1. Estonsko
2. Lotyšsko
3. Litva

1. Bělorusko
2. Ukrajina
3. Moldávie

1. Česká republika
2. Slovensko
3. Polsko
4. Maďarsko

1. Rumunsko
2. Bulharsko

Pobaltí

Co spojuje baltské státy:

Sovětská okupace: Všechny tři baltské státy byly v roce 1940 násilně začleněny do Sovětského svazu, což je stále vnímáno jako okupace. Znovu získaly nezávislost až v roce 1991.

Cesta k nezávislosti: Proces obnovy jejich nezávislosti byl společný, zejména prostřednictvím nenásilných hnutí jako byl „Baltský řetěz“ v roce 1989, kdy se miliony lidí spojily v lidský řetěz přes všechny tři země. Orientace na Západ: Po obnovení nezávislosti všechny tři státy usilovaly o integraci do západních struktur, vstoupily do EU a NATO v roce 2004.

Geografická poloha a historické vazby: Dlouhodobě byly tyto země ve sféře zájmu větších mocností, ať už Německa, Ruska nebo Švédska. Německý vliv přetrvával především prostřednictvím hanzy a německé šlechty, která měla vliv na kulturní a ekonomický rozvoj regionu.

Hanza byla středověká obchodní a obranná konfederace severoněmeckých měst, která měla významný vliv na ekonomický a kulturní rozvoj pobaltských států.

Obchodní centrum: Města jako Tallinn (dříve Reval) a Riga se stala důležitými členy hanzy, což přispělo k jejich ekonomickému růstu a bohatství. Obchod s rybami, dřevem, voskem a dalšími surovinami byl pro region klíčový.

Kulturní vliv: Němečtí obchodníci a řemeslníci přinesli do Pobaltí gotickou architekturu, městská práva a cechovní systémy, což ovlivnilo urbanizaci a společenskou strukturu.

Politický dopad: Hanza měla moc ovlivňovat politické dění v regionu, včetně konfliktů a aliancí s místními vládci, což formovalo historický vývoj těchto zemí.

Dědictví: Dodnes jsou v pobaltských městech patrné stopy hanzy, například historická centra měst s typickou architekturou, která jsou často na seznamu světového dědictví UNESCO.

V čem se pobaltské země liší:

Jazyk:

Estonština patří do uralské jazykové skupiny, což ji výrazně odlišuje od lotyštiny a litevštiny, které patří mezi baltské jazyky (indoevropská rodina).

Náboženské tradice:

Estonsko je většinou protestantské (luteránství), zatímco Lotyšsko je směsicí protestantismu, katolicismu a pravoslaví.

Litva je především katolická, a právě katolicismus hrál klíčovou roli v jejím kulturním a národním životě, i během sovětské éry, což ji ještě více odlišovalo od sousedů.

Historická státnost:

Litva byla součástí Polsko-litevské unie, což jí poskytovalo dlouhodobou tradici státnosti a vlivnou roli ve střední Evropě.

Estonsko a Lotyšsko získaly svou státnost až v 20. století po první světové válce, což byla zcela jiná zkušenost než Litva. Hranice teprve pod Ruskem.

Ekonomičtí partneři baltských zemí jsou převážně na západních trzích, přičemž členství v EU přineslo investice zejména z Německa a Skandinávie. Estonsko je proslulé svým technologickým sektorem a má jednu z nejrozvinutějších digitálních ekonomik v Evropě. Lotyšsko má pestrou průmyslovou základnu, zahrnující dřevozpracující, potravinářský a lehký průmysl. Litva se zaměřuje na výrobní průmysl, zejména strojírenství, chemii a farmaceutický průmysl.

Zemědělsky se všechny tři státy soustředí na produkci obilí, mléčných výrobků a brambor, přičemž Litva je největším producentem mléčných výrobků z nich.

Kultura a typické věci: Estonsko vyniká svou elektronickou správou a digitální infrastrukturou (Tallinn je často nazýván „severským Silicon Valley.“). Litva je známá tradičním pivem a bramborovými pokrmy. Lotyšsko se pyšní svou kuchyní, zejména šproty a uzenými rybami.

Estonské e-volby

Švejk je náš:

Panorama Rigy:

Historické centrum Rigy - památka UNESCO, největší koncentrace secesních budov v Evropě.

Koncentrační tábor Salaspils:

Estonsko:

Estonsko: Arvo Pärt – Světově proslulý skladatel, jehož minimalismus a duchovní hudba ovlivnily filmaře i hudební skladatele po celém světě.

Lotyšsko: Mikhail Baryshnikov – Legendární baletní tanečník a herec, který získal mezinárodní uznání jak na baletní scéně, tak ve filmu a televizi. Sergejs Eizenšteins (Sergei Eisenstein) – narodil se v Rize, původem z Lotyšska, je jedním z průkopníků filmové montáže a režisér klasických filmů jako Křižník Potěmkin.

Litva: Jonas Mekas – „Kmotr amerického avantgardního filmu,“ jehož dílo ovlivnilo světovou kinematografii; Mekasův přístup k filmu jako k poetické a experimentální formě zanechal hlubokou stopu.

https://www.hks.re/wiki/2018:zanikle_staty_evropy

O běloruské státnosti a zformovaném běloruském národu lze mluvit v několika historických etapách, které se postupně vyvinuly pod vlivem geopolitických změn a kulturních procesů.

Počátky státnosti: Knížectví a Litevské velkoknížectví
Bělorusko nemělo středověké knížectví, které by přímo odpovídalo pojmu „Běloruský stát“, ale území dnešního Běloruska byla součástí různých východoslovanských knížectví, jako bylo Polocké knížectví a Turovsko-pinské knížectví (11.–12. století). Tyto knížectví se nacházely na území dnešního Běloruska a měly specifickou východoslovanskou kulturu. Později, od 13. století, se území Běloruska stalo součástí Litevského velkoknížectví, kde bylo silně přítomno slovanské obyvatelstvo, které hrálo významnou roli v politickém životě.

Formování běloruské národní identity: Polsko-litevská unie V 16. století se Litevské velkoknížectví sjednotilo s Polským královstvím v rámci Polsko-litevské unie (Rzeczpospolita), což trvalo až do konce 18. století. Slovanské obyvatelstvo na území dnešního Běloruska si uchovávalo svůj jazyk a zvyky, ačkoli došlo k silnému vlivu polské kultury a katolicismu. V této době se však běloruský národ nevyvinul jako samostatný politický subjekt, ale běloruská kultura a jazyk se rozvíjely a přetrvaly.

Zformování běloruského národa: 19. a začátek 20. století K formování moderní běloruské národní identity došlo v 19. století, kdy se rozšířily myšlenky národního obrození pod vlivem romantického nacionalismu, podobně jako v jiných částech Evropy. Běloruská elita začala znovu objevovat a podporovat běloruský jazyk, lidovou kulturu a historii. Toto úsilí vedlo k prvním pokusům o kodifikaci běloruského jazyka a rozvoj literatury.

Na Wikipedii existují články v běloruštině ve dvou různých variantách, které odpovídají dvěma standardům běloruského jazyka: narkamaŭka a taraškevica.

1. Narkamaŭka

Narkamaŭka (narkomovka) je moderní standard běloruštiny, který byl zaveden v Sovětském svazu ve 30. letech 20. století a používá se dodnes jako oficiální běloruština v Bělorusku. Název pochází od „narkom“, což byla zkratka pro lidový komisariát (sovětské ministerstvo), a označuje, že jde o jazykovou normu schválenou sovětskými úřady.

Narkamaŭka se vyznačuje jednodušší gramatikou, pravopisem a fonetikou, které byly přizpůsobeny ruštině, což bylo v souladu se sovětskou politikou. Tento standard je proto výrazně ovlivněn ruštinou a je preferován ve státních institucích, ve školách a na oficiálních webových stránkách. V současnosti je nejběžnějším a oficiálním pravopisem v Bělorusku.

2. Taraškevica

Taraškevica je starší standard běloruštiny, pojmenovaný po Branisłavovi Taraškevičovi, lingvistovi, který vytvořil první kodifikovanou gramatiku běloruštiny v roce 1918. Tento pravopis se často označuje jako „klasická běloruština“ a používá ho běloruská diaspora a kulturní aktivisté, kteří chtějí zachovat původní jazykovou tradici. Taraškevica má méně ruských vlivů a více zachovává historickou podobu běloruského jazyka.

Tento standard je používán na nezávislých webech, v některých médiích běloruské opozice a v publikacích, které zdůrazňují národní identitu. Taraškevica je považována za jazykový symbol kulturního odporu a národního uvědomění, ačkoli není oficiálně uznávána.

Obě varianty běloruštiny – narkamaŭka (sovětský pravopis) a taraškevica (klasická běloruština) – jsou používané ve psané formě jazyka. Zatímco narkamaŭka je oficiální a běžně používaná státem, taraškevica je populární mezi kulturními a politickými aktivisty a diaspora ji vnímá jako autentickou běloruštinu.

Prvním náznakem národní identity se stalo běloruské národní obrozenecké hnutí, které se zaměřilo na oživení běloruské kultury a podporu běloruského jazyka jako základu národní identity.

Běloruská státnost: Krátké období nezávislosti a Sovětský svaz
V roce 1918, po rozpadu carského Ruska a během první světové války, byla v krátkém období vyhlášena Běloruská lidová republika (BNR). Běloruská lidová republika byla prvním pokusem o moderní běloruskou státnost, ale trvala jen krátce a nedosáhla širokého mezinárodního uznání. Po sovětské invazi byla území Běloruska začleněna do Sovětského svazu jako Běloruská sovětská socialistická republika (BSSR). I když v tomto období byla formálně zajištěna určitá autonomie v rámci SSSR, faktická nezávislost neexistovala.

Moderní běloruský stát: 1991
Teprve po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získalo Bělorusko plnou nezávislost jako Republika Bělorusko. Od tohoto okamžiku se můžeme bavit o moderní běloruské státnosti, kdy se Bělorusko stalo plně suverénním státem s vlastní vládou, zákonodárstvím a zahraniční politikou.

1. Počátky státnosti: Od 11.–12. století v rámci Polockého a Turovsko-pinského knížectví, později Litevského velkoknížectví.
2. Formování národa: 19. století, národní obrození a první pokusy o rozvoj běloruského jazyka a literatury.
3. První pokus o moderní státnost: 1918, Běloruská lidová republika (BNR).
4. Moderní státnost: 1991, vznik nezávislé Republiky Bělorusko.

Běloruský národ jako kulturně a jazykově zformovaná entita má tedy své kořeny v obrozeneckém hnutí 19. století, zatímco plně nezávislý stát vznikl až po roce 1991.

O ukrajinské státnosti a zformovaném ukrajinském národě lze hovořit v několika historických etapách, které se vyvíjely pod vlivem geopolitických změn, kulturních procesů a dlouhodobých konfliktů mezi mocenskými centry.

Počátky státnosti: Kyjevská Rus a Haličsko-volyňské knížectví

Historické kořeny ukrajinské státnosti sahají do raného středověku, kdy se území dnešní Ukrajiny stalo centrem Kyjevské Rusi (9.–13. století), jednoho z prvních slovanských státních útvarů. Kyjevská Rus byla významným politickým a kulturním centrem východních Slovanů, s kyjevským knížetem jako hlavou státu a pravoslavným křesťanstvím jako sjednocující duchovní silou. Po rozpadu Kyjevské Rusi v důsledku mongolské invaze se ve 13. století formovalo Haličsko-volyňské knížectví, které převzalo část politického a kulturního dědictví Kyjevské Rusi.

Formování ukrajinské identity: Litevské velkoknížectví a polsko-litevská unie

V 14. století bylo území Ukrajiny začleněno do Litevského velkoknížectví, a později do Polsko-litevské unie (Rzeczpospolita), kde se východní slovanské obyvatelstvo setkalo s kulturním a náboženským vlivem polského katolicismu. Tento kulturní kontakt vedl k rozdílnému vývoji místní identity, která byla ovlivněna jak polským, tak pravoslavným kulturním dědictvím. Na území Ukrajiny vznikly první pokusy o obrození ukrajinského jazyka a kultury, které byly však v rámci Rzeczpospolity často potlačovány.

Kozácké státy a boj za autonomii

Jednou z klíčových etap formování ukrajinského národa a státnosti bylo 17. století, kdy se kozácký hetman Bohdan Chmelnický vzepřel proti polsko-litevské nadvládě a založil Kozácký hetmanát – stát s vlastní autonomií, který se nacházel na území levobřežní Ukrajiny. Tento státní útvar fungoval ve volném svazku s Ruskem, což vedlo k postupnému omezování jeho autonomie a v konečném důsledku k jeho přímému začlenění do Ruské říše. Kozácké hnutí však představovalo první významné národní uvědomění a státní organizaci na území Ukrajiny.

Ukrajinské národní obrození: 19. a počátek 20. století

V 19. století se, podobně jako v jiných částech Evropy, objevily myšlenky romantického nacionalismu, které vedly k ukrajinskému národnímu obrození. Ukrajinští intelektuálové, jako byl Taras Ševčenko, začali znovu objevovat a rozvíjet ukrajinský jazyk, literaturu a kulturu jako základ pro formování moderního ukrajinského národa. Toto hnutí bylo podporováno zejména mezi západními Ukrajinci, kteří žili pod Rakousko-Uherskem, kde byly podmínky pro kulturní autonomii příznivější než v Ruské říši.

První pokusy o moderní ukrajinskou státnost: 1917–1921

Po pádu carského Ruska a během první světové války se Ukrajinci pokusili o vytvoření moderního státu. V roce 1917 byla vyhlášena Ukrajinská lidová republika (UNR) a v západní části země Západoukrajinská lidová republika. Navzdory těmto pokusům však Ukrajina nedosáhla trvalé nezávislosti, a po sérii konfliktů byla většina jejího území začleněna do Sovětského svazu jako Ukrajinská sovětská socialistická republika (Ukrajinská SSR), zatímco západní Ukrajina připadla Polsku.

Mapa Západoukrajinské lidové republiky

Ukrajina za sovětské éry: Kolektivizace, rusifikace a druhá světová válka Během sovětského období čelili Ukrajinci tvrdé politice kolektivizace, která vedla k velkému hladomoru v letech 1932–1933, známému jako Holodomor. Tento uměle vyvolaný hladomor měl za cíl oslabit ukrajinskou rolnickou společnost, která byla často vnímána jako ohrožení sovětské moci. Současně byla prosazována silná rusifikace, zejména na východní Ukrajině, což vedlo k potlačování ukrajinského jazyka a kultury.

Moderní ukrajinský stát: Nezávislost v roce 1991

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získala Ukrajina plnou nezávislost a stala se suverénním státem. Tento okamžik byl zásadním milníkem ve formování moderní ukrajinské státnosti a ukrajinského národa, který byl založen na kulturním a historickém dědictví a posílený o zkušenosti z národního obrození.

Shrnutí etap ukrajinské státnosti a národní identity:

1. Počátky státnosti: 9.–13. století v rámci Kyjevské Rusi, následně Haličsko-volyňské knížectví.
2. Formování identity: 14.–18. století, pod vlivem Litevského velkoknížectví, polsko-litevské unie a kozáckého hnutí.
3. Kozácký stát (hetmanát) v 17. století ¹⁾
4. Národní obrození: 19. století, s důrazem na rozvoj ukrajinského jazyka a kultury.
5. První pokusy o moderní státnost: 1917–1921, Ukrajinská lidová republika.
6. Moderní státnost: 1991, vznik nezávislé Ukrajiny.

Ukrajinský národ jako kulturně a jazykově zformovaná entita má kořeny v národním obrození a svébytné kozácké tradici, zatímco plně nezávislý stát vznikl až po roce 1991.

O moldavské státnosti a zformovaném moldavském národě lze hovořit v několika historických etapách, které byly ovlivněny geografickou polohou Moldávie mezi východní a západní Evropou, stejně jako střídajícími se vlivy sousedních mocností.

Počátky státnosti: Moldavské knížectví

Historické kořeny moldavské státnosti sahají do 14. století, kdy bylo založeno Moldavské knížectví. Toto knížectví zahrnovalo části dnešní Moldávie a severovýchodního Rumunska. Moldavské knížectví bylo nezávislým státem s rumunsky mluvícím obyvatelstvem, které se od ostatních vlivných kultur odlišovalo svým jazykem, pravoslavnou vírou a vlastními tradicemi. Knížectví se stalo kulturním a politickým centrem pro místní obyvatelstvo a hrálo důležitou roli v obraně této oblasti proti expanzi Osmanské říše.

Osmanský vliv a autonomie

V 16. století bylo Moldavské knížectví nuceno uznat nadvládu Osmanské říše, i když si zachovalo určitou vnitřní autonomii. Během této doby se moldavská kultura a pravoslavná víra dále rozvíjely, a to i přes rostoucí vliv osmanské politiky. Tento stav trval několik století, během nichž si Moldavané zachovali své kulturní zvyky a jazyk, i když se museli přizpůsobit osmanské nadvládě a platit daně. Moldavské knížectví zůstalo pod osmanským vlivem až do začátku 19. století.

Ruský vliv a anexe Besarábie

Po rusko-tureckých válkách v 18. a 19. století se část Moldavského knížectví, známá jako Besarábie, dostala pod kontrolu Ruské říše (1812). Toto období přineslo silný ruský vliv, který se projevil nejen v politice, ale i ve snahách o rusifikaci, zejména prostřednictvím zavádění ruského jazyka ve vzdělávání a správě. Zatímco místní kultura přežívala, ruský vliv vedl k dlouhodobým změnám, které moldavskou identitu do určité míry ovlivnily. Zbývající část Moldavie (západní Moldavsko) zůstala součástí Moldavského knížectví a později se v roce 1859 spojila s Valašskem do nového rumunského státu.

Národní obrození a sjednocení s Rumunskem

V 19. století, v období národního obrození, rostla mezi Moldavany touha po kulturním uvědomění a politické samostatnosti. Po první světové válce, v roce 1918, se Besarábie připojila k nově vzniklému Rumunskému království, což symbolizovalo snahu o sjednocení moldavského obyvatelstva s ostatními rumunsky mluvícími regiony. Toto období však bylo relativně krátké, protože po druhé světové válce byla Besarábie připojena k Sovětskému svazu.

Moldavská sovětská socialistická republika

Po druhé světové válce se Besarábie stala součástí Sovětského svazu jako Moldavská sovětská socialistická republika (MSSR). V tomto období se sovětské orgány zaměřily na další rusifikaci a sovětizaci místního obyvatelstva. To zahrnovalo potlačení rumunského vlivu a zavedení moldavštiny psané v cyrilici, aby se podpořil rozdíl mezi rumunskou a moldavskou identitou. Kolektivizace a industrializace silně zasáhly místní zemědělskou společnost a způsobily hluboké změny ve struktuře obyvatelstva.

Moderní moldavský stát: Nezávislost v roce 1991
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 získala Moldavská republika nezávislost a stala se suverénním státem. V této době začaly debaty o národní identitě, vztahu k Rumunsku a kulturní orientaci. Moldavská společnost byla rozdělena mezi zastánce bližších vztahů s Rumunskem a ty, kteří se přikláněli k proruské orientaci. Tento spor je v Moldávii aktuální dodnes a významně ovlivňuje její politiku a směřování.

Národnostní spory: Podněstří, Gagauzie

Shrnutí etap moldavské státnosti a národní identity:

1. Počátky státnosti: 14. století, založení Moldavského knížectví.
2. Osmanský vliv: 16.–19. století, autonomie pod nadvládou Osmanské říše.
3. Ruský vliv a Besarábie: 1812, anexe Ruskem a začátek rusifikace.
4. Národní obrození a sjednocení s Rumunskem: 1918, připojení Besarábie k Rumunsku.
5. Sovětské období: 1940 a znovu 1944, vznik Moldavské sovětské socialistické republiky.
6. Moderní státnost: 1991, vznik nezávislé Moldavské republiky.

Moldavský národ a jeho kulturní identita byly formovány vlivy několika velmocí, přičemž moderní moldavský stát vznikl teprve po roce 1991. Dědictví osmanské, ruské a sovětské nadvlády se promítá do současné politické a kulturní situace Moldávie, kde otázka národní identity zůstává důležitým tématem.

Bělorusko: Marc Chagall (*1887, +1985 ve Francii) – jeden z nejvýznamnějších malířů 20. století, jehož barevná symbolika a surrealistické obrazy ovlivnily generace umělců.

Ukrajina: Sergej Prokofjev (*1891, +1953 v Moskvě) – hudební génius, jehož díla se stala základním pilířem moderní klasické hudby, a to včetně baletů a oper, které se hrají po celém světě.

Bělorusko

Zámek Mir – Zámek Mir je považován za jednu z nejvýznamnějších památek v Bělorusku a je zapsán na seznamu UNESCO. Jeho architektonická kombinace gotiky, renesance a baroka spolu s historickým významem z něj činí skutečný klenot běloruského kulturního dědictví.

Ukrajina

Kyjevsko-pečerská lávra – tento klášterní komplex v Kyjevě je významný pro pravoslavnou spiritualitu a náboženskou historii východní Evropy. Je zapsán na seznamu UNESCO a je považován za jedno z nejdůležitějších duchovních center Ukrajiny.

Moldávie

Orheiul Vechi – Archeologický a kulturní komplex Orheiul Vechi je jedním z nejvýznamnějších míst v Moldávii, známý svými skalními kláštery a starověkými pozůstatky, které svědčí o dlouhé historii osídlení tohoto regionu.

O státnosti a formování národních identit v zemích střední Evropy (Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko) lze mluvit v několika historických etapách, které byly silně ovlivněny geopolitickými změnami, kulturními procesy a různými nadnárodními říšemi.

Co tyto státy spojuje:

Dědictví Rakousko-Uherska: Česká republika, Slovensko a Maďarsko byly až do roku 1918 součástí Rakousko-Uherské monarchie. Tato společná historie přinesla podobné správní a právní systémy a kulturní vlivy, které dodnes ovlivňují jejich společnosti. Dlouhodobé vlivy katolicismu: Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko jsou země s hlubokými katolickými kořeny, ačkoli v Česku je dnes náboženství obecně méně dominantní než v ostatních státech. Katolicismus hrál důležitou roli v kulturním a národním životě každého z těchto států. Národní obrození: V 19. století všechny čtyři země prošly obdobím národního obrození, kdy se obnovoval zájem o národní jazyk, kulturu a historii, čímž se položily základy moderních národních identit. Sovětský blok: Po druhé světové válce se všechny čtyři země staly součástí sovětského bloku. To znamenalo kolektivizaci, industrializaci a omezení nezávislé politiky, ačkoliv Polsko a Maďarsko si zachovaly určité odlišnosti v rámci socialistických režimů. Tento společný osud vedl také k jejich koordinované cestě k demokracii po roce 1989. Vstup do EU a NATO: Po roce 1989 všechny tyto země začaly směřovat k západním strukturám a v letech 1999–2004 vstoupily do NATO a Evropské unie, čímž se zapojily do evropské a euroatlantické integrace. V čem se liší:

Historická státnost:

Česká republika: Navazuje na dědictví Českého království, které existovalo již ve 13. století a hrálo významnou roli v rámci Svaté říše římské. Slovensko: Slovenská identita byla dlouho ovlivňována Uherskem, neboť Slovensko bylo jeho součástí až do roku 1918. Moderní státnost získalo jako součást Československa a samostatnost až v roce 1993. Polsko: Polská státnost sahá hluboko do středověku s Polským královstvím, ačkoliv od 18. století Polsko několikrát ztratilo nezávislost kvůli dělením mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem. Maďarsko: Maďarská státnost má kořeny v Uherském království, které bylo založeno v 10. století a patřilo k významným státním útvarům střední Evropy. Náboženské rozdíly: I když jsou všechny země katolické, ČR je dnes známá svou vysokou mírou sekularizace. Polsko zůstává silně katolické s významnou rolí církve v politice i veřejném životě.

Jazykové a etnické rozdíly:

Čeština a slovenština jsou si velmi podobné a vzájemně srozumitelné, což bylo základem pro vytvoření Československa. Polština patří také mezi západoslovanské jazyky, ale je méně srozumitelná s češtinou a slovenštinou. Maďarština je uralský jazyk, což Maďary odlišuje etnicky i jazykově od slovanských sousedů. Shrnutí etap státnosti a národní identity v každé zemi:

Shrnutí etap státnosti a národní identity v každé zemi:

Česká republika: Dědictví Českého království, Rakousko-Uhersko, vznik Československa (1918), mnichovská dohoda a ztráta pohraničí (1938), okupace nacistickým Německem (1939–1945), poválečné Československo, komunistický převrat (1948), invaze vojsk Varšavské smlouvy (1968), sametová revoluce a konec komunistické vlády (1989), rozdělení Československa a vznik samostatné České republiky (1993).

Slovensko: Dlouhodobá součást Uherska, součást Československa (1918), vznik Slovenského štátu pod německým vlivem (1939–1945), návrat do Československa po druhé světové válce, invaze vojsk Varšavské smlouvy (1968), sametová revoluce (1989), rozdělení Československa a vznik samostatného Slovenska (1993).

Polsko: Středověké Polské království, dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko (18. století), obnova nezávislosti po první světové válce (1918), nacistická a sovětská okupace během druhé světové války (1939–1945), změna hranic po 2. světové válce, operace Visla, komunistický režim pod vlivem SSSR, povstání proti sovětskému vlivu (např. Poznaň 1956, Solidarita 1980), pád komunismu a demokratizace (1989).

Maďarsko: Uherské království, habsburská nadvláda, Rakousko-Uhersko, vznik Maďarské republiky rad (1919), Horthyho režim a spojenectví s nacistickým Německem, komunistický převrat po druhé světové válce, potlačení Maďarského povstání (1956) sovětskými silami, demokratické změny po pádu komunismu (1989).

Historický význam: Česká království mělo díky své poloze mezi východní a západní Evropou velký obchodní význam již ve středověku, a to zejména díky těžbě stříbra a rozvinutému řemeslnému průmyslu. V období Habsburské monarchie (16.–19. století) se stala jedním z nejvyspělejších regionů díky industrializaci, zejména v oblasti hutnictví, strojírenství a textilní výroby.
20. století: Během první republiky (1918–1938) byla Československá ekonomika jednou z nejrozvinutějších ve střední Evropě. Po druhé světové válce, během komunistického období, byly soukromé podniky znárodněny a ekonomika byla centralizována, což vedlo k postupnému poklesu konkurenceschopnosti. Současnost: Po roce 1989 a přechodu k tržní ekonomice se Česká republika stala ekonomicky vyspělou zemí s důrazem na průmysl, export a automobilový průmysl. Vstupem do Evropské unie (2004) se její ekonomický význam v Evropě zvýšil, zejména jako centra průmyslové výroby a inovací.

Česká ekonomika je silně orientovaná na průmysl, což se projevuje vysokým, 29% podílem průmyslu na tvorbě hrubé přidané hodnoty (HPH). Největší podíl má zpracovatelský průmysl, a to zejména výroba automobilů, kovových konstrukcí a strojů. I když služby přispívají k HPH více než průmysl, jejich podíl činí 63 %, což je v porovnání s evropským průměrem nižší. Sektor služeb je však pestrý a zahrnuje nejen obchod, pohostinství nebo dopravu, ale také veřejnou správu a povinné sociální zabezpečení. Tyto veřejné služby hrají klíčovou roli při zajištění sociální stability, protože přispívají k životní úrovni prostřednictvím důchodů, zdravotního pojištění a dalších dávek. Význam průmyslu pro českou ekonomiku přetrvává, přestože v posledních letech dynamiku ekonomického růstu stále více podporují služby, zejména obchod, realitní činnost a odborné, vědecké a technické aktivity.

Historický význam: Slovensko bylo dlouho součástí Uherska a jeho hospodářský význam byl v rámci Rakousko-Uherska spíše periferní, zaměřený na zemědělství a lesnictví.
20. století: V Československu se Slovensko stalo regionem, kde probíhala industrializace hlavně díky investicím z českých zemí. Během komunistického období byla tato industrializace posílena, což přineslo rozvoj těžkého průmyslu a zbrojního sektoru - východní Slovensko.
Současnost: Po rozdělení Československa (1993) se Slovensko vydalo na cestu ekonomických reforem, které vedly ke značnému hospodářskému růstu. Slovensko se stalo atraktivním pro zahraniční investory, zejména v automobilovém průmyslu, a od roku 2009 je členem eurozóny, což posílilo jeho integraci do evropských trhů.

Historický význam: Polsko bylo silnou středoevropskou mocností během Polsko-litevské unie (16.–18. století) a hrálo významnou roli v obchodě mezi východem a západem. Po rozděleních Polska v 18. století ztratilo nezávislost a bylo ekonomicky podrobeno Prusku, Rakousku a Rusku. 20. století: Po obnově nezávislosti v roce 1918 se Polsko pokusilo industrializovat, ale kvůli světové ekonomické krizi a druhé světové válce se ekonomická situace zhoršila. Po válce byl zaveden centrálně plánovaný systém, který přinesl industrializaci, avšak za cenu nízké efektivity a produktivity. Současnost: Po pádu komunismu Polsko prošlo rychlými ekonomickými reformami a stalo se jednou z největších ekonomik ve střední Evropě. Díky svému členství v EU (2004) a rostoucí orientaci na export je dnes Polsko významným hráčem v oblasti výroby, IT a zemědělství. Politicky se angažuje v rámci Visegrádské skupiny a NATO.

Historický význam: Maďarské království bylo jedním z dominantních států střední Evropy již od středověku, s významným postavením v rámci Uherska a později Rakousko-Uherska. Ekonomicky bylo Maďarsko zaměřeno na zemědělství a těžbu, s významnými centry obchodu. 20. století: Po první světové válce, kdy Maďarsko ztratilo velkou část území, bylo nuceno vybudovat ekonomiku na menší základně. Komunistický režim v Maďarsku vedl k centralizované ekonomice, ale s určitou mírou reformního socialismu v 70. a 80. letech (tzv. „gulášový socialismus“), což umožnilo mírný rozvoj podnikání. Současnost: Po roce 1989 se Maďarsko stalo atraktivním pro zahraniční investory díky nízkým daním a levné pracovní síle. Hospodářství je dnes diverzifikované, s důrazem na průmysl, služby a technologický sektor. Politicky je Maďarsko aktivní v rámci Visegrádské skupiny a EU, ačkoliv udržuje specifickou politiku, která ho odlišuje od ostatních středoevropských zemí.

Světový rekord v inflaci:

100 kvintilionů (10²⁰ nebo také 100 000 000 000 000 000 000) maďarských pengő z Maďarska (1946), největší nominál bankovky, která kdy byla vydána. V maďarštině znamená százmillió b.-pengő „sto milionů bilpengő.“ Bilpengő byla měnová jednotka zavedená během hyperinflace v Maďarsku v roce 1946, kdy pengő (běžná měna) rapidně ztrácela hodnotu. „B.-pengő“ znamená bilion pengő (1 bilpengő = 1 000 000 000 000 pengő).

Pro srovnání Německo:

(Největší nominál poštovní známky, jaký byl kdy vydán).

Podle názvu ulic v českých městech²⁾:

1. Zahradní (693)
2. Krátká (589)
3. Nádražní (517).

1. J. A. Komenský: 473 (na Slovensku 198)
2. J. Hus: 433 (na Slovensku 55)
3. M. Tyrš: 405 (na Slovensku 76)
4. A. Jirásek: 377 (na Slovensku 87)
5. K. H. Borovský: 373 (na Slovensku 2)
6. B. Smetana: 361 (na Slovensku 62)
7. F. Palacký: 325 (na Slovensku 73)
8. J. Žižka: 319 (na Slovensku 39)
9. T. G. Masaryk: 315 (na Slovensku 38)
10. B. Němcová: 298 (na Slovensku 2)

³⁾

1. Hlavná: 410x
2. Školská: 360x
3. Nová: 278x
4. Krátka: 273x
5. Družstevná: 271x
6. Cintorinská: 262x
7. Zahradná: 229x
8. Sportová: 229x
9. Mlynská: 200x
10. Polná: 197x
11. Slnečná: 188x
12. Cesta SNP: 177x
13. Hviezdoslavova: 177x ⁴⁾
14. Lipová: 175x
15. Železničná: 160x
16. Lúčna: 151x
17. Štúrova: 143x⁵⁾
18. Partizánska: 142x

1. Taras Ševčenko: přibližně 4 500 ulic
2. Lesja Ukrajinka (1871-1913): přibližně 1 200 ulic
3. Ivan Franko (1856-1916): přibližně 1 000 ulic
4. Bohdan Chmelnický: přibližně 800 ulic
5. Ivan Mazepa: přibližně 500 ulic

⁶⁾

1. Leśna (Lesní) – 2 999 ulic
2. Polna (Polní) – 3 090 ulic
3. Słoneczna (Sluneční) – 2 414 ulic
4. Krótka (Krátká) – 2 270 ulic
5. Szkolna (Školní) – 2 175 ulic

Co se týče ulic pojmenovaných po osobnostech, nejčastěji se v Polsku vyskytují ulice nesoucí jména:

1. Tadeusz Kościuszko – 1 135 ulic
2. Adam Mickiewicz – 1 099 ulic
3. Henryk Sienkiewicz – 842 ulic

1. Sándor Petőfi
   Sándor Petőfi byl básník a národní hrdina, jeden z nejvýznamnějších a nejznámějších autorů v maďarské literatuře. Sehrál klíčovou roli během války za nezávislost v letech 1848–49. Zemřel velmi mladý, ve věku pouhých 26 let, ale za svůj krátký život vytvořil téměř tisíc básní, z nichž mnohé byly přeloženy do mnoha jazyků. Hlavním rysem jeho poezie je romantismus, přičemž častými motivy jsou svoboda, láska a krásy maďarské krajiny. Mezi jeho nejznámější díla patří _János Vitéz_ (Jan Udatný) a _Národní píseň_.
2. Lajos Kossuth
   Lajos Kossuth byl výraznou osobností 19. století a jedním z klíčových vůdců během maďarské války za nezávislost. Na rozdíl od Petőfiho prožil dlouhý život a dožil se 91 let. Kossuth působil jako guvernér Maďarska, ministr financí a předseda výboru národní obrany. V roce 1840 se stal redaktorem _Pesti Hírlap_. Kossuthovo jméno dodnes zůstává v paměti, nesou ho ulice, náměstí, rozhlasové stanice i školy.
3. Rákóczi
   Rodina Rákócziů byla významným šlechtickým rodem v Maďarsku. Hlavním představitelem byl sedmihradský kníže, z rodiny však vyniká zejména Ferenc Rákóczi II., jehož portrét zdobí bankovku v hodnotě 500 HUF. Rákócziho jméno je neodmyslitelně spjato s válkou za nezávislost, která začala v roce 1703 a jejímž cílem bylo osvobození od Habsburků. Jeho slavný latinský citát _„Cum Deo Pro Patria et Libertate!“_, což znamená „S Bohem za vlast a svobodu“, se stal symbolem tohoto boje.
4. György Dózsa
   György Dózsa, narozený roku 1470 a popravený v roce 1514, byl válečník a vůdce rolnického povstání. Už jako dítě toužil sloužit v armádě a bojoval proti Turkům. Nejznámější je jeho role v roce 1514, kdy vedl rolnickou armádu čítající přes 40 000 mužů během selské války. Pod jeho vedením dosáhla křižácká armáda několika vítězství. Po dopadení byl popraven, ale dodnes je symbolem boje proti útlaku a šlechtické moci.
5. Endre Ady
   Endre Ady patří mezi nejvýznamnější maďarské básníky 20. století a je průkopníkem politické žurnalistiky v Maďarsku. Jeho poezie zahrnuje hlavní etapy lidské existence, často se v ní objevují motivy svobody, rovnosti, pomíjivosti a víry. Méně známou zajímavostí o Adym je, že se narodil se šesti prsty na každé ruce.⁷⁾

1. Johann Voldemar Jannsen (1819–1890): \\Estonský básník, novinář a významný kulturní obrozenec, který hrál klíčovou roli v estonském národním hnutí. Je známý jako autor textu estonské hymny „Mu isamaa, mu õnn ja rõõm“ („Má vlast, mé štěstí a radost“). Jannsenova práce v oblasti národní kultury a publicistiky položila základy pro estonské obrozenecké hnutí a posílila národní uvědomění.
2. Friedrich Reinhold Kreutzwald (1803–1882):
   Estonský spisovatel a lékař, známý především jako autor národního eposu „Kalevipoeg,“ který je dodnes považován za zásadní dílo estonské literatury. Kreutzwald byl také významným představitelem estonského obrození a svými texty, které zdůrazňovaly estonskou mytologii a historii, významně přispěl k rozvoji národní identity.
3. Lydia Koidula (1843–1886):
   Významná estonská básnířka, dramatička a novinářka. Byla dcerou Johanna Voldemara Jannsena a pokračovala v jeho kulturním odkazu. Svým dílem se zasazovala o národní obrození a posilování estonské kultury a jazyka. Mezi její známá díla patří například básně, které vyjadřují hlubokou lásku k estonské přírodě a vlasti.
4. Carl Robert Jakobson (1841–1882):
   Novinář, politik a pedagog, jeden z vůdců estonského národního obrození. Jakobson byl zakladatelem estonského agrárního a osvětného hnutí, kde prosazoval vzdělání pro venkovské obyvatelstvo a rozvoj zemědělství. Jeho práce vedla k zásadním změnám v estonské společnosti a přispěla k rozvoji vzdělanosti a národní identity.
5. Jaan Tõnisson (1868–1941):
   Významný estonský politik, státník, a novinář, který hrál klíčovou roli v boji za estonskou nezávislost. Tõnisson byl premiérem Estonska a zakladatelem národně-liberální strany. Jeho působení na poli politiky bylo zásadní pro formování moderního estonského státu, avšak po sovětské okupaci byl zatčen a jeho osud zůstává nejasný, pravděpodobně zahynul během represí.

Rumunsko a Bulharsko jsou dvě balkánské země, jejichž historie a kultura byly formovány dlouhodobým vlivem Osmanské říše a pozdějším obdobím národního obrození. Přestože sdílejí některé společné historické zkušenosti, každá země má své vlastní specifické rysy a kulturní bohatství. Obě země jsou dnes součástí Evropské unie a těží z růstu turistického sektoru, který zdůrazňuje jejich přírodní krásy, památky UNESCO a kulturní rozmanitost.

• Osmanská nadvláda: Obě země byly po staletí pod osmanskou vládou, což mělo hluboký vliv na jejich kulturu, náboženství a architekturu.
• Národní obrození: V 19. století došlo k rozvoji národního povědomí, což vedlo k vytvoření moderních národních států a k upevnění jejich národní identity.
• Sovětský vliv: Po druhé světové válce se obě země staly satelity Sovětského svazu, což znamenalo přijetí centralizované ekonomiky a politických restrikcí.
• Členství v EU: Od roku 2007 jsou obě země součástí Evropské unie, což podporuje jejich ekonomický rozvoj a posiluje demokratické struktury.

• Jazyk a národní identita: Rumunština patří mezi románské jazyky a používá latinku, zatímco bulharština je slovanský jazyk, který používá cyrilici. Tento jazykový rozdíl odráží jejich různé kulturní kořeny a identitu.
• Náboženství: Pravoslavné křesťanství je dominantní náboženství v obou zemích, přestože v Rumunsku hraje pravoslavná církev silnější společenskou roli než v Bulharsku.
• Ekonomická struktura: Rumunsko má rozvinutý průmyslový sektor a dynamicky rostoucí IT sektor, zatímco Bulharsko je více zaměřeno na turistiku a zemědělství.

Rumunsko: Rumunsko vzniklo sloučením Valašska a Moldavska v roce 1859 pod vedením Alexandra Ioana Cuzy, což vedlo k vytvoření moderního Rumunského království. Po první světové válce získalo Rumunsko Sedmihradsko a Banát. Po druhé světové válce bylo Rumunsko pod komunistickým režimem až do revoluce v roce 1989, kdy byl svržen diktátor Nicolae Ceaușescu. Dnes je Rumunsko dynamickou demokracií a členem EU.

Všimněte si rumunské okupace Oděsy za 2. světové války, kdy bylo Rumunsko spojencem Německa.

Bulharsko: Bulharská státnost sahá až k Prvnímu bulharskému císařství, které bylo založeno v roce 681. Po dlouhé osmanské nadvládě získalo Bulharsko nezávislost v roce 1878. V roce 1946 se stalo součástí sovětského bloku, což skončilo pádem komunismu v roce 1989. Dnes je Bulharsko stabilní demokracií a členem EU.

• Historický význam: Rumunsko se tradičně zaměřovalo na zemědělství a těžbu ropy, zejména ve Valašsku a Sedmihradsku.
• 20. století: Komunistické období přineslo centralizovanou ekonomiku a kolektivizaci zemědělství. Po roce 1989 prošlo Rumunsko tržními reformami.
• Současnost: Rumunsko je dnes významným evropským centrem v oblasti IT a průmyslu, zejména automobilového průmyslu. Země těží ze zahraničních investic a její členství v EU přispívá k ekonomickému růstu.

• Historický význam: Bulharsko bylo vždy zemí s tradičním zemědělstvím, známé pěstováním růže pro růžový olej a vinařstvím.
• 20. století: Komunistické období přineslo kolektivizaci a rozvoj těžkého průmyslu. Bulharsko bylo hospodářsky orientováno na Sovětský svaz.
• Současnost: Po přechodu na tržní ekonomiku dnes Bulharsko těží z turistického ruchu, zemědělství a rostoucího sektoru služeb. Členství v EU přineslo další rozvojové příležitosti.

• Památky UNESCO: Mezi významné památky patří malované kláštery v Bukovině, dřevěné kostely v Maramureši a klášter Horezu. V oblasti Sedmihradska se nachází také opevněné sakrální stavby a pozůstatky Dáků v Orăștii.
• Turistické atrakce: Transylvánie je známá svými středověkými hrady, zejména Bran, který je spojován s legendou o Drákulovi. Bukurešť, hlavní město, láká turisty svou architekturou, včetně Paláce parlamentu, druhé největší administrativní budovy na světě.

• Památky UNESCO: Významné památky zahrnují Rilský klášter, staré město Nesebar, Skalní chrámy v Ivanovu a hrobky v Kazanlaku. Tyto památky odrážejí bohatou historii Bulharska a jeho významné umělecké a architektonické dědictví.
• Turistické atrakce: Bulharské pobřeží Černého moře je populární destinací s mnoha letovisky jako Zlaté písky a Slunečné pobřeží. Sofia, hlavní město, láká turisty starověkými památkami, jako je chrám sv. Alexandra Něvského.
• Růžové údolí
  

Rumunsko:

1. Maďarská menšina je nejvýznamnější národnostní menšinou, zejména v oblasti Sedmihradska.
2. Romská komunita je významná, avšak často problematická.
3. Ukrajinci a Němci představují menší etnické skupiny s vlastními tradicemi.

Bulharsko:

1. Turecká menšina je největší menšinou, soustředěná především v jižních částech země.
2. Pomaci, etnická skupina muslimského vyznání, žijí především v horských oblastech.
3. Romská menšina je rozšířená po celé zemi, řada sociálních problémů.



Počet shlédnutí: 92