Život římskokatolického kněze v ČR

Miloš Jodas, Klára Fittnerová, Tereza Krůželová, Veronika Šťastná. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Antropologie náboženství, 2017
http://www.hks.re/wiki/zs2016:katolik_v_cr

Náboženství je již od počátku věků důležitou součástí ve vývoji a ve způsobu života a myšlení všech společnenství na celém světě. I přes úskalí dnešního moderního světa a tlaku globalizace, víra společenství a jedinců není na ústupu, ale nachází své místo v dnešním světě. A proto je důležité se ptát - Jaký význam má moje náboženské přesvědčení, moje víra pro můj osobní život, pro mé okolí? Co mi přináší nebo bere a jak se projevuje v mém životě? Odpovědi na tyto otázky jsou klíčové pro dnešní společnost, zvláště pro tu českou, v které se podle statistik vyskytuje nejvíce ateistů na světě.

Jaký je život člena římskokatolické církve (kněze nebo bohoslovce) v ČR?

• Jaké jsou důvody pro to, stát se knězem?
• Co je nutné udělat, aby se člověk mohl stát římskokatolickým knězem?
• Co znamená být knězem v ČR?
• Jak členství v církevní obci ovlivňuje rodinný a osobní život?
• Jakým způsobem tráví člen církevní obce svůj volný čas?
• Jaká jsou možná pozitiva a negativa kněžského způsobu života?

Dějinami církve od jejího vzniku (od Ježíše Krista) až po současnost se zabývá kniha Štěpána Šoltésze Dějiny křesťanské církve¹⁾ V této knize lze nastudovat historický vývoj křesťanství, který je důležitý pro pochopení i současného stavu církve a její identity. Autor se zabývá stěžejní osobností křesťanství: Ježíšem Kristem a zejména tím, jak je celá církev na jeho odkazu závislá. Tento vztah rozbrazuje v čase a poskytuje tak nejzákladnější informace co se křesťanství týče.

Se zaměřením na katolictví, jako nejrozšířenější náboženství na světě, pracuje kniha Lawrence Cunninghama (profesor teologie na univerzitě Notre Dame) - Úvod do katolictví²⁾. V knize vysvětluje srozumitelnou formou základy katolické víry. Popisuje staré tradice a lidové zbožnosti, poslání a postavení katolické církve v dnešním světě, moderní otázky církve jako je celibát, nutnost chodit ke zpovědi nebo neomylnost papeže.

Jak poznat katolíka, v co věří a jak to ovlivňuje jeho způsob nazírání na svět popisuje Kniha Co znamená být katolíkem³⁾ od autora Andrease Martina. Autor se zabývá otázkou, co dělá katolíka katolíkem, snaží se přijít na podstatu víry a její aspekty v běžném životě. Kniha reflekruje vliv víry na život člověka. Takto autor popisuje katolíky na záčatku své knihy: „Víra silně ovlivňuje jejich životní cestu. Pomáhá jim utvářet charakter, ideály a hodnoty – a to i v případě, že do své víry příliš mnoho neinvestují,“⁴⁾

Všechna klíčová témata křesťanství jsou obsažená v knize Malé dějiny křesťanství⁵⁾ od Wolfganga Beinerta. Kniha mapuje vznik, rozšíření i velké osobnosti křesťanství. Dále se zabývá koncepty křesťanského myšlení a jeho přínosem pro kulturu. Autor hojně využívá četné chronologické přehledy, citace ze slavných křesťanských textů, statistiky, srovnání a další pomůcky k tomu, aby čtenář co nejlépe pochopil, jak křesťanství klíčově změnilo velkou část světa. Kniha je doplněna o úvahové pasáže, ve kterých autor místo odpovědí nastiňuje otázky a umožňuje každému, utvořit si vlastní názor o víře.

Pro danou semestrální práci byla zvolena kombinace kvalitativních a kvantitativních metod. Kvantitativní metody spočívají ve zkoumání nejrůznějších dat a statistik, které pomáhají orientovat se v dané problematice. Metody kvalitativní naopak slouží k hloubkové analýze problematiky na příkladu několika málo respondentů.

Práce je zpracována za pomoci sběru sekundárních dat dle vypracované literární rešerše, která je vhodná jako základní orientace v tématu. Základem práce je literární rešerše, ta slouží k tomu, aby bylo ustaveno, kdo se již zabýval stejnou problematikou jako předkládaná práce a hlavně, k jakým výsledkům došel. Z těchto informací lze později při samotném výzkumu vycházet. Pro ucelenější vhled do tématu jsou přiloženy kvantitativní, statistické údaje.

Vlastní výzkum je založen na primárním sběru informací. Použity byly metody kvantitativní, a to: sekundární výzkumu již zvěřejněných statistik a také metody kvalitativní, v tomto případě dotazování. Hlavní techniku představuje polostrukturovaný rozhovor, který proběhl jak prostřednictvím internetu tak i osobně. Ten je vhodný především díky předem stanoveným, sestaveným rámcem otázek, které jsou pro výzkum nejdůležitější. Dovoluje si i předem připravit prohlubující podotázky, tzv. sondy, které nám pomohou danou otázku rozšířit. Největší přednost techniky představuje možnost doupravit a doptat se na místě, podle toho, jakým směrem se rozhovor ubírá.

Polostrukturované rozhovory proběhly za pomoci tří respondentů z řad církve. Jednalo se o polostrukturované rozhovory, které byly realizovány prostřednictvím chatu či osobně.

Mons. Michael Slavík (62), římskokatolický kněz od roku 1981, bývalý rektor pražského kněžského semináře, do roku 2016 generální vikář pražské diecéze, nyní biskupský vikář pro pastoraci. V roce 2010 byl Michaelovi Slavíkovi na žádost kardinála Vlka, ke které se připojil také tehdy nový pražský arcibiskup Dominik Duka, udělen titul „prelát Jeho Svatosti“.

Václav Ignác Šustr (24), bohoslovec pražské arcidiecéze (zatím tedy ještě není kněz, ale na kněžství se připravuje). Václav má za sebou čtyři roky seminární formace, v současnosti je na studiích v Římě.

František Holeček (24), bohoslovec pražské arcidiecéze. (zatím tedy ještě není kněz, ale na kněžství se připravuje). Tento školní rok zahájil druhý rok formace.

Křesťanství jako takové je náboženstvím monoteistické. Základním pilířem křesťanství je tedy samojediný Bůh, který se považuje za stvořitele veškerého světa a všeho, co je na Zemi. Dalším důležitým prvkem je boží syn, Ježíš Kristus, který sestoupil na zem jako člověk a svou smrtí vykoupil a spasil svět. Základní pravidla, jak by každý správný křesťan měl vést svůj život se nacházejí v Desateru přikázání a v modlitbě Otčenáš.

Podle Pew Research Center dosahuje křesťanství prvního místa v procentuálním výskytu náboženství na světě. Lidé s křesťanskou vírou tvoří 31,04 % celosvětově, což v je v absolutních číslech 2,3 miliardy lidí.

Římskokatolická církev se svým počtem věřících je největší z 23 autonomních katolických církví. Římští katolíci mají celosvětově přes 1,13 miliard pokřtěných, což je přibližně polovina všech křesťanů a tím se ukazuje jako nejpočetnější církev vůbec. Katolická církev navazuje přímo na prvotní církev, kterou založil Ježíš Kristus. Římského biskupa se proto označuje jako přímý následovník sv. Petra, kterého Kristus jmenoval hlavou církve. Další biskupové jsou podle tradice následovníci dvanácti apoštolů⁷⁾. V České republice se k ní podle posledního sčítání lidu 2001 hlásí 2 740 780 věřících, v roce 2011 už je to pouhých 1 082 463 věřících.

Křesťanství jako takové navazuje přímo na tradici judaismu. Z judaismu na křesťanství přechází tedy hlavní rysy náboženství, hlavní pilíře jako je lineární vnímání času nebo náboženství knihy. S příchodem Ježíše Krista navazuje na Starý zákon Nový zákon, který předěluje právě Kristovo narození. Zatímco v judaismu Krista neuznávají, křesťanství se odděluje na základě toho, že Kristus je mesiáš, který má po druhém příchodu na zem ustanovit království nebeské. Jeho život popisují 4 evangelia - Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Život Ježíše lze také označit za první - rané období křesťanství. Po smrti Krista přichází tzv. apoštolské období. 12 apoštolů šíří křesťanství po Evropě a Asii a popisuje historii jednotlivých církví především skrze vlastní skutky.

Různé církve křesťanství uznávají různé části bible. Ty starší a ortodoxnější církve uznávají více ze Starého zákona než protestanté, kteří se vůči němu vymezují. Dále existují rozdíly v interpretaci a chápání bible. Podobné a další neshody panují v křesťanství už od počátku a právě proto se křesťanství rozštěpilo do mnoha podob a mnoha církví.

Prvním důležitým rozkolem v křesťanství byl Chalcedonský koncil roku 451. Zde dochází k postavení konstantinopolského patriarchy na úroveň římského papeže. Dochází též k odmítnutí monofysitismu, který hlásá, že Ježíš je Bůh. Při této příležitosti se odtrhly nestoriáni, monofysité a další odnože.

Další velký rozkol nastal v roce 1054 Velkým schizmatem. Bylo to vyvrcholení neustálých sporů východní a západní mocnosti - patriarchů. Zde se odděluje další významná větev, kterou je pravoslaví. Dělí se nám tu tedy církev na dvě základní větve - ortodoxní a katolickou.

Další nespokojenosti nad podobou církví vypuklo v 16 století. Proti fungování tehdejší církve (odpustky, víra v predestinaci) se zformovalo několik revolucionářů jako byli také husité. Pro dnešní rozdělení je ale podstatný Martin Luther a jeho projev roku 1517. Po tomto slavném vystoupení se odděluje církev protestanská. ⁸⁾

Česká republika je považována za jednu z nejvíce ateistických zemí světa. Svůj podíl na tom mohou mít mimo jiné také komunistické represe, při kterých řady kněží velmi prořídly.

Z grafu je patrné, že počty kněží se od roku 1925 spíše snižují až do období sametové revoluce,kdy se začínají opět pomalu ale jistě zvyšovat. Také fakt, že se člověk nechá vysvětit na kněze ještě nemusí znamenat, že jako kněz také zemře. Dle údajů České biskupské konference opustí 3% kněží řád (v období komunismu to byla asi 4%). Nejčastěji se tak stává v prvním roce služby a nejklasičtějším důvodem je citová krize, nezralost osobnosti či pocit samoty.

Odchod ze služby ale není nijak snadný. Žadateli musí být udělana výjimka ze zákona tzv. dispens. Ten může udělit pouze papež.¹⁰⁾

Existují tři stupně svátosti kněžství: jáhen, kněz a biskup.

Jáhni nejsou svěceni ke kněžství, ale ke službě (řecky „diakonos“ znamená služebník). Přijímají nejrůznější úkoly: charitativní službu o chudé a nemocné, službu společné modlitby a službu vyučování. Rozlišujeme trvalé jáhny a jáhny směřující ke kněžství. Trvalým jáhnem se totiž může stát i ženatý muž, pokud je mu více než 35 let a má souhlas své manželky. Naproti tomu jáhen směřující ke kněžství ženatý být nesmí a je jáhnem jen na omezený čas. Většinou na jeden rok.

Kněží jsou spolupracovníky biskupa při zvěstování evangelia a slavení svátostí. Bývá jim svěřena odpovědnost za určité farní společenství nebo určitý církevní úřad. Kněz musí mít maturitní zkoušku a musí absolvovat pětileté magisterské studium na teologické fakultě. Po ukončení studií na teologické fakultě je absolvent vysvěcen na jáhna; přijímá tedy nejnižší stupeň svátostného svěcení. Předtím složí slib úcty a poslušnosti svému biskupovi, zaváže se k celibátu a k pravidelné modlitbě breviáře. Jako jáhen působí v některé farnosti své diecéze či jiné instituci. Poté, pokud stále chce být knězem, předloží svému biskupovi žádost – přijme kněžské svěcení. Tak se stane napořád knězem ¹¹⁾

Třetím stupněm kněžství je biskup. Biskup je nástupcem apoštolů. Biskupským svěcením získává plnost svátosti kněžství. Biskup vede svěřenou místní církev neboli diecézi. V ní má zodpovědnost za hlásání evangelia, slavení svátostí, čistotu víry i péči o svěřené věřící, zvláště o chudé a potřebné. Světí jáhny a kněze. Jako měl výsadní postavení ve sboru apoštolů svatý Petr, má dnes výsadní postavení v kolegiu biskupů nástupce apoštola Petra – římský biskup (papež). ¹²⁾

Na první pohled by se mohlo zdát, že kněžství je práce jako každá jiná. Pro pochopení katolického kněžství je však potřeba znát větší souvislosti významu povolání a křesťanství vůbec. Všichni respondenti se shodli na tom, že byli do svých funkcí povoláni Bohem. Václav vypověděl:

„Každý člověk je v životě Bohem k něčemu volán. Všichni jsou voláni ke svatosti – žít dobrý život a po smrti přebývat s Bohem v nebi. Protože je ale každý člověk originál, je také Bohem volán specifickým způsobem. Někdo je povolán žít v manželství, někdo jako řeholník v klášteře, někdo jako svobodný a někdo jako kněz. Kněžství tedy není jen obyčejnou prací, ale povoláním. Kněžství si primárně nevybírá člověk, ale Bůh, a protože Bůh je „demokrat“, člověk na volání posléze může a nemusí odpovědět.“

Způsob povolání je opět různorodý, někdo pocítil povolání ke kněžství již jako dítě, jiný v období dospívání a jiný třeba až v dospělosti.

V současné době je náplň kněžské služby v ČR ovlivněna mnoha faktory. Na prvním místě jsou samozřejmě duchovní aktivity (mše svaté, zpovídání, křty, svatby, pohřby, duchovní rozhovory, návštěvy nemocných, přípravy na svátosti, výuka náboženství, setkání společenství a ostatní pastorační aktivity) a neodmyslitelnou náplní práce jsou také úřední záležitosti (vedení matrik, kronik, farního účetnictví nebo správa majetku). Náplň práce se samozřejmě do určité míry liší povahou kněze (někdo se více věnuje mladým lidem, někdo seniorům, někdo opravám kostelů atd.) nebo místem působení (na Moravě je situace poněkud jiná než v západních Čechách).

Václav vidí poslání kněze jako pomocníka pro všechny:

„Tak jako tak by měl být kněz k dispozici pro všechny, jednak pro stálé farníky, kteří navštěvují pravidelně kostel a faru (kterých může být někdo mnoho a jinde málo) a jednak pro lidi, kteří se normálně k církvi nehlásí, ale tu a tam vyhledají pomoc nebo radu od kněze.“ Stejným způsobem nazírá na svůj úděl i František: „Všeobecně vzato být knězem mimo jiné znamená být k dispozici, jak pro věřící tak pro nevěřící, při hledání Boha.“

Michael, jakožto „kněžský matador“ vidí svůj život jako dobrodružnou cestu. Narodil se v roce 1955, tedy v době tuhého komunismu a tak jeho začátky nebyly lehké.

„Začínal jsem v době komunismu, což mělo svá specifika, po sametové revoluci se podstatně změnila společnost, ocitli jsme se v situaci, že můžeme dělat, co chceme, přičemž působíme v konkurenci mnoha duchovních nabídek. Víra v Boha jen jednou možností a v České republice si bohužel mnoho lidí vybírá jiné cesty.“

Když muž pocítí povolání ke kněžství, čeká jej poměrně dlouhá doba přípravy na kněžskou službu, u nás se jedná zpravidla o šest až sedm let. Ze všeho nejdříve musí zajít za některým knězem, který jej zná, pobavit se o tom a kněz mu pak po následné úvaze napíše doporučení a domluví setkání s biskupem (většinou té diecéze, kde mladý muž bydlí, ale není to podmínkou). Uchazeč se setká s biskupem, který po rozhovoru usoudí, zda můžeš dotyčný pokračovat v přijímacím řízení dál.

Dalším krokem jsou psychologické a lékařské testy, ty probíhají z důvodů vyloučení nevhodných kandidátů, kteří by třeba následně ze zdravotních či psychických důvodů nemuseli zvládat kněžský život. Třetím kolem přijímacího řízení je pohovor před komisí, její složení se liší diecéze od diecéze, v pražské arcidiecézi v ní jsou pomocní biskupové, rektor semináře a ředitel konviktu. Pokud komise rozhodne o přijetí kladně, kandidát nastoupí do Teologického konviktu v Olomouci, kde stráví rok, seznamuje se s životem v semináři, chodí do školy, učí se modlit a vytváří vztahy s ostatními spolubratry. Po roce se rozhodne, zda je to skutečně jeho cesta a zároveň představení usoudí, zda má kandidát pokračovat.

Poté jako bohoslovec pokračuje dalšími pěti lety v kněžském semináři v Praze nebo Olomouci, podle toho, jestli je z české nebo moravské diecéze. Někteří z bohoslovců jsou posláni na studia do Říma, pak se jejich formace může prodloužit o jeden rok. Po absolvování kněžského semináře a dokončení magisterského studia katolické teologie může být kandidát vysvěcen na jáhna a o rok později na kněze. Během seminární formace bohoslovec absolvuje nejrůznější praxe (např.: v nemocnicích, ve vězení, v armádě, na školách, s mládeží, ve farnostech atd.), je sledován a hodnocen zodpovědnými osobami, které mohou zařídit ukončení jeho formace.

Václav dodává poznatky z praxe:

„Obvyklé procento dokončení formace je 50%, například v mém ročníku bylo na začátku 21 studentů a v současnosti nás je 13. Důvody odchodu mohou být různé, někdo nezvládá školu, někdo nedostane doporučení a někdo během formace rozliší, že to není pro něj, to určitě není a nemá být bráno jako ostuda, ale jako legitimní hledání a poznávání sebe sama.“

Jak je jiste známo, římskokatolický kněz je celibátník. Nemůže se tedy oženit a mít děti. Respondeti vypověděli, že jako rodinu berou jednak své rodiče a další příbuzné a druhak celou církevní obec a vůbec každého věřícího člověka. Proto, že má kněz za úkol pomáhat tolika lidem, neměl by logicky čas na to, aby se plnohodnotně věnoval své vlastní rodině.

Náplň kněžské služby je velice pestrá a četná, jak komentuje Václav:

„Kněz je otcem pro farní společenství, není to pouze práce, která začíná ráno v osm a končí odpoledne ve čtyři. Knězem je člověk 24 hodin denně, a proto je také neustále k dispozici (stává se, že jeho pomoc někdo vyhledá v nočních hodinách). Ani si nedovedu představit, že by kněz měl svoji rodinu, starat se plnohodnotně o farnost i rodinu by dle mého názoru bylo velmi obtížné.“

František souhlasí a doplňuje:

„I když kněz udržuje kontakt se svými příbuznými (rodiči, sourozenci apod.) vnímám to tak, že už je tak trochu mimo, je pro všechny.“

Michael dodává, že ačkoli nemá svou vlastní rodinu, necítí, že o něco v životě přišel.

„Nemám vlastní rodinu, jsem celibátník. Moje rodina čítá všechny členy církevní obce, mé přátelé a každého věřícího. Co se týče mých rodičů a širší rodiny, vždy jsem cítil podporu a pochopení. Své povolání beru jako dar, necítím se nijak ochuzen.“

Dále také tvrdí, že člověku nemůže chybět něco, co nikdy nezažil a co zná jen z vyprávění.

Ačkoli se může zdát, že kněz je osoba, která by svůj veškerý čas měla věnovat modlitbám, pomoci druhým či rozjímání o Bohu, není tomu tak. Kněží mají záliby jako každý jiný. Respondenti uvedli, že si rádi zajdou na pivo s přáteli, podívají se na film či cestují. Dle Františka je kněz úplně normální člověk, musí se však pamatovat na to, aby se choval slušně.

„Kněz je člověk jako každý jiný, má své přátele a svá hobby. Svůj volný čas rád vyplňuji návštěvou divadel nebo jiných kulturních akcí. Je však podstatné si zvyknout na to, že kněz je veřejná osoba, která svým chováním mimo jiné reprezentuje církev jako instituci, čili se podle toho má také chovat. Neměl by tedy dělat něco, co by házelo na církev špatný pohled.“

Václav také upozorňuje na to, že kněží kromě světských radostí života vyhledávají samotu a klid:

„Zde bych chtěl upozornit na rozdíl mezi samotou a osamělostí. Osamělost může člověk zažít i když je obklopený lidmi, takový stav je smutný. Samota je naopak čas (čas modlitby), který kněz vyhledává, aby byl sám s Bohem, mohl se s ním spojit a čerpat od něj sílu pro službu ostatním lidem.“

Respondenti uvedli, že kněžský život je dar, ale také povinnost. Dle Františka je úžasné, že člověk může trávit čas s lidmi, být u jejich radostí i strastí.

„Mezi pozitiva kněžské služby bych jednoznačně zařadil fakt, že v rámci své služby je nablízku lidem při důležitých životních událostech, od narození po smrt, může tak s nimi sdílet radost, tak pomáhat při obtížích. I když kněžský život může být protknut různými druhy nezdarů nebo obtíží, neřekl bych, že se jedná o negativa života, neboť věřím, že i obtížné životní situace mají svůj smysl a obrátí se v něco pozitivního.“

Michael upozorňuje, že negativem kněžského života je zejména to, jak na člověka nahlíží ostatní lidé. Kněží totiž mohou působit zvláštně a jejich úděl nepochopitelně.

„Celibát je sice úžasný dar, ale přináší i riziko podivínství; takže to chce bdělost a dobré přátele, kteří ho včas upozorní. Mnoho lidí si myslí, že muž bez manželky je poněkud zvláštní, ale co člověk nepoznal, to mu nechybí. Navíc bych při svém poslání nemohl mít dostatek času na výchovu vlastních dětí nebo starání se o vlastní rodinu.“

Všichni respondeti se shodují, že oporu hledají nejvíce u Boha, s jeho pomocí dokáží zvládnout všechny těžké situace a zároveň pomoci ostatním.

Jaký je život člena římskokatolické církve, v našem případě kněze nebo bohoslovce, v ČR? Touto výzkumnou otázkou se předkládaná práce zabývá. Odpovědět na ni lze jednoduše – život římskokatolického kněze je krásný, avšak také velmi náročný.

Všichni tři respondenti se ve svých odpovědích téměř shodli, ačkoli dva jsou na začátku své cesty a ten třetí již nosí kolárek přes třicet let. Rozhodnutí stát se knězem vychází z člověka na základě pocitu, že ho Bůh povolává. Respondenti berou své zaměstnání nikoli jako práci, ale jako poslání. Ačkoli kněží (nebo uchazeči o tento post) tráví svůj volný čas podobně jako většina smrtelníků, často vyhledávají samotu a rozjímají. Celibát a nemožnost založit vlastní rodinu berou jako samozřejmost, jako dar a zároveň velkou zodpovědnost.

Smutným dědictvím minulosti je fakt, že pokud porovnáme počet lidí, kteří vykonávali kněžský post v roce 1925 s počtem lidí, kteří tento post vykonávají v současnosti, dojdeme k razantnímu poklesu, který činí zhruba čtyři tisícovky lidí. Léta fašistického a následně komunistického útlaku, perzekucí a cíleného likvidování vedla k tomu, že se pohybujeme v úbytku kolem 66% kněží. Není se tedy čemu divit, že současný hluboký podstav nemůže stačit na veškerou činnost, kterou musí kněz vykonávat (hovoříme nejen o činností duchovní, ale též o administrativních povinnostech, které jsou s výkonem tohoto poslání bezpochyby spjaty). V blízké budoucnosti je velmi pravděpodobné, že případný nárůst kněží bude velmi pozvolný.

Celkově lze říci, že římskokatolický kněz (a bohoslovec taktéž) v ČR je člověk jako každý jiný, který se rozhodl žít svůj život dle božího zákona. Možnost oženit se a vychovat vlastní děti vyměnil za možnost pomáhat potřebným a šířit evangelium. V takovém poslání pak naplňuje pravou podstatu svého života.

• ŠOLTÉSZ, Štěpán. Dějiny křesťanské církve. Praha: Synodní rada českobratrské církve evangelické, 1948.
• CUNNINGHAM, Lawrence. Úvod do katolictví. Praha: Volvox Globator, 2013. Diagramma. ISBN 978-80-7207-885-1.
• MARTIN, Andreas, ed. Co znamená být katolíkem. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2004. ISBN 80-7192-794-5
• BEINERT, Wolfgang. Malé dějiny křesťanského myšlení. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. Studium (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 978-80-7195-541-2.
• BALÍK, Stanislav a Jiří HANUŠ. Katolická církev v Československu 1945-1989. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. ISBN 978-80-7325-130-7. ISSN katolickácírkevvčeskoslovensku1945-1989.
• Římskokatolická farnost rakovník [online]. [cit.3.11.2017]. Dostupné z: http://rkfrakovnik.webnode.cz/cirkev/
• Kněžství - troška teorie na úvod [online]. [cit.3.11.2017]. Dostupné z: http://www.katolik.cz/codelatkdyz/knez_uvod.asp
• Vatikán vydal nové statistiky o katolické církvi ve světě [online]. [cit.7.11.2017]. Dostupné z: https://www.cirkev.cz/archiv/150417-vatikan-vydal-nove-statistiky-o-katolicke-cirkvi-ve-svete



Počet shlédnutí: 173