Evolucionismus, darwinismus

Naďa Navrátilová 8.12. 2022

Ačkoli při vyslovení pojmu evoluce se většině lidí vybaví jméno Charles Darwin, vědci se shodují na tom, že něco jako „sociální darwinismus“ existovalo již předtím. Klíčové pojmy teorie evoluce struggle for existence (boj o život) a survival of the fittest (přežití nejzdatnějšího) totiž zformuloval už viktoriánský filozof Herbert Spencer. Darwin s danými termíny pracoval až v pátém vydání svého základního díla O původu druhů. Z toho důvodu tak může někdo Darwina nepovažovat za původce idejí sociáldarwinismu, ale za jejich katalyzátor. Vzájemné působení sociální teorie a přírodovědného názoru mělo za důsledek vznik konceptu, který utvářel evropské dějiny od konce 19. století.

Je třeba si uvědomit, že mnoho sociálních teorií na biologický evolucionismus navazuje, i když to sami zastánci často nevnímají. Příkladem může být Niklas Luhmann, což je významný představitel teorie systémů, který se s výrazem „autopoiesis“ vrátil zpět a vytvořil moderní variantu evolucionistického výkladu. Podobně jsou bez toho, aby vzaly v úvahu Darwina, v dnešní době nemyslitelné některé ekonomické teorie konkurence.

Pokud se chce někdo vypořádat po odborné stránce se sociálním darwinismem, musí si odpovědět na dvě hlavní otázky. První se týká toho, jaký je rozsah a kde přesně se nacházejí hranice výkladu pokroku jako konkurenčního boje. Druhá se zabývá problémem, do jaké míry lze použít biologické myšlenkové modely na kulturní, společenské nebo etické spojitosti a co k tomu opravňuje. Je zřejmé, že ani jednu z otázek nelze zodpovědět paušálně. Konkurence se totiž osvědčila jako motor pokroku, bezmezná konkurence by však mohla zapříčinit ohrožení společenského řádu.

Proti evoluci se vymezil takzvaný kreacionismus, který má údajně tu slabinu, že sice útočí proti evoluční teorii, ve skutečnosti ale míří na soubor omylů, které lidé mohou oprávněně vnímat jako směšné. Kreacionisté tak sami podléhají omylu, že jejich chápání evoluce je to, co evoluce tvrdí. Tak tomu ale není!

V textu Marka Isaaka jsou zmíněny nejrozšířenější omyly, s nimiž se kreacionisté ohánějí:

1. Evoluce nebyla nikdy vědecky pozorována.

2. Evoluce porušuje druhý termodynamický zákon.

3. Neexistují přechodné životní formy.

4. Teorie evoluce hovoří o tom, že život měl náhodný počátek a evoluce postupuje náhodně.

5. Evoluce je pouhá teorie; nebyla dokázána.

K vyvrácení prvního argumentu Isaak uvedl, že biologové vymezují evoluci jako změnu v genofondu nějaké populace v průběhu času. Příkladem je hmyz, který si v posledních letech vyvinul rezistenci na některé pesticidy, což uznávají i někteří kreacionisté. Přitom si neuvědomují, že dané tempo nebo míra evoluce je vše, co je nutné k vytváření diverzity všech forem života ze společného předka. Původ nových druhů evolucí byl pozorován v laboratoři i ve volné přírodě.

Teze o tom, že evoluce porušuje druhý zákon termodynamiky, ukazuje spíše na neporozumění termodynamice než evoluci. Druhý zákon termodynamiky zní: „Není možný žádný proces, v kterém je jediným výsledkem přesun energie z chladnějšího do teplejšího tělesa.“ Tento zákon lze rovnocenně vyjádřit: „Entropie uzavřeného systému se nemůže zmenšit.“ Kreacionisté využívají tohoto zákona k tomu, aby mohli tvrdit, že věci nepřetržitě spějí od řádu k neuspořádanosti. Život však není uzavřený systém, na což kreacionisté někdy zapomínají. Například Slunce přispívá k pohonu věcí více než dostatek energie.

Přechodnou fosilií se rozumí taková, která vypadá, jako by pocházela z organismu středního mezi dvěma rodovými liniemi, z čehož plyne, že má některé vlastnosti linie A a některé vlastnosti rodokmenu B. Isaak dementuje neexistenci přechodných forem pomocí pokroku paleontologie, která dokázala, že existuje celá řada příkladů, kde jsou výborné sekvence přechodných forem. Namátkou lze jmenovat některé přechody od plazů k savcům, od pozemských zvířat k raným velrybám nebo od raného lidoopa k člověku. Nezbývá než souhlasit s tím, že mylné pochopení chybějících fosilií přechodných životních forem má spojitost s tím, že kategorie jsou utvořené člověkem a umělé. Příroda se jimi pochopitelně nijak neomezuje a neřídí.

Výrok o tom, že evoluce byla dílem náhody, je podle Isaaka jednoznačným důkazem toho, že odpůrce evoluční teorii jí vůbec nerozumí. Náhodě sice nelze upřít významnou roli, ale argument naprosto ignoruje základní roli přirozeného výběru, když výběr je přesným opakem náhody. Náhoda má podobu mutací, které poskytují genetické variace, jež jsou surovinou, z níž může přirozený výběr pracovat. Dokonce ani abiogeneze (vznik prvního života) neproběhl čirou náhodou, když atomy a molekuly se uspořádaly podle svých chemických vlastností. Odpůrcům samotné teorie abiogeneze je pak možné namítnout, že evoluční teorie není závislá na tom, jak začal první život.

Konečně je tu pátý argument, že evoluce je jen teorie, která nebyla dosud prokázána. Nepřítomnost důkazu ale není slabina. Nic ve skutečném světě údajně ještě nebylo nekompromisně prokázáno a nikdy ani nebude. Ve skutečném světě je třeba pokaždé pracovat se stupni jistoty, která se opírá o pozorované důkazy. Čím více důkazů pro něco existuje, tím více jistoty je věci připisováno. Když je dostatek důkazů, nazve se něco faktem. Evoluce má spoustu důkazů, když je podporována velkou řadou pozorování v oblastech typu genetiky, anatomie, ekologie, zvířecího chování, paleontologie a dalších. Když by měla být popřena teorie evoluce, musely by být vyvráceny i všechny tyto důkazy.

Isaakův text je velmi zajímavé komparovat s textem Timothyho Wallaceho, který naopak právě výše uvedených pět argumentů pokládá za dostatečně věrohodné, aby evoluci vyvrátily.

Podle Isaaka autor ve své obhajobě teze, že evoluce dosud nebyla nikdy pozorována, zaměňuje evoluci a variaci. Genetická variabilita je údajně běžným jevem, který není možné zaměňovat s evolucí. Adaptivních, dokonce i neadaptivních, variací je podle Wallaceho v přírodě celá řada, ale nepředstavují skutečnou „změnu“ genofondu, již si žádá pravdivá evoluční teorie. Isaak uvedl jako důkaz evoluce práci Theodosia Dobzhanského, která obsahovala úmyslnou a zářením vyvolanou mutaci octomilek v laboratoři. Tu však Wallace odmítl považovat za důkaz, protože je uměle vyvolaná, takže nemůže být vnímána jako potvrzení toho, že dochází k přirozené evoluci. Změna by prý neproběhla, kdyby tu nebyla přítomna inteligencí řízená činnost člověka.

Ve druhé tezi podle Isaaka kreacionisté mylně vykládají druhý termodynamický zákon tím způsobem, že věci vždy postupují od řádu k nepořádku. Wallace však tvrdí, že nezná žádného kreacionistu, jenž by toto tvrdil. Naopak tvrdí, že všichni vědci chápou, že systémy nebo procesy, které jsou ponechány samy sobě mají sklon přecházet od řádu k neuspořádanosti.

Wallaceův argument proti evoluci s ohledem na 2. termodynamický zákon lze shrnout do následujícího tvrzení: „Pouhým použitím přírodních procesů prostě nelze vysvětlit, jak mohla složitá, informačně intenzivní organizace dokonce i jednobuněčného života a jeho jedinečně vrozené a složité procesy vzniknout z neživého života na prvním místě a pak mohla pokračovat v letu proti přírodním zákonům s nevýslovným nárůstem informace, složitosti a organizace, aby dala vzniknout všem známým odrůdám flóry a fauny.“

Tezi o existenci přechodných fosilií se Wallace snaží vyvrátit tím, že samotní paleontologové nemají jasno o tom, co si přesně představit pod pojmem „přechodná forma“. Existující fylogenetická uspořádání považuje Wallace za účelová, když podle něj s ohledem na nepřebernou rozmanitost obratlovců v dnešním i fosilním světem není problém něco takového vytvořit.

V jiném textu o dané problematice je navíc připomenuto, že kdyby byla postupná změna organismů skutečně tak pozvolná, jak je naznačováno, znamenalo by to, že by se muselo nacházet nepřeberné množství přechodných stádií mezi konkrétními druhy. Jak si pak vysvětlit, že tvůrci seriálu Putování s pravěkými lidmi uvádějí, že fosilní nálezy mezičlánků lidstva by se vešly do kufru jednoho většího auta?

Čtvrtou tezi pro evoluci vyvrací Wallace tím, že celá řada uznávaných (nekreacionistických) vědců odmítla zjednodušující a skokový přístup. Biogenezi tak Wallace reflektuje spíše jako důkaz víry biologa v ní než jako vědecký fakt, jehož existenci by bylo možné prokázat.

Mimo jiné použil kritik evolucionismu citát, s nímž přišel dr. Leslie Orgel v časopise New Scientist roku 1982: „Prebiotickou polévku získáme snadno. Dále musíme vysvětlit, jak se prebiotická polévka organických molekul, včetně aminokyselin a organických složek nukleotidů, vyvinula v samoreplikující se organismus. I když byly získány určité sugestivní důkazy, musím přiznat, že pokusy o rekonstrukci tohoto evolučního procesu jsou krajně nejisté. ”

Konečně Wallace tvrdí, že skutečnost, že evoluce je jen teorie byla dostatečně prokázána. Evoluční teorie údajně poskytuje domnělá a navrhovaná vysvětlení při podávání zpráv o vzniku a rozmanitosti (záležitostech) života, který je skutečnou skutečností. Wallace soudí, že genetický výzkum nebyl schopen podpořit Isaakova tvrzení, anatomická a paleontologická data jsou pak interpretována velmi nejednoznačně, subjektivně a manipulativně s cílem podpořit „evoluční předpovědi“. Podobně ekologie a chování zvířat také neposkytuje bez další subjektivní interpretace podle Wallaceho žádnou nebo jen velmi malou podporu evolučním názorům.

Jak vůbec Wallace hodnotil v první části práce představené Isaakovy názory? V první řadě o nich hovořil jako o „důkazech“, což je podle mého názoru nejlepší potvrzení toho, že optikou, kterou zaujal Wallace, tyto důkazy nejsou ani špatné, ani irelevantní, ale jednoduše nejsou!

Osobně se po přečtení všech výše zmiňovaných textů domnívám, že ničemu neprospěje, pokud na sebe příznivci a odpůrci evoluce zarputile útočí. Mnohem zajímavější a přínosnější je zamyslet se nad jejich (proti)argumenty. Dnes mají samozřejmě ve vědeckých kruzích větší vážnost slova vědců, kteří se přiklání k teorii evoluce. Některé námitky kreacionistů se zdají malicherné nebo naopak scestné. Na druhou stranu nelze nikdy s jistotou vyloučit, že dojde k situaci, která způsobí proměnu vědeckého paradigma. Ostatně v minulosti již se to stalo, typickým příkladem může být odmítnutí geocentrického a přijetí heliocentrického pojetí vesmíru. Proto by podle mě neměli být kreacionisté úplně zatracováni, i když s názory, které šíří, se většina moderní západní společnosti neidentifikuje.

Ostatně kreacionisté předtím měli převahu při výkladu dějin po velmi dlouhou dobu. Ještě kupříkladu před osmi sty lety by teorie evoluce byla smetena každým ze stolu jako naprostý blábol, kterým by se vůbec nikdo blíže nezabýval! Pro soudobé lidi by zkrátka bylo něco takového zcela nepravděpodobné a neakceptovatelné, protože žili v době naprosto odlišného vědeckého paradigmatu, které podobné závěry činilo zcela nepravděpodobnými.



Počet shlédnutí: 15