Druhá fáze v Polsku není možná, protože zde není žádný spolek mimo církev. Je zde hlavní náboženství, češství a čeština jsou až podružné. Cokoliv vzniká, vzniká v rámci církve. Nejsou mladí lidé, kteří by tvořili organizovanou skupinu, či se scházeli jinak než v kostele. Možná tomu napomáhá i absence hospod a kaváren, kde nadšenci často podobné skupiny zakládají (viz například výlet do Hrdličkova muzea).

Současnost
Existenční situace banátských Čechů je, stejně jako situace jejich srbských spoluobčanů, spíše průměrná. Problémem je zde ohromný nedostatek pracovních příležitostí. Bídě zabraňuje úrodné klima – jsou zde vhodné podmínky pro pěstování ovoce, zeleniny i obilí a pro chov dobytka. Pro Čechy je také typické včelařství – Selo a Kruščice. Všichni Češi (tedy kromě těch bělehradských) si i přes srbské pravoslavné prostředí udrželi katolickou víru, ale český farář zde nepůsobí.

Poslední česká škola byla v Srbsku zrušena okolo roku 1970. Od roku 2000 sem byli z Čech vysíláni čeští učitelé, kteří zde vedli kurzy pro děti i dospělé. Kulturní život srbských Čechů se tak znatelně zlepšil. Dnes dojíždí učitel z rumunského Banátu pouze nepravidelně. Čeština se tak nezadržitelně mísí se srbštinou. Na nejmladší generaci doléhá nejistota při používání gramatiky, bojí se proto česky mluvit.

Svou životaschopností na výzkumníky nejvíce zapůsobila obec Kruščice. Je znát, že je zde Čechů v celého Srbska nejvíce – na 250 lidí. Česká beseda má vlastní dům a sál pro kulturní události. Konzulát také finančně podpořil zejména rekonstrukci kostela sv. Trojice či vyasfaltování silnice. Z dlouhodobého pohledu zde k masové migraci nedochází. Průměrný věk je oproti Selu nebo Središti také nižší. Obcí, která naopak odchodem svých obyvatel trpí nejvíce, je Češko Selo. Paradoxně je však u nás v ČR díky postavě učitele Romana Grossmana nejznámější. Když se procházíte vesničkou s ani ne padesáti starousedlíky, vidíte na mnoha místech odkazy velké snahy, která se však patrně nesetkala s širší podporou samotných lidí. Z dálky vás vítá drobná kaplička. Kostel drží ve svých základech dostatečně pevně. Na dobu krátkého znovuzrození přelomu milénia vás upomenou také mnohé fotografie v domě České besedy, která by sama po oprášení jistě znovu zazářila novotou. Pro turisty, kteří snad jednou přijedou, se staví pohostinství. Záměr přemístit do Sela Čechy z rumunské vesnice Rovensko zahynul byrokratickou smrtí. Z dnešní perspektivy jednoznačně promarněná šance.

Přirozeným obchodním centrem oblasti je Bela Crkva. Desetitisícové město a sídlo dvou důležitých sdružení. Matice zastřešuje besedy z ostatních vesnic. Původně přes ni proudily finance do besed. To už dnes neplatí, o dotace si žádají samostatně. Stále by však měla fungovat jako hlavní organizační motor kulturního života. Ze stylu její práce získali výzkumníci pocit pachuti až znechucení, je však složité soudit činy minulosti. Druhým sdružením jsou Češi Jižního Banátu, které vede Vlastenka Krišan, původně nejaktivnější členka Matice, která však po neshodách odešla a založila sdružení vlastní.

Funkční náboženská komunita velikosredišťských krajanů již téměř zcela podlehla společenským změnám nastartovaným titovským socialismem. Evangelíci ze Srediště s jinověrci nechtěli spolupracovat, natož mísit svou krev. Stejné národnostní cítění v tom pro ně nehrálo roli. Smíšená manželství se pro ně časem stala běžnou záležitostí, nikdy však zájem o dlouhodobý kontakt s Kruščicí či Selem. Teď už jsou na to, podle jejich slov, přiliš staří a nepočetní. Touhu po změně lze naopak vycítit z Gáje. Dobře to dokumentuje např. změna postu předsedy tamní besedy, který byl ve své funkci více než neaktivní. K tomu došlo v minulém roce, stejně jako k nástupu nového velvyslance v Srbsku. Obě skutečnosti otevírají prostor pro nové.

Možnosti pomoci
Za málo peněz, hodně muziky. Toto jednoduché úsloví vystihuje cíl navrátit do Srbska stálého českého učitele. Jediný člověk se přirozenou autoritou své funkce může stát středobodem a hybným kamenem kulturního života pro celou tisícovku lidí. Posílení vědomí spřízněnosti i reálného kontaktu skrze učitele je hlavním smyslem tohoto návrhu.

Podle ohlasů by byl zájem zejména v Kruščici, Crkvě a Gáji. Učitel by musel navázat na přetrženou tradici, což s sebou přináší vidinu nesnadných začátků. Cesta už ale byla jednou prošlapána, proto by mělo být nastavení po organizační stránce snadnější. Pro české ministerstvo zahraničí je vysílání učitelů krajanům standardní záležitostí – vyhledává je, organizuje a platí. Stálý učitel pro sdružení po této stránce není nákladem. Projekt Krajané má ve vlastních řadách studentku, která jako učitelka v české vesnici již působila. Její zkušenosti budou při konkretizování projektu určitě využity. Pokud jde o samotný projekt Krajané, materiální náklady se budou vztahovat k přípravné cestě do oblasti, jejímž hlavním cílem bude získat faktickou (písemné vyjádření členské schůze besed) podporu projektu od místních komunit a následnou intervenci u odpovědných úřadů v České republice.

Inspirací pro tento návrh je nepřehlédnutelná důležitost, které požíval učitel Roman Grossman. Jeho aktivní přístup a angažovanost v mnoha ohledech krajanského života by měly být příkladem pro další následovníky.

Složitější, ale velmi přínosný. K odchodu z vesnice do města vede mladé nejčastěji nedostatek pracovních příležitostí. Celoživotní dřina na poli je neláká. Pokud se ale práce zefektivní a rodina bude v zemědělství prosperovat, zajistí si lepší životní úroveň, což by mělo mít v mnoha případech dvojitý efekt – vylidňování venkova se zpomalí a lidé získají více času i na jiné činnosti. Prakticky všechny české rodiny v Gáji (zhruba 90 lidí) jsou zemědělci a prakticky všechny trápí problémy se zastaralou technikou. Dovolit si zakoupit nový nebo alespoň schopný bazarový traktor je problém. Šetříte roky, o peníze Vás ale může v mžiku připravit neúroda, protože rodina musí mít v zimě co jíst. Zadlužíte se u banky, ale ta Vám traktor může zabavit. Cena orné techniky je navíc astronomická a podpora od státu mizivá. Češi se tak drží své staré techniky i desetiletí a zimy věnují poctivým Zetorů ze sedmdesátých let, které naštěstí není tak těžké opravovat. Stagnace, vidina na zlepšení malá. Otazník visí nad případným vstupem Srbska do Evropské unie. Vyváží rozvojové dotační programy strach z otřesu výkupních cen plodin?

S touto situací jsem byl seznámen při schůzce besedy v Gáji. Také mě zarazilo, o kolik je, podle jejich informací, levnější pořídit techniku u nás. Připustil jsem tedy, že jisté možnosti pomoci, o kterou mne žádali, tu jsou.

Věc jsem probíral se srbským týmem – zprostředkovat traktory pro krajany z ČR. Příprava by tak zahrnovala výběr varianty (nové / použité, od výrobce / od zemědělského podniku, dar / nákup, atd.), nutná propracovaná administrace, volba způsobu expedice, zjištění celních podmínek a zdanění na straně ČR a Srbska. Velkou výhodou je zázemí, které by mělo naše sdružení spojené s Českou zemědělskou univerzitou. Díky spolupráci s Technickou fakultou můžeme připravit ekonomicky nejvýhodnější variantu – stálý konzultant. Další zainteresovanou stranou by mohla být Česko-srbská podnikatelská komora. Nesmíme také opomenout podporu, kterou tomuto projektu může projevit velvyslanec ČR v Srbsku a další instituce s působností v ČR. Předpřípravná fáze v Srbsku je nutnost.

Ukrajinské město Dubno (dnes 37 650 obyvatel) bylo díky Čechům, kteří sem přinesli umění pěstování chmele, do roku 1939 centrem chmelařství. Bylo zde celkem 12 chmeláren. Některé z nich dosud stojí, jsou však ve špatném stavu. Město by mělo zájem o zrekonstruování chmelárny (vizfoto) a obnovu chmelařství.

Pomoc v rámci druhé fáze by v Rumunsku nebyla snadná, protože ve většině vesnic v současné době není dostatek Čechů. Ale pro zbytek starousedlíků by to znamenalo zlepšení životní úrovně a možná i pomalejší vylidňování vesnic. Hlavním problém je nezaměstnanost. Zvláště v posledních letech po zavření dolů, kde velká část Čechů pracovala. Došlo k výraznému odlivu obyvatel do větších měst, nebo přímo k jejich návratu do České Republiky. Ve Svaté Heleně a Gerníku je situace asi nejlepší. V Heleně aktivně působí Člověk v tísni a spolu s krajanem Hrůzou a CK Kudrna, kteří do Heleny vozí turisty přímo z České republiky, zajišťují obyvatelům v rámci českého Banátu nadprůměrnou životní úroveň. Helenští uvažují o vybudování koupaliště pro turisty. V Gerníku mají vlastní firmu, pekárnu a velkou hospodu. Tyto dvě vesnice tedy představují nespíše jedinou možnost, jak Čechy v rumunském Banátu udržet. Otázka na kolik si ponechali původní zvyky, tradice a na kolik je to změnilo. Pokud se ale jedná o zachování Čechů v Banátu, je tato otázka vedlejší. V Rovensku a v Šumici zůstávají převážně jen staří lidé. V neprospěch Šumice hraje i absolutní izolovanost od zbytku Banátu. Pomohlo by snad rozšíření turistického ruchu i na tyto vesnice, ale to může narušit malebný ráz vesnice, která je opravdu turismem nedotčená. V Lubkové stojí o opravu budovy spolku, která je v dezolátním stavu. Pomoc jim vždy někdo přislíbí, ale stále jsou na tom stejně. Nemají se tedy kde scházet a to jim jistou mírou brání v spolkové činnosti. Co se týká Eibentálu a jiných hornických vesnic, pomohlo by znovuotevření dolů. To by ale podle krajanů musela být investice na úrovni státu. Po uzavření dolů odešla většina mužů za prací a ve vesnici zůstaly ženy, děti a staří lidé. Práce tam nejde sehnat skoro žádná a tak by i tam pomohlo rozšíření turistického ruchu. V Oršavě jsou Češi téměř asimilovaní. Žijí roztroušeně po městě a schází se jen jednou týdně před kostelem. Velice dobrým nápadem je propojení obou Banátů v jeden celek pomocí například cyklostezek. Do budoucna je nejspíše jedinou možností uchování, či spíše zmírnění vylidňování, rozvoj agroturistiky. Příval turistů sice vesnice mění, ale v takovém stavu v jakém se nacházejí jsou odsouzeny k postupnému vylidňování a v nejhorším případě i k zániku.

Možnost, jak uchovat mizející češtinu a zlepšit její výuku, je zajistit stálého učitele českého jazyka i přes rok. To sice zastaví zapomínání češtiny, ale ne odliv mladých do měst a zahraničí. Ti naopak často využívají svoje znalosti češtiny k tomu, že odchází pracovat do České republiky. Jako největší problém se jeví nezaměstnanost. Obyvatelé Holuboje mají velký potenciál v dobře zavlažených vinicích. Téměř každý si vyrábí vlastní víno pro svou potřebu, ale chybí možnost odbytu tohoto vína. Nejsou na to prostředky a navíc se přerušily kontakty s Ruskem, které bylo dříve velkým odběratelem moldavského vína obecně. Vybudování výrobny vína a sjednocení výroby v celé Holuboji by přispělo k poskytnutí nových pracovních míst a tím i možná k zastavení odlivu mladých obyvatel do ciziny. Jednou z možností jak víno v Holuboji (a nejen tam) využít by byla agro-turistika po Moldavsku (přes ohromné sklepy v Cricové do krajanské vesnice Holuboje). Už v této době zde v omezené míře funguje, ale problém je s nabídkou ubytování a služeb, která by potřebovala přizpůsobit poptávce více typů turistů. Tento záměr schvaluje i současný český velvyslanec Ing.Petr Kypr, který by budování podobného projektu podpořil. Otázkou ale je, zda by o to měli zájem samotní obyvatelé Holuboje, zda by to zastavilo odliv pracovní síly do větších měst a zahraničí, který je zde v současnosti velkým problémem(podle velvyslance v Moldavsku existuje velké množství vylidněných vesnic). Při rozhovorech s krajany jsme zachytily velký zájem o český jazyk a kulturu, ale protože se jednal převážně o obyvatele vyššího věku, neprojevovali už tak velký zájem o potenciální spolupráci s Českou republikou ve smyslu rozvoje jejich vesnice.

do mediální podpory by se mohl přidat ještě tento odkaz http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/lukas-policar.php/

Vzhledem k tomu, že se s možnostmi druhé fáze předem počítá pouze s třemi státy, mezi které Bosna a Hercegovina nepaří, telegraficky nastíním současnou situaci a některé možnosti zlepšení tamějšího krajanského života.

V Sarajevu – vzhledem k jeho velké rozloze a počtu obyvatel – proběhla asimilace poměrně rychle a zřejmě právě proto je současná jazyková situace za fází úpadku. Česky zde až na výjimky neumí nikdo. Z tohoto pohledu se jazykové kurzy jeví jako víc než žádoucí. Problém je však spíše demografický – současná generace je ve svém věkovém průměru nad 60 let v postavení, kdy už v podstatě není schopna česky pořádně mluvit a mladá generace, která by to celé převzala, již není. Víc než paradoxní je také to, že přestože Sarajevské spolky – co do počtu členů, patří k největším v zemi, nemají vlastní zázemí. Z našich rozhovorů tak vyplynula především primární nutnost nějakého prostoru, kde by se český spolek mohl scházet a realizovat krajanskou činnost (pravidelné schůze, knihovna, prostor pro umístění krojů apod.).

V Banja Luka funguje krajanský spolek na poměrně vysoké úrovni a dle získaných informací sem každoročně přichází značná finanční podpora ze strany českého státu. Banja Luka je město s vysokou nezaměstnaností, která postihuje celou společnost. Výše zmíněný problém je však úkolem spíše pro agendu státní správy Republiky srbské.

V Nové Vsi, Mačině Brdu a Prňávoru jsme se setkali především s problémy byrokratické povahy. Nemalá část Čechů z této oblasti stále mluví (mnohdy skvěle) česky, udržuje zvyky a já osobně se domnívám, že pokud by měla do Bosny nějaká pomoct směřovat, tak v prvé řadě právě sem. Ztížené podmínky cestování za vzdálenými příbuznými do České republiky jsou dány především složitostí byrokratického aparátu pro získávání víz a pasů. V praxi to znamená, že pokud chcete například z Bosny cestovat za příbuznými do Itálie, musíte získat vízum do všech zemí, kterými na cestě projedete. Vyřizování těchto povolení je časově i finančně nákladné (vše se vyřizuje na jednotlivých konzulátech, jež jsou v Sarajevu zastoupeny) a proto spousta krajanů od možnosti navštívit příbuzné upouští. Zde by se nabízela možnsot nějaké koordinace Ministerstva zahraničních věcí a místní české ambasády se snahou o lepší dostupnost, usnadnění získávání pasů a víz popř. přenesení části vízových povinností na administrativu české ambasády apod.

V Prijedoru se situace jevila nejlépe ze všech krajanských komunit (problém s vízy a pasy byl ale stejný).

Druhá fáze projektu v Chorvatsku zdá se mi poněkud zbytečná, ikdyž vždy se dá něco zlepšovat. Chorvatsko je vyspělá země, která uznává menšiny. Je zde velmi dobře organizovaný svaz krajanů, který zaštiťuje všechny besedy. Mají dobré kontakty, jak na vládu v České republice, tak na různé spolky a probíhá zde ve větší či menší míře spolupráce. Jediné o čem by šlo uvažovat je pomoc při vytváření takzvaných „družeb“, což je návázání spolupráce mezi obcemi, jež se k rozvojové činnosti pro nás příliš nehodí. 

Počet shlédnutí: 47