Zelov

Počátky nejstaršího českého baptistického sboru - Zelov (ODKAZ) (převzato z: http://147.230.120.47/liberec.baptistcz.org/main_historiezelov.html)

http://www.genebaze.cz/~ts/Zelov.htm

Český rozhlas 7 - Milena Štráfeldová - I Češi se v. 1945 stali obětí divokého odsunu. V polském Zelowě
http://www.radio.cz/cz/clanek/98404

• První písemné zmínky o obci
• Obecná historie (jednalo se o obec již založenou, kam se přistěhovali Češi, nebo založili obec sami)

V roce 1807 francouzská válka oddělila Zelov od Pruského království. Nyní spadaly pod Varšavské vévodství a Pruská privilegia nebyla uznána. Zelovští byli tedy nuceni pracovat na výstavbě silnic a mostů. Po ukončení válek se stali poddanými ruského cara.

Středověká osada Zelov v 16. století vyhořela a její rozvoj stagnoval. Půda byla neúrodná a obchodní cesty Zelov míjely. Koncem 70. let zde žilo asi 20 rodin: několik poddaných sedláků, zahradníků, nájemníků, jeden kovář a jeden kolář. Osadníci byli povinni robotovat na panském statku, který byl ale zanedbaný a moc nevynášel. Majitel Josef Świdziński se rozhodl statek prodat. Na počátku 19. století, kdy otcové početných českých emigrantských rodin stále znocu řešili otázku, jak zaopatřit své potomky, pro které v přelidněných koloniích nebylo místo, bylo jediným řešením našetřit peníze a koupit někde kousek půdy. Tou dobou se radili hospodáři na Táborsku, když tudy procházel Alexandr Petrozelín, sám původem z české emigrantské rodiny 17. století. I on měl zájem o nabytí pozemkového majetku, a 20. listopadu 1802 s nimi podepsal smlouvu o zprostředkování koupě velkostatku Zelova. Smlouvu s Petrozelínem podepsali čtyři čeští Janové (Pospíšil, Poláček, Jersák, Matějka).

• Etnické složení (původní obyvatelstvo, další národnosti, vztahy mezi těmito národnostmi v různých obdobích až do

současnosti)

Česká kolonie se rozrůstala a přitahovala i jiné národnosti, protože obyvatelé byli svobodní lidé. Národnostní a náboženskou výlučnost si zelovská obec nechránila. Už v roce 1845 bylo v Zelově napočítáno 1264 reformovaných Čechů, 19 německých luteránů a 64 polských katolíků. Zelov se přelidňoval, Češi hledající půdu se zakupovali i mimo Zelov. V roce 1818 se někteří Zelovští spolu s Čechy z Táborska a s Němci ze Slezska zakoupili v Kučově. Ten byl ovšem později srovnán se zemí a na jeho místě vznikly obrovské uhelné doly, které dodnes znamenají pracovní příležitosti pro široké okolí. Etnické složení se změnilo zejména po druhé světové válce - do té doby byl Zelov výlučně český, i přes jiné národnosti převažovali Češi a češtinou se mluvilo jak v domácnostech, tak na ulicích. Ostatní se tomu přizpůsobili. Po válce ovšem došlo k obrovskému pohybu ze strany českého obyvatelstva, zůstali jich jen velmi málo. Toho využili Poláci a zabrali mnoho bývalých českých domů. Po návratu některých Čechů zpět již nalezli své domy obsazené a Češi obecně se od té doby stali Zelovskou minoritou. Dnes je Zelov Polský, Čechů je několik stovek, dále zde najdeme některé baptisty a luterány (alespoň jejich kostel), ale jiné národnosti ne. Němci, kteří zde žili tu také již nenajdeme a u Židů je situace jasná.

• Kdy a jak došlo ke kolonizaci českým obyvatelstvem.
• Dosavadní výzkumy týkající se dané obce

První čeští kolonisté přišli do Zelova v zimě 1. února 1803, ostatní kolonisté dorazili nedlouho po nich. Za 25 666 a 2/3 tolaru získali kolonisté 1620 jiter užitkové půdy ¹⁾, z toho 600 jiter půdy orné ²⁾. Bylo vyměřeno 54 usedlostí o 11 jitrech (6,33 ha) orné půdy a 18 jitrech lesů (10,36 ha). Louky a pastviny zůstali společným vlastnictvím a část z této půdy časem zarostla lesem. V roce 1880 byly zbytky volné obecní půdy rozděleny mezi vlastníky původních přídělů. Při vyměřování se zjistilo, že rozměr zakoupeného prostranství, byl celkem 2160 jiter (počítáno i s neužitkovou půdou). V polovině 19. století udávali zelovští jako svůj majetek už 1634,68 jiter zemědělské půdy.

Domů i lidí přibývalo, vedle lnu začali Zelovští zpracovávat i vlnu a chovat ovce. Obchodní spojení se zlepšilo výstavbou silnic v době francouzské nadvlády. V roce 1820 se v Zelově usadili i dva židovští obchodníci, kteří zprostředkovávali prodej látek i nákup surovin. V první polovině 19. století se se vznikem prvních manufaktur začínala rýsovat jednoznačná převaha textilního průmyslu. I přes občasné krize se obec vyvíjela velmi dobře. Rozvoj řemesla byl podpořen v roce 1868 zavedením středečních trhů. Možnosti odbytu textilu byly po odstranění celní hranice v ruské říši velmi dobré. V padesátých a šedesátých letech se odstěhovala řada českých rodin do Lodže, kam byla dovážena vlna z Anglie a kde se zpracovávala i bavlna. Češi v Lodži udržovali spojení se Zelovem a oživovali přísun surovin. Vedle Židů se na rozvoji průmyslu podíleli také čeští podnikatelé.

• V čem je tato obec výjimečná (z hlediska geografických, klimatických podmínek, z hlediska izolovanosti, národnostní pestrosti, dostupnosti pracovních míst…)

• Vývoj počtu českého obyvatelstva (absolutní i relativní) podle národnosti, ev. podle mateřského jazyka

Nějaké přesnější statistické údaje bohužel nemáme, nicméně vývoj počtu českého obyvatelstva se dá sledovat v historii. Samozřejmě na počátku a v následujících letech přistěhovalectví bylo Čechů nejvíce, vesnice byla totiž naprosto česká. Časem se v Zelově uchytily i jiné národnosti, přesto byli Češi majoritou Zelova - jak už národnostně, tak i jazykově. Na ulicích i v domácnostech se mluvilo česky. Velká rána pro Čechy nastala po druhé světové válce, kdy bylo přesunuto či uprchlo obrovské množství Čechů, v Zelově jich zůstalo jen pramálo. Domy tedy obsadili místní Poláci a když docházelo později k návratu do Zelova - a nebylo těchto případů málo - našli už Zelov hodně popolštěný. Od těchto dob se již nepodařilo obnovit zelovskou tradici jak byla známa dříve a Češi se postupně stali národnostní (jazykovou, náboženskou) menšinou. Kromě národnosti a mateřského jazyka jsou Češi v Zelově charakterističtí také svojí vírou, všichni náleží do sboru reformované evangelické církve. Reformovaný sbor dnes čítá asi 500 členů. Farářovi Miroslav Jelínek a jeho manželka Wiera, rozená Smetanová, jsou podobně jako většina sboru potomky českých exulantů, nalezneme zde však už i Poláky - buďto z důvodu manželství nebo i dobrovolného přechodu na evangelickou víru.

• Jakým způsobem krajané vnímají a projevují svoji národnostní identitu

Češi v Zelově se považují na prvním místě na evangelíky, to je přeci důvod jejich emigrace - náboženská svoboda. Ostatní věci jsou související, nicméně nikoli tolik podstatné. Pokud by došlo k ohrožení jakékoli části jejich identity, určitě by hájili jako první svou víru. Své češství a posléze i češtinu se snaží udržovat taktéž, nikoli však násilně. Spojovacím prvkem je reformovaný sbor a tedy i kostel, hlavní „meeting point“. Sami Zelované o sobě trvrdí, že svou národnost stejně neschovají - jsou prostě jiní než Poláci. Rozdílné národní povahy jsou u obou skupin patrné, Češi mezi Poláky vyčnívají, zejména svým přístupem a náhledem na život, ani nemusí mluvit česky. Snaha vyjadřovat svou národnostní identitu se tu příliš neukazuje, naopak, navenek se Češi snaží spíše asimilovat. Pokud se nějak projevují, dělají to v rodinném kruhu, případně úzce mezi sebou (což je vlastně to samé jako v rodině, protože mnoho z nich jsou vzájemní příbuzní). Ani v rámci sboru nedochází k vydělování, víra je pro všechny, a tedy i pro Poláky.

• Kdy byly založeny české spolky, kdy zanikaly, kdy se znovu obnovovaly, počty členů.
• Byly v obci nějaké konkurenční spolky (národnostní, svým zaměřením)…

• Jaká je konfesní struktura krajanů.
• Je náboženství faktorem, který brání asimilaci, nebo ji naopak podporuje (vztah konfese krajanů ke konfesi většinové společnosti).
• Jak ovlivňují duchovní (případně aktivní věřící) krajanskou komunitu (nedělní školy, výuka češtiny, společné akce…).

Náboženství, nebo spíše evangelictví, je spojovacím prvkem Zelovských Čechů - důvod, kvůli kterému opustili Čechy. Struktura krajanů je tedy jasná - naprosto jednotná, všichni jsou příslušníci Českobratské evangelické církve. Tudíž z tohoto společného rysu můžeme velmi těžit a jeho pomocí charakterizovat Zelov a jeho obyvatele.

Na počátku byla o česky mluvící faráře nouze počátkem 19. století, Zelovští si museli svého kazatele vydržovat sami. Od roku 1804 zajel do Zelova několikrát do roka farář Bohumil Štětina z Friedrichova Hradce. Od roku 1811 jej nahradil táborský farář Tomáš Kováč. Křty musel provádět katolický farář. V roce 1817 se kolonistům podařilo získat vlastního duchovního, Jana Fabryho, původem z Uher. Po dvou letech ho vystřídal Polák Alexander Glovaczki. Ve stejném roce 1819 dostali Zelovští i nového učitele a kantora, Čecha Friedricha Boetchera. V témže roce bylo rozhodnuto o stavbě kostela. Část peněz dostali ze státní pokladny, část od ruského cara a část získali sbírkou. 12. července 1821 byl položen základní kámen, 3. – 5. července 1825 byl chrám slavnostně otevřen. Zemské nařízení ze 14. února 1828, které zřídilo ve Varšavě pro luterány i reformované společnou generální konzistoř, měl za následek, že se Zelovský sbor rozrostl o luterány ze sousedních polských vesnic. Společná konzistoř byla rozdělena na dvě v únoru roku 1849, což opět rozdělilo zelovské luterány a reformované. Čeští tkalci rádi přijímali služby Židů, a tak v roce 1867 obývalo Zelov již 40 židovských rodin.

V druhé polovině šedesátých let se v Zelově ujalo baptistické hnutí. Židé usilovali v sedmdesátých letech o založení své náboženské obce. V roce 1878 jim však byl povolen pouze vlastní hřbitov. Přibývalo i polských katolíků, členů katolické farnosti v Buczku. Němečtí luteráni se přidrželi svého sboru v Lasku. V průběhu let docházelo k úpravám kostela, roku 1879 byly pořízeny vlastní zvony a o devět let později přibyly nové varhany.

Je zřejmé, že náboženství bylo již od počátku opěrným bodem emigrantů. Odpověď na otázku, zda náboženství napomáhá či brání asimilaci, je poněkud vícerovinová. Jeden fakt je, že národnostní ani náboženskou výlučnost si nikdo v Zelově nechránil, vítání byli všichni a zpočátku se dal Zelov považovat za velmi multikulturní a tolerantní obec. To bylo způsobeno tím, že obec byla v té době česká a Češi tedy měli hlavní slovo - nedocházelo k rozepřím a ostatním nebránili v jejich projevech. V momentě, kdy Češi ztratili majoritní postavení, tedy zejména po druhé světové válce, se dostalo Čechům nepěkné odplaty hlavně ze strany Poláků. Získali jsme pár kusých informací z rozhovorů, nikomu se o tom však nechtělo příliš mluvit - jedno nám však bylo řečeno jasně - nedělo se v té době nic pěkného. Takže zpočátku vlastně náboženství nebránilo vůbec ničemu, posléze bylo hlavním problémem bránícím v asimilaci nikoli tolik náboženství, jako spíše národnost, a dnes se jedná už spíše o povahové rysy. To znamená, že došlo k asimilaci a splynutí, život Čechů se nijak neliší od běžného života Poláků. Jediné, co je mezi nimi patrné, jsou občasná slovní napadení (nijak časté, spíše přežitky z minulosti - navíc pamětníci tu také nebudou věčně) a charakteristická povaha. O Češích prý Poláci říkaji, že „jsou jiní“. Jiný pohled na svět, jinou filozofii, jiný přístup.

To souvisí i s otázkou ovlivnění krajanské komunity duchovními. Z iniciativy kostela, tedy manželů farářových, vznikly mnohé aktivity pro členy sboru, například nedělní škola, kurzy češtiny, školka, pěvecký a dětský sbor.

• Kdy byla založena škola, jaký měla vyučovací jazyk, jak se školy měnily.
• Kam chodí děti do školy dnes.
• Je možnost navštěvovat výuku češtiny (pravidelně, nepravidelně, kdo tuto výuku zajišťuje), počty zájemců, trendy (zájem se zvyšuje, snižuje, je stejný, žádný).

V roce 1807 byla v Zelově zřízena česká škola, byl vybrán učitel a zvolen první rychtář. Po nezdařeném polském povstání v roce 1863 byla jako jediný vyučovací jazyk ve školách zavedena ruština, která se stala i úředním jazykem. V témže roce dřevěná zelovská škola vyhořela a byla nahrazena zděnou. Školní docházka byla v Zelově neuspokojivá. Dětská práce byla nezbytným příspěvkem k obživě rodiny. Pravidelného školního vyučování se účastnila pouze polovina až dvě třetiny zelovských dětí.

Dnes si děti mohou vybrat z větší nabídky, v Zelově se nachází několik základních škol a gymnázium. Čeština se ovšem na žádné z nich nevyučuje, navíc při výuce náboženství se vyučuje dle katolictví. Ve škole Češi nemají příliš zastání pro případné zvýhodnění ve výuce, dětí z českých rodin už je poměrně málo, tudíž se to ani nevyplatí. Pokud se výuka češtiny koná, je to v podobě kurzů, které zajišťuje fara. 

Počet shlédnutí: 173