Profil praktikujícího zenového buddhisty - škola Čogje

Náboženství již od pradávných časů ovlivňovalo životy lidí. Tým autorů práce se po dlouhé debatě rozhodl věnovat se jinému než tradičnímu evropskému náboženství, jako je například katolické křesťanství, pravoslavné křesťanství, protestantismus či judaismus. Za tímto rozhodnutím stála myšlenka prozkoumat něco nového, něco co by samotné autory práce a pochopitelně i čtenáře obohatilo. Autoři se tedy rozhodli prozkoumat trend, kdy se na evropský kontinent dostávají učení z daleké Asie. Atraktivnost těchto učení a jejich tajemnost je to, co autory prvotně zaujalo.

Z učení Buddhova se navíc rozhodli prozkoumat velmi zajímavý zen-buddhismus. Tento směr je pověstný svou iracionalitou, oblibou paradoxů, založený téměř výhradně na pouhé meditační praxi a nepřikládající velký význam tradičním buddhistickým textům. Práce se věnuje popisu historie zenu a jeho vzniku. Přináší základní informace o nejvýznamnějších historických školách zenu, snaží se vysvětlit podstatu zenové učení a nejčastější pojmy, které můžeme v souvislosti se zenem slyšet. V praktické části se potom snaží ukázat nejzajímavější odpovědi respondentů na připravené otázky a v závěru sumarizuje jaký přínos má pro respondenty praktikování zenové buddhismu Kwam-Um v jejich každodenním životě.

Cílem této seminární práce je seznámit s jedním z náboženství vycházejících z mahájánské buddhistické tradice, a tím je zenový buddhismus. Bude zde popsána historie vývoje zenového buddhismu, dále jeho podstata a učení se základními přístupy a prvky. Následuje vysvětlení zenové praxe Zazen, Kinhin, Kóan a dalších. Dále bude popsána škola Kwan Um z níž pochází respondenti této práce.

V rámci praktické části je cílem zodpovědět výzkumnou otázku: „Jakým přínosem je praktikování zenového buddhismu Kwan-Um do každodenního života praktikujícího?“ a podotázky „Jak se praktikujícímu změnil život?“, „Jaké možnosti anebo omezení praxe přináší?“ a „Proč si respondenti zvolili zen buddhismus?“.

Výzkum probíhal pomocí polostandardizovaných rozhovorů a studia relevantní literatury. Byly kontaktováni zástupci pražského dojo Kwan-Um (korejské formy zenového Buddhismu - Čogje: http://www.kwanumzen.cz/). Pomocí metody sněhové koule byl dále navázán kontakt s příslušníky této školy, s kterými byly následně provedeny polostandardizované rozhovory.

Literatury k tématu týkajícího se zenového buddhismu Čogje v České republice není mnoho, přesto ale publikace, které se zenu v ČR byť někdy jen letmo věnují, jsou. Zřejmě nejkomplexněji se zenovým školám u nás věnuje Jan Honzík ve své knize Jednota v rozmanitosti: Buddhismus v České republice. O škole korejského řádu Čogje se zde dozvíme následující:

Zenová škola Kwan Um vychází z korejského buddhismu (řád Čogje). Do Evropy a Ameriky přinesl toto učení v 70. letech 20. století zenový mistr Seung Sahn. V současné době působí v Americe a v Evropě asi tři desítky učitelů školy (mezi ně patří například zenová mistryně Soeng Hyang, Bon Shim, mistr Wu Bong, Chong An Sunim a další) a jsou udržovány blízké vztahy s korejskými zenovými kláštery. Tato škola klade důraz na meditační praxi, především je to praxe sezení, zpěvů a poklon. Meditace samotná však není cílem praxe, ale pouze nástrojem, který má pomoci zbavit se připoutanosti k navyklým způsobům myšlení a vnímat věci takové, jaké jsou. Praxe pomáhá udržovat jasnou mysl a používat ji v každodenním životě. ¹⁾

Poněkud odlišný pohled o meditační praxi a satori přináší Zdeněk Vojtíšek ve své Encyklopedii náboženských směrů a hnutí v České republice: „Za nejkratší a nejjistější cestu k satori je považována praxe zazenu. Výraz zazen označuje „sezení v meditaci“, přičemž zenovou meditací je rozuměna bdělá pozornost oproštěná od myšlenek na jakýkoli objekt. Bdělá pozornost, získaná sezením v lotosové pozici, je považována za blízký předstupeň satori. K náhlému satori vede i kóan.“ (Vojtíšek, 2004, s. 478)

Dále v knize Jana Honzíka nalezneme, že esencí praxe této školy je „Co jsem?“ – otázka, která nenabízí žádnou definitivní odpověď. Nemá nic vytvořit, pouze ukázat směr. Cílem je objevit „mysl před myšlením“ a své „pravé já“. Základem pro meditační praxi i běžný život je pak doporučení: „K ničemu se nepřipoutávej, v každém okamžiku udržuj jasnou mysl.“ Důležitým aspektem praxe ve škole Kwan Um je „společná akce“. Praktikují zde společně muži i ženy, mniši i laici. Studiu textů se v Kwan Um velký význam nepřikládá. ²⁾

Ke způsobům praxe školy Kwan Um patří meditace v sezení (zazen), při níž je cílem být plně přítomen v daném okamžiku. Meditace probíhá s pomocí meditačního polštářku a podložky, vsedě se zkříženýma nohama nebo v částečném či plném lotosu, s otevřenýma očima. Jako pomůcka je při meditaci doporučována otázka „Co jsem“ nebo opakování mantry. Jedno sezení obvykle trvá 30 až 40 minut. Dále sem patří zpěvy, fonetické přepisy súter tak, jak jsou zpívány v korejských klášterech (důležitá je opět společná akce). „Praxe 108 poklon“ je zpravidla první ranní meditací, člověk intenzivně zapojí tělo. Během ústraní (delší období, kdy se člověk pravidelně věnuje meditaci) probíhají také rozhovory s učitelem, kde student obvykle řeší kóany. Vyjádřením odhodlání k praxi je „pět přikázání“ (ty jsou součástí osmidílné stezky), neměli bychom na nich ale za každou cenu lpět, musíme poznat, kdy se jich držet a v jakých situacích je naopak vhodné je porušit. ³⁾

Kromě knih se informace o zenu v České republice objevují také v několika akademických pracích a odborných článcích. V diplomové práci Miry Dorňákové (ta se ve své práci také zabývá školou Kwan-Um) jeden z respondentů uvádí: „Praxe je podle mě to, že udržuješ pozornost v každé chvíli. Není žádné jiné Dharmy kromě každodenního konání.“ ⁴⁾

Dorňáková ve své práci také uvádí: „V zenovém buddhismu nezáleží na náboženském směru nebo politické orientaci.“ Respondent: „Máme společný výsledek, ke kterému směřujeme, ale to, jak ho dosáhnout, o tom může mít každý jinou představu, takže tam může být komunista, fašista, to si nedokážu moc představit zenového fašistu, ale například nacionalista, křesťan, buddhista, hinduista, je jedno čemu věří.“ ⁵⁾

Toto tvrzení se ovšem neshoduje s Honzíkem v kapitole Kodo Mugen kai, klášter Senshinji a škola Nagomi, kde tato škola považuje extrémy jako komunismus, fašismus apod. jako překážku.

Jitka Cirklová ve svém článku Vývoj zájmu o buddhismus v České republice zmiňuje: „Různé buddhistické školy a směry v českých centrech nejsou mezi sebou kombinovány, ani není kombinován buddhismus s jinými spirituálními praktikami.“ ⁶⁾

To ovšem zcela nesouhlasí s výpovědí respondenta uvedené v práci Miry Dorňákové: „Respondent zmiňuje křesťansko buddhistické setkání, které škola Kwan Um pořádala, a při němž se s křesťany setkala u společné meditace: „A dělali jsme společnou meditaci. Oni na to jsou zvyklí, dělají to, akorát u toho dělají jiný techniky. A bylo to zajímavý, protože jsme v podstatě přišli na to, že sice máme na sobě jiný šaty a děláme jiný techniky, ale ten výsledek je stejnej.“ ⁷⁾

Cirklová také říká: „Přestože se centra vždy neprezentují jako náboženská, lze vyvodit, že se všechna zaměřují primárně na spirituální praxi, zahrnující aktivity, které členové považují za náboženské rituály.“ ⁸⁾

V práci Dorňákové se dále objevují následující protichůdné názory: „Členové sanghy jsou se všemi formálními prvky smířeni, objevuje se však často názor, že doslovné následování korejské tradice není to hlavní, co by mělo být středem zájmu školy.“ „Na druhé straně se objevuje názor, že následování korejské tradice je dobré v tom, že škola pak není vnímána jako nějaká nová sekta.“ Respondent: „Kdybychom si to začali dělat v Čechách po svojem, tak by se začala bortit pozice té školy a mohli bysme být nařčeni, že vytváříme nějakou novou sektu. Takhle pokračujem v tradici, která je autentická a někde funguje.“ Podle dalšího respondenta je i pravidelná doba praxe jednou z věcí, které k zenu patří: „To je to, co dělá zen zenem. Je to dobře nastavený.“ ⁹⁾

Poslední dva názory se zároveň spíše rozchází s informacemi, které nalezneme v knize Jana Honzíka (viz výše).

S tím souvisí: „Spory se objevují a soužití je regulováno pravidly. Respondenti se shodují, že neshody se většinou týkají obsahu praxe. Dochází ke sporům kvůli rozdílným představám, které se týkají toho, jak by měla praxe vypadat.“ Respondent: „Každý má nějakou představu, co to zenové centrum je a chce realizovat tu představu, chce realizovat tu ideu a ti ostatní o tom mají jinou ideu a tohle se střetává a vzniká z toho tlak.“ ¹⁰⁾

Naproti tomu jiný respondent v diplomové práci Miry Dorňákové uvádí: „Čeho se obvykle neshody týkají? To je různý, většinou jsou to dojmy z lidí. Něco ti na něm vadí, vadí ti, jak praktikuje, myslíš si, že tam nemá co dělat a on si myslí to samý o tobě.“ ¹¹⁾

„K dotazu, čím jej oslovil právě zenový buddhismus, respondent uvádí: „Já si myslím, že to bylo částečně učitelem a to jsem zapomněl, že jak jsem začínal, tak jsem tam měl i knížečku Buddhovy rozpravy, a tak jak rýžuješ, tak zůstalo tam jen to ryzí a to byl ten zen.“ ¹²⁾ „Co jim zenová praxe přináší? Většina respondentů mluví o subjektivně vnímané větší kvalitě života a schopnosti být přítomen v každém okamžiku.“ ¹³⁾

V práci Vladimíra Polidara se můžeme dozvědět o vlivu praxe na život praktikujícího: „Dotazovaný popisuje svou praxi následovně: “Postupem času, když tohle tak děláš (zenovou praxi), tak ta tvoje mysl se pročišťuje, svým způsobem.(…) Tvoje vnímání světa se jakoby promění a ten tvůj postoj začne být jakoby harmoničtější, už se jako nepříčíš tolik věcem, který vidíš kolem sebe. Protože je nevnímáš jakoby odděleně. Rozumíš? Když máš jako takový „já“ a „svět“ tak se pořád vůči něčemu vymezuješ. Pořád tam jakoby je něco mezi. Ale když toto zrušíš, tak se nemáš vůči čemu vymezovat, jsi prostě v harmonii s tím, co je kolem tebe, protože i to seš ty.“ ¹⁴⁾

Jak je již z názvu této kapitoly zřejmé, následující odstavce se zaměřují na bohatou historii zenu. Od jeho vzniku, který se odehrál v Číně až do popisu tradičních zenových škol, které v lehce upravené podobě nalezeme i v České republice.

Pokud hledáme začátek vývoje zenu, je nutné si nejdříve připomenout dělení učení buddhismu. Tento směr původem z indického subkontinentu se v rámci svého vývoje zjednodušeně rozdělil do 2 větví. První je Theraváda (učení podle starších) kterou můžeme nalézt například v Thajsku, Cejlonu, Barmě a Indonésii. Druhý směr je Mahajána, která de facto vznikla na kritice výše zmíněné Theravády. Mahajána má dvě nejdůležitější větve, severní (Nepál, Tibet, Mongolsko, Bhútán) a východní (Čína, Korea a Japonsko). Pro zen nás bude zajímat východní větev a vývoj, který buddhismus zaznamenal až ke vzniku nového učení zen-buddhismu.

Legendy hovoří o vzniku zenu z buddhismu na území Číny okolo prvního století našeho letopočtu. Obě země mezi sebou díky geografické blízkosti obchodovali a na obou územích působili buddhističtí mniši. Škola zenu podle legend začala úsměvem. Buddha měl před svými žáky pozvednout květinu a mlčet. Toto pochopil jediný žák, který odpověděl úsměvem, načež Buddha slavnostně prohlásil: „Mám nejdrahocennější poklad, duchovní a přesahující všechny představy, a ten ti, ctihodný Mahákášjapo, nyní předávám!“ Další významná postava mnich Bódhidharma má spíše význam z hlediska legendy, než jako pravé historicky dohledatelné postavy. Traduje se příběh o něm a tehdejším čínském císaři, který si ho nechal předvolat a ptá se mnicha na zásluhy ohledně staveb velkého množství chrámů. Mnich odpoví, že vůbec žádné nemá. Císař se ho tedy ptá na principy svatého učení. Mnich hovoří o nesmírném prázdnu, které nic svatého neobsahuje. Zoufalý císař se tedy zeptá, kdo před ním stojí? Mnich odpoví „Nevím“ a následně zmizí na dlouhých 9 let do jeskyně, kde podle legend medituje proti prázdné stěně. Tyto dva příběhy jsou svým pojetím typickou ukázkou zenu. ¹⁵⁾

Nastal postupný vývoj a například v šestém století našeho letopočtu, za doby pátého patriarchy Chung-žena studuje na tisíc mnichů zenové učení. ¹⁶⁾ Zen začíná přízračně vzkvétat a po smrti patriarchy se rozděluje na dvě větve. Dva nejvýznamnější žáci, Šen-Siu a Chuej-neng, po posledním patriarchovi, měli mezi sebou neshody a tak se i jejich další učení rozděluje. První tzv. severní škola (Šen-Siu) si přeje cestu „postupného osvícení“ po indickém vzoru, zatímco druhá jižní škola (Chuej-neng) toto naopak odmítá. První škola postupem času ztrácela žáky, až zanikla, naopak jižní škola vytrvala ve svém rozvoji. ¹⁷⁾

Dochované texty hovoří o Chuej-nengovi jako o mimořádném mistrovi, který byl schopen předat pečeť dharmy 43 následovníkům. Po tomto mistrovi se objevilo mnoho různých škol a směrů zenového učení. Jeho následovníci též dali vzniknout dvou významným zenovým školám v Japonsku, jde o Rinzaj a Sótó. V Koreji vzniká škola Čogje.¹⁸⁾ Tyto školy v různých podobách přetrvaly až dodnes, proto jsou v následujících odstavcích popsány detailněji.

Jak již bylo zmíněno výše, škola Čogje vznikala v Koreji. Jedná se o období čtvrtého století našeho letopočtu, kdy učení proniká do Koreje z Číny. Korejský zen významně ovlivnil mnich Činul, který dokázal harmonicky propojit zen a nauky ostatních buddhistických škol. Mnich T’aego v čtrnáctém století nese zásluhu za sjednocení 9 škol zenu, které se postupně vyvinuly v Koreji. Spojením těchto 9 škol na devíti horách vzniká škola Čogje.

Základem učení školy Čogje je: „Co jsi?“ „Nevím…“ Dle jejich učení, je tato ne-myslící mysl probuzením, pravou přirozeností, naším pravým „Já“. Cílem je tedy vlastně přestat myslet, dokázat vypnout naše myšlení, oprostit se od neustálého proudu myšlenek v našich hlavách. Dosažením mysli „nevím“ lze dojít k probuzení, k dosažení našeho pravého „Já“. Meditace má být klíčem k tomuto stavu mysli. Čogje používá koán „Co je to?“. Nejedná se o žádné cvičení mozkových buněk, žák se nemá snažit na otázku odpovědět, pouze s ní splynout, neboť odpověď přece nemůžeme znát. Ptáme se proto, abychom se ptali. ^{19) 20) 21)}

Tato japonská škola převzala název od zesnulého mistra Lin-ťi. Tato postava proslula svým neobvykle tvrdým a drsným přístupem k probuzení mysli žáků. Lin-ťi na své žáky znenadání křičel, někdy je i bil, aby rozboural každodennost, strnulost a donutil své žáky přerušit navyklé způsoby myšlení. Tato „taktika šoků“ obsahovala gesta jako výbuch smíchu, křiku, rány holí apod. Pro tuto školu tedy platí ono používání šoků, náhlých intervencí mistra, používání kóanů a přesvědčení, že k onomu probuzení dochází náhle, ve skocích.

Probuzení je chápáno jako – „vidění přirozenosti“ – neboli kenšó – neboli uvědomění si buddhovské přirozenosti v každém z nás. Mistři této školy tvrdí, že nejlepší cesta k dosažení probuzení je vytrvalé cvičení kóanů. Tyto „hádanky“ se obejdou bez složitých metafyzických pojmů a žáci nedostávají ani konkrétních praktické instrukce. Žáci se mají meditativně soustředit na kóany. Mezi nejznámější patří například: „Jak zní tlesknutí jedné ruky?“ „Je slyšet pád stromu v lese?“ Při řešení těchto otázek, bychom měli hledat pravý smysl, vidět na co tento smysl ukazuje. ^{22) 23)}

O příchod učení sóto do Japonska se postaral Eihei Dógen Kigen. Tento mnich prošel školou Rinzai, kde dokonce získal pečeť mistra, přesto však nebyl spokojen a hledal odpovědi dále. Cesty ho zavedli do Číny, odkud v 13stl. přiváží do Japonska některé významné texty čínské školy Sóto. Dógen je v současnosti považován za jednoho z největších náboženských mistrů v Japonsku. Odmítal mít například cokoliv společného s neustále trvajícími boji o moc. Jako první prohlašoval, že muži a ženy jsi, jsou na cestě k Buddhovi rovni, tudíž by se neměli ženám klást žádné překážky na této cestě.

Charakteristickým znakem této školy je meditace v sedě, neboli zazen a názor že k probuzení dochází postupně. Všechny bytosti jsou přirozeně Buddhové, jen v sobě tuto přirozenost musí najít. Pracuje se zde s přístupem ne-hledaní, kdy pouhým dodržováním rituálních pravidel se chovám jako ten, jehož přirozenost mám – Buddha. Hlavní technikou Sóto je Šikantaza – „pouhé sezení“. Když žák sedí při zazenu, tak nesedí pouze tělo, ale i mysl, která se nehýbe. Myšlenky jsou vypnuté a vše se stává jedním. Praxe Sóto tak velmi zjednodušeně znamená úplně vše odložit a čistě jen sedět. ^{24) 25) 26)}

Všechny školy zenu vychází z mahájánské buddhistické tradice. V mahájáně (a taktéž i v zenu) je stěžejní ideál bódhisattvy. Každý bódhisattva praktikuje šest páramitá: šlechetnosti, etiky, trpělivosti, úsilí, meditace a moudrosti. Páramitá („ten, kdo dosáhl druhého břehu“) bývá obvykle převáděno jako „dokonalost“.

Zen v zásadě znamená meditaci. Pochází z pálijského termínu dhjána, což je v buddhistické tradici meditace nebo stav při meditaci, pohroužení. Čína si toto slovo po příchodu buddhismu z Indie přepsala jako čchan. V Koreji se čchan změnilo na son a v Japonsku na zen.

Toto učení klade největší důraz na meditaci. Studium textů a rituály jsou považovány za podružné nebo uplně bezvýznamné. Důležité jsou také (verbální či neverbální) intervence mistra, často ve formě paradoxní otázky (čínsky kung-an; jap. kóan), která nemá jednotné logické řešení. Podstatou čchanu je bezprostřední uvědomění si vnitřní buddhovksé podstaty vlastní mysli. Takový osvobozující pohled (čínsky wu, japonsky satori) může vyvstat v meditaci, v přímé interakci mezi učitelem a žákem nebo zcela spontánně. Vhledy s sebou přinášejí různé úrovně probuzení, z nichž nejvyšší je úplná aktualizace buddhovské přirozenosti.²⁷⁾

Zen (ještě více než ostatní formy mahájány) je proti kvietismu čili zavrhování činnosti, a asketismu čili umrtvování života. Je vyžadována kázeň, ale do určité míry. Umožňuje žádostmi neurčovaný, nespoutaný pohyb žití.²⁸⁾

Řadu rozhodujících prožitků v životě (láska, štěstí, narození, smrt) nelze pochopit intelektuálně, proto je podle zenu třeba rozeznat omezenost rozumu a naučit se žít s rozpory a paradoxy. Zen nepožaduje, aby člověk přestal být racionální, kde však logika selhává, tam je třeba se jí postavit.²⁹⁾

Skutečnost se tedy dá uchopit jen tehdy, když se rozum vzdá nároku na ni. Není cílem porozumět skutečnosti, ale bezprostředně ji prožít. Život není intelektuální hádanka, kterou je třeba řešit, ale mysterium, které je třeba zažít. Smyslem života podle zenového učení je „žít“, tj. vědomě „být“, zde a nyní být pozorně a zcela „tady“. Zen tedy učí umění prožívat bezprostředně, bděle a přítomně opravdovou skutečnost, každý okamžik života.³⁰⁾

Zen znamená porozumět svému pravému „Já“, pak dosáhneme všeho. Podstata všech věcí je stejná. Jestliže chceme porozumět své pravé přirozenosti, musíme nejdříve dosáhnout své původní podstaty. Znamená to dosáhnout univerzální podstaty a podstaty všech věcí.³¹⁾

Zen především usiluje o bezprostřední přivedení žáka ke konkrétnímu znovuprožívání zkušenosti. Zen nemá žádné dogma. Jak řekl Hakuin: „Všechna zapsaná buddhistická učenost je pro zen nakonec jen bezcenný papír, který se hodí leda na utření zadnice.“ Satori, záblesk poznání nikdy netušené pravdy, dosažení schopnosti vnímání pravé skutečnosti je smyslem zenu a bez něho zen neexistuje.³²⁾

Nedílnou součástí zenu je bódhisattvův slib či přísaha: pevné rozhodnutí dosáhnout osvícení pro blaho všech lidí. V zenové tradici je tato přísaha vyjádřena čtyřbodovou cestou. Tyto čtyři „velké přísahy“ bývají při zenových ceremoniích obvykle zpívány. Jsou považovány za základ zenové praxe a za motivaci pro vlastní zdokonalování.³³⁾

• Vnímavých bytostí je nespočet a já slibuji je zachránit
• Klamání je nekonečné a já slibuji je zastavit
• Brány dharmy jsou nekonečné a já slibuji jimi proniknout
• Buddhova cesta je nepřekonatelná a já slibuji ji dosáhnout

Třemi základními přístupy v zenu jsou také velká víra, velká odvaha a velká otázka (nebo pochybnost). Tyto prvky jsou na sobě závislé, je důležité mít všechny tři současně. Velká víra znamená udržovat vytrvale úsilí bez ohledu na podmínky. Velká odvaha znamená úplné odhodlání, vždy se plně soustředit. Všechnu pozornost intenzivně soustředit na jeden bod. Tím bodem může být: „Co jsem? Nevím…“. To je velká otázka velká pochybnost o podstatě bytí.³⁴⁾

Dalším důležitým prvkem je princip „pouštění“ nebo „neuchopování“. Tento princip lze ukázat na zajímavé metodě chytání opic v Africe a v Asii. Vydlabe se otvor do kokosového ořechu a dovnitř se dá jídlo jako návnada. Opice přijde, prostrčí ruku a uchopí jídlo, ale ruku už nemůže vytáhnout zpět, je polapena. Vše, co by stačilo na osvobození je otevřít pěst a pustit jídlo. To ona ale neudělá, protože, jak říkají Indové, je v zajetí „žádostivého srdce“. A to zotročuje i člověka. Sami si koveme okovy, které nás drží v zajetí a z toho pochází velká část našeho strádání. Člověk nikdy nic skutečně nevlastní. Vše je pouze vypůjčené na určitou dobu. A jestliže nejsme schopni odevzdat to, co vlastníme, staneme se sami obětí.³⁵⁾

Ideální stav mysli člověka je v zenu přirovnávána k zrcadlu. Zrcadlo je úplně prosté, vše je odhaleno takové, jaké to je. Ukazuje krásný předmět jako krásný a ošklivý předmět jako ošklivý. Nemá žádnou diskriminující mysl, když se před ním něco objeví, zrcadlo to odráží, když to zmizí, zmizí to i v zrcadle, beze stopy. Takové nelpění je stav „ne-mysli“.³⁶⁾

Říká se, že pravdu nelze nalézt hledáním, ale jen hledající ji naleznou. Známé zenové přísloví pojednává o člověku, který sedí na volu a zoufale právě tohoto vola hledá. Veškerá činnost má být konána v duchu všímavého odstupu, to je sice pozorně a pečlivě, ale bez přehnaného úsilí a lpění na výsledku.³⁷⁾

Zenová praxe nikdy nic nevysvětluje. Zen míří přímo do naší mysli, k našemu pravému „já“, neklade důraz na jazyk a znalosti - je zde prostě praxe meditace. Důležitý je každý náš přítomný okamžik na tomto světě, v němž je obsaženo úplně všechno. Způsob zenového učení je velice jednoduchý. Kdo se chce dozvědět, co je to meloun, musí ho sníst. Kdo chce vědět, co je to zen, musí zen praktikovat. ³⁸⁾

„Stejně jako velký oceán (když na něj pohlížíme z pobřeží) nabývá hloubky postupně, svažuje se postupně, sklání se postupně bez náhlosti jako sráz, právě tak je i v Buddhově dhammě postupné cvičení, postupné provádění a postupný průběh bez náhlosti.“ (Udána V. 5; Čullavaga IX. 1 – 2; Anguttaranikája VIII. 19).³⁹⁾

Základní cvičební metody většiny zenových škol jsou stejné nebo se navzájem podobají. Můžou se ale lišit v jednotlivostech, v důrazu kladoucí na různé formy praxe nebo v detailech technik, pozic, rituálů a podobně. Obecně se dá říci, že skutečným základem cvičení všech škol je meditace vsedě (neboli zazen). S tou jsou pak spojeny ostatní formy praxe v podobě meditace v chůzi (kinhin), řešení kóanů, studium buddhistických textů, odříkávání manter, slibů nebo zpěv súter.

Zazen: Meditace vsedě je úplným základem veškeré zenové praxe. Obvykle probíhá v místnosti k ní určené, tzv. zenové dóžó (hale), kde zpravidla bývá umístěn oltář se soškou Buddhy, vázou s květinami, svíčkami a vonnými tyčinkami. Ideálně by se měl zenový buddhista věnovat meditaci každý den, a to vícekrát, v rámci možností. Dobrý je čas po probuzení a večer před spaním. Doba meditace může být různá, nejčastěji se pohybuje mezi třiceti minutami a jednou hodinou. Vše záleží na situaci, nejsou zde dána žádná pevná pravidla, která by bylo nutno přísně dodržovat. Při meditaci je nejvhodnější sedět uvolněně, s dokonale vyrovnanými zády tak, aby praktikující mezi středem čela, nosem, bradou, krkem a pupkem měl pomyslnou vertikální čáru. Břicho má být rovněž uvolněné a lehce vysunuto dopředu, brada lehce vtáhnutá dozadu. Váha těla je v tuto chvíli soustředěna na břicho a podbřišek. To je také oblast, na niž zazen soustřeďuje dýchání a koncentraci. Oči mají být pootevřené a zaměřené k zemi pod úhlem asi pětačtyřiceti stupňů (zrak ale nemá být zaostřen na nic konkrétního). Při sezení na zemi tvoří kolena a temeno hlavy trojúhelník, nohy jsou základnou. Člověk je tak stabilní, ale zároveň uvolněný. Ruce jsou v pozici zvané mudra - složeny v klíně, pravá ruka pod levou, dlaně míří vzhůru. Lze zaujmout několik různých druhů sedů. Pro většinu pozic je potřeba pevný polštář položený na rovné složené přikrývce, je-li podlaha příliš tvrdá. V zenových klášterech a v zenových skupinách se používá malý černý kulatý polštářek (zafu) ležící na černé čtvercové rohožce (zabuton). Při meditaci by měl člověk od všeho oprostit svou mysl, vnímat jen dech, všechny myšlenky nechat volně plynout a nevěnovat jim pozornost, ani se je nesnažit potlačovat. Je žádoucí neusínat, ale naopak stále vnímat vše okolo sebe co nejbystřeji, s bdělou pozorností.⁴⁰⁾

Kinhin: Jedná se o meditaci v chůzi, která je v podstatě jen pokračováním meditace vsedě. Zazen se obvykle rozděluje na dvě stejné periody, mezi nimiž je zpravidla desetiminutová přestávka právě pro kinhin. Člověk tak dostane příležitost odpočinout si, protáhnout si nohy, zahnat ospalost, srovnat dech a zaměřit pozornost. Ruce většinou zaujímají v kinhinu následující pozici: palec levé ruky je vložen doprostřed dlaně a kolem něj je sevřena pěst. Ruka je před hrudníkem otočena hřbetem nahoru a levá ruka je překryta dlaní ruky pravé. Paže jsou vodorovně, lokty lehce od těla. Jinak je pozice horní poloviny těla shodná s pozicí při zazenu. Samotná chůze pak většinou probíhá tak, že člověk vykročí pravou nohou (krok je dlouhý asi polovinu chodidla), pak následuje stejně dlouhý krok levou nohou, a tak dál. Chodí se dokola ve směru hodinových ručiček, ve stejné meditační místnosti jako je prováděn zazen. Kroky by měly být koordinovány s dechem v pravidelném rytmu tak, aby každý krok trval po dobu jednoho nádechu a výdechu. Lze chodit různou rychlostí.⁴¹⁾

Kóan: Kóan (čínsky kung-an) je většinou paradoxní problém nebo otázka, která obvykle vychází ze skutečné události odehrávající se mezi mistrem a jeho žákem nebo žáky. Tuto otázku může žák dostat od svého učitele zenu k řešení, ten pak může ověřit, nakolik jeho žák zenové učení chápe. Nejedná se ovšem o pochopení rozumové, ale o to, jak žák přijal zen do svého života. Žák může kóan přijmout jako svůj cíl, konfrontuje se s řešením, které pro něj nabývá osobní důležitosti. Kóan zpravidla nemá logické řešení, aby ho žák dokázal vyřešit, musí se s ním „ztotožnit“.⁴²⁾ Kóany můžou například vypadat takto:

• Mnich se zeptal mistra Džóšu: „Proč přišel Bódhidharma ze západu?“ Džóšu odpověděl: „Cypřiš v zahradě.“
• Gósó Hoen Zendži řekl: „Buvol opouští ohradu nad propastí. Hlava, rohy i nohy prošly. Proč nemůže projít také ocas?“
• Mnich se zeptal Nansena: „Existuje pravda, která nebyla člověku svěřena?“ „Ano,“ odpověděl Nansen. „A která to je?“ zeptal se mnich. Nansen odpověděl: „Není to mysl, není to Buddha, není to věc.“⁴³⁾

Ostatní formy praxe: Zen sice klade největší důraz na meditaci, ale součástí praxe mohou být i další techniky. Pakliže neulpíváme na slovech, vnímáme texty s „ne-myslící myslí“, tak mohou napomoci meditační praxi. Mezi ně patří opakování Buddhova jména, recitace (zpěv) súter, opakování manter, opakování slibů, vyprávění zenových příběhů a studium dalších buddhistických textů. Nic z toho ale nemůže nahradit praxi zazenu samotnou. Nejčastější z těchto praktik jsou zpívané přísahy a úryvky ze súter. Tyto zpěvy se většinou konají po ukončení zazenu a jsou doprovázeny údery na dřevěný buben (mokugjó) a údery gongu (kejsu). Nejobvyklejší jsou čtyři sliby bódhisattvy. V západním světě, kde obvykle není možná každodenní praxe v klášterech, se konají takzvané seššiny neboli ústraní. Jedná se o duchovní zenová soustředění, které se obvykle konají po dobu jednoho týdne, mohou ale trvat také jen jeden víkend nebo třeba tři měsíce. Zde se po celou dobu intenzivně provádí zenová praxe. Existují ovšem různé rozvrhy a úkoly, které se liší podle učitelů, stylů, škol i kulturního prostředí.

Oblíbený a často vyprávěný je příběh o legendárním osvíceném buddhistickém laikovi Vimalákírtim, který o povaze zenu hodně vypovídá. V sútře, která nese jeho jméno, stojí, že Vimalakírtiho jednou navštívila skupina starších vyznavačů Buddhy, mezi jinými i bódhisattva Maňdžušrí, který byl proslulý svou moudrostí. Vimalákírti chtěl vyzkoušet jejich chápání Buddhova učení, proto se svých hostů optal na prostředky, jakými se člověk má snažit „poznat skutečnost“ přímou zkušeností. Každý z hostů odpověděl, včetně Maňdžušrího, jenž řekl: „Já vše vnímám tak, že „skutečnost“ nelze uchopit slovy, učením, hovory ani úvahami. Musíme postoupit za hranici otázek a odpovědí.“ A pak Maňdžušrí Vimalakírtimu řekl: „Každý z nás promluvil. A nyní nám ty odpověz na svou otázku.“ Vimalakírti mlčel. A Maňdžušrí vykřikl: „Výborně! Jak bychom mohli opravdu pochopit osvícení, dokud jen mluvíme?“⁴⁴⁾

Tato škola vychází z korejského buddhismu řádu Čogje, jehož učení se v 70. letech 20. století rozšířilo v U.S.A. díky zenovému mistrovi Seung Sahnovi. V dnešní době vyučuje tento směr přibližně třicet učitelů jak v U.S.A. tak i v Evropě. Mezi tyto učitele patří například zenová mistryně Soeng Hyang, Bon Shim, mistr Wu Bong, Chong An Sunim atd. ⁴⁵⁾

Škola Kwan Um vznikla v roce 1983 a její název je přejat od korejského jména bódhisattvy soucitu Kwan Seum Bosal („Ten, kdo vnímá pláč tohoto světa.“). Název Kwan Um po přeložení znamená „vnímej zvuk tohoto světa„. V 90. letech 20. století se v Praze, Brně a Kladně utvořily skupiny lidí, které pravidelně chodily na zenové praxe a v roce 2001 vzniklo na Smíchově v Praze zenové centrum, poté o rok později v Brně. V současné době má Kwan Um zenová centra po celé Evropě a jedním z nich je sangha v Praze v Podolí, které vede opatka Věra Hrůšková.⁴⁶⁾

Účelem školy Kwan Um je docílit probuzení a pomoci všem bytostem bez rozdílu. Být probuzený znamená být přítomný a koncentrovaný v každé chvíli. Dle Věry Hrůškové je tato škola západní zjednodušenou formou Čogje. V Kwan Um se tolik neřeší otázka „Co jsem?“, jako ve školách v Koreji, pouze je tu jen jako méně používaná metoda pro pokročilejší. Oproti tomu je kladen větší důraz na ostatní kóany. Klasické buddhistické texty se zde také nepovažují za důležité a nestudují se. Dle mistra Seung Sahna je jeden prožitek hodnotnější než tisíc textů.⁴⁷⁾

Z odpovědí respondentů vzešlo, že smyslem zen buddhismu je neustálá bdělost a pozornost v každé chvíli bez ohledu na okolnosti. Musí se vnímat to, co se právě děje na sto procent a správně na to zareagovat. Jako například pomoct někomu v tu chvíli, ve které potřebuje. „Zenová praxe je trénink, není to spočívání v klidu ale spíš to vnímání toho co je na sto procent, jakoby v tu chvíli přítomný, a nemusí to být klid, jako když jdete po ulici tak je tam křik a ruch, ale de o to tam být bdělý a správně reagovat, nelézt pod auto, pomoct někomu kdo potřebuje, to je smyslem zenu být přítomný a reagovat.“ uvedla respondentka č. 1. Dále je velmi důležité postavení svých vlastních hodnot a určit si, co je podstatné a co není: „Vybrat si to co je důležitý, i třeba to nakupování, jak si říkal, člověk hodně věcí vytěsní těch nepodstatných, jakože člověk nepotřebuje deset svetříků, postavení hodnot, má to vliv na kvalitu života.“ Dalším důležitým prvkem je preferování stavu čisté mysli před myšlením. Co se týče přínosů zen buddhismu, tak se jedná o vyrovnanost, klid, zlepšení koncentrace, zvýšení sebevědomí, optimismus a pocit propojenosti s lidmi. Omezení, dle respondentů, zen buddhismus žádné nepřináší, jak potvrdila respondentka č. 1 „asi žádné (omezení), ze začátku člověk nechodil do kina nebo jiný kulturní akce a spíš se věnoval meditaci….není to vnímaný jako omezení, ale jako radost.“

S praktikováním zen buddhismu se respondentům změnil život v podobě uvědomění si věcí, které jsou smysluplné a které jsou nefungující a nepříjemné. Na jednu stranu jim to život zjednodušilo, ale na druhou začali přicházet do konfrontace s do té doby neznámými věcmi, které dříve nevnímali. Dále začali poznávat více samy sebe spolu s vlastními chybami. „Když si to uvědomíte tak vidíte ty chyby v sobě, takže se jich můžete zbavit a můžete se sebou dělat cokoliv a nikoho tím nezraníte kolem sebe.“ uvedla respondentka č. 1. a dále dodává: „Pro mě to byla radost, že je něco opravdu smysluplnýho a začala jsem si uvědomovat věci, které nefungovaly, třeba i v mým osobním životě. To někdy mohlo být i nepříjemný. Si člověk spoustu věcí v tom běžným shonu neuvědomí ani v práci a když se zastaví tak zjistí, že to je opravdu smysluplný a víte, že to nějak funguje v tom životě, ale zároveň vidíte i věci, který nejsou příjemný, který byly někde schovaný.“ Respondent č. 2 souhlasil a doplnil: „ Zen ten život na jednu stranu zjednoduší tím přístupem, ale jak se člověk dostane k tomu vyplavování věcí zevnitř tak je konfrontovanej, což ani předtím netušil, že v sobě má, nebo co můžou různý situace nastat, který mu nejsou známý do tý doby, vlastně člověk pak poznává sám sebe a to je vlastně to, proč sem chodíme.“

Respondenti odpovídali na otázku o nauce o ne-já, která je součástí buddhismu. Dle jejich odpovědí není možné, aby člověk neměl osobnost. K tomu uvedla respondentka č. 1: „Spíš je to ta osobnost, ta propojenost s ostatními, je to opravdovější, není to nic extra, je to obyčejný. Když se o tom píše tak to zní divně jako to ne-já.“ Jde spíše o zapomenutí na sebe a pomáhání ostatním jak uvedl respondent č. 3.: „Jako praktikovat a starat se o JÁ,MŮJ,MOJE tak se člověk zblázní, to nefunguje. Abysme mohli pomáhat ostatním tak musíme zapomenout na sebe na to JÁ, jako potlačení JÁ nebo učení o ne-já nebo různě se tomu říká.“. V rámci zen-buddhismu začne člověk sám sebe vnímat jako součást světa, že člověk a svět nejsou dvě věci, ale jedna, jak odpověděl respondent č. 3: „Jak člověk praktikuje tak jsou různý stadia, že to člověk vidí to, co vytváří. Na konci není rozdíl, jako JÁ a SVĚT nejsou dvě věci.“ K tomu respondentka č. 4 dodala: „Si myslím, že se to děje pozvolna, teda aspoň u mě, jako přirozenou cestou, že to rozhodně není intelektuální pohyb mysli, že by člověk změnil ten postoj, že se to děje vlastně automaticky. Člověk začne sebe vnímat jako součást světa a ty hranice se rozplývaj. Takže to ego vlastně není nikde doma, nebo jak bych to řekla (smích), když se na to člověk podívá, tak tam vlastně nic není a to je příjemnej osvobozující stav. Moje zkušenost je, že se tam jako nic nepotlačovalo, jsem to vnímala, že se naopak osvobozuju.“

Praxe se dá dle respondentů rozdělit na formální a neformální. Respondent č. 3 odpověděl že „neformální praxe, je jako ten okamžik za okamžikem, co člověk dělá a aby to dělal správně.“. Základem formální praxe zen buddhismu je dle respondentů meditace v sedě, takzvaný Zazen. Četnost a délka meditace je individuální záležitost a každý to praktikuje podle svého času a nálady jak uvedl respondent č. 3: „Formální praxe to je kdo jak má čas a to je různě. Jestli pul hodiny denně, hodinu denně nebo hodinu tejdně. Ono není důležitý, kolik člověk věnuje formální praxi.“ Jejím cílem je vnímat přítomnost, jako například výdechy a nádechy, nechat běhat myšlenky a neztotožňovat se s nimi. Dle respondentů nejde o délku meditace, ale o kvalitu a pravidelnost. „Tam jde spíš o tu kvalitu. Ono i pět minut denně je úžasný. Jde i o pravidelnost, řikáme, že ze začátku 10 minut si najde každej. Ale pak člověk muže cvičit hodinu denně, ale muže se rozptylovat a být mimo, takže jde o tu kvalitu.“ uvedla respondentka č. 1. Respondent č. 2 odpověděl, že medituje 40 minut denně a respondentka č. 4 potřebuje alespoň 21 minut meditace denně. Cílem tohoto praktikování je, aby nebyl rozdíl mezi meditací nebo např. jízdou v tramvaji, aby si tento pocit odpoutání od myšlenek a stoprocentní koncentrace zachovali 24 hodin denně. Dále respondentka č. 1 mluvila o účelu meditace: „Není cílem vyprázdnit si hlavu. Jde o to být přítomnej. Vnímat co je teď. Sedíte a snažíte se vnímat třeba nádech, protože to je hodně přítomný. A když přijdou myšlenky, tak necháme otevřený přední a zadní dveře, ale nesnažíme se na tom pracovat, aby hlava byla bez myšlenek. Jako spíš je neživit, nerozvíjet je a když si to uvědomíme, tak se zase vrátit k tý technice. Neztotožňovat se s myšlenkama.“

Respondenti se věnují zen buddhismu z mnoha důvodů. Některé byly již zmíněny jako vyrovnanost, klid, zlepšení koncentrace, zvýšení sebevědomí a optimismus. Dále pak pocit propojení s vesmírem a s ostatními lidmi a vnímání sebe jako součást vesmíru. Navíc jim zen buddhismus pomáhá oprostit se od egocentrismu a věnovat se lidem kolem sebe. Jako další pozitivní aspekty zen buddhismu jsou tolerance, vyhýbání se smutku a zdravá strava, jelikož jídlo ovlivňuje vnímání. Pro respondentku č. 4 je zen „něco hodně autentického, pravdivýho, že to není konceptování myšlení, že to je zkušenost.“ Respondentka č. 5 o zen buddhismu řekla následující: „Zen se přibližuje takovýmu tomu vnímání vesmíru jako celku, že člověk je jako jeden celek s vesmírem, že z nicoty přicházíme, do nicoty se vracíme a snažíme se nepodléhat tomu, aby jsme byli egocentrický, nežili v iluzi, nepodléhali smutku, a Zen obsahuje tenhle pohled, že tam je pomoc těm lidem kolem sebe nebo celýmu světu. To se všechno taky spojuje se životosprávou, vlastě to, co jíte tak ovlivňuje to, co jak vnímáte. Takže lidé musí dodržovat určitý způsob stravování, aby probudili to vnímání propojení vesmíru jako celku.“

Respondent č. 2 byl křesťan dříve než přešel k zen buddhismu. Respondentka č. 1 a respondentka č. 4 se křesťanstvím zabývaly, ale nakonec zvolily zen buddhismus. Respondent č. 2 odpověděl, že je pokřtěný a křesťanství je jeho velkou součástí. Zná mnoho křesťanů, co provozují zenovou praxi. Kombinaci křesťanství a zen buddhismu už nijak nevnímá. Podle něj je příčinou boje mezi náboženstvími představa lidí, že je mezi náboženstvími velký rozdíl. „Jako každý náboženství má ten svůj systém, ale mě příde, že pokud to člověk dělá opravdově, pokud se tomu věnuje, tak cíl je vždycky pro ty druhý.“ Respondentka č. 1 odpověděla: „Když člověk dělá pořádně to, co si vybral, tak pak je taky tolerantní a chápe, že ostatní to taky tak nějak berou.“ Respondentka č. 4 doplnila „že ať je to cokoliv, tak je důležité na té opravdovosti. A je možný mít souběžně dvě praxe.“ Z těchto tvrzení vyplývá, že respondenti uvedení výše nevidí problém v tom, být zen buddhista a zároveň křesťan a že důležitá je tolerance mezi náboženstvími. Nevidí tedy problém v kombinaci křesťanství a zen buddhismu. Respondent č. 2 uvedl, že spousta křesťanských kněží jezdí do Japonska za zenovými mistry a naopak. K tomu doplnila respondentka č. 1, že se dělají i křesťansko-zenová ústraní v zahraničí. Podle respondentky č. 4 je zen buddhismus oproti křesťanství svobodnější. Křesťanství se, dle jejího názoru, drží dané doktríny a je nutné přijmout ideologii, že jediná cesta je přes Ježíše Krista. „Jsem se pokoušela nějak dostat do nějakých komunit, ale vlastně ta podmínka, že musím jedině přes Ježíše Krista a že není jiné cesty, a to už jsem inklinovala k těm meditacím, tak jsem namítla, že jsou i jiné cesty a to jsem byla okamžitě sejmutá, to že v žádným případě nesmím vůbec.“ V zen buddhismu je to naopak „že to není o tom přijmout něčí názor nebo nějaký vědění ideologický, že to je opak, že mám uvěřit sobě, té své moudrosti nebo stavu té čisté mysli před myšlením.“.

Jak už bylo řečeno výše, kóan je nelogická otázka, kterou pokládá zenový mistr svým žákům. Pro respondenty je kóan velmi zajímavým zážitkem, kde nad odpovědí mohou přemýšlet dny, týdny i měsíce a přesto nenaleznou odpověď. Respondentka č. 6 mluví o kóanu takto: „Člověk se snaží hledat nějaký cestičky dovnitř, ale tím racionálním myšlením to prostě nejde. Pak když ta mysl je zklidněná, ne úplně prázdná, protože nějaké myšlení tam vždycky je, tak to v tý hlavě cvakne, objeví se záblesk s tou odpovědí, taková intuice, že si člověk řekne jo to je ono a nemusí to bejt ani kóan, co dostanu od učitele, ale může to bejt řešení na nějakou situaci, kterou máme doma nebo v práci a najednou víme jo, tak to má bejt. Ta hlava na to musí bejt připravená trošku, že to nejde úplně samo. Ta praxe k tomu pomáhá.“ Respondentka č. 4 uvedla, že kóan ji pomohl překonat smrt svého otce: “Když mi umřel otec před mnoha lety, tak jsem rovnou z pohřbu jela na ústraní, tam jsem dostala kóan o smrti, a když jsem ho pochopila, tak mě to nesmírně obohatilo. Moji přátelé, rodina nechápali, že jsem nešla ani na ten oběd a rovnou jsem odjížděla mimo Prahu. „Ty jedeš teďka na nějakou meditaci, to je divný ne? Po tom pohřbu.“ A to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.“ Dle odpovědí je ohledně kóanu důležité, že zamýšlení se nad ním není jen pro ten daný moment, ale že tento způsob uvažování má přínos pro život.

Zen buddhismus přinesl do života respondentů smysl a pomohl jim k seberealizaci. Pomocí meditací jsou schopni zachovat klid i ve vyhrocených situacích, které jim běžný život naskýtá, a celkově jim napomáhají k lepšímu vnímání svého okolí. Díky zenovému učení se přestali vnímat jako jednotlivci, ale jako součást vesmíru, což jim dodává příjemný osvobozující stav. Tímto se zvýšil jejich pocit propojenosti s ostatními a uvědomili si důležitost tolerance mezi lidmi. Od začátku praktikováni zenu respondenti zpozorovali, že jsou více klidní a vyrovnaní. Dále se jim zlepšila koncentrace, což jim mimo jiné pomohlo i v pracovním prostředí, díky čemuž se jim zvýšilo sebevědomí a celkový optimismus. Skrze zen poznali více sebe samotné i s chybami, které mají, což je donutilo na sobě více pracovat a pomohlo jim to v osobním rozvoji. Začali se více věnovat věcem, které jsou opravdu důležité a ty nepodstatné (např. móda) začali ze svého života vytěsňovat. Při praktikování zen buddhismu si člověk uvědomuje věci v hlubším slova smyslu, což může vést i ke konfrontaci, pokud ty věci nefungují tak, jak by si přáli. Také se snaží nežít v iluzi, vyhýbat se smutku a především egocentrismu. To souvisí s buddhistickou naukou o ne-já, kterou respondenti vysvětlili jako zapomenutí na sebe samotné a zaměření se na pomoc druhým spíše, než jako odosobnění člověka. Mezi další změnu v životě praktikujících patří zdravá strava. To jest z důvodu, že jídlo ovlivňuje nejen fyzickou stránku člověka, ale i jeho vnímání.

Výše byly zmíněny změny, které zen buddhismus přinesl do života respondentů. Všechny jsou víceméně pozitivního charakteru a praktikujícím ulehčují život. Omezení či nařízení se v rámci zen buddhismu nevyskytují. Každý praktikuje meditace a setkává se na sezeních dle jeho časových možností. Časový rozsah věnovaný praktikování má každý respondent jiný. Nezáleží na délce meditací, ale na míře odpoutání se od myšlenek a koncentraci, což spíše podporuje jejich četnost.

Zen buddhismus si respondenti vybrali pro jeho autenticitu a svobodnější přístup, než tomu je, dle jejich názoru, například u křesťanství. V zen buddhismu nejde o koncipování myšlení nebo přijmutí ideologického názoru, ale o zažití zkušenosti na vlastní kůži a uvěření sobě samotnému.

ALDINGER, Marco. Moudrosti a příběhy zenu. Vyd. 1. Překlad Monika Žárská. Praha: Portál, 2000, 133 s. ISBN 80-717-8436-2.

BATCHELOR, Martine. Zen. Vyd. 1. Překlad Alexandra Fraisová. Praha: Aurora, 2001, 125 s. ISBN 80-729-9034-9.

CIRKLOVÁ, Jitka. Development of Interest in Buddhism in the Czech Republic. Journal of Global Buddhism. 2009, roč. 10, s. 5-17. Dostupný i z WWW: http://www.globalbuddhism.org/10/cirklova09.htm. ISSN 1527-6457

DORŇÁKOVÁ, Mira. Život v komunitě. Brno, 2008. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.

HONZÍK, Jan. Jednota v rozmanitosti: Buddhismus v České republice. Praha: DharmaGaia, 2010, 263 s. ISBN 978-80-7436-006-0.

NAVRÁTIL, Jiří. Uvedení do zenu. 2., přeprac. vyd. Praha: Avatar, 2004, 223 s. Vhled. ISBN 80-858-6258-1.

NYANASATTA, Thera. Základy buddhismu: Buddhismus jako filosofie 20. století. Překlad Dušan Zbavitel. Praha: Alternativa, 1992, 219 s. ISBN 80-859-9316-3.

POLIDAR, Vladimír. Zen jakožto nástroj kultivace individuální environmentální uvědomělosti. Brno, 2009. Bakalářská diplomová práce. Masarykova Univerzita, Fakulta sociálních studií.

SAHN, Seung. Zenový kompas. Překlad Věra Hrůšová. Praha: DharmaGaia, 2006, 413 s. Mangalam. ISBN 80-866-8531-4.

SCOTT, David a Tony DOUBLEDAY. Zen. Vyd. 1. Překlad Alexandra Fraisová. Praha: Ikar, 2002, 198 s. ISBN 80-249-0105-6.

zen_rozhovory.docx

Počet shlédnutí: 148