Jsem tibetským buddhistou v ČR. Jak se liším od ostatních?

Boris Gregor, Ondřej Křížek

Buddhismus je jedním z nejrozšířenější náboženství a hraje výraznou roli v běžném životě určité světové populace. V současné době je buddhismus brán jako nábožensko-filozofický směr, který poskytuje způsob sblížení se se světem kolem sebe a nastavení životního stylu. V průběhu svého historického vývoje se buddhismus rozvětvil v mnoho škol a učení. Každá z těchto větví nabízí méně či více odlišný způsob dobrání se harmonie. Jednou z odnoží je i tibetský buddhismus, který se stal velmi populární v evropské společnosti, Českou republiku nevyjímaje. Vyvstává tedy otázka, zda se buddhista v České republice plně ponoří do buddhistického učení a odliší se od tradičně českého ateisty.

Hlavní výzkumná otázka:

• Jak se liší materiální a duchovní životní styl tibetského buddhisty v porovnání s ateistou v ČR?

Výzkumné podotázky:

Výzkumné podotázky se zaměřují na konkrétní prvky životního stylu buddhistů a ateistů v České republice - na jejich volný čas, profesionální život, cestování, stravu či slavení svátků. Konkrétní otázky se nachází v sekci Přílohy.

Tibetským buddhismem se zabývá celá řada publikací. Velmi obecně se tibetskému buddhismu věnuje Christopher Partridge ¹⁾, nicméně daří se mu porovnávat tibetský buddhismus v globálním měřítku s ostatními buddhistickými směry. Z pohledu naší práce je užitečný jeho stručný popis fungování rodiny a společnosti v buddhismu, který je podle něho společný pro všechny buddhistické společnosti.

Tibetským buddhismem se pak konkrétně zabývá John Powers²⁾, který se snaží pokrýt velké množství různých aspektů tibetského buddhismu. Pokouší se představit dějiny, školy, filosofické principy, vůdčí osobnosti, meditační praktiky a náboženské svátky tohoto náboženství. Mimo jiné se autor věnuje výkladu o indickém původu tibetského buddhismu a jeho přechodu do Tibetu. Zkoumá také tibetskou mahájánovou filosofii a tantrické metody osobní transformace.

Jan Honzík a další autoři ³⁾, kteří přispěli články do této publikace, se zabývají buddhismem v České republice, který se snaží prezentovat v kontextu jeho historického vývoje. Základem této publikace jsou články o buddhistických školách, skupinách a iniciativách, které působí v České republice. V souvislosti s tibetským buddhismem se autoři věnují například centru v Praze (Bodhi Path Praha), Plzni (Kagyu Samye Dzong Plzeň) a Liberci (Rabten Čhödarling) a skupinám působícím na území České republiky jako například Komunita dzogčhenu.

Ateismu se věnuje důkladně Jan Jandourek v publikaci Vzestup a pád moderního ateismu, která popisuje ateismus jako fenomén vzniknuvší v době Osvícenství a postupně získávající větší momentum. Ateismus se samozřejmě vyskytoval v určitých podobách od dob Antiky či dříve, ale až v posledním století získává statut masového jevu, který sám přebírá jisté náboženské prvky. Pro tuto práci je relevantní především kapitola popisující vývoj na našem území. ⁴⁾

Ke zpracování zvoleného tématu a zodpovězení stanovených výzkumných otázek jsme využili dvou typů výzkumů a to kvantitativního a kvalitativního. Cílem kvalitativního výzkumu je porozumění a pochopení významu získaných informací. Pomáhá studovat zkoumanou otázku do hloubky a nabízet nové hypotézy, které nelze jednoduše kvantifikovat. Má však vysokou validitu. Práce s informací může být prováděna několika technikami, z nichž pravděpodobně nejpoužívanějšími jsou polostrukturovaný rozhovor a zúčastněné pozorování. Naopak kvantitativní výzkum umožňuje jednoduchou kvantifikaci, ale jeho validita je nižší. Kvantitativní metody jsou především verifikační a jejich cílem je otestovat předpoklady a hypotézy. Mezi techniky patří vyhledávání zpracování kvantitativních dat, dotazník či anketa. Reliabilita kvantitativního výzkumu pak výrazně vyšší než kvalitativního výzkumu. Na rozdíl od kvalitativního výzkumu, který je induktivní, je kvantitativní výzkum deduktivní.⁵⁾

Kvantitativní statistické údaje o tibetském buddhismu a náboženském vyznání v ČR byly získány z oficiálních statistik Českého statistického úřadu, což nám umožnilo naši práci zasadit do faktického rámce konkrétních dat. V kvalitativním výzkumu, ze kterého tato práce především vychází, jsme využili techniku polostrukturovaného rozhovoru. Tato technika umožňuje výzkumníkovi přizpůsobení dotazů specifičnosti jednotlivých rozhovorů. Nevýhodou oproti strukturovanému rozhovoru je časově náročnější zpracování získaných dat.

Výběr informátorů probíhal ve spolupráci s komunitou z centra Buddhismu Diamantové cesty v Praze. Toto centrum je zaměřeno na praktikování tibetského buddhismu školy Kagju. Zde byli také provedeny rozhovory se dvěma členkami. Informátorem z většinové společnosti v České republice - ateistů se stal jeden z bývalých studentů České zemědělské univerzity v Praze. Rozhovor s ním se uskutečnil u něho doma ve městě Slaný. Jména všech informátorů byli pro účely této práce změněny v rámci zachování jejich anonymity.

Tabulka 1: Informátoři

Širším slova smyslu ateismus je kritikou a popíráním metafyzické víry v Boha či spirituální bytosti. Je opakem teismu, který uznává existenci Boha a v užším slova smyslu se teismus vztahuje k monoteistickému Bohu a jeho vztahu ke světu. Teismus chápe Boha jako přítomného a aktivně zasahujícího do fungování světa. Ateismus se také odlišuje od agnosticismu, které ponechává otázku o existenci Boha otevřenou stejně jako všechny ostatní otázky související s metafyzičnem a nadpřirozenem. ⁶⁾

Česká republice je v médiích často označována jako jedna z nejateističtějších zemí světa. Při bližším pohledu se však ukazuje, že to není zcela jednoznačné. Při posledním sčítání lidu se jako věřící v rámci konkrétní církve se identifikovalo 1 467 438 obyvatel z celkových 10 562 214 obyvatel žijících tehdy v ČR. 707 649 obyvatel uvedlo, že jsou věřící bez příslušnosti k určité církvi. Bez náboženské příslušnosti uvedlo ve svém dotazníku 3 612 804 obyvatel, což nutně nemusí znamenat, že jsou všichni ateisté. Naproti tomu 4 774 323 obyvatel odmítlo uvést jakékoli náboženské vyznání, což je zhruba 45 % obyvatel a tvoří tak největší skupinu ze všech. Z těchto čísel se jednoznačně nedá říci kolik ateistů žije na území ČR, protože taková možnost nešla explicitně zvolit. ⁷⁾

Podle dat Gallup International z roku 2012 se odhaduje, že na území ČR žije 30 % přesvědčených ateistů. Největší podíl obyvatel se označil jako nenábožensky zaměřený a to 48 %, což by se dalo chápat jako jistý druh agnosticismu. Nedá se tedy říci, že by většina obyvatel ČR byla ateistická, ač významná část z nich to o sobě prohlašuje, spíše by se dalo říci, že většina obyvatel se touto otázkou nezabývá. ⁸⁾

Tibetský buddhismus je součástí buddhistického učení, které do Tibetu proniklo z Indie. Je také ovlivněn kulturou typickou pro Tibet a okolní regiony. Vznikl z pozdních fází indického buddhismu. Nejvíce je ovlivněn Mahajánou, jejíchž ústředním bodem je postava bódhisattvy, což je člověk, který postupuje ke stavu probuzení buddhy. Hlavní starostí bódhisattvy je probuzení ostatních cítících bytostí a během této snahy na sebe přebírá jejich karmické břemeno, díky tomu je symbolem milosrdenství a soucitu, což je velmi důležitý prvek celého tibetského buddhismu. Bódhisattva je pak literatuře zobrazován jako mýtická postava, jež je obdařena nadpřirozenými schopnostmi, která neustále působí pro blaho druhých. Dále je pro tibetský buddhismus něho typický důraz na orální předávání učení z učitele na žáka, kdy by učiteli (guru) měl žák projevovat oddanost. ⁹⁾

Tento termín je označením pro duchovního vůdce. Jeho význam je podobný jako u původem ze sanskritu označení „guru“. Někdy bývá jako lama označován každý mnich tibetského buddhismu, ale takovéto uvažování je chybné a vzniklo chybnou interpretací západních odborníků tibetského buddhismu. Na základě toho pak také chybně docházelo k označení tibetského buddhismu jako lamaismu. Lamou by tak správně měli být označování jen představení klášterů a významní učitelé. Nejvýznamnějším lamou je Dalajlama, který stejně jako někteří další lámové je reinkarnací svých předchůdců. ¹⁰⁾

Jednotlivé školy jsou si velmi podobné, jak v názorech, tak v praktikách tibetského buddhismu, přesto už od počátku jejich utváření docházelo k nejrůznějším sektářským kontroverzím. Docházelo tak často k ostrým debatám mezi soupeřícími řády, které někdy vyústily pronásledováním a frakčními válkami. Na konci 19. století se množství významných lamů z východního Tibetu snažilo tyto tendence zvrátit hnutím, které bylo označeno jako „nesektářské“ (ris med). Toto hnutí pak šlo zejména proti praktikám školy Gelukpa, jejíchž praktiky jsou založeny daleko více opakování nazpaměť naučených textů (často odvozených ze starých indických textů).

Škola Ňingma je ze všech nejstarší, proto také ostatní řády bývají označované jako „Sarma“ (Nové řády) a Ňingma znamená doslova „Starý řád“. Ňingma používá zejména staré překlady, hlavně v případě tantrických textů z dob zakladatelů buddhismu například z doby krále Thisong Decäna. Učitelé pak dávají přednost těmto starým překladům před novějšími, protože je považují za přesnější. Učení je spjato se Starým řádem, Samantabhadra, jenž je „prvotním buddhou“ a zosobněním těla pravdy všech buddhů. V tradici Ňingmy je buddha učitelem, jehož sansára a nirvána jsou od sebe neoddělitelné, je předchůdcem všeho, plně vládnoucí existenci a podstatě. ¹¹⁾

Škola Kagju odvozuje původ od indického tantrického světce Tilópy, který si údajně učil přímo u Vadžradhary (buddha stavu pravdy). Tradice této školy patří k jedné z nejvíce proměnlivých ze všech škol tibetského buddhismu. Je zde kladen velký důraz na meditační výcvik. Každý učitel musí absolvovat tříletý pobyt na samotě, což má prověřit jejich odolnost a vůli. Jednou z praktik vykonávaných v rámci této školy je jóga snu, která jak napovídá název pracuje také se stavem snění. Jóga snu je součástí Nárópových šesti jóg, které patří k nejdůležitějším meditačním praktikám této školy. Je také jak již bylo zmíněno školou, k jejichž tradici se hlásí centrum tibetského buddhismu, kde jsme uskutečnili rozhovory.¹²⁾

Sakja odvozuje svůj původ z Indie, od slavného adepta Virúpy, jenž jako první rozšířil nejdůležitější učení Sakjy - „cestu a plod“ (lamdä). To je komplexní vize buddhistické praxe, přičemž lamdä znamená „cestu a plod včetně výsledku“. Význam tohoto spojení je v jeho neoddělitelnosti, kdy jsou „cesta“ a „plod“ považovány za jeden prvek. V rámci této cesty mizí dichotomie, jelikož výsledek zahrnuje i cestu a příčinu. Důležitou součástí nauk této školy jsou čtyři následující příkazy:

• lpíš-li na tomto životě, nejsi adeptem Dharmy
• lpíš-li na bytí, nemáš odříkání
• oddáváš-li se svým vlastním zájmům, nemáš probuzenou mysl
• držíš-li se (postavení), nemáš správnou mysl

Podle učenců této školy vystihují veškeré podstatné učení a praxi buddhismu. ¹³⁾

Škola Gelug je nejmladší ze všech vznikla na konci 16. století a je také v současné době nejrozšířenější. Jejím zakladatelem byla jedna z nejvýznamnějších tibetských postav Conghapa Lozang Dagpa. Byl prý mistrem meditace, proslulým učencem a filosofem, jehož dílo nabízí komplexní pohled na buddhistickou náboženskou praxi i filosofii. Za svého života se snažil o reformu tibetského buddhismu a k návratu k podstatě Buddhova učení. Conghapa se domníval, že došlo k úpadku klášterní kázně a celkových znalostí o exoterických a esoterických tématech. Založil tedy řád na přísném dodržování předpisů vinaje, na význam rozsáhlého studie buddhistického myšlení a reformovanou mnišskou praxi.¹⁴⁾

Jejím hlavním představitelem je dalajláma, jenž je velmi známou postavou po celém světě a stal se de facto součástí západní pop kultury. Následovníci této školy se vyskytují kromě Tibetu v Mongolsku, Ladákhu, Kalmické republice a v indickém státě Aranáčalpradéš mezi etnickou skupinou Monpa.

Mandala znamená kruh, ačkoli pochází z východních kultur, tak je „nadkulturním“ symbolem jednoty a rovnováhy vyskytujícím se od dávné historie napříč všemi kulturami a náboženstvími. Z pohledu tibetského buddhismu má má více podob - jednou z nich jsou pískové mandaly. Ty mohou vznikat i několik týdnů. V současné době je poměrně časté, že tibetští mniši toto své umění jezdí ukazovat po celém světě například do univerzit, kulturních center a dalších míst. Pro jejich vytvoření je třeba nadměrné soustředění, kdy mniši sypou různě obarvený písek skrz tenké trubičky. Ještě předtím však předkreslí mandalu za pomocí geometrických pomůcek, kdy postupují podle vlastní paměti.¹⁵⁾

Tibetská písečná mandala16)		Tibetští mniši při výrobě mandaly17)	Tibetská písečná mandala18)

Tantra se týká systémů praxe a meditace odvozených z ezoterických textu, které se soustřeďují na poznávací proměnu prostřednictvím vizualizace, symbolů a obřadů. Z těchto systémů vychází rozsáhlá literatura a orální tradice, která se zabývá komentováním a analýzou tantrické praxe. Základní texty se většinou nazývají „tantry“. Existují však texty, které toto slovo ve svém názvu mají a nejsou tantrické a naopak. Většina tantrických textů zvýrazňuje určitého buddhu, který je pak v centru všech rituálních a meditačních praktik. Každá škola tibetského buddhismu má své vlastní tantrické praktiky. Často jsou založeny na určitých tantrách nebo na skupinách tanter, které jsou vnímány za spřízněné.¹⁹⁾

V buddhismu jsou výrazné rozdíly mezi mnichy a laiky. Mniši jdou přímější cestou k nirváně. Laiky na světě drží rodinné vazby a jejich cesta k nirváně je delší prostřednictvím dalších vtělení. Víra buddhistů v znovuzrození ovlivňuje jejich přístup k výchově dítěte. K nově narozenému dítěti přistupují s tím, že není jejich vlastnictvím, protože každé dítě má své předešlé životy. Buddhisté také velmi oceňují vzácnost každého života, což je v tibetském buddhismu ještě výraznější součástí náboženské praxe než v ostatních směrech buddhismu. ²⁰⁾

Tibet byl jako správní jednotka až do 7. století značně roztříštěn. V následujícím století se jednotlivá knížectví dostávají pod vládu jednoho krále, která je příznivě nakloněn pronikajícímu buddhismu. Ten se spojuje s místním animistickým náboženstvím bön. Vzniká pro buddhismus unikátní spojení démonismu a tantrismu. Králem pozvaný jogín Padmasambhava se stává první oficiální autoritou a za jeho učení vzniká i první chrámy. Postupně se politická vrstva spojuje s náboženskou a kláštery získávají na významu a moc.

Mezi 10. a 13. století se centralizace Tibetu opět drolí. Probíhají přetahování o moc, kde ústřední roli hrají rodové kláštery. V tomto období také získá na síle Čínské císařství, které se v těchto rozbrojích také účastní.

Mongolové při své expanzi ve 12. století asimilují tibetský buddhismus do své kultury, a ačkoliv Tibet je pod jejich správou, zachovává si určitě samostatnost a mongolský chán předává světskému vládci titul dalajláma.

Po absolutním zániku mongolské říše v 16. století se Tibet stává jedním z území zajímající čínské dynastie. Ta podporuje vnitřní nestabilitu, někdy vojensky zaútočí, ale trvale si Tibet podmaňuje až ve 20. století, kdy je „osvobozen od imperialistické hrozby“. Od této doby je téměř všechna tibetská elita, včetně dalajlámy, v exilu. ²¹⁾

První zmínky o buddhismu se do Evropy pravděpodobně dostaly již před vznikem Hedvábné stezky ve 3. st. př. n. l. Bylo na něj však pohlíženo jako na modlářství a podivnost. Islámské říše představovaly bariéru, které ho udržovali v tajemství i přes krátké okno v období Mongolské říše, kdy se na dálný východ dostalo hned několik cestovatelů včetně Marca Póla.

Větší zájem je o buddhismus projevován až v 19. století díky vzrůstajícímu zájmu o asijské kultury. A to z pohledu vědeckého, filozofického, ale i náboženského a uměleckého. Díla Alexandry Néelové a Eugéna Burnoufa tomuto zpopularizování pomohla. Jednalo se o díla vědecká a pomáhala veřejnosti znovuobjevovat magické a mystické náhledy na realitu.

Ve 20. století se buddhismus začíná etablovat spíše jako filozofické učení než náboženský systém. V Evropě vzniká několik domů a škol buddhismu. Populární se stává nejen díky svému nenáboženskému sebechápání trefujícího se do liberálního pohledu na svět v Evropě té doby, ale také díky kulturnímu spojení s východními zeměmi a meditační stránce s ním spojené. ²²⁾

V současnosti působí po Evropě několik tibetsko-buddhistických škol a pravděpodobně nejaktivnější je škola Kagju reprezentovaná Světovým společenstvím diamantové cesty (BDC). Vzniklo na základě misijního působení dánského lamy Oleho Nydahla, který se v roce 1696 stal prvními evropskými žákem XVI. karmapy Rangdžuna Rigpä dordžeho. Lama Ole Nydahl rozšířil BDC do svého rodného Dánska, dále po Skandinávii, Nizozemsku, Belgii a Rakousku. V 80. letech proniká BDC i do východní Evropy a v rámci tohoto trendu navštěvuje Ole Nydahl poprvé Prahu v roce 1978. Jedná se však jen o několik tajných přednášek v soukromých bytech. V současnosti funguje více než šest set center BDC po celém světě. Centra pořádají společné meditační kurzy, výstavy, pracují na společných projektech. ²³⁾

U nás byl stejně jako v ostatních zemích Evropy spojen zájem o buddhismus na přelomu 19. a 20. století spojen především s ideologií. Můžeme zde zaznamenat jisté zpoždění oproti západním zemím, které bylo bohužel nadále prohloubeno začátkem 2. světové války a nástupem komunismu. Socialimus nedovoloval příliš podrobné a nezaujaté zkoumání buddhismu jakožto východní ideologie - systém potenciálně soupeřící s socialistickým. Proto se buddhismus přemístil mezi literaturu románů a poezie. Egon Bondy se ho snažil spojit jeho určitě prvky, například ne - já, s marxistickou dialektikou. Další popularizace v období socialistické republiky probíhala prostřednictvím jógy, což režim neshledával jako antirevoluční. Známými českými jogíny jsou Květoslav Minařík, František Drtikol či Karel Werner. ²⁴⁾

Po Sametové revoluci v roce 1989 se česká společnosti nadšeně otevřela mnoha západním vlivům. Jedním z těchto „západních“ vlivů bylo i po Evropě zajímavé a mystické praktikování buddhismu. První oficiálnější navázání kontaktů probíhá skrze pozvání Václava Havla s Jeho Svatostí XIV. dalajlámou v roce 1990 spojená i s kulturní výstavou „Umění Tibetu“. Ten samý rok se konala další přednáška Ole Nydahla, opět skrze Václava Havla. V roce 1991 se u nás zakládá Buddhistická společnost a později v roce 1994 i občanské sdružení Společnost diamantové cesty. Toto sdružení se začlenilo pod již výše zmiňovanou organizaci Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü a tak se stává v ČR i jednou z náboženských skupin vedenou Ministerstvem kultury. ²⁵⁾

Nyní se nachází v ČR kolem 50 BDC center, které slouží hlavně jako místa pro scházení se komunity. Dale pořádají pravidelné meditace, přednášky a charitativní akce. U nás působí kolem 13 českých laických praktikantů buddhismu pověřených Olem Nydahlem k šíření učení BDC. ²⁶⁾

Konkrétně BDC centrum v Praze, kde jsme prováděli rozhovory s našimi respondenty, disponuje dvěma meditačními a přednáškovými sály. V areálu se nachází i kavárna, společenská místnost, knihovna a prodejna nakladatelství Bílý deštník. Centrum pořádá každé pondělí úvodní přednášky do buddhismu, každodenní večerní meditace a jednou za čas víkendové meditační bloky. ²⁷⁾

Jeden z meditačních sálů v BDC centru v Praze 28)	Nádvoří BDC centra v Praze 29)

Dle Českého statistického úřadu BDC linie Karma Kagju „…uvedlo v roce 2011 celkem 3 484 osob; současně dalších 2 617 osob zvolilo obecný zápis „buddhismus“. V roce 2001 se přihlásilo k buddhismu jako směru 6 817 osob.“ ³⁰⁾

Všechna světová náboženství ovlivňují životy věřící jak z pohledu určitých konkrétních obřadů či činností, ale také utvářejí jejich hodnoty. Tibetský buddhismus v tom není jiný. Existují i jisté podobnosti s jinými náboženstvími například biblického Desatera a ušlechtilé osmidílné stezky, ta je členěna na jednotlivé stezky, přičemž zejména stezka mravnosti se desateru velmi podobá.

Stezky moudrosti (paňňá)

• Správné chápání je pochopení a vhled do čtyř vznešených pravd. K tomu patří také vhled do pomíjivosti a neuspokojivosti všech jevů a pochopení, že neexistuje žádné trvalé „já“.
• Správné myšlení znamená přemýšlet, hovořit a jednat bez žádostivosti, nenávisti a krutosti.

Stezky mravnosti (šíla)

• Správná mluva (nelhat, netlachat).
• Správné konání (nezabít, nesesmilnit)
• Správné živobytí znamená vykonávat taková povolání, která neškodí druhým bytostem (rybář, žoldák, exekutor, bankovnictví)

Stezky soustředění (samádhi)

• Správná snaha (práce s nastavením myšlení)
• Správná bdělost se týká uvědomování si pěti složek (tělesnosti, vědomí, vnímání, cítění a mentálních formací).
• Správné soustředění (meditace, trénink koncentrace mysli)

Obě informátorky jsou členky centra tibetské školy Kagju, která obecně klade velký důraz (viz výše) na meditační praxi, což informátorky potvrzují. Alena meditací tráví část svého volného času. Jana pak přibližuje ovlivnění i dalších oblastí: „…snažíme se, aby i době, kdy se nemůžeme věnovat formální praxi, jsme udržovali určitý pohled a pochopení - to je také nedílnou součástí buddhistické praxe.“ Tím potvrzuje onen prvek „milosrdenství“(viz výše), jenž by měl ovlivňovat přístup ke světu tibetských buddhistů.

Robert žádné meditace ani rituály nepraktikuje. Náboženské praxe by se tak dala považovat za oblast, která v životě ateisty absentuje. Na druhou stranu obě buddhistky hovoří o hodnotách, kterými je tato víra obohatila. Robert zmiňuje, že se v životě de facto řídí křesťanskými hodnotami, ačkoli to pro něho je irelevantní: „Myslím, že mé osobní hodnoty jsou podobné tomu, co se dá najít třeba v Bibli. Nejsem, ale křesťan. Žiju tak, protože cítím, že je to správné a mám z toho dobrý pocit. Ne, protože mi někdo řekl, že je to tak správně.“

Tibetští buddhisté slaví velké množství svátků. Většina buddhistů ve světě využívá lunární kalendář, výjimkou jsou japonští buddhisté. Nejdůležitějším svátkem napříč všemi buddhistickými směry je Den Buddhy, který se slaví každý rok v květnu o úplňku. V tento den buddhisté z celého světa slaví narození, osvícení a smrt Buddhy.³¹⁾

Lidé tradičně ve slavnostní den chodí do místního chrámu či kláštera, kam přinášejí jídlo mnichům. V poledne obvykle darují jídlo chudým. Rituály téměř vždy začínají modlitbou k svatyni, při které účastníci projevují odhodlání věřit Buddhovi, dharmě a sankhe. Dalšími společnými rysy tibetských rituálů jsou hold, oběti, vyznání přestupků, velebení dobrých skutků cítících bytostí a buddhů, prosby bódhisattvům, aby upustili od své nirvány a působili pro druhé, prosby buddhům, aby učili dharmě a věnování zásluh obřadu všem cítícím bytostem.

Mezi tradiční buddhistické svátky patří Mönlam, Kumbumský svátek máslových skulptur, Posvátný tanec a další. Každá škola tibetského buddhismu slaví tradiční datum zjevení svého hlavního tantrického textu. Mönlam je spojen s oslavou tibetského nového roku, probíhá v prvních dvou týdnech prvního měsíce tibetského lunárního roku. V tomto čase se shromáždí mniši z klášterů Däpungu a Sery ale i další mniši z ostatních tibetských oblastí a recitují modlitby, provádějí obřady pro blaho všech cítících bytostí. Těchto slavností se účastní i velké množství laiků. Mönlam je oslavou dvou týdnů během kterých Buddha Šákjamuni svedl předvedl své zázračné schopnosti. Podle legendy byl vyzván na souboj přesilou heretiků, přičemž on se v reakci na to rozmnožil v řadu manifestací vedoucí až do nekonečna, každé z nich šlehaly z hlavy a nohou plameny. Heretici mu nedokázali vzdorovat a byli tak poraženi. ³²⁾

Mönlam v Maha Bodhi (klášter školy Kagju)33)

Obě informátorky se shodují v tom, že tibetské svátky neslaví. Alena dokonce ke slavení svátků zaujímá takovýto postoj: „Žádné svátky neslavím, jelikož buddhismus je třeba žít.“ Obě informátorky dávají najevo téměř až opovržlivý postoj ke slavení svátků, protože z jejich pohledu nejsou důležité pro jejich buddhistickou náboženskou praxi. Neznamená to však, že by neznaly žádné buddhistické svátky. Jana přiznává, že v minulosti pomáhala s přípravou festivalu Vesak v Praze, což je jiný název pro Den Buddhy, který byl zmíněn již výše. Pohled Alexandra na buddhistické svátky neexistuje, protože žádné nezná. On sám slaví pouze Vánoce a narozeniny.

Buddhismus bývá někdy označován jako ateistické náboženství, což svým postojem potvrdila Jana je jako socioložka však ovlivněna i sociologickým diskurzem, proto se tento pohled dá těžko považovat za pohled většiny tibetských buddhistů: „Valná hromada lidí, označujících se za ateisty, se jen chce vymezit vůči všem náboženským skupinám a deklarovat, že nejsou jejich součástí. Nemáme příliš dobře definovanou kolonku pro takové lidi a kolonka „věřím v něco“ pro mnohé zavání podivnou ezoterikou a nechtějí s tím být spojováni - proto sami pro sebe raději volí definici ateista. Navíc lidé procházejí během života různými stádii a velká většina stárnoucích ateistů přehodnocuje svůj postoj ke konceptu umírání, smrti a hlavně toho, co se po smrti děje. Takže velmi záleží i na věkové kohortě dotazovaných. Buddhismu je často přidáván přívlastek neteistické náboženství - v běžné společnosti je ale tento pojem trochu matoucí. Já se v podstatě považuji za ateistu … rozhodně více než za věřícího.“

Jana takto odpověděla v odpovědi na otázku jejího vnímání ateistů a z odpovědi je patrné, že její profese silně ovlivňuje praktikování a vnímání buddhistického náboženství. Informátorka Alena se naopak za věřící považuje a o ateistech prohlašuje: „Na základě své dřívější zkušenosti, kdy jsem se tak sama cítila, myslím, že se takovému jedinci prostě zatím jen „nesešly podmínky“.

Pohled z většinové společnosti reprezentovaný Robertem je k náboženství jako takovému silně odmítavý: „Nelíbí se mi už samotná podstata náboženství, která je podle mého názoru - říkat lidem, jak žít svůj život. Jsem tedy asi ateista.“ Dává najevo i pochopení, kdy náboženství v jeho pohledu může být jistým protipólem k dnešní materialisticky zaměřené společnosti. K buddhismu však nemá žádný vztah, protože se s žádným praktikujícím buddhistou nesetkal. Nemyslí si, že by náboženské vyznání nějakým způsobem ovlivnilo jeho vztah k danému člověku, protože z tohoto pohledu ke každému přistupuje individuálně.

Trávení volného času je oblastí, které praktikování tibetského buddhismu ovlivňuje u obou informátorek. Významnou roli v jejich trávení volného času má Centrum Buddhismu Diamantové cesty v Praze. Obě pak hovoří o tom, že se jim zde propojuje jak pracovní, tak volný čas. Jana však vysvětluje, že se setkává i s lidmi mimo Centrum: „Buddhismus je způsob života - respektive způsob chápání toho, jak fungují jevy kolem nás. Prakticky to v mém případě je tak, že se snažím alespoň jednou až dvakrát týdně strávit odpoledne nebo večer v centru. Setkávám se však i velmi často s lidi, kteří nejsou buddhisté a mám s nimi spojené i další, řekněme mimopracovní aktivity.“

Při cestování je pak vyznání pro obě buddhistky naprosto zásadní. Jana své destinace spojuje vždy s meditacemi: „Velmi ráda cestuji, vždy ale jedu na místa, kde jsou právě meditační kurzy a ideálně to spojím i s nějakou tou turistikou. Naštěstí i v rámci zaměstnání mohu hodně cestovat po Evropě.“ Alena pak cestuje výhradně do zemí, kde žijí buddhisté.

Z pohledu Roberta na trávení volného času věřícími je pak patrné, že si nedovede příliš představit, že volný čas může vyznání nějakým způsobem ovlivnit, s výjimkou ortodoxních věřících. Volný čas pak definuje jako činnosti, které člověk dělá rád. Svůj postoj shrnuje takto: „Prostě si myslím, že to co člověk dělá rád, většinou nesouvisí s jeho náboženským vyznáním.“

Cestování se také objevuje v otázce na vztah k místům odkud buddhismus pochází, protože obě informátorky do těchto míst rádi cestují, často v souvislosti s jejich vyznáním, jak ostatně vysvětluje Jana: „Zejména Indie a Nepál jsou místa, kde žije mnoho významných lamů, za kterými se z mého pohledu vyplatí vypravit. I když řada z nich pravidelně navštěvuje Evropu. Dále jsou tam místa, která jsou přímo spojena s působením historického Buddhy (Buddhy Šakjamuního), a po staletích na nich meditují tisíce buddhistických praktikujících. Nepál a Indii navštěvuji často a vždy svou návštěvu spojuji i s nějakým meditačním kurzem. Co se týká politické situace jednotlivých zemí, zejména Tibetu, tak v této otázce se nijak aktivně neangažuji a ani naše meditační centra a skupiny to nemají ve své náplni. Pro nás jsou důležité metody a ne kulturní pozadí, na němž ležely. Což je i důvod, proč se zcela identifikujeme s českou společností a cítíme se být její součástí - součástí majority, dá se říct.“

Vnímání sebe sama se jako součást většinové společnosti bylo zejména u Jany významným, často zdůrazňovaným prvkem. Nejspíše to souviselo s předmětem našeho výzkumu, kdy jsme hledali odlišnosti tibetských buddhistů žijících v ČR od zdejší majority, což mohlo být z pohledu Aleny zavádějící. Zajímavé je, že obě tibetské buddhistky nezaujaly žádné stanovisko (ač jsme se na to explicitně neptali) k současné politické situaci v Tibetu, přičemž Robert při stejně formulované otázce: „Jaký vztah máte s/k východu – Indii, Nepálu, Tibetu, Thajsku atd.?“ reagoval takto: „Žádný zvláštní vztah k těmto zemím nemám. Nelíbí se mi však současná politika Číny v souvislosti s Tibetem a mám pocit, že by se něco podobného mohlo stát i s dalšími zeměmi.“

Oblast hodnot se prolíná i s ostatními částmi, o kterých informátoři hovořili jako například náboženská praxe, kde Robert mluvil o tom, jak jeho osobního hodnoty jsou podobné s těmi křesťanskými. Obě buddhistky přiznávají, že jejich vyznání ovlivnilo hodnoty, které vyznávají. Jana se nad tím zamyslela takto: „Těžko říct, praktikuji od doby, kdy jsem asi neměla pevně zakotvené osobní hodnoty. Ale určitě buddhistická praxe ovlivnila a stále ovlivňuje můj přístup k ostatním - to, že ostatní jsou důležitější než my samy; že všechny jevy, které nás obklopují jsou pomíjivé; že vše, co se nám právě děje jsme si způsobili sami svými předešlými činy a že v každém jednom okamžiku si programujeme i svou budoucnost…“ Na vyjádření Jany je patrné, že filosofie a celková podstata tibetského buddhismu, který klade důraz na milosrdenství, pomíjivost věci a karmické chápání podstaty světa, což je v naprosté shodě s tím, co označuje za své hodnoty. Stejně jako Jana i Alena považuje za důležité důraz na druhé, ačkoli Alena hovoří spíše o pomoci ostatním, což prý ovlivnilo i její pracovní zaměření v poslední době a nejbližší budoucnosti. Právě v tomto ohledu lze nalézt rozdíl s Robertem, který křesťanské hodnoty chápe zejména jako „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Hodnoty si tedy utváří primárně vlastním prožíváním. Naproti tomu tibetské buddhistky dokonce podřazují samy sebe pod ostatní slovy Jany „ostatní jsou důležitější než my samy“, v čemž je patrný nejvýraznější hodnotový rozdíl oproti ateistickému Robertovi.

Podobnost mezi ateistou a buddhistkami vyplynula z jejich vyjádření o stravování. Nikdo z nich se neřídí žádnými omezeními, co se stravy týče. Jana se naopak domnívá, že v této oblasti existují v české společnosti stereotypy: „… někteří lidé mají představu, že správný buddhista je vegetarián žijící v celibátu: být vegetarián není z buddhistického pohledu nikterak logické, zvláště když náš komfort a vůbec veškeré naše působení stojí denně životy mnoha cítících bytostí. Pro moderní společnost to platí dvojnásob, a to i přes to, že většinu takových bytostí označíme za škůdce nebo prostě nějak nepohodlné či nepotřebné.“ Robert také svoje stravování ničím neomezuje.

V oblasti stereotypů se ukázalo například, že jako první, co si ateista Robert představí, když se řekne „tibetský buddhista“ je mnich v klášteře někde v horách, což je způsobeno, jak sám přiznává zejména tím, že žádné buddhisty nikdy osobně nepotkal a ani se o ně nikdy nezajímal. Jediným jeho zdrojem informací o nich je tak to, jak jsou zobrazování médiích. Na druhou stranu vyjádření Roberta je i tak v kontrastu, s vyjádřením Jany, které vysvětluje, že ani lamové nejsou po celý život zavření v klášteře: „Co se celibátu týká, tak velká část lamů a to i v případě čelních představitelů různých buddhistických škol neměla mnišské sliby. Pro praxi tibetského buddhismu je velice důležité si uvědomit, že od pasu nahoru nejsme svatí a od pasu dolů hříšní. Sexualita - pokud samozřejmě skrze ní neubližujeme druhým - není nic špatného, naopak může přinášet spoustu radosti. V klášterech měl celibát samozřejmě své opodstatnění, ale mnišské sliby se v případě buddhismu nepřijímají definitivně. My se ale odkazuje k takzvané laické (nebo také jogínské) tradici, kde je na partnerství nahlíženo jako na možnost rozvoje.“

V rámci této práce byl stručně představen tibetský buddhismus zejména jeho podoba v České republice. Práce, ve které byly zpracovány rozhovory s informátory byla rozčleněna na části - Náboženská praxe, Náboženské svátky a svaté dny, Vztah náboženství a ateismu, Volný čas a cestování, Osobní hodnoty a Stereotypy. V těchto částech byli porovnávány postoje dvou buddhistek z Centra Buddhismu Diamantové cesty v Praze a ateisty Roberta a byli hledány odlišnosti v jejich přístupu k různým oblastem života - materiálním i duchovním.

Poměrně významné rozdíly se projevily v oblasti osobních hodnot, kdy tibetské buddhistky vnímají ostatní jako důležitější než sami sebe, kdežto Robert se řídí biblickým „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“ a jeho přístup k životu by dal charakterizovat jako více individualistický. Rozdíly se také projevily v tom, jak tráví volný čas, kdy do života tibetských buddhistek prostupuje náboženská praxe tibetského buddhismu a to nejen ve formě pravidelných meditací, ale v celkovém přístupu k bytí. Odlišnosti se naopak neobjevily ve slavení náboženských svátků, kdy se obě tibetské buddhistky považují za českou majoritu a z jejich pohledu se od ní ani nějak neliší.

• HONZÍK, Jan (ed.). Jednota v rozmanitosti: buddhismus v České republice. Praha: DharmaGaia, 2010. ISBN 978-80-7436-006-0.
• JANDOUREK, Jan. Vzestup a pád moderního ateismu. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2981-7.
• MAJEROVÁ, Věra a Emerich MAJER. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství. Praha: Česká zemědělská univerzita, c2005. ISBN 80-213-1369-2.
• POWERS, John. Úvod do tibetského buddhismu: revidované vydání. Praha: Beta, 2009. ISBN 978-80-7306-388-7.
• PARTRIDGE, Christopher H. (ed.). Lexikon světových náboženství. V Praze: Slovart, c2006. ISBN 80-7209-796-2.
• SOMMEROVÁ, Andrea. Buddhismus v Evropě. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni 2015.
• SUTHERLAND, Stewart .. [ET AL.]. The World's religions. London: Routledge, 1988. ISBN 0415003245. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=HAg3AgAAQBAJ&printsec=copyright&hl=cs#v=onepage&q&f=false

• Budhismus Diamantové cesty. Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü [online]. [cit. 2016-12-23]. Dostupné z: http://bdc.cz/
• DO NGAK KUNPHEN LING: Tibetan Buddhist Center. Do Ngak Kunphen Ling [online]. 2016 [cit. 2016-12-21]. Dostupné z: https://www.dnkldharma.org/classes-events/buddhist-holidays.html
• Dge-lugs-pa: Buddhist Sect. Britannica [online]. [cit. 2016-12-21]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/Dge-lugs-pa
• First day of Kagyu Monlam at Maha Bodhi Temple. Karmapa News [online]. [cit. 2016-12-25]. Dostupné z: http://www.karmapa-news.org/galleries/first-day-of-kagyu-monlam-at-maha-bodhi-temple/
• GLOBAL INDEX OF RELIGION AND ATHEISM. Gallup International [online]. 2012 [cit. 2016-12-25]. Dostupné z: https://sidmennt.is/wp-content/uploads/Gallup-International-um-tr%C3%BA-og-tr%C3%BAleysi-2012.pdf
• Lama: Tibetan buddhism. Britannica [online]. [cit. 2016-12-6]. Dostupné z: https://www.briannica.com/topic/lama
• NIELSEN, Kai E. Atheism. Britannica [online]. [cit. 2016-12-25]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/atheism
• SILK, Jonathan A. Bodhisattva: BUDDHIST IDEAL. Britannica [online]. [cit. 2016-12-6]. Dostupné z: https://www.britannica.com/topic/bodhisattva
• Obyvatelstvo podle náboženské víry v krajích. Český statistický úřad [online]. [cit. 2016-12-25]. Dostupné z: https://vdb.czso.cz/
• Náboženská víra obyvatel podle výsledku sčítání lidu. Český statistický úřad. [online]. [cit. 2016-12-23]. Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/20551795/17022014.pdf/c533e33c-79c4-4a1b-8494-e45e41c5da18
• Tibetan Healing Mandala. The Freer And Sackler: The Smithsonian's Museums of Asian Art [online]. [cit. 2016-12-21]. Dostupné z: https://www.asia.si.edu/exhibitions/online/mandala/mandala.htm
• Tibetan Sand Mandala. Pinterest [online]. [cit. 2016-12-25]. Dostupné z: https://cz.pinterest.com/explore/tibetan-sand-mandala/



Počet shlédnutí: 83