Starookcitánština (ancien occitan)

Starookcitánština je historická podoba okcitánského jazyka užívaná přibližně od 11. do 14. století na území dnešní jižní Francie. Patří do románské jazykové rodiny, konkrétně do skupiny gallorománských jazyků.

Starookcitánština byla jazykem trubadúrské poezie a významným literárním jazykem středověké Evropy. V období vrcholného středověku měla vysokou kulturní prestiž a ovlivnila i vývoj lyriky v Itálii a na Pyrenejském poloostrově.

Po albigenské křížové výpravě (13. století) a postupné centralizaci francouzského státu její postavení sláblo ve prospěch severofrancouzštiny.

Text ze 13. století (podobenství o ztracené ovci)

4 Quals de vos hom qui a cent ovelhas e si perdia una d'aquelas el loc erm, e va ad aquela que perdec entro que la atrobec?
5 E cum l'atrobec, pausa la e sas espalhas gauzentz,
6 e venent e la maiso apelec sos amix e sos vezis e dix ad els: „Esgauzetz vos a mi, que atrobei la mia ovelha que perdei.“

Starookcitánština si uchovávala rozvinutý pádový systém (nominativ × ostatní pády), který byl v pozdějších románských jazycích většinou redukován. Charakteristická je rovněž bohatá vokalická soustava a relativně konzervativní latinské dědictví ve slovní zásobě.

V morfologii lze pozorovat rozdíl mezi tvarem pro podmět a nepřímé pády, což je v rámci románských jazyků významný historický rys.

Starookcitánština byla jazykem dvorské lyriky trubadúrů a hrála klíčovou roli při formování evropské milostné poezie. Dante Alighieri ji ve spise De vulgari eloquentia označil za jeden z nejvznešenějších románských jazyků své doby.

Na rozdíl od moderní francouzštiny si starookcitánština zachovávala výraznější fonetickou transparentnost a bližší vztah k latinským tvarům.

Okcitánský jazykový prostor byl po staletí kulturně i politicky samostatný, což umožnilo vznik bohaté literární tradice ještě před nástupem silné centralizace francouzského království.

• David Zbíral
• Jean Duvernoy http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/cledat_luc.pdf