Otázky proti usnutí:

1. Jaký byl hlavní důvod, proč se sudetští Němci po vzniku Československa cítili nespokojeni?
a) Bylo jim zakázáno mluvit německy.
b) Československo vzniklo jako národní stát a oni se cítili v mnoha ohledech odstrčení.
c) Bylo jim zakázáno volit v československých volbách.

Jak se jmenovala sudetoněmecká politická strana vedená Konradem Henleinem?
a) Sudetoněmecká strana (SdP)
b) Německá lidová fronta
c) Strana německých vlastenců

Dobrý den, vážení a milí studenti. Rád bych vás přivítal na naší dnešní přednášce o česko-německých vztazích v meziválečném období. Minule jsme prošli česko-německé vztahy od rané státnosti po vznik Československa, tak to bylo zhruba tisíc let. Je jasné, že v takovém tempu pokračovat nemůžeme a dnešní přednáška, která se věnuje životu německé minority v nově vzniklém Československu, včetně politického uspořádání, tak ta dnešní přednáška se týká relativně krátké doby existence První republiky, což bylo zhruba dvacet let a což tedy není až zas tak dlouhá doba, to není vlastně ani jedna celá generace. Přesto mělo toto období vliv na česko-německé vztahy docela velký.

Podíváme se na to, jak se Češi a Němci učili žít společně v novém státě, a pokusíme se odpovědět na otázku, zda bylo Československo v tomto období skutečně 'zlatým věkem,' nebo jen 'zlatým nátěrem,' nebo dokonce jenom pozlátkem, které zakrývalo hluboké trhliny.

Nejprve si vymezíme období, o kterém budeme hovořit - už jsem říkal, že to bude zhruba 20 let. Začneme rokem 1918, kdy vznikla Československá republika – nový stát, který byl snem českého národa, ale noční můrou pro mnohé menšiny, zvláště Němce v pohraničí. A hlavně to spojení se Slováky a později s Podkarpatskou Rusí a Rusíny, to nebylo nějak dlouhodobě plánované, to bylo spíš výsledkem geopolitických okolností.

youtube - vznik republiky

My si projdeme roky budování této republiky a pokusíme se pochopit, proč se Němci cítili odstrčení a Češi naopak posílení. No a budeme pokračovat až do zániku Československa, který byl vlastně nadvakrát - první ránu dostalo Československo v roce 1938, kdy přišlo o pohraniční oblasti, pak se název změnil na Česko-pomlčka-Slovensko,

ale to už nemělo dlouhého trvání, protože 15. března 1939 přišla rána druhá a vznikl Protektorát Čechy a Morava. A den předem se ještě trhli Slováci, kteří vyhlásili samostatný stát.

Tady je třeba připomenout, že 28. října k Československu ještě nepatřila Podkarpatská Rus, ta byla smluvně připojena až v roce 1919.

Hranice nově vzniklého Československa nebyly při jeho vzniku úplně jasné a od samého začátku existence nové republiky docházelo k jejich zpochybňování z mnoha stran.

Dnes ale nebudeme jen sedět tady ve studiu. Kromě toho, že si společně povíme o situaci za První republiky, tak také podnikneme takový malý výlet. Navštívíme dvě města, která byla v meziválečném období téměř celá německá, a to Ústí nad Labem a Liberec. Tam si ukážeme přímo na místě, jak se německá kultura a historie projevovala v architektuře, každodenním životě i průmyslu. Projdeme se po místech, kde spolu Češi a Němci nejen žili, ale občas se také potkali na opačných stranách pomyslných barikád. Podíváme se i do muzea, a od toho si slibuju docela dost. Nemusíte mít strach, vstupné do muzea je pro vás v ceně kurzu.

A pak se zase vrátíme sem, do teplíčka a pokusíme se to celé shrnout. Nevím tedy, jestli jsem vás navnadil, ale snažím se doufat, že jsem vás úplně neodradil.

Začínáme rokem 1918. Po rozpadu Rakouska-Uherska vznikla Československá republika jako nový státní útvar na mapě Evropy.
https://www.youtube.com/watch?v=-kAh6nK2kv0 (třeba něco od 2:03)
Jenže radost byla hlavně na české straně, protože Němci, Maďaři, Poláci a další menšiny najednou zjistili, že se ocitli v nové republice, o kterou vůbec nestáli. Zvlášť sudetští Němci se na to dívali jako na strašnou nespravedlnost. Vždyť ještě včera byli plnoprávnými občany mocné říše – a teď jim vládnou Češi! A Němcům se to tak moc nelíbilo, že na základě stejného práva na sebeurčení národů, kterým argumentovali Češi, založili vlastní provincie, a které prosazoval americký prezident Wilson.

Založili – Deutschböhmen, Sudetenland a další – a řekli: „Fajn, vy máte svoji republiku, my si uděláme svoji.“

Jenže měli smůlu, protože ty německé provincie nebyly uznány žádnou velmocí. V Praze se na to podívali a udělali to, co vždycky funguje – poslali tam armádu. No a docela rychle bylo po německých provinciích, ani nestačily vydat vlastní peníze, i když poštovní známky ano.

Je třeba zmínit, že to nebylo jen o síle, ale také o mezinárodní podpoře. Československo mělo podporu velmocí, a to bylo klíčové.

A nebyly to jen problémy s Němci. Když už si člověk myslí, že má stát hotový, tak se najde někdo, kdo řekne: „Moment, moment, tohle území je vlastně naše!“ A tak začalo další kolo dohadů.

Například Poláci. Ti se s námi hádali o Těšínsko, protože jak oni, tak my jsme tvrdili, že tam žijí „naši lidé“. A zase: tak tam pošleme armádu.
https://www.youtube.com/watch?v=qzpjTSGfCb4 třeba 3:40
Jenže oni ji tam poslali i Poláci a byla z toho krátká, ale intenzivní válka, pár dní bojů, a nakonec se k tomu stejně musely vrátit velmoci a vlastně to rozdělit za oba státy, i když tam mělo proběhnout referendum, ale neproběhlo. Nakonec byly naštvané obě strany - Polsko i Československo.

A Maďaři? Ti byli po rozpadu Rakouska-Uherska mimořádně naštvaní, protože velmoci rozhodly, že bývalé Uherské království rozdělí mezi sousední státy (včetně Československa), a na základě Trianonské smlouvy dvě třetiny Uher dostaly sousední státy.
https://www.youtube.com/watch?v=xMYdZAbfi0M (1:46-1:53)
https://www.youtube.com/watch?v=dYDo5c4-OIY (0:07-0:12)
Dneska už je to víc než sto let, takže se na to můžeme podívat trochu s odstupem a přiznat si, že při těch dohodách chtěla každá země urvat co nejvíc území, což byli schopni odůvodňovat mnoha pseudoargumenty, ale když bychom to měli vzít opravdu nestranně, tak vlastně Československo přišlo k územím jižního Slovenska jako slepý k houslím, protože o nějakých historických nárocích se asi reálně moc mluvit nedalo a podle práva na sebeurčení to byly oblasti většinově maďarské.

nebo: https://www.reddit.com/media?url=https%3A%2F%2Fi.redd.it%2Fhua6l28peylb1.png
Argument Československa se opíral hlavně o strategické důvody pro připojení těchto oblastí. Takže na Slovensku byly boje zase s Maďarskem, kde se k vládě dostali docela ostří komunisti, ale Československá armáda tam s podporou mocností uhájila své pozice.
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/versailleska-konference-ukoncit-ceskoslovensko-madarska-valka.A190627_135029_pred-100-lety_heli (0:40-1:30)
Takže když se někdo dnes diví, proč jsou hranice tam, kde jsou, odpověď je jednoduchá – tehdy se na férové domlouvání moc nehrálo. Kdo měl silnější armádu a lepší podporu velmocí, ten vyhrál. A v tomto případě mělo Československo oboje.

Takže takhle vypadalo první období Československa – se sousedy jsme se museli přetahovat o každé pohraniční město a vůbec se nedalo říct, že by si politici sedli k mapě a hezky si hranice k všeobecné spokojenosti domluvili u kafe.

Československo se snažilo tvářit jako moderní demokratický stát, a když bychom se podívali v té době k sousedům, tak jím do značné míry také bylo. Ale už samotná preambule ústavy z roku 1920 jasně ukazovala, pro koho byl tento stát primárně určen.

Začínala slovy: ‚My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa…‘

Už tato věta jasně naznačuje, že se s Němci, Maďary, Rusíny a dalšími menšinami příliš nepočítalo. A to jsme ještě nezmínili, jak byla tato jednota budována. Například zavedení jazykových zkoušek pro státní zaměstnance v roce 1926 bylo jasným signálem, že státní správa má být co nejvíce česká. Němci, kteří v Rakousku-Uhersku zastávali významné administrativní a ekonomické pozice, ztratili část svého vlivu, což vedlo k jejich nespokojenosti.

Někoho možná zarazí ta ústavní formulace o československém národě. Byl to totiž politický konstrukt, který měl své opodstatnění. Proč? Protože bylo nutné ukázat, že v Československu existuje jedna většina – národ československý – a pak ty menšiny, hlavně Němců a Maďarů. Kdyby totiž byli Češi a Slováci počítáni zvlášť, tak by Němci byli početně na druhém místě před Slováky. A kdoví, jestli by Slováci nakonec nebyli početně až za Maďary. To by bylo pro nový stát velmi problematické, protože by to oslabovalo jeho legitimitu jako státu národního, nikoliv mnohonárodnostního.

Jenže tento konstrukt se vůbec neujal. Slováci se nikdy plně neztotožnili s představou, že jsou součástí jednoho československého národa. A na konci první republiky už po této myšlence ani pes neštěkl. Místo toho se začaly prosazovat národní identity samostatné – česká a slovenská. To byl jeden z důvodů, proč se Československo nakonec rozpadlo v roce 1939, a později i v roce 1992.

Tento národní konstrukt také přispěl k napětí s menšinami, zejména s Němci. Ti se cítili být druhořadými občany, což později využila nacistická propaganda k rozdmýchání nespokojenosti v Sudetech. A tak se z možná dobře míněné snahy o jednotu nakonec stala jedna z příčin, která přispěla k destabilizaci státu.

K tomu připočtěme politickou nestabilitu. Během dvaceti let První republiky jsme měli deset premiérů a devatenáct vlád. Takže to je co rok, to nová vláda. Těžko si představit, že by se v takovém chaosu mohly efektivně řešit otázky soužití národnostních menšin.

A tak, zatímco se v Praze oslavoval Masaryk a demokratické ideály, v pohraničních oblastech narůstala nespokojenost. Němci se cítili odstrčeni, zatímco Češi se často utvrzovali v přesvědčení, že právě oni jsou tím vůdčím národem. Tato situace byla živnou půdou pro nacionalismus na obou stranách. První republika se tak stala pro jedny zlatým věkem, pro druhé obdobím zklamání a ztrát.

A k tomu přičtěme to množství naschválů z obou stran. Dostaly se mě do ruky paměti jednoho vojáka, který sloužil ve dvacátých letech v československé armádě. Narodil se na přelomu 19. a 20. století a ty svoje vzpomínky psal na psacím stroji. A když jsem čet ty jeho zápisky, říkal jsem si – to je ono, to přesně vystihuje, jak ty naschvály mezi Čechy a Němci vypadaly.

On popisuje, jak je jako vojáky poslali do pohraničí, kde se Němci čím dál víc vymezovali proti republice. Nelíbilo se jim to. A vojáci dostali rozkaz – odstranit sochy starého císaře Franze Josefa, které byly skoro v každé větší německé vesnici.

Bylo to jednoduché. Ten vojáček popisuje, jak přijeli na náměstí jedné sudetské vesnice, přivázali řetěz k bronzové soše a začali tahat, socha šla k zemi. A on píše, dělali jsme, co se po nás chtělo, vždyť jsme přece hájili republiku!

Jenže při tom se seběhli místní Němci. Některé babky plakaly, chlapi na ně křičeli, že jsme barbaři. Jeden starý dědek se dokonce vrhl k té soše a začal ji hladit. Vojáci naskákali na náklaďák, rozkaz byl splněn, Němci po nich sice házeli kameny, ale oni v relativním klidu odjeli zpátky do Plzně. A občas někdo vykřikoval, že si to jednou spočítáme.

Řečnická otázka: bylo to nutné?

Ale jak to tak bývá, soužití Čechů a Němců nebylo jen o konfliktech. I když ústava z roku 1920 nepřiznávala Němcům kolektivní práva, život v obcích a městech, kde Češi a Němci žili pohromadě, byl často mnohem harmoničtější, než by se mohlo zdát z učebnic dějepisu. Ve vesnicích se mluvilo oběma jazyky, děti se učily od svých vrstevníků česky i německy, a na plesech se tančilo bez ohledu na národnost.

Třeba moje babička, která byla Češka se vším všudy, tak byla za kmotru jedné Němce, Betty se jmenovala, a měly mezi sebou vynikající vztahy i když Betty po válce odsunuly, ale psaly si a i moje rodiče když mohly na pozvání vyrazit do Západního Německa, tak se navštěvovali. A ta Betty vzpomínala, že dospělí ani děti nedělali žádné rozdíly mezi Čechem nebo Němcem. Podle potřeby se mluvila oběma jazyky. Také děti se navzájem učily při hrách obě řeči a motaly to dohromady, jako třeba: Komm honem prič, sonst mußt Du zaplatit tu Kerze. Nebo: Dej sem ten Leintuch. Zdálo se jí, že mezi Čechy a Němci bylo harmonické soužití, navzájem se navštěvovali, mládež mezi sebou kamarádila, byly uzavírány sňatky mezi Němci a Čechy.

Zase jinde, v Krušných horách, jeden pamětník vzpomínal: ‚Němec si vzal Češku, Čech si vzal Němku, a nikdo to neřešil. Až Hitler to pokazil.‘ A tady se to různí, někdy pamětníci říkají, že se to hodně zhoršilo, když se stal po Masarykovi prezidentem Beneš, jiní tam vidí jako hlavního viníka toho Hitlera.

Ale abychom pochopili, proč se situace v Československu v 30. letech tak rapidně zhoršila, musíme se podívat i na širší kontext – a to nejen politický, ale také hospodářský.

Světová hospodářská krize, která vypukla v roce 1929, zasáhla celou Evropu a Československo nebylo výjimkou. Krize přinesla masovou nezaměstnanost, pokles průmyslové výroby a celkovou ekonomickou nestabilitu. Pro české země to znamenalo těžké časy, ale pro sudetské Němce to byla doslova katastrofa. Průmyslové oblasti v pohraničí, kde žila většina německé menšiny, byly krizí zasaženy obzvlášť tvrdě. Továrny zavíraly, lidé přicházeli o práci a chudoba se šířila. A i v tomto případě se Němci cítili odstrčeni a opomíjeni, i když ani Češi na tom nebyli o mnoho lépe.

A to nebylo všechno. Situace v sousedním Německu byla ještě horší. Německo, které muselo po první světové válce platit obrovské válečné reparace, se potýkalo s hyperinflací, která v roce 1923 dosáhla takových rozměrů, že lidé nosili peníze v kárách a platili jimi za chleba.
https://www.youtube.com/watch?v=vwf0DafQLnI 0:54-1:11
https://www.youtube.com/watch?v=WI1i5yhwOz8 2:10-2:15
Tato ekonomická katastrofa vedla k obrovské nespokojenosti a destabilizaci společnosti.

A právě tato nespokojenost otevřela dveře extremistům – včetně Adolfa Hitlera a jeho Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). Hitler sliboval Němcům obnovení národní hrdosti, ekonomickou stabilitu a konec reparací. A lidé mu uvěřili. V roce 1933 se Hitler stal německým kancléřem a začal prosazovat svou agresivní politiku.
https://www.youtube.com/watch?v=x7TGfFHtG3g 0:27-0:57

Tato situace měla obrovský dopad i na Československo. Sudetští Němci, kteří se cítili opomíjeni a diskriminováni československou vládou, začali hledat spojence za hranicemi. A právě tady přichází na scénu Konrad Henlein a jeho Sudetoněmecká strana (SdP), která slibovala sudetským Němcům ochranu, práva a konec útlaku.
Hodně materiálu k volbám (od 1:53), nástupu Henleina (třeba 0:55) atd… https://edu.ceskatelevize.cz/video/14479-vyhroceni-vztahu-mezi-cechy-a-nemci-v-ceskoslovensku
A lidé mu uvěřili. V roce 1935 se Henleinova strana nejsilnější politickou stranou, když vyhrála volby v Československu, i když se mu nepodařilo sestavit vládu. I tady je vidět politická roztříštěnost - volby vyhrál se zhruba 15 % hlasů. A ještě k tomu, jak se později říkalo, že všichni sudeťáci volili Henleina, tak to taky úplně nebyla pravda, protože získal zhruba 60 % etnicky německých voličů. Šedesát procent je dost, ale všichni to rozhodně nejsou.

Československá vláda se však stále bránila poskytnutí jakékoli faktické autonomie nejen sudetským Němcům, ale i Slovákům a Rusínům. Tato neochota k ústupkům a kompromisům jen přilévala olej do ohně. A tak se z obyčejných naschválů a vzájemných resentimentů postupně stávalo něco mnohem strašnějšího. Napětí mezi Čechy a Němci rostlo, a občas docházelo i k násilnostem na etnickém základě.
https://www.youtube.com/watch?v=Jn2N5o-ZcYw

A pak přišel rok 1938.

Mnichovská dohoda, která připravila Československo o pohraniční oblasti, byla pro mnoho sudetských Němců okamžikem jásotu.

Konečně se stali součástí Německé říše, o které snili.

Ale jak uvidíme v příští přednášce, toto jásání bylo velmi předčasné. Hitlerovy sliby se ukázaly být prázdnými a sudetští Němci brzy zjistili, že život v Říši není tak idylický, jak si představovali.

Ale o tom si povíme více příště. Dnes jsme si ukázali, jak se z nadějného začátku První republiky stalo období plné napětí, konfliktů a nakonec i zrady. A jak se z obyčejných naschválů mezi Čechy a Němci stalo něco mnohem horšího – něco, co nakonec vedlo k rozpadu Československa a jedné z nejtemnějších kapitol evropských dějin.“

No a teď možná nazrála doba, abychom si trochu protáhli nohy a podívali se na ta historická místa soužití Čechů a Němců pěkně na vlastní oči a můžeme vyrazit na ten slibovaný výlet do Ústí nad Labem a Liberce. Tak si připravte kabáty, a jedeme!

A jsme zpátky! Snad vám ty naše malé exkurze pomohly vidět historii trošku jinak než jen jako suchý výčet dat a událostí. Dějiny nejsou jenom o tom, co se píše v učebnicích – jsou vepsané do domů, mostů, pomníků i do toho, jak se dnes k té minulosti stavíme.

Česko-německé vztahy v meziválečném období byly jako skřípající manželství, kde si obě strany myslí, že mají pravdu, a přitom ještě dělají věci, aby toho druhého co nejvíc naštvaly. A jak to dopadlo? Rozvodem – a ne zrovna klidným.

A teď k té naší původní otázce: Byl meziválečný Československý stát opravdu ‚zlatým věkem‘, nebo jen ‚zlatým nátěrem‘? No, záleží, koho se zeptáte. Češi si to vykreslují jako období Masarykovy demokracie, Němci a Maďaři jako období frustrace a Slovákům pomalu docházela trpělivost s rolí mladších bratrů.

Jedno je ale jisté – soužití Čechů a Němců v první republice bylo složité, ale v mnoha ohledech také inspirující. Můžeme se hádat o to, co bylo správné a co špatné, ale jakmile se podíváme na staré domy, továrny, knihy a vzpomínky lidí, vidíme, že obě kultury si toho předaly víc, než by se mohlo na první pohled zdát. A jestli existuje nějaké ponaučení? Možná to, že když dva národy sdílejí jeden stát, měly by se naučit spolu nejen žít, ale občas i poslouchat, co ten druhý vlastně říká.

Tak a tím se pro dnešek loučíme. Děkuji za pozornost a příště se zase podíváme na další kapitolu naší společné historie – a neslibuju, že to to bude úplně veselé!

Scéna: Centrum Ústí nad Labem, náměstí 50.6601611N, 14.0369244E
(kamera zabírá přednášejícího na pozadí městského centra)

Přednášející:
„Vítejte v Ústí nad Labem! Myslím, že pro naši přednášku o česko-německých vztazích je tohle město velmi vhodným místem. Severní Čechy, včetně Ústí, kterému se říkalo Aussig, byly až do konce druhé světové války oblastí s převážně německým obyvatelstvem. Česko-německé vztahy tu tedy nebyly jen formální, ale zcela přirozeně se odrážely v každodenním životě místních obyvatel, v architektuře, v kulturním životě i v ekonomice.“

(kamera zabírá architektonické detaily městského centra)

„Ústí nad Labem bylo v meziválečném období důležitým průmyslovým centrem, kde se česká a německá kultura často prolínaly. Pro nás je dnes cenné, že v takových městech jako Ústí můžeme doslova v ulicích číst historii soužití, ale i konfliktů mezi oběma národy.“

Scéna: Exteriér Petschkova vily 50.6635206N, 14.0357844E
(kamera zabírá vilu z různých úhlů, poté se zaměří na přednášejícího před vilou)

Přednášející:
„Toto je Petschkova vila, kterou si nechal postavit Ignaz Petschek, průmyslník, uhlobaron a člen významné židovské rodiny. Ignaz Petschek se vypracoval doslova z nuly – začínal jako učedník v bance a svou vlastní firmu založil až po letech tvrdé práce v uhelném průmyslu. Stal se jedním z nejbohatších mužů meziválečného Československa a společně se svým bratrem kontroloval možná polovinu evropského hnědouhelného průmyslu.“

(kamera zabírá detaily vily, její architekturu a okolí)

Ačkoli byl německy mluvící, nebyl automaticky Němec – to byl žid, patřil k židovské komunitě, která často žila na pomezí českého a německého světa.

Petschek byl také velkým mecenášem města Ústí nad Labem. Svými příspěvky podporoval místní nemocnici, ozdravovny i školky a stal se osobností, která spojovala různé vrstvy společnosti.

To bylo vidět na jeho pohřbu v roce 1934, na který přišli lidé napříč národnostmi i náboženstvími, což ukazuje, že měl ve městě mimořádný respekt.“ Jenže už za pět let bylo veškeré jeho vlastnictví zabráno nacisty při arizaci židovského majetku.

A tímto příběhem se dostáváme k tomu, jak se osudy německy mluvících Židů dramaticky změnily během nacistické okupace, kdy nacisté likvidovali nejen české, ale i židovské instituce. Zdejší židovská synagoga, postavená v roce 1880, byla vypálena koncem roku 1938. Tento příběh nám připomíná, že mluvit německy ještě neznamenalo stát na straně nacismu.

Scéna: Most Edvarda Beneše
(kamera sleduje most a jeho okolí, poté se zaměří na přednášejícího, který stojí na mostě)

Přednášející:
„Stojíme na mostě Edvarda Beneše, který se stavěl mezi lety 1934 až 1936, za doby, kdy prezidentem Československa byl právě Edvard Beneš. Tehdejší sudetoněmecký starosta Ústí nad Labem, sociální demokrat rakouského původu, sám navrhl most pojmenovat právě po Benešovi jako výraz respektu a uznání pro tehdejšího prezidenta.“

(kamera zabírá detailní pohled na most a pamětní desku)

„Ironií osudu je, že ten samý Beneš, který byl symbolem prvorepublikového Československa, po válce rozhodl o amnestii pro všechna zvěrstva, která byla na Němcích po skončení konfliktu spáchána. Tato amnestie znamenala, že nikdo nesměl být za poválečné násilí, včetně událostí jako masakr na tomto mostě, potrestán. Tragédie, které se zde odehrály, tak zůstaly bez spravedlnosti pro oběti a jejich rodiny.“

(kamera přiblíží pamětní desku, přechod na detailní pohled na text na desce)

„Na památku obětí této tragédie byla v roce 2005, tedy až 60 let po válce, odhalena pamětní deska, aby připomněla nevinné životy, které zde skončily. Vzpomínkové akce se účastnily stovky lidí, včetně zástupců česko-německých organizací a městských představitelů. Tento akt měl za cíl otevřít dialog o citlivých kapitolách našich dějin a zároveň uctít oběti.“

(kamera přejde na širší záběr mostu a okolí)

„Most Edvarda Beneše byl v průběhu let několikrát přejmenován. Za války nesl jméno Hermanna Göringa a během komunismu byl pojmenován podle řeckého komunisty Nikose Belojannise. Tyto změny názvu odrážejí složité období, ve kterém se měnily nejen názvy, ale i politické a kulturní identity tohoto prostoru.“

(kamera zaměří na přednášejícího)

„Místní pamětníci často vzpomínají na příběhy těch, kteří zde během masakru ztratili život. To víte, když se jen tak řekne masakr, to s lidmi moc nehne, ale když řekneme , že jednou z obětí je i paní Müllerová, nevinná žena, která se procházela s kočárkem, když byla spolu s dítětem vhozena do Labe, tak to zní trochu jinak. Její příběh se stal symbolem nevinných obětí, které nedělaly nic špatného, pouze se narodily ve špatné době a na špatném místě. Připomínka takových obětí nám stále připomíná, jak křehký je život v dobách politických a národnostních konfliktů. Možná by bylo výmluvnější, kdyby místo pamětní desky z mostu visel kočárek.

(kamera přejde na širší záběr mostu, záběr pomalu opouští most a zaměřuje se na celé okolí, postupně mizí z dohledu)

„Most Edvarda Beneše dnes slouží jako připomínka minulosti a důkaz toho, že dějiny nejsou černobílé. Je to místo, které nás vybízí k přemýšlení o tom, jak složitá byla historie česko-německých vztahů a jaké dopady měly politické události na běžné lidi. Přítomnost pamětní desky má pro mnoho lidí smysl – připomíná, že bychom se měli snažit o porozumění a smíření, nikoli o zapomínání.“

(kamera pomalu vyjíždí do dálky, zatímco most a jeho okolí zůstává v pozadí)

Scénář rozdělený do dvou částí – první část se zaměřuje na česko-německé vztahy, druhá na odsun Němců.

Muzeum v Ústí nad Labem

Scéna: Exteriér a vstup do muzea

(kamera zabírá muzeum, přednášející stojí před vchodem)

Přednášející: „Náš výlet po Ústí nad Labem zakončíme zde, v místním muzeu, kde je část expozice věnovaná česko-německým vztahům a historii německé komunity v tomto regionu. Muzeum nám umožní nahlédnout na život Němců v Československu z širší perspektivy – uvidíme jejich každodenní život, kulturní aktivity a jejich přínos pro rozvoj severních Čech.“

(vstup do muzea, přechod na expozici)

Scéna: Expozice o německé komunitě

(kamera sleduje přednášejícího a kurátora před vitrínami s exponáty)

Přednášející:

„Tady v muzeu můžeme vidět, jak hluboce byla německá komunita propojená s tímto regionem. Severní Čechy byly pro Němce domovem po staletí. Mohl byste nám, prosím, přiblížit, jak se tato komunita podílela na rozvoji města a jaké byly vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem?“

(kurátor odpovídá, kamera střídavě zabírá kurátora, exponáty a detaily vitrín)

Přednášející (po odpovědi kurátora):

„Děkujeme za tento zajímavý vhled do historie. Expozice nám ukazuje, jak významnou roli měli Němci v kulturním a ekonomickém životě regionu a jak se jejich přítomnost promítala do každodenního života Ústí nad Labem.“

Muzeum v Ústí nad Labem – Odsun německé komunity

Scéna: Exteriér a vstup do muzea

(kamera zabírá muzeum, přednášející stojí před vchodem)

Přednášející:

Možná si vzpomínáte, že jsme na tomto místě už byli. Vracíme se do muzea v Ústí nad Labem, abychom se zaměřili na období po druhé světové válce – konkrétně na poválečný odsun německé komunity. Pro mnoho Němců, kteří zde žili po generace, byl tento proces zásadním a často bolestným zlomem v jejich životech.“

(vstup do muzea, přechod na expozici)

Scéna: Expozice o odsunu německé komunity

(kamera sleduje přednášejícího a kurátora před vitrínami s exponáty)

Přednášející:

Expozice nám připomíná osud tisíců Němců, kteří byli po válce nuceni opustit své domovy. Pane kurátore, mohl byste nám přiblížit, jak odsun probíhal a jaký měl vliv na místní komunitu a na poválečné uspořádání regionu?

(kurátor odpovídá, kamera střídavě zabírá kurátora, exponáty a detaily vitrín)

Přednášející (po odpovědi kurátora):

Děkujeme za informace. Tato část historie je klíčová pro pochopení poválečných změn v Československu a jejich dopadu na tento region i jeho obyvatele.

Scéna: Příjezd do Liberce, pohled na město
(kamera snímá příjezd do města a přechází na záběr přednášejícího vystupujícího z auta)

Přednášející:
„Po zastávce nebo návštěvě v Ústí nad Labem jsme dorazili do dalšího významného města severních Čech – do Liberce. Liberec byl, stejně jako Ústí, po staletí městem s výraznou německou stopou, a v případě Liberce se jednalo přímo o německý fundament. Na rozdíl od Ústí, které bylo koncem druhé světové války bombardováno a přišlo o velkou část historického centra, Liberec zůstal relativně nepoškozený. Tento fakt mu zřejmě dodnes přidává na kráse, i když to Ústečáci možná neradi slyší. Liberec měl pověst významného kulturního a průmyslového centra, kde se během meziválečného období rozvíjely německé kulturní aktivity a architektura, což je patrné i na současné podobě města.“

(kamera zabírá panorama města nebo detaily budov s německým vlivem v architektuře)

„Dnes se podíváme na několik pamětihodností v oblasti Lidových sadů a v centru města, které nám přiblíží, jak vypadalo každodenní soužití Němců a Čechů a jaké kulturní bohatství zdejší německá komunita zanechala. Liberec nabízí skvělou příležitost vidět, jak významné byly česko-německé vztahy pro formování místní kultury.“

Scéna: Lidové sady, Liberec
(kamera přechází na pohled na Lidové sady)

„Lidové sady, známé tehdy jako Volksgarten, byly jedním z hlavních center libereckého kulturního života. Tato oblast byla oblíbeným místem setkávání české i německé komunity, kde se pořádaly koncerty, společenské akce a kulturní události. Zahradní restaurace Belvedere, která zde byla otevřena již v roce 1874, přitahovala místní obyvatele i návštěvníky.“

(kamera zabírá historickou architekturu a detailní záběry)

„Význam Volksgarten vzrostl, když se v roce 1897 prodloužila tramvajová linka až sem, což umožnilo snadnější přístup do Lidových sadů a posílilo kulturní a společenské aktivity. V roce 1901 zde byla dokončena nová budova podle návrhu Josefa Schmitze a Adolfa Horna. Dominantou Lidových sadů se stala vyhlídková věž, která svou výškou 32 metrů nabízela nádherný výhled na město i Jizerské hory.“

(kamera se zaměří na věž a postupně přejde na celkový záběr Lidových sadů)

„Ve 30. letech 20. století se Liberec stal centrem sudetoněmeckého nacionalismu a napětí mezi českou a německou komunitou rostlo. Mnozí Němci v Liberci, ovlivněni myšlenkami Konráda Henleina a jeho Sudetoněmecké strany, začali usilovat o odtržení pohraničí od Československa. Lidové sady, kde se dříve obě komunity setkávaly a kulturně obohacovaly, tak postupně ztrácely svou roli společného prostoru.“

(kamera zaměří na přednášejícího)

„Po druhé světové válce se osudy německých obyvatel Liberce dramaticky změnily. Velká část z nich byla odsunuta, a kulturní centra jako Lidové sady tak ztratila svou původní německou komunitu. Název 'Volksgarten' zmizel a Lidové sady se staly čistě českým prostorem. V těchto proměnách se odráží bouřlivá historie česko-německých vztahů a jejich dopad na život v Liberci.“

(kamera přejde na širší záběr Lidových sadů, zachycuje architektonické detaily a atmosféru místa)
(kamera pomalu vyjíždí do dálky, přičemž zachycuje Lidové sady v pozadí)

50.7796119N, 15.0643561E

Scéna: Rokycanova ulice
(kamera zabírá budovy v Rokycanově ulici a přilehlou čtvrť, přednášející stojí před jedním z domů)

Přednášející:
„Když procházíme Libercem, často míjíme místa, která mají svou vlastní skrytou historii. A Rokycanova ulice je jedním z nich. Na první pohled obyčejná čtvrť, ale jakmile víte, co hledat, odhalí vám něco víc. Tady najdeme bytovky, které byly ve 40. letech postaveny pro německé důstojníky.“

(kamera přejde na detaily budov, ukazuje architektonické prvky a vybavení)

„Tyto vojenské bytovky v Liberci byly postaveny během druhé světové války jako součást rozsáhlého plánu na posílení německé přítomnosti v regionu. Sloužily jako zázemí pro důstojníky a jejich rodiny, přičemž byly vybaveny nejen byty, ale i kryty, prádelnami a dalšími prostory pro potřeby personálu. Jejich architektura a účel výmluvně svědčí o tehdejších prioritách a strategickém významu města.“

(kamera se zaměří na přednášejícího)

„Po válce, když Němci opustili město, byly tyto budovy postupně přizpůsobeny novým potřebám. Z krytů a vojenských zázemí se stala běžná obytná místa, která dodnes slouží k bydlení. I přesto však stále nesou viditelnou stopu své minulosti, připomínající nám události, které v této oblasti probíhaly.“

(kamera přejde na širší záběr okolí ulice, zachycuje atmosféru a celkový vzhled čtvrti)

50.7695303N, 15.0581292E

Scéna: Náměstí Dr. E. Beneše
(kamera zabírá náměstí a Libereckou radnici, poté se zaměří na přednášejícího)

Přednášející:
„Jsme na náměstí Dr. E. Beneše, přímo v centru Liberce. Na první pohled tu vnímáme moderní město, ale tohle místo v sobě skrývá spoustu příběhů, které se dlouho držely stranou pozornosti. Liberecká radnice je jednou z památek na doby, kdy byl Liberec, tehdy Reichenberg, převážně německým městem. Postavili ji koncem 19. století, kdy město rychle rostlo díky německým podnikatelům a jejich vlivu.“

(kamera zabírá detaily radnice a její novorenesanční prvky)

„Zajímavé je, že náměstí nese jméno Dr. Edvarda Beneše, což dnes není úplně běžné – po Benešovi se na rozdíl od doby první republiky v Čechách pojmenovává spíše jen málo ulic a náměstí. Na prvních místech totiž najdeme Komenského, Husa, Tyrše nebo Jiráska, zatímco Beneš není ani v první desítce. Ale v meziválečném období to bylo populární. I v oblastech s německou většinou se po Benešovi pojmenovávala náměstí, ulice a další veřejná místa – a to i tady v Liberci.“

(kamera se zaměří na přednášejícího)

„Samozřejmě, historie názvu tohoto náměstí je dost proměnlivá. Za války, když tu vládli nacisté, se náměstí jmenovalo Hitlerovo. Po válce ho zase přejmenovali na náměstí Bojovníků za mír. A až po sametové revoluci v roce 1989 se vrátil název Dr. Edvarda Beneše. Je to taková ukázka, jak se politické změny promítají i do názvů veřejných prostor.“

(kamera zabírá sochu rytíře Rolanda na vrcholu radnice)

„Vidíte tu sochu nahoře? To je rytíř Roland, symbol nezávislosti města. Tady si to taky odskákal, a to ani nebyl Němec – ta Rolandova rytířská tradice je francouzská. Za komunismu ho sundali a nahradili červenou hvězdou. Až v roce 2005 se vrátil na své místo, takže teď se z vrcholu radnice opět dívá na město.“

(kamera přejde na bronzové pamětní místo před radnicí)

„A tady před radnicí je pamětní místo, které připomíná devět obětí invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Takové památky ukazují, že dějiny Liberce mají své temné i světlé kapitoly, a že je to město, které si prošlo řadou změn. Přestože některé příběhy jako by měly být zapomenuty, stále tu existují drobné symboly a vzpomínky, které nám minulost připomínají.“

(kamera zabírá širší záběr na náměstí a radnici, zachycující atmosféru)

„Málokdo dneska ví, že po válce tu zůstalo pár německých rodin, které se postupně asimilovaly. Žily tu sice pod přísným dohledem, ale po čase prostě splynuly s davem. Mnozí z nich uzavírali sňatky s Čechy a ve smíšených rodinách pak jejich děti už často německy ani nemluvily. I díky tomu se státní politice podařilo, aby příběhy německých obyvatel postupně zmizely z veřejného povědomí.“

(kamera se opět zaměří na přednášejícího)

„Pamětníci vyprávěli, jak si po válce jako malí vůbec neuvědomovali, že Liberec byl kdysi německé město. Když slyšeli mluvit sousedy trochu zvláštním přízvukem, tak jim to připadalo směšné a od rodičů a prarodičů se postupně dozvídali, že to jsou Němci. Až tehdy si poprvé uvědomili, že vlastně vyrůstají ve městě, kde ta německá stopa byla mnohem hlubší, než by člověk čekal. Ve škole se o tom neučilo, takže spousta lidí vyrůstala s pocitem, že Liberec byl vždycky čistě český.“

(kamera pomalu vyjíždí z náměstí, zatímco radnice zůstává v pozadí)

„Náměstí Dr. E. Beneše dnes vypadá poklidně, ale historie Liberce je mnohovrstevnatá – některé vrstvy jsou vidět, jiné jsou schované pod povrchem, ale stačí je odhrnout.“

50.7676111N, 15.0681944E

Scéna: Liebigova vila
(kamera zabírá Liebigovu vilu a okolí, přednášející stojí před budovou)

Přednášející:
„Tak tohle je Liebigova vila – jedno z nejzajímavějších míst v Liberci, co se týče architektury i historie. Tahle nádherná vila byla postavená jako sídlo pro rodinu Liebigových, kteří tu nebyli jen obyčejní boháči, ale skuteční textilní baroni. Johann Liebig, pro kterého byla vila postavena, patřil k těm, kdo ve městě udávali směr. Kromě toho, že jeho rodina vybudovala významné textilní impérium, se výrazně podílela na rozvoji Liberce a vtiskla mu jeho průmyslový charakter.“

(kamera zabírá detaily budovy, jako je hrázdění a architektonické prvky neorenesance)

„Vila v sobě spojuje různé historické slohy, které podtrhují nejen majetek a moc Liebigů, ale i jejich vkus a touhu po reprezentaci. Není to jen tak obyčejný dům – vila byla navržena jako malý zámek a její architektonické detaily mluví samy za sebe. Kromě hlavní budovy tu najdeme i park a další domy, kde bydleli další členové rodiny. Je to celé pojaté jako jeden velký areál, což dobře ukazuje, jak silný vliv měla rodina na podobu města.“

(kamera přejde na detaily fasády a věž vily)

„Liebigova vila je tak trochu symbolem moci a vlivu německých průmyslníků, kteří stáli za rozkvětem města. Rodina Liebigů tu žila až do druhé světové války, kdy se všechno změnilo. Po válce byla vila zkonfiskována, a i když se do ní na čas dostaly různé instituce, objekt postupně chátral. V sedmdesátých letech tu společnost Textilana zřídila mateřskou školku a jesle, což je dost zvláštní osud pro místo, které původně sloužilo jako reprezentativní sídlo.“

(kamera se zaměří na přednášejícího)

„Dnes vila patří městu Liberci a po rekonstrukci slouží různým kulturním a administrativním účelům. Představuje nejen památku na éru průmyslového rozmachu, ale i připomínku toho, jaké proměny přinesla válka a poválečné uspořádání. Na rozdíl od jiných památek, které prošly obdobím zanedbání, si tahle vila zachovala svou eleganci a dnes působí jako tichý svědek doby, kdy Liberec pulsoval německým průmyslem a vlivem.“

(kamera pomalu přejde na širší záběr vily a okolního parku)

„Liebigova vila nám tedy připomíná dobu, kdy Liberec býval jedním z hlavních průmyslových center v regionu. Pro Liebigovy a jejich vrstevníky to bylo místo, kde se setkávala práce a společenský život, a kde vznikala sláva Liberce jako textilního srdce Čech. I když se doba změnila, vila pořád nese odkaz rodiny, která byla u jeho vzestupu.“

50.7676964N, 15.0571128E

Scéna: Mrakodrap Brouk a Babka, Pražská ulice
(kamera zabírá budovu obchodního domu Brouk a Babka, poté přechází na přednášejícího před budovou)

Přednášející:
„Nacházíme se před jedním z významných obchodních domů meziválečného Československa – Brouk a Babka. Tento obchodní dům vznikl ve 30. letech 20. století a stal se symbolem moderního maloobchodu a architektury. Jméno 'Brouk a Babka' nese po svých zakladatelích, českých podnikatelích Jaroslavu Broukovi a Josefu Babkovi, kteří společně vytvořili obchodní řetězec, jenž se rozšířil do českých a německých měst.“

(kamera zabírá vstupní pasáž a části interiéru)

„Brouk a Babka byl pro mnoho obyvatel Liberce symbolem městského života. Ve městě, kde se setkávali Češi a Němci, sloužil tento obchodní dům oběma komunitám jako důležité místo pro každodenní nákupy i společenská setkání. I zde se ukazuje, jak se česká a německá kultura prolínaly a přispívaly k jedinečné atmosféře města.“

(kamera se zaměří na nápis Brouk a Babka)

„Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva prošel tento dům, stejně jako mnoho dalších částí Liberce, změnami. Přesto nám však dodnes připomíná dobu, kdy se v českých městech rozvíjely moderní obchodní sítě a kdy soužití Čechů a Němců vytvářelo jedinečný kulturní prostor.“

• 0:00-0:18 Příjezd do Liberce
• 0:19-1:04 Představení Liberce, paralela s Ústím, významné kulturní centrum
• 1:07-1:33 Pamětihodnosti - Lidové sady
• 1:34-2:13 Lidové sady - místo setkávání
• 2:14-3:02 Lidové sady - vyhlídková věž (můžeme se na ní podívat - přidat záběr)
• 3:09-3:58 Liberec centrem Sudetoněmecké strany, Konrád Henlein
• 3:59-4:40 Změny po 2. světové válce
• 4:53-6:38 Rokycanova ulice, bytovky pro německé důstojníky
• 6:40 nám. dr. Edvarda Beneše, radnice, snaha projevit loajalitu Benešovi
• 8:58 rytíř Rolland (9:27 - bylo by dobré ho ukázat)
• 9:39 německé rodiny po válce
• 11:43-13:41 obchodní dům Brouk a Babka
• 13:42-17:38 Liebigova vila



Počet shlédnutí: 47