó, proroku Alláha! Něco pro tebe mám.“ On se s ní potajmu venku setkal a to „něco“ si od ní vzal.

„Obávám se, že teď se mnozí věřící budou snažit tuto sunnu uskutečnit – nedělejte to, pánové, to je jen pro ilustraci… Poslouchejte, muslimové: nespílejte mi za to, že vám tohle všechno odkrývám; nechtějte mě za to zabít. Já tu odhaluji jen to, co je obsaženo ve vašich knihách. A jako vždy si pokorně počkáme, jak na tento problém zareagují šejkové a učenci a ukáží nám, v čem jsme se zmýlili.“

Pak se otec Botros zaměřil na obscénní jazyk, v němž se Mohamed – „nejvyšší příklad“ – často vyžíval: „Je mi líto, že před vámi musím odhalit, jak oplzle Mohamed mluvil – tak odporné, že se zdráhám to vůbec vyslovit. Váš prorok používal jedno z nejsprostších arabských slov – obdobu, slova na f-' (své arabské diváky vyzval, aby si výraz „f-worď* vyhledali na googlu, aby pochopili, o čem mluví).

Odmítl to slovo nahlas vyslovit, ani ho nedokázal vyhláskovat, a řekl, že se objevuje v 67 knihách, včetně Sahíh al-Buchárí. Na obrazovce se pak objevil text s výrazem „inkat-ha“, aby si ho mohli všichni přečíst – to když se Mohamed ptal jednoho muže, jestli „mr***“ nějakou ženu.

„Rychle, pryč s tou ohavností! Co byste, muslimové, dělali, kdyby takhle mluvil šejk Al-Azharu? A je to ještě horší – tohle je váš prorok, 'vrcholné dílo'.“

Moderátor se zeptal, jestli Mohamed používal i jiné obscénní výrazy, a kněz odpověděl: „Ach ano, a spoustu, tento program je bohužel příliš krátký na to, abych je tu uváděl všechny.“

Podle Kitáb al-Tabaqat al-Kabír (sv. 1., s. 381) Mohamed muslimům řekl, aby povýšeným bezvěrcům říkali například – otec Botros znovu nic z toho neřekl nahlas, slova se jen objevila na obrazovce – „Jdi a ukousni své matce klitoris!“ nebo, podle Zád al-Maad (sv. 3, s. 305), „Jdi a kousni svého otce do penisu!“

Pak znovu zavrtěl hlavou v hlubokém zklamání. „Ach, proroku Alláhův… proroku Alláhův… kdybys tak poslechl radu svého pána Ježíše: ,Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce svého vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu srdce svého vynáší zlé. Nebo z hojnosti srdce mluví ústa jeho.' „

Pomineme-li provokativní zděšení, znechucení a neochotu uvěřit, je nutné plné docenit význam zprávy o snaze egyptských poslanců schválit zákon o „styku na rozloučenou“, který legalizuje pohlavní styk se zemřelou manželkou po dobu až šesti hodin po její smrti.

Pro začátek si musíme uvědomit, z jakého zdroje vlastně tato praxe pochází: není to ani Muslimské bratrstvo, ani salafisté²²⁾; islámskou nekrofilii, podobně jako většinu dalších perverzit v islámu – od kojení dospělých mužů²³⁾ po pedofilní sňatek – lze vystopovat až k samotnému prameni islámu, k jeho proroku Mohamedovi. Píše se o ní v jednom z hadísů (neboli tradic), který se objevuje v nejméně šesti islámských klasických textech (včetně Kanz al-'Ummal od al-Muttaqí al-Hindího a al-Hujja fi Bayan al–Mahajja, což je autoritativní text o sunnitské doktríně od Abula Qasima Ismaila al-Asbahaniho²⁴⁾ ).

Podle tohoto hadísů si Mohamed nejprve svlékl košili, kterou položil na mrtvou ženu, a pak „si k ní lehl“ do hrobu. Hrobníci potom na mrtvolu i na proroka začali házet hlínu se slovy: „O, proroku, vidíme tě dělat něco, co jsi ještě s nikým jiným nedělal.“ Mohamed jim odpověděl: „Oblékl jsem ji do své košile, aby mohla být oděna do nebeského roucha, a lehl jsem si k ní do hrobu, abych jí ulehčil od útlaku hrobu (v islámu známém jako ,trýzeň hrobu').“

Co tím Mohamed chtěl říct a o co mu vlastně šlo? Možná že jeho kouzelná košile měla přepravit mrtvou ženu do nebe a jeho požehnané tělo ji mělo ochránit před „útlakem hrobu“? O něco cyničtější – a lidštější – čtenář by si to však vyložil tak, že Mohamed si košili sundal jednoduše proto, že se chystal ke kopulaci; že své tvrzení, že chce mrtvole „ulehčit“ od útlaku hrobu, myslel přesně tak, ne-li cynicky, jak to řekl; a že hrobníci na ně naházeli hlínu, aby měl Mohamed soukromí, a/nebo proto, že jim za něj byla hanba.

Tento výklad je o to přesvědčivější, uvědomíme-li si, že sekundární význam slova, které jsem zde přeložil jako „lehl si k ní“, je „pohlavní styk“, což dokazuje, že navrhovaný egyptský zákon skutečně vychází z tohoto hadísu: koneckonců arabský slovní kořen používaný pro „styk“ v obratu „styk na rozloučenou“ je odvozený od stejného kořene, s jehož pomocí Mohamed vysvětloval, co s mrtvou ženou dělá. Jako by to nestačilo, nekrofilie se objevuje i v islámských právních textech. Například Muhammad Mutawalli Ash-Sháraawi'²⁵⁾ v Hawashi píše: „Sex s mrtvou ženou není trestný“ a „mrtvou není třeba po penetraci znovu umývat“.

Mimochodem, otázka „posmrtného sexu“, kterou dnes řeší egyptský parlament, se řešila i dříve. O tomto děsivém tématu jsem psal už v roce 2009, kdy jsem vycházel z jednoho dílu pořadu Otce Zakaríi Botrose, v němž tento kněz probíral zvrácené sexuální praktiky proroka Mohameda. Je zajímavé, že po odvysílání první epizody mnozí muslimové rozzuřeně popírali existenci tohoto hadísu a znovu se objevily výzvy k zabití kněze za jeho snahu „očernit“ islám: a přesto se dnes o tomto hadísu znovu mluví – jenomže tentokrát má být schválen jako „zákon“, což dále dokládá existenci, ne-li přímo legitimitu nekrofilie v islámu.

To jen vyvolává další překvapení: už to není ten či onen „radikální“ klerik, ale přímo poslanci parlamentu, kdo nejenom přiznává existenci bizarních islámských praktik, ale snaží se je implementovat v podobě „zákonů“. (Možná by to nikoho překvapovat nemělo, vzhledem k tomu, co se v Egyptě v minulých týdnech dělo, kdy muslimští právníci v oblecích u soudu zaútočili noži na křesťana obžalovaného z údajné „urážky“ Mohameda.)

Co dalšího takovíto „poslanci“ a „právníci“ pro Egypt a jeho sousedy chystají? Jestliže je tato málo známá ďábelská praxe prosazována jen kvůli jednomu málo známému hadísu, kolik další podpory musí egyptský parlament ovládaný muslimy poskytovat dalšímu, nenapadnutelnému islámskému učení -například Mohamedové jednoznačným příkazům k boji, podvádění a podmanění všech nemuslimských bezvěrců, které jsou zaznamenány ve stovkách kanonických hadísů?

Pokud jde o islám, je na čase, aby si Západ dal jedna a jedna dohromady.

Tak vidíme – nebo nám to je spíše znovu připomenuto -, že islám povoluje pedofilii převlečenou za „manželství“: jeden z vrcholných saudských kleriků, doktor Saleh al-Fawzan²⁶⁾, vydal fatwu²⁷⁾ o tom, že není stanoven minimální věk dívek pro vstup do manželství, že mohou být „ještě v kolébce“ a že jediným kritériem je to, jestli „je možné je umístit pod muže a jestli dokáží snést jeho váhu“.

Zatímco tento zvyk mluví sám za sebe, je zajímavé sledovat, jak někteří muslimové dělají všechno možné i nemožné proto, aby ho ospravedlnili nebo nějak zdůvodnili – či z něj dokonce udělali něco chvályhodného.

Vezměte si kupříkladu to, jak tento muslimský klerik mluví o Mohamedově manželství s dítětem Aišou v době, kdy jí bylo devět let. Aniž se začervená, snaží se tímto příběhem doložit prorokovu „trpělivost“ a „šlechetnost“. Následuje překlad příslušného úryvku:

„Příběh prorokova manželství s Aišou nám odhaluje různé aspekty, například jak se prorok k Aiše choval, ale zejména pohled na vztah mezi manželem a manželkou, a ukazuje nám, jak je třeba s manželkou jednat: stejně jako prorok jednal s Aišou.

Víme, že Aišina matka ji sundala z houpačky, na které se zrovna houpala, aby jí učesala a připravila ji prorokovi, aby do ní mohl vstoupit (mít s ní sex) – a to všechno během jediného dne.

Aišino vlastní svědectví ze sbírky Sahíh al-Buchárí je dostatečně výmluvné samo o sobě: Aiša zde mluví o tom, jak ji matka rychle připravila a pak ji .odevzdala Mohamedovi a jak ji ,nic nepřekvapilo, jen to, že za mnou Alláhův apoštol přišel dopoledne'.“

Klerik pak pokračuje: „Chápejte, hrála si s ostatními dětmi, i když právě v ten den mělo dojít k naplnění manželství – a to jediné, co jí udělali, bylo to, že ji připravili pro proroka, aby s ní mohl mít sex.

Co se tedy stalo, když se prorok oženil s Aišou? Přišel za ní a řekl jí:,Dobrá, a je to. Už jsi vdaná, jsi velká a dospělá, musíš dělat tohle a tohle; musíš zapomenout na hračky a na kamarády; teď jsi manželka muže, musíš uspokojovat moje potřeby.' A to mělo být všechno?

Nikoli. Prorok jí dovolil, aby si dál hrála s panenkami – ve skutečnosti jí někdy podobné hračky i sám dával. (V tomto hadísů jsou popsány i další detaily, včetně toho, jak se Aišiny kamarádky,schovaly pokaždé, když za ní prorok přišel, dokud je nevyzval, aby ze svého úkrytu vystoupily'.)“

Měli bychom poznamenat, že tento klerik líčil shora uvedené s posvátnou úctou a úžasem – jako by chtěl říct: „Pohleďte, jak shovívaný a tolerantní náš prorok byl!“

To je vlastně to jediné, o co tomuto klerikovi šlo: dokázat, že v islámu, který se řídí Mohamedovým příkladem, se očekává, že starší muslimští manželé budou se svými mladšími manželkami trpěliví: „Starší manžel by neměl od mladší manželky očekávat, že bude stejně vyzrálá jako on; spíše by se měl snížit na její úroveň, jelikož je toho, na rozdíl od ní, schopen.“

Jakkoli „džentlmensky“ by néco takového mohlo znít, je to jen další ukázka toho, jak si muslimští učenci dokáží poradit s Mohamedovým životním stylem: protože jeho činy nesmí odsoudit ani ignorovat, nevyhnutelně musí učinit všechno pro to, aby je dokázali racionalizovat či ospravedlnit – na každé situaci, ve které se prorok ocitl, musí najít něco dobrého a současně nehledět na všechno to špatné.

Máme tu tedy klerika, který se zuby nehty snaží nalézt něco pozitivního na Mohamedově pedofilii – že měl trpělivost se svou dětskou nevěstou a byl k ní velkorysý – a zároveň zcela opomíjejí podstatu problému: že muž, kolem kterého je vybudován islám, v prvé řadě toužil po sexu s dítětem.

Islámský prorok Mohamed tak byl očividně něco jako sexuální superman – skutečně, měl sexuální apetit a potenci jako 4 000 smrtelníků.

Podle nejuznávanějších a nejtradičnějších zdrojů islámu to bylo následovně: Mohamed dokázal navštívit a obšťastnit devět manželek za hodinu (podle jiných zdrojů jich bylo dokonce jedenáct). To v průměru odpovídá zhruba šesti minutám na jednu manželku (nepočítaje v to dobu nutnou k přesunu ze stanu do stanu). Když se jeden z Mohamedových společníků podivoval nad prorokovými nadlidskými výkony a jeho rychlostí, jiný společník, slavný Anas, mu odpověděl, že prorok má potenci čtyřiceti mužů.

Tento příběh byl považován za dostatečně autentický na to, aby byl zahrnut do Sahíh al-Buchárí – nejvýznamnější z kanonických sbírek hadísů a hned po Koránu druhého nejdůležitějšího svatého textu islámu -, což znamená, že mainstreamový islám ho akceptuje jako fakt.

Tady to ale bohužel nekončí. V jiném, ještě úžasnějším líčení se praví, že Mohamed měl výkonnost čtyřiceti „nebeských mužů“ – z nichž každý prý oplýval silou stovky smrtelníků. A čeho se tato síla vlastně týkala? Slovy islámského proroka, „[nebeský] člověk bude obdařen silou stovky mužů v jídle, pití, pociťování touhy (tj. libidu) a v pohlavním styku“.

A tak Mohamed, když žil na Zemi, měl podle islámu sexuální apetit a potenci čtyřicítky „nebeských mužů“, což je ekvivalent 4 000 smrtelníků.

Pokud by se snad čtenář domníval, že to všechno je jen nějaký vtip (anebo „hoax“), existuje video oblíbeného muslimského kazatele, šejka Mahmouda el Masryho²⁸⁾, který vše shora uvedené potvrzuje. Poté, co prohlásil, že Mohamed měl sexuální výkonnost 4 000 mužů, své diváky ujistil, že to nejsou jen nějaké fámy, ale že to bylo „potvrzeno vědeckým výzkumem“. Pak vylíčil shora uvedený příběh – jak Mohamed kopuloval s devíti ženami během jediné hodiny a že měl výkonnost čtyřiceti „nebeských mužů“.

Dokonce ocitoval i další uznávaný islámský text – a svým divákům řekl, aby si to „uložili do paměti, abyste se k tomu mohli vrátit pokaždé, kdy po vás někdo bude chtít důkaz“. Podle velmi uznávané knihy Fath al-Bárí, kterou sestavil muslimský učenec ibn Hadžar²⁹⁾, „na základě těchto výpočtů [40 nebeských mužů x 100 smrtelníků] měl náš prorok Mohamed – mír a požehnání s ním – výkonnost 4 000 mužů“.

Nakonec šejk Mahmoud dochází ke svému velkolepému závěru: navzdory své sexuální zdatnosti – „která požadovala 4 000 smrtelných manželek“ – byl patnáct let ženatý s jedinou ženou, Chadídžou³⁰⁾, svou postarší manželkou a patronkou.

Tento přístup – holedbání se prorokovou chlípností, jen aby byla racionalizována jako něco ušlechtilého – je mezi islámskými kleriky běžný. Při debatě o pedoňlii v islámu například jiný televizní klerik obdivoval Mohamedovu „trpělivost“ s jeho devítiletou nevěstou Aišou.

Víme, že Aišina matka ji sundala z houpačky, aby jí upravila vlasy a připravila ji, aby do ní prorok mohl vstoupit (mít s ní sex) – a že se to odehrálo během jediného dne.

Takže vidíte, že si hrála s dalšími dětmi i v den, kdy mělo být naplněno její manželství – a to jediné, co s ní udělali, bylo to, že ji připravili na sex s prorokem. Co se tedy odehrálo, když se prorok s Aišou oženil? Přišel za ní a řekl jí: „A je to. Už jsi vdaná, jsi velká a dospělá, musíš dělat tohle a tohle; musíš zapomenout na hračky a na kamarády; teď jsi manželka muže, musíš uspokojovat moje potřeby.“ A to mělo být celé? Nikoli. Prorok jí dovolil, aby si dál hrála s panenkami – ve skutečnosti jí někdy podobné hračky takové věci i sám dával.

Jaké jiné náboženství zobrazuje svou hlavní postavu a proroka takovýmto způsobem? Co tato svědectví o Mohamedovi – že měl sex s několika ženami během jediné hodiny, že měl sex s devítiletou dívkou – o zakladateli a vzoru islámu vypovídají? O čem vypovídá sexuální ráj – v němž mají muži zaručenu stonásobnou sexuální výkonnost a rozkoše z těch nejtělesněj-ších z požitků, jako je jídlo, pití a sex? Pochopit tento zásadní rozdíl mezi islámem a ostatními náboženstvími je klíčem k pochopení toho, proč je islám ve střetu se zbytkem světa (malá nápověda: není to kvůli území, politice ani spáchaným křivdám).

S takovou posedlostí a takovými prioritami není divu, že (ne-mainstreamová) média jsou zaplavována svědectvími o sexuálním otroctví, únosech žen a znásilnění – páchaných zejména na nevěřících.

Muslimové jsou povinni takováto svědectví o svém prorokovi akceptovat. Příběhy o Mohamedově sexualitě jsou obsaženy v Sahíh al-Buchárí, Sunan al-Tirmidhi a Fath al–Bárí – tedy v hlavních textech islámského učení. Zpochybnit jedno z takových svědectví by znamenalo zpochybnit celou sbírku – a tedy zpochybnit islám. Právě proto strážci Alláhova náboženství trvají na tom, že všechna tato svědectví je nutno přijímat bez námitek, a muslimové jsou nuceni obhajovat učení svého proroka, od „kojení dospělých mužů“ po pití velbloudí moči.

Mimochodem, každý muslim, kterého tohle všechno uráží, by si měl položit otázku: Kdo je skutečně odpovědný za hanobení proroka islámu – lidé jako já, kteří překládáme a sdílíme islámské texty a učení islámských kleriků, anebo samy texty a klerikové islámu?

K textům Zakaríi Botrose a Raymonda Ibrahima jsem se rozhodl připojit i následující dvě přílohy detailně rozvádějící některá z témat, o kterých se zmiňují Ibrahim i Botros a která poukazují na základní morální dilemata spojená s Mohamedem a jeho následovníky.

Munin Salih pro islam-watch.org

Středobodem islámu je víra, že Mohamed je nejlepší člověk, jakého kdy Alláh stvořil nebo jakého kdy stvoří. Alláh jej popisuje v Koránu takto: „Vskutku povaha tvá (Mohamede) je vznešená.“ (Korán 68:4) „Ani nehovoří (Mohamed) z vlastní touhy.“ (Korán 53:3) „Je to pouze vize mu vnuknutá.“ (Korán 53:4) Sám Mohamed v následujícím hadísu vysvětlil, proč je tak skvělým mužem, takových vynikajících kvalit: „Alláh mě vychoval k dobrým mravům, a učinil to tak dobře.“

Proto není divu, že Korán chce po lidstvu, aby příkladu Mohameda následovalo: „A proto berte v poslu Alláha vzor nádherný pro každého, kdo věří v Alláha a v den soudný a kdo Alláha často vzpomíná.“ (Korán 33:21)

Muslimové nejenom věří, že Mohamed měl lepší mravy než jakýkoli člověk před ním či po něm, ale věří i v to, že byl jedním z nejlépe se vyjadřujících a nejvýmluvnějších lidí své doby. Někteří muslimové dokonce spojují zázraky s jeho výroky stejným způsobem, jakým je spojují s Koránem, ačkoli většina muslimů uvádí zázraky do souvislosti s významem jeho výroků (ahadíth), nikoli s jeho jazykovým stylem.

Pečlivé studium islámské historie sepsané muslimskými historiky, kteří k islámu a jeho zakladateli Mohamedovi nutně nepřistupují objektivně, však odhaluje velmi překvapivý fakt. Mohamed a jeho společníci nebyli lidé s velkou vnitřní integritou, jak nás muslimští učenci nutí věřit. Tento článek se nebude zabývat případy mučení, úkladných vražd, masových vražd či osobní zkorumpovanosti, jakých se Mohamed a jeho společníci běžně dopouštěli. Jsou to zásadní záležitosti, ale již byly detailně rozebrány jinde. Nebudeme se hlouběji zabývat ani islámskými válkami a mocenskými boji, které se odehrávaly v průběhu islámských dějin po Mohamedově smrti. V tomto článku se zaměříme na jazykový styl používaný Mohamedem, nejvýmluvnějším, nejlépe se vyjadřujícím a nejmravnějším člověkem, kterého kdy Alláhem stvořil, jak tvrdí muslimové.

Mohamed

Následující hadís uvádí Sahíh Al-Buchárí i Sunan Abu Dawud. Je označen jako sahíh (autentický) a vztahuje se k příběhu muslima jménem Maez, který přišel přemožen pocitem viny k Mohamedovi, aby přiznal své cizoložství:

Když Maez přišel k prorokovi, on (prorok) se jej zeptal: „Možná jsi ji políbil nebo se jí dotknul nebo se na ni podíval?“ On (Maez) řekl: „Ne, posle Alláha.“ On (prorok) řekl: „Aniktaha?“ ($>**** jsi s ní?¹) a nepoužil žádné jiné slovo, a on (Maez) řekl: „Ano.“ On (prorok) řekl: „Dokud to od tebe nezmizelo v tom od ní?“ On (Maez) řekl „ano“, a pak jej přikázal ukamenovat.

Když jsem četl slovo aniktaha, nevěřil jsem svým vlastním očím. Jak mohl Mohamed říct něco tak neslušného? Al-Buchárí musel být velmi odvážný imám, že to zahrnul do své knihy. Toto slovo je v arabštině extrémně vulgární. Nenaleznete je v žádné arabské knize či novinách, nikdy je neuslyšíte v žádném arabsky hovořícím rádiu či televizi – je prostě příliš sprosté!

Jak se mohlo stát, že muž, o kterém se věří, že byl nejvýmluv-nějším, nejlépe se vyjadřujícím Arabem své doby, mohl použít tak sprostý a vulgární jazyk? Došla mu slova? Zde, v tomto hadísu, Mohamed, prý inspirovaný Alláhem (Korán 53:4), byl přistižen, jak používá urážlivý jazyk příznačný pouze pro lidi nízkých mravů.

Když se obyčejných muslimů zeptáte na výše uvedený hadís, je možné, že přiznají, že o něm ještě nikdy neslyšeli. Když ale o vysvětlení požádáte muslimské učence, budou se to ze všech sil snažit obhájit tím, že toto slovo nebylo v oněch dobách považováno za sprosté. My však víme, že výraz aniktaha byl pro Araby vždy velmi neslušný. Důraz, se kterým vypravěč výše zmíněného hadísu uvedl, že Mohamed „nepoužil žádné jiné slovo“, již sám o sobě svědčí o tom, že si byl vědom obscénnosti tohoto slova a možné nedůvěry posluchačů. Absence tohoto výrazu v jakékoli slušné arabské literatuře a poezii je další známkou jeho vulgárnosti

Jiní muslimové tvrdí, že Mohamed toto slovo použil záměrně, aby si byl jistý, že lidé budou vědět, o čem hovoří, protože došlo k rozhodnutí o životě a smrti. Toto vysvětlení považuji za směšné, neboť v jiných podobných případech, kde bylo rozhodnuto o ukamenování, Mohamed na takové jednoznačnosti netrval. Podle uvedeného hadísu dokonce i po vyslovení tohoto pohoršlivého slova vyžadoval ještě detailnější popis pohlavního aktu a zeptal se: „Dokud to od tebe nezmizelo v tom od ní?“ Maez byl plný viny, kterou nemohl snést; obrátil se tedy ke svému morálnímu vůdci, aby učinil doznáni Zjevně měl zoufalou potřebu pomoci a podpory. Mohamed využil jeho slabosti a zoufalství a požádal jej o důkladnější popis jeho sexuálního zážitku. Veškerá pomoc, které se Maezovi od Mohameda dočkal, bylo duševní týrání a pak krutá a pomalá smrt ukamenováním.

Mohamedovi společníci

O vysoce vážených druzích Mohameda známých jako sahábí se věří, že byli hned po Mohamedovi nejlepšími muslimy. Deset z těchto sahábím byli od Mohameda ujištěni, že přijdou do Ráje. Skutečnost, že někteří z nich se v mocenských bojích, které následovaly po Mohamedově smrti, vzájemně zavraždili, v myslích muslimů nijak nezvoní na poplach. Máme také historický důkaz, že i tito sahábím používali vulgární jazyk v přítomnosti i v nepřítomnosti Mohameda, který je nikdy za jejich neomalené chování nepokáral. Přečtěme si následující úryvky z knih síra (Mohamedova historie) a dalších knih islámské historie:

Abú Bakr byl nejbližším přítelem Mohameda; později se stal prvním chalífou islámu. Následující událost se stala, když Mohamed shromažďoval u Mekky armádu a připravoval se dobýt mésto. Urwa Ibn Masoud, jeden z náčelníků Kurajšovců (Mohamedův kmen), vyšel z města setkat se s Mohamedem, aby jej odradil od útoku na město a jeho vlastní kmen. Urwa promluvil s cílem Mohamedovi připomenout, že on (Mohamed) koneckonců patří ke Kurajšovcům a lidé kolem něj ho můžou jednou opustit. Abú Bakr to slyšel, a nelíbilo se mu to. Řekl Urwovi: „My že ho můžeme opustit? Běž a olízej klitoris Al-Lat“ (bohyně Kurajšovců). [Zdroje: The Sira Alnabawya: Ibn Hisham; Almaghazi: AlWakidi]

Uthman Ibn Affan, třetí chalífa, řekl jednou Ammar Ibn Jasserovi: „Ty, který koušeš penis svého otce.“ [Zdroje: Ansab Al-Ashraf: Al Baladhuri; At-Tabakat al-Kubra: Ibn Sad]

Ibn Masoud slyšel, jak nějaký muž něco hledá v mešitě, a zakřičel na něj obscénní slova. Jiný muž za tyto slova Ibn Masouda pokáral, a Ibn Masoud odpověděl: „Přikázal nám (Mohamed) abychom tak činili!“ [Zdroj: citoval AI Albani ze Sahih Ibn Khuzayma]

Muž zvaný Ajrad AI Tamimi měl spor s Ubajj Ibn Kaabem. Ajrad řekl (pyšné): „Ó kmene Tamim.“ Ubajj mu odpověděl, aby jej Alláh nechal pokousat penis jeho otce. Lidé Ubajjovi řekli: „Nevěděli jsme, že jsi tak sprostý.“ On odpověděl: „Prorok nám nařídil takto mluvit, a žádnými jinými slovy, s lidmi, kteří se chovají jako Jahilia.“ [Uvedl Ibn Asaker v History of Damascus]

Ayesha Ahmed

Hafsa byla na řadě v Mohamedově sexuálním pořadníku. Když vešel prorok do jejího domu, byla v něm také její služka Marie (dar od krále Alexandrie). Marie byla velmi přitažlivá a smyslná dospívající dívka. V mnoha mužích, kteří jí spatřili, probouzela sexuální touhy, a náš prorok nebyl žádný obyčejný muž, Alláh ho obdařil sexuální výkonností třiceti mužů.

(Buchán, sv. 1, kniha 5, číslo 268: Vyprávěl Katada: „Prorok byl obdařen sexuální silou třiceti mužů“)

Prorok poslal Hafsu do domu jejího otce s falešnou výmluvou, že s ní chce Omar mluvit, a tak mohl zůstat s Marií sám. Když přišla Hafsa do domu svého otce, Omar byl pryč, protože vykonával šunnu. Hafsa: „Mami, kde je otec?“

Matka: „Šel se vykadit na pole al-Maňasi poblíž Baqie.“ Hafsa: „Proč nechodí na pole za naším domem?“ Matka: „Protože je sunna vyprazdňovat se na místě, na kterém si ulevoval prorok.“

Hafsa: „Počkám na něj.“

Matka: „To může trvat dlouho. Potom se tam schovává a špehuje prorokovy manželky.“

Hafsa: „Špehuje prorokovy manželky? A proč?“

Matka: „Aby si byl jistý, že když si jdou ulevit, tak jsou zahalené podle verše 33:59. Jak víš, tenhle verš seslal Alláh na přání tvého otce.“

(Buchárí, sv. 8, kniha 74, číslo 257. Vyprávěla Aiša [prorokova manželka]: Omar bin al-Chattab říkával Alláhovo prorokovi: „Ať jsou tvoje manželky zahalené.“ Ten to ale nenařídil. Prorokovy ženy chodily odpovídat na volání přírody v noci na al–Manasi. Jednou tam šla Sauda, dcera Zama, která byla vysoká. Omar bin al-Chattab jí viděl, když se vyprazdňovala spolu s jinými, a řekl, „Poznal jsem tě, Saudo!“ Omar řekl, že velmi toužil po nějakém božím nařízení o závoji. Alláh tedy zjevil verš 33:59. [Al-hidžáb: úplné zahalení těla kromě očí, viz hadís 148 ze sv. 1.] Buchárí, sv. 1, kniha 8, číslo 395: Vyprávěl Omar (bin al-Chattab): Alláh se mnou souhlasil ve třech případech a zjevených verších, a jedním z nich byl verš o zahalování žen [33:59].)

Hafsa: „Tak dlouho čekat nemůžu. Jsem dnR na radě s prorokem, musí už na mě čekat v posteli.“

Když se Hafsa vrátila, prorok byl opravdu v posteli, ale nečekal na ni. Byl právě v akci s Marií. Hafsa byla pobouřena (měla stejný temperament, jako její otec Omar), a začala na něj křičet.

Hafsa: „Alláhovo posle, lhal jsi mi a podvedl jsi mě, abys mohl přefiknout mojí služku?“

Prorok: „Hafso, na sexu s otrokyněmi není nic špatného. Alláh mi je povolil.“ (33:50: „Proroku! Dovolili jsme ti ty, jichž zmocnila se tvá pravice z těch, které ti Bůh dal jako kořist.“)

Hafsa: „Nezajímá mě, co ti bylo dovoleno a co ne. Můžeš si klidně mít sex s velbloudicí. Nechci ji ale mít v posteli, když jsem na řadě já.“

Prorok; „Haíso, uklidni se. Mám návrh. Když si tenhle incident necháš pro sebe a nikomu o tom neřekneš, budu přísahat že už se Marie nikdy nedotknu. A prosím, nejprve se uklidni. Jsi se napít studené vody.“ Hafsa: „Dobrá. Stejně se musím jít vyčůrat.“ Za chvíli se Hafsa vrátila a znovu našla svého manžele v posteli s Marií.

Hafsa: „Alláhovo posle, máš krátkou pamět? Právě jsi přísahal, že už se jí nedotkneš.“

Prorok: „Ano, to jsem udělal, ale Alláh mi mezitím zjevil verš 66:1. Když jsi odešla, řekl mi: .Proroku, proč ve snaze uspokojit své ženy zakazuješ to, co Bůh ti dovolil?'„ Hafsa: „Ale přísahal jsi.“

Prorok: „Alláh zrušil mojí přísahu veršem 66:2, který říká, že Alláh mi nařídil, abych jí zrušil. A Alláh je nejvyšší.“

Příští ráno se Mohamed vrátil z ranních modliteb a zjistil, že se na něj jeho ženy dívají nevraživě a něco si šeptají, místo aby ho radostně zdravily jako každý jiný den. Protože byl chytrý, okamžitě věděl, že Hafsa drbala a prozradila incident ze včerejšího večera všem jeho ženám, které shodou okolností žárlily na Marii kvůli její kráse a prorokově přízni. Prorok se naštval a vtrhl do Hafsiny místnosti: „Věřil jsem ti, když jsem ti řekl, aby sis nechala včerejší incident pro sebe; proč si o tom mluvila?“

Hafsa: „Kdo ti řekl, že jsem o tom mluvila?“ Prorok: „Alláh mi to řekl.“

(66:3: Hle, prorok svěřil v tajnosti jedné ze svých žen novinku; když však to oznámila jiné a Bůh mu to odkryl, část z toho sdělil a část si ponechal pro sebe. A když jí to oznámil, zeptala se: „Kdo ti to sdělil?“ I odpověděl: „Sdělil mi to vševědoucí, dobře zpravený.“)

Hafsa se začala třást strachy. Neměla tušení, že Alláh pro proroka špehuje a vyzrazuje mu soukromé rozhovory mezi jeho ženami.

Rozhněvaný prorok potom shromáždil všechny své nevděčné ženy a předal jim následující hrůzyplnou zprávu od Alláha, kterou právě obdržel.

66:5: „Jestliže se s vámi rozvede, možná že mu Bůh pak dá v náhradu manželky lepší než jste vy, odevzdané do vůle Jeho, věřící, pokorně oddané, kajícné, Boha uctívající a slavící, ať již předtím vdané či panny.“

To bylo pro vyděšené ženy jako rozsudek smrti. Rozvod by znamenal vyhladovění k smrti, protože podle dříve zjeveného verše si prorokovy ženy už nikdo jiný vzít nemohl.

Prorok pokračoval:

66:10: Bůh uvádí těm, kdož neuvěřili, podobenství o žené Noema a o ženě Lota: obé byly pod mocí Našich dvou služebníků bezúhonných a obě je zradily. Avšak nic jim nepomohli manželé jejich proti Bohu a bylo jim řečeno: „Vstupte do ohné s těmi, kdož tam vstupují!“

Ženy začaly lkát. Vyhladovět k smrti je jedna věc; hořet věčné v pekle je něco jiného. Padly mu k nohám a prosily o slitování. Milosrdnému prorokovi se jich zželelo a rozhodl se použít opatření o sexuální abstinenci podle verše 4:34 (vykázání manželky z lože jako disciplinární opatření). Mohl se s nimi také rozvést, jak navrhoval Alláh, nebo je zbít podle verše 4:34. (Zde jsou specifikace pro bití žen pro naše muslimské bratry, kteří ho praktikují, nebo o něm uvažují.)

Zůstal od svých žen celý měsíc a spal jenom s Marií, aby je ještě více ponížil a dohnal je k žárlivosti.

{Buchán, sv. 3, kniha 43, číslo 648: Prorok nechodií-za svými ženami kvůli tajemství, které Hafsa vyzradila Alše, a řekl, že nebude navštěvovat své ženy jeden měsíc, protože na né byl rozhněvaný, a Alláh ho potom pokáral za jeho přísahu, že se nebude přibližovat k Marii.)

Alláh se také rozhodl přitížit prorokovým ženám v jejich utrpení, když nechal Marii otěhotnět chlapcem (Ibrahimem),

což bylo něco, po čem Mohamed toužil ze všeho nejvíce a co mu žádná z jeho devíti žen nedokázala zajistit.

Několik zhrzených učenců později vymyslelo o této súře falešné hadísy, aby ochránili Mohamedovo dobré jméno. Vymysleli si, že to byl med, a nikoliv Marie, o čem prorok přísahal, že se toho bude zdržovat. To je směšné a nedává to žádný smysl.

Zdroj českého překladu: www.pravdaoislamu. cz Anglický originál: faithfreédom. org

Robert Spencer

Jakkoliv to může připadat Zápaďanům podivné, zprávy o pannách slibovaných islámským mučedníkům v Ráji nejsou žádným mýtem nebo překroucením islámské teologie. Mohamed vykreslil svým následovníkům vizi otevřeně materiálního a bujně smyslového ráje, který obsahuje vše, po čem mohl kočovník z arabské pouště sedmého století toužit: zlato a věci z jemných materiálů, ovoce, víno, vodu, ženy… a chlapce.

Samozřejmě ne každý byl ochoten vyměnit svůj život za tento příslib, dokonce ani za Mohamedových dnů ne. Během jednoho střetu s Kurajšovci (během zákopové bitvy) vyzval Mohamed své stoupence: „Který muž půjde ven a zjistí, co nepřítel dělá, a pak se vrátí zpět?“ Slíbil, že požádá Alláha, aby tento špeh „mohl být mým společníkem v Ráji“. Žádný dobrovolník se ale nepřihlásil, a proto musel nakonec nařídit tento úkol jednomu ze svých mužů.

Přesto byl slib Ráje jedním z hlavních způsobů, kterými Mohamed své stoupence motivoval. Učinil tím z boje v džihádu situaci, která byla vždy zisková: pokud muslimský válečník zvítězil, získal pozemskou kořist; pokud byl zabit, získal prakticky stejnou odměnu v posmrtném životě – pouze v mnohem větším množství. Béhem bitvy u Badru motivoval Mohamed příslibem Ráje: „Při Alláhovi, v jehož rukách je Mohamedův život, žádný muž nebude v tento den boje proti nim s vytrvalou odvahou a na postupu, nikoliv na ústupu, zabit, protože Alláh ho přijme do Ráje.“

Jednoho z jeho bojovníků, Umajra bin al-Humama, který seděl poblíž a přežvykoval datle, to vzrušilo. „Skvělé, skvělé!“ vykřikl. „Není mezi mnou a Rájem nic jiného, než zabití těchto mužů?“ Odhodil své datle, spěchal do boje a rychle se setkal se smrtí, kterou hledal.

Umajr bin al-Humam očekával, že bude v Ráji ozdoben „náramky zlatými a perlami“ (Korán 22:23) a „oděn do atlasu a brokátu“ (44:53). Poté bude spočívat „na poduškách zelených a kobercích překrásných“ (55:76), sedět „na lehátkách, jež zlatem vypleteny jsou“ (56:15), a bude s ostatními sdílet „zlaté nádoby i poháry“, na nichž bude vše, „po čem duše touží a co očím lahodí“, včetně „ovoce hojnost“ (43:71, 73), a „ovoce, palmy a jablka granátová“ (55:68). Pro nevegetariány bude „maso ptačí podle přání svých“ (56:21).

Pro ty, kdo žili celý život na poušti, byla voda vzácností -a Korán jí v Ráji slibuje hojnost. Ráj sám je „zahradami, pod nimiž řeky tekou“ (3:198, 3:136, 13:35, 15:45, 22:23). „V nich obou prameny dva budou tryskat“ (55:66).

A nejen voda: Ráj nabízí různé nápoje. Kromě „řek s vodou, jež nezahnívá“, tam budou také „řeky mléka, jehož chuť je neměnná, a řeky vína, jež rozkoší je pijícím, a řeky medu očištěného“ (47:15).

Víno? Nejsou alkoholické nápoje muslimům zakázány? Neříká Korán, že „víno“ je „věcí hnusnou z díla Satanova“ (5:90)? jak je potom možné najít dílo Satanovo v Ráji?

Je třeba pochopit, že víno z Ráje je odlišné, „v něm opojnosti nenf, a pijáci jím proto „nebudou zmoženi“ (37:47).

To všechno bude předloženo požehnaným v dokonale klimatizovaném prostředí: „Tam na poduškách odpočívat budou a nespatří tam ani slunce žár, ani mráz spalující a blízko nad nimi budou stromů stíny a nízko budou se sklánět plody visící“ (76:13-14).

Jídlo a pohodlí nikdy neskončí: „Pod zahradami jeho řeky tekou a plody trvalé jsou stejně jako stíny jeho“ (13:35).

A ačkoliv to všechno může vypadat přitažlivě, Umajr bin al–Humam po tom všem pravděpodobně netoužil. Protože věděl, že v Ráji na něj čekají „dívky s plnými ňadry, věkem s nimi stejné“ (78:31); „dívky zrak klopící, okaté“ (37:48), „jež rubínům a perlám se budou podobat“ (55:58), za něž budou „oženěni“ (52:20), Tyto ženy budou „dívky sklopených zraků, jichž předtím ani muž, ani džin se nedotld“ (55:56). Alláh je „učinil pannami“ (56:36), a podle islámské tradice zůstanou pannami navždy.

Ráj ale nebude nudný ani pro muslimy s opačnou sexuální orientací. Alláh jim slibuje, že „budou je tam chlapci obcházet, kteří perlám střeženým se budou podobat“ (52:24), „chlapci mládí věčného“ (56:17); „při pohledu na ně bys myslil, že jsou to perly rozsypané“ (76:19).

Neodsuzuje ale Korán homosexualitu? Konec konců popisuje Lota, jak říká lidem ze Sodomy: „Vždyť vy z vášně své k mužům vcházíte místo k ženám! Vy věru jste lid, jenž všechnu míru překračuje!“ (7:81) a „Což se chcete jen k mužům z lidstva všeho přibližovat a manželky své, jež pro vás Pán váš stvořil, zanedbávat? Ba, vy věru jste lid přestupníků!“ (26:165). V jednom hadísu nařizuje, že „pokud je muž, který není ženatý, přistižen při páchání sodomie, bude ukamenován k smrti.“ V jiném Mohamed říká, „Zabijte toho, který sodomizoval, a toho, který dovolil, aby mu tak bylo učiněno.“ Tyto příkazy se staly součástí islámského práva, což vedlo například dva Saudy, kteří se obávali ukamenování nebo vězení, k vraždě Pákistánce, který byl svědkem jejich „ostudných činů“, přejetím autem, rozbitím hlavy kamenem a upálením.

Chlapci jako perly ale dali vzniknout podivnému podvojnému přístupu k homosexualitě v islámu. Velký básník Abu Nuwas otevřeně oslavuje homosexualitu ve své básni Navoněné zahrady:

Ach radosti sodomie! Buďte nyní sodomité, Arabové. Neodvracejte se od ní – je podivuhodným potěšením. Vezměte si stydlivého mládence s kadeřemi na spáncích a projíždějte se na něm jako gazela na své družce. Mládence, kterého mohou všichni vidět opásaného mečem, ne jako vaše dívky, které musí být zahalené. Vezměte si chlapce s hladkými tvářičkami a nasedněte na ně nejlépe, jak dokážete, protože ženy jsou prostředníkem ďáblů!

Tento paradoxní přístup k homosexualitě prostupuje celou muslimskou historií. Dokonce i osmanský sultán Mehmed II., dobyvatel Konstantinopole, projevoval svojí orientaci otevřeně. Zatímco město stále ještě doutnalo, Mehmed odvrátil svoji mysl od válek a bojů a požadoval, aby mu byl přiveden proslule pohledný nezletilý syn byzantského důstojníka Lukase Notarase. Notaras šel za sultánem a řekl mu, že se bude raději dívat, jak je jeho syn zabit před jeho očima, než aby ho ponechal na pospas Mehmedovým choutkám. Mehmed mu vyhověl a poté nechal setnout i Notarase.

Jak jsme viděli, nejjistěji! záruka Ráje je poskytována těm, kteří „zabíjejí a jsou zabíjeni“ za Alláha: „jim budou dány zahrady A to je slib Jeho pravdivý“ (9:111). Mohamed také prohlásil:

„Vězte, že Ráj spočívá pod stínem mečů.“ Ujišťuje, že ti, kteří zemřou za Alláha, nejsou mrtví, ale živější než kdy dříve: „A neříkejte o těch, kdož byli zabiti na stezce Boží: Jsou mrtvi!' Nikoliv; oni živi jsou, avšak vy to netušíte.“ (2:154)

Zhruba v časech křížových výprav prosperovala notoricky známá sekta ismaelitských šíitských muslimů známých jako Asasíni. Ačkoliv politickou vraždu nevynalezli, vražděním početných klíčových politických osob, které se stavěly proti jejich hnutí, ji do politiky islámského světa zavedli v masovém měřítku. Po provedení takové vraždy se takřka vždy nechali s klidem chytit, ačkoliv to v té době znamenalo jistou smrt.

Co vedlo mladé muže, že se k této sektě přidávali a obětovali takovým způsobem své životy? Za prvé, ismaelité se považovali za šiřitele „čistého islámu“, za jehož obnovu pokládali své životy. Je ale také možné, že za jejich motivací stály svody islámského Ráje. Když Marco Polo projížděl koncem třináctého století Asií, zaznamenal, že slyšel „mnoho lidí vyprávět“ o temném vůdci Asasínů, Starém muži (neboli šejchovi) z hory:

Udělal v údolí mezi dvěma horami největší a nejkrásnější zahradu, která byla kdy spatřena, osázel ji nejjemnějším ovocem na světě a postavil v ní nejskvostnější sídla a paláce, které byly kdy spatřeny, ozdobené zlatem a s obrazy toho nejkrásnějšího, co na světě existuje, a také se čtyřmi potrubími, jedním s vínem, jedním s mlékem, jedním s medem a jedním s vodou. Byly zde krásné ženy a slečny, nejkrásnější na světě, které neměly soupeřky ve hře na kterýkoliv nástroj, a ve zpěvu a v tanci. A dal svým mužům na vědomí, že tato zahrada je Rájem. To je důvod, proč jí udělal podle tohoto vzoru, protože Mohamed ujistil Saracény, že ti, kdo půjdou do Ráje, budou mít krásné ženy, a najdou tam řeky vína a mléka a medu a vody. […] Nikdo nevstoupil do těchto zahrad kromě těch, ze kterých si přál učinit Asasíny.

Je pravděpodobné, že tento popis je více legendou než skutečností. Muslimští bojovníci byli ale v historii motivováni islámským Rájem. Dokonce i únosce z 11. září 2001 Mohamed Atta si v onen osudný den přibalil do svého zavazadla „svatební oblek do Ráje“, ačkoliv si ho nemohl nasadit, protože aerolinky mu povolily pouze jedno příruční zavazadlo. Dopis nalezený v Attově zavazadle hovořil o „svatbě“ s „ženami Ráje … oblečenými do těch nekrásnějších šatů“.

Nový zákon, Jan 3:16: „Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“

Korán 9:111: „A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady. A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v Tóře, v Evangeliu i v Koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? Radujte se tedy z obchodu svého s Ním uzavřeného a to úspěch je nesmírný.“

Slib Ráje těm, kteří „zabíjejí a jsou zabíjeni“ za Alláha, je základním ospravedlněním sebevražedných útoků. Útočníci si činí nárok na příslib Ráje tím, že zabíjejí Alláhovy nepřátele a přitom jsou sami zabiti.

Muslimští mluvčí pochopitelně vždy přispěchají s tvrzením, že islám sebevraždu zakazuje: „Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si vzájemně majetky své podvodným způsobem … a nepřivozujte si smrt!“ (Korán 29:30) Mohamed v hadísu dodává: „Ten, kdo spáchá sebevraždu udušením, bude se sám navždy dusit v pekelném ohni, a kdo spáchá sebevraždu ubodáním, se bude ubodávat v pekelném ohni.“

Vlivný islámský učenec Jusuf al-Qaradáví, jehož knihu Zakázané a povolené vydala v ČR Islámská nadace v Praze, shrnuje rozšířenější názor na věc. Sebevražedných džihádistů se zákaz sebevraždy netýká, protože jejich cílem není zabít sebe, ale nepřítele Alláha: „Není to sebevražda, ale mučednictví ve jménu Alláha. Islámští teologové a právníci o této otázce diskutovali a hovoří o tom jako o formě džihádu, jako o ohrožení života mudžáhida. Je povoleno ohrozit váš život, zkřížit cestu nepříteli, a být při tom zabit.“

Um Nidal, matka sebevražedného džihádisty Hamasu Mohameda Farhata, vidí vražednou smrt svého syna stejným způsobem – jako velké vítězství: „Džihád je náboženským příkazem, který na nás byl uvalen,“ vysvětlila. „Musíme tuto myšlenku vštěpovat do duší našich synů, neustále… Co vidíme každý den – masakry, ničení, bombardování domovů – posílilo v duších mých synů, obzvláště Mohameda, lásku k džihádu a mučednictví. […] Alláh bud pochválen, jsem muslimka a věřím v džihád. Džihád je jedním z prvků víry a to je to, co mě povzbudilo k obětování Mohameda v džihádu za Alláha. Můj syn nebyl zničen, není mrtvý; žije šťastnější život než já.“

Um Nidal pokračovala: „Protože jsem svého syna milovala, povzbuzovala jsem ho, aby zemřel smrtí mučedníka za Alláha… Džihád je náboženskou povinností, která na nás byla uvalena, a my ho musíme provádět.“

„Američané milují Pepsi-Colu, my milujeme smrt,“ jásal Maulana Injadulláh z al-Káidy. Muslimové milují smrt, protože Alláh jim nařizuje cenit si radostí Ráje více než radostí tohoto světa: „Těm, kdo život pozemský více než budoucí milují, od cesty Boží odvádějí, a aby křivá byla, si přejí. Ti věru daleko jsou zbloudilí!“ (Korán 14:3).

Jakkoliv mohou být svody islámského Ráje křiklavé, jsou stále přitažlivé – tato přitažlivost je pociťována nejostřeji dospívajícími chlapci. V roce 2004 řekl čtrnáctiletý potenciální palestinský sebevražedný džihádista izraelským vojákům, kteří ho odzbrojili: „Vyhodit se do vzduchu je jedinou šancí, jak mít sex se sedmdesáti dvěma pannami v zahradách Ráje.“ Další čtrnáctiletý vysvětlil, jak ho džihádistický náborčí zapsal do iráckého džihádu: „Řekl mi o Ráji, o pannách, o islámu.“

Právě jste dočetli brožurku o tom, co samotný islám a muslimové říkají o morálce Mohameda. Opravdu měl Mohamed takovou morálku, jak tvrdí Korán a muslimské posvátné texty? Myslím si, že to není tak důležité. Jestli takový byl, anebo si jej takto později vysnili muslimové, třeba aby mohli před islámskou společností legalizovat své vlastní mravy, není podstatné.

Podstatné je, že pravověrný muslim má podle islámu možnost takto Mohameda „následovat“. A tak všude tam, kde různé národy a civilizace čelí konfliktu s muslimy, se objevuje sexuální násilí, stejně jako se v islámských zemích ospravedlňuje sex s dětmi tím, že tak to přece dělal Mohamed. V Maroku zase muslimský duchovní Zamzami Abdelbari obhajuje právo manžela souložit se svou manželkou po její smrti apod.

Rozrůstání islámské menšiny v Evropě vytváří nejen riziko násilí a konfliktu, ale hlavně riziko úpadku společenských mravů i etiky jedince. Stačí se podívat na míru sexuálního násilí či společensky akceptovaného chování v zemích, kde islám vládne, aby člověk poznal, jestli to problém je, nebo není.

Pevně věřím, že Vám tento text alespoň trochu otevřel oči a informoval Vás o tom, o čem se v islámských propagandistických brožurkách a dílech islamofilů z řad orientalistů a religionistů nedočtete.

Lukáš Lhoťan

57

1 Toto je překlad přímo z arabského originálu. Je stejné zajímavé jako zábavné, že anglický překlad Sahíhu Al-Buchárí, na který se na těchto stránkách obvykle odvoláváme, překládá citovaný hadís takto (sv. 8, kniha 82, číslo 813): „Prorok řekl, aniž by použil eufemismu, .Měl jsi s ní pohlavní styk?*“ – překlad sice říká, že Mohamed nepoužil žádný eufemismus, nicméně jeho přímočarý dotaz překládá eufemismem. Co je dostatečné dobré pro muslimské učence (tato přímočará otázka je od té doby příležitostné používána islámskými soudy v případech cizoložství), nepovažoval zřejmě překladatel za vhodné pro západní publikum. Škoda, hadís pak zdaleka nevyzní tak dobře jako v originále. 

Počet shlédnutí: 68