Česko-německé vztahy od středověku k První republice

Vážení a milí studenti, vítám vás na naší další přednášce z cyklu o Němcích a Češích, jak společně putovali dějinami.

Ne, že bych vás chtěl přímo varovat, ale berte to jako takové lehké upozornění, že si dnes ukousneme opravdu velké sousto, protože proletíme naše dějiny - a tím i vlastně částečně dějiny Němců a Německa - od začátků české státnosti až do zániku českého království v roce 1918, takže zhruba tisíc let. Z geologického pohledu malá chvilka, z hlediska dějin je to už trochu víc.

Rád bych připomněl, co bych na dnešním setkání chtěl sdělit, a co bych byl rád, abyste si odnesli domů – že obyvatelstvo na obou stranách dnešní hranice, i když si ještě neříkalo Češi nebo Němci, tak mělo mezi sebou velmi intenzivní vztahy, které máme zdokumentované aspoň částečně od 9. století. Pozdější Čechy a Německo - tím myslím, když už se tomu začalo říkat Čechy a Německo, tak ty byly po staletí vzájemně propojeny, ať už skrze politiku, obchod, kulturu, a - i to musíme zmínit - i konflikty. Tyto vztahy utvářely nejen podobu střední Evropy, ale také přispěly k utváření myšlenek a konceptů, které ovlivnily celý kontinent.

Kde tedy začít při našem vyprávění o vztazích mezi Čechy a Němci. Měl bych tady pro vás takový předkrm, že bychom se podívali do doby JEŠTĚ PŘED prvním historickým knížetem Bořivojem a jeho manželkou svatou Ludmilou. Ono bychom mohli začít ještě trochu dříve, ale to už bychom se pouštěli na hodně tenký led spekulací, protože mluvit o té době a používat pojmy jako Češi nebo Němci, tak to by bylo ještě hodně nepatřičné. Tak samozřejmě, pro někoho už třeba lovci mamutů před dvaceti tisíci lety byli Češi, protože žili na českém území, ale tady vidíte, že to už by byla absurdita hodně velká.

Mluvit o Češích a Němcích můžeme mluvit s větší jistotou až zhruba od toho 10. století, ale území dnešních Čech bylo od začátku 9. století daňově závislé na Francké říši, tedy také ještě ne Německu. Z roku 845 máme ovšem jeden poměrně dost konkrétní údaj o křtu 14 českých knížat v Řezně,
¹⁾ Další fotky z řezenské katedrály: https://nemecko.cesty.in/slides/IMG_20220716_135943.php, https://nemecko.cesty.in/slides/IMG_20220716_141029.php, https://nemecko.cesty.in/slides/IMG_20220716_143200.php
a to, že to byli Češi, je zapsáno ve Fuldských análech

²⁾ jako Boemanorum. Jak jsem říkal, že o této události máme jeden údaj, tak bych k tomu ještě dodal, že ten údaj není nijak podrobný - neznáme jména, neznáme důvod. A proč tam chybí jména? Zřejmě proto, že to nebyly nějaké významné osobnosti. O co míň toho víme, o to víc se objevuje spekulujících historiků a spekulativních domněnek. Každopádně je jisté, že nějaké vztahy mezi germánským a slovanským světem na nejvyšší vládní úrovni existovaly, a že na této úrovni přišlo na naše území křesťanství. Jak moc bylo silné, jak moc ovlivnilo lidi, kteří k vládnoucí skupině nepatřily, to zase můžeme jenom hádat.

Takže si můžeme zdůraznit: už od 9. století máme konkrétní doklad o intenzivních vztazích mezi našimi zeměmi. Křest českých knížat v Řezně ukazuje, že spojení s německým světem nebylo jen záležitostí konfliktů, ale i diplomatických a náboženských kontaktů.

Tak a předkrm máme za sebou A teď už začnu servírovat první chod. Asi by ale bylo lepší si to představit ne jako hostinu, ale spíš jako putování. Ten první krok, odkud vyrazíme, na putování po česko-německých vztazích, ten by mohl být u toho prvního historicky doloženého knížete Bořivoje,

kterého jsem už zmiňoval i s jeho manželkou svatou Ludmilou. obrázek: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/sv-ludmila-rekonstrukce-arcibiskupstvi-prazske.A210916_091925_domaci_kzem (1:48-1:59) Tito knížecí manželé nepřijali křest od Germánů, ale pokřtil je sám svatý Metoděj, což ukazuje, jak silný vliv měla Velká Morava na naše území. Křest Bořivoje a Ludmily otevřel cestu k přijetí křesťanství v Čechách, čímž se náš národ začal začleňovat do širšího evropského křesťanského kontextu. Pro Bořivoje to byla jednoznačně otázka prestiže a taková VIP vstupenka do evropského klubu rovnocenných. Kníže se tak vymanil z podřadného postavení pohana mezi křesťanskými vládci. Jenom taková perlička, která ale s česko-německými vztahy hodně souvisí: podle historických záznamů máme dvě první pokřtěná česká knížata - jednak tedy Bořivoje, ale za prvního pokřtěného českého knížete se považuje i Bořivojův (a Ludmilin) syn Spytihněv. Asi se ptáte, jak mohou být dvě zlaté medaile v takovéto jednoznačné věci a odpověď je politická - bavorské církvi se jevil jako první pokřtěný kníže Čechů ten, který se poprvé podřídil svrchovanosti Řezna v politickém i církevním ohledu. A to byl Spytihněv. Jen tak pro zajímavost - ze Spytihněvovy doby máme nejstarší stojící stavbu na území České republiky a tou je rotunda na Budči.
Video ZDE od cca 1:04 a dál.

Ale pozor, zase si musíme připomínat - Čechy v té době rozhodně netvořily nějaký centralizovaný stát, já bych si netroufnul to nazvat ani jako nějakou volnou konfederaci.

K té větší centralizaci dochází až vyvražděním Slavníkovců, a to je až doba svatého Vojtěcha, tedy o více než 100 let později. Takže na začátku naší státnosti máme masovou vraždu - to je asi tou naší holubičí povahou, kterou rádi zmiňovali obrozenci. Video - 0:00-cca 0:09

Ale zpátky k prvním Přemyslovcům, a zastavíme se u nejvýznamnějšího českého světce a patrona české země svatého Václava. Prokazatelných detailů z Václavova života máme hodně málo, mnohem více údajů máme z legend, které dodávají jeho postavě ještě větší lesk. Na druhou stranu dobrý svatý, kterým Václav bezesporu byl, tak unese i tato vyprávění. A máme tady i legendy historické.
Tady stojí za to se u toho trochu víc zastavit, protože si z toho můžeme odnést ponaučení a příklad, jak historie může sloužit různým ideologiím. Co máme doložené: Svatý Václav udržoval vztah s německou říší, který byl symbolizován platbou tributu Jindřichu I. Ptáčníkovi. Taková věc se dá ale interpretovat různě, a také to různí historikové i politici skutečně různě interpretovali.

A tady přichází na scénu příběh o 120 volů a 500 hřivnách stříbra.
Stream - voli: 0:42-0:50, cca 7:24 a dál
Tato část příběhu si žije svým životem, ale v pramenech nemá oporu. Původně zmínil pouze saský kronikář Widukind, že král Jindřich učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska, nic víc, nic míň. To, co následuje, jsou pozdější spekulace, Kosmas připsal Václavovi poplatek v podobě 120 volů a to se traduje vlastně dodnes. Tento údaj převzal i František Palacký, který – aniž by měl další důkazy – dále rozvíjel obraz Václava jako knížete, který platil mír za cenu ohromného poplatku. Palackého interpretace však nepřináší celý obraz. Svatý Václav mohl těmito platbami zajistit mír a zároveň udržet přátelské vztahy s německým králem, který mu mimo jiné věnoval velmi cenný dar – ostatky svatého Víta, které pak posloužily jako základ pro stavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě.

Například v 19. a 20. století čeští nacionalisté tento příběh využívali k tomu, aby Václava označili za kolaboranta s Němci. A bylo to i jednadvacátém století, kdy dokonce jeden z českých prezidentů jej za kolaboranta také označil, ačkoli sám se za svého působení vůči Rusku či Číně tak necítil.

Zajímavé je, že za protektorátu byla svatováclavská tradice rovněž oživena a využívána jak okupanty, tak českými vlastenci.

Nacistická propaganda vyzdvihovala Václavovu vstřícnost k Němcům, zatímco čeští vlastenci, jako František Halas, se dovolávali Václava jako symbolu národní obrany. Halasova básnická sbírka „K poctě zbraň praporu!“ měla původně vyjít už v roce 1939, ale vyšla až v roce 1945.
K poctě zbraň praporu!

Po válce se pohled na svatého Václava opět změnil. Komunisté jej vykreslovali jako zrádce českých zájmů, což odpovídalo jejich ideologii. Přesto svatého Václava úplně neodstranili z veřejného života a jeho socha na Václavském náměstí zůstala symbolem českého národa.

Až po roce 1989 se svatý Václav znovu začal objevovat jako patron české země, a v roce 2000 se 28. září stal státním svátkem.

Odkaz1 - svatováclavská kaple v katedrále sv. Víta Odkaz2 - svatováclavská kaple v katedrále sv. Víta

Asi nejvěcnější shrnutí přináší historik Josef Pekař, který placení tributu, nějaké daně, považoval ze pragmatické zajištění míru, a neviděl v tom nějaké podvolení se německému panovníkovi. Zdůrazňuje, že v této době nešlo o boj Čechů s Němci (jak se to později prezentovalo), ale spíše o boj mezi Sasy a Bavory o nadvládu nad Čechami. Václav si vybral Sasko.

A co si z těch příběhů můžeme odnést? Zatímco jedni viděli Václava jako diplomata, který zajišťoval mír, jiní jej vnímali jako kolaboranta. A tento rozdílný pohled se promítal do české historie po staletí. Zhodnocení tedy nechám na vás - zda přijmete obraz knížete, který podléhal cizí moci, nebo pragmatického vládce, který využíval diplomacii k zajištění míru a snad k rozvoji své země. I ten poplatek 120 volů a 500 hřiven stojí za zapamatování - ale hlavně jako příklad historické fikce, která se zdá být nevyvratitelnou.

Popojdeme zase o trochu dál a jako další milník vztahů mezi Čechy a Němci jsem vybral přerod českého knížectví na království.

Začínáme rokem 1085 - hodně lidí nemá rádo dějepis kvůli tomu, že si nepamatují letopočty - tak si to můžeme přiblížit jinak, třeba že Vratislav byl pátou generací od svatého Václava, nebo třeba že jsme zhruba 150 let od smrti svatého Václava. Každopádně v roce 1085 Vratislav II. získává od císaře Jindřicha IV. královskou hodnost.

To nebyla jen tak ledajaká pocta – šlo o ocenění jeho věrnosti, kdy se český kníže osvědčil v mnoha bitvách. Tento titul ovšem nebyl dědičný, což znamená, že po Vratislavovi musel jeho nástupce opět usilovat o císařovu přízeň, pokud chtěl být králem.

Vratislav se tímto krokem dostal na evropskou scénu – české země byly vnímány především díky jejich loajalitě vůči císaři jako významná část Svaté říše římské (to už víme, že je to chyták a znamená to spíše Německo). Není bez zajímavosti, že v rámci této diplomacie Vratislav také získal územní odměny, jako například Míšeňskou marku, což výrazně posílilo český vliv na severu.

Za cca sedmdesát let se pozice českých zemí ještě zlepšila, protože roku 1158 císař Fridrich Barbarossa
Barbarossa 7:46-7:50
korunoval Vladislava II. českým králem – a tentokrát už s dědičným titulem. Vladislav_II.
A teď si představte, jak významné to bylo! V celé říši měli královský titul jen dva panovníci – dědičný český král a volený římskoněmecký král, který měl naději stát se císařem. A český král byl dokonce jedním z kurfiřtů, kteří volili římskoněmeckého krále, takže měl výrazný vliv na říšské záležitosti.

To je jen další ukázka toho, jak česko-německé vztahy formovaly naši historii. V tomto případě se jednalo o diplomacii, spojenectví a oboustranně výhodnou spolupráci.

Když jsme u příkladů oboustranně výhodné spolupráce mezi českými zeměmi a německou říší, musíme se zastavit u postavy, která v sobě symbolizuje nejen vrchol českého království, ale také silné česko-německé vazby – Karla IV.
Karel_IV.

Musíme ho vůbec představovat? Český král a římský císař, který z Prahy udělal centrum říše a propojil české a německé země jako nikdy předtím. Karel vždy kladl důraz na zachování české autonomie, ale jeho vláda také upevnila česko-německé vztahy na úrovni celé Evropy. Ale kdo byl vlastně Karel IV. doopravdy? Největší Čech, jak jej mnozí vnímají? Nebo snad Němec, Francouz, či Lucemburk? Karel IV. byl osobností, která překračovala hranice jednotlivých národů. 5:27-5:38

Začněme u české historiografie. Pro Čechy je Karel IV. bezesporu největším panovníkem.
17:47 a dál
Jeho vláda přinesla rozkvět českých zemí – založil Pražskou univerzitu, první ve střední Evropě, která byla obrovským krokem vpřed. A i když se univerzita dnes jmenuje po něm, původně byla založena díky papeži Klimentu VI. v roce 1347. Ale od poloviny 19. století se jako rok založení slaví 1348, kdy univerzitu Karel IV. zajistil finančně, protože připomínat církev nebo papeže jako zakladatele univerzity už bylo nemoderní. Karel také stojí za výstavbou Nového Města pražského, Karlova mostu, hradu Karlštejn a katedrály svatého Víta.
Nádherné záběry z dronu nad Prahou - třeba ten Karlův most 8:22-8:30..., Karlštejn třeba 0:44...
To vše zanechalo hlubokou stopu v české historii.
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d7/100_Czech_koruna_Obverse.jpg https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cd/100_Czech_koruna_Reverse.jpg

Ale jak na Karla IV. nahlíží německá historiografie? Pro ně je Karel reformátorem Svaté říše římské. Jeho Zlatá bula z roku 1356, která upravovala volbu císaře, platila až do zániku říše v roce 1806.
https://de.wikipedia.org/wiki/Goldene_Bulle#/media/Datei:Goldene_Bulle_-_Komplettansicht.JPG
Přispěl také k rozvoji německých měst a kultury. Vidíte, jak byl Karel IV. důležitý pro celou Evropu, nejen pro české země.

Takže, Karel IV. – největší Čech, významný Němec, nebo snad největší Evropan?

Tady vidíme, že česko-německé vztahy nebyly jen o boji, ale i o kulturním a politickém propojení, které nás ovlivňuje dodnes.

Ta oboustranně výhodná spolupráce mezi Čechy a Němci by byla strašně fajn, ale podobně jako není každý den posvícení, tak i ve vztazích mezi národy občas přijdou chvíle, kdy se věci zadrhnou. A příkladem jednoho z takových momentů jsou husitské války.
Husitské války

Husitské války začaly s velkými ideály – husité chtěli reformovat církev a vrátit se k původnímu křesťanství. Na papíře to znělo krásně, ale ve skutečnosti se z toho stala především občanská válka.
YouTube: vozová hradba 7:05-8:15, zrychlit bitva kolem 5:38, ale i jinde
Jak připomíná historik Josef Pekař, to nebyl jen boj za duchovní obnovu, který by byl obdivuhodný, ale byl to hlavně konflikt plný krutostí a ničení, které postihlo nejen české země, ale i sousední národy. Petr Chelčický, další z tehdejších kritiků společenských i církevních poměrů, a kterého určitě nemůžeme označit za příznivce „papeženců“, označil husitské války a jejich důsledky za hluboké zlo, které zasáhlo obyčejné lidi, zničilo vesnice a přineslo nekonečné utrpení. Husitské zbraně 5:08

Jestli dovolíte, tak bych vám v této souvislosti řekl něco osobního. Jednou jsem podniknul výlet na kole ze Šumavy do Mariazell v Rakousku. Jel jsem nejprve podél německé hranice, a pak jsem pokračoval po rakouské straně. Cestou jsem viděl mnoho krásných kostelů a klášterů. Když jsem se zastavil a začal si číst cedule s informacemi o jejich historii, měl jsem pocit, že je to skoro jako přes kopírák – starobylé stavby, které stály už celá staletí, ale pak přišli husité, téměř všechno zničili a trvalo celé generace, než se to dalo zase dohromady. I když se to pak opravovalo, do původního stavu se to samozřejmě už nikdy úplně nevrátilo.
Schlägl
A tak jsem si říkal, že husité u mě dostávají další černý puntík. Nejen za to, co zničili v Čechách, ale i za to, jak poškodili kulturní dědictví u našich sousedů.

Husité bojovali za svou pravdu, ale jejich činy – vypalování měst, drancování a ničení kostelů a klášterů – měly k ideálům daleko. Co začalo jako zápas o reformu, se zvrhlo v rozvrat a chaos, který na dlouhou dobu destabilizoval nejen české země, ale i česko-německé vztahy. Na Čechy se dívali sousedé jako na barbary.

V 19. století se však na husitství začalo dívat jinak. Pro národní obrození se stalo hvězdným obdobím, a mnoho českých obrozenců vidělo v husitech hrdiny bojující proti Němcům. Masaryk vnímal husitství jako boj za svobodu a humanitu a hledal v něm inspiraci pro moderní český národ. Viděl husity jako odpůrce katolicismu, který spojoval s Rakouskem, a proto jim fandil a prosazoval i vznik národní husitské církve.

Historik Josef Pekař ale přinášel střízlivější pohled. Uznával, že husitské ideje byly nosné, ale zároveň varoval před tím, jak obrovské škody napáchala snaha o jejich realizaci. Husitské války podle něj zpomalily rozvoj českého království, které za Karla IV. prosperovalo, a odklonily nás od tehdejších pokrokových myšlenek, které přicházely z renesanční Evropy - spíše jsme tedy zamrzli ve všech ohledech ve středověku.

A pak přišli komunisté.
odkaz na Vítkov odkaz na Vítkov2
Po roce 1948 si husitství přivlastnili jako symbol revolučního boje proti útlaku. Jan Žižka se stal jejich ikonou,
https://photos.app.goo.gl/emPWZHyzSjbxtMXGA
a husité byli vykreslováni jako předchůdci třídního boje.

Výročí husitských bitev se slavilo s velkou pompou a husitské tradice se staly klíčovou součástí ideologické výchovy především v armádě. Pro připomenutí tady máme ukázku z Černých baronů se soudruhem Žižkou. video ZDE

Vidíme tedy, jak se náhled na husitství postupně měnil a sloužil – od náboženské revoluce přes národní symbol a boj proti Němcům až po nástroj politické propagandy.

Při hodnocení husitství řeknu na závěr zase něco subjektivního - když jsem chodil do školy a měly jsme tam nástěnné obrazy husitských bojovníků a jejich zbraní, tak to vypadalo opravdu skvostně a hrdinsky, ty palcáty a okované cepy obdivoval kdekdo.

Pak až po čase jsem se dostal do Kutné Hory, kde je obrovská kostnice, kde jsou pozůstatky lidí z husitských válek, to jsou ostatky asi 40 000 lidí.

A právě na jejich kostech je vidět ta pravá hrůza husitských válek - roztříštěné lebky, deformované a špatně srostlé kosti, rány způsobené těmi „hrdinskými“ a krásnými zbraněmi, které jsme měli v dějepisném kabinetu…

Tam jsem viděl, že žádná válka nemůže být úplně hrdinská.

Bílá hora a pobělohorské období

A teď uděláme docela velký skok – ocitáme se v sedmnáctém století. Třicetiletá válka a pobělohorské období. Opět se dostáváme k událostem, ze kterých si ideologové od 19. století, přes První republiku až po komunisty vybírali jen to, co se jim hodilo do krámu. Pokud mluvíme o něčem pozitivním z té doby, moc toho nenajdeme. Zmínka o nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 je v české historiografii, zejména vlivem obrozenců, vnímána velmi negativně.

A co teprve Bílá hora – to je úplná klasika mezi mýty!
https://www.youtube.com/watch?v=hxtppoyG_SM - obrazový materiál: začátek a pak třeba 5:20
Mnozí si ji představují jako velký boj Čechů proti Němcům. Ale co když to tak úplně nebylo? Bílá hora se v české paměti často zjednodušuje na střet katolíků s protestanty, což je docela hloupost. Ve skutečnosti šlo spíše o politický boj o moc – kdo bude mít v českých zemích poslední slovo, zda stavy, nebo panovník. Ano, většina stavů byla protestantská, ale ten český protestantismus byl dost specifický. Utrakvisté, například, byli takovou střední cestou mezi římskou církví a Lutherovou reformací. Považovali se za pravé katolíky, i když s určitými odlišnostmi.

A ano, na straně císaře bylo více katolíků. Jenže ta hranice mezi náboženstvím a politikou nebyla vůbec tak jasná, jak se to dnes někdy vykresluje. Na Bílé hoře totiž proti sobě bojovali nejen katolíci proti protestantům, ale dokonce i katolíci proti katolíkům a protestanti proti protestantům. Na straně stavů totiž bojovali i katolíci, byť v menšině, a na císařské straně se našli protestanti, kteří měli k reformaci hodně blízko.

A to se změnilo až po bitvě, kdy císař Ferdinand II. vyhrál. Pak už protestanti – a to včetně těch, kteří bojovali na jeho straně – čelili tlaku rekatolizace. Tady zase nesmíme jít, jak se říká z pangejtu do pangejtu, a nesmíme pobělohorské období idealizovat.

Emigrace protestantské inteligence byla masivní, a když země ztratí nejvzdělanější skupinu, tak je to škoda často horší než nějaké škody materiální. O to české země přišly.

Na druhou stranu jsme měli docela štěstí, protože i přesto vyrostla nová katolická inteligence - třeba Bohuslav Balbín, a tu škodu se tak aspoň trochu podařilo zacelit. Český národ nezanikl, možná i proto, že k nějaké násilné germanizaci nedocházelo - to byla germanizace spíše dobrovolná. Ten slavný pojem „doba temna“ pochází až z románu Aloise Jiráska, který si oblíbil pozdější komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý a promítl ho do učebnic. Co je zajímavé, že komunisté po roce 1948 převzali téměř bez výjimky argumentaci, kterou k Bílé hoře stanovil Tomáš Garrigue Masaryk. A to i přesto, že Masaryk se s nimi v ostatních směrech téměř v ničem neshodoval. Masaryk navázal na výklad, který byl běžný už v době národního obrození, kdy se Bílá hora brala jako počátek útlaku českého národa. Komunisté to ale obohatili o svou vlastní frazeologii a zvláště zdůraznili sociální útisk – poddaný lid úpěl pod rukou cizácké šlechty přesně podle toho jejich obrazu třídního boje, kde český národ představoval utlačované dělnictvo a venkovany, zatímco „cizácká šlechta“ byla symbolem utiskovatelů. Proto také vzniknul další mýtus - o popravě 27 českých pánů.
https://www.youtube.com/watch?v=DHvco71AGtc - dost různých obrázků z videa

Poprava 27 vůdců stavovského povstání byla realitou, ale nesedí těch 27 českých „pánů“: Páni byli jen tři a devět z popravených u soudu mluvilo jen německy!

Tohle je zase příklad toho, jak si obrozenci, Masaryk nebo později komunisté vzali jen tu část příběhu, která se jim hodila, a tu druhou úplně přehlíželi.

Není jednoduché hodnotit současnost, natož pak nějakou dobu, ve které jsme ani nežili, ani ji nemůžeme znát z vyprávění. Kdybychom ale škrtli tu dobu temna, to pobělohorské období, tak v umění a architektuře bychom přišli o nejvýznamnější barokní skvosty, které nejenom že lákají do Čech turisty, ale je to velké lákadlo i pro našince. Těch nádherných památek je spousta, některé jsou mimořádné, a přesto známé jen na malém okruhu. Za všechny památky výslovně zmíním aspoň tu, která je zapsaná v UNESCO - kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. https://www.youtube.com/watch?v=2c9MOwdgfxM 2:35 a dále, ale možná najdete něco mnohem lepšího.

A teď, milí studenti, skočíme až na konec toho Jiráskova „Období temna“

a zkusíme se rozkoukat v 19. století. Začíná probouzení takzvaných malých národů (v tomto měli Češi jednu velkou výhodu, protože měli mnohasetletou tradici státnosti, čímž se řada jiných národů pochlubit nemohla). Tohle probuzení českého národního cítění se označuje také jako národní obrození. Začalo velké zdůrazňování „světovosti“ českého národa, což by nemuselo být špatné, pokud by to nesklouzávalo k absurditám. Například, jestli jste někdy slyšeli, že čeština je ze všech jazyků na světě nejtěžší na naučení, tak to berte s velkou rezervou. Tento mýtus pochází právě od obrozenců. Kdyby to tak bylo, české děti by asi začínaly mluvit až v pěti letech, kdy by ten těžký jazyk zvládly. Ale ono to tak není – české, japonské, korejské nebo arabské děti začínají mluvit zhruba ve stejném věku.

Dalším „důkazem“ starobylosti českého národa je třeba obec Višňová, jejíž název má prý vycházet z hinduismu od boha Višnu!

Nebo ten slavný objev, že mořeplavec Vasco da Gama byl vlastně obyčejný Pražák Vašek z Jámy.

Podobných bizarních „dokladů“ světové výjimečnosti českého národa je celkem dost.

V tomhle období si totiž někteří Češi postavili svou politickou kariéru na tom, že více a více zdůrazňovali odlišnosti Čechů a Němců. I když obě etnické skupiny spolu po staletí žily v úzkém kontaktu a často i mírově koexistovaly, tak se to začíná měnit a poukazuje se na to, že kromě jiného jazyka máme i úplně jinou historii, jiné zvyky a jiné ideály. Čeština už ale v té době není běžným dorozumívacím jazykem – hlavně ve městech převládala němčina. Němčina byla jazykem škol, úřadů, a dokonce i té české inteligence. A tak začíná velká snaha o znovuoživení českého jazyka a kultury, což by vůbec nemuselo být špatné, kdyby se to nedostávalo do extrémů. Z českého národa stával národ „vyvolený“ a nadřazené. To pak vedlo k tomu, že některé hlasy mezi obrozenci začaly prosazovat stále větší oddělení od Němců, a to nejen v jazyce, ale i v kultuře, zvycích a politických ideálech. Vzniká tak situace, kdy se místo snahy o spolupráci více a více vyostřují rozdíly, a obě skupiny se začínají od sebe vzdalovat. Nechci tady vystupovat jako nějaký germanofil, proto nechávám na vašem vlastním posouzení, kdo při mnohasetletém soužití Čechů a Němců od koho více přebíral – jestli Češi od Němců, nebo Němci od Čechů. Ať už se to týká vaření, architektury, zemědělství nebo průmyslu, sami si řekněte, kdo většinou míval navrch.

Co se týká jazykových výpůjček, můžu zmínit nějaká echt česká slova: špalír, celta, ráfek, šlichta, ksicht, masakr, šuplík, bordel, hic, kanape, kredenc, štreka, kravál, šmirgl, ruksak, šlágr, lajna, špacír. Jen se podívejte: 0:56-2:02. I Němci si půjčovali, i když asi ne tolik: 3:35-4:10

A tady přichází Bernard Bolzano.

Není to taková „celebrita“ jako Palacký nebo Jungmann, ale jeho vize politického národa, kde by Češi a Němci žili společně bez ohledu na jazyk je přinejmenším zajímavá. Podle něj nebyla rozhodující řeč, ale loajalita k české zemi.

Bolzano věřil, že národ by mohl být definován politicky a občansky, ne kulturně nebo jazykově, možná něco na způsob Švýcarska, kde jsou čtyři jazyky, dvě náboženské tradice a přesto se všichni považují za Švýcary. Jenže my nejsme Švýcarsko a Bolzanova snaha byla sjednotit Čechy a Němce pod jedním politickým celkem, aby spolupracovaly na společném rozvoji nezískala podporu a Češi i Němci stále více sázeli na zdůrazňování odlišností.

Další klíčovou myšlenkou obrozenců byla slovanská vzájemnost. Co to znamenalo? Zjednodušeně řečeno, čeští buditelé se inspirovali myšlenkou, že Slovani jsou bratři, kteří by se měli navzájem podporovat a spojovat, i politicky. Jungmann, Šafařík a další viděli v ostatních slovanských národech potenciální spojence.

Karel Havlíček Borovský v tom byl skeptičtější a tuhle myšlenku odmítal – tvrdil, že když se Češi budou jen upínat na Rusko a „slovanské bratry“, nedosáhnou ničeho.

On byl totiž zpočátku obrovský rusofil, ale když Rusko navštívil a viděl jak to tam vypadá, tak pořádně vystřízlivěl z nápadu, že by nás Rusko mohlo dovést k nějakým lepším zítřkům.
A také měl pravdu v tom, že Slované mezi sebou nebyli tak jednotní, jak si to někteří obrozenci představovali.

K tomu se pojí ještě jedna věc, kterou bych rád zmínil – historismus. Obrozenci začali silně pracovat s dějinami, až to někdy vedlo k jejich překrucování. Kromě Karla IV. se stalo hlavním symbolem české národní hrdosti husitství. V představách mnoha obrozenců to bylo zlaté období českých dějin – čas, kdy Češi vítězně bojovali proti Němcům a stali se hrdými obránci pravdy. Na druhou stranu, to trošku kolidovalo s představou holubičí povahy Čechů – tedy myšlenkou, že Češi jsou mírumilovný a trpělivý národ, který vždy raději volí kompromis než boj.

Ve druhé polovině 19. století, kdy už české národní hnutí nabralo na síle a Češi začali prosazovat svůj jazyk a kulturu ve všech oblastech života. Národnostní boje byly na denním pořádku – Češi a Němci soupeřili o vliv v klíčových institucích, jako byly školy a úřady. Zatímco Němci měli svůj vzdělávací spolek Schulverein, Češi založili Ústřední matici školskou. Tyto organizace měly za úkol šířit vlastní kulturu a chránit svůj jazyk.

Konflikty mezi Čechy a Němci se neomezovaly jen na politiku a školství, ale zasáhly i literaturu. Čeští spisovatelé, hlavně tedy ti, kteří se pak dostali do československých čítanek, se rádi do Němců obouvali - často to nebyly jenom jemné narážky. Tak Božena Němcová, dobře, musela psát podle toho, co si lidi přáli, ale dost ostře proti Němcům vystupoval i takový realista jako Jindřich Šimon Baar. Bylo to součástí širšího kontextu, kdy spisovatelé viděli německou kulturu jako překážku pro rozvoj českého národa. A jak víme, tato témata ovlivnila několik generací.

Jedním z nejznámějších symbolů národního obrození je Národní divadlo.
http://ewadarda.com/wp-content/uploads/2020/01/narodni-divadlo.jpg
To je také součást naší národní historie, položení základního kamene v roce 1868. To se ukazovalo, jak se český národ vzepjal, sláva a hrdost až na půdu, ale když se na to podíváme blíž, tak tam najdeme několik paradoxů. Největší finanční příspěvek na stavbu divadla totiž nepocházel z české kapsy, ale od samotného císaře Františka Josefa I. a jeho rodiny. A platili to ze svého, ne z erárních peněz. K tomu můžeme připočíst příspěvky od německé šlechty, jako byli Kolowrat-Krakowští, Schwarzenbergové, Lobkowiczové a Collorado-Mansfeldové, kteří divadlo podporují dodnes. Když si uvědomíme, že největší dárci na „národní“ divadlo byli právě ti, proti kterým se české hnutí často vymezovalo, tak si musíme říct Národ sobě?

Možná, ale s velkou pomocí z druhé strany!

V roce 1882 se rozdělila i Karlova univerzita - to už se jí přes dvě stě let říkalo Karlo-Ferdinandova - na českou a německou část.

Na české univerzitě působil například pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk, zatímco na německé se objevili takoví vědci jako Albert Einstein

nebo Christian Doppler.

Přestože německá univerzita měla zpočátku větší prestiž, čeští studenti brzy získali početní převahu.

Pokud jde o politiku, Český zemský sněm, kde zasedali čeští i němečtí zástupci, byl místem častých konfliktů. Jednací sál zdobily duby a lípy – dub jako symbol Němců, lípa zase pro Čechy, což zůstalo dodnes.
odkaz na video
Že tam byly symboly obojí, mohlo ukazovat na vzájemnou vstřícnost, ale té tam moc nebylo. Ačkoliv byl sněm zpočátku klíčovým místem pro českou politiku, na počátku 20. století začaly narůstat problémy. Němečtí poslanci sněm bojkotovali, čeští zástupci naopak odmítali účast na Říšské radě ve Vídni, což vedlo k nefunkčnosti sněmu. Situace vyvrcholila v roce 1913, kdy byl sněm rozpuštěn císařským patentem, známým jako Anenské patenty, a byl nahrazen zemskou správní komisí.
https://www.psp.cz/sqw/hp.sqw?k=697
Tento krok znamenal konec několikasetleté historie zemského sněmu. Takže vlastně už několik let před faktickým zánikem Rakouska, tím tedy i Českého království, a vzniku Československa zaniká jeden z nejvýznamnějších symbolů české státnosti. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se už sněm neobnovil. Zemská samospráva byla nahrazena novým státním uspořádáním a vzniklo Národní shromáždění, které se stalo hlavním zákonodárným orgánem nové republiky. fotky z Rudolfina

Dneska jsme společně prošli zhruba tisíc let česko-německých vztahů, od prvních zmínek o českých knížatech pokřtěných v Řezně, přes slavné panovníky, jako byl svatý Václav, Vladislav II., nebo Karel IV. až po bouřlivé časy národního obrození a zánik Českého království na začátku 20. století. Viděli jsme, že vztahy mezi Čechy a Němci nebyly nikdy černobílé – někdy šlo o spolupráci, jindy o soupeření, a někdy se mýty a skutečnost proplétaly tak silně, že je dnes těžké je rozlišit. Ukázali jsme si, že i symboly národní hrdosti, jako je Národní divadlo, nejsou vždycky tak jednoznačné, jak se vykládá. A že ať už se historické události vykládají jakkoliv, vždy záleží na tom, kdo je vykládá a s jakým záměrem.

Já doufám, že jste dnešní historickou „cestu“ přežili ve zdraví a že vás to neodradilo od dalších setkání. Protože příště se podíváme na česko-německé vztahy v období První republiky, které – jak sami zjistíte – rozhodně nebyly jen selanka.

Děkuji vám za pozornost a těším se na příští přednášku! 

Počet shlédnutí: 66